Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 303.

5.

Mariánské Lázně
30. května 2000
OBSAH 
 

Sto let – Vítězslav Nezval
Vydání pamětní stříbrné mince l Nezvalovy mariánskolázeňské doteky

Slavná česká herečka Anna Sedláčková (1887-1967)

Páni dvorní dodavatelé a perský šach Muzzefír-Eddín

Berliner Frauenzimmer ("Berlínské ženské") a J.W.Goethe

-rš- Julie Schildbachová, poslední majitelka Goethova domu (čp.11)
1. Stavitelé domu 1818 a první majitelé l 2. Osvojení Josefa Hufnagela paní domu Doeltschovoul 3. Druhý majitel – Josef Hufnagel- Schildbach (1844-1853) l 4. Třetí majitel Agnes Schildbachová-Kadová /1853-1870) l 5. Nešťastný konec Frsanze Josefa Schildbacha (1870-1876) l 6. Pátá majitelka Julie Schildbachová-Muschiková (1876-1909) l 7. Přejmenování "Zlatého hroznu" na "Goethehaus" (1880l 8.Poslední ze Schildbachů – Franz Xaver (spolumajitel od 1895, majitel od 1909) l 9. Poslední majitelka domu čp.11 – Julie Schildbachová l 10. Goethův dům po druhé válce

-rš- Halbmayrové
Josef Dionys Halbmayr, trojnásobný starosta Mariánských Lázní l Synové Josef a Max l Villa Lugisland, dnes Lil

MVDr. Jiří Novák: JZD na Mariánskolázeňsku

-rš- Ze vzpomínek dr. Jiřího Nováka
Okresní národní výbor Mariánské Lázně v letech 1952-1960 l Zemědělství na Plánsku 1953-1958 l Strojně traktorové stanice na Plánskul Zemědělská situace na Plánsku 1952-1960 l Technické vybavení zemědělství l Vybavení JZD l Politická situace 1952-1960 l Některé zážitky r.Nováka 1952-1960 l Akce dosídlování pohraničí 1954-1958l Další zážitky dr.Nováka l Na jatkách v Plané 1955-1978 l Doktor Novák a Hamelika

-
rš- Čiperka v Buchtále nebo Hanikův pramen ?

Ujme se Česko ?

-rš- Okres Mariánské Lázně
Založení okresu Mariánské Lázně (1902) l Vývoj okresu 1945-1948 l Velký okres 1949-1960 l Útěky ze zemědělství l Zrušení okresu k 1.7.1960 l Obrovský okres Mariánské Lázně v letech 1949-1960 měl 656 kilometrů čtverečních (přední obálka)

Za Rakouska – jak řešit špínu, hluk, dopravu, kriminalitu, růst počtu úředníků...?

-rš- Krátká historie slavných lázní Sangerbergu

Počátky podhorských lázní Sangerberg
První analýzy zdejších kyselek l Lázeňský ústav a krátká historie lázní l Stáčení vod l Vznik letoviska Sangerberg l Barevné fotografie současné ruiny lázní Sangerberg /Zdeněk Buchtele/

-rš- Periodika obcí v okolí Mariánských Lázní

-
rš- Ach záchodky, záchodky (Cmunt)

Nepřijížděl jen profesor Cmunt

Zdeněk Buchtele: Druhé vojenské ležení u Sítin z třicetileté války

Zdeněk Buchtele: Třetí vojenské ležení u Sítin z třicetileté války

Christlův monument na Haidu

Zdeněk Buchtele: Vrch Lysina – hornická činnost a osídlení
Hornická činnost l Nález ing. Horáčka l K pověsti na Kladském vrchu l Kladský vrch – poznámka k článku (R.Švandrlík) l Proč dnes "Bašus" ?

Pověst o založení Svaté Anny

Obrovský okres Mariánské Lázně letech 1949-1960 měl 656 km²

Pavilón v Číhané (projekt) a úšovický pramen Excelsior (volný vývěr)

Goethe-Haus (k čl. Julie Schildbachová) a Hotel Klinger (k čl. Halbmayrové)


Sto let - Vítězslav Nezval

Mariánské Lázně

Starodávné hodiny z porcelánu
Rozsvítily se a hrají
Do podzemního džbánu
Pramení slzy mariánských drůžiček v měsíci máji

Miramonte
Dort ze šlehané smetany
Při dvorských menuetech se klaňte
Beethoven hraje varhany

A Goethe v černém kabátě
Pronásleduje Červenou Karkulku
Poslal ji krásnou Elegii, koketě
Po jednom lázeňském andílku

Bílé hvězdy sezónní paláce
V nichž monacký kníže s anděly peří dral
John Bull tu teskní po Nizze
V hotelu Balmoral

Riviéro, bez břehů labuti mé vlasti
Jež zpíváš při každé vzpomínce
Buď šťastna a neumírej
Tvé pastýřky budou pásti
Na sladkých nivách Čech blouznivé vyhnance

Toulavé básníky již po západu slunce
Mimo všechen svět stanuli cestou z hor tu
A uprostřed cizího tance sbírají uschlé věnce
A smetanu z Tvých zkamenělých dortů
 

      Když přijížděli čeští literáti po vzniku Československa 1918 do Mariánských Lázní, navazovali nevědomky na tradici staré generace českých spisovatelů a básníků J.V.Sedláčka, J.F.Smetany či Jana Nerudy. Přijížděli básníci Viktor Dyk, Jaroslav Seifert, spisovatelé Ivan Olbracht, Marie Majerová, Marie Pujmanová a mezi nimi i básník Vítězslav NEZVAL (1900-1958).
      Nezval se narodil před sto lety – 26.května 1900 v Biskupovicích na Moravě. Česká encyklopedie z roku 1930 ho uvádí jako "lyrika hravé fantazie, nelogického psychismu a rafinované naivity".Ale na konci dvacátého století je Nezval označován za nejnadanějšího českého básníka 20. století.
      Do Mariánských Lázní přijel Vítězslav Nezval poprvé o Velikonocích 1925 a byl jimi přímo šokován. Vůbec netušil, kam vlastně přijíždí. Ze svých pocitů se vyznal v knížce "Z mého života", kde popisuje dojmy z této první návštěvy Mariánských Lázní spolu se svými přáteli z Devětsilu – Karlem TEIGEM a Jaroslavem FRAGNEREM:
      "Mariánské Lázně na nás, na všechny tři, udělaly ohromný dojem. Netušil jsem, že naše vlast má něco podobného Riviéře jako jsou Mariánské Lázně. Lázeňské paláce podobné smetanovým dortům okouzlily tři modernisty konstruktivistického založení a básník, ať chtěl nebo nechtěl, vzal papír a tužku a začal psát v naprosto nové notě. Chladný vzduch zachvěl se jarně v několika hřejivých paprscích a průvody oslavující vzkříšení nám otvíraly v duchu první stránky Fausta, jehož tvůrce jsme tu potkávali na každém kroku. Stráně za Mariánskými Lázněmi, kde svítily bílé paláce, chvěly se nažloutlým proutím. Kavárna blízko divadla, do které jsme odpoledne usedli, měla kouzlo starých porcelánových hodin."
      (Kavárna, kde Nezval s přáteli seděl, je dnešní OPERA na rohu Mírového náměstí. V kavárně stály tehdy starodávné porcelánové hodiny, které inspirovaly básníka k veršům. Na parketě se tančil cizí, až supermoderní tanec – argentinské tango. V této atmosféře vznikla známá Nezvalova báseň "Mariánské Lázně".)
      Po druhé světové válce přijížděl Vítězslav Nezval do Mariánských Lázní opět. Již patřil mezi staré známé Mariánských Lázní. V roce 1946 otevíral - jako pracovník ministerstva kultury ČSR - první mezinárodní filmový festival v Mariánských Lázních. Odtud zajel také do Františkových Lázní a zde napsal báseň "U tří lilií", kterou vzpomenul na Goethovy návštěvy v tomto domě:
 
"U stolu, u kterého psával starý Goethe,
píši dnes já, ač nejsem dosud stár …."
a dále:
"Ten stůl , ten dům, to lože, na němž spávám,
on hrdý Němec, ty, ty hrdý Čech …." a nakonec:
"… a lidé, kteří vycházeli z lázní
byli tak krásní, nestiženi bázní,
a pili vodu, zdlouha pili ji,
jak básník slunce U tří lilií …"

      Jiná Nezvalova báseň z našeho kraje je "Balada z pohraničí". Je jeho dalším mírovým vyznáním: sovětští a američtí vojáci nedaleko Ašského výběžku se chystají se k návratu domů jako předzvěst doby, která se již obejde bez pum, bez bombardérů a atomových kráterů. Podobně veršuje v básni "Balada o zvonici" o čarovném lesním zvonku, o němž věří lidé, že jim splní jejich přání. Nezval psal: "Zazvonil jsem na poplach a zvonek zvonil za mír."
      Nezval, hodnocený ve dvacátých letech jako spolutvůrce poetismu (Podivuhodný kouzelník, Edison, sbírky Abeceda, Pantomima, Básně noci), ve třicátých letech jako představitel surrealismu (Praha s prsty deště, Žena v množném čísle, Absolutní hrobař), s nádhernou lyrikou sbírky Sbohem a šáteček a "anonymních" 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, po roce 1945 již nenapsal básnické dílo, podobných hodnot jako před válkou. Jeho politická naivita ho zavedla do politického dění a když byl žádán vládnoucí stranou KSČ o využití své umělecké invence k politickým cílům, svolil. Vznikly sbírky básní jako "Stalin", "Zpěv míru", "Chrpy a města" a přišla ocenění – byl jmenován národním umělcem.
      Jeho pamětní deska s plastikou na moderním činžáku v Baranově ulici na Vinohradech, kde dožil, připomíná jeho dílo. Stojíme před ní v zadumání i v rozpacích, zvláště když si uvědomíme, že jeho současník - básník Jan Zahradníček (1905-1961) - v době vrcholící Nezvalovy politické a umělecké popularity byl v politickém procesu odsouzen a od roku 1951 vězněn.
      Nezvalova báseň "Mariánské Lázně" (1925) zůstává literárním pokladem našeho města. Dne 5.srpna 1946 se Vítězslav Nezval podepisoval do nové, právě založené české pamětní knihy města a nacházíme ho mezi jmény jako opat Bohuslav Jarolímek, převor Heřman Josef Tyl, ministři Rudolf Procházka, Zdeněk Nejedlý, Ludvík Svoboda, Jan Kopecký, Hubert Ripka, Vlado Clementis, Jan Masaryk, prezident Eduard Beneš, umělci David Oistrach, Lev Oborin, profesor Oskar Hansen se studenty z New York City aj. V duchu své básně o Mariánských Lázních pečetil svůj vztah k městu, když připsal: "Vzpomínka na překrásné Mariánské Lázně, které jsou Riviérou naší vlasti."

Vydání pamětní stříbrné mince

      Stoletého Nezvalova jubilea si připomenula naše kultura mimo jiné vydáním stříbrné pamětní mince 200 Kč. Podle vyhlášky ČNB č.111/2000 Sb. ze 7.dubna 2000 vydává se k 100. výročí narození básníka, dramatika, prozaika a překladatele Vítězslava Nezvala pamětní dvousetkoruna. Autorem mince je ak.sochař Ladislav Kozák, který použil portrét Nezvalův, volně ztvárněný podle karikatury Adolfa Hoffmeistera. Pamětní mince celkově má nezvyklou supermoderní formu, aby tak připomínala i Nezvalův avantgardní přínos do naší literatury.


Nezvalovy mariánskolázeňské doteky

      Připomeňme si Nezvalovy mariánskolázeňské prožitky, uložené do básně. Jde o řadu míst v Mariánských Lázních. Jak uvedeno psal báseň v kavárně OPERA, kde stály za první republiky "starodávné hodiny z porcelánu":

      Starodávné hodiny z porcelánu
      Rozsvítily se a hrají (kavárna OPERA)
      Do podzemního džbánu
      Pramení slzy mariánských drůžiček v měsíci máji (svěcení léčivých pramenů)

      Miramonte
      Dort ze šlehané smetany (léčebna MIRAMONTE)
      Při dvorských menuetech se klaňte
      Beethoven hraje varhany (?)

      A Goethe v černém kabátě (připomínka hosta-básníka J.W.Goetha)
      Pronásleduje Červenou Karkulku (výletní kavárna)
      Poslal ji krásnou Elegii, koketě (Goethova báseň nazývaná "Mariánskolázeňská")
      Po jednom lázeňském andílku (andílci jako častá součást zdejších fasád)

      Bílé hvězdy – sezónní paláce
      V nichž monacký kníže s anděly peří dral
      John Bull tu teskní po Nizze (dům NIZZA ve středu města)
      V hotelu Balmoral (hotel BALMORAL, kde pobýval Franz Kafka)

      Riviéro, bez břehů labuti mé vlasti
      Jež zpíváš při každé vzpomínce (Nezvalovo oblíbené přirovnání města k Riviéře)
      Buď šťastna a neumírej
      Tvé pastýřky budou pásti
      Na sladkých nivách Čech blouznivé vyhnance

      Toulavé básníky již po západu slunce
      Mimo všechen svět stanuli cestou z hor tu (NEZVAL se svými přáteli)
      A uprostřed cizího tance sbírají uschlé věnce (tehdy oblíbený tanec - tango v OPEŘE)
      A smetanu z Tvých zkamenělých dortů (celková architektura Mariánských Lázní)

Vítězslav Nezval, Mariánské Lázně
 

Slavná česká herečka ANNA SEDLÁČKOVÁ (1887-1967)

      Jezdívala často do Mariánských Lázní a můžeme ji řadit do skupiny téměř domácích hostů, "štamgastů". Ráda se pohybovala ve kruzích zdejší lázeňské společnosti a ráda v ní byla centrální postavou. Její kynžvartská "rezidence" na okraji kynžvartské lázeňské čtvrti (při silnici z Kynžvartu do Mariánských Lázní) je dodnes nazývána "Chata Anny Sedláčkové" a proslýchá se podle pamětníků, že sem za ní jezdíval také ministr zahraničí Jan Masaryk, když pobýval v Mariánských Lázních. Z místních mariánskolázeňských přátel Anny Sedláčkové to byl především doktor Karel Weiner.
      Anna Sedláčková hrála v letech 1905-1938 v Národním divadle (jako členka ND) a v letech 1939-1944 řídila své vlastní "Divadlo Anny Sedláčkové". Objevovala se také na filmovém plátně (např. V+W "Šaty dělají člověka") a patřila mezi populární a významné herecké osobnosti své doby.
-rš-
 

Páni dvorní dodavatelé...

      První číslo nového měsíčníku PROMENÁDA z června 2000 připomenulo, jak královská návštěva v minulosti bývala tou nejlepší reklamou a titul "dvorní dodavatel" že nebyl k zahození. Do Mariánských Lázní přijížděli vladaři a vysoce postavené osobnosti, ať to byli králové, císař, šach, velkovévodové, knížata či prezidenti. Hoteliéři byli potěšeni jmenováním "dvorním dodavatelem" – přispívalo to k vážnosti podniku. Brzy bylo v městě množství titulovaných dvorních dodavatelů, například:
      Georg ZISCHKA, majitel Krakonoše a nájemce kursálu (Casino) – dvorní dodavatel Jeho Majestátu anglického krále.
      Emil BARUCH, majitel Knížecího dvora (Bohemie) a přeslavného Hotelu New York (Polonie) – dvorní dodavatel.
      Josef HAMMMERSCHMIDT, majitel Weimaru (Kavkaz), dvorní hoteliér anglického krále.
      Caspar OTT, majitel Grandhotelu Ott (Pacific), hotelu Egerländer a kavárny Egerländer (Monty) – dvorní dodavatel.
Perský šach Muzzefír-Eddin (nar. 25.3.1853, + 8.1.1907) navštívil Mariánské Lázně právě před sto lety (viz HAMELIKA č.3/2000) a mnoho dodavatelů vyznamenal perskými tituly.  15.září 1900 si vyjel na krátký výlet do Karlových Varů. O dva roky později přijel do Karlových Varů a trávil tu celý měsíc. Na snímku je u hotelu Savoy (Thomayer). 
                                         Foto z archivu města Karlovy Vary      Johann A.RUBRITIUS, majitel hotelu Klinger – dvorní dodavatel.
      Eduard STÖHR, majitel kavárny Forst-warte (Kamzík) – meklenburský dvorní dodavatel.
      V.WILFERT-syn, majitel Heidlerova domu – dvorní dodavatel krále Eduarda VII. a vévody Orleánského.
      Franz SCHMIDT z Heidlerova domu, čp.37, vedle hotelu Klinger (zbořeno) – uvádí se jako "dvorní kadeřník Jeho Majestátu krále anglického, dodavatel a komorní kadeřník Jeho Výsosti vévody Orleánského" a P.T.publiku nabízí separátní dámský salón, mytí hlav, ondulace à la Marcel, abonenci i mimo salón, francouzskou parfumé-rii. English spoken. On parle francais.
      Jacob FISCHL, prodej textilu v Klinge-ru - anglický a ruský dvorní dodavatel, měl 7 erbů ve firemní značce.
      M. MUNK, kožené a bronzové zboží v domě Zlatá koruna – komorní dodavatel infanta Španělského.
      Wenzl WILFERT, majitel domu Quisisiana (čp.211), dvorní krejčí-dodavatel.
      Lékárna SPERLING – dvorní lékárník bulharského krále Ferdinanda.
      Karl BREM, majitel "císařské perské lékárny", dům Zlatý Sokol (zbořeno).
      J. SPITZ na Nové kolonádě č.7 – "dvorní klenotník, dodavatel Jeho Majestátu anglického krále, Jeho Majestátu šacha z Per-sie, Jeho Výsosti vévody Orleánského a Jeho velkovévodské Výsosti prince Karla z Badenu".
      Franz PISTL, založeno 1863, na Dolní kolonádě č.26 a v domě Miramare, vídeňské kloboučnictví, patřil také mezi dvorní dodavatele anglického krále a "le due dˇOrleans". Jeho dcera u Eduarda VII. našla mimořádného zalíbení.
      S překvapením tyto tituly zásadně nenalezneme u jmen ve starých adresářích Mariánských Lázní. Naproti tomu se titul "dvorní dodavatel" objevuje jako nezbytnost v hlavičkách obchodní korespondence, dodacích listech, na fakturách, v nabídce ubytování či dodávek zboží.
      V adresářích například lékárníci spíše neopomenuli zaznamenat svůj profesní titul plně vypsaný "Magister farmácie". Mezi lékaři byl titul nezbytností, a u čtyř lékařů (1907) se k tomu objevil i šlechtický titul: Karl Heidler "von Heilborn", Kwiatkowski "Ritter von St.D.", Elemér "von Fornet" a Stephan "von Dečsey". Mnohem cennější byl ovšem titul doktora Heinricha E. Kische "c.k. univerzitní profesor na medicínské fakultě v Praze".

Pramen:
J.E. "Aus Marienbads einstigen Tagen …" in Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr.377, 2/1980.



BERLINER FRAUENZIMMER ("Berlínské ženské")

      se objevují v Goethových denících. Bydlely v domě U zlatého hroznu (čp.11) v 1.patře, v sousedních pokojích vedle Goethovy ložnice. Tyto dva pokoje slouží dnes jako část Goethova památníku v muzeu, ale v těchto dvou pokojích Goethe nikdy nebydlel.
      V denících se Goethe o Berlíňankách vícekrát zmiňuje, neboť se s nimi setkával. Například dne 10.7.1823 si prohlížely u Goetha Stadelmannem sebrané minerály /"Ženské v domě se zajímají o vzorky hornin, které přinesl Stadelmann"/. Goethe se s nimi vídával také u Křížového pramene a jednou se s nimi setkal u kněžny /"23.7.1823 - Po obědě jsem byl u kněžny von Hohenzollern, kde byly též berlínské dámy z domu. Později jsem narazil na tytéž berlínské ženské u Křížového pramene."/ Dne 24.7.1823 zaznamenal Goethe událost, která ho zřejmě rušila i v noci. /"Po rozhovoru s majorem Wartenbergem dopoledne domů a nehoda jedné Berlíňanky, která zakopla o schod, padla hlavou na kámen a poranila se. Proto nepokoj i celou noc…"/ Nakonec dne 31.7.1823 zaznamenává jejich odjezd. /"Oběd jsem měl u sebe. Obě Berlíňanky odcestovaly …"/
      Kdo byly ony dámy ? Především nebyly z Berlína, ale z Frankfurtu nad Odrou. Jsou uvedeny v kurlistech, a ve stejném znění je zapsala paní Julie Schildbachové ve vlastním seznamu hostů domu U zlatého hroznu. Seznam byl veden od postavení domu 1818.
      Podle kurlistů dne 4. července 1823 tedy přijely z Frankfurtu nad Odrou paní von BURGSDORFFová, rozená von Kamele, společně s dvěma slečnami dcerami a s nimi demoiselle Minette ZILLMEROVÁ. Ubytovaly se u paní Doeltschové v domě U zlatého hroznu a bydlely ve dvou pokojících v prvním patře. Jména slečen nejsou uvedena. Nešlo tedy o dvě ženy, jak uváděl Goethe, ale celkem čtyři osoby. Ony Goethovy "Berliner Frauenzimmer" – berlínské ženské - odjely 31.července 1823.

Julie Schildbachová
poslední majitelka Goethova domu (čp.11)
      Julie Schildbachová nebyla obyčejná, prostá mariánskolázeňská Němka, majitelka části domu čp.11. Uvádí se v seznamu významných osobností dějin Mariánských Lázních (Heimatbuch 1977). Zasloužila si tuto poctu za aktivitu rodiny Schildbachů, která od časů návštěvy Goetha v roce 1823 uchovávala a pečovala o všechny památky na tohoto slavného hosta. Dnešní Městské muzeum využilo této skutečnosti a díky tomu je stále hojně navštěvováno domácími i cizími návštěvníky, kteří chtějí vidět, nejen kde Goethe bydlel, ale i nábytek, který používal, minerály, které držel v rukou, básně a dopisy, které tu psal.
      V německé vlastivědě "Marienbad – Stadt und Land" (1977) se píše k její osobě: "SCHILBACHOVÁ JULIE, poslední Němka, narozená a zemřelá v Mariánských Lázních (1879-1962). Jako majitelka Goethova domu pečovala o památku J.W. Goetha, byla skvělou botaničkou a mineraložkou, po roce 1945 jako správkyně Goethova domu, určeného do budoucna pro muzeum, odmítla opustit vlast a prováděla průvodcování pro Němce. Ve stáří, zdravotně postižená především oční chorobou, která vedla k oslepnutí, zemřela ve starobinci "Bavorský dvůr" (Sevastopol)."
      Dům "U zlatého hroznu" (Zur goldener Traube) byl postaven roku 1818 a měl tuto historii:

1. Stavitelé domu 1818 a první majitelé

      V roce 1818 postavili dům Franz HABL (nar.1777 Zádub, + 9.5.1844) a Sybilla DOELTSCHOVÁ (nar. 1782 Tři Sekery, + 18.3.1865 marasmus), rozená Hufnagelová. Pocházela ze Tří Seker, kde žila i její sestra Barbora s více dětmi. Sybilla se provdala za fořta ze dvora Haselhof u Kynžvartu Josefa DOELTSCHe (avšak vyslovováno"Telč" a též psáno v listinách "Teltsch"). Měl prý pocházet ze Křimic. Děti neměli a Sybilla se s ním rozvedla. Nesměla se však vdát, dokud Doeltsch žil. Sytě barevný obraz Sybilly Doeltschové vlastní Městské muzeum.
      Se svým druhem Hablem obývala dům v Mariánských Lázních čp.11. Zprvu se domu říkalo "Habl", ale brzy byl pokřtěn na dům "U zlatého hroznu". V roce 1818 se stavěly i další sousední domy směrem po svahu. Do roku 1844, do smrti Habla, zůstali oba majiteli společně.
      V roce 1823 se v domě ubytoval výmarský básník Johann Wolfgang von Goethe. Jeho návštěvy si rodina vždy nesmírně vážila a přechovávala s vážností věci, které Goethe používal.

2. Osvojení Josefa Hufnagela paní domu Doeltschovou

      Když zemřel Franz Habl, přistoupila 1844 bezdětná Sybilla k předání domu synovci Josefu Hufnagelovi, synovi sestry Barbory, kterého si osvojila. K osvojení mohlo dojít z obavy, že pokud by zemřela i ona, mohl by zdědit dům její bývalý manžel Doeltsch, protože ten ještě žil. Její sestra Barbora měla více dětí a tak snad chtěla i sestře pomoci, ale také sobě, aby se někdo o dům staral. Bylo jí 62 let.
      Josef už nebyl žádný chlapec - v roce 1844 mu bylo 31 let. Byl už ženatý a měl tři děti - Josefu, Marii a Kristýnu. Osvojení Josefa proběhlo už dříve - podle poznámky v pozemkové knize to bylo v roce 1834, kdy bylo Josefovi 21 let. Ale až po smrti Franze Habla (+ 9 5.1844) se mohl stát majitelem domu.

3. Druhý majitel - Josef Hufnagel-Schildbach (1844 - 1853)

      Druhým majitelem domu se stal tedy JOSEF HUFNAGEL-SCHILDBACH (druhé jméno dostal z osvojení). V roce 1844 převzal dům. Narodil se 1813 ve Třech Sekerách, v roce 1839 se oženil a zemřel ve 40 letech - 23.srpna 1853. Jeho matka Barbara, rozená Hufnagelová, pocházela ze Tří Seker, jeho otec byl domkář z Chodovoplánské Hutě, snad jménem Schildbach (?).
      Josefova žena jménem Agnes KADA (Kadová), narozená 1819, zemřela 19. září 1871 v 52 letech. Pocházela z Kynžvartu. Její otec Josef Kada byl domkář v Kynžvartu, její matka Theresia, roz.Russi, pocházela z Vídně. Městské muzeum vlastní podobiznu obou rodičů.

4. Třetí majitel - Agnes Schildbachová-Kadová (1853-1870)

      Když 23.srpna 1853 zemřel Josef (v pouhých 40 letech), dům převzala manželka 34-letá AGNES SCHILDBACHOVÁ. Starala se o pět dětí - nejstarší Josefa měla 13 let, nejmladší Františka 6 let.
      1. Josefa Tekla Schildbachová (nar.1840, zemřela 21.9.1876 ve 36 letech) se provdala ve dvaceti letech 11.6.1860 za kupce z Mariánských Lázní čp.139 (sousední dům Gödöllö) jménem Josef Vierekl (nar.1826 v Kadani) a měli mít nejméně tři děti:
            1.1. Maria Agnes Terezia Viereklová, nar. 8.9.1860
            1.2. Anna Terezia Viereklová , nar. 27.8.1864
            1.3. Karl Franz Josef Vierekl, nar. 14.7.1868
      2. Maria Anna Schildbachová (nar. 23.10.1841, + 22.5.1846 v pěti letech)
      3. Christiana Frantina Schildbachová (nar. 21.4.1843, provdána 24.10.1871 za Eduarda Eberta, pokladníka u firmy Franz Josef Balna v Chebu, zemřela v 87 letech - 14.3.1930)
      4. Franz Josef Hufnagel-Schildbach (12.8.1845 - 29.3.1921), převzal dům čp.11 v roce 1870 od své matky.
      5. Franziska Karolina Schildbachová (nar. 16.7.1847) se nikdy neprovdala, zůstala svobodná a žila v Mariánských Lázních v ulici Morgenzeile (dnes B. Němcové) v domě čp.373 (Freiburg). Zemřela až za druhé světové války (18.6.1943) v požehnaných 96 letech ! Zdá se, že dlouhověkost patřila mezi dědičné geny v rodině (pokud nezemřely děti na epidemické choroby).

5. Nešťastný konec Franze Josefa Schildbacha (1870-1876)

      Roku 1870 se stává čtvrté z dětí – 25-letý FRANZ JOSEF HUFNAGEL-SCHILDBACH - majitelem domu. Přebírá dům po své matce Agnes, která zemřela krátce potom (17.9.1871 v 52 letech). Zdá se, že vážná nemoc ji donutila předat dům synovi. Měsíc po matčině smrti se provdala její 28-letá dcera Krystýna Frantina do Chebu. Její sestra, prvorozená Josefa, byla už od roku 1860 provdána a žila v sousedním domě Gödöllö, a tak v domě s Franz Josefem zůstávala jen nejmladší sestra Františka.
      Roku 1873 se Franz Josef se oženil s Julií Františkou Muschikovou z Holubína. Tato byla hned od roku 1876 do pozemkové knihy zapsána jako majitelka domu čp.11. Zdá se, že přinesla do rodiny věno, a to bylo stvrzeno přepisem domu na ni. To v rodině nic neovlivnilo. Franz Josef Schildbach žil dál ve svém rodném domě, se svou rodinou s dvěma dětmi, jen majitelkou byla jeho manželka. Franz skončil tragicky - zastřelil se ve svých 76 letech (+ 21.března 1921) v místnosti 1.patra (nad bývalou ředitelnou). Příčinou měla být zadluženost domu. Sebevraždu rodina utajila, ale objevuje se v zápise farní knihy bez bližšího vysvětlení.

6. Pátá majitelka Julie Schildbachová-Muschiková (1876-1909)

      O změně vlastnictví domu po svatbě Franze s Julií Mužíkovou (1873) byla zřejmě už při svatbě rozhodnuto a v roce 1876 byl dům přepsán v pozemkové knize zcela na nevěstu. To nebylo běžné a proto existují dohady o špatném hospodaření Schild-bacha, který tu vedl ztrátový krámek.
JULIE SCHILDBACHOVÁ, roz.Muschiková (nar. 2.9.1841), od roku 1876 majitelka domu, byla o čtyři roky starší než manžel, asi pocházela z Holubína, což je nejstarší sídlo zdejšího rodu českých Mužíků. (Mužští potomci Mužíků dodnes zůstávají značně malí postavou.) Její otec byl Mužík, její matka Vilemína, rozená Rotte. V Městském muzeu je její podobizna. – Paní Julie Schildbachová-Mužíková zemřela 24.5.1909 v 68 letech.

7. Přejmenování "Zlatého hroznu" na "Goethehaus" (1880)

      V roce 1880 byl dům paní Julií Schildbachovou přejmenován na Goethův dům. Dům byl po rekonstrukci (dvůr, balkóny), ale stále neměl vodovod a nepatřil ke komfortním lázeňským domům. Na záchod se chodilo přes dvůr, který byl blátivý a neupravený. Hosté ho však znali pro historickou skutečnost, že v něm bydlel básník J.W.Goethe.
      V té době žily už obě děti Schildbachů - Franz a Julie.

8. Poslední ze Schildbachů - Franz Xaver (spolumajitel od 1895, majitel od roku 1909)

MUDr. Franz Xaver SCHILDBACH na lavičce před domem - fotografii daroval Franz Czech z Frankfurtu      Dvě děti Franze Josefa a Julie byly:
      1. FRANZ XAVER HUFNAGEL-SCHILDBACH (nar. 25.3. 1874, ženat 22.11.1927, zemřel 11.11.1943 na prostatu), vystudoval vysokou školu, a jako MUDr. ordinoval ve dvoře rodného domu, kde měl čekárnu a ordinaci. Oženil se až ve svých 53 letech s vdovou Bertou Stegmüllerovou (nar. 12.12.1885 Cheb), rozenou Schwagerová z domu čp.143 (Villa Hahn) na Hlavní třídě.
      V roce 1895, když mu bylo 21 let, nechala jeho matka Julie Schildbachová připsat polovinu domu na jeho jméno. Po smrti matky (1909) přešla i její polovina na něho. Po otcově sebevraždě (1921) se rozhodli sourozenci o novém uspořádání majetku: zápis v pozemkové knize z roku 1923 uvádí 3/8 majetku pro MUDr. Franze Xavera a 5/8 majetku pro jeho sestru Julii Schildbachovou.
      2. JULIE HUFNAGEL-SCHILDBACHOVÁ (nar. 12.10.1880, zemřela 8.2.1962), svobodná, odborná pracovnice v mineralogii, geologii, botanice, byla zdatná sportovkyně, lyžařka atd.

9. Poslední majitelka domu čp.11Julie Schildbachová

      Po smrti bratra Franze (11.11.1943) zůstalo nadále v rukou Julie Schildbachové jen 5/8 majetku, když Franzovy 3/8 majetku zdědila - podle zápisu pozemkové knihy z 27.4.1944 - jeho manželka Bertha Schildbachová, býv.Stegmüllerová, rozená Schwagerová z čp.143. Paní Stegmüllerová, jejíž teta byla Berta Schildbachová, navštívila Městské muzeum v roce 1991 krátkou návštěvou ze Skotska, kde je provdána. V žertu uvedla, že je vlastně poslední žijící majitelkou Goethova domu a popsala, jaké byly v přízemí místnosti za války a k čemu sloužily, jak vypadal starý dvůr.
Paní Schildbachová před Goethovým domem. Fotografoval Franz Czech. Druhou fotografii, jak veze malý ruční vozíček, naložený dřívím z lesa, bohužel nenalezl.      V roce 1945 přišel dům čp.11 do konfiskace a odejmut majitelkám. Po roce 1945 zůstala Julie Schildbachová jako jedna z mála německých obyvatel v Mariánských Lázních.
      Její historický přínos byl v tom, že nadále pečlivě a s úctou uchovávala všechny věci po Johannu Wolfgangu Goethovi. Podle svého vyprávění údajně zažila jako dítě poslední návštěvu staré paní Ulriky von Levetzowové v domě.
      Po roce 1945 zprvu bydlela v Goethově domě, ale poslední roky trávila paní Schildbachová v tehdejším starobinci Sevastopol (předtím Bavorský dvůr). Téměř oslepla a její zdraví se stále horšilo. Zemřela 8.února 1962 - podle úmrtního listu MUDr. Zbyňka Kůsta - na "marasmus senilis, kardiosklerozu, dekom-penzace .cordis, insuf. cordis akuta". 13.února 1962 se konal pohřeb. S ní vymřel i rod Schildbachů v Mariánských Lázních.
      Poznámka: Paní Schildbachovou si osobně vybavuji (1958) jako vyšší starou paní, většinou s radiovkou na hlavě, a Franz Czech připomíná její přítelkyně - paní Latkovou a paní Procházkovou. Přátelila se také s paní Katzafüreckovou ze sousední Tatry (dnes zbořeno). Dům TATRA sloužil tehdy jako ubytovna, bylo tu hodně jáchymováků. Původně to byl lázeňský dům Frankl, rodný dům paní Katzafüreckové, kde tato měla bydlení v přízemí a musela tu pracovat jako uklízečka (80 let). Ze sousedního Sevastopolu sem přicházela paní Schildbachová a tak si často povídaly, mnohdy ještě ve společnosti několika jiných starších paní. Drobounká hubená paní Katzafürecková zůstala až do smrti "dámou". Často vzpomínala na anglického krále Eduarda VII., který přicházel za korvetním kapitánem Katzafüreckem. Král vždy zaklepal hůlkou na okenní tabulku, aby si vyzvedl pana kapitána, aby s ním šel na procházku do okolí. Mnoho krásných historek, které stará paní ráda vyprávěla, upadlo v zapomnění. Obě leží dnes na mariánskolázeňském hřbitově a bohužel na seznamu nezaplacených a ohrožených hrobek. Zasloužily by si od města více úcty.

10. Goethův dům po druhé válce

      V roce 1945 s příchodem Čechů také Goethův dům propadl konfiskaci a 7.června 1946 je jmenována národním správcem MARIE BEDNÁŘOVÁ. Její matka Horáčková žila už před válkou v Mariánských Lázních, bývala ve dvoře Luisenhof (Bytov) na Chebské. Paní Horáčková měla dceru Marii, provdanou Bednářovou, a syna - mladého Horáčka. Marie Bednářová, národní správce, měla syna Zdeňka Bednáře. Přijeli sem z Prahy a bydleli v Goethově domě. Zdeněk tu jezdil závodně boby. V roce 1948 Zdeněk Bednář uprchl do Austrálie a léta se neozval, prý se tam zabil. Vnučka paní Horáčkové byla jakási Libuše Horáčková, žijící snad ještě dnes v Uničově na Moravě.
Jeden z poslední vánočních pohledů paní Schildbachové do Frankfurtu paní Czechové.      Podle rozhodnutí nového MNV Mariánské Lázně ze 7.dubna 1948 byli určeni novými národními správci (i mnoha dalších domů) soudruzi EVŽEN NOVÁK, BORIS ŠTAMBACHER, V. KOLDINSKÝ, JOSEF MAREŠ a Ing. JAN PETR. Dne 6.října 1950 je dům předán Čsl. STÁTNÍM LÁZNÍM. Od roku 1953, jak uváděl Otto Pavelka, sloužil dům jako muzeum a později prošel dvěma velkými stavebními rekonstrukcemi (1957-59, 1973-79).
      Zápis v pozemkové knize z 22.září 1961 uvádí že podle administrativní dohody z 16.5.1960 a dle zápisu z 15. 12.1954 přechází dům na MěstNV MARIÁNSKÉ LÁZNĚ, když už předtím sloužil od roku 1953 jako Městské muzeum, 1954-56 krátce jako Okresní muzeum (potom v Plané). V letech 1957-59 probíhala generální oprava domu a od roku 1959 sloužil opět jako Městské muzeum, ředitel Otto Pavelka. V letech 1973-1979 proběhla totální rekonstrukce muzea do dnešní podoby; na prostoře dvora byla postavena patrová budova kina a expozic atd. Novou ředitelkou byla Iva Militká.
      Po převratu 1989 byl správou muzea dočasně pověřen Petr Bouše, v letech 1991-1993 ředitelem muzea Ing. Richard Švandrlík a odbornou historičkou PhDr. Markéta Novotná. Po odstoupení ředitele byl konkurzem vybrán nový ředitel Petr Bouše.
      V roce 1992 navštívila muzeum paní Stegmüllerová ze Skotska, jejíž teta byla Berta Schildbachová. Franz Xaver s Bertou chtěli prý mladou neteř mermomoci adoptovat - byli bezdětní. Také její teta Julie Schildbachová byla bezdětná a zůstala starou pannou.
MUDr. Franz Xaver  Hufnagel- Schildbach v roce 1935. Byl od svých 21 let majitelem Goethova domu.  Oženil se až v 53 letech s Bertou, roz. Schwagerovou z čp.143. Byla to vdova, měla  43 let,  a prožili spolu v manželství ještě 16 let.    Julie Hufnagel-Schildbachová  v roce 1938 jako uznávaná vědecká pracovnice v botanice a mineralogii –  ve vědách, jimiž se zabýval J.W.GOETHE  právě  v Mariánských Lázních. Schildbachová  si korespondovala mj. s ředitelem Goethova národního muzea ve Výmaru Dr. Hansem Wahlem.
      Julie Schildbachová patřila k prvním lyžařkám v městě. (Snímek je z roku 1920 na lesním okraji Mariánských Lázní.) Od konce 19.století už vyjížděly se svými přáteli do Císařského lesa. Lyže byly ještě primitivní, značně dlouhé, stejně jako hůlky, lyžařské stopy v lesích žádné. Byla to kniha "Přes Grónsko na lyžích", která vyvolala zájem o lyže všude, kde býval sníh. Její přítelkyně Marie Zicklerová vzpomínala 1950 v měsíčníku "Marienbader Heimatbrief" na jeden ze společných výletů na lyžích do Císařského lesa. Jednoho jasného únorového dne vyrazili čtyři - s mladičkou Julií, se svou sestrou a s Vilémem Zörkendörferem, který byl vůdcem výpravy. Vstupní branou do Císařského lesa byla vždy alej k Schoberu. Od hájovny Schober se jelo přes Kynžvartskou silnici vzhůru ke Kladské hájence a odtud na vrchol Kladský (dnes Holina). Stoupalo se přes hluboké příkopy, až na alej pod vrcholem, odkud byl nádherný výhled. Potom po Císařské aleji k Hvězdě, pak na Ovčí vrch (Schafberg). Když spatřili Dyleň, Julie vytáhla mapu a s Vilémem se rychle orientovali v krajině. Slunce již skoro zapadalo, když sjížděli dolů do Kynžvartu a spěchali na kynžvartské nádraží. – Všechny fotografie darovala 1991 doktorka Maria A.Ratzerová z Glasgow, rozená Stegmüllerová v Chebu. Sestra její matky byla Berta, provdaná Schildbachová.
      Marie Zicklerová byla slavná mariánskolázeňská malířka, rodačka z Mariánských Lázní, pocházela z domu Villa Zickler (nar. 11.11. 1869, + 7.10.1958 v Löbau v Sasku) . Také ona je zařazena – jako Julie Schildbachová - mezi slavnými osobnostmi tohoto kraje (WEIN-MANN "Egerländer Biographisches Lexikon", 1987). K její osobě a k jejímu dílu se ještě vrátíme v Hamelikách.
 

Halbmayrové

      Na lesním úpatí Hameliky proti hotelu CRISTAL se třpytí jeden ze stavebních skvostů města – vila LIL. Pohled odtud na jih přes dolní parky, zakódovaný do názvu (L.I.L. = Looks in Land! – Pohleď do kraje), slouží pomalu sto let a jeho příběh začíná u rodiny Halbmayrů.

Josef Dionys Halbmayr, trojnásobný starosta Mariánských Lázní

      Mariánskolázeňskou větev Halbmayrů založil ambiciózní číšník Josef Dionys Halbmayr (1813-1879), který sem přišel v roce 1835 z bavorského Mnichova. Zde příběh začíná. Končí darováním luxusní královské vily LUGINSLAND městu Mariánské Lázně v roce 1903. Příběh krátký i tragický. Vykresluje strmou kariéru rodu Halbmayrů v Mariánských Lázních až po nečekané vymření rodu v roce 1903.
      Číšník Josef Dionýs Halbmayr se oženil s dcerou největšího zdejšího hoteliéra Alberta Klingera – Louisou Klingerovou (nar. 10.února 1817 v Úšovicích) a s ní zdědil i hotel KLINGER (dnes staveniště Arniky). Pokračoval v úspěšném podnikání po boku svého tchána a překonal ho smělostí svých investic. Zakoupil sousední dům čp.33 "Zlatý Lev" od A.Mikuláška a připojil ho stavebně k domu Klinger. Na zvětšený hotel nastavil patro a roku 1848 otevřel velkou kavárnu na dnešním Mírovém náměstí (hrálo se v ní i divadlo). Na jejím místě později postavil monumentální hotel "Maison Halbmayr" neboli "Halbmayrshaus" (dnes opuštěná léčebna Rozkvět), který byl v době svého vzniku nejmodernějším hotelem v městě. Pro svého syna Maxe postavil v sousedství hotel MAXHOF (čp.141, dnes Maxim) a na Šenově velký hospodářský dvůr, zásobující jeho hotely. Dvůr nazval podle své ženy Louisin dvůr (Chebská čp.252, dnes Bytov). Později dvůr koupil klášter Teplá. Halbmayr zakoupil parcelu dnešního hotelu Bohemia a na ní postavil provizorní dům "Numro Hundert". Stavení hodlal změnit v honosný palác, ale tento záměr realizoval až jiný hoteliér - Emil Baruch, když postavil palác "Knížecí dvůr".
      Šťastná hvězda Halbmayrova ho přivedla v městě na místo starosty. V roce 1843 ho mariánskolázeňští zvolili svým starostou. Jeho předchůdce Václav Skalník (starostou 1824-1843) nebyl ještě volen, ale jmenován klášterem. Halbmayr stál třikrát v čele Mariánských Lázní – v letech 1843-1848, 1861-1864 a naposledy 1867-1873.
Dvoupatrový hostinec GASTHOF KLINGER  v první polovině 19.století, před stavební přestavbou.
      Halbmayrovo starostování spadá do doby velkého rozvoje Mariánských Lázní. Při prvním starostování byly zrušeny vrchnostenské vztahy, při dalších se konzolidovaly státní úřady, město převzalo školu, vybírání taxy a další funkce, bylo spojeno se světem železnicí atd. Halbmayr stál v čele různých spolků, byl velitelem zdejšího hasičstva, nositelem rytířského řádu císaře Františka Josefa I. atd. Byl nekorunovaným králem Mariánských Lázní a jeho slovo mělo váhu předem schválených rozhodnutí. Zemřel 2.října 1879 a je pochován v rodinné hrobce na hřbitově, který v roce 1843 otvíral jako právě zvolený starosta.
      Jeho žena Louisa, rozená Klingerová, ho přežila o 16 let. Zemřela v 78 letech dne 4.9.1895 v domě svých rodičů – v Klingeru (čp.33). Již 29.srpna 1895 byl povolán kněz P.Martin Herold k zaopatření nemocné. Jako příčina smrti je uveden marasmus. Pohřeb organizoval Rudolf Ratzka, klášterní inspektor v Krukanicích.
      Na jubilejním tablu k 50. výročí vyhlášení Mariánských Lázní veřejnými lázněmi (1818-1868) je J.D.Halbmayr mezi převažujícími lékaři a premonstráty jako muž velkých zásluh o město. Vnější horní půlkruh zachycuje na tablu Dr. FRANKLA (majitel domu FRANKL, naposledy Tatra), Dr. HERZIGA, starostu Johanna KROHU, premonstrátského opata Maxe LIEBSCHE, starostu J.D.HALBMAYRA, doktora OPITZE a doktora SCHNEIDERA.
      Ve vnitřním kruhu je Halbmayrův tchán KLINGER, opat Marian HEINL a Václav SKALNÍK.

Synové Josef a Max HALBMAYROVÉ

      Jeho synové Josef a Max navázali na hospodářskou kariéru nejbohatšího muže města. Max Halbmayr vlastnil v Plzni Halbmayrovy mlýny s velkopekárnou, byl spoluvlastníkem železáren v Josefově Huti a postavil si v Mariánských Lázních své "buen retiro", vilui, kde chtěl dožít ve stáří, a nazval ji Vila Luginsland (dům čp.336).
      Oba synové zůstali bezdětní a oba zemřeli předčasně. Starší Josef HALBMAYR zemřel v 56 letech (nar. 12.11.1846, zemřel 20.2.1903) ve Vídni, XIX. čtvrť, Bielethstrasse 69, náhle na ochrnutí mozku vlivem mozkového krvácení – pozůstalá vdova Adeleide, rozená Bichlerová. Jeho těla bylo asi převezeno do Mariánských Lázní a mělo by být pohřbeno v hrobce Halbmayrů. Mladší Max HALBMAYR zemřel o čtyři měsíce později ve 48 letech ( nar. 17.12.1854, zemřel 2.7.1903) v Mariánských Lázních ve Vile Luginsland (čp. 336) náhle na "apoplexia cerebri", tedy rovněž na mozkovou mrtvici. U obou byl kněz Rudolf Ratzka.
      S nimi vymřel zdejších Halbmayrů a poměrně brzy upadla jejich sláva v zapomenutí. Tu slávu připomíná vedle vily Lil a léta prázdného domu s původním názvem Halbmayrův dům (Halbmayrshauys) také monumentální rodinná hrobka.

Rodinná hrobka

      Hrobka Halbmayrů na mariánsko-lázeňském hřbitově (II.oddělení) má tvar otevřené kaple a už z dálky vyniká svou monumentalitou. Původně ještě zřetelněji než dnes. Měla kolem sebe více místa a po stranách se tyčily ještě před lety dva téměř stoleté stromy. Dnes zbyly dva mohutné pařezy. Před hrobkou bylo dostatek místa. Až za první republiky přibyla hrobka rodiny Paterny proti kapli. Jak uváděl historik Hugo Rokyta, jde o stavební unikát, který představuje nejhonosnější projev měšťanské funerální (hřbitovní) architektury v Čechách ve své době. Slohově patří k vídeňské škole, jak uvádí název kamenické dílny po straně: "K.u.k. Hofsteinmetzmeister Eduard Hauser,Wien."
      Náhrobní kaple má tři masivní oblouky a dvojité schodiště, každé s deseti schody. Příchod na obě schodiště býval uzavřen dvěma řetězy dole a kovovými závorami nahoře. Vzadu při stěně je socha Ježíše na kříži v nad-životní velikosti a na stěně za ní modro-zlatá barevná mozaika s dvěma modlícími se anděly nad křížem a čtyřmi postavami svatých kolem kříže. Na rozích střechy kaple dnes zůstal z modlí-cích se mnichů už jen jediný. Sochy mnichů vysoko na nebi vyvolávaly vážnost u každého, kdo se zastavil před tímto místem. Přední masivní oblouk vpředu nesou dva silné sloupy s kovovými ozdobami formy kruhu a v nich modrých křížů. Nahoře na oblouku je vytesané místo štítu, snad zde býval nějaký erb. Dnes je prázdné. Hlavní nadpis pod obloukem "Familie HALBMAYR" uvádí jména rodu. V první řadě jsou jména obou synů: Josef Halbmayr (geboren 12.11.1846, gestorben 20.2.1903), Max Halbmayr (geboren 17.12.1854, gestorben 4.7.1903), jejich rodičů - Josef Dionýs Halbmayr (geboren 10.3.1813, gestorben 2.10.1879) a Louise Halbmayr (geboren 10.2.1817, gestorben 4.9.1895), v druhé řadě jsou jména rodičů matky – Johann A. Klinger (geb.1779, gest.1858), Anna Klingerová (geb.1783,gest.1829), třetí je Marie Halbmayrová (geb.1848, gest.1864), zřejmě dcera J.D.Halbmayra, která zemřela v 16 letech. Čtvrté jméno je Franziska Lindt, verw. Halbmayr, bez dat.

Villa Luginsland – dnes Lil

      Královskou vilu LUGINSLAND včetně okolních parkových úprav zdědilo v roce 1903 podle testamentu zemřelého velkoprůmyslníka Maxe Halbmayra město Mariánské Lázně. Původně tu chtěl Max Halbmayr vytvořit svoje "Buen Retiro" (po vzoru stejnojmenného historického madridského paláce z roku 1631) a zde dožít. Vila pak měla sloužit k ubytování královským hostům, panovníkům a boháčům, pokud by chtěli to nejluxusnější bydlení a měli na to. Exteriér vily nebyl nijak monumentální, ale interiér byl přepychový a překonávající všechny vymoženosti své doby. Vila měla 12 přepychových pokojů se skvostným vybavením nábytkem, zavedenu elektřinu, vodovod, telefon atd. Takový nádherný interiér sliboval nejvyšší pohodlí budoucím hostům-panovníkům.
      Sepsání závěti u 48letého milionáře bylo motivováno spíše náhlým skonem svého bratra Josefa Halbmayra (zemřel v únoru, Max v červenci 1903) než racionální úvahou. Oba zůstali bezdětní a Max proto rozhodl po bratrově smrti, že odkáže vilu městu. Nadto odkázal v hotovosti 60 000 rakouských korun k udržování vily po jeho smrti. Zřejmě však nečekal, že ho mozková mrtvice skolí tak náhle a tak brzy. Dědictví doprovázel přáním, aby knížecí vila sloužila královským hostům. Vilu s takovou funkcí nemělo žádné lázeňské místo v Evropě.
      Město převzalo zděděnou vilu a již 16.srpna 1904 zde přespal císař rakouský František Josef I., když se v Mariánských Lázních setkal s anglickým králem Eduardem VII.
      Villa LUGINSLAND se stala raritou Mariánských Lázní. Na paměť setkání panovníků byla uvnitř – a to ještě po druhé světové válce - pamětní deska s reliéfy rakouského císaře Františka Josefa I. a anglického krále, nazvaná "Setkání dvou monarchů". Vila kupodivu zůstávala od roku 1903 stále majetkem města až dnešní doby bez ohledu na střídající se politické režimy, od rakouského přes československý-prvorepublikový, nacistický, komunistický. Využívání interiéru se měnilo, např. za socialismu tu bývaly nějaký čas kanceláře hotelu Cristal.
      Po druhé světové válce došlo k totálnímu přejmenování názvů domů v Mariánských Lázních a také Luginsland se změnil na "L.I.L." neboli "Look Ins Land". Když v květnu 1947 navštívil Mariánské Lázně prezident ČSR dr. Eduard Beneš s chotí Hanou, bydleli řadu dnů v Lilu a na její věži visela po celou dobu pobytu prezidentská vlajka. Na paměť pobytu bylo vydáno album s fotografiemi z doby návštěvy prezidenta dr.Beneše. Mezi nimi je i foto horolezeckého vztyčování prezidentské vlajky na věž Lilu. Za Benešova pobytu se Hlavní třída nazývala Benešova třída.
-rš-

Literatura:
Griebens-Reiseführer Band 42 "Marienbad, Bad Königswart und Umgebung", 19.Auflage, Berlin 1927



MVDr. Jiří NOVÁK (+)

JZD na Mariánskolázeňsku
      Jednotná zemědělská družstva (JZD) byla v kraji zakládána v období 1950-1960 jako přechod od individuálního hospodaření ke společnému. Vzhledem k našim nepříznivým klimatickým podmínkám to byl určitý vývojový stupeň, později nahrazený systémem Státních statků. Výjimkou zde zůstalo JZD Trstěnice.
      Osídlenci venkova v naší oblasti tvořili:
      1. drobní zemědělci z jižních Čech, zvyklí hospodařit v podhorských podmínkách. Ti brzy zakládali JZD, vědomi si jejich výhod.
      2. čeští osídlenci, přicházející ze sovětské Volyně, obhospodařovali menší výměry půdy pro samozásobitelské hospodaření (existoval lístkový potravinový systém).. Mnozí byli příslušníky československé východní armády s mnoha vyznamenáními v bojích za druhé světové války.
      3. ve Třech Sekerách a Hutích se usadili potomci českých exulantů ze Slezska
      4. velký podíl osídlenců, kteří tu zabrali usedlosti, byli bývalí deputátníci, pomocní dělníci z různých koutů Čech. Často šli hospodařit na usedlost, protože tam byl pěkný pár koní. Ale většinou nebyli zvyklí na samostatnou práci a mnozí byli v nedobrém zdravotním stavu, postiženi nemocí, zraněním, ale i životní bídou.
      5. v Milíkově a v Mokřině se usídlili východní Slováci a lidé z Podkarpatské Rusi, zvyklí na extenzivní formy hospodaření, pastevčení či práci v lese. Nabrali si usedlost, ale pak šli dělat na státní statky nebo k lesům.
      6. zůstali tu i místní obyvatelé ze smíšených manželství a něco antifašistů
      7. nakonec přišlo mnoho lidí nejrůznějšího původu – vězňové z koncentračních táborů, letci ze západní naší armády, vězňové a nasazení v německých městech, ale i různí řemeslníci, kteří si vzali usedlost a později se vrátili ke svému řemeslu (řezník, truhlář aj.)
      8. v padesátých letech přicházely skupiny cikánské, vcelku poctiví, ale zvyklí žít jiným stylem. Pracovali většinou jako dělníci na Státních statcích a jejich potomci splývali s ostatním obyvatelstvem.
      V letech 1952-1953 se rozvinula akce dosídení pohraničí a ONV Mariánské Lázně nabízel byty v místech, kde již byla JZD. Podmínkou bylo, aby se posílil venkov.
      V letech 1952-53 existovala tato JZD: Stanoviště, Mni-chov, Babice, Vlkovice, Velká Hleďsebe, Mrázov, Valy, Tři Sekery, Stará Voda, Dolní Žandov,. Úbočí, Trstenice.
      Na Plánsku byla JZD Planá, Chodová Planá, Horní Jadruž, Svatý Kříž, Zadní Chodov, Svahy, Otín, Kříženec, Lestkov, Hanov a Brod nad Tichou. Zakládala se právě JZD v Sítinách, v Drmoule, ONV usilovalo o prosazení JZD v dalších obcích. Těžko to šlo především tam, kde byly obce nedosídlené a většina půdy ležela několik roků ladem. Pokud přišel nový zájemce, stávalo se, že brzy obec opustil.
      Stabilizovaných JZD bylo na okrese Mariánské Lázně několik: ve Stanovišti, v Mnichově, v Dolním Žandově, v Úbočí, v Trstěnicích a v Zadním Chodově, také v Otíně. To byly právě obce, které už byly celkem dosídlené a právě oněmi zemědělci z jižních Čech.
      Ostatní družstva byla "úpadková" – mohla existovat pouze se značnou finanční podporou z okresu. Příčiny nebyly v lidech nebo v jejich snaze hospodařit raději individuálním či kolektivním způsobem, ale jednalo se o obce s roztříštěnými, svahovitými pozemky, již dříve vyčerpanými, nebo o malá osídlení a o nepříznivé klimatické podmínky. A tak většinou od založených JZD nebo od individuálně hospodařících rolníků přejímaly veškerou půdu v letech 1953-1963 Státní statky.
      V roce 1952 existovaly na okrese Mariánské Lázně STÁTNÍ STATKY v Kynžvartě, ve Třech Sekerách, na Manském dvoře, v Nahém Újezdci, v Číhané, ve Svatém Kříži, v Chodové Plané, v Plané, v Týnci, v Boněnově, v Hostíčkově. V roce 1958 existovalo ještě městské hospodářství v Úšovicích – menší komunální nebo správní hospodářství a hospodářství vojenských újezdů. V této době existovala na okrese Mariánské Lázně pouze jedna neosídlená obec, která však plně stála – Výškovice. Zde se přes léto zdržoval pasák, který pásal statkové ovce.
      Velké množství půdy leželo v okrese ladem, buď z usedlostí, které nebyly vůbec osídleny, nebo tam byl zájemce, ale hospodářství různým způsobem opustil.
      A tak zůstávalo stálým problémem Okresního národního výboru Mariánské Lázně, jak obdělat ladem ležící půdu. Některou půdu převzala v obcích družstva. Proto byla snaha založit je všude, kde to jen trochu bylo možné. Část půdy ladem ležící přebíraly Státní statky. Ale část půdy se snažil obdělat ONV sám pomocí tehdy existujících STS – strojně-traktorových stanic. Byly ve Velké Hleďsebi, v Plané, ve Svatém Kříži, v Lestkově. Tehdejší zemědělský referent Jaroslav Štefan nabízel půdu kde komu, aby si ji vzal do vlastní režie.
      Roky 1951-1955 byly vysloveně nepříznivé, v zimě leželo kolem Mnichova mnoho sněhu a zůstávalo až do května, jaro bylo studené a suché, do senoseče pršelo. Sehnat na zimu píci pro dobytek bylo velice obtížné. Doporučovali jsme sušit pící na sušácích, dělat siláže a senáže. Rok co rok byly zvyšovány příděly strojených hnojiv. Byly pořádány družstevní školy práce.
      Stále více se však ukazovalo, že udržet JZD bude těžké. Zemědělci v některých obcích přímo přecházeli z JZD do státních statků. Nebo byli začleňováni do státních statků pracovníky STS. Byl to obtížný vývojový proces, dokončený za jiných podmínek, kdy byl zrušen okres Mariánské Lázně v roce 1960 a vznikly nově uspořádané okresy, především Cheb a Tachov.
      Je to jen stručný přehled, ale jsou to osudy živých lidí, kteří sem přicházeli po válce a byla to tvrdá a namáhavá práce, všechny pak spojovala láska ke krajině, kde příroda nedá člověka nic zadarmo. Celou tu dobu líčí film "VES V POHRANIČÍ", natočený ve Výškovicích a na polích kolem Chodové Plané. Přicházeli sem lidé různého ražení a vedle oněch "zlatokopů" se zde usídlili poctiví, a jejich děti a vnukové obdělávají půdu a jezdí na traktorech na jejich bývalých polích. Ta starší průkopnická generace pomalu odchází.

Přepis článku:
NOVÁK Jiří Dr. "Jednotná zemědělská družstva na Mariánskolázeňsku", vyšlo v oběžníku .HAMELIKA č. 21/1980 (30.11.1980), KaSS Mariánské Lázně



Ze vzpomínek Dr. Jiřího Nováka

      Když nás před 18 lety předčasně opustil nadšený historický badatel MVDr. Jiří NOVÁK, který pracoval naposledy jako veterinář na Tachovsku, připravil mně překvapení, když mně v závěti odkázal vedle sepsaných vzpomínek také střepový materiál z města Plané, který sesbíral v letech, kdy se překopávalo město Planá. Stěžoval si, že nikde nenachází zájem o drobný sběr středověkých střepů. Snad až Planá otevře své městské muzeum, bude možno jeho sbírky předat a využít do expozic.
      Dr. NOVÁK byl v letech 1952-1960 zaměstnancem Okresního národního výboru v Mariánských Lázních a aktivistou okresního výboru KSČ. Jeho vzpomínky ze zemědělského referátu doplňují prázdná místa v historii okresu Mariánské Lázně v posledním desetiletí existence okresu. V letech 1949-1960 byl okres Mariánské Lázně nejrozsáhlejší a patřilo k němu také Plánsko. 1.července 1960 byl okres Mariánské Lázně zrušen a rozčleněn do okresů Cheb, Tachov, Sokolov a Karlovy Vary. Novákovy zápisky nebylo už bohužel možno s autorem upravit, doplnit a vylepšit. Snad i tak poslouží jako jiný pohled do málo vzdálené, již uzavřené historie.

Okresní národní výbor Mariánské Lázne v letech 1952-1960

      V těch letech měl ONV Mariánské Lázně toto obsazení:
      Předseda ONV: Vašíček (později Kozlík), náměstek předsedy ONV (1958) Rudolf Ubl
      Správní a kontrolní odbor: Lukeš, Drahorád
      Osobní a kádrové oddělení: Doubková
      Finanční odbor: Neustupný, Stehlík, Kheil, Neubauer
      Odbor výkupu: Kulhánek, Staňková
      Odbor zemědělský: Hůla, Karel Čapek, Pýcha, Jaroslav Štefan (později byl mechanizátorem) – referenti se střídali
      Zootechnici: Hezina, Darda, Pavliš
      Okresní veterinární lékaři od roku 1953 (předtím okresní lékař Šveřepa) : MVDr. Jiří Novák, sekretářka Anna Chocholoušová, MVDr. Jan Frýba, MVDr. Ladislav Hatina, MVDr Ladislav Němeček (+ 1975), MVDr Ladislav Rieger, MVDr Kubala (na Plánsku). V Plané (pod roku 1949 pod okresem Mariánské Lázně) byl od roku 1945 doktor Švec (bydlel u nádraží), od roku 1953 doktor Boudný, předtím tu byli dva veterinární lékaři. Kol 1955 přišel MVDr Miloš Hlaváček. - Zemědělským referentem na "kraji" - KNV Karlovy Vary byl Beneš.
      Ostatní zaměstnanci ONV: Slavík, Doubek (v Plané), Vavřík aj. - OV KSČ – okresní tajemník: František Staněk, další tajemníci: Kadeřábek (kol 1958 jako zemědělský tajemník), Hrádek. - Na VB (Veřejná bezpečnost) byl zemědělským referentem Kalivoda, později Ježek (působil po 1960 v okrese Tachov).

Zemědělství na Plánsku 1953-1958

      Na Plánsku jako části okresu Mariánské Lázně byli dva veterinární lékaři.
CHODOVÁ PLANÁ
      Zde byl Státní statek i JZD. Státní statek vlastnil objekty někdejšího dvora (mezi kostelem a pivovarem). V porodnici tu hynula telata na coli infekci. Byl tu klecový odchov telat. JZD si postavilo vlastní kravín východně za obcí směrem k cihelně.
ZADNÍ CHODOV
      Zde fungovalo prosperující JZD a mělo několik adaptovaných objektů ve vsi.
BONĚNOV
      Zde bylo jedno hospodářství Státních statků, které mělo objekty i v Hostíčkově a patřily sem i dnes zaniklé Výškovice. Nad Boněnovem byly tehdy vystavěny veliké ovčíny, kde bylo umístěno 3 500 ovcí. Byly to ovce různých druhů a prováděly se pokusy o šlechtění. Skončily v důsledku parazitárních nemocí tragicky (strongylosa)
      Ukázalo se, že není dostatek vody. Celé stádo zčásti vyhynulo, zčásti muselo být vybito. Později se zjistilo, že kolem ovčín vedl v zemi vodovod z vodárny !
      Na počátku v obci byly ustájeny krávy vpravo od silnice při vjezdu do vsi a poněkud níže vlevo koně. Zde byly též kanceláře statku a ke statku patřil i Hostíčkov a Výškovice. Zde byly paseny přes léto ovce. Byly tak ještě některé statky a obec byla typická okrouhlice.
      Část ovcí mělo toto hospodářství Státního statku také v Michalových Horách.
MICHALOVY HORY
      Zde byly ovce umístěny v bývalé přestavěné stodole na druhé straně silnice naproti kostelu. Bylo tu též několik drobných chovatelů a rolníků-kravičkářů.
      V obci měl příbuzné prezident Antonín Zápotocky, sestru a vnuka a tak se m dojížděl.
VÝŠKOV
      Zde fungovalo zaostávající JZD, které mělo kravín ve velkém statku před vsí, když se přijíždělo od Plané. Vlevo v jedné chalupě byl zřízen odchov kuřat.
PLANÁ
      Státní statek býval v Karlíně (byl to bývalý panský dvůr) a pak kravíny za Smetanovou ulicí. Úpadkové JZD Planá mělo nově postavené kravíny, adaptované ze stodol nad městským rybníkem. Měli sklady pícnin a kovářskou dílnu. Členové JZD bydleli většinou kolem náměstí Dukelských hrdinů.
      Dělal jsem aktivistu ve vesnické organizaci KSČ, později jsem s nimi spolupracoval jako funkcionář ROH, ale to již byli všichni zaměstnanci Státního statku. Předsedou vesnické organizace JZD byl tehdy kovář Havrila.
      U zámku, kde byla posádka Pohraniční stráže, byly objekty a hospodářství PS a o hospodářství se tam staral kapitán Pečený.
TÝNEC
      Zde byl státní statek v bývalém dvoře a uvnitř dole ve vsi bylo hodně zaostávající úpadkové JZD.
OTÍN
      Zde bylo dosti silné a poměrně prosperující JZD. Postavilo si poměrně dobře celý komplex objektů nad silnicí nade vsí.
KŘÍŽENEC
      Zde bylo JZD, které nebylo ani vynikající ani zaostávající. Kolem roku 1958 zde už byl Státní statek. Několikrát jsem sem zajel jako aktivista vesnické organizace.
VYSOKÉ JAMNÉ
      mělo soukromě hospodařící rolníky.
LESTKOV
      Zde bylo spíše slabé JZD s různými objekty v obci a nad hřbitovem se tehdy stavěly nové stáje.
HANOV
      Málo osídlená vesnice měla JZD a jezdil jsem sem jako vesnický aktivista. V roce 1960 tu byl už Státní statek. (1958 – JZD III.typu, 284 ha zem.půdy, zaměřené na živočišnou výrobu)
BOUDY a ZLIV
      Zde bylo několik objektů statků, byl jsem tam jen jednou ve vánici a GAZ nám uvízl v závějích (1962).
SVAHY
      měly dost silné JZD, kravíny měly v jednom statku a celkem dobře adaptovaly vepřín ze stodoly na hluboké podestýlce. Zde byla dobrá stranická spolupráce, dobrý kolektiv lidí. Předsedou vesnické organizace KSČ byl Korous, předsedou JZD byl Provazník a veřejně pracoval učitel Veverka, s který jsem už předtím spolupracoval ve vesnické organizace v Dolním Žandově. V místní vesnické organizaci jsem pracoval jako aktivista a zajišťoval v družstvu také žně.
DOLNÍ JADRUŽ
      Zde byli soukromě hospodařící rolníci.
HORNÍ JADRUŽ
      Zde pracovalo prosperující JZD a učil jsem tam na družstevní škole práce. JZD mělo nově postavený kravín a vepřín ze staré stodoly, kde úspěšně provádělo výkrm vepřů na hluboké podestýlce. (Nečas)
SVATÝ KŘÍŽ
      měl úpadkové JZD a objekty Státních statků – stáje vybudované nad vsí. Později zde byly statkové dílny. (1958 – nově ustavené JZD III.typu, 478 ha zem.půdy, středisko STS)
NEBLAŽOV
      Bylo tam JZD, ale já jsem tam nikdy nebyl. (1958 – JZD III.typu, mělo 25 členů, v roce 1957 byla pracovní jednotka 23 Kč!)
NAHÝ ÚJEZDEC
      měl Státní statek v bývalém panském dvoře vedle zámku. Zámek později vyhořel a byl rozbourán. Bylo tu i JZD, celkem prosperující.
      Řídil je a po stránce hospodářské radil Paulus, patronát nad JZD měl doktor Hatina. Propagovali tehdy studený odchov prasat a chov přeštických prasat.
VYSOKÉ SEDLIŠTĚ
      mělo JZD a objekty byly v obci pod kostelem. Vzadu v Dolním Sedlišti byly objekty Státního statku.
BROUMOV
      Bylo tam několik "kravičkářů" a také v té době pastevní dobytek Státního statku.
KYJOV
      měl několik soukromě hospodařících sedláků.
BROD nad Tichou
      Bylo tam JZD a mělo postavený betonový vepřín pod železniční stanicí. Stavba byla vlhká a prasata tam hynula. Nyní je vepřín rozbourán a zmizel. (1958 – JZD III.typu, 365 ha zem.půdy)
DOLNÍ KRAMOLÍN
      měl hospodářství státního statku v bývalém klášterním dvoře, kde byly chovány krávy a ovce.
PÍSTOV
      byla obec celkem neosídlená a v jednom hospodářství byl statkový dobytek.

      V letech 1952-1953 měl MVDr. Jiří Novák vlastní obvod s vesnicemi:

ZÁVIŠÍN a ZÁDUB
      se soukromě hospodařícími rolníky – v Závišíně Dražan, Ptáček, v Zádubu Medal.
STANOVIŠTĚ
      mělo dosti silné družstvo (Choděna?)
ÚŠOVICE
      Zde byl městský statek a vojenská výkrmna prasat
RÁJOV
      měl soukromé rolníky, později založeno JZD a vystavěny objekty vzadu za vsí napravo od staré silnice.
MNICHOV
      měl silné JZD, byl jsem tu patronem a aktivistou vesnické organizace KSČ. Objekty stály na konci vsi za kostelem, kde bylo bývalé klášterní hospodářství, později uzavřeny a postaveny nové objekty. Pod vsí byl mlýn, kde byly ovce.
      (1958 – JZD III.typu, 254 ha zem.půdy, plán počítal se soustředěním na živočišnou výrobu)
ČÍHANÁ
      měla objekty Státního statku, ale vesnice se rozpadala.
MRÁZOV
      1958 se uvádí JZD III.typu, se zaměřením na pastvinářství, pracovní jednotka dosahuje 19 Kč.
BEZVĚROV
      V říjnu 1958 založeno JZD III.typu úsilím rolníků Molnára, Kováče, Vandlíka a Priškiny, výměra 110 ha zem.půdy, dalších 32 ha se chystá k převzetí od Státních statků. Nové JZD mělo svedeno 66 dobytčat, z toho 23 dojnic. Připravovala se stavba stájí pro 60 krav, vepřína pro 40 prasat, drůbežárny pro 200 slepic. Předsedou JZD byl Matěj Kováč, který se sem přistěhoval s rodinou v roce 1954 z okresu Hurbanovo z Nitranského kraje. Zprvu pracoval jako samostatně hospodařící rolník.
BABICE
      měly JZD silně úpadkové, bez pracovní jednotky a bylo stále předmětem jednání ONV, byli tak též soukromě hospodařící rolníci.
POUTNOV
      poblíž železniční stanice dva soukromí rolníci.
SÍTINY
      měly soukromé rolníky a měl jsem úkol založit tu JZD. (1958 – JZD III.typu, 242 ha zem.půdy, zaměřeno na živočišnou výrobu, právě se dostavoval kravín pro 100 dojnic)
VLKOVICE
      byly tam objekty Státního statku na bývalém dvoře a několik soukromníků.
HORNÍ KRAMOLÍN
      Statek měl stáj a bylo tu několik soukromníků.
SLUŽETÍN
      Byli tam soukromníci.
VELKÁ HLEĎSEBE
      měkla Státní statek za viaduktem na místě starého dvora a JZD mělo novou stáj za vsí směrem k Hamrníkům.
HAMRNICKÝ DVŮR
      Státní statek hospodařil v objektu bývalého klášterního dvora a ve vsi bylo několik soukromníků.
STARÁ VODA
      mělo JZD s kravínem a novým vepřínem a v Sekerských Chalupách byli soukromníci.
      (1958 – JZD III.typu, 542 ha zem.půdy)
KYNŽVART
      Státní statek měl dvůr u zámku.
VALY
      měly úpadkové JZD, kde byla krmena prasata Šurikovovou metodou,. Kuřata uhynula.
DOLNÍ ŽANDOV
      měl velké JZD a v Horním Žandově bylo několik soukromníků. Obec Brtná byla opuštěná, bydlelo tam jen několik zaměstnanců správy.
ZAJEČÍ DVŮR
      u trati měl zaveden chov koní (snad i v Manském dvoře).
ÚBOČÍ
      1958 se uvádí JZD III.typu, 394 ha zem.půdy a pracovní jednotka dosáhla 22,30 Kč včetně naturálií.
MILÍKOV
      V Milíkově a v Mokřině byli soukromě hospodařící rolníci (Mokřina – z východního Slovenska).
MALÁ ŠITBOŘ
      1958 se uvádí JZD III.typu, 230 ha zem.půdy, s převažující rostlinnou výrobou.
TŘI SEKERY
      Zde byla farma státního statku (1958 – JZD III.typu, 261 ha zem.půdy, 39 členů JZD, v obci továrna HAMIRO).

Strojně traktorová stanice na Plánsku

      STS měla na Plánsku tato střediska: Lestkov, Týnec, Planá, Chodová Planá, Svatý Kříž. S JZD obdělávala půdu na základě výnosových smluv a se Státními statky na základě smluv. V Lestkově mělo středisko STS devět kolových traktorů Zetor a jeden pásový traktor.
      Každou stanici vedl brigadýr a dále tam byla vždy hospodářka a agronom. Denní úkol traktoristy bylo zorat 12 hektarů půdy a jejich mzda se pohybovala do 2 000 Kčs.
      Při reorganizaci okresů v červenci 1960 bylo zrušeno ředitelství STS ve Velké Hleďsebi, jak mi potvrdil bývalý ředitel STS Hurajčík.

Zemědělská situace na Plánsku 1952-60

      Situace v zemědělství na Plánsku v letech 1952-1956 byla poněkud lepší než v ostatních částech bývalého okresu Mariánské Lázně . Roky 1952 až 1954 byly vysloveně studené roky a ve vyšších polohách okresu Mariánské Lázně zapadlo na podzim 1953 obilí sněhem.
      Na jaře bylo vždy nejdříve sucho a pak o senoseči začaly deště. Tím se stalo, že na jaře příštího roku v okresu Mariánské Lázně dobytek umíral hladem.
      Na Plánsku tyto problémy nebyly. Jednak jsou zde obce o nižší nadmořské výšce a obilí dozrávalo dříve, ale i usedlosti o lepší bonitě půdy – statky z dřívějších dob lépe vybavené. I po druhé světové válce tu bylo celkem souvislé osídlení plánských vesnic. Plánsko lze dělit na tyto geografické oblasti:
I. obilnářská oblast
      Sem patřily tyto obce či dvory: Karlín, Dolní Jadruž, Kyjov, Zadní Chodov, Horní Jadruž, Nahý Újezdec, Neblažov, Týnec, Svahy, Boudy, Zliv, Otín, Stan, Vysoké Jamné, Chodová Planá, Svahy.
      V Karlíně, v Nahém Újezdci a v Týnci byly státní statky a hospodařily na bývalých panských dvorech. Také v Chodo-vé Plané byl státní statek.
      Prosperující JZD měly obce Zadní Chodov, Horní Jadruž, Svahy Otín, méně prosperující obce Nahý Újezdec, Týnec, Chodová Planá, tj. tam, kde míval lepší půdu velkostatek.
      Soukromě hospodařící rolníci byli v obcích Dolní Jadruž, Kyjov, Vysoké Jamné.
      Vesnice Boudy, Zliv, Stan byly málo osídlené a pro hospodářství bezvýznamné.
      O vstupu rolníků do družstev v obcích, kde dosud JZD nebyla, se nehovořilo, neboť sedláci stačili zřejmě plnit nemalé zemědělské dodávky.
II.přechodná oblast (mezi obilnářskou a pícninářskou)
      Území rozbrázděná velkým množství údolí, kde původně bývaly žírné louky, po válce však již silně zamokřená a neudržovaná; ostatní orná půda většinou v kopcovitém terénu, políčka, oddělená od sebe svahovými mezemi, zarostlými vysokými křovinami – to byl terén pro tehdejší možnosti velkovýroby špatně obdělávatelný.
      Zde byly prováděny velké a nákladné meliorační práce až za éry státních statků, tj. po roce 1962 a prováděly se dodnes (tj. celá 60. a 70. léta).
      Do tohoto okruhu patřily obce: Planá, Výškov, Michalovy Hory, Kříženec, Lestkov, Boněnov, Brod nad Tichou, Svatý Kříž neboli Újezd svatého Kříže, Dolní Kramolín.
      V Boněnově a v Dolním Kramolíně byly státní statky, v Plané, Výškově, Kříženci, Lestkově, Brodě nad Tichou, ve Svatém Kříži byly již roku 1952 JZD, ale většinou tzv. "zaostávající". V Michalových Horách byly ovce státního statku, které vypásaly prostory.
III. pícninářská oblast
      Sem patřily prostory kolem Pístova, Výškovic, nad Boněnovem, Hostíčkov, Hanov. Zde hospodařily Státní statky a používaly prostory k extenzivnímu hospodaření, většina území kolem Boněnova byla vypásána ovcemi. Ale zde byl problém, jak zajistit ovcím na zimu krmení. - Sem možno počítat i okolí Broumova a tu zde státní statek užíval k pastvě.

Technické vybavení zemědělství na Plánku 1945-1960

      Soukromě hospodařící rolníci si většinou zabírali usedlosti o rozloze 14 až 25 hektarů půdy. V usedlostech býval pár koní a několik povozů, pluhy, válce, brány, secí stroj, travní sečka, žací stroj (většinou samovazač), mlátička, řezačka na krmení, někdy i fukar na obilí Stáje bývaly vybaveny napáječkami.
      Velkostatky, panské dvory a později Státní statky hospodařily na 100 až 500 hektarech orné půdy. Zde bylo kolem deseti párů koní (voli se po druhé světové válce již nepoužívali). Zde byly patřičné vozy, pluhy, několik secích strojů, brány a válce, někdy traktor, občas orání parním pluhem, řada travních seček, někdy pohrabovač, samovazače, velká parní mlátička s lisovačem slámy, zařízení na mletí obilí (šrotovadla) a přípravu krmných směsí, někde byly i silážní jámy a stáje vybaveny napáječkami.

Vybavení JZD v letech 1952-1960

      Zde se zásadně měnil způsob hospodaření. JZD uzavíralo smlouvy se strojně traktorovou stanicí na obdělání půdy a na sklizeň. STS byla vybavena traktory, pluhy a závěsným nářadím, též rozmetači strojených hnojiv.
      Závěsné nářadí za traktory jako brány, secí stroje, se používalo v sériích. Ale setí si někdy JZD zajišťovalo samo pomocí secích strojů tažených koňmi.
      Pro sklizeň sena bylo též používáno někdy traktorů a někdy pohrabáčů tažených koňmi. Problémem bylo, jak seno dosušit a proto se začalo k dosušování používat větráků.
      Sklizeň obilí byla zajištěna kombajny a nový problém byl, kde obilí po kombajnové sklizni dosušit a uskladnit.
      Při pěstování a sklizni okopanin tam traktorové stanice zajišťovaly většinou pouze přípravu půdy. Technologie zůstala stejná jako v předchozí době. Někde bylo již vyvinuto nářadí k sázení a okopávání brambor (stroje) a k vyorávání se používal "čert" (vyoravač).
      V živočišné výrobě došlo za podpory státu k zaměření na velké kravíny. Buď byly adaptovány stáje staré nebo postaveny nové, většinou kravíny. Vybavení byly napáječky. Dojících aparátů se začalo používat v masovém měřítku až později. Při těchto stájích bylo více či méně dokonalé zařízení na přípravu krmiv. Doporučovalo se tehdy "zchutňování slámy". Pro výkrm mladého skotu se používalo ještě starých stájí.
      Chov vepřů měl problémy. Vepři byli odchováváni jednak ve starých vepřínech nebo se stavěly nové vepříny betonové, které však nevyhovovaly. V JZD v Nahém Újezdci propagovali studený chov vepřů, v Horní Jadruži zase prováděli celkem úspěšně výkrm vepřů na hluboké podestýlce v adaptované stodole.
      Pro chov slepic byly stavěny montované drůbežárny (vždy pro 200 slepic) a takové drůbežárny stály v Plané za hřbitovem. Pro odchov kuřat se někdy používalo bývalých obytných místností, např. ve Výškově.
      Při vstupu do JZD předal družstevník družstvu půdu, dobytek, stroje a někdy i své hospodářské budovy. Ponechal si pro záhumenkové hospodářství – pouze O,5 hektaru půdy (ale někdy tato plocha přesahovala daleko přes hektar!), jednu krávu, dvě prasata a drůbež. Základem jeho existence a přežití bylo záhumenkové hospodářství a odpracované PJ (=pracovní jednotky) v JZD.
      Počet odpracovaných jednotek byl různý: v živočišné výrobě to bývaly dvě PJ denně. Plat předsedy JZD nebo účetního JZD činil ročně kolem 600 pracovních jednotek.
      Odměna za pracovní jednotku byla různá. Skládala se ze zálohy, naturálií a doplatku. Většinou se pohybovala kolem 6 Kč, v prosperujících JZD dosahovala (záloha i doplatek) někdy až 20 Kč a mimo to ještě byly naturálie.
      V zaostávajících JZD bylo problémem vůbec sehnat někde peníze na pracovní jednotku. V takových případech většinou vypomáhal stát. V JZD, která si vybudovala pevné finanční základy se později družstevníci sami zbavovali záhumenek a záhumenkových krav.
      V úpadkových JZD zůstávalo základem existence lidí záhumenkové hospodářství. Proto družstevníci uvítali, když bylo družstvo nakonec předáno Státním statkům, protože tím se stali zaměstnanci statku se stálým platem za vykonávanou práci.
      Hospodaření státních statků, zvláště když statky převzaly velké množství nikým neobdělávané půdy, ležící ladem, nebo hospodářství v obcích, kde bylo málo lidí, mohlo přežívat pouze za silné finanční podpory státu.
      Státní statky na okrese Mariánské Lázně měly ředitelství v Mariánských Lázních v domě na Chebské křižovatce. Na Plánsku měly Státní statky tato hospodářství: Dolní Kramolín, Chodová Planá, Karlín, Nahý Újezdec, Týnec, Boněnov. Po další reorganizaci bylo vyčleněno ředitelství Státních statků pro Plánsko a umístěno v Chodové Plané. Později, asi kol 1962 se ještě dále dělilo na ředitelství Státních statků v Chodové Plané a v Plané.

Politická situace 1952-1960

      Ještě v roce 1952 trval lístkový systém prodeje potravin, ale byl uvolněn prodej některých vybraných potravin (volný byl např. vepřový bůček). V březnu 1953 došlo k úmrtí J.V. Sta-lina a Kl.Gottwalda. Novým prezidentem ČSR se stal Antonín Zápotocký.
      V květnu 1953 přišla nová měna (1 ku 5) a přitom byl zrušen lístkový potravinový systém. Přichází výzva Antonína Zápotockého, aby se JZD vytvářela pouze tam, kde jsou k tomu příhodné podmínky. Z toho bylo zřejmé, že dosavadní zakládání JZD bylo mnohde násilné a prosazované mocí státu.
      Došlo ke změnám v orgánech KSČ a v Sovětském Svazu nastoupil do čela Nikita Chruščev. V letech 1953-1954 byly v zemědělství zaváděny sovětské metody jako metody Malininové, metoda Šurikova a začalo mocné propagování pěstování kukuřice. Vše bylo po příkladu Sovětského Svazu, kde začalo obdělávání celin.
      Pokračovala aktivita strojně traktorových stanic. Byla nově zakládána některá JZD. Byl zřízen systém obecních tajemníků. Vznikaly akce na obdělávání volné ladem ležící půdy.
      Léta 1955-1960 probíhala pod heslem dosídlení pohraničí, dokončení vstupu rolníků do JZD, přichází usnesení vlády o mechanizaci v zemědělství, o melioracích, o chemizaci s cílem upevnit existující JZD.
      (V pohraničí provádějí vojenské útvary pomocí vojáků základní služby akce demolicí opuštěných stavení, hlavně při silnicích, a někde i celých obcí.)

Některé zážitky dr.Nováka 1952-1960

      V říjnu 1952, ve svých třiceti letech, jsem byl určen jako okresní veterinární lékař do Mariánských Lázní, kde jsem dostal byt a mohl bydlet i s rodinou.
      Předtím jsem pracoval jako veterinární lékař v Karlových Varech. Ale tam byt nebyl a musel jsem život sám bez rodiny. Jako veterinární lékař jsem tam zajišťoval praxi v 56 vesnicích. Pracoval jsem i politicky, dojížděl na schůze JZD v Sadově.
      V roce 1952 mne doporučil krajský zemědělský referent Beneš do Mariánských Lázní a tak jsem zakotvil v Mariánských Lázních.
      Tehdy se všichni veterináři báli práce v pohraničí. Říkali jsme: "Nejhorších je prvních deset let, pak si už člověk zvykne", ale jen málo nás zde zakotvilo, založilo svůj domov a věnovalo své síly pohraničí. Jako okresní veterinář jsem měl již poněkud menší obvod, tedy pouze 17 vesnic. Ale jezdil jsem i po jiných vesnicích na okrese, tehdy samozřejmě na motorce. Měl jsem obvod nad Mariánskými Lázněmi směrem k Mnichovu. A tak jsem dělal nejen veterinárně, ale pracoval i politicky. Rodina mne celkem málo viděla. Služba byla ve dne v noci, třikrát i čtyřikrát týdně jsem sedával večerem na schůzích jako patron či aktivista vesnické organizace KSČ v Mnichově, kde bylo celkem prosperující JZD, dobře vedené. Přednášel jsem tam i na družstevní škole práce.
      V zimě 1952/1953 napadlo mnoho sněhu a nedalo se jezdit na motorce. Muselo se pěšky. Jednou jsem jel do Poutnova vlakem, abych udělal nějaký případ v Babicích, a odtud pak šel zasněženou krajinou přes Číhanou do Mnichova. Samozřejmě na družstevní školu práce jsem přišel už pozdě a zrovna tam seděli filmaři a chtěli nás nafilmovat. Tehdy na podzim, pamatuji se, bylo v lístkovém systému uvolněno prodávání vepřového bůčku a vím, jak se o tom bouřlivě hovořilo, že mohou nyní lidé jíst vepřového masa, kolik chtějí.
      Na Štědrý den jsem byl poslán do jedné vesnice za Poutnovem, kde byli ještě soukromě hospodařící rolníci, většinou volynští Češi. Jeden z nich z hospodářství utekl a zanechal ve stáji hladový dobytek, celkem 13 kusů.
      Co jsem měl dělat ? Rozdával jsem jeho dobytek po vsi, co kdo si vzal. Jeden jalovici, druhý krávu. A co už nikdo nechtěl, dal jsem poslat na jatky. Samozřejmě že jsem ke štědrovečernímu jídlu přišel pozdě – bylo to asi 16 km a musel jsem pěšky.
      V květnu 1953 přišla měnová reforma a byl odstraněn lístkový systém. Pro okresní pracovníky nebylo jaro bez práce. V zemědělských usedlostech soukromě hospodařících rolníků byla velká nouze o píci. S okresním zootechnikem dr. Hezinou jsme jezdili s jeho aerovkou po okrese. V okolí Vlkovic ležel venku zcela vysílený dobytek a tak jsme ho hned podřezávali. Někteří rolníci prostě – když neměli krmení – vyhnali dobytek do okolí a nechali ho chcípnout.
      U cihelny v Chodové Plané se potácel bělouš a my se dlouho rozhodovali, zda ho máme podříznout. Nakonec jsme od toho upustili. Později jsem se dozvěděl, že bělouše nakonec koupil doktor Hatina za 100 Kč a bělouš přežil a ještě roky sloužil.
      V JZD byla situace s krmivem lepší, neboť jim okres dodal seno z rezervních fondů. Ale i to mělo své háčky. Do JZD v Babicích bylo posláno z okresu seno, aby dobytek nechcípnul hlady. Ale družstevníci se na přivezené seno vrhli a rozkrádali ho přímo z vozu, i když byl přítomen okresní zootechnik Hezina.
      Tehdy vyšla Zápotockého výzva – rozumný čin, aby byla družstva zakládána jen tam, kde mají k tomu podmínky.
      Jaro 1953 bylo opět studené a ještě začátkem červ v Sítinách na polích všechno zmrzlo. V srpnu pak již padal sníh a stávalo se, že část obilí zapadla. V Mnichově byla senoseč v srpnu a obilí se sklízelo v září.
      Příští zima 1953/54 byla opět těžká. Přišly velké mrazy. Okresním výborem jsem byl vyslán do vesnické organizace v Sítinách s úkolem, abych přesvědčil lidi k založení JZD.
      Jezdila tam přede mnou řada aktivistů a nikomu se to tehdy nepodařilo. Lidé v Sítinách mne znali a vážili si mé práce jako zvěrolékaře.
      A tak jsem tak celou zimu 1953/1954 jezdíval na schůze. Bylo metr a půl sněhu, mrazy kolem -30°C. Od státní silnice, kam mne zavezlo auto ONV, jsem chodil tehdy s předsedou Národního výboru, který tam bydlel zcela sám, přes závěje do vsi a cestou jsme probírali, jak založit družstvo. Nebyli tam špatní lidé v Sítinách, vlastně to byli samí chudáci, kteří se v horských podmínkách ve vsi jakž takž drželi. S nimi jsem trpělivě probíral, jak v družstvu hospodařit a nakonec jsme JZD založili. Zajišťoval jsem tam i volby do národních výborů.
      Jednou v noci jsem tam čekal na auto z ONV a říkal si, jestli nepřijedou, tak tu do rána zmrznu.
      Výzva Antonína Zápotockého byla rozumná, neboť bránila překotnému a hlavně násilnému zakládání JZD. Družstva pak byla zakládána a stavěna na lepších ekonomických základech. Mnoho jsme na okrese uvažovali, jak hospodařit. Celá práce aparátu se vlastně stále točila kolem zemědělství, dělaly se různé pokusy, doporučovalo se pěstovat topinambury, stavět stáje z lisované slámy solomitu, pěstovala se kukuřice na Chruščevovy výzvy. Ale neznalosti pracovníků aparátu byly velké.
      Uvažovalo se, jak sklízet seno i na sušácích, vždycky na jaře bývalo sucho, tráva pomalu rostla, senoseč se zpozdila a opak do toho pršelo.
      Ale byly i dobré výzvy jako dojení metodou Malininové, nebo krmení prasat Šurikovovou metodou.
      Spousta půdy ležela ladem byla tak vymrskána, že po zorání a zasetí obilí vůbec nevyrostlo.
      Tehdy již působila Strojně traktorová stanice ve Velké Hleďsebi, vedená ředitelem Hurajčíkem. Dodnes na tyto doby spolu vzpomínáme. Pastviny byla zamořeny parazitárními chorobami jako strongylosou a motolicí. A tak jsem jezdil léta až do roku 1957 po družstvech a na družstevních školách učil družstevníky, jak hospodařit. Navázali jsme spolu dobré kontakty, rád vzpomínám na školení v Horní Jadruži. získal jsem mnoho dobrých přátel v krajině.

Akce dosídlování pohraničí 1954-1958

      Kolem roku 1954 vyšla výzva k dosídlení pohraničí. Bylo adaptováno mnoho domků a přiděleno novým dosídlencům-dělníkům.
      Byla jim tehdy dávána refundace mzdy státem, byl jim zakoupen záhumenkový dobytek. Podmínkou bylo, že budou pracovat v zemědělství. Šlo o to, podpořit venkov a družstva dělnickou třídou. Hodně těchto pokusů zůstalo neúspěšných, neboť do pohraničí přicházeli lidé různého typu a úmyslu. Ale někteří tu skutečně své domovy založili.
      Akci dosídlení pohraničí předcházelo opouštění usedlostí po roce 1945, kdy si lidé nejprve zabrali majetky a v zimě je pak opouštěli.

JAKÉ BYLY NABÍZENÉ VÝHODY ?
      Podle materiálů Okresní dosídlovací komise z roku 1958 se nabízely zájemcům o přesídlení na venkově tyto výhody:
      1. bude jim prodán opravený domek i s hospodářskými budovami za 1500 až 3000 Kč. Tato částka bude splácena 13 let takto: první tři roky vůbec nic, v dalších letech ročně 125 Kčs. Nadto stát ještě sleví 500 Kč po pěti letech a po dalších pěti letech ještě 500 Kč. – Fakticky šlo o dar – při ceně 1500 Kčs za dům bylo nakonec odpuštěno 1000 Kč!
      2. při vstupu do JZD bude vydán zájemci podíl 13 hektarů půdy jako jeho vklad pro JZD
      3. při vstupu do STS nebo Státního statku bude dán bezplatně pozemek 1/2 hektaru jako zahrada, která nebude zatížena dodávkovou povinností
      4. při vstupu do JZD bude přidělena kráva zájemci, která se stane po 5 letech jeho majetkem
      5. novomanželům do 2 let po svatbě bude zakoupena a zdarma věnována kuchyň a ložnice v ceně 7000 Kč. Pokud by požádali o novomanželskou půjčku bude jim uhrazena.
      6. náklady za jízdné a přestěhování budou uhrazeny státem
      7. přesídlenci dostanou brambory, obilí aj. od JZD zálohově na pracovní jednotky
      8. přesídlenci do STS z průmyslu budou dostávat mzdové vyrovnání do výše minulého platu po 12 měsíců u traktoristů, po 9 měsíců u kovářů, po 6 měsíců u ostatních
      9. při vstupu do JZD dostanou zájemci (ze zemědělství) až 2000 Kč, zájemci (z průmyslu aj.) jednorázový příspěvek do výše tříměsíčního platu v daném JZD.

      Okres Mariánské Lázně měl v roce 1958 opraveno 50 domků a do konce roku 1958 mělo být ještě 55 domků opravených.

Další zážitky dr.Nováka

      Byl jsem tehdy vyslán jako aktivista do Hanova, což byla obec málo osídlená, vesnická organizace měla pár členů,. Vedl jsem za ně základní evidenci, psal zápisy ze schůzí a zajišťoval přijímání nových členů KSČ. Pamatuji se na případ vstupu do KSČ mladého dělníka. Znal jsem ho už jako malé ušmudlané dítě, když se svou matkou – svobodnou matkou – bydleli společně s partou Slováků v ratejně na velkostatku za války, kde jsem byl i já tehdy na práci. Dělník se jmenoval Pavel Holík.
      Někdy byla u pracovníku aparátu ONV patrna spíše snaha než odborné znalosti či zkušenosti, jak provádět zemědělskou politiku a jak radit zemědělcům. Například přišlo usnesení, že kukuřice musí být zaseta do konce dubna. Byl právě zřízen systém obecních tajemníků a ti se rozjeli přesvědčit zemědělce, aby podepsali závazek o kukuřici. Tajemníci vymáhali u zemědělců podpis k závazku zemědělských dodávek, naprosto nerealizovatelných. Rolníci je přijímali s podezřením.
      Dělaly se dva kroky vpřed a krok zpátky. Mně osobně někteří pracovníci aparátu ONV záviděli politické úspěchy. Bylo to v době, kdy se ještě nehovořilo o úloze socialistické inteligence. Tvrdili: "Vy jste sice odborníci, ale politicky jste nula!"
      I někteří kolegové na mne sočili, protože měli ještě četné návyky ze soukromé praxe nebo vyrostli v rodinách středních rolníků – státní veterinární služba se teprve vžívala.
      Na jaře 1954 opět uhynulo mnoho dobytka. Nutil jsem drnomistry, aby svezli veškerý uhynulý dobytek a abychom se tak vyrovnali s nakažlivými chorobami. Ale tento dobytek bylo nutno na mrchovišti v Plané zakopat. Protože nebyly pracovní síly, poradil nám zemědělský referent, abychom si vzali krumpáči a šli si to vykopat sami. A tak jsem vzal do ruky krumpáč a udělal to.
      V červnu 1954 poslal náš tehdejší zemědělský referent Jaroslav Štefan z družstva dobytek s infekční chorobou "abortus Bang" – nakažlivým zmetáním, na pastvu do vojenského prostoru nad Kynžvartem. Samozřejmě vojáci nemlčeli a celý případ bylo nutno oznámit na VB. Odborně jsem musel potvrdit zdravotní stav dobytka.
      Taková odborná posouzení mně přinesla ovšem řadu stížností na mne. Tento případ například musel řešit okresní tajemník František Staněk, tj. že prý jsem poškodil družstvo. Na to jsem odpověděl: "Tak mi to družstvo dejte na starost, a uvidíte."
      Skutečně jsem se stal patronem JZD v Dolním Žandově a aktivistou vesnické organizace KSČ zde. Ono šlo spíše o městskou organizaci, protože Dolní Žandov měl charakter městečka, KSČ měla 30 členů, což bylo na vesnickou organizaci hodně. Pracoval jsem tam jako aktivista přes tři roky, zajišťoval volby na národních výborů a byla tu práce značně obtížná, například prosadit volbu jednotné kandidátky.
      Pamatuji se na jednu společnou předvolební schůzi za přítomnosti veřejnosti, na které měl referovat tajemník František Staněk, ale ten se nemohl dostavit. Jako zástupce OV KSČ jsem zůstal sám před sálem plným lidí. Nečekal jsem to, na referát jsem nebyl připraven. Ale i tak jsem se svého úkolu zhostil dobře. Často se stávalo, že jsem se řádně připravil s referátem na schůzi a pak se ve vsi lidé nesešli. Kdykoliv jsem se nepřipravil, vždy bylo jednání. A tak jsem dostal rutinu a praxi aktivisty a řídil jednání ad hoc.
      Práci v Dolním Žandově nutno hodnotit kladně, neboť v organizaci byla vedle družstevníků ještě řada dělníků Nakonec jsem byl hodnocen jako nejlepší aktivista okresu Mariánské Lázně, ale na takové pocty jsem si nikdy nepotrpěl, převládaly veterinární povinnosti.
      V Dolním Žandově byla v JZD poněkud zvláštní situace. Předseda pocházel z vrstvy středních rolníků a zaváděl do JZD trochu podnikatelské metody, ale tak, aby pro něho také vždy něco zbylo. Stačilo dostat do čela JZD starého dělníka-zedníka Růžičku. ten co měl na srdci to na dlani a dovedl pořádně máknout. Družstvo klapalo a družstevníci byli spokojeni.
      Po příhodě s dobytkem nakaženým infekčním zmetáním jsem funkci okresního zvěrolékaře předal. Šlo o funkci neplacenou a když se mne nezastal ani krajský veterinář, třebaže bylo zřejmé, že jsem hájil státní zájem sanitární, rozhodl jsem se odejít. Funkci převzal můj kolega a s hynutím dobytka se vyrovnal tak, že drnomistry už neproháněl jako já. Předal jsem mu i služební auto Minor, které jsem měl při funkci a vrátil se k ježdění na motorce.
      Co se týká auta, měl jsem šoféra Hubáčka, zajímavou postavu. Měl jenom starou selskou postel a hodiny pendlovky. Výplatu vždy ihned propil. Auto potřebovalo opravy a tak byl šofér nutný. Naše autodílna byla v garáži u mého bytu. A tak zůstával Hubáček u mne většinou i na stravu.
      Po složení funkce jsem pracoval jako obvodní zvěrolékař a jezdil na motorce. Byl jsem jmenován lektorem zemědělské ekonomiky, což byla novinka. V založené skupině jsem měl samé špičky ONV a OV KSČ Mariánské Lázně.
      Ale přednáška byla jen jedna. Když slyšeli neznámou látku, vyvalili na mne oči a vícekrát se už nesešli. Jednou v Dol-ním Žandově na výborové schůze, která měla pěkný průběh, jsme rozdělili úkoly, ale na příští schůze nepřišel nikdo.
      Ohlásil jsem to tajemníkovi Františku Staňkovi, ale ten mne uklidnil, že je to běžná věc při politické práci. Měl povahu s osobním kouzlem, fyzicky hezký, příjemný, dovedl strhávat svou řečí. Vždycky říkal "Lidé si nedovedou vyřešit své problémy, mají před domem kaluž a stěžují si, že ji musí obcházet. Stačilo by vzít lopatu a kaluž zaházet." Vážili si ho, když říkal "řešit přímo problémy". Na okrese se na Staňka obraceli i nestraníci, pohovořil s každou obyčejnou babičkou. Vzpomínám, jak jsme diskutovali příčiny francouzské revoluce a Staněk mi půjčil literaturu k tomuto tématu. Později odešel pracovat na ÚV KSČ.
      Zemědělští straničtí aktivisté měli v letech 1952-1960 těžký úkol. Bylo tu mnoho neobdělané, ladem ležící půdy, nařízené dodávky byly ve vyšších polohách naprosto nesplnitelné, byl tu problém zaostávajících družstev, nízké pracovní jednotky, problém zavádění mechanizace v kopcovitých terénech, problémy meliorace, chemizace aj., za sebou přicházejících výzev seshora dolů. Ústředí neznalo konkrétní poměry, běžný hektarový výnos byl 14 – 16 metrických centů zrna. Na nově obdělávané půdě býval také jen 4 metráky!
      Velice komplikované byly vztahy lidí na venkově, zda záhumenky nechat či odstranit, jaké bude sociální zabezpečení družstevníků ve stáří. Viselo něco ve vzduchu – první etapa socializace "vstup rolníků do družstev" byla za námi, ale mnohé se muselo jinak organizovat.
      Strana přijímala a vyhlašovala různá usnesení jako zavádění meliorací, chemizaci v zemědělství atd. Pracovníci ONV pomáhali kopat drenážní příkopy v Drmoulu. Ale pociťovalo se to jako kapka v moři. V SSSR se obdělávaly celiny.
      Výkup dobytka byl nepravidelný, prováděl se vlastně jen na konci roku a porážek během roku bylo minimum a tím i masa v prodejnách bylo během roku málo.
      Ještě v roce 1956 jsem jezdil po družstevních školách v Hor-ním Žandově a Plané, dělal aktivistu v Dolním Žandově, a už jsem dostával nové úkoly na Plánsku. Jako aktivista jsem působil ve vesnické organizaci v Plané, kde byl předsedou kovář Havrila. Dále jsem působil v Kříženci, kde se JZD měnilo ve státní statek, a v letech 1956-1960 ve Svazích.

Na jatkách v Plané 1955-1978

      V roce 1955 jsem se jako obvodní veterinář zhroutil po prochlazení organismu ze stálých jízd na motorce, a dále vlivem nemocného srdce. Toto zaměstnání jsem musel ukončit. Stal se zvěrolékařem na jatkách v Plané, kde jsem nastoupil v říjnu 1955 a zůstal do roku 1978.
      První dojmy z jatek byly úděsné. Proto tam žádný veterinář nechtěl. V roce 1955 se tu poráželo na 10 000 zvířat za rok.
      Na dvoře jatek bylo stále po kolena bláta, do kterého občas padaly hovězí čtvrti, vnitřnosti se povalovaly na podlaze porážky, všude nečistota, hromady odpadků. Každý si dělal co chtěl. Porážka neměla záchod, řezníci čůrali přímo na porážce. Nebyli to špatní lidé, byli to dříči a pracovali za velmi tvrdých podmínek. –
      Autoritu u nich jsem si získal, až když viděli, že jejich práci ovládám, ať s nožem v ruce nebo při úklidu.
      Některá období nebylo co porážet a vyrábělo se ze soleného masa. Největší nápor nastal na podzim, kdy zemědělci plnili dodávky.
      Dvůr byl plný krav. Většinou to byly kusy tuberkulózní a z masa bylo nutno za každého počasí venku chorobné změny odstraňovat, někdy i ve vánici a větru. Ani porážka se nevytápěla. Stáli jsme tu často po kolena v ledu.
      Planá měla tehdy vlastní závod masného průmyslu a až po roce 1960 se stala provozovnou masného průmyslu v Chebu.
      Po reorganizaci okresů 1960 jsem též pracoval na Okresním veterinárním zařízení v Tachově a v roce 1978 jsem odešel do invalidního důchodu.

Doktor Novák a Hamelika

      Doktor Jiří Novák, narozený 7.4.1922 v obci Souši u Mostu v rodině učitele, s rodinou musel opustit 1938 domov a odstěhovali se na Čáslavsko; vystudoval gymnázium v Čáslavi a v červnu 1945 se přihlásil na vysokou školu veterinární v Brně, dokončil ji v roce 1951 a nastoupil v Karlových Varech, v letech 1952-60 pracoval na Mariánskolázeňsku. V roce 1968 byl odměněn plaketou ÚV KSČ. Po smrti své ženy 1970 se sám zhroutil, dostal infarkt a musel do invalidního důchodu. Aktivně se zajímal o historii Plánska, psal články a svoje paměti. Značně se věnoval archeologickému sběru v Plané. V letech 1978-1981 se zapojil do badatelské práce vlastivědného kroužku při KaSS Mariánské Lázně, přispíval do Hameliky články, většinou z oblasti Plánska. Byl cennou odbornou oporou pro regionální archeologii.
      Protože jsme neznali jeho zdravotní potíže, velice nás zaskočila zpráva o jeho náhlém úmrtí dne 9.února 1982 v Brně. Zemřel ve věku 59 let. Teprve v nekrologu v Hamelice č.1 /1982 jsme si uvědomili, jak moc obohacoval náš vlastivědný stůl v letech 1979-1981, a vzpomenuli nedávných společných výprav na ruinu Boršengrýn a do okolí tajuplného, podivného dvora Haselhof ještě v listopadu 1981.

Literatura:
1. NOVÁK Jiří MVDr. – pozůstalost
2. "Pojďte do nových domů Mariánskolázeňska" – propagační brožůra Okresní dosídlovací komise v Mariánských Lázních, 1958



Čiperka v Buchtále neboli Hanikův pramen ?

      Přijedeme z Dolního Kramolína k bývalé Srncově hájence (Němci jí říkali "Bouda") a jsme v údolí, běžně nazývaném Buchtál. Zde se vlévá Jilmový potok do Kosího potoka a míří do Michalových Hor. Vody v potocích je tu celý rok dost a proto Buchtál má řadu mlýnů. Na Jilmovém potoce je to Bukový mlýn (něm. Buchmühle, ale i Burgmühle; Pístov čp.15), který znovu postavil z naprosté ruiny pan Plevka z Chodové Plané. Nikdo neví, že tudy projížděl 21. srpna 1822.kočárem slavný básník J.W.Goethe na cestě přes Pístov do Výškovic a dále do kláštera Teplá. Před druhou válku patřil rodině Brychů (Markéta Brychová), měl jedno kolo na svrchní vodu a náhon z potoka byl posilněn rybníčkem, spád 4 metry, výkon 2,5 KS.
      Z dalších mlýnů dosud stojí Bártlův Tabákový mlýn těsně pod Lazurovou horou (Výškov čp.33). Patřil rodině Flossmannů, měl průtok 0,9 m3/sec, spád 1,5 metru, výkon 9 KS. Na protějším svahu byla kdysi v provozu pila (Brettmühle),ale už po první válce provoz zrušen. Nová svážná silnice, dnes už asfaltová, nás zavede k ruině bývalé Hanikovy elektrárničky vlevo (Boněnov čp.51) a k ruině mlýna Schartelmühle, naposledy sloužícího jako hájenka. Vyhořel někdy počátkem 50.let. V těchto místech vyvěrají a probublávají v nevýrazném příkopě minerální prameny, z nichž hlavní je zachycen v sudě a nabízí osvěžení poutníkům i dětem z letního tábora nedaleko pod názvem ČIPERKA.
Dávná stavba nad Hanikovým pramenem (ČIPERKA) podle Schweinitzera      Při stavbě své elektrárničky (někdy před rokem 1910) upravil mlynář HANIKA z Dolního Kramolína divoký vývěr kyselky a dal prý na místě postavit domeček s nízkým přízemním přístavkem, kde byla dokonce vana ke koupání. Malíř Schweinitzer z martinovského Rainova mlýna ho vykreslil podle své vzpomínky. Dnes beze stopy zmizel pavilónek i pramenná koupelna, třebaže u příkopu, odvádějícím vodu, jsou nepochybné stopy nějaké lidské činnosti.
      ČIPERKA dnes nabízí procházejícím poutníkům příjemné osvěžení. Pramen vyvěrá z dřevěného sudu beze dna a je překryt stříškou. Vydatnost je 6 litrů v minutě, teplota vody 10°C, obsah volného CO2 je 2200 mg. Ti, kdo o ní vědí, berou si obvykle s sebou i láhev, aby si v ní vodu přinesli domů. Při setkání u pramene s Franzem Altmannem, majitele bývalého Papírového mlýna v Michalových Horách, bylo vysloveno varování, že pramen může někdy způsobit průjem. Ale nic takového jeho pijáci neznají.
      Pramen se nazýval Hanikův (HANIKA-QUELLE). Je to možné, protože nedaleká elektrárnička patřila Hanikovi. Na Schweinitzerově obrázku je však uvedeno jiné jméno, a to je zaškrtáno. Že by existovalo ještě jiné jméno? V soupisech minerálních vod se Hanikovo jméno nenachází.
      V roce 1958 zkoumal zdejší kyselky tehdejší student (dnes profesor) Miroslav DOVOLIL. Lokalizoval pramen 16 metrů od mostku "přes odpadní koryto z opuštěného mlýna". V příkopu vyvěrají další divoké vývěry. DOVOLIL nalezl další železité vývěry v louce v nejbližším okolí myslivny, ale neměřil je. Zato popsal nikdy nenalezený minerální pramen, vyvěrající v korytě levostranného přítoku Kosího potoka, 570 m n.m.; prozradily ho železité sedimenty vysrážené pod vývěrem. Třebaže se voda kyselky mísila s vodou potoka, změřil obsah volného CO2 mg a teplotu 10o C. Mnohokráte jsme marně hledali tento vývěr, zřejmě není jisté, o který levostranný přítok jde. - Také majitel Tabákového mlýna pod Lazurovým vrchem Václav BÁRTL nalezl před lety v louce poblíž svého mlýna staré jímání neznámé kyselky, která však zanikala
      Oswald FRÖTSCHL při návštěvě této kyselky (1998) připomínal na podobné minerální vody v kraji mimo západočeské lázně. U Konstantinových Lázní uvádí pramen "Štimka" , který nechal jímat lékař knížete Löwensteina Wenzel Hainl, pocházející od Boru u Tachova (nar. 13.10.1760, + 1843). Pravnuk dr. Hainla byl známý Johannes Urzidil z Prahy, který o tom psal. Název „Štimka“ je nepochybně z něm. Stenker (Štenka) = Smraďoch. Tak se původně i v Mariánských Lázních jmenoval Mariin pramen, totiž Stenkerbad – Smradlavá lázeň.
      Dále uvádí minerální pramen v Tachově, který měl být v minulosti využit, ale na zákrok opata z kláštera Teplá prý musel být znovu uzavřen. Že by mohl ohrozit věhlas Mariánských Lázní ? Tato zpráva patří nepochybně do bajek, sloužících k většímu věhlasu pramenů. Tachovský pramen se jmenoval dříve Windischgrätzův a vytékal a dosud vytéká ve zděném domku. Je zachycen ve zděné studni a při měření 1975 měl 1 925 mg CO2 a přes 1 200 mg pevných látek v litru, pH 5,0 a teplotu 8,70°C, vydatnost kol 10 lt/min. Ale ani Tachovská kyselka nebyla nejjižnějším vývěrem. Ve Stráži u Boru se uváděl kdysi léčivý pramen u zdi kostela. Pramen měl léčit oční choroby a poutníci ho vyhledávali. Zachovaná zůstala původní zděná jímka, ale pramen už před desítkami let vyschl. V osmdesátých letech jsme hledali v okolí zděné jímky vývěr či alespoň rezavé stopy. Marně.
      Na Tachovsku je ovšem řada známých i neznámých kyselek. Mezi známé patří okruh kyselek, majících genetickou vazbu na mariánskolázeňské minerálky - v Holubíně, Ilsano a další vývěry v Dolním Kramolíně, Štolní kyselka v Michalových Horách, minerální prameny v Chodové Plané. Tyto kyselky také ještě popsal Miroslav DOVOLIL. Na ně navazují tepelské kyselky.
      Jiný okruh je v Konstantinových Lázních a v širokém okolí (Břetislav, Čeliv, Křivce, Loučky, Hanov, Kokašice, Zhořec, Strahov, Poloučany). Také zde je patrná jejich vazba na tepelské kyselky severním a severozápadním směrem kolem tepelského kláštera (tj. okres Karlovy Vary – např,. Zahrádka, Pěkovice, Křepkovice, Oriona v Jankovicích až po kyselky v okolí Otročína). Asi dva kilometry severozápadně města Úterý (po silnici ke Stěnské myslivně vlevo) je v lese Reitenbergerův minerální pramen, který vyvěrá na Stěnském potoce, v dřevěném pavilonu, zachycen ve skruži, obsah 1 520 mg CO2 a 666 mg pevných látek v litru, pH 5,1 a teplotu 7,4°C, vydatnost 2 až 3 lt/min. (údaje 1975).
      Opačným směrem – jihovýchodně – se uvádí obec Trpisty s velmi slabou kyselkou, jejíž vývěr je zaplavován vodami Rozněvického potoka. Také kyselka u Žižkova mlýna (obec Potín u Konst.Lázní) je devastována.
      Město Stříbro mívalo kyselku, která měla vyvěrat v trojúhelníku mezi Stříbrem, Těchlovicemi a Šibeničním vrchem. Nebyla však nikdy odborně jímána. Nedaleko odtud je Vrbice u Stříbra, kde prý vyvěrá kyselka severovýchodně od obce v potoce, takže ji nelze nijak jímat.
-rš-
 

Ujme se ČESKO ?

      Profesor Lumír KLIMEŠ, známý autor Slovníku cizích slov, diskutoval o českém jazyku v Chebském deníku 9.listopadu 1999 v článku "Jazyk je jako hudební nástroj a je důležité, kdo na něj hraje". Zde uváděl příklady mnoha chyb výslovnosti (např. "aerolinie" nelze vyslovovat jako éro-, ejro-, ale pouze s aero-; slovo "meteorologie" nelze zkracovat jako "metrologije", neboť metrologie je jiný vědní obor - o soustavě měr a vah; ale ani "meterologije" – je to nespisovné a nepečlivé; slovo "disident" nelze vyslovovat se -z-, podobně jako "personál", "personifikace" musí být vždy jen se -s-).
      Na otázku, co říká frekventovanému novotvaru "Česko", odpověděl překvapivě: "Z hlediska slovotvorného je pokládáme za správné. Už v roce 1777 vyšla v Praze "Kniha methodní pro učitele českých škol v císařských královských zemích...", kde se uváděly názvy zemí "Česko, Morava, rakouské Slezsko, Rakousko …". Název Česko zřejmě pokládali za správný.
      Novinář Šantora proti tomu oponoval, že zní pejorativně. Profesor KLIMEŠ odpověděl: "Každý má právo na svůj názor. V letech 1993-94 bylo o tomto názvu publikováno 89 článků, většinou zamítavých a navrhujících až bizarní názvy jako Koruna, Středoevropská republika, Čechomoravia. Přední znalci jako Ivan LUTTERER či M.KNAPPOVÁ pokládají však také "Česko" za vhodné. To ukáže čas, který každé slovo prověřuje.
-rš-
 

V letech 1902 - 1960 existoval politický okres Mariánské Lázně
Okres Mariánské Lázně

Založení okresu Mariánské Lázně

      V letech 1902 až 1960 byly Mariánské Lázně okresním městem. Okresní hejtmanství Mariánské Lázně bylo zřízeno 1.ledna 1902 v čele s okresním hejtmanem. Vznikl Okresní úřad v Mariánských Lázních a pod ním dva soudní okresy - Mariánské Lázně a Kynžvart. Prvním c.k.okresním hejtmanem se stal Karl Pellezen, šéfem c.k.okresního soudu v Mariánských Lázních (1907) Friedrich Adam, c.k. zemský soudní rada, nositel rytířskéhoi řádu Františka Josefa I. a důstojník perského řádu Slunce a Lva; šéfem c.k. okresního četnictva František Průša (četnické stanice Kynžvart, Mnichov, Sangerberg, Tři Sekery a Horní Žitná).
      Soudní okres Mariánské Lázně (existoval již od 1888), měl 17 katastrálních obcí: Mariánské Lázně – Úšovi-ce (s místní částí Hamrníky) - Stanoviště - Chotěnov (s mí-stní částí Skláře) – Holubín - Dolní Kramolín – Pístov – Martinov – Vlkovice – Ovesné Kladruby – Milhostov – Zádub – Závišín - Rájov - Sítiny - Mnichov - Sangerberg /Prameny/. Šlo o přirozeně spádové obce.
Soudní okres Kynžvart (existoval už dříve pod politickým okresem Planá), měl 27 katastrálních obcí: Kynžvart (s místními částmi Město, Zámek a Kladská) - Lazy (s místními částmi Horní Lazy a Dolní Lazy)– Žitná (s místními částmi Horní Žitná a Dolní Žitná) – Schönficht /Smrkovec/ - Úbočí – Podlesí - Milíkov – Mokřina - Těšov – Malá Šitboř (s místní části Leimbruck) – Dolní Žandov (s místní části Žírnice) – Horní Žandov – Brtná - Velká Hleďsebe – Malá Hleďsebe – Valy – Klimentov - Tachovský Šmelctál – Lohhäuser /Slatina/ – Vysoká - Nové Mohelno – Háje – Jedlová – Stará Voda (s místní části Sekerské Chalupy) – Tři Sekery Kynžvartské (s místní části Nový Metternich)– Tři Sekery Tachovské - Krásné (s místními částmi Velké Krásno a Malé Krásno).
      V roce 1919 byl přejmenován Okresní úřad na Okresní politickou správu v Mariánských Lázních (do roku 1938).
Hlavičky na formulářích již zrušených institucí (Okres Planá 1949, Okresní správní komise Mariánské Lázně zrušena již dříve)
 
Vývoj okresu 1945-1948
 
      V květnu 1945 po skončení války dochází k postupnému přebírání moci českými lidmi. V Mariánských Lázních vznikají souběžně Místní správní komise (MSK) a Okresní správní komise (OSK). 2.července 1945 se konala ustavující schůze přechodné Okresní správní komise. Zvoleni byli :
      předseda OSK - Karel Hrouda,
      místopředseda OSK - ¨MUDr.Karel Weiner,
      člen OSK – Václav Tejmar,
      člen OSK – Rudolf Pelcman,
      člen OSK – MUDr. Emil Kočí
      člen OSK – Jindřich Šulc.
      O rok později, již po odsunu Němců, 26.července 1946 konala se ustavující schůze Okresního národního výboru v Mariánských Lázních. Politický okres Mariánské Lázně zůstával v okresních hranicích jako za války, s jedinou změnou: obec Drmoul, patřící pod okres Planou, byla 1939 přičleněna pod okres Mariánské Lázně.
      Zvoleni byli:
      předseda ONV - Jan Zíma,
      I.místopředseda - Josef Šmíd,
      II.místopředseda - František Hruška,
      III.místopředseda - František Hajda (místopředsedové podle čtyř politických stran),
      člen OSK – Josef Kouba, člen OSK – Marie Schneiderová, člen OSK – Jaroslav Hulicius.
      V letech 1945-1946 souběžně s vysídlením Němců přicházejí dosídlenci nejen z vnitrozemí, ale také
      z Polska – Beranovka, Lestkov
      z Německa (ze Slezska) – Tři Sekery a všechny Hutě
      z Prešovska a z Podkarpatské Rusi - Mokřina, Těšov, Malá Šitboř aj.
      Noví osídlenci nenavazovali většinou na tradici a praxi zdejšího německého obyvatelstva. Příchozí zemědělci využívali zkušeností z vnitrozemí (ale zde v jiných klimatických podmínkách), jiní příchozí vůbec nepracovali předtím v ze-mědělství a proto od konce roku 1947 nastal stále sílící odliv obyvatel ze zemědělství a od té doby neustával.

Velký okres 1949-1960

      Zásadní změny okresního uspořádání nastávají k 1. lednu 1949, kdy byly zrušeny sousední okresy Planá, Teplá, Loket. Okres Mariánské Lázně se stává velkým okresem se 109 obcemi. Právě v oněch letech 1949-1960 probíhají v zemědělství nejdramatičtější změny při prosazování socialistické kolektivizace. Po zrušení okresu 1960 už nenabyly tyto tlaky takové razance jako za okresu Mariánské Lázně.
      Hranice rozsáhlého tehdejšího okresu Mariánské Lázně běžela od státní hranice s Německem po katastrálních územích (inclusive, patřící pod okres Mariánské Lázně): Nové Mohelno – Vysoká - Brtná – Dolní Žandov - Malá Šitboř – Těšov – Mokřina – Studánka – Arnoltov – Rudolec – Kamenice – Paseka – Novina – Lobzy – Milíře - Čistá (Litrbachy) – Nová Ves – Hluboká – Milešov – Vodná – Louka – Bohuslav – Popovice – Babice – Hoštěc – Jankovice - Mrázov - Svatý Vojtěch – Beranovka - Pěkovice – Hanov – Lestkov – Dolní Víska - Kořen – Boudy – Svahy – Zliv - Vysoké a Dolní Sedliště – Brod nad Tichou - Nahý Újezdec – Neblažov – Štokov – Prostřední Žďár – státní hranice s Německem.
      Okres měl 656 km² (území větší než například dnešní CHKO Slavkovský les), kde bylo
      36 350 hektarů zemědělské půdy
      26 496 hektarů lesů
      513 hektarů vodní plochy.
      31. prosince 1948 bylo na území nového okresu Mariánské Lázně 102 obcí a z vojenského prostoru v Císařském lese vysídleno 24 obcí. Po zrušení tohoto vojenského prostoru bylo 18 obcí připojeno pod okresy Karlovy Vary a Sokolov.
      Šest obcí, kde byly vojenské statky, zůstalo u okresu Mariánské Lázně. V obci Sangerberg (Prameny) byl MNV a něco málo obyvatel.
      Kolektivizace zemědělství probíhala takto:
  1950 13 JZD
  1951 26 JZD
  1952 34 JZD
  1953 rozešlo se 10 JZD, tj. 24 JZD zbylo
  1954-1955 nepřibylo žádné JZD
 

1955-1956

založeno 7 nových JZD.
      V roce 1949 byla založena Strojně traktorová stanice v Plané a v Dolním Žandově, později došlo v rámci okresu ke sloučení a sídlo ředitelství STS bylo ve Velké Hleďsebi.
      Státní statky hospodařily na úpadkových hospodářstvích. V obcích, kde vznikl Státní statek, byli zbaveni soukromě hospodařící rolníci svých usedlostí, někde je předali i na vlastní žádost. V nich se vyplácela měsíční mzda, zatímco v JZD se mzdy počítala podle pracovních jednotek (PJ bývala v průměru 10 až 15 Kč, denně 2 PJ). Vojenské statky hospodařily extenzivně v oblasti vojenského prostoru.
Pramen: "Pojďte do nových domů Mariánskolázeňska" – propagační brožůra Okresní dosídlovací komise v Mariánských Lázních, 1958

Útěky ze zemědělství

      V letech 1950-1959 bylo možno rozlišit obce podle útěků ze zemědělství:
      1. obce, kde se neprojevoval
      2. obce, kde byl silný tlak na to, zbavit se zemědělských povolání (Beranovka, Bezvěrov, Boudy, Domaslavičky, Horní Žandov, Jankovice, Křínov, Mnichov, Podlesí, Rájov, Ovesné Kladruby, Řešanov, Stará Voda, Tři Sekery, Úbočí, Výškov, Zliv)
      3. nezemědělské obce (Klimentov, Valy, Zadní Chodov jako dělnická obec – Jáchymovské doly)
Vliv na útěky ze zemědělství měly nezemědělské podniky v obcích nebo v jejich sousedství. Šlo o Jáchymovské doly v Zadním Chodově, sklárnu ve Staré Vodě, podnik HAMIRO ve Třech Sekerách, podnik LEKO v Plané. Širší vliv měla i Karna a oplatkárna v Mariánských Lázních.


Zrušení okresu k 1.7.1960

      1. července 1960 byl zrušen okres Mariánské Lázně a vzniká nové okresní uspořádání v nových okresních hranicích. Území mariánskolázeňského okresu se rozpadu do čtyř nových okresů – Cheb, Tachov, Karlovy Vary a Sokolov.
      Základní jádro okresu Mariánské Lázně přešlo pod okres Cheb, a to katastrální území: Chodovská Huť - Plánská Huť – Tachovská Huť – Slatina – Nové Mohelno – Háj – Vysoká – Jedlová – Stará Voda (+ Sekerské Chalupy) –Tři Sekery – Krásné (Velké a Malé) – Skelné Hutě - Horní Ves – Trstěnice – Drmoul – Chotěnov-Skláře – Stanoviště - Martinov – Vlkovice - Vysočany – Ovesné Kladruby – Milhostov – Zádub – Závišín – Úšovice (s Hamrníky) - Mariánské Lázně – Velká Hleďsebe – Malá Hleďsebe – Valy – Klimentov - Rájov – Sítiny – Mnichov – Prameny – Kynžvart (s Kladskou) - Lazy – Úbočí – Podlesí - Milíkov – Mokřina - Těšov – Malá Šitboř – Dolní Žandov – Horní Žandov – Brtná.
Pod okres Sokolov přešly obce: Louka - Nová Ves – Dolní Hluboká – Milešov – Čistá – Milíře – Podstrání – Vranov – Lobzy – Rovná – Bystřina – Kostelní Bříza - Novina – Paseka - Kamenice – Rudolec – Arnoltov - Studánka – Smrkovec – Žitná – Ostrov - Krásná Lípa – Vranov.
      Pod okres Karlovy Vary přešly obce: Bohuslav – Popovice – Číhaná – Babice – Služetín – Hoštěc - Horní Kramolín – Jankovice - Mrázov – Bezvěrov – Svatý Vojtěch – Beranovka - Pěkovice.
      Pod okres Tachov přešly obce: Dolní Kramolín – Výškovice – Pístov - Holubín - Chodová Planá – Výškov – Michalovy Hory – Boněnov – Domaslavičky – Hostíčkov – Hanov – Vysoké Jamné – Lestkov – Stan – Kořen - Dolní Víska – Křínov – Otín – Týnec – Vysoké a Dolní Sedliště – Planá – Karlín - Kříženec – Řešanov – Boudy – Svahy – Zliv - Brod nad Tichou - Nahý Újezdec – Neblažov – Horní Jadruž - Štokov – Prostřední Žďár – Svatý Kříž (Chodský Újezd) – Zadní Chodov – Broumov - Kyjov -
      1.července 1960 byl zrušen Karlovarský kraj a celé území připadlo pod Západočeský kraj se sídlem v Plzni.
      Mariánskolázeňsko bylo těžce postiženo, nové hranice přeťaly staleté vazby mezi sousedními obcemi (hlavně na východě a jihovýchodě) - vazby osobní a nákladní dopravy, zásobování potravinami, dodávky energie, poštovní, telefonní, osobní vazby. Některé obce připadly do oblastí, kam nikdy nepatřily (klášterní obce do Tachovska). Historické celky byly rozkouskovány do čtyř okresů. Nejcitelněji se dotkly dvojic vesnic: Pístov-Martinov, Prameny-Nová Ves, Mnichov-Bohuslav, Rájov-Číhaná, Závišín-Horní Kramolín, Holubín-Chotěnov, Lazy-Žitná, Smrkovec-Milíkov, Mnichov-Louka, Trstěnice-Zadní Chodov. Statistiky posledních 40 let ukazují u těchto dvojic nepříznivé důsledky jako odříznuté dopravní linky, vylidnění, úpadek postižených obcí.


Politický okres Mariánské Lázně se soudními okresy Mariánské Lázně a Kynžvart
 

Za Rakouska - jak řešit špínu, hluk, dopravu, kriminalitu, růst počtu úředníků...

      Před 120 lety bývalo běžné, že si páni domů dávali vyvážet hnůj a vylévat močůvku na ulice a služky vynášely smetí a vylévaly špínu na ně. Velká Praha měla už metaře a také domovníci museli zametat chodníky. Odpadky se pálily v kamnech a popel vyváželi popeláři. Ale kam s jinými odpadky ? Kam s ním ? ptal se Neruda nad slamníkem. – Nejhorší byly okrajové čtvrti. Prašné cesty za deště byly blátivé. K tomu přistupoval hluk. Kde se stavělo, kde byla doprava, byl hluk. Od rána pak hlučeli "hauzírníci". Ráno přišel uhlíř, za ním s vozíkem prodavač s tlučeným pískovcem. Toho bylo všude třeba – k mytí podlah, nádobí. Pak přicházely babky s košťaty na prodej, brusiči nožů, nůžek,hadráři kupující cucky, sklo a kosti. Pak vetešník. – Dopravní hluk už nedělaly jenom kočáry a fiakry, přišly omnibusy tažené koňmi, koňská tramvaj. Taková tramvaj nebyla rychlá a když šel pohřeb nebo byl sníh na kolejích, bylo pěšky jít rychlejší. Do kopců se muselo připřahat. – Podle tradice byl od 22 hodin do 5 hodin ráno noční klid. Ale to už před pátou přijížděli k branám města trhovci a valili se ulicemi na trh. V opačném směru se vraceli ve 12 hodin. To byl největší ruch na ulicích. V tu dobu se chodilo z dílen, z úřadů, ze škol domů na oběd. Večer se zamykaly domy ve 22 hodin. Za odemknutí dveří se draze platilo. Z ulic zmizeli ponocní a místo jejich troubení se hodiny odpískávaly. Lampaři zažíhali pouliční lampy. Objevila se kriminalita. První vražda byla událostí, na kterou se vzpomínalo dlouhá léta. Ale přibývalo loupeží i vražd. A muselo se zdokonalovat vyšetřování. Do roku 1918 chodili detektivové na místo zločinu pěšky. Ale město ohrožovala i cholera, tyf, a bylo nutno se bránit sanitací a hygienou. Rostly počty úředníků, kol roku 1900 měl magistrát v Praze už 18 referátů a staral se o kanalizaci, osvětlení, vodu, berně, pouliční osvětlení, knihovny, chudobince, sirotčince, o vězení. Byl růst počtu úředníků potřebný nebo zbytečný ? Otázku, kterou si kladli stejně jako dnes vehementně naši předkové...
 

Krátká historie slavných lázní Sangerberg

Počátky podhorských lázní Sangerberg

      Vznik lázní v Sangerbergu (dnes ves Prameny) byl umožněn bohatstvím kyselek na katastru obce. Tyto kyselky znali zdejší horníci již v dávných dobách, kdy průvaly minerálních vod ve štolách je donutily zastavit hornickou těžbu. V novější době (1818) získal baron Junker von Bigatto ze Slavkovského lesa těžební právo v Sangerbergu a velké nadšení ovládlo Sangerberg. Zdálo se, že se blíží doba nového rozkvětu zdejšího hornictví. Baron nechal pátrat po stříbrných žilách a pustil se do těžby na tzv. Amáliiném cechu v březovém háji na pravém břehu říčky Rody. (Stopy jsou v terénu dodnes znatelné.)
      Baron by se asi spokojil i s cínovou či železnou rudou. Začaly hornické práce, ale musely být přerušeny pro mimořádně silné průvaly vod a zemního plynu. Bylo zřejmé, že bohatství vývěrů kyselek a zemního plynu je větší než rudná ložiska.
To vedlo barona k závěru, když nelze provozovat hornictví, dá se na vývěrech kyselek postavit lázeňství. Necelých deset kilometrů odtud se právě těšily Mariánské Lázně mimořádnému rozmachu a popularitě a rychle rostly počty hostů. Už v roce 1836 se uvažovalo o tom, udělat ze Sangerbergu lázeňské místo. Ale idea obnovy hornictví stále plápolala a tak se pátralo aspoň po železné rudě. Definitivně ustaly hornické práce až roku 1854. Příklad nedalekých Mariánských Lázní byl po roce 1848 stále lákavější.

První analýzy zdejších kyselek

      Jak uváděl první lázeňský lékař Felix URBASCHEK, už od poloviny 19.století byly rozesílány vzorky zdejších kyselek k analýzám věhlasným odborníkům. Jejich dobrozdání byla veskrze kladná a doporučovalo se léčebné využití těchto vod. (Viz Dr. Stanislav Burachovič "Vodoléčebný ústav v Pramenech" ARNIKA, 16/ 1980)
      V pojednání Herberta Luciena z roku 1878 o sangerberských vodách čteme: "Rudolfův pramen je čistá sodíková-železitá kyselka, obsahující asi 0,8 g na litr, velmi bohatá na kysličník uhličitý, obsahující jen velice málo soli kuchyňské (s chlorem) a Glauberovy soli, takže v důsledku přiměřeně nízkého množství solí, je možno celý obsah železa ve vodě využít v resorpci do krve. V důsledku bohatství kysličníku uhličitého pramen nepůsobí žádné zažívací potíže. Giselin pramen naproti tomu má mnohem méně železa a rovněž tak Vincentův pramen, který má naopak o něco více solí – Glauberovy i kuchyňské. Teplota pramenů byla 5-6°C a je nezávislá na teplotě okolí, která je průměrně 9-11°C."
      Jak uváděl Rudolf MIESSNER (1938) zdejší kyselky později sloužily k ředění vína a také k přípravě lahodných limonád s přísadou lesních sirupů. Uváděl ovšem celkem pět kyselek, z nichž kyselky Hubl a Julius neznáme. Připomínal, že kyselky mají radioaktivitu 12 Machových jednotek.

Lázeňský ústav a krátká historie lázní

      K založení lázní došlo v roce 1872. Nebyli to však baroni, ale čtyři bohatí sangerberští občané, kteří se pustili do stavby. Bylo to v letech, kdy byla ještě mimořádně dobrá hospodářská situace Sangerbergu v důsledku slibného obchodování s chmelem. Zdejší horníci odložili hornické nářadí, přešli na muzicírování a na obchodování a uživili se. Peníze byly a tak investovat bylo možné.
      Bylo to ve stejné době, kdy soused na Kladské, kníže Schönburg-Waldenburg, stavěl svou rezidenci Kladskou s loveckým zámečkem. A také lázeňská budova v Sangerbergu (723 m n.m.) byla stavěna ve stejném švýcarském stylu. Lázně dostaly půvabný poetický název ELISABETHBAD ("Alžbětiny lázně") a očekávalo se plné využití čtyř zdejších kyselek. Byly to prameny Rudolfův, Giselin, Vincentův a Hublův pramen.
      Byly nově jímány, nad Vincentovým pramenem byl postaven kruhový dřevěný pavilón, kdežto Rudolfův a Giselin pramen byly jímány v lázeňském parku v serpentinitových obrubnících. Dodnes je tu nalézáme a také Vincentův pavilón v lese za budovou. Je však již na spadnutí.
      Ale byly to nejen kyselky, ale také neobyčejně příznivý subalpinský charakter zdejšího klimatu, drsnější, ale se vzduchem bohatým na ozon, který se příznivě projevoval zvláště u chorob dýchacího ústrojí. Nacházíme zde obdobu příznivého klimatu ve vysoké poloze jako mají lázně Kynžvart či okolí golfového hřiště u Mariánských Lázní.
      Lázeňská budova byla veliká, bylo upraveno okolí před budovou, lesní kulisa, založen rozkošný lázeňský park na druhé straně silnice, takže se rozkládal mezi říčkou Rodou a silnicí. V budově bylo 40 pohostinských pokojů na svou dobu komfortních, restaurace s velkým jídelním sálem pro 200 lidí, koncertní síň, čítárna, herny. A tak vznikl přitažlivý komfortní lázeňský ústav ve švýcarském stylu, k němuž přiléhaly remízy pro kočáry a stáje pro koně. Pro případ nedostatku místa byly také v městě k dispozici tři hotely jménem Parth, Tanzer a Pöpperl.
      Lázeňské zařízení mělo koupelny pro uhličité koupele, pro tzv. ocelové lázně (s množstvím železa), pro koupele s přídavkem extraktu ze smrkového jehličí, koupele s různými bylinnými a jinými přídavky, sirnaté lázně, ale prováděly se tu i slatinné zábaly. Využívala se slatina místní, která se sem vozila z ložiska pod Vlčím hřbetem
      Založení lázní přijali obyvatelé Sangerbergu s nadšením. Mnozí tu nalezli práci a kromě toho příjmy z ubytovávání hostů v Sangerbergu. V té době, v roce 1873, byly sjednoceny tři části Sangerbergu – Velký, Malý a Nový – a obnovena městská práva, které kdysi obec měla. Sangerberg byl 1873 vyhlášen městem s erbem se symbolem kotvy. Stejně jako Kynžvart dostal přídomek "Bad" Sangerberg (Lázně Sangerberg).
      O lidech, kteří stáli u kolébky zdejších lázní, nevíme nic. Karlovarské muzeum vlastní knížku o lázních Sangerbergu z let 1872-1875 - připravil ji vedoucí lékař lázní Dr. Felix URBASCHEK. To byl první zdejší lázeňský lékař. Nepřijížděli pouze "letní hosté" na zotavenou, ale hlavně nemocní za léčením. V té době už všeobecní lékaři doporučovali Sangerberg jako znamenité lázně k doléčování po mariánskolázeňské kúře, tzv. "Nachkur". Indikačně šlo o celý komplex chronických chorob dýchacích cest, rozmanité neurózy, neurastenie, nespavost, ne-chutenství, bledničku, rekonvalescence po těžkých onemocněních. Dalším lázeňským doktorem byl dr. Schuldes.
      Sezóna trvala od 15.května do 30.září a ceny koupelí byly tyto: minerální koupel - 50 krejcarů, s extraktem ze smrkového jehličí - 80 krejcarů, slatinná koupel - 1 zlatý a 20 krejcarů, parní koupel - 20 krejcarů. To byly velmi laciné koupele. Koupele se podávaly ve 12 kabinách a nejoblíbenější bývaly koupele s extraktem ze smrkového jehličí, který se tu vařil a připravoval.
      V blízkosti bylo přebudováno z chovu ryb lázeňské koupaliště, kam v horkých dnech přicházeli hosté za osvěžením. Později vzniklo tenisové hřiště s kabinami.
      Velké nadšení trvalo řadu let, ale snaha konkurovat velkým lázním-sousedům byla beznadějná. Již roku 1896 prohlásil historik BERNAU "pokus Sangerbergu o založení nových lázní za ztroskotaný." V roce 1880 měl Sangerberg jako město 2 600 obyvatel, 20 hostinců, 4třídní školu, farní kostel, faru a 270 popisných čísel. V roce 1900 to bylo již jen 1 947 obyvatel.

Stáčení vod

Vincentův pramen v Sangerbergu      V okolí se začaly stáčet minerální vody jako stolní vody v Nové Vsi a v Louce na panství bečovském a byly v rukou rodin Moserů a Löserů. Po roce 1898 vznikly na bečovském nádraží velké sklady lahví s minerálkami. Zdálo se, že stáčení vytlačí lázeňské služby a tak nakonec i poslední majitel lázní Sangerberg MEINL prodal lázně akciové společnosti Karlovarský porcelán a ta tu zřídila ozdravovnu a provoz koupelí a léčení pitím vod zastavila. Také zde se minerálky stáčely, tehdy ovšem jako všude ručně hadičkou do lahví. Traduje se, že za druhé světové války putovala Vincentka až do Afriky za Rommelovou armádou.

Vznik letoviska Sangerberg

      Rozvoji původních lázní byla na škodu častá změna majitelů lázní a nadto postihl Sangerberg ještě jeden neúspěch. Kolem roku 1900 se projednával projekt nové železniční trati "Vlkovice-Rájov-Sangerberg-Litrbachy-Falknov", a když se trať nerealizovala, převzala nákladní železniční přeprava na Lázeňské koupaliště na místě bývalého Sabathilova chovu pstruhůkarlovarské trati rozvoz lahví s minerálními vodami, ale i přepravu chmele do světa. Sangerberg zůstal oddělen od dopravních tepen - bez lázní i bez obchodu. Přesto si našlo město - nezávisle na tomto vývoji - nový raison d´etre: stalo se vyhledávaným letoviskem pro trávení dovolené lidí z velko-měst. Byl tu přece onen ozonem přesycený vzduch a klima ve vysoké poloze bylo příhodné k léčbě nemocí dýchacího ústrojí. Pražský lékař Dr Pietsch doporučoval toto místo pro rachitické děti. Zůstalo tu i autobusové spojení s Mariánskými Lázněmi a Kynžvartem.
      Za první republiky byla lázeňská budovy využita jako ozdravovna pro osoby s nemocemi dýchacího ústrojí a především s Tbc. To trvalo až do roku 1948, kdy bylo místo zahráno jako vojenský prostor. Po zrušení tohoto prostoru byl lázeňský dům upraven na domov důchodců, který sloužil v letech 1967-1983. V září 1967 se budova otevřela pro důchodce. O jejich osudech jsme mohli číst v Hamelikách 1985, kdy jsme po požáru nalezli v lesích listy deníku zdejšího obyvatele Františka Trohoře ze Dvora Králové, který tu dožil a zemřel 22.7.1970. Jeho řádky jsou vzácným svědectvím prostého dožívání starých opuštěných osob ve zdejší lesní samotě.
      Po převratu 1989 se Prameny chystaly k velkorysému využívání minerálních vod vybudováním stáčírny zahraničním podnikatelem. Noviny uveřejňovaly plány stáčírny a záměry, byl prováděn geologický průzkum, čerpány vývěry minerálek, ale po odchodů "vrtařů" se do dnešního dne nic nedělo.
      Oprava budovy domova důchodců v letech 1985-1990 postupovala pomalu, ale počátkem 90.let práce dobíhaly. Byla již položená měděná střecha, ta však byla stržena cikány a ukradena. Tím se otevřel celý komplex deštům a sněhům. Po letech dnes zbývá ruina, kterou už nelze zachránit, jak vidíme na snímcích Zdeňka Buchteleho z května 2000.
-rš-
 

Periodika obcí v okolí Mariánských Lázní

      V sousedních obcích Mariánských Lázní vycházejí různá periodika. Vycházejí jako různé informační zpravodaje pro občany obcí a uvádějí výsledky jednání zastupitelstev či pokyny obecních úřadů.
      V lednu 1992 vyšlo první číslo DRMOULSKÝ ZPRAVODAJ v Drmoulu s úvodníkem starosty Josefa Svobody. V roce 2000 dosáhl zpravodaj již VI.ročníku a v dubnu 2000 vyšlo první číslo tohoto ročníku s přáním od starosty Zdeňka Lazura. Předstih Drmoulských proti ostatním sousedům se ukázal v tom, že vychází také pěkná brožůra s barevnou obálkou "Drmoul u Mariánských Lázní", 32 stran, který připravila z různých článků paní Růžena Knedlíková. Ničím podobným se nemohou dosud chlubit okolní obce, ale je to příklad a my víme - "Příklady táhnou".
      Již v VIII.ročník vykazuje podobný zpravodaj v Chodové Plané. Vychází jako občasník od roku 1992, má přiléhavý název REGENT (formát A-4) podle chodovoplánského rybníku a poslední ročníky sestavuje Mgr.Jan Ambrož. Chodová Planá má velice cennou obecní kroniku a zdá se, že vydání podobné brožůry jako v Drmoulu nebude pro tak velikou obec s tak významným podnikem jako Chodovar žádný problém.
      V únoru 1992 vyšlo ve Velké Hleďsebi první číslo obecního zpravodaje HLEĎSEBSKÝ KURÝR (formát A-5), který pak vycházel nepravidelně a od konce 1997 nevyšel. Znovuoživení nastalo příchodem nového starosty obce dr. Jiřího Bytela v roce 1999 a zároveň vzrostla kvalita a obsah občasníku.
      V Trstěnicích vycházel již v minulosti (1985) nepravidelník ROZVOJ, který vydávalo JZD Rozvoj Trstěnice. Po roce 1989 nevychází nic. Bohužel. - Ve Třech Sekerách mají vtipně nazvané SEKERSKÉ NOVINKY. Vycházejí nepravidelně jako leták s různými pokyny pro občany od roku 1990.
      Město Kynžvart má samozřejmě své noviny, byť nepravidelné. Název snad souvisí s mariánskolázeňskými Listy – KYNŽVARTSKÉ LISTY. Vycházejí od roku 1990 byť nepravidelně podle potřeby v městě. Ke Kynžvartu musíme počítat také státní zámek a s jeho otevřením na jaře 2000 vyšla pestře barevná publikace "ZÁMEK KYNŽVART", připravená ředitelem zámku PhDr. Milošem Říhou, tisk VEGA-L s.r.o. Slouží hostům zámku k informovanosti i jako suvenýr a její kvalita přesahuje hranice okresu i kraje - myslím, že jen málo hostů všimne její nemalé ceny. Tak nádherné obrázky na 12 kartonových listech A-5 a lákavá obálka, prostě publikace se nedá vynachválit, chválí se sama – marně tam hledá čtenář překlep, chybu ve faktech, je to až protivné, že tu není co vytknout. Vyšla česky, německy a snad přicházejí i další jazykové mutace.
      Omlouvám se všem neuvedeným obcím v okolí, kde vycházejí periodika. Nevíme o nich.
-rš-

Lázně SANGERBERG roku 1872 - kolik nadějí se tu rodilo! Příroda nabízela léčivé vody, slatinu, ozon, poklid a ticho lesa.
Nadějný lázeňský ústav se časem změnil v ozdravovnu, pak v léčebnu Tbc, potom v domov důchodců a nakonec v trosky…
K nebesům ční holé zdi - v jednom z oken kdysi František TROHOŘ popisoval své bezútěšné nedělní odpoledne. Stařenky
šly z vycházky, před domem odkládaly klacky, vítr honil papíry po trávě, protější park sice lákal, ale psát bylo přednější...
Minerálka chutná, ale pozor – výtrysk má děsnou sílu! Kostra Vincentova pramene stále nechce umřít...

Domov důchodců vyhořel v roce 1983 a zůstal opuštěn. Cikány ukradená měděná střecha po opravě kol 1990 změnila
dům brzy v ruinu a masivní zdi se nezřítily jen díky někdejší poctivé zednické práci. Zůstal smutek a miliónové škody.

Kout zadního traktu u kuchyně odolává zkáze

Erupce minerálky z tryskajícího vrtu – vše co zůstalo po
vrtařích, když před lety odešli. Vzadu Vincentův pramen.



Ach, záchodky, záchodky...

      V polovině 50. let si zde připravil univerzitní profesor MUDr. Eduard Cmunt (1878-1967), slavný český balneolog, pár poznámek o hygieně ve zdejších lázních. Jeho nečistopis uvádí:
      "Mariánské Lázně se nazývaly „perlou západočeských lázní“ zcela zaslouženě – pro svůj krásný přírodní rámec, půvab a vzorně vedené podniky pro ubytování i léčení hostů. Lesy ! Hospodaření !
      Válečná léta i doba následná značně poškodily ubytovací i léčebná zařízení a zpustošily celé okolí. Chceme-li získati mezinárodní klientelu, musíme dáti do pořádku okolí lázní, upraviti vycházkové cesty s lavičkami a s označením směrů k různým zajímavostem. S tím souvisí také renaisance lesních kaváren a restaurací, které měly významný vztah k lázeňské léčbě. Opraven Kamzík i Esplanade a cesty k nim.
      Je však třeba také opraviti stávající záchodky v lesích a zřizovati nové, ovšem musí tam někdo dozírati na pořádek a čistotu. I přímo v lázeňském rayonu je třeba řešiti pořádně problém veřejných záchodků. V zájmu dobré pověsti lázní před cizinci. Ačkoliv zdejší prameny mají nejen diuretický, ale i projímavý účinek daleko mocnější nežli karlovarské vody, přece je tu nepoměrně málo záchodků v samém centru. Tak například záchodek u pošty má pouze jeden klozet pro obě pohlaví a obsluha tam často schází.
      Záchodek u Alfrédova pramene byl vydrancován a místo opravy byly dveře zatlučeny hřebíky. U Rudolfova pramene v Úšovicích až dosud není žádný záchodek. Snad by se mohl přenésti záchodek od Alfrédova pramene, kde ho není třeba. Už více let upozorňuji na nebezpečí infekce terrainu kolem Rudolfova pramene a doporučuji pravidelná bakteriologická vyšetření alespoň jednou za čtvrt roku.
      Dietní kuchyně stále nevyhovují – snad dietní sestry nemají dostatek autority vůči kuchařům a tak není pak divu, že jsou stížnosti na nedietní stravu."
      Pan profesor by se asi divil, že pokračuje devastace kolem minerálních vod - Lesní pramen, za kterým přijíždějí nic netušící pacienti do Mariánských Lázní, už nelze popít. Opětné se přesunula před časem založená pitná hala, tentokráte do pavilonu Křížového pramene. Zcela vážně jsou vyslovovány úvahy, že se bude platit za pití minerální vody u pramenů. Nehorázné, ale lázně prý nemají peníze. Klášter před dvěma sty lety měl asi také starosti s penězi. Přesto investoval. Vývěry léčivých vod byly považovány za "dar Prozřetelnosti nemocemi trpícímu lidstvu" a o placení za pití léčivé vody nebyla řeč. A přece by takové řešení velice pomohlo opatu Reitenbergerovi a zachránilo ho na trůně opata. Nikdy by však Mariánské Lázně nenabyly oné pověsti o zázračné léčivosti, a asi by zkrachovaly hned na počátku. Rozhodně by nepřivábily jako hosty ony osobnosti, jimiž se dnes chlubí. A je to chlouba neoprávněná, když hodnotíme nápady, jakými chce vedení lázní dosahovat zisků.
      Pití pramenů a dostupnost záchodků – to byl vždy společný problém a muselo být i společné řešení. Když čteme pana CMUNTA, že již po roce 1945 pokulhávalo ladění počtu pijáků a počtu záchodků, co říci dnes ? Kolik zbylo záchodků v okolních lesích ? Kolik osob jejich obsluhy ? Taková procházka okolo Bellevue, kde bylo více než třicet bezplatných záchodků, nebývala spojena se starostí hledání toalet. Dnes se tu točí ruleta a pijáci léčivých vod tu nemají co dělat. Ať si chodí do lesa.
      Ale v pozadí je nevyslovené "Ať si zůstanou doma a nejezdí do Mariánských Lázní." Zdá se, že Mariánské Lázně asi chtějí žít z jiných hostů – takových, kteří jsou zdrávi a nepotřebují vyhledávat klozety, tedy ani pít minerální vody. Pijáci vod jsou trpěni, ale vítáni jistě ne. Ostatně, ať si pití rozmyslí. Na kolonádě stojí návštěva záchodku 5 Kč. A přichází doba placení i za pití vod! Prostě jiná doba, jiný svět. Staré tradice neplatí. My je odnaučíme jezdit do Mariánských Lázní, ty máme pro jiné. Je to novinka, "tajná zbraň" lázeňských podnikatelů. Ptáme se zvědavě: pro koho vlastně ?

Nepřijížděl jen profesor CMUNT

      Po druhé válce přijížděli a často i na delší dobu vynikající čeští lázeňští lékaři, z nichž jmenujme především akademika Josefa PELNÁŘE (1872-1964), podle něhož byla nazvána klinika Výzkumného ústavu balneologického, akademika Josefa CHARVÁTA (1897-), význačného fyziatra Františka LENOCHA (1898-), českého psychiatra Vladimíra VONDRÁČKA (1895-), českého internistu Bohumila PRUSÍKA (1886-1964) a brněnského internistu Rudolfa VANÝSKA (1876-1957), který bohužel zemřel právě v Mariánských Lázních v 81 letech. Mnozí z nich se uvolili a měli tu odborné přednášky a školení lázeňských lékařů.
 

Zdeněk Buchtele
Druhé vojenské ležení u Sítin z třicetileté války
      Jiří RONČÍK mi před časem popisoval lokalitu jakési lesní školky, která tvoří podlouhlé zemní útvary, sloužící snad k ukládání sazenic stromků. Když jsem místo ohledal, zjistil jsem, že se jedná opět o vojenské ležení císařských z doby třicetileté války a zatím vůbec největší, jaké se nám podařilo v okolí lokalizovat.

Poloha ležení

      Vydáme se z karlovarské silnice na odbočku do Sítin, kde odbočíme zhruba uprostřed obce vlevo, přejemdeme potok, za kterým se dáme na rozcestí u křížku doprava. Tato silnička je spojnicí Sítiny-Farská kyselka- Nimrod. Pop 500 m se objeví na pravé straně silnice skupina stromů, převážně smrků, prorostlých menšími listnáči. Toto je objev původního zdejšího vojenského ležení číslo 1, které jsme zaměřili s ing. Švandrlíkem 13. prosince 1999. Také toto ležení bylo považováno původně za jakousi před mnoha a mnoha lety opuštěnou lesní školku. Někteří domácí tomu říkali "zvířecí hřbitov" protože náspy připomínají dlouhé hroby. Rozměry tohoto malého tábora z třicetileté války jsou asi 15 x 35 metrů.
      Toto ležení mineme a pokračujeme po silničce dál. Les se nám objeví už i nalevo a po chvíli v něm spatříme malou skalku, což je kóta 769,2 m. Asi po 50 m dál běží řídký travnatý les a mění se v hustější a mladší smrkový porost, kde s e prakticky na celé jeho ploše nachází nový objev – dosud neznámé vojenské ležení číslo 2.
Rozmístění vojenských ležení (šancí) v okolí obce Sítiny
 
Popis ležení

      Měřený tábor tvoří kosodélník o rozměru 50 x 90 metrů, obehnaný po svém obvodu dobře znatelným příkopem, místy pak ještě dobře či méně dobře znatelným valem. V prostoru jsou tři řady, každá po devatenácti valech. Jejich délka se pohybuje kolem 18 metrů a šířka 1,5 metru. Řada valů na severovýchodní straně šance je dokonale zachovalá v plném jejich počtu. Směrem k jihozápadu je několik valů poničeno a několik zaniklo úplně. Zcela náhodně byl nalezen klín-zákolník, několik starých kovaných hřebíků a část staré podkovy. Pro rozlišení s původním ležení byla lokalita nazvána "vojenské ležení z třicetileté války u Sítin číslo 2."
      Popsal, zaměřil a zakreslil 20. května 2000 Zdeněk Buchtele, Bezručova 143, Velká Hleďsebe.
 

Zdeněk Buchtele

Třetí vojenské ležení u Sítin z třicetileté války
      Existovalo ještě jedno podobné zemní dílo na nedalekém Planém vrchu. První výprava na toto ležení nebyla úspěšná. Spolu s ing. Švandrlíkem jsme prolezli Planý vrch až ke Christlovu monumentu, ale ležení, které bylo známo z minulosti jako velice mělké, jsme někde minuli. Až znalec zdejšího terénu Jiří Rončík opět pomohl. Stále převažovalo domnění, že jde o starou lesní školku, ale hned první pohled na nalezené místo potvrzoval, že jde o stejné dílo jako předchozí terénní nálezy – o zemní šanci z třicetileté války.

Poloha ležení

      Projedeme-li obcí Sítiny směrem na Prameny, vyjedeme vzhůru k sedlu. Odtud se dáme velmi špatnou lesní cestou vpravo po úpatí Planého vrchu.- Asi po 800 m odbočíme vlevo a po trochu lepší cestě vystoupíme do mírného svahu směrem k vrcholu Planého vrchu. Po asi 300 m, těsně při cestě na levé straně, nacházíme hledané zbytky vojenské zemní šance.

Popis ležení

      Zemní dílo má tvar obdélníka, jehož zachovaná část má rozměr přibližně 60 x 20 metrů. Ležení je orientováno delší stranou v ose sever – jih. V severní části je třináct příčných valů o délce 6,5 metru a rozestupy jsou 2,5 metru. V jižní části je několik rovnoběžných "cest" a mimo severní, zcela poškozenou stranu, je celá zemní šance opět obehnána příkopem a místy znatelným valem. Pro rozlišení s předchozími vojenskými leženími byla lokalita nazvána "vojenské ležení z třicetileté války u Sítin číslo 3."
      Popsal, zaměřil a zakreslil 27. května 2000 Zdeněk Buchtele, Bezručova 143, Velká Hleďsebe.

Plánek Vojenského ležení u Sítin - Zemní šance č. 3


Christlův monument na Haidu

      Při pátrání po císařském vojenském ležení na Planém vrchu (Haidu, původně „Háj“), jsme narazili na tzv. Christlův monument, který připomíná poutníkům mimořádnou osobnost městečka Mnichova, kronikáře Petera CHRISTLA. Pocházel ze šlechtického rodu, ale jeho předkové po bitvě na Bílé hoře ztratili šlechtické tituly i jmění. Až později se uchytili na Falknovsku a odtud přesídlili do Mnichova. Mladý Peter Christl byl určen pro duchovní stav. Byl dán na studie do lycea do kláštera Teplá, pak studoval ve Slaném u piaristů a nakonec v Praze. Jeho mládí a dobrodružný pohled na život ho vedl k nápadu vycestovat do Ameriky. Vyrazil na cestu, ale byl chycen ve Švábsku rakouskými verbíři a dal se „naverbovat“ ke dragounům. Odtud se dostal do regimentu kyrysníků a měl rychlou kariéru. Po roce se stal „wachtmajstrem“ (strážním velitelem) a za svou neobyčejnou statečnost ve válce s Francií byl vyznamenán mnoha pochvalami a atesty a povýšen do stavu důstojnického. Po míru v Luneville 1801 byl jmenován rytmistrem, a po letech dobrodružného vojenského života se vrátil domů do Mnichova. Zde mu jeho synovec, opat Karel Reitenberger, povolil provozovat lov v tepelských revírech, kam patřil i dnešní Planý vrch. Byla to jeho jediná záliba. V kruté zimě 1811/1812 byl však lov nemožný, protože divoká zvěř pomrzla, a tak hledal cestu, jak se zbavit osamělosti. Jeho čilý duch mu nedovolil rezignovat a tak začal psát válečné paměti.
      Odtud vedla cesta ke sběru materiálu k sepsání historie rodného města. Z klášterního archivu opsal na 40 foliantů, všechny důležité listiny, na nichž byla zachycena minulost. Probíral se městskými akty a farními knihami, a vše přepisoval. Velice vzácný pramen byl rukopis převora Schillinga - anály, popisující klášterní léta 1192-1620. Dále to byla kniha sepsaná ručně městským písařem Johannem Hublem, která zužitkovávala i různé ústní zprávy lidí a vlastní zážitky. Peter Christl sepsal kroniku Mnichova o 1080 stranách a věnoval ji 1.dubna 1814 opatovi Reitenbergerovi, s nímž si psal. Z knihy je patrná Christlova hluboká láska k vlasti. Aby připomenul svým současníkům význam historie, zřídil v blízkosti svého loveckého stavení na kopci jakýsi pomník, který se však nezachoval. Peter Christl je pohřben na starém hřbitově, ale neví se kde. Dnešní monument zřídil až jeho pravnuk Vilém Christl v místě kronikářovy lovecké chaty.

Pramen:
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, 1977, oddíl Einsiedl -rš-



Zdeněk Buchtele
Vrch LYSINA – hornická činnost a osídlení
      Při levé straně silnice, stoupající z Kynžvartu na Kladskou, asi v polovině cesty, stávala Kladská hájenka - zbořeniště se dnes nazývá BAŠUS, naproti po pravé straně je rybníček dnes nazývaný UHLÍŘ. (Vesměs jde o názvy zcela nové, používané jen několik desítek let, avšak frekventované.)
      Na severovýchod od zbořeniště vede tzv. HŘEBENOVÁ CESTA, která se po jednom kilometru stáčí téměř o 180 stupňů zpět a jde po vrstevnici 940 m n.m. a obchází z jihu vrchol Kladského vrchu (dnes Lysina 978 m n.m.). Pokračuje severozápadním směrem k Sedlu (903 resp. 904 m n.m.) a dále kolem nejvyššího vrchu Slavkovského lesa LESNÝ (býv. Judenhau, 983 m n.m.).

Hornická činnost

      Hlavním střediskem těžby cínu v Čechách byla od počátku oblast Slavkovského lesa. Nejbohatší a nejkvalitnější cínová ruda se nacházela v mohutných vrstvách náplavů, táhnoucích se od kóty Vysoký kámen povodím Slavkovského potoka v ose Krásno-Loket. Kromě těchto nejvydatnějších ložisek byly menší rýžovnické oblasti ve zdejších lesích, zejména v údolí říčky Roda, v okolí Kladského vrchu (Lysina) a u Litrbachů (Čistá). Práce probíhaly od 13. do 15.století, kdy těžba cínu dominovala. Na některých rýžovištích pokračoval provoz i během 16.století (MAJER).
      V místech, kde se Hřebenová cesta stáčí o 180 stupňů, asi 40 metrů východně, jsou pozůstatky rozsáhlého hornického díla. Jde o velký lom, z něhož bylo odtěženo tisíce tun materiálu, obsahujícího cínovou rudu. Nacházejí se tu haldy, výsypky a zajímavé, těžko popsatelné terénní úpravy. Od rozcestí za Bašusem sem stoupá lesní cesta, která dosahuje výšky 904 m n.m. a běží dále k severu (Wolfgang). Jednou fází zpracování cínové rudy bylo tzv. propírání, ke kterému bylo třeba značného množství vody. Zde, na jihovýchodním svahu Kladského vrchu (900 m n.m.), byla vybudována před staletími dvě umělá jezírka, do nichž byl sveden každý pramínek vody, kterou bylo možno podchytit. Zdá se, že bylo pamatováno i na přívalovou vodu a vodu z tajícího sněhu. Ty byly zachytávány přivaděčem a jím odváděny do zásobního jezírka. V blízkosti přivaděče je starý kamenný základ stavení rozměru 4 x 4 metry.

Nález ing.Horáčka

      Jezírko, starý přivaděč a základy domu objevil před časem Ing. Jindřich Horáček ze správy CHKOSL a seznámil mne s ním v listopadu 1999. Když jsem provedl podrobnější ohledání místa, došel jsem k závěru, že na masivní kamenné základy domu 4 x 4 m navazuje na východní straně téměř neznatelný základ 4 x 6 m, a na jižní straně ještě základ 2 x 4 metry. Znamená to, že stavení mělo půdorys o rozměrech 6 x 8 m a bylo zčásti dřevěné. Mohlo vzniknout někdy před 300 lety – kolem roku 1700. Doba zániku byla stanovena podle smrkových pařezů, jejichž letokruhy určují stáří na 250-260 let. Stejně staré smrky jsou vrostlé nejen do zmíněných kamenných základů, ale i do vodního přivaděče a do hráze jezírka. Stavení zaniklo v době, kdy už se zde nejméně jedno století nerýžovalo, a vše nasvědčuje tomu, že bylo využíváno jako obydlí.

K pověsti o Kladském vrchu

      Podle pověsti žil kdysi na svahu Lysiny v malém stavení dřevorubec s rodinou spokojeně až do doby, kdy se jim v prudké vánici ztratila dcerka. Marně ji hledali a nalezli její tělo až na jaře, kdy roztál sníh, v jakési prohlubni, která dobře uchránila dívčino tělo před ohlodáním zvěří. Tato příhoda mohla být důvodem zániku stavení.
      Starou zkazku uvádí Franz STARAUSCHEK [Heimatbuch Marienbad Stadt und LaND; Geisenfeld, 1977, Band I. S. 51]. Pro úplnost ji uvádíme v originále:
      "Im Glatzfilz, so geht die Mär, soll sich vor vielen Jahren das Kind eines Hegers, der auf Estelhauwiese am Fuße des Glatzberges sein Haus hatte, dessen spärliche Überreste noch heute zu sehen wären, bei der Beerensuche verirrt haben. Viele Tage durchkämmten Eltern und Holzhauer vergebens den Wald. Endlich fand man das Kind, ein Mädchen, tot und bis auf die Rippen abgemagert, unter einer Legföhre dieses Filzes."
      Otcem ztraceného děvčátka byl podle pověsti myslivec, děvče se ztratilo nikoliv v zimě, ale při sběru lesních plodin. Hledání se zúčastnili s rodiči i dřevorubci, ale marně. Nakonec - asi po delší době – byla nalezena už jen její kostřička pod ležícím stromem. Tato pověst dostala nověji několik verzí, ale vytratila se nejdůležitější informace, totiž lokalizace starého stavení na patě Kladského vrchu na louce "Estelhau", kde se mají nacházet – třebaže sotva patrné - stopy základů myslivny. Zdá se, že jde o popsané terénní objevy pod Kladským vrchem …
      Popsal: Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe, Bezručova 143, dne 4. prosince 1999

Kladský vrch – poznámka k článku

      Použitý název BAŠUS (884 m n.m.) mne přivedl k poznámce o této staré hájence a o používaných názvech. BAŠUS je nový název, byť silně frekventovaný, který se objevil v posledních 20-30 letech. Podle tohoto názvu se začalo říkat i BAŠUSOVA CESTA části zdejší turistické lesní cesty. Turistická stezka sem vede z Mariánských Lázní přes křižovatku Stoh, odtud stoupá přes lesní silnici, vedoucí do Kynžvartu, lesem k rozcestí 865 m n.m. Odtud po lesní plošině pokračuje jako "Bašusova" cesta ke zbořeništi hájenky, které se nikdy neříkalo Bašus !
      Odjakživa to byla Kladská hájenka (či fořtovna), německy Glatzener Forsthaus.

Proč dnes "Bašus" ?

      Hájenka stála na hranici Schönburgova panství na Kladské a Metternichova panství. Kladská hájenka patřila ještě Schönburgovi a původně se myslelo, že tu naposledy bydlel nějaký hajný Bašus.
      Je tu však jiná verze. Pan DEDEK z Kladské vzpomínal (1986), co o tom slyšel od kynžvartského rodáka Brandla. Jeho otec byl legionář a tak museli v roce 1938 pryč do vnitrozemí. Po válce přijel na Kladskou a vyprávěl o zdejší tragedii. Metternichové a Schönburgové se a neměli rádi a to se přenášelo i na jejich zaměstnance. Panství bývala oplocena a přísně střežena. Také mezi myslivci byla dlouholetá řevnivost a jeden metternichovský myslivec si počkal v noci na schönburgského, který bydlel na Kladské hájence (hranice šla těsně pod hájenkou) a zastřelil ho těsně u dveří stavení. "Bašus" - to vzniklo z německého "Bauchschuss" – střela do břicha, jak byl myslivec zastřelen. Na místě tragédie byl postaven pomníček, dnes je však pokácený a před lety ležel tu v porostu zcela zarostlý. Šlo se k němu 15 metrů dopředu k hájence a 5 metrů doprava.
      A nyní něco k hájence. KLADSKÁ HÁJENKA byla ve skutečnosti velmi staré obydlí a stejně starý byl i název. Až sem sahalo a zde kdysi končilo panství premonstrátského kláštera v Teplé. Tak ho zdědili premonstráti od vladyky Hroznaty.
      Celé toto území patřilo ve 12.století českému rodu s erbem se třemi jeleními parohy. První známý byl Sezima a po něm jeho syn Hroznata (kol 1160-1217), který založil 1193 klášter Teplou a odkázal tomuto rozsáhlá území. V těchto místech Hroznatovo panství sahalo až po Žandov a hraniční les, ale později ustoupila hranice klášterního panství do lesů blízko nad hradem Kynžvart. Zde ji nalézáme ještě roku 1786!
      U hájenky byla hraniční závora panství na cestě mezi městem Kynžvartem a Teplou. Volný pohyb lidí mezi panstvími nebyl dovolen. Zdejší hluboké lesy patřily klášteru, ale byly mu málo užitečné. Zprvu sloužily jako východní část hraničního hvozdu a jako "hraniční rezervace" byly nedotknutelné se zákazem mýcení a zakládání obcí. Po roce 1322, po připojení Chebska k české koruně, zrušena sice "hraniční rezervace", ale vznikla zde brzy "hornická rezervace", tj. zákaz mýcení a zakládání obcí platil tentokráte z důvodu hornické těžby. 14.. až 16. století bylo dobou rozmachu těžby cínu ve zdejších lesích s centrem zpracování v Horním Slavkově. Zde byl i hornický správce, který dbal na dodržování hornické rezervace.Rezervace existovala až do roku 1786, kdy ji vykoupil tepelský opat Trautsmannsdorf za 11 000 zlatých a – jak uvádí opat Gilbert HELMER v publikaci "Marienbad" (1932) – za odstoupení rozsáhlých ploch lesů, ležících mezi hraniční závorou u Kladské myslivny a Vlčím kamenem (883 m.n.m.), císařské komoře.
      Název Kladská hájenka (Glatzener Forsthaus) vznikl podle nejvyššího vrchu KLADSKÝ VRCH. Po roce 1946 byl český historický název omylem přeměněn na LYSINA přeložením německého názvu GLATZBERG, přestože tento pochází z původního českého – dříve: Klader Berg [viz Pomístní názvy Závišína, KRAUS 1939]. - Kladská hájenka tedy stávala a jmenovala se tak dávno před tím, než vůbec vznikla na severovýchodě odtud osada GLATZEN-KLADSKÉ (až kol 1958 Kladská!).
      Dnes najdeme stopy po zbořeništi Kladské hájenky při severní straně silnice, vše zarostlé bolševníky. Že původní hranice mezi tepelským a kynžvartským panstvím vedla kolem "Bašusu", nám potvrdil svými objevy v terénu František KOUBEK, když nalezl pod Bašusovou cestou celou vzácně zachovalou řadu hraničních kamenů v pravidelných odstupech, běžících směrem nahoru k Lesnému, směrem dolů až k aleji Svobody! Kameny jsou značeny iniciálami "M" a "ST" – tedy panství kynžvartského (M =Metternich) a tepelského (ST=Stift Tepl). Hranice byla vyznačena v terénu v období vykoupení lesní rezervace - kol roku 1786. Vykoupené území bylo desítky let v majetku státu a spravované c.k.montánní správou v Hor-ním Slavkově. Až roku 1873 je prodáno knížeti Otto Friedrichovi Schönburgovi-Waldenburgovi za více než 600 000 zlatých.
      Stará hájenka bývala i po válce v dobrém stavu. Sušila se tu semena a topilo se uvnitř v sušárně. Roku 1964 přišel příkaz srovnat ji se zemí, snad aby staré stavení při silnici nedělalo ostudu. Při bourání hájenky se nalezla stará flinta ve vaselíně.
 

Pověst o založení Svaté Anny

      Únorovou HAMELIKOU č. 2/2000 nebyla zdaleka vyčerpána historie Svaté Anny u Plané. Existuje stará pověst o vzniku kostela Svaté Anny a dává místo do souvislosti s Bohušovým vrchem. Zde stálo sídlo vladyky Bohuše a pod ním byla stará osada, pozdější předměstí sv.Petra a Pavla. Bohuš byl jedním ze 14 českých vladyků ("lechů"), kteří byli pokřtěni 846 v Řezně. Uvádí se také Vlk z Tachova a další, ale v žádné listině nejsou zapsáni. Když se vrátil Bohuš domů, brzy zapomenul na křesťanství a dále žil pohansky. Jednou se na lovu v hraničním hvozdu dostal s družinou daleko a nevšimli si, že se blíží od západu bouře. Teprve když vichr zesílil a s ním přišly blesky, rychle se vraceli domů, došli však jen na vrch, kde stála dřevěná lovecká chata. V ní se ukryli, ale do ní udeřil blesk. Chatu sice nezapálil, ale rytíře Bohuše a členy družiny omráčil. Když se probrali, pomyslel Bohuš okamžitě na matku Panny Marie - na svatou Annu. To ona ho jistě zachránila a proto tu z vděčnosti nechal postavit kapli, kterou jí zasvětil. A nejen to. Požádal řezenského biskupa, aby poslal do Plané misionáře a ten si postavil poustevnu poblíž kaple. Obracel zdejší pohany na víru a učil je pracovat produktivně na půdě, starat se o pole i o dobytek, aby úroda byla co největší. Pověst je uvedena ve vlastivědě Plané z roku 1896 a byla zachycena zdejším historikem MUDr. Michaelem URBANEM (1847-1936). Urbanova rodinná hrobka se nachází na plánském hřbitově při hlavní zdi.


Obrovský okres Mariánské Lázně
v letech 1949-1960
měl 656 kilometrů čtverečních

Pramen:
Mapa dvojjazyčná "Tschechische Republik–Egerland-Nordböhmen", Strassenkarte 1:200000, Höfer Verlag Dietzenbach 1996/1997



Pavilón v Číhané

 

      Vydatné kyselky mezi Číhanou a Babicemi a mocné rašeliniště vedly město Mariánské Lázně k zakoupení zdejších pozemků již před první válkou. Mělo tu stát sanatorium na slatinnou léčbu., ale byl plánován i pitný pavilón. Doktor Zörkendörfer před rokem 1930 dělal pokusy s čerpáním minerálky potrubím k vyvedení do Mariánských Lázních.
 



Úšovický pramen Ferdinand VI. - EXCELSIOR - byl zprvu hostům volně k dispozici. Dnes by se tvrdě platilo.
 




J.D.Halbmayr zdědil a dál vylepšoval hotel KLINGER - nastavené III. patro na mělkých základech

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil INg. Richard Švandrlík. Číslo 5. Hameliky XXIV. ročníku - 2000 (pořadové číslo 303.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. května 2000.