Ročník
XXIV. (2000)
Pořadové číslo 299. |
|
Mariánské Lázně
31.
ledna 2000 |
Přichází nové století
(úvodník) |
Přichází nové století
Nina Berberová se vrací do roku 1924
v Mariánských Lázních Společenský život v lázních byl od samého počátku dáván na
stejnou úroveň jako léčení K názvu dnešního Casina Společenský sál CASINO (Reitenbergerova čp.95)
byl přestavěn do dnešní podoby právě před sto lety. Stoleté výročí se tedy týká
jen rekonstrukce budovy; její základy jsou starší. O tom si dnes něco povíme.
Společenský sál se nazýval do roku 1946 "kursál" (něm. Kursaal) . Projektant společenského domu Casino před 100 lety Dvě žlutické listiny z let 1463 a 1501 K době opata Zikmunda V září 1999 vypukl televizní seriál TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, kterého
hrál před 25 lety Vladimír BRABEC. Z 30 případů jsme čekali na případ, nazvaný
BESTIE, který se odehrával zčásti nedaleko nad našimi lázněmi. Hromadný vrah
PETLAN ze Sence vraždil "kopečkáře", tedy lidi, prchající po roce 1948 z ČSR.
Snad dokonce za vědomí státní policie. Vrahova sebejistota po zatčení zdá se
pramenila z tohoto vědomí. Jeho sebevražda byla proto překvapující. Ostatně byla
to sebevražda ? Na Stohu (Schober) tehdy vyhořela hájenka a zde byl nalezen
zlatý přívěšek, patřící Balleyové z Plzně. Protože každý případ provází v
televizi druhý dokument typu "Jak tomu bylo skutečně?", čekali jsme také na
záběry Mariánských Lázní. Marně. Případ byl opět zatemněn !!!! Autoři ukázali
neschopnost či malou odvahu ? natočit skutečnosti, byť 50 let staré. Příběh
přeložili na Šumavu (proč?) a tak zůstaly otazníky - nebyl náhodou tady nad
městem onen falešný "hraniční přechod", jak ho televize připomínala ? Pietně
přehlédnuto, že major Zeman pak koupil Petlanův dům, atd. Zlatý náramek v podobě
filmové minikamery jakoby nezapadal do scénáře. Přímý pamětník události, náš
přítel Jan Šperl se dívá zhůry a asi vrtí vhlavou - co se to dole děje ? Lidové noviny, Sobota 9. října 1999 Platy učitelů za první republiky
(1918-1938) Velkoprádelna ve
Velké Hleďsebi byla otevřena v roce 1912 Babice Jubilea slavných
mariánskolázeňských hostů v roce 2000
Původní kursál jako
součást Nových lázní z roku 1867 HAMELIKA, vlastivědné materiály z
Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 1. Hameliky XXIV.
ročníku (pořadové číslo 299.), Mariánské Lázně, vyšlo 31. ledna 2000
Vzpomínka na Gorkého v hotelu Maxhof
O tomto Gorkého několikaměsíčním pobytu v našem městě jsme psali v HAMELICE
čís.2/1999 (Dubnové vzpomenutí). Ruská spisovatelka, básnířka Nina BERBEROVÁ,
známá svými romány na Západě, se narodila se 1901 v Petrohradě a zde žila do
roku 1918. Byla životní partnerkou ruského spisovatele Vladimíra Felicianoviče
CHODASJEVIČE (1886-1939). Oba žili od roku 1919 v Berlí-ně, ale též v Praze a v
Paříži. Berberová přežila Chodasjeviče o 44 let. Zemřela v Filadelfii(USA) roku
1983. Oba patřili k úzkému kruhu přátel Gorkého a svými názory ovlivňovali i
jeho postoje. S Gorkým byli v trvalém přátelském spojení. Berberová sepsala také
autobiografii Gorkého sekretářky baronky Budbergové.
Odkud se k nám nyní dostaly vzpomínky z její knihy ? Velikou oklikou. Kniha Niny
Berberové vyšla také v italštině a z ní pořídil německý překlad úryvku o
Mariánských Lázních (str.189-190) p.Gerhard Trapp z Münchenu a z němčiny ho nyní
předkládáme. Nina píše:
"Po první německé Gorkého zimě následovala "druhá", a ačkoliv to bylo v Čechách,
nacházeli jsme se v německém koutě Čech, v Mariánských Lázních, v této roční
době zcela opuštěných. Sem jsme přijeli z Prahy, Gorkému v patách. V Mariánských
Lázních končil u Gorkého čas návštěv, jak pro přátele, tak pro ostatní. V
naprostém ústraní, obklopen jedině členy rodiny, respektive osobami, které byly
považovány téměř za část rodiny, ponořil se Gorkij do své práce. Byl to čas, kdy
zpracovával "Podnik Artamanových".
Gorkij vstával v 8 hodin, zatímco ostatní rodina dosud spala, vypil obvyklou
kávu a vzal dvě čerstvá vejce. Až do 13 hodin se nenechal spatřit.
Zima byla tehdy studená až ledová, ulice plné sněhových závějí. K večeru jsme
oblékli kožichy a válenky a vyrazili společně na špacír (po obědě totiž Gorkij
obvykle ještě psal nebo četl dopisy). Na sněhu jsme došli procházkou do borového
lesa . Nebo vzhůru do kopce . Tam poblíž, ve vzdálenosti tří kilometrů, pořádaly
se závody na lyžích, ozývala se odněkud muzika, tlačili se fotografové a
žurnalisté. My jsme ovšem nic z toho nevyhledávali.
Počínaje listopadem začaly v městě přípravy na vánoční svátky a také my jsme
plánovali vystrojit si vánoční stromek…. Bylo tu sotva nějaké rozptýlení,
zábava, ale Gorkému se zachtělo - zvláště když měl za sebou těžkou práci a
dostal chuť - svoje zaměstnání něčím lehčím přerušit, tedy něčím, co by nebylo
nudné. A my jsme vyhotovili opravdický vánoční stromek s dárečky a připravili
správné oslavy s šarádou a dokonce i s gramofonem, kdoví odkud byl. Největší
zábavou této zimy však bylo kino.
Jednou v sobotu při večeři nabyl Gorkého obličej jakéhosi tajuplného prohnaného
výrazu a Gorkij se zeptal, zda dnes není venku příliš chladno ? To pro nás
znamenalo, že se jde večer do kina. Byl objednán kočí, neboť kino se nacházelo
na druhé straně města. A nikomu nevadilo, že nevíme, jaký film se bude hrát, zda
se vůbec vyplatí neznámý film vidět. Spěchali jsme nahoru, abychom se oblékli.
Při sněhové bouři bylo nutno se řádně zahalit. A najednou přijely veliké sáně,
tažené dvěma koňmi, před vchod hotelu Maxhof. Všech sedm nás nastoupilo. Paní
Budbergová a Gorkij na zadním sedadle, Chodasjevič a Rakitskij na předním, paní
Timoša a já na "šose" a na kozlíku vedle kočího Maxim. Jízdu jsme nazvali
"výjezd hasičů". Koně nás vlekli liduprázdnými ulicemi, při čemž zvonky zvonily,
světla se blýskala na tyčových táhlech, studený vítr nás řezal do obličeje.
Trvalo asi 20 minut, než jsme dojeli do kina. Šťastni a spokojeni jsme si sedli
do řady a bylo nám jedno, co se nám bude promítat - "Poslední dny Pompejí", "Dva
sirotci" nebo Max Linder. Domů jsme pak jeli stejně tak radostně jako jsme
přijeli." Potud Nina Berberova.
Uplynulo víc než 75 let a Gorkého pobyt zůstával po celý čas pro Mariánské Lázně
něčím mimořádným. Údajně jediný hotel s celoročním (tedy i se zimním) provozem
byl MAXIM a proto se v něm soustřeďovali všichni přijíždějící hosté. Gorkij byl
mezi nimi osobností a středem pozornosti. Mezi četné pamětníky patřil i Johannes
Urzidil, který byl v té době v městě, ale i další hosté. Žurnalisté se asi
snažili o rozhovor s Gorkým, což bylo velmi obtížné. Gorkij byl soustředěn na
práci a novinářskou vtíravost považoval za neomalenost a dotěrnost.
Naproti tomu rád odepsal na dopis učiteli Hurníkovi z Poruby, což zapadalo do
jeho odpoledního programu vyřizování korespondence.
Sto let společenského sálu (Casino)
Předchůdci dnešního Casina
Původní název společenského domu, sloužícího pro
různé společenské akce jako bály, reuniony, taneční zábavy, tomboly, koncerty a
přednášky, byl "kursál" (do češtiny jako "lázeňský sál"). Dnešní budova "kursálu"
měla několik předchůdců.
Nejstarším byl promenádní sál poblíž Křížového
pramene. Dal ho postavit opat Reitenberger v letech 1823-1826. Sál sloužil do
roku 1887. Jinými předchůdci byly tzv. kursály jako součásti areálu Nových lázní
- až do roku 1892. Historie dnešního společenského domu proto souvisí úzce s
historii Nových lázní.
Původní mariánskolázeňský promenádní sál postavený pro lázeňské hosty, pro
jejich korzování za deště či za chladna, se nacházel na místě dnešní kolonády,
při pískové promenádě u Křížového pramene. Monumentální stavbě předcházelo
zarovnání nerovností ve svažitém terénu. Mimořádný bykl jeho půdorys 76 x 10
metrů. V roce 1827 byl pak sál ještě propojen zastřešenou chodbou se sloupovou
halou Křížového prame-ne. To umožnilo přecházení hostů za deště oběma směry.
Tmavý a chladný sál nebyl ideálním řešením. Po
čase bylo nutno vy-bourat ve zdi větší otvory pro velká okna, ale přes-to
zůstával sál uvnitř tmavý. Když byl zřízen v roce 1841 tzv. konverzační sál v
Nových lázních, a při něm zanedlouho i hostinec (1858), přeneslo se konání růz-ných
bálů, koncertů a reunionů z promenády sem.
Starý promenádní sál sloužil pak hostům k
procházení se v době pití Křížového pramene za deštivého počasí. Bylo tam ale
chladno. S rostoucími nároky hostů v lázních se hledalo jiné řešení tohoto
centrálního místa u Křížového pramene. V letech 1887-1888 byl starý promenádní
sál stržen a na jeho místě postavena dnešní novobarokní litinová kolonáda.
Původní projekt kolonády od Friedricha Zicklera neprošel a zvolen projekt dvou
vídeňských architektů Niezdelského a Miksche. Litinovou kolonádu dodaly Salmovy
železárny z Blanska.
Kursál jako součást Nových lázní
Už v původních Nových lázních z let 1827-28 byl v
horním (východním) rohu areálu společenský salónek. Ten byl velmi malý a tak při
první přestavbě Nových lázní (1841) vznikl na jeho místě konverzační sál. Ten
byl v sezóně plně využíván: přes den sloužil pro různé společenské hry a zábavy,
večer se tu pořádaly koncerty, reuniony a bály. V roce 1858 byl přistaven k sálu
ještě lázeňský hostinec, který zpříjemnil provoz sálu.
Konverzační sál byl jednoznačně lákavější než
promenádní sál na kolonádě. V roce 1842 byla otevřena v dolní (západní) části
Nových lázní také čítárna se třemi salóny, z nichž jeden sloužil kuřá-kům. A tak
byly již v roce 1842 spojeny v jednom komplexu (tj. v Nových lázních) dvě
nejdůležitější lázeňské okruhy - léčebné (koupelové) a společensko-kulturní.
Při druhé přestavbě Nových lázní (1867) byla
vznikl v horní části nový sál s bohatým dekórem a na fasádě s názvem "CURSAAL".
Z dolní části byla vystěhována čítárna, aby uvolnila místo parním lázním. Kde
pak bývala čítárna v letech 1868-1878, zatím nevíme, ale jakmile byla postavena
radnice (1878), čítárna se do ní přestěhovala. Odtud byla čítárna přemístěna v
roce 1900 do I. patra nového kursálu.
Stavba dnešního společenského domu Casino
Už v roce 1893 uváděly místní noviny, že
začínající přestavba rozdělí komplex Nových lázní do dvou samostatných areálů -
na komplex lázeňský a společenský. Přestavba Nových lázní skončila v roce 1896,
a starý kursál zůstal nyní oddělen od Nových lázní provizorně úzkou uličkou.
Stavební činnost se na nějaký čas zastavila a nepokračovala.
Kursál z roku 1867 tu stál osamocený, ale sloužil
nadále, třebaže byl oddělen od Nových lázní. Stavební práce u něho začaly teprve
v roce 1899. Co způsobilo stavební přestávku, nevíme, snad příprava projektu a
finanční důvody na straně majitele - kláštera.
Co se týká budoucího řešení kursálu, mínění městského vedení a kláštera se
různilo. Stavební úřad města v protokolu z 30.6.1899 v souvislosti se zahájením
prací na novém kursálu uváděl, že by bylo výhodnější, kdyby "ctihodný klášter"
rozhodl o výstavbě nového kursálu někde jinde a bez ohledu na dosavadní, již
stojící sál. Ale pro klášter to byla jednak otázka peněz, jednak nedostatek
volného místa ve středu lázní. Proto se rozhodl uchovat kursál z roku 1867 a
přestavbu řešit jeho obestavěním ze všech stran. Kritika poukazovala na to, že
nový společenský sál bude ležet "v dolíku", což se prý nehodí pro takovou
kulturní dominantu města. Lépe prý by bylo kursál přesunout, ale kam ? To nikdo
neuváděl.
Byly vlastně předloženy dva projekty. Prvý předložil architekt Friedrich Zickler
(1828-1899) a je uložen v Tepelském archivu ve Žluticích. Jeho projekt měl
střední hlavní sál, kolem něhož se kupily další sály. Ale ani Zickler neurčil
ani nenaznačil lokalitu. Že nešlo o námět na přestavbu starého kursálu, bylo
jisté, protože Zicklerův projekt měl široké vstupy do kursálu ze čtyř stran.
Kardinální se stala otázka, kam vlastně hodlal stavbu situovat. Snad na
promenádu ? Do parku ? Kdo o tom rozhodne ? To nechal architekt Zickler na
zadavatelích.
Přestavba kursálu probíhala v zimě 1899/1900. Začala v říjnu 1899 a stála
69.349,72 zlatých.. Ne-byla jednoduchá - vedle různých problémů bylo
nejtíživější nové vedení kanalizace. V červnu 1900 byly hlavní práce na stavbě
dokončeny a stavba připravena k otevření. Na místě staré hospody (1858) vznikla
nová restaurace se zahradní částí, s jídelnou, se starobylou pivnicí. Ale uvnitř
se ještě pilně pracovalo. Celý areál byl otevřen uprostřed července 1900, velký
koncertní sál byl však otevřen už 14.června 1900, kdy ještě probíhaly stavební
práce přímo ve vestibulu. Tak naléhavé bylo otevření lázeňského sálu pro město!
Dne 28.července 1900 předal klášter městu žádost o povolení k provozu a
oznamoval ukončení stavby.
Nádherný, akusticky dobrý střední sál dnešního Casina tedy nepochází z roku
1900, ale z roku 1867. Zlatá písmena letopočtů "MCM" na vnitřních stěnách se
tedy týkají roku přestavby někdejšího křídla Nových lázní a mohou mýlit
návštěvníky. Zbytky původního kursálu jsou dodnes patrné například na vnějších
oknech východní zdi hlavního sálu, která byla jen přizděna; reliktem je i
balkónek v bývalé kavárně v 1.patře, směřující do sálu aj.
Vazba léčebných a kulturních prvků lázní
Už v koncepci Nových lázní Schaffer přikládal budoucímu kursálu velmi důležité
místo, třebaže vznikl až o několik let později. Historicky, účelově i
architekturou patří tedy společenský dům k Novým lázním. Stejný byl architekt a
stejný býval i vlastník - klášter Teplá.
Schaffer si byl vědom toho, že bývalé umístění kursálu přímo v areálu
koupelového zařízení nebylo náhodné ani samoúčelné. Symbolizovalo neodlučné
spojení kulturních a léčebných prvků, nezbytné k úspěšnosti lázeňské léčby.
Kulturní život lázní s čilým společenským děním byl neodmyslitelnou částí
lázeňského léčení.
Schaffer sice naprojektoval rozdělení jediné budovy na dva samostatné areály -
kulturní a léčebný, ale to neznamená, že by se vzdal svých názorů. Vycházel však
z toho, že léčba i kultura se v Mariánských Lázních natolik rozrostly a
rozvětvily, že je nutno oběma nabídnout samostatné prostory.
Jinými slovy rostoucí význam prvku společenského dění v lázních přivedl
Schaffera na konci 19. století k názoru, že přeměna horního křídla Nových lázní
v samostatné a stavebně oddělené kulturní centrum bude užitečná. Bylo nutné, aby kursál obsahoval dostatek prostorů pro různé účely, považované tehdy za
nezbytné - velký sál pro koncerty, taneční bály a vystoupení zpěváků, oddělený
dámský salón, hrací sál, salón pro kuřáky, čítárnu s denní obměnou novin a
časopisů, vestibuly, šatny a toalety. K dispozici musela být restaurace,
kavárna, kuchyně.
Pro oba areály zvolil Schaffer stejný stavební sloh italské pozdní novorenezance.
Kursál zůstal v těsné blízkosti Nových lázní, oddělený jen desetimetrovou
uličkou. Proto klášter i městské zastupitelstvo vybraly určitě šťastně
Schafferův projekt jako nejvhodnější.
Jednota společenských, kulturních a léčebných prvků v lázeňské péči nebyla však
plně respektována v nedávných desetiletích. Ještě v 70. a 80.letech bylo typické
zúžení lázeňské funkce města na výrazně medicínské aspekty. Byl podceněn či
přímo opomíjen komplexní vliv lázeňských pobytů na pacienty. V čele lázní mohli
stát jen lékaři. Odtud probíhala častá kritika v Mariánských Lázních proti
rozvíjející se odborářské rekreaci, bylo žádáno její zrušení a převedení objektů
ROH pod zdravotnictví.
Vývoji takových názorů předcházel opačný extrém, když brzy po druhé světové
válce, po roce 1946, byla podceněna - pod vlivem razantních úspěchů antibiotik -
lázeňská medicína jako přežitek v novodobé medicíně. Ještě počátkem 50.let byly
Nové lázně přestavovány na nemocnici s nemocničními pokoji a nazvány
"Rehabilitační ústav". - V jídelně společenského domu se také cvičilo. Přitom
společenský dům Casino byl postaven pro naprosto jiné funkce. Medicínští
odborníci prosazovali nemocniční charakter města. Tak byl sestaven systém
lázeňské péče, v němž byla léčba choros s "křížkem", tj. lázeňské léčebí při
poskytování nemocenských dávek pro vybrané choroby s"x".b Proto bylo možno
vyžadovat i nemocniční režim. Protože byl v Mariánských Lázních lázeňský
medicínský výzkum; mohl odborně upozorňoval na specifické místo lázeňské
medicíny v systému zdravotnictví a kritizovat stroze nemocniční charakter lázní,
prosazovaný zde v městě lékařskými laiky..
Obojí náhledy byly extrémem a prozrazovaly lázeňskou neprofesionalitu. První
odsuzoval lázeňství jako přežitek, druhý povyšoval lázeňství na výhradně
zdravotnická zařízení div ne s nemocničním režimem léčení.
Od extrému k extrému se ovšem dále pokračuje i v současnosti. Dnešní rozvoj
lázeňské péče v městě není ušetřen výstřelků opět jiného charakteru. Z lázní
vzniká ekonomický podnikatelský prvek se zaměřením na úzce ekonomické aspekty.
Nejzřetelnější je znovu podcenění komplexnosti lázeňské péče, a především
společenské a kulturní úlohy při lázeňském pobytu. Ekonomie triumfuje: například
prostory společenského domu byly proměněny v herny a s prodejnou lustrů. Je to
stejně úsměvné jako ranní rozcvičky s politickými desetiminutovkami pacientů-paraplegiků
v zrcadlovém sále Casina v padesátých letech.
K volbě místa kursálu z roku 1900
Společenské centrum v městě v roce 1900 bylo nutno situovat tak,
1. aby bylo skutečně hodno označení "mariánskolázeňské kulturní a společenské
centrum"
2. aby zůstalo v centrální lokalitě (tak jako původní promenádní sál z roku
1823, který měl centrální polohu mezi Křížovým a Karolininým pramenem, či
kursály přímo v Nových lázních)
3. aby tvořilo stavebně nepřehlédnutelný bod (což nebylo v centru lázní bez
problémů, kde už dominovaly stavby jako římsko-katolický kostel, kolonáda
Karolinina pramene, novobaroková kolonáda, sloupová hala Křížového pramene,
právě dokončené stavby Nových a Centrálních lázní)
Co se týká bodu 1., byl by splněn na výbornou, pokud by nesouvisel s
následujícími body - k těm se vznášela kritika především z řad občanů, že není
na správně exponovaném místě.
Pokud přicházíme od katolického kostela a od promenády, vynořuje se společenský
sál váhavě, jakoby zasunut v nížině pod kopcem Hamelika, rozhodně ne jako
dominanta. Přicházíme-li však od parku či z dolní části města, nelze pochybovat
o dominujícím až sugestivním postavení obou budov - kursálu i Nových lázní.
Tento pohled zcela zapadá do scenérie parku i lázní. Společenský sál se nedá
přehlédnout pro svou monumentalitu, třebaže se jeví, že spíše přiléhá či patří k
Novým lázním, postaveným ve stejném stylu italské pozdní novorenesance.
Je pravda, že o centrálním postavení kursálu nemůže být ani řeči, ale to je dáno
tím, že stanoviště kursálu už nemohlo být libovolně zvoleno. Jak uvedeno, v
celém centru lázní nebylo už volné místo, pokud nebudeme chtít sáhnout na park.
A dále: stál tu nádherný původní koncertní sál, který by byla věčná škoda
zbourat. Schafferův projekt počítal s jeho využitím. A tak ještě dnes lze
obdivovat dekor a monumentálnost společenského sálu, vytvořeného před 133 lety
(1867).
Vzory pro stavbu kursálu v roce 1900
V počátcích lázní byly předlohou pro lázeňské společenské sály městské dobové
divadelní a koncertní sály. K tomu nutno poznamenat, že lázeňské budovy pro
čistě společenské využití, byly až do konce 19. století vzácné. Většina budov v
lázních musela být - také z důvodu rentability a zvláště jen sezónního využití -
koncipována víceúčelově.
V Mariánských Lázních se stavěly lázeňské domy, u nichž kromě ubytování a
stravování se nabízelo použití stájí pro koně, remíz pro kočáry, a jen někde
vlastní kavárničky či společná místnost. Žádný hotel však neměl v minulosti
zařízení pro koupele a pití minerálních vod.
Schafferův projekt kursálu počítal s dominantní střední stavbou a po stranách s
křídly s otevřenými arkádami. Schafferovi byl předlohou vídeňský lázeňský salón,
především v podobností střední stavby. V protikladu k vídeňským vzorům byla však
mariánskolázeňská budova masivnější a působí silnější koncentrací hmoty. Přední
pohled na kursál připomíná velmi silně karlovarské Císařské lázně vídeňských
architektů Fellnera a Helmera z roku 1895 a vstup pařížského divadla.
Mezi vídeňským salónem (1861-1867) a mariánskolázeňským kursálem (1899-1900),
tvoří pojítko lázeňské domy v lázních Bad Ischl (1872-1878) od architekta
Hyacintha Michela a v Badenu u Vídně (1885-1886) od firmy Fassbender & Katscher.
Tyto stavby totiž vycházejí také z vídeňské předlohy. Vyvolávají dojem
uzavřenějších staveb vynecháním arkádových křídel.
Zásadní rozdíl mezi rakouskými vzory a mariánskolázeňskou stavbou je v tom, že
fasáda střední stavby Casina vyvolává domněnku, že stejně jako ve vídeňských
lázních vstoupíme vchodem rovnou do hlavního sálu. To je omyl. Za fasádou
dominantní střední stavby nenalezneme očekávaný velký sál, ale široký přízemní
vestibul se šatnami a až za ním se objevuje hlavní sál, jakoby posunut do
pozadí. My však víme, že nebyl odsunut, ale naopak - vestibul byl předsazen před
již stojící koncertní sál.
Je zajímavé, že první zprávy o budoucím sále (místní noviny z 6.4.1893) uvádějí,
že bude mít kopulovitou střechu a dvě věže na rozích. Existoval jiný
nerealizovaný Schafferův projekt ?
Nakonec se Schaffer rozhodl k řešení tzv. neckovité střechy na způsob veřejných
budov. Výsledek byl zdařilý. Mariánskolázeňský kursál, dnešní Casino, je velmi
dobrou syntézou různých architektonických předloh z okruhu sálů v evropských
lázních.
Z historie restaurace při kursále
První hostinec při kursále se objevuje v roce 1858. Byl přilepen k východnímu
cípu Nových lázní, kde byl konverzační sál. Při přestavbě Nových lázní v roce
1867 byla podstatně rozšířena restaurace a kavárna.
Nájemcem kursálu a restaurace v Nových lázních byl až do roku 1890 Anton
Zörkendörfer a pak ho vystřídal vrchní číšník z Klingeru - Georg Zischka.
Georg Zischka (1854-1924) přišel z Horšovského Týna a začínal jako číšník u
hoteliéra Halbmayra v hotelu Klinger. Odtud přišel do kursálu Nových lázní. Zdá
se, že hostinec kursálu byl v chodu i v letech stavební sistace (1893-1899). Po
skončení přestavby kursálu (1900) převzal Zischka jako nájemce komplexní vedení
budovy včetně restaurace, staroněmecké pivnice a velké zahradní kavárny za
budovou. Vedl si velmi dobře a brzy s finanční pomocí amerického
velkopivovarníka ze St. Louis postavil výletní hotel Krakonoš roku 1901 podle
plánu architekta Arnolda Heymanna a v roce 1911 hotel Esplanade.
Zischka si přitom ponechal pronájem kursálu a odtud dokonce zavedl autobusovou
linku na trase kursál - Krakonoš. Po jeho smrti 1924 převzal pronájem jeho syn
Fritz Zischka a vedl ho až do roku 1938, kdy se odstěhoval do Prahy.
Využití kursálu
Ve společenském domě se konal vedle koncertů bezpočet různých jednání,
konferencí, sympozií, schůzí, vědeckých, především medicínských setkání,
politických shromáždění. Zde se setkal císař František Josef I. v srpnu 1904 s
představiteli města a celého kraje, s vyslanci a se šlechtou, pronesl k nim řeč
a hovořil s nimi.
Zde probíhal po válce v létě 1946 první mezinárodní festival v ČSR. Filmy se
promítaly z balkónku v prvním patře kavárny Casina.
Zde měl nezapomenutelné přednášky akademik Charvát v roce 1968, vystupovali tu
tehdy i politici pražského jara.
Zde vystupovala řada nejslavnějších dirigentů posledních sto let, sólisté ze
všech koutů světa, pěvecké soubory, zahraniční orchestry. Zde zpívali naši
populární zpěváci Karel Gott, Waldemar Matuška, Petr Spálený a další a další.
Zde se konala i první shromáždění občanů po pádu komunismu koncem roku 1989, zde
došlo k doplnění nového zastupitelstva města z řad Občanského fóra, zde se
ustavovala městská Společnost čs.-amerického přátelství atd., atd.
Oba postranní sály sloužily od 50. let ke stravování pacientů lázní. Večer tu
hrávala pacientům k tanci a poslechu dechovka pana Václava Hájka, na kterou
dodnes vzpomínají mnozí hosté. Konala se tu zábavná vystoupení pro návštěvníky
lázní, estrády, populární soutěže obecenstva, kursy a taneční soutěže. Často
umělci rozezpívali celý sál a hosté z celé republiky si odnášeli zážitky do
svých domovů.
To vše nás vede k tvrzení nezastupitelnosti
tohoto kvalitního, dostatečně velikého a vhodného společenského sálu pro lázeňské dění v městě, centrum,
které nemohou nahradit prostory městského divadla, sály různých hotelů a
zotavoven, prostory kolonády a promenády. To věděla už před sto lety stará
generace a její představitelé v čele města.
Současný myšlenkový monopol ekonomiky, bezhlavě
aplikovaný na velice citlivý okruh léčení nemocných, ať ve zdravotnictví či v lázeňství, může leda poškodit
společnost jako celek i lázeňské lokality.Čím delší bude tato nedomyšlenost
ekonomického monopolu, tím déle bude trvat odstraňování škod, napáchaných jeho
protagonisty.
Mariánskolázeňský architekt - Josef Schaffer
Když byly Josefovi tři roky, zemřela mu matka. Bylo jí 30 let. Malý Josef zůstal
s otcem sám. Na svou matku Josef Schaffer nikdy nezapomněl, třebaže ji pamatoval
jen z nejranějších vzpomínek. Zůstala mu krásným obrazem, k němuž se stále
vracel. Po mnoha letech dostal od příbuzných její dopisy, které potvrdily její
duševní obraz.
Malý Josef sice vyrůstal v celé rodině, neboť otec se znovu oženil, ale bez
mateřské lásky a v samotě, třebaže ke svém nevlastnímu bratrovi i k druhé matce
měl dobrý vztah. Od mládí byl uzavřený do sebe a předčasně se vyvíjel v
hloubavého a přemítavého chlapce.
Byl také ministrantem a hodně se zajímal o přírodu, umění a na hudbu. Hrával
velmi dobře na klavír. Jako nadšený hudebník byl obdivovatelem Brucknera. Napsal
o něm dokonce objemnou studii. Povahově zůstal introvertem, samotářskou duší, od
útlého mládí až do smrti.
V letech 1868-1878 chodil do staré mariánskolázeňské školy (budova dnešní ZUŠ -
Ibsenova čp.87), pak studoval na reálném gymnasiu v Plzni. Odtud odešel na
studia do Vídně. Dříve než vstoupil do Akademie výtvarných umění, absolvoval
strojně-stavební řemeslnickou školu, jak je patrné z přijímacího protokolu na
Akademii. Pravděpodobně šlo o řemeslnickou školu v Plzni, jak se domnívá jeho
vnuk dr. Kraus.
V říjnu 1879 byl zapsán na Akademii a studoval u profesora Theofila von Hansena
až do letního semestru 1882. Bylo to šest semestrů. Ve Vídni několikrát změnil
bydliště. Školné platil přesně a řádně. V závěrečném protokolu akademie se
uvádělo: "Josef Schaffer se prokazoval tou největší horlivostí a vědeckým
úsilím, během studia navrhl několik projektů a také části vnitřních dekorací, a
komponoval vybavení, takže svá studia dokončil, také díky svému mimořádnému
nadání, s velmi příznivými úspěchy. Hodnocení: výborně. " Zdá se, že ještě za
studia získal různé prémie a ceny. Mezi nimi byla roku 1882 stříbrná prémiová
medaile.
Z vídeňského studia se zachovaly čtyři Schafferovy skicáře (z let 1880-1882),
které prozrazují Schaffera jako přesného kreslíře a pilného pozorovatele,
rozhodně ne povrchního. Ve skicách jsou předlohy stavební, ale jsou tu i obrazy
přírodní krajiny, vlastní představy, a vedle mnoha detailů a dekoračních
elementů jako výplní, soklů, stropů, jsou tu i vegetativní, přírodní a figurální
prvky, nábytek, kachle. Jsou to kresby tužkou či perem, zčásti i lavírovány,
datovány a titulovány, a z toho je vidět, že se hodně zabýval italskou a
francouzskou renesanční architekturou.
Nejsou tu jen objekty z Vídně, z okolí a ze své vlasti, ale skicáře potvrzují,
že Schaffer již během studia konal cesty do ciziny. Byl ve Švýcarsku, do září
1881 spadá jeho italská cesta, kdy byl i v Benátkách, navštívil Bolognu, Veronu,
Ferraru, Florencii.
Po ukončení studií byl zaměstnán jako architekt v ateliéru Emila Rittera von
Förstera. Z této životní etapy není mnoho známo. Jeho návrhy nebyly uveřejněny
pod jeho jménem, ale některá díla ateliéru ho snad prozrazují - například
bankovní dům Allgemeine Boden-Credit-Anstalt (Všeobecné kreditní zařízení) ve
Vídni, v Teinfaltstrasse. Tato monumentální stavba měla být již dříve jeho
samostatným dílem. Tehdy totiž vyšel vítězně z konkursu na stavbu tohoto domu
ateliér Emilla Rittera von Förstera. To bylo na jaře 1884. Šlo o stavbu
palácového typu, která má přísnou novorenesanční fasádu a některé elementy,
které se později znovu vynořují na Nových lázních. Jsou to prvky jako rustikace,
kopulová okna, tříosá portálová skupina atd.
Jak se dostal Schaffer do tohoto ateliéru, dá se vystopovat, neboť Emil Ritter
von Förster byl švagrem profesora Theofila von Hansena. A že Schaffer byl velkým
obdivovatelem svého učitele, je nesporné i podle toho, že každoročně posílal
blahopřejné telegramy ke dni narození svého učitele do Hansenova klubu. Tento
klub vznikl až po Hansenově smrti. Schaffer se stal od roku 1891 členem klubu,
tedy v době, kdy již ve Vídni nežil.
Schaffer měl po celý život v pokoji Hansenovu bustu, která prý stávala na
nepřehlédnutelném místě. Prof. Hansen přišel do Vídně z Dánska; stal se teprve v
58 letech profesorem na Akademii a vychoval tu mnoho úspěšných žáků. Byl
nápomocen svým žákům, nejen radou, pomáhal jim i finančně, ale ni-kdy ne
protekčně k pracovním místům. O to výjimečnější bylo Hansenovo doporučení
Schaffera k Förstelovi.
Začátkem roku 1886 opouští Schaffer ateliér a nastupuje v tehdy samostatné obci
Dolní Medling jako technický úředník a architekt. Které budovy stavěl nebo
projektoval, nenechá se zjistit. V letech 1888-89 není v tehdejší rubrice
"Stavební činnost ve vídeňských předměstích" uváděn. Podle toho lze soudit, že
tu byl spíše jako technický úředník Po desetiletém pobytu ve Vídni se vrací
Schaffer zpět do Mariánských Lázní. Místní noviny (Marienbader Zeitung) ze
12.září 1889 o tom píší:
"Místo ředitele bylo ve Starých lázních znovu obsazeno. Ředitelem ve Starých
lázní se stává pan Josef Schaffer, 28-letý, syn bývalého majitele domu
"Heilbronn" (?). Absolvoval studia stavebnictví a techniky a působil jako
architekt a stavitel v Dolním Medlingu u Vídně. Postřehli jsme, že nový ředitel
je ve svém oboru znalec a snaživý muž, jehož uvedení do funkce se tím jeví jako
šťastná volba."
Ve skutečnosti byl výběr nového ředitele velmi rychle vyřízen. V srpnu 1889
zemřel ředitel O.Kahler a o měsíc později tu byl již Josef Schaffer.
Proč se vracel Schaffer domů ? Snad to lze vysvětlit láskou k domovu, neboť ve
skicáři byla řada kreseb z domova, snad s tím souvisí i jeho svatba v roce 1891.
Návrat do vlasti umožnila materiálně právě tato nabídka, jejímž iniciátorem byl
asi přímo tepelský opat Clementso. Nabídka byla poslána do Vídně prostřednictvím
inspektora Severina Würfela, ale podrobnosti neznáme. - Dekret o jmenování z
1.1.1891 se vrací ke dni 1.10.1889, kdy je jmenován ředitelem lázeňských
zařízení kláštera s fixním ročním platem 1 000 zlatých, s naturálním bytem a s
potřebnými vedlejšími prostorami, s bezplatným otopem, osvětlením, s lázeňskými
přídavky - soli, sody, mýdla, oleje. Mimoto dostává "quinquennalie" 100 zlatých.
Jako architekt a vedoucí stavebních služeb měl další roční plat 400 zlatých.
Převzetí dalších staveb je mu ve smlouvě dovoleno, pokud nebude ohroženo plnění
jeho povinností a služeb vůči klášteru. "Naproti tomu se očekává, že Vy svou
věrností a obhajobou budete sloužit klášternímu inspektoru jako zplnomocněnému
kláštera a s nejvyšší důvěrou." - jak se uvádí.
5.února 1891 se oženil s Marii Königovou, dcerou jednoho z největších místního
stavitele Johanna Königa. A v následujícím roce převzal tchán König Schafferovy
projekty k vedení přestaveb.
První Schafferovy pracovní kroky v prvých 15 měsících po svém nástupu se
zaměřily na úkoly ve funkci ředitele klášterních lázeňských zařízení. V pracovní
smlouvě se uvádějí jako "blahodárné". K jeho dílu patřila stavební přestavba ve
Slatinných lázních - vybudování studenovodních lázní pro pány. To bylo v roce
1891.
Prvním velkým Schafferovým projektem v Mariánských Lázních byla přestavba
Starých lázní, přejmenované potom na Centrální. To byl výchozí bod jeho
stavitelské kariéry architekta v městě. Z nejasných, postupně přistavovaných
budov, slepovaných podle vzniklých potřeb vytvořil monumentální komplex, kde
předvádí impozantní fasádu v ještě přímých, ale jasně členěných rysech
novorenesančního stylu. Stejnou předností byl nový a jasný systém chodu těchto
lázní.
Mezi nejvýznamnější Schafferovy stavby patřila městská nemocnice v letech
1893-94, Nové lázně a kursál 1892-1900, umělecký kostelní portál k 700.výročí
vzniku kláštera z roku 1897 s hlubokou symbolikou, klášterní knihovna a muzeum v
Teplé 1902-1910, impozantní budova lázeňské inspekce (děkanství v Mariánských
Lázních) 1904, škola Sever 1901-1903. mnohé lázeňské vily a domy.
Všechny budovy vznikly do roku 1910, kdy se již jednoznačně ukázalo, že zůstane
věrný svému charakteristickému stavebnímu stylu italské pozdní novorenesance.
Pro nové modernější paralelní směry a stavitelské experimentování neměl
pochopení. Takový typ staveb projektoval ve stejné době v Mariánských Lázních
vídeňský architekt Arnold Heymann.
Josef Schaffer a Arnold Heymann svými stavbami daly Mariánským Lázním obraz,
jaký jim zůstal po celé 20. století. Po Schafferovi zůstal jednotný typ
veřejných lázeňských staveb. Také četné další domy a vily, pokud je Schaffer
projektoval, ztvárňují obraz města jeho typickým způsobem a tak, že jeho význam
pro dějiny architektury Mariánských Lázní nelze vymazat.
Schafferův vlastní dům (čp.343) nazval Palladio, jehož exteriér shrnuje hlavní
typické Schafferovy, které přebíral z renesance. Jeho fasáda s deseti mocnými
sloupy s toskánskými hlavicemi, mohutné balkóny s balustrádovým zábradlím, okna
s bohatou suprafenestrou, portál, nad nímž je centrální největší balkón, nesený
dvěma obřími ženskými postavami, nádherně prozdobená mansardové patro - jakési
vy znání novorenesanci - i po sto letech se těší mimořádnému obdivu. Jaké
štěstí, že se mohou dodnes Mariánské Lázně pyšnit takovou budovou!
Josef Schaffer stavěl v době největšího rozvoje a slávy Mariánských Lázní - v
čase, kdy kulminoval rozvoj lázeňství v Evropě, tj. do roku 1914. Schaffer měl v
postavení architekta a ředitele lázeňských zařízení v Mariánských Lázních
všechny možnosti k seberealizaci ve své profesi - ve stavebnictví. Plně jich
využil. Nadto se stal městským radním a vedoucím městské stavební komise. Neměl
to jednoduché. Vystoupilo proti němu pět místních stavitelů s tím, že prosazuje
svého příbuzného, tchána Johanna Königa. A také prý jeho funkce v klášteře by
neměla být spojována s funkcí v městském úřadě, protože upřednostňuje zájmy
klášterní proti městským. Měl by více prosazovat zájmy městských
stavitelů-kritiků. Tito požadovali jeho odstoupení. Městské zastupitelstvo 12.
11. 1905 mu však potvrdilo důvěru i jeho funkce. Zda se kritika ještě později
objevovala, není známo. Naopak, všeobecně bylo známo, že Schaffer byl mimořádně
korektní, sebekritický a objektivní.
Hlavní Schafferovy stavby vznikaly před první válkou. Po roce 1918 - v době
stavební poválečné stagnace - se zabýval nanejvýše přístavbami či nadstavbami
domů. Jím postavené lázeňské a veřejné budovy byly i po válce stále jako nové a
bylo jasné, že vydrží desítky let bez větších úprav. V té době Schaffer častěji
podnikal cesty do Itálie a Paříže.
Na podzim 1930 - po 41 letech práce pro klášter - odchází v 68 letech do penze.
Nyní se plně věnuje rodině a filosofickým studiím. Napsal mnoho přednášek o
osobnostech jako Schopenhauer, Beethoven, Bruckner, Wagner. Zůstal skvělým
kreslířem, až do pozdního věku. Maloval i krajinky a kopíroval staré mistry v
miniatuře, v pastelu a v akvarelu. Rád usedal ke klavíru a byl znám jako dobrý
klavírista.
Zemřel 15. června 1938 a jeho monumentální náhrobek ve středu II.oddělení na
mariánskolázeňském hřbitově byl projektován jako symbol jeho nesmazatelného
vztah k italské novorenesanci. Nápis uvádí "Josef Schaffer,*21.3.1862,+15.6.1938
Akad. Diplom.Architekt, Oberdirektor der Stif Tepler Badeanstalten in Marienbad.
- Elisabeth Schaffer, geb.Sommer,* 22.10.1835,+14.5.1865." V hrobce leží vedle
své matky, kterou tak vroucně miloval a jejíž obraz nosil po celý život v srdci.
První listina z 11.listopadu 1463 má rozměr 22,5 x 19 cm. Je psána česky. Týká
se dluhu opata Zikmunda a tepelského konventu. Začíná: "My kniez Sigmund s
božiem smlouváním opat, kniez Jan Sprellar, kniez Racek Subspecior knez Jan …"
Píše se tu, že Zikmund s konventem dluží "urozenému panu Humprechtovi z Kočova,
sedzením na Chodové Plané a jeho dedicom" celkem 50 kop a za to dává klášter
Teplá do zástavy na 5 let Nový mlýn pod Úšovicí. Doslova se píše "zastavuji mlýn
náš řečený Nový mlýn, kterýž leží pod Ušovicí, s jezem, lukami, dedinami (?) k
tomu příslušejícími u strouhy, kteráž slowe Zatopl (či Zatople) k držení a k
požívání od Svatého Kříže podáním listu".
Těžko identifikovat, kde přesně Nový mlýn stál. Nelze vyloučit, že jde o
pozdější Selský mlýn (Bauermühle) neboli dnešní Stavební mlýn (Baumühle).
Vyvstává potom otázka, kde stál Starý mlýn, neboť názvové označení "Nový" musí
souviset se "Starým". Máme za to, že Starý mlýn byl Hamerský mlýn (Hammermühle)
na Kosím potoce pod dnešní ruinou Hamrnického zámečku.
Druhá listina ze 4.října 1501 je psána latinsky, má rozměr 22,1 x 13,5 cm a
přiložena je pečeť. Pavel z Tachova, arcijáhen Žatecký, přikazuje faráři (v
Pístově), aby farníci z jeho pěti vsí zaplatili dluhy do svatého Martina jeho
předchůdci Jakubovi. Nejzajímavější jsou stále ještě česká jména starších ze
vsí, podepsaných u jména zčásti třemi křížky.
Uvádí se "Anno 1501, ad.D.Hebanum die Fransi sue XII. - Paulus de Tachau Arcium
Magister Archidiac. Zatensis Du=o Plebano in Pistau Auctoritate officii mandamus
et ad Instantiam honorabilis D=ui Jacobi anteressoris vestri serisius moneatis
debitores illius vid.
de villa Pistau Rokoss Casp. Lechkij
de villa Hollowing Knelik +++
de villa Auschowiz Watzka, ploren et sua … duere Canall … et pl.Hammimajstr
Marthin, …. u obecni Hruschka +++ pl.Krall …..
de villa Wilkowiz Gauss +++ vom pl.Matusch … avena Schmolik
de villa Martnau Hromátka …. pl.Matouss ……… ad festum Sti Martini eidem
satisfaciant - si non feverint - coram nobis hora XII compereant sub pena. Ex
Tachow.
Za Zikmunda Hausmanna (1458-1506) došlo k roztržce s klášterem Chotěšovem. Jeho
správce Plotner odmítl poslušnost k Teplé a spor musel řešit král Jiří
Poděbradský. Klášter stál vždy pevně na straně Jiřího z Poděbrad i při jeho
sporu s papežem. Zdá se, že musel být v klášteře kladný vztah k husitskému
učení. Za tyto postoje byl klášter v roce 1467 vypálen nepřátelským vojskem a
opat měl být dokonce exkomunikován z církve. Jen velice těžko se klášter
vzpamatovával ze škod. Byli povoláni tři mniši z Magdeburku, aby obnovili řádový
život. Úspěšně. Teplá se stala dokonce "školícím" místem pro jiné premonstráty.
Od krále Jiřího z Poděbrad se pak dostalo klášteru na 15 let osvobození od
poplatků a potvrzení klášterních nároků na zlaté doly u Mnichova a stříbrné doly
v Sangerbergu. - V 15.století zanikla řada starých klášterních vesnic na
Vidžínsku , východně od kláštera - Děčkovice (dnes Ovčín u kláštera), Lstěné
(polesí Stěnská), Chvalice (něm. polesí Qualitz), Pošov a Harštová. Vidžínsko
bylo tedy před staletími poměrně hustě zalidněné. - Za Zikmunda vypukl také spor
kláštera s městem Teplou, který pokračoval i po jeho smrti. Na sklonku života
(1503) zažil opat tragédii naprosto cizí tomuto řádu. Dva klášterní služebníci s
dvěma řádovými bratry zabili klášterního správce Cirlicha. Byli potrestáni
světským soudem a za trest zazděni!
Také my tady dole vrtíme hlavou. Proč takový pokřik proti seriálu, kde převažují
kriminální historky, co neměla mladší generace vidět, tak, že to stálo hlavu
ředitele televize, televizní rady ? Jako bychom se vrátili zpět se vším všudy.
Dalibor Mácha, Arnošt Tabášek
Vedení ČT se zřejmě obává reakce veřejnosti a snad i ideového vyznění a
škodlivosti díla. Také proto jednotlivé díly doplní dobovými snímky z archívů,
dokumentárními rekonstrukcemi událostí i besedami pamětníků a historiků.
"Ujišťovali mě, že besedy nebudou politicky zaměřené, ale dovedu si je
představit! Budou politické, budou volat diváci a trefovat se zase jen do mě!
Nemám to rád a jsem na to citlivý. Když vás někdo bude chtít odsoudit, tak vás
odsoudí. Proč bych se měl pořád obhajovat? Byl jsem přece herec, který natáčel
příběhy podle scénářů. To neustálé spojování herce jeho postavou je
anachronismus a nesmysl," říká rozhořčeně Brabec.
Proti rozhodnutí ČT seriál vysílat samozřejmě nemůže a nehodlá nic dělat. Tvrdí
ale, že mediálních kampaní kolem tohoto díla už má dost. "Stačí, když budu
chodit po ulicích nakupovat a blbečkové po mně budou zase pokřikovat. Proč?
Odbyl jsem si pět a půl roku natáčení seriálu, které byly pěkné. Tehdy jsem
myslel na něco jiného. Byl jsem po infarktu, léčil jsem se prací a unikala mi
spousta věcí. Jako herec ale mám čisté svědomí. Hrál jsem detektiva,
kriminalistu, tím to padá. A holt seriál major Zeman byl pojmenován podle
človíčka, jehož třicet let života u bezpečnosti nějakým způsobem dokumentoval."
Jak Blesk zjistil od tvůrců seriálu, Vladimír Brabec dostal za natáčení tehdy
velmi vysokou sumu, půl miliónu korun. Takový výdělek mu mnozí kolegové z branže
jistě záviděli. Dnes mohou dokonce tvrdit, že z morálních důvodů tak lákavým
nabídkám odolali.
Herec se však domnívá, že lidé se nebudou na Zemana znovu dívat proto, že je
nějak politicky zaměřený. "Buď si na něco z té doby vzpomenou s řeknou - vždyť
je to všechno volovina, dívejme se na to jako na detektivky, a ne jako na nějaké
politické scénky. Nemyslím si, že by takové pořady dnešní mládež nějakým
způsobem pokazily a že by jim do hlavy opět nasadily jakési komunistické ideje."
"Jednoznačné ne! Takový je názor předsednictva Konfederace politických vězňů.
Jeho členové se domnívají, že veřejnoprávní televize by neměla propagovat
komunismus," řekl Blesku Oto Stehlík z dokumentačního střediska této organizace.
Herec je však přesvědčený o vyspělosti českého diváka, který si dokáže dát
zhlédnuté příběhy do správných souvis mstí. A navíc je tu ještě spolehlivá
pojistka - dálkový ovladač. Jediným stisknutím tlačítka lze přepnout na jinou
televizní stanici. "Tak o co vlastně jde? Některé lidi ten seriál pobuřuje,
jiným se líbí. Mimochodem na Slovensku ho už vysílali s nic se nestalo," soudí
Vladimír Brabec.
Když se řekne tornádo, většina lidí si vybaví severoamerické Velké pláně a tamní
silné bouře. S tornády se však lze setkat téměř všude na Zemi, přičemž jejich
frekvence závisí na místních klimatických poměrech. Na území České republiky
jsou tornáda pozorována průměrně jednou za rok až dva, jejich skutečná frekvence
však může být několikanásobně vyšší. V posledních letech se sice tornáda u nás
proháněla převážně v řídce osídlených oblastech a měla slabší intenzitu, to je
však pouze statistika. Není důvod předpokládat, že se ničivá tornáda budou
vyhýbat větším městům i nadále.
Návštěvu tornáda lze prokázat i ze stop, které živel za sebou zanechává. Zbyde
po něm poměrně úzký, ale dlouhý pás ulámaných, utrhaných nebo vyvrácených
stromů. Důležité je, jakým směrem leží stromy v polomu, orientace delší osy
polomu vůči směru postupu bouře, případně to, jestli jsou stromy "ukroucené",
což svědčí o prudké změně směru větru při pádu.
Proti tornádům se nedá téměř nic dělat - lze se jim pouze vyhnout nebo se před
nimi ukrýt, pokud obyvatelstvo dostane včasnou výstrahu. V USA monitoruje vznik
všech bouří výstražná služba. Pokud se objeví tornádo, jsou varovány oblasti,
kam směřuje. Výstrahu je však možné vydat pouze 10 až 15 minut před tím, než
tornádo dorazí. Základním monitorovacím pro středkem jsou dopplerovské radary a
pozemní pozorování. Testují se také možnosti akustické detekce tornád. Předpověď
tornád je však velmi obtížná, protože neznáme jejich spouštěcí mechanismus.
Pozorovatel sledující tornádo zblízka (do několika km) vidí zpravidla dva
projevy rotace: směrem dolů se vysouvá útvar podobný nálevce, štíhlému válci
nebo chobotu s hladkým povrchem; proti němu, od země vzhůru, směřuje vír prachu
a trosek, který někdy trychtýř či chobot zcela zahalí. Z větší vzdálenosti se
tornádo jeví jako šedý sloup bez výraznějších detailů.
Bezprostředně kolem víru vlastního tornáda bývají podružné savé víry, jejichž
životnost je výrazně kratší než trvání tornáda, mívají však ještě silnější
destrukční účinky. Právě existence savých vírů vy světluje případy, kdy je jeden
do mek úplně zničen, kdežto sousední jen lehce poškozen. Savé víry jsou
nevyzpytatelné. Různorodost jejich účinků je dána krátkou dobou jejich života,
proměnlivosti jejich počtu (od jednoho do pěti zároveň) rychlostí rotace tornáda
a rychlostí jeho postupu.
Text byl převzat z říjnového čísla časopisu Vesmír, které vychází příští
týden. Upraveno redakcí LN.
O zajímavosti ve starých dokumentech není rozhodně nouze. Například na Orlíku
vodní smršť v roce 1586 vynesla ze dvou rybníků kapry a štiky a rozptýlila je po
okolní krajině. Podobného původu byl zřejmě i déšť ryb zaznamenaný roku 1761 v
pamětní knize fary v Nové Vsi u Mladé Vožice: 23. června, o půldruhé hodině
noční udeřila prudká bouře. Po ní následoval hojný déšť při němž v Nové Vsi ve
velkém množství padaly rybičky podobné pstruhům. Lidé je sbírali a prý byly
výborné chuti. Pravděpodobně nejznámějším historickým tornádem na našem územní
je větrná smršť z 13. října 1870 v Brně.
Slovo tornádo má původ ve španělštině, pochází od slovesa tornear, tedy točit
se, vířit
Jak se chovat při tornádu
Bezpečnost především! Je-li to možné, tornádu se
vyhněte a nehrajte si na "lovce bouří". Scény z některých filmů nemají s
realitou mnoho společného! Bezprostřední střet s tornádem přežije totiž málokdo.
Pokud by se však tornádo pohybovalo v bezpečné vzdálenosti (a nepřibližovalo
se!), pak si poznamenejte místo pozorování, odkud a kam se tornádo pohybovalo,
přesný čas výskytu a dobu jeho existence, smysl rotace (jestli jeho strana,
která je k vám blíže, rotuje zleva doprava nebo obráceně), zda bylo tvořeno
jediným vírem atd. Jev můžete také zdokumentovat fotograficky či videokamerou..
Poznamenejte si přesně časy záběrů. Pozorování je možno hlásit na Česky
hydrometeorologický ústav, Praha 4, Na Šabatce 17.
1421-1422 - Husitská vojska táhla krajinou po dobytí Švamberka a zajetí
Bohuslava, který přešel na husitskou stranu. Bylo prý zapáleno město Teplá.
1537 vyhořelo město Teplá.
1549 znovu přišel mor a vymřela většina obyvatel. Z premonstrátů přežil jen opat
Jan Krátký a jeden farář. Zanedlouho přišel protestantismus a udržel se až do
17. století.
1613 přišel mor a v bezdružickém kostele se ráno celou hodinu zvonilo za v noci
zemřelé.
1618 vyhořela radnice a 11 domů v Teplé.
1622 nesmírně mokré léto a po něm následovala krutá zima. Vysoké masy sněhu
ležely od sv.Martina až do Velikonoc 1623. Následovalo zdražení a bylo nutno
shánět obilí v cizině. Hlad přinesl choroby a vysokou úmrtnost hlavně v Českém
Beranově, Zádubu a Kladrubech.
1633 opět mor, na který zemřelo v Ovesných Kladrubech sto osob.
134 Švédové přepadli a vyplundrovali město Teplou.
1636 opět přišla zima s množství sněhu. Náhle přišla obleva a silné deště, které
způsobily tání a záplavy kolem potoků. 10. února 1636 se protrhla hráz
Podhorního rybníka a vodní masy smetly hráze rybníků pod ním - Betléma,
tepelských rybníků a vlna zasáhla Karlovy Vary, které žádaly od kláštera 500 kop
odškodnění.
Za třicetileté války se neustále objevovala švédská vojska a plundrovala
Tepelskou krajinu (1621 Mansfeldovo vojsko, 1641-1643-1647 atd.).
1677 druhý největší požár kláštera Teplá.
1714 přišel dobytčí mor - jenom v Bezdružicích zahynulo 114 kusů dobytka.
1747 na 10.února vyhořelo 94 domů v Teplé.
1771 nastal takový hladomor, že opat Trautmannsdorf musel otevřít klášterní
sýpku s obilím, aby zmírnil nouzi.
1794 na 29.dubna vyhořelo 204 domů, kostel, škola, fara. Zůstalo jen 60 domů a
špitál.
1798 Blankensteinovi husaři kvartýrovali na Tepelsku.
1811 Státní rakouský bankrot - znehodnocení měny.
1815 5. ledna přišel strašlivý orkán, při kterém byla stržena střecha i s trámy
ze zámku v Bezdružicích a vržena na náměstí. Toho roku procházelo přes Tepelsko
107 tisíc ruských vojáků, kteří tu kvartýrovali. 15.8. přišlo krupobití a
zničilo úrodu.
1816 pršelo denně a od dubna do 19.října bylo jen osm dnů bez deště. Dobytek ve
větším množství hynul.
1817 následovalo velké zdražení - bochník chleba stál 2 zlaté. Lidé umírali na
celkové zeslabení.
1828 na 9.června přišla bouře, která vyvrátila celé lesy, střechy stavení i
stodol.
1846 na 6.července přišlo krupobití po celém Tepelsku i v okolí. Letní obilí
muselo být zaoráno.
1856 na 31.května přišel orkán, který zasáhl lesy, ale odnášel i dřevěné kolny a
stavení. Během 12 dnů přišla tři velká povětří, druhé bylo 5. a třetí 11.června.
Padaly kusy ledu jako ořechy velké a pokryly pole.
1865 byla tuhá zima. Mlýny na potocích zůstaly bez vody a nemohly mlet. 29.srpna
v noci o11,30 hod. přišel orkán, který způsobil na Bezdružicku zatopení polí a
luk a sotva bylo možno zachránit dobytek v mlýnech. V Šipínské oboře zachvátila
povodeň na 150 jelenů, kteří se chtěli spasit útěkem z obory.
1870 26.října úderem blesku vypukl velký požár v Teplé.
1873 - 30.června přišlo povětří, při kterém byly rozbity okenní tabulky
kroupami.
1876 - 2.března přišla bouře, která způsobila velké škody v lesích a na domech.
1880-81 byla tak mírná zima, že nebylo možno než pár dnů používat saně. O
Vánocích létali motýli a 29.prosince včely.
1893 v důsledku suchého počasí neúroda.
1904 bylo mimořádně horké léto a 1905 velice mírná zima, tak, že ušovický sedlák
Weiss 23.prosince oral.
V dobách novějších ovšem hleděli úkaz ten
vysvětliti přirozeně. Dne 17. března 1669 stal se krvavý déšť na Chatillon-sur-Seine.
Seznali, že déšť tento pochodí ze stojatých a bahnitých vod, stržených vírem z
okolních bažin. Roku 1744 prší krev nedaleko Janova v San Pietro d'Arena; déšť
byl mísen s červenavou hlínou pochodící ze sousedních hor. Dne 14. března 1813
pokryl červený déšť krvavými kapkami Neapol a Kalabrii. Dav hrnul se do kostelů,
očekávaje poslední soud. Ale učenec Sementini rozborem kapek našel v nich železo
a chróm.
Zmínky zasluhuje také krvavá země, která kdysi
děsívala obyvatelstvo. Dělníci, kopající za Nerona průplav Korinthský přišli na
červenou zemi, z čehož kněží Korinthští, kteří průplavu nepřáli, věštili zlo,
takže dělnictvo nechtělo dále kopati a Nero v dalších pracech musil ustati. -
Hrůzy krvavého deště se zmnožily když byly provázeny ještě jinými zjevy. Někdy
za velikých letních veder míval chléb červené skvrny a vařená rýže nebo brambory
byly pokryty červenými body. Všecky tyto úkazy dlouho nechápané, mohly ovšem
snadno poděsiti dav: příčina jejich ‚vězí prostě ve vývoji drobnohledného
ústrojí rostlinného (Micrococcus prodigiosus).
Věda vysvětluje dnes všecy neobyčejné deště
nechať červené, jako deště krvavé nebo žluté, jako deště síry a černé jako deště
inkoustové; nechať prší prach, kamení, seno, rýže, mravenci, kobylky, ba i ryby!
Barevné deště mají svůj původ v řasách v květinovém pelu, sneseném větry nebo
prachem v atmosféře a pocházejícím často z krajin velice vzdálených, nezřídka ve
výbuchu sopečném dlužno hledati toho původ.
Uvedeme některé příklady nejnovějších krvavých
dešťů. R. 1880 snesl se krvavý déšť na Džebel-Setru vrch nedaleko Uessinu v
Marokku; déšť byl zbarven červeně drobnohlednou řasou (Protococcus fluvialis),
kterou jižní větry přinesly ze solných jezer. 17. srpna 1883 snesl se déšť sena
v Aarau ve Švýcarsku; větrná smršť je strhla z nedaleké louky právě posečené.
14. února 1884 pozorován déšť červeného písku v Limoges. 21. července 1887
pozorován déšť mravenců v Nancy. 3. května 1887 zaznamenán žlutý déšť (déšť síry
starých) ve Fontainebleau. Sem patří i krvavý déšť 13. prosince 1887 ve Fay-Nuih
v Indo Číně. Déšť inkoustu 14. srpna 1888 u Mysu Dobré naděje skládal se z
částic sopečných a kosmických. 10. března 1901 nastal krvavý déšť v Palermu na
Sicílii. Nebe se pokrylo červeným závojem a červené kapky rychle se srážely;
zanechávaly odpařivše se svrchovaně jemný prach velice tvrdý, který se zarýval i
do skla. Pod drobnohledem bylo viděti v tomto prachu zrnka křemene a průhledné
krystaly mořské soli nebo sádry. Prach ten obsahoval však také tělíska
organická, zvláště rostlinná. Učenci soudili z toho, že zvaný déšť sicilský
nebyl nic jiného nežli déšť prachu vzedmutého větrem z pouště saharské.
Někdy i celá jezera nabývala krvavého vzezření,
jako ku př. Jezero Moratské, u kterého Karel Smělý byl r. 1476 poražen od
Švýcarů. Podnes říkají staří rybáři na tom jezeře, vidouce červenati se jeho
vlny, že "to je krev Burgunďanů." Avšak není to nic než malá rostlina OssiIaria
rubescens, kterou popsal přírodozpytec De Candolle.
Sníh také bývá někdy zbarven i červeně
drobnohlednou řasou Protococcus nivaIis, pravým to rostlinným práškem, jehož
zrnek vejde se na čtverečný metr na miliony. Krvavý sníh pozorován poprvé v
Alpách přírodozpytcem Saussurem a kapitánem Rossem v moři Beffinově. Polský
botanik Rostafiúski má tento druh za totožný s druhem Haematococcus lacustris,
jehož odpočívající schránky mohou býti větrem na sníh zanešeny, kde za
příznivých okolností v malých kalužích vytvořených působením slunce na povrchu
sněhu mohou se usídliti a dále rozmnožiti.
Po roce 1918 Československo převzalo ve školství právní předpisy starého
Rakouska-Uherska. Byly to předpisy desítkami let prověřené a ověřené a proto
platily nepřerušeně do roku 1926, kdy přijalo Národní shromáždění "Učitelský
zákon" (24.6.1926). Ale i nový učitelský zákon navazoval na pozitivní a
vyzkoušený systém z doby Rakouska-Uherska. K Učitelskému zákonu z roku 1926 bylo
vydáno vládní nařízení o služebním poměru učitelů.
Nazývalo se "Služební pragmatika" a týkalo se nejen učitelů, ale všech
zaměstnanců státní správy (administrativa, soudci, důstojníci, policisté,
finanční stráž, státní lékaři aj.). Odměňování státních zaměstnanců nezáviselo
na resortu ministerstva, ale
1. na dosaženém vzdělání
2. na délce praxe
(3. u předepsaných stupňů na vykonání
speciálních zkoušek.)
Začínající učitel - jako státní zaměstnanec - měl stejný plat jako začínající
soudce, policista nebo státní lékař.
Systematizace počtu učitelů
Významná byla tzv. systematizace počtu státních zaměstnanců. Jejich počet byl
propočten a nebylo ho možno libovolně zvyšovat. Finance na platy byly jasně
vymezeny a legislativě se tomu říkalo "definitiva". To byl pojem, který měl
kladný vliv na společenskou prestiž státních zaměstnanců. Zaměstnanec s
definitivou nemohl být propuštěn, měl nárok na řádnou penzi a jiné úlevy. Takové
postavení dávalo státním zaměstnancům nezávislost na obcích, na politických
stranách či na řídících zaměstnancích státní správy.
V školství šlo o systematizaci potřeby učitelských sil:
1. na učitelská místa
Na mzdu v platových stupních byl nárok, nešlo nijak krátit rozpočet na mzdy ani
překročit. Existovala však cesta obejití, protože zákon dovoloval pro
nepředvídané případy přijetí v ý p o m o c n ý c h učitelů.
Dále se platil státním zaměstnancům příplatek podle počtu obyvatel obce. Říkalo
se mu č i n o v n é . Činovné odstraňovalo rozdíly v nákladech na životní
potřeby ve vsích či velkoměstech.
Existovaly čtyři kategorie činovného:
A. kategorie: Praha - Brno - Bratislava
B. kategorie: města nad 25 000 obyvatel a dále: Karlovy Vary a Mariánské Lázně,
Slezská Ostrava a Užhorod (služební plat proti "A" byl nižší o 4 %)
C. kategorie: obce od 2000 do 25 000 obyvatel (služební plat proti "A" byl nižší
o 8 %)
D. kategorie obce pod 2000 obyvatel (plat proti "A" byl nižší o 12 %)
Propuštění z definitivy mohlo být jen výjimečné - jen při soudní stíhání. Výhody
definitivy byly zřejmé: zajištění penze (ve výši platu bez činovného), vdovské
penze, sirotčí aj.
Členění učitelů
Na obecné škole byli: 1. správce školy, 2. literní učitelé, 3. učitelé
náboženství, 4. učitelky ručních prací, 5. vedlejší učitelé pro nepovinné
předměty.
Na měšťanské škole byli: 1. ředitel, 2. odborní učitelé, 3.-5. jako obecná
škola.
Učitelé se dělili na dočasně ustanovené (čekatel, zatímní učitel, výpomocný
učitel) a trvale ustanovené (definitivní).
1. Učitelský čekatel
Věk od 18 do 40 let, zastával uprázdněné učitelské místo minimálně tři roky
(čekací doba). Šlo o učitelské místo definitivní, s nárokem na plat ( "volný
příjem").
Čekatele ustanovoval Okresní školský výbor. Jeho příjem tvořil: služební plat
(tzv. adjutum) + výchovné. Adjutum záviselo na počtu obyvatel obce podle již
uvedených čtyř kategorií. U kategorie "A" byl plat 927 Kč měsíčně v prvých 18
měsících, v druhých 18 měsících 1027 Kč měsíčně. U dalších kategorií to bylo
příslušně méně.
Výchovné na jedno nezaopatřené dítě bylo 1800 Kč ročně; na více dětí 3000 Kč
ročně.
2. Zatímní učitel
Šlo o učitelská místa mimo systematizaci, zřízená dočasně při náhlém zvýšení
počtu žáků a tříd. Příjem byl stejný jako u čekatelů.
3. Výpomocný učitel
zastupoval učitele zatímně nebo definitivně ustanovené a dočasně nepřítomné
(nemoc, vojna). Bylo možno ho přijmout, když nebyl na uprázdněné místo čekatel
ani jiný definitivní učitel.
Plat měl pouze po dobu školní výuky bez prázdnin. Při odchodu-propuštění ze
služby obdržel odměnu 20 % mzdy za celou dobu nepřetržitého působení jako
výpomocný učitel. Plat měl 11 000 Kč ročně u kat. "A" (podobně snižované jako u
čekatelů podle čtyř kategorií).
Výpomocní učitelé nedostávali výchovné. Nekvalifikovaní výpomocní učitelé měli
jen 75 % platu ( tj. 8 325 Kč ročně).
4. Definitivní učitel
Na obecné škole: (1) musel projít čekatelskou zkouškou, (2) musel složit zkoušku
učitelské způsobilosti před učitelskou komisí, kterou zřizovala Zemská školní
rada.
Na měšťanské škole: (1) složil už dříve zkoušku učitelské způsobilosti pro
obecnou školu, (2) poté nejméně tři roky učil s úspěchem na obecné škole,
hodnocen známkou jedna, dvě nebo tři, (3) složil zkoušku učitelské způsobilosti
na měšťanské škole ze tří odborných předmětů, dále zkoušku z pedagogiky a
zkoušku ze školského práva. Takový učitel měl titul "odborný učitel".
U učitelek domácích nauk bylo nutné vysvědčení o způsobilosti, tj. absolvování
2-3 letého studia na Ústavu pro vzdělávání učitelek domácích nauk.
U učitele náboženství byla nutná maturita a vysvědčení způsobilosti k výuce
náboženství.
U učitelů nepovinných předmětů byla nutná různá vysvědčení způsobilosti, např. z
jazyků, zpěvu, tělocviku, hudby. Vysvědčení způsobilosti opravňovalo být
"vedlejším učitelem" na měšťanských školách.
Plat definitivního učitele se skládal:
1. ze služného (u obecných škol existovalo 11 stupňů, při čemž 1. stupeň byl 9
000 Kč ročně a každý stupeň byl o 1 800 Kč vyšší, takže 11. stupeň činil 27 600
Kč) - každé tři roky byl postup o jeden stupeň výše.
U měšťanských škol byl tarif odvozen od obecné školy v pásmu 1. až 6. stupně při
zvýšení o 780 Kč, od 7.stupně výše o 4 080 Kč.
2. z činovného
3. event. z výchovného (tj. při jeho jednom dítěti 1800 Kč ročně, při více
dětech 3 000 Kč).
Ředitel školy měl přídavek 600 Kč na obecné a 900 Kč na měšťanské škole. Za
každou třídu ve škole se zvyšoval přídavek o 150 Kč. Maximum bylo 1 500 Kč na
obecné a 2 100 Kč na měšťanské škole.
Další služební požitky:
1. odměny za nadpočetné (přesčasové) hodiny vyučování. Za každou týdenní hodinu
nadpočetnou 100 Kč ročně.
2. za vyučování nepovinného předmětu v nadpočetné hodině měl učitel 200 Kč ročně
na obecné škole, 240 Kč ročně na měšťance. Pokud učil nepovinný předmět a nebyla
to nadpočetná hodina, přesto dostával přídavek, a sice v poloviční výši, tj. 100
Kč, resp. 120 Kč ročně.
3. náhrady za stěhování, cestovné s dietami na cestách.
4. ředitel školy měl nárok na naturální byt ve škole. Pokud nedostal naturální
byt, měl nárok na tzv. příbytečné ve výši 200 až 800 Kč ročně, v Praze 1 200 Kč
ročně.
3. slevy na železnicích, zálohy na služné (bezúročné až do 3 měsíčních splátek)
4. zajištění při nemoci - učitel mohl být rok nemocen. Déle než rok nepřítomný
učitel byl přeložen na dočasný odpočinek, tzv. kvieskování. Stejně tak byl
přeložen, když měl pro nemoc déle než dva roky snížený úvazek.
5. zajištění penze - do penze byl učitel přeložen v 60 letech věku nebo z
vážných zdravotních důvodů (neschopen služby).
Výše penze:
1. řádná penze byla složena z výslužného a odbytného. Učitelé platili 8 % ze
svého platu do penzijního fondu. Když dosáhli nároku na plnou penzi, přestali si
platit penzijní fond.
1.1. Výslužné bylo po 10leté započitatelné době 40 % základu a každým dalším
rokem rostlo o 2,4 %. Po 35 letech služební doby už činilo výslužné 100 %
základu. Po 35 letech nemusel učitel dále platit penzijní fond.
1.2. Odbytné dostal učitel, když přecházel - ne dobrovolně - do jiného resortu.
Rovnalo se do 5 let penzijní základně, nad 5 let dvojnásobku penzijní základny.
2. Zvýhodněné penzionování: odpracoval-li učitel alespoň 5 let a odešel pro
nemoc či úraz, započítávalo se mu plných deset let. Pokud neměl ani 5 let,
započítávalo se mu 1/4 penzijní základny (25 %).
3. učitel byl penzionován, pokud byl neschopen ze zdravotních důvodů další
služby či dosáhl věku 60 let.
4. pokud musel odejít pro nemoc z povolání (oslepnutí, choromyslnost, pracovní
úraz), připočetlo se mu k jeho letům ještě 10 let. Penzijní výslužné muselo být
nejméně 6 600 Kč ročně, a od 13. roku služby nejméně 8 100 Kč.
5. vdovy dostaly 40 % až 75 % penze, která by příslušela manželovi. Osiřelé děti
dostaly až do výše 20 % vdovské penze, úplně osiřelé děti až do 50 % vdovské
penze.
6. penze se rovnala služebnímu platu bez činovného.
Střední školy
1. učitelé pragmatikální - ředitelé, definitivní profesoři, zatímní profesoři
("čekatelé" 3-4 roky). Plat zatímních profesorů byl 15 600 Kč ročně (v druhé
polovině 17 400 Kč ročně). Plat suplujících profesorů neboli tzv. adjutum činilo
12 600 Kč ročně.
Plat definitivních profesorů tvořilo služné, činovné, event. výchovné.
1.1. služné mělo 9 stupňů. Činilo od 15 000 Kč (I.stupeň) do 39 600 Kč
(IX.stupeň) ročně. Dále byly tři stupnice funkčního služného podle druhů škol.
1.2. činovné mělo stejně jako u měšťanek čtyři kategorie podle velikosti obce (A
až D) a tři stupně (I.st. 7200 Kč v kat.A až II.stupeň 6 000 Kč v kat.A).
1.3. výchovné na děti bylo rovněž stejné jako u měšťanek (1800 Kč a 3000 Kč
ročně).
1.4. funkční příplatek u ředitele činil u I.stupně 12480 Kč za rok, u III.
stupně 4 200 Kč ročně. Nejvyšší plat ředitele se všemi příplatky tak mohl
dosáhnout téměř pět tisíc Kč měsíčně.
2. smluvní učitelé - výpomocní a smluvní (na dobu určitou, většinou od počátku
školního roku)
3. vedlejší učitelé - vyučovali předměty doplňkové (nikoliv naukové), což bylo
stanoveno pro každou školu vládním nařízením.
4. jiné služební požitky: ředitelé učili 8 hodin týdně naukových předmětů,
profesoři 21 hodin týdně u naukových předmětů, 25 hodin týdně u jiných předmětů.
Opravy písemných prací z vyučovacího jazyka se počítaly jednou naukovou hodinou
týdně, z jiných jazyků půlhodinou týdně. Vedení sbírek se počítalo jednou
naukovou hodinou týdně.
5. přesčasové hodiny se počítaly příplatkem 480 Kč za jednu hodinu ročně, pokud
výuka této jedné přesčasové hodiny trvala déle než měsíc. U naukových předmětů
600 Kč ročně.
Podle článku "Sociální postavení učitelů 1918-1945" autor Dr. Vítězslav Žiška,
CSc. in Řízení ve školství 1-2/1999.
"Prádelní" družstvo vybralo místo pro svou parní prádelnu na Kosím potoce ve
Velké Hleďsebi. Bylo to tehdy ještě na samotě v blízkosti mlýna a dvora
Kieselhof, kde bylo už řadu let také koupaliště. Dostatek potoční vody z Kosího
potoka byl rozhodujícím při výběru místa. (Připomeňme, že do roku 1929 měl Kosí
potok (též Vonše) trvale dostatek vody. Až po vybudování Dyleňského vodovodu se
průtok vody v potoce značně snížil.).
Se stavbou prádelny se začalo v roce 1911 a už v roce 1912 byl provoz otevřen.
Novinový článek sice neuvádí, kdy přesně provoz začal, ale popisuje, jaké bylo v
roce 1913 vybavení moderními prádelními stroji. Osvětlení prádelny prováděla
firma L.STRAKOSCH a J.BAUER z Vídně, prádelna měla vlastní kotelnu s 45-metrovým
komínem. Měla vlastní zdroj vody a zároveň vlastní filtraci odpadových vod.
Moderní žehlící stroje byly vytápěny plynem. Uvádí se, že zde je možné prát také
jemné prádlo. Správní budova (dnešní) měla několik bytů. Řídící kancelář byla
umístěna mezi příjmem a výdejem prádla. Z kanceláře byla prováděna kontrola
sledování postupu praní.
Na svou práci v této prádelně vzpomínal Viktor Petzoldt (nar.1862), majitel
hotelu CASINO (bývalý VÚB). Patřil mezi osm hoteliérů, zakladatelů "prádelního"
družstva v roce 1911-1912. Za první republiky se stalo, že onemocněl vedoucí
správce prádelny a Viktor Petzoldt (měl kolem 70 let) byl požádán, aby převzal
po dobu jeho nemoci vedení prádelny. Vzpomíná, jak se musel seznámil s
organizací přebírání prádla a s technickým zařízením. Nebylo to prý lehké a jak
psal, "žádný inženýr se z něho nestal". Přitom si uvědomil, že ve svém věku je
už na čase, aby konečně přestal se všemi podnikatelskými aktivitami. 20.září
1937 oslavil 75. narozeniny a odjel za synem Eduardem Petzoldtem do Berlína. U
něho pak sepsal své životní vzpomínky od převzetí hotelu Casino jeho otcem v
roce 1877 až do druhé světové války.
Podle vlastivědných materiálů HAMELIKA č. 3/1997, S.28
Počátky a původ vsi Babice
Ještě v roce 1882 uváděl německý vlastivědník Franz KLEMENT, že původní název
obce byl BABICE a tedy i založení vesnice bylo české. Název pochází od "bába" -
což nebylo pejorativní jako dnes. Na české založení ukazuje i půdorys obce ve
tvaru okrouhlice. V kruhu tu stálo původně devět dvorů pod vrchem BUČKA (737 m
n.m.). Němci říkali vrchu "Toischer Hübl" (=Toischerův pahorek).
Německý název obce se psal POBITZ (ale v němčině vyslovováno jako "babic", podle
PROFOUSE "pouwets"), takže i po této stránce není sporu o převzetí názvu z
češtiny.
Z temna dávnověku se vynořují Babice jako ves českého vladyky Hroznaty
(1160-1217). To již vesnice žila svým životem, nelehkým sice ve vysoké poloze,
ale přežívala. Příliš se nebudeme mýlit, když vyslovíme stáří obce na tisíc
roků.
Písemně se objevuje obec v listině papeže Řehoře X. z 23.května 1273, kterou
byly potvrzovány klášteru Teplá majetky, darované mu vladykou Hroznatou. Ves je
tu uvedena jako "Babici". S koncovkou -ici nebo -ino byla v listině uváděna
většina obcí. PROFOUS (1947) uvádí tento údaj z roku 1273 a také zápis z roku
1459 "Babicze". Název vysvětluje jako ves lidí Bábových, s tím že mužské
příjmení "Bába" se týkalo stařešiny či hlavy obce (podobně jako u vesnice
Babčice).
Ves tedy patřila před 800 lety Hroznatovi a od něho přešla pod premonstrátský
klášter Teplá. K panství kláštera patřila až do roku 1848.
Babice v berní rule (1654)
Berní rula z roku 1654 uvádí, že Babice mají 11 selských dvorů, z nichž čtyři
patřily sedlákům jménem Hůla (v dalších stoletích změněno postupně na Hohler,
ale něm.vysl. "hůla"), dále dvůr Vaňkův (Wanka) a Šimonův. Obec měla jen velké
sedláky, proti jiným vesnicím neměla ani malých chalupníků ani ještě menších
"zahradníků". Dvory se dědily nedělené a proto se za staletí ves příliš
neměnila. Vjezdy do dvorů byly obloukové a dvory bývaly uzavřené:
Jméno sedláka 1654
Novější stav 1945
Rolí (strychů)
Potahy
Krávy
Jalovice
Ovce
Svině
1
RUDERICH Pavel
dvůr čp.5
50
15 ha
2
3
5
8
8
2
TEISCHER Jan
Toischer (čp.2,6)
50
15 ha
4
1
3
-
5
3
HŮLA Štěpán
Hohler (čp.7,24)
54
16 ha
-
-
-
-
3
4
HŮLA Václav
Hohler (čp.7,24)
34
10 ha
-
1
-
2
1
5
RUDERICH Bartoň
dvůr čp.5
36
11 ha
1
2
1
3
4
6
VAŇKA Bartoň
Wanka (čp.12,21)
36
11 ha
1
2
4
4
5
7
HŮLA Tomáš
Hohler (čp.7,24)
24
7 ha
1
-
4
-
1
8
ŠIMON Jan
jméno rodu není
20
6 ha
-
-
1
-
-
9
DAVID Bartoň
Číhaná čp.8,11,19,39,45
28
8 ha
-
-
2
-
2
10
KLEMENT Jiřík
Číhaná čp.16
28
8 ha
1
1
2
-
5
11
HŮLA Řehoř
Hohler (čp.7,24)
48
15 ha
5
3
6
7
8
CELKEM vesnice
BABICE
408
122 ha
15
13
28
24
42
Rodová jména David a Klement v berní rule 1654 nejsou v Číhané, muži z těchto
rodů se museli později přiženit do Číhané ! Podobně došlo časem k přiženění z
Babic do Popovic (Hohler-Hůla v čp.5 a 6, Toischer v čp. 15 a 23) aj. Co se týká
německého rodového jména Tejscher či Toischer, znamená Deutscher= Němec, tedy v
16.-17. století to byla německá rodina, která se přistěhovala sem mezi české
starousedlíky, proto se označovala jako německá (Deutscher). Výpis z berní ruly
zcela vyvrací názor rodáka profesora Toischera o příchodu Němců po vystěhování
českých starousedlíků.
Poloha obce a názvy kopců a potoků
Babice stojí na výšině v nepříznivé nadmořské výšce 710 m n.m. Vrchol výšiny
jihozápadně od obce je vrch BUČKA s 737 m n.m., který Němci nazývali Doischer
Hübl (Toischerův pahorek). Krajina je obklopená kopci. Výrazný je severní
zalesněný kopec, nazývaný KULIČE, 715 m n.m. (něm. Kullitschen). Také tento
prastarý pomístní název prozrazuje i v německé podobě staročeský původ. Mezi
Bučkou a Kuličemi je údolí, kde stéká přes tři rybníčky Kuličský potůček. Vlévá
se do Číhanského (dnes Lučního) potoka, který protéká dole mocným rašeliništěm.
Před druhou světovou válkou se plánovala u rašeliniště stavba velké lázeňské
budovy, kde by se podávaly slatinné koupele a lázeňský pavilón, který by se
používal pro pitnou kúru číhanskými minerálními prameny. Až sem sahá ještě
katastr Babic a zdejší zaniklý dřevěný mlýn - pazderna na Číhanském potoce (Leinschlagmühle)
- patřil pod Babice.
Jižně za Bučkou pramení Babický potok a teče východním směrem, ale není nijak
vydatný. Také zde bývalo několik rybníčků.
Východním směrem od Babic se snižuje terén a svah klesá do Tepelského údolí.
Přes údolí svítí za noci světla Poutnova na protějším svahu. Poutnov rovněž leží
na kopci jako Babice.
Kopcovitá krajina kolem dokola značně zpestřuje výhled do okolí. Němečtí
obyvatelé používali (do roku 1945) kromě dvou hlavních frekventovaných názvů
kopců Toischerbühl a Kullitschen ještě názvy dalších kopců: Perlový pahorek (Perlbühl,
vysl. "perlbíl"), Šiškový kopec (Schischka či Schickabühl, vysl. "šiškapíl"), a
kopec Schottenbühl (vysl. "šotnpíl"). Tyto názvy bude třeba lokalizovat nejspíše
s pomocí babických německých rodáků.
Staré názvy polí podle josefínského katastru
Pokračujeme v pátrání po minulosti Babic pomocí starých pomístních názvů. Kromě
kopců a potoků jsou cenné názvy polí. Josefínský katastr (1780) uvádí na straně
3954 v složce "Plzeňský kraj - panství Teplá" také obec BABICE (Pobitz) s 15
čísly popisnými, při čemž čp.13 bývala obecní kovárna na návsi. V katastru jsou
zachyceny tyto názvy hlavních babických polností:
1. Kapellen Flur (pole ve směru za obecní kaplí)
2. Hübl Flur (pole za Hüblem)
3. Sauerbrunn Flur (pole směrem ke kyselce) a Gullitschenwald (les zvaný Kuliče
- prastarý název, používaný též v Číhané a v Mnichově)
4. Laubbielflur (pole, kde byl pahorek s listnatými stromy; v překladu "Listnatý
pahorek")
5. Hasselstauden Flur (pole, při němž bylo množství lískových keřů)
6. Wasser Holz Flur (pole s názvem volně přeloženým jako "Mokrý lesík" - Holtz=
dřevo, ale tak se říkalo malým lesíkům)
Názvy polí jsou jmenovány obvykle za sebou v kruhu kolem obce.
Sousední Číhaná měla 32 čísel popisných a pomístní názvy polí: Loh Flur, Faule
Wies, Muss Bruck, Strass Flur, Ochszen Berg, Gullitsch Flur. Mezi Číhanou a
Rájovem leželo pole se zajímavým názvem Halblaibbach Flur (Půlbochníkové pole),
ke kterému se vázala prastará pověst. Vyprávělo se, že v době největšího hladu v
krajině prodal sedlák toto pole o 11 hektarech za půl bochníku chleba.
Popis obce
Čistě zemědělskou obec tvořil kruh selských dvorů. Schématický plánek Antona
Punzeta (1967) je velice nepřesný. Je tak nereálný, že jsme se po marných
pokusech vzdali porovnání dnešní polohy dvorů v Babicích s tímto plánkem. Byl
zakreslen jen podle vzpomínek na starou ves. Cenné však je, že uprostřed návsi
uvádí jednotlivé prvky - malý rybník pro požární účely, zvoničku, chladírnu a
sběrnu mléka, Hohlerův pomník z roku 1851, válečný pomník, obecní váhu, dvě
obecní studny, které poskytovaly vodu pro domácnosti a pro dobytek.
Punzetův plánek potvrzuje, že šlo o typickou slovanskou okrouhlici, kde na návsi
býval původně jen rybníček a kovárna. Až v nové době byla i náves zastavěna
staveními čp. 10 - hostinec Viléma Rocha, kde se říkalo "Ban Šnajda" (Beim
Schneider) a čp. 8 - stavení Josefa Pleschera se zvoničkou, kde se říkalo "Ban
Hajzla" (Beim Häusler). V blízkosti stála ještě hasičská zbrojnice. Obec neměla
vodovod.
SCHALLER (1788) uváděl v Babicích 11 popisných čísel, vesměs dvorů, SOMMER
(1838) uváděl v Babicích 91 obyvatel. Obec patřila farností k městu Teplá, která
byla 6 km vzdálena, poštou patřila obec pod Mnichov..
KLEMENT (1878) popsal Babice jako obec s 24 čísly popisnými, kde je 133
obyvatel, z toho 66 mužů, 67 žen, všichni katolíci, 17 analfabetů a dvě osoby
pouze čtoucí, katastr byl uváděn 380 hektarů, čistý roční výtěžek 3 134 zlatých.
V obci bylo 5 koní, 186 hovězího dobytka, 152 ovcí, 45 koz, 23 prasnic a 16
včelstev.
V roce 1908 bylo v Babicích založeno hasičstvo. Dobrou finanční rezervou pro
obec byly obecní a soukromé lesy. Dávaly - kromě dřeva - v létě houby, borůvky a
lesní jahody. Okolní kopce v zimních měsících přilákaly lyžaře, protože tu byly
pořádné sjezdy pro běžkaře.
Roku 1919 byly Babice elektrifikovány. Stranou ležící obec měla dlouho špatné a
jediné silniční spojení s nádražím Poutnov. Do Číhané vedly původně jen polní
cesty. Dnešní silniční průjezd býval ještě před dvaceti lety problematický na
strmém úseku Číhaná-Babice. V roce 1900 měly Babice 24 domů a 150 obyvatel, dále
dva mlýny (Leinschlagmühle a Rödlmühle).
Druhý mlýn se nazýval Rödlmühle měl čp. 16 a ležel pod Babicemi na říčce Teplá.
K Babicím patřila samota Pfefferhäusel s čp.17 u poutnovského nádraží (Franz
KLEMENT 1882).
Babický minerální pramen
Obzvláště hrdé byly Babice na svého rodáka Vendelína Toischera, který to dotáhl
na univerzitního profesora v Praze. Narozen 16.6.1855 v Babicích, zemřel
29.9.1922 v Praze. Byl postupně ředitelem gymnázia, PhDr., profesorem
pedagogicky a filosofie a od roku 1909 nastoupil po Otto Willmannovi na německé
univerzitě v Praze. Kromě toho byl známý germanista a folklorista. Jeho hlavní
díla jsou:
1. "Deutsche Volkslieder aus Böhmen", Praha 1891 (napsal společně s Aloisem
Hruškou).
2. "Geschichte der Pädagogik und allgemeinen Didaktik"
3. "Der älteste deutsche Dichter Böhmens Ulrich von Eschenbach" (časopis -
Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 28/1890)
4. "Minnesänger Ulrich von Eschenbach", 1881
5. "Lotte Schiller", 1881
6."Theoretische Pädagogik iund Didaktik",1896
7. ""Der arme Heinrich von Hertmann von der Aus", 1885
8. "Über die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach", 1882.
9. "Wilhelm von Wenden", 1882
Samozřejmě že Toischera také zajímal původ pomístních jmen v Babicích. Zde ovšem
spíše fantazíroval a bádání mnoho nepomohl. Potvrdil sice český původ slova
Babice, ale podle něho vzniklo jméno "Babice" z českého "batyka", což nevíme, co
tím myslel. Všechna zdejší pomístní jména charakterizoval původu německého a
stejně tak jména rodů, což neodpovídá archivním dokumentům. Podle Toischera sem
prý němečtí kolonisté přišli, až když původní čeští obyvatelé obec opustili.
Rovněž mylné!
Starostové v Babicích
Anton PUNZET sepsal starosty ve vsi od roku 1907:
1. Engelbert TOISCHER, čp.2
1907-1912
2. Anton NADLER, čp.11
1912-1917
3. Franz Josef LENZ, čp.3
1917-1922
4. Wendelin HOHLER, čp.7
1922-1927
5. Anton PUNZET, čp.14
1927-1932
6. Wendelin TOISCHER, čp. 6
1932-1936
7. Franz LENZ čp.3
1936-1940
8. Anton PUNZET junior, čp. 14
1940-1944
9. Ludwig RUDRICH čp.5
1944-1945 do vysídlení
Z památek v obci
Na jihovýchodním okraji obce stávala malá barokní kaple na půdorysu 3x3 metry.
Beze stopy zmizela.
Původně v zahradě čp.7 "U Bastlů" byl 4 m vysoký kamenný pomník se sousoším
Korunování Panny Marie. Dnes zmizelo sousoší, ale zůstal postament se schůdky,
přežívající útrapy minulého půlstoletí. Dnešní nápis uvádí: "Gestiftet / zur
ehre Gottes / von Anton und / Margaretha Hohler / in Pobitz Nr.7 / im Jahre
Christi /1851." Podle GNIRSE (1932) je tu i letopočet renovace 1910.
Válečný pomník 1914-1918 nebyl nalezen. Připomínal šest mužů z Babic, kteří
padli na frontách první světové války. Za druhé světové války padli čtyři muži:
Franz Nadler (*1919 - +28.3.1942 v boji o Gorjonu, 64 km od Orla), hodnost
Obergefreiter); čp.11
Franz Punzet (*1914-1945 - nezvěstný od května 1945 v Itálii), poddůstojník;
čp.14
Alfréd Seidling (*1916, +31.1.1945 v bojích u Lemitten ve východním Prusku),
hodnost Obergefreiter, nositel pěti vyznamenání za chrabrost; čp.13
Josef Schusser z mlýna Rodlmühle, čp. 16.
Pro tyto padlé už nebyl postaven žádný pomník jako po první světové válce.
Ještě před válkou se připomínalo jako historická památka ve dvoře, nazývaném "U
Pelletzů" - lidové dřevěné stavení s hrázděnkou v patře (GNIRS, 1932).
"Drží to jako Babice"
Na Tepelsku bývalo velmi frekventované úsloví "Drží to jak Babice". Byl to výraz
pro pevný lidský vztah, ale i pro věci, které nelze rozpojit. Přísloví prý
vzniklo podle svornosti Babických při sporech s klášterní vrchností. Babičtí
drželi za jeden provaz i při selské rebelii roku 1680. Jiné vysvětlení dává
pověst o Babicích. Podle ní byla na bělidle hodně lnu a přicházela sem děvečka,
aby len kropila. Najednou tam spatřila pekelníka - podle neklamného znamení
koňského kopyta, jak se povaluje na lnu. Odvážná madlenka přiskočila a rychle
čerta zavinula do lnu, na kterém si hověl, tak, že se nemohl hnout. Škubal se,
prskal, kousal, ale utéci nemohl, tak byl len pevný. Proto prý se také říká -
"Drží to jak babický len!"
Babice ve 20.století
Farností patřily Babice k městu Teplé, poštou k Mnichovu, počet domů nepřekročil
nikdy 24, v roce 1910 tu bylo rekordnich 159 obyvatel.
Podle klerikálních katalogů v roce 1928 měly Babice 140 obyvatel, všichni
římskokatolíci, v roce 1935 bylo 132 katolíků a 1 jiného vyznání.
Roku 1930 měla obec 133 obyvatel, v roce 1939 už jen 109 obyvatel. Po válce
došlo k odsunu Němců a přišlo české obyvatelstvo. Roku 1947 tu bylo 23 obyvatel,
z toho 17 římskokatolíků. V roce 1965 tu žilo 26 obyvatel a obec tehdy patřila k
politické obci Poutnov, v roce 1970 již jen 20 osob.
Původní kursál jako součást Nových lázní z
roku 1867