Toto číslo je věnováno Ing. Karlu Babkovi z Mariánských Lázní - Holubína



Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 304.

6.

Mariánské Lázně
15. července 2000
OBSAH 
 

Zloději drancují památky často na objednávku (MF DNES 25.3.2000)
Někde už ani není co brát l Mnozí lupiči jsou málem experti

Naše kulturní dědictví mizí za hranicemi

Richard Švandrlík: Holubín – historie
Kde leží a kam vedou cesty z obce l Kam dnes Holubín patří l Jak se říkalo kopcům – horopis Holubína l Okolí Holubína l Počátky vesnice Holubín l Holubín jako okrouhlice l Holubín pod farností Pídstov l Tepelský rankl Tepelský rank jako klášterní majetek l Husitské bouře l Nejstarší jména v Holubíně a okolí l Pronájem obce a protestantismus l Jezuité žádají Pístovssko l Třicetiletá válka l Berní rula (1654-1655) l Holubín po třicetileté válce l Těžba železné rudy l Cesty ze vsi l Ves od zrušení roboty do roku 1945 l Holubín v letech 1838-1900 – počty obyvatel l (Použitá) literatura l Zajištění obce vodou l Holubínská cihelna a řemesla l Holubín a požáry l Mezi válkami do roku 1945 l Goethův dub l Franz Pany a holubínská škola l Padlí ve druhé světové válce l Poválečný vývoj Holubína l Kulturní památky Holubína l Majitelé domů a dvorů v Holubíně před válkou l Seznam: Předválečné domy a jejich majitelé do roku 1945

-
rš-
Holubínské hroby (Anna 'von' Zeidler)

-rš- Ohlášková kniha fary Pístova 1857-1869

-rš- Pístovské speciality

-rš- Svatý Jan Nepomucký (1340-1393) dnes
Mariánskolázeňská zobrazení sv.Jana Nepomuckého l Uctívání sv.Jana Nepomuckého ve světě l Kdo byl svatý Jan z Nepomuku

-rš- UFERINI
Skvělý kouzelník a jeho vystoupení v Mariánských Lázních za účasti spisovatele Maxima Gorkého

Zdeněk Buchtele: Objev neznámého zemního díla u Valů

Silvie Risová: Stromy halí závoj hororových pavučin

-rš- Holubínský zvon a jiné
Historie zvonu l Skladiště na nádraží v Chodové Plané l Muzikanti v Holubíně l Obecní dům l Dvě hospody a místní trafika l Holubínský rodák Steiner ředitelem okolních dolů

Richard Švandrlík: Norbert Hochsieder
Malíř a restaurátor – mimořádná mariánskolázeňská osobnost před rokem 1945

Umrlčí prkna u cesty na Šumavě

Holubín – Hollowing (Resumé)


MF DNES - 25. března 2000:

Zloději drancují památky, často na objednávku
      Praha (jak, dík) - Za posledních deset let se podle policejních statistik ztratily z kostelů, far či muzeí církevní památky za více než tři čtvrtě miliardy korun. Ve skutečnosti je přitom hodnota ukradených věcí ještě daleko vyšší - poptávka především zahraničních zájemců stále trvá a zloději či překupníci mohou počítat s daleko lepší cenou, než kterou policistům určí znalci. Historickou a uměleckou hodnotu se neodváží nikdo vyčíslit.
      Kriminalistům se daří objasnit zhruba čtvrtinu případů, zpátky na své místo se však dostane zhruba desetina ukradených věcí. “V některých lokalitách lze mluvit o plundrování,“ říká Pavel Jirásek, ředitel oddělení ochrany kulturních památek ministerstva kultury.
      Například v západních Čechách byly některé příhraniční kostely vykradeny i desetkrát. Něco podobného se právě odehrává i na střední Moravě: z polí, cest, nádvoří zámků a kostelů, ale i ze soukromých zahrad tam mizí pískovcové sochy svatých.
      Od začátku roku olomoučtí kriminalisté zaznamenali čtrnáct případů, škody přesáhly jeden milion korun a po pachatelích zatím marně pátrá zvlášť ustavený tým kriminalistů. “Je to zcela nový a zatím s ničím jiným nesrovnatelný fenomén. Je to lavina a nájezd. Ztráty jsou nenahraditelné,“ upozornil Pavel Konečný z Památkového ústavu v Olomouci. Například z nádvoří zámku v Dřevohosticích na Přerovsku ukradli zloději ze sousoší svatého Jana Nepomuckého a svatého Jana Sarkandera barokní sošky andílků z roku 1710. Památkáři ztrátu odhadli na téměř čtyři sta tisíc korun.

Někde už ani není co brát

Jen náhodou objevili letos v lednu policisté při silniční kontrole čtrnáct obrazů Křížové cesty, ukradených loni v premonstrátském klášteře v Teplé.      Různé sošky, plastiky a svícny za půl milionu korun zase před pár dny ukradli zloději, kteří se vloupali do kostela v Kotouni na Plzeňsku. Výší škody jde letos o nejrozsáhlejší krádež v kostele v regionu - škoda způsobená v Kotouni je větší, než ve všech osmi předchozích vloupáních do církevních objektů dohromady. “Celkem již letos z kostelů zmizely věci za devět set deset tisíc korun,“ řekla mluvčí západočeské policie Milada Suchá. Pro srovnání - například před pěti lety způsobili vykradači kostelů na západě Čech za celý rok o osmdesát tisíc menší ztráty, než za necelé letošní první tři měsíce, loni však naopak jen za první měsíc roku ukradli věci za dva a půl milionu korun. Do kostela v Kotouni se pachatelé dostali poté, co rozbili jedno z oken. “Odnesli dvanáct různě velkých dřevěných sošek, několik hlav andělíčků, plastiky obláčků a šest mosazných svícnů,“ uvedla Helena Malotinská ze západočeské policejní správy. Doplnila, že všechny věci pocházejí ze sedmnáctého století.
      Policejní statistiky přitom říkají, že největší nápor zlodějů mají kostely, kaple a fary za sebou. Největší boom tohoto typu kriminality byl na kraji devadesátých let, kdy se otevřely hranice a o cennosti byl v zahraničí obrovský zájem. “Objekty nebyly navíc nijak pečlivě střeženy a v kostelech byly běžně vystaveny mimořádné cenné věci, například sochy Madon, různé staré rukopisy, tisky a podobně,“ uvedl Jiří Vokuš z policejního prezidia.
      Postupně se správci a majitelé poučili, nakoupili dokonalejší zabezpečovací zařízení, spolupracují s policií, pořídili si kopie a originály uschovali v depozitářích. Pro některé objekty, které zloději navštívili třeba několikrát po sobě, také bohužel platí, že už v nich prostě není co ukrást.
      Přesto například loni policisté vyšetřovali na šest stovek krádeží a vloupání a škodu ukradených věcí odhadli na pětašedesát milionů korun.

Mnozí lupiči jsou málem experti

      Všechno se totiž na zámek zavřít nedá. Třeba právě sousoší totiž většinou stojí opuštěná daleko od vesnic či kostelů -a navíc není v ničích silách je uhlídat. Ukrást sochu je tak daleko lehčí, než třeba páčit okna nebo vylamovat dveře například u kostelů. “Stačí v noci přijet ze zhasnutými světly, vzít sochu a pryč,“ tvrdí kriminalista. Naopak pátrání po lumpech je velmi svízelné. “Často je tam velká časová prodleva, mnohdy i několik týdnu, než si někdo všimne že na podstavci nebo sousoší, kolem kterého denně chodí, chybí socha. Krádeže jsou pak absolutně beze stop a většinou také nikdo žádné zloděje neviděl nebo si už nic nepamatuje.“ Také o vloupání do malých kostelíků a kaplí se kriminalisté občas dozvídají, až když je lup dávno za hranicemi. “Tam, kde se konají bohoslužby třeba jen párkrát do roka se to běžně stává Z několikaměsíčním zpožděním je pak těžké vypátrat pachatele,“ uvedl Vokuš.
      Tak jak pomalu ubývá předmětů, které by se daly ještě ukrást a zpeněžit, mění se i taktika zlodějů a lupičů. Zatímco před lety brali vše, co uviděli, postupně se z některých stávají odborníci a kradou jen to, co snadno prodají. Někteří jsou dokonce v kontaktu s překupníky a kradou “na objednávku“.
      “Zhruba padesát procent tohoto typu trestné činnosti mají na svědomí recidivisté, kteří už mají své jméno a nechávají se překupníky najímat na konkrétní zakázky,“ uvedl Jiří Vokuš.
      I olomoučtí kriminalisté nepochybují o tom, že zloději obvykle mají zajištěný odbyt. “Skladovat třeba sochy, převážet je z místa na místo a manipulovat s nimi může být podezřelé. To není jak ukrást mobil a prodat ho v hospodě. Řekl bych, že ty předměty jdou hned pryč. Máme signály, že se vozí do Itálie a Rakouska, ale myslím, že mohou končit i u bazénků zbohatlíků,“ míní jeden z olomouckých detektivů.
      Experti odhadují, že na své místo se vrací jen asi deset procent ukradených předmětů. Valná většina z nich končí v zahraničních soukromých sbírkách. “Může se samozřejmě stát, že za čas budeme natolik ekonomicky silní, že se ukradené věci začnou vykupovat zpátky, ale to je asi příliš odvážná spekulace,“ míní Pavel Jirásek z ministerstva kultury.
Jana Kolomazníková, Michal Šverdík, Oldřich Tichý
 
 Ztráty uměleckých památek v posledních deseti letech 
Rok

Krádeže

Vloupání
počet
případů
škoda
(v tis. Kč)
počet
případů
škoda
(v tis. Kč)
1990 84 8250 611 63100
1991 155 5210 996 156100
1992 214 6980 736 35200
1993 225 8490 843 12500
1994 180 11960 607 54600
1995 155 6240 739 51700
1996 149 8150 382 31750
1997 139 38100 346 36550
1998 103 9890 383 33550
1999 116 19750 479 46350


Naše kulturní dědictví mizí za hranicemi

      Praha (usj) - “Většina kradených věcí - více než osmdesát procent - pochází ze sakrálních objektů,“ říká Pavel Jirásek, ředitel oddělení ochrany kulturních památek odboru památkové péče ministerstva kultury. “Galerie a muzea jsou lépe chráněné,“ tvrdí. Dodává však, že pokud se zloději dostanou do muzea nebo významnější galerie, je škoda větší, protože je tam soustředěno daleko víc cenných věcí.
      Změnily se v posledních letech priority zlodějů?
      Změnila se kvalita kradených objektů. Zloději jdou cíleně po nejcennějších věcech.
      Kontroluje ministerstvo kultury památkové objekty?
      My můžeme kontrolovat jenom ty, které spadají přímo do naší kompetence, a těch je třiačtyřicet. Ale máme fond, z něhož se uvolňují finance na zabezpečení státních i církevních objektů. Pokud je to ve státním zájmu, každý z památkově cenných objektů má nárok na státní dotaci na zabezpečení proti krádeži.
      Je v některých oblastech památková kriminalita vyšší?
      Samozřejmě v příhraničí, ale přelévá se to. Jelikož se krádeže staly organizovanějšími, je mobilita pachatelů daleko větší.
      Jaký je další osud ukradených památek?
      Na vnitřním trhu je dost těžké je prodat, protože třeba v obchodech se starožitnostmi musí mít každá památka certifikát k prodeji, který vydávají památkové ústavy a jiné pověřené instituce. Bez něj nelze tyto předměty u nás prodávat. Kradené věci nejčastěji směřují do Německa a Rakouska, během několika dnů mohou být i v Americe. Největší škoda našemu kulturnímu dědictví vzniká vlastně tím, že jeho velká část putovala pryč z místa, pro něž bylo vytvořeno. Z hlediska památkářů předmět ztrácí na hodnotě, jestliže je vytržen z kontextu. Cennější předměty mnohdy slouží jen jako dekorace, a to je nejsmutnější.
      Jaké procento našich kulturních památek se za posledních deset let nenávratně ztratilo?
      Já pořád věřím, že nejsou zcela ztracené. Řekněme, že nejhorší je, že ty předměty byly vytrženy z kontextu. Je jistě průšvih, když je ukraden obraz z galerie, ale protože je zdokumentován, má daleko větší šanci na vrácení.
      Lze se vůbec před krádežemi bránit?
      Zavřít okna, zamknout, mít pořádné mříže, signalizaci, stálou službu na objektu. Avšak i sebe lepší systém jenom snižuje riziko napadení, nikdy je neeliminuje.
      Existuje nějaká dokumentace kradených předmětů?
      Mezinárodní rada muzeí ICOM vydává publikace, které se týkají ukradených uměleckých děl. Zatím vyšly tři - Latinská Amerika, Angkor, Afrika, na podzim má vyjít čtvrtá o České republice, Maďarsku, Francii a Itálii. Ale ačkoliv se dostane do všech zemi světa, je to spíš apelační kniha, která má upozornit na cenné ukradené památky.
 

O jedné malé polozapomenuté tepelské obci s mimořádnou českou i náboženskou minulostí
Holubín

Kde leží a kam vedou cesty z obce

      HOLUBÍN leží na severním okraji okresu Tachova, v bývalé farnosti Pístov.
      Leží na západním okraji pohoří Tepelské vrchoviny. Tomuto okraji se kdysi říkalo "Tepelský rank". Nadmořská výška obce (náves) je 570 m n.m. Obec je obklopena na severu a severovýchodě výrazným pásem vrchů, kdežto na západě jen dvěma menšími kopci.
      V sousedství leží tři velmi starožitné obce: 1,4 km severozápadně CHOTĚNOV (dnes patří pod Mariánské Lázně); 1,5 km jižně DOLNÍ KRAMOLÍN; 1,6 km východně někdejší centrální farní obec PÍSTOV. Jako "starožitné" je uvádíme proto, že se v dokumen-tech objevují časně a jejich stáří se odhaduje nejméně na tisíc let!
      S prvními dvěma sousedy je Holubín propojen asfaltovými silnicemi. Tento silniční spoj sloužívá v případě havárie na okresní silnici Mariánské Lázně-Skláře-Chodová Planá jako náhradní objížďková silnice. Původní cesta do Dolního Kramolína vedla kolem Svato-václavské kaple, cesta do Chotěnova původně obcházela vrch Hůlaberk a vedla nad Kosím potokem, později šla po dnešní trase.
Mezi třetím sousedem – Pístovem – a Holubínem vedla v minulosti významná vozová cesta, která však už neexistuje. Vedla přes údolí Potoka mrtvých.
      Čtvrtá cesta z Holubína je dnes úzší asfaltka, která vede serpentýnovitě na sever vzhůru do Vlkovic a má na náhorní rovině dvě odbočky: první vpravo na východ – do Pístova, a druhá, o 200 metrů dále, vpravo do Martinova.

Kam dnes Holubín patří

Holubín patří pod Obecní úřad Chodová Planá. Sdružená obec Chodová Planá (starosta Pavel Vopat, zástupce Mgr. Jan Ambrož) má celkem 1763 obyvatel, v městečku samotném žije 1565 osob.
 
 Název 1900 2000
 Chodová Planá / Kuttenplan 1194 1565
 Vyškov / Waschagrün 211 32
 Michalovy Hory / Michelsberg 819 51
 Hostíčkov / Hetschigau 270 6
 Boněnov / Punnau 301 65
 Pístov / Pistau 125 6
 Holubín / Hollowing 105 3
 Dolní Kramolín 200 35
 Sdružená obec Chodová Planá 1763

Jak se říkalo kopcům - horopis Holubína

      Asfaltová silnička do Vlkovic stoupá k svahovému kopci RÁKOSOVÝ či ZEIDLERŮV VRCH (něm. Rohrerberg či Zeidlerberg, 635 m n.m.). Zcela nový je samorostlý název vrchu "U kapličky" (na mapě z r. 1981) bez souvislosti historické či současné.
Historický název vrchu je "Rákosový" a zde žádná kaplička už desítky let nestojí. Kdysi tu ovšem bývala kaplička sv. Sebastiána. Zmizela v 60.letech a pomalu i z paměti pamětníků.
      Od Holubína vzhůru stoupá silnice kolem houštin vpravo, kde se těžila železná ruda. Tady byl KRISTIÁ-NŮV CECH. Od Rákosového vrchu zvolna stoupá asfaltka k rozcestí do Pístova (646 m n.m.) a dále k rozcestí do Martinova (651m n.m.). V dubnu 1945 zde napadla omylem americká stíhačka transport vězňů, vedený německými vojáky. "Pochod smrti" šel ze saských pracovišť z míst Lengenfeldu, Cvikova atd. a mířil do mateřského koncentračního tábora Flossenbürg. Při náletu zahynulo přes 50 vězňů a jeden esesman jménem Bonick. Pochováni jsou na bývalém Novém pístovském hřbitově ve velké mohyle - ještě s dalšími vězni, kteří tehdy zahynuli v okolí.
      Nejvyšší zdejší vrch leží 1,6 km severoseverovýchodně od Holubína – SKALKA alias HOLINA (695 m n.m.) blíže k Martinovu. Původní středověký název je Skalka (něm. dříve Skalkerberg, Skalker, později Gstallerberg). Proč nedošlo k návratu k českého názvu, nevíme.
      Odtud asi 400 m jižně při silnici do Pístova je FARNÍ VRCH (Pfarrberg, 671m n.m.). Severně od Holubína je nejvyšším místem HŮRKA (něm. Horkaberg, 645 m n.m.); leží už spíše nad Stanovištěm.
      Na východě na pístovském katastru jsou dva vrchy – ZÁLUŽÍ (něm. Sallutschen, 670 m n.m.) a HORABERK (něm. Horaberg, 685 m n.m., na mapě 1981 název "Nad hřbitovem").
      Za hřbetem čtyř vrchů SKALKA-FARNÍ VRCH-ZÁLUŽÍ-HORABERK terén znovu prudce klesá do údolí Jilmového potoka, nazývaného všeobecně BUCHTÁL (něm.Ulmbachthal, kol 530 m n.m.), což je už mimo katastr Holubína.
      Na západ od Holubína jsou dva výraznější, ale nižší vršky. První je HŮLABERK (něm. Hohlerberg, 579 m n.m.), a jižněji od něho, řídce zalesněný a z Chodovo-plánska a od rybníka Regent výrazný kopec PASTVINA (Kuhleiten, 593 m n.m.). Mezi oběma vrchy je pusté údolí, kudy vedla prastará cesta přes Kosí potok a dále směrem do Mnišského lesa (přes dnešní letiště). Přímo na vrchu Pastvina bývala za druhé války protiletecká baterie. 150 metrů od Pastviny stojí mezi dvěma stromy ruina poutní Svatováclavská kaple, postavená roku 1703. Kolem kaple vedla původní cesta do Kramolína.
      Vrch Pastvina býval horopisnou hranicí tzv. Pístovského ranku (Pistauer též Tepler Rang) i Tepelské vrchoviny (Tepler Hochland). Pod tímto vrchem klesá terén na západ prudce o více než 60 metrů dolů ke Kosímu potoku (530 m n.m.).


Okolí Holubína

Potoky a rybníky - vodopis

      Z Holubína na západ vedla kdysi stará vozová cesta mezi dvěma vrchy ke zdejšímu největšímu toku, což je KOSÍ POTOK (něm. Amselbach). Německý topograf někdy kol r. 1918 vytvořil český zkomolený překlad Kosový a nebylo síly donutit po roce 1945 topografy k počeštění. Byl to zarputilý boj o název "Kosí".
      Ten se tu dnes rozlévá do dvou přírodních rybníků. Na pravém břehu KOSÍHO POTOKA stávala stará Holubínská (nebo též Kramolínská) cihelna (stave- ní čp.17 se stodolou).
      Přímo v Holubíně není žádný vodní tok, ale na katastru bývalo 14 menších rybníčků. V řadě z nich se chovali kapři. OBECNÍ RYBNÍČEK je přímo ve vsi a dosud tvoří velikou louži. Býval na místě staré šachty. Sloužil vždy jako protipožární nádrž. Měl pravidelně výlov a kapři z rybníčku byli zčásti rozděleni mezi obyvatele, zčásti rozprodáni.
      Západně od rybníčku, mezi kopci Pastvina a Hulaberk, při zaniklé cestě do Mnišského lesa, býval DRUHÝ OBECNÍ RYBNÍČEK, též v majetku obce. Tudy v zimě teče pravidelný potok, později vysychá.
      Jihovýchodně Holubína se táhne údolí a v něm POTOK MRTVÝCH (něm. Totenbretterbachl, přesný překlad by byl "Potůček mrtvých prken"). Název potůčku je historický. Pohřební prkna, na nichž se nosili nebožtíci z Holubína (ale i z Chotěnova, Stanoviště či Úšovic) k pohřbení na pístovský hřbitov, se na zpáteční cestě kladla natrvalo přes bažinatý potůček. Bažinky kolem potůčku přes léto téměř vysychají.
      Pole na jihovýchod klesá do údolí ke Kramolínu. Mělo název GIETZER (vysl. Kíca), dnes se nazývá V PASTVINÁCH. Asi 500 m ode vsi je pole přerušeno údolíčkem.V něm jsou tři ZEIDLEROVY RYBNÍKY, první je dnes pěkně upraven. Tento první, největší rybník, býval koupaliště pro děti. Malinký třetí vedle prvního je bažinka téměř bez vody, kolem dokola obrostlá mocnými stromy. Majitelem býval Anton Holer z čp.8, ale název rybníčků je po původním majiteli. Dvoru čp.9 se říkalo "Zeidler", a prvním známým majitelem byl v letech 1630-1660 Georg Zeidler. Posledním z Zeidlerů byl Adalbert Zeidler (* 1832), který odešel do Mariánských Lázní a rodný dvůr prodal.
      Pod rybníky vyvěrala lahodná HOLUBÍNSKÁ KYSELKA, odebíraná ještě v padesátých letech jako osvěžující nápoj v letních vedrech. Dnes jsme ji nenašli. Nedaleko běží "Kramolínská" silnice, stavěná jako spoj Vlkovice-Holubín-Dolní Kramolín v letech 1906-1907.
      Jihozápadně Holubína bylo pole zvané stejně jako vrch - PASTVINY (Kuhleiten, též Kuchenleithen), dnes se tak nazývá celý jih Holubína.
      V údolíčku Potoka mrtvých, severovýchodně Holubína býval VACKŮV RYBNÍČEK v místě nazý-vaném TROŠKA. Rybník se nazýval podle Vacků, ale také zde byli jiní majitelé - Haberzettlovi z čp.5.
      Na severozápadě, v lukách vpravo silnice do Chotěnova, za dnešním opuštěným veleovčínem, bývaly tři malé rybníčky. Měly německé názvy "Tofflteiche", patříly kdysi rodině Holíků z čp.1. Čtvrtý rybníček se nazýval "Hůlateich" a patřil Holerovi z čp.8. Všechny tyto minirybníčky v minulosti zanikly.
      Od Holubína do Chotěnova klesá asfaltová silnice a vede těsně po hrázi plného MUŽÍKOVA RYBNÍKA (Muschikteichl) . Majiteli byli Mužíkovi z čp.2. Z rybníčka vede pod silnicí sotva patrný odtok a vlévá se do Kosího potoka. Pod silnicí vlevo na odtoku býval ještě minirybníček zvaný TREMLŮV RYBNÍČEK. Majitelem byl Josef Kardinál z blízkého domečku.
      Přes silnici po levé straně zůstává dnes mizející spáleniště - to je ono původní Kardinálovo stavení. s čp. 20 na hranici katastru Holubín-Chotěnov. Po válce se mu říkalo Jelínkova chata a Jelínek tam prý míval opravdové rytířské brnění. Dnes parcelu někdo oplotil. Dole protéká Kosí potok v bažinách a dvě vzniklé vodní plochy se nazývají podle přítomného ptactva PTAČÍ RYBNÍKY (Horní a Dolní).
      Uvedené stavení čp. 20 leží mimo Holubín bylo postaveno před rokem 1937 a patřilo Franz Tremlovi z Chotěnova čp.5. Přešlo na jeho dceru Marii, provdanou za Josefa Kardinala, což byl malíř.

Topograficky - pole a plochy

      Soupis názvů polí v Holubíně byl proveden podrobně německými badateli, ale zůstalo tu mnoho sporného, co se týká původu staročeských názvů v terénu. Pro bádání je však jediným pramenem; je zachycen precisně a zřejmě úplně. - V Holubíně se používaly tyto pomístní názvy (abecedně) :
      BERGFLUR – západně od vsi – zřejmě Hůlaberk
      POUSTKA (Boustka) – východně od vsi na cestě na Pístov, snad na místě neznámého pustého dvora
      BRUSTAFLECK – severovýchodně od vsi, vpravo od silnice na Martinov
      DORFACKER (Vesnické pole)– jižně a jihovýchodně vsi
      DWIRCH – východně vsi, při cestě na Pístov
      GÄNSEHUT (Husí pahorek) - jihozápadně od vsi, vpravo cesty do Chodové Plané
      GILZER či GIETZER – východně od vsi, vlevo silnice do Kramolína
      GROSSER ACKER (Velké pole) – severozápadně od vsi
      HABLFELD (Hablovo pole) - jihozápadně od vsi, nazvané podle dvora
      HÖLZL (Lesík) na cestě na Pístov, východně vsi a políčko při lesíku HÖLZLACKER
      HOPFENGARTEN (Chmelnice)severovýchodně vsi
      HUTWEIDE (Hout, Hut - Pastvina) – jižně od vsi
      HOFACKER – byly názvy polí za každým dvorem
      KAPELLENACKER pole pod kaplí sv. Sebastiána
      KUTTNAUER WIESEN (Chotěnovská luka) – severozápadně od vsi
      KUHLEITEN, KUCHENLEITEN – jižně, jihozápadně v blízkosti stejnojmenného vrchu
      LOHE (Lauch, Louch) – východně, vlevo cesty na Pístov
      LOUČKA (Louscheka) – severozápadně od vsi
      MEIERHOFFELD (čti Majahuafföld - Panské pole) jihovýchodně od vsi podél silnice do Kramolína
      MARTERLACKERL (Pole u božích muk) – východně od vsi, vpravo cesty na Pístov
      MUNDLACKER (Mundelovo pole) – jihozápadně od vsi, podle dvora čp.12 nazývaného "MUNDL", třebaže tu již od 17.století bydleli Zeidlerovi, původem z čp.9
      OCHSENWIESE (Volská louka)– při Zeidlerových rybníkách
      PEINT – jižně od vsi
      PUNZETACKER (Punzetovo pole) – západně, vlevo silnice do Chotěnova
      RECKELWIESE – jižně od vsi
      REGENSTEICHACKER (čti Regnstacka) - pole u rybníka Regentu
      ROHRERBERG (čti Rohrabarch) – pole severně nad vsí na stejnojmenném kopci, 684 m n.m.
      ROBAČKA (něm.Rowatschka) – jihozápadně od vsi
      SARGNACKER (Säuerlingsacker) – jižně od vsi, vlevo silnice do Kramolína
      SCHMIEDBARCH (Schmiedeberg=Kovářský vršek) – jihozápadně od vsi
      ŽALOVSKÁ (Scholowska) – jižně, vlevo silnice do Kramolína
      SCHMELZ – jižně od vsi, u Kosího potoka
      SKALKA (též Stalka) – severovýchodně od vsi
      STEINIGE ACKER (Kamenité pole) – severovýchodně od vsi, vpravo od silnice
      SPITZACKER (pole tvaru špičky) – západně od vsi, vlevo silnice do Chotěnova
      TEICHACKER (Rybniční pole) – severozápadně od vsi, vpravo silnice do Chotěnova
      TEICHWIESEN (Rybniční louky) – jihovýchodně, u Zeidlerových rybníků
      TOFFLACKER – za dvorem čp.1
      TALBERG (čti tholbarch) – jihozápadně, na Kosím potoce
      TROŠKA (Traschka, Draschka) – severovýchodně vsi
      TROIDLEITEN (Getreideleiten) – na potoce
      TRIFT – západně za hranicí vsi
      WEINBARCH (Vinohrad) – východně od vsi
      WINDIRSCHNBARCH (Windiršův vrch) – jihozápadně od vsi, pole na vršku podle sedláka ze dvora čp.10 (Thomas Windirsch, majitelem od roku 1657, zemřel 9.1.1709). Po něm bývali na statku Fischbachovi, ale statku se říkalo "Windirsch"
      WOLFSGRUBE (Vlčí jáma) – východně od vsi
      ZIEGELHÜTTE (Cihelna) – západně od vsi na Kosím potoce

K původu názvu Holubín

      Český název Holubín vznikl před tisícem let. Je od slova "holub", což se tehdy nemuselo týkat jména sedláka. Vsi s koncovkou "–ín" (Kramolín, Závišín, Ošelín, Svojšín, Černošín, ale i Vidžín od původního Vojtěšín) jsou podle PROFOUSE nejstarší obce, tedy starší než obce končící na "-ov" či "-ovice" (Pístov, Martinov, Milhostov, Vlkovice, Výškov, Výškovice, Mrázov, Bezvěrov, Jankovice, Beranov).
      Jestliže mladší názvy s "-ov" jsou doloženy před 800-1000 lety, pak starší typ názvů s "-ín" musí překračovat stáří tisíc let (což potvrzují obce jako starověký Vidžín nebo rodná oblast svojšínských pánů – Ošelín, Svojšín, Černošín).
      Původ názvu je podle PROFOUSE jednoznačně od "holub" (= die Taube). V Holubíně je velký rozsah příjmení s "Hol-" v dávné minulosti této malé obce. Jsou to jména jako Holík, Hohla, Holer, název dvora Hůla. Německý název obce Hollowing, zvláště ve výslovnosti, prozrazuje český původ více písemný výraz. (Čte se "Hůlavín" či "Holovín").
      V Čechách jsou pouze dva Holubíny, ale pak ještě čtyři obce související s názvem "holub". Druhý Holubín leží jihovýchodně Nového Strašecí. U Hostouně leží ves Holubeč, severozápadně od Prahy Holubice. U Českého Krumlova je Holubov.

Mapka Holubína s okolím


Počátky vesnice Holubín

      Holubín patří mezi nejstarší obce v krajině. Malá vesnička patřila tepelskému vladykovi Hroznatovi, a snad i jeho otci Sezemovi. Od vladyky Hroznaty přešel Holubín pod premonstrátský klášter Teplá (1193). Nejstarší písemná zpráva o obci je potvrzovací listina papeže Řehoře X. z 23. května 1273 a uvádí ves jako majetek kláštera pod názvem "HOLOBINO". Tato Hroznatova ves ležela v 11.-12.století na okraji málo průchodného hraničního hvozdu, táhnoucího se jako jednotný celek od kynžvartské krajiny až po Mnišský les. Hvozd ovšem brzy prořídl a komplex lesů dostal trhliny. Lesy se od sebe dělily. Pás rybníků směrem k Regentu dosud neexistoval, v močálovitém terénu byly bažiny a louky.
      V 15. století vzniká řada klášterních rybníků při Mnišském lese s dominantním REGENTEM. Rybníky byly budovány také poddanými z Holubína a okolních klášterních vesnic. Zvláště hráz Regentu si vyžádala mnoho práce. Rybník Regent byl vybudován v roce 1479 a původně dva majitelé rybníka – klášter Teplá v čele s opatem Zikmundem a Kryštof a Heinrich Landvistové z Rebersreuthu, "páni na Chodové Plané" – se brzy nepohodli. Brzy mezi oběma vypukl spor, který byl ukončen v roce 1501, kdy klášter Teplá odkoupil druhou polovinu rybníka od vdovy po Kryštofu Landvistovi – paní Anežky z Kočova. Ve věci sporu o Regent v letech 1479-1501 bylo sepsáno 11 listin, z toho je osm českých.

Holubín jako okrouhlice

      Vesnice byla založena jako typická malá okrouhlice, přizpůsobená kopcovitému vlnitému terénu. Mezi dvory bylo dost volného místa. Založení vesnice jako okrouhlice je nesporné, třebaže dnes už kruh dvorů zmizel. V této formě zůstával Holubín do roku 1927, kdy vyhořela jeho část.
      Za první republiky pozvolna mizely původní cenné lidové hrázděné stavby - "fachwerk" a byly nahrazo-vány cihlovými. Ale až po roce 1974 zmizelo poslední fachwerkové stavení kovárny uprostřed Holubína (foto z roku 1970 u autora).

Holubín pod farností Pístov

      Holubín byl na samém okraji tepelského panství, k němuž zprvu nepatřil Dolní Kramolín ani Pístov. Ale brzy po založení kláštera byl k němu připojen Dolní Kramolín, později i Pístová.
      Holubín brzy – už ve 13. století - připadl pod farní obec Pístov a zůstal tak celý věk. V neděli chodili Holubínští do pístovského farního kostela na mše, zde se křtili i oddávali a na starém hřbitově kolem pístovského kostela pohřbívali.
      Také do školy chodívaly holubínské děti na Pístová, kde stála škola vedle fary. Až po roce 1898 vznikla vlastní škola v Holubíně.

Stará obecní kovárna jako typická hrázděnka (fachwerk) byla již v roce 1970 opuštěna a rozpadávající se. Přes dezolátní stav a nepořádek s hnojem dýchala z patrového přístavku fachwerku někdejší krása a ladnost lidového stavebního umění minulého století.

Tepelský rank

      Pásu vesnic na jihozápadě klášterního panství se říkalo TEPELSKÝ RANK (Tepler Rank). Sem patřil i Holubín. Ves zůstávala na okraji panství kláštera Teplá, neboť hranice tepelského panství vedla nedale-kým Mnišským lesem, za nímž už ležely chodské obce tachovského okrsku. MNIŠSKÝ LES (něm. Münch-wald) původně sahal až ke vsi. Les později ustoupil na západ po založení tepelského prstence rybníků v 15. století. Jde o pás rybníků při dnešní silnici z Marián-ských Lázní do Chodové Plané s názvy (od Sklářů k Regentu): JANEK – MESTL – BITTERFALK - REGENT. V lese u dnešních Sklářů bývaly kdysi ještě další rybníky. Jimi se zabýval v archeologickém bádání Zdeněk BUCHTELE a vyslovil hypotézu velice starého osídlení v těchto místech. Hráze starých rybníků jsou v terénu patrné.

Tepelský rank jako klášterní majetek

      Samotný Mnišský les byl zprvu předmětem vlastnického sporu s tachovským hradem a okolními chodskými vesnicemi, ale klášter svůj majetek uhájil. Vždyť i Dolní Kramolín byl chodskou vsí a královským majetkem, který však již v roce 1228 přešel pod premonstrátský klášter Teplou výměnou za klášterní (Hroznatovy) vinohrady na Litoměřicku. Ani sousední Pístov nebyl zprvu tepelský. Z jeho polohy je patrné, že byl významným strážním místem v krajině, ale jeho zakladatelem a prvním majitelem byl spíše rod pánů z Výškova na hradě na Lazurové hoře. Ti také založili ves Výškovice za Pístovem. Páni z Výškova pocházeli z rodového hnízda Svojšína, odkud se rod šířil proti proudu Kosího potoka.
      Jak uvedeno, z roku 1273 existuje papežská listina, kde jsou uvedeny Holubín a okolní obce – Pístov, Chotěnov, Kramolín – již jako tepelské majetky. V té době ještě sahal k Holubínu uváděný Mnišský les.

Husitské bouře

      Zpráv o Pístovsku z dob husitských bouří chybí, traduje se však, že Úšovice byly husitským centrem a husitství, že bylo v podstatě na Tepelsku přijímáno.
      Zprávy jsou však rozporné. V lednu 1421 bylo město Teplá vypleněno husitskými zástupy Pražanů, kteří předtím vyplenili kláštery Chotěšov a Kladruby. Také tepelský opat Racko v klášteře očekával útok husitů. Ale silné vojsko katolických pánů rychle postupovalo za husity. Ti nechali klášter klášterem a zmizeli. V roce 1429 obsadili husité sousední hrad v Toužimi a drželi ho mnoho let.
      Ještě větší škody než od husitů měl klášter od císaře Zikmunda, který nařídil vybírání tzv. "husitské daně" na vedení války proti těmto kacířům. Tepelský klášter byl donucen nejen platit tuto daň, ale císař zabíral klášterní vesnice. Roku 1434 odňal klášteru Hroznětínsko, které se už klášteru nikdy nevrátilo. Bylo to území, kolonizované Hroznatou a patřilo k základnímu majetku kláštera. Snad také z důvodů krutých Zikmundových daní se obyvatelstvo otáčelo k husitství.
      Ovšem v letech 1427 a 1431, kdy tábořili husité na Tepelsku a poplenili krajinu, trvalo léta než se Tepelsko trochu vzpamatovalo. Bída a hlad zužovaly obyvatelstvo. Roku 1443 se chudina v městě Teplé vzbouřila proti konšelům a 1447 celé město Teplá proti klášteru, když marně žádalo o povolení stavby hradeb k ochraně města.
      Až král Jiří z Poděbrad dovolil Teplé obehnat město hradbami pod podmínkou, že ho bude Teplá uznávat jako krále a opata jako vrchnost. Opat Zikmund později zastavil opevňování města Teplé, a za to mu odepřeli měšťané poslušnost a spor musel řešit Ladislav Jagelonský (1496).
      Z pohusitské doby pochází listina z 11.listopadu 1450 o dodržování míru mezi pány Švamberky a markrabím brandenburským (BERNAU 1903). Listina je pozoruhodná pro Holubín. Na listině jsou totiž podepsáni zdejší páni, mezi nimiž je jakýsi Zigmund z "Holubínského dvora". Listina je německá a uvádí dvůr jako "Holubinger-Hof". To potvrzuje,že ještě v 15. století měla ves český název Holubín a nikoliv německý Hollowing (poprvé se objeví až roku 1530). Zároveň je patrné, že v pohusitské době se objevovali na území tepelského kláštera – zřejmě jen jako nájemci – rytíři a šlechtici.

Nejstarší jména v Holubíně a okolí

      Soupis sedláků se jmény a majetky uvádí až berní rula (1655). Ale také ve starších tepelských listinách se někdy objeví jména sedláků. Jsou vesměs česká. Na-příklad v listině z roku 1501 o dluzích farníků na Pístově jsou uvedena nejstarší jména okolních sedláků.
      V roce 1501 žil na Pístově Rokoš Kašpar Lechkij (ještě v roce 1655 uvádí berní rula na Pístově rodinu Lechkých), v Holubíně to byl Knedlík (Knelík), v Úšovicích Vacek, Kanál, hamrmistr Martin, obecní Hruška a Král, ve Vlkovicích Gauss, Matuš a Šmolík, v Martinově Hromádka.( Farář na Pístově se jmenoval Jakub. Není bez zajímavosti, že ještě roku 1500 příslušel pod arcijáhna Žateckého. Protože víme, že Žatec býval centrum Lúčanů, pak i jejich území zřejmě původně sahalo až sem.)
      Ještě starší je tepelská listina z 26.7.1491. Týká se sporu dvou vlastníků o rybník Regent a jako svědci se uvádějí sedláci: Sedlík ze Stanoviště, Jan Malenek a Lorenc Suchý z Výškovic, Jindřich z Holubína, starý Jakub z Chotěnova, Vít Beneš a Ďaurek Vrtoch (snad Barták) z Holubína. Překvapuje, že svědci uváděli ústně sled posledních šesti opatů (od Racka po Zikmunda). Všichni byli analfabeti a přesto znali na-zpaměť pořadí opatů, což bylo pro poddané z nějakých důvodů důležité. Svědci potvrzovali dávné nároky kláštera na potok Raynbach (na němž byl Regent postaven), co se týká rybolovu aj.
      Nejstarší holubínská jména jsou tedy Knedlík, Jindřich, Vít Beneš a Daurek Vrtoch (alias Barták). Jsou staré půl tisíciletí.

Pronájem obce a protestantismus

      16. dubna 1530 byl pronajat (či spíše zastaven) Holubín a dalších 17 klášterních vesnic na čtyři roky králem Ferdinandem šlechticovi HANSU PLUHOVI z Rabštejna na Bečově, čímž si tento značně rozšířil své bečovské panství směrem na jih. Nájem činil 10000 zlatých (zlatý za 24 grošů, groš za 7 českých feniků). Když král ani po čtyřech letech neměl peněz na splacení dluhů, byl nucen 2.února 1534 ve finanční tísni rozšířit pronájem časově. Pronajal zapůjčené vsi celoživotně Hansu Pluhovi a po smrti jeho synovci Kašparu Pluhovi. Nájem rozšířil i na další klášterní vesnice, především na pás obcí při zemské stezce: Úšovice-Vlkovice-Ovesné Kladruby - za 2000 zlatých. Zdálo se, že celá tato část klášterního panství je pro premonstráty navždy ztracena. Po smrti Hanse PLUHA zdědil bečovské panství s tepelskými vesnicemi synovec Kašpar PLUH, ale protože se postavil na stranu povstání proti králi Ferdinandovi I., propadly jeho majetky králi a 19. prosince 1549 byly vráceny klášteru Teplá se všemi pro-najatými právy bez vyplacení dlužné sumy. S tím i ves Holubín.
      Za Pluhů dochází k rozšíření protestantismu mezi selským obyvatelstvem. Zdá se, že je příznivě přijímáno jak pro oprávněnou kritiku dosavadní vládnoucí církve, tak pro svou podobu s nedávnými husitskými ideály, které zůstávaly v paměti zdejšího lidu. Pluhové - sami protestanti - rozšířili novou víru na svém panství a za 17 let panování ji tu upevnili. V roce 1535 přichází na pístovskou faru luteránský kazatel.
      Od té doby také Holubínští stáli na straně protestantismu a když byli koncem 16.století donuceni opatem Matyášem Göhlem (1585-1596) - který vyslal převora Adama Rudrischa do Pístova jako "inkvizitora" - k návratu pod římsko-katolickou víru, zůstávali ještě dlouho evangelíky a jen zdánlivě vlažnými katolíky. (Jak uváděl dr.KALANDRA, zapadlý Holubín měl ještě dlouho později stopy protestantismu a snad i husitství.)

Jezuité žádají Pístovsko

      Ještě jednou stál Holubín v nebezpečí, že bude odňat klášteru Teplá. Kolem roku 1600 požadovala jezuitská kolej v Chebu pístovské vesnice, aby mohla vydržovat svou chebskou kolej. Žádala, aby jí byl přidělen natrvalo kramolínský dvůr, Úšovice, Stanovi-ště, Chotěnov, Martinov a Holubín. Král Ferdinand II. poslal do Teplé jezuitského otce Larmormaina k vyjednáváním s premonstráty. Tepelský převor však jezuitu nějakým způsobem oklamal, aniž věc blíže vysvětlena.
      Zřejmě byla zprvu jezuitská kolej v Chebu požádána, aby pomohla zasáhnout na Pístovském ranku a přitvrdila tu náboženský tlak na sedláky. Z toho mohl vznikl i požadavek jezuitů na přičlenění Pístovska. Klášter Teplá se bránil a ubránil své majetky na Pístovském ranku.

Třicetiletá válka

      Brzy na to přišla třicetiletá válka se všemi hrůzami. Při ní byly některé dvory v Holubíně opuštěny a již neobnoveny. Řádily i nemoci a před táhnoucími vojsky, ať švédskými či císařskými, se holubínští sedláci s rodinami a s dobytkem se uchylovali hluboko do lesů (na Skalku a při Kosím potoce). Podobně se chovaly i okolní obce. Do vesnic se vraceli, až když vojáci odtáhli. V matrikách Pístova (vedených od roku 1636) se nalézají zápisy jako "Im Wald geboren …" (Narozen v lese …) nebo "In anderer Pfarrei getauft …" (Pokřtěn v jiné farnosti …). Když skončila válka definitivně, lidé se znovu usadili v obcích a postavili zničené dvory. Císař Ferdinand III. nechal sepsat výši berní podle krajů a obcí neboli berní rulu, která rozepsala berně až na jednotlivé sedláky.

Berní rula (1654-1655)

      Berní rula z roku 1654 uvádí v Holubíně deset dvorů, z nichž dva pusté. Protože se v dalších stoletích nesměly dvory rozšiřovat ani zakládat, zůstalo osm dvorů. Velikost a výměra polí v Holubíně zůstala stejná do 19. století a byla taková ještě v první polovině 20.století. Pusté zůstaly dvory Jiříka Hammera a Matěje Punzerta.
      Jména sedláků podle berní ruly:
            1.Matěj Vacka (snad čp.10)
            2. Jakub Mužík (snad čp.11)
            3. Hans Novák (snad čp.12)
            4. Kryštof Mužík (čp.1)
            5. Vít Vacka (čp.5)
            6. Martin Hroch (snad čp.6)
            7. Matěj Holer (čp.8)
            8.Andreas Zeidler (čp. 9).
      Podle jmen bylo zde jediné typické německé jméno – Zeidler (německy znějící Holer je z českého Hůla). Ladislav ŠTĚPÁNEK (1970) soudil, že tato ves v závětří, schovaná mezi vrchy, zůstávala i po třicetileté válce česká a s velmi vlažnou katolickou vírou. V roce 1654 měl Holubín 23 potahů, 55 kusů hovězího dobytka, 33 sviní a 83 ovcí! Dva pusté dvory – Jiříka Hammera a Matěje Punzeta - již nebyly obnoveny. K tomu v roce 1705 vyhořely tři dvory.
      Ještě roku 1757 se uvádělo v Holubíně 8 dvorů-sedláků, nebyl tu žádný rolník ani "zahradník", jen jed-na obecní kovárna (bez půdy) a jeden domkář (čp.7).
      Až koncem 18.století roste počet stavení. Roku 1794 je už 14 stavení, roku 1838 již 15, roku 1885 již 16 stavení a roku 1945 celkem 20 čísel popisných, mezi nimi ovšem i neobydlený chudobinec, škola a dvě stavení mimo obec.

Holubín po třicetileté válce

      Bída po třicetileté válce byla obrovská. K tomu byla zesílena klášterem robota, takže sedláci neměli ani čas, aby v létě obdělali svá pole. To vedlo roku 1680 k selskému povstání. Podle německé vlastivědy (1977) na Holubíně byl vůdcem sedláků Mathes Pfrogner. Z povstalců se však uvádějí v Holubíně Ondřej Zeidler, Jiřík Hans a Bartoloměj Heidl, kteří se zúčastnili příprav selské rebelie v Raušenbachu (Sítiny), kde se četl spis Holubínských proti klášteru. Četl ho učitel z Pístova. Když bylo povoláno vojsko a povstání poraženo, byl Pfrogner zajat a uvězněn, zprvu v Teplé, pak odveden s dalšími do Plzně. Klášter prý byl při soudu shovívavý a když vzbouřenec znovu přísahal věrnost vrchnosti, byl propuštěn.
      Holubínští byli ovšem mimořádně těžce potrestáni. Ještě v roce 1682 prosí rychta v Holubíně spolu s Úšovickou a Německoberanovskou (Beranovka) o přímluvu, aby byly zproštěny "následků svého vzbouření" (J.V.ŠIMÁK).

Těžba železné rudy

      Už v 16.-17.století se v tomto kraji těžila železná ruda a zpracovávala se v Hamerském mlýně. S tím souvisel příchod německých rolníků-horníků. Ještě v 18.-19. století se tu dobývala v menším rozsahu železná ruda. V.KOTYŠKA (1895) psal, že "v břidlici se tu nacházejí nepravidelné žíly limonitu".Dobývala se v okolí z "jam" (Grube) a malých "lomů". Těžilo se jednak v jámě tzv. Kristiánova cechu, dále přímo v obci na některých parcelách (dvůr čp.1) a v lese. Váhové kameny se ještě dlouho nacházely v novém domě u Vacků (Watzka) ve dvoře čp. 5.
      Ruda se vozila do Vysoké Pece (Hochofen) u Sklářů, kde se zpracovávala v nedalekém hamru na Kosím potoce. (Z tohoto hamru pocházel první mariánskolázeňský mlynář Izák Kohnhäuser - 1789.)
      Jaroslaus SCHALLER (1788) uváděl ve své vlastivědě Holubín s 10 čísly popisnými a poznamenal, že Holubín má nejkvalitnější železnou rudu v okolí. Jednalo se zřejmě o tzv. Kristiánův cech severně nad Holubínem, kde se dosud nalézá zbytek jámy v trnkových houštinách vpravo u silnice do Martinova. Ještě v roce 1968 zde byla velmi hluboká jáma, která však v roce 2000 je o dobrou polovinu menší.

Cesty ze vsi

      Josefínská vojenská mapa z roku 1782 uvádí polní cesty z Holubína: 1. do Pístova přímo přes Potok Mrtvých, 2. do Martinova v dnešní trase, 3. do Chotěnova starou cestou při Kosím potoce a na dnešní trasu, 4. do Kramolína cestou kolem kaple na vrchu Pastvina, 5. do Chodové Plané přes plochu dnešního letiště a lesem u rybníka Regent.
      Kdysi tedy nemíval Holubín žádné dopravní spojení (vlak, autobus, asfaltové silnice), pouze uvedených několik polních cest, spojující obec s okolními čtyřmi vesnicemi. V letech 1906-1907 vznikla okresní silnička stoupající do Vlkovic, roku 1914 do Dolního Kramolína. Při budování silnice při zemních pracích se narazilo za školou u kříže zv. Tofflkreuz na dvě kostry, a sice jednoho muže a jednoho dítěte. Policejní vyšetřování zjistilo vysoké stáří koster Až v letech 1919-1920 se budovala asfaltka Holubín-Chotěnov-Skláře. Po vzniku železniční sítě (1872) byly nejbližšími železničními stanicemi Chodová Planá, dnes zaniklá zastávka Skláře, a po roce 1898 nádraží Vlkovice.
      J.G.SOMMER (1838) uváděl ve své vlastivědě Holubín s 15 staveními, 98 obyvateli, 1 kyselku a těžbu železné rudy. To je poslední zpráva o těžbě železné rudy. Krátce nato byla těžba zastavena.

Ves od zrušení roboty do 1945

      Do roku 1848 patřil Holubín pod premonstrátský klášter Teplou. Jaká byla okresní příslušnost po zrušení vrchnostenského vztahu ? V roce 1848 patřil Holubín pod hejtmanství Teplá, od roku 1888 pod soudní okres Mariánské Lázně a v letech 1902-1960 i pod politický okres Mariánské Lázně. Od roku 1960 je hraniční obcí okresu Tachov.
      Franz KLEMENT (1878) popsal ve své Tepelské vlastivědě Holubín. Vesnice měla 16 stavení, v nich 20 rodin, 99 obyvatel, z toho 48 mužů a 51 žen; 326 hektarů katastru. Ves měla 130 kusů dobytka (žádného koně), 117 ovcí, 24 sviní, 3 kozy, 22 včelstev. Čistý roční výnos byl 3657,42 zlatých. Dále tu uvádí jednu kapli a jednu kyselku a připomíná,že se v okolí dříve těžila železná ruda.
      Jaké bylo obecní uspořádání ? Po zrušení roboty 1848 zůstal Holubín samostatnou obcí. Do roku 1850 měl Holubín obecního rychtáře a dva místopřísežné. Nyní byl volen obcí (1851) první starosta Josef Mužík a radní Michal Wacek, jak je patrno ze zachované listiny.
      Vznikla politická obec Pístov, kde byl Holubín její součástí. Až po roce 1893 vznikla nová politická dvoj-obec Dolní Kramolín-Holubín. To už měly obce těsný vztah k rychle se rozvíjejícím Mariánským Lázním. Od roku 1900 patřilo celé Pístovsko i s Holubínem a Kra-molínem pod politický okres Mariánské Lázně.
      Roku 1900 měl HOLUBÍÍN 17 domů a 105 obyvatel, a byl tedy správní obcí, kam patřil i Dolní Kramolín (třebaže měl 200 obyvatel; především proto, že tehdy již kramolínské děti chodily do holubínské školy). Dvojobec patřila pod faru Pístov a poštu Mariánské Lázně (Kramolín pod Chodovou Planou), v roce 1910 měl Holubín 16 domů, 105 obyvatel a patřil poštou již pod Úšovice (!)

 
Literatura:
SCHALLER Jaroslaus: "Topographie von Königsreich Böhmen", IX.Band Pilsner Kreis, 1788
SOMMER Johann Gottfried: "Das Königsreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt – VI.Band, Pilsner Kreis", Calve´schen Buchhandlung, Prag 1938
ORTH Jan –SLÁDEK František "Topograficko-statistický slovník Čech", 1870
Doskočilová Marie: "BERNÍ RULA, kraj Plzeňský", 444 s., Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, I.Band, 700 S., Heimatverband Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
Sborník HEIMATBUCH Marienbad, Stadt und Land, II.Band, 1216 S., Holubín S.436-456 et 1121-1122, Heimatverband Marienbad, tisk Staudt Geisenfeld, 1977
KLEMENT Franz: "Der politische Bezirk Tepl - Ein Beitrag zur Heimatkunde", II.vydání, 334 S., Hermann Holub, Tachau 1882
Orts-Repertorium 1900, 780 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907
Orts-Repertorium 1910, 884 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken TEPL und MARIENBAD", 609 S., Dr.Benno Filser, Augsburg, 1932, kopie
BERNAU Friedrich: "Studien und Materialien (Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren)", 706 S., Calvelsche Univ. Buchhandlung, Prag 1903
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947
POCHÉ Eduard a kol. "Umělecké památky Čech, díl I. - A/J", 644 S., Academia, nakladatelství ČSAV Praha 1977
Švandrlík Richard – "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní - Holubín" Kulturní přehled č. 9/1983, KaSS Mariánské Lázně
Švandrlík Richard "Historie obce Holubín", studijní materiál CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně 31.12.1985.
Švandrlík Richard "500 let Regentu" – monotématické číslo Hamelika z 28.2.1979, Vlastivědný kroužek KaSS Mariánské Lázně
EGERER Oswald a kolektiv: "Kirchsprengel Pistau im Heimatkreis Marienbad - Geschichte und chronologische Aufzeichnungen von den Orten" - Hollowing (S. 102-147) , Heimatverband Marienbad, München, 1991, 302 S.

Jací představiteli stáli v čele obce Holubín 1850-1945 ?

            1. Josef Mužík
            2. Franz Josef Haberzettl (jen krátce jako zástupce)
            3. Franz Zeidler (nar. 1862)
            4. Franz Holer (nar. 1861)
            5. Anton Steiner (nar.1862)
            6. Wenzl Hollik (nar. 1876)
            7. Max Wurtinger (nar. 1896)
            8. Otto Haberzettl - až do 2.světové války
            9. Anton Löb (jen krátce jako zástupce)
            10. Max Wurtinger – od 1942 do konce války 1945.

Zajištění obce vodou

      Původně měl každý dvůr vlastní studnu. Při těžení železné rudy postupně studny vysychaly a obec začala uvažovat o vybudování obecní vodárny. Již před rokem 1900 vznikl v Holubíně vodovod a voda byla dovedena z horních Rákosových luk do vsi dřevěným potrubím do nádrže nahoře na návsi a odtud zásobován celý Holubín. Při stavbě silnice Dolní Kramolín-Vlkovice 1906-1907 stála tato nádrž v cestě a musela být odstraněna. Místo tohoto vodovodu byla zachycena voda z hornické štoly pod školou, jímána a jí pak záso-bována vesnice. Nový vodovod s napojením do každého stavení byl vybudován v roce 1914. Sloužil ještě v roce 1945.

Holubínská cihelna a řemesla

      V 19.století vznikla nedaleko Holubína vesnická cihelna, kde se vyráběly cihly a která zásobovala cihlami celé okolí. Výroba byla ruční. Po vzniku moderní parní cihelny v nedaleké Chodové Plané byla cihelnička konkurenčně zlikvidována ještě před rokem 1914 a cihelna stržena. Snad jde o základy cihelny, které lze vidět v terénu při pravém břehu Kosího potoka pod letištěm, třebaže tu jde jistě o překrytí nějakými novými objekty z druhé světové války, z doby vojenského letiště ve Sklářích.
      Ve vsi byla kovárna (čp.4), kolářství (čp.19), na dvoře čp. 6 "U Balzerů" se rozvinul chov koní. Na dvoře čp.12 bylo ještě stavení čp.12a s trafikou, ale krám-koloniál byl v nedalekém Dolním Kramolíně.
      Roku 1898 vznikla vlastní obecní škola, která sloužila dětem z Holubína, Dolního Kramolína a Chotěnova. Do té doby chodily děti do školy v Pístově. Holubínská škola byla jednotřídní jako pístovská.
      V roce 1910 byl založen ovocnářský spolek, do jehož čela byl zvolen učitel Franz PANY.

Holubín a požáry

      Holubín dostal roku 1794 hasící řád z vrchního úřadu kláštera, kde se uvádí, že ves má 1 hasící stříkačku, 2 žebříky, 3 požární háky, 2 vodní nádržky. Při vypuknutí požáru musí vyslat místopřísežný rychtář ihned do kláštera posla na koni z čp.1, dalšího posla na koni, v nouzi pěšího – do nejbližší vsi Kramolína z čp.2, s požárními háky lidé z čp. 3,4, a 13, s ruční stříkačkou z čp. 14, k tahání vody z obecného rybníka z čp. 5 a 6, přinesení žebříků a nasazení z čp. 7,8,9,10, použití dřevěných háků u požáru z čp. 11 a 12. Ze všech 14 domů musí se dostavit dvě ženy s kyblíky nebo vědry na vodu a nosit ze všech míst,kde je voda. Muži a výrostci musí přinášet žebříky a hasit vodou z věder. Z kláštera se dostaví k požáru osoby s velkými stříkačkami, klášterní kovář, úřední sluha a čeledínové k hašení. Hasící řád bude vyvěšen u místopřísežného a nedodržení řádu bude trestáno nejtěžšími tresty. Podepsán 28.12.1794 Wenzl Klukam, úřední ředitel kláštera.
      Hasící řád vznikl v souvislosti se strašným požárem v městě Teplá, kdy vyhořelo na jaře 200 stavení. Podle hasícího řádu pro Holubín soudime, že byl Holubín plnoprávnou obcí s místopřísežným obce (nebyl to obecní rychtář, ten byl zřejmě v Pístově i pro obec Holubín).
      Přes podrobná klášterní organizační ustanovení při požáru byly obce až do 20.století vcelku bezmocné proti požárům. Ještě v roce 1927 došlo k velkému požáru v Holubíně. Večer 29.října 1927 začalo hořet stavení z Franze Holera a tři dvory podlehly plamenům - čp. 7, 8, 9. Vyhořely až do základů, jen dobytek se podařilo zachránit. Díky parním a motorovým stříkačkám byl požár během noci lokalizován tak, že Holubín nevyhořel celý. Dům čp. 7 nebyl už postaven, další dvory byly postaveny o kus výše.

Mezi válkami do roku 1945

      Holubín zažíval celkem klidné časy až do roku 1914, kdy vypukla první světová válka. Na fronty ode-šlo 13 mužů, z nichž padli Franz a Anton Zeidlerové, Anton Wurtinger a Andreas Richter.
      V letech 1923-24 byl zaveden elektrický proud do obce, v letech 1919/1920 se stavěla silnice do Chotě-nova a Sklářů a napojena byla na silnici Mariánské Lázně –Planá. V roce 1926 vznikl dobrovolný hasičský spolek s velitelem Antonem Zeidlerem z čp.6.
      V roce 1932 byl slavnostně vysazen na návsi "Goethův dub" u příležitosti 100.výročí Goethova úmrtí. Měl připomínat Goethův průjezd kočárem vesnicí Holubín v roce 1822. Dnes jsme marně hledali tento dub.
      Holubín byl vždy zemědělskou obcí. Roku 1930 bylo ve vsi 20 čísel popisných a 96 obyvatel, 1939 – 94 obyvatel, 1945 kol 100 většinou zemědělců. Stavení čp. 20 (mimo Holubín) bylo postaveno až před rokem 1937. Původně patřilo Franz Tremlovi z Chotěnova čp. 5, přešlo na jeho dceru Marii, provdanou Kardinalovou.
      Kroniku Holubína v letech 1920-1939 vedl Engelbert Muschik, poštovní úředník z Holubína. Poslední zápis je z 25.ledna 1939: "Od 8 do 10 hod. večer byla celé nebe osvětleno severní září."

Franz Pany a škola v Holubíně

V této škole učiteloval dalekoznámý učitel Franz Pany, ketrý sem přišel od Krumlova, stál v čele úspěšného ovocnářského spolku. Mj. rouboval ony podivuhodné přírodní křížové ploty kolem pístovského kostela. Zbyly jen ve stopách. Je pochován na Pístově stejně jako jeho syn Oswald. V holubínské škole učil také učitel Schrott, který byl velitelem (Obmannem) narychlo ustanovené farní "ortgrupy".      V roce 1898 byla vystavěna škola s bytem pro učitele v Holubíně. Do nové školy začaly chodit také děti z Dolního Kramolína a Chotěnova. Byla to jednotřídka zprvu s osmi třídami, později zřízena v Holubíně druhá třída v čp.19. Ve vsi se učilo osm ročníků.
      Prvním učitelem zdejší školy v letech 1898-1932 byl Franz Pany (nar. 31.12.1873 v Chvalšinách, severozápadně Krumlova, zemřel 15.3.1932, pochován na starém hřbitově v Pístově). Ženat byl 24.11.1898 s Marií Ruppertovou z Chodové Plané čp. 14 (1876-1941), což byla příčina jeho definitivního usazení se zde. Pany přišel zprvu do školy v Pístově, kde učil 1896-1898. První léta po otevření holubínské školy byla tato expoziturou pístovské školy. Pany přešel do Holubína. Měl dvě děti. První, Franz Theodor Pany (nar. 10.6.1899) se stal doktorem filosofie a profesorem (+ 22.7.1966 v Bad Kissingen), byl ženat 11.6.1929 s Hildegardou Meisingerovou z Lazů (*1910 Perlsberg, + 1990 Bad Kissingen). Druhý syn Oswald (nar. 23.6. 1900) stal se úředníkem v Praze a zemřel 23.4.1930; pochován je na Pístově.
      Profesor Franz Theodor Pany byl členem profesorského sboru v hotelové škole v Mariánských Lázních. Jeho syn Franz PANY (* 30.6.1930 M.L., + 21.2.1991) byl aktivním členem sudetoněmeckého spolku Heimatverband Marienbad a řadu let redakto-rem měsíčníku "Marienbader Heimatbrief". Jeho syn Franz Norbert PANY s paní Ingeborg Hublovou z Mnichovas (Einsiedl) pokačovali 1991 ve vydávání měsíčníku a dnes dále řídí vydávání Heimatbriefů a je v čele sudetoněmeckého spolku Heimatsverband Marienbad.
      Po smrti učitele Panyho byl od 1.dubna 1932 učitelem v Holubíně krátce Anton GIEBL, od roku 1933 Anton NADLER, který pocházel z Horního Kramolína, učil zprvu ve Sklářích a po působení v Holubíně odešel 1936 na obecnou školu v Klášteře Teplá. Dalším učitelem byl Josef KILBERT z Úšovic v roce 1936-1937, po něm učil ve škole Johann SCHROTT (do roku 1939), který přišel do Holubína roku 1937, narychlo v roce 1938 ustanoven jako "Obmannů" farní "ortsgrupy" a narukoval 1939. Jeho syn Ing. Kurt Schrott, infanterista, se z druhé světové války nevrátil.
      Za války tu učily Helga Stopfer z Drmoulu a po ní Helena Tauberová z Tachova přes druhou světovou válku.
      Druhou třídu v Holubíně vedli od roku 1932 samostatní učitelé. Holubín měl 51 žáků ! Druhou třídu vedli Georg Türk, Otýlie Müllerová a Josef Kilbert. Náboženství vyučoval farář Arnold Egerer v letech 1914-1945.

Padlí ve druhé světové válce

      Do druhé světové války narukovalo 19 mužů, z nichž se nevrátili Gilbert Haberzettl (1901- padl v Maďarsku), Franz Hollik (1917 – padl v jižní Francii 22.8.1944), Rudolf Lucha (1923 – nezvěstný u Gdaňska 1945),Engelbert Muschik (1914 – nezvěstný v Rusku 1942), Franz Muschik ( 1919 - padl v Rusku 1942), zámečník Franz Haberzettl (1894 – v červenci 1945 v Ústí n.L.) , Ing. Kurt Schrott (nezvěstný v Rusku).

Poválečný vývoj Holubína

      Po válce po příchodu prvních Čechů němečtí sedláci na svých dvorech pracovali jako zaměstnanci a 10. února 1946 vyjel transport Holubínských s koňskými potahy do sběrného tábora do Sklářů, kam byli soustředěni k vysídlení.
      Další poválečný vývoj nebyl nikým sepsán. Je proto velmi svízelné podrobněji popisovat tuto etapu. Po roce 1945 došlo k několika změnám příslušnosti obce. Až po roce 1960 se stal Holubín osadou střediskové obce Chodová Planá. Stejně tak Pístov a Dolní Kramolín. Celá západní katastrální holubínská hranice je zároveň okresní hranicí mezi Tachovem a Chebem, a budoucí hranicí dvou západočeských krajů !
      Zanedlouho po válce pokračoval rozpad obecního celku, který začal požárem v roce 1927. Dochází k rozpadu několika stavení na severní okraji.
      Z let 1947-48 jsou zachovány v archivu Cheb dekrety o přidělování půdy českým přistěhovalcům a v Holubíně se uvádí, že dekrety ministerstva zemědělství - Národního pozemkového fondu (podepsán Josef Smrkovský) byly přiděleny takto:

Kirienko Vasil a Nora, čp.20 3 hektary
Hess Jaroslav a Františka, čp.15  10 hektarů
Pavlík Jan, čp.6 13 hektarů
Krejčí František a Marie, čp. 1 13 hektarů
Otradovec Ladislav, čp.5 13 hektarů
Herejk Josef a Erna, čp.8 14 hektarů
Tkáč Jan a Esther, čp.8 14 hektarů
      O jednotlivých rodinách víme pramálo. V čp.6 bydleli Jan a Růžena Pavlíkovi do roku 1972. Po smrti Jana se Růžena a tři děti odstěhovaly do Dolního Kramolína. Podle různých zpráv syn Jan je rozvozce pečiva, Anna prodává v galanterii a Růžena je v Plané. Ve statku nebyl vodovod a voda se brala ze studánky ve stodole. Později tu bydlel pan Višňovský. Dnes je majitelem pan Šimůnek.
      Na statku čp. 1 později žil profesor Kačer a Ludmila Petržíková. Dům odkoupil architekt Fuchs z Prahy.
      Ve škole s čp.17 bydlíval Antonín Račák z Mariánských Lázní. Stavení bylo popisováno jako zděné, cihlové, přízemní se zastavěnou plochou 823/143 m², s pitnou vodou a celoročním využíváním. Dnes je majitelem pan Deus.
      Stavení pod silnicí směrem k rybníku je dnes majetkem pana Višňovského. Historické fachwerkové stavení bylo po roce 1974 strženo a postaveno nové.
      Jiří Jelínek z Mariánských Lázní vlastnil stavení čp.20, zděné, cihlové, přízemní s podkrovím, se zastavěnou plochou 332/132 m2 a s pitnou vodou a záchodem na stavebním pozemku. Dnes už stavení nestojí, zničeno požárem před několika lety.
      Velký ovčín vznikl asi před 15 lety a má pocházet z Velké Hleďsebi. Nájem holubínských polí a luk má nyní pan Hirš z Pístova.
      Historii posledních padesáti let bude nutno sepsat.

Kulturní památky Holubína

Svatováclavská kaple z roku 1703, patřila pod Holubín. Stála u vozové cesty z Holubína do Kramolína mezi dvěma rozložitými javory. Barokní klenutou kapli nechal postavit Thomas Windirsch. Naše foto je z roku 1970, kdy byla už bez inventáře a značně zašlá.      Poché v seznamu památek Holubína uvádí dvě obecní kaple (sv.I. 1977) – Svatováclavskou a sv. Šebastiána.
      SVATOVÁCLAVSKÁ KAPLE ležela na polovině cesty do Kramolína pod Pastvinou a vznikla roku 1703 jako barokní kultovní stavba na půdorysu 360x460 cm. Kaple se později nazývala sv.Václava a sv.Antonína Paduánského, snad zde byly jejich obrazy. Kapli nechal zřídit sedlák Tomáš Windirsch z Holubína a dokud kaple patřila k holubínskému Windirschovu dvoru, konala se tu jednou ročně mše svatá a tedy i procesí sem.
      Kdysi si pak farář z Pístova vzal klíč k sobě a kaple přešla do vlastnictví kramolínského dvora. Anton GNIRS kapli popsal, ale negativně zhodnotil, že "uvnitř chybí hodnotné umělecké a historické památky". Po třista letech zbývá tu ruina kaple, která byla ještě v roce 1970 poměrně stavebně zachovalá mezi dvěma rozložitými stromy, byť již bez inventáře. POCHÉ ji popisoval jako obdélníkovou stavbičku, členěnou pilastry a vrcholící trojúhelníkovým štítem. Je sklenuta dvěma poli křížové klenby, těžce poškozena a zařízení zničeno.
      KAPLE SV. SEBASTIÁNA čili ZEIDLEROVA stávala na Rákosovém vrchu při cestě do Martinova. Měla půdorys 230x230 cm a vznikla v 18.století. Na mense kaple stávala socha sv.Sebastiána výšky 70 cm a po stranách visely dva obrazy – P.Marie s dítětem a Sláva jména Ježíšova. V 70. letech byla zde už jen ruina staré kapličky, dnes zmizela zcela.
      Na cestě z Holubína do Vlkovic bývala na okraji obce tzv. MUNDLEROVA KAPLE ze 17.století. Patřila ke dvoru, zvanému MUNDLHOF. Půdorys byl 200 x215 cm a na menze kaple bývala socha Ježíše-Trpitele. V oválu na kapli byla vedle letopočtu 1698 písmena CZ (=Caspar Zeidler), iniciály zakladatele kaple. Kaple byla podle německé vlastivědy zcela bezdůvodně zničena včetně fundamentu českými přistěhovalci po roce 1945.
      Kdy kaple vznikla ? Podle staré pověsti jeli tudy dva formani-bratři s koňmi na cestě do Rakous. Byli již týdny na cestě, když náhle vypukl v kraji strašlivý mor. Bratři ve strachu se modlili a přislíbili, že když přežijí morový čas, postaví každý z nich jednu kapli. Bůh prý vyslyšel jejich modlitby a bratři se vrátili zdrávi domů. Tak prý tu vznikly kaple sv.Sebastiána na Rákosovém vrchu (zvaná Balzakapelle) a kaple sv. Ondřeje v Holubíně (Andreas-kapelle neboli Mundl-kapelle).
      KŘÍŽ z roku 1886 stojí dosud proti škole při silnici do Kramolína. Má nápis: "Errichtet zur Ehre Gottes von Franz und Anna Zeidler aus Hollowing Nr.1 – 1886" a dole nápis "Ruhe ihrer Asche" a plastiku hole Aeskulapa s obtočeným hadem jako symbol lékařství.
      OBECNÍ KŘÍŽ stával kdysi na staré cestě do Pístova asi 80 metrů od vsi. Zde se loučili Holubínští s nebožtíkem, odnášeným na pístovský hřbitov.
      MUNDLERŮV KŘÍŽ stával rovněž na staré cestě do Pístova, 500 m od Holubína.
      DVŮR ČP.1 s původním názvem TOFFL, patříval Zeidlerům a na parcele se tu kdysi dolovalo. Masivní budova s frontou na náves má zachován prostorný vjezd do dvora s brankou pro pěší, připomínající nedaleké chodské dvory na Jadružsku. Zasloužil by památkové ochrany. Podobný vjezd s pěší brankou vidíme i u opuštěného dvora čp. 5. Zahrada má stopy dolování.

Majitelé domů a dvorů v Holubíně před válkou
 

Předválečné domy a jejich majitelé do roku 1945
      Čp. 1 – Wenzl HOLLIK a Marie HOLLIKOVÁ, roz. Zeidlerová, selský dvůr s 32 hektary, název dvora "Toffl", přestože dvůr patřil od berní ruly (1654) rodu Muschiků. Nejstarší známý majitel byl Kryštof Mužík (1630-1675), kol roku 1860 přešel do rukou Zeidlerů a 1917 Holliků. Po druhé válce byl majitelem prof. Kačer a Ludmila Petržíková, dnes arch. Fuchs.
      Čp.2 – mezi Obecním rybníkem a kovářstvím - Engelbert MUSCHIK a Anna, roz. Käsová z Týnce na Tachovsku, malorolnícká usedlost smezie 7 hektary, název usedlosti "Schneida" (zaniklo). Nejstarší majitel byl Michael Pfrogner z Martinova (+ 1748), od roku 1800 Josef Fischer, od 1816 Anton Völkl, od roku 1833 Muschikovi
      Čp. 3 – obecní dům a chudobinec nebyl obydlen, stával u Obecního rybníka (zbořeno)
      Čp.4 – obecní kovárna, nájemcem byl Anton Löb (1877-1955); nejstarší majitel Thomas Lehnerl (+1668), kováři se střídali; nejdéle to byli Göhnovi (od 1812 do konce 19.století), (dnes majitel pan Višňovský)
      Čp.5 - Anton HABERZETTL a Marie, roz. Gürová z Vyškovic, velký selský dvůr s 26 hektary, název dvora"Vacka", s vedlejší budovou čp.19; nejstarší majitel Urban Seitler (kol 1600), po něm přichází rodina Vacků z Milhostova (Vít Vacka, ženat s Apollonií Seitlerovou) a zůstává jako Watzkovi až do roku 1822, kdy celá rodina se přestěhovala do Šancí a úplně zchudla. Dvůr koupil za 5 000 zlatých Michael Haberzettl z Malého Sangerbergu, původem žatecký velkoobchodník s chmelem. Potomci zůstali na dvoře. Dnes údajně v majetku tří majitelů.
      Čp.6 – Josef ZEIDLER, sedlák a fiakrista, a Anna, roz. Schirmerová z Úšovic, selský dvůr s 27 hektary, název dvora "Baltza"; nejstarší majitel Baltazar Göhna (kol 1710), a poslední z rodu Josef Göhn až do roku 1890, Dvůr, který měl 10 hektarů, koupil jeho otec Anton Zeidler a v letech 1898-1928 přikoupil postupně 18 hektarů, v letech 1918-1945 měl tu chov koní a 1924-1945 provozoval v Mariánských Lázních povoznictví – v létě s dvojspřežím a v zimě s těžkými koňmi. Josefova sestra Ernestýna, provdaná Reutzerová uhořela 20.června 1945 v Schopplově mlýně v Mnichově, nejstarší bratr Anton zemřel na frontě 1918. Dnes zbořeno.
      Čp.7 – Franz ZEIDLER, svobodný (1900-1970), usedlost v roce 1927 vyhořela, jen 1,5 hektaru polí, název usedlosti "Punzet"; nejstarší majitel Martin Turba (ženat 1655) a Turbovi až do roku 1827 majiteli, pak Josef Putz z Úšovic do roku 1860, a pak Zeidlerovi. Majitel Franz Zeidler (1862-1921) zůstal svobodný a dům zdědil jeho bratr Fritz, který pronajal usedlost Michalu Heroldovi 1923-1927. Když vyhořel dům 1927, ruinu koupil Anton Zeidler z čp.6 a rozšířil pozemek čp.6.
      Čp.8 – Anton HOLER a Theresia, roz. Grosamová ze Svahů; selský dvůr s 31 hektary, název dvora "Hůla"; vždy v rukách Hůlů – nejstarší Mathes Hula (narozen 1614), jméno se později měnilo na Hola a Holer (dnes majitel pan Šimůnek). Roku 1927 vyhořelo a postaveno vzadu na zahradě znovu.
      Čp.9 – vedlejší budova selského dvora čp.8, rovněž vyhořela. Původně samostatný dvůr, název dvora "Zeidler" – nejstarší majitel Georg Zeidler (1630-1660 majitelem) a dvůr zůstal až do doby Adalberta Zeidlera (nar. 1832), který fdvůr prodal a odstěhoval se do Mariánských Lázní, poslední byli majitelé Holerovi z čp.8 (majitel pan Šimůnek)
      Čp.10 – vyhořelo 1916-1917 a z ruiny se stala vedlejší budova statku čp. 16 (dnes zbořeno); první známý majitel Thomas Windirsch (od roku 1657), po něm Fischbachovi až do roku 1945.
      Čp.11 – Gregor LUCHA a Margareta, roz. Mayerová, selský dvůr s 22 hektary, název "Elln"; nejstarší známý majitel Erhard Ihl či Eyl kol 1640, Muschikovi od 1709. roku 1853 prodal Franz Josef Musvchik dvůr Luchovi z Beranovky a potomci Luchy byli vlastníky až do roku 1945. Šlo o velkou usedlost s velkým vjezdem a brankou s čelem na jih (zbořeno)
      Čp.12 – Max WURTINGER z Pístova (1896-1979) a Karolina, roz. Zeidlerová (1903-1980), selský dvůr s 25 hektary (zbořeno), název "Mundl", ale původní majitel v 17.století byl Kašpar Zeidler a Zeidlerovi až do roku 1939 (zbořeno); vzadu na zahradě stávala Mundlova kaple
      Čp.13 = 12a usedlost proti dvoru čp.5 - poslední majitel Ferdinand WURTINGER (1883-1950 svobodný), tesař a malorolník se 4 hektary , název usedlosti "Webba" (zaniklo)
      Čp.14 – stavení nad předchozím do návsi - . Franz Josef MUSCHIK, horník a Theresia, roz. Zürliková z Boněnova, – obytný dům, původní název "Haizla", uváděný od 1785, nejstarší Johann Georg Göhna, nocležník z čp.6, až do roku 1916 kdy Josef Göhna se odstěhoval do Kramolína a přišel Franz Josef Muschik (zbořeno),
      Čp.15 – velký patrový dům se stodolou proti škole, Josef LANGHANS, strojník z Pavlovic, a Anna, roz. Steinerová, malorolníctví se 6 hektary, první majitel od 1790 Zeidler Anton, pak Thummerer a Steinerovi, název "Biersteiner" (za domem pomník Zeidlerů) - (zbořeno)
      Čp.16 – Anton FISCHBACH (1902-1987) a Anna, roz. Löbová z Holubína čo.4 (1904-1988); v 1. polo-vině 17.století byl majitel Thomas Windirsch z Pístova a žena Margareta Vacková z Holubína čp..5, později Matthias Fischbach (ženat 1734) a v rukách Fischbachů usedlost zůstala do roku 1945. Byl to dvůr a hospoda s 13 hektary, název "Windirsch"(zbořeno)
      Čp.17 – Holubínská škola s bytem pro učitele, od 1898 (dnes majitel pan Deus)
      Čp.18 – vedlejší budova k čp.12, majitelé Wurtingerovi (zbořeno)
      Čp.19 – vedlejší budova k čp.5, majitelé Haberzettlovi, dnes dům stojí, kdežto budova dvora zbořena
      Čp.20 - domek u Chotěnova, majitelé Josef a Marie Kardinálovi, zahradnictví, název "Treml" (shořelo před několika lety)

Holubínské hroby

Zeidlerův pomník z roku 1886 na konci vsi      Na starém hřbitově na Pístově dodnes zůstává už jen pět (čitelných) hrobů Holubínských.
      Nejvýznamnější a nejlépe udržovaná je hrobka ro-diny učitele Franze Panyho. Prvním zde pochovaným byl jeho syn Oswald Pany, úředník v Praze ("Oswald PANY, Beamter in Prag, geb. 23.6.1900, gest. 23.4.1930 in Hollowing"). Zemřel ve věku necelých třiceti let. Druhým zde pochovaným byl slavný učitel Franz Pany ("Franz PANY, Schulleiter, geb. 3.12.1873, gest. 15.3.1932"); poslední pohřbenou zde byla Oswaldova matka – Marie ("Marie PANY, Schulleiters-gattin, geb. 18.2.1876, gest. 12.5.1941") Zemřela v 65 letech. - Zůstal jen Oswaldův starší bratr PhDr. Franz Theo Pany, profesor na hotelové škole v Mariánských Lázních (1899-1966), bydlel v Úšovicích, ženat 11.6.1929 s Hildegardou Mensingerovou (1910-1990) z Perlsbergu (Lazy). Po válce byli odsunuti, žili v Bad Kissingenu. Zde jsou pochováni.
      Jejich syn Franz PANY, třetí toho jména v řadě, (*20.6.1930, ženat s Marií Goschtallovou z Prahy, + 21.2.1991 v Münchenu), se stal později v Německu redaktorem měsíčníku Marienbader Heimatbrief (vychází od října 1948) a byl vrchní soudní rada a stál v čele spolku Heimatverband Marienbad Stadt und Land.
      Jeho syn Franz Norbert Pany, čtvrtý v řadě, je dnes rovněž mluvčím mariánskolázeňských vysídlenců a v čele spolku Heimatsverband Marienbad.
      Hrob má Anna Haberzettlová z Holubína No 5, která zemřela 13.4.1935 v 36 letech. Nebyla provdána. Rodiče: Franz Josef Haberzettl (1856-1938) a Marie roz. Zeidlerová z Holubína (1870-1938).
      Tito měli celkem devět dětí. Druhý nejstarší Franz Josef (1894-1945) byl strojvůdce a přišel o život v létě 1945 Ústí n.L. v internačním táboře pro Němce; Gilbert (1901-1945) zahynul neznámo kde na konci války, snad v Maďarsku; Marie (1896-1981), švadlena bílého prádla, provdaná za Maxe Hubla do hostince Hubl do Dolního Kramolína; Aloisie (* 29.11.1896) kuchařka, provdána za Leopolda Götze, řezníka v Teplé, Margareta (1906-1987), provdána za Alfréda Lercha z Mnichova; Otto (1903-1985), kolář, zůstal svobodný; Anton Haberzettl (1904-1974) převzal dvůr čp.5 a čp.19, ženat 1943 s Marií Gürovou z Výškovic; po válce odsunuti. Anton Haberzettl (1904-1974) měl 4 děti: Walter Anneliese (*1944), Petra Christiana, stenotypistka (*1945), Otto, laborant (1950, zahynul 1975 při havárii), Rudolf, opravář (*1951).
      Další zachovalý hrob patří Anně Zeidlerové z Holubína čp.1 (* 1834 v Drmoulu, roz. Forsterové), zemřelé za první světové války 16.5.1917 ve věku 83 let. Viz dále.
      V blízkosti hřbitovních vrat je hrob Josefa Luchy z Holubína čp.11; nar. 17.3.1841, zemřel 16.4.1926 v 85 letech. Ženat s Marií Görglovou z Úšovic čp.21. Měli tři děti – Gregor (1872-1951), Josef, poštovní úředník v Mariánských Lázních, a Anna (+). Dvůr převzal syn Gregor, ženat s Margaretou Mayerovou z Úšavy, okr. Tachov(1897-1967). Měli tři děti: Rudolfa (1922- 1945 u Gdaňska zůstal nezvěstný), Louisu (*1924) a Elfriedu (*1926).
      Pátý je hrob Anny Fischbachové ("Anna FISCHBACH aus Hollowing No 16, gest. 10.1.1925 in ihrem 51. Lebensjahre."). Narozena 14.1.1874, pocházela z Chotěnova čp.7, provdána za hospodského Engelberta Fisch-bacha 7.2.1899, zemřela 10.1.1925. Měli tři děti: Rudolfa (1899-1951), Antona (1902-1987, převzal dvorec čp. 16), a Roberta (1908-1981 v okrese Kitzingen, zůstal svobodný)
      Ostatní hroby, které tu nepochybně jsou, nemají už označení. Nový pístovský hřbitov na vrchu Horaberk (dnes Pístová-ská mohyla) byl srovnán se zemí, takže není známo, zda a kde byly zde holubínské hroby.

Anna 'von' Zeidler

      Až neuvěřitelně zvláštní osud mají - jinak v Holubíně skromné – osobní památky na selku z Holubína čp.1 paní Annu Zeidlerovou, rozenou Forsterovou z Drmoulu. Holubínský statek čp.1 je dodnes zachovalý dvůr, býval největší a nejvýznamnější. Starostou byl poslední z Muschiků na tomto statku – Josef Muschik, po něm Franz Zeidler a nakonec i Wenzl Hollik, všici z čp.1.
      Za prvé zůstal zachován její hrob na Pístově, což je dnes mimořádně cenné.
      Za druhé stále stojí Zeidlerův pom-ník z roku 1886 přes silnici proti holubínské škole. Na něm se uvádí "Errich-tet zur Ehre Gottes von Franz und ANNA ZEIDLER aus Hollowing No 1", což se týká naší Anny Zeidlerové. Pod nápisem je připsáno "Marie u.Wenzl" a dole "Ruhe ihrer Asche" (Pokoj jejich popelu) a symbol lékařství – stočený had na Aeskulapově holi. Pomník byl dokonce popsán Antonen GNIRSEM při jeho soupisu památek v roce 1932. I když pomník kvapem stárne, je nápis čitelný.
      Za třetí se zachoval její úmrtní list z 18.května 1917, podepsaný doktorem Hansem Turbou, okresním lékařem z Ma-riánských Lázní. Kopie je přiložena a potvrzuje, že se Anna narodila 1834 v Dr-moule ("Dürrmaul"), svatba 30. května 1876 a zemřela 16.května 1917 v 83 le-tech; příčinou smrti byla rakovina. Její manžel byl Franz Zeidler (nar.1830), starosta, který dvůr čp.1 zdědil jako synovec bezdětného strýce sedláka Josefa Muschika (ten se narodil 1795, svatba 24.1.1826, datum úmrtí chybí).
      Dvůr po Franzovi a Anně zdědila v roce 1917 – neznámo proč - MARIE Zeidlerová, dcera Karla Zeidlera z čp.12 a manželky Elisabeth z Drmoulu. Marie byla provdána Holliková (* 15.2.1885, svatba 5.2.1907 s Wenzlem Hollikem z Křížence (Kiesenreuth), + 10.10.1967 v Dettelbachu, Německo). Tito manželé, Marie a Wenzl, jsou nepochybně totožni se jmény na Zeidlerově pomníku. Hollikovi měli čtyři děti: Willibalda (1912-1990), Mathildu (1914-1990), Franze (nar. 15.3. 1917, inženýr, zemřel 20.8.1944 na frontě v jižní Francii v Coudehardu) a Margaretu (1932-1990).
 

Ohlášková kniha fary Pístov 1857-1869

      je zajímavá lokální památka - hnědě mramorovaná kniha velikosti 18 x 21 cm, má 268 stran. Knihu z farnosti Pístova zachránil dr. Jan Špéta a prostudoval a vybral zajímavosti německý vlastivědník z Mnichova, Rudolf Schwenitzer, rodák z Martinova.
      Ohlášková kniha je psaná brkem, jistě duběnkovým inkoustem, dvěma duchovními - vikářem Josefem Stop-ferem, pocházejícím z Plané, a vikářem Wenischem. Zprávy zde jsou datovány od 23.srpna 1857 do 2.června 1869. Jsou v ní uvedeny – jak sám název říká – osoby, které žádají ohlášky – tj. chtějí uzavřít sňatek. Nadepsána je "Es ist Willen, sich in den Stand der heil. Ehe zu begeben." Všechny snoubenecké páry jsou uváděny jménem, povoláním, bydlištěm, číslem domu, stářím, a jsou tu i jména rodičů; u matek je uváděno ještě dívčí příjmení. Potom se vynoří, např. funkce obecního představeného či majitel hospodářství - sedlák, domkář, čtvrtláník, mlynář, kolář nebo obecní pastýř či tkadlec.
      Od roku 1861 jsou uváděna jména snoubenců bez všech údajů; od 8.října 1861 označována čísly. Nápadné je, že přicházely páry a nechávaly dávat ohlášky na Pístově, třebaže žily mimo farnost, což ukazuje na to, jak byla farnost poutního místa oblíbena.
      Hlavní část knihy tvoří údaje o bohoslužbách, jejich začátky, církevní svátky, procesí, dožínky, ale jsou tu i prosby nad úrodou polí a rozmanité zprávy. Faráři usilovali, aby jejich farníci navštěvovali bohoslužby pilně a pravidelně a aby chodili ke zpovědi, zvláště pak o Velikonocích. Nedochvilné ohlašovali z kazatelny. Toto se objevuje v knize znovu a znovu.
      Také se kritizuje a oplakává špatná školní docházka a rodičům nezbedných školáků se připomíná, aby "konečně a pilně své děti posílali" do školy a také do opakovací školy. Hovoří se o liknavých rodičích, kteří byli varováni, že by "museli být udáváni světským úřadům k potrestání" - takto doslova. Vliv duchovních nad mládeží byl tehdy velký a předpisy k ochraně mládeže velmi přísné.
      V Pístově byla škola při faře. V souvislosti s tím se často píše o "exponentuře školy ve Vlkovicích", která musela ze strany farářů zažívat mnohé kritické útoky. Přitom se tu nikdy neuvádí nic konkrétního. Také bývávaly tzv. polední školy, které rodiče prosadili, aby své děti mohli poslat alespoň na pár hodin do této školy.
      Starosti dělalo duchovním nevázané veselí o masopustu, jak se uvádí 7. března 1858: "Nově se přísně nařizuje, aby rodiče nabádali děti, aby dětem školou či opakovací školou povinné za žádných okolností nedovolili účast při tancovačkách a při muzice. Na to má dbát představený obce a školní dozorce. Případy překročení nařízení se mají nahlásit farnímu úřadu, aby mohly světské úřady zákonně potrestat rodiče, zapomínající na své povinnosti." Přísně se dbalo na to, aby se v době půstu dodržovalo nařízení "našeho Nejctihodnějšího knížete-arcibiskupa" o přikázaných postních dnech. Šlo o "masité jídlo s přerušením" - v některých dnech bylo dovoleno, v jiných přísně zakázáno. Dále bylo všem domácnostem dovoleno, aby jídlo v postních dnech bylo omaštěno místo másla také jiným zvířecím tukem. Zato jsou všichni věřící o nedělích čtyřdenních půstů zavázáni se pomodlit pět otčenášů, pět Ave Maria a apoštolské vyznání, aby se cvičili tři boží ctnosti vedle pokání a zpovědi, směrodatně podle síly.
      Nejčastěji se objevují v knize sjednané mše, které se dávaly za zesnulé i mimo farnost jako např. pro Stanoviště, Úšovice, Ovesné Kladruby, Chodovou Planou, Hamrnický dvůr a dokonce se tu vynoří i obce jako Výškov či Bezvěrov. Zde poznáváme vedle známých příjmení obyvatel farnosti také jména farářů v Pístově, na které je po mnoho let vždy vzpomínáno. Byli to ctihodný pan P.Bruno Eberl, "bývalý kaplan v Chotěšově", pan farář Anton Egerer, "penzionovaný světský kněz" z Dolního Kramolína, pan farář Benedikt Hanisch von Greifenthal, farář George Löw, ct. pan farář Bruno Puchner, farář Johann Platzer stejně jako farář Hieronymus Stopfkuchen, bývalý kaplan na Pístově. Také za zemřelého ct. pana převora z Teplé se občas konaly mše svaté.
      Také o zapomenutých věcech je tu občas nějaká zpráva. Zapomínaly se modlitební knihy, růženec, rukavice, klíč, "bílý kapesníček" na straně žen, ale také menší peněžní obnosy. Jednou byla na cestě od Skalky do Ušovic ztracena modlitební knížka se třemi zlatými v bankovkách, a ctihodný nálezce se připomíná, aby ji odevzdal na faře, kde se také zapomenuté věci daly vyzvednout, pokud tu byly. Jednou se dokonce ztratily čtyři ovce ze stáda v Dolním Kramolíně a nálezce se prosí, aby je tam pokud možno zase dovedl; je zajištěna odpovídající odměna.
      O žních určovalo duchovenstvo, kdy je dovoleno sbírání klasů o nedělích a svátcích; jak ukazují poznámky v knize. Při nepříznivém počasí ke bylo k tomu dáváno církevní svolení, "jinak se však musely provést početné modlitby a vykázat pokuty a pokání". Doslovně se uvádělo 9. srpna 1863, "protože tak mnoho obilí leží na polích, tak je pro dnešní odpoledne dovoleno sbírání obilí." - Jen jednou je tu zprávička o nepohodě počasí, dne 17. ledna 1858. Bouře a sněžení bylo tak výrazné, že se faráři zdálo nutné, tuto přírodní neobvyklost zachytit.
      Dále se uvádějí různá procesí, které tehdy vydávala na Chlum sv.Máří z Ušovic v 6 hodin ráno, stejně jako z Pístova na Svatou Annu o 1 hodině z Kramolína a v 1/2 2 hod. odpoledne k Holubínské kapli (tzv. Svatováclavská), "aby se prosilo Pána, že nám daroval mír a klid". Tato procesí a tyto prosby souvisely s brzkým ukončením Německé války v roce 1866, kterou vedlo Rakousko a Sasko na východním válečném poli proti Prusku.
      Znovu a znovu se vyzývá dát mírné příspěvky k udržování Svatého Božího hrobu a k péči chudým poutníkům v Jeruzalémě. "Každý zbožný křesťan jistě rád něco přispěje ke skutečně křesťanskému dílu", psal farář. - Osobitou němčinou ohlašoval farář 7. ledna 1866: "Příštího dne jsem donucen odcestovat; pokud bude nutná duchovní pomoc někomu, nechť se obrátí na pana P.Thomase v Kladrubech".
      Konkrétní zprávy:
      20.9.1858 "Příští čtvrtek v 9 hod. sem přijde nový pan farář P.Pfannerer a bude uveden do fary a kostela."
      27.11.1858 se vzpomíná v modlitební hodině papeže Pia IX.aby mu Bůh v jeho útrapách poslal pomoc, tedy "našemu Nejvyššímu pastýři a místodržiteli Krista na zemi."
      V prosinci 1858 se uvádí: "V dalekých zemích, které jsou ovládány tureckým císařem, jsou 100tisíce a 100tisíce křesťanů trýzněny nejtěžším pronásledováním. Zatímco my žijeme v nejhlubším míru, tyto naše křesťanské bratry přepadávají turecké hordy z náboženské nenávisti, jejich domy jsou vypalovány, jejich kostely plundrovány a ničeny a mnozí nejhroznějším způsobem vražděni." – Prostřednictvím naší císařské vlády byla udělána těmto hrůzám přítrž, ale žijící křesťané žijí v neutěšeném stavu. - Na pomoc k odstranění této bídy vznikl v Rakousku nový křesťanský spolek lásky (Liebesverein), který schválil Jeho Majestát náš císař, a náš nejctihodnější kardinál-knížecí arcibiskup vyzývá všechny věřící, aby vstoupili do tohoto spolku a na svátek Neposkvrněné P. Marie obětovali k tomuto účelu podle svých možností: "Ukažte, že jste hodni prvních křesťanů, kteří pro zajaté křesťany přispívali vším, aby nevěřící Turci viděli, tak jak to museli doznat pohané u prvních křesťanů: "Podívejte se, jak se navzájem milují."
      6.3.1859 připomíná se slavnostní vysvěcení naší křížové cesty; začíná o 1/2 9 hod. a končí kázáním a mší.
      17.4.1859 bylo zažehnáno nebezpečí války a farář k tomu poznamenal: "Aby bylo odvráceno hrozící nebezpečí války, Jeho Eminence náš kardinál-kníže-arcibiskup nařídil, aby se denně modlily tři otčenáše, dvě Ave Maria a modlitba za udržení míru."
      12.června 1859 se připomíná zítřejší druhý svatodušní svátek, zároveň jako svátek sv.Antonína z Padovy, kdy se v Úšovicích koná jedna mše svatá s připomínkou postavení úšovického kostela.
      Ale národní sjednocení Itálie a Sardinie vyvolalo válku proti Rakousku. 24. června 1859 došlo k bitvě u Sol-ferina Vlivem těchto událostí psal farář Stopfer: "Náš Svatý Otec papež IX. , obrací se na všechny věřící, aby se modlili za ukončení války, aby byl zkrácen čas těžkých postihů a naděje na mír aby vzrostla. Proto ve středu na svátek apoštolů Petra a Pavla konalo se prosebné procesí přes Kramolín a Holubín do Pístova a konaly se litanie ke Všem svatým. Doporučovalo se každému, aby se účastnil veřejné pobožnosti se třemi otčenáši a třemi Ave Maria, což vedlo k odpustkům na 300 dnů. (Poznámka: válka Francie a Sardinie proti Rakousku v souvislosti se sjednocením Itálie 1859-1864.)
      Pohnuté časy po vylodění Garibaldiho na Sicílii zaměstnávaly mysl lidí i pera farářovo. 8. dubna 1860 nařizuje se modlící den na neděli, když v sobotu večer bude čtvrthodiny zvonění zvonů a před ranní nedělní mši bude zahájena pobožnost, odpolední žehnání pak se budou v 6 hod. večer konat litanie ke Všem svatým.
      4.12.1859 ráno se koná obětní procesí pro tolik zužované křesťany v Orientě. - 6.5.1860 odpoledne ve 2 hod. je křesťanská výuka a v kostele se pak koná svěcení třech nových praporů a obrazu Matky Boží.
      16.9.1860 bude sloužit nově vysvěcený kněz ranní mši a přitom mu bude uděleno kněžské požehnání.
      17.3.1861 podle úředního sdělení se koná dopoledne v 11 hod. slavnostní skládání přísahy nově zvolených obecních představitelů v kostele, což se tak dává na všeobecnou vědomost.
      18.8.1861 – Přicházející sobotu je svátek sv.Bartoloměje a v kostele začíná oslava, neboť uplynulo 100 let od otevření tohoto Božího domu na Pístově a jeho slavnostního vysvěcení. Děti se shromáždí v 7 hod. ve škole, aby vyprovodily ctihodného pana úředního držitele z fary do kostela. 7.dubna 1862 ráno v 7 hod. konají se modlitby, aby Duch svatý osvítil shromážděné na sněmu v Praze.
      8.3.1863 se slavilo 1000. výročí zavedení křesťanství v naší otčině svatým biskupem Metodějem. Z temnot pohanství byli naši předkové osvícení světlem víry a z dětí pekel se změnili v děti Víry. Papež Pius IX. na prosbu našeho kardinála knížete-arcibiskupa vyhlásil na tento týden plné odpustky všem, kteří vykonají lítostné pokání a přijmou svátost oltářní a budou se modlit za povýšení svaté církve Kristovy.
      2.4.1865 "Svět leží ve zlu." – Toto přísloví platí dnes. Zhouba mravů je všeobecně veliká, mnozí dokonce odpadají od víry a následují své bezbožné učitele. S hlubokou bolestí svatý otec v Římě vyzývá biskupy a kněze, aby odhalovali poučky nevěřících učitelů, aby pobloudilí našli cestu zpět k pravdě a víře. "Vide et dege!"
      Zpráva ze 8.7.1866 o vypuknutí války s Pruskem a vyhlášení pobožností za naše zbraně a mír všude a konání litanií podle předepsaných zbožností. Po dobu války se budou konat pobožnosti ve všedních dnech po farních mších (16. června vstoupila pruská vojska do Čech, 3.července 1866 se konala bitva u Hradce Králové. )
      Podle článku Rudolfa SCHWEINITZERA "Das Verkündigungsbuch der Pfarre Pistau von 1857-1869", kráceno, Marienbad-Tepler Heimatbrief Juni 2000 Nr.621.

Pístovské speciality

     
Dr. Alois Bergmann kdysi uváděl v časopise "Unsere Westböhmische Heimat", který založil a vedl, článek o dávném jídelníčku zdejších vesničanů. Článek "Aus dem bäuerlichen Speisezettel eines Dorfes der Marienbader Gegend" popisoval dobový jídelníček a pocházel z obce Pístov. Příspěvek asi psal přímo doktor Bergmann, kterému byl Pístov druhým domovem, neboť na Pístově často pobýval, ve dvoře "Görgl-hof" s čp. 13. Dvůr stával hned nad kostelem. Po válce zůstal opuštěn a měnil se v ruinu. Na příkaz úřadů byl pak kol 1960 za pomocí vojenské jednotky srovnán se zemí.
Dnešní dvůr čp.1 v Holubíně - v minulosti se tu nalezly písemné dokumenty o dolování, zbytky dřevěných potrubí, hornických jam a šachet.      Jak uváděl autor, na vesnický jídelní stůl přicházely místní speciality. Pokrmy na vsích se odlišovaly podle toho, která selka je dělala. Každá měla totiž vlastní recept na různá jídla, která přebírala od rodičů, od babičky, a ta zas od své babičky. Návody k vaření jídel se předávaly dětem. Šlo o jednoduchá selská jídla, vět-šinou až drsně skrovná, nenáročná, uvařená jen z několika málo prostředků, které byly k dispozici. Výběr surovin předznamenávala stálá nouze. Sotva si dnes lze před stavit, jak při této kaloricky chudé stravě mohly být prováděny těžké selské práce na poli či v lese.
      Dnešní děti i jejich potomci by měly vědět, že byly dosahovány neuvěřitelné, dnes bychom řekli rekordní pracovní výkony sedláků a jejich čeledínů na kamenitých polích na svazích Tepelského ranku. Večer byla většinou mléková polévka s bramborem nebo žitná káva vlastní samovýroby a k tomu stejně tak domácky vyrobený suchý chleb. Tzv. "Kalnbrot" byl velký, hrubě odříznutý krajíc z bochníku chleba. - Zprávy o jídlech, které stará generace znala, však "chutnají" a voní zvláštní chutí v dnešním blahobytném světě, a není divu, že někdy dychtíme po oněch jednoduchých pokrmech, které připravovaly naše babičky a prababičky.
      Tzv. marlmung (Miarlmaunk) byly jahody nebo borůvky, rozdrcené a smíchané s mlékem. Drobet cukru se do toho dalo "podle chutí" - jak se později vždy uvádělo v kuchařských knihách - k tomu krajíc chleba, snad se lámal do směsi ("eindunken") a jedlo se vidličkou.
      Knedle-škubánky (Scharrkniadla – naškrábané neboli škubané knedlíky) byly připraveny buď na celý plech a vysmaženy nebo se připravily formou odřezků (tzv. Totsch). Knedle-škubánky se jedly také s kyselým zelím nebo někdy s brusinkami, které byly na stole.
      Tzv. krájenky (Gschnüata Biazl) stejně jako buchty, ale jen z černé mouky a bez tuku se pekly v troubách.
      Buchty (Wuchta) – známé oblíbené jídlo – se pekly na celém plechu, vymazaném tukem.
      Lívance (Lewonzen) byla obecně známá pochoutka, která se dělala v celých západních Čechách. Hotové lívance se mazaly marmeládou, nebo se posypávaly skořicí, cukrem, a mazaly rozpuštěným máslem.
      Tzv. hnědá bába (Brauna Wawa) se vyráběla z prvního mléka po teleti. Připravilo se těsto s moukou, daly se do toho vejce, moučkový cukr a celé se pak smažilo jako omeleta na pánvi. Bylo to prý velmi výživné.
      Povidlové švestkáče (Schnappa) se připravovaly podobně jako obecně známé švestkové knedlíky, ale ty se plnily povidly. Knedlíky se vařily nad párou.
      Bramboráky (Bachana) se dělaly tak, že se rozetřely uvařené brambory a promíchaly se s cibulí, česnekem, majoránkou, pepřem. Když to všechno bylo řádně rozetřeno, přidalo se ještě něco mléka a trošičku krupice. Pak se to všechno dělalo na tuku na pánvi.
      Nekonečné bylo množství různých polévek, např. Jablečná (Apflsuppen), Švestková (Zwetschkabrötl), tzv. Kartschnsuppe. Byly to vývary, které s výjimkou švestkové, připravené z čerstvého ovoce a s cukrem (také něco rumu), a byly dochucovány tím, že se přidalo něco bobkového listu a tzv. rybího koření a dobré mléko. Nejlépe prý se podávalo s Biazln (??).
      Podle článku Rudolfa Schweinitzera, Heimatbrief Nr. 318 z března 1975.


Svatý Jan Nepomucký (1340-1393) dnes

      Mezi naše nejslavnější svaté patří Jan Nepomucký. Kdo by neznal jeho jméno nebo jeho sochu v blízkosti! Slýchávali jsme v dějepisu, že prosazení tohoto svatého bylo motivováno církevním tlakem na prostý lid, mezi nimž planula hluboká láska k jinému Janovi – Janu Husovi, který zahynul za pravdu na hranici v Kostnici. Oslavování sv.Jana Nepomuckého mělo překrýt tuto upřímnou lidovou náklonnost k Janu Husovi.

Mariánskolázeňská zobrazení sv. Jana Nepomuckého

      V Mariánských Lázních máme sochu sv.Jana Nepomuckého v parku uprostřed města. Byla postavena 12. července 1848 – jak nás zpravuje mariánskolázeňský kronikář Johann Nepomuk Felbinger - pod Novými lázněmi v místě někdejšího mostu přes potok Hamelika, který přitéká od Závišína. Ještě před sto lety tekl volně parkem.
      Slavnostně byla odhalena a vysvěcena zde přítomným lázeňským hostem, převorem Fr. Rotterem z města Braunau dne 10.srpna 1848. Socha tedy původně stávala přímo u vody. Přes potok vedla silnice směrem k Ferdinandovu prameni do Úšovic a podle cílového pramene se nazývala "Ferdinandova ulice" (dn. Anglická). Potok Hamelika tvořil v létě příjemný, živý i chladivý prvek parku a jeho průtok byl vydatný jen krátkodobě po deštích. Socha stávala před mostem a byla natočena směrem k hostům přicházejícím z lázní. To vysvětluje její dnešní zvláštní polohu. Tato socha sv.Jana je dílem slavného pražského sochaře Josefa Maxe, který v té době pracoval na výzdobě nového římskokatolického kostela Nanebevzetí P.Marie. Sochy sv.Jana Nepomuckého nalezneme všude v okolí – v kostelích, a na mostech, např. v Teplé, v Brodě nad Tichou, ale na mostě v nedalekém německém Mähringu.
      Mnohem starší je hamrnická socha sv.Jana Nepomuckého. Je jí právě 280 let. Kolem sochy kdysi vedla polní cesta k Hamrnickému zámečku, dnes stojí mezi zahrádkami za garážemi mlékárny. Barokní figura je z pískovce, výška podstavce 183 cm a výška sochy 170 cm. Původně byla lemována dvěma statnými javory. Latinský nápis vzývá svatého Jana, aby řídil naše kroky - "Regni nostri patrone, dirige vias et gressus nostros!". Mizející nápis na podstavci má formu chronogramu. Letopočet vzniku sochy je skryt v součtu velkých písmen nápisu - římských číslic. Dává úctyhodné číslo - 1720 /A.GNIRS/ Znamená to, že byla postavena devět let před kanonizací Jana z Pomuku, tj. před jeho vyhlášením za svatého !!!
      Uvnitř kostela Nanebevstoupení P.Marie máme oltář sv.Jana Nepomuckého, a sice v prostoru u kazatelny. Zde se nachází za arkádami nejprve socha sv.Antonína, uprostřed je oltář sv.Jana Nepomuckého a nakonec socha sv.Františka Serafínského pod kazatelnou. Svatý Jan Nepomucký je tu zobrazen malířem Kratzmannem tentokráte jako dárce almužny. Podobné oltáříky nalézáme v mnoha kostelech v okolí.

Svatý Jane Nepomucký, dodej nám kajícnost duše!
Heiliger Johannes Nep., erlange uns Bußgeist!
(z nápisu v trstěnickém kostele sv. Víta)

Uctívání sv. Jana Nepomuckého ve světě

      Jan Nepomucký jako kněz německé národnosti požíval především v německých zemích velké úcty. Zdobil sochy mostů od Alp až po Ems, od Slezska až po Ardeny. Nejvíce byl ovšem oblíben v českých zemích a jeho umísťování na mostech souviselo s jeho násilnou smrtí – byl shozen do Vltavy, když nechtěl porušit zpovědní tajemství. Ačkoliv hlavní uctívání bylo v bývalém mocnářství Rakouska-Uherska a v německých státech, nacházejí se jeho sochy a obrazy ve Španělsku, v Itálii, v Brazílii, ale i v Číně. Například letos jsem nalezl s překvapením obraz sv.Jana Nep. v Benátkách v chrámu sv.Lucie. V roce 1952 byl mu zasvěcen kostel ve státě Rio do Sul v Brazílii.
      Církevní řády, především jezuité, ale stejně tak řád sv.Augustýna, benediktýni či cisterciáci se pečlivě starali o šíření jeho kultu a zakládali mu postranní oltáře v kostelích. Po příkladu císaře Karla VI. také šlechta se starala o uctívání sv.Jana Nep. Umělci na jejich objednávku vytvořili mnohde významná umělecká díla. Města se rovněž zapojovala do uctívání tohoto světce a sochy vznikaly na náměstích, např. v Rosenheimu v Horním Bavorsku, ve Wolfachu ve Schwarzwaldu. Řada diecézí si ho vybrala jako patrona – Praha, Salzburg, Seckau v Korutanech, Corregio v Itálii, Santander ve Španělsku a Nanking v Číně.
      Jeho sochu najdeme obvykle tam, kde přechod přes řeku bývá spojen s nějakým nebezpečím rychle tekou-cího říčního produu, s výškou mostu nebo vůbec řízení dopravy po vodě. V Čechách jsou známé Svatojánské proudy na Vltavě jižně od Prahy, na Dunaji jsou to vodní proudy u Sigmaringen, ve Wachau, na Slovensku u Bratislavy, na Rýně a na Mohanu stojí také u takových nebezpečných proudů socha sv.Jana Nep. A kdo přijde k hornobavorským jezerům, setká se tu také se sochami sv.Jana Nep. I rybáři znali dobře nebezpečí vod a vzývali tohoto patrona k ochraně. Milovali ho upřímně mlynáři a jeho obraz visel v každém mlýně.
      V hlubokých strmých údolích v Alpách se objevují tzv. marterly, slouzpy se soškou sv.Jana Nepomuckého. Divoké potoky tu často zatopí celá údolí a potom je volán tento svatý ochránce k ochraně před vodami. Najdeme sochy např. v místě Wilden Kaiser, ve Stubalu či v Dolomitech.
Často je zobrazován jako tzv.Domherr s prstem na ústech, protože věděl, čím se musí někdy platit za mlčení. Protože se objevuje také jako patron-ochránce dobré pověsti, vyprošují si u něho modlící se pomoc proti pomluvám a zlým jazykům. Oceňujíce takovou pomoc, nosí hornobavorská děvčata ve šperku svých krojů stříbrný jazýček jako atribut sv.Jana Nep.
      Jeho svátek připadá na 16. května. Byl v minulosti velice oslavován. Zvláště však probíhaly oslavy na Karlově mostě v Praze, kde sv.Jan Nep. přišel o život. Iluminace, ohňostroje, světla a pochodně na loďkách a vorech na Vltavě – to vše ukazovalo, že jeho svátek v Čechách byl mimořádný, slaven jak Čechy tak Němci a romantika svatojánského májového večera s nádhernou kulisou Pražského hradu se světelnými obrazy se zapisovala jako nezapomenutelný zážitek do vzpomínek mladých. Například v Karlových Varech mládež vyřezávala malé lodičky ze dřeva, dávala na ně svíčky nebo olejové lampičky a pouštěla je po řece. Tento obyčej se zapsal hluboko do vzpomínek i básníkovi Goethovi, a když byl jednou přítomen oslavám, napsal o tom báseň. Ať v jižních Čechách či v Rottenburgu na Neckaru, nebo v Heidelbergu konaly se v předvečer svátku podobné oslavy. Těžko se dnes vžíváme do zážitků tehdejších lidí...

Kdo byl svatý Jan z Nepomuku

      Pozdější patron země České se jmenoval původně Johannes Wolfflin a narodil se kol roku 1340 v Pomuku (dnes Nepomuk) v Čechách. Jeho otec sem přišel s mnichy-cisterciáky z Ebrachu ze Středních Franků. tito zde založili klášter, který však byl později za husitských válek zcela zničen. Syn Johannes přišel do Prahy na studia a byl vysvěcen na kněze. Zde působil mezi Čechy i Němci, protože hovořil oběma jazyky. Pražský arcibiskup ho později vyslal na další studia do Padovy v Itálii. Když se Johannes vrátil zpět do Prahy byl jmenován představeným dómu a generálním vikářem. V té době se rozvíjel konflikt mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem. Arcibiskup unikal králově zuřivosti a tak se nakonec celá králova zběsilost obrátila proti Janovi. Jeho odmítání požadavku, aby prozradil zpovědní tajemství královny Johany, to byla bezprostřední pohnutka toho, že byl králem pronásledován. Byl surově mučen, dušen roubíkem a v noci 29. března 1393 byl svržen z Karlova mostu do Vltavy za pomoci samotného krále, kde se utopil.
      Velice brzy začal být uctíván jako svatý, byly mu přisuzovány různé zázraky, a že nebyl hned v 15. století prohlášen za svatého, tomu zabránily dlouholeté husitské bouře.
      Později, v době baroka, přišli jezuité a ujali se prosazení svatořečení Jana z Pomuku, třebaže – jak uvádějí i němečtí historici – využili jeho případu k tomu, aby z povědomí českého lidu vytlačili vzpomínku na jiného Jana - slavného Jana Husa. Na jejich popud bylo urychleno svatořečení Jana z Pomuku. K tomu došlo 17. března 1729 papežem Benediktem XIII. Ale už před svatořečením, např. v Praze na Karlově mostě již roku 1693 iniciovali jezuité postavení jeho sochy, neboť již arcibiskup Jan z Jenštejna, kterého byl Jan z Pomuku generálním vikářem, ho prý ve své zprávě označoval za "ctihodného, od nynějška svatého mučedníka doktora Johannese".
      I dnes, i pro dnešní generaci je sv.Jan Nepomucký "moderní", aktuální svatý. Jeho nabádání k mlčenlivosti, jeho varování před důsledky prozrazení zpovědního tajemství, chránění mlčenlivosti u svátosti zpovědní jsou stále aktuální. Ještě aktuálnější působí postavy svatého Jana Nep. na mostech, kde nám připomínají jeho životní příběh jako poučení a nabídku pomoci zemského patrona.
Literatura:
P.Beda Menzel "Der Brückenheilige", Heimatbrief, 1983


   

Skvělý kouzelník Uferini a jeho vystoupení v Mariánských Lázních za účasti spisovatele Maxima Gorkého

UFERINI
      Slavný mág UFERINI vystupoval o Vánocích 1923 třikrát v Mariánských Lázních v hotelu CONTINENTAL – poslední dvě neděle a na nový rok 1.1.1924. V té době pobýval v Mariánských Lázních také ruský spisovatel Maxim GORKIJ, který byl zvědav na jeho kousky a vydal se do Continentalu (Slovanský dům, nově Hotel Helvetia). Noviny z 25. prosince 1923 uváděly:
      "Večerní zahajovací představení UFERINIho pozdravil také Maxim Gorkij se svou rodinou a přáteli jako hosty. Jako vždy byl program tohoto tak oblíbeného umělce kouzelníka fascinující a mimořádně přitažlivý a zábavný. Velice bohatý repertoár UFERINIHO mu dovoluje, aby přicházel znovu a znovu s no-vinkami, takže i publikum, které navštívilo jeho představení v minulém roce a patří už k jeho "štamgastům", bylo překvapeno zcela novými triky. Hezké šroubovité tance graciósní a štíhlé slečny UFERINI a svižné paní UFERINI sklidily opět bouřlivý potlesk. Program byl opravdu bohatý. Velmi efektní bylo číslo na hrazdě a na laně tří akrobatů, ale zvláště let vzduchem přes hlediště byl ohromující. Po prvním představení budou následovat ještě tři o svátcích."
      Reklama připomínala ještě svlékací scénu ve vzduchu na hrazdě a vystoupení Miss Mary se lvím skusem, o čemž novinář nepsal. Co se týká Maxima Gorkého, nedávno připomínala HAMELIKA jeho návštěvu kina (Slávia), takže spisovatel si neodpíral zábavu.
 

Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Objev neznámého zemního díla u Valů
      Počátkem července 1998 jsem objevil neznámé zemní dílo v bažinatém údolí na Bahnitém (též Starém nebo i Mlýnském) potoce u obce Valy. Asi 400 metrů jižně od někdejšího dvorce HASELHOFU (Zaječí dvůr) na samé hranici smrkového lesa nalézá se zajímavý zemní útvar, který tu vytvořil člověk před staletími. Viz plánek!
Katastrální plánek okolí Haselhofu (Zaječí dvůr)
      Podrobným terénním průzkumem jsem zjistil, že centrální část útvaru byla uměle vytvořena navezením zeminy do bažiny, kde vznikl vlastně ostrůvek o průměru asi 16 metrů, převyšující okolí zhruba o 1,5 až 2 metry. Jeho severní část je chráněna bažinou a kolem jižní části vedl příkop, který je dodnes zachován v šířce kol 10 metrů a v hloubce 1 až 1,5 metru.
      Při podrobnějším zkoumání zjišťujeme, že se mohlo jednat o klasický ringval, podobný jako u Těšova či u Nimrodu-Včelné. Lze předpokládat, že v této podobě existoval už ve 13.století. Jak mohlo původně toto zemní dílo vypadat ukazuje ORIENTAČNÍ PLÁN čís. 1.
      ORIENTAČNÍ PLÁN čís. 2 ukazuje už připojený novější příkop, který částečně zrušil funkci původního příkopu. Vykopaný materiál byl zavážen na severní část ringvalu, který se pak směrem do bažin "prodloužil" na téměř 70 metrů. Zasypáním části původního příkopu na jižní straně došlo k propojení straší části s částí nově vznik-lou a nově opevněnou.
      Příkop je znatelně novějšího data a jeho délka se pohybuje kolem 140 metrů, šířka mezi 7 až 10 metry, hloubka pak kolem 2 až 2,5 metru. Na své východní straně se spojuje s dalším příkopem.
      Jednoduchým způsobem se daly naplnit všechny příkopy vodou a tím se mohla zesílit obranyschopnost obyvatel tohoto malého "sídliště". Vznik tohoto důmyslného obranného systému lze spojovat s počátkem třicetileté války, kdy kolem dnešní obce Valy bylo budováno více druhů opevnění a zátarasů, který měly ztížit pohyb vojsk. Kdo byl prvním nebo posledním uživatelem tohoto zajímavého zemního díla nám může prozradit až odborný archeologický průzkum.

 

Silvie Risová

Stromy halí závoj hororových pavučin
Nebezpečí / Předivka zhoubná napadá porosty a vniká do zahrad
Přemnožené housenky předivky zhoubné vyvolávají na Karlovarsku paniku zejména u zahrádkářů, kteří se obávají, že napadnou i ovocné stromy. Na snímku si prohlíží Vasil Koban postižené střemchy poblíž zahrádkářské kolonie v Ostrově.   Foto V.Meluzín      KARLOVARSKO - Stromy obalené šedivými pavučinami až do korun, obsypané stovka mi housenek. Obraz zkázy, který vyvolává u všech očitých svědků mrazení. “Je to jako v hororu. Máme to už i v zahradě,“ říká Josef Plachta, zahrádkář z Karlových Varů.
      Původce celého deprimujícího divadla se jmenuje předivka zhoubná. Jako první napadá většinou střemchy, později nepohrdne ani dalšími rostlinami.“ Jde o škůdce, který sice na pohled vypadá hrozně, drtivá většina stromů však napadení předivkou přežije. A jestliže nebude letos příliš velké sucho, tak se stromy vzpamatují ještě do konce prázdnin. V horším případě až na přesrok,“ informuje RNDr. Oldřich Bušek z referátu životního prostředí okresního úřadu.
      “Masivnější rozšíření předivky v našem regionu se projevuje již třetím rokem. A říká se, že se tento škůdce objevuje ve tříletých cyklech,“ doplňuje ing. Dana Pohanová ze Státní rostlinolékařské správy v Karlových Varech. Jako ochranu proti předivce doporučují odborníci buď chemické nebo biologické postřiky. Ty však nelze aplikovat plošně. Další možností je stromy postříkat proudy vody, která jednoduše housenky shodí ze stromu. V současném počasí se jim už nahoru vylézt nepodaří. Když předivka "přeleze“ z volně rostoucích stromů na ovocné za hrady a bleskurychle zahalí rostlinu do odporného šedivého pláště, je s největší pravdě podobností letošní úroda ztracena. Chemické postřiky se totiž zahrádkářům použít nechce. Nadějí je tedy zmíněná voda nebo biologická ochrana (Biobit, FC, VP)
 

Holubínský zvon a jiné

      l Obec HOLUBÍN měla malý zvon, který zvonil třikrát denně k pobožnosti, ale zároveň jako umíráček, jako varovní zvonek k počasí a jako protipožární, zvláště když začalo hořet v obci v době, kdy lidé byli na poli.
      Bronzový zvonek byl ve zvoničce, asi 1,5 metru vysoké, v obecní kovárně v čp.4. Jak kovárna tak zvon byly obecním majetkem Zvon třikrát denně zvonil k pobožnosti, a to v 7 hodin ráno, ve 12 hodin a v 19 hod. Byla vždy určována rodina, která zvonění prováděla,. naposledy rodina Antona Löba. Když za druhé světové války 1939-1945 bylo nutno bronzový zvon odevzdat k válečným účelům, věno-vala obci rodina Tremlů-Kardinálů z čp.20 jako ná-hradu soukromý zvon a dala ho k dispozici, aby byl pověšen do zvoničky. Zvon pocházel od jedné mari-ánskolázeňské dámy, která ho odkázala Tremlům. Zvon nyní vysvětil pístovský farář Arnold Egerer přímo v Kardinálově stavení čp.20. - Po druhé válce Češi sundali zvon a přenesli ho do domu čp.2, kde pak sloužil, ale k jiným účelům – sem byli zvoněním svoláváni Češi k výdeji potravin, když byly přivezeny, protože široko daleko nebyl žádný krám. Nadto byly potraviny na lístky.
      l Chodovoplánské nádraží mělo hospodářské sklady, kde dělali Holubínští různé nákupy. Nádraží bylo také nástupním pro Holubínské, když chtěli jet někam vlakem. Až roku 1939 byla zřízena zastávka Skláře. l Malý Holubín měl vlastní kapelu. roku 1908 byl kapelníkem Wenzl Hollik, který hrál na baskřídlovku. Kapela vyhrávala na tancovačkách a také na církevních svátcích. Roku 1930 založili mladí vlastní šestičlennou kapelu mládeže a tuto řídil klárinetista Ernst Zeidler. l Roku 1910 byl založen Ovocnářský spolek a měl 38 členů, též z jiných obcí. l Obecní dům čp.3 byl neobydlen a stržen za první republiky. l Holubín měl dvě hospody – v čp.15 (Langhansovi), a zprvu v čp.7 (Zeidler). Když v roce 1927 čp.7 vyhořelo, vznikl nový hostinec ve stavení čp.16 (Fischbachovi) Nadto v domě čp.12a pod kovárnou byl Wurtingerova trafika s prodejem cigaret a tabáku, ale za nákupy v krámě se smíšeným zbožím museli Holubínští do Dolního Kramolína. l Holubínský Anton Steiner, nar. 1898 v čp.15 se stal hornickým inženýrem a ředitelem dolů "Glück mit Freuden" v Michalových Horách, v Cechu sv.Víta a v místě těžby antimonu na Heinrichshain u Boněnova (nad Výškovicemi.) Po roce 1936 žil v Bleibergu, kde byl též ředitelem dolů.
 

Malíř a restaurátor mimořádná mariánskolázeňská osobnost před rokem 1945
Norbert Hochsieder

      Už v HAMELICE číslo 5/1998 z 9.června 1998 v článku "Na vycházce o Vánocích 1944" jsme se pozastavili u domu LABE a v souvislosti s ním i u muže, k němuž se vracejí ve vzpomínkových článcích mariánskolázeňští vysídlenci v německém tisku. Byl to NORBERT HOCHSIEDER.
      Dům LABE nad kolonádou, jehož spoluvlastníkem byl do roku 1945, má dlouhou historii. Byl postaven už v roce 1821 jako ZLATÝ ANDĚL (Goldener Engel, roku 1945 přejmenován na Mánes, dnes Labe, čp.21). Postavil ho až po nesmírně náročných a rozsáhlých terénních odkopávkách český feldvébl Josef Hájek z Josefova (+ 1856). Po Hájkovi byl majitelem Zlatého Anděla Johann Köhler (+ 1869). Po jeho smrti se během roku 1870 vystřídali jako majitelé Franz Zeidler, pak Karl Frank, pak Kunig Krämling (+ 1870). Od roku 1870 vlastnil dům Gustav Zeidler a až značně později ho prodal Antonu Hochsiederovi, když totiž zakoupil sousední hotel čp.20.
      NORBERT HOCHSIEDER se narodil v Mariánských Lázních dne 15. srpna 1879 jako potomek pozoruhodné a známé rodiny Hochsiederů. Rodové sídlo Hochsiederů byl čtyřhranný dvůr na předměstí Pasova a nazýval se Hochsiederhof. Ve dvoře se narodil Norbertův dědeček Mathias Hochsieder, který se stal známým hrnčířem. Odstěhoval se do Falknova, kde provozoval své hrnčířské řemeslo a byl váženým měštanem, který dovedl ve všem dobře poradit. Vyráběl jemné fajánce s barevným a poloplastickým dekórem.
      Jeho syn Anton Hochsieder odešel do Mariánských Lázní z Falknova. Byl také hrnčíř a tehdejší velká konkurence porcelánek způsobila, že musel své řemeslo pověsit na hřebíček, když se rodinný hrnčířský podnik položil. Začal s malováním a pozlacováním. Vykonal mistrovsaké zkoušky jako malíř a pozlačovač a byl úspěšný. Po čase si dokonce mohl koupit malé úzké stavení čp.98, zvané COLIBRI (mívalo čp. 98), které přiléhalo na dům Zlatý anděl (čp.21).
      Když se klášter Teplá rozhodl restaurovat interiér mariánskolázeňského kostela, převzal Anton Hochsieder zakázku a rozvinul na této práci své tvůrčí schopnosti v pozlacování a v použití především květinových motivů. Klášterní vedení bylo spokojeno. Anton poznal na mariánksolázeňské kolonádě svou budoucí paní – slečnu Filomenu Barthovou - v květinové prodejně, což ho mimochodem motivovalo k malování květinových motivů.
Norbert Hochsieder: Warum hast du mich verlassen?      Manželství bylo úspěšné a společně našetřili dostatek prostředků, takže si koupili sousední dům čp.21 Zlatý anděl od pana Zeidlera a strhli své stavení čp. 98 Colibri ve svahu. Jejich první syn dostal jméno podle patrona a zakladatele premonstrátů – Norbert Hochsieder. Vyrůstal v harmonické rodině a ukazoval brzy mimořádné malířské schopnosti. Měl nadání a cit pro harmonii barev a proto byl poslán na studium do státní odborné školy do Teplic-Šanova. Zde se vzdělal v oboru keramiky a měl předpoklady pro další stidium na Akademii výtvarných umění.
      Ale stalo se něco docela jiného. V té době potkalo rodinu ne-štěstí - při porodu druhého syna zemřela jeho matka ve věku 32 let a o tři roky později i otec Anton Hochsieder na nejasné břišní těžkosti. 17tiletý Norbert zůstal sám před zkouškami ve škole, s pěti sourozenci v rodném domě. Na krku měl rozsáhlý běžící obchod a hotel, který byl v přestavbě, bez střechy a dílny v postranním křídle budovy. Přesto Norbert Hochsieder složil v 18 letech mistrovské zkoušky, získal předčasnou plnoletost, a s pomocí přátel zvládl to, co před ním stálo - udržel rodinnou živnost uměleckého malířství, pozlacování a restaurování v plném chodu a dostavěl dům. Jeho pracovní den měl 16 hodin a neznal svátků a nedělí. Jako majitelé domu Zlatý anděl jsou po smrti otce Antona Hochsiedera po roce 1906 uváděni jeho potomci – za prvé umělecký malíř Norbert Hochsieder, a dále knihkupec Anton Hochsieder, a sestry Hochsiederovy - Marie, Angela, Berta, Emma, provdaná Hanischová a Filomena, provdaná Härtlová.
Norbert Hochsieder: Selbstbildnis      Norbert Hochsieder nepřestal malovat a pokračoval v umělecké práci. Zvládl závěrečné zkoušky v Teplicích-Šanově a byl přijat do akademie výtvarného umění v Drážďanech, při čemž v zimním semestru začal navštěvovat také uměleckou akademi v Mnichově a v Berlíně. Jeden ze zimních semetrů strávil v Paříži. Z Francie pak odjel lodí do Tunisu a Alžíru. Za bouře na moři zachránil život na lodi jednomu arabskému šejkovi, z čehož se vyvinulo celoživotní přátelství. V Africe vytvořil řadu děl. Nutné úkoly podniku v Mariánských Lázních ho však donutily k návratu do Čech a v roce 1911 se oženil s dcerou architekta Ing. Lerchla slečnou Bertou Lerchlovou. Její otec stavěl první zemní přehradu nad Mariánskými Lázněmi.
      Jakmile skončila sezóna, Hochsieder se vracel pravidelně k dalšímu vzdělávání v malbě.
      V první světové válce prožil Hochsieder čtyři roky na frontě jako důstojník dělostřelectva. Nasazen byl na východní i západní frontě. Přežil všechny útrapy i boje války, byl mnohokráte vyznamenán a vrátil se, třebaže s narušeným zdravím v hodnosti kapitána.
Am Südfriedhof Nürnberg      Po pádu Rakouska-Uherska se lázně jen velmi zvolna zotavovaly. Hochsieder se účastnil založení spolku německých umělců v nově zřízeném Česloslovensku. Zimní semestr prožil na akademii výtvarných umění v Praze u Augusta Brömseho. Byl vnímavý a vždy otevřený k přijímání všech novot v tiskařské grafice. V této branži byly zakázky státních a městských institucí stále častější a Nová galerie v Praze získala kompletní grafické cykly. Hochsieder pokračoval i ve své řemeslné práci restaurátorské - jako specialista na zlacení vedl restaurátorské práce a pozlacování soch a výzdoby v kostelích na Tepelsku. Hospodářská konjunktura v ČSR skončila světovou krizí a došlo k připojení k Německu 1938.
      Konec světové války byl pro umělce tragický. Z jeho děl byla po druhé světové válce většina zničena. Zkáze propadly především tiskařské desky, grafiky a skoro všechny jeho obrazy, kresby a návrhy.
      Novou vlast nalezl Hochsieder po vysídlení v Ansbachu, kde pokračoval za pomoci starých i nových přátel ve své umělecké práci. Založil tu uměleckou školu "Freie Kunstschule Ansbach" a zde řídil výuku malování a kreslení.
      Přichází poslední etapa jeho osobitého, expresionismu podobného stylu. Uprostřed intenzivní tvořivé práce zákeřný infarkt ukončil jeho žití dne 26. června 1958 v Norimberku. Na Jižním hřbitově nalezneme jeho prostý hrob s křížem.
      Mezi mariánskolázeňskými německými umělci je Hochsieder fenoménem vlivem jeho osobité mnohotvárnosti. Témata jeho děl jsou motivována příběhy z bible, z klasické světové literatury, antickými pověstmi, talmudem i arabským svérázným světem. Připomeňme též, že Hochsieder podroboval svá díla neúprosné sebekritice. V depozitáři umělecké galerie v Chebském kulturním domě v Německu jsou některé jeho grafiky a pokud by se podařilo shromáždit i privátní majetky, mohla by vzniknout (v Německu) Hochsiederova výstava nebo aspoň grafické oddělení v rámci nějaké širší výstavy.
R.Švandrlík
      Podle článku Gertrud Träger "Kulturgeschichte im AEK – Norbert Hochsieder" – měsíčník Der Egerländer Nr.8-9/2000, 52.Jhg.


Umrlčí prkna u cesty na Šumavě

      Podobná umrlčí prkna se nacházela ještě opřed sto padesáti lety nejen mezi Holubínem a Pístovem, ale také u Ovesných Kladrub a na jiných tepelských farnostech.
 

Holubín - Hollowing

      HOLLOWING gehörte 1902-1960 zum Kreis Marienbad und war ein Dorf mit 20 Häusern. Es hatte bei der Volkszählung 1930 nur 76 Einwohner. Bis zur Vertreibung der deutschen Bevölkerung im Jahre 1946 dürfte es vielleicht einige Einwohner mehr gehabt haben. Eingepfarrt war es nach Pistau und hatte seit 1898 eine eigene Volksschule. Das Flächenausmaß der ganzen Gemeinde betrug 326 Hektar. Folgende Flurnamen kamen dort vor: Gietzer, Skalka, Schießelberg, Großer Acker, Kuchenleiten, Bergflur, Rohrerberg, Rohrerflur, Christianizech. Nach Muggenthaler auch der Ortsname "Hollowing" sollte deutsch sein, weil zu den "–ing" Orten gehört. Das ist aber unwahr, den urkundlich wurde es in der Bestätigungsurkunde von Papst Gregor X. vom 23.5.1273 für das Stift Tepl als "Holobino" das erstemal erwähnt und dann in verschiedenen Urkunden nur mit tschechischen Namen "Holubín" bis 1530 geschrieben. Erstemal erweist Hollowing im J.1530. Zum Stift Tepl gehörte das Dorf von der Begründung des Klosters (1193) bis zur Aufhebung des Untertänigkeitsverhältnisses im Jahre 1848.
      Die Bauern waren zur Robot für das Stift Tepl verpflichtet, dieses hatte auch die Gerichtsbarkeit und hatte in jedem Dorfe einen Ortsrichter ("rychtář") und zwei Geschworene eingesetzt. Nach den Hussitenkriegen breitete sich auch in diesem Gebiet die hussitische Lehre aus und die Pfarrei Pistau war mit einem hussitischen Prediger besetzt. Im Jahre 1525 beteiligte sich auch die Pfarrei Pistau und Hollowinger am Bauernaufstand gegen Abt Petrus.
      Dieser Aufstand wurde durch kaiserliche Militär niedergeschlagen und die Untertanen mussten dem Abt den Treueid schwören und versprechen, ihm getreu zu bleiben. Fünf Jahre später, am 16.4.1530, wurde Holubin mit noch weiteren 17 Ortschaften von Kaiser Ferdinand I. dem Hans Pflug von Rabenstein auf Petschau für 10 000 Gulden verpfändet. Diese Verpfändung wird am 2.2.1534 nach Zahlung von 2 000 Gulden erweitert auf Kaspar Pflug. Das Stift Tepl kam am 19.12.1549 ohne die bedungene Einlösungssumme in den Widerbesitz seiner verpfändeten Güter, weil Kaspar Pflug als Rebell des Kaisers in Acht und Bann erklärt und seiner Güter verlustig wurde.
      Um 1535 hatte die Pfarrei Pistau einen lutherischen Prediger und auch die Bewohner des Pistauer Pfarrsprengels bekannte sich zu Luther. Erst nachdem Abt Matthias Göhl (1585-1596) den Priors des Klosters Tepl, Adam Rudrisch, einem gebürtigen Wunsiedler, als Prediger nach Pistau sandte (1587) gelang es diesem, alle Bewohner zum katholischen Bekenntnis zurückzuführen. Es existieren Beweise, dass Hollowinger waren noch lange Zeit sehr lauwarme, fiktive Katholiken; es blieb nichts anderes übrig.
      Um 1600 begehrten sich die Jesuiten zur Unterhaltung ihres Kollegs in Eger, den Gramlinger Maierhof, Auschowitz, Stanowitz, Kuttnau, Martnau und auch Hollowing. Von Kaiser Ferdinand II. wurde der Jesuiten-Pater Larmormain zu Unterhandlungen nach Tepl entsandt. Dieser konnte jedoch vom Prior des Stiftes getäuscht werden.
      Im dreißigjährigen Krieg wurde auch diese Gegend arg in Mitleidenschaft genommen und die Einwohner flüchteten insgesamt ihrem Vieh in die undurchdringlichen Wälder vor dem Feinde. Erst nachdem dieser abgezogen war, kehrten sich wieder in ihre Dörfer zurück. In den Kirchenbüchern, die ab 1636 in Pistau geführt wurden, stößt man daher auf Vermerke wie "im Walde geboren...", - "in anderen Pfarrei getauft...".
      Nachdem die Leute dann wieder sesshaft wurden und alles wieder aufgebaut hatten, wurden ihnen auch wieder Steuer abverlangt. Kaiser Ferdinand III. ließ zur Regelung des Steuerwesens von jedem Kreis eine Steuerrolle aufstellen.
      Die Orte des Pfarrsprengels Pistau sind in der Steuerrolle des Kreises Pilsen a.d.J.1655 unter der Herrschaft Tepl aufgeführt. Hollowing ist darin mit folgenden acht Bauern angeführt: Matěj Wacka, Jakub Mužík, Jan Novák, Kryštof Mužík, Vít Wacka, Martin Hroch, Matěj Hůla, Ondřej Zeidler. Daraus sich ergibt, dass Holubin blieb noch im 17.Jhdt. tschechisch. Als öde oder abgebrannte werden noch aufgeführt: Jiřík Hammer und Matěj Punzet. Noch im Jahre 1757 gab es im Dorf insgesamt acht Höfe und daneben noch einen Gemeindeschmied und einen Häusler, so dass wieder zehn Gebäude um den Ortsplatz standen. Im Jahre 1794 besaß Hollowing 14 Gebäude und noch 1945 zählte es 20 Hausnummern und ca. Hundert Einwohner.
      Die Bedrückung der leibeneigenen Bevölkerung führte im Jahre 1680 zum Aufstand im Tepler Gebiet unter der Beteiligung Hollowinger.
      Vom 17. bis ins 19.Jhdt. wurde in Kuttnau und Hollowing nach Eisenerz geschürft, das in dem nahen Hammermühle weiterverarbeitet wurde. Es wurde auch in der Nähe von Hollowing eine Ziegelei gegründet, die aber zuletzt durch die Konkurrenz der Dampfziegelei in Kuttenplan einging. Hollowing wurde im revolutionären Jahre 1848 als selbstständige Gemeinde, erst später gehörte zum Pistau. Nach 1893 wurden Hollowing und Untergramling zu einer politischen Gemeinde vereinigt. Seit 1850 gehörte der Ort zum gegründeten Bezirk Tepl, seit 1888 gehörte zum Marienbader Gerichtsbezirk Marienbad, seit 1902 auch zum politischen Bezirk Marienbad. In Jahren 1923-24 war der Ort an das elektrische Stromnetz angeschlossen. Seit 1898 hatte Hollowing eine eigene Volksschule, wo bekannter Lehrer Franz Pany lernte. Am 29. Oktober 1927 brach im Hof Nr.8 Feuer aus und drei Höfe brannten bis auf die Grundmauern nieder. In zwei Weltkriegen nahmen auch Hollowinger Männer als Soldaten teil: im Ersten waren 13 Männer und 4 sind gefallen, im Zweiten waren 19 Männer und 7 sind gefallen oder vermisst. Im Herbst 1945 übernahmen den Ort die Tschechen und 10.2.1946 ging der Transport mit Pferdefuhrwerke ins Sammellager Flaschenhütte und alle Hollowinger wurden von da ausgesiedelt.

 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 6. Hameliky XXIV. ročníku (pořadové číslo 304.). Číslo je věnováno Ing. Karlovi Babkovi z Mariánských Lázní. Mariánské Lázně, vyšlo 15. července 2000.