Toto číslo je věnováno k padesátinám vlastivědníka Zdeňka Buchteleho



Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 306.-307.

8.-9.

Mariánské Lázně
31. října 2000
OBSAH 
 

Půl století životního jubilea drmoulského rodáka a nejméně čtvrtstoletí usilovných pátrání a objevů pilného vlastivědníka a archeologa na Mariánskolázeňsku

Richard Švandrlík:
Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebe

Bibliografie Zdeňka Buchteleho – doba zrání (1975-1984)

Záchrana hradu Vildštejn (Skalná)

Poslední léta četných terénních objevů na Mariánskolázeňsku (Bibliografie let 1985-2000)

Smutná historie dvoru Lískovec nebo snad ještě lépe Zaječáku?
Chebský deník z 9. července 1997

Valy u Mariánských Lázní a jejich zajímavosti,
Chebský deník z 16. července 1997

Dávná i nedávná, ale hlavně smutná historie hradu ve Skalné,
Chebský deník z 23. července 1997

Povídání o zaniklé vesnici Vranov na Loketsku,
Chebský deník ze srpna 1997

První zmínka o Manském dvoře (Lehenhof) pochází z roku 1242,
Chebský deník z 27. srpna 1997

Předehrou Františkových Lázní byla revoluce,
Chebský deník z 27.srpna 1997

Texty dosud nezveřejněné:
Zdeněk Buchtele: Podlesí – objev ostrožny se stopami osídlení

Zdeněk Buchtele:
"Kempe" – zajímavá lokalita – území "nikoho"

Zdeněk Buchtele:
Vojenské ležení z třicetileté války a tábor R.A.D. u obce Prameny

Zdeněk Buchtele:
Objev vojenského ležení – šancí – z třicetileté války v lese u Horních Lazů

Zdeněk Buchtele:
Staré šance nad kynžvartským hradem

Zdeněk Buchtele:
Lokalizace a zaměření valu u Trojhranu

Zdeněk Buchtele: Objev neznámých kamenných řad v lokalitě zvané "Grosse Ruhestätte" u obce Prameny

Zdeněk Buchtele: Lokalizace tvrziště v bývalé obci Caltov

Zdeněk Buchtele: Kruhový útvar a stopy po osídlení na kopci 400 metrů severně od Písečného vrchu

Zdeněk Buchtele: Zaniklá vesnice SCHWARZENBACH u Těšova

Zdeněk Buchtele: Zaniklé kaple na vrchu Kalvárie v Pramenech

Zdeněk Buchtele: Dosud neznámé tvrziště v zaniklé vesnici HAID

Starý hrad Skalná – Vildštejn

Tvrziště Haid - pohled do severního příkopu od západu

Objev neznámého tvrziště mezi Manským dvorem a Podlesím


Půl století životního jubilea drmoulského rodáka a nejméně čtvrtstoletí usilovných pátrání a objevů pilného vlastivědníka a archeologa na Mariánskolázeňsku
Zdeněk Buchtele z Velké Hleďsebe

      Náš jubilant se narodil 2 června 1950 v Drmoulu u Mariánských Lázní. Jeho rodiče – František Buchtele, pochází ze Strakonicka, v Praze se vyučil pekařem; Marie, roz. Eisenbrucková, z Bystřice pod Perštejnem a koncem války pracovala jako průvodčí tramvaje v Praze. V Praze se potkali a po skončení války se rozhodli odejít do pohraničí. Nejprve bydleli v Mariánských Lázních a po několika letech se přestěhovali do poničeného stavení v Drmoulu, které pracně opravili. Paní Buchtelovou vždycky zajímala historie a dodnes dokáže popsat vzájemné příbuzenské a mocenské vztahy jednotlivých významnějších šlechtických rodů nejen Českého státu, ale takřka celé Evropy. Pan František Buchtele pracoval až do důchodu v továrně ve Třech Sekerách a stal se autorem mnoha vynálezů a zlepšovacích návrhů, které usnadnily a zrychlily lidem práci. Paní Buchtelová byla poštovní doručovatelkou a v letech 1961-1962 poštmistrovou ve Třech Sekerách, od roku 1964 až do odchodu do důchodu (1976) byla poštmistrovou v Drmoulu.
      Zdeněk se narodil v Drmoulu, zde chodil do školy, od mládí ho zajímala příroda, hrady a jejich zříceniny a od 14 let začal jezdit s kamarády na tramp, na "čundr", většinou jezdili po Kosím potoce od Michalových Hor až po soutok Kosího potoka se Mží a dále až do Pavlovic. Zájem o památky stále rostl a tak kol roku 1973 navštívil Chebské muzeum a s dr. Pavlem Šebestou jednal o nutnosti zakonzervování hradních zřícenin Kynžvartu. Zdeněk měl zříceninu i okolí dobře prozkoumané. Místo zakonzervování zříceniny, což se ukázalo jako finančně neúnosné, navrhl doktor Šebesta Zdeňkovi spolupráci s tehdejší Československou akademií věd – s pobočkou Československé archeologické společnosti v Plzni, jejíž řádným členem se stal v roce 1974 (reg.čís. 895).
      Jeho pátrání a objevy na Mariánskolázeňsku byly velmi cenné – až do druhé světové války se totiž lokální němečtí vlastivědníci detailně nezajímali o archeologické stopy v terénu. Vedle doktora Jiřího Nováka, jehož koníčkem byla archeologie a který zachránil mnoho střepového materiálu při vykopávkách v městě Plané, byl tu jedině Zdeněk Buchtele, který se postupně seznamoval s terénem, s krajinou, a objevoval mnoho neznámého. Už v sedmdesátých letech se v Mariánských Lázních zapojil do různých aktivit jako byla turistika, po založení chráněné krajinné oblasti Slavkovský les začal spolupracovat se správou CHKO v Mariánských Lázních, vedenou Ing. Janem Schlossarem, jako aktivista a po založení časopisu ARNIKA přispíval různými zprávami. Brzy našel cestu i do vlastivědného kroužku HAMELIKA při KaSS Mariánské Lázně. V občasníku HAMELIKA se objevila pravidelná archeologická rubrika, kterou Zdeněk vedl a velmi pomohl zájmu o tento obor historie. Z tohoto prvního období jsme soustředili bibliografii (1975-1984):

Bibliografie Zdeňka Buchteleho – období zrání (1975-1984)

      Zdeněk Buchtele – Jaroslav Němec: Úšovický otazník, Koutek archeologie (1.), HAMELIKA čís.6/1975 z 18. března 1975, str. 79
      První sondy na domnělém místě starého úšovického hradu, o němž se zmiňují písemné prameny v minulosti.
      Zdeněk Buchtele: Archeologická pátrání po úšovickém hradu, Koutek archeologie (2.), HAMELIKA čís.7/1975 z 29. března 1975, str. 93
      Pokračování pátrání, domněnky o lokalizaci starého hrádku a první střepové nálezy.
      Zdeněk Buchtele: Počátky osídlení, Koutek archeologie (3.), HAMELIKA čís.9/1975 z 12.května 1975, str. 123-124
      Stručný přehled osídlení našeho kraje od pravěku až k příchodu Slovanů – připraveno podle Zdeňka Birnera.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklé osady, Koutek archeologie (4.), HAMELIKA čís.10/1975 z 1.června 1975, str. 136-137
      Lokalizace zaniklých osad v kraji. V Čechách bylo přes 3000 zaniklých osad. Soupis zaniklých osad v našem okolí a roztřídění do čtyř skupin.
      Zdeněk Buchtele: Specializované kamenné nástroje, Koutek archeologie (5.), HAMELIKA čís.11/ 1975 z 19.září 1975, str. 152
      Členění nástrojů v pravěku – specializované, retušéry a složené nástroje.
      Zdeněk Buchtele: Kynžvartský hrad přitahuje archeology, Koutek archeologie (6.), HAMELIKA čís.13/1975 z 22. října 1975, str. 176-177
      Nálezy střepů na kynžvartském hradě a odkrytí kamenné dlažby v metrové hloubce. Čtyři kresby nálezů.
      Zdeněk Buchtele : Tady nikdy nic nebylo, ARNIKA čís. 5/1977, květen 1977, str. 10
      Nejstarší osídlení Slavkovského lesa, řídké pravěké osídlení, příchod Slovanů. Bohaté nálezy ve středověku a hojnost zaniklých osad (Schwarzenbach, Hermansgrün, Puchech, Klein Schneedorf, Ebrzvinov, Pingarten, Tollingen, Wolfhartsgrün). Význam stezky z Prahy do Bavor. Stopy osídlení skryty v pomístních názvech.
      Zdeněk Buchtele : Kynžvartský hrad a Staré šance, ARNIKA čís. 6/1977,listopad 1977(),str. 18
      Popis hradu Kynžvart, jeho historie až po dobytí Švédy 1647. Popis výšiny Altschanze, odkud Švédové dobývali kynžvartský hrad. Hypotéza o staré vesnici na místě starého hradiště. Připomínka dávné stezky procházející prostorem hradiště.
      Zdeněk Buchtele: Bezemínské mohyly, Koutek archeologie (7.), HAMELIKA čís.2/1977 z 30.září 1977, str. 15-16
      Zkoumání mohyl v Šipíně za Konstantinovými Lázněmi, popis čtyř mohyl, odhad původu 9. století. Sepsáno podle J.Kudrnáče.
      Zdeněk Buchtele: Bezemínské hradiště, Koutek archeologie (8.), HAMELIKA čís.3/1977 z 23.října 1977, str. 14-15
      Pokračování popisu průzkumu hradiště u Šipína, podrobný popis hradiště a jeho historie – podle J.Bittnera z doby první republiky. Mapka a dvě kresby...
      Zdeněk Buchtele: Hrad rytíře Beneše na Lazurovém vrchu kol 1400, Koutek archeologie (9.), HAMELIKA čís.5/1977 z 10.prosince 1977, str. 19
      Zpráva o Michalových Horách a hradu rytíře Beneše z Michlsperku s kresbou hradu, lokalizace objektu zaniklého hradu. Příprava výzkumu na rok 1978.
      Zdeněk Buchtele: Hrad Boršengrýn, ARNIKA čís. 7/1978, červen 1978, str. 9-10
      Popis zaniklého hradu Boršengrýn s kresbou a citátem A.Sedláčka.
      Zdeněk a Anna Buchtelovi : Rekonstrukce hradu Kynžvart, ARNIKA čís.7/1978, červen 1978, str.12-13
      Experiment modelové rekonstrukce hradu Kynžvart podle půdorysu hradu, provedeného A.Sedláčkem.
      Zdeněk Buchtele: Architektura hradu Kynžvart, Koutek archeologie (10.), HAMELIKA čís.6/1979 z 30.května 1979, str. 97-99
      Popis hradu Kynžvartu, předhradí, vnitřní hrad, středověké nálezy na hradě, očíslování střepů, chebský kachel.
      Zdeněk Buchtele: Nález eneolitického střepu u Kynžvartu, ARNIKA čís.12/1979,červen 1979,str. 46
      Eneolitický střep nalezen u Zaječího dvora při železniční trati. Pět kreseb střepu.
      Zdeněk Buchtele: Dělení panských sídel v Čechách, HAMELIKA čís.12/1979 z 19.září 1979,str.186 f.
      Hrady, hrádky, tvrze, strážní hrady, panské dvorce, mapa starých sídel v okolí (s důrazem směrem na jih) a stručná charakteristika těchto sídel.
      Zdeněk Buchtele: Křínovský hrádek, HAMELIKA čís.4/1980 z 3.března 1980, str. 44-49
      Lokalizace a průzkum zaniklého hrádku v Křínově, historie hrádku, plánek hrádku. Originální balada o loupeživém rytíři Janu Bavoru ze Švamberka od J.Opočenského.
      Zdeněk Buchtele: Výškov u Michalových Hor, HAMELIKA čís.6/1980 z 15.března 1980, str. 76-77
      O tvrzi ve Výškově na místě dvorce čp.26 s romantickou kresbou hradu Výškov. Podrobněji o obrázku z plánského archivu.
      Zdeněk Buchtele: Pokus o rekonstrukci hradu Michlsperk na Lazurovém vrchu, HAMELIKA čís.8/1980 z 3.dubna 1980, str. 98-99
      Podrobná lokalizace uvnitř zaniklého hradu na Lazurové hoře s plánkem hradu.
      Zdeněk Buchtele: Opět Kynžvart nebo Kynšperk, ARNIKA čís. 16/1980, září 1980, str.138-139
      Ohlas na článek dr.Mašáta o umučení Hroznaty na hradě Kynžvartě. Autorova hypotéza, že Kynžvart vznikl dříve než falc v Chebu, tj. před rokem 1179, event. 1188, a Königsberg prý byl založen 1232, tj. Hroznata by zemřel 15 let před založením (14.7.1217)! Majitelem Kynžvartu pak byl Konrád z Hohnbergu. Podle článku vše svědčí o tom, že Hroznata zemřel na hradě Kynžvart. (V další ARNICE čís. 17/1980 odmítl Vladimír Kajlík z kláštera Teplá kynžvartskou hypotézu dr.Mašáta).
      Zdeněk Buchtele: Michalovy Hory a hrad ?, ARNIKA čís. 16/1980, září 1980, str.152-153
      Podle A.Sedláčka o tomto hradu "z pamětí nic nevíme". Až roku 1978 byla existence starého hradu potvrzena a hrad nikdy nesehrál důležitou roli v dějinách zdejšího okolí. Zánik hradu datuje autor do let 1625-1640 a stavitel Beneš Reit měl z hradu pocházet. Článek, bez ohledu na tyto omyly, byl významný prvním solidním prozkoumáním zanikající zříceniny hradu, tj. odkrytím základního zdiva i lokalizací věže a paláce. Bez ohledu na toto historickou nezpochybnitelnost existence hradu byla totiž v Arnice čís.17/1980 (str.173) uveřejněna noticka "Byl či nebyl hrad na Lazurové hoře", kde se uvádí i možnost, že tam stávala pouze vápenka...
      Zdeněk Buchtele: Slavkovský les v roce 1655, ARNIKA čís.1/1982, leden 1982, str.6-8
      Vymezení oblastí osídlení ve Slavkovském lese v roce 1655 podle berní ruly na části Úšovicko, Tepelsko, Kynžvartsko, Plánsko, Sokolovsko, Karlovarsko, Bečovsko, Loketsko a seznam obcí zařazených do těchto částí. Mapka CHKO Slavkovský les podle berní ruly 1655 – podle stavu duchovního, panského, rytířského a městského.
      Zdeněk Buchtele: Vysočanský statek, ARNIKA čís.1/1982, leden 1982, str. 18-19
      Popis jediného zachovalého statku ve vsi Vysočany.
      Zdeněk Buchtele: Vápenná pec u Tabákového mlýna, ARNIKA čís. 3/1982, září (?)1982, str. 98
      Plánek staré vápenné pece ve svahu Lazurového vrchu.
      Zdeněk Buchtele: Pověst o založení Michalových Hor, ARNIKA čís.3/1982, září 1982, str.98-99
      Dvě pověsti o založení Michalových Hor.
      Zdeněk Buchtele: Povídání o puškařích, ARNIKA čís.5/1983, květen 1983, str. 166-170
      Historie výroby pušek v kraji a v Mariánských Lázních. Puškařské řemeslo v minulosti. Puškař Jan Peter Schenk (1813-1888) z Mariánských Lázní.
      Zdeněk Buchtele: Komu vlastně patřil hrad na Lazurové hoře, ARNIKA, čís. 8/1984, červen 1984, str.248-249
      Informace o historickém průzkumu, který provedl Pavel Šebesta z Chebu. Úvahy o michalohorském hradu a a o hradu v Boněnově se       závěrečnou vyslovenou hypotézou, že šlo o dva hrady - dolnokramolínský loupeživého rytíře Arkleba z Tisově a boněnovský či michalohorský. - K tomuto článku vyšel stroze kritický článek Josefa Milera a Jiřího Úlovce v ARNICE č. 12/1985, kde byly kritizovány jazykové překlady autora a Buchtelovu otázku se pokusili smést ze stolu tvrzením: protože "jméno hradu není známo a ani písemných pramenů užít nemůžeme" musíme se prý smířit, že pokládat takové otázky nemá smysl.
      Na tento článek reagoval ing.Richard Švandrlík analýzou starého českého rodu majitelů hradu Vyškov na Lazurové hoře - pánů Měsíčků v ARNICE čís.14/1986. Po této polemice se rozhostilo dlouholeté mlčení o hradních pánech, které trvá dodnes. Polemika, zda vůbec hrad na Lazurové hoře existoval, poškodila jméno ARNIKY, neboť místní vlastivěda vždy existenci hradu potvrzovala, a dokonce žijící potomek majitelů hradu - pan Měsíček z Výškova, žijící ve Slezsku, v roce 1944 navštívil Lazurový hrad, aby se tu poklonil památce předků.
      Zdeněk Buchtele: K panským sídlům v Čechách, HAMELIKA čís.7/1986 z 24.října 1986,str. 115 a d.
      Funkce panských sídel v Čechách, hrady a hrádky, panské dvorce a výpis několika sídel – podle článku Dělení panských sídel v Čechách z roku 1979.

Záchrana hradu Vildštejn (Skalná)

      První etapa jeho působení v archeologických a historických pátráních na Mariánskolázeňsku tedy spadala v zásadě do let 1975-1984. Potom přichází zajímavé životní období, které jsme nazvali:
      Když se v 80.letech začal opravovat hrad ŽEBERK (Seeberg, nyní Ostroh), zajímal se Zdeněk Buchtele o tuto vzdálenější aktivitu. Znal pana doktora Pavla Stříbrného a paní Slávku Smutnou z KČT. V létě 1984 navštívili chátrající hrad ve Skalné a shodli se na tom, že by potřeboval co nejrychleji opravit či zakonzervovat, má-li být vůbec zachráněn.
      A tak přicházejí léta usilovné práce na opravě hradu Skalná (Vildštejn). V roce 1985 projednával na MNV Skalná u Jiřího Beneše možnosti oprav zašlého a opuštěného hradu. V únoru 1985 došlo k dohodě, že se ujme opravy hradu. Tak začaly rekonstrukční práce na hradě Skalná se souhlasem odboru kultury ONV Cheb a pod památkovým dohledem SURPMO Cheb. Zdeněk Buchtele začal dojíždět o víkendech do Skalné, začal čistit příkop, odklízel skládky u budovy atd. Podařilo se mu i obnovit druhý most s dvěma oblouky klenby.
      Začal se zastřešováním prkny na zimu 1985/1986. Postupně pokračovaly práce, kterých se trvale účastnila celá rodina Zdeňka Buchteleho – manželka i dcera. Celé nadlidské úsilí o záchranu trosky zachycuje televizní pořad ČT, který byl natočen v roce 1989.
      Při opravách došlo k zajímavému objevu, který na sebe stáhl na určitý čas pozornost široké veřejnosti. Jednalo se o objev původně zazděné ženy. V komíně hradu byla objevena schránka s pietně uloženými ostatky. Jednalo se o ženu, která tu byla původně zazděna zaživa z důvodů, které nejsou přesně známý. Později, při přestavbě hradu na pivovar a sladovnu, se narazilo na zazdívku a kosti byly sebrány a uloženy do jakési zinkové urny či rakvičky. Lebka měla malý otvor ve spánku, který byl způsoben násilím, snad hřebíkem.
      K nálezu v zinkové schránce, která sem byla uložena před 200-300 lety, provedl expertizu nálezu Prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., vedoucí Antropologického výzkumu historických osobností a vývoje člověka Národního muzea v Praze. Materiály mu byly předloženy 17. července 1987 – tj. zinková nádoba, kosterní ostatky, textilie, zbytky předmětů (jakési háčky a malý reliéf hlavy).. - Bylo zjištěno, že jde o ženské tělo, osoba byla zralého věku 50-60 let a byla tělesně postižena. Z kosterních pozůstatků vykázala lebka poškozenou dolní čelist, zlomek levé paže, pravou kost vřetenní, dva zlomky pánve a kosti stehenní a bércové. Podle stupně fosilizace lze zařadit původ do 17.-18.století.
      Žena byla snad hluchá a měla být asi mučena. Přitom existuje informace o rodu Trautenberků, žijících na hradě Vildštejn a jejich dceři, o níž se zmiňuje stará pověst. Na hradě prý žila kdysi žena, která vynikala podivnými čarodějnými schopnostmi ve věštění, dnes bychom řekli v psychotronice. To mohla být ona dcera.
      Zdeněk Buchtele pokračoval v opravách, ale pozornost veřejnosti nerado snášelo vedení obce. Chtělo, aby Zdeněk předem oznamoval každou návštěvu a jednání s novináři. V říjnu 1989 MNV odpojil elektřinu, odvezl míchačku a sebral klíče od hradu (p.Hrabovský) s tím, že oznámili Zdeňkovi Buchtelemu zákaz vstupu na hrad. Bylo to poté, kdy mu bylo vyhrožováno použitím nejtvrdších prostředků, když nebude spolupracovat s MNV, tj. hlásit každou návštěvu na hradě, předkládat předem informace pro tisk, příjezd televize, novinářů atd. Pokračovalo tažení proti Buchtelemu z MNV Skalná, přestože na podniku, kde pracoval, tj. ředitelství potravin v Chebu, v roce 1989 potvrdili, že Zdeněk Buchtele jako vedoucí údržby podniku na okrese Cheb plnil pracovní úkoly bez závad a práce na hradě že probíhaly o víkendech. Nakonec odešel i z Chebu a byl zaměstnán jako vedoucí údržby podniku potravin v Mariánských Lázních do roku 1991, kdy odešel do vlastního soukromého podnikání – provádění drobných oprav a služeb.
      Tak končí i jeho životní období záchrany hradu Skalná, kde mu patří velká zásluha za tuto upřímnou aktivitu.

Poslední léta četných terénních objevů na Mariánskolázeňsku

      Lze říci, že na rozchodu Zdeňka Buchteleho s vedením obce Skalná vydělalo Mariánskolázeňsko, protože od roku 1994 začíná Zdeněk novou kapitolu terénních pátrání, poučen zkušenostmi z minulosti, a s novým neutuchajícím elánem. Znovu se vrací k minulým objektům a objevuje v krajině, především západně Mariánských Lázní překvapivé novinky ze starého osídlení kraje. Kraj kolem Kynžvartu stál po roce 1945 zcela mimo hlubší pátrání české historie a archeologie. V zapomenutí zcela upadly po odsunu německého obyvatelstva například dříve vcelku známé vesnice, které zanikly za různých válek a epidemií. Byly to obce známé již z leuchtenberské doby (14.století). K těmto zaniklým prastarým obcím přibyly novodobě zaniklé obce ve Slavkovském lese, které do roku 1945 prosperovaly nebo aspoň živořily, jako Smrkovec, Krásná Lípa, Reichenbach, Vranov, a v příhraničním pásu, jako Lohnhäuser (Slatina), Mohelno, Grafengrün (Háje). Od roku 1994 se publikace Zdeňka Buchteleho rozrostla nevídaným způsobem:
      Zdeněk Buchtele: Středověké osídlení a jiné zajímavosti v západní části Slavkovského lesa, ARNIKA čís.38/1994 z 30.listopadu 1994, str. 18-24
      Popisy jednotlivých obcí v Slavkovském lese.
      Zdeněk Buchtele: Lokalizace a průzkum zaniklého hrádku Plikenštejn, ARNIKA čís.39/1995 z 23.srpna 1995, str.11-13
      Lokalizace a průzkum místa zaniklého hrádku Plikenštejn poblíž farní obce Vranov, rovněž již zaniklé.
      Zdeněk Buchtele: Středověké osídlení a jiné zajímavosti v západní části Slavkovského lesa, II.část, ARNIKA čís.39/1995 z 23.srpna 1995, str. 22-24
      Pokračování popisu jednotlivých obcí ve Slavkovském lese z Arniky č.38/1994.
      Zdeněk Buchtele: Kamenné pásy na Stolci, ARNIKA čís.41/1995 ze 14.prosince 1995 str.21-24
      Objev a proměření kamenných pásů na vrchu Stolec, poblíž Krudumu nad osadou Podstrání.
      Zdeněk Buchtele: Lískovec – rekonstrukce, ARNIKA čís.43/1996 z 26.srpna 1996, str.3 – 5
      Pátrání v okolí nedávno rozbořené a se zemí srovnané historické památky ze 14.století – dvora Haselhof – Lískovec.f
      Zdeněk Buchtele: Kaple sv.Kříže v Úbočí, ARNIKA čís.43/1996 z 26.srpna 1996, str.10-11
      Popis a lokalizace kaple sv.Kříže v Úbočí.
      Zdeněk Buchtele: Ještě jednou o Lískovci, ARNIKA čís.44/1997 z 10.března 1997, str.35-37
      Pokračování a doplňky k článku o dvoře Lískovci z Arniky čís.43/2000.
      Zdeněk Buchtele: Tvrziště u Nimrodu v souvislosti s okolním osídlením, ARNIKA čís.45/1997 z 23.května 1997, str.7 a d.
      Nimrodský ringval s okolními terénními nerovnostmi, prozrazující středověké okolní osídlení.
      Zdeněk Buchtele: Smutná historie dvoru Lískovec nebo snad ještě lépe Zaječáku? , díl Slavkovský les, Chebský deník z 9.července 1997, (též dnešní HAMELIKA)
      Popis dvora Lískovce a jeho historie od roku 1402 až do jeho zboření v roce 1976.
      Zdeněk Buchtele: Valy u Mariánských Lázní a jejich zajímavosti, díl Ze Slavkovský lesa, Chebský deník z 16.července 1997, str.14 (též dnešní HAMELIKA)
      Popis historie obce Valy podle článku R.Švandrlíka v Kulturním přehledu Mariánské Lázně z ledna 1982. Hypotéza o časném založení dvora Lískovec kol 1300.
      Zdeněk Buchtele: Dávná i nedávná, ale hlavně smutná historie hradu ve Skalné, díl Chebsko, Chebský deník z 23.července 1997, str.14 (též dnešní HAMELIKA)
      Popis hradu ve Skalné, jeho historie, rekonstrukce hradu, objev zinkové schránky s lidskými ostatky.
      Zdeněk Buchtele: Povídání o zaniklé vesnici Vranov na Loketsku, díl Chebsko, Chebský deník ze srpna 1997 (též dnešní HAMELIKA)
      Lokalizace a historie zaniklé vesnice Vranov, poválečné události a zásahy, zánik obce. Boží muka, která přežila.
      Zdeněk Buchtele - Jan Růžička: První zmínka o Manském dvoře (Lehenhof) pochází z roku 1242, díl Chebsko, Chebský deník z 27.srpna 1997, str.14 (též dnešní HAMELIKA)
      Popis Manského dvora, jeho historie i vlastní hodnocení historie. Návrat původního majitele po restituci.
      Zdeněk Buchtele: Předehrou Františkových Lázní byla revoluce, Chebský deník z 27.srpna 1997, str.14 (též dnešní HAMELIKA)
      O události v roce 1791 u "chebských pramenů" podle článku ve vlastivědném časopise Plzeňsko, čís. 3/1931.
      Radka Müllerová: Žijeme u Středu Evropy, Chebský deník z 31. srpna 1997
      Popis patníku Střed Evropy a zříceniny nedaleké zaniklé výletní restaurace podle Zdeňka Buchteleho.
      Zdeněk Buchtele: Podivný Haselhof, HAMELIKA čís. 1/1998 z 31.ledna 1998, str.13-21
      Starý kruhový val – celnice. Tajuplný dvůr na samotě. Svědci. Zmapování okolí. Metternichova silnice Kynžvartský zámek-Mariánské Lázně. Samota Pozorka. Poznámka redakce (zpráva z roku 1402). Mapky a fotografie.
      Zdeněk Buchtele: Staré Šance a hrad Kynžvart (studie), HAMELIKA čís. 2/1998 z 1.března 1998, str. 14-18
      Historie hradu Kynžvartu. Zemní dílo Staré Šance. Vazby význačných bodů v okolí. Plánky hradu Kynžvart a Starých (Švédských) Šancí.
      Zdeněk Buchtele: Rekonstrukce cihelny v Drmoule, HAMELIKA čís.4/1998 z 3.května 1998,str.15 f.
      Obecně z historie Drmoulu. Lokalizace zaniklé drmoulské cihelny. Těžba jílu, technologický postup. Plánky místa. K maketě cihelny.
      Zdeněk Buchtele: Kde byla objevena Smetanova báseň o Lesince ?, HAMELIKA čís. 4/1998 z 3. května 1998, str.27
      Vyprávění o nalezení neznámé básně o Lesním prameni od premonstráta J.F. Smetany.
      Zdeněk Buchtele: Objev neznámého zemního díla u obce Valy, ARNIKA čís.46/1998 z 30.srpna 1998, str.7-8
      Průzkum neznámé terénní mezi zaniklým dvorem Lískovec a Pozorkou s objevem kruhového příkopu jako zbytku neznámého ringvalu.
      Zdeněk Buchtele: Objev neznámého ringvalu, ARNIKA čís.46/1998 z 30.srpna 1998, str.22-23
      V blízkosti Jezevčího pramene se nachází výrazná kruhová vyvýšenina neznámého původu a v blízkosti probíhala stará stezka..
      Zdeněk Buchtele: Pingarten- zaniklá středověká osada u Nimrodu, ARNIKA čís.46/1998 z 30.srpna 1998, str.36-37
      Pokračování článku o Nimrodském ringvalu z Arniky čís. 45/2000 v souvislosti s objevem staré vesnice Pingarten u ringvalu.
      Zdeněk Buchtele: Objev tvrziště u Nimrod– objev desetiletí ? – Zaniklá ves Pingarten, HAMELIKA čís. 5/1998 z 9.června 1998, str. 21-23
      Z historie objevu Nimrodského ringvalu. Výsledky archeologického průzkumu místa. Plánky. Via Regia probíhající kolem ringvalu. Zaniklá ves Pingarten – Včelnice v těsné blízkosti ringvalu.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklá ves na česko-bavorské hranici LOHHÄUSER, HAMELIKA čís.8/1998 z 30.září 1998, str. 21-29
      Topograficky. Tajemná stará lovecká chata. Zaniklý uranový důl DYLEŇ. Černý "hergot". Další pomístní názvy. K názvu obce Lohhäuser. Vznik názvu obce a nákup pozemků.Výroba knoflíků a skleněných perel. Norbert Frýd vzpomíná. Škola v obci. Válečný pomník. Obec pod farností Tři Sekery. Protičeské nálady v roce 1938 a druhá válka. Krátká poválečná historie a zánik obce. K některým stavením. Nálezy na katastru. Mapa katastru obce SLATINA – LOHHÄUSER.
      Zdeněk Buchtele: Jak bylo objeveno kruhové strážiště v lese nad Nimrodem, HAMELIKA čís.9/1998 z 30.října 1998, str. 2-3
      Citace původního článku v Hamelice 4/1979 v monotématické Hamelice o ringvalech.
      Zdeněk Buchtele: Další ringval na Těšově a šňůra zaniklých rybníků, HAMELIKA čís.9/1998 z 30.října 1998, str. 33-34
      Nové objevy v okolí Těšovského ringvalu.
      Zdeněk Buchtele: Co přinesl terénní výzkum v obci Kramolín, ARNIKA čís.47/1999 z 30.března 1999, str.26-29
      Pátrání a průzkum v Dolním Kramolíně v místě výrazného umělého návrší s hypotézou starého panského sídla.
      Zdeněk Buchtele: Objev a zaměření opevněného místa v Dolním Žandově, ARNIKA čís.47/1999 z 30.března 1999 str.31-33
      Objev prastaré terénní úpravy, připomínající strukturu ringvalů na skalce nedaleko nad žandovským kostelem. Domněnka o původním osídlení Žandova v těchto místech.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklá středověká osada Pingarten, ČESKÉ PAMÁTKY, časopis pro přátele památek a historie čís. 1/1999, Plzeň
      Objev tvrziště ve Slavkovském lese. Pomístní názvy. Hornická činnost v okolí. Zaniklá středověká osada Pingarten. Tvrziště v tisku. Kresby a fotografie.
      Tomáš Kábrt: Zdeněk Buchtele má čich na objevy, HAMELIKA čís.3/1999 z 31.května 1999,str.20..
      Vodní tvrz v Drmoulu, vápenka u Hájů a další objevy - podle Chebského deníku. Fotografie.
      Zdeněk Buchtele: Objev ringvalu u hradu Kynžvart a Mýtní louka, HAMELIKA čís. 4/1999 z 30. června 1999, str. 20-21
      Nové objevy nad hradem Kynžvartem – celnice a ringval.
      Zdeněk Buchtele: Popis místa, kde stávala zřícenina Křínovského hrádku, článek Křínov, HAMELIKA čís. 5/1999 z 31. července 1999, str. 18
      Zdeněk Buchtele – Ing.Richard Švandrlík: Z historie obce Nové Mohelno, HAMELIKA čís.8/1999 z 31.srpna 1999,str.26-31
      Kde leželo Nové Mohelno? Vrchy kolem Mohelna. Počátky vesnice Mohelno. Problémy přifaření obce Nové Mohelno. Obživa obyvatel a růst Mohelna, Škola v Novém Mohelnu. Kaple v Mohelnu. Soupis stavení v obci. Padlí muži ve válkách. Konec Mohelna po druhé světové válce. Ze vzpomínek pamětníků. Dvě zřícená německá letadla.
      Zdeněk Buchtele: Objev tvrziště u Nimrodu a lokalizace zaniklé osady Pingarten-Včelná, HAMELIKA čís.8/1999 z 31.srpna 1999, str.32-35
      Přepis článku z časopisu pro přátele památek a historie České památky č.1/99. Bohumil Broukal a objev tvrziště. Pomístní názvy. Hornická činnost v okolí. Zaniklá středověká osada Pingarten. Tvrziště v tisku. Kresby a fotografie.
      Zdeněk Buchtele: Lokalizace tvrziště, mlýnů v Drmoulu a tvrze na Panském vrchu. Cihelna v obci. Účelová brožůra "Drmoul u Mariánských Lázní", str. 16-23; připravila Růžena Knedlíková, Drmoul, 1999.
      Přepis článku z časopisu pro přátele památek a historie České památky č.1/99. Bohumil Broukal a objev tvrziště. Pomístní názvy. Hornická činnos v okolí. Zaniklá středověká osada Pingarten. Tvrziště v tisku. Kresby a fotografie.
      Zdeněk Buchtele: Mohutný val a příkop u Sklářů, HAMELIKA čís.8/1999 z 31.srpna 1999, str.36
      Přepis článku z týdeníku CHEBSKO z 14.srpna 1999 o objevech u Sklářů.
      Radka Müllerová: Amatérský archeolog hledá zapomenuté, Chebský deník z 27.září 1999 .
      Vyprávění o Zdeňkovi Buchtelovi a o jeho zálibách – historii a archeologii. O jeho záslužné práci. Fotografie z Hleďsebi.
      Zdeněk Buchtele – Ing.Richard Švandrlík: Háj – Grafengrün, HAMELIKA čís.9/1999 z 10. října 1999, str.19-30
      Poloha obce. Sklárna ve Viktorově údolí a vznik obce. První vápenná pec Grafengrün, dnes stavení ve zřícenině čp.3. Weidlova vlastivěda. Staré vápenky ve vsi. Plánek Háj – Grafengrün, 1887. Spojení se světem. Obživa. Škola. Válečný pomník. Voda ve vsi. Členění obce Grafengrün. Domnělé místo rytířské tvrze Fabiána Multze. Historie po roce 1945. Objekt čp.3 se zachovalou vápennou pecí. Háj – Grafengrün - domy podle čísel (1945). Ortsplan von Grafengrün
      Zdeněk Buchtele: Objev a zaměření opevněného místa (tvrziště?) v Dolním Žandově, HAMELIKA čís. 10/1999 z 5.listopadu 1999, str.33-34
      Popis objevu domnělé tvrze. Plánek Dolního Žandova (stabilní katastr) s vyznačením domnělé tvrze.
      Zdeněk Buchtele-Ing.Richard Švandrlík: Vojenská ležení "císařských" z třicetileté války, HAMELIKA čís. 12/1999 z 30.prosince 1999, str. 21-27
      Podivné terénní valy – pátrání v minulosti. Vojenské ležení u Valů. Vojenské ležení u Sítin. Vojenské ležení u Mnichova. Výpisy z třicetileté války ke kynžvartské Šanci (ležení u Valů) - vybral Zdeněk Buchtele. Obležení pevnosti Hohentwiel 1641.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklá vesnice na česko-bavorské hranici Lohhäuser, Lochhäsel, Lohhäusel, Slatina a üplně poprvé Finkenschlag (Pěnkavčí zpěv), ČESKÉ PAMÁTKY, časopis pro přátele památek a historie čís. 2/1999 z prosince 1999, Plzeň, str.7-15
      Přepis článku "Zaniklá ves na česko-bavorské hranici LOHHÄUSER", HAMELIKA čís.8/1998 z 30.září 1998, str. 21-29, s úpravami.
      Zdeněk Buchtele: Kynžvartské celnice ?, HAMELIKA čís.3/2000 z 31. března 2000, str.28-29
      Pátrání kolem kynžvartského hradu pokračuje. Kresby a rytiny.
      Zdeněk Buchtele: Pátrání u Špitálského pole (Vysoké Jamné), HAMELIKA čís.4/2000 z 30.dubna 2000, str.23-27
      Nálezy zbraní a uniformy – letecké kombinézy u hájenky Špitálské pole u Stanu.
      Zdeněk Buchtele: Ostrožna u Podlesí, HLÁSKA, zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka, čís.2/2000 z dubna 2000, ročník IX., Plzeň, str.27
      Popis ostrožny u Podlesí s plánkem místa.
      Zdeněk Buchtele: Druhé vojenské ležení u Sítin z třicetileté války, HAMELIKA čís.5/2000 z 30. května 2000, str. 36-38
      Objev vojenského ležení u Sítin z třicetileté války – někdejší "zvířecí" hřbitov.
      Zdeněk Buchtele: Třetí vojenské ležení u Sítin z třicetileté války, HAMELIKA čís.5/2000 z 30. května 2000, str. 39
      Objev zanikajícího vojenského ležení u Sítin na Planém vrchu z třicetileté války.
      Zdeněk Buchtele: Vrch Lysina – hornická činnost a osídlení, HAMELIKA čís.5/2000 z 30. května 2000, str. 40-41
      Objevy na vrchu Lysina z dob dávné hornické činnosti.
      Zdeněk Buchtele: Objevy pod zaniklým Smrkovcem ve Slavkovském lese, HAMELIKA čís.7/2000 z 31. srpna 2000, str. 16-20
      Objevy v místech zaniklé osady Grundmühle na potoce pod zaniklým Schönfichtem, barevné fotografie a soupisy objektů.
      Zdeněk Buchtele: O tvrzišti Nimrod, HLÁSKA, zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka, čís.3/2000 z července 2000, ročník IX., Plzeň, str.41-42
      Stručnější zpráva o objevu tvrziště u Nimrodu nad Mariánskými Lázněmi, s historií objevu a s kresbou lokality.
      Zdeněk Buchtele: Podlesí – objev ostrožny se stopami osídlení, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o objevu neznámé dosud ostrožny u Podlesí podle popisu z 22.července 1999.
      Zdeněk Buchtele: "Kempe" – zajímavá lokalita – území "nikoho", HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31. října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o objevu podivné lokality poblíž Velké Hleďsebe podle popisu z 15.června 2000.
      Zdeněk Buchtele: Vojenské ležení z třicetileté války a tábor R.A.D. u obce Prameny, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o průzkumu bývalého tábora RAD z druhé světové války podle popisu z 18. června 2000.
      Zdeněk Buchtele: Objev vojenského ležení – šancí – z třicetileté války v lese u Horních Lazů, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o objevu vojenského ležení z třicetileté války podle popisu z 20. června 2000.
      Zdeněk Buchtele: Staré šance nad kynžvartským hradem, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Nová hypotéza o dobývání kynžvartského hradu v roce 1648 z jiných lokalit podle popisu z 24. června 2000.
      Zdeněk Buchtele: Lokalizace a zaměření valu u Trojhranu, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o objevu neznámého valu v lokalitě U Trojhranu podle popisu ze 7.srpna 2000.
      Zdeněk Buchtele: Lokalizace tvrziště v bývalé obci Caltov, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o průzkumu v prostoru bývalé obce Caltov podle popisu z 20. srpna 2000.
      Zdeněk Buchtele: Kruhový útvar a stopy po osídlení na kopci 400 metrů severně od Písečného vrchu, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31.října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o průzkumu dávného osídlení na Písečném vrchu podle popisu z 3. září 2000.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklá vesnice SCHWARZENBACH u Těšova, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31. října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o pátrání po zaniklé obci Schwarzenbach podle popisu z 10. září 2000.
      Zdeněk Buchtele: Zaniklé kaple na vrchu Kalvárie v Pramenech, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31. října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o průzkumu kaplí na vrchu Kalvárie v Pramenech podle popisu z 21.září 2000.
      Zdeněk Buchtele: Dosud neznámé tvrziště v zaniklé vesnici HAID, HAMELIKA čís.8-9/2000 z 31. října 2000 (Článek v tomto čísle HAMELIKY)
      Zpráva o objevu tvrziště podle popisu z 1.října 2000.
      Připravená bibliografie sice není úplná, ale náš pokus umožní už lehčí doplnění, které provedeme v některém příštím čísle HAMELIKY.
 

Smutná historie dvoru Lískovec, nebo snad lépe Zaječáku?

      V roce 1977, tedy před devatenácti lety, jsem náhodně nalezl zlomek keramického střepu s typickou eneolitickou kresbou. Jedná se o drobné vpichy do venkovní stěny nádoby a tyto vpichy jsou děleny oválnými rýhami, tzv. "volutami." Zlomek se dá zařadit do doby asi 1800 - 2500 let před naším letopočtem. Několik dalších, různě roztroušených zlomků téže keramiky jsem postupně nacházel až do dnešních dnů severovýchodně od rozcestí, kde stával Zaječí dvůr, neboli Lískovec. Místa nálezů jsou od sebe natolik vzdálená, že se naskýtá i možnost “zavlečení" této keramiky z jiných míst, například v souvislosti se stavbou přilehlé trati a jejích náspů.
      Několik zlomků jsem ale nalezl s velkým odstupem od právě zmíněného náspu, a proto připouštím možnost pravěkého osídlení této oblasti. Našel jsem i bronzovou náušnici, která jistě celou situaci dokresluje. Část nálezů jsem předal do krajského muzea v Plzni, zbytek jsem v prosinci loňského roku předal PhDr. Šebestovi z Chebu.
      Letos jsem našel další dva zlomky a onu náušnici. Jak se zdá, pravěké osídlení zde opravdu bylo a přetrvávalo až do středověku, z něhož se dodnes nachází sta a sta keramických střepů. Jejich datování je tak rozsáhlé, že pojme prakticky celou škálu středověku. Nejčastější zastoupení má 14. až 16. století. Z takového množství nalezeného materiálu je jasné, že dvůr Lískovec byl už v ranném středověku součástí osady stojící na mnohem starších: základech. Kdy Lískovec vzniknul, dosud nevíme. Je však jisté, že to bylo koncem 13., nejdéle do poloviny 14. století. Je možné, že v souvislosti s jeho vznikem se jednalo původně o jakési hradiště, které poskytovalo ochranu obyvatelům žijícím v těsné blízkosti dvora před nájezdy nepřátel. Samotný dvůr Lískovec se původně jmenoval "Dornen hof," tedy "Trnitý, Trněný dvůr." Tento název dává nepřímou vazbu na název "Lískový," můžeme tedy dávat do souvislosti fakt, že dvůr byl obrostlý bujným porostem trní a různých keřů.
      K roku 1402 se uvádí, že statek Dornenhof (Lískovec) se prodává spolu s malým majetkem u Kynšperka (Kynžvartu?) za 160 kop grošů panu Ondřeji Štampachovi. Prodávajícím byl sám král Václav IV. Později se stal vlastníkem statku Ondřejův bratr Konrád a ten předává roku 1450 statek "Haselhof" Zikmundovi. Nelze opomenout skutečnost, že při prodeji Lískovce roku 1402 neexistuje zmínka o tom, že by se jednalo o objekt novější nebo nový. Ze zprávy lze usuzovat, že se jedná o starý a dobře známý dvůr. Tím by se potvrzovala i domněnka o jeho vzniku. Drobnou zmínku o Lískovci nalezneme v berní rule, v níž se uvádí, že v roce 1654, kdy patřil Lískovec pod kynžvartské panství, zde pracovalo celkem 7 poddaných.
      Na sesterském dvoře Lehenhof (Manský dvůr) pracovali celkem 4 lidé a další dvůr ve Velké Hleďsebi, tzv. Kiesselhof nebo též Giesselhof, zaměstnával 6 lidí. Zdejší oblasti, jak vyplývá z mého malého průzkumu, nejčastěji používaly pro dvůr jména Zaječí dvůr nebo jednoduše "Zaječák". Název v němčině zní Hasehof, Lískovec pak v němčině Haselhof. Proto tyto dva naprosto odlišné názvy v českém překladu. Vtírá se ale ještě jedna myšlenka:
      Vzhledem ke stáří a zajímavosti místa by mohli dvůr založit Buzicové, což je počátek rodu Zajíců a kolem roku 1100, už jako zajímavý a rozsáhlý šlechtický rod drželi ve vlastnictví velké množství statků a tvrzí na mnoha místech severních a severozápadních Čech. V první polovině 13. století se Buzicové začínají nazývat Zajícové (z Valdeku) a později Zajícové z Klapého, přejmenovaného na Hasenburg - Zaječí hrad. Tato myšlenka zavádí do doby, kdy o statku není žádná zpráva, přesto však tušíme jeho existenci. A tak lze podpořit i tuto domněnku. Zaječí dvůr, tedy Hasehof, ve vlastnictví Zajíců z Klapého byl prodán anebo zkonfiskován.
Rekonstrukce Zaječího dvora - pohled od západu.      Jako mnoho jiných statků a majetků se dostal do držení krále, který jej později prodává. Zda-li ho prodává jako Haselhof nebo Hasehof, dnes už asi těžko zjistíme. S určitostí ale můžeme tvrdit, že Lískovec existoval více jak 600 let(!!!), přežil třicetiletou válku a různé jiné pohromy, ale nepřežil péči, jakou mu poskytl komunistický režim a za pouhých 25 let mizí ze světa. Jak krátká doba stačila k rozkladu a zničení tak mohutného objektu!! Byl to neuvážený a trestuhodný čin, ať už z hlediska historického, tak i morálního. Údajná hodnota statku těsně před jeho demolicí byla vyčíslena zhruba na 150 000 korun, což ve své době nebyla zrovna zanedbatelná částka. V roce 1974 Statky opouští objekt a do rozpadajícího se Lískovce se stahují zajíci z celého okolí. Mají zde dost potravy a množství úkrytů, takže dobře přežívají až do roku 1976, kdy je dvůr definitivně zbořen, buldozerem srovnán pod úroveň terénu a celé místo zavezeno drobným štěrkem a kačírkem.
A zase na cestách v terénu...      V místech, kde stála hlavní (správní) budova, vede dnes silnice Valy - Stará Voda. Dřív se silnice zatáčela podle budovy, kde vytvářela ostrý nebezpečný záhyb. V tomto místě se stalo mnoho nehod a jedna byla obzvláště tragická, proto se uvažovalo o "narovnání" silnice přes pole směrem na Valy, ale tato verze byla zamítnuta. Čas vše vyřešil sám. Dvůr spadl, a tak dnes vede silnice v místech již zmíněné správní budovy. Původní silnici vidíme několik metrů vedle. Je to asfaltový rozšířený oblouk, používaný jako skladiště hnojiv apod. Správní budova byla dvoupatrová. V přízemí byly kotce na ustájení koní a sklad materiálu. V patře byl byt správce o třech místnostech velikosti 4 x 4 m, kancelář a nad hospodářskou částí bylo uskladněno seno. Druhé patro sloužilo pouze jako půda. Severozápadní budova sloužila k ustájení do skladování krmiv a hnojiv. Patrová půda byla využita k uskladnění sena. Kapacita půdních prostorů byla spočítána na 22 až 25 vagónů sena. Dvě nižší budovy na SV a JV se využívaly jako hřebčín. Původně byla výška krovu stejná jako u okolních navazujících budov. Jestli po požáru nebo z jiných důvodů se půdní prostory snížily o celé jedno patro, to dnes již nevíme. Nyní máme situaci asi takovou: osudy statku nejsou tak vzdálené, abychom si nedokázali uvědomit příčiny a souvislosti jeho zániku. Horší je to, že se začínají vytrácet podrobnosti, které si už dnes musí každý pracně vybavovat. Mnoho lidí zemřelo, mnozí si již nic nepamatují. Jsou ale i tací, kteří dopodrobna vykreslí a perfektně popíší každý detail budovy, tvar oken, dveří, velikost boxů, tvar střech, dělení vnitřních častí apod.
      Při zjišťování šířky vjezdových vrat jsem dostal od bývalého kombajnéra např. i takovouto informaci - říká:
      "...a když jsme měli nasazenou sběrací lištu a namazaný jsme se večer vraceli do statku, tak jsme závodili, kdo se s tou lištou do těch vrat vejde. Ono to totiž bylo akorát. A ráno, když jsme byli střízlivý, jejda, to byla honička vyjet bez úrazu ven..."
      Z tohoto vyprávění lze usoudit, že šířka vrat byla 4,5 až 5 metrů. Obdobným způsobem jsem se dopracoval i k jiným údajům. Na jejich podkladě jsem zhotovil maketu dvora v měřítku 1:100, kterou vidíte na fotografii. Byl to poslední pokus o zobrazení a zasazení statku do krajiny a zachování jeho vizuální podoby těm, kdo se narodili po roce 1975.
      Jižně od Lískovce lze na lézt poměrně rozsáhlou spleť kvalitních i méně kvalitních cest, které napovídají souvislosti s dalším osídlením. Ale o tom až příště. Chtěl bych tímto poděkovat za spolupráci a dodání podkladů pro tento článek panu K. Hrdličkovi z Valů, jehož otec dělal na Lískovci správce od dubna 1958 do února 1962 a v této době na statku bydleli. Další, kdo podal velmi přesné informace je rodák z Valů, dnes bydlící v Milíkově, pan Jiří Svoboda, který uvedl popis s až fotografickou přesností. Aktivní spolupráci vyvinuli i pánové Spurný a Holubec z Valů, Fr. Antoš z Velké Hleďsebe a mnoho jiných.
      Závěrem bych chtěl ještě upozornit na skutečnost pro mne velmi nemilou. Za celých dvacet let, které jsem položil na oltář historie, jsem našel mnoho zajímavostí, předmětů a zapomenutých lokalit, zaniklých osad, cest apod. Největším mým objevem, právě před dvaceti lety, bylo tvrziště nad Nimrodem. Předměty, které jsem v souvislosti se svým pátráním odevzdal, jsou ale mnohdy vystavovány bez uvedení nálezce nebo dokonce je uvedeno i jméno jiné. Mluvím třeba o námětu svého článku a ejhle, někdo je rychlejší. Proto po těchto neblahých skutečnostech považují za nutné ještě uvést: veškeré nálezy v okolí Lískovce byly pořízeny pouze povrchovým sběrem, tedy bez sond a jakéhokoliv kutání. Všechny pravěké nálezy byly odevzdány PhDr. Benešovi a PhDr. Pavlu Šebestovi. Jediné, které dnes vlastním, jsou dva úlomky pravěké keramiky a náušnice. Dále mám z této oblasti stovky střepů (jeden i s vlnovkou na okraji), které jsem po zveřejnění článku ochoten odevzdat do depozitáře okresního muzea v Chebu, ale pouze proti potvrzení a řádnému soupisu, aby se tak předešlo dalším případným nedorozuměním.
 

Asi jedinou a poslední stopu po bývalých valech je zbytek několika terénních nerovností v prostoru zahrad
Valy u Mariánských Lázní a jejich zajímavosti

      Hned v úvodu bych použil několika vět pana ing. Richarda Švandrlíka, který známé historické vazby k obci Valy publikoval v různých materiálech. Já konkrétně čerpám z Kulturního přehledu Mariánských Lázní, ročník 1982 - leden.
      Obec Valy vznikla v místech, kterým se odedávna říkalo Kynžvartský pas. Byl to uzlový bod na staré zemské cestě z Čech přes Planou do Chebu. Tato stezka měla druhou větev, vedoucí kolem kynžvartského hradu vzhůru, směrem na Teplou. Nelze jednoznačně říci, která z těchto cest je starší nebo která byla frekventovanější. Lze pouze předpokládat, že údolí v dnešních Valech, ač bažinaté, bylo asi přece jenom sjízdnější a více využívaně. Druhou cestu kolem hradu hlídala hradní posádka, která asi zároveň sloužila jako celní místo pro formany. Tím se ale dostáváme k tomu, že "průsmyk" v oblasti nynějších Valů musel takové celní místo mít také. Zmínku o tom cituji opět od pana Švandrlíka: “Stará pojmenování vůbec skrývají mnoho zajímavého. Výšina Kolo (Rad) mezi obcí a hájenkou Svoboda (Hvězda) se v tereziánském katastru uvádí jako "Zollrath" - Celní kolo. Název připomíná, že se tu vybíralo mýto.“
      K tomu bych chtěl pouze podotknout, že se asi jedná o nepřesnou identifikaci místa, protože se ona silnice s největší pravděpodobností nacházela právě mezi hájenkou Hvězda (Svoboda), ale už ne obcí Valy, ale dvorem Lískovec. Tuhle malou tvrz jsem už popisoval minule, ale pan Švandrlík ve svém popise uvádí zajímavost, která se v mém popise neobjevuje. Lískovec (Haselhof) se totiž v roce 1464 uvádí pod názvem "Hasslach".
      V roce 1618 přišla do kraje zpráva o pražské defenestraci a jakýsi oficír Niklas Globen se třemi falckými praporčíky obsadil loketský a slavkovský průsmyk i Kynžvartský pas. Nechal tu pokácet silné kmeny a postavit zátarasy přes silnici a vojenské sruby. Zda se zde odehrála nějaká bitva není známo. Víme jen, že místo držely střídavě obě strany. V roce 1642-1643 bylo v rukou císařských a v této době byly vybudovány mohutné zemní valy. Písemná zpráva z knihy výdajů Tachova uvádí: “Velmi mnoho nákladů přišlo na mušketýry a do Kynžvartu na dělání šancí od 6.7.1642 do 19.11.1642. Náklady na šance činily 70 fl. 30 kr.“ Nutno podotknout, že potok protékající dnešní obcí byl hranicí mezi tachovským majetkem a kynžvartským panstvím. Vlastní obec "Stará Šance" je poprvé uváděna k roku 1670 v souvislosti s panskou rybárnou a strážným dohlížejícím na rybolov na panství. Zpráva z roku 1678 uvádí v obci tři obydlí a v roce 1692 se zde uvádělo 37 domů. Tehdy se provádělo vojenské mapování krajiny a z této doby je zajímavý popis "Staré Šance": "Obec leží na bažinatém gruntě mezi hustými lesy s kmeny střední velikosti. Dva bažinaté potoky protékající vsí mají dřevěné mosty, pohánějí každý jeden dřevěný mlýn - jeden v obci, druhý nad obcí - a na jaře se silně rozlévají. Vpravo na lesní výšině vedle vsi jsou staré, avšak ještě použitelné zemní valy. Okolí je tu plné hlubokých příkopů a vodou vymletých koryt, která se napojují na cesty.
Lebka z kosterního nálezu v komíně      Poštovní silnice z Plzně a Stříbra přes Planou do Chebu běží kolem skrze les a přes oba potoky po kamenných mostech. Cesta přes ves je za mokra velmi bažinatá. Cesty přes les na Haselhof a Kynžvart jsou i v létě pro těžké povozy jen obtížně sjízdné, zato poštovní silnice je dobrá a po celý rok sjízdná i pro těžké povozy." Na mapkách z 18. století je obec zaznamenávána jako pevnost a poměrně mohutné valy byly odstraněny až v druhé polovině 19. století. Na katastrální mapě můžeme dokladovat, že opravdu zbytky valů jsou i zde zakresleny, a to v místech, kde se dnešní část obce Valy jmenuje ‘Na Šancích‘. Je divné, že majitelé těchto pozemků při stavbě rodinných domků ani v jednom případě neohlásili nález ani žádnou jinou zajímavost, která by pomohla situaci objasnit. Pod touto zástavbou se nachází jedině a poslední stopy po Starých Šancích. Případné nálezy se buď minuly pozornosti stavebníka a nebo byly úmyslně zatajeny kvůli možnému pozastavení stavby.
      Asi jedinou a poslední stopou po bývalých valech je zbytek několika terénních nerovností v prostoru zahrad a zahrádek směrem k potoku, které svým tvarem připomínají torzo bývalého rybníčku. Ještě jednou se vrátím k celnímu místu ve Valech (Zollrath - "celní kolo"). V podstatě se jedná o umělou navážku hlíny, která vytvořila téměř pravidelný kruh o průměru 100 až 110 metrů, po jehož obvodě vedly cesty. Navážka přesahovala místy o více jak 3m okolní bažiny a dávala záruku projetí. Uvnitř kruhu bývala posádka kontrolující pohyb v širokém okolí a díky bažinám musel každý projít kolem ní. Když uvážíme, že prostupnost horským terénem byla omezena prakticky pouze na dvě místa, a to na průchod bažinami v průsmyku u budoucích Valů a na strmé cesty kolem kynžvartského hradu, dá se předpokládat, že obě místa vznikla současně, a to přibližně v polovině 12. století z rozkazu krále. V roce 1197 se zdejší hvozdy staly předmětem sváru mezi nově vzniklým premonstrátským klášterem v Teplé a německými feudály, pány z Hohenberka, jehož obětí se stal zakladatel kláštera Hroznata.
      Celní místa sloužila k ochraně hranic a cest, při kterých se tu, jak potvrzují i místní názvy (Mautwiese, Mautbach), vybíralo mýto a clo. Clo bylo důležitým královým důchodem, tzv. regálem. Na místě celniště nad Kynžvartem postupně vyrůstal rozsáhlý hradní komplet, mimochodem se jedná o jeden z nejvýše položených českých hradů (827 m.n.m.), který ovládal žandovskou kotlinu mezi Slavkovským lesem a Českým lesem, přirozenou bránu do českého vnitrozemí. Kynžvartský pas, hlídaný "celním kolem", postupně nabýval na důležitosti a celnice se stávala "zastaralou". Vzhledem k vytíženosti a důležitosti tohoto zařízení musela zákonitě přijít modernizace, a proto pár desítek metrů západně od celnice byla vybudována nová kamenná, obranného charakteru. Kolem nové celnice byla vedena cesta v podobě té, kterou máme k dispozici dnes (jako asfaltku z Valů do Lázní Kynžvartu).
      Jestli probíhala modernizace celnic zhruba současně, pak musel být dvůr Lískovec, založený jako náhrada už nevyhovujícího celního místa, postavený už na přelomu 13. a 14. století. Fortelnost a pevnost vlastního objektu nasvědčují, že se jednalo o významný kontrolní a opěrný bod v této oblasti.
 

Dávná i nedávná, ale hlavně smutná historie

      Žulový ostroh obtékaný kateřinským potokem ve Skalné byl prokazatelně osídlený již v pravěku a sloužil snad jako kultovní místo. Později zde byla postavena rotunda, která se zakrátko přístavbou změnila v kapli. Další přístavby (strážnice a Severozápadně rohová věž) daly vznik základu malého hrádku. Vše se dokládá rokem 1200 a pravděpodobným zakladatelem byl Adalbertus Nothaft. Rozšíření a přístavby hrádku, probíhající kolem roku 1225, jsou v půdorysu téměř shodné až do dnešní doby. Ostrožna nedovolovala další zástavbu, a tak se po následující staletí majitelé potýkali s tímto problémem a řešili ho po svém.
      Postupně byly jednotlivé budovy a dvorky spojeny v jeden celek a jako poslední bylo připojeno jihozápadní nároží, které je nejvíce staticky narušeno. Dnes můžeme říci, že máme první vodní hrad v Čechách a unikátní románskou stavbu vlastně "pod jednou střechou". V roce 1596 koupili hrad a panství Trautenberkové, kteří dali v roce 1783 vystavět zámek ve slohu barokního klasicizmu a tím byl hradní areál značně rozšířen. Od poloviny 19. století je ze zámku obytná budova a vše okolo je vyžíváno pro hospodářské účely. Hrad sloužil od roku 1843 jako pivovarská sladovna. Patra hradu byla do roku 1948 obytná a zámek byl do roku 1958 v provozu jako jídelna Státních statků.
      V roce 1959 z něj byla odstraněna střecha, a to pouze z rozmaru. Vlastním fotografie, které dokladují postupné rozebírání a odvoz krovů za účelem dalšího použití. Následoval rychlý rozpad prakticky všech konstrukcí, ať trámových či klenebních. Poslední větší zřícení se zatím datuje na svátky velikonoční v roce 1988, kdy po vytrvalých deštích a nočních mrazících došlo k náhlému propadu klenby nad zámeckým průjezdem. Vlastní hrad na tom nebyl, o mnoho lépe. V průběhu posledních desetiletí byl různě využíván, a tak pro každé další využití byl upravován, přestavován, někdy i tak, že silné a těžké příčky zatěžovaly nahnilé trámy a staticky narušené konstrukce.

Častá zemětřesení původcem zkázy

      Nesmíme zapomenout, že Skalná je téměř v epicentru zemětřesení, které se zde v různém rozsahu své síly, ale zato pravidelně, zaznamenává už dlouhou dobu. Začátkem roku 1949 byla vystěhována poslední rodina, která hrad ještě obývala, a tak se urychlila zkáza i vlastního hradu. V padesátých letech byl zbořen přístavek pro schodiště v jihovýchodní části a byla ubourána nástavba nad zbytkem původní románské rotundy v severovýchodní části hradu. Díky tomu, že je hrad evidovaný jako památka I. kategorie byla v roce 1965 provedena oprava střechy hlavní budovy.
      Při této opravě došlo k odbourání veškerých komínových těles až do původních prostor. Asi při této činnosti, našli dělníci zinkovou schránku s ostatky lidského těla.
      Schránku vyrabovali a to, co se jim nehodilo, "pohřbili" do jednoho odbouraného komínového průduchu, kde jsme ostatky v sobotu 20.6.1987 nalezli. V zinkové schránce kromě lebky a dlouhých kostí byly ještě kyčelní klouby a několik travnatých smotků stočených mezi drátky, připomínající rybářské mušky, dále 2 kusy textilií (snad šátek a kapesník), jeden malý reliéf hlavy (asi Krista), ručně pletený věneček z polních rostlin a skleněná baňka o průměru 7 cm, v níž byla ozdobička z trávy. Expertýzu provedl MUDr. Emanuel Vlček DrSc., vedoucí antropologického výzkumu historických osobností a vývoje člověka Národního muzea v Praze, dne 4.9.1987.
      Vraťme se ale k opravě střechy. Byla provedena silně neodborně a šlendriánsky. Brzy začaly opadávat hřebenáče, pak tašky a nakonec nahnilý krov neunesl váhu a na různých místech se propadl. Počátkem osmdesátých let už do hradu teklo doslova ze všech stran. V této době se začal opravovat nedaleký hrad Ostroh (Seeberg), za pomoci různých tehdejších svazáků (ono to totiž nějakou oficiální hlavičku mít muselo), amatérů a zájemců.
      Zde práce probíhaly poměrně dobře a staly se na dlouhou dobu vzorem a inspirací i pro mne. Když jsem v roce 1985 poprvé uviděl Skalnou, překrásné místo celého hradního areálu, jeho přístupnost a umístění prakticky ve městě, byl jsem šokován stavem budov a postojem některých občanů. Pár lidí by docela rádo souhlasilo s je ho vymazáním z mapy, což by byl nejjednodušší způsob, jak se zbavit chátrajícího hradu.

Začátek rekonstrukce

      Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že se pokusím pro záchranu tohoto velmi cenného objektu něco udělat. Počátkem února 1986 jsem se telefonicky domluvil s tajemníkem tehdejšího MěNV, panem Jiřím Benešem a ještě týž měsíc jsme začali s provizorním nastěhováním do domku na nádvoří hradu. Došlo k několika schůzkám s představenstvem MěNV a ke konci března jsem začal s vlastními pracemi, které neznamenaly nic jiného, než neustálé vyvážení suti a třídění ještě použitelného materiálu. V dubnu jsem nově postavil a překlenul druhý (menší) mostní oblouk při vstupu do hradu, který byl úplně propadlý a v polovině května byla dostavěna hradební zídka nad těmito oblouky. Při tom všem neustále probíhalo odklízení suti, úklid všech dostupných prostor a skládek, které zde vznikly.
      Pomáhala manželka, dcera, někdy s námi přijeli známí i příbuzní, a tak bylo za tři měsíce znát hodně práce. V této době se už začali o dění na hradě zajímat i samotní občané městečka a několik z nich, převážně mladistvých, začalo chodit pravidelně na brigády. MěNV mě pověřil uzavíráním pracovních smluv s brigádníky a přesto, že byl velký nedostatek peněz, podařilo se poměrně rychle vytvořit skupinu lidí, která s menšími i většími obměnami pracovala na hradě téměř do konce celé akce. Došlo k vykácení náletových porostů, terénním úpravám, výstavbě příjezdové cesty, uzavření areálu hradbou, vyspravení kleneb. Byly upraveny po dlahy v hradě a zajištěna havarijní místa proti zřícení.

Půl milionu na opravy

      V nouzi nejvyšší jsem napsal ministru kultury žádost o finance s vysvětlujícím dopisem a bylo mi vyhověno. Pro rok 1988 bylo z fondu tehdejšího Malého televizního sázení (MATES) přiděleno na opravy celých 500 000 korun. Z těchto peněz byla obnovena střecha, kde došlo k opravě nebo částečné výměně pozednic, krokvic a hrázdění ve štítě, zhotovení nového krovu na čtvercové věži a položení dvou vrstev šindele včetně nátěru. Vstupní strana hradu byla vyspárována, hrázdění napuštěno, byla zakončena nástavba nad zbytkem románské rotundy (dnešní vstup do hradu), její zastřešení a celkový nátěr venkovních omítek. Právě v této době zjišťuje MěNV ve Skalné, že asi není něco v pořádku, neboť v době hlubokého socialismu a vlády KSČ něco funguje a to ještě k tomu dobrovolně. Mládež, místo do hospody, jde v sobotu a neděli na brigádu za "pár korun", ale hlavně na této brigádě dělá, což se o jiných akcích nedalo dost dobře říci. O tomto dění informují noviny, v krátkých šotech i chebská televize a završil Krátký film Praha, který natočil Filmový osten č. 40/89 s názvem "Kdo za to může?".

Z tajemníka brigádník

      V té době ale už bývalý tajemník pan Beneš pracuje na ONV v Chebu a stává se z něj jeden z nejvýkonnějších brigádníků na hradě, a to až do doby úplného zastavení prací. MěNV v novém složení však na publicitu kolem dění na hradě reaguje silně ješitně a nachází sebemenší záminky pro zastavení prací. Dochází i k odpojení elektřiny, kterou jsem, sice v rozporu s předpisy, zapojil provizorně tak, aby se alespoň přes víkend dalo dělat. Přicházela další a další nesmyslná nařízení, vyjádření, zastavování a zase povolování prací.
Pohled na opravené průčelí hradu      Dokonce mi bylo i jednou vyhrožováno, že pokud nebudu respektovat přání MěNV, pak proti mně použijí těch nejpřísnějších a nejtvrdších prostředků. Je jisté, že tak, jak jsem spolupráci s MěNV nechválil už dříve, tak po těchto zkušenostech jsem již musel, i přes vzniklé problémy, jít vyloženě proti jejich nařízením a snažit se co nejrychleji dodělat alespoň to nejnutnější, aby hrad nespadl. Mluvím naprosto vážně. Odborníci se shodují v tom, že kdyby záchranná údržba v rozsahu, v jakém jsme ji provedli, nebyla udělána, tak je hrad dneska minimálně ze dvou třetin ruinou.

I opakovaná žádost o finance vyslyšena

      Dne 11.5.1989 žádám opakovaně ministerstvo kultury o další peníze a dostávám příděl ve výši 200 000 korun, ale práce jsou znovu zastaveny. Přes zákaz pokračujeme dál a mně nezbývá nic jiného, než poslat stížnost na jednání a postoj MěNV ve Skalné ministru kultury. Na základě této stížnosti přijela dne 8.11.1989 kontrola z M. K. ČSSR, SÚPPOP Praha a OK ZpčKNV Plzeň. Po jednání v budově MěNV jsme se odebrali na staveniště ke kontrole a cestou si mě vzal stranou pracovník M. K. a šeptem mi sdělil asi to, že nám drží palce, aby jsme vydrželi co nejdéle, ale že není v jeho moci změnit postoj těch ...‚ co N.V. ve Skalné řídí.
      Znělo to sice lichotivě, ale nám to vůbec nepomohlo. Mezitím se případem zabývala Československá televize Praha, která po několik měsíců situaci monitorovala a když zjistila, jak velký Absurditán v tak malém Kocourkově vládne, natočili kritický pořad pod názvem "Příběh bez konce...!" Tehdy byl určen pro pořad SONDY, ale na svoji dobu byl natolik kritický, že ho komunistická cenzura vůbec nepustila. Byl odvysílán až 14.12.1989 ve večerních hodinách a přesto, že ukazoval pouhý zlomek našich problémů, měl mezi diváky obrovský úspěch. Dokonce se našlo mnoho kolektivů, skupin i jednotlivců, kteří nabízeli např. uspořádání koncertu s tím, že výtěžek připadne na opravy, dále brigády zdarma nebo přímou finanční pomoc, hlavně aby se práce nezastavily.
      Mohl bych dlouho citovat zápisy z návštěvní knihy, založené ke dni otevřených dveří dne 8.4.1989, kdy hrad navštívilo téměř 400 lidí, z dopisů nejen z celé ČSSR, ale i tehdejší NSR a NDR. Nevím, proč téměř všem cizím lidem připadalo naše konání dobré, prospěšné, záslužné, úctyhodné a na druhé straně lidé, kterých se záležitost dotýkala přímo a bezprostředně, dokázali svojí ješitností, nadutostí a zaslepeností poničit a podupat nejenom lidskou snahu něco dokázat, ale i vzácnou kulturní památku ve svém vlastním městě. Dne 30.9.1989 je poslední zápis ve stavebním deníku: “Úklid hradu, příprava na předání MěNV, definitivně nám zarazili práce..."
      Potom nám vzali míchačku a vyžádali si klíče od domečku. To vše v průběhu října 1989. Protože bydlím ve Velké Hleďsebi a do Skalné je to 40 km, pak jsem za více jak čtyři a půl roku najezdil přes 20 000 km jenom proto, abych mohl každý víkend a dovolenou odmakat denně 10-15 hodin. Pod slovem dovolená si moje rodina vždycky představila práci a zase práci na hradě. Když se konečně podařilo Národnímu výboru ve Skalné nás vyštípat, prohlásil jeden přední pracovník přímo mně do očí, že prý nám Národní výbor platil víkendy ve Skalné už dost dlouho.

Převrat nepřinesl nový pohled na věc

      Přišel listopad 1989 a pádem komunistické vlády jsem předpokládal, že se začne záležitost s opravou hradu řešit jinak, z jiného úhlu a nadhledu, že se alespoň pořídí nátěr střechy, který měl být od nového pokrytí do dneška proveden už dvakrát. Nebyl - a tak se životnost námi opravené střechy zkracuje minimálně o 70 procent. Pro představu u přehled financí a jejich zdrojů: z prostředků MATESa celkem 700 000 korun (uvolněno na moji žádost pro financování prací); odbor kultury ONV Cheb celkem 144 000 korun; MěNV Skalná ze svých prostředků celkem 470 000 korun. Celkem se jednalo o částku 1 314 000 korun.
      Všechny tyto prostředky byly prostavěny a pozorný čtenář si určitě povšimne změn, které vedly k cílené záchraně hradu, jak je dokumentuji na přiložených fotografiích. Chci upozornit, že tohle velmi zkrácené povídání nemůže vůbec vystihnout skutečnou situaci, která v té době byla a všechno umořovala už v základech, ale přes veškeré skřípání a zákazy se dal kus dobré práce udělat. Teď sice máme demokracii, ale ten hrad za to nemůže. Ono se totiž od našeho nedobrovolného odchodu a zákazu prací nic nového v souvislosti s jeho záchranou nestalo. Vlastně stalo - chátrá dál, ale dneska už demokraticky.
Zdeněk Buchtele
 

Povídání o zaniklé vesnici Vranov na Loketsku

      Mezi obcemi Podstrání a Rovná ve Slavkovském lese stávala vesnice Vranov (766 m.n.m.). První písemná zpráva o ní pochází z roku 1246 a zmiňuje se o kostelu ve Vranově, další z roku 1295 uvádí, že Vranov s hradem získali lénem Kynžvartští, 1350 je v držení Leuchtenberků. Severně od vsi stával hrádek Plikenštejn, který byl svojí existencí vždycky spojován s Vranovem. Byla to drobná dřevěná stavba využívající strmé skalisko jako přirozenou ochranu před nepřítelem.
      Roku 1389 označuje Humprecht z Kynžvartu hrad Plikenštejn za opuštěný. Při likvidaci lenní soustavy na Loketsku získali Vranov sokolovští Nostitzové. Po třicetileté válce žilo v obci 35 hospodářů se svými rodinami a čeledí, v polovině 18. století bylo o jednoho více, tedy 36 hospodářů. V této době byl kostel povýšen na farní a uvádí se, že se Vranov stává chovnou rybí oblastí. Koncem 18. století měla obec přes 60 domů, roku 1847 už 73 domů a v této době patřila v oblasti mezi největší vesnice. Vykazovala i největší katastrální rozlohu (1577 ha).
      Domy byly většinou dřevěné nebo hrázděné, často se zděným přízemím. Pošta a hasičský spolek byly zřízeny koncem 19. století a v této době měl Vranov 82 domů a 458 obyvatel. Po druhé světové válce došlo k odsunu obyvatel německé národnosti nejen z Vranova, ale z celého pohraničí a téměř prázdné vesnice se už nepodařilo znovu zalidnit. Rozhodnutím vlády z roku 1948 byla oblast prohlášena za důležitou v obraně státu a byl zřízen vojenský újezd Prameny. Prázdné a vyrabované vesnice včetně Vranova posloužily armádě jako cvičiště a ostré střelnice. Vojenský újezd byl zrušen v roce 1954.
      Ale i po zrušení je oblast nadále využívána armádou pro výcvik a právě v bývalém Vranově nacházíme krutou ukázku morbidnosti minulých desetiletí. Vranovský kostel i se hřbitovem byl zlikvidován v roce 1956 a za pár let nato dal jistý oficír naší lidově demokratické armády rozkaz, aby posádka zakopala svůj tank právě na tomto hřbitově. Rozkaz byl splněn a my dodnes nacházíme lidské kosti, trčící ze stěn okopu a nechápeme, proč k tomu vůbec mohlo dojít.
      V roce 1994 jsem v navážce černé skládky u zanikajícího rybníčku ve Vranově našel horní část sloupových božích muk a myslím si, že to byla otázka pouhých několika dní, aby památka zmizela úplně. Sloup jsem vyprostil, odvezl domů, důkladně očistila začal pátráni po jeho podstavci, které trvalo téměř dva roky. Při jeho vykopávání se našlo torzo zinkových dvířek, které přesně pasují do otvoru pro obrázek v horní části sloupu. Tak se potvrdilo, že podstavec a dříve na jiném místě nalezený sloup k sobě opravdu patří. Boží muka jsou zrestaurována a připravena k převozu a k osazení na nové, snad už trvalé místo.
      Nakonec jedna zajímavost, která však není ověřena, přesto ale přímý účastník při bourání kostela ve Vranově tvrdí, že na kamenném obložení kostelních dveří byl vy tesán letopočet LM, což by znamenalo rok 950.
Zdeněk Buchtele
 

První písemná zmínka o Manském dvoře

      Historické území Chebska a Ašska bylo původně slovanské. Od 11. století jej kolonizovali Němci a od 12. století tyto kraje ovládla štaufská dynastie. V roce 1322 je získal jako léno Jan Lucemburský, ale definitivní součástí Českého království se staly až v roce 1721. V roce 1773 bylo Chebsko a Ašsko přičleněno pod správu Loketska. Jde tedy o velmi rozdílné regiony. jejichž specifikum zdůrazňovala často hraniční poloha z toho vyplývající správní vývoj, především manské zřízení na Loketsku a Tachovsku.
      Oblast kolem Žandova se v listině z roku 1086 o hranicích pražského biskupství uvádí pod různými obměnami slova Tugost. Lze proto soudit, že se nejedná o jméno slovanského nebo jiného kmene, ale o název nové pohraniční knížecí hradové oblasti. Teprve později se na tomto území objevují Chodové, jejichž původ není dosud objasněn. V té době vzniká řada statků, tvrzišť, vesnic i vesniček. Stavějí se i nové kláštery, neboť na celém Plzeňsku byl dostatek volné půdy v rukou knížete, který ji také vydatně použil ke svým záměrům a začíná odměňovat své družiníky půdou a lidmi. Vzniká tak nová třída - šlechta.
      V 11. a 12. století se situace začala měnit, neboť i menší statek svým výnosem postačoval k výživě feudála. Panovník proto odměňuje své družiníky tzv. výsluhou, která však zůstává stále vlastnictvím panovníka. Ten ji mohl kdykoliv odejmout. Pokud tak neučinil, a ani potomkům družiníka výsluhu nevzal, stala se půda dědičnou se začaly tvořit rozsáhlé šlechtické statky nejen na půdě darované, ale i na půdě neosázené, kterou feudál případně kolonizoval ve druhé polovině 12. a ve 13. století. Na dnešním Tepelsku, tehdy strategicky velmi důležitém místě (bylá zde zemská "brána" do Chebska) založil Hroznata roku 1197 premonstrátský klášter v Teplé a odkázal mu 58 vesnic. Jenom pro doplnění - o tři roky později založil ženský klášter v Chotěšově, jemuž odkázal 22 vesnic. To všechno představovalo majetek, jaký neměl v tehdejší feudální držbě obdoby. Kynžvartsko a Žandovsko velmi úzce cítilo dění u svých sousedů na Tepelsku a muselo reagovat.
Detail unikátní hrázděnky Manského dvora      V kynžvartském a žandovském průsmyku vznikla opevněná sídla, střežící cesty do vnitrozemí a chránící hranici. Vznikly i celnice vybírající mýto, které bylo důležitým panovníkovým duchodem, tzv. regálem. Kynžvartská celnice se postupným opevňováním a získáváním na důležitosti stala hrádkem, a poté významným královským hradem. Hrad v Úbočí je sice poprvé uváděn roku 1360, a to v souvislosti se vznikem obce, ale vznik samotné tvrze (hrádku) lze vytušit už v druhé polovině 12. století, stejně tak i vznik Manského dvora. Místo, na kterém byl dvůr postaven, je prokazatelně propojeno se strážní soustavou 12. a 13. století a plně odpovídá ve své době nárokům na opevnění. Kamenný dvorec, obehnaný hlubokým příkopem naplněným vodou a valem v severozápadní. Části, byl zárukou, že spolu s nedalekou tvrzí Úbočí bude široce otevřené údolí bezpečně ochráněno.
      Příkop kolem - Manského dvora je dodnes zachován v délce více jak 900 metrů a hloubce až kolem 25 metrů. Byla zde využita přírodní roklina, místy uměle upravená a zavodněná, což posloužilo k pozdějšímu vybudování soustavy rybníků. První písemná zmínka o Manském dvoře (Lehennhofu) pochází z roku 1242, kdy byl na dvoře uváděn jistý Konrád z Hohenbergu, který ho vlastnil do roku 1249. Z toho lze usoudit, že dvůr ztratil téměř po sto letech svůj význam jako strážní místo (zřejmě díky dokonalejšímu systému opevnění tvrze v Úbočí) a začal se používat jako léno. Na tomto místě mi dovolte malé odbočení a vysvětlení, co to vlastně léno bylo: léno = ve středověku pozemky, výsady, věci propůjčené podle zvláštních pravidel (lenní právo Lenním pánem byl, král a uživatel se nazýval vazal, man nebo leník.
      Léno bylo propůjčeno za slib věrnosti a pomoci v případné válce, původně bylo dočasné, později dědičné. Lenní systém, jako základ feudální ekonomiky, byl od straněn ve většině evropských zemí v první polovině 19. století. Ale teď už zpět k Manskému dvoru. V publikaci od K. Kuči - Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na str. 732 čteme: "Manský dvůr - 2 km SSZ, při potoku vytékajícím z Černého rybníka - velký chebský hrázděný dvorec, adaptovaný na vilu, patrně původní valy opevnění."
Situační nákres Manského dvora kolem roku 1700, v jihozápadním rohu dvora byl původní vjezd      Berní rula uvádí k roku 1654 celkem 4 zaměstnance na Manském dvoře, který v té době patřil k panství Kynžvart. V průběhu staletí se okolí dvora měnilo. Vznikaly vesnice, tvrze, osady i samo ty. Zároveň však jiné zanikaly nebo z ne zcela zpustlých vznikaly nové. To vše bylo pevně svázáno s politickým a hospodářským děním v oblasti. Samotný Manský dvůr se samozřejmě situaci, která právě byla, vždy podrobil. Tak se ze základní kamenné stavby stal v průběhu staletí uzavřený, téměř čtvercový dvorec. Ve třicátých letech našeho století dostal dvůr krásnou parkovou úpravu, různé terasy, schodiště, zahradní altán, překrásné rybníky citlivě zapojené do krajiny. Mimo areál dvora byla postavena vila pro správce.
      Vypukla druhá světová válka a majitel, který dvůr vlastnil od konce 19. století, byl "odsunut". Novým majitelem se stal Konrád Henlein, zakladatel sudetoněmecké strany, v roce 1938 župní vedoucí v tzv. Sudetech. V roce 1945 byl zatčen a ve vězení spáchal sebevraždu.
Manský dvůr po přestavbě Konrádem Henleinem      V době působení Konráda Henleina na Manském dvoře došlo k razantním stavebním úpravám. Zhruba 22 metrů severně od stávající hrázděné budovy nechal Henlein postavit druhou v témže stylu, pouze o něco menší. Obě hrázděnky byly na východní straně propojeny příčnou budovou hospodářského charakteru s průjezdem. Tím vznikl nový, architektonicky krásný dvůr. Ve staré části dvora, u původní obytné budovy, došlo k propojení obytné části se stodolou v jihozápadní části areálu, a tím byl zrušen původní vjezd do starého dvora.
      Zajímavé je však položit si otázku, jak vlastně Konrád Henlein, původně učitel tělocviku z Aše ke statku přišel. Konrád Henlein byl vůdcem německé sudetské strany SdP (Sudetendeutsche Partei). Tato strana od roku 1933, kdy přišel v Německu k moci Hitler, zorganizovala politickým nátlakem většinu německého obyvatelstva tak, že vlivem dalších politických akcí proti bývalé ČSR došlo v říjnu 1938 k odtržení pohraničních území od republiky a k jeho připojení k Třetí říši. Po zřízení tzv. sudetoněmecké župy byl jako vůdce a župní správce jmenován Hitlerem Konrád Henlein, který měl své sídlo v Liberci.
      Do Liberce Henlein přesídlil a zabral pro svou rodinu nejluxusnější vilu jednoho velkoobchodníka s textilem a sklem, židovského původu. Stála na překrásném svahu nad údolní přehradou. Po roce 1945 v ní bylo zřízeno muzeum nacistického barbarství. Ale aby byl Henlein náležitě odměněn za svou politickou činnost, a aby měl i své letní sídlo - a také proto, že to Hitlera nic nestálo - daroval Henleinovi Manský dvůr. Henlein sice na tomto statku sám nikdy nehospodařil, ale za druhé světové války tu bydlela jeho manželka se třemi syny, a aby se jí lépe hospodařilo, měla k ruce skupinu francouzských zajatců, kteří se o statek starali až do konce války.
      Po válce se na Manský dvůr opět vrací původní majitelé a vůbec netuší, že za tři roky ho budou znovu opouštět na víc jak čtyřicet let. Na dvoře se zatím usadilo socialistické zemědělství a hospodařilo, jak se dalo. Snad jenom náhodou se nám Manský dvůr dochoval ve své podobě, i když v zoufalém stavu. Po roce 1989 se opět vrací bývalý majitel do polorozpadlého objektu se záměrem využít ho pro veřejnost. Studie, kterou vypracoval ing. arch. Luděk Vystyd, zde počítá se zřízením hotelu s restaurací, rychlým občerstvením, penzióny, Fit klubem, tělocvičnou, muzeem motocyklů, hotelovými garážemi, atd. To vše při využití stávajících budov.
      Držíme palce a hlavně si přejeme, aby nám staronového majitele už nikdo ne vyháněl. Přiložená tabulka dokládá čilý ruch kolem feudálních sídel v západočeském kraji. Plánek Manského dvora orientačně přibližuje stavební dispozici ve středověku a druhý nákres ukazuje dvůr po přístavbě druhého hrázděného stavení Konrádem Henleinem.
Zdeněk Buchtele, Jan Růžička
Částečně čerpáno z listu Hamelika, ročník 8 číslo 93, "Henleinův statek - str. 190.


Předehrou vzniku Františkových Lázní byla revoluce

      Předehrou ke vzniku tohoto lázeňského místa byla originální revoluce. Stará zřídla tohoto místa se nalézala na území města Chebu, který se však o tuto vymoženost nestaral. Chebští byli sice již častěji na to upozorňováni, jaký znamenitý poklad jim v těchto místech příroda uštědřila, avšak ve své zabedněnosti na toto upozornění nedbali. Tu se konečně odhodlala sama zemská vláda z podnětu městského fyzika dr. Adlera, že se ujme tohoto zanedbaného přírodního pokladu.
      Až dosud odnášely chebské ženy nehospodárným způsobem kyselku ve džbánech a kamenných lahvích a prodávaly ji jako osvěžující prostředek na chebském trhu. Tu přišlo roku 1791 na řízení, že má být kyselkový pramen otýněn, opatřen dvěma odpadními rourami a nad ním má být zřízen altán, uzavřený mříží. Voda odtud směla být odebírána jen z odpadu a nikoli přímo z pramene, aby se tak zamezilo plýtvání. Tato neslýchaná novota Chebáky nesmírně pobouřila. Byl podán rekurs k vyšším místům, avšak byl zcela rozumně odmítnut. Na to následovalo velké vzbouření, které podněcovaly hlavně prodavačky chebské kyselky.
      Dne 18. srpna 1791 v pravé poledne udeřila žena zedníka Petra Schacka v ulicích poplachem na buben a ze všech stran se hrnuly ženy ozbrojené rýči, vidlemi, sekerami a pilami a Mlýnskou ulicí táhly jeden oddíl po vojensku sešikovaný směrem k obci Schlada, kdežto druhý oddíl se shromáždil ve Školní a Lodní ulici. Třetí oddíl, vedený jednou ševcovou a jednou knihařkou, táhl pod praporem z prostěradla za rachotu bubnů a píšťal přes náměstí, přímo kolem vojenské a policejní stráže. V úvozu pod popravištěm se tyto tři oddíly spojily a tam slavnou přísahou prohlásily, že bude státi jedna ke druhé za každých okolností. Na to vytáhl ten voj k prameni, kde právě pracoval jakýsi tesařský tovaryš. Tomu nařídily chebské amazonky, aby přeřezal dřevěné sloupy altánu nad pramenem. Hlukem přiváben přispěchal inspektor lázní Kriegelstein a pokusil se ženy přivést k rozumu.
      Jedna ze zástupu mu hodila na hlavu velkou sklenici. Tento útok a výhrůžky žen přinutily Kriegelsteina k útěku, načež rozběsněné ženy v krátké době úplně rozmetaly altán, mříže a veškerá ochranná opatření pramene.
      Tímto úspěchem opita táhla armáda chebských bojovnic za jásavých pokřiků pod svým praporem zpět do Chebu, kde své vítězství po několik dní při hudbě oslavovaly. Mezitím, co se ještě chebští měšťané a jejich "ušlechtilejší" polovice radovali ze svého vítězství, objevila se ve městě vyšetřující komise, vyslaná sem na podnět městského fyzika dr. Adlera. Vyšetřující komise musela však opět odejít, neboť vítězstvím zpití Chebané zmařili každé jednání.
Z listu "Plzeňsko"‚ číslo 3, ročník 13, rok 1931 vybral Zdeněk Buchtele
 

Podlesí – objev ostrožny se stopami osídlení

      Asi 400 m východně od kapličky v Podlesí (Markusgrün – Markartov) vybíhá z příkrého svahu nápadná ostrožna. Její severní strana je od okolního terénu oddělena hlubokým příkopem, vzniklým stejně tak jako ostatní příkopy v blízkosti ostrožny – hornickou činností. Příkop je na severozápadní straně přerušený cestou od severu, za níž v náznaku pokračuje. A napojuje se na silnici Podlesí - Kňafák.
      Z křižovatky jižně pokračující cesta je spíše pro pěší a obtáčí ostrožnu téměř ze tří čtvrtin jejího obvodu. V určitých úsecích se zdá, že byla vybudována v příkopu, kterým byla ostrožna chráněna. Vnitřní prostor ostrožny je znatelně dělený na dvě části, a jak je patrno z orientačního nákresu, je zde několik terénních nerovností, možná po srubech. Vše je porostlé smrky ve stáří 50 - 80 let. Délka ostrožny v ose sever - jih je přibližně 70 metrů, šířka 15 - 20 metrů.
      Vzhledem k tomu, že místo už při prvním pohledu naznačuje množnost dávného osídlení, zaujalo "hledače pokladů", po nichž tu ještě dnes nacházíme stopy.
      Necelých 50 metrů východně od ostrožny teče vodou bohatý potůček, pramenící několik set metrů severovýchodně odtud, v bažinách. Jeho voda byla rozváděna dodnes v terénu znatelnými třemi přivaděči a směrována k ostrožně, kde snad plnila příkop kolem ní a později mohla být využívána při rozsáhlé důlní činnosti v této oblasti. Je faktem, že celá oblast kolem ostrožny je dokonale přetěžena a doslova "rozvrtána" při těžbě cínu, ale pouze popisovaná ostrožna byla důlní činnosti ušetřena. A tento fakt v nových souvislostech hodně znamená.
      Na staré mapě Umgebung von Marienbad, Berlin 1941, měřítko 50 000, se k popisované lokalitě vztahuje název Steinraths Berg – snad je myšlen sousední vrch, česky nazývaný Kamenná hora.
      Prozkoumáno v březnu 1999, popsáno 22. července 1999.



 

"KEMPE" - zajímavá lokalita - území "nikoho"

      Mezi obcemi Velká Hleďsebe, Hamrníky a Drmoul se nachází zajímavé území, které vlastně nikdy nikomu nepatřilo. Jedná se o zhruba trojúhelníkový prostor na severu o délce asi 1200 metrů, na jihovýchodě 900 metrů a na jihozápadě je klikatá hranice, která měří přibližně 1450 metrů. Většina tohoto území je porostlá smrkovým lesem a nesla název "Kempe".
      Severní hranice běží zhruba ve směru západ-východ po toku Mýtního potoka (Mautbach), dále po jižním okraji Růžového rybníka, velkého Knížecího rybníka (dř. Mautteich), kde se stáčí severovýchodně asi 100 metrů po jeho hrázi, pak odbočuje východně po hrázi Ostrovního rybníka, stáčí se po ní opět na severovýchod a po necelých sto metrech pokračuje východním směrem po odtoku z rybníka, směrem k Hamrníkům. Tato hranice byla velmi významná. Oddělovala nově panství tachovské od panství kynžvartského. Původní hranici mezi těmito panstvími tvořil Kosí potok v obci Šance. Mezi obce Velká Hleďsebe a Drmoul byla hranice posunuta v roce 1623, kdy byly obce Velká a Malá Hleďsebe zastaveny bratřím Metternichům. Hraničnímu potoku se začalo říkat Mýtní potok, kde se mýto opravdu vybíralo.
      Hranice v jihovýchodní části prostoru "K e m p e" s menšími odchylkami prakticky sleduje historickou stezku vedoucí od Drmoulu na Hamrnický dvůr, na Křemenný mlýn (Kieselmühle) a Křemenný, poplužní dvůr (Kieselhof) ve Velké Hleďsebi. Hranice tu oddělovala panství kláštera Teplá (východně) od panství Kynžvartu (severně) a od panství Tachov (jihozápadně). Jihozápadní klikatá hranice odděluje obec Drmoul od prostoru "K e m p e" a v podstatě kopíruje úseky starých cest, kterých zde bylo díky bažinatému terénu více.
      Autokemping, v severozápadní části lokality nemá s názvem lokality nic společného. Vznikl až v roce 1964 a údajně byl vybudován na pozemcích, patřících k Drmoulu. To se dá potvrdit jen z části, protože díl tohoto rekreačního zařízení se nachází právě v prostoru území "K e m p e", tedy v území dříve "nikoho". Samotný vznik názvu "KEMPE, KAMPE, KAMPFE" lze odvodit od slova Kampf = boj nebo Kämpfer =bojovník atd. Když si uvědomíme důležitost popisovaného místa, které ve své době plnilo funkci ochrany tří důležitých hranic, tedy "trojmezí", kde se vybíralo i mýto, pak zde můžeme připustit i možnost různých bitek a šarvátek.
      V jihovýchodní části území "Kempe" je rybník, založený před 2. světovou válkou, s dnešním názvem Vohradský, nebo také Podhradský, což jen podtrhuje strategickou důležitost tohoto místa. Hráz tohoto rybníku se na své západní straně stáčí téměř v pravém úhlu k severu (zde je přerušena potokem z přepadních vod z rybníku); a pokračuje valem v délce asi 120 metrů. Výška tohoto valu či "hráze" je kolem 120 cm a šířka u paty kolem tří až čtyř metrů. Tato "hráz" byla založena dávno, mnohem dříve než samotný Vohradský rybník. Při představě, že by šlo o hráz rybníku, pak při jeho napuštění by muselo dojít k zaplavení neuvěřitelně velkého okolního území, což při přímé konfrontaci na místě musíme posoudit jako hloupost, a při představě, že by se napustil jen tolik, aby byl opravdu rybníkem, pak je jeho hráz nesmyslně vysoká a dlouhá. Že by se jednalo o nějaký obranný val, chráněný částečně vodou?
      Po hrázi Knížecího rybníku vedla stezka a pokračovala dál po vysokém valu v prostoru "Kempe" směrem k Drmoulu a Malé Hleďsebi. Severně od valu, dnes v nově založeném rybníku, nacházíme kruhový ostrůvek o průměru asi 14 metrů, který byl původně v bažinatém prostředí a tvořil možná tvrziště, kterých se v našem regionu našlo v posledních letech více. Po zaplavení bažin okolo, zhruba v padesátých letech 20. století, zůstala jeho kruhová část nad hladinou nově vzniklého rybníku. V téže době se sem posouvají katastrální hranice města Mariánské Lázně, které se stává novým majitelem historického majetku Velké a Malé Hleďsebe – hleďsebských rybníků. Tím se hranice původního území "Kempe" narušila a změnila, ale ani dodnes není upřesněno, komu který díl náleží.
      Průzkum v letech 1997 – 2000 provedl Zdeněk Buchtele, popsáno 15.června 2000.


Val, navazující na hráz Mýtního, Knížecího rybníka

Ostrůvek vznilý zaplavením okolí a vznikem nového rybníku po roce 1950

Týž ostrůvek z pohledu od jihovýchodu. Vše fotografováno v lednu r. 2000

Val, nebo hráz dlouhá více jak 120 metrů, severně od Ohradského rybníka

Pohled na stejnou  hráz (val) od severu

Val, navazující na hráz Mýtního rybníka - pohled od jihu. Foto v lednu r. 2000
 

Vojenské ležení z třicetileté války a tábor R.A.D. u obce PRAMENY

      Při terénním průzkumu prostoru bývalého německého pracovního tábora pocházejícího z období druhé světové války, jsem nalezl zbytky klasického vojenského ležení z třicetileté války, jakých je v našem okolí známo už více.
      Poloha místa: Vyjíždíme z obce Prameny směrem na Čistou (Litrbachy) a hned za obcí se dáme vlevo, po špatné a neudržované cestě vedoucí v mírném stoupání k lesu. (Dále pokračuje k hájovně Rinnel a Mýtnímu rybníku). Při vjezdu do lesa, asi po padesáti metrech , odbočíme vpravo do lesního smrkového porostu stáří většinou kol padesáti let. V severozápadní části tohoto rozcestí jsou zbytky vojenského ležení z třicetileté války.
      Popis ležení: Jedná se o 13 málo znatelných valů v délce 20 metrů, svou delší osou západ - východ. Šířka u paty se pohybuje kolem jednoho metru a jednotlivé rozestupy jsou 130 - 160 cm.
      Rozměry této první části ležení jsou 29 x 20 metrů. Dále k západu, asi po pěti metrové proluce pokračují další valy v téměř stejné podobě, v délce také kolem dvaceti metrů, pak následuje další příčná proluka a opět valy dlouhé kolem dvaceti metrů. Čím více k západu, tím se počet řad valů snižuje, protože cesta vedoucí k Mýtskému rybníku byla v novější trase budovaná právě přes část tohoto ležení. (Viz: přiložený nákres).
      Zdá se, že ležení bylo podstatně větší, ale z jižní strany bylo "odkrojeno" novější trasou cesty a ze severní strany z části zastavěno budovami německého pracovního tábora.
      Nálezy: část koňské podkovy, volská podkova, záběrový šroub do podkovy.
      Popis pracovního tábora (R.A.D.): Pracovní tábor se skládal z několika budov a zákopového opevnění. Dobrá přístupnost a strategická poloha místa vlastně sloužila vojsku už od první poloviny 17. století až do roku 1945, kdy byl tábor obsazen Američany, poté vypálen a srovnán se zemí. Přibližné rozmístění budov je znázorněno na plánku.
      Nálezy: Několik desítek let je bývalý pracovní tábor doslova obracen naruby různými "zlatokopy" kteří hledají a sbírají vše, co se týká druhé světové války. Celý prostor je dokonale "rozvrtán" a jsou zde i jámy, ve kterých najdeme plynové masky, kanystry a různé předměty, které sběratele nezajímaly. Máme ale zprávy o tom, že se zde našlo velké množství zbraní a munice a tak, i když je tábor dokonale prohledán a vyrabován, se nám jednoduchým povrchovým sběrem podařilo během krátké doby značný arzenál zbraní a munice (červen 2000). Jednalo se o torza s hloubkovou korozí, střelby neschopné, ale sběratele by nálezy jistě potěšily. Tak např. 2 ks. Mauser vz. 24, 1 ks puška Lebel ráže 8 mm, cvičná vojenská vzduchovka, 2x výmetnice pro pancéřovou pěst, bodák, část uzávěru Mannlicher M 91, uzávěr pušky Mosin r.v. 1891- 1907, asi 500 nábojů (naprostý šrot) Mosin, několik nábojů Lebel, Mauser, pouzdra bodáků Lebel, ramení opěrky z různých typů pušek, německé helmy, 1 ks helma USA, atd. Většina nálezů (mimo nábojů) prošla ohněm. Dále byly nalezeny 3 ks identifikačních známek, z toho 2 kompletní, z jedné zbyla čtvrtina a je na nich vyraženo: M 224, RAD 3/121/ 854 , RAD 3/121/ 813 , na třetí neúplné známce bylo: RAD 3/121/ 835.
Popsal 18. června r. 2000, popsal Zdeněk Buchtele.




Náboje MOSIN - úplně zničené - šrot

Německé helmy, USA helma, vý,etnice, pancéřové pěsti, aj.

Mauser vz. 24 a část pušky Lebel M 1886 - 1893, aj.

Takto vypadal nalezený vojenský materiál

Identifikační známky popsané v textu

Vojenský materiál po očištění a základním zakonzervování
 

Objev vojenského ležení - ŠANCÍ - z třicetileté války v lese u Horních Lazů

      Popis místa: Vojenské ležení bylo objeveno panem Miroslavem Kozákem z Kladské. Rozkládá se na obdélníkové ploše o rozměrech cca. 60 x 25 metrů, delší osou je situováno přibližně ve směru západ - východ a mírně se svažuje k severu. Celá plocha "šancí" je vyčištěna od všude přítomných balvanů, které byly navaleny převážně ze svahu na severní stranu za příkop, kterým bylo ležení obehnané. Les, ve kterém se nachází je porostlý smrky značného stáří - odhaduji 80 - 120 let.
      Popis ležení: Jedná se o celkem deset valů v délkách kolem 25 metrů. Vzdálenosti mezi vrcholky jednotlivých valů jsou 4 metry a vzdálenost vrcholků okrajových valů od kolem probíhajícího příkopu je 3 metry. Vše je jen velmi málo v terénu "čitelné" a tak jsem musel celý prostor prohlédnout obzvlášť pečlivě. Asi 10 metrů severně od ležení je místo po milíři a jižně, mezi lesní cestou a příkopem ležení je druhý. Oba mají v průměru 12 metrů - viz orientační plánek ležení.
      Nálezy z místa: Několik starých kovaných hřebíků, zbytek koňské podkovy, volská podkova a udidla.
Napsal zaměřil a nakreslil 20. 6. 2000 Zdeněk Buchtele.



 

Staré šance nad kynžvartským hradem
Vojenské ležení přímo v lokalitě Starých šancí.

      Poloha místa: Lokalita Starých šancí se nachází asi 300 metrů severovýchodně od zřícenin kynžvartského hradu (824 m), který převyšuje zhruba o 50 metrů. Nad velkou dělovou baštou je vyvýšenina, nejvyšší vrcholek "Šancí", kóta 874 m. Odtud, asi 60 metrů severně, nacházíme při levé straně cesty zbytky vojenského ležení a celý prostor je po své západní straně chráněný mohutným valem v délce více jak 300 metrů. Z vnější strany dosahuje výška valu dodnes až 5 metrů, z vnitřní strany maximálně 3 metry a po celé své délce je val opatřen prohlubněmi, "zářezy", ve kterých byla umístěna děla (Je jich více jak čtyřicet). Podél valu z vnitřní strany je příkop, vzniklý odebráním zeminy na výstavbu valu, široký kolem osmi metrů a hluboký cca 1 metr. Vše je porostlé smrkovým lesem stáří kolem sta let, vyjma prostoru samotného ležení, kde není lesní porost starší padesáti let.
      Popis ležení - Šancí: Postupujeme-li od kóty 874 m., asi 60 metrů severně, najdeme tři příčné, výrazné valy v délce kol. třinácti metrů a s rozestupy vrcholků dva a půl metru. Pak následuje obdélníkový prostor o rozměrech 13 x 20 metrů, s naprosto rovným povrchem. Dál jen velmi těžko nacházíme stopy po dalších pěti valech na které navazují čtyři valy dobře v terénu znatelné. Pak je tu další rovný prostor bez valů, o rozměru 13 x 7 metrů. To vše je obehnáno příkopem, asi 1 metr širokým, který od sebe odděluje i jednotlivé vnitřní sektory. Ze západní a severní strany je znatelný val. Celkové rozměry ležení včetně příkopu jsou cca 15 x 60 metrů.
      Nálezy: Ve spodní, základní jílové vrstvě byl nalezen nůž dlouhý 27 cm, kované hřeby, kovový plochý, zužující se předmět neznámého použití a jakási tvarovaná páka, připomínající páku pro doutnák na mušketě.
Zaměřil, nakreslil a popsal 24. 6. 2000 Zdeněk Buchtele



 

Lokalizace a zaměření valu u "Trojhranu"

      Poloha místa. Val je nasypán do tvaru téměř pravidelného čtverce, o rozměrech zhruba 60 x 60 metrů a leží asi 150 metrů SSZ od rozcestí TROJHRAN, v nadmořské výšce 826 m. Rozcestí TROJHRAN nalezneme asi 1200 metrů severně od Mýtského rybníka. Cesta odbočující z Trojhranu vlevo, západním směrem, nás přivádí k zanikající "Bílé hájovně" a pokračuje dál ke spojnici Kladská - Horní Lazy. Cesta pokračující z Trojhranu severovýchodně se napojuje na silnici Prameny - býv. Čistá.
      Popis místa. Z průzkumu terénu je zřejmé, že se val nacházel na otevřeném prostranství, které je dnes zarostlé smrkovým lesem ve stáří kolem sedmdesáti let. Čtverec je situován přesně v osách sever - jih a východ - západ. Val je ve svém základu složen z kamenů , dosypán hlínou a jeho šířka u paty je kolem třech metrů, dnešní dochovaná výška je od 50 do 120 centimetrů. Vnitřní čtvercový prostor je upraven do vodorovné polohy a zhruba uprostřed je náznak kamenného základu, snad nějakého stavení. Několik metrů jižně od valu se táhne mohutná kamenná řada v délce cca 150 metrů a šířce kol. 2,5 metru. Místní název lokality je "Brand" či "Požáry" nebo "V požárech".
      Lokalizace místa. Na tyto zajímavé valy (které jsme považovali původně za v mapě špatně zakreslené nedaleké kamenné řady obdélníkového tvaru), nás upozornil pan František Soukup z Tachova. V sobotu 29. července 2000 jsme v sestavě F. Soukup, ing.J.Horáček, J.Hrubant a Z.Buchtele, valy poměrně snadno našli.
      Nálezy. Volská podkova, mosazný zlomek z koňského postroje, část velkého kovaného hřebu, mosazný knoflík o průměru 27 mm s očkem a jakési masivní kruhové železné kování průměru 46 mm s excentricky uloženým otvorem průměru 25 mm.
Zaměřil a popsal Zdeněk Buchtele dne 7.srpna 2000.


 

Objev neznámých kamenných řad v lokalitě
zvané "Grosse Ruhestätte" u obce Prameny

      Mýtský rybník, dříve také Nový rybník nebo Weiden Teich leží asi 2 km západně od obce Prameny na Mariánskolázeňsku. Po jeho hrázi vede stará silnička, spojující Králův kámen a dnes zaniklé městečko Litrbachy (Čistá). Asi 700 metrů SV od Mýtského rybníka stávala hájovna, zvaná Rinnelův dům, sestávající ze čtyř stavení, které jsou dneska už pouhou ruinou. Bývalou hájovnu obtéká ze západní a severní strany Dlouhá stoka, ojedinělé středověké vodní dílo, sloužící k přepravě dřeva pro rozsáhlou důlní činnost v této oblasti. Severně od Rinnelovy hájovny, asi 1000 metrů, je rozcestí Trojhran. Západně odtud bychom se dostali k Bílé hájovně, zanikající jen o trochu pomaleji, než zmíněná hájenka Rinnelův dům. V severní části rozcestí Trojhran, směrem k Bílé hájovně, je lesní prostor V požárech či Brand, kde při velmi pečlivém průzkumu nacházíme kamenné řady v obdélníku o stranách cca 100 x 200 metrů, delší stranou v ose JZ - SV. Na tyto kamenné řady jsem byl upozorněn Václavem Procházkou, pracovníkem CHKOSL, který mi je osobně, ve složitém terénu, plném bažin a mokřadů, ukázal. Řady jsou z velké části porušeny těžkou technikou, se kterou se zde před lety prováděly odvodňovací práce.
      Nově objevené kamenné řady. Několik desítek metrů, při pravé straně cesty z Trojhranu na Čistou, jsem objevil dosud neznámé kamenné řady. Jde opět o obdélník o stranách cca 130 x 100 metrů, jeho delší strana je v ose S-J a je v těsné blízkosti zmíněné cesty. Na začátku a na konci řady vybíhají dvě, asi stometrové řady, zakončené na východní straně řadou už téměř neznatelnou a v terénu jen těžce zjistitelnou. K tomuto místu se váže místní název "Grosse Ruhestätte" (snad Staré pohřebiště ?).
      Při pečlivější prohlídce kamenných řad zjišťujeme, že se nejedná o pás nasypaného kamení, které bylo posbíráno z pozemků okolo, ale o kameny a balvany, ze kterých byla vytvořena stěna. Každý kámen tu měl své místo a byl do stěny usazen v takové poloze, která byla zrovna potřeba. Nejlépe to vidíme u tenkých plochých kamenů, které byly osazovány "na stojato" a tím dobře posloužily k vytvoření rovnější venkovní plochy stěny. V řadách najdeme i balvany o váze několika metráků a zajímavé je, že zmíněné řady jsou naprosto rovné.
      Obě popsaná místa jsou porostlá smrkovým lesem různého stáří. Zatímco řady v lokalitě "BRAND" jsou v močálech a mokřadech, řady v "GROSSE RUHESTÄTTE" přímo vyzařují klid a pohodu, kterou citlivější a vnímavější návštěvník sám na sobě určitě zaznamená. Kamenné řady na lokalitě "Grosse Ruhestätte" objevil v červenci 1999 a popsal Zdeněk Buchtele.





 

Lokalizace tvrziště v bývalé obci CALTOV

      Poloha zaniklé obce. Caltov (492 m) stával na pravém břehu Kosího potoka, necelé 2 km východně od obce Kříženec (634 m). Mezi Caltovem a Křížencem je výrazný kopec Homole (neboli Klunka či Klungerberg, 680,6 m), na němž se nachází pravěké výšinné sídliště. Od jeho památkové ochrany bylo upuštěno v roce 1970, kdy zde probíhala intenzivní lomová těžba čediče a posléze si zde armáda vybudovala výcvikovou trasu pro nastávající vojenské řidiče.
      Na jižním svahu vrchu měla údajně stát caltovská tvrz ze 14. století (Umělecké památky Čech 1977, I.,160), což se zatím nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.
      Tvrziště v obci. Podle dostupných materiálů se dá usoudit, že původní tvrz stála v centru obce Caltov. Katastrální mapa z roku 1839 zde zachycuje kruhové seskupení parcel, a to v terénu téměř vždy prokazuje existenci tvrziště. Místo po zaniklé tvrzi bylo posléze zastavěno a nová tvrz vznikla počátkem 15. století nedaleko odtud, přímo na pravém břehu Kosího potoka. Zdá se, že zmínka o tvrzi a jejím majiteli v roce 1402 je uváděna právě v souvislosti se vznikem nové tvrze, na níž se uvádí jako majitel Jan Balile z Caltova. Počátkem 16. století byl Caltov i s tvrzí připojen k plánskému panství a tvrz pak byla ještě uváděna v letech 1527-1623. Postupně však pozbývala významu šlechtického sídla a koncem třicetileté války zanikla. Uvádí se že: "... stávala nad pravým břehem Kosího potoka, poblíž bývalého caltovského dvora. Jejím pozůstatkem je kruhové tvrziště o průměru asi 20 metrů, obehnané příkopem, s nepatrnými zbytky základového středověkého zdiva" (cit. Hrady, zámky a tvrze, díl IV., Svoboda 1985, str.46-47). Další zmínky o tvrzišti má Sedláček, Hrady, zámky a tvrze, 1937,díl 13, str. 195: "... ve vsi Caltově posud viděti jest zbytky bývalé tvrze." V pasportizaci okresu Tachov je místo tvrze uváděno jako rozorané.
      J.Kabát a J.Slepička kladou tvrz do severní části obce, na pravý břeh Kosího potoka, kde se mělo dochovat kruhové tvrziště o průměru 20 metrů, s částečně zachovaným příkopem na severní straně, širokým asi 5 metrů. Po obvodu jižní strany se nacházely zbytky zdiva kladeného nasucho. Asi 15 - 20 metrů JV od tvrziště, v ose V-Z, měla stát kamenná zeď z lomového kamene, zděná na maltu, vysoká místy až 3 metry, široká 80 cm, dlouhá asi 30 metrů. V ní bylo zachováno několik střílnových okének, směřujících k jihu. (Procházka, Úlovec: Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov, díl 1. 1988, str.22-23). V kronice obcí Kříženec a Caltov z let 1914 - 1945 se uvádějí zbytky staré tvrze v blízkosti čp.1, bývalého poplužního dvora.
      Vlastní závěry z terénního průzkumu dne 20. 8. 2000: Při podrobné prohlídce lokality bývalé obce Caltov jsem v její severní části zjistil existenci oválného útvaru, který je obklopený příkopem téměř po celém svém obvodu. Dá se předpokládat, že se jedná o tolikrát už popsané tvrziště - pozůstatek po druhé, novější tvrzi, ale poznatky zjištěné na místě se od dosavadních popisů tvrziště značně odlišují. Především: tvrziště je oválné, vnitřní plocha má rozměry v ose V-Z cca 30 metrů a v ose S-J více jak 50 metrů. Příkop okolo je široký 4 až 8 metrů a dosahuje hloubky až 80 cm. V jihozápadní části tvrziště se příkop ztrácí zřejmě proto, že zde byl v pozdější době zřízen vjezd na políčko které je v pasportu Tachova zmiňované jako místo tvrze, které je rozorané. V severní části tvrziště se příkop nedochoval díky Kosímu potoku, který časem změnil své koryto a jeho tok se posunul asi o dvacet metrů více k západu. Tím začalo, zvlášť při vyšší hladině vody, odplavování severní části tvrziště, do které potok dnes zasahuje více jak 8 metrů. Z celkového uspořádání se dá usuzovat skutečnost, že voda z potoka byla navedena do příkopu tvrze a tím zvyšovala její bezpečnost a obranyschopnost
      Prostor bývalé vesnice dnes: Vjezd do bývalého Caltova je vlevo ze silnice Planá - Lestkov, těsně před silničním mostem přes Kosí potok. Zhruba po sto metrech přijdeme na bývalou náves, která je upravena jako složiště dřeva, těženého z okolních lesů. Vlevo vede cesta mezi současnými včelíny do lesa a po jižním svahu Homole pokračuje ke Kříženci. Vpravo je zpevněná plocha zabíhající do divokých porostů vrb a olší lemujících pravý břeh Kosího potoka. V místech, kde je na katastrální mapě zakresleno kruhové seskupení parcel, nacházíme vodní zdroj. Je to studánka rozměrů asi 70 x 70 cm, která má kolem sebe kamennou vyzdívku. Jižní strana vyzdívky je umístěna do svahu a dosahuje zde výšky kolem jednoho metru. Severně od studánky jsou opět bažiny a mokřady. Umístění tvrziště v terénu je patrné z přiloženého orientačního nákresu, ve kterém je zakresleno původní a současné koryto potoka. Totéž je doplněno i ve výřezu z katastrální mapy z r. 1839.
      Těžba slídy u Caltova. Severovýchodně od Caltova za Kosím potokem, směrem na obec Hostíčkov, je kopec s názvem Trdlina (Tradlinaberg, 624 m). Kolem jeho vrcholku najdeme mnoho stop po těžbě slídy. Je zde překrásný povrchový lom místy téměř třiceti metrů hluboký, jehož stěny se, když do něho zasvítí slunce, stříbrně rozzáří od nesčetných slídových úlomků. Součástí lomu jsou i zbytky po provozních budovách, je tu i síť cest, po kterých se vytěžený materiál odvážel ke zpracování. Jižně od lomu jsou i dvě šachty, do nichž vhozený kámen signalizuje hloubku desítky metrů. Opět zde nacházíme zbytky budov, cesty, tarasní zídky a množství vytěženého materiálu s vysokým obsahem slídy. Slída v podobné kvalitě se těžila pouze v Bengálsku, Severní Karolině, Transvalu a v části Madagaskaru. U nás to bylo v malé míře pouze u Caltova a u Ronšperku v Českém lese.
Objevil a popsal dne 20. 8. 2000 Zdeněk Buchtele.

 

Kruhový útvar a stopy po osídlení na kopci,
400 metrů severně od Písečného vrchu

      Poloha místa. Kopec, na kterém jsme nalezli stopy po dřívějším osídlení, je 350 metrů jižně od silnice Michalovy Hory - Hostíčkov a 400 metrů severně od Písečného vrchu (něm. Prachametschkaberg, 615m n.m.). Z křižovatky Michalovy Hory - Boněnov půjdeme po silnici směrem na Hostíčkov a Lestkov. Zhruba po šestistech metrech odbočíme vpravo na lesní cestu, která je po obou stranách lemována pozůstatky po hornické činnosti. Cesta pokračuje lesem, vpravo mineme vlhkou světlinu na kterou dále k jihu navazuje terasovité uskupení zakončené plošinou se stopami osídlení a kruhovým útvarem. Východní část plošiny, kudy cesta prochází, byla evidentně využívána vojskem. Poté cesta opět mírně klesá do lesního údolí se světlinou, odtud mírně stoupá a pokračuje až k vrcholku Písečného vrchu.
      Popis místa. Zmíněná plošina má oválný, až obdélníkový tvar, který jí dodává výrazná terasa vybudovaná téměř po celém obvodu vrcholku kopce. Takto vymezenou vnitřní plochu můžeme rozdělit na východní část využívanou vojskem a na část západní se stopami po osídlení. Cesta procházející v ose východ - západ opouští plošinu v její severozápadní části a pokračuje po svahu dolů, ke Kosímu potoku. Ten je odtud vzdálen pouhých 200 metrů vzdušnou čarou. Zhruba uprostřed plošiny je z kamene naskládaný oválný útvar šířky 4 a délky 9 metrů, označený na mapce kótou 595,5 m. Jižně je zbytek rozsáhlejší kamenné destrukce zasahující až k obvodovému náspu terasy, z níž vybíhá k severu znatelný kamenný základ v délce 4 metry a šířce cca 60 cm. Severně od kóty, za cestou, je kruhový útvar s příkopem, připomínající strážiště, nebo tvrziště, u kterého ale postrádám venkovní sypaný val, jak bývá v takovýchto případech obvyklé. Venkovní průměr se pohybuje kolem 13 - 14 metrů, šířka příkopu 3 - 4 metry a hloubka kolem 1 metru. V severovýchodní části je příkop zasypaný. Západně od kruhového objektu jsou tři z kamene naskládané nízké hromádky, stejně jako při západní straně plošiny kde jsou vyvýšeniny o něco větší a výraznější. Severně od plošiny je několik terasovitých pásů, které bezesporu sloužily jako políčka. Vše je porostlé smrkovým lesem stáří do 90 let, výjimečně se najdou i stromy starší.
      Vlastní závěry z průzkumu dne 31. 8. 2000. Myšlenku o starším osídlení místa podpořilo hned několik zjištěných skutečností, jako je např. způsob provedení obvodové terasy. V případě hornické, nebo jakékoli jiné činnosti by určitě nebyl důvod k tak pečlivému zarovnání a ohranění vrcholku kopce. Velkou roli sehrává i dostupnost místa a 200 metrů vzdálený zdroj vody - Kosí potok, dále pak vznik terasovitých políček na severní straně kopce. Šířka jednotlivých pásů teras je (postupně k severu): 21 m, 6 m, 13 m, 21 m, 5 m a poslední terasa pozvolna splývá s terénem v údolíčku. Na kopci samotném a jeho svazích nejsou evidentní stopy po hornické činnosti. Je možné že zajímavý kruhový útvar touto činností vznikl, ale pak není jasné, proč byl odtěžen pouze materiál z příkopu a proč zůstal zachovaný vnitřní "ostrůvek" . Také by bylo zajímavé zjistit, proč byl celý prostor plošiny vyčištěn od kamenů (z tohoto kamene byly budovány už zmíněné terasy), z jakého důvodu vnikly kamenné vyvýšeniny v prostoru plošiny a jaký objekt stál jižně od kóty 595.5 m.
      Popsal a nakreslil Zdeněk Buchtele dne 3.9.2000, průzkumu se zúčastnil J.Hrubant z Velké Hleďsebe.



 

Zaniklá vesnice "SCHWARZENBACH" u Těšova

      Poloha místa. Půjdeme lesní cestou východně od Těšovské hájenky směrem k dnes už zaniklé vsi Smrkovec. Po asi 600 metrech vpravo od cesty, ve svahu, se nachází ringval. Jeho centrální část je téměř kruhová o průměru kolem čtrnácti metrů. Příkop kolem je hluboký jeden až dva metry a jeho šířka je kolem šesti metrů, z venkovní strany je obehnán valem výšky 1,7 metru. 60 m na východ od ringvalu přechází cesta, po které jsme přišli, přes po-tok s názvem Pramenitý. Na jeho druhém břehu cesta strmě stoupá a míří ke Smrkovci. Pramenitý potok vzniká v mokřadech, asi 1 200 m jižně ringvalu, protéká údolím k severu, kde se po své 2 a 1/2 km trase vlévá do Libavy.
      První popis ringvalu. Anton Gnirs (1932) popsal místo tak, že původně tu bylo terasovité osídlení, malá lenní ves patřící ve 14. stol. Heinpichovi z Kynšperka. Později se údajně vesnice pozměnila v podélnou silniční ves v údolí potoka. Gnirs uvádí, že na východním svahu Těšovského vrchu leží u cesty z Těšovské myslivny do Smrkovce jakýsi středověký "Hausberg" s kruhovým valem, jehož vnitřní průměr činí 15 m. Šířka příkopu na hřebenech je 7 metrů a příkop běží kolem dokola "Hausbergu". Tato zpráva je však pouhým přepisem zprávy z článku Karla Albertiho "Ringwallinseln im Egerlande" v časopise "Unser Egerland" č.5.-6./1910. Alberti uvádí, že vrchní učitel Anton Heinz z Těšova nalezl na východním svahu Těšovského vrchu u cesty z Těšovské myslivny do Smrkovce kruhový val, vysoký 1,8 m, spodní průměr ostrůvku 17 m. horní 15 m. Kolem dokola běžící val a příkopy mají šířku na hřebenech 7 metrů. Kdysi prý stával na těchto místech jakýsi dům. Za dávných časů prý tudy vedla stezka od Dyleně a lidé si zde v hostinci poručili víno, které se tu nalévalo. Heinz tu nalezl kousky cihel a dokonce prý celé cihly vyhrabal. Fořt Bär, jak udává zpráva, hodlá v blízké době prokopat kužel skrz naskrz. Místo prý souvisí se zaniklou obcí Schwarzenbach, která ležela 1/4 hod. na jih odtud. Kruhový val leží v lese Brückteich. Kdysi měl Niklas z Těšova v zaniklých vesnicích Schwarzenbach a Wolfhardsgrün dvory. Dnes po nich není památky. Jen dřevorubci tu a tam narazí na cihly a střepy. (Potud zpráva – R. Švandrlík, HAMELIKA 1979).
      První zprávy o vsi Schwarzenbach: Dokumentace o osídlení je v Leuchtenbergské lenní knize založené r. 1360 a psané do r. 1379. Podle té existovaly dvě vesnice v této oblasti, které zmizely. Největší byl Schwarzenbach (Swerzenbach, Schwarz Bachl), který měl 18 dvorů, z nichž některé už tehdy byly pusté ("Albrecht Planechner hat zu lehen - .... Item zu Schwertzenbach XI. hoflein, das ist wüste". Druhou vsí byl sousední Wolfhardsgrün. Další zmínka o vsi Schwarzenbach je k roku 1370. (Fischer, Namen des Bezirkes Marienbad).
      Poznatky z terénního průzkumu 10. 9. 2000. Popis je dle přiloženého orientačního plánku:
      č. 1: Sto metrů severně od ringvalu je protržená hráz velmi starého rybníka. Její délka je více jak třicet metrů, výška až tři metry a síla u paty kol. osmi metrů. Dno rybníka je porostlé smrky stáří do devadesáti let. Pomocí detektoru jsme nalezli kovaný železný předmět neznámého užití.
      č. 2: ringval (tvrziště)
      č. 3: stopy po objektu asi 3 x 3 m
      č. 4: výrazná stavební plošina 8 x 5 m, na západní straně mírně zahloubena,
      č. 5: jáma rozměru 3 x 4 m, s kamenným "zdivem" na delších stranách, asi novějšího původu,
      č. 6: stavební plošina 8 x cca 4 m.,
      č. 7: výrazná stavební plošina 8 x 7 m., v jejím severozápadním rohu nalezena část podkovy ( v plánku označeno bodem),
      č. 8: stavební plošina 8 x 5 m, na západní straně stopy po přístavbě 5 x 3m, zahloubené do svahu,
      č. 9: výrazná stavební plošina 8 x 5 m.,
      č.10: stavební plošina - dochovaná pouze severozápadní část rozměrů cca. 3 x 2 m.,
      č. 11: dvě terasová políčka, každé o rozměru 120 x 8 metrů. Bod v severní části označuje místo nálezu několika set kusů loveckých nábojnic, ukrytých v hloubce 20 - 30 cm., na ploše 50 x 60 cm.
      č. 12: přibližné místo, kde asi stával mlýn. Po vrstevnici 610 m vedl ještě dnes místy patrný vodní přivaděč.
      č. 13: protržená hráz prastarého rybníka dlouhá přes dvacet metrů, vysoká osm metrů a u paty silná šest až sedm metrů. Na dně bývalého rybníka jsou pařezy po stromech straších více jak 150 let.
      Voda zadržovaná touto hrází (č.13) byla rozvedena na východní straně přivaděčem k bývalému mlýnu (č.12) a na západní straně byla vedena mezi terasy políček (č.11), které zavodňovala. Dále pokračovala téměř po vrstevnici, pod cestou, kde se do jejího toku napojovala voda ze třech mokřadů. Společně pak napájely příkop kolem ringvalu.
      Vzdálenost hrází obou rybníků a tedy vlastně délka vsi v ose S -J byla (vzdušnou čarou) 360 metrů a šířka osídlení (od potoka k nejvzdálenějšímu, námi zjištěnému, stavení), téměř 100 metrů. Vzdálenost ringvalu od potoka je 60 metrů a převýšení nad ním necelých 15 metrů. Místa po srubech (č.3, 4, 5, 6, 7 a 9) převyšují ringval o 10 metrů, zbývající (č. 8 a 10) o 20 metrů.
      Nálezy: V západní části ostrůvku ringvalu byl nalezen drobný železný předmět asi novějšího původu. Na dně rybníka (č.1) větší železný kovaný předmět neznámého užití, v objektu č.7 část koňské podkovy a v severní části spodní terasy políčka bylo zakopáno (asi za 2. sv.války) několik set loveckých nábojnic a mosazný lovecký znak - dubová větvička se dvěma žaludy.
      Místo bývalé vsi zaměřili 10. 9. 2000 Z. Buchtele, J. Hrubant a D. Holubec, z Velké Hleďsebe, popsal a orientačním plánkem opatřil Zdeněk Buchtele.

 

Zaniklé kaple na vrchu Kalvarie v Pramenech

      V západní části obce PRAMENY (Sangerberg) je výrazný zalesněný vrcholek s názvem KALVARIE, KALVÁRIE, KŘÍŽOVÝ VRCH (783 m). Místo se nachází 350 metrů severozápadně od bývalých Alžbětiných lázní - Elisabetbad (dnes v rozpadu), v nadmořské výšce 723 m.
      Zděná Mariánská kaple na vrcholku Kalvárie byla postavena kol. roku 1750 v barokním slohu, sklenutá. Kol roku 1800 byla opatřena dřevěnou sochou Piety, a vedle kaple stál dřevěný kříž. Půdorys kaple byl obdélníkový o rozměrech 4 x 5 metrů, celková výška stavby dosahovala téměř šest metrů a nároží kaple na vstupní (východní) straně byla zaoblena.
      Dřevěná kaple sv. Kříže byla postavena 7 metrů severně od Mariánské kaple před rokem 1900. Byla to stavba obdélníkového tvaru, shodných rozměrů s vedlejší Mariánskou kaplí (4 x 5 m). Interiér dřevěné kaple zůstal neznámý, stejně jako její venkovní vzhled. (Část kaple sv. Kříže je zachycena na prostředním obrázku přílohy. Snímek zachycuje Mariánskou kapli, její vstupní část a jižní stěnu s klenutým oknem. Blíže k nám, v levé části obrázku, je jen málo znatelná část dřevěné kaple sv. Kříže). Půdorys obou kaplí a umístění dřevěného kříže mezi nimi ukazuje spodní, rozměrový obrázek přílohy.
      Cesta ke kaplím na vrcholku kopce Kalvárie přicházela od východu, od vsi a byla po celé své délce lemována údajně dvanácti kamennými sloupy představujícími Kristova zastavení před ukřižováním. Tyto sloupy byly násilně odstraněny v roce 1977, odvezeny do Pramenů a následně použity jako sloupy v oplocení rod. domku čp. 8, kde jsou dodnes. Je jich zde pouze osm a jsou viditelně osazeny podél silnice. Kde jsou zbývající čtyři sloupy (nebo pět), zatím nevíme. Není ani jisté, zda sloup zazděný v jižní stěně Mariánské kaple byl původně zastavením posledním, čtrnáctým a teprve později ho zastoupila nově vystavěná kaple, nebo zda byl sloup zastavením třináctým a kaple, jíž je sloup stavební součástí, byla zastavením čtrnáctým. Porovnáním vzhledu osmi sloupů v oplocení, se sloupem zazděným v jižní stěně kaple zjišťujeme, že vzhledem a velikostí je úplně odlišný. To by mohlo znamenat, že pochází z původní, daleko starší kalvárie, která byla nahrazena kol. roku 1850 "novou" křížovou cestou, zakončenou na vrcholku Mariánskou kaplí, v jejíž jižní stěně je symbolicky vestavěno poslední zastavení původní kalvárie.
      Asi 300 metrů severně od vrcholku kopce KALVÁRIE je v lese, v blízkosti cesty PRAMENY - MÝTNÍ RYBNÍK, rozbitý pomník - sloup, který připomíná tvarem své hlavice sloupy z kalvárie v oplocení čp.8. Druhý, podobný pomník - sloup, stojí dále k severu poblíž dvou zaniklých a jedné zanikající kaple. Souvislost těchto pomníků s kalvárií se zdá nepravděpodobná.
      Kaple sv. Kříže se rozpadla kol roku 1950 a Mariánská kaple se vlastně rozpadává dodnes. Obec Prameny se stala v 50. a 60.letech vojenským prostorem a to pouze urychlilo zkázu nejen drobných památek, ale i velké části samotné obce. Mariánská kaple je pobořena, obvodové zdi dosahují místy výšku ještě téměř dva metry a dá se předpokládat, že sesutý materiál byl z části odvezen a druhotně použit. V místech kde stála dřevěná kaple, nacházíme její obdélníkový půdorys pomalu zarůstající mladým smrkovým porostem. Základ dřevěné kaple byl z cihel kladených nasucho.
      Nálezy z místa: Detektorem se podařilo najít několik kousků zinkového plechu a silně zkorodovaný železný svícen, určený k našroubování do dřevěné stěny a kříž z plochého železa v místě rozbitého pomníku.
      Terénní průzkum provedli v červenci 2000 Z.Buchtele a D.Holubec; za informace díky Jaroslavu Brtníkovi z Pramenů. Popsal 21. 9.2000: Zdeněk Buchtele.
Mariánská kaple a vlevo od ní dřevěná Křížová kaple na vrchu Kalvárie poblíž zaniklých lázní Sangerberg u dnešních Pramenů



Sloupy kalvárie začleněné do oplocení čp. 8



Dnešní stav- ruina Mariánské kaple od severozápadu – VII.2000

Původní půdorys kaplí na vrchu Kalvárie podle Antona GNIRSE
 

Dosud neznámé tvrziště v zaniklé vesnici HAID.
(Dne 01.10.2000 lokalizoval Zdeněk Buchtele)

      Poloha místa: Zaniklá vesnice Haid stávala na levém břehu Lipoltovského potoka (někdy zvaného "Údolní potok"), asi 1500 metrů po jeho toku od obce Úbočí. V těchto místech se údolí potoka široce rozevírá a nese jasné znaky svého dřívějšího zatopení. Vesnice se dělila na několik částí. V "horní" části jsou viditelné zbytky po přístupových cestách, na jakési bývalé návsi je zaniklý rybníček a několik míst po srubech. V "dolní" části vsi stojí chata a místo je výrazně upraveno pro potřeby rekreace. Nevede sem žádná komunikace a je zachována pouze část původní cesty přes údolí Lipoltovského potka, po hrázi bývalého rybníka, ale i ta se brzy ztrácí. V místech kde vede zmíněná cesta po můstku přes potok se říkalo "Na starém mlýně". Stejný název ale nacházíme také dále po proudu (asi 500 m), na soutoku Lipoltovského a Podleského (Kneipelbach) potoka. Další částí vesnice Haid byla tvrz. Po překročení Lipoltovského potoka ve směru na obec Podlesí se terén zvedá a cesta se dostává do mohutného úvozu který jsem mylně v roce 1995, při lokalizaci zaniklé vesnice Haid, považoval za cestu. (Popsal jsem v : ARNIKA, č.40, str. 19 - 21).Je to ve skutečnosti příkop tvrziště, rozkládající se po naší pravé ruce směrem k Úbočí.
      Popis tvrziště: Je to téměř kruhový útvar o průměru kol. padesáti metrů, mírně, ale zřetelně vystupující z okolního svahovitého terénu. Na severní straně je příkop v délce 60m, šířce 8m a hloubce až 3 metry, který opravdu mohl sloužit později jako cesta. Východní strana je nověji propojena s vedlejší loukou, ale stále nese stopy po bývalém příkopu. Jihovýchodní část tvrziště má příkop v šířce až 8 metrů a hloubka je cca 150 cm. Tímto příkopem protéká potůček který se místy zařezává do hloubky až 1 metr. Naplavené vrstvy potvrzují, že byl příkop mnohem hlubší. Jižní a západní strana tvrziště byla chráněna bažinatým terénem a rybníkem. Západní strana převyšuje okolní terén cca o 7 metrů a je porostlá trnkami. Ostatní plocha tvrziště je čistá, travnatá, pouze v jihozápadní části je větší množství lomového kamene a jihozápadní příkop s potůčkem je zarostlý olšemi.
Zlomek kachle s rostlinným motivem 1:1      Nálezy keramiky: Už v roce 1995 jsme byli překvapeni množstvím nalezených keramických střepů v potoce. Tehdy jsme je nacházeli severně od můstku, po proudu. Při dnešním průzkumu byla prohledána část potoka proti proudu, směrem k Úbočí. Koryto potoka se zařezává do starých naplavenin z bývalého rybníka, které zde dosahují tloušťky většinou kolem jednoho metru. V určitém místě (viz: nákres) se zvolna náplava zvedá a dosahuje zde tloušťky kol. dvou metrů. Jedná se většinou o naplavený jíl šedé barvy, promíchaný jemným pískem. Zhruba uprostřed náplavy, tedy asi metr nad hladinou potoka a metr pod travnatým porostem, je zřetelná a nápadná vrstva hrubého, žlutého písku. V této vrstvě jsme během několika minut našli 40 keramických střepů, jejichž stáří si troufám odhadnout na 14. století. Mezi střepy jsou ojediněle i uhlíky. Keramika nalezená v potoce (56 kusů), kromě několik střepů novějších, se dá shodně časově řadit ke střepům z náplavy. V souboru střepů nalezených v potoce se nachází i část kachle o rozměrech 7x4 cm, s plastickým zdobením.
      Vlastní závěry z průzkumu: Pokud se skutečně jedná o zaniklou vesnici HAID, pak by zdejší tvrz i s okolní půdou měla patřit pánům z Nothaftu a v tomto případě by se mělo jednat o rodové sídlo, které brzy zaniklo. (R.Fischer, Namen des Bezirkes Marienbad, str. 335).
      Naposledy je vesnice HAID připomínána v roce 1339 jako HEYD BEI AMMANSGRUEN. Postavením hrází a zaplavením údolí se tvrzi dostalo ve své době dobrého opevnění a vesnici na protějším břehu dostatek vody tolik potřebné k životu a k pohonu mlýna. Vyvýšené místo v rybníce (naplavenina s keramickými střepy), mohlo být po určitou dobu využíváno jako bezpečný ostrůvek prakticky k jakýmkoli účelům. Náplavy, vznikající po staletí, zvedly hladinu vody tak, že ostrůvek zmizel pod metrovou vrstvou novější naplaveniny.
      Objevil, zaměřil a popsal Zdeněk Buchtele,veškerá autorská práva vyhrazena, výpravy se účastnil J.Hrubant, Velká Hleďsebe.

 

Druhá životní etapa Zdeňka Bechteleho
Rekonstrukce hradu Skalná - Vildštejn v letech 1985-1989
Staré vyobrazení hradu Skalná - Vildštejn

Lešení ba hradě Skalná - Vildštejn v osmdesátých letech


Tvrziště HAID
Tvrziště Haid - pohled do severního příkopu od západu


Objev neznámého tvrziště mezi Manským dvorem a Podlesím

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Dvojčíslo 8.-9. Hameliky - XXIV. ročníku (pořadové číslo 306.-307.) bylo věnováno životnímu jubileu Zdeňka Buchteleho z Velké Hleďsebi. Mariánské Lázně, vyšlo 31. října 2000