Ročník
XXIV. (2000)
Pořadové číslo 303. |
|
Mariánské Lázně
30.
května 2000 |
Sto let – Vítězslav Nezval |
Sto let - Vítězslav Nezval
Mariánské Lázně
Starodávné hodiny z porcelánu
Rozsvítily se a hrají
Do podzemního džbánu
Pramení slzy mariánských drůžiček v měsíci máji
Miramonte
Dort ze šlehané smetany
Při dvorských menuetech se klaňte
Beethoven hraje varhany
A Goethe v černém kabátě
Pronásleduje Červenou Karkulku
Poslal ji krásnou Elegii, koketě
Po jednom lázeňském andílku
Bílé hvězdy sezónní paláce
V nichž monacký kníže s anděly peří dral
John Bull tu teskní po Nizze
V hotelu Balmoral
Riviéro, bez břehů labuti mé vlasti
Jež zpíváš při každé vzpomínce
Buď šťastna a neumírej
Tvé pastýřky budou pásti
Na sladkých nivách Čech blouznivé vyhnance
Toulavé básníky již po západu slunce
Mimo všechen svět stanuli cestou z hor tu
A uprostřed cizího tance sbírají uschlé věnce
A smetanu z Tvých zkamenělých dortů
"U stolu, u kterého psával starý Goethe, píši dnes já, ač nejsem dosud stár …." a dále: "Ten stůl , ten dům, to lože, na němž spávám, on hrdý Němec, ty, ty hrdý Čech …." a nakonec: "… a lidé, kteří vycházeli z lázní byli tak krásní, nestiženi bázní, a pili vodu, zdlouha pili ji, jak básník slunce U tří lilií …" |
Jiná Nezvalova báseň z našeho kraje je "Balada z pohraničí". Je jeho dalším
mírovým vyznáním: sovětští a američtí vojáci nedaleko Ašského výběžku se
chystají se k návratu domů jako předzvěst doby, která se již obejde bez pum,
bez bombardérů a atomových kráterů. Podobně veršuje v básni "Balada o zvonici"
o čarovném lesním zvonku, o němž věří lidé, že jim splní jejich přání. Nezval
psal: "Zazvonil jsem na poplach a zvonek zvonil za mír."
Nezval, hodnocený ve dvacátých letech jako spolutvůrce poetismu (Podivuhodný
kouzelník, Edison, sbírky Abeceda, Pantomima, Básně noci), ve třicátých letech
jako představitel surrealismu (Praha s prsty deště, Žena v množném čísle,
Absolutní hrobař), s nádhernou lyrikou sbírky Sbohem a šáteček a "anonymních"
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, po roce 1945 již nenapsal
básnické dílo, podobných hodnot jako před válkou. Jeho politická naivita ho
zavedla do politického dění a když byl žádán vládnoucí stranou KSČ o využití
své umělecké invence k politickým cílům, svolil. Vznikly sbírky básní jako
"Stalin", "Zpěv míru", "Chrpy a města" a přišla ocenění – byl jmenován
národním umělcem.
Jeho pamětní deska s plastikou na moderním činžáku v Baranově ulici na
Vinohradech, kde dožil, připomíná jeho dílo. Stojíme před ní v zadumání i v
rozpacích, zvláště když si uvědomíme, že jeho současník - básník Jan
Zahradníček (1905-1961) - v době vrcholící Nezvalovy politické a umělecké
popularity byl v politickém procesu odsouzen a od roku 1951 vězněn.
Nezvalova báseň "Mariánské Lázně" (1925) zůstává literárním pokladem našeho
města. Dne 5.srpna 1946 se Vítězslav Nezval podepisoval do nové, právě
založené české pamětní knihy města a nacházíme ho mezi jmény jako opat
Bohuslav Jarolímek, převor Heřman Josef Tyl, ministři Rudolf Procházka, Zdeněk
Nejedlý, Ludvík Svoboda, Jan Kopecký, Hubert Ripka, Vlado Clementis, Jan
Masaryk, prezident Eduard Beneš, umělci David Oistrach, Lev Oborin, profesor
Oskar Hansen se studenty z New York City aj. V duchu své básně o Mariánských
Lázních pečetil svůj vztah k městu, když připsal: "Vzpomínka na překrásné
Mariánské Lázně, které jsou Riviérou naší vlasti."
Vydání pamětní stříbrné mince
Stoletého Nezvalova jubilea si připomenula naše kultura mimo jiné vydáním
stříbrné pamětní mince 200 Kč. Podle vyhlášky ČNB č.111/2000 Sb. ze 7.dubna
2000 vydává se k 100. výročí narození básníka, dramatika, prozaika a
překladatele Vítězslava Nezvala pamětní dvousetkoruna. Autorem mince je
ak.sochař Ladislav Kozák, který použil portrét Nezvalův, volně ztvárněný podle
karikatury Adolfa Hoffmeistera. Pamětní mince celkově má nezvyklou
supermoderní formu, aby tak připomínala i Nezvalův avantgardní přínos do naší
literatury.
Slavná česká herečka ANNA SEDLÁČKOVÁ (1887-1967)
Páni dvorní dodavatelé... Pramen: BERLINER FRAUENZIMMER ("Berlínské
ženské") Halbmayrové Literatura:
MVDr. Jiří NOVÁK (+)
Přepis článku: Ze vzpomínek Dr. Jiřího Nováka
Literatura: Čiperka v Buchtále neboli Hanikův pramen ? Ujme se ČESKO ? V letech 1902 - 1960 existoval politický okres Mariánské
Lázně 1955-1956 Za Rakouska - jak řešit špínu, hluk, dopravu,
kriminalitu, růst počtu úředníků... Krátká historie slavných lázní
Sangerberg Periodika obcí v okolí Mariánských Lázní
Domov důchodců
vyhořel v roce 1983 a zůstal opuštěn. Cikány ukradená měděná střecha
po opravě kol 1990 změnila
Kout zadního traktu u
kuchyně odolává zkáze Erupce minerálky z
tryskajícího vrtu – vše co zůstalo po Ach, záchodky, záchodky...
Zdeněk Buchtele
Plánek
Vojenského ležení u Sítin - Zemní šance č. 3 Christlův monument na Haidu
Pramen:
Pověst o založení Svaté Anny Obrovský okres Mariánské Lázně
Pramen: Pavilón v Číhané
HAMELIKA, vlastivědné materiály z
Mariánskolázeňska. připravil INg. Richard Švandrlík. Číslo 5. Hameliky XXIV.
ročníku - 2000 (pořadové číslo 303.), Mariánské Lázně - vyšlo 30. května
2000.
Anna Sedláčková hrála v letech 1905-1938 v Národním divadle (jako členka ND) a
v letech 1939-1944 řídila své vlastní "Divadlo Anny Sedláčkové". Objevovala se
také na filmovém plátně (např. V+W "Šaty dělají člověka") a patřila mezi
populární a významné herecké osobnosti své doby.
Georg ZISCHKA, majitel Krakonoše a nájemce kursálu (Casino) – dvorní
dodavatel Jeho Majestátu anglického krále.
Emil BARUCH, majitel Knížecího dvora (Bohemie) a přeslavného Hotelu New York
(Polonie) – dvorní dodavatel.
Josef HAMMMERSCHMIDT, majitel Weimaru (Kavkaz), dvorní hoteliér anglického
krále.
Caspar OTT, majitel Grandhotelu Ott (Pacific), hotelu Egerländer a kavárny
Egerländer (Monty) – dvorní dodavatel.
Johann A.RUBRITIUS, majitel hotelu Klinger – dvorní dodavatel.
Eduard STÖHR, majitel kavárny Forst-warte (Kamzík) – meklenburský dvorní
dodavatel.
V.WILFERT-syn, majitel Heidlerova domu – dvorní dodavatel krále Eduarda VII.
a vévody Orleánského.
Franz SCHMIDT z Heidlerova domu, čp.37, vedle hotelu Klinger (zbořeno) –
uvádí se jako "dvorní kadeřník Jeho Majestátu krále anglického, dodavatel a
komorní kadeřník Jeho Výsosti vévody Orleánského" a P.T.publiku nabízí
separátní dámský salón, mytí hlav, ondulace à la Marcel, abonenci i mimo
salón, francouzskou parfumé-rii. English spoken. On parle francais.
Jacob FISCHL, prodej textilu v Klinge-ru - anglický a ruský dvorní
dodavatel, měl 7 erbů ve firemní značce.
M. MUNK, kožené a bronzové zboží v domě Zlatá koruna – komorní dodavatel
infanta Španělského.
Wenzl WILFERT, majitel domu Quisisiana (čp.211), dvorní krejčí-dodavatel.
Lékárna SPERLING – dvorní lékárník bulharského krále Ferdinanda.
Karl BREM, majitel "císařské perské lékárny", dům Zlatý Sokol (zbořeno).
J. SPITZ na Nové kolonádě č.7 – "dvorní klenotník, dodavatel Jeho Majestátu
anglického krále, Jeho Majestátu šacha z Per-sie, Jeho Výsosti vévody
Orleánského a Jeho velkovévodské Výsosti prince Karla z Badenu".
Franz PISTL, založeno 1863, na Dolní kolonádě č.26 a v domě Miramare,
vídeňské kloboučnictví, patřil také mezi dvorní dodavatele anglického krále
a "le due dˇOrleans". Jeho dcera u Eduarda VII. našla mimořádného zalíbení.
S překvapením tyto tituly zásadně nenalezneme u jmen ve starých adresářích
Mariánských Lázní. Naproti tomu se titul "dvorní dodavatel" objevuje jako
nezbytnost v hlavičkách obchodní korespondence, dodacích listech, na
fakturách, v nabídce ubytování či dodávek zboží.
V adresářích například lékárníci spíše neopomenuli zaznamenat svůj profesní
titul plně vypsaný "Magister farmácie". Mezi lékaři byl titul nezbytností, a
u čtyř lékařů (1907) se k tomu objevil i šlechtický titul: Karl Heidler "von
Heilborn", Kwiatkowski "Ritter von St.D.", Elemér "von Fornet" a Stephan "von
Dečsey". Mnohem cennější byl ovšem titul doktora Heinricha E. Kische "c.k.
univerzitní profesor na medicínské fakultě v Praze".
J.E. "Aus Marienbads einstigen Tagen …" in Marienbad-Tepler
Heimatbrief Nr.377, 2/1980.
V denících se Goethe o Berlíňankách vícekrát zmiňuje, neboť se s nimi setkával.
Například dne 10.7.1823 si prohlížely u Goetha Stadelmannem sebrané minerály
/"Ženské v domě se zajímají o vzorky hornin, které přinesl Stadelmann"/. Goethe
se s nimi vídával také u Křížového pramene a jednou se s nimi setkal u kněžny
/"23.7.1823 - Po obědě jsem byl u kněžny von Hohenzollern, kde byly též
berlínské dámy z domu. Později jsem narazil na tytéž berlínské ženské u
Křížového pramene."/ Dne 24.7.1823 zaznamenal Goethe událost, která ho zřejmě
rušila i v noci. /"Po rozhovoru s majorem Wartenbergem dopoledne domů a nehoda
jedné Berlíňanky, která zakopla o schod, padla hlavou na kámen a poranila se.
Proto nepokoj i celou noc…"/ Nakonec dne 31.7.1823 zaznamenává jejich odjezd.
/"Oběd jsem měl u sebe. Obě Berlíňanky odcestovaly …"/
Kdo byly ony dámy ? Především nebyly z Berlína, ale z Frankfurtu nad Odrou. Jsou
uvedeny v kurlistech, a ve stejném znění je zapsala paní Julie Schildbachové ve
vlastním seznamu hostů domu U zlatého hroznu. Seznam byl veden od postavení domu
1818.
Podle kurlistů dne 4. července 1823 tedy přijely z Frankfurtu nad Odrou paní von
BURGSDORFFová, rozená von Kamele, společně s dvěma slečnami dcerami a s nimi
demoiselle Minette ZILLMEROVÁ. Ubytovaly se u paní Doeltschové v domě U zlatého
hroznu a bydlely ve dvou pokojících v prvním patře. Jména slečen nejsou uvedena.
Nešlo tedy o dvě ženy, jak uváděl Goethe, ale celkem čtyři osoby. Ony Goethovy "Berliner
Frauenzimmer" – berlínské ženské - odjely 31.července 1823.
Julie Schildbachová
poslední majitelka Goethova domu (čp.11)
V německé vlastivědě "Marienbad – Stadt und Land" (1977) se píše k její osobě: "SCHILBACHOVÁ
JULIE, poslední Němka, narozená a zemřelá v Mariánských Lázních (1879-1962).
Jako majitelka Goethova domu pečovala o památku J.W. Goetha, byla skvělou
botaničkou a mineraložkou, po roce 1945 jako správkyně Goethova domu, určeného
do budoucna pro muzeum, odmítla opustit vlast a prováděla průvodcování pro
Němce. Ve stáří, zdravotně postižená především oční chorobou, která vedla k
oslepnutí, zemřela ve starobinci "Bavorský dvůr" (Sevastopol)."
Dům "U zlatého hroznu" (Zur goldener Traube) byl postaven roku 1818 a měl tuto
historii:
1. Stavitelé domu 1818 a první majitelé
V roce 1818 postavili dům Franz HABL (nar.1777 Zádub, + 9.5.1844) a Sybilla
DOELTSCHOVÁ (nar. 1782 Tři Sekery, + 18.3.1865 marasmus), rozená Hufnagelová.
Pocházela ze Tří Seker, kde žila i její sestra Barbora s více dětmi. Sybilla se
provdala za fořta ze dvora Haselhof u Kynžvartu Josefa DOELTSCHe (avšak
vyslovováno"Telč" a též psáno v listinách "Teltsch"). Měl prý pocházet ze Křimic.
Děti neměli a Sybilla se s ním rozvedla. Nesměla se však vdát, dokud Doeltsch
žil. Sytě barevný obraz Sybilly Doeltschové vlastní Městské muzeum.
Se svým druhem Hablem obývala dům v Mariánských Lázních čp.11. Zprvu se domu
říkalo "Habl", ale brzy byl pokřtěn na dům "U zlatého hroznu". V roce 1818 se
stavěly i další sousední domy směrem po svahu. Do roku 1844, do smrti Habla,
zůstali oba majiteli společně.
V roce 1823 se v domě ubytoval výmarský básník Johann Wolfgang von Goethe. Jeho
návštěvy si rodina vždy nesmírně vážila a přechovávala s vážností věci, které
Goethe používal.
2. Osvojení Josefa Hufnagela paní domu Doeltschovou
Když zemřel Franz Habl, přistoupila 1844 bezdětná Sybilla k předání domu synovci
Josefu Hufnagelovi, synovi sestry Barbory, kterého si osvojila. K osvojení mohlo
dojít z obavy, že pokud by zemřela i ona, mohl by zdědit dům její bývalý manžel
Doeltsch, protože ten ještě žil. Její sestra Barbora měla více dětí a tak snad
chtěla i sestře pomoci, ale také sobě, aby se někdo o dům staral. Bylo jí 62
let.
Josef už nebyl žádný chlapec - v roce 1844 mu bylo 31 let. Byl už ženatý a měl
tři děti - Josefu, Marii a Kristýnu. Osvojení Josefa proběhlo už dříve - podle
poznámky v pozemkové knize to bylo v roce 1834, kdy bylo Josefovi 21 let. Ale až
po smrti Franze Habla (+ 9 5.1844) se mohl stát majitelem domu.
3. Druhý majitel - Josef Hufnagel-Schildbach (1844 - 1853)
Druhým majitelem domu se stal tedy JOSEF HUFNAGEL-SCHILDBACH (druhé jméno dostal
z osvojení). V roce 1844 převzal dům. Narodil se 1813 ve Třech Sekerách, v roce
1839 se oženil a zemřel ve 40 letech - 23.srpna 1853. Jeho matka Barbara, rozená
Hufnagelová, pocházela ze Tří Seker, jeho otec byl domkář z Chodovoplánské Hutě,
snad jménem Schildbach (?).
Josefova žena jménem Agnes KADA (Kadová), narozená 1819, zemřela 19. září 1871 v
52 letech. Pocházela z Kynžvartu. Její otec Josef Kada byl domkář v Kynžvartu,
její matka Theresia, roz.Russi, pocházela z Vídně. Městské muzeum vlastní
podobiznu obou rodičů.
4. Třetí majitel - Agnes Schildbachová-Kadová (1853-1870)
Když 23.srpna 1853 zemřel Josef (v pouhých 40 letech), dům převzala manželka 34-letá
AGNES SCHILDBACHOVÁ. Starala se o pět dětí - nejstarší Josefa měla 13 let,
nejmladší Františka 6 let.
1. Josefa Tekla Schildbachová (nar.1840, zemřela 21.9.1876 ve 36 letech) se
provdala ve dvaceti letech 11.6.1860 za kupce z Mariánských Lázní čp.139
(sousední dům Gödöllö) jménem Josef Vierekl (nar.1826 v Kadani) a měli mít
nejméně tři děti:
1.1. Maria Agnes Terezia Viereklová, nar. 8.9.1860
1.2. Anna Terezia Viereklová
, nar. 27.8.1864
1.3. Karl Franz Josef Vierekl, nar. 14.7.1868
2. Maria Anna Schildbachová (nar. 23.10.1841, + 22.5.1846 v pěti letech)
3. Christiana Frantina Schildbachová (nar. 21.4.1843, provdána 24.10.1871 za
Eduarda Eberta, pokladníka u firmy Franz Josef Balna v Chebu, zemřela v 87
letech - 14.3.1930)
4. Franz Josef Hufnagel-Schildbach (12.8.1845 - 29.3.1921), převzal dům čp.11 v
roce 1870 od své matky.
5. Franziska Karolina Schildbachová (nar. 16.7.1847) se nikdy neprovdala,
zůstala svobodná a žila v Mariánských Lázních v ulici Morgenzeile (dnes B.
Němcové) v domě čp.373 (Freiburg). Zemřela až za druhé světové války (18.6.1943)
v požehnaných 96 letech ! Zdá se, že dlouhověkost patřila mezi dědičné geny v
rodině (pokud nezemřely děti na epidemické choroby).
5. Nešťastný konec Franze Josefa Schildbacha (1870-1876)
Roku 1870 se stává čtvrté z dětí – 25-letý FRANZ JOSEF HUFNAGEL-SCHILDBACH -
majitelem domu. Přebírá dům po své matce Agnes, která zemřela krátce potom
(17.9.1871 v 52 letech). Zdá se, že vážná nemoc ji donutila předat dům synovi.
Měsíc po matčině smrti se provdala její 28-letá dcera Krystýna Frantina do
Chebu. Její sestra, prvorozená Josefa, byla už od roku 1860 provdána a žila v
sousedním domě Gödöllö, a tak v domě s Franz Josefem zůstávala jen nejmladší
sestra Františka.
Roku 1873 se Franz Josef se oženil s Julií Františkou Muschikovou z Holubína.
Tato byla hned od roku 1876 do pozemkové knihy zapsána jako majitelka domu čp.11.
Zdá se, že přinesla do rodiny věno, a to bylo stvrzeno přepisem domu na ni. To v
rodině nic neovlivnilo. Franz Josef Schildbach žil dál ve svém rodném domě, se
svou rodinou s dvěma dětmi, jen majitelkou byla jeho manželka. Franz skončil
tragicky - zastřelil se ve svých 76 letech (+ 21.března 1921) v místnosti
1.patra (nad bývalou ředitelnou). Příčinou měla být zadluženost domu. Sebevraždu
rodina utajila, ale objevuje se v zápise farní knihy bez bližšího vysvětlení.
6. Pátá majitelka Julie Schildbachová-Muschiková (1876-1909)
O změně vlastnictví domu po svatbě Franze s Julií Mužíkovou (1873) byla zřejmě
už při svatbě rozhodnuto a v roce 1876 byl dům přepsán v pozemkové knize zcela
na nevěstu. To nebylo běžné a proto existují dohady o špatném hospodaření Schild-bacha,
který tu vedl ztrátový krámek.
JULIE SCHILDBACHOVÁ, roz.Muschiková (nar. 2.9.1841), od roku 1876 majitelka
domu, byla o čtyři roky starší než manžel, asi pocházela z Holubína, což je
nejstarší sídlo zdejšího rodu českých Mužíků. (Mužští potomci Mužíků dodnes
zůstávají značně malí postavou.) Její otec byl Mužík, její matka Vilemína,
rozená Rotte. V Městském muzeu je její podobizna. – Paní Julie Schildbachová-Mužíková
zemřela 24.5.1909 v 68 letech.
7. Přejmenování "Zlatého hroznu" na "Goethehaus" (1880)
V roce 1880 byl dům paní Julií Schildbachovou přejmenován na Goethův dům. Dům
byl po rekonstrukci (dvůr, balkóny), ale stále neměl vodovod a nepatřil ke
komfortním lázeňským domům. Na záchod se chodilo přes dvůr, který byl blátivý a
neupravený. Hosté ho však znali pro historickou skutečnost, že v něm bydlel
básník J.W.Goethe.
V té době žily už obě děti Schildbachů - Franz a Julie.
8. Poslední ze Schildbachů - Franz Xaver (spolumajitel od 1895, majitel od roku
1909)
Dvě děti Franze Josefa a Julie byly:
1. FRANZ XAVER HUFNAGEL-SCHILDBACH (nar. 25.3. 1874, ženat 22.11.1927, zemřel
11.11.1943 na prostatu), vystudoval vysokou školu, a jako MUDr. ordinoval ve
dvoře rodného domu, kde měl čekárnu a ordinaci. Oženil se až ve svých 53 letech
s vdovou Bertou Stegmüllerovou (nar. 12.12.1885 Cheb), rozenou Schwagerová z
domu čp.143 (Villa Hahn) na Hlavní třídě.
V roce 1895, když mu bylo 21 let, nechala jeho matka Julie Schildbachová připsat
polovinu domu na jeho jméno. Po smrti matky (1909) přešla i její polovina na
něho. Po otcově sebevraždě (1921) se rozhodli sourozenci o novém uspořádání
majetku: zápis v pozemkové knize z roku 1923 uvádí 3/8 majetku pro MUDr. Franze
Xavera a 5/8 majetku pro jeho sestru Julii Schildbachovou.
2. JULIE HUFNAGEL-SCHILDBACHOVÁ (nar. 12.10.1880, zemřela 8.2.1962), svobodná,
odborná pracovnice v mineralogii, geologii, botanice, byla zdatná sportovkyně,
lyžařka atd.
9. Poslední majitelka domu čp.11Julie Schildbachová
Po smrti bratra Franze (11.11.1943) zůstalo nadále v rukou Julie Schildbachové
jen 5/8 majetku, když Franzovy 3/8 majetku zdědila - podle zápisu pozemkové
knihy z 27.4.1944 - jeho manželka Bertha Schildbachová, býv.Stegmüllerová,
rozená Schwagerová z čp.143. Paní Stegmüllerová, jejíž teta byla Berta
Schildbachová, navštívila Městské muzeum v roce 1991 krátkou návštěvou ze
Skotska, kde je provdána. V žertu uvedla, že je vlastně poslední žijící
majitelkou Goethova domu a popsala, jaké byly v přízemí místnosti za války a k
čemu sloužily, jak vypadal starý dvůr.
V roce 1945 přišel dům čp.11 do konfiskace a odejmut majitelkám. Po roce 1945
zůstala Julie Schildbachová jako jedna z mála německých obyvatel v Mariánských
Lázních.
Její historický přínos byl v tom, že nadále pečlivě a s úctou uchovávala všechny
věci po Johannu Wolfgangu Goethovi. Podle svého vyprávění údajně zažila jako
dítě poslední návštěvu staré paní Ulriky von Levetzowové v domě.
Po roce 1945 zprvu bydlela v Goethově domě, ale poslední roky trávila paní
Schildbachová v tehdejším starobinci Sevastopol (předtím Bavorský dvůr). Téměř
oslepla a její zdraví se stále horšilo. Zemřela 8.února 1962 - podle úmrtního
listu MUDr. Zbyňka Kůsta - na "marasmus senilis, kardiosklerozu, dekom-penzace .cordis,
insuf. cordis akuta". 13.února 1962 se konal pohřeb. S ní vymřel i rod
Schildbachů v Mariánských Lázních.
Poznámka: Paní Schildbachovou si osobně vybavuji (1958) jako vyšší starou paní,
většinou s radiovkou na hlavě, a Franz Czech připomíná její přítelkyně - paní
Latkovou a paní Procházkovou. Přátelila se také s paní Katzafüreckovou ze
sousední Tatry (dnes zbořeno). Dům TATRA sloužil tehdy jako ubytovna, bylo tu
hodně jáchymováků. Původně to byl lázeňský dům Frankl, rodný dům paní
Katzafüreckové, kde tato měla bydlení v přízemí a musela tu pracovat jako
uklízečka (80 let). Ze sousedního Sevastopolu sem přicházela paní Schildbachová
a tak si často povídaly, mnohdy ještě ve společnosti několika jiných starších
paní. Drobounká hubená paní Katzafürecková zůstala až do smrti "dámou". Často
vzpomínala na anglického krále Eduarda VII., který přicházel za korvetním
kapitánem Katzafüreckem. Král vždy zaklepal hůlkou na okenní tabulku, aby si
vyzvedl pana kapitána, aby s ním šel na procházku do okolí. Mnoho krásných
historek, které stará paní ráda vyprávěla, upadlo v zapomnění. Obě leží dnes na
mariánskolázeňském hřbitově a bohužel na seznamu nezaplacených a ohrožených
hrobek. Zasloužily by si od města více úcty.
10. Goethův dům po druhé válce
V roce 1945 s příchodem Čechů také Goethův dům propadl konfiskaci a 7.června
1946 je jmenována národním správcem MARIE BEDNÁŘOVÁ. Její matka Horáčková žila
už před válkou v Mariánských Lázních, bývala ve dvoře Luisenhof (Bytov) na
Chebské. Paní Horáčková měla dceru Marii, provdanou Bednářovou, a syna - mladého
Horáčka. Marie Bednářová, národní správce, měla syna Zdeňka Bednáře. Přijeli sem
z Prahy a bydleli v Goethově domě. Zdeněk tu jezdil závodně boby. V roce 1948
Zdeněk Bednář uprchl do Austrálie a léta se neozval, prý se tam zabil. Vnučka
paní Horáčkové byla jakási Libuše Horáčková, žijící snad ještě dnes v Uničově na
Moravě.
Podle rozhodnutí nového MNV Mariánské Lázně ze 7.dubna 1948 byli určeni novými
národními správci (i mnoha dalších domů) soudruzi EVŽEN NOVÁK, BORIS ŠTAMBACHER,
V. KOLDINSKÝ, JOSEF MAREŠ a Ing. JAN PETR. Dne 6.října 1950 je dům předán Čsl.
STÁTNÍM LÁZNÍM. Od roku 1953, jak uváděl Otto Pavelka, sloužil dům jako muzeum a
později prošel dvěma velkými stavebními rekonstrukcemi (1957-59, 1973-79).
Zápis v pozemkové knize z 22.září 1961 uvádí že podle administrativní dohody z
16.5.1960 a dle zápisu z 15. 12.1954 přechází dům na MěstNV MARIÁNSKÉ LÁZNĚ,
když už předtím sloužil od roku 1953 jako Městské muzeum, 1954-56 krátce jako
Okresní muzeum (potom v Plané). V letech 1957-59 probíhala generální oprava domu
a od roku 1959 sloužil opět jako Městské muzeum, ředitel Otto Pavelka. V letech
1973-1979 proběhla totální rekonstrukce muzea do dnešní podoby; na prostoře
dvora byla postavena patrová budova kina a expozic atd. Novou ředitelkou byla
Iva Militká.
Po převratu 1989 byl správou muzea dočasně pověřen Petr Bouše, v letech
1991-1993 ředitelem muzea Ing. Richard Švandrlík a odbornou historičkou PhDr.
Markéta Novotná. Po odstoupení ředitele byl konkurzem vybrán nový ředitel Petr
Bouše.
V roce 1992 navštívila muzeum paní Stegmüllerová ze Skotska, jejíž teta byla
Berta Schildbachová. Franz Xaver s Bertou chtěli prý mladou neteř mermomoci
adoptovat - byli bezdětní. Také její teta Julie Schildbachová byla bezdětná a
zůstala starou pannou.
Marie Zicklerová byla slavná mariánskolázeňská malířka, rodačka z Mariánských
Lázní, pocházela z domu Villa Zickler (nar. 11.11. 1869, + 7.10.1958 v Löbau v
Sasku) . Také ona je zařazena – jako Julie Schildbachová - mezi slavnými
osobnostmi tohoto kraje (WEIN-MANN "Egerländer Biographisches Lexikon", 1987). K
její osobě a k jejímu dílu se ještě vrátíme v Hamelikách.
Josef Dionys Halbmayr, trojnásobný starosta Mariánských Lázní
Mariánskolázeňskou větev Halbmayrů založil ambiciózní číšník Josef Dionys
Halbmayr (1813-1879), který sem přišel v roce 1835 z bavorského Mnichova. Zde
příběh začíná. Končí darováním luxusní královské vily LUGINSLAND městu Mariánské
Lázně v roce 1903. Příběh krátký i tragický. Vykresluje strmou kariéru rodu
Halbmayrů v Mariánských Lázních až po nečekané vymření rodu v roce 1903.
Číšník Josef Dionýs Halbmayr se oženil s dcerou největšího zdejšího hoteliéra
Alberta Klingera – Louisou Klingerovou (nar. 10.února 1817 v Úšovicích) a s ní
zdědil i hotel KLINGER (dnes staveniště Arniky). Pokračoval v úspěšném podnikání
po boku svého tchána a překonal ho smělostí svých investic. Zakoupil sousední
dům čp.33 "Zlatý Lev" od A.Mikuláška a připojil ho stavebně k domu Klinger. Na
zvětšený hotel nastavil patro a roku 1848 otevřel velkou kavárnu na dnešním
Mírovém náměstí (hrálo se v ní i divadlo). Na jejím místě později postavil
monumentální hotel "Maison Halbmayr" neboli "Halbmayrshaus" (dnes opuštěná
léčebna Rozkvět), který byl v době svého vzniku nejmodernějším hotelem v městě.
Pro svého syna Maxe postavil v sousedství hotel MAXHOF (čp.141, dnes Maxim) a na
Šenově velký hospodářský dvůr, zásobující jeho hotely. Dvůr nazval podle své
ženy Louisin dvůr (Chebská čp.252, dnes Bytov). Později dvůr koupil klášter
Teplá. Halbmayr zakoupil parcelu dnešního hotelu Bohemia a na ní postavil
provizorní dům "Numro Hundert". Stavení hodlal změnit v honosný palác, ale tento
záměr realizoval až jiný hoteliér - Emil Baruch, když postavil palác "Knížecí
dvůr".
Šťastná hvězda Halbmayrova ho přivedla v městě na místo starosty. V roce 1843 ho
mariánskolázeňští zvolili svým starostou. Jeho předchůdce Václav Skalník
(starostou 1824-1843) nebyl ještě volen, ale jmenován klášterem. Halbmayr stál
třikrát v čele Mariánských Lázní – v letech 1843-1848, 1861-1864 a naposledy
1867-1873.
Jeho žena Louisa, rozená Klingerová, ho přežila o 16 let. Zemřela v 78 letech
dne 4.9.1895 v domě svých rodičů – v Klingeru (čp.33). Již 29.srpna 1895 byl
povolán kněz P.Martin Herold k zaopatření nemocné. Jako příčina smrti je uveden
marasmus. Pohřeb organizoval Rudolf Ratzka, klášterní inspektor v Krukanicích.
Na jubilejním tablu k 50. výročí vyhlášení Mariánských Lázní veřejnými lázněmi
(1818-1868) je J.D.Halbmayr mezi převažujícími lékaři a premonstráty jako muž
velkých zásluh o město. Vnější horní půlkruh zachycuje na tablu Dr. FRANKLA
(majitel domu FRANKL, naposledy Tatra), Dr. HERZIGA, starostu Johanna KROHU,
premonstrátského opata Maxe LIEBSCHE, starostu J.D.HALBMAYRA, doktora OPITZE a
doktora SCHNEIDERA.
Ve vnitřním kruhu je Halbmayrův tchán KLINGER, opat Marian HEINL a Václav
SKALNÍK.
Synové Josef a Max HALBMAYROVÉ
Jeho synové Josef a Max navázali na hospodářskou kariéru nejbohatšího muže
města. Max Halbmayr vlastnil v Plzni Halbmayrovy mlýny s velkopekárnou, byl
spoluvlastníkem železáren v Josefově Huti a postavil si v Mariánských Lázních
své "buen retiro", vilui, kde chtěl dožít ve stáří, a nazval ji Vila Luginsland
(dům čp.336).
Oba synové zůstali bezdětní a oba zemřeli předčasně. Starší Josef HALBMAYR
zemřel v 56 letech (nar. 12.11.1846, zemřel 20.2.1903) ve Vídni, XIX. čtvrť,
Bielethstrasse 69, náhle na ochrnutí mozku vlivem mozkového krvácení – pozůstalá
vdova Adeleide, rozená Bichlerová. Jeho těla bylo asi převezeno do Mariánských
Lázní a mělo by být pohřbeno v hrobce Halbmayrů. Mladší Max HALBMAYR zemřel o
čtyři měsíce později ve 48 letech ( nar. 17.12.1854, zemřel 2.7.1903) v
Mariánských Lázních ve Vile Luginsland (čp. 336) náhle na "apoplexia cerebri",
tedy rovněž na mozkovou mrtvici. U obou byl kněz Rudolf Ratzka.
S nimi vymřel zdejších Halbmayrů a poměrně brzy upadla jejich sláva v
zapomenutí. Tu slávu připomíná vedle vily Lil a léta prázdného domu s původním
názvem Halbmayrův dům (Halbmayrshauys) také monumentální rodinná hrobka.
Rodinná hrobka
Hrobka Halbmayrů na mariánsko-lázeňském hřbitově (II.oddělení) má tvar otevřené
kaple a už z dálky vyniká svou monumentalitou. Původně ještě zřetelněji než
dnes. Měla kolem sebe více místa a po stranách se tyčily ještě před lety dva
téměř stoleté stromy. Dnes zbyly dva mohutné pařezy. Před hrobkou bylo dostatek
místa. Až za první republiky přibyla hrobka rodiny Paterny proti kapli. Jak
uváděl historik Hugo Rokyta, jde o stavební unikát, který představuje
nejhonosnější projev měšťanské funerální (hřbitovní) architektury v Čechách ve
své době. Slohově patří k vídeňské škole, jak uvádí název kamenické dílny po
straně: "K.u.k. Hofsteinmetzmeister Eduard Hauser,Wien."
Náhrobní kaple má tři masivní oblouky a dvojité schodiště, každé s deseti
schody. Příchod na obě schodiště býval uzavřen dvěma řetězy dole a kovovými
závorami nahoře. Vzadu při stěně je socha Ježíše na kříži v nad-životní
velikosti a na stěně za ní modro-zlatá barevná mozaika s dvěma modlícími se
anděly nad křížem a čtyřmi postavami svatých kolem kříže. Na rozích střechy
kaple dnes zůstal z modlí-cích se mnichů už jen jediný. Sochy mnichů vysoko na
nebi vyvolávaly vážnost u každého, kdo se zastavil před tímto místem. Přední
masivní oblouk vpředu nesou dva silné sloupy s kovovými ozdobami formy kruhu a v
nich modrých křížů. Nahoře na oblouku je vytesané místo štítu, snad zde býval
nějaký erb. Dnes je prázdné. Hlavní nadpis pod obloukem "Familie HALBMAYR" uvádí
jména rodu. V první řadě jsou jména obou synů: Josef Halbmayr (geboren
12.11.1846, gestorben 20.2.1903), Max Halbmayr (geboren 17.12.1854, gestorben
4.7.1903), jejich rodičů - Josef Dionýs Halbmayr (geboren 10.3.1813, gestorben
2.10.1879) a Louise Halbmayr (geboren 10.2.1817, gestorben 4.9.1895), v druhé
řadě jsou jména rodičů matky – Johann A. Klinger (geb.1779, gest.1858), Anna
Klingerová (geb.1783,gest.1829), třetí je Marie Halbmayrová (geb.1848,
gest.1864), zřejmě dcera J.D.Halbmayra, která zemřela v 16 letech. Čtvrté jméno
je Franziska Lindt, verw. Halbmayr, bez dat.
Villa Luginsland – dnes Lil
Královskou vilu LUGINSLAND včetně okolních parkových úprav zdědilo v roce 1903
podle testamentu zemřelého velkoprůmyslníka Maxe Halbmayra město Mariánské
Lázně. Původně tu chtěl Max Halbmayr vytvořit svoje "Buen Retiro" (po vzoru
stejnojmenného historického madridského paláce z roku 1631) a zde dožít. Vila
pak měla sloužit k ubytování královským hostům, panovníkům a boháčům, pokud by
chtěli to nejluxusnější bydlení a měli na to. Exteriér vily nebyl nijak
monumentální, ale interiér byl přepychový a překonávající všechny vymoženosti
své doby. Vila měla 12 přepychových pokojů se skvostným vybavením nábytkem,
zavedenu elektřinu, vodovod, telefon atd. Takový nádherný interiér sliboval
nejvyšší pohodlí budoucím hostům-panovníkům.
Sepsání závěti u 48letého milionáře bylo motivováno spíše náhlým skonem svého
bratra Josefa Halbmayra (zemřel v únoru, Max v červenci 1903) než racionální
úvahou. Oba zůstali bezdětní a Max proto rozhodl po bratrově smrti, že odkáže
vilu městu. Nadto odkázal v hotovosti 60 000 rakouských korun k udržování vily
po jeho smrti. Zřejmě však nečekal, že ho mozková mrtvice skolí tak náhle a tak
brzy. Dědictví doprovázel přáním, aby knížecí vila sloužila královským hostům.
Vilu s takovou funkcí nemělo žádné lázeňské místo v Evropě.
Villa LUGINSLAND se stala raritou Mariánských Lázní. Na paměť setkání panovníků
byla uvnitř – a to ještě po druhé světové válce - pamětní deska s reliéfy
rakouského císaře Františka Josefa I. a anglického krále, nazvaná "Setkání dvou
monarchů". Vila kupodivu zůstávala od roku 1903 stále majetkem města až dnešní
doby bez ohledu na střídající se politické režimy, od rakouského přes
československý-prvorepublikový, nacistický, komunistický. Využívání interiéru se
měnilo, např. za socialismu tu bývaly nějaký čas kanceláře hotelu Cristal.
Po druhé světové válce došlo k totálnímu přejmenování názvů domů v Mariánských
Lázních a také Luginsland se změnil na "L.I.L." neboli "Look Ins Land". Když v
květnu 1947 navštívil Mariánské Lázně prezident ČSR dr. Eduard Beneš s chotí
Hanou, bydleli řadu dnů v Lilu a na její věži visela po celou dobu pobytu
prezidentská vlajka. Na paměť pobytu bylo vydáno album s fotografiemi z doby
návštěvy prezidenta dr.Beneše. Mezi nimi je i foto horolezeckého vztyčování
prezidentské vlajky na věž Lilu. Za Benešova pobytu se Hlavní třída nazývala
Benešova třída.
Griebens-Reiseführer Band 42 "Marienbad, Bad Königswart und Umgebung",
19.Auflage, Berlin 1927
Osídlenci venkova v naší oblasti tvořili:
1. drobní zemědělci z jižních Čech, zvyklí hospodařit v podhorských podmínkách.
Ti brzy zakládali JZD, vědomi si jejich výhod.
2. čeští osídlenci, přicházející ze sovětské Volyně, obhospodařovali menší
výměry půdy pro samozásobitelské hospodaření (existoval lístkový potravinový
systém).. Mnozí byli příslušníky československé východní armády s mnoha
vyznamenáními v bojích za druhé světové války.
3. ve Třech Sekerách a Hutích se usadili potomci českých exulantů ze Slezska
4. velký podíl osídlenců, kteří tu zabrali usedlosti, byli bývalí deputátníci,
pomocní dělníci z různých koutů Čech. Často šli hospodařit na usedlost, protože
tam byl pěkný pár koní. Ale většinou nebyli zvyklí na samostatnou práci a mnozí
byli v nedobrém zdravotním stavu, postiženi nemocí, zraněním, ale i životní
bídou.
5. v Milíkově a v Mokřině se usídlili východní Slováci a lidé z Podkarpatské
Rusi, zvyklí na extenzivní formy hospodaření, pastevčení či práci v lese.
Nabrali si usedlost, ale pak šli dělat na státní statky nebo k lesům.
6. zůstali tu i místní obyvatelé ze smíšených manželství a něco antifašistů
7. nakonec přišlo mnoho lidí nejrůznějšího původu – vězňové z koncentračních
táborů, letci ze západní naší armády, vězňové a nasazení v německých městech,
ale i různí řemeslníci, kteří si vzali usedlost a později se vrátili ke svému
řemeslu (řezník, truhlář aj.)
8. v padesátých letech přicházely skupiny cikánské, vcelku poctiví, ale zvyklí
žít jiným stylem. Pracovali většinou jako dělníci na Státních statcích a jejich
potomci splývali s ostatním obyvatelstvem.
V letech 1952-1953 se rozvinula akce dosídení pohraničí a ONV Mariánské Lázně
nabízel byty v místech, kde již byla JZD. Podmínkou bylo, aby se posílil venkov.
V letech 1952-53 existovala tato JZD: Stanoviště, Mni-chov, Babice, Vlkovice,
Velká Hleďsebe, Mrázov, Valy, Tři Sekery, Stará Voda, Dolní Žandov,. Úbočí,
Trstenice.
Na Plánsku byla JZD Planá, Chodová Planá, Horní Jadruž, Svatý Kříž, Zadní
Chodov, Svahy, Otín, Kříženec, Lestkov, Hanov a Brod nad Tichou. Zakládala se
právě JZD v Sítinách, v Drmoule, ONV usilovalo o prosazení JZD v dalších obcích.
Těžko to šlo především tam, kde byly obce nedosídlené a většina půdy ležela
několik roků ladem. Pokud přišel nový zájemce, stávalo se, že brzy obec opustil.
Stabilizovaných JZD bylo na okrese Mariánské Lázně několik: ve Stanovišti, v
Mnichově, v Dolním Žandově, v Úbočí, v Trstěnicích a v Zadním Chodově, také v
Otíně. To byly právě obce, které už byly celkem dosídlené a právě oněmi
zemědělci z jižních Čech.
Ostatní družstva byla "úpadková" – mohla existovat pouze se značnou finanční
podporou z okresu. Příčiny nebyly v lidech nebo v jejich snaze hospodařit raději
individuálním či kolektivním způsobem, ale jednalo se o obce s roztříštěnými,
svahovitými pozemky, již dříve vyčerpanými, nebo o malá osídlení a o nepříznivé
klimatické podmínky. A tak většinou od založených JZD nebo od individuálně
hospodařících rolníků přejímaly veškerou půdu v letech 1953-1963 Státní statky.
V roce 1952 existovaly na okrese Mariánské Lázně STÁTNÍ STATKY v Kynžvartě, ve
Třech Sekerách, na Manském dvoře, v Nahém Újezdci, v Číhané, ve Svatém Kříži, v
Chodové Plané, v Plané, v Týnci, v Boněnově, v Hostíčkově. V roce 1958
existovalo ještě městské hospodářství v Úšovicích – menší komunální nebo správní
hospodářství a hospodářství vojenských újezdů. V této době existovala na okrese
Mariánské Lázně pouze jedna neosídlená obec, která však plně stála – Výškovice.
Zde se přes léto zdržoval pasák, který pásal statkové ovce.
Velké množství půdy leželo v okrese ladem, buď z usedlostí, které nebyly vůbec
osídleny, nebo tam byl zájemce, ale hospodářství různým způsobem opustil.
A tak zůstávalo stálým problémem Okresního národního výboru Mariánské Lázně, jak
obdělat ladem ležící půdu. Některou půdu převzala v obcích družstva. Proto byla
snaha založit je všude, kde to jen trochu bylo možné. Část půdy ladem ležící
přebíraly Státní statky. Ale část půdy se snažil obdělat ONV sám pomocí tehdy
existujících STS – strojně-traktorových stanic. Byly ve Velké Hleďsebi, v Plané,
ve Svatém Kříži, v Lestkově. Tehdejší zemědělský referent Jaroslav Štefan
nabízel půdu kde komu, aby si ji vzal do vlastní režie.
Roky 1951-1955 byly vysloveně nepříznivé, v zimě leželo kolem Mnichova mnoho
sněhu a zůstávalo až do května, jaro bylo studené a suché, do senoseče pršelo.
Sehnat na zimu píci pro dobytek bylo velice obtížné. Doporučovali jsme sušit
pící na sušácích, dělat siláže a senáže. Rok co rok byly zvyšovány příděly
strojených hnojiv. Byly pořádány družstevní školy práce.
Stále více se však ukazovalo, že udržet JZD bude těžké. Zemědělci v některých
obcích přímo přecházeli z JZD do státních statků. Nebo byli začleňováni do
státních statků pracovníky STS. Byl to obtížný vývojový proces, dokončený za
jiných podmínek, kdy byl zrušen okres Mariánské Lázně v roce 1960 a vznikly nově
uspořádané okresy, především Cheb a Tachov.
Je to jen stručný přehled, ale jsou to osudy živých lidí, kteří sem přicházeli
po válce a byla to tvrdá a namáhavá práce, všechny pak spojovala láska ke
krajině, kde příroda nedá člověka nic zadarmo. Celou tu dobu líčí film "VES V
POHRANIČÍ", natočený ve Výškovicích a na polích kolem Chodové Plané. Přicházeli
sem lidé různého ražení a vedle oněch "zlatokopů" se zde usídlili poctiví, a
jejich děti a vnukové obdělávají půdu a jezdí na traktorech na jejich bývalých
polích. Ta starší průkopnická generace pomalu odchází.
NOVÁK Jiří Dr. "Jednotná zemědělská družstva na Mariánskolázeňsku", vyšlo v oběžníku .HAMELIKA č. 21/1980 (30.11.1980), KaSS
Mariánské Lázně
Dr. NOVÁK byl v letech 1952-1960 zaměstnancem Okresního národního výboru v
Mariánských Lázních a aktivistou okresního výboru KSČ. Jeho vzpomínky ze
zemědělského referátu doplňují prázdná místa v historii okresu Mariánské Lázně v
posledním desetiletí existence okresu. V letech 1949-1960 byl okres Mariánské
Lázně nejrozsáhlejší a patřilo k němu také Plánsko. 1.července 1960 byl okres
Mariánské Lázně zrušen a rozčleněn do okresů Cheb, Tachov, Sokolov a Karlovy
Vary. Novákovy zápisky nebylo už bohužel možno s autorem upravit, doplnit a
vylepšit. Snad i tak poslouží jako jiný pohled do málo vzdálené, již uzavřené
historie.
Okresní národní výbor Mariánské Lázne v letech 1952-1960
V těch letech měl ONV Mariánské Lázně toto obsazení:
Předseda ONV: Vašíček (později Kozlík), náměstek předsedy ONV (1958) Rudolf Ubl
Správní a kontrolní odbor: Lukeš, Drahorád
Osobní a kádrové oddělení: Doubková
Finanční odbor: Neustupný, Stehlík, Kheil, Neubauer
Odbor výkupu: Kulhánek, Staňková
Odbor zemědělský: Hůla, Karel Čapek, Pýcha, Jaroslav Štefan (později byl
mechanizátorem) – referenti se střídali
Zootechnici: Hezina, Darda, Pavliš
Okresní veterinární lékaři od roku 1953 (předtím okresní lékař Šveřepa) : MVDr.
Jiří Novák, sekretářka Anna Chocholoušová, MVDr. Jan Frýba, MVDr. Ladislav
Hatina, MVDr Ladislav Němeček (+ 1975), MVDr Ladislav Rieger, MVDr Kubala (na
Plánsku). V Plané (pod roku 1949 pod okresem Mariánské Lázně) byl od roku 1945
doktor Švec (bydlel u nádraží), od roku 1953 doktor Boudný, předtím tu byli dva
veterinární lékaři. Kol 1955 přišel MVDr Miloš Hlaváček. - Zemědělským
referentem na "kraji" - KNV Karlovy Vary byl Beneš.
Ostatní zaměstnanci ONV: Slavík, Doubek (v Plané), Vavřík aj. - OV KSČ – okresní
tajemník: František Staněk, další tajemníci: Kadeřábek (kol 1958 jako zemědělský
tajemník), Hrádek. - Na VB (Veřejná bezpečnost) byl zemědělským referentem
Kalivoda, později Ježek (působil po 1960 v okrese Tachov).
Zemědělství na Plánsku 1953-1958
Na Plánsku jako části okresu Mariánské Lázně byli dva veterinární lékaři.
CHODOVÁ PLANÁ
Zde byl Státní statek i JZD. Státní statek vlastnil objekty někdejšího dvora
(mezi kostelem a pivovarem). V porodnici tu hynula telata na coli infekci. Byl
tu klecový odchov telat. JZD si postavilo vlastní kravín východně za obcí směrem
k cihelně.
ZADNÍ CHODOV
Zde fungovalo prosperující JZD a mělo několik adaptovaných objektů ve vsi.
BONĚNOV
Zde bylo jedno hospodářství Státních statků, které mělo objekty i v Hostíčkově a
patřily sem i dnes zaniklé Výškovice. Nad Boněnovem byly tehdy vystavěny veliké
ovčíny, kde bylo umístěno 3 500 ovcí. Byly to ovce různých druhů a prováděly se
pokusy o šlechtění. Skončily v důsledku parazitárních nemocí tragicky
(strongylosa)
Ukázalo se, že není dostatek vody. Celé stádo zčásti vyhynulo, zčásti muselo být
vybito. Později se zjistilo, že kolem ovčín vedl v zemi vodovod z vodárny !
Na počátku v obci byly ustájeny krávy vpravo od silnice při vjezdu do vsi a
poněkud níže vlevo koně. Zde byly též kanceláře statku a ke statku patřil i
Hostíčkov a Výškovice. Zde byly paseny přes léto ovce. Byly tak ještě některé
statky a obec byla typická okrouhlice.
Část ovcí mělo toto hospodářství Státního statku také v Michalových Horách.
MICHALOVY HORY
Zde byly ovce umístěny v bývalé přestavěné stodole na druhé straně silnice
naproti kostelu. Bylo tu též několik drobných chovatelů a rolníků-kravičkářů.
V obci měl příbuzné prezident Antonín Zápotocky, sestru a vnuka a tak se m
dojížděl.
VÝŠKOV
Zde fungovalo zaostávající JZD, které mělo kravín ve velkém statku před vsí,
když se přijíždělo od Plané. Vlevo v jedné chalupě byl zřízen odchov kuřat.
PLANÁ
Státní statek býval v Karlíně (byl to bývalý panský dvůr) a pak kravíny za
Smetanovou ulicí. Úpadkové JZD Planá mělo nově postavené kravíny, adaptované ze
stodol nad městským rybníkem. Měli sklady pícnin a kovářskou dílnu. Členové JZD
bydleli většinou kolem náměstí Dukelských hrdinů.
Dělal jsem aktivistu ve vesnické organizaci KSČ, později jsem s nimi
spolupracoval jako funkcionář ROH, ale to již byli všichni zaměstnanci Státního
statku. Předsedou vesnické organizace JZD byl tehdy kovář Havrila.
U zámku, kde byla posádka Pohraniční stráže, byly objekty a hospodářství PS a o
hospodářství se tam staral kapitán Pečený.
TÝNEC
Zde byl státní statek v bývalém dvoře a uvnitř dole ve vsi bylo hodně
zaostávající úpadkové JZD.
OTÍN
Zde bylo dosti silné a poměrně prosperující JZD. Postavilo si poměrně dobře celý
komplex objektů nad silnicí nade vsí.
KŘÍŽENEC
Zde bylo JZD, které nebylo ani vynikající ani zaostávající. Kolem roku 1958 zde
už byl Státní statek. Několikrát jsem sem zajel jako aktivista vesnické
organizace.
VYSOKÉ JAMNÉ
mělo soukromě hospodařící rolníky.
LESTKOV
Zde bylo spíše slabé JZD s různými objekty v obci a nad hřbitovem se tehdy
stavěly nové stáje.
HANOV
Málo osídlená vesnice měla JZD a jezdil jsem sem jako vesnický aktivista. V roce
1960 tu byl už Státní statek. (1958 – JZD III.typu, 284 ha zem.půdy, zaměřené na
živočišnou výrobu)
BOUDY a ZLIV
Zde bylo několik objektů statků, byl jsem tam jen jednou ve vánici a GAZ nám
uvízl v závějích (1962).
SVAHY
měly dost silné JZD, kravíny měly v jednom statku a celkem dobře adaptovaly
vepřín ze stodoly na hluboké podestýlce. Zde byla dobrá stranická spolupráce,
dobrý kolektiv lidí. Předsedou vesnické organizace KSČ byl Korous, předsedou JZD
byl Provazník a veřejně pracoval učitel Veverka, s který jsem už předtím
spolupracoval ve vesnické organizace v Dolním Žandově. V místní vesnické
organizaci jsem pracoval jako aktivista a zajišťoval v družstvu také žně.
DOLNÍ JADRUŽ
Zde byli soukromě hospodařící rolníci.
HORNÍ JADRUŽ
Zde pracovalo prosperující JZD a učil jsem tam na družstevní škole práce. JZD
mělo nově postavený kravín a vepřín ze staré stodoly, kde úspěšně provádělo
výkrm vepřů na hluboké podestýlce. (Nečas)
SVATÝ KŘÍŽ
měl úpadkové JZD a objekty Státních statků – stáje vybudované nad vsí. Později
zde byly statkové dílny. (1958 – nově ustavené JZD III.typu, 478 ha zem.půdy,
středisko STS)
NEBLAŽOV
Bylo tam JZD, ale já jsem tam nikdy nebyl. (1958 – JZD III.typu, mělo 25 členů,
v roce 1957 byla pracovní jednotka 23 Kč!)
NAHÝ ÚJEZDEC
měl Státní statek v bývalém panském dvoře vedle zámku. Zámek později vyhořel a
byl rozbourán. Bylo tu i JZD, celkem prosperující.
Řídil je a po stránce hospodářské radil Paulus, patronát nad JZD měl doktor
Hatina. Propagovali tehdy studený odchov prasat a chov přeštických prasat.
VYSOKÉ SEDLIŠTĚ
mělo JZD a objekty byly v obci pod kostelem. Vzadu v Dolním Sedlišti byly
objekty Státního statku.
BROUMOV
Bylo tam několik "kravičkářů" a také v té době pastevní dobytek Státního statku.
KYJOV
měl několik soukromě hospodařících sedláků.
BROD nad Tichou
Bylo tam JZD a mělo postavený betonový vepřín pod železniční stanicí. Stavba
byla vlhká a prasata tam hynula. Nyní je vepřín rozbourán a zmizel. (1958 – JZD
III.typu, 365 ha zem.půdy)
DOLNÍ KRAMOLÍN
měl hospodářství státního statku v bývalém klášterním dvoře, kde byly chovány
krávy a ovce.
PÍSTOV
byla obec celkem neosídlená a v jednom hospodářství byl statkový dobytek.
V letech 1952-1953 měl MVDr. Jiří Novák vlastní obvod s vesnicemi:
ZÁVIŠÍN a ZÁDUB
se soukromě hospodařícími rolníky – v Závišíně Dražan, Ptáček, v Zádubu Medal.
STANOVIŠTĚ
mělo dosti silné družstvo (Choděna?)
ÚŠOVICE
Zde byl městský statek a vojenská výkrmna prasat
RÁJOV
měl soukromé rolníky, později založeno JZD a vystavěny objekty vzadu za vsí
napravo od staré silnice.
MNICHOV
měl silné JZD, byl jsem tu patronem a aktivistou vesnické organizace KSČ.
Objekty stály na konci vsi za kostelem, kde bylo bývalé klášterní hospodářství,
později uzavřeny a postaveny nové objekty. Pod vsí byl mlýn, kde byly ovce.
(1958 – JZD III.typu, 254 ha zem.půdy, plán počítal se soustředěním na
živočišnou výrobu)
ČÍHANÁ
měla objekty Státního statku, ale vesnice se rozpadala.
MRÁZOV
1958 se uvádí JZD III.typu, se zaměřením na pastvinářství, pracovní jednotka
dosahuje 19 Kč.
BEZVĚROV
V říjnu 1958 založeno JZD III.typu úsilím rolníků Molnára, Kováče, Vandlíka a
Priškiny, výměra 110 ha zem.půdy, dalších 32 ha se chystá k převzetí od Státních
statků. Nové JZD mělo svedeno 66 dobytčat, z toho 23 dojnic. Připravovala se
stavba stájí pro 60 krav, vepřína pro 40 prasat, drůbežárny pro 200 slepic.
Předsedou JZD byl Matěj Kováč, který se sem přistěhoval s rodinou v roce 1954 z
okresu Hurbanovo z Nitranského kraje. Zprvu pracoval jako samostatně hospodařící
rolník.
BABICE
měly JZD silně úpadkové, bez pracovní jednotky a bylo stále předmětem jednání
ONV, byli tak též soukromě hospodařící rolníci.
POUTNOV
poblíž železniční stanice dva soukromí rolníci.
SÍTINY
měly soukromé rolníky a měl jsem úkol založit tu JZD. (1958 – JZD III.typu, 242
ha zem.půdy, zaměřeno na živočišnou výrobu, právě se dostavoval kravín pro 100
dojnic)
VLKOVICE
byly tam objekty Státního statku na bývalém dvoře a několik soukromníků.
HORNÍ KRAMOLÍN
Statek měl stáj a bylo tu několik soukromníků.
SLUŽETÍN
Byli tam soukromníci.
VELKÁ HLEĎSEBE
měkla Státní statek za viaduktem na místě starého dvora a JZD mělo novou stáj za
vsí směrem k Hamrníkům.
HAMRNICKÝ DVŮR
Státní statek hospodařil v objektu bývalého klášterního dvora a ve vsi bylo
několik soukromníků.
STARÁ VODA
mělo JZD s kravínem a novým vepřínem a v Sekerských Chalupách byli soukromníci.
(1958 – JZD III.typu, 542 ha zem.půdy)
KYNŽVART
Státní statek měl dvůr u zámku.
VALY
měly úpadkové JZD, kde byla krmena prasata Šurikovovou metodou,. Kuřata uhynula.
DOLNÍ ŽANDOV
měl velké JZD a v Horním Žandově bylo několik soukromníků. Obec Brtná byla
opuštěná, bydlelo tam jen několik zaměstnanců správy.
ZAJEČÍ DVŮR
u trati měl zaveden chov koní (snad i v Manském dvoře).
ÚBOČÍ
1958 se uvádí JZD III.typu, 394 ha zem.půdy a pracovní jednotka dosáhla 22,30 Kč
včetně naturálií.
MILÍKOV
V Milíkově a v Mokřině byli soukromě hospodařící rolníci (Mokřina – z východního
Slovenska).
MALÁ ŠITBOŘ
1958 se uvádí JZD III.typu, 230 ha zem.půdy, s převažující rostlinnou výrobou.
TŘI SEKERY
Zde byla farma státního statku (1958 – JZD III.typu, 261 ha zem.půdy, 39 členů
JZD, v obci továrna HAMIRO).
Strojně traktorová stanice na Plánsku
STS měla na Plánsku tato střediska: Lestkov, Týnec, Planá, Chodová Planá, Svatý
Kříž. S JZD obdělávala půdu na základě výnosových smluv a se Státními statky na
základě smluv. V Lestkově mělo středisko STS devět kolových traktorů Zetor a
jeden pásový traktor.
Každou stanici vedl brigadýr a dále tam byla vždy hospodářka a agronom. Denní
úkol traktoristy bylo zorat 12 hektarů půdy a jejich mzda se pohybovala do 2 000
Kčs.
Při reorganizaci okresů v červenci 1960 bylo zrušeno ředitelství STS ve Velké
Hleďsebi, jak mi potvrdil bývalý ředitel STS Hurajčík.
Zemědělská situace na Plánsku 1952-60
Situace v zemědělství na Plánsku v letech 1952-1956 byla poněkud lepší než v
ostatních částech bývalého okresu Mariánské Lázně . Roky 1952 až 1954 byly
vysloveně studené roky a ve vyšších polohách okresu Mariánské Lázně zapadlo na
podzim 1953 obilí sněhem.
Na jaře bylo vždy nejdříve sucho a pak o senoseči začaly deště. Tím se stalo, že
na jaře příštího roku v okresu Mariánské Lázně dobytek umíral hladem.
Na Plánsku tyto problémy nebyly. Jednak jsou zde obce o nižší nadmořské výšce a
obilí dozrávalo dříve, ale i usedlosti o lepší bonitě půdy – statky z dřívějších
dob lépe vybavené. I po druhé světové válce tu bylo celkem souvislé osídlení
plánských vesnic. Plánsko lze dělit na tyto geografické oblasti:
I. obilnářská oblast
Sem patřily tyto obce či dvory: Karlín, Dolní Jadruž, Kyjov, Zadní Chodov, Horní
Jadruž, Nahý Újezdec, Neblažov, Týnec, Svahy, Boudy, Zliv, Otín, Stan, Vysoké
Jamné, Chodová Planá, Svahy.
V Karlíně, v Nahém Újezdci a v Týnci byly státní statky a hospodařily na
bývalých panských dvorech. Také v Chodo-vé Plané byl státní statek.
Prosperující JZD měly obce Zadní Chodov, Horní Jadruž, Svahy Otín, méně
prosperující obce Nahý Újezdec, Týnec, Chodová Planá, tj. tam, kde míval lepší
půdu velkostatek.
Soukromě hospodařící rolníci byli v obcích Dolní Jadruž, Kyjov, Vysoké Jamné.
Vesnice Boudy, Zliv, Stan byly málo osídlené a pro hospodářství bezvýznamné.
O vstupu rolníků do družstev v obcích, kde dosud JZD nebyla, se nehovořilo,
neboť sedláci stačili zřejmě plnit nemalé zemědělské dodávky.
II.přechodná oblast (mezi obilnářskou a pícninářskou)
Území rozbrázděná velkým množství údolí, kde původně bývaly žírné louky, po
válce však již silně zamokřená a neudržovaná; ostatní orná půda většinou v
kopcovitém terénu, políčka, oddělená od sebe svahovými mezemi, zarostlými
vysokými křovinami – to byl terén pro tehdejší možnosti velkovýroby špatně
obdělávatelný.
Zde byly prováděny velké a nákladné meliorační práce až za éry státních statků,
tj. po roce 1962 a prováděly se dodnes (tj. celá 60. a 70. léta).
Do tohoto okruhu patřily obce: Planá, Výškov, Michalovy Hory, Kříženec, Lestkov,
Boněnov, Brod nad Tichou, Svatý Kříž neboli Újezd svatého Kříže, Dolní Kramolín.
V Boněnově a v Dolním Kramolíně byly státní statky, v Plané, Výškově, Kříženci,
Lestkově, Brodě nad Tichou, ve Svatém Kříži byly již roku 1952 JZD, ale většinou
tzv. "zaostávající". V Michalových Horách byly ovce státního statku, které
vypásaly prostory.
III. pícninářská oblast
Sem patřily prostory kolem Pístova, Výškovic, nad Boněnovem, Hostíčkov, Hanov.
Zde hospodařily Státní statky a používaly prostory k extenzivnímu hospodaření,
většina území kolem Boněnova byla vypásána ovcemi. Ale zde byl problém, jak
zajistit ovcím na zimu krmení. - Sem možno počítat i okolí Broumova a tu zde
státní statek užíval k pastvě.
Technické vybavení zemědělství na Plánku 1945-1960
Soukromě hospodařící rolníci si většinou zabírali usedlosti o rozloze 14 až 25
hektarů půdy. V usedlostech býval pár koní a několik povozů, pluhy, válce,
brány, secí stroj, travní sečka, žací stroj (většinou samovazač), mlátička,
řezačka na krmení, někdy i fukar na obilí Stáje bývaly vybaveny napáječkami.
Velkostatky, panské dvory a později Státní statky hospodařily na 100 až 500
hektarech orné půdy. Zde bylo kolem deseti párů koní (voli se po druhé světové
válce již nepoužívali). Zde byly patřičné vozy, pluhy, několik secích strojů,
brány a válce, někdy traktor, občas orání parním pluhem, řada travních seček,
někdy pohrabovač, samovazače, velká parní mlátička s lisovačem slámy, zařízení
na mletí obilí (šrotovadla) a přípravu krmných směsí, někde byly i silážní jámy
a stáje vybaveny napáječkami.
Vybavení JZD v letech 1952-1960
Zde se zásadně měnil způsob hospodaření. JZD uzavíralo smlouvy se strojně
traktorovou stanicí na obdělání půdy a na sklizeň. STS byla vybavena traktory,
pluhy a závěsným nářadím, též rozmetači strojených hnojiv.
Závěsné nářadí za traktory jako brány, secí stroje, se používalo v sériích. Ale
setí si někdy JZD zajišťovalo samo pomocí secích strojů tažených koňmi.
Pro sklizeň sena bylo též používáno někdy traktorů a někdy pohrabáčů tažených
koňmi. Problémem bylo, jak seno dosušit a proto se začalo k dosušování používat
větráků.
Sklizeň obilí byla zajištěna kombajny a nový problém byl, kde obilí po
kombajnové sklizni dosušit a uskladnit.
Při pěstování a sklizni okopanin tam traktorové stanice zajišťovaly většinou
pouze přípravu půdy. Technologie zůstala stejná jako v předchozí době. Někde
bylo již vyvinuto nářadí k sázení a okopávání brambor (stroje) a k vyorávání se
používal "čert" (vyoravač).
V živočišné výrobě došlo za podpory státu k zaměření na velké kravíny. Buď byly
adaptovány stáje staré nebo postaveny nové, většinou kravíny. Vybavení byly
napáječky. Dojících aparátů se začalo používat v masovém měřítku až později. Při
těchto stájích bylo více či méně dokonalé zařízení na přípravu krmiv.
Doporučovalo se tehdy "zchutňování slámy". Pro výkrm mladého skotu se používalo
ještě starých stájí.
Chov vepřů měl problémy. Vepři byli odchováváni jednak ve starých vepřínech nebo
se stavěly nové vepříny betonové, které však nevyhovovaly. V JZD v Nahém Újezdci
propagovali studený chov vepřů, v Horní Jadruži zase prováděli celkem úspěšně
výkrm vepřů na hluboké podestýlce v adaptované stodole.
Pro chov slepic byly stavěny montované drůbežárny (vždy pro 200 slepic) a takové
drůbežárny stály v Plané za hřbitovem. Pro odchov kuřat se někdy používalo
bývalých obytných místností, např. ve Výškově.
Při vstupu do JZD předal družstevník družstvu půdu, dobytek, stroje a někdy i
své hospodářské budovy. Ponechal si pro záhumenkové hospodářství – pouze O,5
hektaru půdy (ale někdy tato plocha přesahovala daleko přes hektar!), jednu
krávu, dvě prasata a drůbež. Základem jeho existence a přežití bylo záhumenkové
hospodářství a odpracované PJ (=pracovní jednotky) v JZD.
Počet odpracovaných jednotek byl různý: v živočišné výrobě to bývaly dvě PJ
denně. Plat předsedy JZD nebo účetního JZD činil ročně kolem 600 pracovních
jednotek.
Odměna za pracovní jednotku byla různá. Skládala se ze zálohy, naturálií a
doplatku. Většinou se pohybovala kolem 6 Kč, v prosperujících JZD dosahovala
(záloha i doplatek) někdy až 20 Kč a mimo to ještě byly naturálie.
V zaostávajících JZD bylo problémem vůbec sehnat někde peníze na pracovní
jednotku. V takových případech většinou vypomáhal stát. V JZD, která si
vybudovala pevné finanční základy se později družstevníci sami zbavovali
záhumenek a záhumenkových krav.
V úpadkových JZD zůstávalo základem existence lidí záhumenkové hospodářství.
Proto družstevníci uvítali, když bylo družstvo nakonec předáno Státním statkům,
protože tím se stali zaměstnanci statku se stálým platem za vykonávanou práci.
Hospodaření státních statků, zvláště když statky převzaly velké množství nikým
neobdělávané půdy, ležící ladem, nebo hospodářství v obcích, kde bylo málo lidí,
mohlo přežívat pouze za silné finanční podpory státu.
Státní statky na okrese Mariánské Lázně měly ředitelství v Mariánských Lázních v
domě na Chebské křižovatce. Na Plánsku měly Státní statky tato hospodářství:
Dolní Kramolín, Chodová Planá, Karlín, Nahý Újezdec, Týnec, Boněnov. Po další
reorganizaci bylo vyčleněno ředitelství Státních statků pro Plánsko a umístěno v
Chodové Plané. Později, asi kol 1962 se ještě dále dělilo na ředitelství
Státních statků v Chodové Plané a v Plané.
Politická situace 1952-1960
Ještě v roce 1952 trval lístkový systém prodeje potravin, ale byl uvolněn prodej
některých vybraných potravin (volný byl např. vepřový bůček). V březnu 1953
došlo k úmrtí J.V. Sta-lina a Kl.Gottwalda. Novým prezidentem ČSR se stal
Antonín Zápotocký.
V květnu 1953 přišla nová měna (1 ku 5) a přitom byl zrušen lístkový potravinový
systém. Přichází výzva Antonína Zápotockého, aby se JZD vytvářela pouze tam, kde
jsou k tomu příhodné podmínky. Z toho bylo zřejmé, že dosavadní zakládání JZD
bylo mnohde násilné a prosazované mocí státu.
Došlo ke změnám v orgánech KSČ a v Sovětském Svazu nastoupil do čela Nikita
Chruščev. V letech 1953-1954 byly v zemědělství zaváděny sovětské metody jako
metody Malininové, metoda Šurikova a začalo mocné propagování pěstování
kukuřice. Vše bylo po příkladu Sovětského Svazu, kde začalo obdělávání celin.
Pokračovala aktivita strojně traktorových stanic. Byla nově zakládána některá
JZD. Byl zřízen systém obecních tajemníků. Vznikaly akce na obdělávání volné
ladem ležící půdy.
Léta 1955-1960 probíhala pod heslem dosídlení pohraničí, dokončení vstupu
rolníků do JZD, přichází usnesení vlády o mechanizaci v zemědělství, o
melioracích, o chemizaci s cílem upevnit existující JZD.
(V pohraničí provádějí vojenské útvary pomocí vojáků základní služby akce
demolicí opuštěných stavení, hlavně při silnicích, a někde i celých obcí.)
Některé zážitky dr.Nováka 1952-1960
V říjnu 1952, ve svých třiceti letech, jsem byl určen jako okresní veterinární
lékař do Mariánských Lázní, kde jsem dostal byt a mohl bydlet i s rodinou.
Předtím jsem pracoval jako veterinární lékař v Karlových Varech. Ale tam byt
nebyl a musel jsem život sám bez rodiny. Jako veterinární lékař jsem tam
zajišťoval praxi v 56 vesnicích. Pracoval jsem i politicky, dojížděl na schůze
JZD v Sadově.
V roce 1952 mne doporučil krajský zemědělský referent Beneš do Mariánských Lázní
a tak jsem zakotvil v Mariánských Lázních.
Tehdy se všichni veterináři báli práce v pohraničí. Říkali jsme: "Nejhorších je
prvních deset let, pak si už člověk zvykne", ale jen málo nás zde zakotvilo,
založilo svůj domov a věnovalo své síly pohraničí. Jako okresní veterinář jsem
měl již poněkud menší obvod, tedy pouze 17 vesnic. Ale jezdil jsem i po jiných
vesnicích na okrese, tehdy samozřejmě na motorce. Měl jsem obvod nad Mariánskými
Lázněmi směrem k Mnichovu. A tak jsem dělal nejen veterinárně, ale pracoval i
politicky. Rodina mne celkem málo viděla. Služba byla ve dne v noci, třikrát i
čtyřikrát týdně jsem sedával večerem na schůzích jako patron či aktivista
vesnické organizace KSČ v Mnichově, kde bylo celkem prosperující JZD, dobře
vedené. Přednášel jsem tam i na družstevní škole práce.
V zimě 1952/1953 napadlo mnoho sněhu a nedalo se jezdit na motorce. Muselo se
pěšky. Jednou jsem jel do Poutnova vlakem, abych udělal nějaký případ v
Babicích, a odtud pak šel zasněženou krajinou přes Číhanou do Mnichova.
Samozřejmě na družstevní školu práce jsem přišel už pozdě a zrovna tam seděli
filmaři a chtěli nás nafilmovat. Tehdy na podzim, pamatuji se, bylo v lístkovém
systému uvolněno prodávání vepřového bůčku a vím, jak se o tom bouřlivě
hovořilo, že mohou nyní lidé jíst vepřového masa, kolik chtějí.
Na Štědrý den jsem byl poslán do jedné vesnice za Poutnovem, kde byli ještě
soukromě hospodařící rolníci, většinou volynští Češi. Jeden z nich z
hospodářství utekl a zanechal ve stáji hladový dobytek, celkem 13 kusů.
Co jsem měl dělat ? Rozdával jsem jeho dobytek po vsi, co kdo si vzal. Jeden
jalovici, druhý krávu. A co už nikdo nechtěl, dal jsem poslat na jatky.
Samozřejmě že jsem ke štědrovečernímu jídlu přišel pozdě – bylo to asi 16 km a
musel jsem pěšky.
V květnu 1953 přišla měnová reforma a byl odstraněn lístkový systém. Pro okresní
pracovníky nebylo jaro bez práce. V zemědělských usedlostech soukromě
hospodařících rolníků byla velká nouze o píci. S okresním zootechnikem dr.
Hezinou jsme jezdili s jeho aerovkou po okrese. V okolí Vlkovic ležel venku
zcela vysílený dobytek a tak jsme ho hned podřezávali. Někteří rolníci prostě –
když neměli krmení – vyhnali dobytek do okolí a nechali ho chcípnout.
U cihelny v Chodové Plané se potácel bělouš a my se dlouho rozhodovali, zda ho
máme podříznout. Nakonec jsme od toho upustili. Později jsem se dozvěděl, že
bělouše nakonec koupil doktor Hatina za 100 Kč a bělouš přežil a ještě roky
sloužil.
V JZD byla situace s krmivem lepší, neboť jim okres dodal seno z rezervních
fondů. Ale i to mělo své háčky. Do JZD v Babicích bylo posláno z okresu seno,
aby dobytek nechcípnul hlady. Ale družstevníci se na přivezené seno vrhli a
rozkrádali ho přímo z vozu, i když byl přítomen okresní zootechnik Hezina.
Tehdy vyšla Zápotockého výzva – rozumný čin, aby byla družstva zakládána jen
tam, kde mají k tomu podmínky.
Jaro 1953 bylo opět studené a ještě začátkem červ v Sítinách na polích všechno
zmrzlo. V srpnu pak již padal sníh a stávalo se, že část obilí zapadla. V
Mnichově byla senoseč v srpnu a obilí se sklízelo v září.
Příští zima 1953/54 byla opět těžká. Přišly velké mrazy. Okresním výborem jsem
byl vyslán do vesnické organizace v Sítinách s úkolem, abych přesvědčil lidi k
založení JZD.
Jezdila tam přede mnou řada aktivistů a nikomu se to tehdy nepodařilo. Lidé v
Sítinách mne znali a vážili si mé práce jako zvěrolékaře.
A tak jsem tak celou zimu 1953/1954 jezdíval na schůze. Bylo metr a půl sněhu,
mrazy kolem -30°C. Od státní silnice, kam mne zavezlo auto ONV, jsem chodil
tehdy s předsedou Národního výboru, který tam bydlel zcela sám, přes závěje do
vsi a cestou jsme probírali, jak založit družstvo. Nebyli tam špatní lidé v
Sítinách, vlastně to byli samí chudáci, kteří se v horských podmínkách ve vsi
jakž takž drželi. S nimi jsem trpělivě probíral, jak v družstvu hospodařit a
nakonec jsme JZD založili. Zajišťoval jsem tam i volby do národních výborů.
Jednou v noci jsem tam čekal na auto z ONV a říkal si, jestli nepřijedou, tak tu
do rána zmrznu.
Výzva Antonína Zápotockého byla rozumná, neboť bránila překotnému a hlavně
násilnému zakládání JZD. Družstva pak byla zakládána a stavěna na lepších
ekonomických základech. Mnoho jsme na okrese uvažovali, jak hospodařit. Celá
práce aparátu se vlastně stále točila kolem zemědělství, dělaly se různé pokusy,
doporučovalo se pěstovat topinambury, stavět stáje z lisované slámy solomitu,
pěstovala se kukuřice na Chruščevovy výzvy. Ale neznalosti pracovníků aparátu
byly velké.
Uvažovalo se, jak sklízet seno i na sušácích, vždycky na jaře bývalo sucho,
tráva pomalu rostla, senoseč se zpozdila a opak do toho pršelo.
Ale byly i dobré výzvy jako dojení metodou Malininové, nebo krmení prasat
Šurikovovou metodou.
Spousta půdy ležela ladem byla tak vymrskána, že po zorání a zasetí obilí vůbec
nevyrostlo.
Tehdy již působila Strojně traktorová stanice ve Velké Hleďsebi, vedená
ředitelem Hurajčíkem. Dodnes na tyto doby spolu vzpomínáme. Pastviny byla
zamořeny parazitárními chorobami jako strongylosou a motolicí. A tak jsem jezdil
léta až do roku 1957 po družstvech a na družstevních školách učil družstevníky,
jak hospodařit. Navázali jsme spolu dobré kontakty, rád vzpomínám na školení v
Horní Jadruži. získal jsem mnoho dobrých přátel v krajině.
Akce dosídlování pohraničí 1954-1958
Kolem roku 1954 vyšla výzva k dosídlení pohraničí. Bylo adaptováno mnoho domků a
přiděleno novým dosídlencům-dělníkům.
Byla jim tehdy dávána refundace mzdy státem, byl jim zakoupen záhumenkový
dobytek. Podmínkou bylo, že budou pracovat v zemědělství. Šlo o to, podpořit
venkov a družstva dělnickou třídou. Hodně těchto pokusů zůstalo neúspěšných,
neboť do pohraničí přicházeli lidé různého typu a úmyslu. Ale někteří tu
skutečně své domovy založili.
Akci dosídlení pohraničí předcházelo opouštění usedlostí po roce 1945, kdy si
lidé nejprve zabrali majetky a v zimě je pak opouštěli.
JAKÉ BYLY NABÍZENÉ VÝHODY ?
Podle materiálů Okresní dosídlovací komise z roku 1958 se nabízely zájemcům o
přesídlení na venkově tyto výhody:
1. bude jim prodán opravený domek i s hospodářskými budovami za 1500 až 3000 Kč.
Tato částka bude splácena 13 let takto: první tři roky vůbec nic, v dalších
letech ročně 125 Kčs. Nadto stát ještě sleví 500 Kč po pěti letech a po dalších
pěti letech ještě 500 Kč. – Fakticky šlo o dar – při ceně 1500 Kčs za dům bylo
nakonec odpuštěno 1000 Kč!
2. při vstupu do JZD bude vydán zájemci podíl 13 hektarů půdy jako jeho vklad
pro JZD
3. při vstupu do STS nebo Státního statku bude dán bezplatně pozemek 1/2 hektaru
jako zahrada, která nebude zatížena dodávkovou povinností
4. při vstupu do JZD bude přidělena kráva zájemci, která se stane po 5 letech
jeho majetkem
5. novomanželům do 2 let po svatbě bude zakoupena a zdarma věnována kuchyň a
ložnice v ceně 7000 Kč. Pokud by požádali o novomanželskou půjčku bude jim
uhrazena.
6. náklady za jízdné a přestěhování budou uhrazeny státem
7. přesídlenci dostanou brambory, obilí aj. od JZD zálohově na pracovní jednotky
8. přesídlenci do STS z průmyslu budou dostávat mzdové vyrovnání do výše
minulého platu po 12 měsíců u traktoristů, po 9 měsíců u kovářů, po 6 měsíců u
ostatních
9. při vstupu do JZD dostanou zájemci (ze zemědělství) až 2000 Kč, zájemci (z
průmyslu aj.) jednorázový příspěvek do výše tříměsíčního platu v daném JZD.
Okres Mariánské Lázně měl v roce 1958 opraveno 50 domků a do konce roku 1958
mělo být ještě 55 domků opravených.
Další zážitky dr.Nováka
Byl jsem tehdy vyslán jako aktivista do Hanova, což byla obec málo osídlená,
vesnická organizace měla pár členů,. Vedl jsem za ně základní evidenci, psal
zápisy ze schůzí a zajišťoval přijímání nových členů KSČ. Pamatuji se na případ
vstupu do KSČ mladého dělníka. Znal jsem ho už jako malé ušmudlané dítě, když se
svou matkou – svobodnou matkou – bydleli společně s partou Slováků v ratejně na
velkostatku za války, kde jsem byl i já tehdy na práci. Dělník se jmenoval Pavel
Holík.
Někdy byla u pracovníku aparátu ONV patrna spíše snaha než odborné znalosti či
zkušenosti, jak provádět zemědělskou politiku a jak radit zemědělcům. Například
přišlo usnesení, že kukuřice musí být zaseta do konce dubna. Byl právě zřízen
systém obecních tajemníků a ti se rozjeli přesvědčit zemědělce, aby podepsali
závazek o kukuřici. Tajemníci vymáhali u zemědělců podpis k závazku zemědělských
dodávek, naprosto nerealizovatelných. Rolníci je přijímali s podezřením.
Dělaly se dva kroky vpřed a krok zpátky. Mně osobně někteří pracovníci aparátu
ONV záviděli politické úspěchy. Bylo to v době, kdy se ještě nehovořilo o úloze
socialistické inteligence. Tvrdili: "Vy jste sice odborníci, ale politicky jste
nula!"
I někteří kolegové na mne sočili, protože měli ještě četné návyky ze soukromé
praxe nebo vyrostli v rodinách středních rolníků – státní veterinární služba se
teprve vžívala.
Na jaře 1954 opět uhynulo mnoho dobytka. Nutil jsem drnomistry, aby svezli
veškerý uhynulý dobytek a abychom se tak vyrovnali s nakažlivými chorobami. Ale
tento dobytek bylo nutno na mrchovišti v Plané zakopat. Protože nebyly pracovní
síly, poradil nám zemědělský referent, abychom si vzali krumpáči a šli si to
vykopat sami. A tak jsem vzal do ruky krumpáč a udělal to.
V červnu 1954 poslal náš tehdejší zemědělský referent Jaroslav Štefan z družstva
dobytek s infekční chorobou "abortus Bang" – nakažlivým zmetáním, na pastvu do
vojenského prostoru nad Kynžvartem. Samozřejmě vojáci nemlčeli a celý případ
bylo nutno oznámit na VB. Odborně jsem musel potvrdit zdravotní stav dobytka.
Taková odborná posouzení mně přinesla ovšem řadu stížností na mne. Tento případ
například musel řešit okresní tajemník František Staněk, tj. že prý jsem
poškodil družstvo. Na to jsem odpověděl: "Tak mi to družstvo dejte na starost, a
uvidíte."
Skutečně jsem se stal patronem JZD v Dolním Žandově a aktivistou vesnické
organizace KSČ zde. Ono šlo spíše o městskou organizaci, protože Dolní Žandov
měl charakter městečka, KSČ měla 30 členů, což bylo na vesnickou organizaci
hodně. Pracoval jsem tam jako aktivista přes tři roky, zajišťoval volby na
národních výborů a byla tu práce značně obtížná, například prosadit volbu
jednotné kandidátky.
Pamatuji se na jednu společnou předvolební schůzi za přítomnosti veřejnosti, na
které měl referovat tajemník František Staněk, ale ten se nemohl dostavit. Jako
zástupce OV KSČ jsem zůstal sám před sálem plným lidí. Nečekal jsem to, na
referát jsem nebyl připraven. Ale i tak jsem se svého úkolu zhostil dobře. Často
se stávalo, že jsem se řádně připravil s referátem na schůzi a pak se ve vsi
lidé nesešli. Kdykoliv jsem se nepřipravil, vždy bylo jednání. A tak jsem dostal
rutinu a praxi aktivisty a řídil jednání ad hoc.
Práci v Dolním Žandově nutno hodnotit kladně, neboť v organizaci byla vedle
družstevníků ještě řada dělníků Nakonec jsem byl hodnocen jako nejlepší
aktivista okresu Mariánské Lázně, ale na takové pocty jsem si nikdy nepotrpěl,
převládaly veterinární povinnosti.
V Dolním Žandově byla v JZD poněkud zvláštní situace. Předseda pocházel z vrstvy
středních rolníků a zaváděl do JZD trochu podnikatelské metody, ale tak, aby pro
něho také vždy něco zbylo. Stačilo dostat do čela JZD starého dělníka-zedníka
Růžičku. ten co měl na srdci to na dlani a dovedl pořádně máknout. Družstvo
klapalo a družstevníci byli spokojeni.
Po příhodě s dobytkem nakaženým infekčním zmetáním jsem funkci okresního
zvěrolékaře předal. Šlo o funkci neplacenou a když se mne nezastal ani krajský
veterinář, třebaže bylo zřejmé, že jsem hájil státní zájem sanitární, rozhodl
jsem se odejít. Funkci převzal můj kolega a s hynutím dobytka se vyrovnal tak,
že drnomistry už neproháněl jako já. Předal jsem mu i služební auto Minor, které
jsem měl při funkci a vrátil se k ježdění na motorce.
Co se týká auta, měl jsem šoféra Hubáčka, zajímavou postavu. Měl jenom starou
selskou postel a hodiny pendlovky. Výplatu vždy ihned propil. Auto potřebovalo
opravy a tak byl šofér nutný. Naše autodílna byla v garáži u mého bytu. A tak
zůstával Hubáček u mne většinou i na stravu.
Po složení funkce jsem pracoval jako obvodní zvěrolékař a jezdil na motorce. Byl
jsem jmenován lektorem zemědělské ekonomiky, což byla novinka. V založené
skupině jsem měl samé špičky ONV a OV KSČ Mariánské Lázně.
Ale přednáška byla jen jedna. Když slyšeli neznámou látku, vyvalili na mne oči a
vícekrát se už nesešli. Jednou v Dol-ním Žandově na výborové schůze, která měla
pěkný průběh, jsme rozdělili úkoly, ale na příští schůze nepřišel nikdo.
Ohlásil jsem to tajemníkovi Františku Staňkovi, ale ten mne uklidnil, že je to
běžná věc při politické práci. Měl povahu s osobním kouzlem, fyzicky hezký,
příjemný, dovedl strhávat svou řečí. Vždycky říkal "Lidé si nedovedou vyřešit
své problémy, mají před domem kaluž a stěžují si, že ji musí obcházet. Stačilo
by vzít lopatu a kaluž zaházet." Vážili si ho, když říkal "řešit přímo
problémy". Na okrese se na Staňka obraceli i nestraníci, pohovořil s každou
obyčejnou babičkou. Vzpomínám, jak jsme diskutovali příčiny francouzské revoluce
a Staněk mi půjčil literaturu k tomuto tématu. Později odešel pracovat na ÚV
KSČ.
Zemědělští straničtí aktivisté měli v letech 1952-1960 těžký úkol. Bylo tu mnoho
neobdělané, ladem ležící půdy, nařízené dodávky byly ve vyšších polohách
naprosto nesplnitelné, byl tu problém zaostávajících družstev, nízké pracovní
jednotky, problém zavádění mechanizace v kopcovitých terénech, problémy
meliorace, chemizace aj., za sebou přicházejících výzev seshora dolů. Ústředí
neznalo konkrétní poměry, běžný hektarový výnos byl 14 – 16 metrických centů
zrna. Na nově obdělávané půdě býval také jen 4 metráky!
Velice komplikované byly vztahy lidí na venkově, zda záhumenky nechat či
odstranit, jaké bude sociální zabezpečení družstevníků ve stáří. Viselo něco ve
vzduchu – první etapa socializace "vstup rolníků do družstev" byla za námi, ale
mnohé se muselo jinak organizovat.
Strana přijímala a vyhlašovala různá usnesení jako zavádění meliorací, chemizaci
v zemědělství atd. Pracovníci ONV pomáhali kopat drenážní příkopy v Drmoulu. Ale
pociťovalo se to jako kapka v moři. V SSSR se obdělávaly celiny.
Výkup dobytka byl nepravidelný, prováděl se vlastně jen na konci roku a porážek
během roku bylo minimum a tím i masa v prodejnách bylo během roku málo.
Ještě v roce 1956 jsem jezdil po družstevních školách v Hor-ním Žandově a Plané,
dělal aktivistu v Dolním Žandově, a už jsem dostával nové úkoly na Plánsku. Jako
aktivista jsem působil ve vesnické organizaci v Plané, kde byl předsedou kovář
Havrila. Dále jsem působil v Kříženci, kde se JZD měnilo ve státní statek, a v
letech 1956-1960 ve Svazích.
Na jatkách v Plané 1955-1978
V roce 1955 jsem se jako obvodní veterinář zhroutil po prochlazení organismu ze
stálých jízd na motorce, a dále vlivem nemocného srdce. Toto zaměstnání jsem
musel ukončit. Stal se zvěrolékařem na jatkách v Plané, kde jsem nastoupil v
říjnu 1955 a zůstal do roku 1978.
První dojmy z jatek byly úděsné. Proto tam žádný veterinář nechtěl. V roce 1955
se tu poráželo na 10 000 zvířat za rok.
Na dvoře jatek bylo stále po kolena bláta, do kterého občas padaly hovězí
čtvrti, vnitřnosti se povalovaly na podlaze porážky, všude nečistota, hromady
odpadků. Každý si dělal co chtěl. Porážka neměla záchod, řezníci čůrali přímo na
porážce. Nebyli to špatní lidé, byli to dříči a pracovali za velmi tvrdých
podmínek. –
Autoritu u nich jsem si získal, až když viděli, že jejich práci ovládám, ať s
nožem v ruce nebo při úklidu.
Některá období nebylo co porážet a vyrábělo se ze soleného masa. Největší nápor
nastal na podzim, kdy zemědělci plnili dodávky.
Dvůr byl plný krav. Většinou to byly kusy tuberkulózní a z masa bylo nutno za
každého počasí venku chorobné změny odstraňovat, někdy i ve vánici a větru. Ani
porážka se nevytápěla. Stáli jsme tu často po kolena v ledu.
Planá měla tehdy vlastní závod masného průmyslu a až po roce 1960 se stala
provozovnou masného průmyslu v Chebu.
Po reorganizaci okresů 1960 jsem též pracoval na Okresním veterinárním zařízení
v Tachově a v roce 1978 jsem odešel do invalidního důchodu.
Doktor Novák a Hamelika
Doktor Jiří Novák, narozený 7.4.1922 v obci Souši u Mostu v rodině učitele, s
rodinou musel opustit 1938 domov a odstěhovali se na Čáslavsko; vystudoval
gymnázium v Čáslavi a v červnu 1945 se přihlásil na vysokou školu veterinární v
Brně, dokončil ji v roce 1951 a nastoupil v Karlových Varech, v letech 1952-60
pracoval na Mariánskolázeňsku. V roce 1968 byl odměněn plaketou ÚV KSČ. Po smrti
své ženy 1970 se sám zhroutil, dostal infarkt a musel do invalidního důchodu.
Aktivně se zajímal o historii Plánska, psal články a svoje paměti. Značně se
věnoval archeologickému sběru v Plané. V letech 1978-1981 se zapojil do
badatelské práce vlastivědného kroužku při KaSS Mariánské Lázně, přispíval do
Hameliky články, většinou z oblasti Plánska. Byl cennou odbornou oporou pro
regionální archeologii.
Protože jsme neznali jeho zdravotní potíže, velice nás zaskočila zpráva o jeho
náhlém úmrtí dne 9.února 1982 v Brně. Zemřel ve věku 59 let. Teprve v nekrologu
v Hamelice č.1 /1982 jsme si uvědomili, jak moc obohacoval náš vlastivědný stůl
v letech 1979-1981, a vzpomenuli nedávných společných výprav na ruinu Boršengrýn
a do okolí tajuplného, podivného dvora Haselhof ještě v listopadu 1981.
1. NOVÁK Jiří MVDr. – pozůstalost
2. "Pojďte do nových domů Mariánskolázeňska" – propagační brožůra Okresní
dosídlovací komise v Mariánských Lázních, 1958
Z dalších mlýnů dosud stojí Bártlův Tabákový mlýn těsně pod Lazurovou horou (Výškov
čp.33). Patřil rodině Flossmannů, měl průtok 0,9 m3/sec, spád 1,5 metru, výkon 9
KS. Na protějším svahu byla kdysi v provozu pila (Brettmühle),ale už po první
válce provoz zrušen. Nová svážná silnice, dnes už asfaltová, nás zavede k ruině
bývalé Hanikovy elektrárničky vlevo (Boněnov čp.51) a k ruině mlýna
Schartelmühle, naposledy sloužícího jako hájenka. Vyhořel někdy počátkem 50.let.
V těchto místech vyvěrají a probublávají v nevýrazném příkopě minerální prameny,
z nichž hlavní je zachycen v sudě a nabízí osvěžení poutníkům i dětem z letního
tábora nedaleko pod názvem ČIPERKA.
Při stavbě své elektrárničky (někdy před rokem 1910) upravil mlynář HANIKA z
Dolního Kramolína divoký vývěr kyselky a dal prý na místě postavit domeček s
nízkým přízemním přístavkem, kde byla dokonce vana ke koupání. Malíř
Schweinitzer z martinovského Rainova mlýna ho vykreslil podle své vzpomínky.
Dnes beze stopy zmizel pavilónek i pramenná koupelna, třebaže u příkopu,
odvádějícím vodu, jsou nepochybné stopy nějaké lidské činnosti.
ČIPERKA dnes nabízí procházejícím poutníkům příjemné osvěžení. Pramen vyvěrá z
dřevěného sudu beze dna a je překryt stříškou. Vydatnost je 6 litrů v minutě,
teplota vody 10°C, obsah volného CO2 je 2200 mg. Ti, kdo o ní vědí, berou si
obvykle s sebou i láhev, aby si v ní vodu přinesli domů. Při setkání u pramene s Franzem Altmannem, majitele bývalého Papírového mlýna v Michalových Horách,
bylo vysloveno varování, že pramen může někdy způsobit průjem. Ale nic takového
jeho pijáci neznají.
Pramen se nazýval Hanikův (HANIKA-QUELLE). Je to možné, protože nedaleká
elektrárnička patřila Hanikovi. Na Schweinitzerově obrázku je však uvedeno jiné
jméno, a to je zaškrtáno. Že by existovalo ještě jiné jméno? V soupisech
minerálních vod se Hanikovo jméno nenachází.
V roce 1958 zkoumal zdejší kyselky tehdejší student (dnes profesor) Miroslav
DOVOLIL. Lokalizoval pramen 16 metrů od mostku "přes odpadní koryto z opuštěného
mlýna". V příkopu vyvěrají další divoké vývěry. DOVOLIL nalezl další železité
vývěry v louce v nejbližším okolí myslivny, ale neměřil je. Zato popsal nikdy
nenalezený minerální pramen, vyvěrající v korytě levostranného přítoku Kosího
potoka, 570 m n.m.; prozradily ho železité sedimenty vysrážené pod vývěrem.
Třebaže se voda kyselky mísila s vodou potoka, změřil obsah volného CO2 mg a
teplotu 10o C. Mnohokráte jsme marně hledali tento vývěr, zřejmě není jisté, o
který levostranný přítok jde. - Také majitel Tabákového mlýna pod Lazurovým
vrchem Václav BÁRTL nalezl před lety v louce poblíž svého mlýna staré jímání
neznámé kyselky, která však zanikala
Oswald FRÖTSCHL při návštěvě této kyselky (1998) připomínal na podobné minerální
vody v kraji mimo západočeské lázně. U Konstantinových Lázní uvádí pramen "Štimka"
, který nechal jímat lékař knížete Löwensteina Wenzel Hainl, pocházející od Boru
u Tachova (nar. 13.10.1760, + 1843). Pravnuk dr. Hainla byl známý Johannes
Urzidil z Prahy, který o tom psal. Název „Štimka“ je nepochybně z něm. Stenker (Štenka)
= Smraďoch. Tak se původně i v Mariánských Lázních jmenoval Mariin pramen, totiž
Stenkerbad – Smradlavá lázeň.
Dále uvádí minerální pramen v Tachově, který měl být v minulosti využit, ale na
zákrok opata z kláštera Teplá prý musel být znovu uzavřen. Že by mohl ohrozit
věhlas Mariánských Lázní ? Tato zpráva patří nepochybně do bajek, sloužících k
většímu věhlasu pramenů. Tachovský pramen se jmenoval dříve Windischgrätzův a
vytékal a dosud vytéká ve zděném domku. Je zachycen ve zděné studni a při měření
1975 měl 1 925 mg CO2 a přes 1 200 mg pevných látek v litru, pH 5,0 a teplotu
8,70°C, vydatnost kol 10 lt/min. Ale ani Tachovská kyselka nebyla nejjižnějším
vývěrem. Ve Stráži u Boru se uváděl kdysi léčivý pramen u zdi kostela. Pramen
měl léčit oční choroby a poutníci ho vyhledávali. Zachovaná zůstala původní
zděná jímka, ale pramen už před desítkami let vyschl. V osmdesátých letech jsme
hledali v okolí zděné jímky vývěr či alespoň rezavé stopy. Marně.
Na Tachovsku je ovšem řada známých i neznámých kyselek. Mezi známé patří okruh
kyselek, majících genetickou vazbu na mariánskolázeňské minerálky - v Holubíně,
Ilsano a další vývěry v Dolním Kramolíně, Štolní kyselka v Michalových Horách,
minerální prameny v Chodové Plané. Tyto kyselky také ještě popsal Miroslav
DOVOLIL. Na ně navazují tepelské kyselky.
Jiný okruh je v Konstantinových Lázních a v širokém okolí (Břetislav, Čeliv,
Křivce, Loučky, Hanov, Kokašice, Zhořec, Strahov, Poloučany). Také zde je patrná
jejich vazba na tepelské kyselky severním a severozápadním směrem kolem
tepelského kláštera (tj. okres Karlovy Vary – např,. Zahrádka, Pěkovice,
Křepkovice, Oriona v Jankovicích až po kyselky v okolí Otročína). Asi dva
kilometry severozápadně města Úterý (po silnici ke Stěnské myslivně vlevo) je v
lese Reitenbergerův minerální pramen, který vyvěrá na Stěnském potoce, v
dřevěném pavilonu, zachycen ve skruži, obsah 1 520 mg CO2 a 666 mg pevných látek
v litru, pH 5,1 a teplotu 7,4°C, vydatnost 2 až 3 lt/min. (údaje 1975).
Opačným směrem – jihovýchodně – se uvádí obec Trpisty s velmi slabou kyselkou,
jejíž vývěr je zaplavován vodami Rozněvického potoka. Také kyselka u Žižkova
mlýna (obec Potín u Konst.Lázní) je devastována.
Město Stříbro mívalo kyselku, která měla vyvěrat v trojúhelníku mezi Stříbrem,
Těchlovicemi a Šibeničním vrchem. Nebyla však nikdy odborně jímána. Nedaleko
odtud je Vrbice u Stříbra, kde prý vyvěrá kyselka severovýchodně od obce v
potoce, takže ji nelze nijak jímat.
Na otázku, co říká frekventovanému novotvaru "Česko", odpověděl překvapivě: "Z
hlediska slovotvorného je pokládáme za správné. Už v roce 1777 vyšla v Praze
"Kniha methodní pro učitele českých škol v císařských královských zemích...",
kde se uváděly názvy zemí "Česko, Morava, rakouské Slezsko, Rakousko …". Název
Česko zřejmě pokládali za správný.
Novinář Šantora proti tomu oponoval, že zní pejorativně. Profesor KLIMEŠ
odpověděl: "Každý má právo na svůj názor. V letech 1993-94 bylo o tomto názvu
publikováno 89 článků, většinou zamítavých a navrhujících až bizarní názvy
jako Koruna, Středoevropská republika, Čechomoravia. Přední znalci jako Ivan
LUTTERER či M.KNAPPOVÁ pokládají však také "Česko" za vhodné. To ukáže čas,
který každé slovo prověřuje.
Okres Mariánské Lázně
V letech 1902 až 1960 byly Mariánské Lázně okresním městem. Okresní
hejtmanství Mariánské Lázně bylo zřízeno 1.ledna 1902 v čele s okresním
hejtmanem. Vznikl Okresní úřad v Mariánských Lázních a pod ním dva soudní
okresy - Mariánské Lázně a Kynžvart. Prvním c.k.okresním hejtmanem se stal
Karl Pellezen, šéfem c.k.okresního soudu v Mariánských Lázních (1907)
Friedrich Adam, c.k. zemský soudní rada, nositel rytířskéhoi řádu Františka
Josefa I. a důstojník perského řádu Slunce a Lva; šéfem c.k. okresního
četnictva František Průša (četnické stanice Kynžvart, Mnichov, Sangerberg,
Tři Sekery a Horní Žitná).
Soudní okres Mariánské Lázně (existoval již od 1888), měl 17 katastrálních
obcí: Mariánské Lázně – Úšovi-ce (s místní částí Hamrníky) - Stanoviště -
Chotěnov (s mí-stní částí Skláře) – Holubín - Dolní Kramolín – Pístov –
Martinov – Vlkovice – Ovesné Kladruby – Milhostov – Zádub – Závišín - Rájov
- Sítiny - Mnichov - Sangerberg /Prameny/. Šlo o přirozeně spádové obce.
Soudní okres Kynžvart (existoval už dříve pod politickým okresem Planá), měl
27 katastrálních obcí: Kynžvart (s místními částmi Město, Zámek a Kladská) -
Lazy (s místními částmi Horní Lazy a Dolní Lazy)– Žitná (s místními částmi
Horní Žitná a Dolní Žitná) – Schönficht /Smrkovec/ - Úbočí – Podlesí -
Milíkov – Mokřina - Těšov – Malá Šitboř (s místní části Leimbruck) – Dolní
Žandov (s místní části Žírnice) – Horní Žandov – Brtná - Velká Hleďsebe –
Malá Hleďsebe – Valy – Klimentov - Tachovský Šmelctál – Lohhäuser /Slatina/
– Vysoká - Nové Mohelno – Háje – Jedlová – Stará Voda (s místní části
Sekerské Chalupy) – Tři Sekery Kynžvartské (s místní části Nový Metternich)–
Tři Sekery Tachovské - Krásné (s místními částmi Velké Krásno a Malé
Krásno).
V roce 1919 byl přejmenován Okresní úřad na Okresní politickou správu v
Mariánských Lázních (do roku 1938).
Vývoj okresu 1945-1948
V květnu 1945 po skončení války dochází k postupnému přebírání moci českými
lidmi. V Mariánských Lázních vznikají souběžně Místní správní komise (MSK) a
Okresní správní komise (OSK). 2.července 1945 se konala ustavující schůze
přechodné Okresní správní komise. Zvoleni byli :
předseda OSK - Karel Hrouda,
místopředseda OSK - ¨MUDr.Karel Weiner,
člen OSK – Václav Tejmar,
člen OSK – Rudolf Pelcman,
člen OSK – MUDr. Emil Kočí
člen OSK – Jindřich Šulc.
O rok později, již po odsunu Němců, 26.července 1946 konala se ustavující
schůze Okresního národního výboru v Mariánských Lázních. Politický okres
Mariánské Lázně zůstával v okresních hranicích jako za války, s jedinou
změnou: obec Drmoul, patřící pod okres Planou, byla 1939 přičleněna pod
okres Mariánské Lázně.
Zvoleni byli:
předseda ONV - Jan Zíma,
I.místopředseda - Josef Šmíd,
II.místopředseda - František Hruška,
III.místopředseda - František Hajda (místopředsedové podle čtyř politických
stran),
člen OSK – Josef Kouba, člen OSK – Marie Schneiderová, člen OSK – Jaroslav
Hulicius.
V letech 1945-1946 souběžně s vysídlením Němců přicházejí dosídlenci nejen z
vnitrozemí, ale také
z Polska – Beranovka, Lestkov
z Německa (ze Slezska) – Tři Sekery a všechny Hutě
z Prešovska a z Podkarpatské Rusi - Mokřina, Těšov, Malá Šitboř aj.
Noví osídlenci nenavazovali většinou na tradici a praxi zdejšího německého
obyvatelstva. Příchozí zemědělci využívali zkušeností z vnitrozemí (ale zde
v jiných klimatických podmínkách), jiní příchozí vůbec nepracovali předtím v
ze-mědělství a proto od konce roku 1947 nastal stále sílící odliv obyvatel
ze zemědělství a od té doby neustával.
Velký okres 1949-1960
Zásadní změny okresního uspořádání nastávají k 1. lednu 1949, kdy byly
zrušeny sousední okresy Planá, Teplá, Loket. Okres Mariánské Lázně se stává
velkým okresem se 109 obcemi. Právě v oněch letech 1949-1960 probíhají v
zemědělství nejdramatičtější změny při prosazování socialistické
kolektivizace. Po zrušení okresu 1960 už nenabyly tyto tlaky takové razance
jako za okresu Mariánské Lázně.
Hranice rozsáhlého tehdejšího okresu Mariánské Lázně běžela od státní
hranice s Německem po katastrálních územích (inclusive, patřící pod okres
Mariánské Lázně): Nové Mohelno – Vysoká - Brtná – Dolní Žandov - Malá Šitboř
– Těšov – Mokřina – Studánka – Arnoltov – Rudolec – Kamenice – Paseka –
Novina – Lobzy – Milíře - Čistá (Litrbachy) – Nová Ves – Hluboká – Milešov –
Vodná – Louka – Bohuslav – Popovice – Babice – Hoštěc – Jankovice - Mrázov -
Svatý Vojtěch – Beranovka - Pěkovice – Hanov – Lestkov – Dolní Víska - Kořen
– Boudy – Svahy – Zliv - Vysoké a Dolní Sedliště – Brod nad Tichou - Nahý
Újezdec – Neblažov – Štokov – Prostřední Žďár – státní hranice s Německem.
Okres měl 656 km² (území větší než například dnešní CHKO Slavkovský les),
kde bylo
36 350 hektarů zemědělské půdy
26 496 hektarů lesů
513 hektarů vodní plochy.
31. prosince 1948 bylo na území nového okresu Mariánské Lázně 102 obcí a z
vojenského prostoru v Císařském lese vysídleno 24 obcí. Po zrušení tohoto
vojenského prostoru bylo 18 obcí připojeno pod okresy Karlovy Vary a
Sokolov.
Šest obcí, kde byly vojenské statky, zůstalo u okresu Mariánské Lázně. V
obci Sangerberg (Prameny) byl MNV a něco málo obyvatel.
Kolektivizace zemědělství probíhala takto:
1950
13 JZD
1951
26 JZD
1952
34 JZD
1953
rozešlo se 10 JZD, tj. 24 JZD zbylo
1954-1955
nepřibylo žádné JZD
založeno 7 nových JZD.
Státní statky hospodařily na úpadkových hospodářstvích. V obcích, kde vznikl
Státní statek, byli zbaveni soukromě hospodařící rolníci svých usedlostí,
někde je předali i na vlastní žádost. V nich se vyplácela měsíční mzda,
zatímco v JZD se mzdy počítala podle pracovních jednotek (PJ bývala v
průměru 10 až 15 Kč, denně 2 PJ). Vojenské statky hospodařily extenzivně v
oblasti vojenského prostoru.
Útěky ze zemědělství
V letech 1950-1959 bylo možno rozlišit obce podle útěků ze zemědělství:
1.
obce, kde se neprojevoval
2.
obce, kde byl silný tlak na to, zbavit se zemědělských povolání (Beranovka,
Bezvěrov, Boudy, Domaslavičky, Horní Žandov, Jankovice, Křínov, Mnichov,
Podlesí, Rájov, Ovesné Kladruby, Řešanov, Stará Voda, Tři Sekery, Úbočí,
Výškov, Zliv)
3.
nezemědělské obce (Klimentov, Valy, Zadní Chodov jako dělnická obec –
Jáchymovské doly)
Vliv na útěky ze zemědělství měly nezemědělské podniky v obcích nebo v
jejich sousedství. Šlo o Jáchymovské doly v Zadním Chodově, sklárnu ve Staré
Vodě, podnik HAMIRO ve Třech Sekerách, podnik LEKO v Plané. Širší vliv měla
i Karna a oplatkárna v Mariánských Lázních.
Zrušení okresu k 1.7.1960
1. července 1960 byl zrušen okres Mariánské Lázně a vzniká nové okresní
uspořádání v nových okresních hranicích. Území mariánskolázeňského okresu se
rozpadu do čtyř nových okresů – Cheb, Tachov, Karlovy Vary a Sokolov.
Základní jádro okresu Mariánské Lázně přešlo pod okres Cheb, a to
katastrální území: Chodovská Huť - Plánská Huť – Tachovská Huť – Slatina –
Nové Mohelno – Háj – Vysoká – Jedlová – Stará Voda (+ Sekerské Chalupy) –Tři
Sekery – Krásné (Velké a Malé) – Skelné Hutě - Horní Ves – Trstěnice –
Drmoul – Chotěnov-Skláře – Stanoviště - Martinov – Vlkovice - Vysočany –
Ovesné Kladruby – Milhostov – Zádub – Závišín – Úšovice (s Hamrníky) -
Mariánské Lázně – Velká Hleďsebe – Malá Hleďsebe – Valy – Klimentov - Rájov
– Sítiny – Mnichov – Prameny – Kynžvart (s Kladskou) - Lazy – Úbočí –
Podlesí - Milíkov – Mokřina - Těšov – Malá Šitboř – Dolní Žandov – Horní
Žandov – Brtná.
Pod okres Sokolov přešly obce: Louka - Nová Ves – Dolní Hluboká – Milešov –
Čistá – Milíře – Podstrání – Vranov – Lobzy – Rovná – Bystřina – Kostelní
Bříza - Novina – Paseka - Kamenice – Rudolec – Arnoltov - Studánka –
Smrkovec – Žitná – Ostrov - Krásná Lípa – Vranov.
Pod okres Karlovy Vary přešly obce: Bohuslav – Popovice – Číhaná – Babice –
Služetín – Hoštěc - Horní Kramolín – Jankovice - Mrázov – Bezvěrov – Svatý
Vojtěch – Beranovka - Pěkovice.
Pod okres Tachov přešly obce: Dolní Kramolín – Výškovice – Pístov - Holubín
- Chodová Planá – Výškov – Michalovy Hory – Boněnov – Domaslavičky –
Hostíčkov – Hanov – Vysoké Jamné – Lestkov – Stan – Kořen - Dolní Víska –
Křínov – Otín – Týnec – Vysoké a Dolní Sedliště – Planá – Karlín - Kříženec
– Řešanov – Boudy – Svahy – Zliv - Brod nad Tichou - Nahý Újezdec – Neblažov
– Horní Jadruž - Štokov – Prostřední Žďár – Svatý Kříž (Chodský Újezd) –
Zadní Chodov – Broumov - Kyjov -
1.července 1960 byl zrušen Karlovarský kraj a celé území připadlo pod
Západočeský kraj se sídlem v Plzni.
Mariánskolázeňsko bylo těžce postiženo, nové hranice přeťaly staleté vazby
mezi sousedními obcemi (hlavně na východě a jihovýchodě) - vazby osobní a
nákladní dopravy, zásobování potravinami, dodávky energie, poštovní,
telefonní, osobní vazby. Některé obce připadly do oblastí, kam nikdy
nepatřily (klášterní obce do Tachovska). Historické celky byly rozkouskovány
do čtyř okresů. Nejcitelněji se dotkly dvojic vesnic: Pístov-Martinov,
Prameny-Nová Ves, Mnichov-Bohuslav, Rájov-Číhaná, Závišín-Horní Kramolín,
Holubín-Chotěnov, Lazy-Žitná, Smrkovec-Milíkov, Mnichov-Louka,
Trstěnice-Zadní Chodov. Statistiky posledních 40 let ukazují u těchto dvojic
nepříznivé důsledky jako odříznuté dopravní linky, vylidnění, úpadek
postižených obcí.
Vznik lázní v Sangerbergu (dnes ves Prameny) byl umožněn
bohatstvím kyselek na katastru obce. Tyto kyselky znali zdejší horníci již v
dávných dobách, kdy průvaly minerálních vod ve štolách je donutily zastavit
hornickou těžbu. V novější době (1818) získal baron Junker von Bigatto ze
Slavkovského lesa těžební právo v Sangerbergu a velké nadšení ovládlo
Sangerberg. Zdálo se, že se blíží doba nového rozkvětu zdejšího hornictví.
Baron nechal pátrat po stříbrných žilách a pustil se do těžby na tzv.
Amáliiném cechu v březovém háji na pravém břehu říčky Rody. (Stopy jsou v
terénu dodnes znatelné.)
Baron by se asi spokojil i s cínovou či železnou rudou. Začaly hornické
práce, ale musely být přerušeny pro mimořádně silné průvaly vod a zemního
plynu. Bylo zřejmé, že bohatství vývěrů kyselek a zemního plynu je větší než
rudná ložiska.
To vedlo barona k závěru, když nelze provozovat hornictví, dá se na vývěrech
kyselek postavit lázeňství. Necelých deset kilometrů odtud se právě těšily
Mariánské Lázně mimořádnému rozmachu a popularitě a rychle rostly počty
hostů. Už v roce 1836 se uvažovalo o tom, udělat ze Sangerbergu lázeňské
místo. Ale idea obnovy hornictví stále plápolala a tak se pátralo aspoň po
železné rudě. Definitivně ustaly hornické práce až roku 1854. Příklad
nedalekých Mariánských Lázní byl po roce 1848 stále lákavější.
První analýzy zdejších kyselek
Jak uváděl první lázeňský lékař Felix URBASCHEK, už od poloviny 19.století
byly rozesílány vzorky zdejších kyselek k analýzám věhlasným odborníkům.
Jejich dobrozdání byla veskrze kladná a doporučovalo se léčebné využití
těchto vod. (Viz Dr. Stanislav Burachovič "Vodoléčebný ústav v Pramenech"
ARNIKA, 16/ 1980)
V pojednání Herberta Luciena z roku 1878 o sangerberských vodách čteme:
"Rudolfův pramen je čistá sodíková-železitá kyselka, obsahující asi 0,8 g na
litr, velmi bohatá na kysličník uhličitý, obsahující jen velice málo soli
kuchyňské (s chlorem) a Glauberovy soli, takže v důsledku přiměřeně nízkého
množství solí, je možno celý obsah železa ve vodě využít v resorpci do krve.
V důsledku bohatství kysličníku uhličitého pramen nepůsobí žádné zažívací
potíže. Giselin pramen naproti tomu má mnohem méně železa a rovněž tak
Vincentův pramen, který má naopak o něco více solí – Glauberovy i kuchyňské.
Teplota pramenů byla 5-6°C a je nezávislá na teplotě okolí, která je
průměrně 9-11°C."
Jak uváděl Rudolf MIESSNER (1938) zdejší kyselky později sloužily k ředění
vína a také k přípravě lahodných limonád s přísadou lesních sirupů. Uváděl
ovšem celkem pět kyselek, z nichž kyselky Hubl a Julius neznáme. Připomínal,
že kyselky mají radioaktivitu 12 Machových jednotek.
Lázeňský ústav a krátká historie lázní
K založení lázní došlo v roce 1872. Nebyli to však baroni, ale čtyři bohatí
sangerberští občané, kteří se pustili do stavby. Bylo to v letech, kdy byla
ještě mimořádně dobrá hospodářská situace Sangerbergu v důsledku slibného
obchodování s chmelem. Zdejší horníci odložili hornické nářadí, přešli na
muzicírování a na obchodování a uživili se. Peníze byly a tak investovat
bylo možné.
Bylo to ve stejné době, kdy soused na Kladské, kníže Schönburg-Waldenburg,
stavěl svou rezidenci Kladskou s loveckým zámečkem. A také lázeňská budova v
Sangerbergu (723 m n.m.) byla stavěna ve stejném švýcarském stylu. Lázně
dostaly půvabný poetický název ELISABETHBAD ("Alžbětiny lázně") a očekávalo
se plné využití čtyř zdejších kyselek. Byly to prameny Rudolfův, Giselin,
Vincentův a Hublův pramen.
Byly nově jímány, nad Vincentovým pramenem byl postaven kruhový dřevěný
pavilón, kdežto Rudolfův a Giselin pramen byly jímány v lázeňském parku v
serpentinitových obrubnících. Dodnes je tu nalézáme a také Vincentův pavilón
v lese za budovou. Je však již na spadnutí.
Ale byly to nejen kyselky, ale také neobyčejně příznivý subalpinský
charakter zdejšího klimatu, drsnější, ale se vzduchem bohatým na ozon, který
se příznivě projevoval zvláště u chorob dýchacího ústrojí. Nacházíme zde
obdobu příznivého klimatu ve vysoké poloze jako mají lázně Kynžvart či okolí
golfového hřiště u Mariánských Lázní.
Lázeňská budova byla veliká, bylo upraveno okolí před budovou, lesní kulisa,
založen rozkošný lázeňský park na druhé straně silnice, takže se rozkládal
mezi říčkou Rodou a silnicí. V budově bylo 40 pohostinských pokojů na svou
dobu komfortních, restaurace s velkým jídelním sálem pro 200 lidí, koncertní
síň, čítárna, herny. A tak vznikl přitažlivý komfortní lázeňský ústav ve
švýcarském stylu, k němuž přiléhaly remízy pro kočáry a stáje pro koně. Pro
případ nedostatku místa byly také v městě k dispozici tři hotely jménem
Parth, Tanzer a Pöpperl.
Lázeňské zařízení mělo koupelny pro uhličité koupele, pro tzv. ocelové lázně
(s množstvím železa), pro koupele s přídavkem extraktu ze smrkového jehličí,
koupele s různými bylinnými a jinými přídavky, sirnaté lázně, ale prováděly
se tu i slatinné zábaly. Využívala se slatina místní, která se sem vozila z
ložiska pod Vlčím hřbetem
Založení lázní přijali obyvatelé Sangerbergu s nadšením. Mnozí tu nalezli
práci a kromě toho příjmy z ubytovávání hostů v Sangerbergu. V té době, v
roce 1873, byly sjednoceny tři části Sangerbergu – Velký, Malý a Nový – a
obnovena městská práva, které kdysi obec měla. Sangerberg byl 1873 vyhlášen
městem s erbem se symbolem kotvy. Stejně jako Kynžvart dostal přídomek "Bad"
Sangerberg (Lázně Sangerberg).
O lidech, kteří stáli u kolébky zdejších lázní, nevíme nic. Karlovarské
muzeum vlastní knížku o lázních Sangerbergu z let 1872-1875 - připravil ji
vedoucí lékař lázní Dr. Felix URBASCHEK. To byl první zdejší lázeňský lékař.
Nepřijížděli pouze "letní hosté" na zotavenou, ale hlavně nemocní za
léčením. V té době už všeobecní lékaři doporučovali Sangerberg jako
znamenité lázně k doléčování po mariánskolázeňské kúře, tzv. "Nachkur".
Indikačně šlo o celý komplex chronických chorob dýchacích cest, rozmanité
neurózy, neurastenie, nespavost, ne-chutenství, bledničku, rekonvalescence
po těžkých onemocněních. Dalším lázeňským doktorem byl dr. Schuldes.
Sezóna trvala od 15.května do 30.září a ceny koupelí byly tyto: minerální
koupel - 50 krejcarů, s extraktem ze smrkového jehličí - 80 krejcarů,
slatinná koupel - 1 zlatý a 20 krejcarů, parní koupel - 20 krejcarů. To byly
velmi laciné koupele. Koupele se podávaly ve 12 kabinách a nejoblíbenější
bývaly koupele s extraktem ze smrkového jehličí, který se tu vařil a
připravoval.
V blízkosti bylo přebudováno z chovu ryb lázeňské koupaliště, kam v horkých
dnech přicházeli hosté za osvěžením. Později vzniklo tenisové hřiště s
kabinami.
Velké nadšení trvalo řadu let, ale snaha konkurovat velkým lázním-sousedům
byla beznadějná. Již roku 1896 prohlásil historik BERNAU "pokus Sangerbergu
o založení nových lázní za ztroskotaný." V roce 1880 měl Sangerberg jako
město 2 600 obyvatel, 20 hostinců, 4třídní školu, farní kostel, faru a 270
popisných čísel. V roce 1900 to bylo již jen 1 947 obyvatel.
Stáčení vod
V okolí se začaly stáčet minerální vody jako stolní vody v Nové Vsi a v
Louce na panství bečovském a byly v rukou rodin Moserů a Löserů. Po roce
1898 vznikly na bečovském nádraží velké sklady lahví s minerálkami. Zdálo
se, že stáčení vytlačí lázeňské služby a tak nakonec i poslední majitel
lázní Sangerberg MEINL prodal lázně akciové společnosti Karlovarský porcelán
a ta tu zřídila ozdravovnu a provoz koupelí a léčení pitím vod zastavila.
Také zde se minerálky stáčely, tehdy ovšem jako všude ručně hadičkou do
lahví. Traduje se, že za druhé světové války putovala Vincentka až do Afriky
za Rommelovou armádou.
Vznik letoviska Sangerberg
Rozvoji původních lázní byla na škodu častá změna majitelů lázní a nadto
postihl Sangerberg ještě jeden neúspěch. Kolem roku 1900 se projednával
projekt nové železniční trati "Vlkovice-Rájov-Sangerberg-Litrbachy-Falknov",
a když se trať nerealizovala, převzala nákladní železniční přeprava na
karlovarské trati rozvoz lahví s minerálními vodami, ale i přepravu chmele
do světa. Sangerberg zůstal oddělen od dopravních tepen - bez lázní i bez
obchodu. Přesto si našlo město - nezávisle na tomto vývoji - nový raison d´etre:
stalo se vyhledávaným letoviskem pro trávení dovolené lidí z velko-měst. Byl
tu přece onen ozonem přesycený vzduch a klima ve vysoké poloze bylo příhodné
k léčbě nemocí dýchacího ústrojí. Pražský lékař Dr Pietsch doporučoval toto
místo pro rachitické děti. Zůstalo tu i autobusové spojení s Mariánskými
Lázněmi a Kynžvartem.
Za první republiky byla lázeňská budovy využita jako ozdravovna pro osoby s
nemocemi dýchacího ústrojí a především s Tbc. To trvalo až do roku 1948, kdy
bylo místo zahráno jako vojenský prostor. Po zrušení tohoto prostoru byl
lázeňský dům upraven na domov důchodců, který sloužil v letech 1967-1983. V
září 1967 se budova otevřela pro důchodce. O jejich osudech jsme mohli číst
v Hamelikách 1985, kdy jsme po požáru nalezli v lesích listy deníku zdejšího
obyvatele Františka Trohoře ze Dvora Králové, který tu dožil a zemřel
22.7.1970. Jeho řádky jsou vzácným svědectvím prostého dožívání starých
opuštěných osob ve zdejší lesní samotě.
Po převratu 1989 se Prameny chystaly k velkorysému využívání minerálních vod
vybudováním stáčírny zahraničním podnikatelem. Noviny uveřejňovaly plány
stáčírny a záměry, byl prováděn geologický průzkum, čerpány vývěry
minerálek, ale po odchodů "vrtařů" se do dnešního dne nic nedělo.
Oprava budovy domova důchodců v letech 1985-1990 postupovala pomalu, ale
počátkem 90.let práce dobíhaly. Byla již položená měděná střecha, ta však
byla stržena cikány a ukradena. Tím se otevřel celý komplex deštům a sněhům.
Po letech dnes zbývá ruina, kterou už nelze zachránit, jak vidíme na
snímcích Zdeňka Buchteleho z května 2000.
V lednu 1992 vyšlo první číslo DRMOULSKÝ ZPRAVODAJ v Drmoulu s úvodníkem
starosty Josefa Svobody. V roce 2000 dosáhl zpravodaj již VI.ročníku a v
dubnu 2000 vyšlo první číslo tohoto ročníku s přáním od starosty Zdeňka
Lazura. Předstih Drmoulských proti ostatním sousedům se ukázal v tom, že
vychází také pěkná brožůra s barevnou obálkou "Drmoul u Mariánských Lázní",
32 stran, který připravila z různých článků paní Růžena Knedlíková. Ničím
podobným se nemohou dosud chlubit okolní obce, ale je to příklad a my víme -
"Příklady táhnou".
Již v VIII.ročník vykazuje podobný zpravodaj v Chodové Plané. Vychází jako
občasník od roku 1992, má přiléhavý název REGENT (formát A-4) podle
chodovoplánského rybníku a poslední ročníky sestavuje Mgr.Jan Ambrož.
Chodová Planá má velice cennou obecní kroniku a zdá se, že vydání podobné
brožůry jako v Drmoulu nebude pro tak velikou obec s tak významným podnikem
jako Chodovar žádný problém.
V únoru 1992 vyšlo ve Velké Hleďsebi první číslo obecního zpravodaje
HLEĎSEBSKÝ KURÝR (formát A-5), který pak vycházel nepravidelně a od konce
1997 nevyšel. Znovuoživení nastalo příchodem nového starosty obce dr. Jiřího
Bytela v roce 1999 a zároveň vzrostla kvalita a obsah občasníku.
V Trstěnicích vycházel již v minulosti (1985) nepravidelník ROZVOJ, který
vydávalo JZD Rozvoj Trstěnice. Po roce 1989 nevychází nic. Bohužel. - Ve
Třech Sekerách mají vtipně nazvané SEKERSKÉ NOVINKY. Vycházejí nepravidelně
jako leták s různými pokyny pro občany od roku 1990.
Město Kynžvart má samozřejmě své noviny, byť nepravidelné. Název snad
souvisí s mariánskolázeňskými Listy – KYNŽVARTSKÉ LISTY. Vycházejí od roku
1990 byť nepravidelně podle potřeby v městě. Ke Kynžvartu musíme počítat
také státní zámek a s jeho otevřením na jaře 2000 vyšla pestře barevná
publikace "ZÁMEK KYNŽVART", připravená ředitelem zámku PhDr. Milošem Říhou,
tisk VEGA-L s.r.o. Slouží hostům zámku k informovanosti i jako suvenýr a
její kvalita přesahuje hranice okresu i kraje - myslím, že jen málo hostů
všimne její nemalé ceny. Tak nádherné obrázky na 12 kartonových listech A-5
a lákavá obálka, prostě publikace se nedá vynachválit, chválí se sama –
marně tam hledá čtenář překlep, chybu ve faktech, je to až protivné, že tu
není co vytknout. Vyšla česky, německy a snad přicházejí i další jazykové
mutace.
Omlouvám se všem neuvedeným obcím v okolí, kde vycházejí periodika. Nevíme o
nich.
Lázně SANGERBERG roku 1872 - kolik
nadějí se tu rodilo! Příroda nabízela léčivé vody, slatinu, ozon,
poklid a ticho lesa.
Nadějný lázeňský ústav se časem změnil v ozdravovnu, pak v léčebnu Tbc,
potom v domov důchodců a nakonec v trosky…
K nebesům ční holé zdi - v jednom z
oken kdysi František TROHOŘ popisoval své bezútěšné nedělní odpoledne.
Stařenky
šly z vycházky, před domem odkládaly klacky, vítr honil papíry po
trávě, protější park sice lákal, ale psát bylo přednější...
Minerálka chutná, ale pozor – výtrysk
má děsnou sílu!
Kostra Vincentova pramene stále nechce
umřít...
dům brzy v ruinu a masivní zdi se nezřítily jen díky někdejší poctivé
zednické práci. Zůstal smutek a miliónové škody.
vrtařích, když před lety odešli. Vzadu Vincentův pramen.
"Mariánské Lázně se nazývaly „perlou západočeských lázní“ zcela
zaslouženě – pro svůj krásný přírodní rámec, půvab a vzorně vedené
podniky pro ubytování i léčení hostů. Lesy ! Hospodaření !
Válečná léta i doba následná značně poškodily ubytovací i léčebná
zařízení a zpustošily celé okolí. Chceme-li získati mezinárodní
klientelu, musíme dáti do pořádku okolí lázní, upraviti vycházkové cesty
s lavičkami a s označením směrů k různým zajímavostem. S tím souvisí
také renaisance lesních kaváren a restaurací, které měly významný vztah
k lázeňské léčbě. Opraven Kamzík i Esplanade a cesty k nim.
Je však třeba také opraviti stávající záchodky v lesích a zřizovati
nové, ovšem musí tam někdo dozírati na pořádek a čistotu. I přímo v
lázeňském rayonu je třeba řešiti pořádně problém veřejných záchodků. V
zájmu dobré pověsti lázní před cizinci. Ačkoliv zdejší prameny mají
nejen diuretický, ale i projímavý účinek daleko mocnější nežli
karlovarské vody, přece je tu nepoměrně málo záchodků v samém centru.
Tak například záchodek u pošty má pouze jeden klozet pro obě pohlaví a
obsluha tam často schází.
Záchodek u Alfrédova pramene byl vydrancován a místo opravy byly dveře
zatlučeny hřebíky. U Rudolfova pramene v Úšovicích až dosud není žádný
záchodek. Snad by se mohl přenésti záchodek od Alfrédova pramene, kde ho
není třeba. Už více let upozorňuji na nebezpečí infekce terrainu kolem
Rudolfova pramene a doporučuji pravidelná bakteriologická vyšetření
alespoň jednou za čtvrt roku.
Dietní kuchyně stále nevyhovují – snad dietní sestry nemají dostatek
autority vůči kuchařům a tak není pak divu, že jsou stížnosti na
nedietní stravu."
Pan profesor by se asi divil, že pokračuje devastace kolem minerálních
vod - Lesní pramen, za kterým přijíždějí nic netušící pacienti do
Mariánských Lázní, už nelze popít. Opětné se přesunula před časem
založená pitná hala, tentokráte do pavilonu Křížového pramene. Zcela
vážně jsou vyslovovány úvahy, že se bude platit za pití minerální vody u
pramenů. Nehorázné, ale lázně prý nemají peníze. Klášter před dvěma sty
lety měl asi také starosti s penězi. Přesto investoval. Vývěry léčivých
vod byly považovány za "dar Prozřetelnosti nemocemi trpícímu lidstvu" a
o placení za pití léčivé vody nebyla řeč. A přece by takové řešení
velice pomohlo opatu Reitenbergerovi a zachránilo ho na trůně opata.
Nikdy by však Mariánské Lázně nenabyly oné pověsti o zázračné léčivosti,
a asi by zkrachovaly hned na počátku. Rozhodně by nepřivábily jako hosty
ony osobnosti, jimiž se dnes chlubí. A je to chlouba neoprávněná, když
hodnotíme nápady, jakými chce vedení lázní dosahovat zisků.
Pití pramenů a dostupnost záchodků – to byl vždy společný problém a
muselo být i společné řešení. Když čteme pana CMUNTA, že již po roce
1945 pokulhávalo ladění počtu pijáků a počtu záchodků, co říci dnes ?
Kolik zbylo záchodků v okolních lesích ? Kolik osob jejich obsluhy ?
Taková procházka okolo Bellevue, kde bylo více než třicet bezplatných
záchodků, nebývala spojena se starostí hledání toalet. Dnes se tu točí
ruleta a pijáci léčivých vod tu nemají co dělat. Ať si chodí do lesa.
Ale v pozadí je nevyslovené "Ať si zůstanou doma a nejezdí do
Mariánských Lázní." Zdá se, že Mariánské Lázně asi chtějí žít z jiných
hostů – takových, kteří jsou zdrávi a nepotřebují vyhledávat klozety,
tedy ani pít minerální vody. Pijáci vod jsou trpěni, ale vítáni jistě
ne. Ostatně, ať si pití rozmyslí. Na kolonádě stojí návštěva záchodku 5
Kč. A přichází doba placení i za pití vod! Prostě jiná doba, jiný svět.
Staré tradice neplatí. My je odnaučíme jezdit do Mariánských Lázní, ty
máme pro jiné. Je to novinka, "tajná zbraň" lázeňských podnikatelů.
Ptáme se zvědavě: pro koho vlastně ?
Nepřijížděl jen profesor CMUNT
Po druhé válce přijížděli a často i na delší dobu vynikající čeští
lázeňští lékaři, z nichž jmenujme především akademika Josefa PELNÁŘE
(1872-1964), podle něhož byla nazvána klinika Výzkumného ústavu
balneologického, akademika Josefa CHARVÁTA (1897-), význačného fyziatra
Františka LENOCHA (1898-), českého psychiatra Vladimíra VONDRÁČKA
(1895-), českého internistu Bohumila PRUSÍKA (1886-1964) a brněnského
internistu Rudolfa VANÝSKA (1876-1957), který bohužel zemřel právě v
Mariánských Lázních v 81 letech. Mnozí z nich se uvolili a měli tu
odborné přednášky a školení lázeňských lékařů.
Poloha ležení
Vydáme se z karlovarské silnice na odbočku do Sítin, kde odbočíme zhruba
uprostřed obce vlevo, přejemdeme potok, za kterým se dáme na rozcestí u
křížku doprava. Tato silnička je spojnicí Sítiny-Farská kyselka- Nimrod.
Pop 500 m se objeví na pravé straně silnice skupina stromů, převážně
smrků, prorostlých menšími listnáči. Toto je objev původního zdejšího
vojenského ležení číslo 1, které jsme zaměřili s ing. Švandrlíkem 13.
prosince 1999. Také toto ležení bylo považováno původně za jakousi před
mnoha a mnoha lety opuštěnou lesní školku. Někteří domácí tomu říkali
"zvířecí hřbitov" protože náspy připomínají dlouhé hroby. Rozměry tohoto
malého tábora z třicetileté války jsou asi 15 x 35 metrů.
Toto ležení mineme a pokračujeme po silničce dál. Les se nám objeví už i
nalevo a po chvíli v něm spatříme malou skalku, což je kóta 769,2 m. Asi
po 50 m dál běží řídký travnatý les a mění se v hustější a mladší
smrkový porost, kde s e prakticky na celé jeho ploše nachází nový objev
– dosud neznámé vojenské ležení číslo 2.
Měřený tábor tvoří kosodélník o rozměru 50 x 90 metrů, obehnaný po svém
obvodu dobře znatelným příkopem, místy pak ještě dobře či méně dobře
znatelným valem. V prostoru jsou tři řady, každá po devatenácti valech.
Jejich délka se pohybuje kolem 18 metrů a šířka 1,5 metru. Řada valů na
severovýchodní straně šance je dokonale zachovalá v plném jejich počtu.
Směrem k jihozápadu je několik valů poničeno a několik zaniklo úplně.
Zcela náhodně byl nalezen klín-zákolník, několik starých kovaných
hřebíků a část staré podkovy. Pro rozlišení s původním ležení byla
lokalita nazvána "vojenské ležení z třicetileté války u Sítin číslo 2."
Popsal, zaměřil a zakreslil 20. května 2000 Zdeněk Buchtele, Bezručova
143, Velká Hleďsebe.
Poloha ležení
Projedeme-li obcí Sítiny směrem na Prameny, vyjedeme vzhůru k sedlu.
Odtud se dáme velmi špatnou lesní cestou vpravo po úpatí Planého vrchu.-
Asi po 800 m odbočíme vlevo a po trochu lepší cestě vystoupíme do
mírného svahu směrem k vrcholu Planého vrchu. Po asi 300 m, těsně při
cestě na levé straně, nacházíme hledané zbytky vojenské zemní šance.
Popis ležení
Zemní dílo má tvar obdélníka, jehož zachovaná část má rozměr přibližně
60 x 20 metrů. Ležení je orientováno delší stranou v ose sever – jih. V
severní části je třináct příčných valů o délce 6,5 metru a rozestupy
jsou 2,5 metru. V jižní části je několik rovnoběžných "cest" a mimo
severní, zcela poškozenou stranu, je celá zemní šance opět obehnána
příkopem a místy znatelným valem. Pro rozlišení s předchozími vojenskými
leženími byla lokalita nazvána "vojenské ležení z třicetileté války u
Sítin číslo 3."
Popsal, zaměřil a zakreslil 27. května 2000 Zdeněk Buchtele, Bezručova
143, Velká Hleďsebe.
Odtud vedla cesta ke sběru materiálu k sepsání historie rodného města. Z
klášterního archivu opsal na 40 foliantů, všechny důležité listiny, na
nichž byla zachycena minulost. Probíral se městskými akty a farními
knihami, a vše přepisoval. Velice vzácný pramen byl rukopis převora
Schillinga - anály, popisující klášterní léta 1192-1620. Dále to byla
kniha sepsaná ručně městským písařem Johannem Hublem, která
zužitkovávala i různé ústní zprávy lidí a vlastní zážitky. Peter Christl
sepsal kroniku Mnichova o 1080 stranách a věnoval ji 1.dubna 1814
opatovi Reitenbergerovi, s nímž si psal. Z knihy je patrná Christlova
hluboká láska k vlasti. Aby připomenul svým současníkům význam historie,
zřídil v blízkosti svého loveckého stavení na kopci jakýsi pomník, který
se však nezachoval. Peter Christl je pohřben na starém hřbitově, ale
neví se kde. Dnešní monument zřídil až jeho pravnuk Vilém Christl v
místě kronikářovy lovecké chaty.
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, 1977, oddíl Einsiedl -rš-
Na severovýchod od zbořeniště vede tzv. HŘEBENOVÁ CESTA, která se po
jednom kilometru stáčí téměř o 180 stupňů zpět a jde po vrstevnici 940 m
n.m. a obchází z jihu vrchol Kladského vrchu (dnes Lysina 978 m n.m.).
Pokračuje severozápadním směrem k Sedlu (903 resp. 904 m n.m.) a dále
kolem nejvyššího vrchu Slavkovského lesa LESNÝ (býv. Judenhau, 983 m
n.m.).
Hornická činnost
Hlavním střediskem těžby cínu v Čechách byla od počátku oblast
Slavkovského lesa. Nejbohatší a nejkvalitnější cínová ruda se nacházela
v mohutných vrstvách náplavů, táhnoucích se od kóty Vysoký kámen povodím
Slavkovského potoka v ose Krásno-Loket. Kromě těchto nejvydatnějších
ložisek byly menší rýžovnické oblasti ve zdejších lesích, zejména v
údolí říčky Roda, v okolí Kladského vrchu (Lysina) a u Litrbachů
(Čistá). Práce probíhaly od 13. do 15.století, kdy těžba cínu
dominovala. Na některých rýžovištích pokračoval provoz i během
16.století (MAJER).
V místech, kde se Hřebenová cesta stáčí o 180 stupňů, asi 40 metrů
východně, jsou pozůstatky rozsáhlého hornického díla. Jde o velký lom, z
něhož bylo odtěženo tisíce tun materiálu, obsahujícího cínovou rudu.
Nacházejí se tu haldy, výsypky a zajímavé, těžko popsatelné terénní
úpravy. Od rozcestí za Bašusem sem stoupá lesní cesta, která dosahuje
výšky 904 m n.m. a běží dále k severu (Wolfgang). Jednou fází zpracování
cínové rudy bylo tzv. propírání, ke kterému bylo třeba značného množství
vody. Zde, na jihovýchodním svahu Kladského vrchu (900 m n.m.), byla
vybudována před staletími dvě umělá jezírka, do nichž byl sveden každý
pramínek vody, kterou bylo možno podchytit. Zdá se, že bylo pamatováno i
na přívalovou vodu a vodu z tajícího sněhu. Ty byly zachytávány
přivaděčem a jím odváděny do zásobního jezírka. V blízkosti přivaděče je
starý kamenný základ stavení rozměru 4 x 4 metry.
Nález ing.Horáčka
Jezírko, starý přivaděč a základy domu objevil před časem Ing. Jindřich
Horáček ze správy CHKOSL a seznámil mne s ním v listopadu 1999. Když
jsem provedl podrobnější ohledání místa, došel jsem k závěru, že na
masivní kamenné základy domu 4 x 4 m navazuje na východní straně téměř
neznatelný základ 4 x 6 m, a na jižní straně ještě základ 2 x 4 metry.
Znamená to, že stavení mělo půdorys o rozměrech 6 x 8 m a bylo zčásti
dřevěné. Mohlo vzniknout někdy před 300 lety – kolem roku 1700. Doba
zániku byla stanovena podle smrkových pařezů, jejichž letokruhy určují
stáří na 250-260 let. Stejně staré smrky jsou vrostlé nejen do zmíněných
kamenných základů, ale i do vodního přivaděče a do hráze jezírka.
Stavení zaniklo v době, kdy už se zde nejméně jedno století nerýžovalo,
a vše nasvědčuje tomu, že bylo využíváno jako obydlí.
K pověsti o Kladském vrchu
Podle pověsti žil kdysi na svahu Lysiny v malém stavení dřevorubec s
rodinou spokojeně až do doby, kdy se jim v prudké vánici ztratila
dcerka. Marně ji hledali a nalezli její tělo až na jaře, kdy roztál
sníh, v jakési prohlubni, která dobře uchránila dívčino tělo před
ohlodáním zvěří. Tato příhoda mohla být důvodem zániku stavení.
Starou zkazku uvádí Franz STARAUSCHEK [Heimatbuch Marienbad Stadt und
LaND; Geisenfeld, 1977, Band I. S. 51]. Pro úplnost ji uvádíme v
originále:
"Im Glatzfilz, so geht die Mär, soll sich vor vielen Jahren das Kind
eines Hegers, der auf Estelhauwiese am Fuße des Glatzberges sein Haus
hatte, dessen spärliche Überreste noch heute zu sehen wären, bei der
Beerensuche verirrt haben. Viele Tage durchkämmten Eltern und Holzhauer
vergebens den Wald. Endlich fand man das Kind, ein Mädchen, tot und bis
auf die Rippen abgemagert, unter einer Legföhre dieses Filzes."
Otcem ztraceného děvčátka byl podle pověsti myslivec, děvče se ztratilo
nikoliv v zimě, ale při sběru lesních plodin. Hledání se zúčastnili s
rodiči i dřevorubci, ale marně. Nakonec - asi po delší době – byla
nalezena už jen její kostřička pod ležícím stromem. Tato pověst dostala
nověji několik verzí, ale vytratila se nejdůležitější informace, totiž
lokalizace starého stavení na patě Kladského vrchu na louce "Estelhau",
kde se mají nacházet – třebaže sotva patrné - stopy základů myslivny.
Zdá se, že jde o popsané terénní objevy pod Kladským vrchem …
Popsal: Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe, Bezručova 143, dne 4. prosince
1999
Kladský vrch – poznámka k článku
Použitý název BAŠUS (884 m n.m.) mne přivedl k poznámce o této staré
hájence a o používaných názvech. BAŠUS je nový název, byť silně
frekventovaný, který se objevil v posledních 20-30 letech. Podle tohoto
názvu se začalo říkat i BAŠUSOVA CESTA části zdejší turistické lesní
cesty. Turistická stezka sem vede z Mariánských Lázní přes křižovatku
Stoh, odtud stoupá přes lesní silnici, vedoucí do Kynžvartu, lesem k
rozcestí 865 m n.m. Odtud po lesní plošině pokračuje jako "Bašusova"
cesta ke zbořeništi hájenky, které se nikdy neříkalo Bašus !
Odjakživa to byla Kladská hájenka (či fořtovna), německy Glatzener
Forsthaus.
Proč dnes "Bašus" ?
Hájenka stála na hranici Schönburgova panství na Kladské a Metternichova
panství. Kladská hájenka patřila ještě Schönburgovi a původně se
myslelo, že tu naposledy bydlel nějaký hajný Bašus.
Je tu však jiná verze. Pan DEDEK z Kladské vzpomínal (1986), co o tom
slyšel od kynžvartského rodáka Brandla. Jeho otec byl legionář a tak
museli v roce 1938 pryč do vnitrozemí. Po válce přijel na Kladskou a
vyprávěl o zdejší tragedii. Metternichové a Schönburgové se a neměli
rádi a to se přenášelo i na jejich zaměstnance. Panství bývala oplocena
a přísně střežena. Také mezi myslivci byla dlouholetá řevnivost a jeden
metternichovský myslivec si počkal v noci na schönburgského, který
bydlel na Kladské hájence (hranice šla těsně pod hájenkou) a zastřelil
ho těsně u dveří stavení. "Bašus" - to vzniklo z německého "Bauchschuss"
– střela do břicha, jak byl myslivec zastřelen. Na místě tragédie byl
postaven pomníček, dnes je však pokácený a před lety ležel tu v porostu
zcela zarostlý. Šlo se k němu 15 metrů dopředu k hájence a 5 metrů
doprava.
A nyní něco k hájence. KLADSKÁ HÁJENKA byla ve skutečnosti velmi staré
obydlí a stejně starý byl i název. Až sem sahalo a zde kdysi končilo
panství premonstrátského kláštera v Teplé. Tak ho zdědili premonstráti
od vladyky Hroznaty.
Celé toto území patřilo ve 12.století českému rodu s erbem se třemi
jeleními parohy. První známý byl Sezima a po něm jeho syn Hroznata (kol
1160-1217), který založil 1193 klášter Teplou a odkázal tomuto rozsáhlá
území. V těchto místech Hroznatovo panství sahalo až po Žandov a
hraniční les, ale později ustoupila hranice klášterního panství do lesů
blízko nad hradem Kynžvart. Zde ji nalézáme ještě roku 1786!
U hájenky byla hraniční závora panství na cestě mezi městem Kynžvartem a
Teplou. Volný pohyb lidí mezi panstvími nebyl dovolen. Zdejší hluboké
lesy patřily klášteru, ale byly mu málo užitečné. Zprvu sloužily jako
východní část hraničního hvozdu a jako "hraniční rezervace" byly
nedotknutelné se zákazem mýcení a zakládání obcí. Po roce 1322, po
připojení Chebska k české koruně, zrušena sice "hraniční rezervace", ale
vznikla zde brzy "hornická rezervace", tj. zákaz mýcení a zakládání obcí
platil tentokráte z důvodu hornické těžby. 14.. až 16. století bylo
dobou rozmachu těžby cínu ve zdejších lesích s centrem zpracování v
Horním Slavkově. Zde byl i hornický správce, který dbal na dodržování
hornické rezervace.Rezervace existovala až do roku 1786, kdy ji vykoupil
tepelský opat Trautsmannsdorf za 11 000 zlatých a – jak uvádí opat
Gilbert HELMER v publikaci "Marienbad" (1932) – za odstoupení rozsáhlých
ploch lesů, ležících mezi hraniční závorou u Kladské myslivny a Vlčím
kamenem (883 m.n.m.), císařské komoře.
Název Kladská hájenka (Glatzener Forsthaus) vznikl podle nejvyššího
vrchu KLADSKÝ VRCH. Po roce 1946 byl český historický název omylem
přeměněn na LYSINA přeložením německého názvu GLATZBERG, přestože tento
pochází z původního českého – dříve: Klader Berg [viz Pomístní názvy
Závišína, KRAUS 1939]. - Kladská hájenka tedy stávala a jmenovala se tak
dávno před tím, než vůbec vznikla na severovýchodě odtud osada GLATZEN-KLADSKÉ
(až kol 1958 Kladská!).
Dnes najdeme stopy po zbořeništi Kladské hájenky při severní straně
silnice, vše zarostlé bolševníky. Že původní hranice mezi tepelským a
kynžvartským panstvím vedla kolem "Bašusu", nám potvrdil svými objevy v
terénu František KOUBEK, když nalezl pod Bašusovou cestou celou vzácně
zachovalou řadu hraničních kamenů v pravidelných odstupech, běžících
směrem nahoru k Lesnému, směrem dolů až k aleji Svobody! Kameny jsou
značeny iniciálami "M" a "ST" – tedy panství kynžvartského (M =Metternich)
a tepelského (ST=Stift Tepl). Hranice byla vyznačena v terénu v období
vykoupení lesní rezervace - kol roku 1786. Vykoupené území bylo desítky
let v majetku státu a spravované c.k.montánní správou v Hor-ním
Slavkově. Až roku 1873 je prodáno knížeti Otto Friedrichovi Schönburgovi-Waldenburgovi
za více než 600 000 zlatých.
Stará hájenka bývala i po válce v dobrém stavu. Sušila se tu semena a
topilo se uvnitř v sušárně. Roku 1964 přišel příkaz srovnat ji se zemí,
snad aby staré stavení při silnici nedělalo ostudu. Při bourání hájenky
se nalezla stará flinta ve vaselíně.
v
letech 1949-1960
měl 656 kilometrů čtverečních
Mapa dvojjazyčná "Tschechische Republik–Egerland-Nordböhmen",
Strassenkarte 1:200000, Höfer Verlag Dietzenbach 1996/1997
Úšovický pramen Ferdinand VI. - EXCELSIOR - byl zprvu hostům volně k
dispozici. Dnes by se tvrdě platilo.
J.D.Halbmayr zdědil a dál vylepšoval hotel KLINGER -
nastavené III. patro na mělkých základech