D o   r o k u   2 0 0 0   j u b i l e j n í   3 0 0 .   H a m e l i k a   ( 1 9 7 3   -   2 0 0 0 )



Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 300.

2.

Mariánské Lázně
28. února 2000
OBSAH 
 

Počátky vlastivědného kroužku v roce 1972
Třista čísel HAMELIKY
Minulost l Nedávná minulost, současnost a budoucnost

Vzpomínky opata H.J.Tyla na poválečná léta v klášteře Teplá (z knihy H.J.Tyla Psancem)
Loučení v Nové Říši a příjezd pana H.J.Tyla do Teplé (1946)

-rš-
Z historie Svaté Anny
Cesta z města ke kostelu l Zázračný Svatoanenský pramen l Poutní kostel sv.Anny l Kdy vznikl poutní kostel ? l Časy luteránské a pověst o sochách l Znovuoživení anenských poutí l Řád servítů se chystá na Svatou Annu l Po válkách přichází doba pověr a záhad l Katovské řemeslo v Plané l Hromy a blesky nad Svatou Annou l Svatá Anna v nebezpečí zrušení l Zmenšení Anenského rybníka l Nové zvony na Svaté Anně po roce 1831 l Revoluční rok 1848 l Johanuita Demetrius byl zklamán l Smrt děkana Hrabala cestou k Svaté Anně l Další události l Rodinná hrobka l Nosticů založena l K vyhlášení války na Svaté Anně l Svatá Anna za první války l Poutě na Svaté Anně l Návrat Židovky k pravé víře l Johann Emanuel Veith l Po válce

-rš-
Z krátké historie redemptoristů na Svaté Anně
Příchod řádových bratrů na Sv.Annu (1919) l Problém se zvony l Stavba misijního domu a konviktu (1922) l Hrobka Nosticů l Jaký byl hraběnčin motiv k pozvání redemptoristů na Svatou Annu ? l O řádu redemptoristů l Stopy redemptoristů na Svaté Anně l Poutní Svatoanenský pramen již zanikl

-rš-
Z historie Židů v Mariánských Lázních
Stará fořtovna, krásná Löwy a židovská kuchyně l Zákaz trvalého bydlení Židů na klášterním panství l První židovská modlitebna v Mariánských Lázních l Otevření židovské synagogy l Účast Židů na životě města l Židovští hosté, obzvláště velkorabíni l Tragédie města - zavraždění prof.Lessinga l Světový kongres židovstva v roce 1937 - Kenessio Gedaulo l Přípravy kongresu - z novin l Židovská synagoga v Mariánských Lázních 1884-1938 - fotografie l Mandátní výbor je proti okamžitému rozdělení Palestiny - z novin l Závěry světového kongresu židovstva - z novin l Křišťálová noc na 9.listopad 1938 l Zánik Židovské obce ve válce l Židovské památky v obcích a v terénu l Vrátil se jediný l Vzpomínka mariánskolázeňského Izraelity Franze Paula Ferriho

Poutní místo u Plané - Svatá Anna v Čechách

Jaké bylo postavení kláštera Teplá v 17.století ?


Počátky vlastivědného kroužku v roce 1972

Přichází nové století

Minulost

      Píše se rok 2000 a od počátků vlastivědné činnosti někdejšího kroužku HAMELIKA uplynulo již 28 let. Vyšlo tři sta čísel HAMELIKY, třebaže poslední tři ročníky již jen jako reminiscence. Blednoucí vzpomínka mne zavádí do října 1972, kdy vedoucí Klubu zdravotníků při Čsl.státních lázních v Mariánských Lázních Zdeněk Chábera se mnou vydal pozvánku k založení vlastivědného kroužku při Klubu a vyzval zájemce, aby se dostavili v hojném počtu. Nebyla to doba právě ideální. Právě se přejmenovával PACIFIK na VÍTĚZNÝ ÚNOR, řádila normalizace po roce 1968, stranické prověrky, nikdo nevěděl, co bude dál. V městě se nadto schylovalo k bourání celého lázeňského areálu Tepelský dům-Krym s jedenácti domy. Tepelský dům byl sice stavebně v relativně dobrém stavu - ale ono když bourat, tak velkoryse.
      V předvečer zakládací schůzky zájemců jsme seděli se Zdeňkem Cháberou v kanceláři Klubu zdravotníků v I.patře na děkanství a uvažovali, zda vůbec někdo přijde ? Notně jsme se přepočítali - sešlo se dost zájemců i zvědavců, očekávajících, co nabídne Klub zdravotníků.
      Ale nic nebylo připraveno. Měli jsme chuť objevovat neznámé zajímavosti v historii města, nadšeni dvěma českými knihami z roku 1958 - sborníkem Aleny Vrbové k 150.výročí Mariánských Lázní a modrou odbornou lázeňskou knihou Vladimíra Křížka, kde bylo také mnoho historie. Chtěli jsme pokračovat v jejich díle. Tehdy, v roce 1958 zasáhla město vlna nadšení při 150.výročí města, vyšla poštovní známka atd. V roce 1960 byl zrušen okres Mariánské Lázně a pokud jsme chtěli 1972 oživit vlastivědnou činnost, možností pro naši iniciativu byly už mnohem menší. Městské muzeum stálo stranou, snad s vědomím, že jde o amatérskou akci, jaká prudce vzplane a obvykle zase brzy zkomírá, jako to bylo už dříve s vycházkami po městě, s přednáškami atd. Na první "zakládací" schůzce kroužku padaly podobné návrhy - vycházky, výlety, přednášky, večery. Původně nebyla řeč o vlastivědném časopise. Jak často se budeme (v "židárně" v domě Krym) scházet ? Co budeme na schůzkách dělat ? Kdo přinese něco zajímavého ? Nadšení se střídalo s naivnostmi v návrzích, a snad právě ty odradily paní doktorku Alenu Vrbovou, která zprvu také přicházela. Více přízně nám dali osamělí vlastivědníci jako byl Vojta Neustupný či Leoš Pernica, třebaže jsme bohužel propásli možnost jich více využít. Strženi zájmem i nadšením jsme se spolu s Vladimírem Mašátem a za podpory doktora Křížka, všichni tehdy ve Výzkumném ústavu balneologickém, ujali organizace kroužku. Koncem roku 1972 vznikl nápad vydávat oběžník pro členy kroužku, kterým by se svolávaly schůzky, publikovaly různé objevy z minulosti města, aniž by se opisovaly dvě uváděné knihy z roku 1958.
      Je ovšem hlubokou pravdou, že čím méně člověk o tématu ví, tím více se pustí do diskuse, do psaní. Před námi leželo moře neznámého z historie města, od založení do dneška, jedno lákavější než druhé. Jak populární býval nadpis "Víte že …?" - se zprávami, kde se mísilo páté přes deváté - slavní hosté, počátky lázní, minerální vody, jejich stáčení, vycházkové trasy, slavné události, pomníky v městě, kostely, lékaři. Lacině se předpokládala odpověď: "Nevíme, že …". A tak se zkrátka rozjelo sepisování všehokoliv. Oběžník kroužku zprvu nebyl v plánu, také on vznikl živelně a také jeho název. Za okny ústavu naproti ležící vrch měl na starých mapách jméno "Hamelika" a nám připomínal vzácnou českou minulost v původní podobě "Homolka". Vznikl oběžník HAMELIKA a zůstal.
      První Hamelika vyšla 2.ledna 1973. Prvních půl roku měla hrůzostrašný švabachový nápis, který nebyl k přečtení, a nadto rozčiloval mnohé vedoucí v lázních. V pololetí 1973 byl nadpis počeštěn a v prvním ročníku vyšlo 20 čísel Hamelik. To se to psalo, když se začínalo! To bylo témat a otazníků! A když jsme přidali historii okolí, tedy bývalého okresu Mariánské Lázně (existoval 1902-1960)? Platné cenzurní a tiskové předpisy nedovolily vůbec pomyslet na "časopis"! Místo oběžníku jsme nakonec Hameliku označovali jako "pracovní materiály kroužku". Obsah Hamelik chronicky rozčiloval některé dodnes neznámé osoby ve vedení lázní a Zdeněk Chábera jako vedoucí Klubu zdravotníků, kde kroužek působil, musel znovu a znovu usměrňovat. Proto se pilně psalo o ruských hostech, ale bylo to marné. Tak šla léta 1973, 1974 a 1975.
      Posledním hřebíčkem do rakve byla paradoxně HAMELIKA s historií Pístovského pochodu smrti. "Paradoxně" z toho důvodu, že to byla nepochybně nejúspěšnější vlastivědná studie, zakončená vypátráním 12 žijících českých vězňů z tohoto pochodu smrti a odhalením totožnosti 38 dosud neznámých, zde pochovaných vězňů z celku 68 mrtvých. Byla to poslední Hamelika, která v roce 1976 vyšla. Vlastivědný kroužek byl rozpuštěn a s ním i Klub zdravotníků.
      (Pozn.: Tato poslední Hamelika, skrze kterou byl kroužek rozpuštěn, měla paradoxní pokračování: Po letech mě Svaz protifašistických bojovníků v Praze vyznamenal medailí za vypátrání jmen na Pístově pochovaných vězňů a za podrobný popis tohoto pochodu smrti, který jsem provedl ve spolupráci s českými vězni. Nelze než řict: byla taková nevyzpytatelná doba. Co jednoho popudilo, druzí pochválili.)
      A tak by pokračovaly moje vzpomínky na několikeré zakládání a rušení kroužku a jeho oběžníku HAMELIKY, tentokráte v Kulturním a společenském středisku Mariánských Lázní. HAMELIKA se pomalu stávala mým osudem i se všemi objevy či škobrtáním. A přiznejme, že postavení HAMELIKY bylo nezastupitelné. Bez ní by se totiž české Mariánky nikdy nedozvěděly o objevení se Felbingerovy nejstarší kroniky Mariánských Lázní; nadšen Hamelikou nám objevil docent Sajner lokomotivu jménem Marienbad, námořní parník jménem Marienbad; bez Hameliky bychom neměli podrobnosti z pobytu hostů jako Kafka, Nietzsche, nezazněly by česky verše Šnajdrovy o výletu k tisícileté lípě, Thummererovy básně či mariánskolázeňské básně Františka Josefa Smetany, bez Hameliky by nikdy nevyšel Trohořův deník s jedinečnými, smutnými ale věrnými vzpomínkami na komunitu důchodců na Pramenech. HAMELIKA zažila také léta křehkého, ale cenného zájmu o mariánskolázeňskou vlastivědu, když dostala místo v Kulturních přehledech KaSS. Vycházely tu seriály o minerálních pramenech, o historii obcí v okolí, zprávy o různých výročích a slavných osobnostech. HAMELIKY vycházely dál a staly se sběrem historických informací. S nimi přicházeli a odcházeli na věčnost poctiví a čestní spolupracovníci jako byl plzeňský F. X. Kundrát, doktor Bořivoj Černý, skvělý vypravěč Vojta Neustupný, inspektor Jan Šperl, pilný a vždy obětavý František Vejpustek či doktor František Novák a další.
      Spolu s doktorem Křížkem a za iniciativy Milana Kopřivy jsme vydali výběr zajímavostí z historie "106krát Mariánské Lázně", česky (1990) i německy (1992). Byly to zajímavosti, které už dříve spatřovaly světlo světa na stránkách HAMELIK.

Nedávná minulost, soucasnost a budoucnost

      Pokus pokračovat po roce 1989 v HAMELIKÁCH při Městské muzeu v době mého působení neuspěl. Napsány byly dvě Hameliky, ale zůstaly jen v několika exemplářích "v rukopise". V devadesátých letech překvapivě opadal zájem o další objevy a o historii města vůbec. Jakoby se všechno soustředilo na podnikání. Když jsem v roce 1995 vydal při KaSS k 50.výročí osvobození Mariánských Lázní americkou armádou HAMELIKU s množstvím neznámých podrobností, zůstala na pultech v městě, bohužel naprosto neprodejná. To potvrdilo, že žádný pokus o návrat vydávání sto kusů HAMELIK - jako v minulosti - ovšem tentokráte při prodejní ceně (náklady papíru a kopírování) by neměl naději na úspěch.
      Přesto HAMELIKY jako zaběhnutý sběr různých aktuálních objevů chyběly a tak od roku 1997 jsem znovu sepisoval Hameliky v měsíčních intervalech, psaných na počítači, s kopírovanými obrázky a mapkami. Jednotlivé strany originálů Hamelik ("matrice") se půjčují ke kopírování, které si zajišťují zájemci. Někdy je to ovšem jen minimum exemplářů.
      HAMELIKA tak došla až do roku 2000. Nápady nechybějí, ale zpracovávání podkladů začíná být stále náročnější vzhledem ke znalosti a dostupnosti pramenů, a také odpovědnější, už vzhledem k paralelně vydávaným německým vlastivědným měsíčníkům Heimatbrief.
      Mezi témata k budoucímu vydání patří (1) česko-německé vydání Felbingerovy kroniky s dobovými vysvětlivkami, (2) popis a analýza zdejšího německého (dnes zcela opomíjeného) tepelského dialektu před 200 lety, kterým se i v Mariánských Lázních zprvu mluvilo, (3) soupisy památek v širokém okolí, jsoucích i zaniklých, (4) pověsti z krajiny, (5) soupisy domů s názvy, s bývalými majiteli aj., (5) podrobný průvodce hřbitovem s památnými hrobkami, (6) architektura Mariánských Lázní atd. Snad se některá témata z Hamelik později využijí publikačně v širším okruhu.
 

Vzpomínky opata H.J.Tyla na poválečná léta v klášteře Teplá

      Pan opat Heřman Josef TYL (1914-1993) sepsal v roce 1995 kapitoly ze svého životopisu v knize "PSANCEM". Vyšla v nákladu pouhých 2000 výtisků a není divu, že zmizela beznadějně z pultů. Náš velký přítel vlastivědníků pan P.H.J.Tyl s upřímnou radostí ocenil v roce 1973 moje sepsání studie o Hroznatovi a podporoval naše historická pátrání vlastními vzpomínkami. Z nich mnohé jsme znovu nalezli v uvedené knize. Jeho vzpomínky na poválečná léta v klášteře Teplá a v Mariánských Lázních jsou přínosem k historii kraje a budeme se k nim příležitostně vracet:

Loučení v Nové Říši a příjezd pana P.H.J.Tyla do Teplé (1946)

      "Po válce ( léta 1942-1945 trávil P.Tyl v nacistických koncentračních táborech) jsem se vrátil do kláštera Nová Říše, kdy byl zvolen opatem Augustin Machálek. Pan opat ze Strahova dr.Bohumil Jarolímek se mnou projednal, abych pomohl v pohraničí a konkrétně klášteru Teplá. Byl jsem určen do města Teplá jako kaplan a administrátor farnosti. Farníci v Nové Říši mne neradi ztráceli. Když jsem jedné lednové noci 1946 o půlnoci odjížděl z Nové Říše s vozkou a povozem do Telče na vlak, rozloučil jsem se s bratřími, naložil své věci na povoz a chystal se odjet, došlo k nečekané události. Bylo tu shromážděno mnoho lidí - staří, mladí, ženy, muži i matky s dětmi v náručí. Plakali a prosili mne, abych je neopouštěl. Někteří klečeli před koňmi, aby zabránili mému odjezdu. Bylo to loučení nejtěžší, ale rozloučil jsem se požehnáním a vyslovil nadějí, že se možná vrátím. Jeden chlapec skočil na povoz a zavěšen na krku jel se mnou až za ves a plakal. Později přišla i zpráva, že bojkotem bohoslužeb chtěli si farníci vynutit můj návrat. Proto opat Jarolímek napsal dlouhý list, kde vysvětloval velký úkol, který jsem na sebe vzal v Teplé a žádal, aby farníci netrvali dále na své žádosti.
      Děkanský úřad v městě Teplá vedl jako vikář dr. Wolfgang Böhm (pozdější opat). Poslal pro mne na nádraží povoz, avšak vozka mne neznal a tak jsem s kufry došel na děkanství na náměstí. Zde bylo plno lidí, čekajících na doklady k evakuaci ze země. Wolfgang mne přijal bratrsky a předal mě paní farní domácnosti slečně Fanny. Ta mi představila přítelkyni Annu a její maminku s prosbou, zda by mohly obě zůstat na faře. Byly z východu a matka byla nemocná. Dále jsem byl seznámen s finančním radou kláštera panem Deutsche. Přijel i vozka z nádraží s prosbou, že má 7 dětí a zda by mohl zůstat také na faře. "Zbyde pro mne pokojík, kde bych mohl aspoň spát ?", ptal jsem se. Ukázali mi ložničku, pracovnu a předsíň - to vše pro mne připraveno. "To je příliš mnoho," řekl jsem. Vybalil jsem kufr proviantu, včetně uzeného, s tím, že je to pro kuchyň a řekl, že budeme jíst společně.
      Slečna Fanny dala na talíř pro mne kousek masa, ostatním nikoliv. "Proč?", táži se. "My jsme Němci, my nemáme právo." - "Tož to právo u mého stolu platit nebude. Budu jíst to, co Vy, společně."
      Pro ně to bylo překvapení, pro mne samozřejmost. Wolfgang mne informoval, že německé bohoslužby jsou navštěvovány početně. To ode mne čekali také Češi, ale bylo jich zde málo. Mezi městem a klášterem byly dva tábory pro Němce - jeden sběrný pro přípravu k odsunu, druhý kárný. Když jsem se představil předsedovi Městské správní komise, prohlásil jsem, že jako administrátor jsem duchovním otcem všech katolíků bez rozdílu národnosti, tedy i Němců v obou táborech. A že moc prosím, aby jim byla umožněna účast na mších. Provázela mne pověst vězně koncentračního tábora a když jsem s naprostým důrazem vyslovil tuto prosbu, bylo slíbeno, že Němci ze sběrného tábora přijdou, ale z kárného že to není možné. A tak jsme se dohodli, že tam budu docházet k bohoslužbě. Vězni v táboře zbudovali sami srubovou kapli. Předseda Okresní správní komise Bohumil Nebázlivý mi vysvětlil, jaké nebezpečí tu představoval německý tepelský klášter a že musel zajistit vše proti ohrožení Čechů. Bylo tam umístěno velitelství vojenské posádky a inspektorem se stal dr. Zikmund Sudík, premonstrát ze Strahova. Byl jsem u něho přijat s velkou radostí.
      Ale první pohled v klášteře přinesl zmrazení. Bratři s opatem Petrem Möhlerem byli internováni v prelátské jídelně a hlídáni posádkou. Očekávali nejistou budoucnost. Lež a podvod mocipánů připravovaly lidový soud, kdy měli být obviněni ze spojení s "vlkodlaky". Opat, převor a provizor měli být odsouzeni k trestu smrti, ostatní do vězení. Corpus delicti měl být knoflík v kropence u dveří a v Křepkovicích byla nalezena mimo provoz ležící vysílačka - to měl být doličný materiál u soudu.
      (Poznámka red.: Pamětník inspektor Jan Šperl, který patřil 1946 ke kontrolní komisi, vyslané z Mariánských Lázní, vzpomínal, že v misce na svěcenou vodu byl nalezen belgický, snad dámský browning, ale měl podezření, že se tam objevil až po příchodu komise, protože zprvu tam nic nebylo. O vysilačce nehovořil.)
Pan opat Heřman Josef Tyl vždy usměvavý      O pár týdnů později jsem v Praze podával zprávu o situaci v klášteře Teplá opatu Jarolímkovi. Ten řekl: "Chtěl jsem Teplou zachránit, ale nenalezl jsem porozumění. Ať se děje vůle Boží." Opat totiž požádal Petra Möhlera, německého tepelského opata, aby rezignoval, což on odmítl. Prosil jsem za tyto bratry, že je naší mravní povinností udělat pro ně vše, co můžeme, zvláště když víme, že jsou nevinni. Tak jsme se rozešli.
      Německé bohoslužby v Teplé byly hojně navštěvovány za vedení P.Wolfganga. V neděli byla veliká mše a zpívaná latinsky. K české mši byl přizván mnou docent Krafka z Prahy, který zpíval české vložky.
      Okresní správní komise v Teplé připravovala veřejné shromáždění a tam byl oznámen požadavek konfiskace kláštera. Z toho jsem byl smutný. Do kláštera jsem neměl přístup, pouze povolenku od P.Sudíka k vykoupání se v klášterní koupelně spolu s P. Wolfgangem. Na děkanství koupelna nebyla. Přitom jsme využili příležitosti k hovoru s bratřími a dali těm starým pánům jiskřičku naděje. Dekretem z 1.3.1946 jsem byl jmenován převorem kláštera Teplá. A to se souhlasem Zemského národního výboru v Praze. Takto jsem se představil i na veřejné schůzi a načrtl budovatelský program kláštera pro službu lidu a kraje. Přijetí programu bylo spontánní a požadavek konfiskace byl stažen z programu vůbec.
      V nové funkci jsem se představil i předsedovi OSK JUC. Nebázlivému a žádal o zrušení internace bratří: vinní nechť jsou předáni soudu, nevinní propuštěni. O tom jsem jednal i na ministerstvu obrany, které mne odkázalo na velitele posádky plukovníka, pocházejícího z Vilémova u Litovele. s nímž jsem se znal. Vrchním velitelem vojska zde byl gen.Klíma v Táboře. Také jeho jsem dobře znal z Heydrichiády. Vyšel mi vstříc a vojáky odvolal, k velké jejich radosti.
      Prostory kláštera se zaplnily bílými hábity mladých noviců, byl zaveden chór a na děkanství v Mariánských Lázních otevřen juvenát s vedoucím doktorem Žůrkem. Odtud chlapci navštěvovali mariánskolázeňské gymnázium. Zorganizovány byly oslavy bl.Hroznaty, otevřena knihovna a muzeum pro návštěvy v klášteře.
      Byl připraven pestrý program chodu kláštera, včetně noviciátu, který připravoval kandidáty řádu pro službu v 25 klášterních farách, pro misie tuzemské i zámořské, uvažoval jsem o zřízení větve řádu s ritem slovanským, kursy pro farní sestry a katechetky atd. Jen pro nepochopení v církevních kruzích nebyl uskutečněn tento program v plné šíři.
Roku 1946 zachránil pan převor Heřman Josef Tyl klášter Teplou před konfiskací a zrušením      Řízením Boží prozřetelnosti jsem dostal průkazný materiál o podvodu chystaného procesu s německými řeholníky. Navštívil jsem bratry ve vězení, promluvil s prokurátorem, zajel na oddělení vnitra Zemského národního výboru a po předložení důkazů mohli být bratři propuštěni z vězení. Prosadil jsem jejich převoz do Německa, do Speinshartu, pobočky kláštera Teplá. Zůstal jen provizor Leo Moláček, P.Alexandr Oswald a knihovník Milo Nentwich. Opat Möhler, který mimochodem uměl pěkně česky, s převorem Jeronýmem byli propuštěni z vězení u Křížových sester v Chebu a s nimi jsem vyřešil předání klášterních věcí, které by jinak zmizely v neznámu.
      Docházelo k jednání s místopředsedou vlády Petrem Zenklem, s ministrem zdravotnictví Procházkou, s Ďurišem a klášter navštívil i ministr informací Václav Kopecký. Přijel inkognito v doprovodu několika dam. Jeho přítomnost v klášteře nezůstala utajena a já pozval ministra k návštěvě knihovny, muzea a ukázal mu umělecké památky v klášteře. Představil jsem mu nový mladý dorost. Když se pak mělo jednat ve vládě o existenci kláštera, Kopecký promluvil, že je to bezpředmětné a popsal svou návštěvu. Doktor Zenkl se pak mne tázal, čím jsem Kopeckému učaroval, že tak pěkně o mně mluvil ? Kopecký prý říkal, jak je církev mazaná, že pošle do Teplé koncentráčníka, kterého si lidé tak oblíbí, že lze proti němu těžko něco podnikat …
      S ministrem Ďurišem jsem jednal o klášterních polích a lesích. Ďuriš byl mým spoluvězněm z Kounicových kolejí. Řekl jsem mu, že zřídím klášterní kolchoz. Ďuriš mi radil, abych nepoužíval slovo "kolchoz", ale "družstvo"!
      Správní komise připravovala vysídlení Němců. Viděl jsem, co to způsobí: "Co udělá na polích převor bez lidí? A žně se blíží!" - K tomu byla zapálena stodola na kraji města Teplá. Řeklo se: "To udělali Němci!" a proto "Do 24 hodin všichni do odsunu z kláštera!" Co jsem měl dělat ? Oznámil jsem: "Nedá se nic dělat, zavolám plzeňské jatky, ať přijedou zabíjet dobytek. Dojit umím, ale 300 krav nepodojím." - Zalekli se, když jsem pohrozil odpovědností za to, co připravují. Dali mi 14 dnů na obstarání pracovních sil náhradou za německé…
      Odjel jsem na východní Slovensko, kde žili lidé nuzně, často bez střechy nad hlavou. Krajem prošla fronta. Sepsal jsem pracovní smlouvy s dosti velkým počtem lidí i s rodinami, zajistil vagóny a sešli jsme se na nádraží v Humenném. Odtud jsme přijeli do kláštera Teplá. Přes akci UNRRA jsem jim zajistil dva vagóny šatstva, protože mnozí měli jen to, co měli na sobě. Žně proběhly a úroda byla zachráněna.
      Nyní přišlo na řadu družstvo. Nabídlo se několik mladých rodin v čele s dr.Vychodilem, sestaveny stanovy, ale v cestě stála národní správa nad klášterním majetkem a další právní otázky. V té době jsem napsal a vydal dvě knížky o klášteře Teplá a jeho minulosti, aby široká veřejnost poznala novou Teplou. Stal jsem se převorem, tzv. novicmistrem a klerikem, denně jsem měl přednášky a večer vždy punkta k rozjímání. Kromě toho jsem byl administrátorem farností - klášter, Sv.Vojtěch, Vidžín, Úterý, Ovesné Kladruby a Skoky. Zdálo se, že vše v klášteře Teplá se pohne rychle ke konsolidaci.
      Množila se však různá udání na mne, hlavně u mých řádových představených. Mladí, že prý po májové pobožnosti zůstávají před kostelem, že sedím v chórové lavici, která přísluší jen opatovi, že bydlím na prelatuře v klášteře atd. Většinou jsem si nebyl těchto "nepřístojností" vědom.
      Horší to bylo se zásobováním. Můj tatínek a švagr mi sice dali deset tisíc korun k chodu kuchyně, ale to nebylo nadlouho. Jednou vznikl problém, co k večeři. Ke stolu nás bylo patnáct. Byla tam taková pěkná tlustá kočka. Zeptal jsem se Metoděje, zda by ji dokázal vzduchovkou zastřelit. Guláš pak byl k nerozeznání od králičího, jen v kuchyni a Metoděj nejedli. Věc se prozradila a důstojný pán v Bečově veřejně řekl, že v klášteře není jídlo a že jíme kočky. Volynští Češi začali svážet potraviny do kláštera a dostavil se i bezpečnostní orgán, že prý musí věc taktně vyřešit. Výsledek byl, že národní správa dostala za úkol vydávat potřebné naturálie každý týden, převor, klerici i personál dostali finanční dotaci.
      Když přijel generál řádu na vizitu, hovořil osobně s každým bratrem a pak se všemi společně. Měl jsem být odvolán. Když se to dověděli věřící a zaměstnanci kláštera, vyžádali si večer slyšení u obou opatů (generálního opata dr.Huberta Nootse totiž doprovázel opat Jarolímek) a slib, že zůstanu v Teplé, což se jim dostalo. O tom, co se dělo, jsem se dověděl až druhý den ráno..."
Z knihy Heřman Josef Tyl: Psancem, Arca Třebíč, 1995, 224 stran, 2000 výtisků (výňatek krácen)
 

Z historie Svaté Anny

      Poutní kostel SVATÁ ANNA (527 m n.m.) stojí severozápadně od města Planá na kopci, který je zřetelný ze všech směrů v krajině, asi 1/2 hodiny pěšky.
      Dnes je kostel skryt pod lešením a fasáda se restauruje. Probíhají přípravné práce k svátku svaté Anny 26. července. Kostel sice dominuje, ale výrazná je také nedaleko stojící léčebna plánské nemocnice. Také malé stavení v těsné blízkosti kostela je opravené. V minulosti v něm bydlíval kostelník a od roku 1919 redemptoristé. Stranou stojí přízemní stavení, původně snad restaurace, nyní nazývané "Nemocnice". Dnes je opuštěné; do letoška sloužilo těžce postiženým invalidním nemocným, kteří se počátkem roku stěhovali do zdejší léčebny, z níž se nyní odstěhovala interna do areálu nemocnice v městě.
      Blízká železniční trať (1872) Praha-Cheb je relativně nová dopravní tepna, ale nesmírně frekventovaná. Hlavní silnice z Chebu na Prahu vede stranou.
      Svahy vrchu Svatá Anna (527 m) směrem na západ a sever klesají prudce dolů k Anenskému rybníku, který brání příchodu z těchto stran. Nedaleko rybníka pod léčebnou je opuštěné šestiboké stavení malé vodárny.

Cesta z města ke kostelu

      Poutní cesta ke kostelu vedla z Plané jako odbočka od chodovoplánské silnice mezi poli a lukami a nakonec alejí starých mohutných lip. Tudy chodívala procesí z Plané. Plánský zkrášlovací spolek se v 19.století staral o doplnění aleje osázením mladými stromky - duby a lipami. Uprostřed monumentální aleje starých lip se nacházela kdysi jedna studna, která byla roku 1832 zasypána.

Zázračný Svatoanenský pramen

      Na severním úpatí vrchu se nalézá historický Svatoanenský pramen, dnes už bez vývěru. Nad vývěrem zázračného pramene byla v roce 1667 vybudována kaple a ozdobena dvěma erby (Sinzendorfským a Althanišským). Celý prostor kolem vývěru byl vyzděn. Vodě Svatoanenského pramenu připisovala zbožná víra případy zázračných uzdravení při pouti.
      Dnes je celá zděná stavba zarostlá houštinami včetně kamenných zdí a zbytků železných zábradlí. Na stěně jsou patrné plastické erby a dole u kovového výtoku dnes vyschlého pramene je výrazný letopočet "1760". Jde zřejmě o rok úprav již existující stavby. Sem vedla kdysi pohodlná cesta od kostela. Zdivo Svatoanenského pramene vcelku ještě stojí, ale pramen zanikl, v nádrži je stojatá voda a poškozená ucpaná trubka. Vše prozrazuje, že toto místo bývalo velmi příjemné a navštěvované. Před třiceti lety jsem tu ještě chutnal vodu - pramének vytékal z trubky sice nepatrně, ale bez následků.

Schématický plánek Svaté Anny s okolím

Poutní kostel sv.Anny

      Kostel je dlouhý 44 metrů, vysoký 18 metrů a široký 14 metrů. Vnitřek kostela má vedle hlavního oltáře ještě čtyři další oltáříky postranní. Jsou zasvěceny sv. Josefu, sv. Janovi, sv. Antonínu Paduánskému a sv. Františku Serafínskému, jehož oltářní obraz je dílem slavného malíře Škréty.
Velký a vyzdobený hlavní oltář má vedle Mariánské sochy a Ježíška divotvornou sochu sv.Anny, výšky 160 cm, vyřezanou ze dřeva. Dále se tu nachází sochy sv.Jana Křtitele, sv.-Zachariáše, sv. Jáchyma a sv.Josefa, všechny jsou novější, z poslední čtvrtiny 19.století, zhotovené v Tyrolsku. Klenba kostela a stěny jsou bohatě zdobeny freskami a štukaturou.
      Před více než rokem, 1998, byl kostel vykraden a ochuzen o několik obrazů křížové cesty.

Kdy vznikl poutní kostel ?

      Husitské války způsobily, že dnes nevíme, kdy vlastně kostel vznikl. Listiny byly páleny a ničeny, a to postihlo i Svatou Annu. A tak nezbývá, než se držet tradice, podle níž jde o místo posvátné, prastaré více než tisíc let.
      Christian August Pfalz, kazatel v pražském chrámu sv.Víta, uváděl ve své knize (1673), že Svatá Anna je přes 700 let stará a rok založení posunoval před rok 1000. Před husitskými válkami míval prý kostel četné sochy stříbrné a pozlacené, jakož i kostelní náčiní, ale vše bylo husity vyloupeno a odvezeno. Pfalz uváděl také řadu zázračných případů, které se udály na přímluvu u sv. Anny, důkaz, že Svatoanenský obraz měl divotvornou moc. Psalo se také o zázračném prameni, jehož vodu poutníci buď pili nebo jí potírali nemocné údy. Také kostelní knihy z Plané popisují v 17. století takové podobné případy na Svaté Anně.

Časy luteránské a pověst o sochách

      Když přišla do kraje luteránská víra (1571), sláva poutního místa minula a kostel byl uzavřen. Sochy sv.Anny, P.Marie a Ježíška byly z kostela vyneseny a pohozeny na hromadu dalších vyhozených věcí v kostela na déšť a nepohodu.
      Podle pověsti jeden sedlák z Výškova přišel na nápad odvézt si sochy domů do vsi. Přijel se čtyřmi silnými koni, naložil sochy na povoz, ale nemohl se hnout z místa, ani když koně šlehal bičem. Nakonec se povoz rozjel, ale ztěží dorazil i s nákladem do sedlákova dvora ve Výškově. Od té doby to šlo se sedlákem s kopce. Přišla neúroda, ztráty a když měl přijít i dům a dvůr, napadlo ho, vrátit sochy na staré místo. Na starý žebřiňák zapřáhl vyhublého šimla a vida - bez námahy a pobízení s ním dojel na Svatou Annu.
      Ten příběh vymaloval malíř Wenzl Schmidt v roce 1730 ve dvou obrazech na hlavní stěně uvnitř kostela na Svaté Anně.

Znovuoživení anenských poutí

      Za třicetileté války končila doba luteránství v kraji. V roce 1622 nařídil papež Řehoř XV., aby byl svátek sv. Anny (26.července) řádně slaven a již v roce 1624 hrabě Heinrich Šlik dal zchátralý a nepoužívaný poutní kostel opravit, znovu vysvětit a vynaložil velké náklady na obnovu. Povinnosti kostelníka převzal jeden poustevník a od roku 1644 fráter Michl Puntgos, který se přistěhoval do prázdného stavení u kostela. Přicházeli nemocní a pomoc potřebující a klečeli na schodech oltáře, aby si tu vyprosili uzdravení u sv.Anny. 8.září 1645 zaslal papež Innocenc X. na prosbu hraběte Šlika bulu ke zřízení bratrstva Svaté Anny.
Mědirytina frátera Henrika s dvěma erby z roku 1645 (na kopii z adresáře 1926 se uvádí dokonce rok 1545)
      8.prosince 1645 bylo bratrstvo slavnostně zavedeno. Existovalo až do roku 1784, kdy byla podle nařízení císaře Josefa II. všechna podobná bratrstva zrušena.
      V roce 1645 nechal zhotovit Heinrich Šlik stříbrnou a pozlacenou monstranci ze stříbra ze štoly "Haus Österreich" za vesnicí Výškov a předal do kostela sv.Anny. Až v roce 1810 musela být monstrance odevzdána do mincovny v Plané.
      Uvádí se, že když v roce 1647 rozbila švédská armáda v čele s generály Wrangelem a Würtembergem svůj tábor u Plané, ochránil císařský plukovník hrabě Kinský tento kostel zázračně tak, že nebyl ani v nejmenším poškozen.

Řád servítů se chystá na Svatou Annu

      V roce 1680 chtěla založit klášter u Svaté Anny hraběnka Marie Maximiliana von Sinzendorfová a povolala sem bratry řádu servítů. Přišlo 12 řádových bratrů z kláštera Gratzen. Byl vyhotoven zakládací dokument kláštera servítů, ale nakonec v důsledku nepatrných dotací od knížecího arcibiskupského konsistoria se muselo od založení kláštera odstoupit a nebylo realizováno.

Po válkách přichází doba pověr a záhad

      Po třicetileté válce byla česká země vržena o mnoho let zpět. Vrací se doba pověr a víry v duchy, čerty, vodníky, mizí renesanční vzdělanost a nastává úpadek kultury i hospodářství.
      Na louce pod Svatou Annou se prý ukazovali tři ohniví mužíci, jindy to byl čarodějný cizinec, který se měnil v havrana. Blesky či různé přírodní úkazy byly v této době různě vysvětlovány. Když přišla zatmění slunce 12.5.1706 a 1.6.1728 a pak kometa viditelná od 6. do 8.října 1731, lidé byli zděšeni a čekali to nejhorší.
      Ale i náhlá uzdravení u Svaté Anny se přičítala podivným silám této svaté ženy. Medicína byla postavena většinou na pověrách, V roce 1712 byl jeden horník zavalen v Michalových horách a roztříštěná noha mu musela být odříznuta.
      Dali ji do komína, prý aby se pacient rychleji uzdravil. Ten však zatím zemřel. V roce 1732 byl jeden plánský nádeník v sousední Falci v jednom v kostele léčen františkánem a dalšími kněžími před více než tisícem lidí tak, že z něho vyháněli zlého ducha. Muž musel též užívat vysvěcenou medicínu a nakonec se oběsil.

Katovské řemeslo v Plané

      Planá mívala do konce 17.století vlastního kata. Kat vypaloval zlodějům znamení na záda, bičoval provinilce i popravoval. Při menších proviněních musel jezdit odsouzený na dřevěném oslu, až půl hodiny. Ale i po zrušení kata v Plané v 18.století přijížděl kat z Plzně nebo z Chebu. 28.ledna 1757 byla sťata jedna vražednice dítěte a nadto jí bylo srdce probodeno železným kopím a zahrabána přímo u šibenice. Za naostření kopí dostal kovář 24 krejcarů. Týž rok byla v Plané popravena žena, která otrávila svého otce jedem. To byly poslední popravy v Plané.

Hromy a blesky nad Svatou Annou

      Není divu že vrch s kostelem sv.Anny býval často postihován blesky. 21.května 1721 uhodil blesk do věže kostela a zapálil ho. Kostel vyhořel a zachráněny byly jen obrazy a sochy. Hraběnka Josefa Tereza von Sinzendorfová nechala kostel znovu postavit. Sochy pak byly 23. července 1726 znovu přeneseny na Svatou Annu při slavnostním procesí z plánského kostela, kde byly uschovány.
      V roce 1730 byl založen postranní oltář sv. Jana Nep. od Wolfganga Pelleta von Hundta, registrátora zemských desek v Praze. 30. prosince 1732 se tu rozezněly poprvé nové varhany.
      23.dubna 1738 udeřil do kostela opět blesk. Sjel po věži do středu hlavního oltáře, poškodil několik soch a přelétl k Svatojánskému oltáři, kde se ztratil v zemi.
      V roce 1761 znovu zasáhl blesk kostel a sice zákristii. Tentokrát nic nezapálil.
      Když byl 19.března 1762 byl vystavován císařovnou Marií Terezií pruský válečný prapor, který ukořistilo císařské vojsko u Schweidnitz, a vzdáván dík Svaté Matce Anně, také ve zdejším kostele se shromáždilo veliké množství lidu.

Svatá Anna v nebezpečí zrušení

      Vnitřek kostela byl stále zkrášlován. V roce 1766 vyřezal plánský řezbář Martin Schmidt postranní oltář sv.Josefa a v roce 1769 byl hlavní oltář a kazatelna mramorovány a pozlaceny misterem Martinem Hennevogelem z Litoměřic.
      Přesto hrozilo kostelu nebezpečí. Na Svaté Anně bývalo kdysi dosti cenností, ale kam přišly, není známo. Takový osud postihoval kostely, zvláště při jejich rušení. Takový osud stál také nad Svatou Annou. Zřejmě šlo o josefínské reformy.
Hlavní oltář poutního kostela sv.Anny
      Bylo však poukázáno na to, že už jeden kostel v Plané byl uzavřen, a sice Peterský; a dále, že ostatní kostely na Plánsku na panství jsou příliš chudé a mohou existovat jen díky podpoře z jmění Svaté Anny, a že kostel sv.Anny je vlastně zámecká kaple, tak bylo nakonec od zrušení upuštěno.

Zmenšení Anenského rybníka

      Na konci 18.století, 1796 byl Střední a Dolní Anenský rybník přeměněn v pole a louky, takže původní ve srovnání s dnešním musel být ohromný.

Nové zvony na Svaté Anně po 1831

      23.září 1831 uhodil blesk znovu do věže, která shořela. Zvony se roztekly. Johann hrabě von Nostic-Rhieneck a Johann Paukl Raab, městský barvíř mistr a rychtář na předměstí Plané, nechali udělat nové zvony u zvonaře Pernera v Plzni.

Revoluční rok 1848

      V revolučním roce 1848 byla zřízena národní garda a Plánští postavili střelnici poblíž Svaté Anny na poli podél lipové aleje. Byla postavena zeď z 1500 cihel za 13 zlatých a 12 krejcarů. Zde měli gardisté vojenská pořadová cvičení, učili se povely, řazení atd. Střílelo se samozřejmě také. 28.září se konaly střelecké závody o ceny.
      První cena byla nádherná dýmka, druhá čtyři kusy stříbrňáků-dvacetníků, třetí dva kusy stříbrňáků. Každý gardista střílel třikrát na vzdálenost 70 kroků. Shromáždilo se množství lidu, byla otevřena pivní bouda s prodejem piva a trumpety pilně vytrubovaly. Magistrátní rada Nadler měl projev, v němž oslavoval nové ústavní Rakousko, načež byly vystřeleny salvy do vzduchu. Ceny předával hejtman gardy Johann Kuchenbart. Sláva gard netrvala dlouho - císařským patentem z 22. srpna 1851 byly národní gardy v zemi zrušeny a zbraně musely být odevzdány na radnici.

Johanita Demetrius byl zklamán

      V roce 1863 navštívil Sv. Annu rytíř řádu johanitů Demetrius z Valašska, který byl na léčení v Mariánských Lázních. Vyslovil nelibost nad chátrající věží kostela a proto věnoval 50 zlatých na její opravu.

Smrt děkana Hrabala cestou k Svaté Anně

      4.dubna 1871 zemřel náhle na cestě na Svatou Annu na mši svatou, raněn mrtvicí, děkan plánský doktor teologie P. Friedrich Hrabal. Na místě, kde se příhoda udála, byl postaven pomník. Dnes není k nalezení.

Další události

      Týž rok, 28. září 1871 vjela první lokomotiva na nádraží v Plané a železniční trať do Chebu, běžící nedaleko kostela sv. Anny, byla otevřena v lednu 1872.
      V roce 1884 odešel z Plané farář Franz Miesner, který byl velký ctitel sv.Anny a jehož kázání se soustřeďovalo vždy na bohoslužby na Svaté Anně. Miesner nechal odstranit sochy svatých ze sádry, které bývaly u hlavního oltáře a nahradil je dřevěnými a pestře barevnými.
      Tyto sochy sloužily až do roku 1901, kdy mariánskolázeňský malíř Hochsieder renovoval hlavní oltář (za 1300 zlatých) a tehdy byly odstraněny Miesnerovy dřevěné figury a nahrazeny opět sádrovými (za 100 zlatých každá). Také kazatelnu mistr Hochsieder renovoval roku 1900. Při renovaci bylo zjištěno, že byla naposledy renovována roku 1764 a hlavní oltář v roce 1769.
      V roce 1887 povolilo město, když bylo všeobecně známo, že cesta na Svatou Annu je v zanedbaném stavu, aby zkrášlovací spolek osázel cestu k Svaté Anně jilmy a aby staré lípy, poškozené četnými blesky, byly nahrazeny mladými lípami.
      22.prosince 1888 zaslal univerzitní profesor Emanuel Zoufal doktoru Urbanovi starou rytinu "Sancta Anna Bey der Statt Plan in Böhmen", titulní list tisku zdejšíhio Anenského bratrstva, který zhotovil fráter Henrikus. Zde je vůbec nejstarší vyobrazení města Planá s Peterským kostelem. Viz obálka HAMELIKY !!!
      V roce 1894 renovoval mistr štafírování Josef Grübl z Karlových Varů v kostele postranní oltáře sv.Antonína a sv.Františka (za 160 zlatých) od stavitele Tomáše Thurnera a zasadil obrazy sv. Antonína a na Antonínském oltáři i obraz sv. Václava. Obrazy jsou díla malíře Ferdinanda Weberinga z Lince (první stál 105 zlatých a druhý 30 zlatých).
      14.července 1895 se stal v Praze knězem plánský rodák Josef Sinik a 16.července slavil v kostele sv.Anny primic. Jeho strýc, boněnovský farář Lorenz Sinik měl při této slávě kázání.
      V roce 1897 prováděl renovaci vnitřního prostoru kostela sv.Anny mariánskolázeňský malíř A.Hochsieder s výjimkou fresek.
      V roce 1900 obec připočetla na církevní fond pro věže kostela sv.Anny 233 zlatých, ale patronát je směl užít pouze k opravě věží. Pokud by patronát toto odmítal, měly se koupit pro kostel varhany z těchto peněz.
      Od 3.5. do 11.6.1902 byly v Plané uzavřeny školy vzhledem k bourání kostelní věže. Také kostel byl uzavřen a bohoslužby se konaly na Svaté Anně. V té době zakoupil zdejší rybníky včetně Anenského hrabě Nostic.

Rodinná hrobka Nosticů založena

      V roce 1910 obec svolila k založení rodinné hrobky proti vchodu do kostela sv. Anny pro hrabata Nosticů-Rienecků. Krátce poté - 2.října 1911 - zemřel hrabě Karl Erwein Nostitz-Rhieneck, narozený ve Smečně u Slaného a 6.října byl jako prvý pohřben na Svaté Anně. Na pohřbu byl přítomen i místodržící kníže THUN a zemský maršál kníže LOBKOVIC.
Plánský hrabě Nostic zemřel 2. října 1911
      15. května 1913 zastupitelstvo připomíná Eduardu Kanzlerovi, aby nezapomenul zaplatit za pole u svaté Anny a za zdejší boudu s prodejem piva 2 000 korun.

K vyhlášení války na Svaté Anně
 
Nad varhanami je vymalována postava anděla, ketrý plnou silou fouká do trumpety a zvěstuje jméno svaté Anny.      26.července 1914, kdy se sešlo v kostele sv.Anny veliké množství lidí, se právě rozhodovalo o světové válce. Přišla zpráva, že 8. a 9. armádní těleso vyhlašuje mobilizaci. 2.srpna 1914 73. chebský regiment "Vévoda Württemberg" už projížděl vlakem přes Planou, a na nádraží byl pohoštěn městem Planá. Z vlaku byl vyhozen na nádraží lístek s poděkováním za toto pohoštění. Narukovali však muži nejen do 73.regimentu, ale také k myslivcům do 22. batalionu, k regimentu strážců a k landšturmu č.6.

Svatá Anna za války

      20. června 1916 se konalo procesí učitelů a školních dětí k Svaté Anně na základě nařízení knížecího arcibiskupského konsistoria za účelem odvrácení bídy. S modlením.
      12. září 1916 zazněly tři zvony na sv. Anně naposledy. 14.září byly odmontovány a východním oknem na věži svrženy dolů. Malý a střední zvon spadly bez poškození, velký zvon Anenský se rozpadl na šest kusů. Zvony se snášely také v Boněnově, v Michalových Horách, v Zadním Chodově a ve Svatém Kříži. Byly odvezeny.

Poutě na Svaté Anně

      Každoročně se 26.července konala pouť, kam přicházelo množství poutníků zblízka i z dálek. Poslední neděli před sv.Annou šlo procesí z města a byly neseny sochy P.Marie, Ježíška a sv.Anny v bílém odění, dále prapory na bohatě zdobených žerdích s jmény Maria a Anna, a v průvodu šlo množství bíle oděných drůžiček. Den před poutí přicházeli obchodníci a podél aleje stavěli boudy a stany. Pouť bývala velkou slávou, na kterou se celý rok vzpomínalo, třebaže prý původní poutě měly nesrovnatelně větší návštěvy.
      S dětskou úctou navštěvovaly plánské děti toto poutní místo, v němž viděly strážní místo svého rodného města a zde se vroucně modlily.

Návrat Židovky k pravé víře

      Na dveřích kostela na západní straně se nachází kulatý otvor. Jedna Židovka z Chodové Plané v roce 1804 si vyprosila u plánského děkana Antona Arnolda dovolení, aby se směla podívat na hlavní oltář a její zbožnost mohla být vykonána. To měla být matka Johanna Emanuela Veitha. Podle jiné verze byl Veith synovcem této Židovky, která "se zázračně vrátila" ke křesťanství v tomto kostele.
Stará Planá na konci 18. století (1780)

1.Peterský kostel, 2.-3. Věže městských bran, 4.-6. Zámecké budovy, 7. Radnice, 8. Kostel, 9. Hřbitov, 10. Peint, 11. Stavení voskaře, 12.Šlikovská mincovna, 13. Městský rybník

Johann Emmanuel VEITH

      Podle matrik se Veith narodil 22.7.1787 v Chodové Plané jako syn Barucha (=Benedikta) Veitha a Brändely (=Barbory), rozené Löwy. Vystudoval gymnázium v Plzni a na podzim 1802 odešel mladík proti vůli otce do Prahy, kde vystudoval vědu o lécích - farmakologii (v roce 1806 navštěvoval přednášky Bolzanovy!). Otec ho marně přemlouval, aby se stal rabínem; mladý Veith se rozhodl pro lékařství a 27. listopadu 1812 byl promován doktorem medicíny. V té době byl už znám jako spisovatel, psal různé botanické věci a vedle botaniky se zabýval zvěrolékařstvím. V medicíně získal značnou praxi a stal se výborným diagnostikem Při reorganizaci zvěrolékařského institutu byl jmenován jeho ředitelem. Doktor Veith byl malé postavy, neduživý, nehezké tváře s opuchlými rty, ale vysoké inteligence.
      Ve 30 letech, roku 1817, uprostřed úspěšné kariéry se rozhodl znovu studovat ve Vídni, a to teologii. Studia přes četné překážky dokončil. 26.srpna 1821 v dómě sv.Štěpána ve Vídni byl vysvěcen na kněze a vstoupil do řádu redem-ptoristů.
      Jeho osudy byly pohnuté. Když r.1871 slavil 50.výročí vysvěcení na kněze, obecní rada Vídně ho jmenovala čestným občanem a noviny "Neue freie Presse" otiskly oslavný článek o něm.
      V roce 1875 dostal velkou zlatou Salvatorskou medaili. V té době byl však již slepý. Přesto začal sepisovat - na jím samým zkonstruovaném psacím stroji - své homeopatické zkušenosti. Zemřel 6.listopadu 1876 v 90 letech. Jeho osudy byly v Plané známy a snad hraběnku Nosticovou motivovaly k tomu, že dala řeholníkům stejného řádu jako Veith - redemptoristům - možnost využít na samotě stojící poutní kostel a jeho okolí pro řádový život a meditace.

Po válce

Po první válce přišli řádoví bratři a místo osídlili trvale, ale jeden podnikatel za první republiky postavil tu hostinec a oživil toto tiché místo. Mnozí tento světský vpád na Svatou Annu kritizovali, ale smiřovali se s tím, že kromě mnichů sem přicházejí i prostí lidé, výletníci a zvědavci..
Dnešní léčebna je vlastně v 60.letech přestavěný misijní dům a chlapecký konvikt redemptoristů z roku 1922. Léčebna se stala po druhé válce široko daleko známou. 
 

Z krátké historie redemptoristů na Svaté Anně u Plané


Příchod řádových bratrů na Sv.Annu(1919)

     
Na samém konci první světové války, v říjnu 1918, přenechala paní hraběnka Marie Nostic-Rhieneck řádu redemptoristů poutní kostel sv.Anny. První bratři slavnostně přišli 10. listopadu 1918 do zařízeného bytu v kostelníkově stavení. V čele redemptoristů byl P.Wenzel Wenig (zemřel 1933 a má hrob přímo pod křížem hřbitůvku) a s ním přišli Karl Reither a fráter Georg Müller. V lednu 1919 došel fráter Otto Lulei, 22.února 1919 ještě P.Alois Liedermayer. Spolu s mladým Kutscherauerem (+ 1936 ve 20 letech), P. Wenzelem, P. Matigem (+1939) a dalšími vytvořili zvláštní komunitu, asi spokojeni jak s poutním kostelem, tak zprvu s neobydleným přírodním okolím.
      Kostel se tyčil na vyvýšině, vévodící celému okolí, zčásti obklopen Anenským rybníkem. Ve svazích vznikly terasy a úpravy. Plánské zastupi-telstvo prodalo redemptoristům parcely v okolí kostela, a sice čtvereční klafter za 17 K 60 haléřů. Jako protiváhu za stejnou cenu hraběnka Marie Nosticová prodala své parcely zastupitelstvu v Peterské zahradě nad městským parkem (podle protokolů z 6.10. a 8.12.1918).

Problém se zvony

      Za války zůstal poutní kostel sv.Anny po snesení a odvozu zvonů zcela bez zvonů, což nebylo delší čas možné. Aby to vyřešil, koupil děkan Heimerl malý zvon, 4.srpna 1918 ho vysvětil a nechal ho umístit na věži anenského kostela. Když později přišli redemptoristé, jediný zvonek jim nepostačoval, chtěli mít úplnou zvonkohru (akord), proto provizorní zvonek sundali a pověsili do věžičky hrobníkova stavení na hřbitově dne 20. března 1919.
      Na zvon zvonil hrobník při každém pohřbu na hřbitov, dokud hrobník viděl pohřební průvod. Podle této zprávy se zdá, že se jednalo o průvody na hřbitov městský. Zdejší malý hřbitůvek (10x11 kroků, dosud oplocen, s pěti hroby a čtyř-metrovým křížem) patřil redemptoristům a prvním zde pohřbeným byl v lednu 1933 P.Wenzel Wenig (57 let). V soupise domů Plané je uvedena osada redemptoristů pod čp.168.
      Téměř ve stejném čase - v květnu 1919 začalo budování křížové cesty kolem kostela sv.Anny vrchním panským zahradníkem Seidlem a už 29.května byla vysvěcena křížová cesta františkánem z Chebu P.Albínem Hlaváčem.
      13.července 1919 byly vysvěceny nové zvony na věži kostela sv.Anny. Na anenské pouti měl mši světící biskup Glosauer, jehož příbuzní žili na mlýně v Brodu.
      29.června 1920 oslavili redemptoristé svatořečení P. Klementa Hofbauera.

Stavba misijního domu a konviktu (1922)

      24.září 1922 byl dostavěn na Svaté Anně misijní dům a chlapecký konvikt, který slavnostně zasvětil opat Gilbert Helmer z kláštera Teplá. Projekt připravil plánský stavitel Thurner a stavbu prováděl stavitel Ernstberger ze Stříbra. Prvním rektorem se stal P.Wenig. V květnu 1925 byla dokončena také stavba studentské ubytovny. Celý areál je dnešní budova nemocnice po druhé válce přebudováno.
      V roce 1926 byly připraveny oslavy 200 let současného kostela sv.Anny. Jako rektor je uváděn - představený kláštera redemptoristů na Svaté Anně Josef Hase.
      17.října 1928 zemřela paní hraběnka Marie Nosticová a uložena do rodinné hrobky Nosticů na Svaté Anně.

Hrobka Nosticů

      Proti vchodu do kostela je ohrazená náhrobní parcela se třemi hrobkami rodu Nosticů-Rhienecků. Uprostřed stojí masivní kamenný kříž s Kristem. Rodinná hrobka Nosticů tu byla založena eroku 1910. Zde jsou pohřbeni podle náhrobních desek:
      "Carl Erwein von NOSTITZ-RIENECK, geboren 22.6.1850, gestorben 2.10.1911"
      "Marie Reichsgräfin von NOSTITZ-RIENECK, geborene Reichsgräfin von Nostitz-Rieneck, 30.4.1853, gestorbene 17.10.1928"
      "Josef, hrabě NOSTIC-RIENECK, nar. Praha 21.2. 1878, zemřel Planá 26.5.1946"
      V první hrobce vlevo je pohřben starý pán, hrabě Karl Erwein Nostic-Rhieneck ze Slaného, krátce po tom, když v roce 1910 tu nechal založit malý hřbitov. 26.října 1910 zemřela matka paní hraběnky Marie, ale ta je pohřbena ve Falknově. Uprostřed je pochována hraběnka Marie Nosticová-Rhieneck a v roce 1946 zemřel její syn Josef Nostic-Rhieneck, který je ve třetí hrobce. Poslední deska byla sem uložena nově, asi před dvěma lety.

Jaký byl hraběnčin motiv k pozvání redemptoristů na Svatou Annu ?

      Proč došlo k předání Svaté Anny ? Soudíme, že tu mohla být souvislost s podivným chodovoplánským rodákem doktorem teologie a medicíny Johannem Emanuelem VEITHem. Jeho životopis je uváděn vpředu.

O řádu redemptoristů

      Redemptio znamená latinsky "vykoupení", redemptor je vykupitel. Řád tvoří Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Congregatio Sanctissimi Redemptoris). Založil ho roku 1732 jihoitalský šlechtic sv.Alfons Maria Liguori. V roce 1749 byl řád schválen papežem Benediktem XIV. Začal však velký tlak na zrušení tohoto nového řádu. Nakonec se řád ubránil a přicházeli i neitalští bratři. Mezi prvními byli Moraváci Klement Maria Hofbauer-Dvořák z Tasovic a Tadeáš Hýbl z Čermné. Po vystudování byli vysvěceni na kněze v Itálii a šířili nový řád mimo Itálii. Kongregace vznikla původně k šíření pastorační činnosti kněží na venkově, zprvu v horách kolem Neapole. Bratři usilovali, aby také duše lidí nejvíce opuštěných došly spasení.
      Členové řádu se řídí sepsanou řeholí - konají misie, dávají exercicie (cvičení), provádějí kázání a vypomáhají v duchovní správě. Začali i s vědeckou prací teologickou podle zakladatele sv.Alfonse a jeho díla "Morální teologie".
      Řeholní oděv je černý talár, kněží nosí ještě široký kolárek, u pasu růženec. Znakem řádu je v modrém poli zelené trojvrší s hnědým křížem, po stranách zlatá jména Jesus a Maria, před křížem zkřížené nástroje umučení Kristova - kopí a hůl s houbou, nad křížem Boží oko. Některé z těchto atributů jsou patrné i na kostele sv.Anny.
      V čele řádu stojí "rektor maior", jednotlivé provincie řídí "provinciál". Domy redemptoristů jsou "koleje" a představeným je "rektor", u malých domů "superior". Řeholníci se dělí na kněze a laické bratry (frátry - pouze tito mají řeholní jména).

První redemptoristé u nás

      Do Rakouska přišli redemptoristé roku 1820 a první dům měli ve Vídni, roku 1841 vznikla "Vídeňská provincie". Pod ní patřily i české domy. Od roku 1901 jsou tyto domy pod "Pražskou provincií". První kolej v Čechách byla 1855 v Koclířově; roku 1896 byla přemístěna do Lán u Svitav. V letech 1921-1925 se staly Lány sídlem Svitavské viceprovincie, ale roku 1925 se tato sloučila s Pražskou. V té době měl řád v Čechách domy na Novém Městě, koleje na Malé Straně, na Svaté Hoře u Příbrami, na Hoře Matky Boží u Králík, v Budějovicích, ve Filipově, v Obořišti, v Plzni. Po roce 1918 vznikly koleje - Karlovy Vary, Svatý Kámen u Rychnova nad Malší, Libějovice u Strakonic. Některé koleje měly exerciční domy a misijní domy, což je asi případ Plané, která se neuvádí jako kolej.
      Během dvou století se rozšířil řád do všech světadílů a dnes má 800 klášterů v 70 provinciích.

Stopy redemptoristů na Svaté Anně

      Více než dvacetiletou činnost redemptoristů na Svaté Anně dodnes připomíná stavba dnešní léčebny, četné, byť pomalu zanikající terénní úpravy a zachovaný řádový hřbitůvek, kde je pohřbeno pět bratrů. Hřbitůvek je oplocen dřevěným plotem, má plochu 11x10 kroků. Na straně je kříž vysoký 4 metry, před nímž je první hrob - P.Weniga. Plechový Kristus na kříži ovšem již zmizel. Pět zde pohřbených redemptoristů má zde stejné nízké prosté náhrobky:
      "Fr.Cl.Matthias KUTSCHERAUER, geb. 5.3.1916, prof. 1935, gest. 15.11.1936"
      "P.Josef LAABER, geb. 4.7.1886, prof. 1906, ord.1912, gest. 27.11.1933"
      "P.Wenzel WENIG, geb. 5.7.1874, prof. 1893, ord. 1898, gest. 2.1.1933"
      "Fr.Josef WENZL, geb. 20.1.1877, prof. 1904, gest. 25.9.1936"
      "P.Reinhold MATIG, geb. 5.5.1881, prof. 1899, ord. 1905,gest. 7.9.1939"

Poutní Svatoanenský pramen již zanikl

      Řádoví bratři chodívali po dnes zarostlých pěšinách k "zázračnému" Svatoanenskému prameni. Na plochách teras rostly tehdy ovocné stromy, které zasadili redemptoristé. Vzhledem k pláno-vanému golfovému hřišti po roce 1989 byly ovocné stromy pokáceny, ale hřiště vybudováno nebylo.
 

Z historie Židů v Mariánských Lázních

      V minulosti (do roku 1848) nežili na klášterním panství Teplá, kam patřily i Mariánské Lázně, žádní Židé. Jejich komunity však bývaly při klášterní hranici, například Chodová Planá, Drmoul, Kynžvart, Poutnov a j. Kupodivu za třicet let po zrušení vrchnostenských poměrů (tj. i zrušení zákazu pobytu Židů na bývalém panství kláštera Teplá) se rychle mění situace.
      Historik Franz KLEMENT v roce 1878 uváděl následující počty Židů na tehdejším hejtmanství Teplá: Zádub 5, Úšovice 50, Mnichov 8, Jankovice 2, Ovesné Kladruby 9, Otročín 6, Mariánské Lázně (ovšem bez Úšovic a Šenova, jen lázeňská čtvrť) 159, Poutnov 15, Martinov 2, Rájov 5, Teplá 62, Vidžín 14. Soudní okres Bezdružice (pod hejtmanstvím Teplá) měl Židů: Kejšovice 16, Horní Kozolupy 7, Dolní Jamné 32, Křelovice 12, Kořen 34, Lestkov 53, Slavice (Mariafels) 4, Úterý 4, Okrouhlé Hradiště 20, Skupeč 53, Bezdružice 133, Olbramov (Wolfersdorf) 11, Cebiv 26.

Židovské památky

Cheb - ghetto, 3 hřbitovy, nejméně 3 synagogy
Kynžvart - ghetto, synagoga, hřbitov
Milíkov - dřevěná synagoga
Malá Šitboř - synagoga, malý hřbitov
Úbočí - ghetto, synagoga, hřbitov
Krásná Lípa - modlitebna, hřbitov
Arnoltov - synagoga, hřbitov
Kostelní Bříza - modlitebna
Kamenice - modlitebna
Kynšperk n.O. - ghetto, dvě synagogy, 2 hřbitovy
Sokolov - 2 synagogy, hřbitov
Loket - hřbitov
Karlovy Vary - dvě synagogy, modlitebna, hřbitov
Bečov - ghetto, synagoga, hřbitov
Poutnov - synagoiga, malý hřbitov 15x15 m
Bezdružice - ghetto, synagoga
Řešín - hřbitov (Bezdružice)
Stříbro - synagoga, hřbitov
Drmoul - synagoga, velký hřbitov
Mariánské Lázně - synagoga, hřbitov
Chodová Planá - ghetto, 2 synagogy, 2 hřbitovy
Kořen - synagoga, hřbitov
Planá - synagoga, modlitebna, hřbitov
Tachov - ghetto, 2 synagogy, 3 hřbitovy
Svojšín - ghetto, 3 synagogy
Ošelín - synagoga
Řebří - hřbitov (Svojšín)

      Je patrné, že během 30 let nastal prudký příliv židovstva především do měst - do Mariánských Lázní, Teplé, Bezdružic (výjimkou je Mnichov a Úterý); židovské rodiny se objevují nově i na některých tepelských vesnicích (Otročín, Rájov, Vidžín atd.).
      Ještě před sto lety žilo např. v Drmoule kolem 100 Židů. Při sčítání lidu roku 1930 bylo napočítáno v Mariánských Lázních 405, v Úšovicích 25, v Mnichově 3, v Malé Šitboři 6, v Milíkově 6, v Žandově 18, v Kynžvartě 12, ve Velké Hledsebi 9, a v Drmoule už jen 40 Židů. V roce 1932 se uvádí židovská kultovní obec na tehdejším okrese Mariánské Lázně s počtem 700 duší. Ke kultovní obci byla přiřazena Teplá a Poutnov.

Stará fořtovna, krásná Löwy a židovská kuchyně

      První Židé přicházeli k pramenům jako zvědaví hosté už koncem 18.století. Na počátku lázní byla přestavěna stará solivárna před Křížovým pramenem na fořtovnu a v ní začala vyvářet pro židovské hosty "krásná Löwy", jak se říkalo židovské kuchařce z Chodové Plané. V roce 1818 bylo toto stavení přeneseno k panským cihelnám (v místech dnešní nemocnice) a sem se odstěhovala se svou kuchyní i paní Löwy. Za ní chodívali na jídlo lázeňští Židé a někteří tu snad i bydleli.

Zákaz trvalého bydlení Židů na klášterním panství

      Ačkoliv řada židovských kupců prodávala své zboží v krámcích, tzv. putykách, na promenádě, mezi majiteli domů v 1. polovině 19. století se Židé nenacházejí, neboť jak již uvedeno, do roku 1848 nebylo dovoleno Židům usazovat se na klášterním panství.
      Prvním židovským majitelem domu se stal po zrušení vrchnostenských poměrů, roku 1849 Jakub Fischl, který zakoupil dům čp.70 (dům Opera) od křesťana Müssnera. Ale rychle přibývá židovských majitelů domů. Mnozí byli řeznického řemesla. První Židé se sem stěhovali z okolních obcí - Drmoulu, Kynžvartu, Chodové Plané a Poutnova.

První židovská modlitebna

      Ještě rychleji než místních Židů rostl počet židovských hostů v Mariánských Lázních a vznikala potřeba speciálních košérských kuchyní, židovské modlitebny a židovského špitálu. S.J.Bunzel z Prahy založil židovský výbor a získal stavební povolení ke stavbě židovské modlitebny a špitálu pro chudé Izraelity tak, že mohl být 4.července 1860 položen základní kámen.
      Rok nato, 9.července 1861, byl otevřen a slavnostně vysvěcen v uličce nad Zlatým hroznem (Goethův dům) - židovský špitál a modlitebna (dům čp. 102). To bylo možné díky sbírkám bohatých židovských hostů. Špitál měl 21 postelí, košérskou jídelnu a majitelem domu byl Židovský výbor v městě v čele s panem S.J. Bunzelem z Prahy. Do té doby se scházeli Židé o Sabatu a význačných svátcích v pronajatých místnostech v domě "Oko Boží" (druhý dům nad hotelem Palace Praha) a v domě "Steinberg" (Polonia).
      Zde zemřelí židovští hosté byli pohřbíváni na židovských hřbitovech v Kynžvartě nebo v Drmoule. Uvažovalo se o vlastním hřbitově. Mariánskolázeňský židovský hřbitov byl otevřen v roce 1872 v lese směrem k Velké Hleďsebi. Vzápětí však dostal neklidného souseda - železniční trať do Chebu. Později přibyla i obřadní síň.

Otevření židovské synagógy

Mariánskolázeňská synagoga 1884-1938      1. srpna 1884 byla otevřena na Hlavní třídě nádherná židovská synagoga, třebaže místní kultovní obec byla dosud poměrně malá . Už kolem roku 1870 bylo rozhodnuto o stavbě reprezentační synagógy, ale trvalo ještě řadu let, než byly sebrány peníze. Synagoga byla určena především pro židovské hosty, z jejichž sbírek vznikla. Soused Salamon Šimon z do-mu čp.159 "Štefanie" (dnes Optika) daroval k tomu-to účelu stavební parcelu, když svůj dům tu postavil krátce předtím.
      Stavitelem synagógy byl Eduard Stern z Mariánských Lázní. Stavba měla dvě větší cibulovité věže a byla ve stejném novobyzantském (též uváděno: "maurském") slohu jako katolický kostel. Nešetřilo se uměleckou výzdobou, byla tu barevná okna, mramorové sloupy se zlatými vložkami, nádherný oltář. V roce 1898 daroval synagóze varhany zdejší milionář Max Halbmayr, který býval sám nadšeným varhaníkem. Zároveň vznikl smíšený pěvecký sbor.
      Stará židovská modlitebna v Lesní ulici sloužila náboženské obci i po roce 1884 a až v roce 1930 byly převezeny lavice z modlitebny do tzv. "zimního templu". Šlo asi o novou synagogu, ale není to jednoznačné. Nemusela to být nová synagóga. V roce 1945 měl dům z doby nacismu název SCHULDES a byl českými lidmi přejmenován na SION.

Účast Židů na životě města

      První místní Židé byli většinou kupci nebo řezníci. V dalším období, do konce 19.století, se stěhují do Mariánských Lázní Židé již různých povolání, a už ne ze sousedních obcí, ale z celé monarchie a také z carského Ruska. V nové městské škole (v dn. Ruské ulici, stavěna 1901-3) měli Židé dokonce samostatnou místnost pro výuku židovského náboženství!
      Židovským hostům sloužila zprvu Löwenthalova košérská kuchyně poblíž Lesního pramene, později přestěhovaná na dn. Mírové náměstí, kde Löwenthal postavil hotel Wallhalu (býv.Tajga). Přibývaly další, např. hotel New York židovského majitele Emila Barucha na místě bývalého domu Steinberg (Polonia) aj.
      Mezi 60 lázeňskými lékaři, kteří v sezóně praktikovali v lázních, byla polovina Židů. Z nich nejvýznamnější byli profesoři Kisch a Basch. Prof. Enoch Kisch jako uznávaný odborník měl mezi místními zvláštní postavení. Byl bezesporu nejschopnějším propagátorem lázní a napsal o Mariánských Lázních řadu odborných knih. Prof. Samuel Basch, objevitel nové metody měření krevního tlaku nekrvavou cestou, praktikoval každoročně v Mariánských Lázních a byl mu později dokonce postaven pomník na Goethově náměstí. Za války byl pomník odstraněn, ale v roce 1988 postaven opět nový sochařem Vítězslavem .Eiblem. Po obou těchto významných židovských lékařích byly nazvány po první světové válce ulice - Kischova (dnes Fibichova) a Baschova (dnes Mladějovského). Židé se aktivně účastnili i kulturního a politického života v Mariánských Lázních. Roku 1873 založené noviny "Marienbader Zeitung" vedli až do roku 1914 Židé. Redaktorem byl Filip Lederer, potom dlouhá léta Alois Kohn, který redigoval později i sezónní deník "Marienbader Tagblatt".
      Stejně tak bohatá byla účast v politickém dění. Při prvních volbách v nové ČSR v roce 1919 získali Židé tři z 36 mandátů v městském zastupitelstvu,. Městský radní Buxbaum založil v roce 1925 vlastní stranu ("Arbeit- und wirtschaftliche Partei") a ve volbách získal pět mandátů, původní Židovská strana jeden.
      Židovská kultovní obec měla roku 1932 na 700 členů a měla pokladnu pro chudé, sloužící k podpoře přicházejících chudých z ciziny. Vedoucím izraelské duchovní obce byl městský radní Fritz Buxbaum a rabínem byl doktor .J.Diamant, současně byl i matrikářem okresu Mariánské Lázně a právě inkorporované kultovní obce Teplá-Poutnov. Doktor Diamant míval kázání v synagóze a kazuální výklad. Bohoslužby se konaly celoročně ráno a večer, v pátek a v sobotu dopoledne a o svátcích byly slavnostní bohoslužby.
      V létě se scházeli v hotelu WALHALLA (zbořená Tajga na Mírovém náměstí) členové světového židovského spolku B´nai Brith-Cercle ve velkém počtu. Bratrstvo HORT mělo zde několik loží; v zimě se scházeli v cukrárně "Café Weil" v domě HELVETIA (čp.142), od 15.června pak v kavárně hotelu Fürsten-hof čp.100 (dnes Bohemia). Tzv. "agudisté" konali shromáždění v hotelu NATIONAL (čp.55 v Poštovní ulici). To byli velice pravověrní Židé. Společnost Societe se zdržovala duchovních schůzek.

Židovští hosté, obzvláště velkorabíni

      Ke koloritu lázní výrazně přispívali židovští rabíni v nápadných krojích. U pramenů se procházeli rabíni z Maďarska, Polska a Rumunska, v dlouhých tmavých kabátech, s viditelnou dvojí pokrývkou hlavy, v ruce s pohárkem, čas od času se shlukující v debatní skupiny. Tématem diskuse byla "thora" - židovské zákony, pět knih Mojžíšových, sepsaných na jediné roli. Městská správa dbala na to, aby lázeňské publikum respektovalo jejich oblečení i vznešené chování. Mezi známé velkorabíny, kteří jezdili do Mariánských Lázní, patřili Sochačov, Munkacz, Áron Rokach. Byli tu i moderně odění rabíni a svá inkognita odhalovali pouze, když byli přivoláni k diskusi o thoře.
      Velmi živé diskuse se vedly o pokrývku hlavy (jarmulka). Ortodoxní východní Židé kritizovali chování západních Židů, že konají dlouhé výlety, aniž by s sebou brali plstěnou pokrývku hlavy, dokonce někteří že jdou pod širým nebem s kloboukem v ruce místo na hlavě. Kritizovali chování mladých Židů, což je prý důsledek nedostatečné výuky náboženství.
      Při sobotním šábesu v košérské restauraci se přihodilo, že si po jídle jeden muž zapálil doutník. Jeho maďarský protějšek u stolu, kterému šlo na nervy, že neměl pokrývku hlavy, to nevydržel. a pokáral ho, že pokud chce kouřit, musí opustit jídelnu. Host konejšivě odvětil, že totiž není Žid a že kouří také v neděli.- "Ale proč tedy přicházíte do židovské jídelny a notabene v sobotu ?" - " Z jediného důvodu. V sobotu se tu totiž neplatí ... !"

Tragedie města - zavraždění prof.Lessinga

      Počet židovských hostů rostl do roku 1933, kdy došlo k jejich odlivu v důsledku tragické události - zastřelení Prof. Theodora Lessinga 30. srpna 1933. Tato první politická vražda otřásla městem a nedala se zmírnit žádným mlčením. Navždy poškodila pověst Mariánských Lázní. Československý stát zastavil vydávání deníku Marienbader Zeitung na čtvrt roku, starosta Turba nebyl potvrzen ve své funkci, byla posílena policejní služba, ale obavy z dalšího vývoje v Německu jen rostly.

Světový kongres židovstva v roce 1937 - Kenessio Gedaulo

      Přestože se světová válka zřetelně blížila, konal se v srpnu 1937 v Mariánských Lázních Třetí světový kongres Židovstva - III. Kenessio Gedaulo. Svolala jej židovská organizace Agudas Isroel, která měla sídlo v Londýně a pobočky po celé Evropě, Americe i v Palestině. Jako ortodoxní organizace prosazovala věrnost thoře a snažila se o posílení jednoty židovského národa. Agudas Isroel zavrhoval jak náboženský nacionalismus, tak bezbožný liberalismus či marxistický socialismus, který strhnul mnoho Židů.

Přípravy kongresu - z novin

      V těchto dnes se sešli vrchní rabíni Jonathan Horowitz (Jerusalem) a Meier Schenkolewski (New York) v Mariánských Lázních a posoudili přípravné práce k světovému kongresu pod vedením hoteliéra Kurta Leitnera. Očekává se přes tisíc hostů z celého světa. Státy i městské úřady připravují viza, slevy pro jízdenky, lázeňské taxy, léčbu, koupele. Mezi známé osobnosti, které přijedou do Mariánských Lázní bude patřit i zázračný rabín von Alexandrow, rabín von Sochočov, von Špink, známý vrchní rabín Schreiber z Prešpurku, kteří jsou již v Mariánských Lázních, aby ještě před kongresem si vzali kúru. Každého doprovází rodina a štáb služebníků. V příštích týdnech se ještě sejde 70 zázračných rabínů a knížat thory, kteří se po osmi letech znovu sejdou v Mariánských Lázních, aby tu projednali problémy židovstva.
Marienbader Zeitung 22. července 1937
Židovská synagóga v Mar.Lázních 1884-1938

Mandátní výbor je proti okamžitému rozdělení Palestiny

      "Učňovská doba" pod anglickým mandátem jako přechodné řešení.
      Londýnské listy zpravují podrobně o zprávě ženevského mandátního výboru pro radu Společnosti národů o anglickém plánu Palestiny. Zpráva prodiskutovává možnosti příznivého uspořádání statutu Palestiny, zvláště co se týká rozdělení na samostatné státy.
      Dochází se k závěru, že politika smíření mezi Židy a Araby by ztroskotala, kdyby se měla používat jiná hlediska.
      Co se týká předkládaného dělení uvádí se ve zprávě: Mandátní komise považuje zachování mandátu za přirozené a oprávněné.
      Jinou otázkou je vytvoření dvou nezávislých států. Mandátní výbor je proti takovému okamžitému novému uspořádání, protože vidí, že Židé stejně tak jako Arabové musí přežít v Palestině přípravu a "učňovskou dobu" až do dozrání k získání politických svobod.
      Tzv. kantonování, tj. dělení kantonu na menší okrsky s čistě židovským nebo arabským obyvatelstvem, vidí mandátní výbor jako konečné řešení, které však nemůže být ještě uskutečněno.
      Výbor vidí, že takové předběžné řešení v jistých krajích se smíšeným obyvatelstvem by našlo místo, ale obě národnosti mohou užívat plnou rovnoprávnost i pod mandátem.
      V závěrečných důsledcích mluví mandátní výbor o prospěšnosti, které by přineslo rozčlenění obyvatelstva na jedné či na druhé straně. Nějaká výměna obyvatelstva by musela být provedena s tou největší opatrností. Trvající mandát Anglie nad Svatými místy by měl být zárukou pro mír.
      Londýnské listy přetiskují jen jednotlivé zprávy. Redakčně se tímto zabývá jedině list TIMES. Soudí, že ženevský výbor zkouší kritiku na britskou správní politiku. V Ženevě se sice pokládá členění Palestiny za možné řešení, ale v zásadě s takovým řešením nikdo nesouhlasí. Když pak nevydá rada Společnosti národů žádnou novou námitku, mohlo by být příštím krokem ustanovení jednoho výboru, který by začal zpracovávat podrobnosti rozdělení Palestiny. Ale nejdříve by muselo dojít k jednáním mezi britskou vládou s Židy a s Araby. To by byla těžká a dlouhodobě obtížná práce.
      Všechna námaha by byla zbytečná, kdy se ztratilo z očí to hlavní, totiž smíření obou stran.
Londýn 24.8.1937

      Zprávy o názorech mandátního výboru Společnosti národů míří do Mariánských Lázní, neboť právě zde se jednalo hlavně o vytvoření židovského státu Palestina. Židovský kongres jednal o hranicích nového státu a vyslovil naději, že soužití Arabů a Židů ve svaté zemi bude možné. Přecházel se správní mandát Anglie, který tu byl a jehož zrušení by nebylo tak jednoduché, tj. ochota Anglie vzdát se vlivu v Palestině.
      V sálech dnešního CASINA se sešlo sedm set delegátů a celkem 1700 účastníků-Židů. Jednání se konala i v bloku domů mezi Poštovní a Klíčovou ulicí. Většina domů patřila židovské rodině Leitnerů. Tento areál byl obehnán symbolicky černou látkou a město celé v okolních lesích provazem. Mariánské Lázně byly slavnostně vyzdobeny transparenty, plakáty, girlandami, na hotelích a městských budovách vlály vlajky.
      V uvítací řeči prezident kongresu Jakob Rosenheim z Londýna přečetl i zdravici T.G.Masaryka a dr.Beneše. Za město pozdravil kongres místostarosta, židovský obchodník Buxbaum, který zdůraznil, že v městské radě nebylo jediného hlasu proti konání kongresu, a že v tomto sále se konalo od roku 1900 bezpočet konferencí a kongresů, ale dosud nikdy světový kongres tohoto typu. Řeč ukončil hebrejsky proneseným příslovím "Kde thora, tam moudrost!"

Závěry světového kongresu židovstva

      24.srpna 1937 skončil třetí světový židovský kongres plenární schůzí. Už předtím bylo jednomyslně přijato rozhodnutí rabínské rady a rezoluce politické komise o Palestině v otázkách státu Židů - Palestiny. Rabínská rada prohlašuje:
      "Naše svatá země nám byla Pánem světa darována ve věčné přísaze a ve smlouvě přísežné. Židovský národ je proto s touto svou zemí spojen všemi nitkami svého srdce a duše na věčnost nerozlučně a nerozborně." Trvání židovského státu je možné, jen když tento stát bude uznávat zákon thory jako základní zákon státu a státní vedení jako vládu thory.
      Židovský stát, který neposkytne takové uznání, znamená popření židovských dějin, je negaci skutečného bytí židovského národa a podvracením jeho existence. Takové souručenství si ovšem nezaslouží jména "židovského státu".
      Rabínská rada dále prohlašuje, že hranice svaté země jsou pevně stanoveny Bohem v jeho svaté thoře pro všechny časy a je proto nemožné, aby židovský národ se zřekl nějakým způsobem těchto hranic. Každé takové zřeknutí se by bylo nulové a neplatné, marné. Rabínská rada žádá, aby k jednáním o osudu Palestiny byl vždy přizván zplnomocněný zástupce thory věrného židovského lidu.
      Rabínská rada se obrací na všechny Židy světa "s plamennou výzvou v této historické hodině těžkého rozhodnutí" Agudas Isroel a volá na pomoc ve svém díle výstavby židovské země v duchu thory každého.
      Návrh rezoluce politické komise o Palestině zní:
      "Kenessio Gedaulo nemůže - při všem uznání úsilí tzv. Peel-komise - souhlasit s jí navrhovaným židovským státem. Považuje energické provedení mandátu, spojené s cílevědomou politikou smíření mezi Židy a Araby, za možné.
      Vzhledem k nesmírné tísni velkých částí židovského lidu usiluje Kenessio Gedaulo za odstranění omezení Alijah a nabytí půdy, stanovené dočasné omezení tzv. Command Paper. Zplnomocňuje a pověřuje politickou exekutivu, zahájit jednání s anglickou vládou a Společností národů, aby bylo prosazeno řešení, odpovídající náboženským a materiálním potřebám židovského národa a na thoře postavených a založených historických nároků na Svatou Zemi."

Křišťálová noc z 9. listopadu 1938

Oltář v syngagoze v Mariánských Lázních 1937      Uplyne jen jediný rok. V září 1938 obsazuje Sudety německé vojsko, Češi a Židé prchají do vnitrozemí. A tak pouhý rok po židovském kongresu, v noci z 9. na 10. listopad 1938, zdejší kdysi tak pohostinné občanstvo světových lázní za velkých protižidovských demonstrací zapaluje zdejší synagógu a do ohně vhazuje "nepřátelské" knihy a památky. V politické zběsilosti jsou rozvaleny a zneuctěny i pomníky na židovských hřbitovech. Té noci se říkalo "Křišťálová" podle tisíců roztříštěných výloh po celém Německu. Té noci nastal soumrak nejen židovské entity, ale i evropské kultury. Bylo vypáleno 267 synagóg a Židé odvlékáni do koncentračních táborů.
      Jak vypadala naše synagóga uvnitř ? Zbylo jen pár neostrých fotek. Ale nádheru interiéru můžeme posoudit podle zachovalé synagógy v Plzni, postavené roku 1892, která naštěstí přežila. Avšak ze 3 200 plzeňských Židů se vrátilo z koncentráků jen 200.

Zánik Židovské obce ve válce

      V září 1938 tedy české i židovské rodiny kvapně opouštějí Mariánské Lázně a míří do vnitrozemí, většinou do Prahy. Odtud se pokoušejí vyřídit prodej svých domů v Mariánských Lázních, protože se ocitli bez prostředků. Mladší z utečenců se dostávali s potížemi na Západ. O osudech zdejších Židů, kteří se rozprchli po světě, není mnoho zpráv. Rodiny Stingla (bankéř) a Buxbauma (politik) odešly do Montevidea, rodina Baruchova do USA, resp. do Kanady. Ti Židé, kterým se nepodařilo uprchnout, se dostali po vzniku protektorátu v roce 1939 do koncentračních táborů, odkud se nevrátili. A protože jejich domy měly za války nucenou německou správu, dostaly se v roce 1945 do české národní správy, neboť se nevědělo, že to byl v roce 1938 židovský majetek. Jediný dům, který byl 1946 vyňat z národní správy, byl dnešní dům Sněžka. Přihlásil se totiž jeho majitel, student Bedřich Herman, který přežil jako židovské dítě válku v Londýně. Celá rodina Hermanů zahynula v roce 1944 v plynu.
      Přes několik pokusů židovské správy v Praze po druhé světové válce se nepodařilo umístit na prázdné místo po židovské synagóze vedle domu Mars pamětní desku nebo pomník, který by připomínal zničení synagógy i tragický konec zdejších Židů.

Židovské památky v obcích a terénu

      Po roce 1938 zůstaly opuštěny židovské hřbitovy v okolí, mnohé i středověké. Náhrobky zůstaly rozvaleny. Jde o židovské hřbitovy v Kynžvartě (zaniklý) , na Panském vrchu v Drmoule (dnes naopak opraven), v Úbočí (za Hradním rybníkem pod ruinou hradu Boršengrýnu), v Malé Šitboři. Jde o dva židovské hřbitovy v Chodové Plané (Starý v zámeckém parku a Nový u železniční trati), o židovský hřbitůvek v polích za Poutnovem, ve Slavkovském lese nad vodní nádrží v zaniklé Krásné Lípě, v Arnoltově atd.

Vrátil se jediný

      Když se vrátil v roce 1945 z koncentračního tábora jediný z mariánskolázeňských Židů, dr. Walter Löbner, byl zděšen rozvalenými hřbitovy, zničenými synagógami. i tím, že nalezl chodovoplánskou synagógu, používanou jako stáj. Napsal: "Ačkoliv jsem za šestiletého pobytu v koncentračních táborech viděl a na vlastním těle pocítil nesmírnou hrůzu, bestialitu a utrpení, ačkoliv jsem po svém návratu do vlasti musel nést nevýslovný žal nad úplným vymýcením mé rodiny, přece se nic tak nedotklo mé duše jako pohled na zpustošené židovské hřbitovy a chrámy v okolí Mariánských Lázní ......."
      Synagóga v Chodové Plané byla zbořena kol 1959, drmoulský židovský dům v roce 1981. Se souhlasem státní památkové péče.

Vzpomínka mariánskolázeňského Izraelity Franze Paula Ferryho

      Když v dubnu 1994 vyšel v sudetoněmeckém mariánskolázeňském Heimatbriefu článek dr. Maye o židovské komunitě v Mariánských Lázních, ozval se jeden člen této komunity se vzpomínkami, které Heimatbrief zveřejnil jako ohlas na Mayův článek. Franz Paul FERRY vzpomínal:
      "Po Hitlerově řeči na sjezdu nacistické strany 12. září 1938 jsme všichni opouštěli město. Nám bylo jasné, co nás čeká. Matka, sestra, bratr a já jsme odjeli do Plzně a když se situace zdánlivě uklidnila, vrátila se rodina 18.září domů, jen já zůstal u příbuzných v Plzni. - 1.září došlo k puči a henleinovci v Mariánských Lázních zatkli matku a dceru na ulici a uzamkly je v bytě. Večer však obě opustily město a vlakem odjely do Plzně. Horší to bylo s bratrem. Byl na ulici sražen k zemi a odvlečen do kavárny Egerländer (dnes Monty) a tam vězněn s osmnácti osobami. Odtud byli odvlečeni kamsi do lesa do chýše a měli být odvlečeni do Německa. Naštěstí byli osvobozeni českými četníky po dvou dnech a odjeli do Plzně. Co prožil bratr v těch dnech, nechtěl nikdy vyprávět, jen náhodně z něho vyšla nějaká vzpomínka.
      V Plzni se nám vedlo špatně a nakonec jsme v únoru 1939 byli zařazeni do sociálně-demokratického transportu do Polska a odtud do Anglie. Za mnou přijela i sestra. Matka byla už starší a poslední zpráva o ní je z října 1941, kdy byla zařazena do transportu do ghetta v Lodži. Zůstala od té chvíle nezvěstná.
      My žili v Anglii v různých uprchlických táborech s dobrým ubytováním i stravováním, dostávali jsme i malé kapesné, ale měli jsme zákaz přijmout práci. Mnozí kamarádi odcestovali do Kanady, ale my chtěli zůstat v Evropě v naději, že se brzy vrátíme domů, k matce do Mariánských Lázní. Mezitím přišla válka a my se hlásili jako dobrovolníci do britské armády. Byla to naše válka proti Hitlerovi. Na jaře 1940 jsme bojovali ve Francii a naštěstí zdrávi se vrátili do Anglie. V roce 1941 jsem se dostal na osobní výzvu Wenzla Jaksche do kurzu britské tajné služby. Chtěli jsme založit v Sudetech hnutí odporu sociální demokracie proti Hitlerovi a vzít Čechům vítr z plachet. Dostal jsem však zápal plic a lékař nedovolil seskok padákem. Dnes vím, že mi to zachránilo život, neboť mnoho akcí ztroskotalo a kamarádi buď zahynuli nebo byli zraněni, dostali se do německého zajetí a tam skončili.
      15.března 1939 byla obsazena Plzeň. V 8 hodin ráno přišlo německé vojsko a v 10 hodin už tu byl starosta dr.Otto Manner, který přijel zatknout mne a mého brtara. Naštěstí jsme již byli v Anglii.
      V březnu 1944 jsem byl ze zdravotních důvodů propuštěn z britské armády, ale na konci války jsem už zase dělal tlumočníka Američanům a dostal se do Německa. Češi se však obrátili na americkou stranu, že jsem zrádce a nacista, a tak jsem byl vyslýchán v Lucemburku US-plukovníkem. Čechům šlo o to, aby sudetoněmečtí sociální demokraté nemohli ovlivnit doma vývoj po válce. Bylo mi zakázáno vrátit se do Čech, kde už v pohraničí převzali správu Češi. Zůstal jsem tedy v Německu ještě s jedním soudruhem ze sociální demokracie jako tlumočník. Když skončila válka na Dálném Východě, byl jsem propuštěn a vrátil se do Anglie a dostal občanství. Naivně jsem myslel, že se Benešovy plány neuskuteční a Spojenci je odmítnou a my se s bratrem vrátíme domů. Bohužel došlo k nejhoršímu - k vysídlení. Zůstali jsme s bratrem v Anglii - já jako účetní, bratr jako optik, sestra jako služebná.
      V politice jsem byl stále aktivní jako sociální demokrat v německé straně, psal do úmoru o sudetské otázce do novin, ale všechno marné. Až po čase jsem to vzdal. Mezi naše známé patřil doktor Velden z Mariánských Lázní a vedli jsme širokou korespondenci s našimi německými vysídlenci. Po smrti bratra 1987 jsme zůstali se sestrou jako poslední sociální demokraté z Mariánských Lázní. Vyhnání Němců z Čech byl zločin, který "nelze strkat do bot komunistům"! Viníky byli tzv.demokraté v čele s Benešem, kteří prosadili vysídlení v letech 1945-46 ještě dva roky před převzetím moci komunisty. S komunisty se však shodli, a ti poskytli demokratům nemalou pomoc. Šlo přece o panslovanskou akci a Rusko bylo velkým slovanským bratrem. Současná omluva pražského vedení (1990) za vysídlení v žádném případě neřeší restituce nebo přiznání práva na vlast.
      Jako studenti gymnázia v Plané jsme se sešli u příležitosti 50.výročí maturity a setkáváme se stále. Zůstal jsem jediným židovským spolužákem, který přežil válku, a zůstalo i přátelství se spolužáky. Mnozí rodáci byli moji političtí protivníci i osobní nepřátelé, přesto se narodili jako já v Mariánských Lázních a měli tam stejný domov. Ani Hitlerovi se nepodařilo připravit mne o mateřštinu. Zůstal jsem sudetským Němcem, sociálním demokratem, a k tomu později i loyálním britským občanem, mezinárodním socialistou a světoobčanem. Podepsán Franz Paul Feri, Marienbad. Potud Feri (kráceno).
      Po Ferim jsme pátrali v adresářích Mariánských Lázní a nalezli v roce 1906 jméno Henri FERI, povoláním optik, bytem dům May, čp.359; obchod s optikou měl v domě Bílá labuť čp.47 (dům Chopin) a dále se uvádí ještě krámek S.Feriho s optikou na nové kolonádě.
 

Poutní místo v Plané - Svatá Anna v Čechách

Tisíc let vzývání svaté Anny


Jaké bylo postavení kláštera Teplá v 17. století ?

      Podle berní ruly kraje Plzeňského z let 1654-1655 je možno porovnat nejbohatší panství podle počtu osedlých (tj. podle hlav rodin) . Počet obyvatel kraje Plzeňského se uvádí nejméně 110 000 osob. Plzeňsko bylo třetím největším krajem Čech po Bechyňsku a Hradecku.
      ČECHY měly 1655 berní rulou napočítaných 129 946 hlav rodin s majetkem, včetně Židů, ovčáků a čeládky (tito byli uvádění samostatně). Badatel REZEK počítal podle počtu osedlých (vycházeje z průměru pětičlenných rodin), že Čechy měly 700 000 poddaných a 80 000 obyvatel měst a panstvo, celkový odhad (s neza-počtenými osobami) 800 000 obyvatel. Historik PEKAŘ vycházel z 122 812 osedlých, bez Chebska a Kladska (vycházel z průměru šestičlenných rodin) a došel k počtu 934 000 obyvatel.
      Protože se při výpočtech vycházelo vždy z počtu berně osedlých, tedy ze stejných podkladů, můžeme posoudit porovnáním počtu osedlých velikost a tudíž i důležitosti panství v našem kraji (v té době je možné držet se úzké vazby obou hodnot, tj. počet osedlých-velikost panství). (Tabulka uvádí vlastníky, kteří měli nad 50 osedlých.)
 
Poř. Majitel Lokalita Osedlých
1. Premonstrátský klášter TEPLÁ a CHOTĚŠOV Tepelsko a Plzeňsko 1149,37
2. Adam Matyáš hrabě z Trautmannsdorfu Horšovský Týn 602,00
3. Jan Fridrich ze Švamberka Panství Švamberské 469,00
4. Volf Fridrich z Lamingu Panství Svatokřížské 375,00
5. Franz Ernst hrabě Šlik Panství Planá 311,87
6. Benediktinský klášter Kladruby Kladrubsko-Stříbrsko 295,62
7. Královské město Plzeň a jeho vsi Plzeňsko 267,50
8. Julius Heinrich kníže ze Sassu Panství Toužim 228,50
9. Královské město Domažlice Domažlicko 198,00
10. Jan Herwig hrabě z Nostic Panství Falknovské 164,00
11. Jan Ludvík hrabě z Štarenbergu Panství Hostounské 140,75
12. Karl Herman hrabě z Dobrše Panství Bystřice 137,62
13. Lidmila Benigna hraběnka ze Šternbergu  Panství Zelená Hora 153,75
14. Maximilián hrabě z Martinic Panství Plánice-Opálka 151,00
15. Královské město Stříbro Stříbrsko 133,00
16. Václav Kokořovec z Kokořova Panství Nečtiny 132,50
17. Jan Albrecht z Heimhaussenu (stav rytířský) Chodová Planá 110,75
18. Sirotci Hussmannovi Panství Tachovské 109,12
19. Zikmund Fridrich hrabě z Gützu Panství Bor 109,38
20. Jan Vikart hrabě Vřesovec Panství Dolní Bělá 107,25
21. Královské město Rokycany a jeho vsi Rokycansko 102,50
22. Lidmila Eliška Malovcová z Kokořova Panství Osek 100,25
23. Královské město Klatovy a jeho vsi Klatovsko 97,38
24. Anna Alžběta hraběnka Cratzová z Schafensteina Panství Kout-Zahořany 95,88
25. Alžběta Benigna hraběnka z Rozdražova Roupov-Žinkov 95,50
26. Bratři z Metternichu Panství Kynžvart 89,50
27. Klášter cisterciáků Plasy Panství Kacéřov 84,50
28. Jan Karel Žákovec (stav rytířský) Koloveč-Srbice 83,00
29. Řád svatého Augustina Panství Pivoňka 78,38
30. Kryštof Karel ze Svárova Panství Hradiště 74,75
31. Adolf Otto Craft hrabě z Croneburgu Červené Poříčí 70,13
32. Anna Marie Eusebie slečna Kavkovna Staré Sedliště 70,00
33. Jan Adam Kokořovec (stav rytířský) Nebílovy 63,00
34. Teobald Protiva Černín Chudenice 53,75
35. Adam Václav Kokořovec z Kokořova Šťáhlavy 52,13
36. Vilém Albrecht Krakovský z Kolovrat Tejnecké panství 51,75

      Premonstrátský klášter Teplá byl podle těchto měřítek zdaleka nejbohatším pánem v západních Čechách. Z okolních pánů kolem dnešních Mariánských Lázní byli na pátém místě plánští Šlikové, na desátém místě falknovský hrabě Jan Herwig Nostic, na sedmnáctém místě chodovoplánský Jan Albrecht z Haimhausenu.
      Porovnání postavení čtyř zemských stavů v roce 1615 a 1655 vykazuje veliké změny. Třicetiletá válka zasadila největší ránu stavu rytířskému a úplně zničila politickou moc dříve již velice významného stavu městského. U rytířstva byl patrný vliv přílivu cizí šlechty do Čech a několika povýšení rytířů do stavu panského. Po roce 1618 byly zabaveny statky rebelům a prodávány, aby mohlo být vydržováno císařské vojsko.
      Pobělohorská konfiskace celkem postihla 37 % poddaných, což není tak vysoké procento ve srovnání s Čechy celkem. Bylo to dáno tím, že duchovní stav měl veliké državy na Plzeňsku, které nebyly konfiskovány, a také velké panství Švamberk nebylo konfiskováno. Stav panský se stal nejvýznamnějším stavem. Cizí panské rody získávaly často za směšnou cenu pobělohorské konfiskace. Páni skupovali drobné državy kolem svých panství.
      Byl dán základ velkých panství, která se udržela až do roku 1848.
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 2. Hameliky XXIV. ročníku - 2000 (pořadové číslo 300.), Mariánské Lázně - vyšlo 28. února 2000.