Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 302.

4.

Mariánské Lázně
30. dubna 2000
OBSAH 
 

Stověžaté Mariánky

Václav Jan Tomášek – 150 let od úmrtí
Post skriptum l Literatura

Od listopadu 1999 vychází Kulturní přehled

Markéta Hodková: Nová ulice ponese jméno V.J.Tomáška (Chebský deník)

Hotel Sonata ?

Bohumír Landa: Dějiny Chebska
Doba předhistorická l Doba historická l Chebsko darováno 972 biskupovi v Řezně l Poněmčování Chebska l Vznik Chebu Vladislav I. (1109-1117) l Přemysl Otakar I. (1192-1193) l Přemysl Otakar II. (1253-1278) l Václav II. (1278-1305) l Václav III. (1305-1306) Zastavení Chebska králi Janovi 1322 l Král Václav IV. (1378-1419) l Doba husitská (1419-1436)l Jiřík z Poděbrad Vladislav II. Jagelonský (1471-1516) l Ludvík Jagelonský (1516-1526) l Třicetiletá válka l Zavražděníl Valdštýna l Po válkách l Válka o dědictví Rakouské l Stavby postavené v 19.století l Chebsko v republice ČSR

Salmonelu si ze školní jídelny odneslo přes šest set strávníků
(Chebský deník 29.2.2000)

-rš- Edison u přátel v Čechách (životopis)

Jiří Úlovec: Znovuobjevení středověké tvrze v Drmoulu (Hrady, zámky a tvrze na Chebsku, 1998)

Zdeněk Buchtele: Tvrziště v Drmoulu

Původ názvu a obyvatelstvo v Drmoulu

Vandrování, vandrování

Slavný rod Schmidtů v Plané
Malíři Schmidtové v kraji l Sláva Schmidtů v Praze a ve Vídni l Z rodokmenu Schmidtů

Markéta Hodková: Cesta do hlubin hudby je cestou práce a úsilí (Chebský deník 29.2.2000)

Kynžvart a prohlídka zámeckého muzea před sto lety

Zdeněk Buchtele: Pátrání u Špitálského pole (Vysoké Jamné)
Poloha l Nálezy v lese za hájovnou l Nález letecké kombinézy

Americký letec vzpomíná

Mezi slavné hosty v bývalém hotelu CASINO …

Letiště a tábor Skláře

Skláře – tábor I. a tábor II. (1946)


Stověžaté Mariánky

      Naše zlatá "stověžatá" PRAHA není jediná, jsou u nás jistě ještě velká města s mnoha věžemi. Ale že také malé Mariánské Lázně budou patřit mezi "stověžatá" města, je překvapující konstatování. Za to děkujeme především lázeňské čtvrti a historickým slohům, v nichž se tu do roku 1914 stavělo či rekonstruovalo u starších domů. Vznikla kuriosní kulisa a kdybychom ještě propočítali průměrný počet obyvatel na jednu věž, asi bychom se dostali mezi "stověžatými" na první místo vůbec.
      Važme si věží a věžiček, obohacují obraz Mariánských Lázní.
      Naše tabulka uvádí 87 objektů se 141 věžemi a věžičkami.
 
Pořadí Název domu  Ulice a orientační čísla čp. Počet věží Poznámka
1 Villa Excelsior Třebízského č.27 210 1  
2 Pavilón Lesního pramene Třebízského ulice bez čp. 1 kopule
3 Lesní mlýn Třebízského   1 centrální
4 Svoboda Chopinova ulice č.6 393 1 rohový
5 Děkanství Ibsenova ulice č.2 92 2 jen hlavní
6 Merkur Masarykova ulice č.3 25 2  
7 pavilón Křížového pramene Masarykova ulice bez čp. 1 kopule
8 Hotel Labe Masarykova ulice č.7 21 1  
9 Cairo Úzká ulice č. 1 335 1  
10 Kriváň Masarykova ulice č.15 17 2  
11 Kavkaz Goethovo náměstí č.15 9 3  
12 Hvězda Goethovo náměstí č.21 7 3  
13 pavilón Karolinina pramene Reitenbergerova bez č. bez čp. 1  kopule
14 Katolický kostel Goethovo náměstí 110 2  
15 Neapol Lázeňská  č.1 194 1  
16 Svatý Hubertus Karlovarská č.13 348 1  
17 Nové Lázně Reitenbergerova č.2 53 5  
18 Pacifik Mírové náměstí č. 1 84 3  
19 Astoria Mírové náměstí č. 3 83 1  
20 Evangelický Kostel Mírové náměstí č. 7 90 1 kostelní
21 Opera Hlavní třída č. 2 70 2  
22 Zvon Hlavní třída č. 6 68 1  
23 Palace Hotel Hlavní třída č. 8 67 2  
24 Perla (dnes IPB) Hlavní třída č.10 81 2  
25 Corso Hlavní třída č.16 41 1  
26 Jalta Hlavní třída č.18 42 1 největší
27 Osborne Hlavní třída č. 14 389 4  
28 Balmoral Hlavní třída č. 14 390 1  
29 Javorina Hlavní třída č.22 44 1  
30 Polonia Hlavní třída č. 34 50 1  
31 Bohemia Hlavní třída č. 40 100 2  
32 Excelsior Hlavní třída č. 46 121 2  
33 Excelsior-Casablanca Hlavní třída č. 48 140 2  
34 Splendid Ruská třída č.4 158 2  
35 Kossuth Ruská třída č. 20 77 1  
36 Tirana (pův..Paradies) Ruská třída č.10 72 1  
37 Metropol Ruská třída č.26 424 2  
38 Gymnasium-škola Sever Ruská třída č. 7 355 12 též postranní
39 Ruský kostel Ruská třída č. 9 347 2 báně
40 Adria Ruská ulice č. 25 325 1  
41 Svatý Martin Ruská ulice č. 42 436 1  
42 Šípková Růženka Ruská třída č. 44 418 2  mimo to 4 malé
43 Zámek Ambras Ruská ulice č. 52 220 1  
44 Eva Ruská ulice č. 58 320 1  
45 Čerchov (Dyleň) Ruská ulice č. 60 383 1  
46 Monty Příkrá ulice 214 1  
47 Bělehrad Hlavní třída č.20 228 5  
48 Městská knihovna Hlavní třída č. 3 370 2  
49 Florida Poštovní ulice  č. 7 60 1  
50 Ostende Poštovní ulice č. 15 332 1  
51 Zlatý zámek Klíčova ulice č.6 423 2  
52 Magnet Nerudova ulice č.6 250 1  
53 Jiskra (pův.Asgard) Nerudova č.4 382 1  
54 Tepelská pila-Státní  lesy Chebská třída č.16 397 1  
55 Maroko-Rauwolf Chebská třída č.11 399 1  
56 Mexiko Chebská třída č.9 408 1  
57 Hotelová škola Komenského ulice č.2 449 1  
58 Elektra Lužická ulice č.8 425 1  
59 Máj Hlavní třída č. 19 359 1  
60 Baruch –ČSAD Hlavní třída č. 25 - dvůr 396 1 malá ve dvoře
61 Tvrz Máchova ulice č.5 500 1  
62 Lil Anglická  č. 2 336 2  
63 San Remo Úš. Zeyerova ulice 4.3 161 1  
64 Regent Úš. Anglická č. 23 116 2  
65 Leonhard Úš. Anglická č. 25 117 1  
66 Wingolf Úš.Anglická č. 27 143 2  
67 Hillingenlei Úš.Anglická č. 29 207 2  
68 Tirolenhof Pod Panoramou č. 2 88 1  
69 Miramonte Pod Panoramou č. 4 133 5  
68 Tirolenhof Pod Panoramou č. 2 88 1  
69 Miramonte Pod Panoramou č. 4 133 5  
70 Villa Halali Úš.Anglická ulice č. 45 455 1  
71 Fatima Úš.Zeyerova ulice č.10 263 4  
72 Felicitas Úš. Zeyerova ulice č. 2 168 1  
73 Ivan (rohový dům) U pily  č.1 339 1  
74 Křesomysl Husova č. 18 409 1  
75 Louvre Hlavní třída č.56 133 1  
76 U Vrbiček (Réva) Komenského ulice č. 6 515 2  
77 Košice Husova č.4 513 1  
78 U kameníka (Lydie) Úš. Na Průhonu  č.12 332 1  
79 Novák (Bauer, Nataša) Úš. Na Průhonu č.26 346 1  
80 U Hladů Úš.Palackého č.26 225 1  
81 Úšovický kostel Úšovice bez čp. 1 jistekní
82 Úšovice- býv.obecní úřad Úš. Ke kostelu 83 1 mimo 4 malé
83 Antoníčkův pramen Úšovice bez čp. 1 kopule
84 Hamrnický zámeček Hamrníky 2 1 z býv. kaple
85 Pavilón Ferdinand. pramene park bez čp. 1 kopule
86 Hřbitovní rozlučková síň Městský hřbitov bez čp. 1  
87 Kaplička Lásky Chopinova ulice bez čp. 1  
C e l k e m     141  

      Připomeňme, že seznam není vyčerpávající a puntičkáři jistě najdou ještě další věže a věžičky. Byla řeč o průměru, a tak jedna věž připadá na 110 obyvatel, třebaže převážný výskyt věžiček je v lázeňské čtvrti, kdežto obyvatelstvo bydlí většinou v panelových sídlištích na okrajích města.

Doprovodná kresba "Türme der Heimat", báseň od Rudi Lang-Schwaba (Der Egerländer 1999)
 


Václav Jan Tomášek - 150 let od úmrtí

      Do řady prvních významných hostů mladičkých Mariánských Lázní patřil také český hudební skladatel a skvělý klavírista Václav Jan Tomášek z Prahy. Pobýval tu třikrát: v roce 1822 v hotelu KLINGER (zbořeno v roce 1977 – areál ARNIKA), v letech 1823 a 1829 v hotelu HVĚZDA. Mariánské Lázně byly pro něho osudově významné: v roce 1823 pobývala ve Hvězdě se svými rodiči také jeho žačka a pěvkyně Vilemína Ebertová. Jeho vztah k žačce byl brzy nato zpečetěn manželstvím s Vilemínou, o 25 let mladší než Tomášek.
      V Tomášské ulici v Praze čteme na domě č.15 na pamětní desce: "Zde žil a dne 3.dubna 1850 zemřel Václav Jan Tomášek, slavný hudební skladatel. Narozen ve Skutči dne 17.dubna 1774." Tomášek byl znamenitým pianistou a třebaže samouk, i plodným skladatelem a pedagogem. Za padesát let učitelské praxe vychoval dlouhou řadu umělců. Narodil se 18 let po Mozartovi, o čtyři roky později než Beethoven, s nímž byl tehdy srovnáván (někteří tvrdili, že je lepší než autor Patetické a Appassionaty). Jenže čas všechny hodnoty nemilosrdně prověřuje a napravuje tím, co přetrvává.
      Tomáškův dobový význam vlastenecký je nejméně tak cenný jako hudební. Patřil mezi české umělce, známé i za hranicemi země. Byl velkým přítelem Františka Palackého. Právě v době obrození byla sláva české hudby a českých muzikantů velkou posilou pro rostoucí národní uvědomění mezi Čechy.
      V dubnu 2000 je tomu právě 150 let od jeho úmrtí. Václav Jan Tomášek byl druhým profesionálním hudebníkem, který Mariánské Lázně navštívil. Prvním byl v roce 1821 virtuos na flétnu Jan Sedláček, jehož umění tu obdivoval tehdy také básník Goethe.
V.J.Tomášek      Ostatně i Tomáškův první zdejší pobyt byl ovlivněn Goethem. V létě 1822 přijel Tomášek do Karlových Varů, aby si tu léčil potíže, způsobené dnou. Když se dověděl, že básník Goethe je právě v Chebu, rozhodl se, že za ním zajede. Psal si s Goethem od roku 1818. Zhudebnil na 40 Goethových básní, které se staly zakrátko oblíbenými i v německých sousedních zemích. Vydal je v devíti sešitech v letech 1817-1818. "Psal jsem je s chutí a láskou, takže mne uznání příliš nepřekvapilo," psal poněkud sebevědomě ve své Autobiografii. Když Goethe dostal poštou Tomáškovy písně, napsal Tomáškovi (Jena 18.července 1820):
      "Jak rád bych Vám, můj nejdražší, vyjádřil ústně vřelé díky za Váš zájem o mé písně a za to, že jim věnujete neúnavně a stále svou pozornost. Řekl bych Vám to rád z dvojího důvodu: za prvé proto, že při přednesu Vašich písní jsem strávil již mnoho příjemných hodin, za druhé pro své dlouholeté přesvědčení, že asi jen skladatel sám a případně několik jeho žáků, kteří jsou zcela prostoupeni jeho pojetím, nám pravdivě a přesvědčivě může sdělit, co nalezl v básni, jak jí porozuměl a co do ní vložil."
      Tomášek upřímně obdivoval Goetha a jeho dílo, ale bylo tomu i naopak, Goethe vysoko hodnotil Tomáš-kovu hudbu, a zhudebnění svých básní považoval za lepší než pojetí L.Beethovena či Louise Spohra. Tomášek přijel 6.srpna 1822 do Chebu a jejich setkání bylo obapolně srdečné. Tomášek je popsal ve své autobiografii. Bydlel u advokáta Franka, jehož syna-studenta měl v Praze Tomášek "na bytě". V přítomnosti několika Goethových přátel se debatovalo o literatuře, hudbě i mineralogii, a když se společnost druhý den znovu sešla v bytě advokáta Franka, zasedl Tomášek ke klavíru a zazpíval své písně s Goethovými verši. Přítomni byli Frankovi, rada Grüner, lékárník Helly z Prahy. V Goethových očích se objevily slzy. Snad mu píseň "Útěcha v slzách" připomenula nedávné rozloučení s Ulrikou v Mariánských Lázních.
      Když Goethe pozval Tomáška k sobě pro památník, byl to pro Tomáška zážitek. Goethe mu podal dva lístky do památníku s dvojnadpisem "Láskybolný dvojzpěv bezprostředně po rozloučení". Tomášek sice nepochopil, jaká je pravá příčina Goethova prožitku, ale jsa motivován Goethovým nadšeným vyprávěním o Mariánských Lázních, nasedl s několika společníky do dostavníku a vyjel do Mariánských Lázní. Odtud chtěl pokračovat do Prahy.
      V Mariánských Lázních se po obědě Tomášek rozloučil se svými přáteli, kteří se vraceli do Františkových Lázní, rozhodl se přespat v Klingerově hostinci a ráno vyrazit do Prahy. Setkal se však u Křížového pramene se svým přítelem z Prahy, doktorem Karlem Josefem Heidlerem, který ho přemluvil, aby neodjížděl a využil krásného počasí a zdejších rašelinných koupelí k léčbě dny. Na Heidlerovo naléhání Tomášek zůstal. Jeho pán, hrabě Jiří Buqouy, byl k němu vždy blahovolný a ponechával mu volné rozhodnutí při jeho cestování.
      Tomášek zůstal v Mariánských Lázních a nelitoval. Psal: "Nenalezl jsem tu sice tolik hostů jako v Karlových Varech, ale většina z nich byli hudební vzdělanci, zvláště přítomní Prusové a Sasové, kteří hudbu nejen milovali, ale i vášnivě provozovali. Sotva se rozneslo, že jsem zde, přišli mne pozdravit a dostal jsem dokonce pozvání." Milé překvapení, neboť atmosféra Karlových Varů byla jiná. "V Karlových Varech bylo málo významných osobností, nikoliv rodem, ale skutky ve vědě a umění", psal. "Každý, kdo navštěvuje lázně, nachází zde tři skupiny hostů – první prospěcháři pečující jen o své tělo a léčbu. Druzí sedící ve dne v noci u hráčských stolů. Třetí sledují všechny plesy, společnosti, vyjížďky do okolí a celý pobyt prohýří." Na koncertech bývala velmi kolísavá návštěva a stávalo se, že představení odpadlo pro slabou účast diváků.
      V Mariánských Lázních to bylo jiné. Tomášek se stal okamžitě středem společnosti a přiznává, že se v životě nikdy tolik nenahrál jako v těchto nových lázničkách. Byl znamenitý improvizátor. 48-letý klavírista zažil nádherný večírek v Klingeru, kdy na jeho zdraví koloval ve společnosti pohár naplněný bordeauxským vínem. Pohár s rytinkou Mariánských Lázní mu darovaly zdejší dámy a Tomášek ho choval jako nejdražší upomínku. Také opat Reitenberger byl nadšen a pozval Tomáška s dalšími hosty do kláštera Teplá. Zde si Tomášek v deníku připomínal umělecký vkus, svobodomyslné názory a mimořádné vzdělání mladého opata. Do kláštera bylo přivezeno piano, ale nakonec si hosté vynutili i hru na varhany. Klášterní kostel se rozezvučel fantasiemi, preludiemi a improvizací fugy. Psal: "Nikde neubíhá čas tak rychle jako při milé hudbě a poněvadž jsem celé odpoledne hrál, teprve večer jsme se starali, abychom se dostali před úplnou tmou do Mariánských Lázní." - Ještě mnohokrát hrál a zpíval Tomášek Goethovy básně zdejším hostům. Když však dnavé bolesti neustupovaly ani po rašelině, odjíždí do Prahy a na podzim za bratrem na Moravu.
      V roce 1823 posílá hrabě Buquoy Tomáška do Mariánských Lázní, aby se tu zotavil po červnové operaci. 31.července 1823 Tomášek přijíždí, ubytovává se v hotelu Hvězda a vyhlíží Goetha. Podle slov Tomáškových bylo to setkání radostné, přestože byl Goethe po těžké nemoci. Tomáškovi sděloval, že jeho písně získaly ve Výmaru značnou oblibu, a chtěl si zamluvit Tomáškovo vystoupení pro výmarského velkovévodu, který byl také v Mariánských Lázních. Proč k tomu nedošlo, není zcela jasné. Nedošlo ani k dalšímu setkání s Goethem, ale to bylo nepochybně způsobeno vztahem Goetha k Ulrice, které se cele věnoval, ale i obdobným vztahem Tomáška ke své žákyni Vilemíně Ebertové. Rodina doktora Eberta přijela 9. srpna 1823 a Tomášek připravoval Vilemínu na vystoupení s Goethovými zhudebněnými básněmi. Večírek se neuskutečnil.
      Otec Vilemíny, dvorní rada knížete Fürstenberga, doktor práv Michal Ebert byl známý pražský vlastenec, přítel Palackého. Ebertovi se ubytovali jako náš Tomášek v Hvězdě a zde vyvrcholil milostný románek s Vilemínou, který byl zakončen v roce 1824 sňatkem. Manželství skvělého klavíristy s pěvkyní nebylo dlouho šťastné a zdá se, že trpělo věkovým rozdílem. Zvláště po příchodu do rodiny Tomáškova žáka J.B.Kittla, pozdějšího ředitele konzervatoře a známého krasavce, utrpělo manželství vážnou trhlinu. Vilemína v roce 1836 umírá a Tomášek se plně noří do skladatelské činnosti a píše na slova V.Hanky,. F.Schillera i K.E.Eberta, svého švagra.
      Autobiografii se psal Tomášek do své svatby a dále nepokračoval. V roce 1829 se ještě jednou objevuje Tomášek s Vilemínou v Mariánských Lázních v domě Hvězda. Snad chtěli oživit vzpomínky na rok 1823, rozhodně nešlo jen o léčení dny, což již dvakrát neúspěšně v Mariánských Lázních zkoušel.
      Zde v lázních se Tomášek také setkal s polskou klavíristkou na ruském dvoře Marii Szymanowskou. Bylo to při druhé návštěvě kláštera, kde se sešli u varhan. Szymanowská přisedla na kúru u varhan a zadala Tomáškovi téma, které zahrál jako fantazii a zakončil ji fugou. Byla nadšena jeho improvizací a musel jí slíbit návštěvu spolu s Ebertovými v Mariánských Lázních. Szymanowská odložila svůj odjezd z Mariánských Lázní o dva dny a dala rozbalit již naložený klavír. Na večírku zpívala Vilemína texty Goethovy a Hankovy. Szymanowské se líbila "Díwka plachá" a opsala si ji. Střídala se s Tomáškem u klavíru a znovu dala příležitost Tomáškovi, aby udivil společnost improvizacemi na dané téma. Tomáškovi napsala Francouzsky do památníku
      "Musela bych mít tvůrčího genia Goethova, abych mohla vhodnými slova vystihnout vznešené nadání přeslavného Václava Tomáška. těmito několika slovy se snažím vyjádřit svůj největší obdiv a vděčnost, jakou živě pociťuji za rozkošné chvíle, které mi dal prožít. naslouchajíc mu, zapomněla jsem, že jsem daleko od své vlasti a svých dětí." Mariánské Lázně 2.září 1823. Szymanowská.".
      Druhý den umělkyně odjela a po ní zakrátko i Tomášek s Ebertovými.

Post skriptum

      Když měl spisovatel Aleš Fuchs v roce 1984 hodnotit postavu Tomáškovu kdysi a dnes, stál před těžkým vyslovením se. Napsal: "Jsou umělci, jejichž dílo je velké po všechny časy, pouze v tom či onom období se o něm méně mluví, není prostě v módě, jak bychom dnes řekli. Ale jsou umělci, jejichž věhlas stojí a padá s jejich životy. To je asi případ českého skladatele Tomáška, ačkoliv se jeho tvorba začíná v poslední době znovu připomínat. Nicméně, jestliže ti, kteří šedivou pamětní desku na dům v Tomášské ulici dávali, věřili z hloubi srdce, že jejich milovaný skladatel je skutečně slavný, pak – alespoň si myslím - není důvodů jejich tehdejší názor nějak korigovat jen proto, že žijeme jiný čas. Ano, Václav Jan Tomášek byl slavný český skladatel."
 

Literatura:
TARANTOVÁ Marie: "Setkání skladatele V.J.Tomáška s J.W.Goethem v Chebu a v Mariánských Lázních roku 1822 a 1823", vlastivědný časopis Od Dyleně na pokračování č. 5 a 6 /1948 (přetištěno HAMELIKA č.5/1999 z 31.července 1999)
FUCHS Aleš: "Snad o něčem, snad o všem", Melantrich, Praha 1984 (přetištěno HAMELIKA č. 9/1985 ze 4.listopadu 1985)
ŠVANDRLÍK Richard: "Mariánské Lázně vzpomínají 250.výročí narození J.W.Goetha", Hamelika č. 6-7/1999 z 10.srpna 1999



Od listopadu 1999 vychází Kulturní přehled

      Od listopadu 1999 začal opět vycházet – už po několikáté – Kulturní přehled při Mariánskolázeňských listech.
Naše vlastivědná účast je v nich téměř stálá vlastivědnými články: Přehled starostů (listopad 1999), Před sto lety rozhodl Herzig o tramvaji v městě (leden 2000), Koncert Alberta Schweitzera 1923 – 125 let od narození (únor 2000), Masaryk v Mariánských Lázních – 150 let od narození (březen 2000), Václav Jan Tomášek – 150 let od úmrtí (duben 2000), a připraveno: Vítězslav Nezval – 100 let od narození (na květen 2000) a Henrik Ibsen v Mariánských Lázních – 100 let od návštěvy (červen 2000).
 

Markéta Hodková:

Nová ulice ponese jméno V.J.Tomáška
(Milé starosti / Bohatá historie města Mariánské Lázně opět promlouvá k současnosti)
      MARIÁNSKÉ LÁZNĚ – V Úšovicích, součásti města, se dokončuje výstavba rodinných domů, které tvoří svou polohou novou ulici (rovnoběžnou s třídou Palackého a spojující ulici Šafaříkovu a 17. listopadu). Mariánskolázeňské radnici tak vznikla příjemná povinnost rozhodnout o jejím pojmenování.
      Vzhledem k tomu, že v městské části Úšovice a v okolí této nové komunikace již byla pro názvy stávajících ulic přijata jména představitelů doby národního obrození, zvolila se po konzultaci s Městským muzeem další osobnost z tohoto období české historie - Václav Jan Tomášek.
      Český skladatel a hudební pedagog, představitel pražského hudebního života (žil v letech 1774 až 1850), byl významnou osobností českého obrozeneckého hnutí. Působil jako učitel hudby ve šlechtických rodinách, poté založil v Praze vlastní hudební ústav. Je autorem mnoha klavírních skladeb, psal sonáty, hudební cykly a písně, zhudebnil také na čtyřicet Goethových básní.
Mariánské Lázně navštívil v letech 1822, 1823 a 1829.
      O své první návštěvě napsal: “Sotva se rozneslo, že jsem v Mariánských Lázních, většina zdejších přátel hudby mě pozdravila a od mnohých se mi dostalo dokonce pozvání“. Dále přiznává, že se nikdy v životě nenahrál více než za tohoto prvního pobytu. Byl pozván i opatem Reitenbergerem do Teplé k pianu zvlášť dopravenému do kláštera a za sedl i k varhanům v klášterním kostele, kde improvizoval mnohé fugy, preludia a fantazie.
      V roce 1823 se v Mariánských Lázních setkal s básníkem Johannem Wolfgangem Goethem, jenž si velmi vážil Tomáškových‚ skladeb na texty svých básní. V témže roce se zde V. J. Tomášek setkal s pěvkyní Vilemínou Ebertovou. A bylo to setkání osudové, neboť Vilemína Ebertová se stala jeho ženou. Už spolu s ní přijel do Mariánských Lázní ještě jednou a to v roce 1829.

Významná osobnost českého obrozeneckého hnutí Václav jan Tomášek, hudební skladatel, působící ve dvacátých letech minulého století v Mariánských Lázních, tu poznal i svou budoucí choť.      CHEBSKÝ DENÍK informoval o pokřtění nové ulice v Mariánských Lázních - Úšovicích, která je rovnoběžná s Palackého třídou. Nový název ulice se připojil k četným názvům podle našich slavných hostů jako byl národní buditel Josef Dobrovský, spisovatel Václav Beneš Třebízský, básník Jan Neruda, spisovatelka Božena Němcová, skladatel Antonín Dvořák, básník Viktor Dyk, prezident Tomáš G. Masaryk, básník Jaroslav Seifert, houslista Janb Kubelík, ze zahraničních hostů básník Johann Wolfgang Goethe, skladatel Fryderyk Chopin, spisovatel Henrik Ibsen aj.
      Jiné ulice jako Tyršova, Komenského, Hroznatova, Husova, Máchova, Křižíkova, Palackého, Kollárova, Janáčkova atd. nám pouze připomínají slavné postavy naší minulosti, aniž by tyto navštívily Mariánské Lázně. To se týkalo i Čechovy ulice (nedaleko kolonády), které byl po novinářském klání 1990 vrácen původní název ulice "Nehrova" podle zakladatele Mariánských Lázní Jana Josefa NEHRA (nikoliv tedy Nehrú, jak se mylně domníval kritik-novinář Miroslav Štika v plzeňské PRAVDĚ v květnu 1991).
      Novináři vůbec jsou omylní - a také v našem přetisku CHEBSKÉHO DENÍKU přímo u textu pod Tomáškovou podobiznou. Tedy: Tomášek nepoznal v Mariánských Lázních svou budoucí choť (Vilemínu Ebertovou). Znal ji už řadu let - vždyť to byla jeho pražská žačka ….
 

Hotel Sonata?

      Po roce 1990 přišla taková liberalizace přejmenovávání názvů domů, hotelů a penziónů, že se objevila řada dvojnázvů domů, například léčebna SKALNÍK (Goethovo náměstí) a penzion SKALNÍK (na Bellevue); HELVETIA (tradiční dům čp.142 a přejmenovaný Slovanský dům – oba na Hlavní třídě), BOHEMIA (Ruská čp. 88) a Hotel BOHEMIA (Hlavní čp.100), hostince Antoníny, atd. V historii Mariánských Lázní taková dvojčata neznáme a na dotaz na stavebním úřadě mi bylo vysvětleno, že je to tak jedině správné, neboť je to demokratické. A tak můžeme mít časem například deset domů SKALNÍKŮ...
      Ale co SONATA ? Dva anglicky mluvící hosté se u Dyleně vyptávali, kde je hotel SONATA ? Nikdo z místních ne-věděl. Snad prý někde nahoře … Smutně jsem se vložil do gestikulační řeči a ukázal na přímo naproti Dyleně stojící dům SONATA, druhdy známý SPORT… - Nejen dvojčata, ale i překotná přejmenovávání názvů domů, hotelů, hospod, po léta zaběhlých, dělá vrásky místním i stálým hostům "štamgastům". A když se pak mění názvy při každé změně majitele, pak zbývá jen potlesk pro radnici, jak demokraticky to sleduje...
 

      Po vzniku republiky ČSR přišlo do Chebu české učitelstvo. Bylo ve velmi těžkém postavení. Chebští Němci provokovali Čechy a sahali až k násilí. Bez ochrany českým četnictvem by se česká menšinová škola vůbec nerozběhla. Není divu, že mezi prvními činy českého ředitele školy bylo sepsání historie Chebska z hledisek českých. Dnešní archiv v Chebu má Kroniku české menšinové školy, z níž je následující pojednání.

Bohumír Landa, ředitel české školy v Chebu 1922

Dějiny Chebska

Doba předhistorická

      Již v době předhistorické žili na Chebsku lidé. Krajina zdejší poskytovala jim asi příznivých podmínek životních. U Horního Lomu, Fleissenu (dn. Plesná) a Nonnengrünu (dn. osada Hluboká, obec Milhostov) nalezeny byly staré zbraně a ozdoby. U Františkových Lázní v rašeliny kůly, zbytky to kolových staveb. Okolí zdejší patří k nejstarším sídlům v Evropě.

Doba historická

      Předky naše přivedl do Čech praotec Čech. Po něm přišlo více kmenů. Sedličané usadili se poblíže pramenů Ohře a zde zůstali. Dle Palackého předpokladu bydleli za Sáma Čechové ještě za Chebskem ve Smrčinách, tedy zčásti v nynějším Bavorsku. SÁMO bojoval s franckým králem DAGOBERTEM. Třídenní bitva se strhla v krajině Chebské u Vogastisburku (asi Úhošť, Burgberg u Kadaně) a DAGOBERT byl poražen.
      Od počátku historické doby bylo Chebsko u říše České. Když v říši Francké vládli Karolingové, sahali Čechové až na Mohan, k Radnici až po Rýn roztroušeně v jednotlivých osadách.

Chebsko darováno roku 972 biskupovi v Řezně

      Boleslav II. chtěl založiti v Čechách biskupství, neboť Čechy dosud podléhaly biskupství v Řezně. Svatý VOLFGANG, biskup řezenský, byl by ztratil zřízením biskupství v Čechách značnou část diecése a proto za svolení jeho ke zřízení biskupství pražského, obdrželo jeho biskupství znamenité statky v Čechách, jmenovitě pak se v pravdě podobá, v chebském okolí s nacházející, neboť chebské okolí samo při řezenském biskupství zůstalo, ač okolní krajiny k jiným diecésím náležejí. Čechové nikdy nezalidnili CHEBSKO hustě, lesy a hory pohraniční je nelákaly.

Poněmčování Chebska

      Poněmčování Chebska započalo za panování knížat českých Jaromíra a Oldřicha. PALACKÝ praví: "Hory šumavské byly onoho věku arci lesem protivným pokryty s nehojnými tu a tam osadami a zachovalými v tom stavu snad zoumysla pro snadnější obranu zemskou, ale proto nebyly věc ničí a pána nemajíce, any hranice české tam všudy za rozhraní české zasahovaly. Avšak za nedbalostí a nepřičinlivostí českou rozprostírali se tam čím dále tím více osadníci němečtí, pilní rolníci, smělí lovci a dobrodruzi, až i poustevníci a mnichové, jež lesy mýtíce a paseky množíce, osobovali sobě tam dědiny, stavěli domy, vesnice, tvrze i hradby a dávali se s nimi pod ochranu císařů německých, vévodů bavorských, jež nikdy nerozpakovali chrániti jim písmem i mečem jmění takto nabytého."
      Nesvornost obou knížat posilovala vliv německého císaře Fridricha v Čechách a tím vydávala kraj Němcům.

Vznik Chebu

      V této době založen zde hrad zvaný EGIERE, Starý Norimberk či Cheb markrabím Děpoltem III. z Vohburku roku 1061. Pod hradem vzniklo podhradí, vlastní město. Bylo v části, jíž ohraničují nynější místa od Ohře přes uličku Steingasse až k dominikánskému kostelu, Rosengasse, Rosenbühl a zase k Ohři.

Vladislav I. (1109-1117)

      Koncem června 1165 navštívil král český VLADISLAV II.(1140-1172) Cheb. S ním přišli knížata THEOBALD a JINDŘICH (Heinrich), jeho bratři, princové BEDŘICH (Fridrich) a SVATOPLUK, synové královi, SERVATIUS, probošt vyšehradský, dvorní kancléř JURATA z Mělníka, PETRUS z Boleslavě, ALBERT ze Žatce, královský notář MARTIN, PODIVA kanonicus z Vyšehradu, kastelán ze Žatce se svým bratrem DRISLAVEM , kastelánem z Plzně a CTIBOR, královský komoří.

Přemysl Otakar I. (1192-1193)

      táhl přes CHEBSKO do Němec, kde byly rozbroje.

Císař německý Fridrich Barbarosa

      přestavěl a lépe zařídil zdejší hrad a vystavěl tzv.Doppelkapelle. Rovnal v Chebu- také spor mezi knížetem českým Bedřichem a rakouským vévodou Leopoldem o Vitorazsko.

Přemysl Otakar II. (1253-1278)

      Roku 1265 povolal papež na přání Přemysla Otakara II. na salzburské arcibiskupství probošta vyšehradského. Bavorský kníže Heinrich vtrhl do Salzburku a tu zase české vojsko obsadilo Chebsko, skoro tři století od Čech odcizené - roku 1266. Přemysl Otakar II. potvrdil Chebským jejich práva. Doprovázeli ho: Jaroš Cimelo z Lichtenburgu, Jaroslav, Uldrich z Jindřichova Hradce, Šenk Galus a jiní. Nazýval se pánem "ve Chbě".
      Po první nešťastném boji s Rudolfem vzdal se Přemysl zase panství na Chbě. Rudolf Habsburský rozšířil město na jih a na východ a udělil mu městská práva. Roku 1270 vypukl ¨v Chebu veliký oheň. Shořely skoro všechny domy a 150 lidí uhořelo. V letech 1150-1200 založen klášter Františkánský, kostel Křižovnický a Dominikánský.

Václav II.(1278-1305)

      Choti Václava II. dceři Rudolfa Habsburského, připadlo Chebsko v ceně 10 000 hřiven stříbra do zástavy. Václav II. sjížděl se zde často s králem německým Rudolfem. Poprvé při nádherné slavnosti přijal zde všechny země své v léno. Václav II. založil proti nynějšímu hradu na druhém břehu hrad WENZELBURG či Vinselburg, který byl spojen mostem s císařským hradem. Roku 1632 byl Wenzelburg rozbořen od Sasů. Václav II. vyjednával v Chebu s knížaty německými o smlouvy a o osobě, která měla býti zvolena římským králem. Zvolen byl Adolf, který vděčen byl Václavovi a chtěl se s ním co nejdříve spřízniti.
      Ve Frankfurtě umluvil zasnoubení syna Ruprechta s jednou z dcer Václavových, který slíbil, že věno české kněžny 10 000 hřiven stříbra vyplaceno bude králi Adolfovi bez prodlení, aby snáze postačiti mohl nákladům, spojených s nastoupením nového důstojenství. Zato Adolf nejen propůjčil Václavovi hned skrze zvláštní poselství léna jeho česká, nýbrž zastavil mu také za oněch 10 000 hřiven stříbra zemi Plisenskou v Němcích k říši odumřelou, totiž města Altenburk, Kamenici a Cvikov s jejich příslušenstvím a pak i chebský hrad a kraj. Zástava tato měla ovšem trvati jen až do skutečného vdání se kněžny české, avšak práv těch, která již měl král český k Chebu, nemělo mu tím ubývati.

Václav III. (1305-1306)

      musel postoupiti zase Chebsko německému císaři.

Jan Lucemburský (1310-1346)

      Po smrti císaře německého HEINRICHA VII. (Jindřicha) nastaly v Německu boje o císařskou korunu. Na podzim 1314 měla se konati volba císaře ve Frankfurtě. Ještě před volbou dne 20. září 1314 slíbil Ludvík, vévoda bavorský, svému vlivnému švagrovi, českému králi Janovi, dopomůže-li mu k volbě, 20 000 stříbrných marek jako odškodnění a pro větší jistotu v zástavu Cheb a Chebsko se zámky Floss a Parkenstein. Volba však skončila roztržkou, převaha byla na straně Ludvíkově. Rozhodnouti měl boj.
      Dne 4. prosince 1314 obnovil Ludvík českému králi slib a vyrozuměl o tom dne 26. srpna 1315 Chebské a dal jim napomenutí, aby krále Jana poslouchali. Dne 28. září 1315 došlo k bitvě mezi soupeři Ludvíkem a Fridrichem Krásným u Mühldorfu na Innu. Ludvíkovi pomáhal Jan a vedl bitvu. Zvítězil, ačkoliv se ocitl sám ve velkém nebezpečí. Čechové děkovali za vítězství svatému Václavovci a později mu postavili na bojišti děkovnou kapli. Po této bitvě byla provedena slíbená zástava Chebska a měst Altenburk, Kamenice a Cvikov, zámků Floss a Parkštejn.

Zavení Chebska králi Janovi 1322

      Zanedlouho nato přijal král Jan Chebsko v zástavu, Chebští mu podle tehdejších zvyků holdovali a dne 23.října 1322 vydal jim ústavní listinu, ve které jim potvrdil jejich zvláštní práva a slíbil, že všechno, co nyní patří k soudu Chebskému také u něho zůstane a že měšťané Chebští podléhají přímo králi a nikoliv komořímu královskému.
      Od té doby jednali Chebští vždy v důležitých záležitostech s králem českým a v archivu je uschováno skoro 2500 královských dopisů.
      Od 23. října 1322 zůstalo Chebsko trvale u Čech, z počátku jako zástava králi Janovi, později za císaře Karla IV. jako součást české koruny. Tenkráte byli Chebští cele oddáni a věrni státu českému. KAREL IV. uznávaje stálou věrnost, kterou měšťané Chebští království Českému zachovávají, zavázal se jim k jejich žádosti, že město CHEB nikomu dále nezastaví, aniž jinak od koruny České oddělí nebo odcizí.
      Tím vlastně Chebsko, původně jen zástava, bylo přivtěleno ke koruně České. Podle středověkého řádu byl vlastně panovník majitelem zemí, kterým vládl, tudíž zastavené Chebsko stalo se majetkem krále Jana a za Karla IV. i součástí koruny České.
      Karel IV. meškal často na chebském hradě. Roku 1350 vyšetřoval v Chebu pogrom protižidovský a teprve když přednější měšťané složili pokutu a holdovali nově králi a koruně, přijal je na milost.

Král Václav IV. (1378-1419)

      potvrdil Chebským jejich práva. Poměr Čechů a Němců se lišil za krále Václava IV. od nynějška tím, že tehdáž ve větší části krajů nyní německých mluvilo se vesměs po česku. Dle svědectví listin z doby oné i také pozdější, ve krajích západních a severních, například v okolí Hostouně, Přimdy, Tachova, Plané, Teplé, Toužimi, Bochova, Doupova, Kadaně, Mostu, Teplic, Ústí, jakož i ve větších městech a vesnicích, které od nich blíže ku Praze leží, lid obecný byl ještě a pouze čiře český.

      Poněmčování těchto a všech odtud blíže k Praze ležících míst a krajů dálo se větším dílem za třicetileté války a skze. Není také pochyby, že již za krále Václava celé pokrají mezi Chebem, Kynžvartem a Andělskou Horou, pak Ostrovem, Hroznětínem, Přísečnicí a Chomutovem i celý hřeben Krušných hor vůbec až po Kámen Královský na Labi, je už ještě k Čechám počítán byl, obydleno bylo Němci.

Doba husitská (1419-1436)

      Katolíky zůstali Němci v okrese Chebském a v úzkém pruhu vesnic podél Krušných hor.
      Druhá výprava křižácká proti husitům, tj. 200 000 bojovníků z Německa, kardinál Barandy, pět kurfiřtů, tři arcibiskupové, hrabata a knížata, vše se sešlo 10. září 1421 u Chebu. Táhli dále do Čech. Rytíř Ojíř v Kadani se bránil, přece však podlehl a byl spálen. Když se vraceli Husité z Německa přes Cheb, počali pleniti a páliti, protože Chebané nechtěli znáti smlouvy v Německu uzavřené, ale když předměstí jim zapáleno, zaplatili 1 700 hřiven a nechali Husity v pokoji.
      Roku 1431 odebral se král Zikmund do Chebu k jednání s Husity. Sjezd počal 24. května 1431. 26. května dojeli poslové sboru Basilejského. Husité se však nepodrobili soudu sboru. Sbor Basilejský, když viděl, že Husity neporazí vojskem, vyjednával prostředníkem ouřadu Chebského s Pražany a s Čechy vůbec.
      8. května 1432 přijeli opět na 90 koních do Chebu, aby vyjednávali se zástupci sněmu Basilejského. Zdálo se již, že jednání nepovede k žádnému cíli. Basilejští již prý sobě zoufali, ale když reptání a bouře v prostém lidu chebském, chtějícím pokoj s Čechy stůj co stůj, se zmáhaly, sjednotily se strany v jedenácti článcích, pod kterými Čechové sněmu v Basileji se zúčastní. Po válkách husitských je obnoven poměr Chebských ke koruně České.

Jiřík z Poděbrad

      byl poslední panovník, který bydlel na chebském císařském hradě. Roku 1450 a 1452 psal Chebským česky, aby "list přiznávající k řádu a ustanovení zemskému na sněmu obecném na rathúze staroměstském položili". Chebští ubezpečovali krále, že "ke koruně České věrně drží."
      Roku 1459 konalo se v Chebu rokování Wunsiedelské s německými knížaty, se kterými uzavřel král Jiří důležité smlouvy a umluvena dvojí svatba: jedna Fridricha mladšího syna Albrechtova s dcerou královnou Zdenou; druhá králova syna Hynka s Kateřinou, dcerou knížete Viléma. Svatby tyto konaly se v Chebu. Byli zde: král s královnou a desítkami, celkem 3 000 koní, přední páni čeští a panny ušlechtilé v hojném komonstvu, z druhé strany saská knížata.
      V bojích krále Jiřího s Matyášem zůstali Chebští věrni králi Jiřímu.

Vladislav II. Jagelonský (1471-1516)

      Ani po smrti krále Jiřího nedali se Chebští pohnouti, aby holdovali králi Matyášovi nebo se zúčastnili odboje proti korunovanému králi Vladislavovi. Společně s many kraje Chebského přísahali Vladislavovi jako korunovanému, pomazanému, dosazenému a panujícímu králi v Čechách, o jehož čest a dobro chtějí věrně státi.

Ludvík Jagelonský (1516-1526)

      potvrdil opět Chebským jejich práva a osvobodil je od daní na věčné časy a ujistil je, že od Chebska nebude nic oddělováno. Dne 14. července 1522 přijela holdovati králi deputace Chebských do Prahy.
      Roku 1522 začala také v Chebu reformace. Roku 1564 kázal v Chebu luterán Hierinimus Thilesius v kostele sv.Mikuláše. Do roku 1629 zůstal Cheb u evangelické víry.

Třicetiletá válka

      Dne 12. října 1619 oznámili direktoři Čeští Chebským zvolení Fridricha Falckého králem, kterého Chebští uznali. Direktorům českým poslali 4 000 zlatých.
      Dne 18. října 1619 přišli do Chebu stavové z Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice s četným průvodem a s deputací města Chebu vyšli do Waldsassen uvítati krále Fridricha Falckého (1619-1620). Téhož dne za vyzvánění zvonů a střelby z děl vjel do Chebu. V domě čp. 1 na rohu náměstí a uličky Steingasse, byl v poledne pohoštěn.
      Po bitvě na Bílé Hoře uznali Chebští zase králem Ferdinanda II. (1620-1637) a prosili ho "o pardon". Ferdinand II. jim dal milost a potvrdil jim jejich práva. Museli však zaplatiti celkem 10 000 zlatých.
      V době třicetileté války trpělo Chebsko mnoho. Řádilo tu nejen vojsko nepřátelské ale i císařské. Dne 5.prosince 1640 psali Chebští císaři Ferdinandovi II.:
      "Kámen by se slitoval nad tím, co jsme již vytrpěli. Třetina města shořela a předměstí leží v popeli. Sotva sto měšťanů je zde a denně noví opouštějí město. Vesnice v okolí jsou zpustošeny. Měšťanům a rolníkům zbývá jen to, co mají na sobě a žebrácký pytel. Pro krvavých pět ran Kristových prosíme Vaše Veličenstvo o ochranu."
      Tyto naříkavé dopisy neměly však výsledku. Za války bylo započato také v obracení na víru katolickou. Roku 1628 byl odevzdán farní kostel jezuitům. Ti, kdož nechtěli přestoupiti na víru katolickou, museli se vystěhovati a jejich majetek připadl obci. Vystěhovalo se 143 rodin měšťanských, i starosta Chebu Wolfgang Pachhelbel.

Zavraždění Valdštýna

      Dne 25. února 1634 zavražděn v Chebu byl Valdštýn a jeho věrní důstojníci. Valdštýn byl v Chebu pětkráte. Při prvním svém pobytu bydlel u radního Jiřího Erharda v Lehensteině, posledně ubytován byl v domě Wolfganga Adama Pachhelbela, v nynější to radnici, kterýžto dům po vystěhování starosty připadl obci. Tam byl v noci zavražděn.
      Městský velitel Gordon pozval toho dne důstojníky Valdštýnovy, hraběte Terckého, Kinského, polního maršálka Illo a rytmistra Neumanna na hody do hradu. Vojáci schovali se do sousední komory. Po hostině zdvihli padací most a vojákům dali znamení k přepadení důstojníků, které povraždili. Od této doby zůstal hrad neobydlen.
      Byl používán jako zbrojnice a v sále mívali pekařští a jiní učedníci svoje zábavy.
      Roku 1645 vyhořelo 70 domů. Roku 1647 dobyl Cheb Gustav Wrangel po čtyřnedělním obléhání. Švédům zůstal Cheb až do míru v Münsteru a Osnabrücku.
      Emigranti Chebští doufali, že jim mír Westfálský umožní návrat domů. Pachhelbel však vyjednával marně. Zklamán vzal si život na hranicích Chebska u Wunsiedelu.

Po válkách

      Poslední uznání politické samostatnosti Chebska stalo se při pragmatické sankci.
      Roku 1722 začala se stavěti nová radnice. Plány dělal pražský stavitel Alibrandi, stavbu prováděl chebský mistr zednický Angelus Pfeffer, jehož náhrobní kámen se ještě nachází v sadu u starých zeměbraneckých kasáren, kde bývával dříve hřbitov. Dnes rozeznává se ještě Dolní neboli stará, Horní neboli Střední a Nová radnice. Stará radnice, kde jsou nyní obchody Mladý, Marek a Becker, měla průčelní přístavek s vysokou věží a výstupek ve druhém patře, ve kterém byl umělecký orloj s 24hodinovým ciferníkem. S mechanismem hodin spojen byl lev a muž-blázen, který při bití hodin vždy pohnul hlavou a zároveň se pohnulo i městské právo. Lev zase při novém měsíci vydával po deset minut mocný, v celém obvodu města slyšitelný řev.
      Císař Fridrich Barbarossa měl sebou jednou v Chebu lva a šaška. Oba zde zahynuli. Na památku dalo město přidělati figurky lva a šaška k hodinám. Na špičce věže bylo pozlacené zářící slunce. Po zničení věže bylo uloženo v muzeu. Průčelní přístavek byl roku 1805 odbourán přitom se ztratily hodiny se lvem i šaškem. Ve 14. století radnice nedostačovala a byla připojena Střední radnice.
      V domě Café Pistorius (Café Astoria) byl vězněn srbský zajatec Jiří Brankovič. Zde zemřel a byl pochován před dřívějším kostelem ve Svatém Kříži (Heiligenkreuz). Odtud byl pak odvezen.

Války o dědictví Rakouské

      Roku 1742 byl Cheb obsazen Francouzi. Strašná nouze zavládla v městě. Vypukl mor, od kterého byl sotva nějaký dům ušetřen. Denně bylo pochováváno 10 až 12 lidí. Z hladu se jedli psi, kočky a myši. Smrt řádila také mezi Francouzi. Mnozí umírali v bolestivých křečích, válejíce se po zemi a s trávou v ústech. Denně jich bylo pochováváno na 40 až 50 na tzv. Francouzském hřbitově.
      Nařízením císaře Františka II. (1792-1835) bylo Chebsko, patřící církevně dosud stále k řezenskému biskupství, přivtěleno k arcidiecési pražské. Tak bylo zničeno poslední spojení Chebska s německou říší.
      Smlouvou pařížskou z roku 1814 a mnichovskou z roku 1816 byla připojena část Chebska k Bavorsku. Císař Karel VI. (1711-1740) po pragmatické sankci nedovolil Chebským žádné zvláštní holdování, ale vykázal jim místo mezi ostatními městy českými. Tak se stalo, že za panování Marie Terezie a Josefa II. byla potvrzena Chebským jejich práva jen pod podmínkou.
      "So weit solche der jetzigen und künftigen Landes-erfassung nicht entgegenstehen." O tuto vložku k po-tvrzení práv chebských pokoušel se již Ferdinand III., ale upustil od toho na žádost Chebských.
      Zřízením železnice změnil se velice vzhled města. Byly odstraněny zbytky hradu a vznikly celé nové části města. Také zbytky hradu Wenzelburg byly odstraněny a kamení upotřebeno též ke stavbě Schützenhausu roku 1822.

Stavby postavené v 19.století:

      1822-1829 státní gymnásium na místě staré latinské školy
      1839 stará kasárna a stará vojenská nemocnice na náměstí Balthasar-Neumann-Platz
      1857 budova fiannčního ředitelství
      1863-1864 viadukt a nádraží
      1865 plynárna
      1871 evangelický kostel
      1873-1874 Rudolfinum
      1874 městské divadlo
      1881 vodovod
      1886 stará zeměbranecká kasárna
      1899 obchodní a živnostenská komora
      1907 budova bankovního úřadu ministerstva financí
      1908-1910 okresní nemocnice
      1910 elektrárna
      1913-1914 nová kasárna pěchoty

Chebsko v republice ČSR

      Chebští podali vládě Československé žádost o přiznání zvláštní samostatnosti Chebska. Ústavně právní výbor senátu odpověděl vcelku takto:
      "Republika pokládá otázku státoprávního postavení Chebska mírovými smlouvami ve Versailles, v St. Geraminu a v Sévres definitivně vyřešenu. Část Chebska leží v Bavorsku a nemá také zvláštního postavení. Svoboda Chebska byla zrušena císařem Josefem II."
      Přece však se Chebští snaží stále získati ztracenou samostatnost. Odvolávají se na to, že Chebsko bylo zastaveno původně Janu Lucemburskému a nebylo prý ke koruně České přivtěleno. Při opětném utvoření republiky Československé se jich prý nikdo neptal, kam chtějí náležeti a do tohoto státu byli zařazeni proti své vůli. Tyto jejich snahy jsou marné a nejsou v právu.
      Chebsko bylo sice zastaveno králi Janovi Lucemburskému ale podle středověkého práva byl panovník skutečným majitelem zemí, kterým vládl a tudíž bylo Chebsko v témže právním poměru k panovníkovi jako ostatní země. Žádný pán Chebska neptal se také nikdy, komu chtějí náležeti, ale dle vlastní vůle je mohl zastaviti nebo prodati komu chtěl. Chebští jen novému pánovi slíbili věrnost, holdovali mu, a on jim potvrdil jejich zvláštní práva Až konečně císař Josef II. je již nepotvrdil a tím zanikla.
      Karla IV. žádali, aby je nikomu nezastavil, aniž od koruny České oddělil nebo odcizil, což jim slíbil. Tím vlastně Chebsko, původně zástava, bylo přivtěleno ke koruně České.
      Konečně je důležito, že zástava tato nebyla nikdy římskými císaři vyplacena a tudíž propadla. Nyní již není žádného právního nástupce císařů římských, který by snad mohl zástavu tuto ještě vyplatiti. Z těchto důvodů také nemají snahy Chebských žádného právního podkladu a cílem jejich je zničení nového státu, roztrhání na části. Hranice našeho státu jsou utvořeny mírovými smlouvami a nedá se na nich ničeho měniti."

      Sepsal Bohumír LANDA, správce české školy v listopadu 1922 podle delšího studia těchto spisů:
      1. PALACKÝ. Dějiny národu českého
      2. DENIS: Čechy po Bílé Hoře
      3. Karl SIEGEL" "Eger im Wandel der Zeit von 1 000 Jahren"
      4. Dr.G.Habermann "Beiträge zur Volks- und Heimats-kunde des Egerlandes"
      5. Egerer Jahrbücher
      6. A.Lochner "Führer durch Eger"
      7. Pracovní názory v závěru o zániku samostatnosti Chebska podle univerzitního profesora Masarykovy university v Brně doktora Bohumila Baxy. - Č.J.XII/1923 insp. podpis nečitelný.
 

      V pátek 25.února 2000 zažila škola JIH nepříjemnou událost. Připravený oběd ve školní jídelně vyvolal salmonelózu 655 zdejších strávníků a tím vážnou kalamitu pro celé město ještě v březnu a dubnu. Neboť mnohé rodiny byly postiženy nejen onemocněním svých dětí, ale i nutnou domácí péčí o děti, která znamenala nepříjemnou absenci dospělých na pracovištích. Je konec dubna 2000 a řada nemocných je stále sledována a prováděny laboratorní vzorky. Příčina nebezpečné epidemie nebyla dosud jednoznačně vyslovena. Všechny vzorky potravinových surovin osudného dne byly údajně negativní.

Romana Nájemníková

Salmonelu si ze školní jídelny odneslo přes šest set strávníků
(Zdravotnictví / Prvořadým úkolem je zabránit šíření epidemie, říká okresní hygienička)
      CHEB, MAR. LÁZNĚ - Epidemii průjmových onemocnění v Mariánských Lázních vyvolal páteční oběd v jídelně zdejší první základní školy, kde se stravují i studenti ekonomické školy a dospělí. Našemu listu to včera potvrdila ředitelka Okresní hygienické stanice v Chebu MUDr. Jaroslava Hrabáková s tím, že byla ve všech z provedených výtěrů nalezena salmonela enteritidis, způsobující zánět žaludku a střev. „Prvořadým úkolem je nyní zabránit šíření epidemie, část z příbuzenstva nemocných lidí totiž pracuje v potravinářství,“ uvedla Jaroslava Hrabáková. “Nejspíše se nám však nepodaří navštívit všechny postižené rodiny,“ pokračovala, “proto bychom je chtěli vyzvat, aby se dostavili ke svému lékaři k výtěrům. Hygienická stanice všem vystaví karanténní rozhodnutí.“
      Na bramborovém salátu s drůbežím řízkem si v pátek po chutnalo 655 strávníků. Někteří vyhledali lékařskou pomoc, další se pak snažili pomoci si sami. ‘Průběh onemocnění je akutní,“ zdůraznila Jaroslava Hrabáková. “Hlášeny jsou průjmy, zvracení a vysoké teploty, až devětatřicet stupňů. Udávají se i kolapsové stavy, u dětí pak velká bolest hlavy.“ Nemocní, kteří průjmem a zvracením přicházejí o velké množství tekutin v těle, by podle okresní hygieničky měli dbát hlavně na zavodnění organismu. Jinak může dojít k metabolickému rozvratu, který by zejména malé děti a starší osoby mohl ohrozit na životě.
      “Nalézt infekční agens v potravinách není tak jednoduché. Kde se salmonela nacházela, tedy budeme vědět zítra, maximálně pozítří. V jídelně jsme provedli rovněž stěry z pracovního prostředí, které mohou také leccos objasnit,“ řekla Jaroslava Hrabáková.

      Lze říci, že od roku 1945 – od konce druhé světové války a doby krátce po válce -, kdy byly Mariánské Lázně postiženy epidemiemi, nedošlo za padesát let k tak výraznému hromadnému onemocnění. Před padesáti lety byla ovšem zdravotnická situace kritická. Epidemie způsobovala podvýživa a především nedostatek léků a hrozivá přeplněnost města (ze 7 tisíc na 40 tisíc osob). Město bylo pokryto odpadem. Nebyly pohonné hmoty, vozy KUKA nemohly jezdit a koňských potahů nebylo tolik, aby odvážely popel, odpadky, infekční materiál (obvazy, vata aj.), neboť město bylo přeplněno lazarety s těžce zraněnými vojáky, nemocnými pacienty berlínských nemocnic, uprchlíky z Východu, mezi nimiž bylo mnoho nemocných, byly tu také porodnice, starobince, přestěhované sem z vybombardovaných německých měst, a mezi nimi nemocní. Nebylo možné udržet hygienické a sanitární principy, šířil se tyfus, denně umíralo až 25 osob. Mrtvoly byly odváženy na dvoukolácích na hřbitov a bez rakví pohřbívány do hromadných hrobů. Až po příchodu americké armády, za přísunu potřebných léků a za pomoci českých lékařů byly epidemie zlikvidovány.
      Je pravdou, že v druhé polovině 20.století se Mariánské Lázně nevyhnuly několika chřipkovým epidemiím, které byly ovšem celostátního rozsahu. Vzhledem k tomu, že v našem městě se vždy prolínalo velké množství populace, zaslouží si Mariánské Lázně pochvaly, že tu nikdy nedošlo k epidemii přenosných, sem přivlečených chorob. Vždyť sem přijížděli tisíce lázeňských pacientů (a Mariánské Lázně byly dlouhou dobu druhé největší lázně Československa), přijížděli desetitisíce odborářů-rekreantů (a Mariánské Lázně byly zprvu největším střediskem rekreace ROH v Československu), přijížděli turisté ze všech koutů republiky a často z míst lokálního rozšíření některé nemoci. Přesto není známo, že by v městě propukla nějaká nebezpečná epidemie.
-rš-
 

Edison u přátel v Čechách

      V roce 1911 přijel do Mariánských Lázní na krátkou návštěvu americký vynálezce Tomáš Alva Edison.
      Narodil se 11.února 1847 v Milanu ve státě Ohio (USA), do školy prý chodil jen tři měsíce, pak ho učila matka. Byl prodavačem zeleniny, roznášel noviny, později byl novinářem a telegrafistou. Byl částečně hluchý, ale usilovně pracoval a studoval. První jeho patent vznikl roku 1869 – byl to elektrický sčítač hlasů v záko-nodárných sborech. S ním nepochodil, ale celkem za život uplatnil 1 500 patentů. Edisonem začal elektrický věk lidstva.
      Americkému vynálezci nabídl služby český podnikatel Emil Kolben (1862-1943), absolvent Českého vysokého učení technického. Kolben dostal za dobré studium Gerstnerovo stipendium a na to cestoval po Americe. Zde nastoupil u T.A.Edisona. Nejprve pracoval v továrně Edison Machine Company za 15 dolarů týdně, avšak rychle postupoval, až se stal Edisonovým asistentem ve výzkumné laboratoři v Orange, kde byla knihovna o 60000 svazcích! Kolben vedl technické kanceláře a zkušební laboratoře v Henectady. Po návratu domů často připomínal kolegům Edisonovo: "Vynález je jen 1 % inspirace a 99 % dřiny." A další heslo: "Spát lze čtyři hodiny denně, spát déle je nemístný přepych."
      Doma použil Kolben amerických zkušeností k založení podniku Kolben-Daněk s výrobou lokomotiv, turbokompresorů. Kolben pozval T.A.Edisona do Prahy a vynálezce přijel se svou druhou manželkou, 20letou dcerou a 13letým synem. Předtím se ještě zastavil v Brně a navštívil divadlo, které bylo osvětleno elektricky podle Edisonova plánu. Dne 13.září 1911 přijel do Prahy. Bydlel v hotelu "De Saxe Hotel" (Saský dvůr v Hybernské ulici, dnes zrušeno). V tomto hotelu bydlel kdysi také ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovský a německý spisovatel Karl May.
      Edison provedl autoprojížďku Prahou za doprovodu amerického konzula. Navštívil také kavárnu "Edison" na rohu Václavského náměstí a Na Můstku (též zrušeno). Kavárník Turnovský vysvětlil, proč ji pojmenoval po něm. V Praze byl problém návštěvnosti - buď Čechů nebo Němců, ale do této kavárny chodili všichni.
      Na Staroměstském náměstí přijal Edisona starosta doktor Karel Groš. Edison se zapsal do pamětní knihy a nejvíce se zajímal o mechaniku orloje. Na to odjel do katedrály sv.Víta, prošel si Zlatou uličku, navštívil klášter Strahov, kde obdivoval elektrické osvětlení hlavního oltáře v kostele sv.Rocha. Také navštívil svého kolegu Františka Křížka v jeho továrně v Karlíně. Křížek postavil v Praze první elektrickou tramvaj v roce 1891 pro Zemskou jubilejní výstavu.. Trať vedla z Letné do Královské obory. Roku 1905 postavil elektrickou trať Tábor-Bechyně. Oba vynálezci byli velkými vyznavači stejnosměrného proudu.
      64letý Edison navštívil i biograf Ponrepo na Starém Městě a jeho majitele, vlastním jménem Dismase Šlamborna, ale ten si už zvykl na jméno Viktor Ponrepo. Edison byl jím nadšen. - Hovořili také o dlouhověkosti, kterou měl Edison v rodině. Jeho děd zemřel ve 102 letech, otec v 98 letech, ale nikoliv sešlostí věkem, ale pádem ze schodů.
      Kupodivu pražský tisk tehdy nevěnoval Edisonově návštěvě mnoho pozornosti. Bylo to Edisonovo evropské turné, neboť navštívil také Drážďany, Berlín, Norimberk. V novinách se psalo o neštěstí, které Edisona potkalo, a totiž když přejel 12letého chlapce, který zemřel. Bylo to krátce před návštěvou Mariánských Lázní.
      V Mariánských Lázních bydlel v právě dostavěném a otevřeném Zischkově hotelu ESPLANADE. Na rozdíl od lhostejné Prahy si Edisonovu návštěvu vedení Mariánských Lázní považovalo a Edisona požádalo, aby se zapsal do Zlaté knihy Mariánských Lázní. Jeho věta v této dnes ztracené knize bývá často citována:
      "Mariánské Lázně jsou nejkrásnější na světě. Edison." Edison se v městě dlouho nezdržel a třetí den pokračoval na cestě do Německa.
      Thomas Alva Edison zemřel 18.října 1931 ve věku 84 let. Prezident T.G.Masaryk tehdy poslal do Ameriky soustrastný telegram.
 

Znovuobjevení středověké tvrze v Drmoulu

      Jiří ÚLOVEC v okresním soupisu hradů,zámků a tvrzí připomíná v Drmoulu dvě verze – jednu ve vsi a druhou na Panském vrchu. Přesná lokalizace dolní tvrze v Drmoulu dosud chyběla. Zdeněk BUCHTELE pátral po stopách zaniklé tvrze ve vsi a objev se mu podařil – nalezl terénní stopy mezi Zámeckým a Růžovým rybníkem, při čemž i původní pomístní název spodního rybníku "Zámecký" ukazoval na to, že tu kdesi stálo panské sídlo.
      Nejprve uvedeme ÚLOVCOVU citaci:

      Ves Drmoul se rozkládá přibližně 3,5 kilometru jihozápadně od Mariánských Lázní.
      První zmínky o Drmoulu pocházejí z rozmezí let 1366 až 1368 z urbáře tzv. Nových Čech Karla IV., kdy patřil k tachovskému bradu. Ovšem zanedlouho poté ho drželi členové rytířského rodu Frasů z Borschengrünu. Jako první z nich se po něm psal roku 1460 Kašpar s predikátem „sezením na Drmoulu“. Jeho potomci v držení tohoto zboží zůstali až do poČátku osmdesátých let. Neznámo kdy pak ves získal Vilém z Obenbergu, píšící se po ní roku 1522. Tehdy již Drmoul patřil opět jako léno k tachovskému hradu.
      Zanedlouho po něm však Drmoul přešel do rukou Redwitzů. Jako první se po něm psal roku 1532 Vít, uváděný jako tachovský leník a držitel léna ještě v urbáři z roku 1555. Po něm nastoupili v držbě Drmoulu Karel a Jiří, za nichž byla roku 1558 prameny poprvé výslovně zmíněna místní tvrz.
Drmoul, výřez z katastrální mapy vsi z roku 1838. Tvrz stávala v její jižní části na břehu dvou rybníků
      Redwitzové tehdy drželi i blízkou Skelnou Huť. Karel poté vlastnil Drmoul sám až do roku 1604. Jeho syn Vít Verner tehdy rozdělil zděděný majetek na tři díly. První díl, který tvořila Skelná Hut‘, obdržel Jan Sebastián, druhý a třetí díl, ves Drmoul, byly přiděleny Vítovi Vernerovi a Janovi Kryštofovi.
      Již za Karla byla koncem 16. století oddělena část Drmoulu a připojena k Chodové Plané, kterou tehdy drželi Schirndingové. Redwitzové ji získali zpět roku 1610. Mezitím však došlo k rozdělení zbývající části vsi mezi Víta Vernera a Jana Kryštofa. Zatímco Vítovi zůstala stará tvrz, Jan Kryštof si po roce 1604 vybudoval sídlo nové, zvané Hernberg - Panský vrch. Na ně byla přenesena rovněž část lenních závazků, pojících Drmoul k tachovskému hradu, z nichž bylo propuštěno teprve roku 1612.
      Následující vývoj Drmoulu není zcela jasný. Jedna jeho část byla záhy po roce 1615 připojena k Chodové Plané, jejíž součástí už zůstala natrvalo. Druhou část neznámo jak získali Šlikové a spojili ji s panstvím Planá. Roku 1651 od něho odkoupil statek Hernberg a půl Drmoulu Jiří Kryštof Daniel von Froschhammer, ovšem již roku 1674 tento majetek prodal tehdejším držitelům vedlejší Chodové Plané Haimhausenům. Tím byly obě části Drmolu trvale spojeny s Chodovou Planou.
      Vznik panského sídla - tvrze v Drmoulu lze předpokládat zřejmě už ve 14. století. Po polovině 15. století svědčí o její existenci predikáty držitelů statku ve tvaru „seděním na Drmoulu“, ale první přímá zmínka o ní e velmi pozdní, neboť pochází až z roku 1558. Popis z roku 1604 ji zmiňuje jako „sídlo s budovou a hradbou“, které bylo vybaveno hodinami a zvonem a voda se do něho přiváděla vodovodními rourami. Stálo při dvoře a jeho opevnění tvořily hradební zdi a příkop. Vyobrazení z roku 1676 zachytilo zbytky tvrze včetně celé vesnice: její podélná zástavba byla soustředěna kolem protáhlé návsi, kterou protékal potok, na němž stál mlýn. Jižně od vsi na dalším potoce a při břehu rybníka se pak tyčila tvrz, tehdy již pustá stavba se třemi budovami, z nichž jedna byla výrazně vyšší; snad se jednalo o věž. Po roce 1676 opuštěná tvrz zcela zanikla, neboť na katastrální mapě Drmoulu z roku 1838 po ní není ani památky.
      Vývoj drmoulské tvrze byl zřejmě následující. Původně to byla gotická stavba s věží a minimálně dvěma budovami, opevněná hradební zdí a dále asi vodním příkopem, napájeným z potoka či rybníka. Po polovině 16. století byla za Redwitzů upravována. V souvislosti s úpravou došlo rovněž ke zřízení vodovodu a vybavení věže bicími hodinami se zvonem. Po roce 1600, a zvláště po připojení k panství Chodová Planá, nebyly budovy tvrze vrchností dále využívány a postupně zanikly.
      Mladší panské sídlo v Drmoulu, zvané Hernberg čili Panský vrch, vzniklo současně S novým poplužním dvorem jako centrum nově vzniklého statku, vytvořeného z jednoho dílu vsi, který získal při dělení zboží po Karlovi roku 1604 Jan Kryštof z Redwitz. Stávalo si jeden a půl kilometru západně od vsi, pod nízkým návrším. Podle popisu z urbáře panství Planá z roku 1641 bylo velmi prosté, neboť se jednalo o budovu vyzděnou z kamene a zastřešenou podélnou střechou; uvnitř byly v přízemí klenuté obytné místnosti a dvě další klenuté komory. Vyobrazení z roku 1676 pak zachytilo poplužní dvůr obdélného půdorysu, uzavřený na západní straně rozlehlou obdélnou budovou o jednom patře, krytou valbovou střechou. Vstup do ní vedl z východní (tj. dvorní) a jižní strany, patro bylo osvětleno hřadou oken. Vzhledem k zachyceným otvorům ve střeše obsahovala ještě půdní patro. Za sídlem se rozkládala zahrada se sadem.
      Sídlo nebylo po připojení k panství Planá asi hned opuštěno, neboť částečně stávalo snad ještě roku 1838. Na katastrální mapě je zachycen starý poplužní dvůr a v místech předpokládaného sídla, tj. v jeho západní části, několik objektů převážně ze spalného materiálu. Zanedlouho poté však byly všechny objekty zbořeny; dnes stojí v jejich místech rekreační objekty.
Prameny:
Schaller 1788, s. 183, Č. 8 a 9; Sommer 1838, s. 230-23 1, Č. 9; Stocklöw 1882, II, s. 209-210 aj. (viz rejstřík); Gradl 1890, II, s. 163; Senft 1932, s. 205 aj. (viz rejstřík); Profous 1947, s. 422; Boháč 1991-1992, s. 10; Rožmberský 1994, s. 4-5; Úlovec 1995, s. 28-46.

Plánek tvrziště Drmoul
 


Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Tvrziště v Drmoulu
Poloha tvrziště

      Tvrziště bylo jednoznačně lokalizováno do jižní části DRMOULU, východně od Růžového rybníka a jižně od Zámeckého rybníka. Má nepravidelný, téměř obdélníkový tvar, svoji delší osou situovaný ve směru západ – východ, o rozměrech cca 45 x 100 metrů. Po hrázi Zámeckého rybníka vede hlavní silnice Plzeň-Cheb, postavená po roce 1788, zatímco po hrázi Růžového rybníka vedla původní spojovací cesta mezi Trstěnicemi, Horní Vsí a Drmoulem, sloužící ve své době jako jediná přístupová cesta do drmoulské tvrze. Svůj význam ztratila výstavbou nových cest a silnic, ale i tak byla nadále používána jako místní cesta do zhruba poloviny 19. století.
      Růžový rybník je dnes ve stavu zániku. Voda Drmoulského potoku jím pouze protéká, hráz je poškozená, dno silně zarostlé travou a připomíná spíše pastvinu. Okrajové části dna, včetně jižní a západní části hráze (cesty), zarůstají náletovými dřevinami, ať jehličnatými tak listnatými.

Popis tvrziště

      Plocha tvrziště na první pohled nevyniká žádnou výraznější terénní nerovností. Mírně se svažuje k severu, kde se mění v bažinu a noří se pozvolna do vod Zámeckého rybníku.
      Západní strana tvrziště je od hráze Růžového rybníku oddělena asi 10 m širokým bažinatým pásem, který býval bezpochyby příkopem. Přes něj byl asi jediný přístup do areálu tvrze. Jižní strana je od okolního terénu oddělena mohutným, uměle vyhloubeným příkopem, který zřejmě sleduje původní trasu Svatovítského potoku. Tento potok přitéká od západu pramení na území malé zaniklé hornické osady "Cech sv.Víta". Ves definitivně zanikla počátkem šedesátých let 20.století. Příkop má šířku kol 10 metrů a hloubku až 3 metry.
      Východní strana tvrziště je oddělena příkopem o délce necelých 30 metrů, šířce 2 metry a hloubce kol jednoho metru. Tím je voda z Růžového a Zámeckého rybníku (voda Drmoulského potoku) poprvé propojena s vodou Svatovítského potoku a společně pokračují východním směrem až k bývalému Gottlovu mlýnu. Odtok ze Zámeckého rybníku pokračuje pod silnicí jako Drmoulský potok, a taktéž ke Gottlovu mlýnu, kde se podruhé a natrvalo spojují jeho vody se Svatovítským potokem.
      Vlastní tvrziště bylo asi rozděleno na dvě části: na jakési předhradí a vlastní tvrz. Tyto části byly od sebe odděleny příkopem, který nacházíme na tvrzišti zhruba 40 metrů od hráze Růžového rybníku v ose sever-jih. V "předhradí" je jen několik drobných nerovností, nacházejících se spíše v jižní části podél příkopu. V místě vlastní tvrze se pouze na jihovýchodě terén zvolna zvedá a převýšení zde dosahuje asi jeden metr. Je nápadné, že se v prostoru tvrziště nenachází na povrchu žádný stavební materiál – kameny apod. To lze vysvětlit tím, že tento materiál – k poměrně dobré přístupnosti místa po tvrzi – byl použit k zástavbě v okolí a tak je tvrziště doslova "vymeteno". Původní tři budovy zmizely zcela. Poslední kameny z tvrze jsou snad ještě "uloženy" mezi čp.80 a počátkem hráze Růžového rybníku při cestě. Opravdu se tam nacházejí, ale jejich vrchní vrstva je za léta naplněna i novějším materiálem. Stálo by za to, hromadu rozebrat a prohlédnout spodní vrstvu.
      Celá plocha tvrziště je hustě porostlá náletovými dřevinami, což značně ztěžuje podrobnější průzkum. Na jihu převládá smrk, více k severu přechází porost na listnáče (olše,bříza) a vyvýšená jihovýchodní část je navíc porostlá pámelníkem a téměř neprostupná.

Mlýn a pivovar

      Východně od tvrziště za příkopem pokračuje zajímavá plošina protnutá novou silnicí, za níž končí v bažinách. Na této ploše stával nám dosud neznámý mlýn a pivovar a zároveň zde bylo hospodářské zázemí tvrze. To vše i s tvrzištěm bylo obklopeno bažinami, rybníky a příkopy, takže ve své době poskytovalo místo značné bezpečí pro jeho obyvatele. Na základech bývalého panského mlýna dnes stojí stavení čp.50, kde základy na jižní straně jeho hospodářské části vykazují jasný pozůstatek mlýnské lednice. V terénu najdeme i částečně zachovalý vodní přivaděč.
      Není bez zajímavosti, že v padesátých letech patřilo tvrziště i s domkem čp.50 pod obec Trstěnice. Až nová katastrální mapa posouvá dnešní hranici jižněji, zhruba do míst, kudy vedl přivaděč vody pro mlýn.
      Tvrziště bylo objeveno v říjnu 1998.

Dodatek podle Berní ruly (1655)

      Roku 1615 je uváděn statek TRMAL se 16 lidmi a majitelem Jan Kryštof Rabicar z Rabic.
      Roku 1655 je uváděn v rule statek DRMALOVO se 16 lidmi a nový majitel Jiří Kryštof Daniel Froschham-mer. Druhá část Drmoulu je uváděna pod názvem DÜRRMAUL jako majetek panství Chodová Planá (Kuttenplan) se 12 rolníky (2 sedláci, 7 chalupáři a 3 zahradníci), 164 strychů rolí (jsou dokonce evidovány 3 potahy, 13 krav, 13 jalovic, 39 sviní, 24 ovcí). Tato část podle Úlovce byla už roku 1615 pod panstvím Chodová Planá. Dále se Úlovec domnívá, že "statek" znamenal Hernberg a že byl odkoupen od plánských Šliků 1651 Froschhammerem. To však není jisté, neboť Froschhammer seděl na Hamerském dvoře. Mezi dvorem a Panským vrchem by byla tvrz a ves Dürrmaul. Froschhammerovi mohla spíše patřit stará tvrz s českými vesničany (nazývaná Drmalovo), kdežto druhá část Drmoulu (Dürrmaul) měla už německé osídlence.
-rš-
Drmoul - Zámecký rybník s lokalitou tvrziště a hlubokým příkopem
 

Původ názvu a obyvatelstvo v Drmoulu

      Český badatel Antonín PROFOUS vysvětluje vznik názvu DRMOUL (něm. Dürrmaul) od obyvatele zdejší samoty jménem TRMAL. Příjmení Trmal vznikalo ze slovesa "trmati se, trmáceti se", nacházejícího se ve slovanských jazycích. Přímo v dnešní tvaru je od tvaru "trmal" (Plager, Strapazierer) a "trmalové" (toulaví lidé, Herumstreicher). Je například známa zemanská rodina Trmalů z Toušic u Zásmuk, nebo jméno František Trmal.
      Původní české jméno přešlo rychle do němčiny jako Dürrmaul podobně jako na Doupovsku Trmov a téměř stejně jako Drmaly. V hornoněmeckých nářečích se již v 15.století nečiní rozdílu mezi "t" a "d".
      SCHALLER (1788) uváděl DRMOUL se 70 domy. - SOMMMER (1838) uváděl DRMOUL již s 95 domy (v tom 13 židovských), 690 obyvatel, škola, synagóga z roku 1803, dva hostince, varnu na výrobu drasla v Cechu sv.Víta, mlýn a panský dvůr.
      V roce 1870 měl DRMOUL 105 domů a 726 obyvatel.
      KOTYŠKA v roce 1895 uvádí 119 domů, 902 obyvatel (v tom 101 Židů), trojtřídní škola, jedna soukromá židovská škola, hospodářská pokračovací zemědělský škola, allodiální dvůr se 128 hektary hraběte Arnošta Berchem-Haimhausena, samota Panský vrch, mlýn Gottlův, osada Cech sv.Víta s 11 domy a 47 obyvateli, celková rozloha 6,85 km²
      Rekordního počtu v roce 1930 dosáhla obec se 1349 obyvateli. Z nich bylo 105 nezaměstnaných. Při sčítání za Německa 17.5.1939 byl "jen" 1336 obyvatel. Koncem války přibývalo obyvatelstva a včetně přistěhovalých různých uprchlíků měl v květnu 1945 Drmoul 1600 německých obyvatel a 253 domů (?).
      Když se 26.května 1946 konaly první české volby, bylo v Drmoulu 328 českých voličů.
 

Vandrování, vandrování...

      Po zrušení vrchnostenských poměrů, za nichž poddaní zůstávali po celý život na jednom panství, po roce 1848 se u nás dostává lidem řady svobod. Mezi nimi zvláště svoboda volného pohybu přinášela mnoho progresivního. Čas života se začal rozlišovat na pracovní a volný. Zprvu byl podíl dne, věnovaný práci, úspěšnější a zabral veškerý čas energie dělníků. Rozpadl se tradiční všední den v rodině.
      Živnostenský řád z roku 1859 zrušil v Rakousku cechy a tím byla překonána další překážka pro tovární velkovýrobu. Řemeslničtí mistři lpěli ovšem na starých zvyklostech, především při výchově budoucích mistrů-řemeslníků. Toto živnostenský řád uznával a mistr měl vyučovat a udělovat výuční list učedníkům. Učeň přicházel do dílny ve věku 12-13 let, kdy končil obecnou školu. Učil se u mistra dva až tři roky a na rozdíl od dělníků v dílně patřil do širší mistrovy domácnosti. Stravoval se u mistra, bydlel pod jeho střechou a dostal i ošacení. To nebylo zadarmo,. Rodiče museli zaplatit za vyučení několik set zlatých, a to si nemohla každá rodina dovolit. Ne u každého mistra se učeň kvalifikovaně vyučil. Zvláště u mistrů v příbuzenstvu učeň musel dělat domácí práce, zametat, pást a krmit krávy, hlídat mistrovy děti, a když z učení přišel sice s výučním listem, ale mnoho neuměl.
      Nový živnostenský řád dovoloval a dokonce počítal s vandrováním dorostu. Vandrovní knížka bývala dokonce podmínkou založení vlastní dílny. Vandr se stal způsobem, jak si zvýšit kvalifikaci a jazykové znalosti, a často byl cestou, jak se dostat k lepším výdělkům. Za Rakouska-Uherska prožíval vandr svůj zlatý věk. Jakmile roztály sněhy a oteplilo se, přišlo jaro, vyrojily se tisíce mladých na silnice a na vlastní pěst a pěšky putovaly po celém mocnářství. V každém okresním městě byla okresní stravovna, a kdo přišel do oběda, dostal zdarma oběd i nabídka práce, kterou mohl nebo nemusel vandrovník přijmout. Když nechtěl zůstat, pokračoval do dalšího okresního města a pokud došel do večera, stihl ještě zadarmo večeři a přespání. Řemeslník se ovšem musel prokázat vandrovní knížkou, jinak byl poslán postrkem domů.. A tak řemeslníci přecházeli z Čech na Moravu, do Rakous a odtud do Německa, Itálie a dále.
      Na vandr šli velmi mladí lidé, kteří se rychle přizpůsobovali novým pracovním návykům, získávali zkušenosti, a to i v ceně své práce. Měřili ceny potravin, oblečení i bydlení a někde se ocitali v lepších poměrech než doma. Poznali nový jídelníček, pracovní zvyky i jednání lidí. Nejvíce jich mířilo do Vídně. Dobře se tu platilo, naučili se německy, poznali moderní stroje a nástroje. Před první válkou bylo ve Vídni půl milionu Čechů, kteří se tu usadili.
      Přechod přes hranice nebyl problémem, i když ve skutečnosti šlo o "ilegální" přechod. Úřady to tak přísně nehodnotily a většinou přehlížely. Vandrování mělo mnoho výhod. Vandrovník se nemusel starat o rodinu, o vlastní dílnu, o odbyt výrobků, když se mu znelíbilo na jednom místě, vyrazil dál, jedl v okresních stravovnách a spal v nocležnách. Když došly peníze, zakotvil v nejbližší řemeslnické dílně nebo pomáhal jako nádeník na stavbě, na statku, v továrně.
      Návrat z vandru souvisel s vojenskou službou. Podle branného zákona z roku 1868 byla vojna povinná. Trvala tři roky, u námořnictva čtyři roky. Maturanti a vysokoškoláci sloužili jako jednoročáci-dobrovolníci. Vyhnout se vojenské službě nebylo rozšířené. Ale byl tu jeden zdravotní důvod: nejčastějším osvobození od vojny byla tzv. úzkoprsost. U branců se měřila výška těla a šířka prsou. Kdo měl v prsou méně než polovinu výšky těla, nebyl odveden.
      Když měl řemeslník za sebou vandr i vojnu, tj. většinou 24letý, mohl si založit dílnu, ale čekaly ho problémy, co se týká odbytu. České kraje byly ve spotřebě velmi konzervativní. Oblečení, boty, nábytek - vše se kupovalo na dlouhé roky. Nejkvalitnější zboží bylo to, které nejdéle vydrží. Švec, vyrábějící letní sezónní botky, neměl šanci. Na jarmarku byl švec, který nabízel bytelné boty na celý život, třebaže boty dělil pouze na mužské a ženské, a levá i pravá bota bývaly stejné. Vandrovník, který se mnoho novinek naučil v cizině, stál v rozpacích, a nakonec šel do továrny, kde se nemusel start o odbyt a zákazníky.
      Pracovní doba byla v továrnách pevná, byť dlouhá. U drobných lidí bývala 10 až 16 hodin denně. Na venkově se dlouho nerozlišovalo časové i místní dělení práce a volna. Odmyslíme-li pracovní tempo, dělalo se v zemědělství vlastně pořád. Rozhodující byl vegetační cyklus. Po staletí ovšem platil kalendář církevních svátků – Vánoce, masopust, Velikonoce, Svatodušní svátky, poutě aj.
      Sezónní práce za peníze byla v zemědělství na velkostatcích. To však sedláci neuznávali a takovým výdělkem pohrdali. Když byli vtaženi do pracovního procesu za výdělek, zprvu nerozlišovali čas či druhy práce. Například sedlák-přidavač u zedníků nešel v pátek do práce, protože se stavělo lešení a on myslel, že to dělají zedníci zadarmo. V pondělí ráno čekal až odbije na věži šestá hodina, pak se vrhl k vápnu, dělal maltu a plnil kolečka tak rychle, že mu zedníci nestačili a malta tvrdla. Jenomže odpoledne už neměl sílu a zedníkům nestačil. Když bral na konci týdne výplatu – dva zlaté – bylo to málo, ale on byl neskonale šťasten a námezdní práci už neopustil.
      Obecně se pracovalo až 16 hodin denně, včetně sobot, ale i bez ohledu na neděle. Bylo dovoleno navštívit jednu či dvě mše v měsíci. Až novela živnostenského řádu z roku 1885 nařídila, aby o nedělích ustala práce. Bylo však mnoho výjimek. Nejdelší pracovní doba byla v obchodech. Obchody se otevíraly v zimě v šest, v létě v pět hodin a zavíraly v deset večer. Bez ohledu na soboty, neděle. Ale po roce 1870 vlivem malého zájmu zákaznictva o nedělích, o Vánocích a svátcích, se začal krátit nedělní a sváteční prodej jen do čtyř odpoledne. Nedělní práci zakázal plně až zákon z roku 1895, tj. v továrnách, obchodech i dílnách. Zákazník však, pokud přišel do krámu, dostal vždycky zboží tzv. "zadem" za vraty.
      Když se ujaly volné neděle, byl nejčastější zábavou nedělní výlet do některé zahradní restaurace. K tradičním zábavám patřilo divadlo, cirkus, hudba a tanec. Úplnou novinkou bylo spolkaření. Od 60.let 19.století byla povolena spolková činnost a vznikaly vzdělávací spolky, umělecké, kulturní, osvětové, sportovní. V Čechách to byl Sokol a v roce 1882 konal první slet. Sokol stál u zrodu většiny sportů jako veslování, bruslení, jízda na kolech aj. Spolkaření v mocnářství brzy vedlo k národnostnímu dělení. Nové slovo – "dovolená" – se objevuje v širším rozsahu až po první světové válce.
Literatura:
Vošahlíková Pavla "Jak se žilo za časů Františka Josefa I." 284 stran - Svoboda Praha 1996


Slavný rod Schmidtů z Plané

Malíři Schmidtové v kraji

      Z nedaleké Plané pocházejí slavní umělečtí malíři Schmidtové, kteří prosluli především v 18.století.
      V ambitech kostela sv.Bartoloměje v Pístově se obdivujeme "výrazným realistickým, až žánrově hovorným freskám o úctě a zázracích zdejší sochy P.Marie Karmelské" (POCHÉ, Umělecké památky Čech, 3.díl, 1980). to je dílo Johanna Andrease SCHMIDTA z Plané před rokem 1770. Spolu s freskami Eliáše Dollhopfa zásadně obohatila Schmidtova tvorba interiér tohoto poutního kostela a mnoho generací poutníků přiváděly a přivádějí v úžas. Naštěstí nejsou pro vykradače kostelů "odcizitelné", ale hrozí jim zkáza v místech, kde proniká stěnami vlhkost. Johann Andreas SCHMIDT měl být i autorem Poprsí sv.Petra a Pavla a Poprsí bl.Hroznaty (bývaly v pístovském kostele a už v minulosti se ztratily). Hlavní barokní oltář na Pístově (vytvořený snad Trägerem z Plané před rokem 1760) byl štafírován (=upraven a usazen) roku 1772 jiným z rodu - Johannem Schmidtem.
      V Ovesných Kladrubech nacházíme hlavní fresku "Glorifikace sv.Vavřince" od Václava Samuela Schmidta z roku 1748, a od téhož je i na zeď namalovaný hlavní oltář kostela!
      V kostele Nanebevzetí P.Marie v Plané jsou díla malířů z rodu Schmidtů. Wenzl Samuel Theodor Schmidt (1692-1756) je autorem fresky Korunování P.Marie z roku 1748. Oltář a kazatelnu štafíroval Kryštof Schmidt, prý ze Stříbra. Obraz "Smrt svaté Anny" v poutním kostele sv.Anny u Plané je dílem téhož plánského rodáka Václava Samuela Schmidta., což prozrazuje signatura na obraze "Wenzeslaus S.T.Schmidt natus Planensis viniter pinxit 1731."
      Štafírování v kostele provedl 1769 O.Schmidt z Plané a K.Schmidt údajně ze Stříbra. V bývalém muzeu Plané byl od Václava Schmidta (kol 1750) obraz sv.Jana Nep.a skica k obrazu Smrt sv.Josefa (obraz pro kostel sv.Anny).
      V Černošíně v kostele sv.Jiří jsou na stropě fresky čtyř Církevních otců, Umučení sv.Kateřiny, Nanebevzetí P.Marie s apoštoly u jejího hrobu se signaturou "Wenzl Schmidt, fecit A. 1727". Jde o téhož autora. V Chodové Plané v kostele sv.Jana Křt. štafíroval křtitelnici O.Schmidt z Plané a jiná rokoková zařízení štafíroval K.Schmidt ze Stříbra.
      V Nahém Újezdci stával zámek, kde byla zámecká kaple a v ní cenné fresky ze života P.Marie – rovněž dílo Václava Schmidta z Plané. Zámek v roce 1962 vyhořel a v roce 1964 byl bohužel zbořen. V Boru v kostele sv. Mikuláše se připisují fresky - včetně legendy o sv.Mikulášovi (z doby kol 1750) – témuž Václavu Samuelu Schmidtovi z Plané nebo Eliáši Dollhopfovi, avšak signatury chybějí. Také Loreta v Boru ze 17.století měla staré fresky, které obnovil kol 1740 Václav Samuel Schmidt z Plané, ale v roce 1861 byly zcela přemalovány jakýmsi Haslerem.
      V obci Staré Sedlo na Tachovsku v kostele Nanebevzetí P.Marie dělal hlavní fresky Korunování P.Marie a Ochránkyně křesťanů a duší P.Marie nad kruchtou - podle signatury "Wenzel Samuel Theodor Schmidt, Maler in Plan 1732" a restauroval Ant.Friedl 1913.
      Snad bychom mohli ještě pokračovat ve výčtu děl rodiny Schmidtů v kostelích našeho okolí. Nelze však přejít rod Schmidtů pouze jako umělců lokálního významu.

Klášter KLOSTERNEUBURG, hlavní oltářní obraz "Narození P.Marie" od Johanna Georg Schmidta z Plané.Sláva Schmidtů v Praze a ve Vídni

      Rod Schmidtů se proslavil v celé rakouské říši a plánský rodák Johann Georg SCHMIDT dosáhl největší proslulosti vůbec. V rodině mu říkali "Vídeňský Schmidt", protože jeho fresky zdobí mnohé vídeňské kostely..
      Jeho malby jsou v klášterech a kostelích v Dolních a Horních Rakousích. Kláštery Altenburg, Göttweig, Kloster-neuburg, Zwettl mají v archivech dokonce kontrakty, kvitance a účty, na nichž se objevuje podpis Johanna Georga Schmidta, při čemž vždy dopisuje "Academischer Mahler" – akademický malíř. Nejvýznamnější jeho dílo je snad hlavní oltářní obraz v klášteře Klosteneuburgu.
      V poutním kostele Maria Taferl ve Wachau, kde tvořil oltářní obrazy Josef Martin Götz (též Obraz sv.Jana Nepomuka jako dárce almužen), objevuje se Schmidtův jmenovec Martin Johann Schmidt, nazývaný "Kremžský Schmidt". V Altenburgu připomíná sice průvodce, že Schmidtové pocházeli z Čech, ale nezná odkud.
      Při pátrání po Schmidtech navštívila paní Trägerová žijící dceru slavného plánského vlastivědníka doktora Michaela URBANA, paní Dr. Helenu Menzlovou a ta v pozůstalosti objevila Urbanovy různé výpisy o rodině malířů Schmidtů.

Z rodokmenu Schmidtů

      První známé jméno z tohoto rodu bylo HANS SCHMIDT. To byl zakladatel rodu umělců Schmidtů a žil počátkem 17.století v Michalových Horách. Jak se odtud dostali Schmidtové do Plané?
      Hansův syn JONAS SCHMIDT, nazývaný "Geiger von Michelsberg" (houslista z Michalových Hor), se v roce 1644 oženil s Elisabeth Maissovou, dcerou plánského koláře Martina Waisse. Tímto sňatkem získal potom roku 1655 plánské občanství, ale musel za to zaplatit 12 zlatých. Bydlel s rodinou v Plané č. 23/I. a 45/II. (staré číslování). Roku 1662 je uváděn jako plánský "Brothütter", což snad mohlo znamenat jakýsi dozor nad pekaři.
      Houslista Schmidt, vždy podivín, se stal později poustevníkem, když se přestěhoval na Svatou Annu. Zde žil až do smrti 24.dubna 1702 a zde je také pohřben (kde?).
      S Martinou (nar. 18.11.1625, zemř. 24.3.1698) měli deset dětí a osmé dítě byl JOHANN CASPAR SCHMIDT (nar. 6.1.1661 Planá), který se vyučil malířem ve Falci. Vrátil se do Plané, oženil se Annou Dorotou (zemř. 29.8.1728) a z devíti dětí, které spolu měli, tři synové, rodáci plánští, byli slavní malíři. Z jeho díla není známo nic.
      První ze synů byl WENZEL SAMUEL THEODOR SCHMIDT (1692 Planá – zemř. 28.5.1756 Planá). Vyučil se malování u svého otce a několik let strávil u dvorního malíře ve Freisingu u Münchenu. Roku 1731 se uvádí jako "malíř, radní pán a vicestarosta Plané", od roku 1735 jako starosta a městský soudce v Plané. Zemřel 28.5.1738 v čp. 61/I.
      Připomenuli jsme si jeho fresky v kostelích v Plané, v Černošíně, ve Starém Sedle. Jeho dílem je i obraz Glorifikace sv.Jana Nep. na postranním oltáři v kostele v Dolním Žandově, obraz sv.Josefa v klášteře Kladruby, fresky na zámku v Trpistech, fresky v Ovesných Kladrubech, oltářní obraz sv.Martina (1726) v Kšicích nedaleko Stříbra, uvádějí se také místa Rakolus a Leskru (?), kde maloval.
      Druhý nejslavnější byl JOHANN GEORG SCHMIDT, onen "Vídeňský Schmidt" (1694 Planá – 1.9.1765 Praha), u něhož je v matrice poznamenáno, že je "malířem a štafírem na Malé Straně v Praze, kde se oženil a získal pražské občanství". Jeho portrét uchovává historické muzeum ve Vídni. Zde má řadu fresek v Leopoldově kostele (oltářní obraz sv.Jana z Nep.), v Peterském kostele, ve Františkánském kostele (oltářní obraz sv.Františka) aj. Jeho malby mají dále města Vratislav, Aschbach, Ebenfurth, v Mostě nad Litavou, Linec, Klosterneuburg, Zwettl, Straning, Krems, Pottenbrunn aj. - Do Prahy se za synem přestěhoval ve vysokém věku jeho otec Johann Caspar Schmidt a zde i zemřel.
      Třetí JOHANN PAUL SCHMIDT (nar. 4.8.1703 Planá) a odešel rovněž do Prahy za bratrem. V roce 1745 již jako občan Malé Strany je uváděn jako člen cechu malířů na Malé Straně. Byl známým malířem květin a ovoce a měl přízvisko "štafír oltářů z Plané". Zemřel 1.9.1765 v Praze.
      Snad jejich bratr JOHANN MATTHÄUS SCHMIDT (nar. 1702 Planá, zemř. 23.10.1754 Praha) se stal stavitelem a v roce 1730 získal občanství na Malé Straně v Praze. Proslul jako stavitel opevnění.
      Dosud co do příbuznosti je neidentifikovaný malíř květin a známý botanik FRANZ WILLIBALD SCHMIDT (nar. 7.7.1764 Planá, zemř. 2.2.1796 Planá), chodil do školy do Teplé, pak studoval v Praze na univerzitě a 1793 promoval. Vedl katedru botaniky a maloval květiny (viz jeho dílo Flora Boemica inchoata, exhibens plantarum regni Boemiae indigenarum species, 1793/1794), ale v 31 letech umírá …
Literatura:
TRÄGER Gertrud: "Der "Wiener Schmidt" aus Plan im Egerland" - in "Der Egerländer", 7-8/1998, 50.Jhrg.
Weinmann Josef "Egerländer Biografisches Lexikon", Band 2 (A-Z), Männedorf 1987


Markéta Hodková

Cesta do hlubin hudby je cestou práce a úsilí
Petr Čech      Klarinetista Petr Čech je v současnosti členem Západočeského symfonického Orchestru a v Mariánských Lázních žije již třináct let. Ale jak jeho cesta světem hudby začala?
      Již v dětství ho fascinovaly hudební nástroje, možnost vzít je do rukou a vyluzovat krásné zvuky. Zároveň obdivoval každého člověka, který uměl hrát. Toto ho přivedlo v jedenácti letech - což je poměrně pozdě - k učení hry na harmoniku, a hned měl štěstí na skvělého učitele. Protože děti nevnímají ani tak to, co jim jejich učitelé říkají, ale berou si je samotné jako svůj vzor, položil tento člověk solidní základy jeho vztahu k hudbě právě svým osob ním příkladem.
      Jako hráč na akordeon se dostal na víceoborovou konzervatoř. Zde si za další nástroj vybral klarinet. K tomu to rozhodnutí ho přivedl jeho strýc též klarinetista, a také skutečnost, že klarinet je nástroj, který má uplatnění ve všech hudebních žánrech.
      Během studií jeho první učitel hudby zemřel. Přešel tedy k jinému, kde se již do stal ke hraní v orchestru. To znamenalo přelom v jeho hudebním růstu. Tehdy se Petr Čech rozhodl věnovat hraní na hudební nástroj profesionálně. Potřeba dalšího hlubšího studia vedla na půdu pražské Akademie múzických umění.
      Zároveň se studiem na konzervatoři a poté na AMU si přivydělával vyučováním na různých školách, ale ve třetím ročníku se rozhodl vy měnit tuto učitelskou práci za stálé místo v orchestru. Měl tehdy tři možnosti: Ústí nad Labem s divadelním orchestrem, Teplice a Mariánské Lázně s orchestry symfonickými. A protože má velice blízký vztah k přírodě, a Mariánské Lázně jsou po této stránce jedinečné, volil právě je.
      “Zdejší symfonický orchestr má zvláštní postavení. Spojuje hudebně kulturní úroveň velkého města s pří rodní scenérií venkova. Začal jsem zde hrát před třinácti lety a dnes mohu říci, že určitě stojí Člověku za to snažit se udržovat si vztah k hudbě jako k něčemu výlučnému. Jsem přesvědčen, že nejsem jediný, komu se to daří,“ vyznává se klarinetista Petr Čech ze svého hlubokého vztahu k hudbě.
 

Kynžvart a prohlídka zámeckého muzea před sto lety

      Už před rokem 1900 nabízeli Metternichové prohlídku zámeckého muzea v Kynžvartu. Ve starém průvodci Mariánských Lázní se uvádělo, že k zámku vede několik cest: první přes Metternichovu oboru, druhá kolem hleďsebského dvora Kieselhof, přes Klimentov a Šance, třetí po železnici a poslední, kolem kavárny Maxthal (Lunapark) a kolem plotu Metternichovy obory pěknými lesními partiemi. Cesta trvá jeden a půl hodiny.
      V Metternichově zámku je velká knihovna a bohaté muzeum, otevřené v pondělí, ve středu a v pátek od 14 do 18 hodin a přístupné každému návštěvníkovi. V zámeckém parku se nacházejí sochy Clia a kopie Diany z Versailles, na kopci lesní kaple s křížem, na druhé straně parku monument, který nechal postavit kancléř Metternich v roce 1835 jako památku na svého pána - císaře Františka I. Zámecká kaple byla v roce 1839 zcela přestavěna, je tu oltář ze vzácného mramoru, dar od papeže Řehoře XVI. Metternichovi. V sarkofágu v Ross antico jsou ostatky svatého chlapce Bonifáce.
      V zámeckém muzeu lze shlédnout v I.patře byzantské sochy z 12.a 13.století; korunu ze starého zámku v Chebu; Capital z pohanského chrámu odtamtéž; malby v Cenille, české ptactvo, paroží, hlavy kamzíků, mušle, zkameněliny, vycpané savce /mravenečník Myrmecophaga); minerály, křemen červeně a bíle pruhovaný, minerál Schinkenstein, připomínající klamně šunku; přírodní rarity jako veliké mraveniště, nalezené 13.8.1849 v Milíkovském lesním revíru; kosti mamutů, sbírky motýlů; obraz Metternicha ve věku 30 let; dětský obleček Don Carlose; čínské práce, mince, některé až 2600 let staré, busty Mettrenicha ze železa a porcelánu; vlasy Marie Stuartovny; dekorační řády Napoleona; malby na skle, staré a novější medaile; hřeben Marie Terezie; zbraně a kosy českých husitů; hračky císaře Ferdinanda I.(domněle císaře Františka I. 1835); hřeben Heinricha II. Francouzského; vycházkové hole vévody von Reichsstadt a knížete Talleyranda; kord maršála Morce Saského (polního maršála Ludvíka XV., syna Augusta Velkého a hraběnky Aurory z Královce); antické sochy z terracoty a pomníky z Athén, umyvadlo Napoleona z Elby; džbánky a čínské malby na skle; posmrtnou masku ruského cara Mikuláše, galvanoplastické mapy; čínského mandarina v životní velikosti; kus tapety z vězení Ludvíka XVI. s jeho nápisem na ní; cestovní hodiny krále Matyáše Korvina z Maďarska; stůl z Vídeňského kongresu (1815) atd.atd.
 

V Hamelice č. 7/1998 jsme uváděli Urbanovu starou pověst o pokladu u Špitálského pole, který tu měli zakopat Švédové, když ustupovali před císařskými vojáky. Pomístní název dnešní hájenky "Špitálský dvůr" měl souviset s tím, že tu švédské vojsko mělo nemocnici (Špitál). S heslem "Na každém šprochu pravdy trochu" jsme se vydali s detektory na expedici, třebaže spíše "z recese" než s vírou, že poklad najdeme. A výsledek?

Zdeněk Buchtele

Pátrání u Špitálského pole
(Vysoké Jamné)
Hájovna Špitálksý dvůr v dubnu 2000      POLOHA: Hájenka Špitálské pole se nachází asi 1 km od obce STAN a 1 l/2 km od obce Vysoké Jamné. Stavení hájenky ŠPITÁLSKÉ POLE (Spitalhof, Spiegelhof, Spittelhof) se tu dosud nachází. Ale celé místo je značně odlehlé. V okolí hájenky jsou skutečně zajímavé terénní úpravy, které svádí k hypotéze, že tu Švédové měli svůj vojenský lazaret (špitál).
Na počátku dubna jsme vyrazili v sestavě František Soukup z Tachova,ing. Richard Švandrlík, Zbyněk Brožek a Zdeněk Buchtele a pokusili se lokalizovat místo, kde v době třicetileté války měli Švédové ležení a špitál. Podle pověsti zde zakopaný poklad nebyl nikým vykopán. Instinkt nás přivedl do míst hájovny Špitálský dvůr, která měla původně tři stavení, dnes stojí jen jedno, zřejmě patřící lesníkům.
      NÁLEZY V LESE ZA HÁJOVNOU: Západně od hájovny, už vloni nalezl Fr.Soukup v lese zakopanou brokovnici. Její stav odpovídal době jejího pobytu pod zemí asi 55 let. Zaměřili jsme se na tuto lokalitu důkladněji, když naše pátrání předtím v širokém okolí hájovny bylo neúspěšné. Zde v lese byla nalezena další ukrytá zbraň – "troják" neboli kulobrok. Původně jistě krásná a drahá zbraň s damaškovými hlavněmi a zlacenými obrubami. I tato zbraň byla asi 60tiletým pobytem v zemi naprosto zničena. Hlavně byly prorezlé, levá strana, kterou byla zbraň položena do dřevité vlny, byla zničena hloubkovou korozí, pravá strana byla na tom jen o něco málo lépe. Třebaže vše bylo původně zabaleno dosti důkladně, voda a vlhkost vykonaly své. Vše bylo uloženo v dřevěné bedně spolu s nábojovým opaskem, naplněným brokovými náboji, jejíž papírová část se téměř rozpadla a zůstaly pouze spodní části s kapslem. Bylo tu několik desítek pistolových nábojů ráže 7,65 mm.




      Proti dešti a vodě byla sice bedna chráněna asfaltovou lepenkou a překryta plochými kameny, ale to bylo nedostatečné. Mezi místy staršího nálezu brokovnice a nového nálezu kulobroku jsme našli plechový sud a kbelík. Nesly stopy po neznámém obsahu a ležely v zemi volně. Někdo před námi již ukryté předměty z kbelíku a sudu vybral a znovu sud i kbelík volně vložil do země..
Velký Zbyněk zkouší velikost neznámého letce podle jeho "naolejovaného" kombinézy. Na zemi se suší pláštěnka a dvě vestičky.      NÁLEZ LETECKÉ KOMBINÉZY: Asi 250 metrů jihozápadně hájovny je na rozhraní lesa a louky zajímavá terasa, převyšující v nejvyšší bodě venkovní terén (louku) asi o 150 cm. Z vnitřní lesní strany je terasa lemována příkopem. Jihozápadní strana terasy se začíná zvedat asi v délce 60 metrů, poté se v pravém úhlu zatáčí k severovýchodu a pokračuje asi 30 metrů, pak se lomí opět v pravém úhlu k severozápadu a odtud se po 15 m odděluje další terasa k jihozápadu. Ve svahu terasy, kterou jsme přisuzovali Švédům, se objevil další nález. Bylo to největší překvapení. Žádný poklad, ale dřevěná bednička s plechovým vrškem obsahovala pečlivě složenou tmavěmodrou leteckou kombinézu, převázanou provázkem a značně zalitou olejem. Kombinéza byla zabalena v pogumované pláštěnce, ale nikde ani stopy po zbytcích věcí v kapsách či jinde. Množství knoflíků, které patřily k nálezu bylo již odpadlých, a v místech, kde byly původně našity, byly díry v prožrané látce. Pouze ve dvou kapsách pláštěnky byly nalezeny dva nárameníky (výložky), nesoucí sotva patrnou stopu po sundaném hodnostním označení.
      K celému nálezu byly přibaleny dvě "vestičky" – jakési teplé plyšové oblečení bez rukávů s otvorem pro provlečení hlavy. Přední a zadní část vest se svazovala tkalounem. Letadla v minulosti ještě neměla centrální vytápění a pilot musel být maximálně oblečen. Vesty i kombinéza byly tedy zabaleny do pláštěnky, jejíž pogumování bylo zárukou zachování věcí. To se podařilo. Věci byly zřejmě v jakési bedně a překryté kouskem plechu a lepenkou. Podle podoby zakopání zbraní a uniformy se zdá, že věci zakopal asi jeden a týž člověk, kterým mohl být tehdejší hajný v hájence za druhé světové války, a sice hajný Štefan Izopp. Ten však po válce z hájovny zmizel, snad byl vysídlen s ostatními obyvateli obce STAN.


KOMU PATŘILA KOMBINÉZA ?

      Ukryté zbraně patřily zřejmě hajnému a je pouze otazníkem, zda byly zakopány už někdy v roce 1938 při zabrání Sudet nebo až ve válce 1939-1945. Ale komu patřila letecká kombinéza ? Způsob jejího uložení napovídal tomu, že měla být zachována a někdy později vyzvednuta. Chybí na ní však jakékoliv označení výrobců a je tu jedině nášivka s čísly. Zdálo by se, že absence značek výrobců byla úmyslná (nebyly odpárány - vůbec na nálezu nebyly). Pak by mohlo jít o nějakého spojeneského letce a šlo o to, aby nebyl identifikován. V letech 1943 a 1944 v tomto prostoru bylo několik amerických náletů a bomby dopadly u Kořene a Stanu.
      Nález ovšem mohl také patřil některému z letců, sestřelených koncem války u Dolního Kramolína a Sklářů. Pokud se chtěl zachránit nějaký spojenecký letec, mohl prchat lesy kolem Michalových Hor a dostal se až ke zdejší hájovně. Zde si mohl pořídit jiné oblečení. Hypotéz se nabízí příliš mnoho. Modrá kombinéza nedovoluje jednoznačně určit národnost letce – konečně nelze vyloučit ani možnost německého letce.
      Uschovaný nález jsme proměřili, abychom mohli dále pátrat původu jejího majitele.



Americký letec od Kramolína vzpomíná
      Náš nález oživil předchozí četná pátrání po zřícených letadlech v okolí Huberova vrchu a bývalého letiště Sklářů. Ačkoliv se dosud nepodařilo objevit další nálezy, zvláště pak v údolí Kosího potoka, přece jen se objevuje další stopa z konce války a z okolí Kramolína.
      K 55.výročí osvobození Západních Čech byla připravena v Plzni výstavě letectva za druhé světové války na plzeňském magistrátu na náměstí Republiky. Na této výstavě jsem objevil také tři fotografie amerického pilota Lx. Frederica R. SWAUGERA s textem, že se jedná o případ, který se udál při náletu na letiště Skláře u Mariánských Lázní dne 16.dubna 1945. Swauger byl sestřelen a padl do německého zajetí. Brzy však - v květnu 1945 - při příchodu americké armády byl osvobozen. Dvě fotogrtafie jsou z doby světové války, třetí fotografie zachycuje letce Swaugera v roce 1995, kdy přijel po 5O letech do Čech. – Americký letec se svou stíhačkou patřil zřejmě k oněm několika letadlům, které se zřítily u Dolního Kramolína na Huberově vrchu, vystupujícím výrazně v terénu. Ve svahu tu ztroskotal nebo byl sestřelen koncem války také britský dvoumotorový letoun Black Widow, jehož zbytky poblíž Ilsana ještě před 20 lety poutaly pozornost. Dva mrtví angličtí letci jsou dnes pohřbeni v Pístovské mohyle. Podle německých pramenů se tu zřítila ještě další americká stíhačka, jejíž nádrž spadla u Tabákového mlýna v Buchtálu a těžce zraněný Američan se zachránil padákem. Podle vzpomínek jedné Polky, nasazené za války ve Výškovicích, byl Američan ošetřován ve stodole jednoho zdejšího sedláka a odtud převezen do nemocnice do Teplé. Objevují se však ještě další, ale nepotvrzené zprávy o zřícených stíhačkách na Huberově vrchu.
      Snad se jednou podaří z mozaiky zpráv nalézt souvislosti – především z našeho nálezu letecké kombinézy.
 

Mezi slavné hosty v bývalém hotelu CASINO

      Za první republiky to bylo státní sanatorium, po roce 1946 Výzkumný ústav balneologický (do 1993), patřili mimojiné: 1."Král valčíků" Johann STRAUSS z Vídně (1890), 2. ruský velkokníže VLADIMÍR, bratr carův, 3. ruský spisovatel N.V. Leskov, 4. bulharský král Ferdinand Babenberský (míval zde i pamětní desku), 5. anglický vévoda z Norfolku (1883), 6. turecký vicekrál Ismail Pascha (1884), 7. princ pruský Adalbert (1911-1914), 8. "král pianistů" Anton Rubinstein (1884) – zde cvičíval na klavír, který se nyní nachází v Městském muzeu, 9. Alfred Nobel, vynálezce dynamitu (kol 1891), 10. Nikolaus Otto, vynálezce čtyřtaktního motoru (tzv. Ottos Maschine), 11. korunní princezna Štefanie, vdova po Rudolfu Habsburském, později provdána za hraběte Lonyaye, 12. lord Lonsdale, jeden z nejbohatších hostů Mariánských Lázní, 13. akademik Josef Pelnář (1872-1964), podle něhož byla budova pojmenována v 70.letech, ale název se plně neujal, 14. profesor Eduard Cmunt (1878-1967), slavný český balneolog, 15. profesor Jaroslav Heyrovský (1892-1966), nositel Nobelovy ceny, 16. akademik Josef Charvát (1897-1980), 17. básník Jaroslav Seifert (1972,1980), nositel Nobelovy ceny, 18. psychiatr Vladimír Vondráček, 19. populární zpěvačka Naďa Urbánková, 20. dlouhá léta pracoval zde jako primář kliniky VÚB význačný historik světového lázeňství i Mariánských Lázní MUDr. Vladimír Křížek, DrSc. l Budova je už sedm let opuštěná a mariánskolázeňská veřejnost se znepokojením sleduje postupující chátrání areálu, podobně jako se rozpadá zadní část KAVKAZU, SPLIT, LESNI MLÝN, bývalá Městská tržnice, ale i před málo roky stavebně zcela přestavěné děkanství
 

Letiště a tábor Skláře

      V roce 1927 kulminovalo mariánskolázeňské nadšení nad novou dopravou — místním letectvím. Při městské radě dokonce vzniklo - z podnětu městského radního Josefa Mizery a starosty dr.Turby - letecké oddělení, které podporovalo aktivity městského letce Julia Arigiho a za pomoci státních subvencí byla prosazena výstavba velkého letiště ve Sklářích.
      Dnešní letiště se nezdá tak veliké, ale tehdy šlo o druhé největší civilní letiště v ČSR. Město zčásti odkoupilo, zčásti pronajalo pozemky ve Sklářích a byla vybudována letištní plocha 600 x 800 m. Brzy mělo letiště spojení se všemi význačnými městy Evropy a celkem 18 leteckých linek. V mohutné betonové letištní budově bylo ředitelství, sanitární centrum, radiová a meteorologická stanice, celní expozitura a moderní restaurace. Vedle letištního provozu mohli tu lázeňští hosté obdivovat parašutisty i leteckou akrobacii. Ale už v polovině třicátých let, rostlo národnostní napětí, podporované Hitlerem z Německa. Vražda Theodora Lessinga v srpnu 1933 otřásla Mariánskými Lázněmi, rychle ubývalo hostů a S nimi i leteckých linek. Nad celou Evropou se stahovala válečná mračna.
      Už u samého zrodu tohoto letiště došlo k nešťastnému odstavení iniciátora zdejšího letectví Julia Arigiho. Ten v přesvědčení, že bude v čele nového letiště, si postavil vilu u silnice, ale ředitelem letiště se stal český představitel. Julius Arigi hledal jiné uplatnění, založil koupaliště LIDO, a ještě před válkou odešel jako letecký odborník do Rakouska.
      Na podzim 1938, po zabrání pohraničí Německem, bylo letiště zabráno německým vojskem a zřízena zde pilotní škola “Flugzeugführerschule Marienbaď‘, která běžela po celou válku až do dubna 1945. Celý prostor byl uzavřen a střežen. Vojenské letectvo tu mělo technickou kompanii (rotu) se štábem, nemocniční oddělení s lékaři, telekomunikační oddělení s dálnopisem, oddělení navigace, opravářské dílny, až po kuchyně a provozy. Hned v letech 1938-1939 byla tu postavena řada ubytovacích vojenských baráků s kotelnou, vodovodem, a letiště rozšířeno o druhý hangár. V roce 1942 byl zde zřízen systém světlometů.
 


HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 4. Hameliky XXIV. ročníku - 2000 (pořadové číslo 302.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. dubna 2000.