Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 301.

3.

Mariánské Lázně
31. března 2000
OBSAH 
 

Před 150 lety se narodil první prezident Československa
Curriculum vitae - Tomáše Garrique Masaryka

Seriál: Z řady minulých generací vlastivědníků Mariánskolázeňska a Tepelska
Franz Klement a Klementova pověst o Úšovicích

-rš-
Masaryk v boji s rukopisy
Kořeny vzniku a objev "Rukopisů" l První kritikové - Dobrovský l Bouře proti Gebauerovi a vstup Masaryka do sporu o Rukopisy

Klimentovský válečný pomník

Podzimková Marie "Lákají jej podzemní chodby a záhady Tachovska" (Plzeňský deník z 31. 1. 2000)
Začalo to vodou a filmováním l Další etapu nastartoval detektor l František Soukup založil Šamany l Setkání s virgulí bylo osudné l Všechny chodby směřují do zámku l Byla v Tachově tajná továrna? l Hledal i v Kladrubech a na dalších místech l Možná objevil tajné solné sklepy l Dalším cílem je najít Gemag l Chystá se vyhrát sázku

František Soukup:
"Po čtyřech letech se okruh uzavřel" (HLÁSKA, zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka č.1/2000)

Protitvrzení o starých chodbách P.Mikoty (HLÁSKA)

Bezvěrovský ringval jako tvrziště "Liběšov" - tvrz Liběšov (S.Šmíd-J.Bombička)

-rš-
"Tajné podzemní chodby v Čelivi u Konstantinových Lázní" (podle F.Lercha)

-rš-
Sakrální stavby na okrese Cheb
SEVERNÍ ČÁST CHEBSKO - Kostel sv. Mikuláše (Aš) l Zaniklý evangelický kostel M.Luthera (Aš) l Kostel sv.Oldřicha (Dřenice) l Kostel Povýšení sv. Kříže (Františkovy Lázně) l Pravoslavný kostel sv.Olgy (Františkovy Lázně) l Synagoga (Františkovy Lázně) l Evangelický kostel (Františkovy Lázně) l Kostel Povýšení Svatého Kříže (Hazlov) l Kostel Navštívení P.Marie (Hranice) l Evangelický kostel Nejsv. Trojice (Hranice) l Hradní kaple sv.Erharda a sv.Uršuly (Cheb) l Bývalý klášterní kostel sv.Václava (Cheb) l Bývalý klášterní kostel františkánů Zvěstování P.Marie (Cheb) l Kaple sv.Kláry (Cheb) l Kostel sv.Bartoloměje, řádu německých rytířů (Cheb) l Zaniklý špitální kostel sv.Jošta (Cheb) l Kostel Nalezení sv.Kříže (Cheb) l Kostel sv.Jiří (Kopanina) l Evangelická modlitebna (Kopanina) l Zaniklý kostel sv.Anny (Horní Pelhřimov) l Děkanský kostel sv.Mikuláše (Cheb) l Evangelický kostel (Cheb) l Zaniklá synagóga (Cheb) l Kostel Nejsv.Srdce Páně (Kopaniny) l Kostel sv.Kateřiny (Křižovatka) l Kostel sv.Kateřiny (Libá) l Kaple (Libá) l Kostel Nejsv. Srdce Páně (Lomnička) l Kostel sv.Ondřeje (Luby) l Hřbitovní kaple P.Marie Útočištné (Luby) l Kostel sv.Mikuláše (Milhostov) l Kostel sv.Osvalda (Nebanice) l Kostel Povýšení sv.Kříže (Nový Kostel) l Kostel sv.Anny (Palič) l Kostel Neposkvrněného Počet P.Marie (Plesná) l Evangelický kostel Dobrého Pastýře (Podhradí) l Kostel sv.Jakuba Většího (Pomezí) l Kostel sv.Jana Křtitele (Skalná) l Hřbitovní kostelík sv.Šebastiána (Skalná) l Kostel Nejsv.Trojice (Starý Hroznatov) l Kostel Zvěstování P.Marie (Starý Hroznatov) l Kaple P.Marie Loretto (Starý Hroznatov) l Zaniklý kostel v Trojmezí l Kostel sv.Vavřince (Třebeň) - JIŽNÍ ČÁST MARIÁNSKOLÁZEŇSKO - Kostel sv.Michala (Dolní Žandov) l Kostel sv.Josefa (Drmoul) l Zaniklá kaple (Háj) l Ruina Svatováclavská kaple (Holubín) l Zaniklá Šebastiánská kaple (Holubín) l Zaniklá Mundlerova kaple (Holubín) l Farní kostel sv. Markéty (Kynžvart) l Zaniklá stará kaple sv.Antonína (Kynžvart) l Zámecká kaple sv. Antonína (zámek Kynžvart) l Lesní kaple Svatého Kříže (zámek Kynžvart) l Zničená synagóga v Kynžvartě l Silniční kaplička (Malá Hleďsebe) l Zaniklá židovská synagóga (Malá Šitboř) l Děkanský chrám Nanebevzetí (Mariánské Lázně) l Pravoslavný kostel sv.Vladimíra (Mariánské Lázně) l Evangelický kostel (Mariánské Lázně) l Anglikánský kostelík (Mariánské Lázně) l Vypálená synagóga (Mariánské Lázně) l Kaplička Lásky (Mariánské Lázně) l Zaniklá kaple (Martinov) l Ruina mlýnské kaple (Martinov) l Kostel sv.Šimona a Judy (Milíkov) l Zaniklá zámecká kaple (Milíkov) l Domácí kaplička ve zdi (Milhostov u M.L.) l Zaniklá mostní kaple (Milhostov u M.L.) l Farní kostel apoštolů sv.Petra a Pavla (Mnichov) l Ruina Siardovy kaple (Mnichov) l Zaniklá Dělnická kaple (Mnichov) l Zaniklá Fischbachova kaple (Mnichov) l Mariánská silniční kaple (Mnichov) l Kaple sv.Barbory (Mokřina) l Kostel sv. Vavřince (Ovesné Kladruby) l Obecní kaple (Podlesí) l Poutní kaple Kneipelbach (Podlesí) l Zaniklý farní kostel sv. Leonharda (Prameny) l Zaniklá hřbitovní kaple (Prameny) l Zaniklá Mariánská kaple,silniční kaple, Katzenbauerova kaple, Brunnerova kaple (Prameny) l Ruina kaple u Dlouhé Stoky (Prameny) l Ruina Parthovy kaple (Prameny) l Zaniklá domácí kaple sv. Jana Nepomuckého (Prameny) l Zaniklá Svatojánská kaple (Prameny) l Kostel sv. Jana a Pavla (Rájov) l Kostelík P.Marie Pomocné (Sítiny) l Mariánská kaple (Skláře) l Kostelík sv. Anny (Stará Voda) l Obecní kaple (Těšov) l Farní kostel sv.Víta (Trstěnice) l Farní kostel Čtrnácti svatých Pomocníků v nouzi (Tři Sekery) l Zaniklá kaplička sv.Anny (Tři Sekery) l Zaniklá kaple na Křížovém vrchu (Úbočí) l Obecní kaple Nalezení Svatého kříže (Úbočí) l Zaniklá synagóga (Úbočí) l Kostel sv.Antonína Paduánského (Úšovice) l Hřbitovní kaple a silniční kaplička (Velká Hleďsebe) l Kostel sv.Anny (Velká Hleďsebe) l Zaniklá kaple v tisícileté lípě (Zádub) l Zaniklá kaple Nejsv.Trojice (Žitná)

Zdeněk Buchtele: Kynžvartské celnice ?

-rš-
Kostela sv.Víta v Trstěnicích
Ruina kynžvartského hradu
Perský šach navštívil Mariánské Lázně (1900)

Jakou barvu měly domy v Mariánských Lázních

Nové české pamětní mince

Mapy okolí z roku 1949


Před stopadesáti lety se narodil první prezident Československa

Curriculum vitae - Tomáše Garrigue MASARYK
      V roce 1934 vydaný "Kulturní adresář ČSR" jako biografcký slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic sepsal tehdy dr. Antonín Dolenský, bibliotékář Národního muzea v Praze. Na prvním místě mezi několika tisíci jmény současníků bylo jméno prezidentovo. Následoval Jan Malypetr, rolník z Klobouků, jako předseda vlády, jmenované 14.února 1934 a celá vláda. Krátký životopis Masarykův zachycoval tehdejší pohled veřejnosti, třebaže tu chybí zmínka o bojích kolem Hankových rukopisů, o tzv. hilsneriádě (1899-1900) aj.:
      "MASARYK Tomáš Garrigue PhDr., president ČSR, * 7.3.1850 Hodonín. Před gymnasijními studiemi se učil zámečnictví a vypomáhal při vyučování.Po maturitě studoval filosofii, filologii a přírodní vědy ve Vídni; 1879 habilitován předloživ spis "Sebevražda"; 1882 -1914 profesorem Karlovy university. Navštívil Německo, Rusko, dvakráte Severní Ameriku. Vedl revue "Atheneum" (1884-1893) a redigoval "Naši dobu". Přetvořil původní hnutí realistické kritickovědecké v politickou stranu a stal se poslancem v říšské radě. Zastal se svobody universit, učení ve sporu prof. Wahrmunda a zasáhl účinně do tří tzv. velezradných procesů srbských. Schopnosti organizační, osobní kouzlo, obratnost žurnalistická, znalost řečí a skvělý rozhled předurčily ho, aby se stal za světové války vůdcem československého odboje protirakouského za hranicemi. Informoval a přesvědčoval cizinu, organizoval legie, revoluční armádu v uchu husitském a budoval spolu s domácími revolučními pracovníky vítěznou cestu k 28.říjnu 1918. Jako filosof kriticky doplňuje a překonává pozitivismus Comteův a Spencerův a zdůrazňuje životní praxi, spočívající na mocných hodnotách etických. Jeho ryzí filosofie se týká nauky lidského poznání, psychologie, sociologie, dějin filosofie a estetiky. Jeho všestranný duch sílený četbou a zkušeností statečného člověka otužilého sportem a přísnou životosprávou, rád se probíral soubory problémů o dějinné filosofii české. Patří jako literát, profesor, žurnalista, politik, revolucionář, státník a myslitel k nejzávažnějším jevům českého života jak po stránce individualistické, tak i mravní.
      Manželka Charlotta Garrigue +, čtyři děti: Alice Dr., Herbert +, Jan a Olga.
      Spisy: Teorie a praxis, Platon jako vlastenec, Počet pravděpodobností a Humeova skepce, Bl.Pascal, Teorie dějin podle zásad T.H.Bucklea, O studiu děl básnických, Sebevražda, Základové konkrétní logiky, Otázka sociální s kritikou Marxe a Engelse, Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Naše obrození a naše reformace, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického obrození, Palackého idea národa českého, Rusko a Evropa, nová Evropa, světová revoluce.
      Jeho dcera Alice Masaryková PhDR, předsedkyně Československého Červeného kříže, * 3.5.1879 Vídeň, činnost: praktická sociologie, členka Revolučního národního shromáždění (1918-1920).
      Jeho syn Jan Masaryk, mimořádný a zplnomocněný vyslanec ČSR, *14.9.1886 Vinohrady, nyní bytem Londýn, 8, Grosvenor Place S.W.1.
Starší syn Herbert zemřel za první světové války.
"Kulturní adresář 1934"
 

SERIÁL : Z řady minulých generací vlastivědníků Mariánskolázeňska a Tepelska
Franz Klement

      Šťastná to krajina, v níž první úplnou vlastivědu napsal muž tak přísný k sobě i ve škole ve věci pravdy a faktů. Byl prvním učitelem, který německým žákům na Tepelsku připomínal slovanský původ kraje a mnohých z nich. Připomínal, že Hohendorf se původně jmenoval Zádub, Pfaffengrün byly Popovice, neboli "ves kněze" a Rauschenbach že se jmenoval Swurvody jako ves, kde se stékaly potoky. KLEMENT uvádí u každého jména obce původní české jméno, při čemž základním pramenem je papežská listina z roku 1273. Jsou ovšem i jiné prameny, které však neznáme - například v jaké listině nalezl české "Svurvody" ?
      KLEMENT popsal i zdejší jazyk - tepelský dialekt, který nese mnoho bohemismů a je značně vzdálen od Egerländu, k němuž se dnes - prý z historických kořenů - hlásí sudetští Němci od Žlutic až po Aš.
      KLEMENTOVA péče o slepé a postižené žáky byla tak vzácná, že se objevila i v nápise na jeho hrobě na tepelském hřbitově. Když jsme nalezli v roce 1970 Klementův hrob, netušili jsme, že jeho fotografie se stane zakrátko historickou. Zanedlouho potom byl hřbitov přejet buldozerem a s hroby Tepelských zmizel i hrob Klementův. Vděk, který ke Klementovi neseme a který dnes vyjadřujeme, nemůže však vyvážit naše vandalství při zničení jeho hrobu před 30 lety. Klementova vlastivěda dodává jednoznačné argumenty z Tepelska před 130 a více lety proti různým tvrzením, vznikajícím na sudetoněmecké straně.

Životopis

      Franz Klement se narodil 1.července 1841 v Pačíně (u Bezdružic) čp.7. S učitelstvím začal jako podučitel v Babicích, 29.května 1866 se oženil s Mag-dalenou Landovou z Lestkova čp.119. Roku 1869 si udělal zemědělský učitelský kurs v Libverdě. V dalším desetiletí vznikala jeho vzácná vlastivěda. Později absolvoval první kurs pro učitele měšťanských škol pro výuku hluchoněmých a slepých žáků v roce 1889 v Praze. Po 45 letech vyučování jako učitel a jako vrchní učitel v Teplé odešel roku 1905 do penze. Čekala ho ještě jedna přeslavná životní událost - 29.května 1926 ve svých 85 letech slavil se svou ženou diamantovou svatbu. Franz Klement zemřel v 88 letech, dne 3.února 1929. Neměl žádnou nemoc, dožil svůj život stářím. Jeho manželka Magdalena zemřela 7.7.1931. Bohužel hrob, ke kterému jsme v roce 1971 položili květinu a vyfotografovali, byl zanedlouho zplanýrován po rozhodnutí MNV Teplá jako celý tepelský hřbitov a tak se nedokonalá fotografie zůstala poslední historickou památkou na tohoto historika. Na bohatě ornamentovaném náhrobku byl i třířádkový nápis připomínající jeho zásluhy o slepé děti.
Klementovi při diamantové svatbě v Teplé      Úděl, který si dobrovolně zvolil, byla péče o chudé, opuštěné slepé děti, které převychovával na užitečné členy lidské společnosti. Vyučoval je ve všech školních předmětech a svou vlídností a trvalým zájmem nalezl cestu, jak zmírnit propast mezi slepými a vidoucími, jak překlenout jejich těžký osud, totiž vzděláním a řemeslnou výukou. Za svou humánní činnost získal mnoho školských i vládních pochvalných dekretů.

Předmluva k vlastivědě 1878

      Porevoluční doba po roce 1848 přinesla časem značné změny. V roce 1868 bylo nařízeno, aby duchovní správa škol přešla na světské úřady. Dosud měli hlavní slovo ve školách faráři. Podle zákona z 14.5.1869 došlo k zesvětštění škol. Školní docházka byla prodloužena na 8 let. Místo triviálních škol vznikly tzv. obecné školy. Nejlépe si vedli učitelé v místech mimofarních, kde nebyl žádný vliv farářů. Kromě základních předmětů vyučovacích přibylo kreslení, tělocvik, zpěv a ženské práce. Další předměty jako historie, zeměpis, přírodopis, které se dosud učily jen v předmětu čtení, se staly samostatnými předměty. Dále vznikly měšťanské školy, a to v okresních městech. Sem chodili žáci z 5.třídy obecné školy a absolvovali 6. až 8.třídu. Směli chodit jen do té měšťanské školy, která byla v jejich městě. Venkovské děti nemusely chodit do měšťanské školy, mohly pokračovat ve vícetřídce na vesnické škole. Pokud chodily do města, musely přes zimní měsíce překonávat závěje na cestách a pouze děti s mimořádnou motivací a pílí toto překonaly. V říjnu 1875 byla otevřena budova nové moderní měšťanské školy v Teplé.
      V tomto prostředí školských reforem,v roce 1878 vychází Klementova vlastivěda okresu Teplá. Zajímavá je Klementova předmluva, kde vysvětluje motivy jejího sepsání a přání, aby sloužila všem.
      "Podle školního a vyučovacího řádu z 20.8.1870 patří do obecné školy mezi předepsané povinné předměty také vlastivěda podle § 58.
      Přesvědčen o důležitosti tohoto předmětu, zpřístupnil jsem ho jednomu slepému žáku, kterého jsem vyučoval soukromě. Na schůzi učitelského spolku Teplá-Bezdružice dne 5.srpna 1875, udělal jsem s tímto žákem praktickou přednášku z vyučovacích předmětů obecné školy, a také z vlastivědy. Již tehdy mě žádalo více mých kolegů, zda bych z tohoto vyučovacího předmětu dal do tisku látku, kterou jsem zkoušel slepého žáka, a dal tak impuls k zhotovení vlastivědy školního okresu Teplá-Bezdružice, avšak toto přenechám z několika důvodů jinému peru.
      Od té doby proběhlo poměrně dost konferencí a učitelských schůzí, potvrzujících, jak žádoucí a nutné by bylo vodítko k výuce vlastivědy; přesto se nestalo nic, aby vznikl návrh příslušného dílka. Konečně byla položena na schůzi učitelského spolku Teplá-Bezdružice dne 6.září 1877 v Úterý otázka panem kolegou Hildweinem: "Bylo už ukázáno, jak si učitelský spolek vzal k srdci vydání vlastivědy Teplá-Bezdružice školního okresu ?" Nato padl návrh od kolegy Baiera: "Vedoucí spolku by rád připravil vlastivědu tak, jak sám svého slepého žáka vyučoval a příležitostně, na příští schůzi spolku, prakticky předvedl, a toto zveřejnil v novinách Marienbader Zeitung." Byl jednomyslně přijat zdvižením rukou..
      Slíbil jsem tehdy, s dovolením redakce jednat ve smyslu závěru schůze, upozornil jsem však, jak uvedeno v listě č.42, na několik překážek, které vznikly - totiž brát ohled na vlastnosti onoho politického týdeníku. - Abych mohl splnit svůj slib, předložil jsem těmto ctěným pánům kolegům slíbené poznámky s podotknutím, že velice lituji, že tyto připomínky při nedostatku času nemohu plně doplnit, jak bych si přál.
      Následoval potom, s výjimkou nepatrných změn a několik přídatků, pouze otisk poznámek diktovaných mému slepému žáku, jak ode mne žádal učitelský spolek. Ostatně je pro každého učitele lehké, přizpůsobit látku na místní poměry okruhu jeho působení a okolí a objasňovanou látku tam, kde je to nutné, vyložit žákům v jiné vhodnější formě.
      Že knížka nesmí být učitelem vyučována přesně v pořádku, v jakém je předložena, je asi samozřejmé; neboť konkrétní učitel ví více, jak učební plán předepsat u jednotlivostí jako je konkrétní škola, místo a jeho nejbližší okolí.
      Musí začít postupně v pořádku kapitol a celý okres popsat, při čemž vždy vybrat jenom to nejdůležitější a nejnutnější. Připadá na něj úkol, jednotlivé partie svým žákům předkládat ve zhuštěné formě, přičemž nepodstatné věci a počty může vyřadit. Jsou to věci, které jsem slepému žáku diktoval pro úplnost, abych jeho paměť - u slepého znamená mnohem více než u vidícího - cvičil.
      Jakým způsobem bude vyřazování a vybírání nejdůležitějších momentů prováděno, stanoví se na příští schůzi učitelského spolu Teplá-Bezdružice při přednášce, která se toho bude týkat. P.T. členy spolku prosím o jejich názor, jak jsem již pány kolegy nejpřátelštěji požádal, aby mě upozornili na některá žádoucí pozměnění.
      Konečně ještě připomínám, že jsem jako pramen ke kapitolám mé vlastivědy využíval kromě okresních disponibilních pramenů také díla autorů jako Danzer, Heber, Karlík, Klimeš, Mikowec, Nassl, Nitsch, Schaller, Sommer, Sternberg a Zapa Kéž toto dílko u obyvatel Tepelského okresu najde přátelské přijetí a dokáže u nich probudit a podporovat lásku k vlasti."
      První vydání bylo brzy rozebráno. Tak je to patrné z Klementova dodatku ke druhému vydání:
      "Rychlý odbyt a přátelské přijetí mého dílka, jaké potěšilo, dovoluje mi přikročit ke druhému vydání s některými zlepšeními a přídatky. Předávám je veřejnosti s přáním, aby stejně jako první vydání přineslo mnoho radosti a aby probudilo lásku k rodnému kraji, z které vychází pravá láska k otčině, která nemá nic společného s ústním patriotismem, zato však s nadšením pro všechno dobré a krásné, tak jak to vyslovuje básník:
      Wer's Haus nicht liebt, wo seine Wiege stand -
      Und sei's im Dörfchen noch so klein
      Der liebt fürwahr auch nicht sein Vaterland,
      Wird überall ein Fremdling sein.

      (Kdo nemiluje dům, kde stála jeho kolébka
      A ve vesničce ještě tak malé
      Ten nemiluje ba arci ani svou otčinu
      A bude všude jedním cizincem.)
                                              Teplá, březen 1882

      V Klementově vlastivědě je podrobná statistická tabulka obcí Tepelska s počty obyvatel, výměrou, počty stavení, hospodářské údaje o bohatství obcí atd.
      Císař František Josef I. schválil Klementovu vlastivědu a 22.května 1882 rozhodl dokonce zaplatit výlohy výtisku Klementovy vlastivědy. Tyto peníze věnoval Franz Klement k výchově a vzdělání postižených dětí.
      Klement napsal také knížku "Ein zweiter Hocke-wanzel", kde sebral v místním dialektu sepsané různé žerty a humorné příběhy z Dolního Jamného. Z toho je patrné, že byl Klement nejen vášnivým myslivcem, ale svým samorostlým svérázným humorem proslulý a mezi kolegy oblíbený.

Závěrem

      Mezi vlastnosti Franze Klementa patřila neobyčejná statečnost. Byla motivována jeho prioritou v pravdivost. Dokladem jsou i jeho řádky o Reitenbergerovi, které se nepříjemně dotýkaly představitelů v klášteře. Vždyť Franz Klement se narodil ještě na panství vrchnosti tepelského kláštera a vztah ke klášteru jako všemocnému vládci v kraji i po zrušení vrchnostenských poměrů stále přetrvával. Bylo opovážlivostí (a z hlediska kláštera "nezdvořilostí") , psal takové kritické řádky o klášteru. Byla to doba, kdy klášter vyžadoval naprosté mlčení o Reitenbergerovi.
      Připomeňme, že na pohřeb zakladatele Mariánských Lázní do Wiltenu před 18 lety, v březnu 1860 nepřijel nikdo z kláštera a neodvážil se přijet nikdo ani z Mariánských Lázní. V roce 1878, kdy vychází I.vydání Klementovy knihy, nestála ještě socha Reitenbergera v Mariánských Lázních. Vyslovovat pravdu o tomto muži nadto v městě Teplé přímo v sousedství kláštera - to byla statečnost.

Literatura:
KLEMENT Franz: Der politische Bezirk Tepl - ein Beitrag zur Heimatkunde, tisk Hermann Holub v Tachově, vlastním nákladem autora, I.vydání leden 1878, II.vydání březen 1882.
Schmutzer J.- .Zerlik O.: Das Tepler Land, Geisenfeld 1967

KLEMENTOVA POVĚST o ÚŠOVICÍCH

      Úšovice dostaly jméno podle dávno rozpadlého rytířského hradu Úšwice, jehož stopy dosud vidíme na zahradě čp.37 a 38 (v roce 1912 byly zaházeny majitelem). Pod hradem vzniklo 26 stavení, což byli poddaní tohoto rytíře, který však byl jen leníkem rytíře Sezimy (Hroznatův otec) a jeho předků. Kolem roku 1190 na Úšwici žil Bohuslav ze Švamberků. Tehdy vládl v Německu Jindřich VI., syn Fridricha Barbarossy a vedl válku v Itálii. Války se účastnil Konrád Otto Český se svým panstvem. Také úšovický Bohuslav postavil 14 jezdců, vedených jeho synem Jindřichem. Panovník zemřel 9.září 1191 a Jindřich se vrátil po čase z Milána s italskou nevěstou a svatba měla být na hradě. Uprostřed svatby se ozvalo volání "Hoří!". K hasení bylo pozdě - úšovický hrad byl dřevěný a zcela vyhořel. Podezření padlo na dceru jednoho poddaného, která se s mladým rytířem znala. Dívka byla hledána a nalezena na pístovském hřbitově na hrobě své matky. Přísahala, že je nevinná, ale přesto byla potrestána - vykopána jáma, tam vržena, probodena kůlem. a zasypána. Kupodivu kůl vyhnal kořeny a vyrostl ve veliký strom, což považováno za zázrak. Mnohá děvčata si tu na místě nevinného zde pohřbeného děvčete vyprošovalo splnění svých přání. Církev se rozhodla zabránit různým poblouzněním, nechala přes odpor vesnice strom porazit a byl tu postaven kamenokříž, později dokonce památník při cestě do Stanoviště. Říkalo se tu "Marterl". Přesto stará pověst přežívala i nadále a místo stále uctíváno. (Zkráceno.)
 


Masaryk v boji s rukopisy

      Letošní březen je mimořádně bohatým návratem k postavě prvního prezidenta Československa, neboť je rokem jubilejním. Masaryk se narodil před 150 lety - 7.března 1850. Naše poznatky o něm nesporně ovlivnilo mlčení, resp. bagatelizování Masarykovy úlohy pro založení ČSR. Toto mlčení trvalo čtyřicet let (1948-1989) a jen nejstarší generace zažila Masarykovu dobu. Všechny ostatní generace se potýkají s nedostatkem zpráv o postavě T.G.Masaryka, která kladou historici v české historii do stejné roviny jako byl Jan Hus či Jan Amos Komenský.
      Mariánskolázeňští vlastivědníci od roku 1990 několikráte připomínali dvě prezidentovy návštěvy Mariánských Lázní; nově pak ještě třetí, málo známou návštěvu s Alfrédem Schlesingerem někdy kolem roku 1880.
      Nyní chceme na příkladu bojů o rukopisy přiblížit těžké politické spory, které Masaryk podstupoval a v nichž často stál téměř osamocen proti celému národu. Nenávist jeho odpůrců, která pramenila z osobní pomstychtivosti a zákeřnosti, a jejich snahy zničit Masaryka sice zapadly v historii národa, protože stály na lži. Ale přežívaly v protimasarykovských knihách, plných zášti. Dodnes kolují různé strojopisy o Masaříkovi, o jeho židovském poslání, o pravosti Hankových rukopisů a čtenáři, kterým je stoletá historie neznámá a o Masarykovi nečetli, čtou pomluvy v rozpacích. O to cennější byl třídilný televizní seriál Zdeňka Mahlera o Masarykovi. Náš příspěvek se opírá o fakta z knihy Jaroslava Opata "Filozof a politik T.G.Masaryk" z roku 1990.

Kořeny vzniku a objev "RUKOPISŮ"

Josef Mánes: Ctimír a Vlaslav      Boje o rukopisy vtáhly Masaryka do dění v roce 1886. To už měly rukopisy desítky let trvající ostudnou historii. Lze se s ní seznámit ve sborníku Národního muzea z roku 1969 "Rukopisy královédvorský a zelenohorský". Ve sborníku uvádí Miroslav LAISKE bibliografii o rukopisech. Má 1078 titulů !!!
      A tak telegraficky. V letech 1818-1819 a 1827-1828 ohlásil Václav HANKA, knihovník Národního muzea, že nalezl jednak sám jednak s přáteli na různých místech tyto staročeské středověké památky: Píseň vyšehradskou, Rukopis královédvorský, Rukopis zelenohorský, Milostnou píseň krále Václava, glosy v slovníku Mater verborum a Evangelium sv.Jana. Dnes víme, že šlo o padělky samotných nálezců.
Nutno říci, že nešlo o nějakou českou specialitu. Většina národů v době romantismu zhotovovala padělky z minulosti, aby ukázala bohatou kulturní minulost svého národa. Uvádějí se verše Chattertonovy, Zpěvy Ossianovy aj. Vedle nich vznikala literární díla jako Miltonův Ztracený ráj, ruské Slovo o pluku Igorově, Chateaubriandův Atala. Byla to doba romantismu, která holdovala hrdinům středověku a zvyšovala tak sebevědomí evropských národů. Jak psal Marc Bloch: "Z jednoho konce Evropy na druhý zní koncem 18. a počátkem 19.století široká symfonie falzifikací…"
      Česká falza nebyla tedy žádnou zvláštností. Měla ovšem svá specifika. Prvním specifikem bylo, že se objevila později než v jiných zemích, kde toto doznívalo. Češi obzvláště - po téměř 200 let trvajícím pobělohorském útlaku - tolik potřebovali pozvednout kulturní sebevědomí. Po J.A.Komenském neměl český národ žádného evropsky významného kulturního představitele. První obrozenci jako Pelcl, Dobner, Dobrovský, Jungmann, Puchmajer se snažili překlenout tuto kulturní propast usilovnou poctivou prací ve vědě a v kultuře. Naproti tomu skupina okolo Hanky se však rozhodla jít jinou, nepoctivou cestou. Jestliže chyběly staré české památky, které by Čechům připomínaly národní hrdiny, zrodil se nápad je "vyrobit" a jakoby náhodně "objevit".
      Druhé specifikum v Čechách vycházelo z prvního: protože doba pokročila, Evropa měla už zkušenosti z falzifikací. Odhalení falzifikátorů bývalo publikováno a tito znemožněni. Chatterton reagoval dokonce sebevraždou. Šlo tedy o nebezpečný pokus, ale Hanka neustoupil. Snad tady jsou kořeny oné rádoby "české chytrosti" přelstít svět. Bylo nutno nejen napsat, zbásnit, ale i použít středověké písmo, napsat na staré pergameny, aby byly nálezy co nejvěrohodnější. Tyto technické fígle později ztížily odhalení falz.
      Třetím specifikem byla antiněmecká ideologie falz - záměr postavit a povýšit kulturu starých Čechů nad kulturu Němců. V Libušině soudu pomlouvá Ratibor Němce: "Nechvalno nám v Nemcech iskati pravdu - u nas pravda po zakonu svatu.", atd.

PRVNÍ KRITIKOVÉ - DOBROVSKÝ

Josef Mánes: Opuštěná      Prvním, kdo jednoznačně odmítl Hankovy objevy, byl Josef DOBROVSKÝ. (Poznámka: Jen na okraj uveďme, že také on patřil mezi hosty v Mariánských Lázních (1823) a měl pamětní desku na domě HVĚZDA.)
      Když dostal o Vánocích 1818 do ruky "Libušin soud", napsal: "Rukopis ten, jejž horlitelé sami složili, jistě podvržen a vnově na starém pergamentu pozelenalým inkoustem napsán jest, jakž já hned z textu, když jsem ho viděl, soudil." Dobrovský byl s falzifikátory hned hotov a v roce 1823 v psaní polskému Lindemu jen dodal, že padělatele zná, protože to byli jeho žáci, kteří se u něho učili staroslovansky a že jejich "šmíru" (Geschmiere, mazanost) poznal z tónu, z přimísení ruských slov, z afektované ortografie. Dobrovský psal: "Když jsem to důkladněji prohlížel, nemohl jsem soudit jinak, než že je to klukovství, kterým chtěli padělatele z přehnaného patriotismu a z nenávisti k Němcům oklamat jiné, neopatrné." V roce 1824 Dobrovský veřejně vystoupil proti Libušinu soudu a označil ji za "zjevně podvrženou "šmíru".
      Hanka s přáteli se nezalekli kritiky. Jejich malost a další špatné vlastnosti je vedly k tomu, že obvinili Dobrovského z nevlastenectví, že pomlouvá slávu svých praotců a že je odrodilcem. Vědec a ryzí vlastenec Dobrovský (+ 1829) byl tak umlčen před národem na několik desítek let, kdy vládlo přesvědčení o pravosti Rukopisů. Znovu se oživující český národ se opájel "objevenými" kulturními poklady.
      Pravdu o falzech se však nebylo možno umlčet. V roce 1837 vystoupil proti nim Dobrovského přítel a slavista Slovinec B.Kopitar a po něm jeho žák Miklošič, rovněž Slovinec. Po roce 1850 přišli další kritici - Moravák Fejfalík a Němec Büdinger, oba znalci českých dějin. Obrana rukopisů byla vedena hrubostmi proti těmto kritikům, bez vědeckých argumentů. Například Büdinger byl odsuzován, protože byl Žid.
      Bohužel mezi české obránce rukopisů patřili i lidé vzdělaní a ušlechtilí jako Palacký či Šafařík. Byli nadšeni objevy a dokonce je vydali jako "Památníky české řeči" v roce 1840. Další svazek však už nevydali ….
Josef Mánes: Přišlo rané slunce      Došlo k tomu, že v roce 1849 Hanka, povzbuzen úspěchy, objevil "Libušino proroctví". Opojení však bylo osudné.
      V objevu byl brzy rozpoznán padělek a v napjaté atmosféře byla ustavena v roce 1857 komise v Národním muzeu, která zkoumáním zjistila, že objevy "Milostná píseň krále Václava" a "Píseň vyšehradská" jsou bezesporu také falzy. Víra v rukopisy byla silně otřesena.
      Šafařík psal 1857 smutně Pogodinovi: "Propadly žalostně dva staré zlomky. Komise bude v práci pokračovat a propadnou další. De his tacendum, až komise vydá rezultáty. Tedy ještě tato hanba!"
      V obraně Hanky zůstával PALACKÝ, přesvědčen o pravosti obou rukopisů. HANKA se musel vyslovit. Nezbylo mu, než podat žalobu u soudu proti jeho kritikům. Soud odsoudil kritiky jako nactiutrhání. Tedy vítězství padělatelů, ale fakticky labutí píseň pro Hanku. Národ ovšem stál za Hankou, zvláště proto, že tu bylo přesvědčení, že jde o německý útok na český národ z Vídně.
      Když 12.ledna 1861 Hanka zemřel, byl pochován na Vyšehradě za doprovodu desetitisíců Čechů v čele s českými představiteli. Byla tak provedena demonstrace víry Čechů v pravost "svých" Rukopisů. Byla to zároveň bohužel demonstrace pošpinění čestného Dobrovského za jeho kritiku.
      Zatímco Chatterton skončil sebevraždou, falzifikátor Hanka byl pohřbíván jako hrdina. Ó český národe!
      Ačkoliv mezi Čechy byl zájem Rukopisy už více nezpochybňovat, po letech přešlapování (1877) pověřil výbor Národního muzea Bauma a Pateru prozkoumat glosy v Mater verborum. Zjištěno 950 glos padělaných, 339 pravých. Proti pravosti Rukopisů nato v letech 1878-1880 psal Moravan profesor Vašek v Brně a profesor Šembera ve Vídni. Jejich argumentace si všiml znalec staročeštiny a profesor na pražské univerzitě Jan Gebauer a rozhodl se, že Rukopisy sám prozkoumá, aby vyloučil jejich osočování. Ale v roce 1881 oznámil, že Rukopisy vylučuje z přednášek o staré české literatuře. To bylo zděšení. Co se stalo ?

Bouře proti Gebauerovi a vstup Masaryka do sporu o Rukopisy

Josef Mánes: Zbihoň      Gebauer rozhodl v roce 1885 požadovat prozkoumání Rukopisů. Hned nato, v prosinci 1885, Národní listy začaly otiskovat Hattalovu obranu Rukopisů s hrubým výpadem proti Gebauerovi a všem, kdož by našli odvahu zpochybnit pravost Rukopisů. Neomalené vyhrožování kritikům se stalo tradiční typickou metodou všech obránců Rukopisů. Hattala psal o "pomlouvačích nejbídnějšího druhu, kteří by dopustili, aby se ubohý český národ dožil neslýchané potupy a hany, která by ho právem potkala,kdyby byly Rukopisy falzifikátem …" Redakce se připojila a žádala, aby byla učiněna přítrž balamucení ct.obecenstva. Šlo o to, zakázat do budoucna přezkoumávání pravosti Rukopisů!
      Obránci, kteří už umlčeli Dobrovského, Kopitara, Fejfalíka, Büdingera, neviděli problém umlčet i novou kritiku. Gebauer se však nechtěl smířit s napadením a obrátil se na profesora Kvíčalu. Ten mu doporučil mladého Masaryka, který prý "je k boji jako stvořen". Masaryk uveřejnil Gebauerův článek v Athenaeu "Potřeba dalších zkoušek Rukopisů…". Bylo to vyznání vědce, který nalezl četné důkazy proti pravosti. Píše, jak mu bylo trapně a jaký zármutek u něho vznikl. Ale šlo tu o povinnost vědeckou a vlasteneckou, třebaže je "těžká a traplivá", nepříjemná a nerada se slyší.
Josef Mánes: Přišel cizinec v dědinu      Začala zuřivá kampaň proti Gebauerovi a Masarykovi. Obránci se formovali kolem měsíčníku Osvěta s redaktorem Vlčkem. Zde stáli profesoři-historikové V.V.Tomek a J.Kalousek. Dále tu byly Národní listy s vydavatelem Juliem Grégrem, který se opíral o profesora Hattalu. Znalce staročeštiny Gebauera představili prostým čtenářům jako nezodpovědného diletanta. Ještě vulgárněji zaútočili na Masaryka, který "přistupuje se zednickou štětkou k drahocenným freskám místo jemného malířského štětce". Masaryk je prý "hyena, která přišla aby hlodala a zohavila kosti nejslavnějších našich vlastenců." Národní listy volaly: "Odstraňte oba škůdce z univerzity!"
      Ani Rieger neopustil řady obránců Rukopisů. Měl svůj zvláštní důvod: byl přesvědčen, že by Hanka nebyl schopen vytvořit taková díla, a proto věřil v pravost Rukopisů, zvláště proto, že je kritizovali vídeňští Němci! Tomek označil Gebauerovu žádost o chemické zkoušky Rukopisů za "bláhovost" a jeho linkvistické námitky za "jalové", třebaže Tomek byl právě v linkvistice nešťastný laik! Také historik Jireček se postavil proti kritice. Když i paleograf profesor EMLER potvrdil svou víru v pravost Rukopisů (třebaže u Zelenohorského rukopisu prý existují pochybnosti), zdálo se, že kritici nemají šanci.
Josef Mánes: Záboj a Slavoj      V souboji o Rukopisy byl zajímavý rozdíl mezi oběma stranami. Kritici Rukopisů užívali vědecké argumentace - Gebauer napočítal v Rukopisech přes 1000 jazykových a mluvnických chyb proti normám staročeštiny z celku 6000 slov ! Masaryk žádal, aby Rukopisy podrobila kritika sociologická, estetická, paleografická, za jakých okolností byly nalezeny, kdo, kdy, kde je sepsal, či složit mohl. Žádal komplexní kritické prostudování Rukopisů. Naproti tomu obránci vedeni apriorní vírou v pravost Rukopisů volili apologetiku odvoláváním se na známé, převážně již nežijící osoby, především Palackého, pak k hrubostem, k vyhrožování, k osočování kritiků ze zrady.
      Na rozdíl od času Dobrovského nezůstali však kritici Rukopisů osamoceni. Přidávala se další jména jako Goll, Hostinský, Král, Kraus, Seydler, Polívka. Jaroslav GOLL v létě 1886 vydal vlastní rozbor Rukopisů a objevil, že jsou tu popsány také události, které se nikdy nestaly. Skutečná fakta totiž nesouhlasila s Hájkovou kronikou, z které falzifikátor vycházel. Goll vydal knížku vlastním nákladem a v úvodu psal: "Ohlašuji napřed, nesestoupím do té nekalé arény, odkud hlučí vřava, za kterou se stydět musíme před sebou i před světem." Goll popsal i vlastní vývoj, jak zprvu hluboce věřil v Rukopisy, a jeho víra se jen pomalu rozplývala, až vzniklo přesvědčení, že jde o falza.
 Josef Mánes: Muži bratrských srdcí     Mezitím někteří měnili tábor, v němž původně byli. Většinou přecházeli do tábora kritiků, ale například profesor Kvíčala se odvrátil od Gebauera k radosti obránců. Zvláště nepříjemně pocítil Masaryk zlobu obránců při jmenování řádným profesorem na pražské univerzitě dne 27.května 1886. Nelibost a zloba se projevila při hlasování. Proti jmenování Masaryka profesorem hlasovali tito profesoři: Hattala, Tomek, Krejčí, Čelakovský, Studnička, Frič, Vrba, Šafařík, Kalousek, Jireček, O.Novák. Mottem jejich souručenství byla pomsta za kritiku Rukopisů! Zášť těchto našich předních vědců snad by měla být uváděná v jejich životopisech a v encyklopediích jako vážné morální provinění. Pro Masaryka hlasoval Gebauer, Goll, Rezek, Král, Vejvodský, Hostinský, Jarník, Sydler, Strouhal a kupodivu i Kvíčala a Durdík. Ostudné hlasování 11:11 znamenalo, že Masarykovo jmenování profesorem univerzity bylo zamítnuto. Této cti se mu dostalo až za deset let - 1.ledna 1897.
      V roce 1887 byly zkoumány Rukopisy chemicky. Chemici prokázali pravost materiálů, čímž podpořili obránce Rukopisů. Ukázalo se však, že se pokračuje v tradici falšovatelů - chemická zkouška byla "holý švindl" a došlo ke "klamání". Proto Gebauer a Strouhal se obrátili na tehdejší světovou kapacitu prof. Wislicena v Lipsku. Odpověděl s podivem nad výsledky pokusů Bělohoubka, takže se obránci Rukopisů znovu stáhli. Bělohoubek vidělů, že neobstojí vědecky a proto začal odmítat, že by kdy vydával Rukopisy za pravé! Jeho zkoušky byly prý jen návodem k sestrojení příští správné metody.
      Spor dostával osobní ráz a obránci se soustřeďovali na to, jak odstranit Masaryka z univerzity. Došlo k tomu, že akademický senát 3.února 1888 udělil Masarykovi přísnou důtku s výstrahou za urážlivé chování ke kolegům. S varováním, že by mohlo následovat vyloučení z univerzity. Masaryk se sice odvolal do Vídně, ale zde ministr vyučování potvrdil důtku, třebaže vyslovil "rozhodnou nelibost" nad chováním prof.Hattaly v daném sporu.

Závěr sporu

Josef Mánes: Skřivánek      Boj o Rukopisy nebyl samoúčelný. Kritika Rukopisů byla úderem do samých základů českého duchovního života. Byla postavena vědecká pravda proti zakořeněnému ale falešnému národnímu mýtu. Masaryk viděl příčinu ve staletém tlaku proti národu v nesvobodě. Uváděl: "My jsme se naučili před nepřítelem lháti, že jsme nakonec i sobě samým si lhali."
      Filozofická i historická kritika ukázala, že šlo o falza a jejich autorem mohl být oslavovaný Václav Hanka nebo jeho přátelé - spisovatel Josef Linda či malíř František Hořčička. Zatímco profesor Hattala, obránce Rukopisů, utrpěl ve vážnosti, profesor Gebauer dosáhl ztracené úcty.
      Masaryk k tomu poznamenal, že "čest národa vyžaduje poznání pravdy a mravnější je zmužilost schopná uznat omyl než obhajoba omylu, i kdyby v něm žil třeba celý národ." Masaryka s Gebauerem a Gollem, Hostinským a dalšími pojilo pevné pouto, protože byli připraveni v případě prohry nést důsledky zloby a nenávisti obránců Rukopisů a jimi ovlivněného národa.
      Život potvrzuje, že pravda, nejsou-li na ni lidé zvyklí, bude vždy bolet, zraňovat. Přichází-li, aby bourala zakořeněné společenské mýty, bolí nesrovnatelně více. Čest založená na pravdě váží však více než čest, která žije z mýtu. Gastron Paris (1879) již dříve napsal, že "odhalení falz dodá národu více cti, než kolik jí poskytnou dočasně "naivní padělky". A.DENIS napsal "Masaryk postavil vědu proti tradici, pravdu proti zbloudilému vlastenectví. Byl pravým synem národa: obrátil život veřejný na novou dráhu, povstav proti ortodoxii, která je měnila v posvátné dogma. Vrátil Čechům to, co bylo jejich slávou v minulosti a co je zárukou jejich budoucnosti - totiž úctu k svědomí."
Podle pramene "Jaroslav Opat: Filozof a politik T.G.Masaryk 1882-1893 z roku 1990" připravil -rš-.
 

Klimentovský válečný pomník

Válečný pomník z roku 1925 na rozcestí v Klimentově      Roku 1907 byl založen v Klimen-tově Válečný spolek, jehož členové byli váleční vysloužilci. Celkem bylo 35 členů. V roce 1909 byl slavnostně vysvěcen spolkový prapor. Každý člen spolku si musel nechat ušít uniformu na své náklady.
      Přišla první světová válka a po roce 1918 dostal spolek nové jméno - Spolek vysloužilých vojáků (Verein gedienter Soldaten) a vzrostl na 100 členů.
      Bylo rozhodnuto postavit válečným pomník padlým kamarádům na frontách. Začala sbírka a na podzim 1925 byl odhalen válečný pomník. Stával na rozcestí, kde ze silnice (na úseku dvůr - hotel Bárta) odbočovala cesta s javorovou alejí, běžící ke staré cihelně.
      Na pomníku byl nápis "¨Vergesst uns nicht!" (Nezapomeňte na nás) a 36 jmen padlých mužů z Klimentova. Po druhé světové válce byl pomník odstraněn, pravděpodobně hned po válce. Později tu vznikla klimentovská kasárna s domy důstojníků.
 

Lákají jej podzemní chodby a záhady Tachovska

      František Soukup udělal z Tachova středisko v ČR. Proslavil tak své město víc než leckterá místní politická hvězda. Spolupráce s nim a s jeho "nářadíčkem" - virgulí a detektorem - je náramně úrodná. Každá z výprav, které jsme spolu podnikli, znamenala cenné objevy. Na ringvalu u Nimrodu zachytil detektor množství kovových stop dávné minulosti. V zatáčkách nad Holubínem jsme nalezli bezpočet hilzen z německých pušek z doby střetu Němců s americkým letounem a tím potvrzení svědectví českých vězňů o místě, kde byl napaden Pístovský pochod smrti ze vzduchu. Na ruině bradu Výškova na Lazurovém vrchu jsme našli velkou středověkou šipku z luku a malé podkovy, nemluvě o objevu podzemní chodby, vedoucí z dávného hradu. Na podzim 1999 v okolí Sklářů našel pan Soukup s desítkami "minohledačů" neuvěřitelné množství vojenské techniky, helmy, hilzny, kulky, prsteny, mince, plynové masky. Jeho virgule tu vymezila u železniční tratě i hromadný hrob vězňů z druhé světové války. Na místě vojenského ležení nad Valy z třicetileté války nalezl olověnou kulku do muškety či pistole, na kynžvartském bradě staré podkovy atd.atd. Detektor je naprosto neomylný: jakmile se rozezvučí, jsme stoprocentně na stopě kovových věcí v půdě. Pan Soukup má mnohaletou zkušenost s detektorem a podle zvuku předem vysloví, jaký kov objevíme, v jaké hloubce, jaké velikosti a někdy určuje i konkrétní předmět. Je to fantastické! - Ožívá dávná klukovská zvídavost a upřímné nadšení. Doufejme, že k dosavadním objevům z pístovského pochodu smrti, z hradu na Lazurové hoře, z ležení z třicetileté války přibude brzy ještě mnoho neočekávaného v našem okolí
      Představme pana Soukupa článkem z Plzeňského deníku z 31.1.2000.
Marie Podzimková
František Soukup dlouho pátral po tomto útvaru, kněmuž se váže zajímavá pověst. Zapomněl ho nedaleko Valchy čert a proto se mu dodnes říká Čertův kámen.      Vždy se zabýval něčím neobvyklým. Po dlouholetém potápění a filmování nad i pod vodou se mu dostal v roce 1983 do ruky jeho první detektor kovů. O pár let později pak virgule. Tyhle dvě aktivity ho drží dodnes a zcela jim propadl. "Lidi o mně říkají, že jsem blázen," tvrdí František Soukup z Tachova. Láká ho tajemno, zejména pak vše, co je ukryto v podzemí. Vytvořil si celou řadu teorií, kterým s určitou nadsázkou říká fantasmagorie. Nejčastěji ho uvidíte pobíhat na lukách a lesích Tachovska s detektorem nebo poblíž historických objektů s virgulí. Bádá v muzeích po dostupných materiálech, studuje historii a hledá reálný podklad pro vše, co našel při svých výpravách.

Začalo to vodou a filmováním

      V někdejším tachovském závodě Teroz pracovala v šedesátých letech skupina lidí, kterou bavilo potápění, ale i filmování. Byl mezi nimi i František Soukup. Jeho filmy začaly být známé nejen doma, ale i ve světě, odkud přivezly nejeden vavřín. Většinou ale autor ceny nepřebíral, tehdejší režim mu neumožňoval vyjíždět do ciziny se svými filmy. A tak se s kamarády, stejnými nadšenci jako on, rozhodl, že přitáhne svět do Tachova. Před dvaadvaceti lety založil Mezinárodní potápěčský festival amatérských filmů PAF. "Ta báječná atmosféra a nadšení, které nahrazovalo v začátcích PAFu naši nezkušenost, je cítit i po těch letech. Dnes už je ale festival organizován naprosto profesionálně, naučili jsme se to. Každoročně se tu setkává báječná parta lidí, kteří mají společného koníčka," vyznává se ze své první a stále trvající lásky František Soukup.

Další etapu nastartoval detektor

František Soukup      Kamarád a jeden ze stálých účastníků PAF poslal Františku Soukupovi z Austrálie v roce 1983 detektor kovů. A byla na světě druhá láska. Chvíli trvalo, než se s ním naučil pracovat. Dneska už má mnohem dokonalejší přístroj a lítá s ním po loukách a lesích. Ale nebyl by to František Soukup, kdyby okolo sebe ne shromáždil stejně nadšené lidi jako je on. A pak už bylo na světě další jeho dítko vzešlé z druhé lásky - Mezinárodní závody hledačů pokladů. Letos v září se uskuteční už devátý ročník, který bude zároveň i 3. mistrovstvím ČR v detekci kovů. František se zaslouženou dávkou pýchy ukazuje, co všechno na Tachovsku pod vrstvou země objevil. Krédem se mu stala myšlenka, kterou vyslovil předseda Mezinárodního klubu hledačů pokladů Robert Charroux: "Hledač pokladů žije pro radost z možného objevu, pro lásku k fantastičnu, pro vrcholné vzrušení jediného okamžiku. Nachází bohatství ještě dřív, než objeví jeho skrýš".
      Hledáním s detektorem začala i jeho spolupráce s policií, respektive s pyrotechniky. Na Tachovsku se totiž nachází zejména v lesích mnoho funkční munice, zejména pak z období druhé světové války. "Trochu mě mrzí, že se nikdo nezabývá tím, jak to tady vy padalo na konci války a těsně po ní. Získávám jen kusé informace, které nikam nevedou. Zjistil jsem například, že v pětačtyřicátém roce se tu konala poprava jednoho Čecha, který toho měl mít hodně na svědomí. Nikdo už ale neví, kdo to byl a za co byl popraven," vypráví František Soukup. Kdo ví, možná, že po přečtení těchto řádků se nějací pamětníci objeví.
      "To víte, rád bych našel jednou něco jako Štěchovický poklad. Zatím jsou to jen malé zajímavosti, ale mám z nich velkou radost." Detektor ho přivedl i k další, v pořadí třetí lásce. Ale o té až později.

František Soukup založil Šamany

      O Františku Soukupovi začalo být všeobecně známé, že ho zajímá tajemno. Zřejmě proto se na něj v devadesátých letech obrátili také zástupci léčitelů a psychotroniků. Založili společně jakýsi klub s názvem Šamani, který se pravidelně schází jednou za čtvrt roku. Nejprve jezdili na setkání lidé ze západních Čech, dnes už se scházejí na celorepublikové úrovni. "Do léčitelství nedělám, neumím to, ale je zajímavé jejich jednání pozorovat," říká František Soukup. "Když jsem mezi nimi, fyzicky cítím sílu, která z nich vyzařuje."

Setkání s virgulí bylo osudné

      Vraťme se ale k detektoru. František Soukup s ním nacházel nejen kovové předměty, ale narazil i na záhady a historické zajímavosti, k nimž nemohl proniknout jinak, než za pomoci virgule. "O proutkaření jsem slyšel, ale neměl jsem s tím žádné zkušenosti, přesto mě lákalo zkusit to. Tušil jsem, že pod Tachovem vedou staré chodby. Objevil jsem Slávu Kryštofa. Když jsem s ním šel do parku, nestačil jsem se divit. Virgule se mu v rukou začala točit a on dokázal přesně určit, kudy vede chodba, jak je hluboko, dokonce kdy byla vykopaná. Zkusil jsem to a virgule dělala stejné divy i v mých rukou," vyprávěl o svých začátcích. Dlouho mu trvalo, než na všechny "fígle" přišel, než se naučil správně s virgulí pracovat. Hodně mu pomohl tachovský František Senft a jeho syn. "Začal jsem běhat kolem Tachova a plnit si dávný sen o objevení starých chodeb. Naučil jsem se, jak se na hledání virgulí naladit, je to jako když točíte knoflíkem rádia a hledáte příslušnou stanici."

Všechny chodby směřují do zámku

      K dotvrzení svých domněnek o chodbách pod Tachovem začal František Soukup studovat také historické materiály. První stopu našel v "Dějinách města Tachova" od Antona Blobnera. V jedné z kapitol se dočteme o klášteru ve Světcích: "... veledůstojný páter František Gonzaga, mistr celého řádu, napsal v osmé kapitole své kroniky: Právě se tomuto klášteru dostalo neobvyklé milosti od trojjediného, nejvyššího a největšího Boha tím, že ač neobklopen zdmi, se až do současnosti dochoval nepoškozen a uniknul krvavým rukám kacířů, jimiž, s nemalou lstivostí a záludností budovali spojovací příkopy, aby mohli uskutečňovat nebezpečné přepady řádových bratří. Zejména tak činili nebezpeční stoupenci násilného panování Žižkova..." Právě zmínka o spojovacích příkopech (nebo snad chodbách?), Františka Soukupa zaujala. Také další informace ukazují na možnou existenci chodeb. "Po husitských dobách patřil Tachov nejbohatšímu muži západních Čech Buriánovi z Gutštejna," vypráví František Soukup. "Po bojích nastal relativní klid a lidé v Tachově si začali budovat předsunutá opevnění, kudy by mohli v případě nebezpečí utéci. Podle toho, co mi ukazuje virgule, chodby jsou okolo celého Tachova, pět dokonce vede pod řekou. Ústí na vyvýšených místech nad městem a tyto vrcholy se dají velmi snadno poznat i pouhým okem. Většinou je na nich také nahromaděno kamení. Všechny se sbíhají do jediného místa - do zámku," tvrdí František Soukup. "Mojí největší fantasmagorií je existence jedné chodby vedoucí ve směru na Studánku. Napočítal jsem, že je dlouhá třináct kilometrů, to by končila někde na Přimdě nebo až v Německu."

Byla v Tachově tajná továrna?

      Pamětníci, kterým František rád naslouchá, často hovoří o tajné továrně v podzemí závodu Delta, písemné dokumenty o její existenci ale ne existují. To je další lákadlo pro hledače. "Virgule mi ukazuje, že tam něco je. Tuto moji teorii potvrdil i známý psychotronik MUDr. Václav Vydra ze Sokolova. Pátral jsem i na místě, ale všechno je důkladně zazděno, žádný vchod jsem nenašel," říká František Sou kup a hledá dál.

Hledal i v Kladrubech a na dalších místech

      "Jednou v noci mě probudila myšlenka podívat se s kyvadlem nad mapou na kladrubský klášter. Ukázalo mi chodby. Až sleze sníh, vypravím se tam." Noční probuzení s jakýmsi jasnozřivým nápadem nebylo pro Františka Soukupa nic překvapivého. "Jednou jsem našel detektorem stříbrný prstýnek po Němcích. Je na něm lebka, která má v očních jamkách dva červené kamínky. Jeden jsem někde doma ztratil, a ne a ne ho najít, prolezl jsem snad všechno. V noci mě vzbudila myšlenka, že se mám podívat do rohu koupelny. Skutečně tam na mě červený kamínek koukal."
      František Soukup vyjíždí pátrat s virgulí a nezbytným detektorem i na jiná místa. Zaměřil tak například podzemní propojení mezi Plasy a Mariánským Týncem, mezi historickými objekty na Konstantinolázeňsku a další.

Možná objevil tajné solné sklepy

V lesích Tachovska nachází František Soukup s detektorem značné množství munice, převážně z druhé světové války. Tyto nábojnice do děla ráže 105 patřily americké armádě, která jimi ostřelovala Bor.      "Teď v zimě rád chodím po sněhu. Vyšlapu si cestičky tak, jak mě vede virgule. Pak se podívám, co jsem to vlastně vyšlapal a překreslím si to na papír. Když je to hodně zajímavé, obracím se o vysvětlení na odborníky. Nedaleko Tachova jsem takto vyšlapal velmi zajímavý útvar. Podle názoru architekta historického podzemí by mohlo jít o tajné solné sklepy. Teď studuji historické materiály a dovídám se zajímavé věci. Existují zmínky, že tu kvetlo pašování soli a je docela možné, že tu měli pašeráci tajné sklepy k jejímu ukrytí," domnívá se František Soukup.

Dalším cílem je najít Gemag

      Na Tachovsku kdysi existovaly obce, o nichž je zmínka už jen v historických materiálech. "Například Gemag - Háje byla obec mezi Studánkou a Dlouhým Újezdem. Zanikla možná po husitských válkách nebo po třicetileté válce. Léta hledám alespoň maličkost, která by ukazovala, kde přesně vesnice byla. Zatím marně. Existují písemné záznamy i o dalších vesničkách, například Češtieno či Dyethanwr, ale nikdo je zatím nenašel."

Chystá se vyhrát sázku

      Františku Soukupovi vůbec nevadí, že dosud nenašel vchod do žádné z chodeb, které mu objevila virgule. "Dělám to jen pro radost z hledání. Na to, abych v místě, kde na jdu chodbu, kopal, už nemám sílu," tvrdí. Nevadí mu ani, že o něm mnozí říkají, že je blázen. "Kamarádi si ze mě dělají legraci. Přišel mi do konce od jednoho z Austrálie pohled s textem - nevěř na chodby, stejně nejsou. Rád bych hlavně jim dokázal, že mám pravdu. A tak jsem se s několika z nich vsadil, že jednu chodbu vykopu. Když prý se mi to povede, kamarádi do ní skočí nazí. Už pro tu legraci to udělám a pozvu k tomu noviny i televizi."
 

Po čtyřech letech se okruh uzavřel

      Když jsem před čtyřmi roky hledal virgulí u hradu Gutštejn podzemní chodby, netušil jsem, že na Bezdružicko budu jezdit hledat chodby častěji. Tehdy mi virgule ukázala směr chodby od hradu na sever ke Kozímu vrchu. Příští rok jsem měl ve skautském oddílu v Konstantinových Lázních besedu o hledání pokladů. Přitom jsem se zmínil o tom, co mi ukazovala virgule u hradu Gutštejn. Jeden skaut se ozval, že podle pověsti má chodba vést z Gutštejna až na Falkenštejn.
      Tento hrad stával na strmém skalním ostrohu tyčícím se nad údolím Úterského potoka nedaleko Starého mlýna. Protože Kozí vrch je na spojnici obou hradů, vyšli jsme s několika skauty na Kozí vrch hledat, zda chodba pokračuje dál. Virgule opravdu potvrdila pokračování chodby a zavedla nás až na místo, kde stával hrad Falkenštejn. Cestou jsme narazili na jedno místo na skalním ostrohu, kde virgule "zmatkovala". Domnívali jsme se, že tam mohlo kdysi něco stát. Toto místo jsme nazvali, podle skautského oddílu Ostříži, Ostříží hrádek. Vzdušnou čarou jsou místa hradů Gutštejn a Falkenštejn od sebe vzdálena asi 4000 metrů.
      Další zajímavé místo jsou Bezdružice. Zde na místě nynějšího zámku stál pravděpodobně již od konce 13. století kamenný hrad. Virgule zde nebyla skoupá a ukázala hned tři chodby. Jedna vedla na sever, druhá na východ a třetí na jih. Chodba, která vede z bezdružického zámku na sever směřuje k Českému mlýnu a v úžlabině před ním se stáčí trochu na severovýchod a stoupá na kótu 595, zvanou Špičák. Při prudkém klesání i pak stoupání na Špičák se chodba klikatí. Na skalním ostrohu na Špičáku je místo, kde mohlo stát nějaké předsunuté opevnění.
Schematický plánek podzemních chodeb      V místech, kde virgule ukazuje konec chodby, je propadlé místo o průměru asi 80 cm a do hloubky 30 cm. Vzdušnou čarou mezi bezdružickým zámkem a Spičákem je to 1000 metrů. Ale zde virgule ukázala ještě jednu chodbu a to skoro jižním směrem. Tato chodba vede ke hřišti na kraji Bezdružic a směřuje na Novou Ves. Směr chodby ukazoval, že povede na Falkenštejn, ale chodba mne zavedla na Ostříží hrádek, který je 300 metrů vpravo od Falkenštejna. Byl jsem tím překvapen. Možná, že tam bylo něco důležitějšího než na Falkenštejnu. Tato chodba je značně dlouhá a vzdušnou čarou má pět kilometrů. Z Falkenštejnu vede směrem na Bezdružice také chodba, která se po jednom kilometru napojuje do chodby Ostříží hrádek - Špičák.
      Druhá chodba vede z bezdružického zámku východním směrem. Prochází kolem kostela a za hřištěm se napojuje také do chodby Ostříží hrádek - Spičák. Délka této chodby je asi 700 metrů. Třetí chodba, která směřuje na jih, vede směrem na Horní Polžice. Asi 600 metrů před Horními Polžicemi prochází pod cestou a pokračuje na Ovčí vrch na kótu 694. Vzdušnou čarou je vzdálenost mezi bezdružickým zámkem a uvedenou kótou 2850 metrů.
      Na stolové hoře jižně od Bezdružic je zřícenina významného hradu Švamberka - Krasíkova, která je spolu s kostelem viditelná z dalekého okolí. Stolovou horu jsem obešel po úpatí a virgule mi ukázala dvě chodby. První vede na sever těsně kolem statku v Krasíkově a pokračuje vpravo od domu pod památníkem na Ovčím vrchu, kolem starého kamenolomu až na vrchol hřebenu na kótu 694, na kterou jsem se již dostal jednou od Bezdružic. Tímto virgule ukázala spojení hradu Krasíkov s bezdružickým zámkem. Zde na této kótě 694 je ostroh, ze kterého je nádherný výhled do širokého okolí. Je proto pravděpodobné, že zde také stálo nějaké předsunuté opevnění. Vzdušnou čarou odtud na Krasíkov je 1800 metrů. Druhá chodba z Krasíkova vede východním směrem kolem hřiště v Kokašicích, jižně od Břetislavi, Okrouhlého Hradiště a dále kolem rybníka na Daňkov. Zde pod statkem se napojuje do první nalezené chodby z Gutštejna. Tato chodba je nejdelší. Vzdušnou čarou je vzdálenost Krasíkova a Gutštejn na 6,8 kilometru. Tím virgule uzavřela okruh spojení pod zemními chodbami středověkých hradů.
      I když jsem žádný otevřený vchod nenašel, jsem přesvědčen, že tyto chodby zde existují. Odpůrci chodeb tvrdí, že je to nesmysl, kdo by je prý kopal a kdo by to platil. Já si ale myslím, že horníci, kteří ve středověku dolovali a rýžovali zlato v okolí, by to dokázali. Vždyť již v roce 1220 jich mělo být nedaleko odtud v Úterý na 2000. Středověk byl krutý a strach o život musel být velký. Mít možnost si ho zachránit útěkem podzemím na jiné místo, to mohl být právě hnací motor při kopání chodeb.
      Jak dokázat existenci těchto chodeb zatím nevím. Nožná, že se nějaká na poli pod traktorem propadne, možná, že někdo vykope vchod a nebo za pomoci moderních přístrojů ji zaměří. Vykope-li se někdy vchod, rád bych se do chodby, na dílo našich předků, podíval.
F. Soukup
 

Protitvrzení o starých chodbách P.Mikoty

      Přetištěný článek Fr.Soukupa z časopisu HLÁSKA, zpravodaje Klubu Augusta Sedláčka č.1/2000, ročník XI., str.11, je v časopise ještě doplněn článkem s opačným názorem P. Mikoty. V něm autor dokladuje, jak obtížné by bylo budování podzemních chodeb.
      Například nejznámější chodba v cínovém dolu u Horního Slavkova, tzv. Pluhova štola, sloužící k odvodňování, větrání a ke komunikaci, se budovala v letech 1539 až 1655, měla délku 5 940 m a roční postup kopání byl 70 metrů! Cena dvou metrů chodby byla 10 zlatých.
      Ještě v 19.st. projektovaná slavkovská štola COLORADO, o průřezu 2 x 1,5 m, délky 3700 m, se měla budovat šesti horníky po dobu 100 let. Technické možnosti našich předků byly velmi malé a autor uvádí jako hlavní připomínku důvod - proč by to naši předkové dělali za takovou cenu.
      P. Mikota na konec odkazuje na knihu "1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese, vydanou Okresním muzeum v Sokolově.
 

Bezvěrovský ringval jako "tvrziště Liběšov"

      Měsíčník HLÁSKA se velmi často dotýká našeho kraje.
      HAMELIKA v monotématickém čísle 9/1998 shrnula výsledky našich pátrání po ringvalech v naší krajině v letech 1978-1980, mezi nimiž je i tzv. Bezvěrovský "majestátný" ringval.
Tvrziště Liběšov, 1 km JV od Bezvěrova, stav r. 1992      V časopise HLÁSKA se uvádí zprávička dvou badatelů (viz dole) o "pustém zámku Liběšov" - ale to je náš Bezvěrovský ringval v lokalitě "Na zámečku"! Autoři ho zaměřili v březnu 1992 a připomínají i badatele Petra Rožmberského (1996).
      Vzhledem k tomu, že se naše "ringvaly" sobě podobají jako vejce vejci, jakoby stavěné stejnou partou budovatelů, také "tvrziště Liběšov" nutno řadit do stejné řady a do stejného období vzniku jako ringvaly ašské, Hradiště u Chebu, Těšov, Nimrodský ringval, Rankovický. býv. Úšovický ringval atd.
      Jakýsi neznámý "lid stavitelů ringvalů" čeká na přesnější datovou i terénní lokalizaci.

Tvrz Liběšov

      Nedaleko silnice Plzeň - Karlovy Vary, u obce Bezvěrova (o. Plzeň - sever), v blízkosti krašovského televizního vysílače, se nachází záhadné tvrziště, nazývané v 16. století "pustý zámek Liběšov". Historické zmínky týkající se této lokality již uvedl v Článku Bezvěrovské tvrze Petr Rožmberský v Hlásce 1996, č. 4, s. 47. Na str. 49 - 50 pak tvrziště Liběšov stručně popisuje a vyzývá členy KASu k vypublikování jeho zaměření.
      Protože dosud nebylo geodetické ani žádné jiné zaměření Liběšova v Hlásce zveřejněno, předkládáme náš plánek (měřeno pásmem do sítě), vzniklý v březnu 1992. Na ploše tvrziště zaujme především zbytek po velkém zahloubeném objektu.
S. Šmíd - J. Bombička

 

Tajné podzemní chodby v Čelivi u Konstantinových Lázní

      Tajuplné podzemní chodby, které kdysi spojovaly hrady a hory a v nichž se měly ukrývat poklady se zlatem a drahým kamením, vzněcovaly v minulosti fantazii lidí a lákaly je k hledání.
      Nedaleko Konstantinových Lázní leží prastará česká obec ČELIV. Už v roce 1352 se uvádí v Čelivi centrální fara s farním kostelem sv.Václava. Ke zdejší farnosti patřily filiální kostely v Bezdružicích, na Švamberku, v Okrouhlém Hradišti. Velký význam čelivské farnosti v minulosti lze dokladovat tím, že v letech 1357-1426 bylo zde vychováno na 14 knězů, kteří byli odtud jmenováni do okolních far.
      V Čelivi se skutečně nalézala celá síť tajných chodeb a dodnes není objasněn ani jejich průběh pod zemí a ani účel. A asi již nikdy nebude. Centrem sítě tajných chodeb byla fara v ČELIVI. Staří pamětníci věděli o existenci chodeb, ale nezanechali o nich žádné doklady. Vědělo se však, že Čeliv byla spojena tajnými chodbami s Polžicemi, s hradem Bezdružice a s hradem Švamberkem.
      Centrum neboli křižovatka tajných chodeb ležela pod dřevěným stavením na faře, které bylo používáno jako stáj, stodola a sklad brambor. Ve stavení existoval dvojitý sklep, kde podlahu horního sklepa tvořilo kamenné klenutí dolního sklepa. Kdo se chtěl dostat do těchto míst, musel sejít se světlem do sklepa a tudy se dostat do tmavého dolního sklepení, které mělo jen ploché klenutí zakončeného špičatým obloukem a opěry spočívaly na zpráchnivělém skalisku. V jihozápadním koutě sklepení byla asi metr hluboká a 1,7 metru široká studna, která nebyla ohrazena a zůstávala plná vody i v suchém roce 1934. Z tohoto spodního sklepení běží dvě chodby - jedna na východ a druhá na západ.
      Západní chodba byla (1937) zachovalá, 120 cm vysoká a 90 cm široká. Do ní se však dalo vkročit jen překročením staré studny po položeném prkně a jen v sehnuté poloze bez nebezpečí. Chodba běžela dál a na jediném místě zde bylo nutno se protáhnout. Chodba vedla stěnami někdejší obecní studně (bývala před stavením čp.4), ale ta byla už dávno zrušena. Chodba mířila k západnímu východu z obce a končila nad stavením čp.11 v levém silničním příkopu ve skále vytesaným čtvercovým výstupem. Na přiléhající zídce cesty je zasazen veliký bílý křemenný kámen.
      Spodní část chodby (v roce 1937) ležela pod vodou. Obecní studna byla používána asi do roku 1830. Studniční zdivo uzavírá chodbu, která existovala ještě před kopáním studny. Tímto podivuhodným kanálovým systémem se před lety vyprázdnily zatopené farní sklepy proražením vodní masy. Nad uváděným vyústěným chodby se nachází pod švamberskou cestou v hloubce asi 6 metrů velká dutina, která byla napojena na dosud neprobádanou síť chodeb, ležících pod severní částí Čelivi. Množství vody, do této dutiny stažené, je asi příčinou trvalé vlhkosti na této cestě i ve letním suchém období.
      Z jihovýchodního koutu sklepa vedla asi 45 metrů dlouhá, pohodlnější podzemní chodba do hrobky, ležící pod kostelem. Vchod do těchto katakomb je ve farním sklepě až na 60 cm široký otvor zazděn. Tímto otvorem se dalo prolézt a dostat se do rovněž ve skále vytesané prostorné chodby, vedoucí do komory hrobky.
      V hrobce odpočívaly ostatky paní Margarety Terezie Schreiberiny, rozené Clausewitz z Waidhausen ve Falci. Byla to manželka knížecího Löwensteinského rentmistra Johana Fridricha Schreibera na Švamberku, která zemřela sotva 22letá. Zemřela dne 21.listopadu 1720. Klid duší pro oba měla zajistit věnovaná mše.
      Prodloužená chodba míří do veliké prostorné hrobky, která byla otevřena stejně jako roku 1785 hrobka v kostele na Švamberku nehodným farářem Johanem Adreasem (Ondrášem) Böhmem a jím také vykradena. Chodba končí před kostelní věží.
      Východní chodba byla vysoká jen 70 cm a široká 60 cm a vedla z podzemní centrály, z temného sklepa s pramenem, do sklepa fary, kde ústila pod velikou kuchyní do vinného sklepa. Z této chodby odbočovala západně od farního dvora druhá chodba, ve výši postavy, a vedla na severovýchod, pravděpodobně do Polžic. Její průběh bylo možné sledovat až za farní zahradu, kde všechna voda, která sem stéká dolů ze staré cesty do Polžic u kilometrovníku 19, mizela v podzemní chodbě.
      U stavení čp. 2 (Schottovi) se objevila roku 1900 v zemi veliká dutina, do které tehdy vtekla všechna voda z mocné průtrže mračen. Dutina je nepřístupná a nacházela se mezi staveními a kuchyněmi domů čp.3 a čp.4. Protože dvůr s čp.2 stával zčásti na někdejším farním gruntě a poblíž fary také stál, není vyloučeno, že i tato dutina měla kdysi co dělat se sítí tajných chodeb a podzemních prostorů pod farou.
      Při jímání pramene pro vodovod pro Čeliv v roce 1926 na úpatí Ovčího vrchu, se narazilo na podivnou štolu vytesanou do skály, neznámého původu, která od té doby poskytovala bohatě obci pitnou vodu.
      I když pověsti o podzemním spojením Čelivi se Švamberkem budou asi přehnané, vyloučit je nelze. Kdyby však toto podzemní spojení existovalo, využil by ho nepochybně v roce 1420 Bohuslav ze Švamberka k útěku, když byl hrad obléhán husitskými vojskem. V roce 1959 byl zbořen historicky vzácný kostel v Čelivi, věž o něco později. Tím byla nepochybně postižena i středověká síť čelivských podzemních chodeb.

Bezdružické podzemní cesty

      W. GIEBL v třicátých letech vypovídal, že ze zříceniny starého bezdružického hradu vedou do podzemí dvě chodby. Západní chodba se svažuje prudce dolů a měla východ do roku 1854 na úpatí hradního vrchu a v těch dobách ji často prolézali bezdružičtí kluci, jak vzpomínal GIEBL. Z tohoto místa se pak stáčela vlevo druhá chodba a ústila na dno studny u starého bezdružického pivovaru.
      Starý bezdružický hrad byl již 1711 ruinou a byl 1776 přestavěn na dnešní zámek.
      Také chodba, která běží z hradu směrem k náměstí, měla prudký spád. Křižovala pod horním starým dvorem a vedla pod dnešní zámek dolů k zakryté studni na úpatí Zámeckého vrchu,. Tato vodní nádrž ležela pravděpodobně v místech pod stožárem asi 10 metrů severně od někdejší kovárny, zvané "Zwack". Odtud vedla chodba doprava ke starým lázním ("Alten Bad") do jihovýchodní části města a ústila u domu čp.130 "U Fischerů" do jedné studny.
      Existenci těchto chodeb potvrzoval kdysi hostinský Šlupek (Schluppeck), který zemřel za první republiky. Vzpomínal, jak za jeho mládí (tj. za Rakouska) Bezdružičtí za velkého sucha čerpali vodu z této staré studny a přitom objevili a také si prohlédli spojovací chodby.
      Z toho všeho plyne, že bezdružická síť podzemních chodeb musela být velmi stará, nejméně jako starý pivovar (připomínaný již 1654), ale sloužila spíše k zajišťování vody než za úkryt hradních pokladů.

Literatura:
1. Lerch Franz: "Höhlen und unterirdische Gänge" in Wesereitzer Bezirkskunde, Chomutov, 1937.
2. Švandrlík Richard: "Tajemná síť podzemních chodeb v Čelivi", HAMELIKA číslo 18/1973, oběžník vlastivědného kroužku Klubu zdravotníků v Mariánských Lázních, z 13.11.1973, str.234-235.



Sakrální stavby na okrese Cheb - severní část (Chebsko)
 

Aš - kostel sv.MikulášeKostel sv. Mikuláše (Aš)

      Původně dřevěný, pak postaven na místě pozdně barokní r. 1780, a nynější empirový postaven stavitelem K.Wiedermannem z Františkových Lázní 1867-1871 jako jednolodní pseudorenesanční. Západní věž je vysoká 48 metrů! Přežil obraz sv. Mikuláše z r.1780.

Zaniklý evangelický kostel M.Luthera (Aš)

      Původně kostel Nejsv.Trojice z roku 1270; pak tu postaven evangelický kostel r. 1622, přebudovaný barokně 1747-1749. Chrámová loď měla 1050 míst a lavice na třech dřevěných ochozech. Celkem se sem vešlo 2500 lidí. Kostel Martina Luthera a jeho socha od J. Rössnera z Drážďan (1883) stojí na spáleništi. Při opravě 1960 po výbuchu agregátu na vysoušení došlo k požáru a kostel vyhořel. Zůstalo jen obvodové zdivo a část věže se sakristií.

Kostel sv.Oldřicha (Dřenice)

      Původně románský před 1200, přestavěn 1680 - jednolodní, se sakristií na severní straně, nad níž je osmiboká věž. U kostela barokní fara z roku 1711.

Kostel Povýšení sv. Kříže (Františkovy Lázně)

      Empirový z r.1819, opraven 1936. Jednolodní,s věží nad západ- ním průčelím a s rovným stropem; malby od V.Kandlera 1853.

Pravoslavný kostel sv.OlgyPravoslavný kostel sv.Olgy (Františkovy Lázně)

      z let 1887-89 od G.Wiedermanna, krytá kopulí s věží s cibulovitou bání.

Synagoga (Františkovy Lázně)

      Postavena 1873 a dnes využita jako modlitebna církve československé.

Evangelický kostel (Františkovy Lázně)

      z roku 1880, pseudorománský, jednolodní, s věží v západním průčelí, nad okny novorománský obloučkový vlys. Viz další strana !

Kostel Povýšení Svatého Kříže (Hazlov)

      barokní z let 1687-88 na místě gotického z 1. pol. 13.století, z něhož se zachovala věž na jižní straně, dvoupatrová s románským okénkem. V Hazlově údajně hřbitovní kostelík sv.Jiří, barokní z roku 1666, opraven 1834. Rovněž tak kaple na Geisbergu, barokní z roku 1750.

Kostel Navštívení Panny Marie (Hranice)Kostel Navštívení P.Marie (Hranice)

      Pseudorománský z roku 1894, s dvěma věžemi, zařízení starší z 18.stol.

Evangelický kostel Nejsvětější trojice (Hranice)Evangelický kostel Nejsv. Trojice (Hranice)

      Raně barokní z roku 1682, jednolodní, přestavěn 1719, kazatelna až z r. 1749, rokoková křtitelnice 1763, figurální náhrobky Zedwitzů z 17. a 18.století.

Hradní kaple sv.Erharda a sv.Uršuly (Cheb)

      Románská, patrová, restaurovaná 1818 a 1856. Dolní část z let 1180-1190, horní 1215-1225.

Bývalý klášterní kostel sv.Václava (Cheb)

      Založen 1284, patřil klášteru dominikánů, zničen v 17.stol. a postaven nový kostel bez věže.

Bývalý klášterní kostel františkánů Zvěstování P.Marie (Cheb)

      Postaven před 1256, shořel Kostel Zvěstování P.Marie - Cheb1270, znovu vysvěcen 1285; opravován 1733 a 1829; dnes Okresní archiv a ředitelství muzea.

Kaple sv.Kláry (Cheb)

      postaven 1708-1712 Kryštofem Dienzenhoferem, vzácná památka iluzivního baroka; patřil klášteru klarisek, zrušen Josefem II. Dnes koncertní a výstavní síň.

Kostel sv.Bartoloměje, řádu německých rytířů (Cheb)

      s komendou a hospitálem, připomínán 1271, gotická stavba z 1414-1460, opraven 1809, rokoková kazatelna. Přestavěn 1962, dnes slouží jako Chebská galerie.

Zaniklý špitální kostel sv.Jošta (Cheb)

      kol 1450, po válce strop zřícen.

Kostel Nalezení sv.Kříže (Cheb)

      pseudorománská z roku 1934, arch. Schneider.

Kostel sv.Jiří (Kopanina)

      postaven 1768-1772 na místě gotického z 1400, nástropní fresky od J.G.Fracka 1770. Rokokový, jednolodní s věží nad západním průčelím.

Evangelická modlitebna (Kopanina)

      jednolodní, z roku 1890 se západní věží.

Zaniklý kostel sv.Anny (Horní Pelhřimov)

      mimo obec - původní kaple z 1518, rozšiřována 1561 a 1691. Na jižní straně zničená kaple Kalvárie. po 1945, pak i kostel.

Děkanský kostel sv.Mikuláše (Cheb)

      (a též sv.Alžběty), stavěn 1212 - 1230,vyhořel 1270, prodloužen 1461, restaurování věží 1747 Balthasarem Neumannem, stavební úpravy 1809-1810,1862-64, 1890-94. Malby Lukase z roku 1467 byly obnoveny 1894.

Evangelický kostel (Cheb)

      pseudogotický, postavený A. Haberzettlem 1871.

Zaniklá synagóga (Cheb)

      stavitel A.Haberzetl 1891.

Kostel Nejsv.Srdce Páně (Kopaniny)

      pseudogotický, jednoloďový s polygonální věží.

Kostel sv.Kateřiny (Křižovatka)

      původně gotický, dnešní empirový s věží s portálem z let 1812-1813, jednoloďový s plochým stropem.

Kostel sv.Kateřiny v LibéKostel sv.Kateřiny (Libá)

      jednoloďový, barokní s boční věží z let 1753-1763, původně součást zámeckého areálu. Původní tři iluzivní oltáře překryty pseudogotickými. (WIRTH chybí)

Kaple (Libá)

      pseudogotická z 1.pol. 19.stol.při silnici k Hazlovu.

Kostel Nejsv. Srdce Páně (Lomnička)

      pseudorománský, s věží z roku 1833, svěcen 1895, renovován 1957.

Kostel sv.Ondřeje (Luby)

      původně pozdně románský, z něhož zůstala věž, barokně přestavěn 1734, jednoloďový, nad presbytářem hranolová věž.

Hřbitovní kaple P.Marie Útočištné (Luby)

      z r.1716, barokní, osmiboká, původně součást špitálu. Další kaple u čp.361 barokní, a další u silnice do Chebu.

Kostel sv. Mikuláše (Milhostov)

      původně gotická kaple uváděná 1306, pře-stavěna barokně, nad presbytářem hranolová věž, rovný strop se štukem, restaurována 1919. Hlavní oltář z r. 1760, rokokový, uprostřed socha sv. Mikuláše. Kolem kostela hřbitov.

Kostel sv. Osvalda (Nebanice)

      již 1391 zde byl kostel, kdy Kateřina Hulbein věnovala kostelu louku. V letech 1566-1627 měl evangelické kazatele. Barokní jednoloďový byl postaven roku 1716, kdy město Cheb nechalo starý kostel demolovat. Postaven nový s hranolovou věží v západním průčelí. Gotická socha Madony z poč. 15.století. Hlavní oltář z r.1716.

Kostel Povýšení sv. Kříže (Nový Kostel)

      původní z r.1613, zvětšen 1776, jednoloďový s hranolovou věží v západním průčelí, plochostropý s dvoupatrovou kruchtou.

Kostel sv.Anny (Palič)

      původně kaple z roku 1751, rozšířena 1840 a přistavěna věž. Rokokové zařízení kon.18.století.

Kostel Neposkvrněného Počet P.Marie (Plesná)

      Plesná měla kdysi dřevěný kostel sv.Jiřího (před 1400), ale při vpádu husitů 1429 zcela vyhořel a obyvatelé Plesné pak připadli pod faru v Brambachu. Dekretem dvora z 17.8.1782 směla mít Plesná evangelického faráře. Katolíci připadli pod faru Skalná, později pod Klinkhart. Od roku 1828 měla Plesná evangelický pastorát, kam patřili protestanti z okresů Skalná, Kraslice a zčásti i Falknovsko. Až v 19.století vznikl katolický empirový kostel jednoloďový s dřevěnou kruchtou, s věží, ale teprve 26.12.1849 byl vysvěcen.

Evangelický kostel Dobrého Pastýře (Podhradí)

      barokní ze 17.stol., jednoloďový s věží na východní straně, dvoupatrová kruchta. Malovaný epitaf z r.1682.

Kostel sv.Jakuba Většího (Pomezí)

      původní vypálen 1478, vyhořel pak 1615,1625, dnešní barokní z let 1798-99, jednoloďový, věž po severní straně.

Kostel sv.Jana Křtitele (Skalná)

      postaven 1705 a po požáru 1810 znovu. Jednoloďový, věž na severní straně.

Hřbitovní kostelík sv.Šebastiána (Skalná)

      bez údajů.

Kostel Nejsv.Trojice (Starý Hroznatov),

      barokní, postavený 1758.

Kostel Zvěstování P.Marie (Starý Hroznatov)

      barokní čtrnáctiboký, oltář s plastikami Zvěstování P.Marie.

Kaple P.Marie Loretto (Starý Hroznatov)

      raně barokní z r.1664, čtyřkřídlý ambit kolem kostela, odtud šly cesty ke kapli sv.Ducha, kapli Božího hrobu aj.

Zaniklý kostel v Trojmezí
Kostel sv.Vavřince v Třebeni

      bez údajů.

Kostel sv. Vavřince (Třebeň)

      gotický postaven r.1495, prodloužen 1758, a znovu v roce 1783, s hranolovou věží v západním průčelí, před kostelem kaplička sv.Jana Nep. Kostel měl postranní oltáře, z nichž sv.Jana Nep. pocházel z Horního Pelhřimova z Jánském kaple, zbořené 1791
      Při renovaci 1783 nalezeny ostatky Heinricha Junckherra, zakladatele kostela.

Jižní část (Mariánskolázeňsko)

Kostel sv.Michala (Dolní Žandov)

      Připomínán kol 1350, dnešní barokní z r.1682, oprava 1804, věž z r.1898, předsíň z roku 1927. Jednoloďový, oltář raně barokní 1697, dva postranní oltáře - Mariánský a sv.Jana Nep., křtitelnice ze 16.století.

Kostel sv.Josefa (Drmoul)

      Postaven v roce 1925 jako pamětní kaple na památku padlých mužů z Drmoulu za první světové války. Z 295 mužů, kteří narukovali, zemřelo 61. Mše se tu neslouží a obec přísluší pod farnost Trstěnice.

Zaniklá kaple (Háj)

      Barokní dřevěná z 19.století zanikla nedlouho po roce 1945 a sporé zbytky z ní jsou v terénu.

Ruina Svatováclavská kaple (Holubín)

      na svahu vrchu Pastvina (592 m n.m.) na staré cestě mezi Holubínem a Dolním Kramolínem. Půdorys 3,6 x 4,6 m, zasvěcena sv.Václavovi a sv.Antonínovi z Padovy. Nechal ji postavit holubínský sedlák Thomas Windirsch.

Zaniklá Šebastiánská kaple (Holubín)

      též Zeidlerova kaple, podle zakladatele, vznikla v 18. století na kopci při cestě do Martinova. Barokní, půdorysu 2,3 x 2,3 m, na mense sochu bývala soška sv.Šebastiána, výšky 70 cm, a dva obrazy "P.Marie s Ježíškem" a "Oslava jména Ježíš". Rozpadla se v 50.letech, zařízení zmizelo, v terénu sotva patrný základ.

Zaniklá Mundlerova kaple (Holubín)

      ze 17.stol. stála ve vsi a patřila ke dvoru Mundlerovu. Na mense mívala sošku Trpitele a na kruhovém sedátku uvnitř letopočet 1698 a C.Z., iniciály Caspara Zeidlera. Půdorys 2 x 2,2 m. Zmizela po roce 1945 i s dvorem, kde stávala.

Farní kostel sv. Markéty (Kynžvart)

      existoval už před r. 1372, býval farním před r.1460, kdy Margareta ze Švamberka darovala obraz sv. Margarety zdejšímu farnímu kostelu. Půdorys kostela 17 x 27 m a 7,5x7,5 m je přístavba předsíně, nad níž byla vybudována věž. Kostel vyhořel 1506, znovu postaven, znovu vyhořel 5.8.1865 a znovu 8.11.1865. Dnešní stavba je z r.1870, stavitel A.Pöpperle z Bečova a místní stavitel Johann König. Protože 1865 při požáru se roztavily i zvony, byly ulity jiné A.Pistoriem z Chebu. Pseudogotické oltáře jsou z let 1869-1870, dílo Karla Pistrolu z Kynžvartu, kazatelna s terakotovými postavami evangelistů z roku 1850 je dílo K. Richtera z Kynžvartu. V předsíni stojí cenný vápencový náhrobek Hanse Šebastiána von Zedwitz z roku 1582, 230x1122 cm s poločitelným nápisem ( materiál se podobá mramoru). Ve druhé válce zvony odstraněny a po roce 1990 vyneseny nové zvony ze sbírky německých obyvatel.
      Starý farní kynžvartský hřbitov býval kolem kostela (zde je pochován chebský kat Karl Huss),. Byl nahrazen novým hřbitovem nad městem vpravo silnice do Lazů.

Zaniklá stará kaple sv.Antonína (Kynžvart)

      Stávala jako poutní kaple na svahové cestě z Kynžvartu do Úbočí, již roku 1790 se uvádí jako ruina. Dnes nenalezeno ani místo, kde stála.

Zámecká kaple sv. Antonína (zámek Kynžvart)

      postavena 1833 stavitelem Petrem Nobilem na místě starší kaple ze 17.století. Kaple 14 x 6,8 metru má mramorový oltář, přivezený sem z Říma z trosek baziliky sv.Pavla, vyhořelé v roce 1822 - dar papeže Řehoře XVI. Metternichovi. V oltáři jsou ostatky svatého hocha Bonifáce. V kapli sochy Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (115 cm) a Anděla strážného (120 cm). Z kostela sv. Uršuly z Kynšperku, kde bývala v 17. století rodinná hrobka Metternichů, sem byly přivezeny kamenné oltářní desky. Chronogram na jedné 1589 (dle Wirtha 1510!). Z farního kostela ve Smrkovci sem přivezen pomník Kryštofa z Hertenberku z Milíkova, který byl ve Smrkovci pohřben 1586.

Lesní kaple Svatého Kříže (zámek Kynžvart)

      postavena na místě poustevnické kapličky kancléřem Metternichem, který takto chtěl odlehčit zámecké kapli od četných poutníků, přicházejících sem tradičně z okolí. Lesní kaple byla upravena moderním způsobem jako přírodní lesní kaple se střechou nesenou čtyřmi železnými žebry, s oltářem s krucifixem (renovace 1984 -1990) a dvěma starý-mi kamennými pomníky. Kaple byla postavena stavitelem Petrem Nobilem roku 1833.

Zničená synagóga v Kynžvartě

      stávala v tzv. Židovském dvoře, z 15.století, obnovena 1608, přestavba 1764, renovace 1848, vypálena a zbořena v listopadu 1938.
      Kynžvarský židovský hřbitov založen ve svahu pod hradem roku 1405, rozrušen a zplanýrován roku 1939. Dnes tu zbývá necelá desítka povalených náhrobků

Silniční kaplička (Malá Hleďsebe)

      má půdorys 225x240 cm, z konce 19.století, dnes bez inventáře. Původně (1880) tu stávala cihelnička.

Zaniklá židovská synagóga (Malá Šitboř)

      postavena 1808, ale v roce 1914 vyhořela a nebyla už více obnovena. Byla to přízemní stavba asi 20 metrů dlouhá.
Židovský šitbořský hřbitov patřil ke kapli, dnes je zrušený, ohrazený kamennou zídkou, v lesíku v poli.

Děkanský chrám Nanebevzetí (Mariánské Lázně )

      novobyzantský z let 1844-48 postavený podle plánů J.G.Guttensohna stavitelem A.Thurnerem. Na stavbě se významně podílela řada pražských umělců Podrobný popis viz monotématické číslo HAMELIKA č. 8/1997.

Pravoslavný kostel sv.Vladimíra (Mariánské Lázně )

      stavěn 1900-1901 podle plánů N.V. Sultanova v rusko-byzantském slohu stavitelem G.Wiedermannem. Půdorys křížový, uvnitř masivní majoliko-porcelánový ikonostas, dílo Kuzněcovovy porcelánky v Dulevu u Moskvy, převezen na světovou výstavu v Paříži (Grand Prix), odtud do Mariánských Lázní.

Evangelický kostel (Mariánské Lázně )

      pseudorománský z r.1857, projektován G.Ch.Cantianem z Berlína, otevřen pruským králem Fridrichem Vilémem IV. V kostele koncertoval Albert Schweitzer. Dnes slouží nekatolickým církvím.

Anglikánský kostelík (Mariánské Lázně )

      pseudogotický z let 1878-79 podle plánů W. Burgese z Londýna, cihlový, uvnitř bývaly dnes ztracené pamětní desky. Dnes slouží jako výstavní síň muzea.

Vypálená synagóga (Mariánské Lázně )

      postavena v novobyzantském slohu, vysvěcena 1884, vypálena a zbořena o Kristalové noci v listopadu 1938.

Kaplička Lásky (Mariánské Lázně)

      nedaleko Lesního pramene, ve skutečnosti kaple Julia Lasky, ředitele zdejšího divadla z roku 1909.

Zaniklá kaple (Martinov)

      stávala na křižovatce silnice do Martinova a Holubína, postaveno kol 1800, zasvěcena byla sv. Christofórovi, jehož oltářní obraz s Ježíškem na zádech pocházel z roku 1910, dílo domácího umělce R.Macha. V kapli byly též sošky sv Jana Nep. a sv.Matky Boží a krucifix. V současné době se připravuje na místě výstavba nové kaple se zasvěcením sv. Martinovi (1999).

Ruina mlýnské kaple (Martinov)

      Mlýnská kaple Korunování P.Marie stávala již v 17. sto-letí u samoty mlýna Rainmühle na půdorysu 3,2 x 3,8 metru, uvnitř byla v nice řezbářská práce - soška Korunování P.Marie, cenná práce z 18. století. Dnes soška zmizela a ve středu ruiny je z lesa přenesený pomník s nápisem, že zde v lese zemřela jedna žena.


Kostel sv.Šimona a Judy (Milíkov)

      postaven na místě starší kaple z 18.století. Ta byla 1787 rozšířena v kostelík a znovu přestavěna do dnešní podoby 1818-1820, hlavní oltář sv. Šimona s atributy knihou a pilou, a sv.Judy je od Josefa Radlera z Chebu (1822). Půdorys kostela 18 x 11 m, presbytář 7x8 m. Na evangelní straně je Mariánský oltář s obrazem Maria Immaculata (Neposkvr-něné), na epištolní straně oltář sv.Jana Nep. s dřevěnou sochou světce. Viz kresba !

Zaniklá zámecká kaple (Milíkov)

      stávala při panském sídlu (zámku) v Milíkově v jižní části obce, před rokem 1360. Vyhořela i se zámkem 1820, uvažovalo se o nové výstavbě zámku, která se protahovala do poloviny 19.století a nakonec se opuštěné rozestavěné budovy rozpadly.

Domácí kaplička ve zdi (Milhostov u M.L.)

      Ve zdi domu čp.27 stojí malá kaplička s oltářem. Při přestavbě domu 1973 byla zazděna, ale obnovena kol 1988.

Zaniklá mostní kaple (Milhostov u M.L.)

      stávala na dávné středověké zemské cestě Cheb - Teplá na mostku přes Jilmový potok. Malá kaplička měla niku a v ní sošku P.Marie. Po druhé válce celé místo zarostlo a dávný název svahu "Chebská silnice" se jevil jako žertovný. Ve skutečnosti tudy kdysi vedla hlavní cesta - kolem starého mlýna, přes most vzhůru do svahu a směrem na Ovesné Kladruby.

Farní kostel apoštolů sv.Petra a Pavla (Mnichov)

      původně dřevěný, založený 1320 snad pány z Gutštejna, zvonice z r.1447, renovace kostela 1634, dnešní stavba z let 1719-1725, další renovace 1860 (nový oltář, dílo Josefa Schmida z Prahy, též oltářní obraz od V.Kandlera z Prahy se sv.Petrem a sv. Pavlem, v atice je Ježíš) a 1905 (nástropní fresky od F. Urbana z Prahy) ), poslední renovace 1955. Kostel je příkladem barokního, jezuitského halového kostela 17.století. Původní oltář z r.1769 dán do kostela v Rájově.
      Je tu řada postranních barokních oltářů: vpravo je postranní oltář sv.Jana Nep., po stranách tohoto oltáře sv.Jan a Anděl Strážný s dítětem, vedle velký krucifix. Vlevo je postranní oltář P.Marie z Chlumu - soška Panny Marie trůnící, v levé ruce s Ježíškem a v pravé drží jablko - symbol moci. Po levé straně je dřevěná soška sv.Chrystofóra, po pravé straně soška byla odstraněna vzhledem k blízkosti kazatelny
Třetí postranní oltář je oltář Matky Boží z roku 1730 (pod sklem je milostný obraz P.Marie). Čtvrtý postranní oltář Nejsvětější Trojice a pátý je Křížový oltář, který býval po příkladu klášterního kostela uprostřed kostelu, při renovaci v roce 1860 byl přenesen do středního výklenku severní zdi. Míval gotickou pozlacenou sošku P.Marie s Ježíškem, z počátku 16. století, výšky 114 cm.
      V oltářišti je starý obětní kámen, výšky 80 cm, letopočet 1779; křtitelnice z domácího serpentinitu, 110 cm vysoká, s monogramem HFAAT (opat Hieronymus Franz Ambros) a letopočtem 1755. Cínové práce v kostele dělal podle monogramu G. C. G. - Georg Caspar Grund z Bečova.
Varhany jsou z roku 1898 s monogramem AACAT (za opata Alfréda Ambrože Clementso). Kazatelna je z roku 1685 z kláštera Chotěšova od Markuse Hiereta. Byla sem převezena po zrušení chotěšovského kláštera po roce 1782. Na ní jsou sošky evangelistů a anděl spravedlnosti s váhami a s mečem.
      Zrušený starý mnichovský hřbitov stával kolem kostel a podle kronikáře Petera Christla byl zrušen 1895.
      Nový mnichovský hřbitov leží jižně,při silnici do Mariánských Lázní se hřbitovním křížem, postaveným k zlaté svatbě Utschigů. Hrobní krypta pod kostelem s četnými mumiemi je uzavřena pro počínající rozklad zde ležících a dříve vystavovaných těl.
      Podrobně viz HAMELIKA č. 10/1999!

Ruina Siardovy kaple (Mnichov)

      též uváděna jako kostelík sv.Jana Křtitele. Podle pověsti nejstarší obydlené místo, které dalo podnět k založení města Mnichov. Pochází z 12.stol. a v její zřícenině v roce 1600 nalezen neporušený obraz sv. Siarda. To dalo popud k obnovení kostela 1615; rozšířena 1664. V sousedství bývala poustevna do roku 1737, kdy odtud odešel poslední mnich. Zrušena už za Josefa II. 1782. Má půdorys 16,5x9 metrů, zarostlá a v blízké louce Siardův zázračný pramen.

Zaniklá Dělnická kaple (Mnichov)

      Zaniklá barokní polní kaple, německy Werkerkapelle z r. 1767 při cestě k zaniklému Fricovu mlýnu. Půdorys 3,,8 x 4,5 m, též se říkalo kapli Alblišova kaple (Alblische Kapelle). Když se ve farním kostele poprali jednou dva mnichovští sedláci, přeneslo se sem konání bohoslužeb, když se čekalo, až bude kostel znovu vysvěcen. Při mši zde stáli lidé na poli a kněz byl v kapli.

Zaniklá Fischbachova kaple (Mnichov)

      bývalá Mariánská neboli Fischbachova kaple stávala při cestě do Bohuslavi; před kaplí stávala socha sv.Jana Nepomuckého. Půdorys 3x3m, postavena Janem a Nepomucenou Fischbachovými. Oltářní obraz tu byla Boží Matka Madona di Ré im Valle di Vegezzo (známé poutní místo poblíž Laggo di Maggiore), dílo E.Lemariho z roku 1823.

Mariánská silniční kaple (Mnichov)

      drobná barokní stavba u silnice na rozcestí k Louce, v býv. Horním Hamru; oficiálně to byla "Klášterní kaple v zahradě P.Matky Boží Lourdské." Obnovena 1985-1986.

Kaple sv.Barbory (Mokřina)

      se zvoničkou, postavena před rokem 1725. Stávala na návsi s doškovou střechou, uvnitř na mense byla socha Mat-ky Boží, výšky 145 cm, dále měla olejový obraz sv. Jerony-ma, sošky sv.Jiří, sv.Martina, oba na koních (47 cm), Trpitele (33 cm), vše z 18.století. Název dostala kaple podle obrazu sv.Barbory na zvonu, který ulil v roce 1725 Franz Vidal z Chebu.

Kostel sv. Vavřince (Ovesné Kladruby)

      Roku 1363 se připomíná jako farní. Požárem zcela zničen 25.dubna 1611. Nový kostel postavil italský stavitel Consej a pomáhal tesařský mistr Weininger ze Slavkova. I tento kostel byl v rozpadu 1746 a opat Jeronym Ambrož dal postavit nový v letech 1747-1748, dnešní. Jednolodní stavba má severní věž nad zákristií jako třetí díl. První díl je loď o půdorysu 20 x 16 m, druhý díl oltářiště 10x10 m a zákristie 6x6 m. Hlavní oltářní obraz neexistuje: je jen vymalován jako freska na stěně po vzoru jezuitských oltářů. W.Schmid z Plané zobrazil tu výjev "Umučení svatého Vavřince" a přípravy k mučení. Je to figurálně bohatý obraz, nad ním znak kláštera Teplá s monogramem H.F.A.A.T. (opata Jero-nyma Franze Ambrože) a letopočet 1747. Hlavní freska nástropní též dílo W.Schmida z roku 1748 "Glorifikace sv.Vavřince na nebesích" a obrazy čtyř církevních učitelů. Po stranách oltáře jsou dvě sochy v nadživotní velikosti (230cm) - sv.Petr na evangelní straně, sv.Ondřej na epištolní straně. Predela a tabernakl jsou díla Tomáše Pistla z Teplé roku 1748. Velký barokní krucifix na epištolním pilíři triumfálního oblouku je darem od formana ze "Semingu"(?). Postranní oltář na evangelní straně (vlevo) má ve vitrině sochu Krista u mučednického kůlu, bohatě zdoben barokní rám má v atice sv. Kateřinu s kolem. Na epištolní straně (vpravo) je postranní oltář P.Marie na trůnu a v attice je ochránce proti ohni sv. Florián. Oba oltáře jsou dílem Tomáše Pistla z Teplé. Malování a štafírování provedl malíř Leonhard Bayerle ze Sítin až roku 1787. Další postranní oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova je nový (1930) - dílo J.Rifessera jun. z Tyrolska. Křtitelnice má opět monogram H.F.A.A.T. z pol. 18.stol. a na zdobené dřevěné poklici bývala soška sv.Jana Křtitele. Varhany jsou dílem Antona Gartnera z Tachova (1849), renovace, kterou prováděl Gottlieb Füssl z Teplé, proběhla 1890 za opata Clementso, proto jeho monogram na tepelském znaku. V roce 1939 měl oves-nokladrubská farnost (se Závišínem, Zádubem, Milhostovem) 1 890 farníků.

Obecní kaple (Podlesí)

      na křižovatce cest v obci z roku 1924 má bohatý drobný inventář, četné předměty jsou votivy z horní poutní kaple.

Poutní kaple Kneipelbach (Podlesí)

      stojí na bývalé cestě z Podlesí do Smrkovce, asi 500 metrů nad zotavovnou Javořina. Dřevěná poutní kaple, k níž dal podnět milostný obraz mariánský, zavěšený tu 1731 na buku. Podle pověsti v těchto místech šel řezník a udělalo se mu zle. V duchu slíbil, když nezemře, že tu pověsí mariánský obraz, a jeho stav se náhle zlepšil. Kaple byla postavena v 18.století a četná votiva z každoročních poutí tu byla uložena. Vyhořela v červnu 1930 a postavena znovu. Slavný mariánský obraz Maria-Kneipelbach byl uložen na dolnožandovské faře. Je podoben obrazu P.Marie Pomocné (Maria-Hilf). Nová kaple má opět symbolické železné okovy u oltáře a dnes je znovu užívána jako cíl poutí věřících.
 

Zaniklý farní kostel sv. Leonharda - (Prameny)

      (též Linharta) původní gotický kostel dal postavit Boreš z Oseka 1357, přestavba a stavba nového kostela proběhla v l. 1615-1618, gotický základ vyvolával dojem masivní podsadité stavby s předhalovou stavbou s věží s hodinami, postavenou 1661, když stará věž byla již 1618 stržena. Hlavní oltář byl z roku 1868, postranní oltáře zasvěceny sv.Janu z Nep. a Černé Matce Boží ze starého Öttingu. Křtitelnice pocházela z doby předhusitské podobně jako v Otročíně, poklop byl ovšem novější. Před kostelem stál obětní kámen (pokladnička). Liturgické náčiní pocházelo ze 17.století. Byl zbarokizován 1692, vnitřní zařízení zmodernizováno kol 1900. Po druhé válce zničen 1954, varhany převezeny do Velké Hleďsebi a štafírovány 1955.

Zaniklá hřbitovní kaple (Prameny)

      z 19.století, byla bohatě upravená náhrobní kaple rodiny Tanzerů, později kaple byla přebudovaná jako pamětní kaple padlým ve světové válce 1914-1918. Kaple bylo někdy kol 1967 stržena, ale ještě 1958 stála, třebaže její hroby byly čsl. vojáky otevřeny.

Zaniklá Mariánská kaple (Prameny)

      barokní kamenná kaple stávala na vrchu Kalvárie, kam chodila procesí na Nanebevstoupení Krista, postavena v 18. století rodinou jménem Paulusů. V kapli bývala cenná Pieta, práce kol 1800 místního řezbáře, 72 cm vysoká.
      Zaniklá kaple Svatého Kříže (Prameny) byla dřevěná, a stála v těsném sousedství předchozí Mariánské kaple. Měla šindelovou střechu, dřevěný krucifix 140 cm vysoký, na jejich stěnách visely dřevěné obrazy 14 svatých pomocníků v nouzi, práce z poloviny 19. století. Dále tu byly četné obrázky jako dary poutníků. V okolí bylo 14 zastavení Křížové cesty - byly to kamenné pilíře asi 150 cm výšky s barevnými vyobrazeními na plechu.

Zaniklá silniční kaple (Prameny)

      neboli Völkl-Kapelle byla postavena rodinou Völklů na rozcestí k býv.cihelně (proti památníčku) na kraji města při silnici do Mariánských Lázní. Stála vedle domu čp.273, který patřil Leonhardu Sabathilovi. V moderní stavbě visel dřevěný zdobený krucifix z r.1613, výšky 120 cm, který měl pocházet z farního kostela. V roce 1930 byl přemalován.

Zaniklá Katzenbauerova kaple (Prameny)

      pocházela z 19.století, založená rodinou Franzů z čp.59,malá zděná stavba, která stávala po pravé straně tzv. Bečovské cesty k Nové Vsi nad čtvrtí Windbühl.

Zaniklá Brunnerova kaple (Prameny)

      stávala o něco výše než předchozí kaple, byla to největší ze zdejších kaplí, zděná, která od roku 1926 jevila známky rychlého chátrání a rozpadu. Nechali ji postavit Brunnerovi. a pro tuto kapli připravil pro Šimona Brunnera truhlář Anton Hahn 1867 bohatě zdobený oltářík. Nenalezeno ani místo, kde stávala.

Ruina kaple u Dlouhé Stoky (Prameny)

      mohutná dřevěná, šestiboká, nesena na šesti těžkých sloupech bez věžičky, kol 1850, překvapivě zachovalá (1980) a na mense kaple v životní velikosti dřevěná barokní socha Spasitele.

Ruina Parthovy kaple (Prameny)

      pouhých 500 kroků od předchozí kaple stojí kamenná kaple z r. 1849, půdorysu 3,6 x 6,7 metru, kde je letopočet 1849 a monogram F.A.P. (= Franz A.Parth). Na rozpadajícím se oltáři stávala dřevěná figura Matky Boží z Chlumu sv.Máří (Maria-Kulm). Dnwes zmizela.

Zaniklá domácí kaple sv. Jana Nepomuckého (Prameny)

      též Tischlerova kaple při domě čp. 18, se stříškou nad sochou sv.Jana z Nep.z r. 1795. s monogramem zakladatele W.P. = Wilhelm Pöpperl.

Zaniklá Svatojánská kaple (Prameny)

      stávala u domu čp.18 při mostu u rozcestí ve směru na Mnichovskou silnici; byla postavena 1795.

Kostel sv. Jana a Pavla (Rájov)

      postaven 1787-1789, stavitelem byl Wenzel Hausmann z Teplé, truhlářské práce dělal Josef Pimpl z Rájova.
      Vznikl jednoloďový kostel s půlkruhovým presbytářem, s cibulovitou věží na východní straně a se hřbitovem za kostelem. Původní hlavní oltář byl sem dovezen ze zrušeného kostela P.Marie Pomocné na vrchu mezi Sítinami a Prameny, práce z roku 1750 plzeňského sochaře Ignáce Platzera. Oltář sloužil do roku 1860, potom zprávy o něm mizí. Oltářní obraz obou patronů kostela, bojovníků proti krupobití - evangelisty sv.Jana a sv.Pavla - připravil Paul Bayerle z nedalého Raušenbachu (Sítiny). Varhany byly rovněž ze zrušeného kostela P.Marie Pomocné, dílo Gartnerů z Tachova. V roce 1860 přišel do Rájova hlavní oltář rokokový z Mnichova, který zdobil v letech 1790-1860 hlavní oltář mnichovského kostela, práce Ignáce Platzera. Do rámu umístěn původní obraz obou světců. Po obou stranách byly pak čtyři menší malby sv. Floriána, sv. Christofora, sv. Norberta a bl.Hroznaty.
      V roce 1913 byly vyňaty z hlavního oltáře sošky sv.Ondřeje a sv.Pavla, z obou portálů chodby kolem oltáře sošky sv. Tekly a sv.Jana z Nep. a převezeny do klášterního kostela do křížové chodby. Nádherné portály oltářní byly použity jako postranní oltáře a do nich zasazeny oltářní obrazy Maria Immaculata a sv. Josef, oba obrazem dílo malíře Johanna Herzoga z Plzně, datované rokem 1867.

Kostelík P.Marie Pomocné (Sítiny)

      pro Raušenbach (od 1947 Sítiny) vznikl roku 1789 na místě malé kapličky zajímavým způsobem. Bylo přitom použito staviva ze zrušeného kostela na nedalekém vrchu. Na zadním apsidovém okně je vyryt letopočet "1755" - je mylný, neboť se týkal stavby zrušeného kostela. Bylo pou-žito i inventáře ze zrušeného kostela. Jako postranní oltář tam bývala tabernaklová stavba s orámováním obrazu P. Marie Pomocné, což bylo použito jako hlavní oltář ve vsi. Kazatelna též. Po stranách oltáře jsou portály, na nichž jsou sochy českých světců sv.Víta a sv.Václava. Na fasádě v nice je též soška. sv.Václava. V roce 1826 připojena k stavbě výrazná věž. Restaurace oltáře byla v roce 1851.
      Kostelík má varhany a dříve se tu sloužila mše dvakrát týdně farářem z Mnichova. Roku 1895 byl založen KATOLICKÝ HŘBITOV.
      Předchůdcem tohoto kostela byl dnes zrušený kostel P.Marie Pomocné nad vsi při silnici do Sangerbergu z roku 1753. Zasvěcen byl až roku 1757. Měl sloužit dvěma tepelským sídlům - Raušenbachu a tepelské části Sangerbergu (Prameny), snad se měl stát novým poutním místem. Půdorys kostela byl 23,3 x 12,8 metrů. Roku 1782 byl zrušen císařem Josefem II. a 1785 snesen tak důkladně, že byly odvezeny i ploché kameny základů.kostela, takže místo není v terénu patrné. Prozrazují ho jen boží muka, zasazená zde později. Kamenný materiál byl použit ke stavbě kostela v Rájově.

Mariánská kaple (Skláře/Vysoká Pec)

      leží ve Sklářích v části Vysoká Pec; postavena až 1889 v místě zaniklé vysoké pece na půdorysu 3,4 x 3,4 metru, na oltáři bývala P.Marie, Spasitelka světa na kouli, asi 1 m výšky, po stranách obrazy svatých.

Kostelík sv. Anny (Stará Voda)

      Menší kostelík z roku 1712, osmiboký půdorys 10,2 x 8,8 metru, korunována zvoničkou, původně se šindelovou střechou, zčásti z hrázděného zdiva. Hlavní oltář pseudogotický s obrazem sv.Anny z r.1885. Na evangelní straně oltářík P. Marie z Chlumu, na epištolní straně barokní oltářík sv. Rodiny z doby vzniku kostelíka 1712. Roku 1885 celková renovace kostela a umístěn nový oltář kynžvartského restaurátora Pistrola. Mše se tu konávala 26. července na svátek Anny.

Obecní kaple (Těšov)

      postavena v 19.století, rekonstruována 1914.

Farní kostel sv.Víta (Trstěnice)

      Traduje se, že stál už roku 1200 a patřil pod klášter Teplou (podle listiny nalezené 1778 ve věži. Původní zbytekl kostela má být zákristie. Poslední rekonstrukce z r. 1896. Viz popis kostela sv.Víta v této HAMELICE!

Farní kostel Čtrnácti svatých Pomocníků v nouzi (Tři Sekery)

      Do roku 1790 patřily Tři Sekery pod farnost Trstěnice. Kostel postaven 1787-1790 z náboženského fondu a v letech 1807-1809 přistavěna věž. Původně se konaly každoroční poutě na Všechny svaté, ale protože byla již zima a sněhy, byla třísekerská pouť přeložena na 27.července (sv. Pantaleona). Vnitřní zařízení je starší než kostel a pochází ze zámecké kaple z Částkova a ze Světců u Tachova, kde býval paulánský klášter ( od roku 1639). Prostor lodě je 23,8 x 11,6 metru, oltářní prostor 9,5x8,3 metru. Hlavní oltář je z roku 1860 a má obraz 14 svatých Pomocníků. Sochy a kazatelna pocházejí ze Světců a jsou více než 300 let staré (před r.1700). Na oltáři sv.Kříže je barokní Kalvárie. Na pilířích vítězného oblouku stojí sochy sv.Pantaleona (u kazatelny) s sv.Kryštofa (u oltáře sv.Kříže) U oltáře na evangelní straně jsou sochy sv.Víta, sv.Erasma, na epištolní straně sv.Blažeje a sv.Jiří. U vchodu jsou barokní dřevěné sochy sv. Dionysa (s hlavou v ruce) a sv.Cyriaka, na severní stěně sochy sv.Eustacha a sv.Kateřiny, na jižní sv.Aegyda a. sv.Achatia. Roku 1930 maloval fresky čtyř evangelistů Norbert Hochsieder z Mariánských Lázní. V roce 1969 byla renovována věž a cibulovitá střecha pokryta měděným plechem.
      KATOLICKÝ HŘBITOV byl založen už mimo blízkost kostela, takže při kostele nebyly nikdy hroby.

Zaniklá kaplička sv.Anny (Tři Sekery)

      Stávala ve východní části obce, 4 x 3,2 m, se soškami sv.Anny a sv.Vendelína uvnitř. Zanikla brzy po roce 1945.

Zaniklá kaple na Křížovém vrchu (Úbočí)

      Stávala u Dolního Žandova na vrchu U kapličky (562 m n.m.), východně silnice do Chebu. Pocházela z počátku 15. století, původně dřevěnou nechal Filip Metternich kol 1700 přestavět na kamennou, půdorys 12 x 7 metru. Mše se tu konávaly do roku 1780, pak opuštěna a zrušena 1800. Inven-tář uložen do nové kaple v Úbočí. a do dolnožandovského kostela. Roku 1838 se uvádí jako ruina. Po roce 1970 zcela zmizela. - V okruhu kolem kostelíku měl Boreš z Oseka 1374 začít s výstavbou nového městečka, jak mu povolil císař Karel IV. (jako náhrada za válkami zničené město Žandov. Ale městečko z neznámých důvodů Boreš nepostavil.

Obecní kaple Nalezení Svatého kříže (Úbočí)

      Postavena po 1800, hlavní obraz je obraz Svatého Kříže od Severina Stadlera 1839. Dnes slouží jako kostelík pro pravoslavnou církev.

Zaniklá synagóga (Úbočí)

      Postavena 1889-1897, po první válce sloužila jako stavení Buberlů (čp.117). Část obce nazývaná "Židovské město" stávala u potoka, těsně pod zříceninou hradu Boršengrýnu.
      Zaniklý židovský hřbitov se nachází za Hradním rybníkem pod někdejší zříceninou hradu Boršengrýnu.

Kostel sv.Antonína Paduánského (Úšovice)

      postaven roku 1790 na místě staré dřevěné kaple. Sloužil jako filiálka farního kostela Pístov, od roku 1844 jako farní kostel. Pozdní barokní stavba s jednou lodí 18,6 x 11,3 metru. K lodi je napojen presbytář s polygonálním uzávě-rem. Obě části kostela dělí mělký vítězný oblouk výše 5,5 metru. Vpředu je nízká zvonice s předsíní, v níž stojí kamenná socha sv.Jana Nepomuxckého. Zákristie je vzadu a byla přistavěna roku 1911. Původní liturgické zařízení pocházelo z poutního kostela sv.Kříže na vrchu Vrabina u Stodu a bylo tedy starší než úšovický kostel (z roku 1755). Z Vrabiny do Úšovic byly také dovezeny oltáře a dubové lavice. Původní, dnes již odstraněný oltář byl barokní, bohatě zdobený, s oltářním obrazem "Zjevení Jezulátka Antonínovi z Padovy". a v atice obraz P.Marie Pomocné (Maria-hilf). Hlavní oltářní sochou byl sv.Michael, dále tu byly sochy sv.Štěpána (dnes přetvořen na bl.Hroznatu), sv. Jiří, sv.Augustýn a sv.Norbert, snad též z Vrabiny. Také kazatelna bývala z Vrabiny. V roce 1970 byla provedena totální modernizace kostela a nejcennější historické části odstraněny.
      Dnes je interiér zcela změněn: na čelní straně obraz "Sv.Antonín jako přímluvce" od Heinricha Thoelda z roku 1929 (tehdy sem byl dán), z původní výzdoby zůstávají sochy sv.Augustýna a sv.Norberta, a přes tři metry vysoký krucifix. Při vítězném oblouku.jsou sochy sv.Kateřiny a sv.Voršily s listem a koulí, obě na spirálovitých sloupech. Levý postranní oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se sochou Ježíše, na pravé straně socha modlící se P.Marie Přímluv-kyně v nadživotní velikosti a vedle ní dřevěná křtitelnice. Při zdi u vchodu je oltářík sv.Terezy a její soška, vlevo u zdi postranní oltář sv.Josefa. V zákristii zůstává socha sv. Jiří z původního vybavení kostela, když socha sv.Štěpána byla v roce 1968 přestrojena na bl.Hroznatu a pozlacena. Je umístěna vlevo, kde stojí oltář sv.Josefa. Nebyly nalezeny dřevěné sochy Salvator Mundi (145 cm vysoká) a sv.Jan Nep. (78 cm) z původního interiéru.
      Zrušený úšovický hřbitov patřil k farnosti Úšovice a do roku 1843 byli zde pohřbíváni i lázeňští hosté z Mariánských Lázní. V roce 1960 byl hřbitov zrušen, ostatky převezeny do společného hrobu na mariánskolázeňský hřbitov a zůstal jen 445 cm vysoký hřbitovní kamenný kříž z roku 1893 a dva náhrobníky při hřbitovní zdi.

Hřbitovní kaple (Velká Hleďsebe)

      nachází se na hleďsebském hřbitově, založeném jako kostel 1911.

Silniční kaplička (Velká Hleďsebe)

      Nazývá se "U Šveců", stojí při Plzeňské silnici, dnes bez inventáře.

Kostel sv.Anny (Velká Hleďsebe)

      Byl postaven roku 1911 podle plánů Josefa For-bericha stavitele z Mariánských Lázní v pseudo-románském slohu. Věž dosahuje výšky 42 m a dominuje celé obci. Půdorys sleduje bazilikové schéma o třech lodích a před presbytářem je výrazná příčná loď. Nad postranními loděmi jsou prostorné tribuny, zvonice je nad hlavním vchodem kostelního průčelí. Původně měl kos-tel 4 zvony, ale za války odvezeny a dnes má jeden.
      Podrobný popis interiéru uvádí HAMELIKA č.107 ze 7.prosince 1981. Připomíná především přenesené varhany z kostela sv.Leonharda ze Sangerbergu z roku 1891, které sem byly roku 1955 štafírovány Josefem Juliem z Plzně.

Zaniklá kaple v tisícileté lípě (Zádub)

      neobyčejnou kapli měl Zádub od nepaměti - v dutině tisícileté lípy. Podle různých pramenů se vešlo do kaple 12 až 45 osob, uvnitř byly obrázky svatých a v roce 1838 už se kaple neuvádí. Stávala na návsi v místech staré kovárničky.

Zaniklá kaple Nejsv.Trojice (Žitná)

      byla postavena jako barokní zámecká kaple roku 1757 zdejším pánem Kryštofem Ernestem von Bigatto. Zasvěcena byla až roku 1763. Byla obdélníková, půdorysu 18 x 8 metrů, s půlkruhovým presbytářem a kruchtou. Oltářní obraz bylo "Korunování P.Marie" a byly tu sochy sv.Josefa a sv.Dominika, naproti sv.Antonín z Padovy a svatý s šátkem Ježíše Krista a jeho potem. Josefský oltář na epištolní straně byl zčásti zabudován do zdi. Na jižní straně byla socha sv.Jana Nep. a proti sv. Floriána. Nejcennější byly dřevěné sochy sv.Šebastiána a Matky Boží P.Marie z 18.století (výška 140 cm). Kaple měla šest cínových svícnů ze sangerbergského stříbra, dále tu byl stříbrný reliéf s figurami z pol.18.stol. Slavnostní bohoslužby se konaly na den Nejsv.Trojice, ale také 19. března na sv.Josefa, kdy pán daroval sto chlebu obyvatelům obce. Mše sloužíval farář Alfons Schlosser ze Smrkovce, který v Žitné vyučoval ve škole náboženskou nauku.

PRAMENY:
GNIRS Anton Soupis památek okresu Mariánské Lázně 1932, WIRTH Zdeněk Památky 1957, POCHĚ Emanuel Památky Čech 1977-1982.
Severní část Chebsko je popsáno pouze podle uváděných pramenů, jižní část okresu (Mariánskolázeňsko) podle uvedených pramenů a nadto podrobně upravena podle skutečného stavu. K této části je připojen Holubín z okresu Tachov.


 

Zdeněk Buchtele

Kynžvartské celnice ?
(HLÁSKA, zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka č.1/2000, ročník XI., str.7-8)
   Původně královský pomezní hrad Kynžvart (o. Cheb) vystavěný k ochraně zemské brány mezi Českým lesem a Slavkovským lesem se brzy dostal do rukou šlechty. Stále se tu však vybíralo clo neboli mýto. Ve 40. létech 14. století se z hradu dály loupeže a proto byl královským vojskem dobyt a zbořen. Majitelům panství bylo zakázáno jej znovu postavit. V roce 1373 je prodáváno hradiště kynžvartské se stejnojmenným městečkem, lesy a mýty a statek Amonsgryn, pozdější Boršengryn, kde majitelé bydleli. V roce 1392 koupil hrad Boršengryn, městečka Kynžvart a Žandov s vesnicemi a clem podkomoří Zikmund Huler, který za tři roky vyměnil toto zboží za Orlík s Hynčíkem Pluhem, jemuž král Václav IV. roku 1398 povolil opět vystavět hrad Kynžvart. Hrad pak patřil různým rodinám, v 16. století už tu majitelé nebydleli, ale jsou tu připomínáni hejtmané, počátkem třicetileté války tu byla falcká posádka, potom císařská a v závěru války Švédové zřídili na vrchu severovýchodně od hradu baterii děl a starý hrad po dělo střelecké přípravě dobyli. Při tom hrad vyhořel (srovnej Sedláček, Hrady XIII).
      Mýta a clo se tu tedy vybíraly i po připojení Chebska k Českému království, kdy Kynžvart přestal být pomezním hradem. Z hradu na vysokém kopci Slavkovského lesa (826 m) byl ovládán široký průsmyk, jímž bezesporu procházela hlavní cesta z Chebska do nitra Čech. Za třicetileté války byla tato cesta v nejužším místě průsmyku bráněna nově vybudovanou tzv. kynžvartskou šancí. Hejtman v šanci dal roku 1639 v okolí tohoto rozsáhlého opevnění zasekat tajné a postranní cesty, aby jimi nemohli proniknout rabující vojáci s uloupenými koňmi a dobytkem. V závěru války byly o šanci sváděny mezi Švédy a císařskými urputné boje. Šance se rozkládala u pozdější vsi Valy, vzniklé až v 18. století, asi 5 km jihojihovýchodně od Kynžvartu (srovnej Rožmberský, Kynžvartská šance, Hláska 1991, 9 - 11).
      Původně asi museli kupci zajíždět platit clo až ke hradu. Nasvědčovalo by tomu pomístní jméno "Mautwiese" (Mýtní louka) severovýchodně pod hradní zříceninou, kde je křižovatka cest a odkud se pak vystupuje na hrad. U křižovatky nalezl autor v květnu 1999 zbytek okrouhlého objektu, jehož východní část je zničena těžbou a stahováním dřeva. Centrální plošina má průměr téměř 10 metrů, dochovaná část příkopu je široká čtyři a hluboká kolem jednoho metru. Prostor mezi tímto objektem a hradem i sousední velká plošina nesou známky dávného osídlení, terénních úprav a stopy po staveních. Povrchovým sběrem lze získat keramické střepy, sklo, úlomky břidlice a pod. V několika sondách byla pod slabou vrstvou hlíny většinou vrstvička popela a uhlíků, pod nimi jemný písek a pod ním kamení, keramika, břidlice, hřebíky aj. (za pomoc při průzkumu děkuji inženýrům J. Horáčkovi a R. Švandrlíkovi). Máme před sebou zřejmě osídlení přímo pod hradem, zaniklé požárem, které mohou podle nálezů odatovat jen odborníci. Narušený kruhový objekt je nápadně podobný tvrzišti, avšak typickou šlechtickou tvrz v těsné blízkosti hradu nemůžeme předpokládat. Na základě výše uvedeného pomístního jména snad můžeme vyslovit hypotézu, že by se mohlo jednat o opevněnou celnici z doby, kdy bezpečnost okolí nezajišťoval zbořený hrad Kynžvart, tedy ze druhé poloviny 14. století.
      Jak byly zabezpečovány postranní cesty za třicetileté války, je uvedeno výše. Jak však byly zajištěny ve starších dobách a v míru? Snad při nich byly vystavěny jakési opěrné body, pomocné celnice. V červnu 1999 totiž ing. J. Horáček nalezl dva kilometry jihovýchodně od zřícenin kynžvartského hradu (450 m jižně od tzv. Sedláčkovy chaty) kruhový pahorek o průměru kolem deseti metrů, jehož severovýchodní strana se svažuje k okolo probíhající cestě, s níž je téměř v úrovni. Mezi cestou a pahorkem se asi v délce 15 m dochoval už jen málo patrný příkop, široký téměř 5 metrů a hluboký již jen necelý metr. Ostatní strany objektu jsou chráněny potokem a rozsáhlými bažinami, z nichž asi 50 m odtud vyvěrá minerální Jezevčí pramen. Asi 1,5 km jihojihozápadně odtud, 450 m jižně od dvora Lískovec, je další kruhový zemní útvar, který však již může souviset s kynžvartskou šancí ze třicetileté války.

Zbytek okrouhlého objektu u křižovatky cest v poloze "Mýtní louka" pod hradem Kynžvartem

Prostorový vztah hradu kynžvartu, okrouhlého objektu pod ním a osídlení na Mýtní louce Kruhový objekt u Jezevčího pramene a Sedláčkovy chaty, 2 km od hradu Kynžvartu
 

Kostel sv.Víta v Trstěnicích

 
Počátky obce Trstěnice

      Založení obce odhadujeme do 11.století, přestože není písemných dokladů. V roce 1200 měla tu již stát kostelík, zasvěcený sv.Vítu . Byla postavena na místě starší vesnické kapličky nebo kříže. Půdorys návsi (540 m n.m.) není typickou okrouhlicí, jak uvádí nepřesně např. POCHÉ "Umělecké památky Čech". Jde o okrouhlici s návsí obdélníkového tvaru, což je typický tvar návsi pro chodské obce v sousedství (Zadní Chodov, Chodová Planá, Horní Ves, Horní Jadruž). Naopak tepelské okrouhlice mají typické malé kruhové návsi (Závišín, Holubín, Stanoviště), často bylo dáno přizpůsobením návsi nerovnému terénu. Chodské obce stály naopak většinou na rovinatém terénu. Uprostřed rozlehlé návsi bývá jeden či dva rybníky.

Nejstarší část trstěnického kostela

      Kostel je nejstarší památka v obci, s uváděným založením 1200, doložen je v papežských registrech roku 1384 už jako kostel farní. Nejstarší částí je věž se sakristií. Proč právě rok 1200 ? Při opravě věže v roce 1778 byla nalezena ve věži zazděná listina ve schránce; v listině se uvádělo, že původní svatostánek stál již roku 1200, měl formu velké kaple a patřil pod klášter Teplou. Kaple byla později rozšířena v řádný kostel; tvořila ji dnešní sakristie kostela. - Na nejstarším zvonu kostela byl letopočet 1436 a zvon se nazýval "Černý", později též "Starý". Přežil první světovou válku, ale v roce 1931 při úpravě zvonice byl nahrazen novým zvonem. Kam přišel Černý zvon, to se nikde neuvádí.

Přestavba kostela do dnešní podoby

      Trstěnický kostel byl rozšířen po třicetileté válce, roku 1660, o 16 kroků. Zvýšen byl roku 1677, a to kostel i věž. Kolem kostela býval odjakživa farní hřbitov. Dnes je nový hřbitov za vsí vpravo silnice do Zadního Chodova. Sem bylo pochováno z celé farnosti (Drmoul, Hleďsebe, Horní Ves).
      Do pozdně barokní podoby byl přestavěn kostel v letech 1774-1777 hrabětem Zikmundem von Haimhausenem. Stavitelem - podle POCHÉHO - měl být týž západočeský architekt, který stavěl také kostel sv. Jana Křtitele v Chodové Plané po požáru roku 1733.
      Báň kostelní věže se opravovala roku 1798 a poslední rekonstrukce proběhla 1896. Dnešní kostel má tedy románské jádro s ranou gotikou, celkovou podobu má z pozdního baroka s překrásným rokokovým interiérem.

Půdorys kostela

      Trstěnický kostel sv.Víta je vesnický, jednoloďový, obdélníkového půdorysu, při čemž východní nároží stavby jsou zkosena. Kostel má pravoúhlé oltářiště, poměrně nízká hranolová věž má cibulovitou báň a sakristii v přízemí. Věž a sakristie jsou poslední stopy původního kostela. Stěny kostela člení velká půlkruhovitá okna v hlubokých špaletách a nárožní pilastry. I věž člení pilastry . V západní části lodi je na dvou pilířích kruchta (chór) a varhany.
      Před presbytářem se loď rozšiřuje v jakýsi náznak křížové lodi (stejně jako kostel Chodová Planá či Ovesné Kladruby). Presbytář i loď jsou sklenuty tzv. plackami, pole před presbytářem širokou a vysokou plackou (kalotou). Sakristie má křížovou klenbu (odhad na 16.století). Po stranách zdí v obloucích jsou branky-průchody v přízemí i v patře.

Hlavní oltářní obraz a oltářiště

      Vnitřní zařízení kostela je rokokové - kol roku 1776 - z doby panovnice Marie Terezie. Oltářní obraz maloval dvorní malíř Christian WINKE z Mnichova v roce 1770. Hlavní oltářní obraz je rámový, rokokový a představuje "Umučení svatého Víta". Winkeho obraz v silně zlaceném rámu byl značně upravován při restauraci v roce 1896. Je tu bledě modrý podklad. Pod obrazem jsou dva andělíčkové se sepjatýma rukama. V nástavci nad obrazem je holubice, představující sv.Ducha. - Po stranách jsou branky do zadní okružní chodby za oltář a na brankách stojí sochy - vpravo sv.Petra a vlevo sv. Pavla, datované před rok 1700! Po obou stranách jsou pilastry s ozdobnou sloupovou hlavicí.

Dva postranní oltáře, kazatelna a křížová cesta

      Dva boční oltáře jsou rokokové, portálové s nástavci. Pravý oltář sv. Remigia nese obraz světce v rytířském rouchu, s korunou a erbem. Rytíř ukazuje plán barokního kláštera s kostelem. Obraz je signován "Christian Winke pinxit 1770". V nástavci je obraz dvou andělíčků, též od Winkeho. Postranní oltář leží mezi dvěma pilastry s ozdobnými sloupovými hlavicemi.
      Levý oltář Panny Marie Immaculaty nese obraz P.Marie Neposkvrněné, též od malíře Winkeho. Rovněž tento postranní oltář leží mezi dvěma pilastry s ozdobnými sloupovými hlavicemi.
      Kazatelna na evangelní straně kostela je typicky rokoková, nádherná, vyhotovená kol 1776. Nahoře je anděl a v ozdobném kruhu nápis v židovském písmu, dole otevřená Mojžíšova kniha.
      V hlavní lodi je 18 lavic a na nich je množwství označení iniciál trstěnických rodin.
      Na epištolní straně mezi I. a II. obrazem křížové cesty je velké sousoší s Ježíšem na kříži a třemi postavami (Sv.Rodina). Mezi II. a III. obrazem křížové cesty na epištolní straně je ve vitrině Pražské Jezulátko s nápisem
      "Das gnadenreiche Prager Jesulein". Mezi III. a IV. obrazem křížové cesty je socha v modrém rouše s palmou a s Ježíškem na ruce. Mezi IV. a V. obrazem křížové cesty je obrázek Svaté Rodiny. - Obrazy VI. až IX. křížové cesty visí pod chórem. Pod VII.obrazem je sv.Tereza, pod VIII.obrazem sv.Josef s Ježíškem.
      Na evangelní straně mezi X. a XI.obrazem křížové cesty je zpovědnice, mezi XI. a XII.obrazem P.Maria Immmaculata v modrém rouše, stojící na kouli. Mezi XII. a XIII.obrazem křížové cesty je opět zpovědnice a za XIII.obrazem stojí kazatelna.

Fresky v hlavní lodi

      Ačkoliv je kostel zasvěcen sv.Vítu, kromě hlavního oltářního obrazu tu nenacházíme nikde výjevy z jeho života, ale jiná vyobrazení. Strop je nádherně a bohatě zdoben a nad vítězným obloukem je bohatý erb se čtyřmi poli s letopočty "1776 - Ren.1896". Na stropě hlavní lodi jsou tyto fresky mistra G.M.VOLFA z roku 1896:
      1. první na evangelní straně: Ježíš před domem u ležící postavy
      2. první na epištolní straně: Ježíš z člunu uklidňuje rozbouřené vlny moře (jezera)
      3. druhý na evangelní straně: Pět svatých postav a jeden s vousem držící dítě
      4. druhý na epištolní straně: Klečící svatý a letící anděl držící kalich
      5. třetí na evangelní straně: Klečící modlící se svatá žena a před ní vznášející se anděl a       nahoře holubička (nápis Gewidmet von Anna Reinl)
      6. třetí na epištolní straně: P.Maria korunovaná a dva svatí nad ní a uprostřed holubice (nápis: Gewidmet von Thomas Schöffl).

Vzývání chodských strážců

      Stejně jako zasvěcení kostela svatému Vítu - českému světci - v této pohraniční oblasti, stejného ražení jsou i vzývání k českým světcům, rozmístěná kolem dokola na vnitřních stěnách trstěnického kostela. Vzývání k českým světcům jsou v německém jazyce. Oslovení sv.Norberta napovídá na dávnou vazbu tohoto místa k premonstrátskému klášteru Teplá, oslovení sv.Benedikta připomíná rekatolizaaci po roce 1624, oslovení svatého Václava napovídá na starou chodskou tradici české ostrahy hranic. Ve směru hodinových ručiček od zadní zpovědnice nad okny jsou to:
      1. Heilige Agnes, erbitte uns die Reinheit! (Svatá Anežko, vypros nám svatou čistotu!) - obraz panny s klášterem v ruce
      2. Heilige Ludmilla, stehe bei den Eltern! (Svatá Ludmilo, stůj při rodičích!) - obraz ženy v modrém plášti
      3. S.Cosmas und S.Damianus, erflehet uns die Pflichttreue! (Svatý Kosmasi a svatý Damiáne, ochraňuj nám věrnost k povinnosti!) - dole nápis "Gewidmet von Franz und Julie Roth aus Wien 1918")
      4. S.Cyrillus und S.Methodies beschützt den h.Glauben! (Svatý Cyrile a svatý Metoději, ochraňuj svatou víru!)
      5. Heiliger Venzeslaus, behüte dein Vaterland! (Svatý Václave, ochraňuj svou vlast!)
      6. Heiliger Johannes Nep., erlange uns Bußgeist! (Svatý Jane Nepomucký, dodej nám kajícnosti duše!)
Na kruchtě je nad varhanami vyobrazena skupina postav se vzýváním:
      7. S.Benedikt, Matthäus, Joannes, Isaak, Christian verleihe uns den Geist der Armuth (Svatý Benedikte, Matěji, Jane, Izáku a Křišťáne, propůjč nám ducha chudoby (skromnosti) - viz foto! - a dále k jednomu nečitelnému svatému je na kruchtě vzývání (Geschirme uns in Versuchungen - Ochraň nás od pokušení)
      8. Heiliger Norbertus gib uns die göttl.Liebe! (Svatý Norberte, dej nám boží lásku!)
      9. Heiliger Adalbertus, gib uns den h.Liebe! (Svatý Vojtěchu, dej nám svatou lásku!)
      U vchodu kostela stojí menší socha sv. Michaela archanděla, průvodce duší do ráje, patron lékárníků, ale i kupců, pekařů, bankéřů; je znázorňován obvykle v podobě rytíře v zářící zbroji, s ohnivým mečem a štítem, jak přemáhá ďábla nebo draka. Na štítě bývá otázka: "Quis uti Deus ?" (Kdo je jako Bůh ?). Jde o vrcholně barokní dílo po roce 1700. Starší než dnešní kostel je i kamenná nádržka na svěcenou vodu s letopočtem 1739.
      Další zařízení označuje POCHÉ jako "pseudoslohová" z konce 19.století, z doby restaurace kostela 1896. "Pseudoslohová" se často rozumělo, že jsou bezcenná, proto nebyla dále bohužel POCHEM popisována.
      Vzácný náhrobek s erbem se nachází uprostřed lodi pod kobercem v podlaze. Pochází ze 17.století, ale není už čitelný.

Vnější památky

      Baroková sýpka nachází se při kostele a je z 18.století. - Socha sv.Jana Nep. stála poblíž kostela, z roku 1868. Byla ukradena nedávno, v létě 1999, za bílého dne a zbyl pouze podstavec. Údajně se objevila v Německu. V minulosti býval uváděn u kostela též Wenigův kříž z roku 1907. - Jako lidová památka naproti škole na domě čp.4 se uvádí v seznamu památek výklenek se soškami P.Marie a sv.Anny - pololidová práce, barokní, z 18. století.

Dodatek k historii obce

      Český název "Trstenice" či "Trstěnice" provázel od počátků německý souputník "Neudorf" (Nová Ves, lat. Nova Villa). Nejstarší historické kontakty na chodské obce na jihu, okrouhlicový půdorys s obdélníkovou širokou chodskou návsí, staletá příslušnost k tachovskému chodskému hradu, výsadní postavení obce, podle kterého 1367 měl podací právo ke kostelu pouze český král, zasvěcení kostela českému patronu - to vše ukazuje na český původ obce. V minulých staletích měla obec výrazné centrální postavení vůči okolním obcím. Lze soudit, že odtud byla původně řízena zdejší chodská strážní služba na hranici českého státu počínaje vsí Vysoká přes obě Hleďsebe, Drmoul, Panský vrch, Horní Ves, Skelné Hutě až po oblast dnešních Hutí a Tří Seker, které vznikly až později. Toto území tvořilo po celou dobu farnost Trstěnice.
      Vyloučeno není tvrzení, že Trstěnice patřily nějakou dobu pod Teplou, pod vladyku Hroznatu, třebaže už brzy po jeho smrti patří Trstěnický okruh pod hrad Tachov.
      Ačkoliv kolem roku 1400 už patří obec pod panství Chodová Planá, vztah k centrálnímu Tachovu dále přetrvával v placení berní apod. V 16.století se staly Trstěnice protestantským centrem a teprve roku 1624 byl sem dosazen benediktýn Kastner z Kladrub jako katolický kněz k provedení rekatolizace. Ze 16.století pochází název "Luteránská strana" pro jednu stranu domů návsi a "Katolická" pro druhou. Snad se tehdy obyvatelé obce dělili na dvě skupiny v dobách, tolerujících obě náboženství.
      Za válek trpěla obec značně průchod vojsk, protože ležela na staré císařské cestě. S vojáky souvisely požáry a kruté epidemie, které obec postihovaly. Na jihu obce mají být zbytky švédských šancí, odkud kdysi chlapci přinášeli domů rezavé podkovy, dýky a ostruhy. Historik SOMMER (1838) tu popisoval též zbytky opevnění francouzských vojsk z roku 1742. Stávala tu vysoká mohyla a dva kamenokříže, označující místo pohřbených Francouzů. Ještě Sommer označoval ves "Neudorf alias Třesenice".
      Domy a dvory stály původně ve dvou řadách proti sobě a na rozlehlé návsi byl kostel se hřbitovem, zájezdní hostinec (v místech bývalé prodejny Jednota), josefínská sýpka (u křižovatky), škola (dům čp.11 z roku 1896) a rybník. Na západní straně vsi stával panský dvůr, který měl 137 hektarů polí. Roku 1883 se o dvůr dělilo deset rodin a vznikly tu dvě krátké řady chalup. Této části obce se vždy říkalo "U panského dvora".
      Dvě polesí Trstěnic se nazývala - Mnišský les (Münchwald), který však patřil tepelským mnichům, kteří měli s trstěnickými sedláky trvalé spory, a polesí Růženec (Rosenkranz) za Kravským rybníkem, kde měl každý sedlák kus lesa. Roku 1788 měly Trstěnice 69 domů, v roce 1884 již 85 domů a 513 obyvatel. Z nich bylo 40 selských dvorů a 45 chalup. Roku 1877 postavil u lesa Růženec chodovoplánský pán Hans Ernst Haimhausen lovecký minizámeček s věžičkami a štíty, se slunečními hodinami na třech stranách věžičky a s umělecky zpracovaným erbem. Zámeček zvaný Berchem-Bogen je dodnes zachovaný.
      V roce 1895 uváděl KOTYŠKA v Trstěnicích 84 domů, 501 obyvatel, katastr 1 031 hektarů, jednotřídní školu. K tehdejší farnosti patřilo celkem 3 149 duší. Za první světové války padlo na frontách 16 mužů z obce.
      Obec patřila poštou pod Chodovou Planou, kde bylo do roku 1848 i sídlo vrchnosti. Potom patřila až do roku 1949 pod okres Planá, pak jedenáct let pod okres Mariánské Lázně (1949-1960) a od roku 1960 patří pod okres Cheb, při čemž vazba k Mariánským Lázním je trvale mimořádná.
      V nejstarších dobách byly Trstěnice křižovatkou silnic. Z hlavní císařské cesty odbočovala cesta "na Chody", tj. do Zadního Chodova, do Broumova a Svatého Kříže, a dále cesta na Tři Sekery. Císařská silnice je v malé stopě patrna vpravo silnice do Drmoulu, pak je rozorána, ale v polích také částečně patrná - mířila ke Zlatému mlýnu a odtud do Drmoulu.
      Po skončení druhé světové války přicházeli do vsi Češi, vracející se z nucených prací v Německu a po nich dosídlenci ze Strakonicka (Zvotoky, Ohrazenice, Volenice aj.). Předsedou první místní správní komise se stal Miroslav Boháček a v prosinci 1945 po prvních volbách Karel Švejda předsedou MNV. Roku 1946 ho vystřídal František Žák. Zprvu hospodařili rolníci samostatně, 1948 vzniklo Zemědělské strojní družstvo s deseti rolníky, které mělo společné mlátičky, samovazač a traktor. Byla postavena kachňárna pro 8 000 kachen a tyto dodávány do celého tehdejšího Karlovarského kraje. Na podzim 1949 bylo ustaveno JZD I.typu, kam vstoupila celá obec a předsedou zvolen Jan Šíma. V roce 1950 však mnoho rolníků vystoupilo z JZD a zůstalo jen 14 družstevníků. Ti postavili vepřín (1950), kravín (1951) a vedli si relativně úspěšně, tak, že jejich výsledky využívaly hojně státní sdělovací prostředky k propagaci družstevnictví. V roce 1952 činila družstevní jednotka 140 Kč (ve staré měně) a 1953 to bylo 29 Kč (v nové měně).
      JZD se hospodářsky upevňovalo, zvolna se do něho vraceli zdejší rolníci a v roce 1957 byla již celá ves znovu v JZD. Roku 1958 byl přidělen zdejšímu družstvu patronát nad úpadkovým JZD v Rájově. JZD Trstěnice bylo semenářské a plemenářské družstvo s výbornou pověstí svého osiva a chovného skotu.
      1.ledna 1961 došlo ke sloučení JZD Rozvoj Trstěnice s JZD Horní Ves a JZD Drmoul. Předsedou sjednoceného JZD byl z počátku Jan Šíma, od roku 1962 Petr Černík, od roku 1971 Radovan Piskáček (1971-1980) a po roce 1980 František Hejret.
      Sloučený komplex ovšem vyžadoval náročnější řízení a nové investice. Vzhled obce se rychle měnil. Byly postaveny tři kravíny, vepřín, družstevní opravářské dílny, tři panelové domy s 21 byty pro družstevníky, 10 okálů, 1972 byla vybudována sušička kostí, zakoupena rotační sušička BS-6 atd. JZD mělo 261 členů, z toho 180 aktivních. Na okrese Cheb začaly být Trstěnice významným zemědělským centrem. Hektarový výnos dosáhl roku 1983 u obilovin 42 q, výroba mléka 1,5 miliónu litrů ročně a výroba masa 222 kg na hektar.
      V čele MNV Trstěnice byl od roku 1959 Václav Beníšek. Trstěnice daly vybudovat nový vodovod, který přivádí do obce pitnou vodu z Mariánských Lázní, provedena výstavba nové kanalizace. Byl zrekonstruován sál hostince. V roce 1984 měla obec 284 obyvatel.
 

Perský šach Mezzefír Eddin navštívil Mariánské Lázně právě před sto lety.

      V roce 1900 měly Mariánské Lázně už 340 domů a 4 617 obyvatel. Počet hostů dosáhl 13 723 osob. Perský šach přijel až 6.září 1900. Byl uvítán na nádraží starostou doktorem NADLEREM a radním METZNEREM. Starostova uvítací řeč byla předem cenzurována vyslancem.
      Panovník si přivezl s sebou do Mariánských Lázní zlatou vanu, kterou používal, stejně jako stříbrné konvice a nádobí. Bydlel v domě NOVÝ KLINGER, který byl zbořen při demolici bloku domů Klinger-Tepelský dům. Stával přes ulici proti domu SLUNCE.
      Šachův doprovod byl pestrý a obrovský - když navštívil divadlo, doprovázelo ho 70 Peršanů! Mnoho herců dostalo tehdy od šacha velké dary a když si panovník poručil balet, ředitel divadla Julius Laska - poněvadž zdejší divadlo žádný balet nemělo - ho musel rychle sehnat a podařilo se mu to až v Berlíně. A tak na jedno představení přijel vlakem soubor baletek. Každý den si Mezzefír Eddin přál nové zábavy. Jen zvolna se rozplývala nervozita, s níž přijel z Brusela, kde unikl jen náhodně atentátu. Proto také když šach vyjížděl se svým doprovodem na výlety do okolí, vpředu před ním museli jet radní pro všechny případy dalších atentátů. Také v divadle museli být v sousedních ložích vedle šacha všichni radní města - pro všechny případy. Pořádala se střelba na hliněné holuby a město se snažilo ve všem vyhovět nejbohatšímu hostovi, jaký kdy Mariánské Lázně navštívil. Pouze když žádal, aby město pořádalo každý večer obrovský ohňostroj, nebylo možno toto přání splnit. Bylo to přece jenom příliš nákladné.
      Když vyjížděl šach po městě, bavil se vyhazováním drobných mincí z kočáru (a také ze svého balkónu v Novém Klingeru), což byla "eldorádo" pro děti. Před odjezdem vyznamenal svými dekorativními exotickými perskými řády představitele města, policisty a všechny, kteří mu zpříjemnili jeho zdejší pobyt. Starosta dostal komturový řád Slunce a Lva. Bohužel téměř státní aféru vyvolal článek ve zdejších novinách Marienbader Zeitung, v němž bylo používáno pro panovníka (v němčině "Schah") označení v genitivu "Schahs", což bylo vykládáno jako urážka, neboť je takto označována osoba velice špatné pověsti...
 

Jakou barvu měly domy v Mariánských Lázních v minulosti ?

      Kupodivu prý převládaly fasády s barvou bílou, někde jen slabě žlutou, nikdy ne tereziánská žluť, jako tomu bylo po druhé světové válce. S bílou barvou byly domy na tmavé zeleni okolních lesů a parků prý mnohem kontrastnější a výraznější...
 

Výročí 2000 let od narození Ježíše Krista
Výjimečná numismatická a kulturní událost

      V roce 2000 společně oslavíme příchod nového tisíciletí. Tato oslava bude též připomenutím výročí narození Ježíše Krista a počátku vzniku křesťanské kultury.
      Společnost Numismatika - "Poklady českého národa" se proto rozhodla vydat v tomto vyjímečném roce kolekci šesti medailí ve zlatě a ve stříbře s portréty českých světců. Soubor si můžete rezervovat již dnes. Emise medailí je přísně omezena, objednávky lze odesílat nejpozději do 31.3.2000. Tuto ojedinělou sbírku můžete získat pouze objednáním u společnosti NUMISMATIKA - "Poklady českého národa".
      Na přední straně medailí je zobrazeno celkem 7 českých světců. Na pěti medailích je vyobrazení světců z Myslbekova sousoší, šestá medaile je věnována věrozvěstům sv. Cyrilovi a Metodějovi, šiřitelům křesťanství v Čechách a na Moravě.
      Rub mince je zasvěcen Ježíškovi a Panně Marii, jejichž podoba byla inspirována slavným obrazem ze sbírky pražské Národní galerie. Tento obraz byl vytvořen za vlády Karla IV. v roce 1371 na objednávku pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi.

 


Z poválečné vojenské mapy (kol.1949)
ještě je Cech v.Víta u Drmoulu, Skelné Hutě, ještě stojí dvůr Lískovec

A když ještě stál Smrkovec, Litrbachy, Vranov...
Poválečná vojenská mapa (cca 1949)

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 3. Hameliky XXIV. ročníku - 2000 (pořadové číslo 301.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. března 2000.