Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 299.

1.

Mariánské Lázně
31. ledna 2000
OBSAH 
 

Přichází nové století (úvodník)

Pohled na promenádní sál

Ing. Richard Švandrlík-Gerhard Trapp: Vzpomínka na Gorkého v hotelu Maxhof
Nina Berberová se vrací do roku 1924 v Mariánských Lázních

Ing. Richard Švandrlík: Sto let společenského domu CASINO
Společenský život v lázních byl od samého počátku dáván na stejnou úroveň jako léčení
l K názvu dnešního Casina l Předchůdci dnešního Casina l Kursál jako součást Nových lázní l Stavba dnešního společenského domu Casino l Vazba léčebných a kulturních prvků lázní l K volbě místa kursálu v roce 1900 l Vzory pro stavbu kursálu v roce 1900 l Z historie restaurace při kursále l Využití kursálu

Mariánskolázeňský architekt Josef Schaffer
Projektant společenského domu Casino před sto lety
l Rodokmen Schaffera

Dvě žlutické listiny z let 1463 a 1501

K době opata Zikmunda
(noticka)

Major Zeman se bojí majora Zemana
(Blesk 14.srpna 1999)

Tornáda řádí na celém světě, nevyhýbají se ani ČR
(Lidové noviny 9.října 1999)

Katastrofy, mory, bouře v minulosti

Krvavý déšť
(Almanach praktického člověka 1910)

Platy učitelů za první republiky 1918-1938
(V.Žiška,Sociální postavení učitelů, Řízení ve školství 1-2/1999)
Systematizace počtu učitelů
l Členění učitelů l Střední školy l (Doplněk HAMELIKY čís. 11-12/1998)

Velkoprádelna ve Velké Hleďsebi byla otevřena v roce 1912 (HAMELIKA č.3/1997)

Ing. Richard Švandrlík: Babice
Počátky a původ vsi Babice
l Babice v berní rule (1654) l Poloha obce a názvy kopců a potoků l Staré názvy polí podle josefínského katastru l Popis obce l Plánek obce l Dva babické mlýny l Babický minerální pramen l Slavný rodák Toischer l Starostové v Babicích l Z památek v obci l "Drží to jako Babice" l Babice ve 20.století

Jubilea slavných mariánskolázeňských hostů v roce 2000 (noticka)

Původní kursál jako součást Nových lázní z roku 1867

Mapa oblasti mezi Číhanou, Babicemi a Mnichovem (1929)

Kursál (Casino) s vlajkami v roce 1898


Přichází nové století

      Rok 2000 sice není počátkem dvacátého prvního století (to bude ještě rok trvat), ale očekávání změn na konci roku 1999 na celém světě nebylo kupodivu větší než když se před sto lety čekalo na Nový rok 1900. Hlavní starostí roku 2000 bylo, jak postrčit v počítačích číslo roku, neboť výrobci starších typů počítačů nepočítali s tím, že by jejich komputery bvly v provozu ještě roku 2000.
Jaké bylo očekávání roku 1900 před sto lety ? Asi srdečnější, upřímnější a relativně honosnější. Na konec světa sice tehdy také čekalo pár vizionářů a náboženských fanatiků jako v roce 1999. A jak tomu bylo v roce 1800, v roce 1700 či v roce 1500 ? Zjevně nedošlo k zásadním změnám v očekávání.
      Nástup roku 2000 byl - z pohledu prvního měsíce - úplně pracovní, všední. Počítače se nijak moc nezasekly, trendy změn ve společnosti, v jejichž centru zdá se je internet, obavy z globalizace, z ekologických katastrof, z klonování, z přetížení silnic, dálnic auty aj. - tyto trendy se přenášejí neznatelně z minulého století a jejich řešení se prosadí ve století novém.
      Jestliže se devatenáctému století říkalo století páry, dvacáté století se stalo především stoletím dvou světových válek a v technice se objevil rozhlas, televize, počítače, nová atomová energie a nové dopravní prostředky - letadla, rakety. A tak tempo rozvoje techniky, jaké nasadilo 19.století, dostalo čipovou kvalitu a raketovou rychlost. Bohužel nejvíce ve zbrojení, za priority zbraní hromadného ničení. Zrychlilo se vše, doprava, technologie, výzkum, informační záplava, a s tím i myšlení. Všechno se stalo zápolením o rekordy, které se už neposunují o metry či minuty, ale o milimetry, o setiny vteřin. Každý píšeme vlastní Guinessovu knihu rekordů. Postupně se staré knihy, staré filmy jeví pomalé, rozvláčné, nedostatečné, staré názory neudržitelné, nemoderní.
      Není divu, že normální závratné tempo života,výroby, obchodu, dopravy někdy láká k vystoupení z tohoto rychlovlaku. Návraty do historie, historické příběhy se v té chvíli stávají jakousi pauzou, přestávkou, při níž porovnávání staletí vede k zamyšlení, zda naše genová struktura, po tisíce let a po generace adaptovaná na určité životní tempo, ale i na určité složení vzduchu (které se postupně mění), na určitou stravu (která se zásadně mění), na fyzické zatížení (které se snižuje), na psychické nároky (které se mění), zda bude člověk schopen vyrovnat se s tím vším, nebo zda vcházíme do století posledního ?
      Naše vlastivědné bádání nás zavádí do minulosti tak, že náš rozhled překračuje délku života jediné generace a dotýká se celých staletí, byť pouze jedním směrem - směrem do minulosti. Jakkoliv budeme chtít být optimisty, je to rozhled varovný, co se týká smyslu, účelu i možností uváděných transformací ve světě. Dalším omezením naší vlastivědy je lokalizace na krajinu, kde žijeme, ale tím konkrétnější jsou globální problémy. Jak vidět, se změnou století přicházela a přichází potřeba zamýšlet se - jakési stoleté účtování…
Pohled na promenádní sál (vlevo) a hudební pavilónek (vpravo) před více než 150 lety na promenádě v Mariánských Lázních - viz článek o Casinu!
 

Nina Berberová se vrací do roku 1924 v Mariánských Lázních
Vzpomínka na Gorkého v hotelu Maxhof

      Kniha životního vyprávění Niny Berberové, nazvaná "KURZIV MOJ", zavádí nás krátkou vzpomínkou do doby mariánskolázeňského pobytu Maxima Gorkého v roce 1924.
Fjodor Šaljapin a Maxim Gorkij roku 1902 (oba naši hosté)      O tomto Gorkého několikaměsíčním pobytu v našem městě jsme psali v HAMELICE čís.2/1999 (Dubnové vzpomenutí). Ruská spisovatelka, básnířka Nina BERBEROVÁ, známá svými romány na Západě, se narodila se 1901 v Petrohradě a zde žila do roku 1918. Byla životní partnerkou ruského spisovatele Vladimíra Felicianoviče CHODASJEVIČE (1886-1939). Oba žili od roku 1919 v Berlí-ně, ale též v Praze a v Paříži. Berberová přežila Chodasjeviče o 44 let. Zemřela v Filadelfii(USA) roku 1983. Oba patřili k úzkému kruhu přátel Gorkého a svými názory ovlivňovali i jeho postoje. S Gorkým byli v trvalém přátelském spojení. Berberová sepsala také autobiografii Gorkého sekretářky baronky Budbergové.
      Odkud se k nám nyní dostaly vzpomínky z její knihy ? Velikou oklikou. Kniha Niny Berberové vyšla také v italštině a z ní pořídil německý překlad úryvku o Mariánských Lázních (str.189-190) p.Gerhard Trapp z Münchenu a z němčiny ho nyní předkládáme. Nina píše:
"Po první německé Gorkého zimě následovala "druhá", a ačkoliv to bylo v Čechách, nacházeli jsme se v německém koutě Čech, v Mariánských Lázních, v této roční době zcela opuštěných. Sem jsme přijeli z Prahy, Gorkému v patách. V Mariánských Lázních končil u Gorkého čas návštěv, jak pro přátele, tak pro ostatní. V naprostém ústraní, obklopen jedině členy rodiny, respektive osobami, které byly považovány téměř za část rodiny, ponořil se Gorkij do své práce. Byl to čas, kdy zpracovával "Podnik Artamanových".
      Gorkij vstával v 8 hodin, zatímco ostatní rodina dosud spala, vypil obvyklou kávu a vzal dvě čerstvá vejce. Až do 13 hodin se nenechal spatřit.
Zima byla tehdy studená až ledová, ulice plné sněhových závějí. K večeru jsme oblékli kožichy a válenky a vyrazili společně na špacír (po obědě totiž Gorkij obvykle ještě psal nebo četl dopisy). Na sněhu jsme došli procházkou do borového lesa . Nebo vzhůru do kopce . Tam poblíž, ve vzdálenosti tří kilometrů, pořádaly se závody na lyžích, ozývala se odněkud muzika, tlačili se fotografové a žurnalisté. My jsme ovšem nic z toho nevyhledávali.
      Počínaje listopadem začaly v městě přípravy na vánoční svátky a také my jsme plánovali vystrojit si vánoční stromek…. Bylo tu sotva nějaké rozptýlení, zábava, ale Gorkému se zachtělo - zvláště když měl za sebou těžkou práci a dostal chuť - svoje zaměstnání něčím lehčím přerušit, tedy něčím, co by nebylo nudné. A my jsme vyhotovili opravdický vánoční stromek s dárečky a připravili správné oslavy s šarádou a dokonce i s gramofonem, kdoví odkud byl. Největší zábavou této zimy však bylo kino.
Pokus o reprodukci velmi špatného fota Maxima Gorkého s mladými pod starou kolonádou      Jednou v sobotu při večeři nabyl Gorkého obličej jakéhosi tajuplného prohnaného výrazu a Gorkij se zeptal, zda dnes není venku příliš chladno ? To pro nás znamenalo, že se jde večer do kina. Byl objednán kočí, neboť kino se nacházelo na druhé straně města. A nikomu nevadilo, že nevíme, jaký film se bude hrát, zda se vůbec vyplatí neznámý film vidět. Spěchali jsme nahoru, abychom se oblékli. Při sněhové bouři bylo nutno se řádně zahalit. A najednou přijely veliké sáně, tažené dvěma koňmi, před vchod hotelu Maxhof. Všech sedm nás nastoupilo. Paní Budbergová a Gorkij na zadním sedadle, Chodasjevič a Rakitskij na předním, paní Timoša a já na "šose" a na kozlíku vedle kočího Maxim. Jízdu jsme nazvali "výjezd hasičů". Koně nás vlekli liduprázdnými ulicemi, při čemž zvonky zvonily, světla se blýskala na tyčových táhlech, studený vítr nás řezal do obličeje. Trvalo asi 20 minut, než jsme dojeli do kina. Šťastni a spokojeni jsme si sedli do řady a bylo nám jedno, co se nám bude promítat - "Poslední dny Pompejí", "Dva sirotci" nebo Max Linder. Domů jsme pak jeli stejně tak radostně jako jsme přijeli." Potud Nina Berberova.
      Uplynulo víc než 75 let a Gorkého pobyt zůstával po celý čas pro Mariánské Lázně něčím mimořádným. Údajně jediný hotel s celoročním (tedy i se zimním) provozem byl MAXIM a proto se v něm soustřeďovali všichni přijíždějící hosté. Gorkij byl mezi nimi osobností a středem pozornosti. Mezi četné pamětníky patřil i Johannes Urzidil, který byl v té době v městě, ale i další hosté. Žurnalisté se asi snažili o rozhovor s Gorkým, což bylo velmi obtížné. Gorkij byl soustředěn na práci a novinářskou vtíravost považoval za neomalenost a dotěrnost.
      Naproti tomu rád odepsal na dopis učiteli Hurníkovi z Poruby, což zapadalo do jeho odpoledního programu vyřizování korespondence.
 

Společenský život v lázních byl od samého počátku dáván na stejnou úroveň jako léčení
Sto let společenského sálu (Casino)

K názvu dnešního Casina

      Společenský sál CASINO (Reitenbergerova čp.95) byl přestavěn do dnešní podoby právě před sto lety. Stoleté výročí se tedy týká jen rekonstrukce budovy; její základy jsou starší. O tom si dnes něco povíme. Společenský sál se nazýval do roku 1946 "kursál" (něm. Kursaal) .

Předchůdci dnešního Casina

      Původní název společenského domu, sloužícího pro různé společenské akce jako bály, reuniony, taneční zábavy, tomboly, koncerty a přednášky, byl "kursál" (do češtiny jako "lázeňský sál"). Dnešní budova "kursálu" měla několik předchůdců.
      Nejstarším byl promenádní sál poblíž Křížového pramene. Dal ho postavit opat Reitenberger v letech 1823-1826. Sál sloužil do roku 1887. Jinými předchůdci byly tzv. kursály jako součásti areálu Nových lázní - až do roku 1892. Historie dnešního společenského domu proto souvisí úzce s historii Nových lázní.
      Původní mariánskolázeňský promenádní sál postavený pro lázeňské hosty, pro jejich korzování za deště či za chladna, se nacházel na místě dnešní kolonády, při pískové promenádě u Křížového pramene. Monumentální stavbě předcházelo zarovnání nerovností ve svažitém terénu. Mimořádný bykl jeho půdorys 76 x 10 metrů. V roce 1827 byl pak sál ještě propojen zastřešenou chodbou se sloupovou halou Křížového prame-ne. To umožnilo přecházení hostů za deště oběma směry.
      Tmavý a chladný sál nebyl ideálním řešením. Po čase bylo nutno vy-bourat ve zdi větší otvory pro velká okna, ale přes-to zůstával sál uvnitř tmavý. Když byl zřízen v roce 1841 tzv. konverzační sál v Nových lázních, a při něm zanedlouho i hostinec (1858), přeneslo se konání růz-ných bálů, koncertů a reunionů z promenády sem.
      Starý promenádní sál sloužil pak hostům k procházení se v době pití Křížového pramene za deštivého počasí. Bylo tam ale chladno. S rostoucími nároky hostů v lázních se hledalo jiné řešení tohoto centrálního místa u Křížového pramene. V letech 1887-1888 byl starý promenádní sál stržen a na jeho místě postavena dnešní novobarokní litinová kolonáda. Původní projekt kolonády od Friedricha Zicklera neprošel a zvolen projekt dvou vídeňských architektů Niezdelského a Miksche. Litinovou kolonádu dodaly Salmovy železárny z Blanska.

Kursál před první světovou válkou - nedlouho po skončení přestavby

Kursál jako součást Nových lázní

      Už v původních Nových lázních z let 1827-28 byl v horním (východním) rohu areálu společenský salónek. Ten byl velmi malý a tak při první přestavbě Nových lázní (1841) vznikl na jeho místě konverzační sál. Ten byl v sezóně plně využíván: přes den sloužil pro různé společenské hry a zábavy, večer se tu pořádaly koncerty, reuniony a bály. V roce 1858 byl přistaven k sálu ještě lázeňský hostinec, který zpříjemnil provoz sálu.
      Konverzační sál byl jednoznačně lákavější než promenádní sál na kolonádě. V roce 1842 byla otevřena v dolní (západní) části Nových lázní také čítárna se třemi salóny, z nichž jeden sloužil kuřá-kům. A tak byly již v roce 1842 spojeny v jednom komplexu (tj. v Nových lázních) dvě nejdůležitější lázeňské okruhy - léčebné (koupelové) a společensko-kulturní.
      Při druhé přestavbě Nových lázní (1867) byla vznikl v horní části nový sál s bohatým dekórem a na fasádě s názvem "CURSAAL". Z dolní části byla vystěhována čítárna, aby uvolnila místo parním lázním. Kde pak bývala čítárna v letech 1868-1878, zatím nevíme, ale jakmile byla postavena radnice (1878), čítárna se do ní přestěhovala. Odtud byla čítárna přemístěna v roce 1900 do I. patra nového kursálu.

Stavba dnešního společenského domu Casino

      Už v roce 1893 uváděly místní noviny, že začínající přestavba rozdělí komplex Nových lázní do dvou samostatných areálů - na komplex lázeňský a společenský. Přestavba Nových lázní skončila v roce 1896, a starý kursál zůstal nyní oddělen od Nových lázní provizorně úzkou uličkou. Stavební činnost se na nějaký čas zastavila a nepokračovala.
      Kursál z roku 1867 tu stál osamocený, ale sloužil nadále, třebaže byl oddělen od Nových lázní. Stavební práce u něho začaly teprve v roce 1899. Co způsobilo stavební přestávku, nevíme, snad příprava projektu a finanční důvody na straně majitele - kláštera.
      Co se týká budoucího řešení kursálu, mínění městského vedení a kláštera se různilo. Stavební úřad města v protokolu z 30.6.1899 v souvislosti se zahájením prací na novém kursálu uváděl, že by bylo výhodnější, kdyby "ctihodný klášter" rozhodl o výstavbě nového kursálu někde jinde a bez ohledu na dosavadní, již stojící sál. Ale pro klášter to byla jednak otázka peněz, jednak nedostatek volného místa ve středu lázní. Proto se rozhodl uchovat kursál z roku 1867 a přestavbu řešit jeho obestavěním ze všech stran. Kritika poukazovala na to, že nový společenský sál bude ležet "v dolíku", což se prý nehodí pro takovou kulturní dominantu města. Lépe prý by bylo kursál přesunout, ale kam ? To nikdo neuváděl.
      Byly vlastně předloženy dva projekty. Prvý předložil architekt Friedrich Zickler (1828-1899) a je uložen v Tepelském archivu ve Žluticích. Jeho projekt měl střední hlavní sál, kolem něhož se kupily další sály. Ale ani Zickler neurčil ani nenaznačil lokalitu. Že nešlo o námět na přestavbu starého kursálu, bylo jisté, protože Zicklerův projekt měl široké vstupy do kursálu ze čtyř stran. Kardinální se stala otázka, kam vlastně hodlal stavbu situovat. Snad na promenádu ? Do parku ? Kdo o tom rozhodne ? To nechal architekt Zickler na zadavatelích.
Hlavní koncertní sál býval východním křídlem starých lázní - pochází z roku 1867
      Druhý byl návrh architekta Josefa Schaffera. Vycházel z toho, že tu existuje nádherný, desítky let obdivovaný starý sálu z roku 1867. Schaffer navrhl vybourání dvou otvorů ve zdech hlavního sálu pro postranní vchody a řadu přístavků. Příchod do kursálu zvolil Schaffer z ulice pod kostelem, což bylo jediné možné řešení. Před vchod do hlavního sálu předsadil vstupní dvoranu s dekorací stejně nádher-nou, jakou měl hlavní sál. V I. patře umístil čítárnu, dámský debatní pokoj a širokou balkónovou terasu, která přestřešila příjezd koňských kočárů ke vchodu, což bylo příjemné především za deště. Nakonec zvítězil tento druhý projekt Schaffera.
      Přestavba kursálu probíhala v zimě 1899/1900. Začala v říjnu 1899 a stála 69.349,72 zlatých.. Ne-byla jednoduchá - vedle různých problémů bylo nejtíživější nové vedení kanalizace. V červnu 1900 byly hlavní práce na stavbě dokončeny a stavba připravena k otevření. Na místě staré hospody (1858) vznikla nová restaurace se zahradní částí, s jídelnou, se starobylou pivnicí. Ale uvnitř se ještě pilně pracovalo. Celý areál byl otevřen uprostřed července 1900, velký koncertní sál byl však otevřen už 14.června 1900, kdy ještě probíhaly stavební práce přímo ve vestibulu. Tak naléhavé bylo otevření lázeňského sálu pro město!
      Dne 28.července 1900 předal klášter městu žádost o povolení k provozu a oznamoval ukončení stavby.
      Nádherný, akusticky dobrý střední sál dnešního Casina tedy nepochází z roku 1900, ale z roku 1867. Zlatá písmena letopočtů "MCM" na vnitřních stěnách se tedy týkají roku přestavby někdejšího křídla Nových lázní a mohou mýlit návštěvníky. Zbytky původního kursálu jsou dodnes patrné například na vnějších oknech východní zdi hlavního sálu, která byla jen přizděna; reliktem je i balkónek v bývalé kavárně v 1.patře, směřující do sálu aj.

Vazba léčebných a kulturních prvků lázní

      Už v koncepci Nových lázní Schaffer přikládal budoucímu kursálu velmi důležité místo, třebaže vznikl až o několik let později. Historicky, účelově i architekturou patří tedy společenský dům k Novým lázním. Stejný byl architekt a stejný býval i vlastník - klášter Teplá.
Schaffer si byl vědom toho, že bývalé umístění kursálu přímo v areálu koupelového zařízení nebylo náhodné ani samoúčelné. Symbolizovalo neodlučné spojení kulturních a léčebných prvků, nezbytné k úspěšnosti lázeňské léčby. Kulturní život lázní s čilým společenským děním byl neodmyslitelnou částí lázeňského léčení.
      Schaffer sice naprojektoval rozdělení jediné budovy na dva samostatné areály - kulturní a léčebný, ale to neznamená, že by se vzdal svých názorů. Vycházel však z toho, že léčba i kultura se v Mariánských Lázních natolik rozrostly a rozvětvily, že je nutno oběma nabídnout samostatné prostory.
      Jinými slovy rostoucí význam prvku společenského dění v lázních přivedl Schaffera na konci 19. století k názoru, že přeměna horního křídla Nových lázní v samostatné a stavebně oddělené kulturní centrum bude užitečná. Bylo nutné, aby kursál obsahoval dostatek prostorů pro různé účely, považované tehdy za nezbytné - velký sál pro koncerty, taneční bály a vystoupení zpěváků, oddělený dámský salón, hrací sál, salón pro kuřáky, čítárnu s denní obměnou novin a časopisů, vestibuly, šatny a toalety. K dispozici musela být restaurace, kavárna, kuchyně.
      Pro oba areály zvolil Schaffer stejný stavební sloh italské pozdní novorenezance. Kursál zůstal v těsné blízkosti Nových lázní, oddělený jen desetimetrovou uličkou. Proto klášter i městské zastupitelstvo vybraly určitě šťastně Schafferův projekt jako nejvhodnější.
      Jednota společenských, kulturních a léčebných prvků v lázeňské péči nebyla však plně respektována v nedávných desetiletích. Ještě v 70. a 80.letech bylo typické zúžení lázeňské funkce města na výrazně medicínské aspekty. Byl podceněn či přímo opomíjen komplexní vliv lázeňských pobytů na pacienty. V čele lázní mohli stát jen lékaři. Odtud probíhala častá kritika v Mariánských Lázních proti rozvíjející se odborářské rekreaci, bylo žádáno její zrušení a převedení objektů ROH pod zdravotnictví.
      Vývoji takových názorů předcházel opačný extrém, když brzy po druhé světové válce, po roce 1946, byla podceněna - pod vlivem razantních úspěchů antibiotik - lázeňská medicína jako přežitek v novodobé medicíně. Ještě počátkem 50.let byly Nové lázně přestavovány na nemocnici s nemocničními pokoji a nazvány "Rehabilitační ústav". - V jídelně společenského domu se také cvičilo. Přitom společenský dům Casino byl postaven pro naprosto jiné funkce. Medicínští odborníci prosazovali nemocniční charakter města. Tak byl sestaven systém lázeňské péče, v němž byla léčba choros s "křížkem", tj. lázeňské léčebí při poskytování nemocenských dávek pro vybrané choroby s"x".b Proto bylo možno vyžadovat i nemocniční režim. Protože byl v Mariánských Lázních lázeňský medicínský výzkum; mohl odborně upozorňoval na specifické místo lázeňské medicíny v systému zdravotnictví a kritizovat stroze nemocniční charakter lázní, prosazovaný zde v městě lékařskými laiky..
      Obojí náhledy byly extrémem a prozrazovaly lázeňskou neprofesionalitu. První odsuzoval lázeňství jako přežitek, druhý povyšoval lázeňství na výhradně zdravotnická zařízení div ne s nemocničním režimem léčení.
      Od extrému k extrému se ovšem dále pokračuje i v současnosti. Dnešní rozvoj lázeňské péče v městě není ušetřen výstřelků opět jiného charakteru. Z lázní vzniká ekonomický podnikatelský prvek se zaměřením na úzce ekonomické aspekty. Nejzřetelnější je znovu podcenění komplexnosti lázeňské péče, a především společenské a kulturní úlohy při lázeňském pobytu. Ekonomie triumfuje: například prostory společenského domu byly proměněny v herny a s prodejnou lustrů. Je to stejně úsměvné jako ranní rozcvičky s politickými desetiminutovkami pacientů-paraplegiků v zrcadlovém sále Casina v padesátých letech.

K volbě místa kursálu z roku 1900

      Společenské centrum v městě v roce 1900 bylo nutno situovat tak,
      1. aby bylo skutečně hodno označení "mariánskolázeňské kulturní a společenské centrum"
      2. aby zůstalo v centrální lokalitě (tak jako původní promenádní sál z roku 1823, který měl centrální polohu mezi Křížovým a Karolininým pramenem, či kursály přímo v Nových lázních)
      3. aby tvořilo stavebně nepřehlédnutelný bod (což nebylo v centru lázní bez problémů, kde už dominovaly stavby jako římsko-katolický kostel, kolonáda Karolinina pramene, novobaroková kolonáda, sloupová hala Křížového pramene, právě dokončené stavby Nových a Centrálních lázní)
      Co se týká bodu 1., byl by splněn na výbornou, pokud by nesouvisel s následujícími body - k těm se vznášela kritika především z řad občanů, že není na správně exponovaném místě.
      Pokud přicházíme od katolického kostela a od promenády, vynořuje se společenský sál váhavě, jakoby zasunut v nížině pod kopcem Hamelika, rozhodně ne jako dominanta. Přicházíme-li však od parku či z dolní části města, nelze pochybovat o dominujícím až sugestivním postavení obou budov - kursálu i Nových lázní. Tento pohled zcela zapadá do scenérie parku i lázní. Společenský sál se nedá přehlédnout pro svou monumentalitu, třebaže se jeví, že spíše přiléhá či patří k Novým lázním, postaveným ve stejném stylu italské pozdní novorenesance.
      Je pravda, že o centrálním postavení kursálu nemůže být ani řeči, ale to je dáno tím, že stanoviště kursálu už nemohlo být libovolně zvoleno. Jak uvedeno, v celém centru lázní nebylo už volné místo, pokud nebudeme chtít sáhnout na park. A dále: stál tu nádherný původní koncertní sál, který by byla věčná škoda zbourat. Schafferův projekt počítal s jeho využitím. A tak ještě dnes lze obdivovat dekor a monumentálnost společenského sálu, vytvořeného před 133 lety (1867).
Kursál v roce 1905: zcela vlevo silniční příjezd k restauraci, dále stříška zahradní restaurace; za ní postranní sál. Nad ním je dodnes patrné trojokno areálu Nových lázní z roku 1867, zčásti zazděné.

Vzory pro stavbu kursálu v roce 1900

      V počátcích lázní byly předlohou pro lázeňské společenské sály městské dobové divadelní a koncertní sály. K tomu nutno poznamenat, že lázeňské budovy pro čistě společenské využití, byly až do konce 19. století vzácné. Většina budov v lázních musela být - také z důvodu rentability a zvláště jen sezónního využití - koncipována víceúčelově.
      V Mariánských Lázních se stavěly lázeňské domy, u nichž kromě ubytování a stravování se nabízelo použití stájí pro koně, remíz pro kočáry, a jen někde vlastní kavárničky či společná místnost. Žádný hotel však neměl v minulosti zařízení pro koupele a pití minerálních vod.
      Schafferův projekt kursálu počítal s dominantní střední stavbou a po stranách s křídly s otevřenými arkádami. Schafferovi byl předlohou vídeňský lázeňský salón, především v podobností střední stavby. V protikladu k vídeňským vzorům byla však mariánskolázeňská budova masivnější a působí silnější koncentrací hmoty. Přední pohled na kursál připomíná velmi silně karlovarské Císařské lázně vídeňských architektů Fellnera a Helmera z roku 1895 a vstup pařížského divadla.
      Mezi vídeňským salónem (1861-1867) a mariánskolázeňským kursálem (1899-1900), tvoří pojítko lázeňské domy v lázních Bad Ischl (1872-1878) od architekta Hyacintha Michela a v Badenu u Vídně (1885-1886) od firmy Fassbender & Katscher. Tyto stavby totiž vycházejí také z vídeňské předlohy. Vyvolávají dojem uzavřenějších staveb vynecháním arkádových křídel.
Dámský salónek v I. patře společenského domu v Mariánských Lázních
      Schaffer dobře znal Baden, neboť to býval oblíbený cíl vycházek Vídeňáků. Znal i Bad Ischl, kde trávila císařská rodina letní pobyt. Rozhodl se v Mariánských Lázních ke stejnému řešení a použil patrová křídla, jejichž prostor ostatně nutně potřeboval.
      Zásadní rozdíl mezi rakouskými vzory a mariánskolázeňskou stavbou je v tom, že fasáda střední stavby Casina vyvolává domněnku, že stejně jako ve vídeňských lázních vstoupíme vchodem rovnou do hlavního sálu. To je omyl. Za fasádou dominantní střední stavby nenalezneme očekávaný velký sál, ale široký přízemní vestibul se šatnami a až za ním se objevuje hlavní sál, jakoby posunut do pozadí. My však víme, že nebyl odsunut, ale naopak - vestibul byl předsazen před již stojící koncertní sál.
      Je zajímavé, že první zprávy o budoucím sále (místní noviny z 6.4.1893) uvádějí, že bude mít kopulovitou střechu a dvě věže na rozích. Existoval jiný nerealizovaný Schafferův projekt ?
      Nakonec se Schaffer rozhodl k řešení tzv. neckovité střechy na způsob veřejných budov. Výsledek byl zdařilý. Mariánskolázeňský kursál, dnešní Casino, je velmi dobrou syntézou různých architektonických předloh z okruhu sálů v evropských lázních.

Z historie restaurace při kursále

      První hostinec při kursále se objevuje v roce 1858. Byl přilepen k východnímu cípu Nových lázní, kde byl konverzační sál. Při přestavbě Nových lázní v roce 1867 byla podstatně rozšířena restaurace a kavárna.
      Nájemcem kursálu a restaurace v Nových lázních byl až do roku 1890 Anton Zörkendörfer a pak ho vystřídal vrchní číšník z Klingeru - Georg Zischka.
      Georg Zischka (1854-1924) přišel z Horšovského Týna a začínal jako číšník u hoteliéra Halbmayra v hotelu Klinger. Odtud přišel do kursálu Nových lázní. Zdá se, že hostinec kursálu byl v chodu i v letech stavební sistace (1893-1899). Po skončení přestavby kursálu (1900) převzal Zischka jako nájemce komplexní vedení budovy včetně restaurace, staroněmecké pivnice a velké zahradní kavárny za budovou. Vedl si velmi dobře a brzy s finanční pomocí amerického velkopivovarníka ze St. Louis postavil výletní hotel Krakonoš roku 1901 podle plánu architekta Arnolda Heymanna a v roce 1911 hotel Esplanade.
      Zischka si přitom ponechal pronájem kursálu a odtud dokonce zavedl autobusovou linku na trase kursál - Krakonoš. Po jeho smrti 1924 převzal pronájem jeho syn Fritz Zischka a vedl ho až do roku 1938, kdy se odstěhoval do Prahy.

Využití kursálu

      Ve společenském domě se konal vedle koncertů bezpočet různých jednání, konferencí, sympozií, schůzí, vědeckých, především medicínských setkání, politických shromáždění. Zde se setkal císař František Josef I. v srpnu 1904 s představiteli města a celého kraje, s vyslanci a se šlechtou, pronesl k nim řeč a hovořil s nimi.
      Zde probíhal po válce v létě 1946 první mezinárodní festival v ČSR. Filmy se promítaly z balkónku v prvním patře kavárny Casina.
      Zde měl nezapomenutelné přednášky akademik Charvát v roce 1968, vystupovali tu tehdy i politici pražského jara.
      Zde vystupovala řada nejslavnějších dirigentů posledních sto let, sólisté ze všech koutů světa, pěvecké soubory, zahraniční orchestry. Zde zpívali naši populární zpěváci Karel Gott, Waldemar Matuška, Petr Spálený a další a další.
      Zde se konala i první shromáždění občanů po pádu komunismu koncem roku 1989, zde došlo k doplnění nového zastupitelstva města z řad Občanského fóra, zde se ustavovala městská Společnost čs.-amerického přátelství atd., atd.
Pohlednice z doby vzniku kursálu      Oba postranní sály sloužily od 50. let ke stravování pacientů lázní. Večer tu hrávala pacientům k tanci a poslechu dechovka pana Václava Hájka, na kterou dodnes vzpomínají mnozí hosté. Konala se tu zábavná vystoupení pro návštěvníky lázní, estrády, populární soutěže obecenstva, kursy a taneční soutěže. Často umělci rozezpívali celý sál a hosté z celé republiky si odnášeli zážitky do svých domovů.
      To vše nás vede k tvrzení nezastupitelnosti tohoto kvalitního, dostatečně velikého a vhodného společenského sálu pro lázeňské dění v městě, centrum, které nemohou nahradit prostory městského divadla, sály různých hotelů a zotavoven, prostory kolonády a promenády. To věděla už před sto lety stará generace a její představitelé v čele města.
      Současný myšlenkový monopol ekonomiky, bezhlavě aplikovaný na velice citlivý okruh léčení nemocných, ať ve zdravotnictví či v lázeňství, může leda poškodit společnost jako celek i lázeňské lokality.Čím delší bude tato nedomyšlenost ekonomického monopolu, tím déle bude trvat odstraňování škod, napáchaných jeho protagonisty.
 

Projektant společenského domu Casino před 100 lety
Mariánskolázeňský architekt - Josef Schaffer

      Narodil se 21. května 1862 v Mariánských Lázních v domě Bílá labuť (Chopin). Jeho otec Johann Baptist Schaffer (1826-1899) pocházel z Bečova a byl úspěšný kupec. Byl silný, robustní a v rodině dominantní. Matka Elisabeth, rozená Sommerová (1835-1865), pocházela z Teplé a byla dcerou aktuáře vrchního úřadu a klášterního knihovníka v Teplé. Byla vzdělaná a hluboce oduševnělá žena. Oba rodiče vedli společně obchod s potravinami v Plané, ale bydleli v Mariánských Lázních, v domě Bílá labuť (Chopin). O sezóně prý hrával otec v lázeňské kapele.
      Když byly Josefovi tři roky, zemřela mu matka. Bylo jí 30 let. Malý Josef zůstal s otcem sám. Na svou matku Josef Schaffer nikdy nezapomněl, třebaže ji pamatoval jen z nejranějších vzpomínek. Zůstala mu krásným obrazem, k němuž se stále vracel. Po mnoha letech dostal od příbuzných její dopisy, které potvrdily její duševní obraz.
Architekt  Josef Schaffer (1862-1938), narozený a zemřelý v Mariánských Lázních      Malý Josef sice vyrůstal v celé rodině, neboť otec se znovu oženil, ale bez mateřské lásky a v samotě, třebaže ke svém nevlastnímu bratrovi i k druhé matce měl dobrý vztah. Od mládí byl uzavřený do sebe a předčasně se vyvíjel v hloubavého a přemítavého chlapce.
      Byl také ministrantem a hodně se zajímal o přírodu, umění a na hudbu. Hrával velmi dobře na klavír. Jako nadšený hudebník byl obdivovatelem Brucknera. Napsal o něm dokonce objemnou studii. Povahově zůstal introvertem, samotářskou duší, od útlého mládí až do smrti.
      V letech 1868-1878 chodil do staré mariánskolázeňské školy (budova dnešní ZUŠ - Ibsenova čp.87), pak studoval na reálném gymnasiu v Plzni. Odtud odešel na studia do Vídně. Dříve než vstoupil do Akademie výtvarných umění, absolvoval strojně-stavební řemeslnickou školu, jak je patrné z přijímacího protokolu na Akademii. Pravděpodobně šlo o řemeslnickou školu v Plzni, jak se domnívá jeho vnuk dr. Kraus.
      V říjnu 1879 byl zapsán na Akademii a studoval u profesora Theofila von Hansena až do letního semestru 1882. Bylo to šest semestrů. Ve Vídni několikrát změnil bydliště. Školné platil přesně a řádně. V závěrečném protokolu akademie se uvádělo: "Josef Schaffer se prokazoval tou největší horlivostí a vědeckým úsilím, během studia navrhl několik projektů a také části vnitřních dekorací, a komponoval vybavení, takže svá studia dokončil, také díky svému mimořádnému nadání, s velmi příznivými úspěchy. Hodnocení: výborně. " Zdá se, že ještě za studia získal různé prémie a ceny. Mezi nimi byla roku 1882 stříbrná prémiová medaile.
      Z vídeňského studia se zachovaly čtyři Schafferovy skicáře (z let 1880-1882), které prozrazují Schaffera jako přesného kreslíře a pilného pozorovatele, rozhodně ne povrchního. Ve skicách jsou předlohy stavební, ale jsou tu i obrazy přírodní krajiny, vlastní představy, a vedle mnoha detailů a dekoračních elementů jako výplní, soklů, stropů, jsou tu i vegetativní, přírodní a figurální prvky, nábytek, kachle. Jsou to kresby tužkou či perem, zčásti i lavírovány, datovány a titulovány, a z toho je vidět, že se hodně zabýval italskou a francouzskou renesanční architekturou.
      Nejsou tu jen objekty z Vídně, z okolí a ze své vlasti, ale skicáře potvrzují, že Schaffer již během studia konal cesty do ciziny. Byl ve Švýcarsku, do září 1881 spadá jeho italská cesta, kdy byl i v Benátkách, navštívil Bolognu, Veronu, Ferraru, Florencii.
      Po ukončení studií byl zaměstnán jako architekt v ateliéru Emila Rittera von Förstera. Z této životní etapy není mnoho známo. Jeho návrhy nebyly uveřejněny pod jeho jménem, ale některá díla ateliéru ho snad prozrazují - například bankovní dům Allgemeine Boden-Credit-Anstalt (Všeobecné kreditní zařízení) ve Vídni, v Teinfaltstrasse. Tato monumentální stavba měla být již dříve jeho samostatným dílem. Tehdy totiž vyšel vítězně z konkursu na stavbu tohoto domu ateliér Emilla Rittera von Förstera. To bylo na jaře 1884. Šlo o stavbu palácového typu, která má přísnou novorenesanční fasádu a některé elementy, které se později znovu vynořují na Nových lázních. Jsou to prvky jako rustikace, kopulová okna, tříosá portálová skupina atd.
      Jak se dostal Schaffer do tohoto ateliéru, dá se vystopovat, neboť Emil Ritter von Förster byl švagrem profesora Theofila von Hansena. A že Schaffer byl velkým obdivovatelem svého učitele, je nesporné i podle toho, že každoročně posílal blahopřejné telegramy ke dni narození svého učitele do Hansenova klubu. Tento klub vznikl až po Hansenově smrti. Schaffer se stal od roku 1891 členem klubu, tedy v době, kdy již ve Vídni nežil.
      Schaffer měl po celý život v pokoji Hansenovu bustu, která prý stávala na nepřehlédnutelném místě. Prof. Hansen přišel do Vídně z Dánska; stal se teprve v 58 letech profesorem na Akademii a vychoval tu mnoho úspěšných žáků. Byl nápomocen svým žákům, nejen radou, pomáhal jim i finančně, ale ni-kdy ne protekčně k pracovním místům. O to výjimečnější bylo Hansenovo doporučení Schaffera k Förstelovi.
      Začátkem roku 1886 opouští Schaffer ateliér a nastupuje v tehdy samostatné obci Dolní Medling jako technický úředník a architekt. Které budovy stavěl nebo projektoval, nenechá se zjistit. V letech 1888-89 není v tehdejší rubrice "Stavební činnost ve vídeňských předměstích" uváděn. Podle toho lze soudit, že tu byl spíše jako technický úředník Po desetiletém pobytu ve Vídni se vrací Schaffer zpět do Mariánských Lázní. Místní noviny (Marienbader Zeitung) ze 12.září 1889 o tom píší:
      "Místo ředitele bylo ve Starých lázních znovu obsazeno. Ředitelem ve Starých lázní se stává pan Josef Schaffer, 28-letý, syn bývalého majitele domu "Heilbronn" (?). Absolvoval studia stavebnictví a techniky a působil jako architekt a stavitel v Dolním Medlingu u Vídně. Postřehli jsme, že nový ředitel je ve svém oboru znalec a snaživý muž, jehož uvedení do funkce se tím jeví jako šťastná volba."
      Ve skutečnosti byl výběr nového ředitele velmi rychle vyřízen. V srpnu 1889 zemřel ředitel O.Kahler a o měsíc později tu byl již Josef Schaffer.
      Proč se vracel Schaffer domů ? Snad to lze vysvětlit láskou k domovu, neboť ve skicáři byla řada kreseb z domova, snad s tím souvisí i jeho svatba v roce 1891. Návrat do vlasti umožnila materiálně právě tato nabídka, jejímž iniciátorem byl asi přímo tepelský opat Clementso. Nabídka byla poslána do Vídně prostřednictvím inspektora Severina Würfela, ale podrobnosti neznáme. - Dekret o jmenování z 1.1.1891 se vrací ke dni 1.10.1889, kdy je jmenován ředitelem lázeňských zařízení kláštera s fixním ročním platem 1 000 zlatých, s naturálním bytem a s potřebnými vedlejšími prostorami, s bezplatným otopem, osvětlením, s lázeňskými přídavky - soli, sody, mýdla, oleje. Mimoto dostává "quinquennalie" 100 zlatých.
      Jako architekt a vedoucí stavebních služeb měl další roční plat 400 zlatých. Převzetí dalších staveb je mu ve smlouvě dovoleno, pokud nebude ohroženo plnění jeho povinností a služeb vůči klášteru. "Naproti tomu se očekává, že Vy svou věrností a obhajobou budete sloužit klášternímu inspektoru jako zplnomocněnému kláštera a s nejvyšší důvěrou." - jak se uvádí.
      5.února 1891 se oženil s Marii Königovou, dcerou jednoho z největších místního stavitele Johanna Königa. A v následujícím roce převzal tchán König Schafferovy projekty k vedení přestaveb.
      První Schafferovy pracovní kroky v prvých 15 měsících po svém nástupu se zaměřily na úkoly ve funkci ředitele klášterních lázeňských zařízení. V pracovní smlouvě se uvádějí jako "blahodárné". K jeho dílu patřila stavební přestavba ve Slatinných lázních - vybudování studenovodních lázní pro pány. To bylo v roce 1891.
      Prvním velkým Schafferovým projektem v Mariánských Lázních byla přestavba Starých lázní, přejmenované potom na Centrální. To byl výchozí bod jeho stavitelské kariéry architekta v městě. Z nejasných, postupně přistavovaných budov, slepovaných podle vzniklých potřeb vytvořil monumentální komplex, kde předvádí impozantní fasádu v ještě přímých, ale jasně členěných rysech novorenesančního stylu. Stejnou předností byl nový a jasný systém chodu těchto lázní.
      Mezi nejvýznamnější Schafferovy stavby patřila městská nemocnice v letech 1893-94, Nové lázně a kursál 1892-1900, umělecký kostelní portál k 700.výročí vzniku kláštera z roku 1897 s hlubokou symbolikou, klášterní knihovna a muzeum v Teplé 1902-1910, impozantní budova lázeňské inspekce (děkanství v Mariánských Lázních) 1904, škola Sever 1901-1903. mnohé lázeňské vily a domy.
      Všechny budovy vznikly do roku 1910, kdy se již jednoznačně ukázalo, že zůstane věrný svému charakteristickému stavebnímu stylu italské pozdní novorenesance. Pro nové modernější paralelní směry a stavitelské experimentování neměl pochopení. Takový typ staveb projektoval ve stejné době v Mariánských Lázních vídeňský architekt Arnold Heymann.
      Josef Schaffer a Arnold Heymann svými stavbami daly Mariánským Lázním obraz, jaký jim zůstal po celé 20. století. Po Schafferovi zůstal jednotný typ veřejných lázeňských staveb. Také četné další domy a vily, pokud je Schaffer projektoval, ztvárňují obraz města jeho typickým způsobem a tak, že jeho význam pro dějiny architektury Mariánských Lázní nelze vymazat.
      Schafferův vlastní dům (čp.343) nazval Palladio, jehož exteriér shrnuje hlavní typické Schafferovy, které přebíral z renesance. Jeho fasáda s deseti mocnými sloupy s toskánskými hlavicemi, mohutné balkóny s balustrádovým zábradlím, okna s bohatou suprafenestrou, portál, nad nímž je centrální největší balkón, nesený dvěma obřími ženskými postavami, nádherně prozdobená mansardové patro - jakési vy znání novorenesanci - i po sto letech se těší mimořádnému obdivu. Jaké štěstí, že se mohou dodnes Mariánské Lázně pyšnit takovou budovou!
      Josef Schaffer stavěl v době největšího rozvoje a slávy Mariánských Lázní - v čase, kdy kulminoval rozvoj lázeňství v Evropě, tj. do roku 1914. Schaffer měl v postavení architekta a ředitele lázeňských zařízení v Mariánských Lázních všechny možnosti k seberealizaci ve své profesi - ve stavebnictví. Plně jich využil. Nadto se stal městským radním a vedoucím městské stavební komise. Neměl to jednoduché. Vystoupilo proti němu pět místních stavitelů s tím, že prosazuje svého příbuzného, tchána Johanna Königa. A také prý jeho funkce v klášteře by neměla být spojována s funkcí v městském úřadě, protože upřednostňuje zájmy klášterní proti městským. Měl by více prosazovat zájmy městských stavitelů-kritiků. Tito požadovali jeho odstoupení. Městské zastupitelstvo 12. 11. 1905 mu však potvrdilo důvěru i jeho funkce. Zda se kritika ještě později objevovala, není známo. Naopak, všeobecně bylo známo, že Schaffer byl mimořádně korektní, sebekritický a objektivní.
      Hlavní Schafferovy stavby vznikaly před první válkou. Po roce 1918 - v době stavební poválečné stagnace - se zabýval nanejvýše přístavbami či nadstavbami domů. Jím postavené lázeňské a veřejné budovy byly i po válce stále jako nové a bylo jasné, že vydrží desítky let bez větších úprav. V té době Schaffer častěji podnikal cesty do Itálie a Paříže.
      Na podzim 1930 - po 41 letech práce pro klášter - odchází v 68 letech do penze. Nyní se plně věnuje rodině a filosofickým studiím. Napsal mnoho přednášek o osobnostech jako Schopenhauer, Beethoven, Bruckner, Wagner. Zůstal skvělým kreslířem, až do pozdního věku. Maloval i krajinky a kopíroval staré mistry v miniatuře, v pastelu a v akvarelu. Rád usedal ke klavíru a byl znám jako dobrý klavírista.
      Zemřel 15. června 1938 a jeho monumentální náhrobek ve středu II.oddělení na mariánskolázeňském hřbitově byl projektován jako symbol jeho nesmazatelného vztah k italské novorenesanci. Nápis uvádí "Josef Schaffer,*21.3.1862,+15.6.1938 Akad. Diplom.Architekt, Oberdirektor der Stif Tepler Badeanstalten in Marienbad. - Elisabeth Schaffer, geb.Sommer,* 22.10.1835,+14.5.1865." V hrobce leží vedle své matky, kterou tak vroucně miloval a jejíž obraz nosil po celý život v srdci.
      Architekt SCHAFFER měl dvě dcery: 1. Elisabeth (* 2.4.1892. provdána za JUDr. Johanna Schwagera z ML čp.143 (* 12.2.1888, + 8.1.1945 Villa Rheineck, K.V.), syn JUDr.Georg Schwager, vnučka Heidi (*1918, provdána 1936 Ing.Franz WUNDERLICHA, stavitele), pravnučka v Auer. - 2. Hildegard (8.5.1898, provdána 20.4.1920 za Alexe KRAUSE z Lesního mlýna, * 28.5.1895), dcera Lydia Krausová (*23.10.1923 K.V., provdána Ing. Franz Motschilniga, *11.4.1919 Graz), vnučka Monika Motschilnigová (19.1.1945 K.V.) - snad ještě syn Alex KRAUS (* 22.8.1933 ?).
 

Dvě žlutické listiny z let 1463 a 1501

      Při hledání archivních materiálů o rybníku REGENTU, který slavil 500 let svého trvání v roce 1979, nalezli jsme v tepelském archivu dvě staré listiny. Protože se netýkaly rybníka Regentu, opsali jsme jen čitelnější úryvky, s tím že se k listinám ještě někdy vrátíme. Stářím zůstávají velice cenné a bohužel stále čekají na úplný přepis a druhá na překlad z latiny.
      První listina z 11.listopadu 1463 má rozměr 22,5 x 19 cm. Je psána česky. Týká se dluhu opata Zikmunda a tepelského konventu. Začíná: "My kniez Sigmund s božiem smlouváním opat, kniez Jan Sprellar, kniez Racek Subspecior knez Jan …" Píše se tu, že Zikmund s konventem dluží "urozenému panu Humprechtovi z Kočova, sedzením na Chodové Plané a jeho dedicom" celkem 50 kop a za to dává klášter Teplá do zástavy na 5 let Nový mlýn pod Úšovicí. Doslova se píše "zastavuji mlýn náš řečený Nový mlýn, kterýž leží pod Ušovicí, s jezem, lukami, dedinami (?) k tomu příslušejícími u strouhy, kteráž slowe Zatopl (či Zatople) k držení a k požívání od Svatého Kříže podáním listu".
      Těžko identifikovat, kde přesně Nový mlýn stál. Nelze vyloučit, že jde o pozdější Selský mlýn (Bauermühle) neboli dnešní Stavební mlýn (Baumühle). Vyvstává potom otázka, kde stál Starý mlýn, neboť názvové označení "Nový" musí souviset se "Starým". Máme za to, že Starý mlýn byl Hamerský mlýn (Hammermühle) na Kosím potoce pod dnešní ruinou Hamrnického zámečku.
      Druhá listina ze 4.října 1501 je psána latinsky, má rozměr 22,1 x 13,5 cm a přiložena je pečeť. Pavel z Tachova, arcijáhen Žatecký, přikazuje faráři (v Pístově), aby farníci z jeho pěti vsí zaplatili dluhy do svatého Martina jeho předchůdci Jakubovi. Nejzajímavější jsou stále ještě česká jména starších ze vsí, podepsaných u jména zčásti třemi křížky.
      Uvádí se "Anno 1501, ad.D.Hebanum die Fransi sue XII. - Paulus de Tachau Arcium Magister Archidiac. Zatensis Du=o Plebano in Pistau Auctoritate officii mandamus et ad Instantiam honorabilis D=ui Jacobi anteressoris vestri serisius moneatis debitores illius vid.
      de villa Pistau Rokoss Casp. Lechkij
      de villa Hollowing Knelik +++
      de villa Auschowiz Watzka, ploren et sua … duere Canall … et pl.Hammimajstr Marthin, …. u obecni Hruschka +++ pl.Krall …..
      de villa Wilkowiz Gauss +++ vom pl.Matusch … avena Schmolik
      de villa Martnau Hromátka …. pl.Matouss ……… ad festum Sti Martini eidem satisfaciant - si non feverint - coram nobis hora XII compereant sub pena. Ex Tachow.
 

K době opata Zikmunda

      Vládl v klášteře Teplá 48 let (1458-1506), tj. nejdéle v historii! Nedlouho před ním, za opata Racka (1411-1444), se ocitl klášter ve velkém nebezpečí že bude zničen husity jako byl 23.ledna l421 byl zničen benediktýnský klášter Kladruby a dobyt hrad Švamberk. Odtud se naštěstí husitské zástupy obrátily k Tachovu a klášter Teplá zůstal stranou. Husitské učení se začalo rychle šířit ze Švamberka do blízkých Bezdružic, vpadlo i na klášterní panství do obce Křivce a sousedství, do městečka Úterý, později se objevuje i na západě tepelského panství, a uvádějí se Úšovice. Oč přežil klášter Teplá relativně dobře husitskou dobu, o to více byl později postižen obrovskými daněmi a nucenými dodávkami obilí po roce 1437.
      Za Zikmunda Hausmanna (1458-1506) došlo k roztržce s klášterem Chotěšovem. Jeho správce Plotner odmítl poslušnost k Teplé a spor musel řešit král Jiří Poděbradský. Klášter stál vždy pevně na straně Jiřího z Poděbrad i při jeho sporu s papežem. Zdá se, že musel být v klášteře kladný vztah k husitskému učení. Za tyto postoje byl klášter v roce 1467 vypálen nepřátelským vojskem a opat měl být dokonce exkomunikován z církve. Jen velice těžko se klášter vzpamatovával ze škod. Byli povoláni tři mniši z Magdeburku, aby obnovili řádový život. Úspěšně. Teplá se stala dokonce "školícím" místem pro jiné premonstráty. Od krále Jiřího z Poděbrad se pak dostalo klášteru na 15 let osvobození od poplatků a potvrzení klášterních nároků na zlaté doly u Mnichova a stříbrné doly v Sangerbergu. - V 15.století zanikla řada starých klášterních vesnic na Vidžínsku , východně od kláštera - Děčkovice (dnes Ovčín u kláštera), Lstěné (polesí Stěnská), Chvalice (něm. polesí Qualitz), Pošov a Harštová. Vidžínsko bylo tedy před staletími poměrně hustě zalidněné. - Za Zikmunda vypukl také spor kláštera s městem Teplou, který pokračoval i po jeho smrti. Na sklonku života (1503) zažil opat tragédii naprosto cizí tomuto řádu. Dva klášterní služebníci s dvěma řádovými bratry zabili klášterního správce Cirlicha. Byli potrestáni světským soudem a za trest zazděni!
 

      V září 1999 vypukl televizní seriál TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, kterého hrál před 25 lety Vladimír BRABEC. Z 30 případů jsme čekali na případ, nazvaný BESTIE, který se odehrával zčásti nedaleko nad našimi lázněmi. Hromadný vrah PETLAN ze Sence vraždil "kopečkáře", tedy lidi, prchající po roce 1948 z ČSR. Snad dokonce za vědomí státní policie. Vrahova sebejistota po zatčení zdá se pramenila z tohoto vědomí. Jeho sebevražda byla proto překvapující. Ostatně byla to sebevražda ? Na Stohu (Schober) tehdy vyhořela hájenka a zde byl nalezen zlatý přívěšek, patřící Balleyové z Plzně. Protože každý případ provází v televizi druhý dokument typu "Jak tomu bylo skutečně?", čekali jsme také na záběry Mariánských Lázní. Marně. Případ byl opět zatemněn !!!! Autoři ukázali neschopnost či malou odvahu ? natočit skutečnosti, byť 50 let staré. Příběh přeložili na Šumavu (proč?) a tak zůstaly otazníky - nebyl náhodou tady nad městem onen falešný "hraniční přechod", jak ho televize připomínala ? Pietně přehlédnuto, že major Zeman pak koupil Petlanův dům, atd. Zlatý náramek v podobě filmové minikamery jakoby nezapadal do scénáře. Přímý pamětník události, náš přítel Jan Šperl se dívá zhůry a asi vrtí vhlavou - co se to dole děje ?
      Také my tady dole vrtíme hlavou. Proč takový pokřik proti seriálu, kde převažují kriminální historky, co neměla mladší generace vidět, tak, že to stálo hlavu ředitele televize, televizní rady ? Jako bychom se vrátili zpět se vším všudy.

      PRAHA - Ze skříně naší minulosti brzo vypadne další kostlivec! Straší prý i herce Vladimíra Brabce (65). Po vleklých a vzrušených debatách začne Česká televize už v září (přesný termín není ještě stanoven) uvádět kontroverzní seriál Třicet případů majora Zemana. Kdysi měl propagovat bezpečnostní složky komunistického ministerstva vnitra. Nejen hlavní představitel, ale i mnozí další herci mají teď obavy z toho, co nastane, až se na obrazovkách objeví. "Nechci se k tomu už vyjadřovat, je to, jako když hrách na stěnu hází," řekl Blesku Vladimír Brabec poté, co odmítl vystupovat v televizních besedách, které mají seriál doprovázet.
Dalibor Mácha, Arnošt Tabášek
      Vedení ČT se zřejmě obává reakce veřejnosti a snad i ideového vyznění a škodlivosti díla. Také proto jednotlivé díly doplní dobovými snímky z archívů, dokumentárními rekonstrukcemi událostí i besedami pamětníků a historiků.
      "Ujišťovali mě, že besedy nebudou politicky zaměřené, ale dovedu si je představit! Budou politické, budou volat diváci a trefovat se zase jen do mě! Nemám to rád a jsem na to citlivý. Když vás někdo bude chtít odsoudit, tak vás odsoudí. Proč bych se měl pořád obhajovat? Byl jsem přece herec, který natáčel příběhy podle scénářů. To neustálé spojování herce jeho postavou je anachronismus a nesmysl," říká rozhořčeně Brabec.
      Proti rozhodnutí ČT seriál vysílat samozřejmě nemůže a nehodlá nic dělat. Tvrdí ale, že mediálních kampaní kolem tohoto díla už má dost. "Stačí, když budu chodit po ulicích nakupovat a blbečkové po mně budou zase pokřikovat. Proč? Odbyl jsem si pět a půl roku natáčení seriálu, které byly pěkné. Tehdy jsem myslel na něco jiného. Byl jsem po infarktu, léčil jsem se prací a unikala mi spousta věcí. Jako herec ale mám čisté svědomí. Hrál jsem detektiva, kriminalistu, tím to padá. A holt seriál major Zeman byl pojmenován podle človíčka, jehož třicet let života u bezpečnosti nějakým způsobem dokumentoval." Jak Blesk zjistil od tvůrců seriálu, Vladimír Brabec dostal za natáčení tehdy velmi vysokou sumu, půl miliónu korun. Takový výdělek mu mnozí kolegové z branže jistě záviděli. Dnes mohou dokonce tvrdit, že z morálních důvodů tak lákavým nabídkám odolali.
      Herec se však domnívá, že lidé se nebudou na Zemana znovu dívat proto, že je nějak politicky zaměřený. "Buď si na něco z té doby vzpomenou s řeknou - vždyť je to všechno volovina, dívejme se na to jako na detektivky, a ne jako na nějaké politické scénky. Nemyslím si, že by takové pořady dnešní mládež nějakým způsobem pokazily a že by jim do hlavy opět nasadily jakési komunistické ideje."
      "Jednoznačné ne! Takový je názor předsednictva Konfederace politických vězňů. Jeho členové se domnívají, že veřejnoprávní televize by neměla propagovat komunismus," řekl Blesku Oto Stehlík z dokumentačního střediska této organizace.
      Herec je však přesvědčený o vyspělosti českého diváka, který si dokáže dát zhlédnuté příběhy do správných souvis mstí. A navíc je tu ještě spolehlivá pojistka - dálkový ovladač. Jediným stisknutím tlačítka lze přepnout na jinou televizní stanici. "Tak o co vlastně jde? Některé lidi ten seriál pobuřuje, jiným se líbí. Mimochodem na Slovensku ho už vysílali s nic se nestalo," soudí Vladimír Brabec.
 

Lidové noviny, Sobota 9. října 1999

Tornáda řádí po celém světě, nevyhýbají se ani ČR
      Prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou zeď Rychleji, než by člověk přelomil klas, polámal náraz větru hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Těmito slovy se popisuje v Kosmově kronice první historicky doložené tornádo, které v Čechách řádilo 30. července roku 1119.
      Když se řekne tornádo, většina lidí si vybaví severoamerické Velké pláně a tamní silné bouře. S tornády se však lze setkat téměř všude na Zemi, přičemž jejich frekvence závisí na místních klimatických poměrech. Na území České republiky jsou tornáda pozorována průměrně jednou za rok až dva, jejich skutečná frekvence však může být několikanásobně vyšší. V posledních letech se sice tornáda u nás proháněla převážně v řídce osídlených oblastech a měla slabší intenzitu, to je však pouze statistika. Není důvod předpokládat, že se ničivá tornáda budou vyhýbat větším městům i nadále.
 
Deset minut na záchranu
 
      Při výskytu tornád mnohdy chybějí očití svědci. U nás bylo řádění tornáda pozorováno například 26.5.1994 u Lanžhotu nebo 8.7.1996 v údolí Juhyně v Hostýnských vrších.
      Návštěvu tornáda lze prokázat i ze stop, které živel za sebou zanechává. Zbyde po něm poměrně úzký, ale dlouhý pás ulámaných, utrhaných nebo vyvrácených stromů. Důležité je, jakým směrem leží stromy v polomu, orientace delší osy polomu vůči směru postupu bouře, případně to, jestli jsou stromy "ukroucené", což svědčí o prudké změně směru větru při pádu.
      Proti tornádům se nedá téměř nic dělat - lze se jim pouze vyhnout nebo se před nimi ukrýt, pokud obyvatelstvo dostane včasnou výstrahu. V USA monitoruje vznik všech bouří výstražná služba. Pokud se objeví tornádo, jsou varovány oblasti, kam směřuje. Výstrahu je však možné vydat pouze 10 až 15 minut před tím, než tornádo dorazí. Základním monitorovacím pro středkem jsou dopplerovské radary a pozemní pozorování. Testují se také možnosti akustické detekce tornád. Předpověď tornád je však velmi obtížná, protože neznáme jejich spouštěcí mechanismus.
 
Trpaslík mezi živly
 
      Tornádo je ve srovnání s hurikánem, tajfunem nebo cyklonem, což jsou různé názvy pro tropickou cyklonu, pouhý trpaslík. Zatímco tropická cyklona je obří vír o průměru několika set kilometrů, který vzniká nad teplými tropickými moři a může řádit jeden až dva týdny, průměr tornáda se pohybuje v desítkách až stovkách metrů a po zemském povrchu nebo vodní hladině se prohání jen desítky sekund až několik minut. Tornáda ale bývají doprovázena zhruba dvakrát silnějším větrem než tropické cyklony, tudíž mohou lokálně způsobit výraznější škody.
 
Prach a trosky
 
      Tornádo je silně rotující vzdušný vír, vznikající pod kumulonimbem (bouřkovým mrakem). Pro vznik tornáda je nutná vertikálně mohutná konvektivní bouře, jejíž jádro rotuje. U zemského povrchu vtéká do bouře teplý vzduch, který může být za jistých podmínek nositelem značné, původně horizontální rotace. Jak je vtékající vzduch nasáván do vzestupného proudu uvnitř bouře, mění se postupně rotace ve vertikální. Nakonec se ve středních hladinách roztočí jádro bouře. Rotace se později může šířit jak vzhůru, tak směrem k zemi. Bouře prokazatelnou rotací se nazývá supercela. Z této supercely může teprve vzniknout rychle rotující tornádo.
      Pozorovatel sledující tornádo zblízka (do několika km) vidí zpravidla dva projevy rotace: směrem dolů se vysouvá útvar podobný nálevce, štíhlému válci nebo chobotu s hladkým povrchem; proti němu, od země vzhůru, směřuje vír prachu a trosek, který někdy trychtýř či chobot zcela zahalí. Z větší vzdálenosti se tornádo jeví jako šedý sloup bez výraznějších detailů.
      Bezprostředně kolem víru vlastního tornáda bývají podružné savé víry, jejichž životnost je výrazně kratší než trvání tornáda, mívají však ještě silnější destrukční účinky. Právě existence savých vírů vy světluje případy, kdy je jeden do mek úplně zničen, kdežto sousední jen lehce poškozen. Savé víry jsou nevyzpytatelné. Různorodost jejich účinků je dána krátkou dobou jejich života, proměnlivosti jejich počtu (od jednoho do pěti zároveň) rychlostí rotace tornáda a rychlostí jeho postupu.
Martin Setvák
Text byl převzat z říjnového čísla časopisu Vesmír, které vychází příští týden. Upraveno redakcí LN.
Když prší ryby
 
      Kromě Kosmovy kroniky jsou tornáda popisována i v jiných pramenech. Pokud kroniky hovoří o černém sloupu nebo víru, pak zcela jistě popisují tornádo. Pokud ovšem používají termínu smršť, můžeme se pouze dohadovat, jaká pohroma se na naše předky vlastně snesla.
O zajímavosti ve starých dokumentech není rozhodně nouze. Například na Orlíku vodní smršť v roce 1586 vynesla ze dvou rybníků kapry a štiky a rozptýlila je po okolní krajině. Podobného původu byl zřejmě i déšť ryb zaznamenaný roku 1761 v pamětní knize fary v Nové Vsi u Mladé Vožice: 23. června, o půldruhé hodině noční udeřila prudká bouře. Po ní následoval hojný déšť při němž v Nové Vsi ve velkém množství padaly rybičky podobné pstruhům. Lidé je sbírali a prý byly výborné chuti. Pravděpodobně nejznámějším historickým tornádem na našem územní je větrná smršť z 13. října 1870 v Brně.

      Slovo tornádo má původ ve španělštině, pochází od slovesa tornear, tedy točit se, vířit

Jak se chovat při tornádu

      Bezpečnost především! Je-li to možné, tornádu se vyhněte a nehrajte si na "lovce bouří". Scény z některých filmů nemají s realitou mnoho společného! Bezprostřední střet s tornádem přežije totiž málokdo. Pokud by se však tornádo pohybovalo v bezpečné vzdálenosti (a nepřibližovalo se!), pak si poznamenejte místo pozorování, odkud a kam se tornádo pohybovalo, přesný čas výskytu a dobu jeho existence, smysl rotace (jestli jeho strana, která je k vám blíže, rotuje zleva doprava nebo obráceně), zda bylo tvořeno jediným vírem atd. Jev můžete také zdokumentovat fotograficky či videokamerou.. Poznamenejte si přesně časy záběrů. Pozorování je možno hlásit na Česky hydrometeorologický ústav, Praha 4, Na Šabatce 17.
 
Následky tornáda v západních Čechách
      Jižně od kláštera Teplá řádilo tornádo loni v noci z 21. na 22. 7. Mezi obcí Pěkovice a usedlostí Na Říčce zůstal po přechodu tornáda průsek široký kolem 100 až 150 metrů a dlouhý bezmála kilometr. Většina smrků v průseku byla ulámána a "ukroucena", menší část vyvrácena. "Ukroucenost" vzrostlých smrků svědčí o prudké změně směru větru při pádu stromu.
 
Katastrofy, mory, bouře v minulosti
 
      1381 - Na Černý mor pomřelo obyvatelstvo, včetně opata Heřmana a bratrů premonstrátů.
      1421-1422 - Husitská vojska táhla krajinou po dobytí Švamberka a zajetí Bohuslava, který přešel na husitskou stranu. Bylo prý zapáleno město Teplá.
      1537 vyhořelo město Teplá.
      1549 znovu přišel mor a vymřela většina obyvatel. Z premonstrátů přežil jen opat Jan Krátký a jeden farář. Zanedlouho přišel protestantismus a udržel se až do 17. století.
      1613 přišel mor a v bezdružickém kostele se ráno celou hodinu zvonilo za v noci zemřelé.
      1618 vyhořela radnice a 11 domů v Teplé.
      1622 nesmírně mokré léto a po něm následovala krutá zima. Vysoké masy sněhu ležely od sv.Martina až do Velikonoc 1623. Následovalo zdražení a bylo nutno shánět obilí v cizině. Hlad přinesl choroby a vysokou úmrtnost hlavně v Českém Beranově, Zádubu a Kladrubech.
      1633 opět mor, na který zemřelo v Ovesných Kladrubech sto osob.
      134 Švédové přepadli a vyplundrovali město Teplou.
      1636 opět přišla zima s množství sněhu. Náhle přišla obleva a silné deště, které způsobily tání a záplavy kolem potoků. 10. února 1636 se protrhla hráz Podhorního rybníka a vodní masy smetly hráze rybníků pod ním - Betléma, tepelských rybníků a vlna zasáhla Karlovy Vary, které žádaly od kláštera 500 kop odškodnění.
      Za třicetileté války se neustále objevovala švédská vojska a plundrovala Tepelskou krajinu (1621 Mansfeldovo vojsko, 1641-1643-1647 atd.).
      1677 druhý největší požár kláštera Teplá.
      1714 přišel dobytčí mor - jenom v Bezdružicích zahynulo 114 kusů dobytka.
      1747 na 10.února vyhořelo 94 domů v Teplé.
      1771 nastal takový hladomor, že opat Trautmannsdorf musel otevřít klášterní sýpku s obilím, aby zmírnil nouzi.
      1794 na 29.dubna vyhořelo 204 domů, kostel, škola, fara. Zůstalo jen 60 domů a špitál.
      1798 Blankensteinovi husaři kvartýrovali na Tepelsku.
      1811 Státní rakouský bankrot - znehodnocení měny.
      1815 5. ledna přišel strašlivý orkán, při kterém byla stržena střecha i s trámy ze zámku v Bezdružicích a vržena na náměstí. Toho roku procházelo přes Tepelsko 107 tisíc ruských vojáků, kteří tu kvartýrovali. 15.8. přišlo krupobití a zničilo úrodu.
      1816 pršelo denně a od dubna do 19.října bylo jen osm dnů bez deště. Dobytek ve větším množství hynul.
      1817 následovalo velké zdražení - bochník chleba stál 2 zlaté. Lidé umírali na celkové zeslabení.
      1828 na 9.června přišla bouře, která vyvrátila celé lesy, střechy stavení i stodol.
      1846 na 6.července přišlo krupobití po celém Tepelsku i v okolí. Letní obilí muselo být zaoráno.
      1856 na 31.května přišel orkán, který zasáhl lesy, ale odnášel i dřevěné kolny a stavení. Během 12 dnů přišla tři velká povětří, druhé bylo 5. a třetí 11.června. Padaly kusy ledu jako ořechy velké a pokryly pole.
      1865 byla tuhá zima. Mlýny na potocích zůstaly bez vody a nemohly mlet. 29.srpna v noci o11,30 hod. přišel orkán, který způsobil na Bezdružicku zatopení polí a luk a sotva bylo možno zachránit dobytek v mlýnech. V Šipínské oboře zachvátila povodeň na 150 jelenů, kteří se chtěli spasit útěkem z obory.
      1870 26.října úderem blesku vypukl velký požár v Teplé.
      1873 - 30.června přišlo povětří, při kterém byly rozbity okenní tabulky kroupami.
      1876 - 2.března přišla bouře, která způsobila velké škody v lesích a na domech.
      1880-81 byla tak mírná zima, že nebylo možno než pár dnů používat saně. O Vánocích létali motýli a 29.prosince včely.
      1893 v důsledku suchého počasí neúroda.
      1904 bylo mimořádně horké léto a 1905 velice mírná zima, tak, že ušovický sedlák Weiss 23.prosince oral.
 
Krvavý déšť
 
      Za starověku a středověku naši předkové hledající v každém zjevu přírodním nějakou nebeskou zvěst nebo předpověď, jen s hrůzou pohlíželi na tzv. krvavý déšť. Homer vypravuje, kterak hrdinové řečtí byli stiženi krvavým deštěm, který byl přezvěstí jejich smrti Platon mluví o krvavých deštích, vyskytujících se po bitvách a přičítá je krvavým výparům z mrtvol, zhoustnuvších v ovzduší. Při smrti Tatia vyskytl se v Římě krvavý déšť. R. 582 po Kr. vypravuje Grégoire de Tours, že v Paříži pršela krev a že obyvatelé s hrůzou svlékali oděv, deštěm potřísněný; v Toursu r. 754 padal krvavý déšť, který zanechával skvrny v podobě kříže. Deset let po té v Uhrách krvavý déšť vyskytl se před ranou morovou. Podobně v Brescii, kde červené kapky padají po tři dny; hned po té umírá papež Hadrián II.
      V dobách novějších ovšem hleděli úkaz ten vysvětliti přirozeně. Dne 17. března 1669 stal se krvavý déšť na Chatillon-sur-Seine. Seznali, že déšť tento pochodí ze stojatých a bahnitých vod, stržených vírem z okolních bažin. Roku 1744 prší krev nedaleko Janova v San Pietro d'Arena; déšť byl mísen s červenavou hlínou pochodící ze sousedních hor. Dne 14. března 1813 pokryl červený déšť krvavými kapkami Neapol a Kalabrii. Dav hrnul se do kostelů, očekávaje poslední soud. Ale učenec Sementini rozborem kapek našel v nich železo a chróm.
      Zmínky zasluhuje také krvavá země, která kdysi děsívala obyvatelstvo. Dělníci, kopající za Nerona průplav Korinthský přišli na červenou zemi, z čehož kněží Korinthští, kteří průplavu nepřáli, věštili zlo, takže dělnictvo nechtělo dále kopati a Nero v dalších pracech musil ustati. -
Hrůzy krvavého deště se zmnožily když byly provázeny ještě jinými zjevy. Někdy za velikých letních veder míval chléb červené skvrny a vařená rýže nebo brambory byly pokryty červenými body. Všecky tyto úkazy dlouho nechápané, mohly ovšem snadno poděsiti dav: příčina jejich ‚vězí prostě ve vývoji drobnohledného ústrojí rostlinného (Micrococcus prodigiosus).
      Věda vysvětluje dnes všecy neobyčejné deště nechať červené, jako deště krvavé nebo žluté, jako deště síry a černé jako deště inkoustové; nechať prší prach, kamení, seno, rýže, mravenci, kobylky, ba i ryby! Barevné deště mají svůj původ v řasách v květinovém pelu, sneseném větry nebo prachem v atmosféře a pocházejícím často z krajin velice vzdálených, nezřídka ve výbuchu sopečném dlužno hledati toho původ.
      Uvedeme některé příklady nejnovějších krvavých dešťů. R. 1880 snesl se krvavý déšť na Džebel-Setru vrch nedaleko Uessinu v Marokku; déšť byl zbarven červeně drobnohlednou řasou (Protococcus fluvialis), kterou jižní větry přinesly ze solných jezer. 17. srpna 1883 snesl se déšť sena v Aarau ve Švýcarsku; větrná smršť je strhla z nedaleké louky právě posečené. 14. února 1884 pozorován déšť červeného písku v Limoges. 21. července 1887 pozorován déšť mravenců v Nancy. 3. května 1887 zaznamenán žlutý déšť (déšť síry starých) ve Fontainebleau. Sem patří i krvavý déšť 13. prosince 1887 ve Fay-Nuih v Indo Číně. Déšť inkoustu 14. srpna 1888 u Mysu Dobré naděje skládal se z částic sopečných a kosmických. 10. března 1901 nastal krvavý déšť v Palermu na Sicílii. Nebe se pokrylo červeným závojem a červené kapky rychle se srážely; zanechávaly odpařivše se svrchovaně jemný prach velice tvrdý, který se zarýval i do skla. Pod drobnohledem bylo viděti v tomto prachu zrnka křemene a průhledné krystaly mořské soli nebo sádry. Prach ten obsahoval však také tělíska organická, zvláště rostlinná. Učenci soudili z toho, že zvaný déšť sicilský nebyl nic jiného nežli déšť prachu vzedmutého větrem z pouště saharské.
      Někdy i celá jezera nabývala krvavého vzezření, jako ku př. Jezero Moratské, u kterého Karel Smělý byl r. 1476 poražen od Švýcarů. Podnes říkají staří rybáři na tom jezeře, vidouce červenati se jeho vlny, že "to je krev Burgunďanů." Avšak není to nic než malá rostlina OssiIaria rubescens, kterou popsal přírodozpytec De Candolle.
      Sníh také bývá někdy zbarven i červeně drobnohlednou řasou Protococcus nivaIis, pravým to rostlinným práškem, jehož zrnek vejde se na čtverečný metr na miliony. Krvavý sníh pozorován poprvé v Alpách přírodozpytcem Saussurem a kapitánem Rossem v moři Beffinově. Polský botanik Rostafiúski má tento druh za totožný s druhem Haematococcus lacustris, jehož odpočívající schránky mohou býti větrem na sníh zanešeny, kde za příznivých okolností v malých kalužích vytvořených působením slunce na povrchu sněhu mohou se usídliti a dále rozmnožiti.
-1904-
 

Platy učitelů za první republiky (1918-1938)

      Když jsme v prosinci 1998 vydali dvojčíslo HAMELIKY č.11-12/ 30.12.1998 (mělo mimořádných 78 stran !), setkávali jsme se s různými typy učitelů - definitivní, výpomocný, zatímní, odborný. Učitelé byli za první republiky státními zaměstnanci a jako takoví byli odměňováni. Existoval pro nás dnes dosti složitý, ale vypracovaný systém jejich platů a služebního žebříčku, ke kterému se dnes vracíme. Tento příspěvek budiž doplňkem HAMELIKY č.11-12/1998.
      Po roce 1918 Československo převzalo ve školství právní předpisy starého Rakouska-Uherska. Byly to předpisy desítkami let prověřené a ověřené a proto platily nepřerušeně do roku 1926, kdy přijalo Národní shromáždění "Učitelský zákon" (24.6.1926). Ale i nový učitelský zákon navazoval na pozitivní a vyzkoušený systém z doby Rakouska-Uherska. K Učitelskému zákonu z roku 1926 bylo vydáno vládní nařízení o služebním poměru učitelů.
      Nazývalo se "Služební pragmatika" a týkalo se nejen učitelů, ale všech zaměstnanců státní správy (administrativa, soudci, důstojníci, policisté, finanční stráž, státní lékaři aj.). Odměňování státních zaměstnanců nezáviselo na resortu ministerstva, ale
      1. na dosaženém vzdělání
      2. na délce praxe
      (3. u předepsaných stupňů na vykonání speciálních zkoušek.)
      Začínající učitel - jako státní zaměstnanec - měl stejný plat jako začínající soudce, policista nebo státní lékař.

Systematizace počtu učitelů

      Významná byla tzv. systematizace počtu státních zaměstnanců. Jejich počet byl propočten a nebylo ho možno libovolně zvyšovat. Finance na platy byly jasně vymezeny a legislativě se tomu říkalo "definitiva". To byl pojem, který měl kladný vliv na společenskou prestiž státních zaměstnanců. Zaměstnanec s definitivou nemohl být propuštěn, měl nárok na řádnou penzi a jiné úlevy. Takové postavení dávalo státním zaměstnancům nezávislost na obcích, na politických stranách či na řídících zaměstnancích státní správy.
      V školství šlo o systematizaci potřeby učitelských sil:
      1. na učitelská místa
      2. na místa státních profesorů.
      Na mzdu v platových stupních byl nárok, nešlo nijak krátit rozpočet na mzdy ani překročit. Existovala však cesta obejití, protože zákon dovoloval pro nepředvídané případy přijetí v ý p o m o c n ý c h učitelů.
      Dále se platil státním zaměstnancům příplatek podle počtu obyvatel obce. Říkalo se mu č i n o v n é . Činovné odstraňovalo rozdíly v nákladech na životní potřeby ve vsích či velkoměstech.
      Existovaly čtyři kategorie činovného:
      A. kategorie: Praha - Brno - Bratislava
      B. kategorie: města nad 25 000 obyvatel a dále: Karlovy Vary a Mariánské Lázně, Slezská Ostrava a Užhorod (služební plat proti "A" byl nižší o 4 %)
      C. kategorie: obce od 2000 do 25 000 obyvatel (služební plat proti "A" byl nižší o 8 %)
      D. kategorie obce pod 2000 obyvatel (plat proti "A" byl nižší o 12 %)
      Propuštění z definitivy mohlo být jen výjimečné - jen při soudní stíhání. Výhody definitivy byly zřejmé: zajištění penze (ve výši platu bez činovného), vdovské penze, sirotčí aj.

Členění učitelů

      Na obecné škole byli: 1. správce školy, 2. literní učitelé, 3. učitelé náboženství, 4. učitelky ručních prací, 5. vedlejší učitelé pro nepovinné předměty.
      Na měšťanské škole byli: 1. ředitel, 2. odborní učitelé, 3.-5. jako obecná škola.
      Učitelé se dělili na dočasně ustanovené (čekatel, zatímní učitel, výpomocný učitel) a trvale ustanovené (definitivní).
      1. Učitelský čekatel
      Věk od 18 do 40 let, zastával uprázdněné učitelské místo minimálně tři roky (čekací doba). Šlo o učitelské místo definitivní, s nárokem na plat ( "volný příjem").
      Čekatele ustanovoval Okresní školský výbor. Jeho příjem tvořil: služební plat (tzv. adjutum) + výchovné. Adjutum záviselo na počtu obyvatel obce podle již uvedených čtyř kategorií. U kategorie "A" byl plat 927 Kč měsíčně v prvých 18 měsících, v druhých 18 měsících 1027 Kč měsíčně. U dalších kategorií to bylo příslušně méně.
      Výchovné na jedno nezaopatřené dítě bylo 1800 Kč ročně; na více dětí 3000 Kč ročně.
      2. Zatímní učitel
      Šlo o učitelská místa mimo systematizaci, zřízená dočasně při náhlém zvýšení počtu žáků a tříd. Příjem byl stejný jako u čekatelů.
      3. Výpomocný učitel
      zastupoval učitele zatímně nebo definitivně ustanovené a dočasně nepřítomné (nemoc, vojna). Bylo možno ho přijmout, když nebyl na uprázdněné místo čekatel ani jiný definitivní učitel.
      Plat měl pouze po dobu školní výuky bez prázdnin. Při odchodu-propuštění ze služby obdržel odměnu 20 % mzdy za celou dobu nepřetržitého působení jako výpomocný učitel. Plat měl 11 000 Kč ročně u kat. "A" (podobně snižované jako u čekatelů podle čtyř kategorií).
Výpomocní učitelé nedostávali výchovné. Nekvalifikovaní výpomocní učitelé měli jen 75 % platu ( tj. 8 325 Kč ročně).
      4. Definitivní učitel
      Na obecné škole: (1) musel projít čekatelskou zkouškou, (2) musel složit zkoušku učitelské způsobilosti před učitelskou komisí, kterou zřizovala Zemská školní rada.
      Na měšťanské škole: (1) složil už dříve zkoušku učitelské způsobilosti pro obecnou školu, (2) poté nejméně tři roky učil s úspěchem na obecné škole, hodnocen známkou jedna, dvě nebo tři, (3) složil zkoušku učitelské způsobilosti na měšťanské škole ze tří odborných předmětů, dále zkoušku z pedagogiky a zkoušku ze školského práva. Takový učitel měl titul "odborný učitel".
      U učitelek domácích nauk bylo nutné vysvědčení o způsobilosti, tj. absolvování 2-3 letého studia na Ústavu pro vzdělávání učitelek domácích nauk.
      U učitele náboženství byla nutná maturita a vysvědčení způsobilosti k výuce náboženství.
      U učitelů nepovinných předmětů byla nutná různá vysvědčení způsobilosti, např. z jazyků, zpěvu, tělocviku, hudby. Vysvědčení způsobilosti opravňovalo být "vedlejším učitelem" na měšťanských školách.
      Plat definitivního učitele se skládal:
      1. ze služného (u obecných škol existovalo 11 stupňů, při čemž 1. stupeň byl 9 000 Kč ročně a každý stupeň byl o 1 800 Kč vyšší, takže 11. stupeň činil 27 600 Kč) - každé tři roky byl postup o jeden stupeň výše.
      U měšťanských škol byl tarif odvozen od obecné školy v pásmu 1. až 6. stupně při zvýšení o 780 Kč, od 7.stupně výše o 4 080 Kč.
      2. z činovného
      3. event. z výchovného (tj. při jeho jednom dítěti 1800 Kč ročně, při více dětech 3 000 Kč).
      Ředitel školy měl přídavek 600 Kč na obecné a 900 Kč na měšťanské škole. Za každou třídu ve škole se zvyšoval přídavek o 150 Kč. Maximum bylo 1 500 Kč na obecné a 2 100 Kč na měšťanské škole.
      Další služební požitky:
      1. odměny za nadpočetné (přesčasové) hodiny vyučování. Za každou týdenní hodinu nadpočetnou 100 Kč ročně.
      2. za vyučování nepovinného předmětu v nadpočetné hodině měl učitel 200 Kč ročně na obecné škole, 240 Kč ročně na měšťance. Pokud učil nepovinný předmět a nebyla to nadpočetná hodina, přesto dostával přídavek, a sice v poloviční výši, tj. 100 Kč, resp. 120 Kč ročně.
      3. náhrady za stěhování, cestovné s dietami na cestách.
      4. ředitel školy měl nárok na naturální byt ve škole. Pokud nedostal naturální byt, měl nárok na tzv. příbytečné ve výši 200 až 800 Kč ročně, v Praze 1 200 Kč ročně.
      3. slevy na železnicích, zálohy na služné (bezúročné až do 3 měsíčních splátek)
      4. zajištění při nemoci - učitel mohl být rok nemocen. Déle než rok nepřítomný učitel byl přeložen na dočasný odpočinek, tzv. kvieskování. Stejně tak byl přeložen, když měl pro nemoc déle než dva roky snížený úvazek.
      5. zajištění penze - do penze byl učitel přeložen v 60 letech věku nebo z vážných zdravotních důvodů (neschopen služby).
      Výše penze:
      1. řádná penze byla složena z výslužného a odbytného. Učitelé platili 8 % ze svého platu do penzijního fondu. Když dosáhli nároku na plnou penzi, přestali si platit penzijní fond.
      1.1. Výslužné bylo po 10leté započitatelné době 40 % základu a každým dalším rokem rostlo o 2,4 %. Po 35 letech služební doby už činilo výslužné 100 % základu. Po 35 letech nemusel učitel dále platit penzijní fond.
      1.2. Odbytné dostal učitel, když přecházel - ne dobrovolně - do jiného resortu. Rovnalo se do 5 let penzijní základně, nad 5 let dvojnásobku penzijní základny.
      2. Zvýhodněné penzionování: odpracoval-li učitel alespoň 5 let a odešel pro nemoc či úraz, započítávalo se mu plných deset let. Pokud neměl ani 5 let, započítávalo se mu 1/4 penzijní základny (25 %).
      3. učitel byl penzionován, pokud byl neschopen ze zdravotních důvodů další služby či dosáhl věku 60 let.
      4. pokud musel odejít pro nemoc z povolání (oslepnutí, choromyslnost, pracovní úraz), připočetlo se mu k jeho letům ještě 10 let. Penzijní výslužné muselo být nejméně 6 600 Kč ročně, a od 13. roku služby nejméně 8 100 Kč.
      5. vdovy dostaly 40 % až 75 % penze, která by příslušela manželovi. Osiřelé děti dostaly až do výše 20 % vdovské penze, úplně osiřelé děti až do 50 % vdovské penze.
      6. penze se rovnala služebnímu platu bez činovného.

Střední školy
 
      Na těchto školách byly kategorie:
      1. učitelé pragmatikální - ředitelé, definitivní profesoři, zatímní profesoři ("čekatelé" 3-4 roky). Plat zatímních profesorů byl 15 600 Kč ročně (v druhé polovině 17 400 Kč ročně). Plat suplujících profesorů neboli tzv. adjutum činilo 12 600 Kč ročně.
      Plat definitivních profesorů tvořilo služné, činovné, event. výchovné.
      1.1. služné mělo 9 stupňů. Činilo od 15 000 Kč (I.stupeň) do 39 600 Kč (IX.stupeň) ročně. Dále byly tři stupnice funkčního služného podle druhů škol.
      1.2. činovné mělo stejně jako u měšťanek čtyři kategorie podle velikosti obce (A až D) a tři stupně (I.st. 7200 Kč v kat.A až II.stupeň 6 000 Kč v kat.A).
      1.3. výchovné na děti bylo rovněž stejné jako u měšťanek (1800 Kč a 3000 Kč ročně).
      1.4. funkční příplatek u ředitele činil u I.stupně 12480 Kč za rok, u III. stupně 4 200 Kč ročně. Nejvyšší plat ředitele se všemi příplatky tak mohl dosáhnout téměř pět tisíc Kč měsíčně.
      2. smluvní učitelé - výpomocní a smluvní (na dobu určitou, většinou od počátku školního roku)
      3. vedlejší učitelé - vyučovali předměty doplňkové (nikoliv naukové), což bylo stanoveno pro každou školu vládním nařízením.
      4. jiné služební požitky: ředitelé učili 8 hodin týdně naukových předmětů, profesoři 21 hodin týdně u naukových předmětů, 25 hodin týdně u jiných předmětů.
      Opravy písemných prací z vyučovacího jazyka se počítaly jednou naukovou hodinou týdně, z jiných jazyků půlhodinou týdně. Vedení sbírek se počítalo jednou naukovou hodinou týdně.
      5. přesčasové hodiny se počítaly příplatkem 480 Kč za jednu hodinu ročně, pokud výuka této jedné přesčasové hodiny trvala déle než měsíc. U naukových předmětů 600 Kč ročně.
Podle článku "Sociální postavení učitelů 1918-1945" autor Dr. Vítězslav Žiška, CSc. in Řízení ve školství 1-2/1999.
 

Velkoprádelna ve Velké Hleďsebi byla otevřena v roce 1912

      V místních novinách Marienbader Zeitung z 4.června 1913 se objevuje článek o novém a prospěšném zařízení pro lázně - o parní velkoprádelně ve Velké Hleďsebi. V roce 1911 založilo osm větších mariánskolázeňských podnikatelů družstvo, které bude provozovat praní prádla moderním způsobem. Dosud se o praní a žehlení prádla pro každý hotel starala jedna či více žen-pradlen, které si přinášely prádlo z hotelu domů, praly v neckách, žehlily a zase nosily do hotelu. Pamětník Völkl vzpomínal, jak jeho matka doma od rána do noci prala a on přinášel a odnášel prádlo v koši na zádech do jednoho hotelu. Praní prádla živilo celou rodinu.
      "Prádelní" družstvo vybralo místo pro svou parní prádelnu na Kosím potoce ve Velké Hleďsebi. Bylo to tehdy ještě na samotě v blízkosti mlýna a dvora Kieselhof, kde bylo už řadu let také koupaliště. Dostatek potoční vody z Kosího potoka byl rozhodujícím při výběru místa. (Připomeňme, že do roku 1929 měl Kosí potok (též Vonše) trvale dostatek vody. Až po vybudování Dyleňského vodovodu se průtok vody v potoce značně snížil.).
      Se stavbou prádelny se začalo v roce 1911 a už v roce 1912 byl provoz otevřen. Novinový článek sice neuvádí, kdy přesně provoz začal, ale popisuje, jaké bylo v roce 1913 vybavení moderními prádelními stroji. Osvětlení prádelny prováděla firma L.STRAKOSCH a J.BAUER z Vídně, prádelna měla vlastní kotelnu s 45-metrovým komínem. Měla vlastní zdroj vody a zároveň vlastní filtraci odpadových vod. Moderní žehlící stroje byly vytápěny plynem. Uvádí se, že zde je možné prát také jemné prádlo. Správní budova (dnešní) měla několik bytů. Řídící kancelář byla umístěna mezi příjmem a výdejem prádla. Z kanceláře byla prováděna kontrola sledování postupu praní.
      Na svou práci v této prádelně vzpomínal Viktor Petzoldt (nar.1862), majitel hotelu CASINO (bývalý VÚB). Patřil mezi osm hoteliérů, zakladatelů "prádelního" družstva v roce 1911-1912. Za první republiky se stalo, že onemocněl vedoucí správce prádelny a Viktor Petzoldt (měl kolem 70 let) byl požádán, aby převzal po dobu jeho nemoci vedení prádelny. Vzpomíná, jak se musel seznámil s organizací přebírání prádla a s technickým zařízením. Nebylo to prý lehké a jak psal, "žádný inženýr se z něho nestal". Přitom si uvědomil, že ve svém věku je už na čase, aby konečně přestal se všemi podnikatelskými aktivitami. 20.září 1937 oslavil 75. narozeniny a odjel za synem Eduardem Petzoldtem do Berlína. U něho pak sepsal své životní vzpomínky od převzetí hotelu Casino jeho otcem v roce 1877 až do druhé světové války.
      Podle vlastivědných materiálů HAMELIKA č. 3/1997, S.28
 

Babice

      Stranou hlavních silnic i průmyslových a zemědělských center leží tepelská vesnička Babice v sousedství Číhané a tepelského Mnichova. Její sympatické znovuosídlování jí dává naději na přežití na rozdíl od jiných vymírajících vesnic na Tepelsku. Proto se obracíme se zájmem k její téměř tisícileté historii.

Počátky a původ vsi Babice

      Ještě v roce 1882 uváděl německý vlastivědník Franz KLEMENT, že původní název obce byl BABICE a tedy i založení vesnice bylo české. Název pochází od "bába" - což nebylo pejorativní jako dnes. Na české založení ukazuje i půdorys obce ve tvaru okrouhlice. V kruhu tu stálo původně devět dvorů pod vrchem BUČKA (737 m n.m.). Němci říkali vrchu "Toischer Hübl" (=Toischerův pahorek).
      Německý název obce se psal POBITZ (ale v němčině vyslovováno jako "babic", podle PROFOUSE "pouwets"), takže i po této stránce není sporu o převzetí názvu z češtiny.
      Z temna dávnověku se vynořují Babice jako ves českého vladyky Hroznaty (1160-1217). To již vesnice žila svým životem, nelehkým sice ve vysoké poloze, ale přežívala. Příliš se nebudeme mýlit, když vyslovíme stáří obce na tisíc roků.
      Písemně se objevuje obec v listině papeže Řehoře X. z 23.května 1273, kterou byly potvrzovány klášteru Teplá majetky, darované mu vladykou Hroznatou. Ves je tu uvedena jako "Babici". S koncovkou -ici nebo -ino byla v listině uváděna většina obcí. PROFOUS (1947) uvádí tento údaj z roku 1273 a také zápis z roku 1459 "Babicze". Název vysvětluje jako ves lidí Bábových, s tím že mužské příjmení "Bába" se týkalo stařešiny či hlavy obce (podobně jako u vesnice Babčice).
      Ves tedy patřila před 800 lety Hroznatovi a od něho přešla pod premonstrátský klášter Teplá. K panství kláštera patřila až do roku 1848.

Babice v berní rule (1654)

      Berní rula z roku 1654 uvádí, že Babice mají 11 selských dvorů, z nichž čtyři patřily sedlákům jménem Hůla (v dalších stoletích změněno postupně na Hohler, ale něm.vysl. "hůla"), dále dvůr Vaňkův (Wanka) a Šimonův. Obec měla jen velké sedláky, proti jiným vesnicím neměla ani malých chalupníků ani ještě menších "zahradníků". Dvory se dědily nedělené a proto se za staletí ves příliš neměnila. Vjezdy do dvorů byly obloukové a dvory bývaly uzavřené:
 
  Jméno sedláka 1654 Novější stav 1945 Rolí (strychů) Potahy Krávy Jalovice Ovce Svině
1 RUDERICH Pavel dvůr čp.5 50 15 ha 2 3 5 8 8
2 TEISCHER Jan Toischer (čp.2,6) 50 15 ha 4 1 3 - 5
3 HŮLA Štěpán Hohler (čp.7,24) 54 16 ha - - - - 3
4 HŮLA Václav Hohler (čp.7,24) 34 10 ha - 1 - 2 1
5 RUDERICH Bartoň dvůr čp.5 36 11 ha 1 2 1 3 4
6 VAŇKA Bartoň Wanka (čp.12,21) 36 11 ha 1 2 4 4 5
7 HŮLA Tomáš Hohler (čp.7,24) 24 7 ha 1 - 4 - 1
8 ŠIMON Jan jméno rodu není 20 6 ha - - 1 - -
9 DAVID Bartoň Číhaná čp.8,11,19,39,45 28 8 ha - - 2 - 2
10 KLEMENT Jiřík Číhaná čp.16 28 8 ha 1 1 2 - 5
11 HŮLA Řehoř Hohler (čp.7,24) 48 15 ha 5 3 6 7 8
CELKEM vesnice BABICE 408 122 ha 15 13 28 24 42
      
      Rodová jména David a Klement v berní rule 1654 nejsou v Číhané, muži z těchto rodů se museli později přiženit do Číhané ! Podobně došlo časem k přiženění z Babic do Popovic (Hohler-Hůla v čp.5 a 6, Toischer v čp. 15 a 23) aj. Co se týká německého rodového jména Tejscher či Toischer, znamená Deutscher= Němec, tedy v 16.-17. století to byla německá rodina, která se přistěhovala sem mezi české starousedlíky, proto se označovala jako německá (Deutscher). Výpis z berní ruly zcela vyvrací názor rodáka profesora Toischera o příchodu Němců po vystěhování českých starousedlíků.

Poloha obce a názvy kopců a potoků

      Babice stojí na výšině v nepříznivé nadmořské výšce 710 m n.m. Vrchol výšiny jihozápadně od obce je vrch BUČKA s 737 m n.m., který Němci nazývali Doischer Hübl (Toischerův pahorek). Krajina je obklopená kopci. Výrazný je severní zalesněný kopec, nazývaný KULIČE, 715 m n.m. (něm. Kullitschen). Také tento prastarý pomístní název prozrazuje i v německé podobě staročeský původ. Mezi Bučkou a Kuličemi je údolí, kde stéká přes tři rybníčky Kuličský potůček. Vlévá se do Číhanského (dnes Lučního) potoka, který protéká dole mocným rašeliništěm. Před druhou světovou válkou se plánovala u rašeliniště stavba velké lázeňské budovy, kde by se podávaly slatinné koupele a lázeňský pavilón, který by se používal pro pitnou kúru číhanskými minerálními prameny. Až sem sahá ještě katastr Babic a zdejší zaniklý dřevěný mlýn - pazderna na Číhanském potoce (Leinschlagmühle) - patřil pod Babice.
      Jižně za Bučkou pramení Babický potok a teče východním směrem, ale není nijak vydatný. Také zde bývalo několik rybníčků.
      Východním směrem od Babic se snižuje terén a svah klesá do Tepelského údolí. Přes údolí svítí za noci světla Poutnova na protějším svahu. Poutnov rovněž leží na kopci jako Babice.
      Kopcovitá krajina kolem dokola značně zpestřuje výhled do okolí. Němečtí obyvatelé používali (do roku 1945) kromě dvou hlavních frekventovaných názvů kopců Toischerbühl a Kullitschen ještě názvy dalších kopců: Perlový pahorek (Perlbühl, vysl. "perlbíl"), Šiškový kopec (Schischka či Schickabühl, vysl. "šiškapíl"), a kopec Schottenbühl (vysl. "šotnpíl"). Tyto názvy bude třeba lokalizovat nejspíše s pomocí babických německých rodáků.

Staré názvy polí podle josefínského katastru

      Pokračujeme v pátrání po minulosti Babic pomocí starých pomístních názvů. Kromě kopců a potoků jsou cenné názvy polí. Josefínský katastr (1780) uvádí na straně 3954 v složce "Plzeňský kraj - panství Teplá" také obec BABICE (Pobitz) s 15 čísly popisnými, při čemž čp.13 bývala obecní kovárna na návsi. V katastru jsou zachyceny tyto názvy hlavních babických polností:
      1. Kapellen Flur (pole ve směru za obecní kaplí)
      2. Hübl Flur (pole za Hüblem)
      3. Sauerbrunn Flur (pole směrem ke kyselce) a Gullitschenwald (les zvaný Kuliče - prastarý název, používaný též v Číhané a v Mnichově)
      4. Laubbielflur (pole, kde byl pahorek s listnatými stromy; v překladu "Listnatý pahorek")
      5. Hasselstauden Flur (pole, při němž bylo množství lískových keřů)
      6. Wasser Holz Flur (pole s názvem volně přeloženým jako "Mokrý lesík" - Holtz= dřevo, ale tak se říkalo malým lesíkům)
      Názvy polí jsou jmenovány obvykle za sebou v kruhu kolem obce.
      Sousední Číhaná měla 32 čísel popisných a pomístní názvy polí: Loh Flur, Faule Wies, Muss Bruck, Strass Flur, Ochszen Berg, Gullitsch Flur. Mezi Číhanou a Rájovem leželo pole se zajímavým názvem Halblaibbach Flur (Půlbochníkové pole), ke kterému se vázala prastará pověst. Vyprávělo se, že v době největšího hladu v krajině prodal sedlák toto pole o 11 hektarech za půl bochníku chleba.

Popis obce

      Čistě zemědělskou obec tvořil kruh selských dvorů. Schématický plánek Antona Punzeta (1967) je velice nepřesný. Je tak nereálný, že jsme se po marných pokusech vzdali porovnání dnešní polohy dvorů v Babicích s tímto plánkem. Byl zakreslen jen podle vzpomínek na starou ves. Cenné však je, že uprostřed návsi uvádí jednotlivé prvky - malý rybník pro požární účely, zvoničku, chladírnu a sběrnu mléka, Hohlerův pomník z roku 1851, válečný pomník, obecní váhu, dvě obecní studny, které poskytovaly vodu pro domácnosti a pro dobytek.
      Punzetův plánek potvrzuje, že šlo o typickou slovanskou okrouhlici, kde na návsi býval původně jen rybníček a kovárna. Až v nové době byla i náves zastavěna staveními čp. 10 - hostinec Viléma Rocha, kde se říkalo "Ban Šnajda" (Beim Schneider) a čp. 8 - stavení Josefa Pleschera se zvoničkou, kde se říkalo "Ban Hajzla" (Beim Häusler). V blízkosti stála ještě hasičská zbrojnice. Obec neměla vodovod.
      SCHALLER (1788) uváděl v Babicích 11 popisných čísel, vesměs dvorů, SOMMER (1838) uváděl v Babicích 91 obyvatel. Obec patřila farností k městu Teplá, která byla 6 km vzdálena, poštou patřila obec pod Mnichov..
      KLEMENT (1878) popsal Babice jako obec s 24 čísly popisnými, kde je 133 obyvatel, z toho 66 mužů, 67 žen, všichni katolíci, 17 analfabetů a dvě osoby pouze čtoucí, katastr byl uváděn 380 hektarů, čistý roční výtěžek 3 134 zlatých. V obci bylo 5 koní, 186 hovězího dobytka, 152 ovcí, 45 koz, 23 prasnic a 16 včelstev.
      V roce 1908 bylo v Babicích založeno hasičstvo. Dobrou finanční rezervou pro obec byly obecní a soukromé lesy. Dávaly - kromě dřeva - v létě houby, borůvky a lesní jahody. Okolní kopce v zimních měsících přilákaly lyžaře, protože tu byly pořádné sjezdy pro běžkaře.
      Roku 1919 byly Babice elektrifikovány. Stranou ležící obec měla dlouho špatné a jediné silniční spojení s nádražím Poutnov. Do Číhané vedly původně jen polní cesty. Dnešní silniční průjezd býval ještě před dvaceti lety problematický na strmém úseku Číhaná-Babice. V roce 1900 měly Babice 24 domů a 150 obyvatel, dále dva mlýny (Leinschlagmühle a Rödlmühle).

 
Dva babické mlýny
 
      K obci patřily dva mlýny. Oba byly dřevěné. Jeden z nich, nazývaný "pazderna" (něm. Leinschlagmühle) s čp.20 (1882) stával na babickém katastru nedaleko tzv. Číhanského slatiniště s bohatými vývěry kyselek. Lisoval se tu lněný olej. Mlýn je patrný na fotografiích z třicátých let, kdy tu profesor Zörkendörfer prováděl výzkumy zdejších minerálních vod, které už roku 1910 koupilo město Mariánské Lázně.
      Druhý mlýn se nazýval Rödlmühle měl čp. 16 a ležel pod Babicemi na říčce Teplá. K Babicím patřila samota Pfefferhäusel s čp.17 u poutnovského nádraží (Franz KLEMENT 1882).

Babický minerální pramen
 
      Katastr obce je protáhlý směrem k Číhané. "Babický" minerální pramen, ležící na katastru, je nepochybně jedním ze skupiny kyselek na Číhanském slatiništi. Babičtí si sem chodívali pro minerální vodu k vývěrům.
 
Slavný rodák Toischer
 
      Kdysi měly Babice vlastní školu (čp.17 vyrostlo na okraji návsi), ale později bylo dětí málo a tak chodívaly do nové školy do Číhané. Babice byly hrdé na to, že mnoho babických dětí studovalo a dosáhlo významných postavení. Bratři NADLEROVÉ byli učitelé: gymnasiální profesor, vrchní učitel a učitel.
      Obzvláště hrdé byly Babice na svého rodáka Vendelína Toischera, který to dotáhl na univerzitního profesora v Praze. Narozen 16.6.1855 v Babicích, zemřel 29.9.1922 v Praze. Byl postupně ředitelem gymnázia, PhDr., profesorem pedagogicky a filosofie a od roku 1909 nastoupil po Otto Willmannovi na německé univerzitě v Praze. Kromě toho byl známý germanista a folklorista. Jeho hlavní díla jsou:
      1. "Deutsche Volkslieder aus Böhmen", Praha 1891 (napsal společně s Aloisem Hruškou).
      2. "Geschichte der Pädagogik und allgemeinen Didaktik"
      3. "Der älteste deutsche Dichter Böhmens Ulrich von Eschenbach" (časopis - Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 28/1890)
      4. "Minnesänger Ulrich von Eschenbach", 1881
      5. "Lotte Schiller", 1881
      6."Theoretische Pädagogik iund Didaktik",1896
      7. ""Der arme Heinrich von Hertmann von der Aus", 1885
      8. "Über die Alexandreis Ulrichs von Eschenbach", 1882.
      9. "Wilhelm von Wenden", 1882
      Samozřejmě že Toischera také zajímal původ pomístních jmen v Babicích. Zde ovšem spíše fantazíroval a bádání mnoho nepomohl. Potvrdil sice český původ slova Babice, ale podle něho vzniklo jméno "Babice" z českého "batyka", což nevíme, co tím myslel. Všechna zdejší pomístní jména charakterizoval původu německého a stejně tak jména rodů, což neodpovídá archivním dokumentům. Podle Toischera sem prý němečtí kolonisté přišli, až když původní čeští obyvatelé obec opustili. Rovněž mylné!

Starostové v Babicích

Anton PUNZET sepsal starosty ve vsi od roku 1907:
 
1. Engelbert TOISCHER, čp.2 1907-1912
2. Anton NADLER, čp.11 1912-1917
3. Franz Josef LENZ, čp.3 1917-1922
4. Wendelin HOHLER, čp.7 1922-1927
5. Anton PUNZET, čp.14 1927-1932
6. Wendelin TOISCHER, čp. 6 1932-1936
7. Franz LENZ čp.3 1936-1940
8. Anton PUNZET junior, čp. 14 1940-1944
9. Ludwig RUDRICH čp.5 1944-1945 do vysídlení

Z památek v obci

      Na jihovýchodním okraji obce stávala malá barokní kaple na půdorysu 3x3 metry. Beze stopy zmizela.
      Původně v zahradě čp.7 "U Bastlů" byl 4 m vysoký kamenný pomník se sousoším Korunování Panny Marie. Dnes zmizelo sousoší, ale zůstal postament se schůdky, přežívající útrapy minulého půlstoletí. Dnešní nápis uvádí: "Gestiftet / zur ehre Gottes / von Anton und / Margaretha Hohler / in Pobitz Nr.7 / im Jahre Christi /1851." Podle GNIRSE (1932) je tu i letopočet renovace 1910.
      Válečný pomník 1914-1918 nebyl nalezen. Připomínal šest mužů z Babic, kteří padli na frontách první světové války. Za druhé světové války padli čtyři muži:
      Franz Nadler (*1919 - +28.3.1942 v boji o Gorjonu, 64 km od Orla), hodnost Obergefreiter); čp.11
      Franz Punzet (*1914-1945 - nezvěstný od května 1945 v Itálii), poddůstojník; čp.14
      Alfréd Seidling (*1916, +31.1.1945 v bojích u Lemitten ve východním Prusku), hodnost Obergefreiter, nositel pěti vyznamenání za chrabrost; čp.13
      Josef Schusser z mlýna Rodlmühle, čp. 16.
      Pro tyto padlé už nebyl postaven žádný pomník jako po první světové válce.
      Ještě před válkou se připomínalo jako historická památka ve dvoře, nazývaném "U Pelletzů" - lidové dřevěné stavení s hrázděnkou v patře (GNIRS, 1932).

"Drží to jako Babice"

      Na Tepelsku bývalo velmi frekventované úsloví "Drží to jak Babice". Byl to výraz pro pevný lidský vztah, ale i pro věci, které nelze rozpojit. Přísloví prý vzniklo podle svornosti Babických při sporech s klášterní vrchností. Babičtí drželi za jeden provaz i při selské rebelii roku 1680. Jiné vysvětlení dává pověst o Babicích. Podle ní byla na bělidle hodně lnu a přicházela sem děvečka, aby len kropila. Najednou tam spatřila pekelníka - podle neklamného znamení koňského kopyta, jak se povaluje na lnu. Odvážná madlenka přiskočila a rychle čerta zavinula do lnu, na kterém si hověl, tak, že se nemohl hnout. Škubal se, prskal, kousal, ale utéci nemohl, tak byl len pevný. Proto prý se také říká - "Drží to jak babický len!"

Babice ve 20.století

      Farností patřily Babice k městu Teplé, poštou k Mnichovu, počet domů nepřekročil nikdy 24, v roce 1910 tu bylo rekordnich 159 obyvatel.
      Podle klerikálních katalogů v roce 1928 měly Babice 140 obyvatel, všichni římskokatolíci, v roce 1935 bylo 132 katolíků a 1 jiného vyznání.
      Roku 1930 měla obec 133 obyvatel, v roce 1939 už jen 109 obyvatel. Po válce došlo k odsunu Němců a přišlo české obyvatelstvo. Roku 1947 tu bylo 23 obyvatel, z toho 17 římskokatolíků. V roce 1965 tu žilo 26 obyvatel a obec tehdy patřila k politické obci Poutnov, v roce 1970 již jen 20 osob.
 
Mapka Babice a okolí
 

 

Jubilea slavných mariánskolázeňských hostů v roce 2000

      Únor 125 let narození Albert Schweitzer, březen - 150 let narození T.G.Masaryk, duben - 150 let úmrtí skladatel Václav Tomášek, květen - 100 let narození básník Vítězslav Nezval, červen - 100 let návštěvy Henrik Ibsen, červenec - 100 let otevření kursálu Casino, 190 let narození Fr.Chopina, 120 let narození Jana Kubelíka, srpen - 100 let úmrtí filosof Friedrich Nietzsche, září - 200 let narození spisovatel Michail Petrovič Pogodin, říjen - 50 let úmrtí architekt Arnold Heymann, listopad - 165 let narození Mark Twain.
 


Původní kursál jako součást Nových lázní z roku 1867

 


Původní kursál jako součást Nových lázní z roku 1867

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 1. Hameliky XXIV. ročníku (pořadové číslo 299.), Mariánské Lázně, vyšlo 31. ledna 2000