Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 309.

11.

Mariánské Lázně
15. prosince 2000
OBSAH 
 

Zapomenutá zpověď neznámého pamětníka o konci války v našem městě
Richard Švandrlík:
Proč nebyly v květnu 1945 Mariánské Lázně rozstříleny
Konec války v kraji l Historická pravda nakonec vyjde najevo l Památná schůze Okresního vedení k ochraně města l Rozkaz pro autora k vydávání válečných novin Marienbader Kriegszeitung l Konfiskace třetího čísla novin a tváří v tvář zastřelení

Osobní vzpomínky ředitele Hamperleho na dávné Mariánské Lázně
Richard Švandrlík:
JAK TO TEHDY BYLO aneb Marienbad ve vzpomínkách pamětníka
Podivuhodné pohádkové lázně Marienbad v roce 1886 l Učitelský sbor Mariánských Lázní v nové škole (SEVER) l Hamperle po druhé v Marienbadu l Hamperlovi se splnilo přání – Marienbad natrvalo l Pan Kašpar OTT a jeho Café Egerländer l Podnikavý pan Lucha a jeho slavná Panorama l Pan Zischka a jeho výletní skvost – areál Krakonoš l Pan starosta Kroha na Bellevue l Lesní mlýn v údolním zákoutí nad Mariánskými Lázněmi l Slavný výletní hostinec Mlýn alias CRISTAL l Ze vzpomínek paní doktorky Metznerové l Kde přesně stával původní mlýn z roku 1789 l Klinger l "U tří bažantů" a okolí (dnes hotel bez jména – ostuda Mariánských Lázní) l Halbmayrové l Stavební rozvoj mezi mlýnem a Anglickým dvorem 1873-1884 (Neu Marienbad ?) l Nádraží určilo směr dalšího stavebního rozvoje l Pošta v Mariánských Lázních l Škola a divadlo l Znovu k přestavbám mlýna l Jak byl postaven dům NIZZA l Nové lázně l Nový stavební klenot města – Fürstenhof – na místě domu čp. 100 l Dům TELEGRAF l Z minulosti domu HVĚZDA l Hotel Esplanade l Voda v Mariánských Lázních l Kanalizace v Mariánských Lázních l Význam návštěv anglického krále pro Mariánské Lázně l Pokus o představu rozvoje lázní počátkem 20.století.

Ulice u kolonády od Klingeru po Lipsko

Plánek Mariánských Lázní kol 1870

Pohled na hotel EGERLÄNDER z Mírového náměstí


Zapomenutá zpověď neznámého o konci války v našem městě
Proč nebyly v květnu 1945 Mariánské Lázně rozstříleny


Konec války v kraji

      Na jaře 1945 se válka chýlila ke konci a fronta přicházela i do našeho kraje. Počátkem dubna bylo v Chebu rozbombardováno nádraží, pivovar i obytné bloky. Americké dělostřelectvo zahájilo ostřelování Chebu a následovaly boje o Cheb. Nebyla to však jen fronta dvou armád, která se posunovala do Čech. S ní přicházely i doprovodné hrůzy války. Nemocní, ranění, hladoví, mrznoucí, zoufalí. Za pochody zástupů třicetikilových vyhládlých vězňů z koncentračních táborů zůstávaly hrůzné stopy při silnici ležících mrtvol. Byla tu alej stromů z Chebu k Ypsilonce, o níž je zpráva: "Při postupu Američanů od Chebu směrem ke známé křižovatce Ypsilonce nacházeli vojáci na stromech oběšené německé dezertéry, které tam věšeli fanatičtí esesáci a němečtí polní četníci.". Rozsudky smrti nad dezertéry zastřelením se konaly i v Mariánských Lázních - na tenisových kurtech u Lesního pramene. Henleinovská zběsilost se stupňovala. Zbývalo pár dnů do konce a civilní život v Sudetech dostal vojenský dril. Každé nesplnění vojenského rozkazu znamenalo rozsudek smrti. Hitlerův rozkaz zněl: bránit každou ves, každý dům do posledníhoho dechu.

Historická pravda nakonec vyjde najevo

      Až po mnoha letech, v roce 1968, se ozval v německých novinách pamětník z Mariánských Lázních s článkem "Warum 1945 auf Marienbad keine Bomben fielen", aby uvedl neznámé pozadí o konci války v MAriánských Lázních. Úvodem připomenul, že moudrý muž Lorenzo sice říká, že "tisíce otců vzpomíná na samé vítězství, a porážka je vždy jen sirotek", ale že platí také jiné přísloví: "Ještě žádná věc nebyla upředena tak jemně, aby se nakonec nikdy nedostala na slunce." U nás se říká: "Pravda nakonec vyjde najevo." Zkrátka historická pravda se klube na světlo přes všechny zábrany. Zvláště mládí je kritické a chce slyšet i to, co se nehodí do konceptu politiků jako dobových tvůrců historie. Autor se dalekosáhle a hluboce omlouvá, že se vrací k nepopulární minulosti konce války, ale považuje za nutné opravit historické skutečnosti, které jsou tabu. Samotná teze "Tisícileté" německé Říše byla světem a historií odsouzena a smetena, ale sám odsudek se stal schématem, aniž by se soudce ptal, jak to, že taková Říše vůbec mohla vzniknout. lidé přijali schéma odsudku, berou je jako provždy dané a nechtějí o tom přemýšlet. A přece: lidé oné doby nebyli ani ani špatnější ani lepší než generace před nimi nebo po nich. Když obě znepřátelené strany stály ve válce proti sobě, a porovnávaly by se podle svých lidských a kulturních kvalit, při opravdové svědomitosti a nestrannosti by pozorovatelné nezjistili žádné významné rozdíly mezi národy.
      Na straně nacistů - vysloveno pravdivě - byli přitakači politického režimu, byli lhostejné, byli dále přeúzkostliví, kteří podle své povahy svědomitě plnili, co tehdejší vrchnost přikázala. Bylo ale i mnoho tichých odpůrců režimu, od těch, kteří se obávali přiznat si to sami sobě o samotě, přes ty, kteří svou kritiku zdůvodňovali snahou pomoci režimu, až po osoby, které riskovaly vlastní hlavu, aby zabránily bezpráví. Autor vzpomíná, že i v Mariánských Lázních poznal několik tvrdých hlav a sám se dostal do stejné situace na samém konci války.

Památná schůze Okresního vedení k obraně města

      Bylo to už jen málo dnů před obsazením Mariánských Lázní Američany, kdy svolal tehdejší okresní a stranický velitel AMREICH rozšířenou schůzi štábu Okresního výboru (Mariánské Lázně byly tehdy okresem), které se autor také účastnil. Schůze byla silně navštívena, nejen okresními stranickými předáky a úředníky a společenskými formacemi, ale také frontovým velitelem wehrmachtu, policií a všemi starosty na okrese ležících obcí. Předsednictví měl jmenovaný okresní velitel. Prvním, hlavním a vlastně jediným projednávaným bodem schůze byly přípravy města k boji podle rozkazu Adolfa Hitlera: "Každá vesnice, každé město se změní v pevnost." Okresní velitel vysvětloval pokyny, které mu byly předány a popsal všechny až dosud učiněné přípravy k obraně města. Všechny akce měly už jen jeden, a to vojenský či válečný charakter. Potvrdil to i vojenský velitel města - plukovník wehrmachtu. Co patřilo do přípravy k obraně města, to mají jistě všichni tehdy přítomní ještě v dobré paměti. Na závěr svého výkladu okresní velitel položil otázku, kdo by chtěl ještě něco doplnit pro zlepšení plánované obrany města nebo snad i něco kritického ? Na první pohled bylo zřejmé, že se nikdo nebude hlásit o slovo. Bylo ticho a čekalo se na rozchod. Autor vypráví:
      "V tom tichu jsem náhle zvedl ruku a vzal si slovo, udělené mi okresním velitelem. Smysl mého diskusního příspěvku na toto jediné téma byl asi takový: Nejsem namyšlený, že bych měl nějaké mimořádné strategické nebo vůbec vojenské bojové znalosti, ale uvažuji takto: Za současných podmínek nemůže lázeňské město Marienbad "Vůdcův rozkaz" provést. Jednak jsem toho mínění, že "Vůdcův rozkaz" se přece nemůže vztahovat na naše lazaretní město! Jednak myslím, že i kdyby přišla obrana našeho města skutečně na přetřes, nemůže být řeči o připravované obraně města přímo na jeho hranicích, na jeho okrajích, ale musí se bránit město na předsunutých pásech vrchů, například u Tří Seker, u Zadního Chodova nebo od Císařského lesa, ležícího za zády, a to dalekonosným dělostřelectvem. Bránit město v jeho vnitřním kruhu, nebo snad v ulicích, to znamená, toto město s domácím obyvatelstvem, ale také se 30 000 raněnými a nemocnými v domech vsadit do hrůzostrašné a nesmyslné hry. Jaké by byly účinky leteckých náletů na Mariánské Lázně před vlastním útokem Američanů a jejich dělostřelecké předehry si může každý i bez fantazie představit, a proto jsem toho názoru, že obranu města za těchto okolností jen těžko prohlásit za zodpovědnou a odbornou."
      "Nastala delší chvíle mlčení, při které i okresní velitel váhal, než se ujal slova. Řekl, že ode mne by takové stanovisko nikdy neočekával a obrátil se na ostatní s otázkou, zda snad ještě někdo jiný by byl takového mínění ? Nato se přihlásil ke slovu bez dlouhého přemýšlení okresní velitel rolníků PARTH a řekl, že bezvýhradně zastává stejné stanovisko, jaké vyslovil autor. Nato se ozval ve stejném smyslu místní velitel Mariánských Lázní Otto WACH. Oba tito stateční muži bohužel už nežijí (1968)."
      "Okresnímu veliteli Amreichovi tato vyjádření nás tří, poměrně významných stranických osobností ve funkcích, způsobilo rozpaky. Bylo zřetelné, že je mu trapně. V dalším jednání už nepokračoval a jen zdůraznil, že dosavadní, už provedené a ještě k provedení vyhlášené rozkazy zůstávají v platnosti. Žádné další projednávání už nebude konáno. Všichni se rozešli a brzy na to byly vydány další rozkazy. "

Rozkaz pro autora k vydávání válečných novin "Marienbader Kriegszeitung"

      "Mezi rozkazy byl i rozkaz pro mne - okamžitě uvést v život válečné noviny "Marienbader Kriegszeitung" pro okres Mariánské Lázně, neboť po náletech a bojích o Cheb byla totálně přerušena veškerá doprava a spojení s Chebem a žádné zprávy nedocházely. Rozkaz jsem samozřejmě musel přijmout, ovšem s poznámkou, že budu muset vkročit na zcela neznámou půdu, ale hned jsem dodal, že se budu snažit, abych podle svých schopností a vědomostí vše plně zařídil."
      "O okresní štábní schůzi místní obyvatelstvo nic nevědělo a nemělo být o schůzi vůbec informováno. Zprvu jsem neměl žádný pocit, že bych měl potíže s stranickými úředníky či s okresním velením. Jednání s nimi jsem měl za účelem přijímání příspěvků do Válečných novin. Nutno však dodat, že takových příspěvků vůbec nebylo mnoho ! Celkem vyšla jenom tři čísla "Marienbader Kriegszeitung", a to ještě poslední bylo konfiskováno okresním velitelem, i když asi sto kusů už bylo dáno do stánků k prodeji nebo jednotlivým osobám."
      "Důvody zabavení třetího čísla byly zřejmé. Neboť po okresní schůzi štábu jsem se v duchu stále vracel k svému příspěvku a viděl jsem, že není důležitější věci než nějak informovat lidi o zda bude nebo nebude město vojensky hájeno. Lidé viděli přípravy vojenské posádky wehrmachtu k obraně města a bylo třeba vysvětlovat, proč a co se vlastně připravuje. Vždyť šlo o životy každého člověka v městě. Proto jsem se rozhodl, že využiji Válečných novin Mariánských Lázní k tomu, abych něco učinil proti blížící se nesmyslné vojenské obraně města. Hned od počátku jsem zamýšlel nějak publikovat názory, které jsem vyslovil na oné historické schůzi okresního štábu. Publikoval jsem proto novinový článek."

Konfiskace třetího čísla novin a tváří tvář zastřelení

      "Bylo to tři dny před obsazením města Američany. První rozkaz byla okamžitá konfiskace Válečných novin, kterou provázel druhý, strohý rozkaz, okamžitě se hlásit v kanceláři okresního velitele. Okresní velitel, jak jsem očekával, byl nesmírně vzrušen, křičel na mne a řekl, že vzhledem k povinnosti nasazení branné síly mne musí nechat ihned zastřelit. Já jsem naproti tomu – a také vzhledem ke své povaze - nebyl vzrušen a odporoval mu, ač jsem si ho jinak vážil, když mínil, že moje zastřelení je nezbytné vzhledem k vojenské situaci ubránit město."
      "Nechal jsem ho přitom, když uvažoval o mém zastřelení a řekl jsem jen, že to bude při nejmenším stejně "smysluplný" konec, jako byly smysluplné statisíce mrtvých během celé války. Po dalším vysvětlování, které se už bezprostředně netýkalo mého osudu, mne propustil, když jsem se mu zaručil, že za žádnou cenu neopustím Mariánské Lázně a budu očekávat jeho další rozkaz a okamžitě mu musím být k dispozici, zřejmě za účelem zastřelení."
      "Už nikdy jsem nespatřil okresního velitele AMREICHA a nevím, co podnikl po výslechu ve věci uveřejnění mého článku "Obrana města" či co se chystal podniknout. Z věrohodných zdrojů jsem se však dověděl, že AMREICH měl intervenovat u Konráda Henleina, aby byla odvolána obrana Mariánských Lázní. Bylo to prý den před nástupem Američanů na obsazení Mariánských Lázní. A tak se stalo, že nedošlo k žádným bojům o Mariánské Lázně a město nebylo ani postiženo dělostřelbou ani nebylo leteckými nálety srovnáno se zemí."
      Zatímco autor přežil, aniž známe jeho další osudy na konci války, pro úplnost uveďme, že krátce po příchodu Američanů do města se okresní velitel AMREICH zastřelil nedaleko Panoramy u vyhlídkové věže. Co se týká Amreichovy intervence u Henleina, je zpráva sporná, protože Henleina v té chvíli už zajímala jen záchrana holého života. Chystal se k převlečení do uniformy wehrmachtu a skrýt se mezi německými zajatci v zajateckém táboře.
      Anonymní podpis "Mj.Hn." ukazuje, že ani v roce 1968, tj. po 23 letech, nebylo pro pamětníka jednoduché předstoupit a prozradit tajemství mariánskolázeňských vojenských příprav k boji s Američany.

Pátrání po pamětníkovi po 56 letech

      Stará válečná kronika Mariánských Lázní kronikáře prof.Lerchla s denními záznamy potvrzuje neinformovanost lidí v městě tím, že například několikráte píše o vyhlášení Mariánských Lázní lazaretním městem, naposledy 22.dubna 1945. Dva dny nato byly rychle vyrobené nápisy "Lazaretní město" prý na příkaz vojenského velení znovu odstraněny. Jedna zpráva potírala druhou. 25.dubna 1945 začal boj o Cheb a 26.dubna se Cheb vzdal. Ještě 26.dubna 1945 byly vyvěšeny ke čtení EGERER ZEITUNG s datem 25.4., ale jen v několika výlohách. Líčí se v nich boj o Berlín. 25.dubna 1945 vydal "Gauleiter" Henlein provolání mužům, ženám a mládeži, aby bojovali do posledního dechu. Provolání bylo vyvěšeno na domech. U protitankových zátarasů drženy dvoučlenné vojenské hlídky. Snad z obavy, aby je lidé neodstranili ? 27.dubna přichází zpráva "Padl Cheb." a pokračuje rozdělování armádních zásob ze skladů lidem.
      Až 28.dubna se objevuje námi hledaná zpráva kronikáře Lerchla: "Dnes poprvé vycházejí Marienbader Kriegszeitung. Mají vycházet v úterý, čtvrtek a v sobotu. Vydává je okresní vedení, redaktorem Max Höhne." Zde se tedy objevuje jméno našeho pamětníka, které porovnáváme se zkratkou "Mj.Hn." Kromě 28.dubna 1945 vyšly však noviny už jen jednou, po třetí byly zabaveny. Zajímavý by byl jistě i nález třetího konfiskovaného čísla těchto Válečných novin – svědka posledních dnů nacistické vlády v Mariánských Lázních.
 

Osobní zážitky ředitele HAMPERLEHO na dávné Mariánské Lázně
Jak to tehdy bylo aneb
Marienbad ve vzpomínkách pamětníka

 

Bärgerschuldirektor i. R. Burkhard Hamperl †

      Am 28. Dezember 1954 starb im Krankenhaus in Trostberg (Obb.) im Alter von nahezu 89 Jahren Bürgerschuldirektor i. R. Burkhard Hamperl. Auf seinen Wunsch wurde er in Feldkirchen bei Trostberg, wo er seit seiner Vertreibung lebte, beerdigt. Burkhard Hamperl wirkte lange Zeit in Marienbad an der Volks- und Bürgerschule und ist insbesondere der älteren Generation wohlbekannt. Nach seiner Vertreibung aus der geliebten Kurstadt arbeitete er weiter für diese, indem er alle seine Kenntnisse über die Entstehung und den Aufbau Marienbads schriftlich niederlegte. Bei seiner Vertreibung gingen alle seine Aufzeichnungen, Sammlungen und alte Bilder verloren. In den letzten Lebensjahren war sein liebstes Gespräch: Marienbad und die alte Heimat.


      Je tomu už padesát let, co sepsal své učitelské zážitky a vzpomínky na staré Mariánské Lázně někdejší učitel zdejší měšťanské školy a ve dvacátých letech ředitel kynžvartské měšťanské školy Burkhard HAMPERL. Na staré fotce učitelského sboru v Mariánských Lázních na nás hledí rozšafný poměrně silný muž, jehož srdce bilo pro Mariánské Lázně. Jeho vyprávění vycházelo na pokračování v měsíčníku Marienbader Heimatbrief od září 1949 do června 1950.
      Burkhardt Hamperl se narodil 17.února 1866 v Čertově mlýně v Borku (Teufelsmühle bei Wurken) , 4 km jižně od Stráže na Tachovsku. Při odsunu v roce 1946 tedy odcházel jako osmdesátiletý. Byl zcela bez prostředků a vážně nemocen. I v Německu žil v tíživé existenční situaci v Bavorsku ve Feldkirchen u Trostbergu. HAMPERL nebyl ženat, ale dobrá paní Marie Gablerová, která se o něho starala doma v Mariánských Lázních, ho doprovázela, ošetřovala a zůstala u něho obětavě až do jeho skonu. Zemřel v 89 letech v Trostbergu dne 28. prosince 1954 a na jeho přání je pochován ve Feldkirchenu. Díky své "fotografické" paměti a hlubokým prožitkům v minulosti sepsal starý pán, ředitel ve výslužbě, své vzpomínky, v nichž nám potvrzuje mnohé archivní zprávy a zabarvuje jinak strohé informace o starých Mariánských Lázních. Proto mu dejme slovo.

Podivuhodné pohádkové lázně Marienbad v roce 1886

      "Poprvé jsem spatřil Mariánské Lázně jako jednadvacetiletý učitel v roce 1886. Jel jsem tehdy vlakem z České Kamenice do lázní Teplic a odtud pokračoval do Karlových Varů. Tato železniční trať se budovala v letech 1870-1872 a z Ostrova do Varů byla otevřena roku 1872. Tady před karlovarským nádražím, na Nádražním náměstí s hrubou kostkovou dlažbou, stál bezpočet kočích a rušný a nesmírně živý provoz muselo řídit strážnictvo. Hluboko dole byly vidět Karlovy Vary za řekou. Kolem mne bylo slyšet nářečí kočích, kterému jsem celkem rozuměl, třebaže se lišilo od severočeského. Druhého dne jsem jel do Chebu a odtud do Mariánských Lázní.
      Tak jsem se ocitl na mariánskolázeňském nádraží. Zdejší železniční trať Františka Josefa I. byla otevřena roku 1872. Mezi nádražím a vlastními lázněmi bylo roztroušeno jen pár domů, a nadto to byly domky malé. Vyrazil jsem z nádraží a šel stále vzhůru, byť v mírném stoupání, až se konečně, po levé ruce při silnici, objevila řada jednopatrových i dvoupatrových domů a zcela nová, nedávno otevřená židovská synagóga. Vzpomínám, že napravo byly malé vysázené parkové stromky a u každého tyčka. Procházková cesta byla posypána čistým žlutým pískem. Stále jsem se otáčel napravo, abych si prohlédl krásné, ošetřované trávníky a podél cesty široké nádherné záhony pestrobarevných květin. Za nimi, dole v údolí, se kroutil jakýsi potok.
      Pokračoval jsem v chůzi, až jsem došel k rozsáhlému parku se skupinami stromů a opět spatřil pěkně upravené květinové záhony. Po pravé straně za skupinami stromů prosvítal nevysoký dům. To byly Nové lázně. Přes park bylo vidět jinou frontu domů, bíle svítících v zeleni, okna i vrata svítila do dálky čistotou. A znovu tu vedla parková cesta se žlutým pískem a silnice lemovaná stromy, tentokrát však velkými.
      Po obou stranách domovních vrat byly všude výrazné nárožní kameny, jako jsou u vjezdů do vesnických dvorců. Tyto kameny zabraňují - když do dvora vjíždějí vozy - odření vrat. Dokud neexistovalo železniční spojení, přijížděli hosté s koňskými vozy, a mnohdy to byla i čtyřspřeží !! Na parkové straně měly mnohé domy malé dřevěné zahradní altánky. Říkalo se jim saletty.
      Zaslechl jsem z parkové strany hudbu a za ní jsem se vydal Došel jsem na promenádu a bylo právě šest hodin večer. Té elegance u kolonády s tolika prodejními stánky! Lázeňští hosté tu promenovali oběma směry proti sobě se sklenkami v rukou. Já se díval na vše s otevřenými ústy a připadal jsem si jako chudák, který poprvé spatří bohatou, snad dokonce šlechtickou společnost v nádherném oblečení. Když skončil koncert u Křížového pramene, vracel jsem se pomalu k dalekému nádraží, neboť při příjezdu jsem si v jednom stavení rezervoval pokoj. Po prosté večeři jsem probíral, co všechno jsem viděl. Byla to mnou nikdy nevídaná nádhera a připadal jsem si, jako bych pohlédl v živém snu do čarokrásné pohádky.
      Ranní promenáda byla ještě krásnější než večerní! Nelenil jsem totiž a brzy ráno jsem vyrazil do lázní, abych si znovu prohlédl tu krásu. Došel jsem až k hotelu Klinger a k Tepelskému domu (dnes nezastavěný prostor ARNIKA). Všechno tu bylo mimořádně čisté a elegantní. Pokukoval jsem po prodejních krámcích, ale neměl jsem peněz, abych si mohl něco koupil. Nakonec jsem přece jenom zašel do knihkupectví, kde jsem neodolal a zakoupil si plánek Mariánských Lázní. Byl to pouhý list rozměru 25 x 15 cm, ale bylo tam v přehledu všechno, co nabízely zdejší lázně tehdy – v osmdesátých letech 19. století. Plánkem jsem se chtěl pochlubit doma v Novoměstí (něm. Neustadl, dnes Stráž u Boru), kam jsem druhý den odjížděl (pozn. Burkhard se narodil nedaleko v Borku).
      Jel jsem tam železnicí do Plané. Z plánského nádraží se šlo už jen pěšky - přes Brod, Kočov, Bor a dál do Novoměstí (Stráž). U vrat Löwensteinského knížecího zámku jsem se zastavil. Zámecký park mně totiž připomenul Mariánské Lázně. Vytáhl jsem svůj plánek Mariánských Lázní a znovu se do něho zadíval. Věděl jsem, že se tam určitě zase vypravím, i kdybych měl jít pěšky. Po svém návratu do severních Čech jsem dále snil o dvou lázních, které jsem navštívil - o Karlových Varech a o Mariánských Lázních. Psal se rok 1886 …"

Učitelský sbor Mariánských Lázní v nové škole (SEVER)

      Mimořádnou cenu má předkládaná fotografie učitelského sboru obecné a měšťanské školy v Ruské ulici (škola SEVER). Je z roku 1904. Byla pořízena před novou školou, kterou postavil architekt Josef SCHAFFER v letech 1900 až 1903. Otevřena byla v září 1903. Slavnostní otevření tehdy začalo bohoslužbou v katolickém kostele, odkud se vydal průvod žactva k nové škole. Vzpomínal na to tehdejší prvňáček Josef Neubauer, jak šel v čele průvodu s kamarádem Karlem Pesserem (po válce žil ve Vídni). Začínali jako žáci 1.třídy v nové škole a byli na to příslušně hrdi. Fotografie byla pořízena na konci školního roku 1903-1904 a vykonala dlouhou cestu do sudetoněmeckého archivu v Mnichově v roce 1960 z New Yorku. Tam ji uchovával jeden rodák z tachovského okresu, který žil už 50 let v Americe. Na fotografii jsou kromě našeho pamětníka HAMPERLEHO první učitelé nové školy SEVER. Chybějí katecheta P.Adolf PÖLLER, učitel na měšťance Karl WOIDICH, tři učitelky z dívčí měšťanky
      Robert KORDINA přišel 1902-1903 do Mariánských Lázní jako učitel měšťanské školy a vyučoval přírodopis, počty a francouzštinu. Z Mariánských Lázní odcházel jako okresní školní inspektor do Deutsch-Gabel. l Josef SCHÖNFELD (jméno chybně) odcházel ze školy krátce po jejím otevření podobně jako jeho kolega VATER, který šel do Teplic. Kam odešel F. Schönfelder, se neví. Bydlel v domě PRETORIA. l Fritz METZNER, majitel lázeňského domu čp.86 AUSTRIA, předseda městské školní rady, určený městskou radou. l Ředitel obecné i měšťanských (chlapecká a dívčí) škol Franz Karl KOLB vyučoval němčinu a krasopis; byl to dobrosrdečný, uzavřený člověk, vysoce vážený mezi žactvem jako učitel, což byl vzácný případ. Po odchodu do penze žil v Karlových Varech, když jeho syn Rudolf Kolb se stal lékařem a v Mariánských Lázních vykonával léta své povolání. l Učitel obecné školy Anton PURTAK, narozen 31.8.1872 v Zádubu jako syn vrchního učitele Antona Purtaka. Bydlel na Šenově v domě čp. 372 HELIOS. Zemřel v Traunsteinu v červenci 1956.
      Náš známý - Burkhard HAMPERL přišel do nové školy v Mariánských Lázních v roce 1904 a proslul tím, že u něho žáci nesměli mít sešity, ale všechno museli psát na volné listy. V letech 1923-1926 byl ředitelem měšťanské školy v Kynžvartě. Po odchodu do penze se vrátil do svých milovaných Mariánských Lázní. První léta bydlel přímo ve škole, ale už 1907 se uvádí jeho bydliště v domě čp. 368 SIEGFRIED
V druhé řadě jsou tři učitelky: Karolina SENFTOVÁ, učitelka ručních prací, snad z Mnichova, bydlela ve vile čp.207 SCHENK, zemřela v Kronburgu 8.6.1951 v 84 letech. Druhá je Martha VIEWECKOVÁ, dcera správce vodárny pana Friedricha Staaba, kterou adoptoval její strýc správce lázeňských zařízení Franz Viewegh. Třetí je učitelka ručních prací Anna WAGNEROVÁ, sestra okresní sekretářky Wagnerové, bydlela v domě čp. 89 MERAN.
      Třetí řadu začíná Rudolf SABATHIL (Zavadil), nezapomenutelný lidový básník a hudební skladatel tohoto kraje, narozen 2.2.1875 v Sangerbergu, bydlel v domě čp. 373 POSTHOF, zemřel 12. února 1942 v Mariánských Lázních.
      Učitel obecné školy Christian ERNST, velmi oblíbený učitel, jeho metoda výuky počtů měla velký ohlas, protože počítal vše na vuřty a žemle, což bylo pro často hladové chlapce nezapomenutelné, protože tu špekáček tu žemle na ně připadla. Byl nadšeným včelařem a jeho úly byly v zahradnictví pana Weixelmanna (pod Royalem). Když pak pan Weixelmann musel pole uvolnit, postavil si pan Ernst svůj včlení v kamenolomu za domem Sv.Hubert, tam, kde pak bylo postaveno Esplanade. V posledních letech života mu musela být amputována noha a on zůstal na vozíku. Říkal žákům: Vidíte co udělá alkohol a nikotin s člověkem! Jeho syn Karl Ernst byl známý operní pěvec ve Vídni, druhý syn zemřel roku 1951 jako železniční rada ve Vöcklabrucku. Jeho syn Max byl také učitelem, ale zemřel mlád v Mariánských Lázních.
      Učitel na obecné škole Franz HOHLER, narozen 30.11.1878 jako syn kováře v Dolním Kramolíně, absolvoval učitelské zařízení v Chebu a od roku 1903 učil v Mariánských Lázní až do roku 1934, kdy odešel do penze. Bydlel v domě čp. 375 ANNENHEIM. Zemřel 30.6.1957 v Zirndorfu.
      Josef PURTAK byl bratrem Antona Purtaka, zprvu učil na obecné škole, pak vyučoval geometrii a kreslení. Po penzionování pozdějšího ředitele měšťanské školy Karla Woidicha převzal řízení měšťanky. Bydlel v čp.233 v domě MIGNON. Zemřel v Mariánských Lázních.
      Učitel na obecné škole Josef KLEM byl syn domovního správce v Zeleném kříži Klementa Klema. Byl nadšeným hudebníkem a skvělým hráčem na violu, za druhé světové války se dostal jako učitel na violu na vysokou školu hudební do Prahy tam pravděpodobně v roce 1945 zahynul.
      Johann KAES byl učitelem zeměpisu, dějepisu a němčiny, byl velkým ctitelem rodu Habsburků a starého Rakouska v dobrém slova smyslu. Vyžadoval od žactva ne prázdné letopočty, ale znalosti postav v dějinách, přibližoval žákům národy na Zemi a vyžadoval hluboké znalosti literatury. Bydlel ve škole.
      Poslední z učitelů obecné školy byl Franz HEIDL z Lestkova. Byl učitelem starého typu, bydlel v domě čp. 86 AUSTRIA, zemřel kol 1906. Jeho paní byla majitelkou domu BRUNHILDE (pod školou).

Hamperle po druhé v Marienbadu

      "Uplynula desítka let a já byl v roce 1897 přeložen do Teplic. Doučoval jsem tam jednoho žáka, který pocházel z tepelského Einsiedlu (Mnichova). Jeho bohatí rodiče tam měli brusírnu serpentinitu. Chlapec trávil školní férie (prázdniny) doma a já jel s ním jako doprovod. Byl rok 1898 a tehdy se právě dokončovala železniční trať - už se dalo dojet z Karlových Varů až do Poutnova.
      Nádraží v Poutnově byla také pro Mnichov; odtud jsme šli pěšky do Mnichova. Já jsem si pak jednou z Mnichova vyšlápl do Závišína, kde jsem si pronajal světnici v hospodě "Zum Podhorn". Přespal jsem tu a hned ráno se vydal pěšky do lázní. V rušné a větší společnosti dodavatelů mléka, másla a vajec. Ti docházeli denně se zbožím na trh a do hotelů. Šel jsem na ranní koncert, těšil jsem se ze spousty krámků na kolonádě, kterých bylo ještě více než před lety. A poznával jsem i lázeňské okolí podle svého zde zakoupeného průvodce.
      Na oběd jsem šel do měšťanského hostince v Tepelském domě. Zde jsem udiven slyšel, jak se tu u stolů hovoří francouzsky, anglicky, švédsky, rusky i maďarsky. Podle zakoupeného průvodce jsem se vydal odpoledne kolem školy (dnes Základní umělecká škola v Ibsenově ulici) vzhůru lesem ke kavárně ALM (dnes zanikající bývalý domov důchodců Polom). Kavárna byla právě dostavěná a patřila panu Oskaru Buxbaumovi (kavárna byla postavena 1893). Odtud byl výhled na Tepelsko, především na vrch Podhoru a směrem k Závišínu. Kolem šesté večer se vytratili lázeňští hosté z kavárny dolů do města a já se vydal do Závišína. V hostinci u stolu se vedly rušné debaty o stavbě nové karlovarské železnice a staří pamětníci vzpomínali na lázně, jak vypadaly před desítkami let. To jsem chtěl tolik slyšet a to mne nesmírně vzrušovalo."

Hamperlovi se splnilo přání - Marienbad natrvalo

      "Po několika týdnech jsem se vrátil z Mnichova do Teplic a dále učiteloval. Když jsem v roce 1904 četl v Teplických novinách inzerát s textem: "Mariánskolázeňský učitel vymění služební místo s kolegou ve zdejší střední škole", neváhal jsem a rychle se rozhodl, že napíši. Ohlásil se mi učitel jménem Hermann Vater, který učil 18 let v Mariánských Lázních. Neznám, jaké měl důvody k výměně, ale když po několika dnech přijel do Teplic, slovo dalo slovo a zkrátka 1. září 1904 jsem nastupoval v Mariánských Lázních.
      Bylo to pro mne nevýslovné štěstí. Zcela nová, právě dostavěná škola, dílo zdejšího architekta pana Schaffera, se stala mým novým působištěm. Proti škole rostl tmavý, bukový les, směrem na druhou stranu bylo okno mé učitelské světničky s výhledem do lázeňského údolí a na protější zalesněný vrch Hameliku.
      Psal se rok 1904 a Mariánské Lázně, to už nebyly ani malé lázničky z roku 1886, ale ani lázně z mé druhé výpravy v roce 1898. Na přelomu století se tu mnoho stavělo a vše se rychle měnilo. Když jsem přijel, již stály výletní kavárny EGERLÄNDER (dnes Monty), PANORAMA, KRAKONOŠ a od nádraží jezdila elektrická tramvaj (od května 1902). Město vyrostlo a značně se vylepšilo. Vracel jsem se k vyprávění pamětníků a skládal jsem si mozaiku rozvoje města posledních let. "

Pan Kašpar OTT a jeho Café Egerländer

      "Tak například pan Kašpar Ott. Přišel sem z Chebu jako řemeslník za prací. Prý vyráběl a opravoval deštníky, ale brzy toho nechal a stal se číšníkem v šenku v lázeňském domě NEPTUN (Oradour). Po čase si pronajal restauraci v hleďsebském dvoře KIESELHOF, který tehdy býval lázeňskými hosty hojně navštěvován. Sedávalo se tu ve stinné zahradní restauraci. Odtud vedla oblíbená stezka do lázní kolem vyhlídky, nazývané Šenovská výšina.
Pro nás dnes zcela nezvyklý ruch před zdejším nádražím. Před příjezdem přijelo  velké množství kočárů, stáli tu koně přikryté dekami, u hlavního východu je omnibus, za ním před hlavním vchodem už  stojí autotaxiky. Vlevo při aleji  jsou tramvajové koleje, které končily v remíze (v místech dnešní teplárny). Dostat se k tramvaji bylo nelehko. S kufry se host protlačoval mezi kočáry a auty, při čemž vozkové a šoféři hlasitě a vehementně nabízeli odvoz, tahali se o kufry a někdy i tlačili hosty k vozu.
      Vyhlídka pak dostala oficiální název Výšina řeckého krále Otto I., podle královského hosta, který sem přijížděl někdy v letech 1855-1860. Z výšiny byl nádherný výhled na Plánsko a Tachovsko až k Přimdě, do kraje, kde jsem se narodil. Vrchu se říkalo DARN (původně Hohe Dürre, dnes Suchý vrch, 650 m n.m.). Vyhlídku na Darnu si oblíbil pan Kašpar Ott; chodíval tu totiž procházkou. Uvažoval prakticky, jak využít tento nádherný kus lázní. Rozhodl se, že tu zřídí stánek s občerstvením. K tomu musel získat nelehko povolení. Jeho dřevěná bouda s občerstvením - nabízel tu svačiny i snídaně - prosperovala a není divu, že si tu mohl zanedlouho postavit malý dvůr s kravami ve stáji a se slepicemi, které tu pobíhaly po dvoře. Ve dvoře otevřel lidovou hospodu. Stala se v těch letech Mekkou lázeňských hostů i domácího obyvatelstva, zvláště o nedělích a svátcích.
Café Egerländer  jako "fachwerkový" dvorec na konci 19.století      Pan Kašpar OTT byl dobrosrdečný a podnikavý muž, který rychle zbohatl, a v roce 1902 si tu postavil novostavbu zámeckého typu s malým zámeckým dvorem. Slýchával jsem, že mu ji stavěli v tehdejších mírových dobách rakouští horští myslivci. Ottův "zámek" měl tvar podkovy, byl tu jeho erb, který si koupil, uvnitř byla starobylá kavárna, prostorné sály, velké verandy i pokoje pro hosty. Za pěkného počasí tu bývalo vždycky plno. Později, za první republiky, tu vyhrávala muzika a hrály se "Wagnerovské" koncerty, které se staly tradicí. Personál byl oblečen v chebských krojích a všude svítilo označení "Café Egerländer", neboť pan OTT přišel z Chebu a Chebu chtěl zůstat věrný. Název a obrázky byly na talířích, na těžkých džbánečkách a na hrnečkách. Atrakcí pro hosty, procházející nebo usedající u kávy, bylo malé Chebské muzeum, kde byla chebská selská jizba, figuríny v selských krojích, nábytek a nádobí z Chebska.
Jako u jiných hotelů se měnil název: Café Egerländer  (1901) -> Monty (1945) -> Leningrad (1952) -> Monty (1990)
      Pan Kašpar OTT si koupil ve městě ještě dva domy. První byl dům TELEGRAF, který nechal přestavět na monumentální reprezentační hotel GRANDHOTEL OTT podle projektu, který mu udělal vídeňský architekt Arnold Heymann (dnes Pacifik). Dům TELEGRAF měl čp.84 a byl postaven zdejším lázeňským lékařem Emilem Kratzmannem roku 1851. Po smrti Kratzmanna (+ 1867) se stala majitelkou Tereza Kratzmannová, která ho prodala počátkem 20.století panu Kašparovi Ottovi. Hotel OTT zdědil po jeho smrti zeť Heinrich Grimme.
      Druhý dům byl protější rohový dům, který dal pan přestavět a přejmenoval přitom opět chebským názvem - HOTEL EGERLAND (Hotel Chebsko, dnešní rohový dům Opera). Dům čp. 70 měl původní název DEUTSCHES HAUS a postavil ho 1837 Alexander Müssner (+1868). Od něho koupil dům roku 1849 Jakub Fischl, od toho v roce 1853 Karl Liebl (+ 1870), dalším majitelem byl Matthias Hiederer (+1872), po něm vdova Elisabeth Hiedererová, ale už před rokem 1898 ho prodala Kašparu Ottovi.
Caspar OTT (*28.10.1851 - +18.1.1923)      Když mne o fériích (prázdninách) provázel kolega VATER a došli jsme ke kavárně pana Otta, obdivoval jsem verandy, vnitřní zařízení, půlkruhovitou kavárnu. Byly nám ukázány pohostinské pokoje, sály, chebské muzeum a kroje. Pochopil jsem, že zásluhy pana Otta o Mariánské Lázně jsou takového rázu, že jeho jméno nebude nikdy zapomenuto." Monumentální hrobka Cašpara Otta při severní hřbitovní zdi připomíná jeho osobnost. Zde leží jeho manželka Anna (1851-1921) a jeho otec Josef Ott (1826-1898) .
Prameny: HAMPERL Burkhard: " Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, September 1949,S.4-5

Podnikavý pan Lucha a jeho slavná Panorama

      "Pan Lucha (příjmení pochází ze zdejšího starého českého rodu Luka z nedalekých Vlkovic) se podobal svou podnikavostí panu Ottovi. Zůstává v pamětí, čilý a vždy na hlavě s půlcylindrem, neúnavný v rozšiřování a budování své Panoramy. Také on začínal jako číšník v malém. V roce 1872 otevřel na malé terase zalesněného vrchu Hameliky stánek s občerstvením. S obtížemi získal o něco později povolení k vykácení kousku lesa na Hamelice a zde postavil malou, ale útulnou kavárničku. Měl problémy s vodou, nevedla sem žádná příjezdová cesta, a problémy byly i se svahovým terénem. Všechno vyřešil.
      Nahoře v lese postavil malou vodárničku (dodnes funguje u vily Ticho) a co se týká příjezdu, sám vybudoval úzkou silničku po svahu Hameliky (vedla z míst od dnešní kavárny Koliby). Tato cesta, v terénu stále ještě patrná, byla až do roku 1912 jedinou příjezdovou silnicí na Panoramu. Kroutila se po svahu Hameliky, pozvolna, téměř po vrstevnici, kolem Goethova obelisku (postaven už 1849) a ústila do železné ozdobné brány Panoramy. Dnešní asfaltová silnice vznikla až mnohem později. Lucha kavárnu stále rozšiřoval, přistavoval a zřídil tu nakonec rozlehlou zahradní restauraci s šachovnicí kaštanů. Odtud byl nádherný výhled na Tachovsko a Český Les - podobně jako měla na protějším svahu kavárna EGERLÄNDER pana Otta. Zatímco však pan Ott mohl zahlédnout i lázeňskou čtvrť, hostům na Panorámě bylo toto odepřeno. Mohli se jen podivovat nekonečným pásům lesů.
      Snad proto se rozhodl LUCHA postavit samostatnou vyhlídku. Nechal ji postavit roku 1878 od stavitele Friedricha Zicklera kamennou vyhlídkovou věž ve formě zříceniny. Věž je vysoká 20 m, má 100 schodů a patřila vždy mezi atrakce lázní. Na vyhlídkové plošině býval tubový dalekohled, kterým bylo možno - než špičky stromů věž přerostly - pozorovat ruch v ulicích lázní. Odtud byl i výhled na okolní svahy Císařského lesa.
      V roce 1892 přistavěl pan Lucha kavárenský sál. Stavitelem byl Alois Korb z Mariánských Lázní. Vpravo od staré brány stával velký dřevěný hudební pavilón, kde hrávala pro hosty, sedící u stolů v zahradní restauraci kavárenská hudba. Za první republiky to byl známý houslový virtuos a hudební skladatel Doli Dauber. Původně vynikající sólista a koncertní virtuos se sem přestěhoval z Vídně, kde ho pan Lucha získal a přemluvil pro Mariánské Lázně. (Dauberovu brilantní hru a jeho varietní kousky s houslemi připomenul po sedmdesáti letech dobový filmový sestřih z Mariánských Lázní v reportáži o našem městě v německé televizi v roce 1992.)" - Po druhé světové válce sem přijížděl Arnošt Kafka se svým orchestrem a hrával zde.

Pan Zischka a jeho výletní skvost – areál Krakonoš

      "Třetím úspěšným podnikatelem té doby byl pan Georg ZISCHKA. Přišel do Mariánských Lázní z Horšovského Týna a začal pracovat jako číšník, pak i jako nájemce v restauracích. Stal se nájemcem hostince ve společenském sále (dnes CASINO). V roce 1900, když stavěl architekt Josef Schaffer nový kursál vedle Nových lázní, také Georg ZISCHKA se rozhodl postavit výletní kavárnu. Původně hodlal postavit tzv. Malý Norimberk s Dürerovým domem, ale pak se rozhodl pro pohádkový motiv s Krakonošem. Kavárna KRAKONOŠ se stala senzací lázní. Zprvu se sem jezdilo kočáry, později vlastním Zischkovým hotelovým autobusem a auty. I o lanovce se už tehdy uvažovalo. Na KRAKONOŠI se podávalo denně 1500 snídaní a stejný počet odpoledních káv. Podobné množství se podávalo i na PANORAMĚ. Léto tu bylo živé a při nádherném počasí přeplněno hosty. (Káva - jak vzpomínal později V.Neustupný – prý stála za první republiky až 20 Kč.) Na Krakonoš s oblibou jezdíval i anglický král Eduard VII.
      Krakonoš měl mnoho atrakcí, které lákaly zvědavé publikum. Uvnitř byla kavárna nádherně vybavena, bylo tu mnoho obrazů s pohádkovou tématikou a samotný historizující sloh pohádkové stavby budil obdiv, stejně jako socha Krakonoše. Ze zahradních teras byl výhled dolů na lázně úzkým průsekem v lese, na střed města k hotelu Klinger. Svou vyhlídkou se Krakonoš podobal karlovarské vyhlídce z Jeleního skoku. Na terase stávaly řady proutěných sedacích košů k ochraně proti větru a hostům se podávaly teplé deky.
      Na KRAKONOŠ vedla Pohádková cesta, oblíbená tolik u dětí. Pohádkové výjevy z této cesty zaplavily pohlednice Mariánských Lázní, a byly v prodeji právě na Krakonoši.

Pan starosta Kroha na Bellevue

Bellevue      "Řezník Johann Kroha přišel do Mariánských Lázní ze Šmelctálu (dnes Huť) z Pekelného mlýna (Höllmühle). V roce 1839 postavil v lázních dům s čp.48 - Stadt Hamburg (dům Partyzán, prodejna mléčná jídelna) a později také letní kavárnu a restauraci BELLEVUE při cestě z lázní k Ferdinandovu prameni. Tato cesta, jak prozradí prastaré stromy, které při ní stály, byla vybudována již roku 1820. Vybíhala z lázeňské čtvrti, vedla po můstku přes potok Hamelika, tekoucí kolem Nových lázní od Závišína. Později při Ferdinandově silnici stacionovaly desítky stánků a bud. Byl tu i proslulý fotografický ateliér pana Günthera (v místech proti domu Luxemburg, dnes Berounka). Silnice vedla kol kamenolomu, kde byl až za první republiky postaven Palace Hotel REGINA (dnes léčebna Vltava), alejí až k Ferdinandovu prameni. Odtud byl i název ulice Ferdinandsstraße.
      Restauraci Bellevue začal stavět Kroha v říjnu 1852 a v létě 1853 ji otevřel. Zde se pak konaly různé slavnosti, podobně jako ve čtyřicátých letech 19. století ve vzdálenějším chodovoplánském zámeckém parku. K nim se podobně jako do Chodové Plané rádi sjížděli v kočárech zámožní lázeňští hosté. Když sem na počátku 20.století přijížděl na pravidelné koncerty anglický král Eduard VII., vždy si poručil "něco z Wagnera".
      Ještě před ním (1890 a 1891) sem chodil jiný "král". Byl to slavný vídeňský "král valčíků" Johann Strauss, který tu dirigoval směs svých skladeb.
      Johann Kroha ještě vlastnil mlýn. Stával za Ferdinandovým pramenem, nazýval se KROHA-MÜHLE a u něho vybudoval Kroha pro letní výletníky pěknou zahradní restauraci. Na cestě do Úšovic hosté překročili můstek přes potok a byli v Krohově mlýně. Také se tu říkalo Ferdinandův mlýn. Za první republiky sloužila budova mlýna jako městský starobinec. Je to dům s úšovickým čp.67 (dnes ještě stojí a dlouho po roce 1945 se tu říkalo "Ve mlejně").
      Johann Kroha mladší (1837-1913) zakoupil v roce 1868 na Hlavní třídě dům Habsburg. Původně se dům jmenoval U dubu (Eiche) , potom Pošta (Posthaus) a nakonec Habsburg (dnes Atlantic). Tento dům čp.46 postavil už v roce 1825 Georg Schneider, ale od roku 1833 byl vlastníkem kancléř Metternich, který tu měl poštu. Až v roce 1868 odkoupil dům Johann Kroha junior. Po Krohově smrti koupil dům a přestavěl Phillipp Rosenthal. Po přestavbě dostal dům název ATLANTIC (dodnes).
      U tohoto domu sedával krásný bělovousý pán, někdejší starosta Mariánských Lázní v mezidobí Herzigova starostování, tj. v letech 1880-1892, a syn budovatele kavárny Bellevue."
Prameny: HAMPERL Burkhard: " Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Oktober 1949,S.8-9

Lesní mlýn v údolním zákoutí nad Mariánskými Lázněmi

      "Podobně jako kavárna Bellevue vznikla výletní kavárna v severní části lázní. Mlýn byl postaven mlynářem Johannem Schneiderem ze Šancí v letech 1832-33 na místě prastarého mlýna ze 17.století, sloužil zprvu jako skutečný mlýn, poháněný vodou z krátkého náhonu od vydatného potoka Schneidbach (dnes Třebízského). Ten přitékal z hlubokých lesůa zvláště po lijácích se dovedl pořádně rozvodnit.
      Ve mlýně se začala podávat hostům, kteří procházeli okolo, káva. Od mlynáře Johanna Schneidera ze Šancí (Valů) koupil mlýn jakýsi Dietl a za něho býval mlýn ještě v chodu. Když se Dietlova dcera provdala za jakéhosi Hanslika ze Žatce, bylo brzy patrné, že na mlýn přichází podnikavý obchodník. Jeho syn, JUDr. Wenzl Dietl byl později dokonce starostou Mariánských Lázní (1905-1907), a v říjnu 1906 jako starosta hovořil na kolonádě vřelými slovy nad rakví s ostatky K.K. Reitenbergera, právě sem přivezenými vlakem z dalekého tyrolského kláštera Wiltenu.
Hoteliér Hanslik se soustředil na provoz kavárny pro lázeňské hosty u Lesního pramene, mlýn vyřadil z provozu a zřídil na okraji lesního svahu v lesním stínu rozsáhlou zahradní restauraci nad Lesním pramenem s verandami (dnes už neexistující). Ve mlýně vybudoval pokoje pro hosty. Ještě kol roku 1900 byl majitelem, ale v roce 1905 se uvádí jako majitel Heinrich Krauss, za první republiky pak Josef Flauker."

Slavný výletní hostinec - Mlýn alias CRISTAL

Příchod k Lesnímu mlýnu na samotě - jak ho neznáme. Vlevo ve stínu lesa desítky laviček a stolů.      "Zdejší lázeňský lékař Adalbert Danzer ze Sangerbergu popisoval, jak první hosté na cestě k Úšovickým pramenům se rádi zastavovali u "Mlýna". Nejednalo se o dnešní Lesní mlýn, ale o tzv. Mariánskolázeňský mlýn, který stával na místě dnešního hotelu Cristal. U mlynáře si dali kávu, neboť byl pohostinný a před mlýnem postavil stoly, na nich byl chléb, mléko, vejce i máslo. V té době nic nevadilo tomu, aby se mlynářovy krávy nepopásaly na okolních svazích, na dvoře pobíhalo plno slepic, v náhoně se cachtaly husy a kachny.
      Až další generace hostů se mohla vydávat dál, k výletnímu hostinci Schönau (Šumava), který byl postaven kol roku 1840. O sezóně se tu hrálo za hezkého počasí divadlo. Samota Šenov stála na rozcestí cest z lázní, z Hleďsebe, od Ferdinandova pramene a od Hamrnického zámečku. Před domem kvetly v záhonech zahradní květiny, kryté stolky s ubrusy zvaly k občerstvení a připomeňme, že býval odtud pěkný výhled přes louky k horizontu na Český Les až na Přimdu. K domu patřila terasa, zahrada a za ohradou letní divadlo.
      Ale vraťme se k Mariánskolázeňskému Mlýnu. Stejně jako Lesní mlýn i ten se změnil v moderní hotel. Cesta k tomu však byla dlouhá a trnitá. Dnešní CRISTAL stojí na místě, kde leží temnoty nad počátky tohoto obydlí. Snad byl postaven roku 1818, snad již dříve, kdy musel být odstraněn starý hrázděný Kohnhäuserův mlýn u Křížového pramene a přeložen do těchto míst. Existuje však ještě jiná verze, když se ve starém průvodci z roku 1827 uvádí: "Tam, kde dnes mlýn stojí, býval kdysi dřevěný hamr s kovárnou." Podle toho mohl být mlýn přistavěn k hamru, ale stejně tak mohl být hamr stržen a postaven zcela nový mlýn. Není tu však žádná stará zpráva, žádné znamení, žádná stopa po kovárně a hamru...
      Dlouho byl mlýn kavárnou a zároveň zůstávala v provozu mlýnice. V muzeu je fotografie tohoto ještě přízemního mlýna, před nímž stojí mnoho hostů. Až značně později byl mlýn přestavěn na velmi pohledný dvoupatrový hotel a mlýnice zanikla. V roce 1929 vznikla třetí podoba: moderní čtyřpatrový hotel s názvem CRISTAL PALACE. Domácí mu však neřekli jinak než "Mlýn".
      Prvním mlynářem byl Thomas Arnold, po něm jistý Schneider a nato Gotschovi, kteří měli Mlýn po tři generace.. Jižně před mlýnem bývala široká veranda, jejíž napodobeninou z roku 1929 byl prostor moderní zahradní kavárny. Ve mlýně byla kuchyň, jídelna, formanka. Vzadu za verandou byl dvůr, kde byla vykopána veliká studna a postaveny stáje. Do dvora se vjíždělo branou z jižní strany, neboť tu nestál ještě dům FILADELFIA a kolem dokola nestály vůbec žádné domy.
      Na zahradě pod kaštany stály stoly a židle, kde hosté rádi poseděli před další cestou k úšovickým pramenům nebo když se vraceli do lázní. Tak mlýn zachycuje fotografie kol 1860. Ze všech stran se tlačil na mlýn les. Nad mlýnem ve stráni u lesa bývala zastřešená vyhlídka Přátelství (Freundschaftsitz) s lavičkou..
      Mlýn přestal sloužit k mletí kolem roku 1872. Odkud bral vodu ? Sem vedl náhon z hlavního potoka, zvaného Schneidbach. Náhon byl vyveden u Anglického dvora, kde byl most přes něj do dvora domu. Náhon vedl těsně pod svahem Suchého vrchu a mířil k mlýnskému kolu, které poháněl. Vytékal za mlýnem, kde se natáčel k potoku, a kde bývával pěkný a velký jez. Voda se tu zastavovala a vytvářela hlubší vodu - vtékala do malého rybníčku a odtud do potoka.
      Vraťme se na chvilku zpět k Anglickému dvoru. Kolem něho protékal potok Schneidbach (dnes je tu veden pod zemí), zprvu zabočoval doleva až pod řadu malých jednopatrových stavení na svahu vrchu HAMELIKA. Pokračoval v toku dolů směrem na Úšovice a zase se vracel vpravo, kde byl jez. Míval původně mnohem více vody. Část vod potoka později začala sbírat vodárna nad Lunaparkem."
      Mezi mlýnem a Anglickým dvorem bylo nejužší místo Mariánských Lázní. Tento "úzký profil" Mariánských Lázní mezi vrchem Hamelika a Suchým vrchem není dnes problémem vody, ale autodopravy v městě. V minulosti se často potok rozvodnil a celé údolí zaplavoval. Z dnešní Poštovní ulice (kdysi Mlýnská ulička) měli majitelé domů schůdky k potoku, na kterém se pralo, vymývalo maso, a z něhož se brala užitková voda. U domu Anglický dvůr (vedle dn. Bohemie) býval přes potok příjezdový most do lázní. Teprve když příchozí hosté přejeli most, ocitli se v Mariánských Lázních, proto býval most místem vítání slavných hostů a stavěla se na něm slavobrána. Druhý most býval níže, u Mlýna.
Prameny:
HAMPERL Burkhard: " Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Dezember 1949,S.16-17
ŠVANDRLÍK Richard "Lesní mlýn", monotématická HAMELIKA čís. 3/1998

Ze vzpomínek paní doktorky Metznerové

      "Paní doktorka Metznerová z Nového Klingeru, která se tu narodila roku 1852, ráda vzpomínala na své mládí a vyprávěla mi často leccos zajímavého. Zde u Anglického dvora trávila svůj dětský čas a spolu s dětmi si tu rády hrávaly při potoce a náhonu. Na vodě plavaly husy, které vyhledávaly hlubší stojatou vodu...
      Právě v těchto místech odbočoval náhon vpravo a ve stejném směru běžela procházková cesta, na levé straně osázená květinami. Za Gatschových časů tu nebylo ještě žádných domů, ale jen louky, jak je patrno z jedné rytiny. Louka se táhla až k mlýnu a na polovičce cesty býval pavilónek, zvaný Albertsruhe.
      U Anglického dvora dostával potok Schneidbach, přicházející od Lesního pramene, nový přítok. Vtékal do něho potůček Hamelika, přicházející sem od Závišína Tekl po svahem vrchu Hamelika za Novými lázněmi a sypávala se do něho rašelina, použitá ve Starých lázních. Dnes je veden pod zemí.
      Mapka lázní ze čtyřicátých let 19. století zachycuje přesný tok potoka Hameliky. Při obou potocích rostly hojně vrby a osiky, tedy jak u potoka od Lesního pramene, tak u potoka od Závišína. Několik vrb tu stálo ještě v roce 1945-46.

Mariánskolázeňský Mlýn kol 1860 ještě s původní patrovou budovou mlýna a proslulá kavárna se sloupy. Vpředu masivní most.
      Silnice z lázní vedla k Mlýnu od Anglického dvora zákrutem nejprve k hostinci Černý Kůň (neexistovala dnešní Hlavní třída mezi Cristalem a Anglickým dvorem). Vyhýbala se totiž zdejšímu bažinatému údolí a vedla po dnešní Poštovní ulici kolem zaniklého hostince Černý Kůň a řady malých patrových lázeňských domků. Ty byly postaveny roku 1820. Od soutoku potoků měl potok jméno Auscha (nebo též Auschabach, původně Úža) a nutno říci, že jak hlavní potok tak i mlýnský záhon se snadno rozlévaly po celém lučním údolí při jarním tání nebo při vytrvalých deštích. Všechny domy v Poštovní ulici měly předzahrádku se schůdkami k potoku. U posledního z domů, Stadt Karlsbad, silnice klesala a vedla po kamenném mostě přes potok přímo ke Mlýnu. Toto údolíčko - od Černého Koně k Mlýnu - si žilo svým vlastním životem a stálo zprvu mimo lázeňskou čtvrť.
      Tento kousek sídla byl svět sám pro sebe – tj. Mlýn a Mlýnská ulička (Poštovní). Nebylo tu však liduprázdno ani ticho. Do dálky bylo slyšet neustálé zurčení vody, kterou při severní straně mlýna rozstřikovalo otáčející se vodní kolo. Voda ovšem hučela i v náhonu, zvláště tam, kde přepadávala zpět do hlavního potoka. Nahoře u "Koně" v kovárně bylo zase slyšet celý den zvuk kladiv. To Schickerové provozovali po tři generace kovářství.
      Od Závišína přicházela k Anglickému dvoru - kdysi značně příkře - tzv. Stará karlovarská silnice. Byla dosti brzy nahrazena delší, ale mírnější, tzv.Novou Karlovarskou silnicí...

Kde přesně stával původní mlýn z roku 1789?

      Od roku 1789 býval u Křížového pramene mlýn Izáka Kohnhäusera. Kde vlastně stál tento mlýn ? Bylo to v místech nad pozdějším hotelem KLINGER (dnes plac ARNIKA). Když vymřela stará generace, objevovala se otázka: Odkud bral tento mlýn u Křížového pramene vodu pro své kolo? Potok Schneidbach (dnešní Třebízského potok) tekl poměrně dál odtud a Mlýnský potok teče rovněž stranou (dnes za bývalým děkanstvím a za domem Základní umělecké školy). Architekt Schaffer, když vzpomínal na staré poměry Mariánských Lázní, vyprávěl:
      "Když jsme stavěli budovu lázeňské inspekce, tzv. Brunnenispektion (děkanství) , narazili jsme v místě dolního rohu budovy na velké množství potočních kamenů. Zde totiž původně protékal lesní potůček.
      Ale dokázal být i nebezpečný. Když se rozvodnil, řítil se dolů z lesů až do prostoru domů LISSA a AUSTRIA, a bývalého domu NEU-KLINGER (Nový Klinger). A také při stavbě domu Lissa bylo při kopání základů nalezeno mnoho potočního kamení.
      Dům LISSA, Nehrova čp.170/4, byl postaven kol 1880. Postavil ho Josef Schicker junior. Jeho otec, starý Josef Schicker, patřící ke "gründerům" Mariánských Lázní, postavil v roce 1823 proti promenádě rohový dům čp.29 U TŘÍ LÍP (Původně - 1786 - tu stála došková chalupa dřevorubce Wenzla Hammera. Jako hyzdící musela být po vyhlášení lázní stržena; Schicker pak odkoupil od Baiera také vedlejší dům PRINZ s čp. 28. V roce 1852 převzal po smrti otce oba domy jeho syn Josef Schicker junior. Kolem roku 1900 dům prošel moderní přestavbou: Do roku 1945 se jmenoval DREI LINDEN – TŘI LÍPY. Pak byl přejmenován na LIBUŠE – ještě 1955 bylo v domě jen 36 sezónních lůžek.)
      Co se týká domu LISSA, byl nepochybně po roce 1900 také přestavěn. Dalším majitelem v řadě Schickerů byl Rudolf SCHICKER, snad již od roku 1902 (přestavba ?). Ještě 1929 se uvádějí Rudolf a Marie Schickerovi jako majitelé čp. 170 a v domě je krám Rudolfa Schickera jun. Dům v roce 1945 přejmenován na LISABON. Sloužil jako lázeňská léčebna Čsl.státních lázní, patřil pod centrální dům MOLOTOVO (Zlatá koule), a dostal po roce 1950 bůhvíproč jméno KRYNICA, též se psalo KRYMICA (1955 – 29 sezónních lůžek). Několikrát opravován, naposledy 1976.
      AUSTRIA,Vrchlického čp.86 /1, dnes prázdný, opuštěný, sklepy slouží kočkám, fasáda holubům. Čeká na svůj osud, jaký si lze domyslet – demolici. Dům AUSTRIA byl postaven roku 1853 Kateřinou Haberzettlovou (+ 1862) a po smrti dům převzala dcera Amálie Haberzettlová. Roku 1898 je již majitelem domu v tehdy Reitenbergerově ulici Fritz Metzner, který dům odkoupil od majitelky. V roce 1929 jsou majiteli kupec Hans a Josefína Metznerovi a spolumajitelkou Marie Schneiderová. Německý název domu motivoval pojmenování později postaveného domu čp.115 ležícího přes dvůr - HUNGARIA (Rakousko-Uhersko). Roku 1945 dostal dům nový název ALFA (tehdy 49 sezónních lůžek).
      Dnešní Mlýnský potok má název podle starého Kohnhäuserova mlýna! Mlýnský potok pak dal dnes málo vysvětlitelné jméno Mlýnský vrch nad potokem nad dnešním Royalem.
      Nedlouho po příchodu prvých dvou zdejších osadníků Hammera a Fischera (1786) přišel i mlynář Izák Kohnhäuser s rodinou (1789). Na starých rytinách je vyobrazen mlýn jako poslední stavení dole po levé straně od Křížového pramene.
      Kdesi v místech Nového Klingeru (tj. pod domem Slunce), bychom asi hledali místo někdejšího Kohnhäuserova mlýna. Schafferovy vzpomínky lze doplnit tím, že v místech dnešního domu Lisabon musel být vyhlouben náhon pro kolo, ve kterém mlynář stavidlem vodu zadržoval nebo naopak při silném přítoku ji vypouštěl přepadem. Přepad vody mohl být veden v terénu v místech pozdějších domů Sokol, Zlatý Orel, Tepelský dům (všechny dnes staveniště ARNIKA) k potoku Schneidbach.
      Podle toho můžeme přesněji stanovit polohu mlýna, a sice u domu Slunce. Mlýn totiž nemohl ležet úplně dole v údolí, protože by voda v přepadu nedotekla do hlavního potoka Schneidbach od Lesního pramene. Rytina z počátku lázní od Basilia Hackera zakresluje vodní kolo na straně příjezdu ke Křížovému prameni. Avšak, jak je u mlýnů běžné, mlýnské kolo muselo být na zadní straně mlýna a žlábek pro osu kola musel být vysekán ve skále.
      Pravý obraz starých lázní byl tedy takový, že mlýnské kolo patří na zadní stranu mlýna. Hledal jsem a hledal a skutečně jsem nakonec našel jedno zobrazení, kde je kolo skutečně na zadní straně Kohnhäuserova mlýna."
Prameny: HAMPERL Burkhard: " Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Januar 1950,S.11-12
Klinger

      Bohužel ani doktor Adalbert Danzer, který sebral tolik historických zpráv o počátcích lázní a popsal je ve čtyřicátých letech 19. věku, nepíše mnoho o Konhäuserově mlýně. Dnes už nikdo nemůže tvrdit, že měl Danzer o starém mlýně u Křížového pramene jasné povědomí.. Byl tam sice jako chlapec v roce 1808, ale na podrobnosti kolem mlýna si nevzpomíná. A tak zůstávají jen staré rytiny, které však jsou zavádějící. Bude lépe neabsolutizovat rytiny, ale zvažovat lokalizaci mlýna tak, jak se podle tehdejších poměrů běžně mlýny stavěly.
      Když dokončil doktor Nehr stavbu svého domu "Zlatá koule" v roce 1807, mohli se v něm ubytovat a přenocovat první hosté. Stejně tak nouzově bylo možno přespávat v okolo stojících chalupách a jistě i v tomto starém mlýně. Majitelům muselo být jasné, že ani jejich chalupy ani mlýn tu nemají trvale místa. Proto také v roce 1818 už nestojí mlýn s pilou a mizí i chalupy prvních osadníků.
      Nyní se mohlo stavět po vzoru Nehrova domu, tj. lázeňské domy na skalnatém podkladu kolem Křížového pramene. První opravdový lázeňský dům postavil až kuchař Albert KLINGER. Býval hospodským v lázeňském domě u Mariina pramene, zvaném Traiteurhaus, a měl pověst dobrého kuchaře. Když získal půjčkou prostředky pro stavbu velkého hostinského dvora (na místě strženého Konhäuserova mlýna), a takový hostinec právě lázním chyběl, postavil Klinger tento dům. Bylo to v roce 1820. V tomto domě přespal v dubnu 1820 poprvé do Mariánských Lázní zvědavě přijíždějící i Johann Wolfgang von Goethe. Nový "Gasthof Klinger" byl rohovým domem a další stavění se šířila od něho nahoru i doprava. V rychlém sledu byly postaveny nahoru domy Zlatý Lev, Regensburg, Dresden, Sonne a také směrem k potoku Schneidbach (dnes Třebízského potok) se stavěla řada domů, ukončená přímo u potoka Tepelským domem (čp.40). Ten dal postavit v letech 1834-1836 opat Adolf Koppmann, aby "odpomohl nouzi o ubytování v lázních" (L. STAAB,1872). Byl největším a nejmasivnějším domem (takže se před demolicí ještě uvažovalo, že by Tepelský dům v dobrém statickém mohl být ponechán a pouze přestavěn).
      Domy v této ulici měly pěkný, povedený výhled na budoucí lázeňský park. Rychle se plnily hosty a bylo nutno k nim směrem dozadu přidat parkové zahrady a v nich zahradní domky, které se používaly po celou sezónu rovněž k přenocování. K zahradním domům byl přístup zezadu od náměstí a od Skalníkových zahrad. Hostinec KLINGER měl od roku 1828 na zadní straně vlastní restauraci. Zahradní domky měly ranní slunce, výhled na rozsáhlé Skalníkovy zahrady a na zalesněný vrch Steinhau (česky Špičák, dnes dáván do plánků název Žižkův vrch). Brzy vznikla z řady těchto domků řádná strana hotelů (na dnešním Mírovém náměstí).

"U tří bažantů" a okolí (dnes hotel bez jména – ostuda Mariánských Lázní)

Oblíbené posezení  učitele Hamperleho – nízká kavárna Uztschig u mostu      Celé okolí před výstavbou Tepelského domu zůstávalo do doby jeho stavby prázdné a neupravené. Protékal tu potok Schneidbach a po lijácích se rozléval z koryta a trápil hosty i představitele lázní. Stranou odtud stály domy "U bílé labutě" (čp.47 z roku 1820, Chopin) a vedle dům "U dubu" (čp.46 z roku 1825 Atlantic), německy Eiche, ale směrem nahoru dosud nic nestálo. Když se zvolna stoupalo k vrchu Špičák - pohlíženo odspoda - , napravo se rozkládaly rozlehlé Skalníkovy zahrady. Těmi vlastně končily Mariánské Lázně směrem severním. Potvrzuje to i stará rytina z pohledu odspoda hlavní ulice. Je tak výrazná a zřetelná, že jiného důkazu nepotřebujeme. V Skalníkově parku jsou na ní vidět ošetřované trávníky a mladé stromky, potok probublává pod silničním mostkem z lesa a nahoře na svahu je mnoho krásných mladých smrků.
      Když se v tomto koutě začalo stavět souběžně se stavbou Tepelského domu, - byly to v roce 1834 domy Drei Fasanen (čp. 67 - U tří bažantů), Glocke (čp.68 - Zvon), Auge Gottes (čp.69 - Oko Boží) a v roce 1837 Deutsches Haus (čp.70 - Německý dům) -, všechny měly vzadu za domem potřebný přístup k potoku Schneidbach.
      Tento potok býval – až do vzniku přehrady – neporovnatelně mohutnějším a bouřlivějším vodním tokem. Domy pak dostaly další patra a tak vyhlížely moderněji. Původní starou podobu si z nich nejdéle zachoval první dům - U tří bažantů, též nazývaný "Kavárna Utschig". (Postavil ho 1834 Josef Utschig, po jeho smrti 1871 převzal dům Johann Utschig.) Pan Hamperl vzpomíná:
      "Když jsem přišel roku 1904 do mariánskolázeňské školy, objevil jsem brzy kavárnu Utschig - jednoduchou, starou kavárnu, ale solidní. Vedle kolem protékajícího potoka tu stála dřevěná prosklená veranda a před ní prostorné betonové místo, na kterém při pěkném počasí stály stoly a židle. Ach, jak krásně se tu sedělo při ranním sluníčku, vedle uklidňujícího bublání potoka, uprostřed přírody. Většinou jsem si sedal na verandě na stranu k po-toku, který jsem pozoroval i poslouchal. - Kdo si chtěl v klidu přečíst noviny nebo napsat pohlednici či dopis, zašel právě sem, do kavárny Café Utschig, a zvláště za teplého počasí. Tady dostal, co si přál, kvalitní a rychle, přesně v množství, jaké chtěl. A ještě tu byla ona milá přednost, že mohl být moderně obsloužen ve staré kavárně jako za starých časů Mariánských Lázní.

      Byla to zásluha stavitele Karla Guta, že přestavěl dům Tři bažanty a modernizoval hotel tak, že předčil mladší sousedy v ulici. Potok byl po přestavbě zaveden pod zem a překryt, čímž sice zmizela naše půvabná dřevěná veranda, ale v těchto místech ponechal Utschigovu kavárnu na místě oné staré.. I kavárník Utschig tu zůstal. Z obytného domu vznikl tak moderní lázeňský hotel, který se v sousedství starého Tepelského domu stal mimořádným, nápadným, dominantním a přitažlivým. Zmizelo i jméno U tří bažantů a dům byl nazván BUEN RETIRO, později - jak se na dominantu slušelo - Hotel PRAHA, za druhé světové války Hotel BERLIN, po válce 1945 zase zpět na Hotel Praha. S původním jménem i původní kavárnou se loučily i Mariánské Lázně se starými časy. Nezbyla než vzpomínka na staré Mariánské Lázně a na ony mírové časy, kdy se tu dobře sedávalo a o válkách se tu hosté dovídali pouze při čtení novin.
      Prázdné prostranství místo před domy, které stály nad Třemi bažanty, se táhlo až dozadu k domu čp.32 - U tři lilií a ke Skalníkovým zahradám. Tak velké bylo zprvu Tržní náměstí, původně předurčené jako tržiště, kterým se však nikdy nestalo. Ale v budoucnosti se mělo stát tím nejkrásnějším, nejupravenějším náměstím Mariánských Lázní. Sem tehdy přišel z Mnichova jeden mladý číšník, nalezl práci v hotelu Klingeru, jako učeň prošel všemi oblastmi hotelnictví a nakonec se stal manželem Klingerovy dcery Louisy (nar. 10.2.1817 v Úšovicích) a majitelem celého komplexu hotelu Klinger, navíc i třikrát starostou Mariánských Lázní."

Halbmayrové

      Ano, byl to Josef Dionýs HALBMAYR (1813-1879, starostou zvolen třikrát 1843-1848, 1861-1864, 1867-1873), který v 50. letech 19.století postavil pod Anglickým dvorem malý jednopatrový měšťanský dům – pár metrů od silnice, na mimořádně vhodném místě. Byl to stý dům v Mariánských Lázních a proto se měl jmenovat "Dům číslo 100". Považoval se za mezník v mariánskolázeňské stavební činnosti a zároveň za mezník ve vzestupu kariéry Halbmayra.
      Mariánské Lázně zkrátka měly už sto domů, byly tedy opravdickým městem a Halbmayr si snad chtěl svým stým domem potvrdit důležitost a přínos svého starostování. Mariánskolázeňské číslování domů je mimochodem velice cenné pro historii - popisná čísla domů totiž prozrazují dobu, kdy byl který dům poprvé na své parcele postaven. Je to vskutku historická hodnota: prozrazuje, kterým směrem a v které době se Mariánské Lázně rozšiřovaly. Číslo popisné a k tomu rok postavení sousedních domů nám určí přibližně i dobu stavby našeho domu. Popodrobné plány všech domů jsou uloženy u Stavebního úřadzu města. .
      Poblíž hostince Šenov (Schönau, dnes Šumava) měl Halbmayr hospodářský dvůr "LOUISENHOF" (Lousin dvůr podle své manželky pojmenovaný), s množstvím dobytka, ale i pole a louky. Dvůr stál už někdy už kol 1860.
      Nahoře u Skalníkových zahrad, při Tržním náměstí, stál jednopatrový dům U tří lilií, postavený na náhradním místě za strženou dřevěnou chalupu dřevorubce Antona Fischera, který tu kácel v hustém klášterním lese stromy a připravoval dřevo pro klášter. Spolu s Wenzlem Hammerem z Raušenbachu si postavili dvě chalupy a když v roce 1789 přišel mlynář Izák Konhäuser, vzniklo první osídlení v této pustině – první pečovatelé či opatrovníci Křížového pramene.. Tady začínaly Mariánské Lázně.
      Dům U tří lilií s čp.32 vzbuzoval pozornost Halbmayrovu. Patrový dům tady stál v zahradě, obehnané dřevěným plotem, jak vzpomíná doktorka Metznerová. Její matka se totiž v tomto stavení v roce 1820 narodila. Halbmayr stavení koupil 1846 a přeměnil je v roce 1848 na kavárnu a v roce 1870 na nádherný monumentální lázeňský dům HALBMAYRHAUS (dnes opuštěný Rozkvět). V kavárně z roku 1848 se hrávalo dříve také divadlo.
      Nový dům Halbmayrhaus měl krásné balkóny, veliká okna, dodatečně byl přistavěn monumentální vchod do domu, krytý širokým balkónem a na fasádě s bohatou výzdobou se čtyřmi sloupy - dílo místního stavitele Friedricha Zicklera. Francouzský nápis "Maison Halbmayr" vítal hosty, pro které se tato nová budova na určitý čas stala centrem dění v historii města.. (Na dnes opuštěném domě je poslední vzorek kdysi módní střešní zdobné balustrády, jakou měl například i Lesní mlýn – viz obrázek.)
      Tím není ukončen výčet Halbmayrových domů v Mariánských Lázních. Patří k nim i pozdější MAXHOF (dnes Hotel Maxim), který postavil pro svého syna Maxe, a nádherný hotel v secesně-historickém stylu NOVÝ KLINGER, s vchodem zdobeným obrovskými Atlanty v nadživotní velikosti. (Tento nádherný dům s mimořádnou, pozoruhodnou fasádou, v němž mimojiné pobýval nejbohatší muž světa svého času – perský šach, byl zbořen v sedmdesátých 20.století v rámci demolice pro staveniště ARNIKU).
      V devadesátých letech 19. století postavil Halbmayrův syn Max, majitel parního velkomlýna a pekáren na chleba v Plzni, ve svahu proti Mariánskolázeňskému mlýnu vilu LUGINSLAND (dnes Lil). Aby mohl postup stavby trvale kontrolovat, pronajal si pokoj v domě Budapešť na protějším svahu pokoj. Z okna pokoje se pak těšil, jak stavba postupně roste. Ale netušil, že jde o poslední dílo obrovské, ale krátké kariéry rodu Halbmayrů. Oba synové Josefa Dionýse Halbmayra, zůstali bezdětní, zemřeli předčasně a jimi rod vymřel. Po smrti mladého Halbmayra přešla Villa Luginsland závětí do majetku města Mariánské Lázně...

Prameny:
HAMPERL Burkhard: " Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Februar 1950,S.12-13
ŠVANDRLÍK Richard "Pomístní názvy na katastru Mariánských Lázní I. a II. část", CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně, 1976
ŠVANDRLÍK Richard "Halbmayrové", HAMELIKA čís. 5/1998, S.10-13

Stavební rozvoj mezi mlýnem a Anglickým dvorem 1873-1884 (Neu Marienbad)

      Sedmdesátá léta 19. století hrála v Mariánských Lázních velkou roli. Vše se tu rychle měnilo. V roce 1872 přestal mlít Mariánskolázeňský Mlýn. Ačkoliv mlýnské kolo ještě dlouhou dobu potom viselo v závěsu u mlýnice, žádná voda už na něj netekla. Připravovala se totiž výstavba domů mezi Anglickým dvorem a Mlýnem, celý mlýnský náhon musel být zaházen, jeho odbočka zrušena a jez odstraněn. Vody už zase tekly jen korytem hlavního potoka tak jako dříve. Údolí však zůstávalo mokré, nebo alespoň trvale vlhké.
      Mlynář Gatscha rozprodal své luční pozemky v údolí nad Mlýnem pro stavby mezi čp. 52 Anglický dvůr a čp. 61 Mlýn (viz mapka) a sám si postavil na jedné takové parcele, tedy na svém pozemku, dům MIRAMARE jako lázeňský dům. Bylo to v roce 1872. ZÁMEK MIRAMARE je dnes horní budova hotelu EXELSIOR, s čp. 121. Dům byl přestavěn po roce 1900 a naposledy v roce 1974 dostal podobu dvojdomu s čp. 140 (Hotel RAUSCHER, po 1945 CASABLANCA), třebaže každý dům byl stavěn v jiné koncepci i různém podlaží. Mlynář GATSCHA dům pak prodal židovskému lékaři Dr.med. Ferdinandu BARUCHOVI. Ten prodal dům po roce 1900 Abrahamu GUTWILLIGOVI, který provedl přestavbu do dnešní podoby. V roce 1929 se uvádějí noví, opět židovští majitelé Siegfried a Frieda BUXBAUMOVI.
      O rok později, 1873, byl dům MIRAMARE už zaplněn lázeňskými hosty. Přibývaly rychle další domy v této ulici a stavěly se odvážně na trase starého náhonu ke mlýnu, a nakonec dokončením židovské synagógy byla v srpnu 1884 ukončena výstavba ulice v těchto místech. Nová ulice potřebovala k vzniku pouhé desetiletí 1873-1884. Mlynář Gatscha prodal dům Miramare a převzal či koupil kavárnu STARÉ MIRAMONTE u Bellevue.
      Po několika letech, kdy už Mlýn sloužil jiným účelům než mletí, získal ho pekař Gamnitzer, který sem přišel z Neukirchen od Chebu.. Gamnitzer pronajal provoz mlýna jakési paní Fritschové a sám využil někdejší mlýnice jako pekárny. Odtud zásoboval Mariánské Lázně provoněným chroupavým pečivem.
      Pozemky nad Mlýnem zakoupila Vídeňská stavební společnost a postavila tu hotel CASINO s čp.123 (dvakrát, poprvé 1873, pak vyhořel1875 a znovu postaven 1876) Dalšími stavbami této společnosti v roce 1873 byly domy BUDAPEŠŤ (čp,.125), SALZBURG (čp.135), MADRID (čp. 134). Těmito domy se uzavřelo volné prostranství nad Mlýnem a vznikl okrouhlý Kasinopark.
      Nedaleko odtud, totiž tam, kde je dnes dům Lyra (rohový dům čp. 338 – dnes Lyra) a Villa Skalník (čp.215 – dnes Lenka), si postavil Švýcar HERSCHE malinkou, ale útulnou kavárničku CAFÉ SENNHOF. Svým Sennhofem chtěl dokázat, že tak nazývaný "Švýcarský dvůr" nedaleko Bellevue není v mnoha ohledech vůbec "echt-švýcarský". A nenese jméno oprávněně! To Hersche rozčilovalo. Hersche zřídil před kavárničkou, při cestě k hotelu Casino, kavárenskou terasu, kde ve stínu stromů sedávali mnozí hosté a využívali vyhlídky k hlavní silnici dolů. Neboť dosud ještě nestálo nic v cestě na tomto směru - neexistovaly domy jako BAŤA, pension LINEC, FRIDRICHSRUH (čp.324, po válce Oxford) ani VINDOBONA (čp.311).
      K terase švýcarské kavárny byla přilepena hostinská světnice a v prvním patře byly pokoje pro hosty. Za domem ve dvoře měly chlívky pana hostinského kozy, které považoval Hersche za velmi důležité. Odtud totiž dodával kozí mléko a syrovátku k Lesnímu prameni, jak tehdy lékaři doporučovali - totiž míchat minerální vody s mlékem. Na tom postavil Hersche svou existenci a vědom si té cti, že podporuje i rozšiřuje o další možnosti mariánskolázeňskou kůru.
      Roku 1898 uvádí se Jacob Hersche senior a junior, oba bydlící v domě čp. 269 STRASSBURG (dnes železářství na Chebské křižovatce). Junior pak je uváděn jako obchodník s mlékem či syrovátkou (Molke). Nedlouho po té je přestavěn dům Café Sennhof s čp.215 na VILLA SKALNIK a mizí zdejší kozí království.
      Stavební aktivitou Vídeňské stavební společnosti ztratila Herscheho kavárna punc poklidné samoty uprostřed lesa. Hotel Casino měl vídeňskou architekturu a když pak naproti Mlýnu přes údolí později postavil Vídeňský úřednický spolek monumentální hotel RUDOLSHOF (dnešní poštovní úřad) , tradiční obraz vjezdu do lázní přes mlýnský most byl zcela touto nádhernou architekturou pozměněn. Rudolfshof stál poněkud výše a celým svým vybavením s vlastní vjezdovou a výjezdní rampou dominoval v tomto prostoru. Roku 1912 byl přeměněn na poštu.
      Kdo v těch letech přicházel či přijížděl při potoce od úšovických luk, spatřil, jak se zde formuje se jakési předměstí lázní jednak mezi Mlýnem a Anglickým dvorem, jednak v celém okolí Mlýna. Toto předměstí si rádo říkávalo "Neu-Marienbad" – Nové Mariánské Lázně. Ale jen dočasně...


Nádraží určilo směr dalšího stavebního rozvoje

      Počátek sedmdesátých lét 19.století přinesl ještě jiné změny. Největší změnou bylo postavení nádraží z roku 1872 na železniční trati Vídeň-Cheb. Mariánské Lázně byly spojeny se světem!
      Hosté nyní mohli pohodlně přijíždět vlakem. Při nádraží se objevily hotelové omnibusy,tažené koňmi, které odvážely hosty do hotelů. Těžká zavazadla převáželi špeditéři z tzv. "magazinů" (skladů) až k domu, kam host mířil. Vznikly nové možností služeb přepravního druhu. Kočáry a drožky byly dále k dispozici a uživily se. Proti nádraží bylo vybudováno několik pohostinských domů pro pasanty, kteří by se v Mariánských Lázních nechtěli dlouho zdržet a preferovali by vzdálené sice, ale levné bydlení.
      Silnice od nádraží mířila neobydlenou krajinou k samotě Šenov. Roku 1876 byl postaven proti tomuto hostinci hostinec TERST (čp.257), vlevo nad hospodou Schönau domy PRETORIA čp.243) a FELDSCHLÖSSCHEN (Polní zámeček s čp.234). Na nejvyšším místě pak vyrostl veliký dům SCHLOSS VERSAILLES (čp.279, později přejmenován na Herrmannstadt, po válce dostal název Beseda, ale říkalo se tu "Elektra" a dnes ¨"Oděva").
      Také na trase od Nových lázní směrem k Bellevue, tj. na Ferdinandově silnici, se rozběhla stavební činnost. V sedmdesátých letech 19.století tu vznikla řada domů. Při stavbě těchto domů (na dnešní Anglické) bylo však nutno provést dnes už těžko si představitelné ohromné výkopy zeminy ze svahu Hameliky. Původní svah tu býval ostrý a bylo nutno získat aspoň minimální prostor pro zadní dvorky domů. Tím se však stával svah ještě strmější a rostlo nebezpečí provalení zeminy od vrchu Hamelika. To bylo nutno čelit opěrnými zdmi. Vodu měly domy z vlastních studen, ale používalo se běžně vody z kamenné kašny, která bývala nad domem Černý kůň (dlouhá léta po roce 1955 tu stálo Šimkovo sousoší Čtyři roční období)...

První nádraží z roku 1872
Málo se podobalo dnešnímu nižšímu zmodernizovanému nádraží. Stavebně mělo stejný osud jako městské divadlo.

Pošta v Mariánských Lázních

      "Také pošta měla zajímavou historii. Nejprve se shromažďovaly dopisy a balíky u jednoho pekaře nahoře u Křížového pramene. Ten je odvážel na poštovní úřad do Plané. Rozvoj Mariánských Lázní vedl k tomu, že brzy musela být zřízena v lázních filiálka plánské pošty.
      Velkolepé řešení pošty vzniklo, když byla pošta umístěna v Metternichově domě (Sanssouci). Po zakoupení sousedního domu čp.46 vznikl společný velký dvůr se stájemi a remizami a dům dostal název POSTHAUS. Doktor Danzer ve své knize o Mariánských Lázních z roku 1847 uvádí poštovní trasy a ceny jízdenek (pošta totiž převážela i osoby). Mohlo se jet s poštou do Karlových Varů, do Františkových Lázní, Teplic, do Plzně a Českých Budějovic, ale i do Lince a Vídně. Na delších trasách byly "rasty" – odpočinkové zastávky. Tam se přepřahaly koně atd. Vozy pro daleké trasy bývaly prostornější a v nich místa pro více osob, pro balíky,atd. Pokud někdo cestoval na delší trasu ( to byly dávné "dálkové" autobusy), musel den před tím odevzdat zavazadla k uložení k odvozu, a přitom předložit jízdenku. Odjíždělo se ve 4 hodiny ráno. Uváděly se také časy odjezdů, plány kdy jezdí kam pošta atd,. - "autobusy minulosti". Bývaly odpočinkové stanice - Raststation - a přepřahárny koní.
      V šedesátých letech už nebyla pošta u Metternicha, ale v Klebelsberkově paláci na Kostelním náměstí. Bylo tu dostatek prostoru a poště to více vyhovovalo. Až později nalézáme poštu v domě Neptun. Jak vzpomínali staří, hned vpravo u vchodu byly poštovní přepážky a bylo vidět, jak z vrat neustále vyjíždějí a přijíždějí poštovní vozy. Tyto poštovní dostavníky dávaly obraz starých lázní v dobách ještě před železnicí. Jeden dostavník přijížděl z Mnichova (Einsiedel), druhý jel do Teplé, další přijel od Plané, jiný mířil do Kynžvartu. Takové vozy poštovní ovšem mohly brát jako pasažéry 3 osoby. Měly uniformovaného kočího a nebyl potřený žádný průvodčí. Příjezd se ohlašoval kočím poštovní trubkou.
      V roce 1866 se staly lázně městem a v roce 1879 vznikla radnice na bývalém Metternichových pozemcích, avšak již tehdy byl majitelem pozemku Kroha. Stával tu nejprve fotografický ateliér pana Pflanze a bylo nutno ho někam přeložit. Pflanz sem přišel ze Stendalu v Severním Německu už v šedesátých letech. Jeho domek na Krohově parcele byl útulný a velmi přívětivý. Nejprve fotografoval v zahradě vzadu za Lesním mlýnem, později se přesunul na "Jägerzeile" (dnešní Ruská u radnice). Malé fotografie zvětšoval a dával do rámečků. V domku sám bydlel. Když musel ateliér odstranit, postavil si nový zděný u čp. 100, tam, kde dnes stojí dům NIZZA. Zachovala se fotografie tohoto ve fasádě pěkně upraveného přízemního domku (viz HAMELIKA čís.8/1998!).
      Radnice byla ve svém půdorysu rozlehlá budova se sály, místnostmi, s vjezdem a schodištěm při vchodu. Později bylo přistavěno patro. Architekt Lerchl, který byl kol 1904 školním inspektorem, rád vyprávěl o počátcích radnice, jejíž stavbu řídil. Přes vysoké stáří byl stále ještě aktivní v obecních záležitostech. Denně přicházel do nové školy, to byla povinná jeho cesta. V jedné místnosti školy měl sesbírané památky na staré lázně a jeho sbírka byla základem pozdějšího muzea. Za své zásluhy byl Lerchl dokonce jmenován čestným občanem města.
      Kromě prostorů pro městské úřad byly tu prostory pro soudní okres, berní úřad, městská spořitelna, a od roku 1902 pro založené okresní hejtmanství Mariánské Lázně. A ještě tu zbývalo místo pro poštovní úřad (do roku 1912). V přízemí radnice bývala dobře vedená a hojně navštěvovaná restaurace. Dnešní zasedací sál sloužil před sto lety jako sál pro koncerty a bály a tancem.

Prameny:
HAMPERL Burkhard: "Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, März 1950, S.4–5
ŠVANDRLÍK Richard "Pomístní názvy na katastru Mariánských Lázní I. a II. část", CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně, 1976
ŠVANDRLÍK Richard "Sto let hotelu CASINO", HAMELIKA z 22.června 1974



Škola a divadlo

      Tak jako se stěhovala pošta, tak tomu bylo i se školou. Snad skoro každý rok se někam stěhovala. V nejstarší době byla škola expoziturou úšovické školy. Nacházela se v polovině domu, kde byly stáje a remízy v místech dnešního děkanství v Mariánských Lázních. Pak se stěhovala po různých domech při placení nájmu a až roku 1853 byla postavena budova nové školy s čp.87, pozdější dům REITENBERGER (dnes Základní umělecká kšola Fryderyka Chopina) . Byla postavena v těsné blízkosti původní školy, která byla v jednom stavení společně se stájemi. Ačkoliv byla postavena na samém konci Mariánských Lázní, nebyla pociťována jako odlehlá, protože druhý konec Mariánských Lázní byl v roce 1853 dům Anglický dvůr.
      Škola byla pod řízením řídicího učitele Schlesingera, který pocházel z Mnichova (Einsiedel). Byl vzorným učitelem s vyznamenáními, jak vzpomínali staří občané. Rozvoj školy způsobil abnormální růst počtu dětí podle tempa rozvoje lázní. Starší generace v městě stály mnohdy před těžkými problémy. Vedle problémů hygieny, sanitárních poměrů, požární ochrany atd. to byla i škola. Mnohé z těchto problémů jsou navždy zapomenuty a bylo velkou chybou až po desítkách let začít sbírat střípky této mizející minulosti a připravovat muzeum města až sto let po založení - s takovým zpožděním.
      Jak škola, tak i divadlo stávalo tedy na periférii města. Počátky divadla - vynecháme-li dřevěné letní divadlo na zahradě pana Skalníka - jsou na Šenově v letním divadle. Kupodivu návštěvnost hostů tu byla velká. Zároveň tu byla varianta - za špatného počasí se hrálo v Halbmayrově kavárně na Tržním náměstí. Když se jednou citoval ve zdejších novinách článek o špatném divadle, kde musí divák držet deštník při představení, od jakéhosi vídeňského hosta, pak šlo zřejmě o dávnou dřevěnou boudu (Bretterbude) v Skalníkových zahradách z roku 1820 (v místech domu Flora). To bylo za časů Goethových.
      Divadelní budova z roku 1868 byla velkým pokrokem v kulturní nabídce města, třebaže divadlo mohlo být jen nevelké. Když večer skončil koncert u Křížového pramene, proudily zástupy lidu kolem Zlaté koule a evangelického kostela, domácí i hosté a mezi nimi také hudebníci, ke "chrámu Thalie". Letní divadlo v Mariánských Lázních – to bylo více než nějaké provinční divadlo. Protože v létě byla divadla velkoměst uzavřena, mnozí herci, zpěváci a zpěvačky přijížděli do západočeských lázní a Teplic hrát divadlo. A tak se lázeňská divadla chlubila populárními předními herci a herečkami.
      Z ředitelů divadla byl nejvýznamnější Julius Laska, mnohaletý ředitel,, na kterého všichni pamětníci s vděčností vzpomínali.. Bojácné herce povzbuzoval, rozpustilé vedl k rozvážnosti, a dovedl rozesmát. Jednou dokonce přinesl Laska jedno japonské představení, které bylo hráno v japonštině a s japonskými herci.
      V blízkém lese nechal postavit štíhlou novogotickou kapli - od stavitele Josefa Forbericha na svahu Výšiny Bedřicha Viléma IV. Sem putovalo mnoho hostů denně k večerní pobožnosti. Kaple byla solidně vystavena, kupodivu přežila těžká léta a bude stát ještě za sto let.
      Na místě dnešního divadla býval rybník k plavení koní. Kolem něho vedla cesta k Lesnímu mlýnu. Neví se však, že tento rybník kdysi byl rezervoárem vody pro Konhäuserův mlýn u promenády!!! Voda k mlýnu byla vedena hlubším příkopem ve svahu za pozdější školou (dnes ZUŠ) ve směru k domu Gutenberg (stržený Vostok)). Zde ústil a dodnes ústí Mlýnský potok do Schneidbachu (Třebízského potoka). Tento umělý Mlýnský potok býval dříve celý odkrytý, měl lávky přes vodu a až v nové době byl zakryt a zaveden pod zem.
První "stálé" divadlo z roku 1868
Bylo dílem stavitele Friedricha ZICKLERA. Začalo se stavět v roce 1866 po vypuštění  rybníka pro plavení koní. Bylo nutno kopat hluboko na skalní podklad a odvést potok až na samý okraj svahu. Válka prusko-rakouská oddálilo stavební práce a teprve 17.srpna 1868 bylo  divadlo slavnostně otevřeno. Bylo to v  předvečer narozenin císaře  Františka Josefa I. (48 let). Původní stavba byla v roce 1905 zcela přestavěna vídeňským architektem Walcheren von Montheim do historizující-secesní podoby, takže máme před sebou jen  historický obrázek, který zobrazuje divadlo v době jeho otevření.
      Všichni starostové města mají podíl na budování světového lázeňského místa, ale pomník město postavilo jenom jedinému – dr. Herzigovi. Byl starostou v letech 1873-1880 a 1892-1899 - v době největšího rozkvětu města.
      Měl po celou dobu starostování mnoho protivníků a nepřátel, kteří mu znepříjemnili i konec života. Jeho osud se tolik podobá nešťastnému osudu opata Karla Reitenbergera, který zemřel v exilu. A nakonec mu Mariánské Lázně postavily pomník na kolonádě. Bylo to v roce 1879, právě v době Herzigova prvního starostování.
      Dr. August Herzig měl velký projekt. Chtěl odkoupit celou uličku u Černého koně (dnes Poštovní), zde strhnout staré domy a postavit domy pro veřejné účely, snad dokonce i městské lázeňské zařízení a nové, centrálně položené divadlo. Tak aspoň vyprávěli pamětníci, kteří byli přívrženci Herzigovy. Je pravdou, že Poštovní ulice nebyla v té době žádnou ozdobou Mariánských Lázní. Stály tu staré a malé židovské domky a když přijížděli hosté od nádraží, vítala je tady nahoře tato málo ozdobná Mlýnská ulička (Mühlgase), později Rudolfova (Rudolfgasse), a nakonec Poštovní ulice (Postgasse).

Znovu k dalším přestavbám Mlýna

      Ani Mariánskolázeňský mlýn ovšem nebýval žádnou ozdobou města a snad proto i sem zaměřil Herzig svou pozornost. Sice tu byla vychvalována dobrá kuchyně v nízká kavárenské verandě se sloupy a s vysokými okny, ale jednopatrový mlýn byl nevzhledný. Spolu s řadou starých domků Mlýnské uličky tvořila tato městská partie ne zrovna slavobránu lázní. Při tom to byl jediný příjezd do lázní.
      Majitel mlýna Gamnitzer byl dotlačen k tomu, aby strhl mlýn a postavil novou budovu, ale k tomu došlo až v polovině devadesátých let minulého století. Novostavba byla už dvoupatrová a po obou krajích měla věžičky. Veranda zůstala zachována, ale dostala moderní úpravu. Vlevo v přízemí byl malý i velký sál, proti dvoru velká kuchyně a šenk. V přední frontě vpravo byly otevřeny krámky, v suterénu tradičně pokračovala v práci pekárna. S velkým sálem byla spojena prosklená veranda, ale i před verandou byly pod širým nebem stoly a židle pro hosty, a to až k domu Budapešť. Novostavba si podržela tradiční jméno "Marienbader Mühle - Mariánskolázeňský mlýn".
      Obzvláště v poledne a navečer býval Mlýn plně obsazen hosty, kteří si pochvalovali umění kuchyně paní Fritschové, jejíž syn Willy zde vyrostl, ve Švýcarsku se vzdělával v hotelnictví a nyní se vrátil domů a oženil.. Se svou starou matkou vedl provoz. Pronájem pokojů zajišťovala paní Gamnitzerová. - Willyho přívětivost a úslužnost přitahovala hosty k návštěvě mlýna. Do hostince přivedl Willy 15 až 20 servírek stejné velikosti, stejně oblečených, z bavorského Mnichova, a tím dále oživil provoz v Mlýně.
      Říkalo se tehdy: "Willy Fritsch bude zato jednou vyznamenán Zlatým zaslužným křížem od císaře" a ze všech stran se hrnuly srdečné gratulace a všeobecné uznání. Těsně před první světovou válkou onemocněl Willy žaludeční chorobou a skonal v květnu 1914. Nesli ho v rakvi za pohřebním vozem.
      Mariánskolázeňský mlýn měl tří fáze svého rozvoje. V první fází byl mlýnem, v druhé mlýn s restaurací a s verandou vybíhající až k silnici, v třetí to byl dvoupatrový hotel s pekárnou. Čtvrtá fáze hotelu přišla roku 1929, kdy noví majitelé - bratři Anton a Norbert Wilfertovi - považovali hotel za příliš těsný a nízký. Byly strženy obě postranní věže, přistavena dvě patra, pekárna byla zrušena. Bylo zavedeno ústřední topení v hotelu a na místě staré rozlehlé verandy postaven malý sál s klubovní místností. Tím se bohužel značně zúžilo místo na letní vysedávání hostů pod širým nebem. Zůstal tu jen malý pás pro několik stolků. Velkohotel Palace Hotel Mariánskolázeňský mlýn měl nyní 126 pokojů a stal se centrem zimního provozu v Mariánských Lázních, stále ještě trvale rostoucích a hledajících nabídku i pro zimní pobyty hostů za první republiky.

Jak byl postaven dům NIZZA ?

      Vraťme se na chvíli k místu, kterému se říkalo léta "U hodin". Tam, kde dnes stojí dům NIZZA, bývával fotoateliér pana Pflanze. Tento fotoateliér se několikrát stěhoval. Býval původně u Lesního mlýna, pak se přestěhoval na svah nad dům Sanssouci (tj. tam, kde dnes je radnice). Při stavbě radnice v roce 1879 musel však ustoupit. Pan Pflanz měl vyhlídnuté místo na Hlavní třídě vedle Halbmayrova "Domu čp.100". Tady se stavěla ona řada domů mezi Mlýnem a Anglickým dvorem a fronta stavících se či už postavených domů tu měla přerušení. Bylo to v místě, kudy se prudce stoupalo k novému anglickému kostelu, nahoru k lesu a ke hřbitovu. Vedla tu také stezka na vyvýšeninu s hotelem Casino (čp.123).
      Fotograf Pflanz si byl vědom toho, že ani na tomto místě, přímo při Císařské ulici, nemůže počítat s tím, že by tu jeho ateliér zůstal natrvalo, Bylo to však lákavé - na velmi frekventovaném místě, a to potřeboval nejvíce. Postaral se však o koupi další stavební parcely proti domu Reitenberger (čp.87 dnes ZUŠ) a zde si zanedlouho postavil nádherný architektonicky zajímavý dům PFLANZ, kde hodlal provozovat své výnosné i užitečné řemeslo.
      Co vypudilo pana Pflanze z Císařské třídy ? Pekařský mistr Härtl měl pekárnu v sousedství domu Zlatá koule. Protože to bylo v blízkosti Křížového pramene a kouřilo to tu, byla mu nabídnuta parcela, na které stál fotoateliér pana Pflanze. Härtl byl s koupí parcely srozuměn a postavil tu dům NIZZA. V době výstavby nového palácového hotelu FÜRSTENHOF už Nizza stála.
Císařská třída s domemNIZZA vpravo - za ním domy HEILBRONN, MIRAMARE až po synagogu. Na opuštěné silnici postává městský strážník, vzadu kopečky štěrku připravené k  rozhrnutí a na lucerně nápis "Schwere Fuhrwerk links"

Nové Lázně

      Daleko, daleko zpět musíme jít, chceme-li vědět, jak vznikly Nové lázně. Původní lázeňský dům nad Ambrožovým pramenem používal vod Mariina pramene, ale to nepostačovalo. Opat Reitenberger, třebaže toužil postavit především nádherný katolický kostel na svahu Hameliky (na místě dnešního Karlova kříže), který by byl trvalou dominantou nad lázeňským městem, s těžkým srdcem, ale o to praktičtěji, rozhodl postavit další lázně.
      Stavitel Turner právě dostavoval kolonádu u Ferdinandova pramene v Úšovicích (1826) a byl povolán pustit se nyní do druhých, tedy do "nových" lázní. Reitenberger ještě netušil, že je to jedna z jeho posledních akcí v Mariánských Lázních, že se chystá jeho svržení z funkce opata a trvalý exil v dalekých Tyrolích. V roce 1827 začala výstavba "Nových" lázní. K rozlišení dostaly jméno "Neubad" a dřívějším lázním se od té doby říkalo "Altbad", až koncem století přejmenovány na "Centrální lázně".
      Byly provedeny výkopy nedaleko potoka Hamelika a vznikla nevelká vyrovnaná terasa (v místech dnešního Casina a trochu dolů), na níž byla postavena dlouhá, ale nízká budova. Její čelní strana byla obrácena do lázeňského parku, na kterém tu právě pracoval Václav Skalník.
      Vzadu za Novými lázněmi po mnoha desetiletích svah Hameliky ožil. Bylo to až nesmírně živo. Vznikl tu trh s potravinami. Původně bylo sice vyčleněno jako tržiště "Marktplatz" (Tržní náměstí,dnešní Mírové náměstí), ale k tomu nedošlo a místo toho vzniklo "divoké" tržiště na úpatí Hameliky. Až později tu byla postavena i budova tržnice (po válce sportovní hala). Zde se odehrával hlučný obchod s potravinami. Přijížděli dodavatelé z vesnic s vozíčky s mlékem, taženými psy, jiní dodavatelé přijížděli s malým koníkem, další přinášeli své zboží na zádech v koších. Zde se smlouvalo, nakupovalo pro hotelové kuchyně a tehdy bylo mnoho dodavatelů, kteří nosili zboží přímo do hotelů, s nimiž si toto usmlouvali. Na tržišti nabízeli své zboží ke koupi všichni. Kdo chtěl uspět, musel si ráno pospíšit a nabízet co nejčasněji.
      V krajině městečka Stráže u Boru kupoval jistý obchodník kuřata a holoubata, kus za 18 krejcarů, pro Mariánské Lázně. Prodával je za 20 krejcarů jinému překupníkovi, který zase jednou týdně s nízkým vozíkem, do něhož byli zapřažení dva statní psi, vyrazil se zbožím přes Bor, Planou a Chodovou Planou do Mariánských Lázní. Když město kol 1900 postavilo kamennou tržnici na místě někdejších trhů, mnohé krámky dole na nároží Ferdinandovy (dnes Anglické) ulice byly přebytečné.
      Slavný místní architekt Josef Schaffer, mariánskolázeňský rodák, přestavoval v letech 1893-1896 Nové lázně do dnešní podoby. Ale již dříve byly Nové lázně několikrát rozšiřovány, jak stoupala návštěvnost hostů, například v roce 1840 a 1866. Dosud stojící budova Nových lázní zůstala i po letech největším architektonickým dílem ve městě - co do velikosti a stylové oprávněnosti v lázeňském městě. Pro nevídaný rozsah nabídky léčebných procedur byly Nové lázně nazývány "srdcem lázní". Už v roce 1893 bylo jasné, že uzavřením provozu Nových lázní při přestavbě by se zhroutila lázeňská sezóna. Proto je bylo nutné stavět postupně, bez přerušení letního provozu. Nedlouho po dostavbě Nových lázní, postavil Josef Schaffer ještě jeden nádherný architektonický skvost - kursál (dnešní Casino) s velkou zahradní restaurací ve směru k Ambrožovu prameni. To bylo v roce 1900. Provoz hostince měl v pronájmu Josef Zischka, který postavil hotely Esplanade a Krakonoš.

Prameny:
HAMPERL Burkhard: "Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, April 1950, S.9-11
ŠVANDRLÍK Richard "Pomístní názvy na katastru Mariánských Lázní I. a II. část", CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně, 1976

Nový stavební klenot města Fürstenhof - na místě domu čp. 100

      Malý patrový dům čp.100 po Halbmayrovi stával pod Anglickým dvorem ještě v roce 1904 pod svahem kousek od Císařské třídy. Proč postavil Halbmayr tento malý dům tak zastrčeně od Císařské třídy ? Vždyť to byl právě stý dům v Mariánských Lázních, po kterém tolik toužil. Snad proto, aby zůstalo před domem dost prostoru pro zahradní kavárnu přímo na Císařské třídě? (Dodnes nevíme, a dosud není nalezena žádná rytina či obraz Halbmayrova domu čp.100. Vůbec Hamperleho časté vzpomínky na dům čp.100 vylučují dosavadní hypotézu, že by palác Fürstenhof z roku 1904 byl stavěn na volné parcele, kde předtím nic nestálo!)
      Jak soudí pamětník Hamperl, bylo zasazení domu čp. 100 do svahu provedeno zřejmě proto, že starý náhon k Mariánskolázeňskému mlýnu dosud (tj. v roce 1859, kdy dal postavit dům čp.100) stál a až do roku 1872 proudil v plné síle svým korytem a byl dokonce stejně tak silný hlavní potok Schneidbach (Třebízského potok)). Náhon u Anglického dvora se stáčel doprava přímo pod svah a teprve až doleji u domu Heilbronn se stočil zase doleva, neboť jen tak mohl zásobovat mlýnské kolo potřebnou vodou.
      Toto vysvětlení se Hamperlemu potvrdilo, když se začal v roce 1904 stavět FÜRSTENHOF, tj. Knížecí dvůr, (palác byl stavěn pro ty nejvznešenější a nejbohatší, asi od knížat výše). Málo pravděpodobné je, že by zde ještě přežívalo prázdné koryto náhonu, spíše bylo jen lehce zasypáno, protože při hloubení základů Fürstenhofu se muselo vybrat pořádně a odstranit staré vyschlé koryto mlýnského náhonu, třebaže tam netekla už léta voda. Za Halbmayra tu ještě nejméně 13 let plně sloužil starý náhon. To byl důvod, proč musely být základy někdejšího jednopatrového domu čp.100 pracně kopány do svahu, dosti daleko od náhonu.

Fürstenhof
      V roce 1904 končí historie tohoto patrového domku. Sedlář a obchodník s řemeny, pan Schwarz musel svůj krám zavřít, a rodiny, které tu bydlely v nájmu, musely své byty opustit. Dům byl stržen a hromady kamení ležely nějaký čas pod strmým svahem, na kterém se nahoře tyčil od roku 1877 anglikánský kostel.
      Ještě uplynul nějaký čas, než se začalo stavět. Mariánskolázeňský stavitel Korb podle projektu architekta Arnolda Heymanna z Vídně začal se stavbou pohádkového paláce FÜRSTENHJOF pro nového majitele. Tím byl, pan Emil BARUCH, který už také vlastnil Grand hotel NEW YORK (čp.50) o tři domy výše. (Jmenovec Dr.Med. Ferdinand BARUCH byl v té době stále majitelem již uváděného domu MIRAMARE (čp.121). Že by to byl jeho příbuzný, též židovského vyznání ?)
      Trvale ještě dlouho, než se budova objevila. Ale když se nakonec odstranilo lešení, naskytl se nevídaný, úchvatný pohled na nádherný palác, jaký neměl dosud obdoby v městě.
      Před domem se otevřelo prostranství, kde se křižovaly silnice: od Mlýna, která směřovala dál nahoru k Tepelskému domu; parkem sem přijížděly kočáry a povozy od hotelu Klinger a mířily ven z údolí, směrem ke Mlýnu. Z jiné strany - od domu WEISSES RÖSSL (po válce Černý Kůň) - přijížděly také kočáry a jiné se zase zatáčely nahoru k Novým lázním a k římskokatolickému kostelu. Zde také končily koleje tramvaje, přijíždějící s novými návštěvníky od nádraží. Cizinci vystoupili z tramvaje, postavili zavazadla a s údivem stáli a hleděli na pohádkový FÜRSTENHOF – architekturu, jaká se jen tak někde nevidí.
      Od roku 1902 tu kousek dotud končila elektrická trať. Ve středu plošiny stály elektrické hodiny. Říkalo se jim sice "elektrické", ale nutno poznamenat, že nebyly poháněny elektřinou, ale musely se natahovat. Jednalo se pouze o elektrické osvětlení, ale i to bylo tehdy novinkou. Prostranství starého původního náměstíčka bývalo ovšem příjemnější a neustále rušné, s mnoha chodci. Nová křižovatka už nebyla tak pěkná a tak rušná.
      Po dostavění Knížecího dvora se rychle pozměnila hlavní třída od FÜRSTENHOFU nahoru ve večerní promenádu. Kolonádě vyvstala silná konkurence. Jako v nějakém velkoměstě tu lázeňští hosté po večeři vycházeli ke Knížecímu dvoru na večerní procházku a zvolna promenovali v celé šíři Císařské třídy vzhůru kolem četných krámků, které byly po obou stranách, tedy i na parkové straně, a při novém pouličním elektrickém osvětlení (údajně bylo první v Rakousku-Uhersku) se potkávali a zdravili. Vytvářela se tu pestrá směsice hostů všech možných národností, jazyků, do uší zalétala neznámá slova. Promenovali tu hosté rozmanitého oblečení ze Severu i z Jihu, ze Západu i z dalekého Východu, v krojích či módních šatech po francouzském vzoru. (Vzpomínal na to i americký host té doby Mark Twain).
      Nezapomeňme, že před první válkou přijíždělo do Mariánských Lázní ročně na šest tisíc bohatých hostů z carského Ruska. Bylo nezbytné rychle pro ně postavit pravoslavný kostel. Byl to klenot s původně pozlacenými báněmi na samotě u bukového lesa – mezi právě dostavěnou školou Sever a Petzoldovým hotelem CASINO. Jasná zvonkohra z kostela, třpytícího se do dálky zlatem, zněla údolím a přivolávala hosty k návštěvě právě zahajované mše málo známého náboženství. Přísně pravoslavní věřící neopomenuli žádnou bohoslužbu v kostele.
      Velké množství ruských hostů bylo vidět i na večerní promenádě. Domácí obyvatelé přenechali chodník u obchodů na Císařské třídě hostům a stáhli se na parkovou cestu na druhou stranu ulice. Odtud se pak obdivovali při svitu obloukových pouličních lamp pestrému hemžení cizinců a jejich mnohdy exotickému oblečení. Za pěkného počasí, za teplých večerů byl chodník pro takovou obrovskou promenádu příliš úzký a proud hostů zaplavil i vozovku Císařské třídy. Bylo to možné, protože provoz tu jen zřídka projel kočár.
      Promenáda zůstávala až do noci stále živá a plná obecenstva. Když skončilo divadlo, hlavní ulice se doslova přeplnila návštěvníky z divadla, přicházejícími odshora. Klid tu nastal až po jedenácté hodině večer.

Dům TELEGRAF

      Na horním konci Císařské třídy stával od roku 1851 Kratzmannův dům TELEGRAF (čp.84). V první polovině 19.století tu byl travnatý svah vrchu Špičák, Dům TELEGRAF stál v řadě domů jako byla GERMANIA (čp.83 - po první světové válce uváděn jako ASTORIA, postavený Johannem Starckem, malířem pokojů roku 1851 a nazván Zum Germanien. Až v roce 1857 byl stavěn evangelický kostel v řadě, kousek od domu. Kolem roku 1900 byl majitelem Höchsmann, kolem roku 1930 pak Marie Danzerová a Ida Schindlerová.), HOTEL BRUSEL (čp.104, postaven roku 1862 doktorem Josefem Davidem; jak šťastný že zůstává stále s původním názvem. Jeho štít měl původně velké cimbuří, které bylo odstraněno při totální přestavbě 1902. Dům byl jednak vždy BRUSEL, jednak vždy patřil DAVIDŮM - až do druhé světové války. Přestavbu domu v roce 1902 provedl Anton DAVID, zřejmě syn zakladatele; kolem roku 1930 byla majitelkou Hedwiga Davidová s dětmi: doktor Robert David, Ernst David a Hedwiga Davidová jun. Také dům HABERMANN (čp.216, dnešní Whitehaven na rohu Ruské ulice) vlastnili Anton a Anna DAVIDOVI, snad příbuzní.), evangelický kostel a další. Doktor Emil Kratzmann patřil k velkým propagátorům Mariánských Lázní - psal odborné knihy o lázeňské léčbě v místě a průvodce městem. Nejlepší průvodce je z roku 1860 a byl vydán i ve francouzštině. Před 30 lety, vzpomínám, jsem četl na střelnici jeho jméno na jednom z terčů. Jak vidno, Kratzmann si rád sportovně zastřílel na staré střelnici. Z ní dnes zbylo jen jméno hotelu STŘELNICE. Bývala to ubytovna Dopravních podniků města Mariánské Lázně, dnes se uvádí u hotelu jméno Vojtěch Řežábek .
      Od doktora Kratzmanna, resp. od vdovy Terezy Kratzmannové, koupil Telegraf pan Kašpar Ott a přestavěl ho kol roku 1905 v nádherný palác - v GRANDHOTEL OTT. Po smrti Kratzmanna (nebylo to po prodeji domu ? Kratzmann zemřel roku 1876 a to zde ještě Hamperl nebyl !!!) bylo prý mnoho knih a rukopisů vyvezeno z domu Telegraf do Papírového mlýna, a s tím bohužel i velké množství jeho zápisků a poznámek. Učitel Hamperle uvádí, že se pokusil něco z toho zachránit, ale byly to už jen zbytky.
      Z jídelny a oken pokojů nového hotelu bylo možno pozorovat živý ruch po celé délce Císařské třídy. Stavitel König, který stavěl dům opět podle plánů Arnolda Heymanna z Vídně, pokryl prostor suterénu různými smysluplnými průpovídkami, rčeními a úslovími na stěnách tzv. Klášterního sklípku. Domácí i hosté tu nalezli a přečetli si vždy něco zajímavého. (Spodní jídelna v hotelu byla prý vybudována podle vzoru jídelny na exkluzivní lodi milionářů.)

Z minulosti hotelu Hvězda

      Podobně jako se stavebně odvíjela historie hotelu OTT (dnes Pacifik), bylo tomu i s historií hotelu HVĚZDA. Vůbec všechny domy na Horním náměstí zůstávaly dlouho ve staré podobě. (Původní Horní náměstí, pak Kostelní (po roce 1848), pak Goethovo (za první republiky), pak Americké náměstí ( v letech 1945-1948), pak Gottwaldovo náměstí (1950-1989), dnes opět Goethovo náměstí.) Zdejší domy byly stavěny v první etapě vzniku lázní (1818). Mariánské Lázně měly původně pouze menší kostelík v dolní části náměstí, a v severním oblouku stály patrové domy s dvorními prostorami. U domů jako byl Zlatý hrozen (dnes muzeum), Zelený Kříž (dnes Split) či Černý Orel (dnes Jitřenka) lékárníka Karla Brema i u Weimaru (dnes Kavkaz) bývaly zadní východy do lesa s cestami na výšinu Mlýnského vrchu. Ve dvoře Zlatého hroznu, kde bydlel GOETHE v roce 1823, měl v nové době ordinaci majitel doktor Franz Schildbach. (Dnes stojí ve dvoře moderní přístavba muzejní expozice.) Domy Zlatý Hrozen, Zelený Kříž a Černý Orel se příliš stavěbně nezměnily. Jen Weimar a Hvězda změnily podobu několika přestavbami.
      Původní Hvězda býval lidový hostinec, kam často přicházeli venkované do šenkovny. Ale došlo k několikeré přestavbě; při poslední z roku 1905 přeměnila paní Tereza Weisová dům v přepychový palác pro nejbohatší hosty. Provozní šéf z Hvězdy se učil u Luchy, u Zischky a u Kašpara Otta, a účastnil se návrhu interiéru velkostavby s prostorným sálem, s mnoha pokoji, se suterénními prostorami, s velkým dvorem a zahradou. Když dokončil Kašpar Ott svůj Grandhotel, následovala přestavba Hvězdy ve stejné úchvatné kráse a od stejného architekta - Arnolda Heymanna z Vídně. Hvězda se mohla měřit s hotelem Ott. (Poválečné i nedávné přestavby Hvězdy, které naprosto změnily původní honosný zámecký interiér, - a tyto změny vzhledem k trvalému proudu novinek v oblasti ubytování, hygieny a hotelnictví vůbec jsou nezbytné – naštěstí respektovaly Heymannovy fasády se všemi prvky jeho typického tvůrčího vzoru.)

Hotel Esplanade

      Jen o několik let později (1911) se rozšířily Mariánské Lázně o prvotřídní hotelovou stavbu - HOTEL ESPLANADE. Josef Zischka na rozdíl od jiných hotelů musel nejprve připravit terasu v někdejším kamenolomu, při čemž ještě dále ustoupila stěna lomu. Neměl na vybranou - v horní části města nebylo už žádného volného místa. Kamenolom byl mimo provoz, opuštěný a zčásti už zarostlý. Byl vyčištěn, rozšířen, zpraven a vykopány základy. Příprava staveniště byla namáhavá a dlouhá. Teprve potom bylo možno začít se stavbou. Bylo nutno připravit také příjezd k hotelu, což bylo provedeno odstřelením a proražením skaliska. Ve směru k městu byla postavena prostorná terasa kavárny s výhledem na město.
      Esplanade byl ovšem hotel pouze pro prominentní hosty. V roce 1911 navštívil právě dokončený hotel americký vynálezce Tomáš Alva Edison s rodinou.
      Z oken horních pater byl nezapomenutelný výhled na Mariánské Lázně . Přestože ceny v hotelu neobvykle vysoké, hotel býval v letním období zaplněn. Dávným předchůdcem zájmu o toto místo, ležící stranou, byla původně patrová vyhlídka Hirtenruhe a nižší vyhlídka Fridrichštejn. (Obě staré vyhlídky později nahradila vyhlídková věž kavárny Forstwarte, poválečná kavárna Kamzík. Pokud sledujeme stavební vývoj v tomto koutě lázní, pak dnešní vývoj po roce 1992 pomalu a po špičkách míří zpátky do prapůvodní opuštěnosti tohoto koutu, kdysi nazývaného Malé Švýcarsko.)

Prameny:
HAMPERL Burkhard: "Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Mai 1950,S. 5-6
ŠVANDRLÍK Richard "Pomístní názvy na katastru Mariánských Lázní I. a II. část", CHKO Slavkovský les, Mariánské Lázně, 1976

Hotel Esplanade

VODA v Mariánských Lázních

      Malým lázním postačoval zprvu, co se zásobování vodou týká, potok Schneidbach. Přes pozdější pokusy změnit středověký název potoka na Waldmühlbach či Marienbader Bach, se udržel německý SCHNEIDBACH, jako po roce 1945 český protějšek TREBÍZSKÉHO POTOK. - Pro potřeby pitné a užitkové vody tu byly studny a vzácně i dřevěné potrubí v blízkosti domů.
      Jak tomu bylo v provinčních městech, tak také začínaly Mariánské Lázně. Bylo vidět denně pradleny na potoce, personál se džbery a konvemi u studny či u dřevěného potrubí. Džbery se nosily na zádech nebo v rukách. Dosud lze občas nalézt zbytky dřevěného potrubí v okolí ve svazích, ale již bez vody. Například před školou Sever v lese. To jsou svědkové nedávné minulosti. Nejkrásnější a největší bývala kašna u Černého Koně. Později sice už neměla žádný přítok vody a zůstávala jenom kašna (před lety byla odstraněna), ale bylo mnoho stop o přívodu vody sem. Zde se scházelo služebnictvo a povídalo o novinkách v lázních. (Dlouhá desetiletí byla pak kašna opuštěna, pak tu umístěno Šimkovo sousoší Čtyři roční doby. Když bylo sousoší přemístěno dolů do parku, napadlo někoho na radnici odstranit i historickou kašnu. Budiž. Nebyl to milovník mariánskolázeňské historie.) - Také za radnicí dosud ještě stojí dávná kašna, ke které vedlo potrubí ze svahu. (Dnes už přítok zanikl. Pan Eibl kašnu opravil a zůstává tedy jako malý příklad ze starých Mariánských Lázní.)
      Jiná kašna původně zásobovaná vodou s potrubím od Lesního pramen je na náměstí před domem Halbmayrhaus. (HALBMAYRHAUS byl naposledy léčebnou ROZKVĚT. Kašna je dnes na Mírovém náměstí, v parku Milady Horákové (od roku 1994). Původní stará kašna byla přeměněna v Jubilejní kašnu u příležitosti 60 let panování císaře Františka Josefa I. Také Mírové náměstí se tehdy nazývalo náměstím císaře Františka Josefa I. Nápis i bronzové sochy kolem kašny v minulosti zmizely.) - Vodotrysk na Goethově náměstí pod domem Kavkaz býval zásobován vodou ze studny v lese u domu Nehr v Lesní ulici...
      Když vyrostly Mariánské Lázně z dětských šatů, dosavadní zásobování vodou přestalo postačovat a došlo na výstavbu různých vodojemů na vrších v okolí a z nich je přiváděna voda kamenným nebo železným potrubím. Je přiváděna pod tlakem a proto dopraví vodu do vyšších pater domů. Historie zásobování vodou měla mezník v době, kdy dal postavit doktor HERZIG poblíž cesty do Sangerbergu údolní přehradu na Kamenném potoce.
      Nejstarší zprávy z Mariánských Lázní uvádějí, že zdejší údolí bylo bažinaté, plné močálů a trvale zamokřené. Bylo proto nutné vynaložit mnoho práce na odstranění tak přílišného zavodnění, bylo nutno vysušit údolí a regulovat tři potoky v něm. Okresní úřad, tehdy hejtmanství, stavební dozor atd., to vše bývalo ovšem v městě Teplé. Proto se muselo v Mariánských Lázních vykonat mnoho proti právním předpisům. Dlouholeté a oprávněné stížnosti hostů i domácích se týkaly hlavně nedostatečné kanalizace v městě.

Kanalizace v Mariánských Lázních
 
      Při založení okresního hejtmanství v Mariánských Lázních 1902 byl založen také Stavební úřad. Patřil mezi nejdůležitější instituci a jeho šéf Ing. Ruppert má velké zásluhy. U odpadních vod se nevědělo většinou, kudy vlastně kanály pod zemí vedou. Bohužel neexistovaly žádné dokumenty z minulosti, nic se nearchivovalo. Často se narazilo při výkopu na kanál, o kterém se dříve nevědělo. Takové nedostatky kanalizace vyvstaly očividně či spíše čichem při delších deštích, kdy se provalila voda zcela nečekaně na různých místech.
      Císařská silnice byla náhle zalita vodou z potoků, sklepní prostory se ocitly pod vodou a rovněž přízemní krámky byly poškozeny. Záplavy sice vypláchly kanalizační potrubí, ale chůze městem byla náhle nepříjemná, vzduch naplněn pachem odpadů a nepříjemným zápachem kanálů. Oddalovat přestavbu kanalizace nebylo možné.
      Každý starosta uznával kritiku ze strany Stavebního úřadu, ale nikomu se nechtělo přistoupit k radikální kůře. Teprve starosta dr. Hans Turba přistoupil k řešení s představou, že musí jít o devizu, která přetrvá více než jednu generaci. Od domu Eiche, kde zahýbá potok od Lesního pramene, byl vybudován hluboký kanál, který byl veden podél domů až k Mlýnu. Zde se zabočil doleva k potoku. Při této práci bylo neustále mnoho diváků. Hluboký příkop, přes který vedly četné provizorní můstky, byl vyztužen betonem. Do tohoto hlavního kanálu byly vedeny přívody z domů. Od těch dob už nedocházelo k záplavám (Nutno říci s výjimkou několika události v 50.-60.letech, které jsem sám zažil a vyfotografoval. Městem se řítily přívaly vody po Hlavní třídě, braly menší předměty, ale i lavičky, a až pod Cristalem vtékaly do potoka. Před Trianonem (VBV) se pokoušel Bořek Häussler z VB otevřít ucpaný kanál a zmírnit proud; při potoce pod Lesním pramenem se tehdy utopil jeden host. RŠ.)
      Velkolepé řešení mělo pokračování v silničním překrytí v městě a za starostování dr.Turby došlo i k přivedení pitné vody z Dyleně. Po smrti doktora .Turby dostala ulice kolem Nových lázní jméno Turobva (Turbastrasse) a Ing. Ruppertovi byla odhalena pamětní deska na rezervoáru Dyleňského vodovodu na Karole.

Význam návštěv anglického krále pro Mariánské Lázně

      Hamperl vzpomíná, že když jsem ještě učil v Teplicích, četl, že mariánskolázeňský hotel Weimar se připravuje přestavbou k návštěvám anglického krále Eduarda VII. V srpnu 1904 pak navštívil lázně i císař František Josef I. Bydlel ve vile Luginsland. Císař přijel i odjel vlakem když se tu setkal s anglickým králem Eduardem VII. Protože král býval v létě v Mariánských Lázních, byla vždy příležitost potkat ho a vidět ho na kolonádě či na Císařské třídě. Býval ovšem ve společnosti anglických lordů a dvorního personálu, ale i dam. Na Císařské třídě s ním chodíval Mr.Ponsonby. Často bylo možno krále vidět i v autě. Jezdil do kláštera, na Krakonoš, na Panoramu, na Egerländer, na Nimrod nebo na Kladskou. O nedělích odpoledne bylo možno ho vidět v anglikánském kostele na bohoslužby. Navštívil i Podhoru, zajímala ho její geologická minulost a nechal si vysvětlit od "Ulanenmichela" (?) rozhled do širokého okolí. Pravidelné návštěvy krále a s ním i dalších panovníků a slavných osobností motivovaly nejen hotel Weimar a okolní domy na Goethově náměstí a kolem Křížového pramene, ale celé město k velkorysým vylepšováním a přestavbám. Jen díky návštěvám krále mají dnešní Mariánské Lázně nádhernou architekturu.
      Každý den psaly anglické noviny o tom, co nového v Mariánských Lázních, kam vyjel král, co dělal. Tyto pravidelné zprávy o Mariánských Lázních rozšířily pověst o těchto lázních tak, že se slovo "Marienbad" stalo známým po celém světě a jejich sláva a jeho návštěvami dostala kvalitativně nový rozměr. Každý rok zněla příznivá zpráva: Král Eduard VII. opět přijíždí do Mariánských Lázní. To trvalo až do roku 1909. Smrtí krále Eduarda VII. v roce 1910 byly těžce postiženy i Mariánské Lázně. Jejich sláva dostala brzy další ránu, z nichž se nevzpamatovaly. Byla to první světová válka.

Prameny:
HAMPERL Burkhard: "Bilder aus Marienbads Vergangenheit", Marienbader Heimatbrief, Juni 1950,S. 5-6
ŠVANDRLÍK Richard "Pomístní názvy na katastru Mariánských Lázní. a II. část", CHKO Slavkovský les, Mar. Lázně, 1976

Pokus o představu rozvoje lázní počátkem 20.století

      Všechno, všechno se jevilo v příznivém světle. V prvním desetiletí se tradovalo v Mariánských Lázních: "Das 19. Jahrhundert hatte gut abgeschlossen, das 20. gut begonnen." – Devatenácté století dobře skončilo a dvacáté dobře začalo. Město stanulo na úrovni okresního hejtmanství a hledělo optimisticky vpřed, podnikatelé nelitovali peněz k investicím, rostla návštěvnost hostů a dávala naději, že Mariánské Lázně dohoní už v krátké době Karlovy Vary a převezmou primát mezi západočeskými lázněmi. Co přineslo dvacáté století, to neočekával nikdo ani v nejpříšernějších snech. - Není proto divu, že z pohledu historie žijeme v městě, které se stalo torsem mocného rozvoje, zastaveného rokem 1914. Kdyby totiž pokračoval rozvoj města stejným tempem jako v prvním desetiletí 20. století, 1900-1910, musely by mít Mariánské Lázně v roce 2000 neuvěřitelných
      5 900 lázeňských domů a vil + 255 000 trvale bydlících obyvatel + 1490 000 stálých hostů v letní sezóně. Taková úsměvná čísla nám totiž nabízí statistický přepočet vývoje města v prvním desetiletí na zbytek 20. století. (Poznámky, uváděné v závorkách kurzivou a poznámky pod čarou jsou mé osobní poznámky, které se nenacházejí v textu učitele Hamperleho. Též řada oprav jmen osob a letopočtů. Richard Švandrlík.)


Ulice u kolonády od hotelu Klinger k hotelu Lipsko
s výrazným třípatrovým domem Nový Klinger naproti domu Slunce - dolní část ulice a hotel Lipsko zbořeny

 


Plánek dolní části Mariánských Lázní kol. 1870

Trasy potoků Schneidbach (od nového divadla s čp.106), mlýnského náhonu (v dosud nezastavěném údolí mezi Anglickým dvorem s čp.52 a Mariánskolázeňským mlýnem s čp.61, a potoku Hamelika (od Nových lázní) s čp.53).

 

Pohled na Hotel Egerländer z Mírového náměstí

Původní názvy domů byly zleva: Glocke (dosud nízký hotel Zvon) - Auge Gotte (viz nápisy na domě; Oko Boží) - Hotel Egerländer (po roce 1945 Opera). Celý areál tří domů, uvnitř propojený, majitel (Orea) nazval "Zvon".

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík, tel. 0165-626048, Číslo 11. XXIV.ročníku (pořadové číslo 309.). Mariánské Lázně, vyšlo 15. prosince 2000.