Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 308.

10.

Mariánské Lázně
31. listopadu 2000
OBSAH 
 

Richard Švandrlík: Lázeňský dům Vltava
VLTAVA alias REGINA (čp.475) l VÍTKOV (čp.114) - Richmond l BEROUNKA (čp. 120) – Schloss Laxenburg l AESKULAP, původně Aeskulap (čp. 191) l Nová Vltava (podle FONTÁNY, únor 1996 – dr.Micka, J.Svatá

-rš-
O GOLFHOTELU - zážitky bývalého německého ředitele Hofmanna u nového poválečného ředitele Golfhotelu Vomáčky krátce po válce 1945-1946

Richard Švandrlík: SVOJŚÍN
Starý Svojšín podle popisu SOMMERA (1838) l Svojšínská tvrz l Kolébka rodu pánů ze Svojšína l Rod pánů ze Svojšína l Svojšínský zámek l Současné využití zámku Svojšín l Kostel sv.Petra a Pavla l Památky v parku a okolí l Nádraží ve Svojšína 1882 l Příroda a klima Svojšín l Tabulka vývoje počtu obyvatel na Svojšínsku 1838-1998

OŠELÍN
Nejstarší zpráva a majitelé l Ošelínská tvrz l Ošelínský zámek l Popis zámku (Z.Procházka – J.Úlovec) l Dávné valy "Na zámečku" l Jiné "zámečky" v okolí Černošína l Kostel sv. Bartolo- měje v Ošelíně l Ošelín podle SOMMERA (1838) l Židovský hřbitov u Řebří

Jan Dolejš, Plzeň:
Stěhování nezná slitování

Kulturní přehledy Mariánské Lázně 1972-1995
Seznam vlastivědných článků – autor Ing, Richard Švandrlík l Starý Kulturní přehled KaSS (1972-1992) l Nový Kulturní přehled agentury GOETHE (1993-1995) l Kulturní a informační přehled firmy HANKO (jaro a léto 1997) l Kulturní přehled Mariánských Lázní jako příloha Mariánskolázeňských LVýletní kavárna Laxenburg jako zadní trakt domu čp. 120ISTŮ (vychází od listopadu 1999)

Okolí Anglické ulice (s poválečnými názvy domů)

GOLFHOTEL jako mezinárodní hotel za dob pana Vomáčky

Ferdinandstraße – pohled na pás domů v Anglické ulici v řadě zleva od Nových lázní až po Laxenburg (čp.120)


Lázeňský dům Vltava

      Předválečný hotel REGINA, dnešní VLTAVA, byl postaven na konci původně jen krátké uličky, na místě menšího kamenolomu, kde se těžíval kámen na základy pro lázeňské domy. Obdobně byl hotel ESPLANADE postaven přímo v kamenolomu u Malého Švýcarska.
      První zpráva o zdejší parcele z pozemkové knihy uvádí, že 11.června 1895 koupil zdejší stavební parcelu lékař MUDr. Emil LÖWY, který byl majitelem sousedního, již stojícího domu AESKULAP (čp.191). Parcelu zakoupil, ale nic tu nestavěl. Podle smlouvy z 27.září 1912 od něho odkoupila tuto parcelu s kamenolomem sousedka z domu čp. 120 Johanna EBERTOVÁ. Parcela nebyla opuštěná. Stávaly na ní stánky zvané LOUVRE LADEN, které si pronajímali různí prodavači. Naproti těmto stánkům, přes Ferdinandovu ulici, stával dřevěný fotoateliér Josefa HACKERA. Měl čp. 163 a stál poblíž dnešního schodiště z Anglické dolů d Poštovní ulice. To byl onen proslulý Fotoateliér HACKER. Ještě v roce 1946 stál a dokonce byl přejmenován z Hacker na OMEGA, ale později zbourán a zbyla po něm plošinka ve svahu. Nahoře u lesa na svahu vrchu Hamelika běžela vycházková cesta, paralelně s Ferdinandovou ulicí, a při ní vyrostly výletní kavárničky jako ZUKUNFT (při domu čp. 119) a samostatně stojící CAFÉ LOUVRE
      I když přesný den slavnostního otevření domu čp.475 PALACE HOTEL REGINA (dnes Vltava) není znám, jde o období 1926-27. Tehdy pozemek odkoupil židovský kupec Ernst LEITNER podle kupní smlouvy ze 17. září 1926. Bydlel v domě Friedrichsruh čp.324 (Dykova ulice - nad Baťou). Leitnerovi byla známá židovská rodina. Vlastnili ně-které domy v Poštovní ulici ( čp. 55 David Leitner, čp.57 a 58 Gottlieb Leitner). Jejich společným předkem byl Jáchym Leitner, který roku 1864 odkoupil v Poštovní ulici dům čp.58 (Modrý Klíč - dnes zbořeno). V roce 1927 byl pak převeden majetek Ernsta Leitnera podle zápisu v pozemkové knize na pět ne-zletilých Leitnerových dcer jménem Thea, Anna, Lieselotte, Marion a Herma Leitnerovy..
      Od této pětice od-koupili v červenci 1928 stavební parcelu a snad už i hotel s čp.475 manželé Josef a Olga WURMOVI. Ještě v roce 1929 se uvádí čp.475 jako dvojdům Louvre a Palace Hotel Regina s celoročním provozem, tj. již tehdy s ústředním topením, s 65 pokoji pro hosty a s kavárnou Café Regina. Dále je v domě uváděn ještě podnik Au Derby, ale bližší vysvětlení není.
      Rozlehlý areál Palace Hotelu REGINA s prostornou, dodnes charakteristickou terasou ve směru na západ byl postaven nedlouho před světovou hospodářskou krizí. Proto není divu, že Wurmovi nemohli splácet úvěr, jak si představovali, a byli brzy zadluženi. Tak, že již 26. září 1930 bylo zahájeno s Wurmovými tzv. vyrovnávací řízení. Toto řízení bylo sice 23.září 1931 zastaveno, ale 30.října 1934 se stává vlastníkem Hypoteční banka česká v Praze.
      Za světové války, 22.září 1941, získali podle kupní smlouvy hotel (zřejmě jako válečný konfiskát) Franz a Maria Zitzmannovi. Po skončení války propadl hotel – opět jako konfiskát - do rukou čsl.státu.
      Po druhé válce používala hotel americká armáda, kde byli ubytováni a kde se stravovali američtí vojáci. Američanům prý tu hrával stařičký berlínský skladatel Paul Lincke, který bydlíval v hotelu Maxhof (dnes Maxim v Nehrově ulici), později tu byly malé české hudební kapely. Po odchodu Američanů zůstala budova sezónním hotelem s původním názvem HOTEL REGINA.
      Konfiskát hotelu Regina měl národní správu. Hotel byl zařazen do hotelové třídy B. a měl rovných 100 lůžek a vyhlášenou navštěvovanou restauraci. Restaurační provoz byl tehdy ovšem komplikován potravinovými lístky. V hotelu měla v roce 1947 svůj závod modistka paní Hartmannová. - Národní správci se střídali. 3.dubna 1946 byl jmenován národním správcem Bedřich Stražický, 7.ledna 1947 Václav Žalud, od 7.října 1947 Miroslav Dobřický. Zápisem v pozemkové knize z 15.ledna 1950 vkládá se právo vlastnické na Ústřední národní pojišťovnu v Praze, od které přechází 20. března 1954 vlastnictví - podle vyhlášky předsedy vlády z 30. 12. 1953 čís.100/53 - na československý stát a správou je pověřeno Revoluční odborové hnutí v Praze. Budova se stává lázeňskou léčebnou Revolučního odborového hnutí. Někdy v té době dostává léčebna dnešní název. Původní starý název REGINA bylo možno ještě nedávno číst na budově na východní straně směrem k lesu.
      Takto sloužila budova pro lázeňství ROH v roce 1954 pro indikace urologické, ale ne přísně. Pro lázeňskou léčbu však nebylo v domě žádných terapeutických zařízení, pouze nejnutnější diagnostické. Pacienti museli docházet na procedury i na různá speciální diagnostická vyšetření, která se prováděla ve vzdálenějším domě Mánes nad kolonádou.
      Vltava vyhovovala jako ubytovna. Měla 109 lůžek a přidružené domy POŠTA s 57 lůžky AESKULAP s 19 lůžky; všechna lůžka komplexu byla však jen sezónní. V dobrém stavu byla elektrifikovaná kuchyně a čtyři prostorná skladiště; jídelna měla 200 míst. Pěkná terasa rozlohy 35 x 11 metrů, před jídelnou, zůstávala prázdná a nevyužitá. Bylo tu 16 jedno-, 67 dvou- a 16 třílůžkových pokojů. Vltava měla 8 koupelen, v Poště byla jediná. V Aeskulapu nebyla žádná koupelna a nadto tu nebylo ani ústřední topení.
      Dne 25.února 1958 byla převedena správa státního majetku od ROH na Čs. státní lázně Mariánské Lázně. Postupně se doplňovalo medicínské vybavení léčebny a měnilo se zaměření na závažnější stavy po zraněních a operacích pohybového ústrojí. Budova byla několikráte v rekonstrukci, velkou rekonstrukci měla do podzimu 1991, kdy byl areál otevřen. Od 1.května 1992 patří pod akciovou společnost Léčebné lázně.
      Zprvu měla v celém komplexu několika domů 130 lůžek v komfortních jedno- a dvoulůžkových pokojích, dnes se uvádí již 175 lůžek. K léčebně patří budovy Vltava, Aeskulap, Vítkov a Berounka.

Vítkov (čp. 114)

      Dům s čp.114 byl postaven v roce 1875 na svahu Hameliky v bývalé Ferdinandově, dnešní Anglické ulici, a nazván WARTBURG. Majitelem byl Karl Hausmann, obchodník s klempířským zbožím. Tento obchod od něho převzal Richard Hausmann a umístil na Hlavní třídě v domě čp.122, kde je dnes potravinářský obchod Jana Linharta (dříve Meinl). Zde prodával různé domácí a kuchyňské nářadí, zbraně a munici. V rukou Hausmannů zůstal dům Wartburg přes první válku. Ve 20.letech se uvádí majitelkou domu paní Marie Hosnerová. Posledními majiteli byli J. a P. Zischka, ještě před válkou (1936) a dům byl uváděn jako penzión RICHMOND se 30 pokoji pro hosty. Pak došlo v rychlém sledu za druhé války k návratu k původnímu názvu WARTBURG, po válce zpět k názvu RICHMOND. Tento název je stále v paměti usedlíků.
      Po válce zůstal dům penziónem RICHMOND a měl 45 lůžek (1946). Národním správcem se stal 12.května 1946 Ladislav Leder a zůstal jím do května 1948, kdy národní správu převzala - jako u většiny domů v Mariánských Lázních - "silná pětka" - soudruzi Evžen Sovák, Boris Standacher, Václav Koldinský, Josef Mareš a Jan Petr. Od roku 1950 přechází dům pod Čs.státní lázně a zřídla. Dnešní název VÍTKOV se objevuje až značně pozdě - kol roku 1957 - v souvislosti s přeměnou domu ve svobodárnu pro zdravotní sestry a pracovnice lázeňské organizace.
      Dnes slouží dům jako ubytovna léčebny Vltava; má 28 pokojů a 40 lůžek.
      Dům čp.114 v Anglické ulici měl tyto trvale bydlící obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Milena Malá (1938), Jarmila Popová (1935), Marie Tvrdá (1934), Zdena Zdychyncová (1934), Karel Beneš (1889), Anežka Vlčková (1912), Marie Kurhajcová, Eva Kovaříková, Hana Boučková, Marie Randová, Alena Sochanová, Věra Václavíková, Alena Bodnárová, Hana Machová, Milada Engelová, Helena Babincová, Pavla Pašková, Anna Čižmarová, Kotenová, Jiřina Koukolíčková, Věra Pávková, Eva Severová, Věra Hasíková, Mariana Ruschová, Helena Rozmanová, Jiřina Šajnerová, Jana Jiřičková, Jana Hablová, Miluše Majková, Jana Zajíčková, Eva Koruntorádová, Bohumila Altmannová, Žižková, Emil Šída, Zdena Šídová.

Berounka (čp.120)

Dnešní ubytovna BEROUNKA, v roce 1932 "altbekannt" SCHLOSS LAXENBURG - 75 pokojů, ústřední topení, tekoucí voda, telefon. Majitelka: doktorka Marie OTTOVÁ. Advokát JUDr. Albert OTT v domě byl zřejmě manžel.      Dům čp.120 v Anglické ulici byl postaven už v 70. letech 19. století a nějaký čas zůstával posledním domem v ulici. Nazýval se SCHLOSS LAXENBURG.
      Jeho majitelem byl Julius EBERT. V roce 1905 tu byla kavárna a restaurace stejného jména. Ve 20.letech se stala majitelkou dr. Marie Ottová a v domě měl advokátní kancelář JUDr. Albert Ott. Krejčovskou dílnu tu měl Čech, mistr krejčovský Jan Kalaš a hodinářskou dílničku Augustin Visca.
      Jan Kalaš a jeho žena Marie, rozená Henzlová si postavili ve 20.letech na dnešní Husově ulici vlastní dům čp. 496 VILLA KALAŠ (vedle býv. vily PRAHA čp. 443 – proti hostinci LION).
      Po roce 1945 byl dán dům LAXENBURG do národní správy a pře-jmenován na VĚRA. V padesátých letech měl dům jméno POŠTA a tak současný název BEROUNKA je již třetí poválečný název. Zadní trakt domu čp.120 sloužil kdysi jako výletní kavárna "Tři mušketýři" a zbytky plastik těchto mušketýrů jsou v průčelí. Zde jsou normální byty.
      Dnes patří ubytovna BEROUNKA k areálu Vltava a má 21 pokojů s 38 lůžky.
      Dům čp.120 v Anglické ulici – trvale bydlící obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Václav Babický (1915), Julie Babická (1924), Marie Babická (1945), Vladislav Dlouhý (1922), Jolana Dlouhá (1928), Miroslav Pivnička (1925), Marie Pivničková (1930), Martin Ráček (1914), Kateřina Ráčková (1923), Alžběta Ráčková (1945), Vojtěch Blinka (1934), Marie Blinková (1937), František Chuda (1911), Augusta Chudová (1910), Jan Kladivo (1913), Vlasta Kladivová (1911), JuraJ Fedor (1923), Josef Kapoun (1921), Růžena Kapounová (1924), František Malcát (1927)

Aeskulap (čp.191)

      Dům čp.191 v Anglické ulici byl postaven na konci ulice někdy v osmdesátých letech minulého století s původním názvem VILLA LÖWY. Majitelem byl MUDr. Emil Löwy. Po roce 1900 má dům nový název AESKULAP a Löwy tu uvádí své ordinační hodiny v domě - denně 7-9 a 15-17 hodin. V roce 1929 měl lékařskou ordinaci v dnešním domě Chopin MUDr. Max Löwy, snad syn Emila Löwyho.
      Už před rokem 1928 se stali novými majiteli domu Adam a Marie Zimmermannovi. V domě bylo 11 pokojů pro hosty a kromě toho tu měla módní salón Selma Fischerová, obchod s obuví Čech Jaroslav Javůrek, obchod s pleteným zbožím Luisa Jakobová, společnost s ob-chodem s dřevem tu vedl Ludvík Keller. Isidor Leitner měl v domě agenturu blíže neurčeného směru.
      Mistr zámečnický, Adam Zimmermann, měl již v 19.století dílnu ve vlastním domě LINEC (čp.154 v dnešní Lidické ulici). Dům LINEC (Linz) s čp.154 měl zadní trakt na Ruské ulici (který měl později čp.164). Dům zůstal od svého vzniku do roku 1945 v rukou rodiny Zimmermannů. V roce 1928 byli majiteli rodinného domu LINEC Ernst a Margareta Zimmermannovi. Adam Zimmermann sen. nebo jun. přikoupil dům Aeskulap.
      Adam Zimmermann (asi jun.) zřídil v domě Aeskulap elektroprodejnu a opravnu a později i prodejnu rozhlasových přijímačů. Název domu se už neměnil, ani v roce 1945. Prosperující elektro- a radiozávod převzal od Zimmermanna po válce pan Josef Kahan a měl tu prodejnu. Dům sloužil i jako penzión a měl 32 lůžek (1946).
      Národním správcem byl jmenován 27.dubna 1946 Bedřich Kessler, od 2.ledna 1948 Miroslav Dobřický (byl už i správcem hotelu Regina). Další vlastnický vývoj byl stejný jako u dnešní Vltavy, tj. přes Ústřední národní pojišťovnu, přes ROH, k lázeňské organizaci Čs.státní lázně. Dnes je dům stavebně propojen s budovou Vltavy – viz text na konci..
      Trvale bydlící obyvatelé z voličských seznamů v 60.letech: Marie Linhová (1911), Václav Špot (1926), Anna Špotová (1931), Marie Kyseláková (1933), Marie Raffajová (1919)

Nová Vltava

      V únoru 1996 ve zpravodaji akciové společnosti Léčebné lázně Mariánské Lázně FONTÁNA vyšel článek "Historie a současnost - Lázeňská léčebna Vltava se představuje" od dr. MICKY a ředitelky léčebny J.SVATÉ:
      "Lázeňská léčebna (Vltava) byla uvedena do provozu po rekonstrukci v srpnu 1991. Léčebna má výhodnou polohu nad středem města s vyhlídkou na jeho centrum, je obklopena lesoparkem, což je zárukou klidného a příjemného pobytu. Kapacita tohoto zařízení se standardem I. Kategorie je celkem 175 lůžek. Z toho 97 v hlavní budově, 38 v depandanci Berounka a 40 v depandanci Vítkov. Samozřejmostí příslušenství všech pokojů je sprcha a WC. Na všech pokojích jsou rovněž telefony a na pokojích v hlavní budově rádia a barevné televizory. Komplex lázeňských domů VLTAVA, AESCULAP, BEROUNKA a VÍTKOV v dnešní Anglické ulici patřil v letech před rekonstrukcí k nejproblematičtějším z celé tehdejší lázeňské organizace. V pokojích, třílůžkové nevyjímaje, chybělo příslušenství, topný systém neumožňoval po větší část roku přijatelnou tepelnou pohodu a na většinu procedur museli pacienti docházet do Nových lázní. Po rekonstrukci se situace změnila a lázeňská léčebna VLTAVA začala poskytovat komplexní léčebné služby. Provoz byl rozšířen o balneoprovoz, který je umístěn v budově AESCULAP, a ten je propojen v každém podlaží s ubytovací části budovy VLTAVA. Lázeňská léčebna VLTAVA je zaměřena na léčbu pohybového ústrojí a tomu odpovídá personální a přístrojové vybavení. Poskytuje komplexní rehabilitační léčbu pod dohledem tří odborných lékařů, sedmi zdravotních a deseti rehabilitačních sester a tří masérů. Rehabilitační oddělení je umístěno v domě AESCULAP, který je těsně ve všech podlažích propojen s hlavní budovou. Zde se podávají veškeré léčebné procedury. V několika tělocvičnách se provádějí individuální i skupinová cvičení, reflexní i klasické masáže, posilování i mechanoterapie. Máme k dispozici i elektroléčebné oddělení (diadynamické a interferenční proudy, KVD, solux, horské slunce, elektrostimulační přístroj, ultrazvuk a léčba pomocí pulsního magnetického pole), parafin a plynové injekce. Mimo standardních léčebných metod jsme zavedli i léčbu pomocí laseru, dále akupunktury a manuální medicíny.
Pohled od lesa ze svahu Hameliky - na výletní kavárnu Laxenburg      V našem léčebném od-dělení jsou k dispozici veškeré vodoléčebné procedury jako např. vířivé koupele, skotské střiky, perličková koupel, podvodní masáže, Hubardův tank, šlapačky. K použití je zde též bazén o rozměrech 12 x 6 m se stálou teplotou vody 320 C, ve kterém se provádí cvi-čení ve vodě a kde od 15 do 21 hodin je volné plavání s možností využívání klasických masáží a solaria. Vzhledem k tomuto rehabilitačnímu vybavení se za-měřujeme na léčbu chorob pohybového aparátu a to podle indikačního seznamu skupiny VII. Největší procento našich pacientů k nám přichází s bolestmi zad, stavy po úrazech a operacích páteře a končetin, stavy po náhradách kyčelního kloubu a skoliosy. Nebráníme se ale ani léčbě pacientů s ostatními choroba-mi příslušejícími do Mariánských Lázní, tj. léčbě pacientů s chorobami cest dýchacích a cest močových. Léčebna je vyhledávána ne-en pro svoji komplexnost, ale také z důvodu dobré kuchyně pod vedením šéfkuchaře pana Konečného.
      K tomu přispívá i pozorná a milá obsluha v restauraci a v jídelně. Vedení akciové společnosti vytváří i nadále předpoklady pro další zvýšení úrovně. V uplynulém roce to bylo zejména vybudování bezbariérových vstupů včetně posuvných automatických dveří, nové recepce, nové haly, vybudování parketu v kavárně, automatická regulace tepla, vybudování VS, která umožnila přechod na centrální zdroj vytápění. V současně době (1996) je rozpracována rekonstrukce vzduchotechniky, od 11/96 se připravuje výměna hlavního výtahu a modernizace interiéru bazénu. Zájem o služby naší léčebny neustále stoupá, což dokumentuje nejen vyšší procentu využití a podstatný meziroční nárůst zahraniční klientely, ale zejména i skutečnost, že poprvé v historii léčebny i celých lázní probíhaly přes období vánočních svátků a Silvestra léčebné pobyty hostů ze zahraničí a využití kapacity byla na 89 %. Celková činnost léčebny se odrazila i v dosud nejlepších dosažených ekonomických výsledcích, kdy byl překročen plánovaný zisk roku 1995 8.500 mil.Kč. Za dobu své pětileté existence si léčebna postupně získala svou klientelu. Je celá řada hostů, která se k nám opakovaně vrací. Naši léčebnu navštívili hosté z Izraele, Holandska, USA, Francie, Ruska, Švýcarska, Rakouska, Kanady a nejvíce z NSR."
      Protože podle FONTÁNY a článku o "historii a současnosti" Vltavy by se mohlo zdát, že VLTAVA vznikla až roku 1991, zastavili jsme se u historie původního domu PALACE HOTEL REGINA (po druhé válce VLTAVA) a dalších domů pod Vltavu dnes patřících.
R.Švandrlík
 

O GOLFHOTELU - zážitky bývalého německého ředitele Hofmanna u nového poválečného ředitele Golfhotelu Vomáčky krátce po válce 1945-46.

      V německém měsíčníku HEIMATBRIEF se před 50 lety několikrát psalo o českém řediteli hotelu GOLF Vomáčkovi. Nejstarší vzpomínkou je vyprávění bývalého německého ředitele GOLF-HOTELU Ernsta HOFFMANNA. Za války byl povolán do armády a když se vrátil do Mariánských Lázní, přišel na Golf a stal se pomocníkem nového ředitele Vomáčky v hotelu GOLF. Ředitel Vomáčka byl totiž jeho spolužák z hotelové školy. Hoffmann vzpomíná:
      "V únoru 1946 se konal v hotelu PUPP v Karlových Varech velký český reprezentační ples, k němuž byli pozváni všichni akreditovaní diplomaté v Praze. Pan Vomáčka, správce Golfhotelu byl tam pozván jako zástupce mariánskolázeňských hoteliérů. Vomáčkou jsem byl určen jako jeho doprovod; jednalo se totiž o mé znalosti anglického a francouzského jazyka. Nejdříve jsem to jednoznačně odmítl, ale nakonec přes můj velký odpor jsem musel s ním. Vomáčka obstaral smoking a příslušnou garderobu i pro mne, protože jsem v té době už nic nevlastnil, a vyjeli jsme do Varů. Zprvu šlo všechno dobř. V hotelu PUPP byl připraven velký studený bufet Vomáčka mi řekl, abych jedl a pil na jeho náklady, což jsem také hned učinil, protože podobné požitky v poválečné době byly pro Němce nemyslitelné. Večer probíhal dobře. Ale za několik dnů po plese byl předvolán Vomáčka "na kobereček" do Prahy. Už věděli, že se objevil v Karlových Varech s jedním "Nemcem". Tohle někde vyprávěl, sice bez zlého úmyslu, "správce" hotelu Esplanade Sonnenschein a Vomáčkovi se dostalo v Praze těžkého pokárání od českého ministerstva zahraničí. Celý tenhle čas jsem trpěl smrtelným strachem.
      Když se moje matka a sestra dostaly do odsunu k vysídlení, dal mi Vomáčka svoje auto, abych se s nimi rozloučil na nádraží. Vomáčka měl na svém autě velkou českou ceduli. Když jsem přijel na nádraží s manželkou a malou dcerkou, které jsem vzal s sebou, stála tam skupina českých důstojníků, kteří vzhledem k české ceduli ihned salutovali v domnění, že přijíždí někdo "oficiální" a chce se podívat na průběh odtransportování Němců. Ke vší své hlouposti jsem zastavil asi sto metrů od této skupiny důstojníků a vystoupili jsme z auta. Když spatřili čeští důstojníci naše pásky na rukávech, přispěchali ke mně a hned mne zatkli. Ještě jsem stačil manželce říci, aby se odebrala s dcerkou do garáží MIZERA. Uvažoval jsem, že si nějak pomůžu, abych se dostal z téhle kaše. Odvedli mne do nádražní budovy, kde mi po mnoha prosbách dovolili, abych zatelefonoval Vomáčkovi. Tento mi hned vynadal, ale slíbil, že mi nějak pomůže. Asi po hodině se objevil jeden Čech, který hlasitě gestikuloval a ptal se po tom "Němci". A tak jsem byl předán tomuto muži, který si mne vyzvedl s tím, že je to český policejní šéf v Mariánských Lázních. Strkal mne před sebou a hlasitě nadával, jak jsem na to přišel, abych jel s českým vozem k odsunu Němců. Přivedl mě k zabavenému autu, strčil dovnitř a odjeli jsme pryč. Cestou vysvětloval, že byl poslán panem Vomáčkou k mé "záchraně". Zastavili jsme se v garážích MIZERA, vzali manželku a dcerku, a on mne řekl, abych už nikdy nejezdil s autem do města, protože pro Němce je to přísně zakázáno.
      Vomáčka mě nechtěl pustit do transportu, a stále mi vysvětloval, že bych mohl v Mariánských Lázních zůstat. Rozuměl jsem tomu, že nás nechává z vysídlovacích listů pro odsun škrtnout, zatímco český komunistický starosta ze Zádubu (kam patřil Golfhotel) mne sledoval a Vomáčka ho stále ujišťoval, že prý mám vycestovat až zase příštím transportem, a tak to šlo od transportu k transportu. Později byl Vomáčka jako český vlastenec po vítězství komunistů zatčen, ale to je jiná kapitola. V srpnu 1946 onemocněl náhle Vomáčka na zápal plic a během jeho pobytu v nemocnici se mi podařilo všechno oběhnout a přihlásit nás k poslednímu transportu. Smůla byla v tom, že tento poslední transport směřoval bohužel do východní zóny do Berburgu nad Sálou. Odtamtud se nám podařilo na černo prchnout do britské zóny, když jsem byl předtím přidělen do Aue na práci do dolů. Tak jsme se dostali do dnešního domova.
      Vím, že byl Vomáčka později zatčen; nějak se ale dostal do ciziny, snad se mu podařilo uprchnout a po letech putování v Belgii, ve Francii a v Německu se jednou dostal na francouzskou Riviéru, kde provozuje velký kampingový tábor."
      Potud Ernst Hofmann. Další zprávy o Vomáčkovi byly rozporné, jak z německé tak z české strany. Několikráte prý přešel hranice v obou směrech. Později se objevila v českém tisku zpráva, že se Vomáčka přihlásil jako západní agent našim orgánům a byla s ním udělána reportáž. Vyžadovalo by to pátrání a prohledání dobového tisku.
-rš-
 

Zapomenutý kraj plný historických zajímavostí stranou hlavních silničních tras
SVOJŠÍN

      Svojšín na okrese Tachov leží 7 km západně od Stříbra, na železniční trati Praha-Cheb-Paříž, a je pozoruhodný dávnou historií. Na mírné vyvýšenině se nachází komplex kostela, fary a zámecké budovy, která je spojena s kostelem krytou chodbou-mostkem v patře. Pod areálem je přívětivé, svažité náměstí s malým obecním parčíkem s několika pamětihodnostmi. Ves leží na řece Mži, přes níž vede masivní kamenný, ale úzký most a stoupá směrem k nádraží ve svahu. Původně býval dřevěný, zastřešený.
      Svojšínský zámek byl postaven u kostela za hraběte Jana Václava Příchovského, respektive jeho matky Judity, v roce 1723 spolu s farou a s krytým mostem. Posledním majitelem Svojšína z rodu Příchovských byl František Příchovský, za něhož byl statek roku 1795 prodán v dražbě rytíři Josefu Bigattovi, pocházejícím z Chebu.
      Nový majitel Svojšína zdědil 1805 od své matky také Ošelín. Protože však neměl dědice, odkázal v roce 1812 spojené statky Svojšín-Ošelín královskému bavorskému komorníkovi a generálporučíkovi Karlu Antonínu Junckerovi pod podmínkou, že ke svému rodinnému jménu natrvalo připojí přídomek "Bigatto". Tato rodina držela svojšínské panství do roku 1935, kdy je - po smrti Amálie Junckerové-Bigattové - zdědil dr. Klement Podevile, a vlastnil do 1945.
      V současné době je zámek ve Svojšíně majetkem obecního úřadu a slouží jeho účelům.

Starý Svojšín podle popisu SOMMERA (1838)

      Panství SVOJŠÍN (Schweissing) v době historika Johanna Gottfrieda SOMMERA (1838) leželo mezi panstvím Třebel-Trpisty na severu, panstvím města Stříbro na východě, panstvím Kladruby a Bor na jihu a panstvím Třebel-Trpisty a Planá na západě. (Johann Gottfried SOMMER popsal panství ve své vlastivědě "Das Königsreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt, VI.Band - Pilsner Kreis", Praha 1838, S. 231-235.)
      Majitelem panství byl v roce 1838 královský bavorský komoří etc. Clemens svobodný pán Junker von Bigatto, který zdědil toto panství po svém otci Karlovi Antonínovi svobodném pánu Junker von Bigatto.
      Svojšínské panství patřilo při vypuknutí husitských bouří benediktýnskému klášteru Kladruby. Starší historii kupodivu J.G.SOMMER nezná. Po zničení kláštera daroval prý Žižka toto panství svému podřízenému veliteli Petru Zmrzlíkovi, bývalému mincmistrovi-prefektu.
      Zdá se, že teprve po tomto darování se začal psát Petr Zmrzlík s přídomkem "ze Svojšína" – nepatřil totiž k žádné neznámé větvi Svojšínských ze 13. století, jak se uvádí v publikaci "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV.díl Západní Čechy", vedoucí autor M.Bělohlávek, Svoboda Praha 1985, S.328, citujeme:
      "V neznámé době se oddělila pravděpodobně i linie Zmrzlíků, z níž pocházel známý mincmistr a Žižkův spolubojovník Petr Zmrzlík ze Svojšína."
      V roce 1623 vlastnil panství Albrecht Příchovský z Příchovic a 1664 Jan Vilém Příchovský z Příchovic. Panství zůstalo v rukou těchto pánů z Příchovic, povýšených do hraběcího rodu, až do konce 18.století, kdy hrabě Václav Příchovský 1781 zemřel a dědicem se stal jeho syn František Příchovský. V roce 1795 muselo být panství prodáno ve veřejné dražbě a koupil ho Josef rytíř von Bigatto. Po své matce zdědil Josef von Bigatto také 1805 panství Ošelín po své matce. Zemřel 28.dubna 1812. Byl bezdětný a proto jeho majetky zdědil jeho příbuzný Karl Anton, svobodný pán von Junker, kurfiřtský bavorský komoří, královský bavorský generál-poručík etc., který nařídil, aby propříště používali jeho potomci jméno Bigatto. (Důvody tohoto jsou v pátrání.)
      Co se týká sousedního zboží OŠELÍN (Oschelin) patřilo roku 1516 svobodnému pánu von Schirndingovi a zůstalo v rukách tohoto rodu až do roku 1796, kdy panství prodal Franz Joachim svobodný pán von Schirnding jakémusi pánu von Maasburgovi. Od tohoto zanedlouho panství odkoupila Marie Justina rytíř von Bigatto. Když 1805 zemřela, zdědil panství uvedený Josef, rytíř von Bigatto a v roce 1806 spojil ošelínské panství se svojšínským.
      Velikost obou panství uvedená v jitrech činila: Svojšín celkem 2943 jochů 1512 klafterů; z toho dominikál 820 jiter a 408 klafterů, rustikál 2123 jiter 1104 klafterů. Ošelín měl celkem 1593 jiter a 1187 klafterů, z toho dominikál 1042 jiter 1351 klafterů, rustikál 551 jiter 244 klafterů.
Z celku 1862 jiter a 1351 klafterů u dominikálu bylo nejvíce lesů – 979 jiter 1658 klafterů, a polí 622 jiter a 1393 klafterů. Z celku 2674 jiter a 1348 klafterů bylo u rustikálu 1376 jiter a 372 klafterů polí a jen 536 jiter 1583 klafterů lesů.
      Povrch panství tvoří vlnovitý terén, protnutý hlubokým údolím řeky Mže. Tato řeka ("Misa") přitéká od panství Třebel.
SVOJŠÍNSKÝ ZÁMECKÝ AREÁL  v druhé polovině 18.století s původními úpravami parku před  zámkem,  se vysázenými alejemi, s pohledem na dvůr za zámkem a na starobylý kostel, spojený mostkem v patře a na patrovou faru s mansardovou střechou...

Indikační skizza zachycuje SVOJŠÍN v první polovině  19.století (1838) s dominantou zámeckého areálu, jehož dvůr býval uzavřen hospodářskými staveními. Vlevo řeka Mže, most a řada stavení na druhém břehu.

Pohled na svojšínský kostel sv.Petra a Pavla – na jeho původní články: věž a severní zeď, obě z roku 1170      Řeka protéká panstvím a pod Holínem vtéká na území města Stříbra. Na panství jsou 4 panské rybníky, osazené kapry.
      Počet obyvatel je 1745. Řeč je všeobecně německá, na panství žije 29 rodin židovských.
      Pramenem obživy je zemědělství a několik řemesel. Rolnictví je však při špatné půdě, jílovité, pískovité, břidlicovité málo výnosné. Seje se žito, a jen málo pšenice, ječmenu, ovsa, lnu, brambor a zelí.
      Ovocné stromy se nacházejí jen v zahradách, a především panských. Osazování nových ovocných stromů probíhá však v posledních letech (1838) na panském a někde i na volných prostranstvích.
      V roce 1837 byli jen zde jen tři koně, z toho 2 na panském; 518 hovězího dobytka, z toho 121 na panském; 1962 ovcí, z toho 1193 na panském, u rolníků pak ještě 15 koz a 27 kusů vepřového dobytka.
      Panství má 7 panských dvorů ve vlastní režii – Svojšín, Lom, Nynkov (Lingau), Ošelín, Nový dvůr, Řebří (Leiter), Jezerce-Jiřské (Gefürzen). S výjimkou Nového dvora jsou všude také ovčíny.
      Panské lesy mají tři lesní revíry – Svojšín, Lom a Ošelín. Převažuje borovice, poměrně málo je smrků, jedlí a bříz, jsou tu také duby. Lesní hospodářství nedává ročně více než 300 klafterů dřeva, což sotva stačí k vlastní potřebě. Lov divoké zvěře není na panství významný. Ročně se střílí 120 zajíců a 90 srn; vše se konzumuje na zdejším panství.
      U obce Řebří (Leiter) je panská těžba železné rudy, která roku 1834 činila 2706 žejdlíků rudy (žejdlík = 18 stop kubických) a je zpracovávána v panské železárně kláštera Kladruby.
      Z řemesel je na panství 27 mistrů, 13 tovaryšů a 4 učňové, celkem 44 osob. Jsou to: pekař, 4 šenkýři, sládek, zahradník, 3 kramáři a hauzíři, 5 zedníků (tovaryšů), 3 mlynáři, 1 kominík, 5 kovářů, 4 krejčí, 2 ševci, 1 truhlář, 1 tesař s 2 tovaryši.
      Plánovaný chudobinec nebyl ještě v roce 1836 otevřen, ale na jeho fondu se nacházelo 133 zl. 23 kr. C.W. a 170 zlatých 43 kr. W.W.
      Panstvím zčásti prochází Chebská a poštovní silnice ze Stříbra do Černošína, na které leží panská svojšínská ves Pytlov. Nejbližší pošta je ve Stříbře.
      Ves SVOJŠÍN (Swojssin, Swojssino, až nověji Schweissing) leží na řece Mži, přes kterou vedou zastřešené dřevěné mosty. Ves má 58 domů, 402 obyvatel, z toho 17 židovských rodin. Je tu děkanský kostel sv. Petra a Pavla, děkanství a škola, vše pod patronátem vrchnosti, panský zámek se stavením úředního ředitele panství, panský dvůr, ovčín, fořtovna, palírna, hospoda a mlýn se třemi koly a s pilou.
      Kostel, o který pečují dva kněží, je velice starý, ale zachovalý; jeho vznik nelze nijak upřesnit, neboť před víc než sto lety zničil požár všechny listiny (kol 1730). Kostel má statnou věž, zcela vystavenou z kvádrů; na jednom z kamenů je vytesán letopočet 1615. (Což neznamená rok stavby.)
      1.července 1782 byl tehdejším pražským knížetem-arcibiskupem Antonem Petrem hrabětem Příchovským z Příchovic, který se 28.srpna 1707 narodil ve zdejším zámku a ve zdejším kostele byl pokřtěn, povýšen kostel na děkanský ! Kostel dostal krásný, v roce 1821 zřízený mramorový náhrobek předchozího majitele panství Karla Antona svobodného pána Junkera von Bigatto.
      Ke kostelu jsou přifařeny kromě Svojšína ostatní vesnice celého panství – včetně samoty Nový dvůr na panství Ošelín a cizích vesnic Ostrovce (Ostrowitz) a Lažany (Losau) z panství Třebel, dále Otročín z panství Stříbro. Půlhodiny od Svojšína leží na výšině zbytky někdejšího hradu, který je v současnosti nazýván "Pusté dvory".
      Ves LOM (Lohm), 3/4 hodiny jihojihozápadně Svojšína, má 52 domů, 331 obyvatel, panský dvůr, ovčín, hospodu; půlhodiny východně leží samota Pražka (Praschka) s 12 dominikálními domky. Kdysi býval Lom samostatné panství, které patřilo benediktýnům z Kladrub a 1653 bylo zakoupeno Albrechtem Příchovským z Příchovic.
      Ves NYNKOV (Lingau), 1/4 hodiny jihozápadně Svojšína. má 14 domů, 112 obyvatel, 1 panský dvůr, ovčín a poddanskou kontribuční sýpku. (V současnosti je panský dvůr v Nynkově zachován jen zčásti. Zůstala velká stodola, dlouhá stáj s mansardovou střechou a dvěma dřevěnými obdélnými patrovými otvory (dveřmi), zčásti zůstává obvodová zeď dvora. Naproti tomu stojí mohutná dvoupatrová vrchnostenská sýpka z 18.století, třebaže typická větrací okna sýpky jsou téměř zazděna. Celý areál někdejšího dvora se sýpkou se jeví dnes opuštěn, ale je zaplněn nábytkem a různým zařízením.)
      Ves JEZERCE, dříve JIŘSKÉ (Geserzen či Gesürzen), 1/2 hodiny jihovýchodně Svojšína, má 14 domů, 78 obyvatel, panský dvůr a ovčín
      Ves PYTLOV (Pittlau, Bidlau) 20 domů, 105 obyvatel, leží na chaussee ze Stříbra do Černošína.
      Ves HOLYNĚ či Holín (Hollin), 1/4 hodiny jižně Svojšína, na Jedlovém vrchu (Tannenberg, 465 m n.m.) má 8 domů, 43 obyvatel. (Český název kolísal mezi Holín a Holyně (na vojenské mapě 1952).
      Všechny obce patří k farnosti Svojšín (potud Sommer 1838).

Svojšínská tvrz

      Svojšín patří mezi nejstarší a nejvýznamnější sídla v této krajině, jak o tom svědčí čtyřpatrová románská věž kostela z roku 1170. Má tribunu pro vrchnost, která je otevřena směrem k lodi kostela segmentovým obloukem. Z tribuny vedl v západní zdi věže portál ke schodišti v síle zdi do druhého patra věže. Účel tohoto patra byl obranný. Horní část věže bývala přístupná pouze portálkem v jižní stěně, odkud se šlo na dřevěný můstek a po můstku do tvrze, z níž však nezůstalo zachováno nic.
      Svojšínská románská věž je příkladem toho, že ačkoliv nemáme zachovány žádné dokumenty o tvrzi a věži, nemůžeme diskutovat o její existenci či neexistenci. Za prvé tato věž prostě přežila do dnešní doby a její význam je patrný vzhledem k dispozici v rámci kostela, a za druhé je farní ves Svojšín kolébkou slavného českého rodu Svojšínských, který se odtud šířil do kraje.

Kolébka rodu pánů ze Svojšína

Svojšínský děkanský kostel z jihu – vstupní strana s dominantou věže a misijním křížem u zdi      Jak uváděl Friedrich BERNAU (BERNAU Friedrich "Studien und Materialien zur Specialgeschichte und Heimatskunde des deutschen Sprachgebiets in Böhmen und Mähren" - Calve´sche Buchhandlung, Prag 1903.) před sto lety, od původního zdejšího panského rodu Svojšínských se záhy oddělovaly linie: rody pánů z Volfštejna (hrad ležel 2 hodiny chůze ze Svojšína), z Třebele (rovněž v okolí), ze Šontálu (taktéž v okolí), z Výškova (nahoře proti proudu Kosího potoka) aj.
      Jejich příslušnost k Svojšínskému rodu měla dvě průkazné patrnosti.
      První byl společný erb se třemi příčnými červenými břevny ve stříbrném poli, třebaže u pánů z Volfštejna a Vyškova se erb později začal odlišovat a objevila se na něm vlčí hlava či celý vlk, ale pozor, například bratři Vilém a Beneda z Volfštejna 1406 mají ve znaku stále původní tři břevna a vlčí hlava je jen jako ozdoba přilbice.
      Druhou patrností byla stejná jména, která se používala tradičně u těchto rodů se stejným erbem (Beneda, Ctibor, Ulrych), i to, že zprvu žily příbuzné rody v blízkosti, bezpečně potvrzovalo jejich příbuzenství. Mohutné příbuzenstvo tvořili páni ze Svojšína, z Kamenice, ze Šťáhlav, z Čičova, ze Šontálu u Černošína, , snad i páni z Doupova a Budova. Ale především to byli Volfštejnští (na hradě na Vlčí hoře) a Vyškovští (na hradě na Lazurovém vrchu u Michalových Hor).
      Rozvětvený rod Svojšínských vymírá v Čechách roku 1875 větví pánů Zádubských ze Šontálu, zatímco poslední domněle ještě žijící zůstávají vyškovští páni Měsíčkové se stejným erbem. Jejich potomci žili ještě za druhé světové války jako svobodní páni Měsíčkové z Vyškova v Prusku (Miesiczek, Freiherr von Wyschkow). Do Pruska se dostali za třicetileté války, kdy vyškovský pán Radslav (Raczko) Měsíček emigroval a sloužil jako protestant (Z toho usuzujeme, že páni Měsíčkové z Vyškova byli přívrženci husitství a po příchodu luteránství se stali protestanty jako řada jiných rodů.) ve švédské armádě; poté se usadil v Brandenbursku. Za pruské války v roce 1866 zemřel v Praze jeden z Měsíčků - pruský hejtman Miesiczek, který je pochován na malostranském hřbitově.
      Když v roce 1944 přijel jeden z pánů Měsíčků do Mariánských Lázní, navštívil soukromě, s koňským povozem, svůj někdejší rodný hrad – dnešní ruinu na Lazurové hoře. Další zprávy o nich - přes veškerá současná pátrání na německé straně – po druhé válce mizí.

Rod pánů ze Svojšína

      1. CTIBOR I. (Tiburz) ze Svojšína je nejstarší historická osoba z první poloviny 12.století. Jeho synové Oldřich a Beneda jsou výslovně uvádění jako synové "Tiburze" a objevují se na darovací listině panovníka Soběslava pro klášter Plasy roku 1175.
      2. ULRYCH I. ze Svojšína je uváděn 1175 a 1177 jako "Odalricus de Suaysin" a bratr BENEDA I. ze Svojšína uváděn 1175-1196, oba synové Ctiborovi.
      3. Na zakládací listině šlechtice Milhosta při založení cisterciátského kláštera Mašov z 20. června 1196 jsou jako svědkové Ulrychův syn Ctibor II. (Tiburz) a jeho strýc Beneda. Roku 1197 se podepisuje Ctibor jako "Tiburz von Swessingen". Tento CTIBOR II. ze Svojšína, uváděn podle Sedláčka 1196-1251, měl čtyři syny Benedu, Ulricha (Oldřicha) , Vicemila (či snad Vyšemira) a Ctibora III. (Tiburz III.). Tito se uvádějí na listinách oné doby s predikáty von Zweisin, Sueissin či Sesing jako svědkové.
      4. Jistý BENEDA II. je uváděn 1219-1237 (Sedláček 1228-1236), ale je tu také jeho synovec BENEDA III., uváděný 1251 (podle Sedláčka byl tento bratrem Ulrycha z Třebele) a jeho syn BENEDA IV., uváděný 1289-1323 (podle Sedláčka to měl být syn Benedy III. na Svojšíně).
      5. Rozsáhlé příbuzenstvo se cítilo brzy na rodném Svojšíně stísněně a bylo jisté, že bude třeba postavit nové rodinné sídlo. Dva synové Ctibora II. (Sedláček uvádí Benedu 1235-1251 a Ulrycha z Třeble 1234-1239) postavili pevný hrad TŘEBEL a tak založili větev Třebelskou a snad i Volfštejnskou.
Románská kostelní věž ve Svojšíně      Podle Sedláčka to byl především ULRYCH II. Ctibořic ze Svojšína. (1234-1239), který je zakladatelem větve Třebelských. Na jedné kupní listině ze 14. února 1251 mezi klášterem Postelbergem a Kladruby je uváděn jako svědek "Ulrich z Třeble".
      Po Ulrychovi II. se objevují na Třebli jeho synové-bratři Beneda, Ulrych III. a Protiva s predikátem "z Třeble".
      Z nich Beneda z Třeble (1285-1293) údajně držel 1284 s Vítkovci a v letech 1285-86 byl purkrabím ("Castellan") na Přimdě. Na listě z 23. října 1286 je jako svědek – je to doklad krále Václava II., podle něhož dával svému nevlastnímu otci Závišovi z Falkenštejna mnohá města a hrady. V letech 1282-1308 se objevuje na listinách často jako svědek i bratr Protiva z Třeble. Také bratr Ulrych III. z Třeble (1282-1296) se často objevuje na dobových listinách jako svědek. Na jedné listině Chotěšovské se objeví 23. dubna 1290 jako "Ulrich von Czernoschin", kde je také uveden jeho příbuzný Beneda ze Svojšína.
      Protivovi potomci se po roce 1350 objevují v Hodusicích a ve Stanu. Pak náhle mizí na sedmdesát let zprávy o Třebeli. Bez žádné rodové souvislosti se uvádí 1.března 1382 jako majitel Třebele Ješek Kozíhlava z Pnětluk.
      6. Nyní k Volfštejnským. Kdy byl postaven hrad VOLFŠTEJN ? Muselo to být krátce před rokem 1300, neboť roku 1290 se psal ještě uváděný Ulrych "z Černošína". Pokud by stál Volfštejn, neuváděl by vesnici Černošín, ale pyšný hrad nad Černošínem.
      Roku 1316 se uvádí, že byl zavražděn Ctibor (Tiburz) z Volfštejna jakýmsi Dluhomilem a Fridrichem z Brodu, kteří měli komplice Tiburze (Ctibora) a Ulrycha z Chodové Plané. Ctiborův osiřelý syn Beneda z Volfštejna pohnal vrahy roku 1319 před soud. Nedostavili se však a Benedovi byl uznán za jejich nepřítomnosti jeho nárok, totiž aby mu zaplatili 600 marek stříbra.
      CTIBOR z Volfštejna je považován za zakladatele hradu Volfštejn. Měl tři syny: nejstaršího Benedu, Protivu a Tiburze II. Protiva byl rychtářem v Kaznějově pro klášter Plasy, když tento soudní úřad 25. června 1350 odkoupil od kralovického rychtáře Petra. Na listině jsou pečeti královského podkomořího Russa z Lutice, což byl Protivův strýc, dále města Plzně a obou bratrů Protivy – Tiburze a Benedy. Zde zemřel Ctibor bezdětný před rokem 1376.
      Beneda z Volfštejna je uváděn v listinách v letech 1352-1363. Volfštejn sice zdědil Tiburz, ale 1360 už nežil, a zůstal jeho neplnoletý čtyřletý syn. Beneda se pak obrátil 6. září 1360 na císaře Karla IV. ve věci převedení hradu Volfštejn na sebe pro případ, kdyby jeho synovec zemřel.
      Beneda však zemřel roku 1374 a po něm se rozpadá linie Volfštejnských do tří rodů. Hrad Volfštejn nepřežil sto let – za krále Jiřího z Poděbrad stál majitel hradu Jan z Volfštejna na straně katolického odboje proti králi a za času kruté občanské války byl hrad 1469 královským vojskem dobyt a zanechán v troskách. Od té doby není zpráv o tom, že by byl obýván.
      7. Vrátíme-li se zpět do Svojšína, zde BENEDA IV., potomek Oldřichova bratra Benedy, navrátil 1323 – podle Sedláčka - klášteru Plasy vesnici Žichlice, kterou měl pronajatou na celý život. Jeho syn JINDŘICH ze SVOJŠÍNA, připomíná se v letech 1315-1329 a roku 1353, kdy učinil nějakou směnu s klášterem ve Stříbře.
      8. Dalším majitelem byl Jindřichův syn opět jménem BENEDA ze SVOJŠÍNA, uváděný v pamětech 1355–1362. Roku 1355 spolu s Přibíkem z Brodu držel podací právo na kostel ve Svojšíně. Roku 1362 podával s Přibíkem faráře do kostela. Roku 1380 s bratrem Ulrychem vlastnil ves Stan, po kterém se i psali "ze Stanu". Ulrych "ze Svojšína" se psal v letech 1380 až 1385, kdy byl pánem Svojšína.
      9. Potom byl Svojšín rozdělen, neboť roku 1396 držela část Svojšína Johanka, vdova po Benedovi, a druhou část jakýsi Borník ze Štítař (Bornico de Schittarzen) a s ním Vilém z Volfštejna, možná i poručníci sirotků.
      10. Roku 1407 se uvádějí majitelé Svojšína, snad jako čtyři dědicové: Bohuněk ze Štítar na Bystřici, Hrabišě z Paběnic sezením na Nalžovech, Vilém z Volfštej-na, a potomek starých Svojšínských - Protiva ze Svojšína, snad syn Benedy.. Podávali společně faráře do kostela ve Svojšíně.
      Později drželi Svojšín už jen dva majitelé. Byli to potomci Hrabišě z Paběnic a PROTIVA ze SVOJŠÍNA, který v letech 1419-1422 byl již sám majitelem a jako katolík se účastnil ještě bitvy u Lipan na straně panské jednoty 1434.
      11. Po něm se objevuje 1434 PŮTA, syn Hrabišěho "de Pabianicz alias de Nalzow in Swoyssin residentis". On a jeho potomci se psali Svojšínští z Nalžov a nepochybně to byli příbuzní, spříznění s původní linií Svojšínských. V roce 1443 se uvádějí bratři Petr a Mikuláš "de Nalzow et de Swoyssin" a ještě 1454 a ještě 1464.
      12. Velice zmatkové jsou představy o svojšínské linii pánů "Zmrzlíků". Ani BERNAU se nevyhnul omylům, když vycházel z existence predikátu Petr Zmrzlík "ze Svojšína". To byl mincmistr, pán na Orlíku, Karlově a Březnici, který se stal přívržencem husitů. Panství SVOJŠÍN dostal darem od Žižky a proto se psal "ze Svojšína" (+ 1421). Zůstali po něm synové Jan, Petr a Vácslav (+1457). Z Petrových dětí byli synové Jan (+1483), Vácslav, Svojše a Jaroslav (+ před 1503). Nadto žil jakýsi Zdenko ze Svojšína (+1496). Roku 1565 vymírá tento rod Zmrzlíků, smrtí Zdenkovou, ale čí to byl syn, není známo.
      13. V letech 1499-1502 vystupují potomci Bohuslav a Burian z Nalžov a ze Svojšína ve sporu s Maruší, příbuznou svojšínského faráře Mikuláše, o farářovy ostatky. Bohuslav se uvádí ještě 1521.
      Uvádí se též JIŘÍK SVOJSKÝ jako "Girzik Swoysky z Nalziow a w Swoyssinie", který měl spor s Vilémem Kfelíře ze Zakšova na Starém Sedlišti a poháněl ho před soud. Zemřel před rokem 1532 a zanechal sirotky, které vychovávala Markéta, Jiříkova sestra, s manželem Jiříkem Čejkou z Olbramovic. Ten se psal u komorního osudu 1535 "Jan(?) Czeyka u Wolbramowicz a na Swoyssinie".
      14. Jiříkovi synové – BURIAN a JOŠT SVOJŠTÍ ze Svojšína jsou majiteli až do roku 1543. Burian se ujal 1540 jako první panství, ale před rokem 1542 zemřel. V roce 1541 byli pohnáni Burián a nezletilý Jošt před soud. V roce 1542 Jošt nebyl stále ještě zletilý a brzy zemřel. Jím rod vymřel po meči a Svojšín zdědila Joštova sestra Anna.
      15. Paní ANNA ZE SVOJŠÍNA se provdala roku 1554 za JIŘÍKA PŘÍCHOVSKÉHO Z PŘÍCHOVIC a když zemřela ve vysokém věku roku 1596, odkázala panství svým nezletilým vnukům. Byly to děti jejího syna Jana Příchovského, který zemřel již 1597.
      16. Dědici-vnuci – Vácslav a Albrecht Příchovští - se připomínají jako majitelé Svojšína roku 1615 ve sněmovních listech. Šťastně přečkali dobu protihabsburského stavovského povstání.
      Později drží Svojšín samotný Albrecht Příchovský z Příchovic. Podle berní ruly měl roku 1618 na panství 25 sedláků, kteří roku 1654 vlastnili 56 potahů, 46 krav, 99 jalovic, 235 ovcí, 148 sviní.
      17. Jeho syn Jan Vilém Příchovský z Příchovic byl roku 1664 majitelem a zemřel okolo roku 1696. Jeho synové Albrecht Karel a Antonín získali značný majetek a nadto byli 1704 povýšeni do hraběcího stavu. Roku 1705 si rozdělili dědictví. Albrecht zdědil Otín a Mlázovy na Klatovsku, Antonín zdědil Svojšín.
      18. Antonín Příchovský z Příchovic (+ 1713), povýšený 1704 do hraběcího stavu, nechal postavit zdejší zámek (viz zámek).
      19. Antonín měl tři syny, z nichž prostřední - hrabě Antonín Petr Příchovský z Příchovic - se stal pražským arcibiskupem v letech 1763-1793. Narodil se 28.srpna 1707 ve zdejším novém zámku a ve zdejším kostele byl pokřtěn. 1. července 1782 osobně povýšil zdejší kostel na děkanský! Jeho bratr Jan Vácslav Příchovský z Příchovic držel Svojšín sám od roku 1713 a zemřel roku 1781.
      20. Panství zdědil jeho syn František Příchovský. Snad on uvrhl panství do dluhů a v roce 1795 muselo být panství prodáno ve veřejné dražbě. Získal ho Josef rytíř von Bigatto. Od roku 1812 byli pak Bigattové "svobodnými pány" (SEDLÁČEK August "Hrady, zámky a tvrze království Českého – díl XIII." – II..vydání, Šolc a Šimáček, Praha, 1937, S.136).
      Josef spojil Ošelín a Svojšín v jedno panství. Po své matce totiž zdědil 1806 panství Ošelín. Zemřel 28.dubna 1812.
Byl bezdětný a proto jeho majetky zdědil jeho příbuzný Karl Anton, svobodný pán von Juncker, kurfiřtský bavorský komoří, královský bavorský generál-poručík etc., který musel slíbit, že ke svému rodovému jménu připojí natrvalo přídomek Bigatto. Skutečně nařídil, aby propříště používali potomci jméno Bigatto.
      Roku 1816 převzal panství jeho syn Klement, který zemřel 1821. Náhrobník s rodovým jménem Juncker-Bigatto bývával ve svojšínském postele.
      21. Posledním majitelem panství byl Klement Václav Leo Ottokar Juncker-Bigatto, který zemřel 1928. Ošelínský majetek pak držela jeho dcera Amálie Junckerová-Bigattová. Po její smrti 1935 zdědil statek doktor Klement Podevile.
      V roce 1945 přešel majetek do rukou státu a byl užíván pro obecní účely.

Svojšínský zámek

Pohled na svojšínský zámek z roku 1723 se stoupáním k vratům, v patře  balkón a nahoře mansardová střecha      je nejvýraznější, dominující stavbou celé obce, která se pne nad náměstím. Pod zámeckou zahradou je dnes obecní parčík s českým památníkem obětí války 1938-1945, se sochou sv.Jana Nepomuckého a stromem Milénia 2000.
      Zámek byl postaven v těsné blízkosti kostela sv. Petra a Pavla, za hraběte Jana Václava Příchovského roku 1723, prý na místě starého hradu z 12.století. Iniciátorkou stavby zámku byla jeho matka Judita Příchovská.
      Ve staré věži kostela bývala původně panská tribuna. Portál v jižní zdi I.patra umožňoval příchod přímo z feudálního dvorce – staré tvrze, který musela být někde blízko kostela.
      Exteriér zámku: Zámek je obdélníková jednopatrová barokní budova s průčelím o 15 osách, s mansardovou střechou. Zámek je spojen ve výši prvního patra zděnou chodbou, krytým visutým mostkem, s kostelní oratoří. Jde o mimořádně cenný prvek, jaký býval používán již před tisícem let pro panstvo, přicházející na bohoslužbu chodbou přímo z hradu do kostela. V publikaci "Hrady, zámky – západní Čechy" se uvádí, že chodba spojuje zámek s oratoří kostela.
      Průčelí zámku je rozděleno středním dvouposchoďovým risalitem o čtyřech osách, členěným pilastry. Na risalitu je portál s výraznými trojúhelníkovými římsami nad okny risalitu, a s balkónem v I. patře.
      Průjezd je valeně sklenut, po stranách rozšířen do polokruhů a z nich vycházejí schodiště. Zadní stěna zámku směrem do rozlehlého dvora je členěna obdobným risalitem jako průčelí, ale znetvořena moderním přístavkem. Rovněž východní strana je nověji přistavena, má dlouhý balkón se stříškou. Podle popisu mělo jít o tzv. zimní zahradu. Celý areál se vyvíjí nepříznivě a je ve stavu přechodu k ruině. Vyžaduje urychleně generální opravu. Okna v patře byla modernizována.
      Podzemí zámku má kamenná, valeně sklenutá sklepení a zdá se, že tyto prostory byly budovány současně se zámkem, neboť neobsahují žádné zbytky starší stavby. Zůstává nezodpovězena otázka: Kde vlastně stávala původní tvrz ?
Pohled ze dvora na zadní stranu zámku s přístavbou ve středu stavby. Vzadu kostel propojený se zámkem krytou chodbou v patře      Interiér zámku: Přízemní prostory jsou překlenuty křížovými klenbami a valenými klenbami s výsečemi. V prvním patře je nad průjezdem veliký sál, vyzdobenými koženými tapetami. Jsou šedočerné, obsahují mytologické výjevy a dodávají prostoru zvláštní pochmurnou atmosféru. (PROCHÁZKA Z. – ÚLOVEC J. "Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov, část 2" – Okresní muzeum v Tachově, sborník akce Mládež a kultura, Tachov 1990)
      Uvnitř zámku jsou dva barokní mramorové krby, když některá barokní kamna z doby vzniku zámku byla již odstraněna. Na vnitřních kožených tapetách v poschodí bývaly zobrazeny mytologické výjevy, na papírových tapetách čínské motivy (v archivech Památkového ústavu). Bývaly tu dvoje barokní hodiny, intarzované skříně a velká sbírka portrétů, která čítala k sedmdesáti obrazům.
      Ještě počátkem 20. století bylo v interiérech zámecké budovy umístěno několik barokních kachlových kamen z poloviny 18. stol., dvoje barokní hodiny, intarzované skříně a velká sbírka portrétů, která měla téměř sedmdesát obrazů. Mezi kuriózní předměty náležela rozměrná postel s nebesy a s iniciálami Albrechta v Valdštejna, v níž slavný vojevůdce přespal před svou cestou do Chebu, kde byl v únoru 1634 zavražděn. Všechno zařízení nenávratně zmizelo, zůstaly jen vesměs prázdné místnosti zámku, i když stavební stav je stále ještě poměrně dobrý.
      Zámecká zahrada na vysoké terase bývala oplocena železným zdobeným plotem, jehož zbytky jsou na východě areálu. Zahrada má dnes několik cenných stromů, vesměs co se týká stáří. Například mohutný zerav patří mezi největší, jaké jsme v kraji viděli.
Zámecký hospodářský dvůr je impozantní rozsáhlý, prostorný, s řadou původních, bohužel však se rozpadávajících hospodářských budov.
      Majitelem zámku je Obecní úřad a zámek se používal jako družina mládeže. Zámek je dnes využíván pro účely pohostinství a jako skladiště okresního archivu.
      V sousedství areálu zámek-zámecký dvůr-kostel je též stará fara (děkanství) s mansardovou střechou (čp. 36) a moderně stavebně upravená svojšínská škola.

Současné využití zámku Svojšín

      Internetová zpráva o využití zámku dnes uvádí:
      "V současné době se zámek ve Svojšíně využívá pouze pro kulturní a společenské účely obce, tj. využívá se zejména hlavní sál zámku. Ostatní prostory jsou zakonzervovány. Tímto minimálním využíváním budova zámku nezadržitelně chátrá. Zastupitelstvo obce i obecní úřad ve Svojšíně zahájili první důležité kroky pro záchranu své kulturní památky a dominanty obce a okolí. Zastupitelé, architekti, projektanti společně vypracovali projekt na rekonstrukci a účelné využívání zámku, na ekonomický, kulturní a společenský rozvoj obce.
      Obnova Svojšína: Samotný stavební projekt na rekonstrukci zámku je sestavený do několika etap.
      První etapa zahrnuje – rekonstrukci střechy a fasády zámku, rekonstrukci půdních prostor pro potřeby obce, rekonstrukce hlavního sálu. Rovněž dojde k vybudování kanalizační sítě.
      Ve druhé etapě dojde k vybudování turistické ubytovny v pravém křídle zámku, rovněž bude zrekonstruována restaurace v levém křídle.
Záhadný symbol alfy a omegy na jednom kvádru kostelní věžeProjekt nezapomíná ani na vybudování doprovodných zařízení jako fitness centrum, půjčovnu kol, sportovního náčiní apod.
      Třetí etapa pak zahrnuje rekonstrukci přilehlých hospodářských budov pro účely agroturistiky (chov sportovních koní apod.).
      K realizaci tohoto projektu o-bec potřebuje sou-středit investiční prostředky v celkové výši 150 milionů Kč. Od samého počátku si ale uvědomuje, že bez silného strategického partnera – investora se realizace těchto záměrů neobejde. Samozřejmě obec dogmaticky netrvá na tomto projektu, dotaci ze SAPARD ještě nemá v ruce a nic tedy nebrání možnosti realizovat jiný vhodný projekt, třeba s daleko velkorysejším řešením, popřípadě projekt se zahraniční účastí vloženého kapitálu. Možností je mnoho, ochotných a odvážných investorů je méně.
      Obec je členem sdružení Stříbrský region a všech-ny záměry kolem zámku má v souladu s rozvojem mikroregionu. Stříbrský region je zároveň členem širšího sdružení Šance pro jihozápad. Případní investoři či strategičtí partneři se nemusí obávat, že by vložený kapitál poskytli na něco, co by nemělo regionální charakter.

Kostel sv.Petra a Pavla

Průřez kostelní věží s panskou tribunou a severní zeď      Zasvěcení je podobné starým kostelům (jako kostel sv.Petra a Pavla v Plané). Původně románský, postavený kolem 1170 (Před lety se považoval za mladší – po roce 1200. Tak ho uváděl např. WIRTH Zdeněk "Umělecké památky Čech",ČSAV Praha, 1957, S. 752 – popis též podle tohoto pramene.), emporový, ale byl zbořen až na věž a severní stěnu. V 17. století byl na jeho místě postaven barokní kostel.
      Dnešní kostel (Popis kostela podle pramene: Kolektiv (vedoucí Bělohlávek Miloslav) "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy", Svoboda Praha 1985, S. 328) je jednoloďový, obdélníkový, je to hladká stavba s polygonálním závěrem. V západní části, v její levé polovině byla ponechána mohutná hranolová VĚŽ z mohutných tesaných pískovcových kvádrů.
      V přízemí věže je čtvercová místnost, sklenutá kříži na střední sloup s krychlovou hlavicí a patkou.
      V patře je oratoř, sklenutá barokním křížem. Byla to panská tribuna, kde Svojšínští páni mohli sledovat bohoslužby a účastnit se jich. Celá věž sloužila zároveň k obranným účelům při napadení. Do prostoru pravé poloviny lodi vedle věže je vestavěná čtvercová předsíň, valeně sklenutá, na vnějšek otevřená obloukem. Nad ní je kruchta.
      Druhé patro nad tribunou bylo přístupné pouze chodbičko v síle zdiva. Tento prostor osvětlený dvěma střílničkami měl zřejmě obrannou funkci.
Půdorys svojšínského kostela (černě původní části)      Třetí i čtvrté patro je otevřeno čtveřicemi půlobloukovitých sdružených oken. V horní části věže, ve třetím a čtvrtém patře, na každé straně jsou prolomena čtveřice půlobloukovitých sdružených oken se třemi sloupky s hranolovými hlavicemi a patkami, nesoucími oblouky. Věž je cibulová s lucernou.
      Zdi věže dosahují 138 cm. Přízemí je překlenuto čtyřmi poli křížové klenby s pásy, svedenými na střední sloup, tvořený krychlovou hlavicí, válcovým dříkem s nízkou patkou a drápky. Podle toho je stavba přisuzována raně štaufskému slohu, jako je např. chebská kaple. Proti ní je Svojšínská věž velice skromná a co se týká zdobení velice chudá.
      Zbytky staré výzdoby jsou zajímavé spíše symbolikou než náročností provedení. Roku 1973 byly objeveny nad klenbou lodi dva malované symboly kříže opsané kruhem – pravděpodobně součást rituálu, prováděného při svěcení kostela. Byl objeven pískovcový kvádr doplněný mělkým reliéfem písmem alfa a omega – symbol počátku a konce života. Nad reliéfem je vytesáno ještě slunce a měsíc. Smysl této raně křesťanské symboliky nelze jednoznačně vysvětlit.
Románská čtyřokna kostelní věže ve Svojšíně      Loď kostela je plochostropá, polygonální presbytář je valeně sklenutý a ze všech stran obklopen úzkým ochozem v přízemí, kdežto v patře oratoř s otevřenými polokruhovými oblouky. Při ochozu je zákristie a oratoř. Zákristie s komínkem je přístavek po straně presbytáře.
      Zařízení kostela je barokní, hlavní oltář je empírová plochý, panelový. Hlavní oltářní obraz je rokokový s obrazem sv.Petra a Pavla a rokokovou kopií obrazu P. Marie z počátku 15. století. Slavný originál Svojšínské Madony z roku 1403 je od roku 1960 v Národní galerii v Praze. Madona je kopie slavné Svatovítské Madony z konce 14.století od neznámého autora.
      Dva boční barokní oltáře, portálové, sloupové, s rozvilinovými křídly, jsou z konce 17.století. Obraz sv. Josefa je z 18.století, a dále je tu soška P. Marie. Kazatelna pochází z poloviny 18.století. Nejcennější je gotická socha sv. Šebestiána z 15.století, dále pěkná barokní Kalvárie z 2.poloviny 18.století, dva obrazy Judy Tadeáše a Máří Magdalény z 18.století, jihoněmeckého původu (koupeny 1804 ze zrušeného kláštera ve Waldsassen s dalšími čtyřmi obrazy, byly uváděny ještě 1957 za Wirtha, dnes nezvěstné).
      Fara (vlastně děkanství) byla postavena v roce 1723 stejně jako kamenný krytý most na místě starého dřevěného přes řeku Mži. Dnes na vratech fary se připomínají ve věži nalezená písmena řecké alfabety – alfa a omega, počátek a konec života.

Památky v parku a okolí

      Svojšínská barokní socha sv.Jana Nepomuckého v nadživotní velikosti mezi dvěma starými lípami dominuje kašně v obecním parku, je z roku 1722 (letopočet uveden na soše) a směrována na východ.
      Český památník s křížem připomíná oběti na české straně v letech druhé světové války 1938-1945. Stojí v blízkosti zdi pod zámeckou zahradou.
Románská klenba podvěží – kolem 1170      Pomník Milénia je nejnovější památník z roku 2000. Nové století připomíná kamenná deska u zasazené lípy.
      Náhrobek rodu von Bigattů není nalezen – snad jde o pokácený pomník u kostela. Trojstranný empírový obelisk Junker von Bigatta z roku 1821, převezený sem z Dolního Žandova za první republiky, nebyl nalezen.
      Na místním hřbitově se nachází cenný dřevěný hřbitovní kříž neznámého stáří a mj. dvě děkanské hrobky zdejších hodnostářů s nejvyššími církevními hodnostmi.
      Starší hrobka patří "ctihodnému panu Monsignore jménem P.Andreas BRUN, nar. 4.12.1828, zemř. 19.5.1909 v 81 letech, s hodnostmi "čestného kanonika ve Staré Boleslavi, komořího Jeho Svatosti papeže, konsistoriálního rady a vikáře, děkana etc."
      Mladší hrobka, kde je zachována i fotografie, patři Monsignore Georgu Glosauerovi "biskupovi z Hermopolis a světícímu biskupovi z Prahy, kanoniku-strážci dómu sv.Víta, arcibiskupskému skutečnému konsistoriálním radovi, arcibiskupskému řádnému (ordinariálnímu) komisaři etc." Narodil se 22.června 1860 ve Svojšíně a zemřel 9.června 1926 v 66 letech. Zatímco P.Glosauer byl zdejší rodák a proto tu byl pohřben, příčina uložení P.Bruna na zdejším hřbitově není známa.
      Hroby obou vysokých církevních hodnostářů, kteří tu jsou pohřbeni, mohou nějak souviset se zdejším rodákem arcibiskupem Pražským Antonínem Příchovským z Příchovic z 2. poloviny 18.století.
      Svojšínský kamenokříž je kulatá kamenná deska s reliéfem kříže, která se nacházela severovýchodně od obce, při silnici do Černošína vlevo v mírně zatáčce. Památku zakreslil Karel ŠRÁMEK (1925). Průměr tělesa je 60 cm, rozměry 30 x 60 cm. Kříž nebyl nalezen.
Litografie SVOJŠÍNA s dřevěným krytým mostem vpravo - před rokem 1850.

Nádraží ve Svojšíně 1882

      Železniční stanice SVOJŚÍN leží na dvou tratích. Hlavní je trať Cheb-Plzeň. Druhá trať je lokální a spojuje Svojšín s Borem u Tachova čtyřikrát denně v obou směrech (přes Lom – Holostřevy – Skviřín).
      Železniční trať Františka Josefa I. byla otevřena v roce 1872 a železniční stanice Svojšín (42 km od Plzně) byla v té době významným nádražím. Také ŘIVNÁČ (ŘIVNÁČ František "Řivnáčův průvodce po království Českém" – průvodce po železnicích, Řivnáč, Praha, 1882, S.409) připomíná upřímně, ale zmýleně, že ze Svojšína pocházel staročeský vynikající, ale brzy zaniklý rod pánů Zmrzlíků ze Svojšína. Zda šlo o potomky staročeského rodu, není prý jisté.
      Původně existovala jen jediná železniční stanice mezi Svojšínem a Planou. Nazývala se JOSEFOVA HUŤ (55 km od Plzně) a byla při válcovnách železa.
      ŘIVNÁČ popisuje i obce, viditelné z vlaku: před Svojšínem vpravo Milíkov, vlevo Holín (dnes Holyně), za Svojšínem, po projetí dvou tunelů, Josefovu Huť, ves Druss v údolí Mže, pak údolí Zámeckého potoka a vpravo bývalou velikou pec na železo; před Planou vpravo ves Brod.

Příroda a klima - Svojšín

      Podle internetové informace leží obec Svojšín v tachovském okrese, asi 11 km od dálnice D5 Plzeň-Rozvadov, zkratkou po místní komunikaci asi 5 km od této dálnice. Obec leží na spojnici mezi Borem u Tachova a Stříbrem. Leží v centru stříbrské pahorkatiny, s nadmořskou výškou 425 m n/m, roční úhrn srážek představuje 525 mm, nejteplejší měsíce jsou květen až srpen. Průměrné roční teploty se pohybují okolo 7,4 st. C.
      Je zde vysoká kvalita životního prostředí, fungující ČOV, dostatek pitné vody a elektrické energie, obec usiluje i o plynofikaci.
      Co se týká rostlinstva, Svojšín leží v ekotopu, kde převažuje lesní květena středohorská, jako příklad několik zástupců – jalovec, malina, sasanka, konvalinka, borůvka, brusnice, náprstník, prvosenka, jaterník, kapradí atd. Převažují lesní porosty, zejména smíšených lesů – převládá borovice, smrk, bříza, dub, méně buk.
      Co se týká fauny, převládá fauna středoevropského rázu, charakteristická pro nižší polohy. Je zde pestře zastoupeno ptactvo – z dravců – krahujec, káně, poštolka, sova obecná, z dalších druhů je to datel, žluva, ťuhýk obecný, drozd, sýkory, stehlík, hýl, sojka, straka, havran, křepelka, bažant, z vodních ptáků čejka, lyska, kachna divoká, potápka velká, volavka popelavá apod. - Ze šelem – liška, lasice, tchoř, kuna lesní, jezevec. Ze spárkaté zvěře – srnec, jelen sika, daněk, prase divoké, z ostatních druhů ještě zajíc polní, veverka.
      Obec leží v povodí řeky Mže, nalézají se zde dva potoky (pstruzi), rybník a přírodní koupaliště (kapr a štika). V letním období se obec těší poměrně velkému zájmu německých turistů, potomků zdejších starousedlíků, četné jsou i návštěvy holandských cykloturistů. Tuzemští turisté navštěvují obec Svojšín jako chataři, chalupáři i široká je i obec trampská. V extravilánu obce se nacházejí dva turistické letní tábory s ubytovacími kapacitami, v sezóně plně využívanými.

Vývoj počtu obyvatel na Svojšínsku v letech 1838-1998 (bez ohledu na změny příslušnosti obcí, farnosti, pošty)
 
SVOJŠÍNSKO Farnost Panství Pošta 1838 1900 1910 1930 1939 1947 1998
Svojšín-Schweissing Svojšín Svojšín Svojšín 402 420 410 709 631 386 383
Holín-Hollin Svojšín Svojšín Svojšín 43 46 46 0 0 0 6
Nynkov-Lingau Svojšín Svojšín Svojšín 112 83 91 0 0 0 5
Jezerce-Gesürzen /Stř./ Svojšín Svojšín Svojšín 78 94 99 78 71 56 16
Lom-Lohm /Stř./ Svojšín Svojšín Svojšín 331 456 465 455 427 177 36
Pytlov-Pittlau /Čer./ Svojšín Svojšín Černošín 105 101 104 107 99 51 8
Lažany-Losau /Čer./ Svojšín Třebel Černošín 170 231 204 175 148 104 16
Ostrovce-Ostrowitz/Čer./ Svojšín Třebel Svojšín 154 124 130 140 105 91 31
Otročín-Ostrotschin/Stř./ Svojšín Stříbro Svojšín 154 200 215 188 160 112 38
Farnost Svojšín   1549 1755 1764 1852 1641 977 539
 
Ošelín-Oschelin Ošelín Ošelín Svojšín 387 367 372 490 432 207 136
Řebří-Laiter /Svojšín/ Ošelín Ošelín Svojšín 287 270 224 268 246 86 31
Horní Plezom-Plesau Damnov Třebel Bor 80 71 75 0 0 0 3
Dolní Plezom-Plesau Ošelín Třebel Bor 176 159 161 164 115 46 2
Lobzy-Labes Ošelín Kladruby Svojšín 75 92 104 81 77 62 7
Kurojedy-Guratin /Bor/ Ošelín Bor Bor 197 239 98 212 194 79 129
Farnost Ošelín   1202 1198 1034 1215 1064 480 308

S v o j š í n s k o  (celkem)

2751 2953 2798 3067 2705 1457 847

Pozn. Obce v hranaté závorce: současná (2000) příslušnost k obci; zbylé obce patří stále pod Svojšín či Ošelín
Příslušnost k panství je z doby J.G. Sommera (1838), příslušnost k poště v roce 1900

Hrobka "komořího Jeho Svatosti papeže, vikáře,děkana" Ondřeje BRUNA
 


Ošelín
Kresba zámku v Ošelíně, postaveného roku 1786 – kresba Z.Procházka "Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov 1990

      OŠELÍN (Oschelin) se nachází 5 km západně od Svojšína a svými osudy patřil často k Svojšínu.

Nejstarší zpráva a majitelé

      V roce 1379 se připomíná poprvé jako majetek OLDŘICHA Z OŠELÍNA ("Ulrici de Osselin") spolu s třemi dalšími vesnicemi. Oldřich z Ošelína se uvádí roku 1380 a 1402 jako spolupatron kostela v Meclově. Roku 1406 získal společně s Janem Balilem z Caltova roční plat Jana ze Švamberka na městě Plzni. Roku 1413 ještě žil, ale nebyl už majitelem Ošelína. Ten získal před rokem 1413 HABART z MALEVIC a od něho PETR mladší KOVÁŘ ze STRHAŘ, který se uvádí jako "pán na Ošelíně" ještě v období 1419-1425. Majetek zdědili potomci.
      V letech 1452-1474 je majitelem Ošelína JAN OPOZDIL ze STRHAŘ, po něm JINDŘICH OPOZDIL (1486-1496). Zemřel 1496 a panství přebírá vdova MARKÉTA z ČEMIN. Po ní přebírá Ošelín její dcera OFKA ze STRHAŘ a její manžel VILÉM.
Po roce 1400 se zdá, že Ošelín neměl jediného majitele – roku 1429 dostal Arnold z Trpíst plat 10 kop grošů ve vsi Ošelín, po něm plat získala Machna, vdova po Jindřichu z Elsterberka. Po její smrti 1438 připadl plat královské komoře.

Ošelínská tvrz

      Tvrz se uvádí výslovně 1497. Tehdy koupil "tvrz, poplužní dvůr a příslušenství" od Ofky a .Jiříka ze Chřenova, což byl syn její sestry a Viléma, JAN LEJTOLT z EBRNIC a manželka KUNKA, rozená ze ŠTERN-BERKA. Jan se psal na Ošelíně 1506 a 1509 na různých jednáních jako svědek.
      Po nich přichází syn, "Jan Leylolt z Ebrnicz a na Osselinie" jako majitel 1528-1532, který zemřel před rokem 1545. Zanechal nezletilé syny LEJLOLTA a JÁCHYMA a těm byl zapsán Ošelín do obnovených zemských desek. Měli každý polovinu majetku.
      Lejloltovu polovinu získali po smrti Lejlolta (+1559) bratři Jan Lipolt a Kašpar KEČOVÉ z KEČOVA a jejich sestry. O tuto polovinu se po nich dělili před rokem 1573 Hanuš Lipolt a Kašpar z KEČOVA.
      Když zemřel 1571 Jáchym z Ebrnic, jeho dcera Maruše převzala polovinu Ošelína a prodala ji Kašparovi z Kečova (1585). Tím Kašpar dosud rozdělený ošelínský statek opět sjednotil. Po jeho smrti 1599 jeho dcera ANNA z KEČOVA (von Götz) statek zdědila. Provdala se za JANA BARTOLOMĚJE ŠIRNTYNGARA ze ŠIRTYNKU (německy: Hans Bartholomeus Schirndinger von Schirnding), který byl protestantské víry.
Náhrobník Jana Bartoloměje Širtyngara a jeho ženy Anny, rozené Kečové      Širntyngarovy majetky byly r. 1622 konfiskovány. V té době Jan Bartoloměj Širntyngár ze Širtynku umírá (+ 1623) a vdova Anna Širntyngárová, rozená "z Kečova", zůstává stále majitelkou Ošelína. Zemřela roku 1633 a oba jsou pohřbeni v ošelínském kostele. Zde se nachází monumentální, velmi cenná hrobka obou.
      Podle berní ruly 1654 měl statek Ošelín 38 poddaných sedláků, když před třicetiletou válkou se uvádělo jen 30 lidí.
      Ošelínský statek převzal jejich druhorozený syn RUDOLF Širtyngár a po jeho smrti 1663 přešel na jeho staršího bratra JAROSLAVA. Ten byl pravděpodobně pouze poručníkem dědice – Rudolfova syna JINDŘICHA ZIKMUNDA, kterému Ošelín 1673 odevzdal.
      Jindřich Zikmund byl povýšen 1717 do stavu "svobodných pánů" a zemřel 1719. Pochován je v kostele v Úlicích. Ještě předtím, roku 1718, rozdělil svoje panství mezi dva syny: Rudolfa Jindřicha, který získal Ošelín, a Josefa Františka Vácslava Schirndingy.
      Svobodný pán RUDOLF JINDŘICH SCHIRNDING požádal roku 1722 pražské arcibiskupství o povolení opravit a přestavět chátrající ošelínský kostel. To provedl zednický mistr Jan Martin Gerstner z Michalových Hor, který tu vybudoval pod obnoveným kostelem novou kryptu rodu Schirndingů.
      Roku 1763 převzal Ošelín Rudolfův syn JAN JOSEF SCHIRNDING. Měl tři syny, ale statek převzal – neznámo proč - FRANZ JOACHYM, svobodný pán von SCHIRN-DING ze Schirndingu a na Lesné. Protože se za Jana Josefa prováděl odhad ošelínského majetku, zdá se, že tento byl ve finančních nesnázích a rozhodl se Ošelín prodat příbuznému.

Ošelínský zámek

Pohled na ošelínskou zámeckou budovu z východu (zadní část)     
      Ani nový majitel dlouho ošelínský zámek nepodržel. Když totiž dokončil roku 1787 přestavbu svého zámku na Lesné, asi se příliš zadlužil a byl nucen roku 1796 ošelínský majetek znovu prodat. Prodal ho JIŘÍMU z MASSBURGU a ten zase 1798 paní MARII JUSTINĚ von BIGATTO, rozené von MILLACH. Její syn Josef, rytíř von Bigatto, spojil po matčině smrti (+ 1805), oba majetky, svojšínský a ošelínský.
      V roce 1795 muselo být totiž i svojšínské panství prodáno, ve veřejné dražbě. Koupil ho uvedený Mariin syn Josef rytíř von Bigatto. Po své matce zdědil 1806 panství Ošelín. Zemřel 28.dubna 1812. Byl bezdětný a proto jeho majetky zdědil jeho příbuzný Karl Anton, svobodný pán von Juncker, kurfiřtský bavorský komoří, královský bavorský generál-poručík etc., který nařídil, aby propříště používali jeho potomci povinně jméno Bigatto. Důvody toho jsou v pátrání.
      Posledním majitelem byl Klement Václav Leo Ottokar, který zemřel 1928. Ošelínský majetek pak držela jeho dcera Amálie Junckerová-Bigattová. Po její smrti 1935 zdědil statek doktor Klement Podevile. V roce 1945 přešel majetek do rukou státu a byl užíván pro obecní účely.
      Už v roce 1925 byla v zámku umístěna česká menšinová škola a jako škola sloužil zámek zprvu i po válce. V zámku je umístěn poštovní úřad. Majitelem byly Státní statky a ty ho nechaly 1971 opravit.
      Dnes je ovšem znovu ve stavu, potřebujícím generální údržbu. Na zámku je umístěna informační tabule Čs.svazu turistů, rovněž už sešlá a potřebující obnovu.

Popis zámku (Z.Procházka-J.Úlovec)

      Budova zámku, obdélníkového půdorysu s hladkými fasádami a typickou mansardovou střechou se čtyřmi komíny, je volně vázaná na jižně stojící hospodářský dvůr, a stojí uprostřed vsi.
      Jde o patrovou budovu, z pohledu z průčelí je zdánlivě dvoupatrová. Tento rozdíl býval zřetelnější, jak dokazují zazděné dveřní prostory v místech později zasypaného prostoru.
      Obvodové zdivo zámku je smíšené, s převahou lomového kamene. Sklepy a suterénní místnosti pod severní částí zámku jsou klenuté s valenými klenbami nebo plochostropé, případně klenuty valenými klenbami s výsečemi, vyzděnými z cihel. Datován je kamenný portál s uchy, dnes nepřístupný, protože klenba velké místnosti, kde byl umístěn, se propadla r. 1987.
      Další sklepní prostor, ke kterému vede samostatné schodiště, je umístěn za zazděným barokním portálem. V čelní zdi existuje původní vstup, ústící do dnešního průjezdu. Odtud bývalo přístupno sklepení pod jižní části zámku. Sklepení je dnes přístupno samostatnou chodbou proraženou ve fasádě průčelí zámku vedle průjezdu. Sklepení tvoří dvě valeně klenuté místnosti. Jejich vnitřek byl v 70, letech omítnut a tím zahlazeny stopy skutečného stáří základů zámku. Je to patrné z nerovnosti kamenného zdiva a značné síle zdiva.
      Přízemí zámku je přístupné z průjezdu dvěma chodbami. První patro má uspořádání chodeb a místností shodné s přízemím. Tři místnosti v severní části byly zbořením příček roku 1966 přeměněny v prostorný sál. Vstupní portál, zaoblené okenní a dveřní špalety prozrazují rekonstrukci z roku 1891.
      Mohutný krov mansardové střechy zámku má nad průjezdem poškozený hodinový stroj., na němž je malovaný znak Bigattů a nápis "A Mo 1864-1866 P.IX. A.Gebeil". Napravo od hodin se podepsal řemeslník "A.N.Liezler 1866". Jde o rok rekonstrukce střechy nebo zasazení hodin.
Na jižní fasádě zámku po odbourání přístavku roku 1970 se objevilo zachované barokní ostění okna. Zbytky profilovaných okenních parapetů jsou dochovány ještě u několika dalších oken.

Dávné valy "Na zámečku"

OŠELÍN v půdorysu podle indikační skizzy 1837      Čtvrthodiny od Ošelína je místo, kterému se říkalo (již za časů Sommera 1838) "Na zámečku". Podle pověsti tu měla stát původní tvrz. Zbyly z ní široké příkopy valů. SOMMER nevylučoval, že mohlo jít o šance z doby třicetileté války.
      SEDLÁČEK (1937) uváděl: "Čtvrt hodiny západně od Ošelína jest tvrziště prostranné, širokým příkopem objaté, jehož jméno a osudy známy nejsou. "
      V terénu jsme nalezli v nedalekém lese dlouhý pás vyvýšené terasy asi 2 metry nad terénem a západně na kraji lesa výrazný široký příkop, což však mohla být stará vozová cesta. Jednoznačně nelze říci, zda lesík je oním místem. Rozhodně tu nejsou výraznější stopy, které připomínal SOMMER.

Jiné "zámečky" v okolí Černošína

      SEDLÁČEK uvádí, že "v okolí Černošína nachází se několik tvrzišť, jichž jmen nelze se dopíditi." Připomíná tato podobná místa v okolí:
      (1.) "Pod Černošínem vpravo při Stříbrské silnici stávala tvrz na ostrohu, který ze Slavické výšiny vybíhá. Místu se říká "Starý zámeček". Na protější stráni je "Tanzboden". Příkop posud hluboký zavírá čtverhranaté tvrziště, jež se pomalu sklání. Na něm, kromě prohlubně, není nic jiného viděti než jen borový les . Jak se místo jmenovalo, není známo."
      (2.) "Vlčí hora má táhlý hřbet, na jehož jižním konci jest pahrbek na tři strany strmý, slove "Starý zámeček". Na hřbetě jsou známky kamenných valů."
      (3.) "Mezi Třeblí a Vížkou jest hluboký důl Michlsperského potoka, který pod Vížkou do Mže padá. Mezi tímto a jiným potokem jest staré tvrziště, řečené "Na zámečku".
      (4.) "Na kraji téhož lesa, v němž je předešlé tvrziště, a na kraji jeho jihozápadním na pláni spatřuje se okrouhlé tvrziště s hlubokým příkopem a mohutným náspem, které jen prostou věž zavíraly. Jak se toto tvrziště nazývalo, není známo. Co HEBER a KOLÁŘ dějinného o nich vypravují, nemá podstaty, ani název Věžka není pravdivý."

Kostel sv. Bartoloměje v Ošelíně

      byl původně gotický, později zbarokizován (1722), přistavena zákristie a sklenutý presbytář,. Roku 1903 byla zvýšena věž o patro. Je jednoloďový, obdélníkový, v západním průčelí s trojboce uzavřeným presbytářem se zákristií. Strop je plochý, presbytář je sklenut valenou klenbou s lunetami. Barokní zařízení je z 1. poloviny 18. století, náhrobník ze 17.století. Zde jsou oba uváděné náhrobníky.
      Ošelín leží na svahu výšiny (kostel sv.Bartoloměje je 496 m n.m.) na pravém břehu Mže, asi 1 kilometr od řeky a od železniční trati Cheb-Plzeň (1872). Východně obce protéká potok Šárka kolem vrchu stejného jména Šárka (485 m n.m.) - podle vojenské mapy ČSR, 1952. Ošelínem dnes prochází asfaltová silnice ze Svojšína do Boru.

OŠELÍN podle SOMMERA

      J.G. SOMMER (1838) uváděl, že Ošelín leží v mírném svahu výšiny, má 63 domů a 387 obyvatel, z toho 10 židovských rodin, lokální kostel sv. Bartoloměje, dům lokalistův, škola, to vše pod patronátem Náboženského fondu, panský zámek se zahradou, pivovar (na 10 sudů), panský dvůr, ovčín, hospoda,
      K obcí patřily též samoty: Kozlov s dvěma selskými staveními, přifařený pod Damnov a Šveplův mlýn (Schweppel-mühl) na Mži. K panství Bezdružice patřící Štoranzův mlýn (Storanzenmühle) na Mži, přifařeno k Svojšínu.
      Kostel v Ošelíně byl již 1596 farním,a měl tehdy luteránského kazatele, tak jako tehdejší majitelů pánů von Schirnding, kteří asi kostel nechali postavit a byli nakloněni nové víře. V roce 1722 za Rudolfa svobodného pána ze Schirndingu byl kostel renovován a rozšířen přístavbou presbytáře a zákristie. První lokalista byl ustanoven za císaře Josefa II.
      Majitelem před třicetiletou válkou byl Hans Bartoloměj Širtingar ze Širtingu a jeho hrobka je v kostele. Zemřel 1623 a jeho paní von Götz, luteranské víry, 1633. Ještě před smrtí byl odsouzen 1622 ke ztrátě všeho jmění. Jeho manželce patřil Ošelín, neboť ho zdědila po svém otci Kašparovi z Kečova. Ošelín se uváděl 1618 jako majetek Anny Širtingarové z Kečova a 30 lidí u něho, 1654 pak zůstává majitelkou a má 38 lidí. Statek přecházel na syny a zůstal v rukou rodu až do roku 1796.
      Přifařeny byly mimo Ošelín též ves Řebří (Laiter) a cizí vesnice Lader (panství Kladruby), Kurojedy-Juratín (panství Bor), Dolní a Horní Plezom, Německý mlýn, Ziegelhäuseln u Lažen ( panství Třebel).
      Ves ŘEBŘÍ (Laiter nebo Leiter), 38 domů, 287 obyvatel, v tom 2 židovské rodiny, l panský dvůr, a samoty k ní patřící – Nový dvůr se sedmi čísly, z toho panský dvůr, myslivna, když zbytek jsou dominikální domky, Volečkův mlýn (Woletschka-Mühle) na Mži, Poblíž obce byly čtyři vrchnostenské železné cechy - Jana Evangelisty, Josefský cech, Františkův a Margaretin cech.

Židovský hřbitov u Řebří

      Židovské osídlení doloženo ve Svojšíně od počátku 17. století, náboženská obec doložena od druhé poloviny 17.století, zrušena koncem 19.století. Stará synagóga z první poloviny 19.století byla zbořena po roce 1950, nová synagóga z druhé poloviny 19.století byla přestavěna na obytný dům.
      Židovský hřbitov leží 3 km západně od Svojšína, mezi Řebří a Ošelínem, ve strmém lesním srázu, téměř na jeho vrcholu. Doba založení neznámá, je obklopen masivní kamennou zdí; doložen roku 1660, nejstarší čitelný náhrobek z roku 1743, pohřby do první třetiny 20.století. Pohřbívalo se sem i z náboženské obce Ošelín a do roku 1900 i z náboženské obce Stříbro. (Z literatury: EHL Petr – PAŘÍK Arno – FIEDLER Jiří: "Staré židovské hřbitovy Čech a Moravy", Paseka, Praha 1991, S.151
      Nedaleké Pavlovice měly 1896 celkem 96 domů a 534 obyvatel, v tom dvě židovské rodiny.
Připravil Ing. Richard Švandrlík
 

Stěhování nezná slitování

      Když jsem se v květnu 1928 v Mariánských Lázních narodil, netušil jsem samozřejmě nic, a předně ani to, kolikrát se budu za život v tomhle lázeňském městě stěhovat.
      Narodil jsem se v Husově ulici v domě VAŚÁK (čp. 476, dům nad Vilou Tesař v Husově ulici; říká se mu U Kořánů). Asi za rok a půl dostal můj otec byt nad Křížovým pramenem v domě, kde dnes sídlí ředitelství lázní. Tehdá budova sloužila jako léčebný dům, kde byli ubytováni lázeňští hosté. V přízemí bylo zasilatelství minerálních vod se sklady ve dvoře budovy. Byl zde i fotograf, který fotil lázeňské hosty před Křížovým pramenem a samozřejmě dělat neopomenul ani reportážní snímky. V tomto domě jsme dostali byt ve třetím patře ve vyvýšeném prostoru na konci budovy - v rohu směrem k budově děkanství. Jinak zde byly podkrovní byty o jedné místnosti. Po sezóně, tj. po 30.září se stěhovali do prvního patra, neboť v zimních měsících zde bylo tepleji a byla zde stáložárná kachlová kamna. Ale 1. Května jsme se zase stěhovali do třetího patra. Nebylo to nic příjemného.
      Koncem roku 1936 obdržel otec jako zaměstnanec lázní pěkný byt 2 + 1 v domě Zlatá Koule (Goldene Kugel), kde je dnes farnost. Takže každoroční sezónní stěhování odpadlo, ale dlouho jsme se z tohoto bytu netěšili, protože koncem září 1938 jsme museli utéci před rozzuřenými Sudeťáky na Plzeňsko. Nemohli jsme si toho vzít mnoho s sebou, jen to nejnutnější. Byt se uzamkl, ale nebyla naděje, zda se nám podaří dostat někdy náš nábytek do vnitrozemí. Na Radnicku, kde jsme pak bydleli, jsme se museli čtyřikrát stěhovat. Nakonec dostal otec, který pracoval na pile Šternberských dolů v Břasech, deputátní byt. V něm jsme přečkali válečné roky.
      Na podzim 1945 jsme se zase stěhovali zpět do Mariánských Lázní, kde byl volný byt ve vile na Chebské třídě čp. 397, kde dříve bydlel prokurista lázeňské správy. Byl to Němec, o všem k naší rodině se choval vždy dobře, a to i v roce 1938. Byl to otcův kolega v zaměstnání. Opomněl jsem uvést, že se v roce 1942 otci podařilo dostat nábytek i s příslušenstvím ze Zlaté Koule do Břas na okrese Rokycany.
      V našem domě na Chebské bydlely ještě dvě rodiny lesáků, kteří se začali zajímat o náš byt a uváděli, že dům vlastně patří lesní správě a že sem chystají nastěhovat dalšího svého zaměstnance, a nám že musí najít vedení lázní jiný byt. Odvolali jsme se, ale nic nepomohlo. Na Městském úřadě v Mariánských Lázních měli takový nepořádek, že ani nevěděli, že dům, kde bydlíme, patří městu a ne lesům. Než se to dokázalo a potvrdilo, museli jsme se stěhovat. Rodiče si našli jiný byt v dn. ulici Boženy Němcové v č. 5. Zde bydlel i kominík pan Novák.
      Já jsem se po vojně oženil a měli jsme byt v Lázních Kynžvartu, neboť jsem u tamní jednotky od roku 1949 pracoval. Manželce zde nesvědčilo a tak jsme se museli v roce 1958 odstěhovat do Plzně, kde jsem dostal jako zaměstnanec Škodovky podnikový byt a tím naše útrapy stěhováním skončily. Dodnes v něm bydlíme.
Jan Dolejš, Plzeň

 

Kulturní přehledy Mariánské Lázně 1972-1995
(seznam vlastivědných článků – autor ing. Richard Švandrlík)

"Z historie lázeňských míst v okolí Mariánských Lázní" - VI./1972, s.18-21 a pokračování VII./1972, s.32-35
"Dvěstědvacetiny dr.Josefa Nehra" - XII./1972, s.4-5
"Podhora" - I./1973, s. 19-20
"Po starých vycházkových cestách-1." - IV./1973, s. 23-26 (následovalo zastavení dalšího pokračování a publikování autora)
"CHKO - Pístovská tragédie" - IV./1975, s.19-21
"CHKO - Balbínův pramen a minerální prameny v západní části Mariánských Lázní" - X./1975, s. 18-19
"CHKO - Pottovo údolí" XII./1975, s.24-27
"Zajímavosti (obec, škola)" - I./1976, s. 28-29
"Zajímavosti - železniční trať do Chebu, Nové lázně, Donbas) - II./1976, s. 30-32
"K otázce starého slovanského osídlení v našem okolí" - III./1976, s. 29-31
"Pístovský pochod smrti" - IV./1976, s. 27-29
"Zajímavosti - historie divadla" - VII./1976, s. 24-25
"200 let Václava Skalníka" - XII./1976, s. 20
"Pístovský pochod smrti" - IV./1978, s. 7-8
"Krajem léčivých vod" - IX./1978, s. 26-28
"Via Regia - památka skrytá v lesích" - X./1978, s. 23-27
"500 let Regentu" - IV./1979, s.32-33
"Pochody smrti v roce 1945" - V./1979, s. 17-18
"Dvěstě let - fundator urbis - Karel Reitenberger" XII./1979, s. 28-29
"35 let od Pístovské tragédie" - IV./1980, s. 25-27
"300 let od selských bouří v Čechách" V./1980, s. 36-37
"Historie léčivé slatiny v Mariánských. Lázních " - VI./1980, s. 32-33
"Památníky, pamětní desky a pomníky v Mariánských Lázních" VII./1980, s. 29-31
"Stará mariánskolázeňská kolonáda" VIII./1981, s. 10-12
"Původ a historie MALÉ A VELKÉ HLEĎSEBE" - XI./1981, s. 32-35
"Historie MALÉ HLEĎSEBE" - XII./1981, s. 30-32
"Historie KLIMENTOVA" - XII./1981, s. 32-33
"Historie obce VALY" - I./1982, s. 29-33
"Historie obce ÚŠOVICE" - II./1982, s. 32-36
"Historie HAMRNÍKY" - III./1982, s. 34-37
"Historie STANOVIŠTĚ" . IV./1982, s. 38-40
"Historie CHOTĚNOV" - V./1982, s. 37-40
"Historie SKLÁŘE" - VI./1982, s. 37-40
"Historie VLKOVICE" - VII./1982, s. 35-38
"Historie MARTINOV" - VIII./1982, s. 28-31
"Historie VYSOČANY" - IX./1982, s. 32-34
"Les, náš přítel sine qua non" -IX./1982, s. 35-36
"Historie MILHOSTOV" - X./1982, s. 33-36
"Historie OVESNÉ KLADRUBY" - XI./1982, s. 32-35
"Historie ZÁVIŠÍN" - XII./1982, s. 25-29
"Historie ZÁDUB" - I./1983, s. 26-30
"Historie KLADSKÁ" - II./1983, s. 32-36
"Historie RÁJOV" - III./1983, s. 35-39
"Historie SÍTINY" - IV./1983, s. 29-32
"Ze staré historie MNICHOVA" V./1983, s. 35-39
"Z historie MNICHOVA - dokončení" VI./1983, s. 32-36
"Historie ČÍHANÁ u Mariánských Lázní" VII./1983, s. 29-32
"Historie PÍSTOV" - VIII./1983, s. 24-29
"Historie HOLUBÍN" - IX./1983, s. 30-32
"Ze staré historie DOLNÍ KRAMOLÍN 1. " - X./1983, s. 30-33
"Historie DOLNÍ KRAMOLÍN 2." XI./1983, s. 34-38
"Historie CHODOVÁ PLANÁ" - XII./1983, s. 28-32
(z HAMELIK) "Nejtěžší host" - "Záchranná služba" - " Z úšovické kroniky" - I./1984 s. 33
(z HAMELIK) "Nejstarší výletní kavárna" - "Nejstarší vyhlídka" - "Kde leží Valdštejnův poklad?" - "Nejstarší dům" - "Největší strom" - "Nejstarší písemnost" - "Staré názvy lékáren" - "Neznámé ze Sklářů" II. /1984
"Historie DRMOUL 1.část" - III./1984, s. 31-35
"Historie DRMOUL - dokončení" - IV./1984, s. 30-37
"Historie HORNÍ VES" - V./1984, s. 33-35
"Historie SKELNÉ HUTĚ" - V./1984, s. 35-37
"Historie TRSTĚNICE" - VI./1984, s. 26-29
"Nejdelší telegram v Mariánských Lázních" - VII./1984, s. 5
"Zámořský parník Marienbad" - VIL./1984, s. 20
"Historie TŘI SEKERY" - VIL./ 1984, s. 25-28
"Historie TŘI SEKERY - dokončení" - VIII./1984, s. 31-36
"Lokomotiva jménem Mariánské Lázně " - IX./1984, s. 24
"Historie -HUTĚ U TŘÍ SEKER" IX./1984, s. 29-30
"Historie - CHODOVSKÁ, PLÁNSKÁ, TACHOVSKÁ HUŤ, SLATINA" -IX./1984, s. 30-32
"Historie - Chodský okruh u Zadního Chodova - KYJOV, ZADNÍ CHODOV, BROUMOV" - X./1984, s. 29-33
"Historie BROUMOVA-dokončení. KRÁSNÉ" - XI./1984, s. 26-29
"Historie SEKERSKÉ CHALUPY, POZORKA, JEDLOVÁ" - XII./1984, s. 24-28
"Z kronik 1945 - leden" - I./1985, s. 2
"Stavební vývoj Mariánských Lázní 1818-1985" I./1985, s. 22-26
"Z kronik 1945 - únor" - II./1985, s. 2
"O léčivých pramenech v Mariánských Lázních 1528-1985" - II./1985, s. 28-34
"Z kronik 1945 - březen" - III./1985, s. 2
"O stravování v Mariánských Lázních 1808-1985" - III./1985, s. 41
"Z kronik 1945 - duben" - IV./1985, s. 2
"Pochody smrti v kraji v roce 1945" - IV./1985, s. 7-8
"Z kronik 1945" - V./1985, s. 1
"Zásobování Mariánských Lázní vodou" - V./1985, s. 40-44
"Z kroniky 1945" - VI./1985, s. 2
"Jak se léčilo v Mariánských Lázních" - VI./1985, s. 35-38
"Z kroniky 1945 - Mařík" -VII./1985, s. 2
"Lázeňští hosté v minulosti" - VII./1985, s. 30-36
"Z kroniky 1945" - VIII./1985, s. 25
"Kulturní život ve starých Mariánských Lázních" - VIII./1985, s. 28-32
"Theodor Lessing" - VIII./1985, s. 33
"Utajený pobyt" - VIII./1985, s. 33-34
"Z kroniky 1945" - IX./1985, s. 2
"Staré vycházkové cesty- 1.část" - IX./1985, s. 36-40
"Staré vycházkové cesty - 2.část" - X./1985, s. 30-35
R.Š. -JANEČEK Pavel Ing."Pulsační kabinková lanovka pro Mariánské Lázně " - X./1985, s. 38-39
R.Š. -JANEČEK Pavel Ing."Přestavba Antonínova pramene v Mariánských Lázních" - X./1985, s. 39-40
"Zotavovna Leningrad v rekonstrukci" - XI./1985, s. 29-31
"Výlety do okolí z Mariánských Lázní v 19. století" XI./1985, s. 34-37
"Čistota města a kanalizace v minulosti" - XII./1985, s. 26-28
R.Š.-KOHOUT Václav "Mariánské Lázně - projekty, které se nerealizovaly" - XII./1985, s. 28-32
"KŘÍŽOVÝ PRAMEN" - I./1986, s. 29-33
"Podle statistické ročenky se 1983 léčilo ..." I./1986, s. 33
"FERDINANDOVY PRAMENY" - II./1986, s. 28-32
"Rychtáři a starostové v Mariánských Lázních" II./1986, s. 32-37
"O KYSELKÁCH JIŽNĚ OD MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ " - III./1986, s. 37-40
"O KYSELKÁCH ZÁPADNĚ OD MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ" - IV./1986, s. 35-37
"Dům Chopin" - IV./1986, s. 38
"KAROLININ PRAMEN" - V./1986, s. 38-39
"RUDOLFOVY PRAMENY" - VI./1986, s. 30-33
"LESNÍ PRAMEN" - VII./1986, s. 26-29
"Pacienti lázeňské organizace Mariánské Lázně v roce 1984" - VII./1986, s. 30
"150 let od pobytu Fr.Chopina v Mariánských Lázních" - VIII./1986, s. 6-7
"POTTOVY PRAMENY" - VIII./1986, s. 28-31
"Znovuotevření sítě vycházkových cest" - IX./1986, s. 16
"AMBROŽOVY PRAMENY" - IX./1986, s. 31-34
"MARIINY PRAMENY" - X./1986, s. 31-35
"Hamrnický zámeček"- X./1986, s. 36
"Cristal opraven" - X./1986, s. 37
"M.M.Litvinov" - XI./1986, s. 27
"Leskov a obrana Křížového pramene" - XI./1986, s. 28
"PRAMENY ÚSTŘEDNÍCH LÁZNÍ A HAMELIKA" - XI./1986, s. 29-32
"Nejstarší pokusy o získání soli ze zdejších pramenů" - XII./1986, s. 23-26
"Lázeňští pacienti v Mariánských Lázních v roce 1985" XII./1986, s. 26-27
"KYSELKY SEVERNĚ OD MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ" - I./1987, s.27-30
R.Š.,BROUKAL Bohuslav: "Podhora z Balbína a původ jména" - II./1987, s. 32-33
"NOVOVESKÁ A GRÜNSKÁ KYSELKA" - II./1987, s. 34-37
"KYSELKY TEPELSKÉ VRCHOVINY" - III./1987, s. 33-37
"KYNŽVARTSKÉ MINERÁLNÍ VODY A LÁZNĚ KYNŽVART" - IV./1987, s. 33-36
"Z historie budovy MěNV" - V./1987, s. 36-38
"MINERÁLNÍ PRAMEN RADIOVKA V PODLESÍ" - V./1987, s. 38-39
"KYSELKY ČESKÉHO LESA" - VI./1987, s. 36-38
"Lázeňská léčebna Kavkaz" - VII./1987, s. 31-33
"Lázeňská léčebna Rudá Hvězda" - VIII./1987, s. 35-38
"Lázeňská léčebna Vítězný Únor" - IX./1987, s. 32-35
"Lázeňská léčebna Rozkvět" - X./1987, s. 32-35
"Ruští a sovětští hosté v Mariánských Lázních" - XI./1987, s. 27-29
"Odborářské zotavovny v Ruské ulici" - XII./1987, s. 27-31
"Revoluční rok 1848 a Mariánské Lázně " - I./1988, s. 29-33
"Rok 1948 a české lázeňství" - II./1988, s. 30-32
"Mariánské Lázně před sto lety - Jak došlo k odtržení čtvrti Šenov od Úšovic" - III./1988, s. 38-42
"Mariánské Lázně před sto lety, 2. část" - IV./1988, s.35-38
"Lázeňští pacienti v Mariánských Lázních v roce 1987" - VIII./1988, s. 28-29
"Západní Čechy před sedmdesáti lety" - X./1988, s. 29-33
"Západní Čechy před sedmdesáti lety - 2. část" - XI./1988, s. 32-36
"Západní Čechy před sedmdesáti lety - 3. část" - XII./1988, s.28-32
"Ke vzniku sídla, ke stavebnímu vývoji Mariánských Lázní " I./1989, s. 29-32
"K stavebnímu vývoji Mariánských Lázní - dokončení" - II./1989, s.28-30
"Z historie zdejšího školství" - III./1989, s.37-39
"Václav Vojtěch Skalník a Mariánské Lázně " - IV./1989, s. 34-38, dtto- dokončení - V./1989, s.36-40
"Ze Skalníkova parku - 1.část" - VI./1989, s.31-34
"Sto let mariánskolázeňské kolonády" - VII./1989, s. 20-24
"Ze Skalníkova parku - 2.část" - VIII./1989, s.26-29
"Zajímavé stromy v mariánskolázeňských parcích" - IX./1989, s.30-32
"Počátky automobilismu v Mariánských Lázních" - X./1989, s. 30-32
"Čtení ze staré kroniky Závišína - 1. část" - XI./1989, s. 26-29
"Čtení ze staré kroniky Závišína - dokončení " - XII./1989, s. 23-27
"Prezident T.G. Masaryk v Mariánských Lázních" - I./1990, s. 23-26
"Devět návštěv krále Eduarda VII. v Mariánských Lázních" - II./1990, s. 28-32
"O názvech domů v Mariánských Lázních" - III./1990, s.25-28
"Americká armáda v západních Čechách" - IV./1990, s. 25-28
"Z místní kroniky z května 1945" - IV./1990, s. 32-33
"K dobytí Chebu" a "Vzpomínky Karla Tesaře" - V./1990, s. 35-36
"Mariánské Lázně krátce po skončení války" - VI./1990, s. 27-29
"Lázeňství v našem městě dnes a zítra" - VIII./1990, s. 20-24
"Majetkové poměry v Mariánských Lázních za první republiky" - VIII./1990, s. 27-31
"Vymezení odpovědnosti mezi městem a lázněmi za první republiky" IX./1990, s. 25-27
"Mariánské Lázně a volby v minulosti" XI./1990, s. 11-13
"90 let historika Mariánských Lázní " XI./1990, s. 28
"Sto let od pobytu Johanna Strausse v Mariánských Lázních" - XI./1990, s. 29-30
"Městské úřady a instituce za 1.republiky" - XII./1990, s. 19-20
"70 let od smrti mlčícího básníka -Thummerer" I./1991, s. 20-21
"Evangelický kostel" I./1991, s. 26-28
"Ruský kostel" II./1991, s. 19-22
"Anglikánský kostel" III./1991, s. 29-31
"Jak vstoupilo kino do Mariánských Lázní" - IV./1991, s.30-32
"Kavárny v minulosti" IV./1991, s. 32-34
"46.výročí příchodu americké armády do Mariánských Lázní" V./1991, s. 28-32
"Mark Twain a Mariánské Lázně před sto lety" VI./1991, s. 21-24
"75 let pobytu Franze Kafky v Mariánských Lázních" VII./1991, s. 20-23
"Z historie duchovní péče v Mariánských Lázních" VII./1991, s. 32-34
"Dvě listiny z tepelského archivu" I./1992, s. 31
"Goethe a Mariánské Lázně " I./1992, s. 33-34
"Před 180 lety se staly Mariánské Lázně samostatnou obcí" II./1992, s. 48-49
"Mariánské Lázně - ráj nebo peklo otylých?" III./1992, s. 41-43
"7.března vzpomeneme 142.narození presidenta T.G.Masaryka . Masaryk v Mariánských Lázních" (zn. -ka 1946) - III./1992, s. 44-45. Starý KULTURNÍ PŘEHLED přestal vycházet v říjnu 1992.

      Nový KULTURNÍ PŘEHLED Mariánských Lázní nového formátu A5 začal vydával po krátké přestávce od května 1993 Míla Kodýtek jako agentura Goethe. Poslední čísla byla téměř čistě reklamní a KULTURNÍ PŘEHLED vyšel naposledy v červenci 1995.
"175 let Mariánských Lázní" KP č.10/1993
"Neznámé z historie za války" KP č.11/1993
"Staré vánoční zvyky na Tepelsku" - KP č.12/1993
"Hájenka Schober alias Stoh" - KP č.1/1994
"Jak vznikala jména obcí v našem okolí ?" - KP č.2/1994
"Proč nevzniklo město Šenov" - KP č.3/1994
"Klášter Teplá" - KP č.4/1994
"Zmizelé město u Plané" - KP č.5/1994
"Z historie Kladské" - KP č.6/1994
"Kynžvart" - KP č.7/1994
"Z minulosti mariánskolázeňského hotelu PALACE" - KP č.9/1994
"Zaniklé lázně Sangerberk u Mar.Lázní" - KP č.10/1994
"Královští hosté v Mar.Lázních" - KP č.11/1994
"Dávná poutní místa v kraji" - KP č.12/1994
"Hrad Plikenštejn" - KP č.1/1995
"Z historie Židů v Mariánských Lázních" - KP č. 3/1995
"50 let od osvobození kraje americkou armádou" - KP č.4/1995
"Mariánské Lázně na konci války" - KP č.5/1995
" Rudolfův pramen" – KP č.5/1995. Kulturní přehled přestal vycházet v červenci 1995.

      KULTURNÍ a INFORMAČNÍ PŘEHLED začala vydávat ve stejném formátu jako Míla Kodýtek firma HANKO. První číslo vyšlo v březnu 1997, vyšla čtyři čísla a poslední pravděpodobně v červenci 1997.
"Zaniklé hrady, zámky, dvory, tajuplné ringvaly v okolí Mariánských Lázní – 1.část" – KIP č. 1/1997 z března 1997, s. 27-32 (bez uvedení autora)
"Zaniklé hrady, zámky, dvory, tajuplné ringvaly v okolí Mariánských Lázní – 2.část" – KIP č. 2/1997 z dubna 1997, s. 16-20 (bez uvedení autora)
"Tisíc let - Svatý Vojtěch" - KIP č. 2/1997 z dubna 1997 s. 31-32
"Ze starých Úšovic" – KIP č.3/1997 z května 1997, s. 21-28
"Jak vznikala jména obcí v našem okolí" – KIP č.4 z června 1997, s. 22-25 (bez uvedení autora)
"Dávná poutní místa v okolí" . KIP č. 4 z června 1997, s. 34-36 (bez uvedení autora)
      V té době, od 1 ledna 1997, začala opět vycházet HAMELIKA, tentokráte jako vlastivědný měsíčník Mariánskolázeňska s cílem pokračovat v tradici občasníku HAMELIKA z dob zaniklého již vlastivědného kroužku (1973-1990). Nejde však o řádný časopis, ale z finančních důvodů jen o jakýsi matriční exemplář ke kopírování pro zájemce (v průměru u čísla kolem dvaceti kopií). Vychází vlastním nákladem Ing. Richarda Švandrlíka Úplné ročníky HAMELIK 1997-2000 jsou k dispozici ve studovně Městské knihovně v Mariánských Lázních a řady úplných ročníků od roku 1973 jsou též u autora.
      V listopadu 1999 začal vycházet znovu měsíční Kulturní přehled Mariánských Lázní jako samostatná příloha týdeníku Mariánskolázeňské listy. Jedná se o další z pokusů o znovuzrození tradičního a celkem oblíbeného Kulturního přehledu v minulosti a zatím pokus úspěšný. Dosud vyšlo v Kulturních přehledech:
"Přehled starostů po dobu existence Mariánských Lázní 1812-2000" – KP z listopadu 1999, str.20-23
"Před sto lety rozhodl Herzig o tramvaji v městě" – KP z ledna 2000, str. 16-18
"Koncert Alberta Schweitzera 1923 (k 125.výročí narození) – KP z února 2000, str. 20-22
"Masaryk v Mariánských Lázních" (k 150.výročí narození) – KP z března 2000, str. 26-29
"Václav Jan Tomášek" (k 125.výročí úmrtí ) – KP z dubna 2000, str. 26-29
"Vítězslav Nezval" (k 100.výročí narození) – KP z května 2000, str. 28-30
"Henryk Ibsen v Mariánských Lázních" (k 100.výročí zdejší návštěvy ), KP z června 2000, str. 24-26
"V Mariánských Lázních se zrodila životní naděje" (k 190.výročí narození Fryderyka Chopina) – KP z července 2000, str. 23-26
"Filozof, který navždy zneklidněl tento svět" (k 100.výročí úmrtí Friedricha Nietzscheho) – KP ze srpna 2000, str. 21-26
"Perský šach Muzzefír Eddin v Mariánských Lázních" (k 100.výročí zdejší návštěvy) - KP ze září 2000, str. 24-26
-"Michail Petrovič Pogodin a jeho víra ve Slovanstvo" (k 200.výročí narození) – KP ze září 2000, str. 27-34
"Arnold Heymann – neprávem zapomenutý" (k 50.výročí úmrtí slavného architekta) – KP z října 2000, str. 21-26
"Mark Twain v továrně na zdraví – v Mariánských Lázních" (k 165.výročí narození a k 90.výročí úmrtí) – KP z listopadu 2000, str. 23-28
"Stol let od narození karlovarského historika Karla Nejdla" – KP z listopadu 2000. Str. 28-29
      Také pro rok 2001 jsou plánovány články k životním výročím slavných návštěvníků Mariánských Lázní – pokud se bude pokračovat ve vydávání Kulturních přehledů.
 



Plánek koutu Mariánských Lázní na východním úpatí Hameliky s ulicemi Poštovní, Klíčova a Anglická
(názvy domů jsou poválečné a chybí domu čp. 58 a 59 v Poštovní, dům Ast s čp. 165 a fotoateliér čp. 163



      Lázeňská komise Mariánských Lázní dovoluje si Vám oznámili, že Klub čs. útvaru zahraničního otevře dnem 1. července 1947 Golfhotel, jeden z nejpřepychovějších a nejmodernějších mariánskolázeňských hotelů, položený na náhorní rovině v moři rozlehlých lesů nejkrásnější a nejzdravější krajiny střední Evropy, a vybuduje v něm své společenské a rekreační středisko významných hostů z ciziny, členů Klubu a jejich hostů.
      V příloze zasíláme Vám obrázkový prospekt tohoto hotelu a s radostí tlumočíme Vám pozvání předsedy Klubu čs. ústavu zahraničního na jeho otevření i k dalšímu pobytu.
      Ceny, uvedené u tohoto hotelu ve všeobecném, rovněž připojeném prospektu Mariánských Lázní, jsou v předválečné, nezvýšené výši.
      Členové Klubu zaplatí za 10 denní pobyt s ubytováním v přepychově vybaveném pokoji s koupelnou a s prvotřídním vydatným stravováním 1.350,- Kčs za osobu (členové odboru mládeže Klubu 750,- Kčs).
      Přihlášky k pobytu přijímá kustod Klubu v klub. místnostech pro denní provoz v Praze II, Gottwaldovo nábř. č. 250 (budova Mánesu), denně od 16 hodin do uzavření Klubu. Lze se přihlásiti i písemně.
      Za svého tamějšího pobytu budete moci kromě golfu hráti tennis, croquet, provozovati turistiku, koupati se v ideálně položených přírodních jezírcích, sluniti se venku v půvabných zákoutích nebo v prostorách hotelových balkonů, konati zájezdy do překrásného okolí auty vlastními nebo klubovními, jezditi na koni, loviti zvěř nízkou i vysokou, chytati ryby, zvláště pstruhy, atd. V útulných a přepychově vybavených společenských místnostech budete se moci věnovati konversaci v cizích jazycích, hráli bridge, šachy a jiné hry a podle stavu počasí i tančiti. Nebude zapomenuto ani na větší společenské, zábavní a kulturní podniky. V zimě bude možno provozovati všechny zimní sporty: bruslení, lyžování, sáňkování i bobsleigh; bude organisováno společné ztrávení vánočních svátků o Nového roku.
      Budete-li se chtíti zúčastniti lázeňského života ve městě nebo podrobiti se léčení, budou Vám tam k disposici dopravní prostředky.
      Klub čs. ústavu zahraničního je potěšen, že bude moci i v době prázdnin plniti své vytčené úkoly: těší se na Vaši návštěvu a na to, že se Vám bude v jeho mariánskolázeňském středisku líbit. Není pochyby o tom, že jakmile tam jednou zavítáte, budete se pak snažiti ztráviti tam všechen svůj volný čas.
 



Pás domů pod lesním vrchem Hamelika ve Ferdinandově (dn. Anglické) ulici - v řadě zleva od Nových lázní
až po Laxenburg (čp. 120), ještě bez hotelu Regina (Vltava). Doleji POštovní ulice od Černého koně k poště.

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík. Číslo 10. XXIV. ročníku (pořadové číslo 308.) Mariánské Lázně, vyšlo 15. listopadu 2000.