Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 305.

7.

Mariánské Lázně
31. srpna 2000
OBSAH 
 

L.Hosák: K metodologii lokalizace zaniklých osad

Staré mince

Staré míry a váhy

Richard Švandrlík: Nezbylo nic (Schönficht alias Smrkovec)
Zaniklé centrum ve Slavkovském lese l Katastr obce a farnost SCHÖNFICHT l Český název z roku 1947 l Kdo založil SCHÖNFICHT ? l SCHÖNFICHT před sto lety l Foto Die zerstörte Kirche in Schönficht l Profousův výklad l Farní kostel sv.Václava l Foto Škola v SCHÖNFICHTU l Čtyři i více pánů v SCHÖNFICHTU l Metternichové přicházejí … l Změny ve farnosti SCHÖNFICHT l Staré hornictví v SCHÖNFICHTU l Počešťování za doby ČSR l Majitelé jednotlivých domů l Plán Ortsplan von Schönficht l Anton GNIRS a památky v SCHÖNFICHTU

Michael URBAN a jeho poznámky k historii obce

Zdeněk Buchtele: Objevy pod zaniklým Smrkovcem ve Slavkovském lese
Poloha místa l Popis místa l Plánky l Nálezy

Rudolf Brandl: Kapitola poslední aneb byl jsem při tom
Padlí Američané v lázeňské čtvrti v Kynžvartě na samém konci vláky

Richard Švandrlík: Chodová Planá v letech 1938-1945
Vývoj v Sudetech po připojení Rakouska k Německu l Nadšení po "Mnichovu" l Světová válka 1939-1945 l Rozhodující rok 1945

Richard Švandrlík: Tábory RAD z druhé světové války a Sangerberg

Vojenská mapa Schönfichtu a okolí z roku 1955

Historické náhrobní desky v Schönfichtu

Západní hranice Protektorátu Čechy a Morava 1939-1945


L.Hosák

K metodologii lokalizace zaniklých osad
      HAMELIKA se stále častěji vrací k zaniklým obcím, vesničkám a někde i městečkům. V dnešní HAMELICE jsme se soustředili na zaniklou farní obec SCHÖNFICHT - Smrkovec. Zajímavý je pro badatele starší moravský článeček o metodách bádání v této věci, třebaže v minulosti badatelé pátrali obvykle po osadách , zaniklých před staletími. Článeček uveřejňujeme s poznámkami z našeho okolí.
      "Prohlížíme-li starší místopisné práce, setkáváme se nezřídka se zmatky v určování i stávajících osad, a to zvláště tam, kde se vyskytuje více osad téhož jména. Moderní místopisné přehledné práce omezují tento nedostatek na minimum, pokud se týče osad posud stávajících.
      Zcela jinak je to však s osadami zaniklými, poněvadž mnoho z nich je nepřesně určeno nebo vůbec není lokalizováno, a protože tu chybí jednotné místní názvosloví. Z toho důvodu postavil Ústav pro historickou vlastivědu Palackého univerzity mezi své přední úkoly: provésti řádnou lokalizaci těchto osad a později zavésti pro ně i jednotné názvosloví. Prováděním tohoto úkolu byl pověřen posluchač semináře odborný učitel Josef Dostál z Přerova. Práce je však tak rozsáhlá, že vyžaduje účasti všech, kdož o tuto věc mají zájem, a to tím spíše, že je tu velmi na prospěch osobní znalost místa.
      Vznikání nových a zanikání starých osad vyskytuje se ve všech historických dobách, nikoliv ovšem ve stejné míře. Příčinou zanikání osad bývaly především války (na Moravě a ve Slezsku například nejvíce osad zaniklo za válek Matyáše Korvina - u nás to byly husitské války a třicetiletá válka), pak důsledky hospodářských proměn (zejména skupování celých vsí velkostatkem k vytvoření dvora), v novějších dobách rozhoduje o trvání osady účelnost.
      U nás nejvíce obcí v našem okolí zanikalo v období 1945-1949. Obce při hranicích zanikaly z politických důvodů a důvodů vojenské obrany hranice – vysídlením nedávno přistěhovalých českých dosídlenců (Lohhäuser, Nové Mohelno, Jalový dvůr). Obce ve Slavkovském lese zanikaly v období 1948-1952 v důsledku uzavření tohoto prostoru jako vojenského prostoru k manévrům – rovněž vysídlením nedávno přistěhovalých českých dosídlenců (Vranov, Schönficht, Wöhr (Ostrov), Litrbachy, Schönlind (Krásná Lípa), Bystřina (Reichenbach), Kamenice (Štampach), Schwand aj.),
      V minulosti zanikaly především osad malé, čítající jen několik usedlostí, v řídkých případech zanikla městečka. U nás po druhé světové válce – za komunismu - v 50. až 70.letech dochází k nevysvětlitelnému zániku různých obcí například na Tepelsku Dřevohryzy, Svatý Voitěch, Domaslavičky, Výškovice; na Plánsku Caltov, u Drmoulu Cech svatého Víta aj. Obce neleží ani u hranic ani nebyly ve vojenském prostoru a přesto zanikly.
      Nezbytnou pomůckou pro lokalizaci zaniklých osad je mapa, a to mapa co nejdůkladnější (speciálka nebo mapy topografických sekcí). Vedle toho mnoho napovídají katastrální operáty (zvláště mapy), urbáře a někdy i privilegia obcí. Při zjišťování místa zaniklých osad je nutno mít na zřeteli, že katastr zaniklé osady stal se nejčastěji panským polem, rybníkem, nebo pastviskem. Při přesné lokalizaci zaniklé osady je však nutno použíti ještě jiného materiálu:
      1. vykopávky (střepiny, základy domů, pohřebiště) - u nás mnoho vsí zaniklo za husitských válek na Tepelsku, a především na Vidžínsku. Zanikly vesnice Němčice (východně od Dobré Vody), Děčkovice (dnes Ovčín u kláštera), Chvalice (polesí Qualitz), Leština či Lstěné (hájenska Stěnská, vrch Stěnský, louka Stěnská, rybník Stěnský, německy Stentzka), Pošov (polesí západně od Vidžína), Harštová či Hyrštovo (polesí severovýchodně od Vidžína). Ve Stěnském lese bylo místo s názvem "U pusté vsi" (GNIRS). Po zaniklých sídlech zbyly stopy v terénu s nálezem střepů apod.
      2. poloha (závětrná strana, poloha při tekoucí vodě nebo alespoň osamělá studánka v poli)
      3. neobvyklý tvar katastru současné obce (svědčící o připojení katastru zaniklé osady, viz například Loučka u Lipníka)
      4. směr polních cest (vozovka sleduje po určitou vzdálenost přímku a na obou koncích přímky se vidlicovitě rozdvojují)
      5. osamělé dvory, někdy mlýny a samoty, které mívají často jméno zaniklé osady
      6. mnohé zmizelé vsi vlastně ani nezanikly, ale splynuly s jinými obcemi. Takto zmizelou ves lze zjistit podle různého českého či bývalého německého pojmenování obce (Tvarožná – Bosenitz), podle pomístního názvu (Spinek ve Vnorovech) v obci nebo dokonce názvu ulice, nebo podle dvojí návsi v obci (Podivín, Mošnov). U nás je typickým příkladem z dávné doby je přímo na území Mariánských Lázní zánik nově založené obce Kapelec a jejího přičlenění pod Úšovice v roce 1341. Rovněž tak přímo ve Vidžíně byla část zvaná Ladve, snad původně samostatná ves. Po druhé světové válce zanikl Nový Metternich připojením k osadě Krásno u Tří Seker.
      7. nejdůležitější pomůckou při hledání jsou ovšem pomístní jména, a to názvy dvorů, mlýnů, jiných samot, studánek, názvy polních, lučních či lesních tratí (u nás poblíž Těšova bylo polesí Schwarzenbach a Wolfhartsgrün (česky Volfartice), kde byly stopy vesnic zaniklých, u Sch. snad za třicetileté války (po roce 1492), u W. za husitských válek. Rovněž ves Hermannsgrün u Horního Žandova zanikla za husitských válek Ves Tollingen, patřící k hradu Boršengrýn (1390-1430), zmizela beze stop, pravděpodobně na konci husitských válek.) nebo názvy bývalých rybníků. (U nás u Branišova je rybník "Janov". Na jeho dně stávala před husitskými válkami vesnice, dokumentovaná listinami v klášterním tepelském archivu 1313-1347. Opat Zikmund roku 1476 dal vybudovat na místě vsi rybník, na jehož břehu zůstal poutní kostel, dnes ruina kostela sv.Blažeje, kdysi ve vsi Janov.)
      Tyto názvy odpovídají nejčastěji názvu zaniklé vsi (třebaže často ve formě zkomolené). Pro lokalizaci zaniklé osady jsou důležité i pomístní názvy Kostelisko, Na kostelíčku (neboť kostel dlouho stával i po zániku vesnice), Na hradě, Na starém zámku, Tvrziště, Vsisko, Vsiště apod.
      8. Mnoho vsí bylo pustých jenom určitou dobu, načež byly obnoveny. U těchto míst jsou charakteristické koncovky "-sko" (Kanovsko, Budětsko), případně deminutiva (zdrobněliny) - je to však jen řídká známka dřívějšího zpustnutí.
      9. V některých případech byla ves přeložena na vhodnější místo (Terezín u Hodonína; u nás - jak uváděl Franz KLEMENT (1882) - tepelská obec Stará Ves stávala v místě, kde byl později postaven Nový dvůr u Dobré Vody. Stará Ves zanikla za třicetileté války. Německý pomístní název "Starawes" přežil do roku 1945. Bývalému místu se říkalo Stará Ves, Vsisko, nebo dostalo přídavek "Starý" ke jménu vsi (Starý Dešov). U nás záhadná a stále nevyjasněná zůstává silná frekvence dávných pomístních i obecních názvů s přídatkem "Starý" v okolí Kynžvartu. Je tu především obec Stará Voda (Altwasser), původní název sousední obce Valy byl Staré Šance (Alte Schanz); tudy tekl Starý potok (Altbach), ležel tu Starý rybník (Alt Teich) a v lese u hradu je název Stará šance (Alte Schanz) . Uprostřed těchto názvů stával dvůr Haselhof, uváděný již roku 1402.
      Poblíž Kynžvartu se uváděl roku 1392 dvůr Weißenstein (Bílý Kámen), který mohl být pozůstatkem neznámé starší vesnice. Ačkoliv Antonín PROFOUS připomíná toto místo jako neznámé, můžeme konstatovat, že v této krajině nebylo markantnější dominanty, než ona zdaleka se třpytící bílá skála z čistě bílého křemene. Její název Bílý Kámen (Weißen Stein) byl tu od nepaměti. Kolem roku 1900 byla ovšem tato skála vytěžena a křemen sloužil k výrobě skla v nedaleké sklárně v Amonsgrýnu, ležící poměrně blízko Bílého Kamene. Skála Bílý Kámen bývala v kraji tak mimořádným výrazným orientačním bodem, že B.BROUKAL uvažoval,. že kolem této skály vedly už prastaré stezky v předhistorické době. Nevylučoval, že zde bývalo nejstarší osídlení v kraji vůbec. Proto tu opravdu mohla existovat vesnice a nakonec dvůr.
 

Staré mince

      MARKA (česky hřivna) bývala jednotka hmotnosti drahých kovů. Dnešní měnová jednotka v Německu (německá marka) nebo Finsku (finská marka) měla dávné předchůdce začátkem 11. století v dolním Porýní. Odtud se rozšířila po Evropě o vahách mincí 195 až 280 g.
      PRAŽSKÁ MINCE vznikla za císaře Karla IV., který zavedl roku 1356 mincovní systém a stanovil jako jednotku Pražskou marku (Prager Mark). Marka se skládala ze 6 bílých feniků (Weißpfennig čili Albi), což byly stříbrné mince. 1 bílý fenik (Albi) = 10 grošů. 1 groš = 10 haléřů. Pražská marka měla velmi stálou hodnotu a teprve v 16.století byla vystřídána tolarem (Thaler).
      Od roku 1559 se užívala jednotka měny - ŘÍŠSKÝ ZLATÝ (Reichsgulden), který měl 60 kilokrejcarů. Původní zlaťáky ze zlata nahradily mince ze stříbra, legované mědí, třebaže se jim nadále říkalo "zlaťáky".
      V 16.století se platilo rýnskými zlatými. Jeden zlaťák byl 24 grošů, když 1 groš = 7 českých feniků.
      V 17.století měl rýnský zlatý zprvu 34 grošů a 2 míšenské feniky. 1 KOPA MÍŠENSKÝCH se rovnala 1 florentýnskému anebo 1 zlatému a 10 krejcarům míšenským nebo 44 krejcarům rakouského měny.
      Potom se kopa míšenských rovnala 60 malým grošům. Všechny měnové míry se měnily podle krajů.
 

Staré míry a váhy


Délkové míry

      Nejobvyklejší délkovou mírou byl kdysi klafter (180 cm až 2 metry), česky sáh.
      SÁH čili KLAFTER (1900) měl 6 stop, což bylo 189,6 cm.
      STOPA měla 12 palců, což bylo 31,6 cm.
      PALEC měl 12 čárek, což bylo 2,62 cm.
      Prostorový klafter (Klafterholz) byla jednotka dříví, která byla například v Prusku 3,3, m³.
      ČESKÝ LOKET měl 59,4 cm, kdežto VÍDEŇSKÝ LOKET měl 77,76 cm.
      PROVAZ (Sailen) byla nejstarší míra, ale nebyla přesně vyměřená, protože každý provaz měl jinou délku. Lano bylo 189,6 metru. Uzel byl 15,46 metru.

Plošné míry

      V našem kraji býval nejčastější plošnou mírou STRYCH neboli KOREC (Strich, Tagwerk – obdělání pole za jeden den), který měl 0,29 hektarů. Jeden strych (korec) měl 800 čtverečních sáhů, tj. 28,78 arů neboli 0,2878 hektaru..
      ČESKÉ JITRO (něm. Joch) mělo dva korce čili strychy = 1600 čtverečních sáhů = 57,546 arů čili 0,57546 hektaru. - LÁN byl 60 korců čili strychů.
      ČTVEREČNÍ SÁH byl 3,597 m2 . Jeden AR byl 27, 804 čtverečních sáhů. - Měřice (Metzen) = 0,1916 ha.

Prostorové míry

      Známou prostorovou mírou byl ŽEJDLÍK (něm.Seidel). Tři žejdlíky tvořily tzv. NAPF. Napf byla ve zdejším kraji osmina strychu, tj. 12 1/2 litru. Potom by ovšem měl žejdlík něco málo přes 4 litry
      DŽBER (Zuber) nebo ČTVRTKA (Viertel) míval 25 litrů. Čtyři čtvrtky dávaly prostorový strych, tedy 100 litrů. Každá čtvrtka byla dva napfy. CENTÝŘ (Zentner) míval v roce 1834 původně 56 kilogramů, později se počítal 50 kilogramů.
Obecně platily v Čecchách ještě jiné míry: 1 sud piva = 4 vědra ( u vína 10 věder). 1 vědro = 56,6 litrů = 40 mázů. l máz = 1 a 2/5 litru = 2 pinty. 1 pinta = 2 holby. 1 holba = 2 žejdlíky, při čemž český žejdlík byl 0,48 litru.

Váhy a jiná měřidla

      Váhy byly velice různé. Česká libra byla 0,514 kg, vídeňská libra 0,56 kg = 32 lotů. 1 lot byl 4 kventlíky. Lékárnická libra měl 0,42 kg = 42 lotů = 12 uncí. 1 unce = 8 drachem po 3 skruplích, když 1 skruple měla 20 gránů.
      Jiná měřidla: 1 kopa = 60 kusů, 1 mandel = 15 kusů, 1 gros = 12 tuctů po 12 kusech. Stoh slámy = 60 otepí, atd. Míry a váhy se lišily podle krajů a krajových zvyklostí, proto opatrně při porovnáváních !
 

Schönficht alias Smrkovec v Císařském, alias Slavkovském lese v minulosti
NEZBYLO NIC

      Řada obcí starého Císařského lesa mizela před padesáti lety téměř beze stopy, jakoby do jejich osudu vstoupily jakési zlé mocnosti a předurčily jejich náhlý a tragický konec. Na toulkách Slavkovským lesem procházíme těmito místy s jakousi smutnou úctou a s nevyslovenou otázkou "Proč?" a "Kdy my ?". Neboť cítíme, že nejen život člověka, ale i lidských sídel je ohraničen počátkem i koncem. Zmizely Litrbachy (něm. Lauterbach) s 1634 obyvateli, Vranov (něm. Frohnau) se 428 obyvateli, Wöhr (1947 Ostrov) s 253 obyvateli, Krásná Lípa (něm. Schönlind) s 634 obyvateli a také SCHÖNFICHT s 609 obyvateli (udané počty obyvatel v roce 1900), k jehož ne nezajímavé historii se dnes vracíme.

Zaniklé centrum v Slavskovském lese

      SCHÖNFICHT (od 1947 přejmenován na Smrkovec) ležel vysoko v Císařském lese v nadmořské výšce 696 metrů. Stará osídlení vzniklo v malém, úzkém výběžku údolí, kudy protékal potůček, který pak brzy ústil do říčky Libavy. Osídlení bylo typickou "silnicovkou", třebaže skupina stavení v blízkosti kostela se tomu poněkud vymykala a byla snad jedinou stopou původní okrouhlice (tak jako zaniklý VRANOV, severovýchodně od obce) .
      SCHÖNFICHT byl vzdálen 7 km severoseverozápadně od Kynžvartu a v sousedství ležely obce: severně Schönbrunn (Studánka), východně Rockendorf (Žitná), jižně Perlsberg (Lazy) a západně Milíkov (něm. Miltigau). Z nich dnes existuje jen Milíkov a Lazy.
      SCHÖNFICHT popisovala vlastivěda okresu Planá, kam obec patřila (viz literatura), před sto lety jako farní centrum s vlastním poštovním úřadem a školou. Obec ležela velmi daleko od železniční sítě i hlavních silnic, ale místní cesty a silničky všude protínaly půvabnou krajinu, různě se točily a křížily. Kraj byl jako stvořený pro turistiku. Z Mariánských Lázní se sem putovalo hlubokými lesy přes nádhernou Kladskou (Glatzen) a přes Sedlo, a z Podlesí sem vedla cesta vzhůru údolím kolem poutní kaple anebo z Kynšperku, s nímž byla obec později spojena autobusovou linkou. Přes příslušnost SCHÖNFICHTU pod politický okres Planá, a v letech 1902-1960 pod Mariánské Lázně (soudní okres Kynžvart), bylo hospodářské i dopravní spojení s Kynšperkem bližší a logičtější.
      Pozor! SCHÖNFICHT nelze zaměňovat s nedalekým místem SCHÖNFICHT, ležícím na bavorské straně u Tirschenreuthu a který patřil v roce 1245 klášteru Waldsassen.

Katastr obce a farnost Schönficht

      K obci patřily samoty Grundmühle (1 km jižně obce), Mordlohe alias Moorlohe (též Beim Koppen - 1 km severoseverozápadně), mlýny Mühlpeint (646 m n.m. – 1 km severně obce).
      V roce 1900 patřily pod farnost SCHÖNFICHTU obce Perlsberg (po roce 1948 Lazy), Rockendorf (po roce 1948 Žitná, ale zanikla), Wöhr (čes. Verda, po roce 1948 Ostrov, ale zanikla) a Schönbrunn (po roce 1947 Studánka).

Český název z roku 1947

      Ještě v první republice zůstával historický název obce SCHÖNFICHT (ze 14. století). V roce 1947 rozhodl ONV Mariánské Lázně o přejmenování obce. Překlad byl sice Krásný Smrk, ale ONV navrhl "Smrkovec". Nové jméno bylo přijato. V praxi však nebyl název SMRKOVEC fakticky uplatněn, protože tato část Císařského lesa byla zanedlouho (1948) vyhlášena jako vojenský prostor (pro manévry československé armády), a noví čeští osídlenci, kteří sem přišli roku 1945, byli z celého prostoru znovu vysídleni. ( Jak vzpomínal otec MUDr.Karla Beneše z Mariánských Lázní, který bydlel v lázeňském domě v Sangerbergu, nové vysídlení bylo okamžité. Měli pouze několik hodin k tomu, aby sbalili své věci a byli vojáky vystěhováni.) Pokud se dnes stále říká Smrkovec, označuje se tak jen terén, kde obec stávala.

Kdo založil Schönficht?

      Úvahy o založení obce SCHÖNFICHT míří k uhlířům, kteří tu pálili milíře, a k německým horníkům, kteří sem byli povoláni přes hranice z nedalekého Bavorska. Ti postavili pod širokými větvemi "krásných smrků" své chýše a zahájili dolování. (Viz poněkud jiný výklad v kapitole od Antona GNIRSE.)
      Nejstarší dosud známá zpráva o Schönfichtu je z 20. října 1355. To vystoupili Heinrich von Kager a jakýsi Wohard, řečený Plankner von Kunsperk (z Kynšperka) ve věci nahrazení jakéhosi kněze Friedricha, plebána na Schönfichtu, na jeho vlastní prosbu, presbyteriánem Jakobem z řezenské diecéze.

Schönficht před sto lety

Pohled na obec SCHÖNFICHT - výrazná patrová budova školy, věž kostela v zeleni, vpředu fara a nakonec vzadu mezi stromy farní hřbitov      Popis SCHÖN-FICHTU před sto lety (Viz WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig: "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.581-585!) připomíná klesající počet obyvatel v obci.
      Zatímco roku 1846 bylo 728 obyvatel a roku 1869 stále ještě 731, roku 1880 702, nastával pomalý odliv stěhováním do uhelné oblasti Falknova a Nového Sedla, kde byly pracovní možnosti. Roku 1895 měl SCHÖNFICHT 107 domů a 663 obyvatel, bez výjimky katolíků a Němců. Z toho bylo 26 sedláků s rodinami, téměř 100 tkalců bavlny, jen jeden řemeslník, ale mnoho nádeníků.
      Při sčítání obyvatel roku 1900 měla farní obec SCHÖNFICHT 98 domů a 609 obyvatel.
      Po první světové válce 1921 žilo v obci 533 obyvatel. Malý příliv v první republice byl jen dočasný – v roce 1930 vzrostl počet obyvatel na 562 obyvatel, ale roku 1939 zde bylo již jen 496 osob.
      Řada dvorů ležela roztroušeně kolem obce a měla vlastní jména. Typickou samotou byl například dvůr MOORLOHE (chybně uváděn jako Mordlohe), kterému se však nejčastěji říkalo "Beim Koppen" (Na vršku, 706 m n.m.). Jihozápadně ležela rozsáhlejší samota GRUNDMÜHLE, kde byl panský mlýn k mletí, pila (Schneid-mühle) a myslivna. Blíže obce, ale o samotě, ležel dvůr severně obce, daleko za hřbitovem dvůr čp.35 MOISTARA (Moistara Hof, poslední majitel Wenzl Schneider); západně obce dvůr čp. 19 SCHOUFL-MICHL (poslední majitel Andreas Bachmann), jihozápadně výrazný dvůr čp. 14 MAURER (Turnwald Bartl, též Ziawl Kašpar) a na cestě k němu dvůr čp. 15 rovněž s názvem MOISTARA (a majitel rovněž Schneider ale Josef); západně přiléhající ke vsi dvůr čp.10 GÖIDAHOF (majitel Georg Reich); východně od vsi dvůr čp.51 MATTHESN (majitel Josef Gräf) a vedle něho dvůr čp.52 NEIDECKER HOF (majitel Adolf Männer). Ostatní dvory byly přímo ve vsi. Zdá se , že většinou šlo o dvory-potomky původních 16 dvorů.
      Rozlehlé lesy byly na katastru a zdaleka největší část patřila pod panství Kynžvart a jen malá část ke dvoru STEINHOF (Kamenný dvůr u obce Zlatá).
      Katastrem obce protéká potok LIBAVA (Liebenbach), který tu tvořil hranici okresů Falknov a Planá (1900). Obcí teče od jihu k severu Schönfichtský potůček a vlévá se do Libavy. Nejbližší minerálka (dnes známá Radiovka), silný radioaktivní pramen, vyvěrá až dole v údolí v Podlesí na břehu potoka Kneipelbach (dnes se mu říká Kňafák) pod mlýnem Kneipelbachmühle.
      Nad samotou Grundmühle, v "Lese čtyř pánů" (Vierherrenwald) pramení potok KNEIPELBACH. Doleji v údolí uprostřed lesa stojí často navštěvovaná poutní kaple bez českého názvu – KNEIPELBACH-KAPELLE, patřící však k obci Podlesí (Markusgřrün).
      Silniček bylo dost, ale špatných. Dobré silnice tu zcela chyběly. Hlavní spoj z Kynžvartu byla stoupající silnička přes Sedlo do Perlsbergu (dnes Lazy). Procházela SCHÖNFICHTEM dolů k samotě Mühlpeint (zde stranou obce ležela česká menšinová škola), kolem mlýna Hergetmühle do SCHÖNBRUNNU (Studánka). Ještě horší cesta byla do KRÁSNÉ LÍPY (zaniklá obec Schönlind). Obě uváděné obce už ležely v okrese Falknov.
      Topograficky SCHÖNFICHT ležel v protáhlém údolí v Císařském lese, které se mírně sklání severním směrem, zatímco na západ spadá dosti strmě dolů. Proto také nebyl SCHÖNFICHT ze západní strany dosažitelný a příjezd sem ze západní strany nebyl žádným povozem možný.
      Z nedalekého vrchu STEINKNOCK (dnes Kozák, 737 m n.m.) býval nádherný výhled na krajinu Chebska, které se rozkládalo dole v nížině. Severně pak před údolí Ohře se třpytily výšiny Krušných hor. Krajinný výřez, spadajícího terénu za Kozákem a vrchem Wöhrberg, prospíval mimořádnému rozhledu.
      Půda na katastru, jako po celém pohoří, je tvořena pískovcem a jílovitými břidlicemi (Thon-schiefer). Orná půda vznikala ponejvíce ze zvět-ralých pískovců. V blízkosti studených lesních pásů bylo tu dost i rašelinné půdy. Drsná poloha vesnice, otevřená na sever, působila chudým rolníkům velké trampoty a starosti.
      Zimy bývaly bohaté na sníh a sněhy ležely dlouho do jara. Nebylo zvláštností, když byla obec na delší dobu úplně odříznuta od světa. V takovém klimatu nebyly výnosy polí vysoké a příjmy rodinám s četnými dětmi nestačily. Oby-vatelé bylo nuceni provozovat různá řemesla, aby se uživili. Byli tu tkalci, truhláři, zedníci, koňští handlíři a obchodníci s dřívím. Příležitostně se později pracovalo ve falknovském uhelném reví-ru. Muži "pendlovali" denně mezi Falknovem a SCHÖNFICHTEM, nebo přespávali v týdnu ve vsích u dolů. Novější pracovní příležitosti se objevily až později, za lázeňské sezóny v Mariánských Lázních nebo v Karlových Varech.
      Přes tyto skromné podmínky a spořivý život zůstávali horalé ze SCHÖNFICHTU veselým nárůdkem, který nikdy nevynechal bouřlivé oslavy svého církevního svátku. Slavilo se však už dříve, a sice první neděli v září. Po slavnostní bohoslužbě následovaly bouřlivé oslavy, Jubel und Trubel. Slavila nejen obec ale celé široké okolí.
      Lidový hudební skladatel Franz Xaver Barth napsal dokonce písničku "Schöinföichta Fest wenn ist …" (Když přijde Schönfichtský svátek …). Ani poslední ze zdejších farářů, Alfons Schlosser, známý svou dobrosrdečností, nezkazil nikdy žádný špás.

Profousův výklad

      Když PROFOUS ( PROFOUS Antonín "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny", IV.díl, ČSAV Praha, 1957 ) vysvětloval německý název Zur schönen Ficht, tj. "U krásného smrku" (schön= krásný, Fichte=smrk) a uváděl zároveň nejstarší zprávy o obci. Jsou to zprávy z druhé poloviny 14.století: 1355 "W.de Kunsperk ad E. in Schonfiecht", 1360 je uveden Schönficht v lenní knize Leuchtenbergů se 16 dvory, zájezdním hostincem a mlýnem. Dále se připomíná 1365 "in Schonsicht", 1369 "Schonfeit", 1370 "Schönviecht", 1384 "Schonfieht", 1385 "Schonfiecht", 1399 "Sonfrecht", 1405 dokonce "Sonphiet"; později, 1606 "Ssenfficht". Frekvence názvu v době císaře Karla IV. a Václava IV. je vysoká a dokladuje, že SCHÖNFICHT tehdy býval významným sídelním a farním centrem.

Farní kostel sv. Václava

      Farní kostel vznikl v dávnověku a letopočet jeho založení není znám. V roce 1352 byla povýšena vesnice SCHÖNFICHT na farnost a zdejší kostel na farní. Roku 1384 byl farní kostel přestavován, snad byl původně dřevěný. Další přestavba proběhla v 16. století. Roku 1710 zřídilo zdejší Bratrstvo oltář Anděla Strážného. Nakonec došlo k přestavbě roku 1839, kterou přikázal jeho patron, kancléř Klement Lothar von Metternich. (Viz kapitola Anton Gnirs!)
      Za husitských válek ztratil SCHÖNFICHT kněze a neobjevují se žádné zápisy matrik a církevních knih. Stejně později za bojů mezi luteránstvím a katolickou církví římskou ztrácela kdysi významná farnost dále svoji úlohu. V souvislosti s tím docházelo i k úpadku hornictví.
      Nejstarší známý patron byl v roce 1569 Kryštof von Hertenberg, majitel Milíkova. Později zde byli patrony různí páni na Milíkově a Kynšperku, a jeden čas byli patrony také jezuité v Chebu.
      Rod pánů z Hertenberga neboli Hartenberga se objevil už kol r.1230. Jejich hrad HARTENBERG poblíž Oloví v té době už stál.. 1265 se objevuje jméno Bohuslav z Hartenberga , v roce 1275 Tuto z Hartenberga, 1306 bratři Habard "Nerozumný" či "Bláznivý" (Unsinnig), Heinrich a Fridrich , při čemž přízvisko "Unsinnig" se objevuje u dalších. Později je jmenován též Tuto von Schönbrunn (Studánka) jako majitel části kmenového hradu Hartenberg. – Z roku 1369 je zpráva o Albrechtovi z Hartenberga jako patronu kostela v Chodově a od roku 1365 se objeví i jeho bratr Bohuslav jako zemský rychtář v Chebu a majitel leuchtenberského léna Rockendorf (1386,1395), při čemž jakýsi Albrecht Part měl jako léna zboží Milíkov, Krottensee a SCHÖNFICHT. To je jediná zpráva, kterou nalézáme o SCHÖNFICHTU u historika BERNAUA (1903). U Sedláčka se obec SCHÖNFICHT vůbec nevyskytuje!!!!
      V roce 1583 se uvádí, že Engelhardt von Globen (obec se jmenuje od roku 1949 Hlavno, pod obcí Citice na Sokolovsku), pán na Rockendorfu (Žitná), daroval na opravy kostela první výtěžky zdejších stříbrných dolů ve výši 10 florentýnských.
      Při přestavbě kostela v roce 1839 byly pod kostelní lodi objeveny kostry a náhrobní desky. Patřily zde pohřbeným členům rodu von Globen, jedna patřila rodu pánů von Grünles a jedna pánu Kryštofa z Hertenberga který tu zemřel 3. února 1586. Dále se uvádějí hrobky Rauschengrünských. Nepochybně za třicetileté války upadly tyto náhrobky a jejich uložení v zapomnění a kostelní sklepy se přestaly používat.
      První matriky ze SCHÖNFICHTU se datují rokem 1554. Šlo o matriky protestantské, neboť celá krajina byla tou dobou již protestantská Chybějí jen roky z třicetileté války – důkaz, jak strašlivé časy a hrůzy muselo zažívat obyvatelstvo v těch dobách. Jsou uváděni protestantští pastoři: 1569 první Georg Adam Cygneus (URBAN: Gregorius Stamm), 1580 Christoph Schier, 1600 Jakob Kolb, 1604 Georg von Hoff. - Prvním pastorem, který založil matriky byl Georg Adam Schwandner, latinsky Cygneus. Uvádí na první straně:
"Patronem und Tutorem der Kirche
Christoph vom hertenperck auf millikau
Stephan vo globen zum Krottensee
Hans Volf von globen zur Teschau
aufgerichtet durch mich Georg Adam Cygneus
pfarrher auf zur Schonficht a.o. im 69."

(Poznámka: Poslední čísla znamenají rok 1569.)

Škola v Schönfichtu. Obec měla vzhlednou školní budovu se zahrádkou. Budova, čp. 33, byla patrová, vpředu se schůdky a s dřevěným plotem na vysokém tarasu. Vrchním učitelem byl Otto Franz ze Sangerbergu a Franz Nowak z Mariánských Lázní.

      Z let 1619-1640 chybějí jakékoliv zápisy v matrikách. Z let 1641-1648 jsou snoubenci těchto příjmení: Beer, Bickel, Böhm, Buckhardt, Carol, Krainhöfer, Eilbög, Erdmann, Farner, Froidl, Götzl, Gräff, Grünneubauer, Habermann, Härtl, Haidler, Hainz, Herman, Irrgang, Jacob, Kautzner, Kögler, Krautner, Kriegelstein , Lindner, Lümer, Marckardt, Mayer, Mühlhans, Müller, Opauer, Pötzel, Prucker, Rühl, Schmidtkunz, Schneider, Schwarz, Spicka, Spotz, von Hoff, Wailtsch, Wold, Wildner. Nejvíce jmen pocházelo z Těšova (8), z Milíkova (8), z Krottensee (8), Perlsbergu (5), z Zeidlweidu (Brtná) (3), a jen 10 jmen byl přímo ze SCHÖNFICHTU. Roku 1945 žily tu ještě rodiny, uvedené zde tučně.
      Teprve roku 1651 se objevuje jako prvý katolický kněz Jodok Senft po vyhnání luteránských kněží. Následují: 1674 kněz Vilém Laubvený, 1681 Christoph Lang. Z té doby pramenilo frekventované úsloví "As is in Schäi-föicht u in alln Kirchan." (Je v Schönfichtě a ve všech kostelích.) Nedostatek katolických kněží byl velký. Například Lang se musel starat o tři farnosti: SCHÖNFICHT, Kostelní Břízu a Vranov. Služba v krajině s drsným klimatem byla nezáviděníhodná a těžko se sem sháněl duchovní. Až roku 1694 dostal SCHÖNFICHT stálého kato-lického faráře, a to teprve na přímluvu hraběte Filipa Adolfa Metternicha z Kynžvartu. Tento hrabě za to daroval farnímu kostelu rozlehlý panský dvůr ve vsi.
Obraz na hlavním oltáři, kolem dvě sochy, kazatelna na stěně, vlevo postranní oltář pravděpodobně sv.Jana Nepomuckého.      SCHINDLER J. v knize "Soziales Wirken der katholischen Kirche" Wien 1902, uvádí a popisuje farnost kostela svatého Anděla Strážného, ačkoliv se tradovalo jeho zasvěcení sv. Václavu. Farnost měla 6 obcí, 2980 katolíků, patronem byl Pavel, kníže Metternich. Význam SCHÖNFICHTU klesl za reformace na pouhou filiálku kynžvartského farního kostela. Kostel ležel na severozápadě obce a měl od roku 1839 půdorys kříže, v románském slohu, o ploše 120 m2. Fara byla vzdálena 25 kroků od kostela a 250 kroků od hřbitova. Byla to patrová budova z roku 1811, v dobrém stavu a u fary byla farní zahrada. Ve faře bydlel duchovní a kaplan, starali se o šest obecných škol. Dvojtřídky byl v SCHÖNFICH-TU, Horním Perlsber-gu a Rockendorfu. Jednotřídky měly obce Dolní Perlsberg (La-zy), Schönbrunn (Stu-dánka) a Wöhr (Ostrov).
POPIS kostela po-dle Antona GNIRSE je uváděn dále.
      Roku 1842 byl starý hřbitov kolem kostela sv.Václava zrušen a překopán a založen nový hřbitov za školou.

Čtyři i více pánů v Schönfichtu

      Podle URBANA býval SCHÖNFICHT leuchtenbergským lénem. Nyklas z Těšova a děti jeho bratra tu měly jeden dvůr; 6 dvorů, zájezdní hospodu a mlýn měl Heinrich z Kynšperka, 4 dvory Albrecht Plancker, 2 dvory Heinz von Krottensee, 4 dvory Niklas Höfer (resp. Zöllner) z Chebu, potom jakýsi Jakub Kolditz a jeho sestra Anna. Některá zboží tu patřila Berštejnským a také panu Partovi von Hertenberg. Ale více než 16 dvorů tehdy SCHÖNFICHT neměl.
      Není divu, že tu existoval "Les čtyř pánů", který jako pomístní název přežíval do roku 1945. Na konci 18. století tu však bylo už 65 domů.

Metternichové přicházejí...

      Část obce SCHÖNFICHT patřila 1606 ke zboží Mostov (1 km východně Nebanic) a tuto část koupil Kaspar Belwitz von Nostwitz od císaře Rudolfa II. v roce 1600 za 38 000 kop. - Brzy na to v 17.století patřila část Jaroslavovi Hoffmannovi von Münchhofen (obec byla po roce 1949 Mírová, 4 km severně Lokte) auf Steinhof (od roku 1947 Kamenný dvůr).
      Tato část majetku SCHÖNFICHTU byla za třicetileté války konfiskována za jeho majitele na povstání proti panovníkovi v roce 1618. Nato byla panství STEINHOF (dnes Kamenný dvůr) a KRAINHOF (od roku 1947 český název DVOREČKY), která patřila k panství SCHÖNFICHT, prodána v roce 1623 Hussmannovi za 10 000 florentýnských. Ale protože nebyla suma zaplacena, byla mu zase odňata a v roce 1630 prodána spolu se zbožími konfiskovanými městu Kynšperk bratrům Metternichům.
      Majitelé obce se měnili a obec měla po dlouhé časy společné osudy se sousedním Milíkovem. Od roku 1756 (až 1773) získal SCHÖNFICHT jezuitský řád v Chebu a vypadalo to natrvalo. Pouze zrušení jezuitského řádu císařem Josefem II. zasáhlo do tohoto majetkového poměru, který by asi trval až do roku 1918. Majetek jezuitů přešel pod c.k.náboženský fond. Při dražbě v roce 1790 ho získal hrabě Franz Georg Karl Metternich a to bylo po roce 1848 důvodem k zařazení SCHÖNFICHTU pod okres Planou, soudní okres Kynžvart, a po převedení Kynžvartu v roce 1902 pod politický okres Mariánské Lázně, soudní okres Kynžvart.

Změny ve farnosti Schönficht

      Kostel v obci vznikl v dávnověku a v roce 1352 při povýšení SCHÖNFICHTU na farnost se i kostel stal farním. Původně patřilo pod farnost pět vesnic: SCHÖNFICHT, TĚŠOV, KROTTENSEE (od roku 1947 Mokřina), MILÍKOV A PERLSBERG (od roku 1948 Lazy).
      V roce 1734 byla odtržena obec ROCKENDORF (Žitná) od farnosti Vranov a přifařena k SCHÖN-FICHTU. Ta ves patřila k farnosti Vranov podle vrchnosti, ale ve skutečnost měla vždy blíže a cítila se patřící spíše k farnosti SCHÖNFICHT. Z Dolní Žitné do SCHÖNFICHTU po cestě "Leichweg" trvala chůze slabou půlhodinu, kdežto do kostela doVranova po špatných cetách nahoru a dolů se šlo dobré dvě hodiny!
      V roce 1787 byla odtržena obec WÖHR (Ostrov) se zbožím SCHÖNLIND (Krásná Lípa) a s osadou Peintmühle, kterou tvořily dva mlýny (majitelem býval Cheb), od farnosti Kostelní Bříza a obec SCHÖNBRUNN od farnosti Kynšperk a obě byly přifařeny k SCHÖNFICHTU. Naproti tomu však byly obce Milíkov, Těšov a Krottensee (od r. 1947 Mokřina) přičleněny k lokálii MILÍKOV s lokálním kostelem sv.Šimona a Judy.
      A tak v roce 1900 zůstávaly pod farností SCHÖNFICHT jen obce Perlsberg, Rockendorf, Wöhr a Schönbrunn (Studánka). Přesto si SCHÖNFICHT, který měl faru, kostel, hřbitov, vlastní poštovní úřad (dříve bývala pro Schönficht pošta v Dolním Žandově) a za první republiky i četnickou stanici, udržoval centrální postavení mezi sousedními obcemi.

Staré hornictví v Schönfichtu

      Stopy po dávném hornictví v tomto koutě Slavkovského lesa se objevují v různých zprávách, v matrikách, ale i v terénu, kde jsou zbytky štol, třebaže zasypaných, a znatelné hornické haldy v okolí. V raných dobách osídlení tu zkvétalo hornictví a ještě počátkem 16. století se tu těžila stříbrná ruda. Četné rudné žíly v horninách dnes ukazují také na výskyt vizmutu, manganu, kobaltu, mědi i železa i uranových rud.
      Velice nadějně se rozvíjelo hornictví za hrabat Šliků. Dne 3.června 1550 propůjčil český král Ferdinand obci SCHÖNFICHT hornické svobody v 10 obvyklých artikulích, se svobodou pohybu, a dále tržní právo s týdenním trhem a se slibem, jestliže se hornictví rozšíří v místě, zřídí tu řádný magistrát a soudcovský úřad.
      Rozkvět obce – hospodářský i církevní - totiž úzce souvisel s hornictvím. Ale bylo tomu i naopak. Když přišla protireformace v 17.století, dochází k vyhnání a vystěhování evangelických horníků a hornictví upadá.
      Předtím, v dobách reformace, se tu těžilo stříbro a odesílalo se královské komoře. Jak jsme připomínali, ve farní knize se uvádí, že zdejšímu kostelu daroval pan von Globen vytěžené stříbro v hodnotě 10 rýnských tolarů. Zachován zůstal jeden tolar, ražený ze schönfichtského stříbra, který býval před sto lety v Metternichově zá-meckém muzeu na Kynžvartě.
      Pokusy znovu se vrátit k těžbě kolem roku 1800 se zaměřovaly na vizmut a antimon, třebaže přitom bylo vytěženo i něco málo stříbra. Ale poptávka po vizmutu byla tehdy v důsledku nepatrných znalostí jeho využívání malá a těžba se brzy zastavila. V chodu zůstala jen těžba červenoželezné rudy (Roteisenstein) v okolí Grundmühle. Železná ruda se odtud vozila do nedalekého Dolního Perlsbergu, kde byla vysoká pec a v provozu dva železné hamry. Proto se Dolnímu Perlsbergu také říkávalo "Hamr" (Hoama, Hammer).
      V roce 1817 se daly dohromady dvě hornické společnosti. Jedna chtěla na zdejším katastru těžit povrchově, druhá chtěla navázat na staré hornictví a otevřela a začala čistit i hloubit štolu P. Marie Pomocné (Maria-Hilf-Stollen). Objevily se tu rudy antimonu a zinku, ale žádná stopa po stříbrné žíle, ačkoliv bylo vyčištěno již 114 metrů chodby štoly, kde se kdysi zdárně horničilo.
      A tak se hornické práce znovu zastavily a horní díla se začala rozpadat, až do doby nových pokusů na podzim 1843. Tehdy se dalo dohromady několik hornických dobrodruhů a začalo znovu čistit a opravovat staré štoly. Práce pokračovaly v roce 1844, kdy vznikly těžařské spolky v Žandově, v Úbočí a v Podlesí. Ale na podzim 1844 nadšení opadlo, protože se neobjevily žádné výsledky. Podnik se rozpadl.
      Kolem roku 1906 tu začal znovu s hornictvím inženýr GÖTTL z Karlových Varů. Tentokrát byly středem zájmu uranové minerály jako uranový okr, uranové slídy, mědné uranity, vizmutový okr. Průzkum narazil ponejvíce na tzv. gumové rudy (Gummierze), v nichž se ovšem nacházelo vysoké procento uranu nebo uranových kysličníků. Nejhojnější nálezy byly stranou obce, jižně v prostoru "Löshoi" směrem k Hornímu Perlsbergu a k Rockendorfu (Žitné).
      Inženýr GÖTTL rozeznával několik těžebních skupin:
      1. nejstarší hornická díla, kde se těžilo stříbro v stříbronosných olovnatých leštencových žilách, a vizmut;
      2 mladší hornická díla, kde se také těžilo stříbro a vizmut ve štolách Sv. Anny a P. Marie Pomocné (Mariahilf);
      3. těžba červenoželezné rudy v blízkosti Grundmühle v 18.století, která však pravděpodobně navazovala na těžby ve starší době;
      4. nové těžebné pokusy jižně obce k těžbě uranových minerálů, při čemž vysoká radioaktivita minerálního pramene, vyvěrajícího dole v údolí Kneipelbachu, jen potvrzovala existenci uranové rudy v zemi. Na terénní průzkum (kutačky) navazovaly analýzy vzorků, provedené odborníkem hornickým ředitelem RÜGEREM. Prokázaly obsah 5,77 % uranu, 1,52 % mědi, dále železa, vizmutu a ve stopách stříbra. Vznikla společnost majitelů zdejších hornických děl. Jak uvádí A. FRIESER, byli to ing. Göttl, dr.Reiniger, dr. Halbmayer, bankéř Kantor, hrabě La-dislav Stapary a Josef Hunyady (A.FRIESER: "Erzvorkommen im Kaiserwaldgebirge" in Berg- und Hütten-wesen, Vídeň, 1916).
      Těžba uranových minerálů však nepřekročila dvacátá léta 20.století. Byly to nesmělé zprávy a odkrývky byly prováděny váhavě, protože chyběl "bohatý strýček". V Horní Žitné bývala v privátních rukách malá sbírka vzorků z těchto průzkumných prací. Ve třicátých letech, kdy se rozhodovalo o další těžbě, se jevila práva vlastnická a práva těžebná pro širokou veřejnost zcela neprůhledná a tajuplnost tohoto hornického podnikání se zvolna vytrácela, překrývána zcela jinými politickými událostmi.

Počešťování za doby ČSR

      SCHÖNFICHT byl příhodným místem k počešťování. Byla tu četnická stanice i pošta, kde bylo třeba, aby byli lidé znalí českého jazyka. V školním roce 1929-1930 zakoupilo Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) stavení v Schönfichtu a z okresu Mariánské Lázně bylo iniciováno založení jednotřídní obecné školy a mateřské školky. O školu se starala instituce Česká okresní péče o mládež v Mariánských Lázních.
      K posílení českého živlu sem bylo přesunuto pět sirotků z Pelhřimova, o jejichž vydržování se starala uvedená okresní péče o mládež (Viz monotématická HAMELIKA čís. 11.-12./1998 z 30.prosince 1998 "Česká menšina za první republiky podle školní kroniky", S.44!).
      Jednotřídní menšinová česká škola stála značně stranou obce. Do školy se přihlásilo dvakrát více německých dětí z chudých nemajetných rodin, neboť škola byla dostatečně materiálně dotována. Že škola fungovala do konce republiky, potvrzuje zpráva, že v školním roce 1936/1937 byl jmenován zdejším správcem školy učitel Rudolf TŘÍSKA, který sem přišel z Mariánských Lázní. Pro školní rok 1937/1938 se učitel Tříska vrací do Mariánských Lázní (v roce 1938 zprávy o něm zcela mizí) a na místo správce přešel z Mariánských Lázní Josef PODEHRADSKÝ. To se již psal roku 1938 a škoda, že podrobnější zprávy o této české škole v odlehlé německé obci chybějí.

Majitelé jednotlivých domů v Schönfichtu

      Podle německé vlastivědy Marienbad Stadt und Land (1977) byli v obci tito majitelé a tato přizviska domů:



Anton Gnirs a památky v Schönfichtu

Literatura:

Farní archiv: "Register oder kirchenpuch" s matrikami 1583-1620 (bývaly uloženy v městském archivu v Chebu od roku 1620 do roku 1910). - Memorabilienbuch fary Schönficht od roku 1836. – Církevní účty 1706-1744 jako "Farní urbář pro Schönficht a přilehlé vesnice Krottensee, Milíkov, Perlsberg, Schönbrunn, Tešov a Wöhr". - Korespondence pánů zu Schönficht, faráře, hornických úředníků a soukromníků 1509-1707 v archivu města Chebu (fascikl 708). - SCHALLER, Topographie II., S.164. – SOMMER, Böhmen XV., 287. - Graf Kaspar Sternberg "Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke" - H.GRADL "Beiträge zur Geschichte Nordwestböhmens" (Mitteilungen f.G.d.D. XXVI.,280).

      Farní ves SCHÖNFICHT je jmenována v polovině 14. století mezi zbožími zemských hrabat von Leuchten-bergů v Loketském kraji. Jejich lenní kniha z roku 1360 vypočítává v SCHÖNFICHTU 16 dvorů, zájezdní hospo-du a jeden mlýn. Mezi leníky (nájemci) jsou jmenováni Nickel von Teschau (1 dvůr), Albrecht Plankner (4 dvory), Heinz von Krottensee (2 dvory), Niklas Höfer z Chebu (4 dvory), Heinz von Königsberg (6 dvorů, hostinec a mlýn).
      Počátky obce SCHÖNFICHT ve středověku se vrací k původní selské kolonii, třebaže nelze vyloučit, že se tu ve stejné době či ještě dříve objevily vztahy k rudnému hornictví, ačkoliv je SCHÖNFICHT uváděn jako nové hornické dílo, položené na majetcích hradního panství Lokte teprve 3. června 1550 v listině hornických svobod, které mu poskytl král Ferdinand I. Touto listinou uděluje král obci privilegia v 10 artikulích, což jsou obvyklé svobody starých hornických měst, a mezi těmi je i významné právo týdenního trhu. Že byl slíben SCHÖNFICHTU řádný magistrát a vlastní rychtářský (soudní) úřad, potvrzuje tatáž listina krále, a sice pro případ výhledu, že by se tu hornické podnikání rozšiřovalo.
      Tyto naděje se však nesplnily, výtěžky stříbra z hornického Schönfichtu byly nepatrné a také zůstaly po celou dobu. Těžilo se tu s přestávkami a až za třicetileté války byly hornické práce přerušeny.
      Půdorys (Lageplan) vesnice SCHÖNFICHT prozrazuje výrazně sídelní formu silniční vesnice, v její nejvýše položené části na kostelním náměstí nastává rozvětvení osídlené ulice snad již v rané době. Starodávné stavební vesnické příklady se tu nacházejí v podobě malorolnických stavení z dřevěných zbytků, a dále je zde jednoduchý selský dům typ fachwerku, jehož přízemí je obvykle zděno jen zčásti. Přesto, že stavební inventář místa v 19. století byl ovlivněn tím, že byla dávána přednost omítnutým cihlovým domům, disponuje obec s malebnými pohledy na místo dobrými a s péčí ošetřovanými příklady původní domácí dřevěné architektury.
      FARNÍ KOSTEL svatého VÁCLAVA je centrálním prvkem někdejšího farního okrsku, sahajícího v minulo-sti hluboko do nížin - do Milíkova, do Krottensee (Mokřiny) a připomíná se již roku 1384. Starší stavba kostela musela ustoupit v 15. století jiné novostavbě, kterou zachycuje zachovalý půdorys, překreslený do farní kroniky v roce 1839. Tehdy totiž došlo k nové přestavbě, při které musel presbytář starého kostela ustoupit radikálnímu rozšíření kostela. Půdorys starého kostela respektuje jednoloďový prostor kostela s pozdně gotickým uzavřením kúru. Vstupní předsíň kostela byla při čelní severozápadní stěně. Nad ní byla nadstavená věž-zvonice.
      Podnětem k přestavbě roku 1839, iniciované kanceléřem Metternichem, bylo patrné chátrání stavby, postupující škody na kostele a za druhé nutnost rozšíření kostelního prostoru. Na místě starého presbytáře vznikla kolmá příčná loď, přiléhající na jednoloďový prostor. Přitom musel být nahrazen vítězný oblouk, na němž se uzamykal plochý oblouk, tak jako v kostelech ve Třech Sekerách či ve Vysoké. Kostelní loď (Langhaus) nyní ústila s celou šíří do nové kolmé osy. Omítnutý rákosový strop uzavíral oba prostory. Protože kostelní věž zůstala zachována, zákristii byl vyhrazen prostor za hlavním oltářem jako malá přístavba kostela.
Půdorys kostela ze 16.století s přistavenou předsíní s vchodem a s bočním přístavkem      V příčné lodi bylo vymezeno místo pro hlavní oltář mělkou nikou, do které byl umístěn olejový obraz, pocházející z kláštera Plasy z 18.století. Byl v po-zlaceném rámu a vedle něho byly dvě figury andělů na konzolách oltářní stěny. Na mense stál jednoduchý tabernákl a po stranách kamenné pilíře s andělíčky jako nosiči svíček.Na kamenných pilířích visely vyřezávané erbovní štíty Kryštofa Ernsta von Bigatto a Josefa von Bigatto s později vlože-ným datem přestavby kostela v roce 1839.
Postranní oltáře. Na evangelní straně byl Svatojánský oltář s jednoduchou edikulou v prospektu, kde byla dřevěná skulptura - socha sv.Jana Nep. Po stranách byly doprovodné malé sošky svatých.
      Na epištolní straně stál oltář Anděla strážného z roku 1710, který tehdy nechalo zřídit bratrstvo v SCHÖN-FICHTU. Titulní obraz nahrazovala socha Anděla strážného s dětátkem, barokní dřevěná skulptura, 113 cm vysoká. Vlevo pak stála socha sv.Christofora, vpravo sv.Kateřiny s mečem a kolem; levou nohu opírající o hlavu zkroceného Zlého ducha. - V lodi kostela nesly konzoly na stěnách barokní sochy sv. Václava jako patrona kostela a Panny Marie, obě v životní velikosti.
Půdorys rozšířeného kostela v Schönfichtu  z přestavby roku 1839 – s příčnou lodí, s přistavenou  zákristií za hlavním oltářem, se zachovanou předsíní u vchodu a s kúrem.
      EPITAFY v kostele byly znovu objeveny v roce 1839 při přestavbě kostela a umístěny při jižní stěně. Náhrobek, připisovaný faráři Gregoru Stammovi, stojí v základech jižní zdi kostela. Podle soupisu zde byly:
      1. náhrobní deska z 3.2.1586 zemřelého Kryštofa von Hertenberg (přemístěná do knyžvartského zámku)
      2. náhrobní deska George Rausengrünera von Grünlas milovaného synáčka Ernsta, zemřelého v roce 1590
      3. náhrobní deska synáčka Hanse Kryštofa von Globen a jeho první manželky Anny Marie, rozené von Weischlitz, který zemřel 1592
      4. náhrobní deska, 107 cm šířky, 155 cm výšky, se 42-řádkovým metrickým náhrobním nápisem v roce 1593 zemřelé Kateřiny von Globen, rozenou Tüssel von Daltitz.
      5. náhrobní deska synáčka Hanse Kryštofa von Globen a jeho druhé manželky Georgine Tenelin, který zemřel 1596;
      6. náhrobní deska synáčka Hanse Kryštofa von Globen, který zemřel 19. prosince 1605.
      ZVON ve věži byl dílem chebského zvonaře jménem Georg Hirschfeld z roku 1650, průměr zvonu je 59 cm, výška v koruně rovněž 59 cm. Na rameni zvonu byl latinský nápis "Wenzeslaus erit patronus noster in aevum. – Georg Hirschfeld in Eger 1650." a na obrubě zvonu ještě nápis "SCHÖNFICHT".
      Z ostatních zaniklých památek ve vsi popisoval GNIRS tyto:
      FARA z roku 1695 - jednopatrová budova s farním dvorem pod kostelem, jejíž postavení je dokumentováno k roku 1695. Stavitelem byl Georg Kannhauser, tesař z Perlsbergu. Rozepsána byla i cena prací: 242 florentýnských, 36 krejcarů a 3 feniky. Mimořádně cenné byly na faře (v době GNIRSE) vánoční jesličky z 19. století, které tvořil město Betlém a bohatý rozsáhlý figurální inventář, který byl uschován a pečlivě opatrován.
      SVATOJÁNSKÁ KAPLIČKA z roku 1820 – stávala na mostku na vesnické silnici. Byla to malá dřevěná kaple na čtvercovém půdorysu o straně 165 cm. Uvnitř bývala socha sv.Jana Nep., 65 cm vysoká.
      MARIÁNSKÁ KAPLE byla malá kamenná stavba s klenutím na cestě do Těšova, postavená roku 1904.
      SOCHA sv. JANA NEP. z 18.století bývala na cestě z Rockendorfu v místě při vstupu do prostoru obce. Byla to barokní socha, 150 cm vysoká, bez nápisu a letopočtu. socha byla kolem roku 1920 svržena, ale znovu postavena, při čemž byl přistaven masivní postament.

A ještě Michael Urban o Schönfichtu

      Ve své historii města Kynžvartu (viz literatura) si jeden z nejpilnějších vlastivědných badatelů Michael URBAN všímá vesnic v okolí těchto měst, tedy i SCHÖNFICHTU. Z nejstarších zpráv jsou to výpisy leuchtenbergských lén (pronajatých majetků), které přetiskl podle chebského archiváře GRADLA (uveřejněny v Mit-theilungen, No 3, Jhg. XXVI). Výpisy jsou v originálu rozepisovány podle leníků, nikoliv podle obcí. Přesto dává součet dvorů v Schönfichtu dohromady 16 dvorů. Nájemci byli: Part Hertenberger zu Milikow (se sídlem v Milíkově) 1 dvůr; Niklas von "Tesschow" a jeho bratři měli 1 dvůr v Těšově, 1 dvůr v Schönfichtu a 1 dvůr ve "Swerzenbachu" (zaniklá obec Schwarzenbach); Heinrich von Küngsperg ( z Kynšperka) měl v Schönfichtu jeden vlastní dvůr a jako leuchtenbergské léno 6 dvorů a jeden mlýn; Albrecht Plankschner měl sídlo v Krottensee (Mokřina) a 4 dvory v Schönfichtu, 1 dvůr v Pingarten (zaniklá obec u Nimrodu!), sedm malých dvorů v Zeidelweidu atd.; Jakub Koldicz a jeho sestra Anna měli 4 dvory v Schönfichtu.
      Stejně tak připomíná listinu krále Ferdinanda I. z 3.6.1550, při čemž připomíná, že již před rokem 1545 patřila hraběti Šlikovi obec, kde bylo množství příbytků horníků a řemeslníků. Dále uvádí, že v roce 1622 byl majitelem již výše uváděný Jaroslav Hoffmann a 1623 zakoupil konfiskát slavný tachovský pán Johann Hussmann, ale sumu 10 000 florentýnských neplatil, proto se dostalo panství do rukou bratrů Metternichů.
      SCHÖNFICHT se prý původně jmenoval KLEIN SCHNEEBERG (Malá Sněžná Hora) a jeho rozšíření na jih souviselo se starými hornickými díly. Uvádí rovněž všechny protestantské kněze, změny farnosti. Zvon z roku 1650 byl prý darem neznámého dárce. V roce 1733 byl darován kostelu ještě malý zvon Antonem Fridrichem Convay von Watterforth, pánem na Kynšperku. – Slavnosti Anděla Strážného v Schönfichtu se tradují od roku 1710.
      Velice podrobně popisuje URBAN náhrobní desky, nalezené roku 1842 při překládání hřbitova mimo okolí kostela. Na jednom z náhrobků je vyobrazen plasticky rytíř v brnění a se štítem s erbem, na jiném kněz v taláru. Šest náhrobních desek inventuje krátce Anton GNIRS. Na obálce uvádíme podrobně původní nápisy na historických deskách.
      URBAN dále uvádí, že v letech 1836 a 1837 postihla SCHÖNFICHT zhoubná epidemie. V roce l 1843 vypuklo velké zdražení, nouze a z toho hladomor. Jeden strych žita stál 27 florentýnských, ovsa 16 florentýnských. l V roce 1848 byla založena v obci národní garda a obec odmítla dál konat robotu a platit desátek. Mimořádně tuhá byla zima 1853-1854. Napadly obrovské masy sněhu a vyskytlo se několik případů zmrznutí. l 3.července 1858 se ztratil tříletý synek mlynáře George Eberla a okolní lesy prohledávalo na dvě stě osob po dva dny a dvě noci. Chlapec nebyl nalezen. Až starý pasák z Rockendorfu (Žitná) ho nalezl, hrajícího si s květinami v Lese čtyř pánů. l V roce 1877 shořely veškeré dokumenty, týkající se obce včetně obecní kroniky, při požáru domu schönfichtského rychtáře Johanna Reicha. l Poštovní úřad v obci byl otevřen 21. listopadu 1892. l V roce 1878 bylo založeno dobrovolné hasičstvo v obci, 1892 v Perlsbergu a 1893 v Rockendorfu. l Roku 1884, event. 1891, založil zdejší rodák doktor Ignác Buberl, c.k.štábní lékař na penzi, chudinskou nadaci pro obec.

Po druhé světové válce

      Že v roce 1945 přicházeli i do Schönfichtu čeští dosídlenci, je patrné z toho, že tu byla otevřena česká škola dnem 1.června 1946. Zprvu měla jen 5 dětí. Byla otevřena dokonce dříve než v Sangerbergu (Prameny), kde začalo vyučování až 1.prosince 1946 s 15 žáky. Další zprávy o vyučování však nemáme, ale budou pravděpodobně v okresním archivu v Chebu, protože školství mělo vždy dobré statistiky.
      V roce 1948 začalo být používáno místo jako vojenský prostor k manévrům a obec byla vystěhována. Za manévrů byla obec zcela zničena a později zplanýrována a srovnána se zemí.

Literatura:
 

WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig: "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.581-585
Orts-Repertorium 1900, 780 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907
Orts-Repertorium 1910, 884 S., Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913
GNIRS Anton: "Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in den Bezirken TEPL und MARIENBAD", 609 S., Dr.Benno Filser, Augsburg, 1932, kopie
BERNAU Friedrich: "Studien und Materialien (Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren)", 706 S., Calvelsche Univ. Buchhandlung, Prag 1903
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947
SCHINDLER J. "Soziales Wirken der katholischen Kirche" Wien 1902, uvádí farnost kostela svatého Václava
URBAN Michael: "Geschichte der Städte Königswart und Sandau – Ein Beitrag zur deutschen Geschichte Böhmens", Plan 1894



Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe:

Objevy pod zaniklým SMRKOVCEM ve Slavkovském lese
      POLOHA MÍSTA: Pozůstatky kamenných středověkých objektů se nalézají necelých 1000 metrů jihovýchodně vzdušnou čarou od vrcholku kopce KOZÁK (Steinknock 748 m n.m.), resp. asi 1200 metrů jižně od zaniklé obce SMRKOVEC (Schönficht). Ve svahu těsně pod Smrkovcem pramení potůček, do kterého se vlévá zprava drobný přítok, který vyvěrá přímo ze staré zasypané štoly. Ten je těsně před soutokem posílen potůčkem pramenícím na severním svahu vrchu Kozák. Tyto tři vodoteče tvoří základ Podlesského potoka (Kneipelbach či dnes Kňafák), které protéká jihozápadním směrem kolem poutní kaple (nazvané podle potoka "Kneipelbachkapelle"), kolem hotelu Javorina a kolem vývěru pramene Radiovky do PODLESÍ (Markusgrün).
      POPIS MÍSTA (GRUNDMÜHLE) s jednotlivými objekty).
      Zhruba 200 metrů od soutoku a vzniku potoka Kneipelbach po proudu nacházíme:
      OBJEKT č.1. Jihovýchodní nároží, které obtáčí cesta jen mírně převyšuje okolní terén. Jde o plošinu o rozmě-rech 17,5 m x 11,5 m, jejíž severovýchodní část je vykrojena o obdélník 4 x 6 metrů. Viz přiložený plánek! Ze severní strany vedou na plošinu schody široké 75 cm, které zde překonávaly výšku více než 1 metr, díky svažujícímu se terénu k potoku, tj. k severu. Obvod plošiny je vyzděný z velkých kamenů, kladených "na sucho" a jejich skuliny jsou vyplněny drobnými kameny a kaménky.
      OBJEKT č.2. Nachází se v severozápadní části rovné plošiny, ze které ubírá plochu 5 x 5,5 metru. Je zahloubený asi 1 metr a tloušťka stěn se pohybuje kolem 60 cm. V jihozápadní části objektu je šikmo přezděný roh, na kterém leží část kamenného ostění dveří.
      OBJEKT č.3. Navazuje na západní stranu plošiny a má rozměry 5 x 11,5 metru. Jeho část je podsklepena. Rozměry sklepa jsou 2 x 9 metrů a jsou pouze odhadnuté, neboť je v něm voda. Objekt převyšuje vedlejší plošinu o půl metru. Jeho severozápadní nároží je dochováno ve výšce více jak 2 metry proti okolnímu terénu (!!!). Uvnitř objektu nacházíme v jeho západní části:
      OBJEKT č.4 má rozměry 220 cm x 370 cm, tloušťka stěn je cca 50 cm a je vyvýšený nad objekt č.3 asi o 60 cm. Z jeho západní strany je jakýsi přístavek o rozměru 270 x 235 cm.
      OBJEKT č.5 jsou zbytky kamenného základu 3 x 4 metry.
      OBJEKT č.6 je sklep čtvercového stavení o rozměrech 4 x 4 metry. Ze severní strany bylo schodiště široké 150 cm. V náznaku je tu zachována klenba a výška kamenných stěn se pohybuje od 30 do 150 cm tloušťka kol 50 cm.
      OBJEKT č.7 navazuje na jihozápadní nároží objektu č.6 a jeho rozměry jsou 350 x 600 cm, tloušťka stěn kolem 50 cm a výška cca 40 cm. Jižní stěna objektu pokračuje západním směrem jako tarasní zídka. Po sedmi metrech z tohoto tarasu vybíhá
      OBJEKT č.8 jsou zbytky základů budovy o rozměrech 5 x 6 metrů, jejichž jižní strana se dá pouze tušit v terénu podle náznaku.
      OBJEKT č.9 je velké stavení o rozměru 700 x 750 cm a tloušťce stěn kol 80 cm. Výška stěn je asi 180 cm a v západní stěně jsou dvě okna, u kterých byl místo klenby použit kamenný překlad. V severozápadním rohu objektu je ve výšce asi 1 m zazděný železný kruh o průměru 10 cm. Na severní stěnu tu navazuje:
      OBJEKT č.10 – jeho rozměry jsou 750 x 400 cm, je zahloubený do země, kde v hloubce 3 m je jakýsi kamenný ochoz. Vnitřní prostor ochozu pokračuje ještě do větší hloubky a je zaplněný bahnem a hlínou.
      OBJEKT č.11 je také zahloubený, ale pouze 250 cm na severní straně a kolem 1 metru na jižní straně. Rozměry jsou 760 x 500 cm.
      OBJEKT č.12 je na severní straně zahlouben kol 1 metru, na jižní straně je téměř zároveň s terénem. Má rozměry 750 x 300 cm.
      OBJEKT č.13 je na severní straně zapuštěn asi 70 cm, na jižní straně se zdivo nedochovalo a je patrno pouze v náznaku. Rozměry objektu jsou 750 x 400 cm.
      OBJEKT č.14 je umělá vodná nádrž s hrází na své západní straně. Hráz je u paty široká asi 250 cm a z obou stran je vyzděna kamenem. Z venkovní strany jej její největší výška 2 m, ze strany nádrže pouze kol 1 m. Délka hráze je kol 20 metrů a někdy v padesátých či šedesátých letech, kdy zde byl vojenský prostor, byla násilně protržena.
      OBJEKT č.15 je mezník – katastrální nebo hraniční kámen, který však nenese žádné číselné nebo písemné označení.
      OBJEKT č.16 je další umělá nádrž a hráz na její západní straně je 15 metrů dlouhá a 5 metrů široká. Z obou stran je vyzděna velkými balvany. Je také protržena. Výška z venkovní strany dosahuje téměř 350 cm, z vnitřní strany kolem jednoho metru.
      Ve vzdálenosti 11 m od této protržené hráze je
      OBJEKT č.17 – jde o zbytky mlýna, stojící téměř přímo v potoce. To, co zde zbylo, bude asi "lednice" s rozměry 550 x 400 cm, tloušťka zdí 60 cm, výška 180 cm. Jižně a jihozápadně od objektu je vyvýšenina, patrně zbytky budovy mlýna, na které byla později navezena hlušina z nedalekých štol. Na mapách se uvádí místo jako GRUNDMÜHLE. Na německé mapě (Berlin 1941) se tu setkáváme i s objektem fořtovny (Förterei – Waldwärter), ale ta v terénu nebyla nalezena.
      OBJEKT č.18 je přepadová stoka z vodní nádrže, vyzděná kamenem. Vede jižně kolem bývalého mlýna, v délce 50 metrů, šířku má 160 cm. Z prvních třiceti metrů se zachovala v hloubce kol 50 cm. Potom se dá v terénu jen velmi těžko vysledovat.
      NÁLEZY ( - viz fotografie): V objektu č.14 (Umělá vodní nádrž) jsme nalezli kousek řetězu, zakončeného rozpěrkou. Řetěz byl zarostlý do kořene stromu. Dále: kované závaží ze zavěšovacích vah o hmotnosti 980 gramů. Mohlo by jít i o závaží k hodinám. V objektu č.16 (Druhá vodní nádrž) byla nalezena středověká tesařská sekera.
      Všechny objekty jsou vyzděny z kamene a jsou mohutné a masivní. Jejich vznik souvisel s těžkou stříbra a cínu, prokazatelně už ve 14.století. Těžba rud tu probíhala bezpochyby i dříve. Vyvrcholení těžby bylo v průběhu 16. a 17.století. Pak nastal útlum, ale s malými přestávkami se tu těžilo ještě v 19.století.
objekt č. 1 objekt č. 3
objekt č. 9 objekt č. 10
objekt č. 16 objekt č. 17
sekera závaží rozpěrka
   

      Autor objevu: Zdeněk Buchtele, červen 1995 (ARNIKA č.39/1995, S.22-24); zaměření: Zdeněk Buchtele, David Holubec, Jaroslav Hrubant z Velké Hleďsebe; adresa: Zdeněk Buchtele, 35471 Velká Hleďsebe, Bezručova 143.


 

Padlí Američané v lázeňské čtvrti v Kynžvartě na samém konci války
Kapitola poslední aneb byl jsem při tom

      Už během dubna 1945 bylo nařízeno z vyšších míst NSDAP vybudování obrany a opevnění města Kynžvart. Zřizovaly se pancéřové zábrany, byla budována kulometná hnízda a okopy pro stojícího střelce, kam měli být umístěni vojáci s pancéřovými pěstmi. Tuto práci prováděli členové RAD, kteří měli tábor v Kynžvartě (objekt Českých lesů). Od začátku května byla přerušena dodávka elektrického proudu do Kynžvartu.
      Od 3. do 4.května 1945 se kolem Kynžvartu ozývaly detonace. To byly vyhazovány do povětří železniční mosty na trati u sklárny, u dvora Haselhof, u Mariánských Lázní, u Dolního Žandova a dál k Chebu. Na rozkaz vojenského velení měla být v určitý čas vyhozena do povětří hráz Dvouhrázového rybníka, aby zaplavila silnici a znemožnila příchod americké armádě z této strany do města. Po silnici Stará Voda – Cheb neustále proudily vojenské kolony. Bylo slyšet dunění dělostřelecké palby.
      5. května 1945 nastal najednou klid, ale ve městě samotném rostlo obrovské napětí. Místní velitel NSDAP na-řídil totiž obranu města a boj až do posledního muže. Jakmile se tato zvěst roznesla mezi obyvatelstvo, vzbouřily se ženy, vyšly na náměstí a donutily velení, aby tento rozkaz zrušilo. Zároveň se někteří obyvatelé pokoušeli o zničení pancéřových zátarasů. Mezitím dostali členové Volkssturmu rozkaz obsadit tyto pancéřové zátarasy a okopy a měli bránit alespoň silnice na Mariánské Lázně, na Kladskou a na Perlsberg (Lazy). Na domech se však mezitím začala objevovat bílá prostěradla na vědomí, že se město vzdává. Tak uběhl 5. květen 1945.
      V noci z 5.na 6.května 1945 byl celkem klid, ale jen málo lidí spalo, neboť příchod americké armády se očekával každou chvíli, protože večer dorazili Američané na zámek.
      6. května v 9:30 h. vyslal starosta Rösler tajně vyjednavače Josefa Pistrola, který hovořil anglicky, k Američanům, aby jim vysvětlil, jaká je situace v Kynžvartu a že se chce město dobrovolně vzdát. Mezitím však obsadily jednotky RAD a část wehrmachtu celé lázeňské území, vybudovaly v několika objektech kulometná hnízda a připravovaly se na silný odpor. Starosta se odebral do hlavní lázeňské budovy, kde byl lazaret (dnes Orlík), nechal se předvést k veliteli Dr. Mümtrathovi a oba se pak pokoušeli společně dovolat se na divizní komando wehrmachtu, které bylo v Schönfichtu, aby nesmyslnou obranu města zrušilo. Toto se nepodařilo a tak byla vyslána motorová spojka s písemnou žádostí o změnu rozkazu.. Odpověď však nepřišla.
      Události začaly nabírat rychlý spád. Obyvatelé se většinou ukryli ve sklepech, ulice a náměstí byly liduprázd-né, občas projela motospojka směrem na Lazy. Kolem 14 hodiny bylo slyšet od zámku dunění jedoucích tanků. Ty se potom zastavily a vypálily směrem na Kynžvart několik ran z děl a krátké kulometné dávky. To bylo varování, že v případě obrany bude město rozstříleno.
      Francouzští zajatci, kteří byli internováni v hospodářské budově na zámku, se stali vítanými pomocníky Američanů a pomáhali jim při první a rychlé orientaci při obsazování Kynžvartu. Po příjezdu na náměstí bylo tu okamžitě zřízeno americké velitelství. Na kopec Šibeničák umístili Američané těžký kulomet, který měl střežit prostor kolem náměstí a zabezpečovat postup americké pěchoty.
      Starosta města provedl kapitulaci a předal město Kynžvart americkému důstojníkovi, od této chvíle i veliteli města. Tím byl kapitán D. Fulleston od útvaru 16, 14 F.A.B. Následovalo klidné a spořádané obsazování Kynž-vartu až do chvíle, kdy americké tanky a pěchota dorazily do lázeňské čtvrti a zde narazily na připravený, organizovaný a tuhý odpor německých vojáků. Celý boj trval asi 30 minut. Při něm padlo několik Američanů, ale více Němců. Pak už byl klid.
      Kynžvart byl po Chebu a po Kynšperku třetím největším centrem odporu německého vojska v krajině. Samozřejmě, že zatímco starosta předával město Američanům, funkcionáři strany NSDAP se v rychlosti převlékali na radnici do civilu a v převlečení se rozutekli do okolních lesů.
      První americký důstojník, který dostal na starost civilní obyvatelstvo a městské záležitosti, byl major O. Currier z 1. americké divize. Ten pověřil německého starostu Rösslera dočasným vedením městského úřadu až do příchodu československých zástupců. Tím byl vládní komisař Kučera - přišel do Kynžvartu 18. května 1945.
      Do města se začal pomalu vracet normální život. Skončila válka a Američané si zřídili kuchyň v hotelu Kynžvartský dvůr. Vyvařovalo se v benzinových kotlích (před dn. zdravotním střediskem) a přijel sem dokonce autobus s kulturním programem. Malá tribuna vznikla na náměstí u pomníku padlých a programu se zúčastnili američtí vojáci a už i část Němců. Po odjezdů Vlasovců z lázní se tam nastěhovaly čerstvé americké jednotky. - Postupně přicházeli čeští dosídlenci, a mezi prvními příslušníci RG (“revoluční gardy") a první “zlatokopové". To už je ale jiná kapitola.
      Následoval v roce 1946 hromadný odsun Němců, kteří si směli vzít do odsunu pouhých 30 kg toho nejcennějšího, co měli, mimo peněz, zlata a šperků. Pohled na lidi, kteří se loučili se svými domovy, byl hrozný. Věděli, že se už nikdy nevrátí. Tak skončila éra sedmisetletého žití na české půdě.

      Celé toto vyprávění věnuji svým vnučkám a Vám, Kynžvartským, abyste věděli, co tady dříve bylo a jak tady dříve lidé žili...

Brandl Rudolf


Málo potěšitelné čtení z chodovoplánské vlastivědy z roku 1995
Chodová Planá v letech 1938-1945

      Náhled bývalých německých obyvatel Chodové Plané na historickou etapu obce 1938-1945 předkládá nedávno v Německu vydaná sudetoněmecká vlastivěda Chodové Plané (kol roku 1995). Není to však popis srovnatelný co do detailnosti se zachovalou denní kronikou Mariánských Lázní, ve které popisoval ve válce den po dni profesor Lerchl události v Mariánských Lázních (od roku 1941 až do 31. května 1945).
      Popis historie obce Chodová Planá ve druhé světové válce se nevymyká událostem a chování obyvatel v jiných obcích. To lze pochopit. Ale doprovodné ostře protičeské výpady pisatele v jeho knize z roku 1995 pochopit nelze a vede k názoru o nepoučitelnosti některých válku přeživších Chodovoplánských ….
      Události roku 1938 v ČSR klade totiž autor jednoznačně za vinu československé vládě a negativním vztahům československé předválečné reprezentace k sudetoněmeckému obyvatelstvu. Připomíná se pozemková reforma po vzniku ČSR 1918, při níž získali tzv. zbytkové statky v německém pohraničí čeští funkcionáři, pracovníci ministerstev z Prahy, legionáři atd. Obyvatelům české národnosti poskytoval nový stát ČSR příznivější finanční, právní a jiné podmínky v pohraničí (např. povinná znalost českého jazyka pro úředníky). Takto se do sudetoněmeckého pohraničí dostalo skoro 400 000 Čechů. Pro zde vznikající české menšiny bylo postaveno 1171 obecných škol a 228 měšťanských škol, zatímco – jak udávají Němci - 4 000 německých škol bylo uzavřeno. Česká menšinová škola byla otevřena také v Chodové Plané, a byla navštěvována, tak jako všude, nejen českými, ale německými dětmi, které tam chodily z důvodů materiálních. (Po založení české menšinové školy v Mariánských Lázních se muselo zprvu učit nějaký čas německy, jinak nebylo vyučování možné. )

Vývoj v Sudetech po připojení Rakouska k Německu

      Když došlo v březnu 1938 k připojení Rakousku k Německu a ke vstupu německých vojsk do Rakouska, začalo to vřít mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem i v Československu. Hranice českých zemí s Německem nyní tvořila téměř veškerou hranici. Místní Němci začali věřit, že územní připojení Sudet k Německu je reálné, že pro ně nastává čas zásadních změn. Zveličovaly se nedostatky českého řízení v Sudetech, rozdmýchávaly národnostní spory. V březnu 1938 byly sjednoceny německé strany v ČSR a Svaz zemědělců, Německá živnostenská strana a křesťansko-demokratická strana přešly pod jednotnou Sudetoněmeckou stranu v čele s Konrádem Henleinem. Vzrůst členstva této strany byl neuvěřitelný nejen v Chodové Plané, ale v celém pohraničí.
      Po vyhlášení Karlovarského programu 24. dubna 1938 bylo jasné i v Chodové Plané, že je třeba změnit obecní zastupitelstvo. Na Prvního máje se shromáždilo v Plané přes deset tisíc lidí, aby podpořili nacionální požadavky německé menšiny v ČSR. Také v Chodové Plané se shromáždili lidé a táhli do Plané. Nastalo obrovské nadšení a volání pro odtržení se od ČSR. Tento entusiasmus zchladila až částečná mobilizace v ČSR, vyhlášena 21. května 1938. Rozšířila se zpráva, že v Chebu byli zastřeleni českými četníky dva Němci. - V předvečer narozenin K.Henleina, 22.května 1938, došlo v Plané k nové demonstraci, ale české četnictvo okamžitě vyklidilo náměstí.
      Koncem května se konaly obecní volby. Sudetoněmecká strana dostala 93 % německých hlasů. Všude docházelo k le-gálním změnám v zastupitelstvech. Stát uzavřel hranice a české vojsko nastoupilo do pohraničí. Stále častěji docházelo ke sráž-kám a k provokacím. Neminulo týdne, aby se neobjevily nové protičeské akce, shromáždění, manifestace, provokace. 21. srpna 1938 se konalo v Plané setkání frontových bojovníků z první světové války, kterého se rovněž účastnili chodovoplánští.
      Hitlerova řeč 12. září 1938 povzbudila aktivitu německých nacionalistů v ČSR a dochází k novým bouřím. V Chodové Plané proběhly tyto dny bez těžkostí, ale v sousední Plané zakročilo české četnictvo. Každá hodina byla napjatější a 13.září bylo vyhlášeno stanné právo. Na protest byly vyvěšeny v obcích vlajky s hákovým křížem. To vedlo k prohlídkám domů a zatýkání. 16.září 1938 byla Sudetoněmecká strana rozpuštěna a z nařízení vlády začaly prohlídky stranických úřadoven po celém kraji. Následovala nová zatýkání, a jak uvádí zdejší vlastivěda - "mnohým poctivým Chodovoplánským nezbylo než prchnout přes hranice". Na hranicích docházelo k dramatům, když české pohraniční hlídky, které byly posíleny členy Německé sociální demokracie a její dobrovolnou organizací Rote Wehr, pochytávali neopatrné uprchlíky.
      Po Mnichovu byli poctiví němečtí občané sociálně demokratického a komunistického smýšlení pozatýkání, vězněni, mučeni, perzekvováni a mnohé čekal koncentrační tábor. Dodnes nejsou sepsány případy těchto poctivých Němců, jejichž účast na obraně Československa se stala zanedlouho po Mnichovu důvodem jejich přepadení rozzuřeným davem v obcích či henleinovci. Mnozí přišli o život, jiní byli vězněni a pak postaveni před komisi, kde je čekalo rozhodnutí: buď koncentrační tábor nebo nástup na frontu k odčinění "národní zrady". Pokud vstoupili do wehrmachtu, provázela je do války kádrová poznámka typu "návrat nežádoucí", tj. bývali nasazeni na nejnebezpečnější úseky či akce. Takto vzpomínal na situaci v roce 1938 předválečný člen KSČ pan Völkl z Úšovic.
      V Chodovoplánském Šmelctálu (Kuttenplaner Schmelzthal) vznikla převaděčská organizace tzv. Grenzber-gungsdienst, která organizovala a převáděla utečence po bezpečných stezkách do Německa. Byly ovšem případy chycení uprchlíků. Ti byli převáženi do Plzně a zde vězněni. Těm šťastným uprchlíkům, kteří přešli bez úhony, se dostalo srdečného přijetí v pohraničním Mähringu. Uprchlíci z Plánska byli pak odesíláni do Mohanských Franků, kde dostali ubytování.
      17. září 1938 přišel rozkaz, aby byly zabaveny Němcům všechny zbraně. V Chodové Plané došlo k zabavo-vání zbraní, které byly skladovány nejprve na četnické stanici a odtud převezeny do Plané. To se už začali Češi stěhovat z Chodové Plané. Vlastivěda uvádí, že "je přece nikdo neobtěžoval ale ani nezdržoval", sousedé jim pomáhali balit, aby co nejdříve odjeli do bezpečí. Zároveň se objevila výzva k zakládání dobrovolných Sudetoněmeckých sborů - tzv. "Freikorps".
      Politické zprávy o anglo-francouzských návrzích vládě ČSR z 20.září 1938 byly přijaty s nesmírným nadšením a s vírou, že tento zlý čas už definitivně skončí. Ale to trvalo jen dva dny, pak byla vyhlášena v ČSR všeobecná mobilizace. Zdaleka ne všichni Chodovoplánští narukovali do kasáren. Znovu prchali muži přes hranice anebo se skrývali v lesích. Sedláci museli odevzdat koně, které vojáci odváděli do Plané a odtud do Plzně.
      26. září 1938 bylo nařízeno povinně odevzdat rozhlasové přijímače, v obci na chodovoplánské radnici. Samozřejmě že nebyla odevzdána všechna rádia, neboť mnozí již byli na útěku. Dále se musela na noc vypínat pouliční světla a tak se lidé poprvé setkali s pozdějším známým "zatemněním". Tohoto zatemnění ovšem využilo české vojsko, aby se v temnotě noci potichu stahovalo do vnitrozemí. Výuka ve školách byla zastavena.
Tak jako všude v Sudetech  byl příchod  wehrmachtu hlubokým zážitkem. Bouřlivě a se slzami v očích byl vítán  květinami a provoláváním slávy.      Bylo jisté, že je to stav trvale neudržitelný. Viděli to i čeští úředníci a potichu a s celým majetkem opouštěli své služební posty. Noviny mlčely. Pošta, telegraf a železnice přestaly fungovat. Na veřejnosti se začali stále více objevovat muži z Dobro-volné ochrany, tzv. Freiwillige Schutzmannschaft, na rukách s páskami s hákovým křížem. Očekával se příchod říšskoněmeckého vojska. Ještě před jeho příchodem odstraňovali lidé čes ké nápisy a tabule.
      V Chodové Plané to vřelo jako ve včelím úlu. Všechno bylo na nohou. Domy a dvory byly ověšeny německými vlajkami a všude visely Hitlerovy obrazy.
      Nastávala všeobecná radost, že zlé dny konečně odcházejí. Ačkoliv - jak uvádí vlastivěda – prý není známo, že by se proti Čechům nebo na vlažných Chodovoplánských dělaly nějaké násilnosti, k určitému zúčtování mezi lidmi docházelo ….

Nadšení po "Mnichovu"

      30. září 1938 byla donucena vláda ČSR přijmout potupné požadavky Německa, Itálie, Francie a Velké Británie a vyslovila souhlas s odstoupením pohraničí Německu. Mnichovská dohoda vstoupila v platnost dne 1.října 1938.
      Toho dne ve 14 hodin překročila německá wehrmacht pod vedením generála von Reichenau hranice a 3.října 1938 odpoledne přijely do Chodové Plané první špičky 2. motorizované divize německé infanterie, za nimi následoval motorizovaný regiment infanterie, to vše za nevyslovitelného nadšení a jásotu, za vyzvánění kostelních zvonů, taktéž i v Chodové Plané.
      Ochránci pořádku měli plné ruce práce, aby udrželi v rozumných mezích bouřlivé nadšení Chodovoplánských a jejich vřelý vztah k německým vojákům na vozidlech či na shromáždištích. Večer se konala obrovská radostná slavnost - Fest. Byla sloužena děkovná mše za "osvobození". Že v přemíře radosti docházelo k některým ne-před-loženým a nepěkným scénám, které byly o sedm let později příčinou krutého zúčtování-vysídlení, je také pravda.
      Je však říjen 1938 a Chodová Planá byla – jak uvádí doslova vlastivěda – "po dvaceti letech otroctví svobodná a německá". S německými vojáky se vraceli uprchlíci, kteří se ukrývali v lesích anebo přebývali provizorně v Německu. Se vstupujícím německým vojskem přicházely také obávané bezpečnostní orgány, které okamžitě převzaly policejní dozor a některé chodovoplánské občany uvrhly do vězení.
      Večer 3. října začala německá wehrmacht se zásobováním místního obyvatelstva. Dalšího dne přivezla bavorská organizace "Hilfswerk" potraviny pro chudší vrstvy obyvatelstva (Nutno poznamenat, že v Německu byla větší bída než v tehdejším ČSR a němečtí vojáci si toho museli všimnout. ) a rychle se vracel zpět čas všedních dnů. Neustálý čilý vojenský provoz na silnici Cheb - Plzeň přesvědčoval poslední nevěřící mezi Němci, že Chodová Planá je definitivně osvobozena od české nadvlády, s jakou se obec nikdy nesmířila.
      Rychle po sobě přicházela různá opatření, předpisy a výkony. A německá wehrmacht a po ní přicházející říšské stranické a policejní orgány nastolily rychle a bez byrokracie nový pořádek zcela podle vůle Chodovoplánských. Ti jen čekali na návrat do normálního života, na tzv. "Alltag" - všední den.
      Následoval příkaz za příkazem, jejichž obsah a provádění prý nemohli Chodovoplánští plně chápat se všemi důsledky. Najednou bylo vše příjemné a radostné. Všichni měli práci, měli výdělky a jídlo. Mohli pečovat o své rodiny, jak vždycky chtěli. Neznalost pozadí či zákulisí uplatňovaných nových nařízení a nového pořádku měla o sedm let později vést k politováníhodným následkům pro Chodovoplánské.
      Krok za krokem se realizovalo přičlenění Sudet k Německé říši. Změny byly mnohostranné a zasahovaly do každodenního života. Změny ale všichni, spíše bez povšimnutí, snášeli a přijímali. Pro budoucno bylo důležité rychlé budování státního a stranického aparátu, zasahujícího do všech oblastí života, veřejného i soukromého.
      10. října 1938 došlo k měnové změně. Československá koruna platila 12 feniků, takže německá marka byla za 8 korun a 33 haléřů. - 13.října 1938 projížděl městem vrchní velitel německého vojska generál-plukovník von Brauchitsch, nadšeně pozdravován obyvatelstvem, které lemovalo hlavní silnici. - 15.října 1938 vstoupil v platnost plán výstavby Sudet, tzv. "Aufbauplan Sudetenland", což znamenalo ve svých důsledcích dostatek práce pro všechny. Proto přijali Chodovoplánští plán mimořádně radostně.
      Především se začal stavět tábor RAD (Reichsarbeitsdienst) v místě. Byla vybrána lokalita v Malém parku, a polovojenský tábor RAD byl ohraničen Nádražní ulicí, na jihu tzv. Novou cestou, která vede k tzv. Naisarghu a k přítoku Kostelního rybníka a k příkopům Iltis-Graben ; na severu a na západě byla hranicí železnice Cheb-Plzeň. Tak zde vznikal první z táborů RAD na Chebsku.
      Také zahájená přestavba letiště ve Sklářích v moderní vojenské letiště přinesla přemíru pracovních míst a možností.
Téměř nepozorovaně byly prováděny přeměny dosavadních poměrů do říšskoněmeckého správního a stranického systému. Spolky a korporace byly přejmenovány (Je však známo, že všechny spolky a instituce byly jednoznačně zrušeny.) a začleněny do přísného partajního systému. Všude byly založeny tzv. ortsgrupy stranických formací. - Mládež byla začleněna do Hitlerjugend. 16. října 1938 se konalo první okresní setkání mládeže Hitlerjugend v Plané – dojemná manifestace, na kterou byli rodiče hrdi.
      Byly vybrány obce pro posádky wehrmachtu, přemístilo se vojsko v době z 15. na 16. října do svých mírových posádek. V Chodové Plané nezůstaly žádné vojenské jednotky. Obec patřila do branného okruhu XIII.
      Dne 17. října začalo v Chodové Plané školní vyučování se 164 dětmi, když 41 chodovoplánských dětí navštěvovalo měšťanskou školu v Plané, šest školu v Mariánských Lázních, dalších šest navštěvovalo střední školu. - 18.října 1938 navštívil Plánsko Konrád Henlein.
      19.října přestaly platit dosud používané československé známky a přešlo se na říšskoněmecké poštovní známky. - 30. října byla vyhlášena Župa Sudetská, tzv. Sudetenland, a s tím přišly změny dosavadního správního systému. Okresy byly zrušeny a vyhlášeny "landkrajsy", což byly zemské kraje ve smyslu bývalých okresů. Chodová Planá byla přičleněna pod nově založený krajský okres (Landkreis) Tachov a takto označena:
      "Kuttenplan, Landkreis Tachau, Sudetengau, Deutsches Reich"
      4. listopadu 1938 se konala první schůze stranického úseku tzv. zimní pomoci (NSV-Winterhilfe) a s velikým úspěchem. Na 9.listopad 1938 byla přeložena slavnost "Pamětní den hrdinů". ( Byl to právě onen den, kdy probíhala protižidovské pogromy v Křišťálové noci. Vlastivěda mlčí o hanobení židovských hřbitovů, vypalování synagóg, takže nevíme, zda v Chodové Plané také došlo na synagógu. – Ani slovem se nezmiňují ve vlastivědě protižidovské akce toho večera a noci jako bylo při nejmenším kácení pomníků na židovském hřbitově aj. )
Chodovoplánský spolek vysloužilých vojáků, přeměněný pak na odbočku Svazu Říšských válečníků, byl pořadatel těchto slavností.
Chodová Planá měla tři velké cihelny. Na snímku osazenstvo cihelny TROST      15. listopadu následovalo zrušení a výměna československé měny. Plánská spořitelna za tím účelem zřídila filiálku v chodovoplánské radnici. V žalostném stavu byli vráceni sedlákům - majitelům koně, převzaté násilím českým vojskem při mobilizaci. Týž den byl vyhlášen nový říšskoněmecký pořádek obcí. Přicházely pronikavé novo-ty do činnosti obecního zastupitelstva po připojení k Německu.
      V neděli 4.prosince 1938 došlo k volebnímu rozhodování o připojení se k Německé říši. Na okresu Planá bylo odevzdáno ve volbách 21500 hlasů "Ja" a jeden jediný hlas "Nein". Samozřejmě, že jiný výsledek ani nemohl být. Pokud by chtěl někdo vystoupit se svým protihlasem, dostal by se do zájmu bezpečnostních složek, tzv. Sicherheitsdienstu, nebo-li byl by vyvržen "mimo zemi a společnost".
      Třebaže takové osoby nebo celé skupiny tu jistě existovaly, které nesouhlasily, hlas "Nein" se neodvážily použít. Nebylo jich však jistě více než 1 %. Chodovoplánští, Chebští i Sudetští se rozhodli jednoznačně. Byli Němci a chtěli jako Němci žít v Německé říši.
      Přicházely Vánoce 1938. Vlastivěda připomíná, že po mnoha letech to byly konečně první bezstarostné a slavné. Bez Čechů. To, že byly poslední v míru, nemohl nikdo ani tušit. - Přišla krutá zima 1939-1940, bylo mnoho sněhu, ale všichni chovodovoplánští měli mzdu a práci. Všechny rodiny mohly prožívat spokojené svátky. Na mnohé novoty si musely sice zvykat, ale mnozí chodovoplánští staré zvyky "pověsili na hřebík".
      Přese všechnu radost nad připojením se k Říši, bylo zanedlouho v obci slyšet politická rozhořčení nad tím, že 15. března.1939 vtáhlo německé vojsko do zbytku republiky a byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava.
Stará Chodová Planá s kostelem, se staveními čp.4 a čp.200 (tesař Franz Mužík) na severní straně Kostelního vršku, ústící do části " Naisarch".      17. března 1939 došlo ke sčítání lidu. Chodová Planá měla 1735 obyvatel, 471 domácností, 1591 stálých obyvatel, z toho 781 mužského pohlaví. Ze stálých bylo 145 dětí do 6 let, 239 od 6 do 14 let, 110 od 14 do 18 let, 952 od 18 do 65 let, nad 65 let celkem 145 osob. - Katolíků bylo 1552, evangelíků 27 a bezvěrců 7. Zaměstnáno bylo 421 v zemědělství a lesnictví, 582 v průmyslu a řemeslech, 220 v obchodě a dopravě, 123 ve službách, 213 ve výkonu povolání. - Dělníků bylo 762, samostatných 270, pomocníků v rodinných podnicích 132 a úředníků 214. Podniky v zemědělství a lesnictví: dva nad 100 ha, dva mezi 20 až 100 ha, 46 mezi 5 až 20 ha a 49 do 5 hektarů.
      Na jaře 1939 bylo patrné, že mnoho chodovoplánských našlo zaměstnání také u nově vytvořených státních institucí. Několik dobrovolníků nastoupilo k wehrmachtu.
      Ke slavnostní události 0došlo v létě 1939. Za přítomnosti odpovědných funkcionářů obce, státu a strany a mnoha pozvaných hostů, za přítomnosti říšského velitele práce Konstantina Hierla, došlo k předání vybudovaného tábora RAD ke svému účelu. (Tábor býval v místě fotbalového hřiště.) Táboru byl propůjčen čestný název "Egerland". Tábor byl přidělen Říšské pracovní službě 6/370 a krátkodobě skupině RAD 371.

Světová válka 1939-1945

      Začátek války dne 1.září 1939 znamenal povolání prvních Chodovoplánských do vojenské služby. Tím končí mimořádně krátký čas rozkvětu obce a jeho obyvatel. Válka a vojenská služba převládly ve všech pracovních a životních oblastech od nynějška až po hořký konec obvyklého života Chodovoplánských.
      Začátek války přinesl omezení do všech oblastí života. Zavedení potravinových lístků, kuřáckých lístků, odběrních lístků na oděv a obuv, to bylo bráno jako samozřejmost na dobu války, ve které musely být mobilizovány všechny rezervy a při které šlo o vše – o vítězství nebo o porážku. Že začalo šetření s pohonnými látkami pro auta, že bylo nařízeno zatemnění, to bylo rovněž přijímáno a nebylo to pokládáno za újmu v životě Chodovoplánských.
      Do Sudet, do měst jako Horšovský Týn, Bor, Stříbro, Planá, Tachov, přicházejí první němečtí přesídlenci z Volyně, z Haliče, z Besarabie a z Bukoviny. Ještě před obsazením těchto zemí Sovětským svazem byli němečtí usedlíci vyzváni, aby přesídlili zpět do Říše. Tito Němců z někdejšího Rakousko-Uherska dávali přednost přestěhování se do říšských území, která dříve patřila pod starou Dunajskou monarchii a zde nacházeli nový domov.
      Přišlo bleskové vítězství nad Polskem a německé vojenské útvary se vracely pyšně zpět do mírových posádek. Bylo v tom cítit ujištění, že Německo vždy chtělo a hledalo mír. Tento pocit tlumil bolest z toho, že rodiny ztratily ve válce první členy a měly mrtvé. Říkalo se: "Naši vojáci padli pro dobrou věc."
      Byly to sváteční dny vítězství. Konečně nastane trvalý mír. A tak plni důvěry a naděje hleděli Chodovoplánští vstříc novému roku 1940. Podle chodovoplánské vlastivědy prý již koncem roku 1939 uváděl Hubert Ripka v kruhu české londýnské emigrace myšlenku vyhnání sudetoněmeckého obyvatelstva z příštího Československa. Benešovy plány z roku 1918 byly prý stále součástí české emigrační politiky, motivované nenávisti proti Němcům v "jejich" české zemi.
      Klidné dny na přelomu roku a uklidňující proslovy na počátku roku 1940 oklamaly prostý lid, a především ty, kteří si tolik přáli mír. Ale politické vyhlídky na trvalý mír byly špatné, soudě prý podle chování Spojenců. K mírovým rozhovorům Německa a západních velmocí nebylo nic připravováno.
      A když pak místo propouštění vojáků z kasáren nastalo nové povolávání do vojenské služby, do wehrmachtu, bylo jasné i v Chodové Plané, že válka bude pokračovat. Po sbírkách zimní pomoci, tzv. Winterhilfe, přišel na jaře sběr surovin - starého papíru, kovů a látek, který byl organizován prostřednictvím NSV spolu s Hitlerjugend.
      Ve vyhlášce "Trhy v roce 1940" měla Chodová Planá uveden měsíčně jeden trh na dobytek a na prasata a 30. červen byl Chodovoplánský roční trh jarmark - a svátek.
      Rychlé a téměř bez boje bylo obsazeno Dánsko a Norsko s výjimkou Narviku, a to znovu potvrdilo kvalitu a proslulost německých zbraní a vojsk, třebaže toto tažení znamenalo hrob loďstva německého válečného námořnictva. Ale válečná pole a fronty byly daleko od Chodové Plané a obec se potýkala s běžnými problémy každodenního života.
Poslední jedenáctka Chodovoplánských na počátku války, než se její hráči rozletěli do všech světových stran.      Zvláště mládež byla bezstarostná a soustředila se hlavně na sportování. V té době měla Chodová Planá neporazitelné mužstvo v kopané, a to již od třicátých let. Bylo obávané na všech hřištích okresu. Až do roku 1940 bylo mužstvo intaktní, pak museli sportovci do války a do mužstva nastupovali dorostenci, aby vyplnili mezery.
      Zpráva o leteckém útoku na Cheb dne 16. 10. 1940 překvapila. Došlo k prvnímu náletu na Chebsku vůbec a pro Chodovoplánské to znamenalo, že musí přijmout opatření říšské obranné vzdušné služby se všemi dosud nepochopenými nařízeními, která se nyní začala jevit v jiném světle.
      Roku 1941 převzal vedení obce a správu domény Chodové Plané Georg Buberl, starosta, a Walter Schneider, fořt. Muži povolaní do války zanechali nenahraditelné mezery ve službách správy a různých služeb. Již od roku 1939 připomínal Říšský vyživovací úřad a Říšský selský svaz důležitost zápisu do seznamu dědičných dvorů. V roce 1941 uposlechlo několik sedláků z obce tohoto upozornění, u soudu v Plané podalo žádost a předložilo archy pozemkového vlastnictví.
      Rok 1941 přinesl válku se Sovětským svazem, ale i v Chodové Plané těžké válečné strasti. Život v obci se citelně měnil. Zůstali sice ještě doma někteří muži ve věku schopném vojenské služby, ale v podnicích a službách nepostradatelní, ale daleko větší část mužů již bojovala na frontách. V malých podnicích a především na selských dvorech přišli zajatci jako pracovní síly, což přinášelo nemalé problémy.
      Vznikla nová akce rozesílání dětí na venkov, tzv. "Kinderlandverschickung". Bylo umožněno, aby děti z velkoměst a velkých aglomerací Německa dostaly bezplatně, většinou čtyřtýdenní pobyty v krásných krajinách a letoviskách. V červenci 1941 přišly první dětí také do Chodové Plané.
      K 1. listopadu 1941 bylo přeměněno v Mariánských Lázních velké množství hotelů a pensionů v lazarety. Ze světových lázní vznikalo lazaretní město a tím se cítilo pod ochranou Červeného kříže.
      Na konci roku přišlo nařízení k odevzdávání lyží k dispozici pro německý wehrmacht. Akce, která byla přijímána všemi chodovoplánskými, sloužila přece k podpoře vítězně bojujících německých vojsk.
      22. ledna 1942 následovala registrace kostelních zvonů za účelem získání materiálu pro válečný průmysl. Zvony byly rozděleny do čtyř skupin A,B,C,D. Skupina zvonů A byla použita ihned k odvezení k roztavení, skupiny zvonů B a C znamenaly převezení zvonů do sběrných táborů zvonů, skupina zvonů D měla zůstat v koste-lích. V březnu následoval odvoz prvních zvonů skupiny A. Chodová Planá zatím zůstala ušetřena odvozu zvonů.
      Do obce přicházely první skupiny "vybombardovaných", většinou z Berlína. Tito bezpochyby chudí lidé byli přijímáni srdečně a bylo o ně dobře postaráno s ubytováním. S jejich příchodem se však měnila tvář války v Chodové Plané. Mnoho se v obci změnilo, život spolků zmizel, mnoho kulturních zařízení NSV a jiných stranických organizací nebylo zcela podle vkusu a chutí Chodovoplánských.
      Jedině mládež a už jen mládež vedla dále sportovní soutěže s nadšením a tak se Chodovoplánští upnuli ke sportu , zvláště když fotbalové mužstvo dále vítězilo a porazilo 3:2 dokonce Cheb. Ale už to nebyla ona stará "Jedenáctka", jejíž členové nyní bez výjimky plnili své povinnosti jako vojáci na frontě. Pod vedením Herberta Kohla a Rolanda Schultese přispívali mladí fotbalisté k tradiční slávě mužstva a obce.
      Roku 1943 se obrátilo válečné štěstí Německa. Stále citelnější byla nová a nová omezení na "domácí" frontě. Byly to snižované příděly na potravinových lístcích, častější byla hlášení o padlých či zmizelých a nezvěstných. Neklid a nejistota, zda se neobjeví tragická zpráva o padlých, to ochromovalo stále více mysl Chodovoplánských. Přicházely další problémy jako kvartýrování cizích osob a citelně chybějící odborné síly.
      Již dlouho bojovaly chodovoplánské ženy na "pracovní frontě" - nahrazovaly všude, kde to šlo, své muže, bojující daleko na frontách. Když byl i obecní tajemník povolán na vojnu, zůstala zachována pokladna a majetek obce, jejímž starostou byl Walter Ruppert.
      Na jaře 1944 se v obci vyhrocovala zásobovací situace. Nyní se ukazovalo, jak důležité je vlastní hospodářství a využívání všech lokálních příjmů v obci nebo v okolí. Silný podíl selského obyvatelstva Chodové Plané znamenal velikou podporu a významně přispíval k zásobování obyvatel. Na místě cihelny "Trost" zřídil vojenský velitel letiště obrovské sklady materiálu a také v lesích kolem Regentu vznikly různé sklady.
      Počet zajatců a cizích dělníků v místě rostl, bohužel k lítosti domácích. Objevilo se tu i sice nemnoho Italů, kteří byli odzbrojeni (tzv. Padogliovy trupy), ale přinášeli starosti. Nad tzv. Ansperem. začali kopat příkopy, tzv. Splittergraben, čímž se nějaký čas zaměstnávali. Jednoho dne zmizeli, nikdo nevěděl kam a co by se z jejich přítomnosti vyklubalo.
      Chebsko dlouho zůstávalo jakýmsi obranným vzdušným krytem Říše, relativně vzdáleno od front a bojišť. Mohlo umísťovat mnoho vybombardovaných osob, které tu našli dočasné ubytování v poměrně pěkné krajině a práci daleko od válečných útrap. Stále více byly překládány do Sudet pro válku důležité podniky s různou výrobou, a podobně i do protektorátu. Do kraje přicházelo stále více cizích lidí.
      Od září 1944 začaly i na Plánsku letecká nálety a noční bombardování, např. rybníka Matt, což patřilo vojenskému letišti ve Sklářích. Letecké přepady přinášely strach o život. Hřmění válečné se ohlašovalo 25. prosince 1944, kdy byl vyhlášen letecký poplach v Chodové Plané. Sirény ječely a vše se hrnulo do sklepů, do vybudovaných leteckých krytů a jinam do bezpečí. Muži z RAD, kteří se chystali právě domů na Vánoce, seděli schováni ve svých zemních bunkrech a leteckých krytech. Ale tentokráte ještě zůstala obec uchráněna od bomb. Západní hloubkaři pouze svrhli propagační materiály - letáky. Muži z RAD museli pak místo cesty domů prohledávat krajinu a svážet nalezené letáky do tábora.
      V prosinci 1944 přišly do Mariánských Lázní větší trupy spřátelených armád, které tu společně čekaly na rozkaz k odjezdu na frontu. Jednalo se především o Ukrajince a Haličské, zčásti také o Italy z armády Duceho, a o Maďary. Přicházel pátý rok války a utrpení Chodovoplánských bylo veliké a bolestné. Skoro žádná rodina už nebyla bez ztrát mužů na frontě. Všeobecná situace se nelepšila, německá armáda ustupovala a s velkou obavou se dívali lidé do budoucnosti.

Rozhodující rok 1945

      Zima přišla brzy - již uprostřed listopadu 1944 se sněhem a mrazy. Mrazivá zima pokračovala i v roce 1945, jakoby se i počasí spojilo proti Německu. Na východě stáli Rusové v lednu 1945 na Odře. Rychlý postup Rudé armády přivedl do kraje vlny prchajících civilistů z Východu. V obrovských kolonách vozidel a potahů táhly zástupy ve zvonivém mrazu a za vysokého sněhu k Západu, poháněni jedinou myšlenkou:. "Jen nepadnout do rukou Rusům!": Vyhladovělé ženy, děti a starci – všichni soustředili všechny vnitřní síly k přežití, poháněni hrozným strachem. Tisíce jich už zahynuly jako oběť Rusů, nastupujících na území Německa, tisíce jich bylo přejeto ruskými tanky, tisíce byly postříleny, rozdrceny. Byla to tragedie nezměrného rozsahu. Počátkem února stáli na hranici Německa i západní Spojenci a blízká letiště jim umožňovala startovat se svými letadly a šířit smrt z nebe po celém Německu.
      Vzdušná válka dosáhla i sem - do krajiny, která byla přeplněna evakuovanými z vybombardovaných měst. utečenci z Východu, vojáky v lazaretech a jinými. Několik německých vojenských oddílů, umístěných na Chebsku, bylo nasazeno na frontu za pochodu. Jejich opuštěné ubytovací prostory byly obsazeny vojáky spřátelených národů. V prostoru Karlovy Vary-Mariánské Lázně leželo vojsko Vlasovovy ruské armády. Generál Vlasov bydlel od 28. ledna 1945 v hotelu CORSO v Mariánských Lázních a jeho štáb byl ubytován vedle v domě LUCKER.
      Chodová Planá, dosud ušetřená, zažila nyní první letecké nájezdy ze vzduchu. Počátkem února 1945 rozstřílely americké stíhačky cihelnu "Trost" a zapálily a těžce poškodily letiště Skláře. Hloubkaři, německy nazývané "Jabos", patřili nyní k dennímu obrazu všedního dne. Byli všude, stříleli na vše, co se hýbalo, a bez ohledu, zda šlo o vojsko nebo o civilní osoby, o pracující rolníky nebo zda se jednalo zřetelně o zbídačelé kolony zajatců.
      14. února 1945 v 13:03 hod. se stal Tachov oběti soustředěného náletu. Americká letadla proměnila město se 126 trhacími a s 3000 zápalnými bombami v trosky. Zůstalo 56 mrtvých a množství zraněných. Šest dnů na to přepadli američtí Jabos vlak z Tachova do Plané. Bylo 15 mrtvých a 30 těžce raněných - tragická bilance útoku. Následovalo rozbombardování nádraží Planá. Velké škody vznikly na budovách. Následovalo přerušení kolejové dopravy vůbec.
      Chodovoplánští cítili rychle se blížící, hrozící nebezpečí a chystali se na přicházející dobu. Nesmírně rychle se přibližovala fronta. Na východě obsadili Sověti už Prusko a Slezsko, koncem února 1945 stáli 65 km východně od Berlína. Drážďany byly rozbombardovány ve dnech 13. a 14.února 1945 ve třech liniích a srovnány se zemí. 275000 mrtvých zde oznámil Mezinárodní Červený kříž. Šlo tu o civilisty a nejvíce bylo uprchlíků z Východu. Bylo jisté, že takové do nebe volající akty zabíjení lidí ukazovaly, že nebude žádného slitování pro Němce. V březnu 1945 stáli Američané u Mannheimu, Aschaffenburgu, Marburgu, Britové na Weselu a Ärnheimu, Francouzi byli na Rýně.
Chodovoplánský zámek z let 1902-04 - po válce obsazen Američany, po jejich odchodu v listopadu 1945 sloužil jako sběrný tábor k odsunu Němců. Zámek pak sloužil desítky let jako kasárna československé armády.      3. března 1945 táhly kolony z Vratislavi přes Chodovou Planou. Na pochodové trase o ně pečovaly organizace NSV, RAD a Hitlerjugend. Unavení, zrazení, zoufalí uprchlíci hledali místo k dočasnému zastavení se a nabrání sil. Cílem těchto lidí byly obvykle Smrčiny - Vogtland. Koncem března následovaly za kolonami skupiny wehrmachtu a průchody zajatců, kteří šli až ze Slezska, obsazeného Sověty. 19.března prošlo tudy na 60 000 zajatců různých národností, většinou západních. Nad těmito proudy létali hloubkaři "Jabos" (v protektorátě se jim říkalo "kotláři") a všichni věděli, že se na ně zaměří. Mnohokrát bylo rozstřelováno letiště Skláře a železniční trať.
      9.dubna 1945 začaly v Chodové Plané přípravy na vojenskou obranu. Na silničních úsecích byla připravována síť zátarasů proti tankům, byla určena místa k vyhození do povětří. V nedalekých Francích již bojovali Američané. 10. dubna následoval letecký útok na tábor RAD, ale Američané nepočítali s tím, že muži RAD zahájí na ně palbu a na své konto si tábor RAD připsal jeden sestřelený letoun. Tím se zvýšil počet zde sestřelených letadel na šest. Tábor RAD nebyl mnoho poškozen, pouze kuchyně byla zasažena trhacími a zápalnými bombami.
      Silnice byla trvale přeplněna. V protisměru se jeden čas prodíraly vojenské trupy vozidly i pěšky, většinou v noci, a pochodovaly ve směru do protektorátu na pomoc východní frontě. To již stáli Američané v prostoru Bayreuthu a Hofu.. 18.dubna byla překročena hranice bývalého Československa na Západě. V Chodové Plané byla zmobilizována lidobrana, tzv. volkssturm. Cheb byl vyhlášen za pevnost Velkoněmecké Říše. Ale stovky Chebanů prchaly z města, aby se ukryly ve vesnicích u příbuzných a v lesnatém okolí.
12.dubna bylo nahrazeno velitelství letiště Skláře novým frontovým velitelstvím Fliegerhorst. A hned 15. dub- na přišly nové útoky na letiště Skláře. 34 letadel bylo zničeno na zemi nebo zapáleno, několik baráků vybombardováno a také nádraží s okolím ostřelováno a vznikly velké škody i ztráty lidí.
      17. dubna bylo zastaveno školní vyučování v obci a školy obsazeny utečenci a vojáky. 20.dubna byla napadena kolona zajatců v prostoru mezi Martinovem a Holubínem a bylo 48 mrtvých, což bylo později přisuzováno "zlým Němcům".
      Odpoledne 20.dubna bylo rozstříleno nádraží Chodová Planá i Mariánské Lázně a definitivně přerušeno spojení s Chebem. Tak oslavoval nepřítel Hitlerovy narozeniny. Také město Planá bylo na okrajích bombardováno a nejhůře dopadla Přimda. Za 10 minut byla proměněna v trosky; 200 domů bylo vybombardováno a zůstalo stát jen 12 domů.
      20. dubna byl bombardován tábor RAD se štábem v chodovoplánském zámku a zámecké okolí, kde byl 9. střelecký batalión Vlasovovy armády. Chodová Planá byla nyní bez vojska bezmocná k vojenské obraně. Trupy Vlasovovy armády, které stály v Chodové Plané a v okolí, štáb letecké divize v Sklářích a protiletecký regiment v Plané se stáhly do oblasti Nýrska.
      27. dubna 1945 následovalo odzbrojení těchto vojsk Američany v prostoru Zwiesel-Regen. Až později následovalo předání Vlasovců Sovětům (byli jimi postříleni).
      Za nocí 25. a 26. dubna 1945 projížděly Chodovou Planou skupiny 11.tankové divize. Byl to 110. tankový regiment grenadýrů (pluk granátníků), 15.tankový regiment (pluk) a 119. dělostřelecký regiment (pluk). Přijely ze směru od Klingenthalu po silnici Falknov – Bečov - Mariánské Lázně - Chodová Planá a pokračovaly s přesunem na Planou – Bor do prostoru Nýrska (Neuern), kde se 4. května 1945 se vzdaly Američanům.
      Dvě noci trvalo rachocení tankových pásů a mnozí místní se domnívali, že již začala frontová vřava. 27.dubna kapitulovala "pevnost Cheb" (Festung EGER), ustávaly aktivity jednotek a svazů bojující na jihovýchodě a ustupující německé trupy se pohybovaly počátkem května v kraji nejrůznějšími směry – po Císařském lese, po Tepelsku a zčásti i po Plánsku.
      Části 2. pancéřové divize - tj. 304. regiment tankových grenadýrů, 3. tankový regiment, z prostoru Amberg –Tirschenreuth ustupovaly na východ ve dvou velkých celcích. Severní celek ustupoval přes Trstěnice a Drmoul ale i přes Chodovou Planou 28. dubna 1945 do Mariánských Lázní a později odtud dále na severovýchod na Tepelsko. Ustupující německé trupy 2. tankové divize se pak odtud přemístily do prostoru k Plzni, kde 7.května 1945 kapitulovaly americké armádě. Úsek mezi Žandovem a Kynžvartem a mezi Planou a Tachovem zůstal obnažen a nebyly tu větší německé bojové svazy.
      Vrtkavý klid se rozhostil na přelomu dubna a května nad krajinou, přerušován pouze všudepřítomnými hloubkaři ("Jabos"). V lesích kolem Chodové Plané, v Mnišském lese, ale i přímo v chodovoplánském parku bylo množství leteckého materiálu – radarů; byly to nejmodernější radary typu Würzburg, které tu skladovalo velitelství wehrmachtu. V prvních květnových dnech zůstala tato zařízení volně bez jakéhokoliv dozoru a později padla nepoškozená do rukou Američanů.
Chodovoplánský zámek      Dne 1. května bylo slyšet bojový rachot z výšin kolem Dyleně, a také ze západního směru od Mähringu a Tirschenreuthu bylo slyšet hluk tam probíhajících bojů. To Američané stále ještě stáli před někdejší hranicí ČSR. Obě americké divize, tj. 11. tanková US divize a 90. US divize infanterie, se rozprostřely podle nového rozkazu po někdejší československé hranici a zčásti ji překročily na jihovýchodě. Mohutná 16. US tanková divize přicházející od Norimberka stála v noci na 3. května 1945 v plné bojové síle na bývalé hranici ČSR s rozkazem ji překročit od Tirschenreuthu, Bär-nau a Waidhausu přes tam stojící jiné americké bojové svazy a zaútočit ve směru Plzeň.
      Zatímco jižní americká útočná skupina 2. května v 13:30 h. nejprve pokryla Tachov dělostřeleckou palbou a v 17:00 h. město obsadila bez boje, severně ležící americká útočná skupina stála před lesním pásem – před lesní bariérou mezi Mähringem a Broumovem - a ostřelovala vytrvale ves Broumov 3. května 1945. Pravděpodobně čekali velmi obezřetní Američané, že lesy před nimi jsou plné německých vojsk, po zuby ozbrojených a dychtivých boje. Neboť teprve o den později, 4. května 1945 v 16 hod. se Američané rozhoupali projet lesy a obsadit Broumov.
      3. května 1945 napadl roj amerických hloubkařů odstavenou kolonu aut wehrmachtu v lesním koutě silnice do Výškova. Mnoho aut začalo hořet. Vojáci se pravděpodobně zprvu ukryli do tohoto lesního koutu, ale později se vydali na pěší pochod směrem na Tepelsko. Při útoku jich bylo mnoho zraněno a byli dokonce i mrtví; byli stahujícími se vojáky vzati sebou. Více není zjištěno.
      4. května 1945 střílelo americké dělostřelectvo na obec Svatý Kříž. V Mnišském lese u Chodové Plané bylo rozstříleno všech 95 tam odstavených německých letadel. Toho dne spáchal sebevraždu Hans Röhling z čp. 133 přímo v obci v Kostelním rybníku, protože jako opravdový nacistický přívrženec nemohl přežít toto zhanobení němectví a porážku Německa ve válce.
      Pozdě odpoledne 4. května vstoupili Američané do Chodové Plané. Přitom byla obec jištěna na západním kraji slabou clonou obrany německého vojska. Večer a noc probíhaly klidně, nedocházelo k žádným střetům.
      Když pak v neděli 5. května ráno přední části německého vojska uzavřely tankové zátarasy na západě a na východním kraji obce, rychle opustily Chodovou Planou a stáhly se směrem na Vyškov, Michalovy Hory, Dolní Kramolín a na Tepelskou vrchovinu, obecní zastupitelstvo zůstalo v obci před rozhodnutím, co dál. Předat Chodovou Planou Američanům bez bojů ? Starostou byl v této osudové chvíli Walter Ruppert z čp.99, ředitel panství, a rozhodoval společně, v personální unii, s fořtem Heinrichem Schneiderem. Farářem byl Adolf Hamminger, ředitelkou školy Marie Eberlová,ředitelem pivovaru Michael Doppl.
      Američané začali střílet dopoledne 5.května 1945 z výšiny u Svatého kříže na vrch Svatou Annu s kostelem, který začal hořet. Snad se stále domnívali, že tam budou obávaní němečtí dělostřelečtí pozorovatelé. Zároveň byla bombardována rozjezdová dráha vojenského letiště (Fliegerhorst) Skláře a učiněna nepoužitelnou. Ostřelovací komanda se přesunula do směru na Tepelsko.
      Starosta Ruppert s delegací, kterou tvořila honorace obce, sedli na koně a vyjeli na silnici na Kyjov vstříc přicházejícím americkým vojákům. Na jejich předku byly části agitačních oddílů "23. Cavalery Reconnaissance Squadron Mecz", patřící do 16. US tankové divize. Dohoda byla asi velmi rychlá a delegace se vracela zpět do obce. Na příkaz Američanů musela být vyvěšena bílá vlajka na kostelní věži a další. Teprve potom vstupovali Američané o poledni do obce, stále však váhavě a opatrně. Jen několik málo výjimek, kterými byli pracující cizinci v obci, vítalo Američany jako své "osvoboditele", a Němci se stáhli do svých dvorů a domů v nepříjemném očekávání, co bude dál.
      Plynule se vsouvaly přední části americké vojenské kolony do Chodové Plané a obsadily východní výjezdy z obce. Když se tyto skupiny posouvaly podél mariánskolázeňské silnice k okraji obce, byly ze výšky domů čp. 235 a 267 pokropeny německou kulometnou palbou. Byl přivolán lehký americký tank, který se postavil proti německému hnízdu odporu a v krátké době skončila přestřelka, která vypadala zprvu hrozivě. Není známo, co z obou německých vojáků zbylo. Jejich útěk východním směrem byl v otevřené krajině nemožný; snad přežili v zajetí. Při této přestřelce byl poškozen dům čp. 279 Josefa Geberta.
      Přicházející americké jednotky, které patřily k bojové skupině 16. US tankové divize (jednotka 5. TaknBn, 18. ArmdInfBn, 397. Armd FieldArtBn), začaly neprodleně pročišťovat Chodovou Planou, zatímco část jednotek se zabývala zatýkáním určitých osob, především místních policistů. Zatčení pak byli shromážděni ve dvoře pivovarského hostince (Bräuhaus-Schenke), kde museli stát se zdviženýma rukama a s tváří na zdi, než začal jejich výslech. Američtí vojáci pozorně prohledávali jednotlivé domy a dvory. Několik německých vojáků, kteří se – aniž k tomu dostali rozkaz – stáhli a skryli se v domech, ve stodolách, v různých úkrytech či v jamách, bylo vypátráno a odvedeno na shromaždiště zajatců na dvoře pivovaru. Později shromáždili Američané všechny německé zajatce na louce u Bílého marteru a odtud je pak odvedli směrem na západ. V Chodové Plané už pak nedošlo k žádné další přestřelce.
      Američané zřídili v zámku nástupiště vojenských jednotek (216. Armd MedicalBn). Jejich dělostřelectvo se usadilo a střílelo z otevřených postavení do polí vpravo silnice Chodová Planá-Kyjov na domnělé cíle v lesích, východně Chodové Plané. Dělostřelecká palba trvala až do pozdních odpoledních hodin. Granátníci postavili minomety ve dvorech na východní straně obce, například dům čp.41 a čp.42, zřídili krytá postavení a zahájili salvy východním směrem. Dvě protiletecká děla stála na polích severně od domu čp.277; jejich obsluha se chovala klidně. Do volného prostoru, mezi železniční tratí a rybníkem Regent vyrazily americké tanky v palebném postavení a zasypávaly volný svah mezi Kramolínem a Pístovem dělostřeleckými trhavými granáty. Z prostoru západně Plané střílelo americké dělostřelectvo na domnělá německá vojenská postavení kdesi na zalesněných výšinách (Huberova vrchu), především na cesty a silnice v těchto místech. Mezitím postupovali Američané východně Chodové Plané v linii rybník Regent – cihelna Trost – bývalý starý hřbitov, a v obci Dolní Kramolín se spojili z obou stran američtí vojáci jednotky 23.CRS (Mecz) s vojáky jednotky 18.Armd InfBn. Pak postupovali dál, neustále připraveni ke střelbě a k odporu. Zde krátce odpoledne 5. května 1945 na západním břehu rybníka Regent nastoupili Američané k útoku směrem na východ na svah, neboť odtud šla střelba z kopců a pak "vzali" rychlým tankovým útokem v 15 h. obec Pístov.
Pohlednice z doby války - vlevo známý hostinec HABERZETTL      V Chodové Plané muselo být několik domů ihned vyklizeno a v nich se ubytovali Američané. Mnozí cho-dovoplánští museli ze svých domů odejít k příbuzným.
      Ještě pozdě odpoledne byla vyvěšena vyhláška ve formě rozkazu: "Odevzdání všech zbraní a vojenského nářadí. Povinnost hlášení všech vojáků, pokud odešli ze zajetí. Uzavírací hodina zákazu vycházení."
      Když se slunce klonilo k západu a začalo se stmívat, obec byla jako vymřelá. V žádném případě tu nepanoval pocit nějakého "osvobození". Američané se tu začali nepříjemně roztahovat a první noc za přítomnosti cizích vojáků byla pro Chodovoplánské neklidná.
      Co se dělo v onom osudovém dni 5. května 1945 v okolí Chodové Plané ? Americké jednotky se sem blížily ze dvou směrů. Když padl 27. dubna Cheb a 28.dubna chebské letiště do rukou Američanů, stočila se 97. US divize infanterie se silnými trupy na jihovýchod s cílem Plzeň. Útočné špičky vojska však postupovaly velice opatrně a teprve 7.května došly do prostoru Konstantinových Lázní a pak již bezpečně dosáhly tzv. demarkační linie na východě.
      Dopoledne 5.května v 10:15 h. otevřely tanky 16. tankové US divize palbu na město Planou ze svých palebných postavení u Svatého Kříže (Chodskýá Újezd). Kolem 14 hodiny dosáhly tanky Karlína a v 17 hodin padla Planá. .Jiná skupina amerických tanků kolem 17 hodin dosáhla Trstěnic. Zdá se, že tu Američané stáli nerozhodně, zda otevřít palbu a kterým směrem, anebo zda zůstat v Trstěnicích.
      6. května 1945 padly Mariánské Lázně, Martinov a Holubín, když ještě před 14 hodinou jeden hloubkař napadl Teplou. Ale 7. května 1945 stála americká armáda jako celek na demarkační linii s Rudou armádou v tehdejším vládním kraji Cheb.
      Plouživě a nesměle po probdělé noci se začali objevovat Chodovoplánští ve dvorech a v domech. Mnoho jich nebylo vidět u Američanů. Drželi se pohromadě a zpátky. Ještě den předtím se roztahoval na radnici odpovědný důstojník. Nyní bylo na radnici zastupitelstvo a snažilo se být Američanům k dispozici. Po celý den vládl čilý vojenský ruch v místě. Bez žádného vzrušení se střídaly vojenské jednotky. Chodová Planá stála v očekávání nového období. Pro místní bylo vše nezvykle, ale všechno počínání potřebuje svůj čas.
      Když byl vyhlášen konec války, vypuklo u Američanů nadšení, ale Chodovoplánští setrvávali v tichu svých domovů, nebylo jim do smíchu. O radosti nemohlo být ani řeči: "Velkoněmecká říše po šesti letech bezpříkladného zápasu o svobodu národa, téměř proti celému světu, byla poražena ve válce, ve které šlo o všechno. A tak nezměřitelné oběti Němců na frontách byly vydány nadarmo." Tak popisuje chodovoplánský historik ve vlastivědě hořkost porážky.
      Ještě nedávno tu vládlo fatální nadšení Němců nad každým dílčím vítězstvím. Nyní bylo jasné, že vše bylo nadarmo. V každé rodině zanechala válka smutek - padlé členy rodin. A přicházela závěrečná etapa pro Němce. Přijížděly první české rodiny. 31. prosince 1945 bylo v Chodové Plané již 469 Čechů.
      Když v listopadu 1945 odešla americká armáda, zámek, který sloužil jako kasárna, se přeměnil ve sběrný tábor pro Němce, jakožto "říšské Němce", jak si vždycky přáli. Ti pak byli odtud odsunuti v 17 transportech od 4.února do 30. července 1946 do západního Německa. Poslední 18. transport dne 12.srpna 1946 byl transport německých antifašistů.
R.Švandrlík
 

Ze starých HAMELIK

Tábory RAD z druhé světové války a Sangerberg
      Po obsazení pohraničí ČSR německou armádou v roce 1938 došlo k urychlenému zakládání říšských pracovních táborů pro mládež. Byly známy pod zkratkou R.A.D. – tj. Reichsarbeitdienstlager – a sloužili v nich němečtí mladíci, zprvu 17-18 letí, později i mladší. Měli stejnokroj RAD, ale místo střelných zbraní nosili na zádech lopatu nebo krumpáč. Tyto pracovní tábory připravovali mladé za tvrdé vojenské discipliny ke službě v německé armádě. Pobyt a výuka v táborech RAD byly dvouleté. Z táborů RAD šli přímo do armády a na frontu. Jeden z prvních takových táborů vznikl v Chodové Plané.
      Po válce byly tábory likvidovány a protože je tentokráte sudetoněmecká vlastivěda značně skoupá na jakékoliv zprávy o RAD v kraji, mohli jsme vycházet spíše ze vzpomínek několika málo pamětníků, kde vlastně u nás tábory byly.
      Mimořádné, až podezřele hluboké ticho se rozprostírá nad kynžvartským RAD. Bohatá sudetoněmecká historie Kynžvartu přechází většinou konec druhé světové války. Je známo, že právě fanatičtí členové RAD, když dostali zbraně, bránili lázeňskou čtvrť v Kynžvartě proti Američanům a zbytečně přišli o život. Tábor RAD v Kynžvartě ležel nedaleko dnešní benzinové pumpy, ale v německé mapce Kynžvartu chybí. Proto je tak cenná vzpomínka R.Brandla.
      Tábor RAD v Dolním Žandově je na německém plánku obce uveden, ovšem s poznámkou "Československý KZ (koncentrační tábor)". Ležel stranou obce v místech dnešního tábora požárníků. O RAD je v německé vlastivědě Dolního Žandova uvedeno, že byl založen 1943 v místě zvaném Peintrang a sem byla umístěna německá děvčata – zřejmě rovněž k utužování disciplíny – která tu pracovala v četách a byla určena k zaplnění různých mezer v obraně. Po válce byl tábor RAD přeměněn ve sběrný tábor pro odsunované Němce, kteří připravovali tábor - ohrazení ostnatým drátem aj.
      Tábor RAD v Sangerbergu (dnes Prameny) je v plánku města uváděn. Vzpomínal na něj pan Otto Naske, který sem přišel hned po válce v roce 1945. Tábor RAD tu vznikl snad již v roce 1939 u vodárny. Byly postaveny typizované dřevěné baráky na betonových základech (srovnej zachované základy baráku u dnešní minerálky Magnesia v Louce). V roce 1985 jsme nalézali z kopřiv trčící betonová schodiště a zbytky cihlových stavení, většinou betonové základy. Pan NASKE uváděl, že tu žilo asi 300 německých mladíků a za války pracovali s lopatou a krumpáčem. Dělali na polích, pracovali na melioracích na stavbách v městě a vše prováděli s vojenskou kázní. Za chlapci přijížděli rodiče nebo příbuzní, většinou matky, tety či děvčata, protože muži byli na frontách. Tyto návštěvy zlepšily špatnou finanční situaci Sangerbergu za války, neboť se tu návštěvy ubytovávali v městě, a někdy i na více týdnů. Podle pana NASKEHO Američané ještě před odchodem v listopadu 1945 tábor RAD zapálili a zcela zničili. Betonová schodiště patřila k barákům, kde bývala i piána a všechno možné. Naskeho vzpomínky na Sangerberg se staly cennou informací o Sangerbergu těsně po válce, při osídlování českými příchozími.
R.Švandrlík

Literatura:
Švandrlík R.- Rončík J. "Tábor RAD v býv. Sangerbergu v letech 1939-1945", HAMELIKA č.6/1985 z 11.září 1985  Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, Band II.,Geisenfeld 1977



Vojenská mapa Schönfichtu a okolí z roku 1955


Historické náhrobní desky v Schönfichtu

(URBAN Michael: “Geschichte der Städte Königswart und Sandau — Ein Beitrag zutr deutschen Geschichte Böhmens“, Plan 1894)
      Při rušení starého hřbitova v roce 1842 bylo odhaleno šest náhrobních desek ze 16. století, jejichž úplný text uveřejnil později Michael URBAN (srovnej s epifaty podle Antona Gnirse!):

První deska:

      “A. Christ. 1592 den 2.Oct. ist in Gott entschlafen HANS CHRISTOPHENS von GLOBEN eheliches Söhnlein., so er mit seinem ersten lieben Weib ANNA MARIA geborne von Weischlitz erzeugt, seines Alters 12 Wochen und 2 Tag.
A. 1596 den 9. November ist in Gott verschieden Dorothea des edlen und ehrenvesten HANS CHRISTOPHENS von GLOBEN Töchterlein, so er mit seinem anderen lieben Weib ANNA GEORGINA THUESLIN erzeuget, seines Alters 3 Wochen 3 Tage.. Denen beiden Gott ein ... (nečitelno)."

Druhá deska:

      “Den 16. Mai 1593 ist in Gott entschlafen die edle und vielwerte tugendsame Frau
Katholisch und christliches Eheweib dein
Allem das Leben und Sterben sein
Tröstet mich m der Lebensnoth
Herr, zu Dir komm ich durch den Tod.
Auf deinen Namen schlaf ich ein,
Ruhe von aller QuaII und Pein
In meinem Grab ohn' aller Klag
Nach dein Wort bis an den jüngsten Tag
An dem der Herr gewaltiglich
Von Tod wird auferwecken mich.
O, treuer Hord und wirst mir geben
Nach deiner Aussag das ewig Leben
Gnädig ohn allen Verdienst mein
Leichten wird der Leb mein.
Gott ruhen wahrer Gottes Sohn
Bei dir gleich wie
Ein End wird haben mein Leid
Neu werd ich leben in ewiger Freud
Gott und die lieben Engelein
Ewig wird meimn Gesellschaft sein
Bekennen wird dich mein Mund
Ohn Aufhörn von Herzensgrund,
Rühmen und preisen meinen Gott,
Nicht mehr wird sein der grümmige Tod
Ezt warum soll ich nicht sehr
Tröhlich von diesem Jammerthal
Herzlich gerne scheiden thun
Und ewiglich deiner Wollust nun
Sein und forthin in Ewigkeit
Loben die heilige Dreifaltigkeit.
In deinem Schutz treuer Heiland mein
Nimb meine junkerlichen Kinderlein.
Versorg und tröste sie allezeit;
O Herr Christi und alles Leid
Nimb von ihnen und gieb ihnen fort
Dein heilig, seligmachend Wort,
Auf dass sie stets in Gehorsam
Leben und so ihr Stündelein
Thut kommen, so nimb in dein Lande
Ihr Suel und dass sie auch behend
Tragen die lieben Engelein
Zum ewigeen Leben in's Reiche ein.“

Třetí deska:

      “Anno 1605 den 19. Dezember ist in Gott verschieden des edlen und ehrenvesten HANS CHRISTOPHENS von GLOBEN auf Rockendorf und der edlen vieltugendsamen ANNA GLOBENER geborne TUISLIN christliches Söhnlein seines Alters 22 Wochen, dem Gott am jüngsten Tag eine glorreiche Auferstehung verleihe."

Čtvrtá deska:

      “A. 1590 den 9. December ist in Gott verschieden des edlen und ehrenvesten GEORG REUTZENGRÜNER von GRÜNLAS V.F.GRANHOF geliebtes Söhnlein mit Namen Ernst seines Alters 4 Wochen 2 Tage. Dem Gott Genad. RODERTEYNER.“

Pátá deska:
      “Anno 1586 den 3. Feber ist in Gott selig verschieden CHRISTOPH von HERTENBERG auf MILTIGAU.“
      (Tato deska byla převezena do kynžvartského zámku.)


HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 7. Hameliky XXIV. ročníku (2000). Pořadové číslo 305. Mariánské Lázně, vyšlo 31. srpna 2000.