Ročník XXIV. (2000)
Pořadové číslo 310.

12.

Mariánské Lázně
31. prosince 2000
OBSAH 
 

Richard Švandrlík: Nekončící proud slavných hostů po druhé světové válce
Prezidentské návštěvy od roku 1918 do současnosti l Z pamětní knihy Mariánských Lázní l Hosté z okruhu význačných lékařů a vědců l Listina lázeňských hostů v Mariánských Lázních (List of Visitors) l Hosté z okruhu hudebníků l Hosté herci a herečky l Hosté z okruhu spisovatelů l Ze vzpomínek doktora Horyl Hora o místních umělcích l Hosté-kosmonauté l Shirley Temple-Black v roce 1990 v Mariánských Lázních l Další význační pováleční hosté – sportovci l Hosté beze stop l Názvy ulic po slavných českých hostech l Prameny l Literatura

-rš-
Johannes Watzal a Goethova socha v Aši
Dvojí smutné vzpomenutí u sochy mineraloga J.W.Goetha na ašském náměstí

-rš-
První ručně psané mariánskolázeňské kurlisty 1815 – 1818
Jak byly psány kurlisty ? l Příchody hostů podle ročních období l Odhady skutečného počtu hostů a počty mužů a žen l Z jakých sociálních vrstev byli hosté l Odkud přijížděli hosté

Údolní přehrada Mariánské Lázně

Obsah ročníku HAMELIKY 2000

Historie naší státní vlajky

Výložky nedávné doby minulé

Prezidenti od 1918


      V červenci 1986 vydalo Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně druhý vlastivědný sborníček podlouhlého formátu (jako míval měsíční Kulturní přehled) s názvem "Významní návštěvníci v Mariánských Lázních". Text jsem připravil už dlouho předtím a zahrnul do sborníku i význačné osobnosti po roce 1945. Jako předmluva byl použit katalog výstavy s textem Miroslava HORNÍČKA, k mému potěšení. Ale k mému zklamání byla vyškrtnuta velice tvrdě a rázně kapitola Hosté po roce 1945 Milanem KOPŘIVOU, který byl nejmenovaným redaktorem (bez uvedení v tiráži). Byl jsem dost naštván, žádal zdůvodnění a zprvu jsem chtěl celý sborník stáhnout. Nakonec jsem ustoupil, maje zkušenosti z tvrdého politického nadhledu u již vyšlých průvodců v nakladatelství OLYMPIA Praha. Sborník tedy 1986 vyšel a na konci byla věta, že "významnými návštěvníky po roce 1945 se bude zabývat některý z dalších sborníků". Byla adresována jen mně, protože v plánu už žádný takový sborník nebyl. A tak po 15 letech se znovu vracím k tématice význačných hostů po roce 1945, třebaže je dodnes neúplná v důsledku zrušení tisku kurlistů.

Ing.Richard Švandrlík

Nekončící proud slavných hostů po druhé světové válce
      Druhá světová válka zasáhla do tradice tištění kurlistů (seznamů lázeňských hostů), vedených nepřetržitě od roku 1815 do roku 1940. Dosud se nepodařilo objevit kurlisty z let 1941-1944 a nelze vyloučit, že nebyly za války tištěny. V roce 1945 nebyly tištěny.
Lázeňští hosté v roce 1946. Po válce, v roce 1946 došlo k znovuobnovení tisku českých kurlistů a k jejich vydávání v roce 1946 zprvu formou rotaprintového tisku. Zažloutlý seznam nese jména 5050 hostů. Paralelně běžící statistika hostů v roce 1946 uváděla 6 078 lázeňských hostů, z toho 5 470 domácích a 608 z ciziny.
      Lázeňští hosté v roce 1947. V sezóně 1947 byly kurlisty (List of Visitors) nadějně tištěny v tiskárně GSCHIHAY u pana správce Emila Pavlíčka v domě Blaník v Ruské ulici (čp. 427). Zobrazená kopie čísla 54 českých kurlistů z 9. září 1947 uváděla (k tomuto datu) počet vyjmenovaných hostů 8 767, počet osob 11 316. Kurlisty z roku 1947 se končila tradice vydávání seznamů hostů od roku 1815. V roce 1948 už nebyly kurlisty vydávány. Paralelně běžící statistika z roku 1947 uváděla v Mariánských Lázních celkem 18 352 lázeňských hostů, z toho 14 715 domácích (80,2 %) a 3 637 zahraničních (19,8 % celku). Z toho bylo podle statistických údajů 10 208 návštěvníků a jen menší část nemocných pacientů. Roku 1947 udávaly totiž Státní lázně 2 455 přijatých pacientů (pojištěnců i samoplátců), dále 2 031 návštěvníků na dovolené, kteří byli přijati do lázeňských objektů Státních lázní k ubytování, ale nebyli tu léčeni.
      Lázeňští hosté v roce 1948. Statistika uváděla v Mariánských Lázních 22 011 lázeňských hostů, v členění na 21 025 hostů domácích a na 986 cizinců. V tomto čísle jsou opět většinou tzv. pasanti-návštěvníci, celkem 18713 osob. K dispozici máme údaje z Čsl. státních lázní i z léčebné péče ROH v Mariánských Lázních. V prvním podniku bylo přijato 3 763 lázeňských pacientů a 5 303 přechodných hostů, ubytovaných v zařízeních Čsl.státních lázní, ale bez léčení. Na léčebné péči ROH bylo 1 576 lázeňských pacientů. Sečteme-li léčené pacienty (státní lázně + ROH), dostaneme počet 5 339 pacientů, ostatní hosté neléčení tvoří 24 020 osob (5 303 u lázní, a 18 713 pasantů jinde). Takto by návštěvnictvo v roce 1948 dávalo dohromady 29 355 osob!
      V dalších letech počet domácích hostů rychle rostl. Po únorovém převratu 1948 dostalo lázeňství nové společenské poslání: sloužit nemocným, vysílaných do lázní podle indikačních seznamů chorob. Třebaže se Mariánské Lázně ani v letech 1945-1947 nevrátily do tradičního postavení "velkého světa bohatých", zůstávalo vyřešení budoucího postavení lázní v naší společnosti ještě otevřené. Otázka byla nakonec řešena znárodněním lázní a zřídel, tj. vývěrů minerálních vod i lázeňských zařízení. O kurlistech již není řeč, také proto, že v dalších letech docházelo k přechodu lázní ze sezónního na celoroční provoz, a počet hostů vzrostl natolik, že si ani nelze představit vydávání kurlistů. (V osmdesátých letech přesahovala návštěvnost 200 000 osob.)
      Mariánské Lázně měly kolem roku 1950 mezi ostatními lázněmi v Československu mimořádné postavení, které vzniklo z jejich druhé a nové funkce - jako největšího střediska odborářské rekreace ROH v Československu, jako místa, kde byla odborářské rekreace ROH založena, probojována a uvedena v život. Lázeňská čtvrť města byla rozdělena zhruba do dvou částí – na část léčebnou a část rekreační. Nová funkce centra odborářské rekreace, podle které pak byly zakládány zotavovny ROH v celé republice, dala městu nový věhlas. Skutečností bylo, že snad každý občan ČSR za svůj život navštívil nebo pobýval v Mariánských Lázních jednou i vícekrát. Rekreační pobyt tu mělo do roku 1989 více než dva milióny našich občanů, počítáme-li rekreanty od počátku vzniku rekreace ROH v roce 1948. Počet návštěvníků Mariánských Lázní rostl velmi rychle také v oblasti lázeňské léčby. Došlo k uvedenému přechodu ze sezónního na celoroční provoz lázeňských zařízení i hotelů. Zprvu to přinášelo řadu technických a provozních problémů. A později přibylo i léčebných problémů, když byla poskytována koupelová terapie v Nových a Centrálních lázních v zimním období a bylo nutno, aby pacienti přecházeli do blízkých i vzdálených léčeben na jídlo a ubytování.
      Mezi mnoha tisíci hosty přijížděly do Mariánských Lázní význačné osobnosti našeho politického, kulturního, vědeckého a sportovního života. Počet těchto významných hostů je tak vysoký, že není možno uvést podrobnosti jejich zdejších pobytů. Není úplný ani výčet jejich jmen a funkcí, z důvodů neexistence seznamů lázeňských hostů. Při ročních počtech hostů, přesahujících zdaleka sto tisíc a řadu let i dvěstě tisíc, by to ani nebylo možné. Jestliže jsme se přesto pokusili v roce 1988 o takový přehled, bylo to prosím s vědomím, že neúplnost zůstává velká. Spíše jsme připomenuli takové, kteří se výrazněji zapsali do paměti občanů a spoluhostů.

Prezidentské návštěvy od roku 1918 do současnosti

      Hned první kapitola se trochu vymyká z řady let 1945-1989, jak slibuje nadpis studie. První občané státu – prezidenti – tvoří první, nejznámější řadu slavných hostů. Proto uvádíme i předválečné prezidentské návštěvy.
      Začněme návštěvami prvního prezidenta ČSR – Tomáše Garrique MASARYKA.
      Masaryk Tomáš Garrigue, * 7. 3. 1850, † 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878-1882 docent na univerzitě ve Vídni; v habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od roku 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval problematice metod vědeckého a filozofického poznání a Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii, sociologii, jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal přisoudil významnou úlohu víře v Boha a v nesmrtelnou duši při překonávání skepse moderního člověka. V roce 1883 zakládal vědecký časopis Athenaeum (do 1893 redaktor) a v něm 1886 zasáhl do sporu o pravost Rukopisů (“čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy”). 1893-1894 byl redaktorem Naší doby. 1899-1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům angažoval v tzv. Hilsneriádě. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) a jeho práce (Rusko a Evropa). Do praktické politiky vstoupil v roce 1889 s realistickou skupinou, sdruženou při časopise Čas. 1890-1893 členem Mladočeské strany (1891-1893 poslanec); 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907-1914 poslanec). Další jeho knihy jsou Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček, Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa. V nich rozvíjí humanitní ideály české reformace a národního obrození. Programový charakter má spis Sociální otázka; proti marxistickému učení kladl možnost postupných reforem stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí”. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a pak do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor). Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou založil s M. R. Štefánikem a E. Benešem (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 až březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 podepsal Pittsburskou dohodu (tj. získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Po roce 1918 už nebyl členem žádné politické strany. Výrazný vliv na veřejný život ČSR si udržel svou přirozenou mravní autoritou a politickým vlivem Hradu. 14. prosince 1935 abdikoval.
      První Masarykova krátká návštěva Mariánských Lázní (kterou poprvé připomenul Kulturní přehled v březnu 2000) se týká dosud neznámé návštěvy. V životopise Masaryka se uvádí, že před rokem 1882 přijel mladý Tomáš Masaryk se svým žákem, kterým byl Alfréd Schlesinger, syn ředitele Anglorakouské banky ve Vídni, vlakem z Mariánských Lázní do Prahy. Co v Mariánských Lázních dělali, nevíme, ale není proč zprávě nevěřit.
      Za první republiky prezident jezdil téměř každoročně do Karlových Varů. Zde se volně pohyboval a tím prokazoval velkou službu lázním, neboť vyvracel obavy o bezpečnost lázeňských hostů v našich lázních. Druhá Masarykova návštěva našeho města se týkala jednání československo-jugoslávských. Jugoslávský král Alexandr s královnou Marií byli v roce 1922 prvním poválečným panovnickým párem. Přijeli sem s královským doprovodem 27. srpna 1922 a ubytovali se v hotelu WEIMAR (Kavkaz) na Goethově náměstí. Pobývali tu inkognito, uváděni jako "hrabě a hraběnka d´Avala". Odtud navštívili 1.září 1922 prezidenta Masaryka v Lánech. Tuto návštěvu jim oplatil prezident zanedlouho v Mariánských Lázních. V pátek 8. září 1922 vyjel T.G.Masaryk autem ze svého sídla v Lánech, doprovázen ještě dvěma dalšími auty. Celá karlovarská silnice byla střežena četnictvem. V Mariánských Lázních zastavilo jeho auto před hotelem BUEN RETIRO (bývalý Palace Hotel Praha), kde ho uvítal mariánskolázeňský okresní hejtman doktor Lehrmann. Zpráva o příjezdu prezidenta se rychle šířila a hosté spěchali, aby spatřili prezidenta ČSR. Na návštěvu vzpomínal Mariánskolázeňský list č.5/1946 takto:
      "Nebylo sice slavobran, iluminace a pompy, zato však tím více zbožné úcty, obdivu a lásky v tom přivítání. Byla nás tu hrstka Čechů v Mariánských Lázních, ale po našem boku i mnoho cizinců, především Američané, Švédové, Francouzi, Angličané a Švýcaři, kteří si nedali ujít příležitost, aby s námi nepostáli v pokorné i radostné úctě na okraji chodníku, když přijel neohlášen, nečekán. Stačila chvilka, kdy letěla zvěst od úst k ústům a byl nás zástup o tisíci hlav."
      Po poledni vsedl T.G.Masaryk do auta a odjel z BUEN RETIRA do hotelu WEIMAR, na hlavě se svým oblíbeným širákem. V hotelu byl uveden do prvního patra, do někdejších královských komnat anglického krále Eduarda VII. (bydlel tu nedlouho předtím - před 14 lety). Nyní tu bydleli jugoslávský král Alexandr s královnou Marií. Uvítání bylo velmi srdečně a v salónu s terasou byl podáván oficiální oběd. Oběda se zúčastnila královna Marie s dvorní dámou, král Alexandr s ministrem Jankovičem a prezident se svým synem Janem. Mezi 15. a 16.hodinou odjeli Masarykovi zpět do hotelu BUEN RETIRO a ještě téhož dne zpátky do Lán.
      Někdy v roce 1980 mně telefonoval jakýsi pan Šafránek. Byl na návštěvě v Mariánských Lázních a marně hledal hotel Buen Retiro. Prý tu v roce 1922 doprovázel jako voják prezidenta Masaryka při jednáních s jugoslávským králem. Pan Šafránek měl již přes 80 let, přesto si podrobně vybavoval interiér hotelu, který hledal. Byl rád, když jsem mu sdělil, že je to hotel PRAHA. Hotel navštívil a potvrdil i nám tuto Masarykovu návštěvu. R.Š.
      Po třetí přijel prezident Masaryk do Mariánských Lázní 31. července 1927. Pobýval tehdy v Karlových Varech a vyjel si s premiérem Antonínem Švehlou na výlet. Z Varů přijeli na Kladskou, zde zastavili a posadili se v kavárenské zahradě populárního hostince "U tokajícího tetřeva" poblíž loveckého zámečku. Mezi válkami sem jezdívalo v létě denně 40 až 50 ekvipáží. KLADSKÁ (tehdy ještě česky oficiálně neutrum - "Kladské") byla již před první válkou oblíbeným výletním cílem bohatých hostů Mariánských Lázní, mezi nimiž bylo nemálo královských hostů jako anglický král Eduard VII., bulharský král Ferdinand, egyptský král Fuad, vídeňský arcivévoda Ferdinand, francouzský ministerský předseda Clemenceau aj.
      T.G.Masaryk měl bílé letní šaty, bílý slaměný klobouk, a když usedli ke stolu v zahradní kavárně, uvítal je nájemce Anton Haubner. Hostinec pronajímal majitel Kladské, kníže Schönburg . Svou zámeckou kuchyni měl v pravém křídle svého loveckého zámečku. Nájemci hostince bývali vždy proslulí odborníci. Anton Haubner patřil mezi nejznámější. O jeho zdatnosti svědčí to, že byl později správcem domácnosti amerického velvyslance v Praze a v Havaně, a pak u československého velvyslance v Anglii – Jana Masaryka.
      Haubner přinesl pamětní knihu a požádal pana prezidenta, aby se do ní zapsal, což rád učinil, on, premiér Švehla i vyslanec Chvalkovský. Když hosté u okolních stolů, většinou cizinci, poznali, koho mají ve svém středu, narychlo psali pohlednice a žádali T.G.Masaryka o podpis. To jim nebylo odepřeno, protože Masaryk si vždy počínal jako rovný mezi rovnými a nechtěl jim pokazit radost. Po skrovném obědě se vydali s premiérem Švehlou pěšky k Mariánským Lázním. Les za parného dne poskytoval příjemné osvěžení a oba vedli nenucený hovor. Ve značné vzdálenosti za nimi šel rotmistr v civilu a nesl jim věci. Masaryk kráčel vzpřímeně a ve svých 77 letech s mladistvým držením těla. Sundal si klobouk a nechal si ovívat hlavu chladivým lesním vzduchem. Na rozcestí silnice do Kynžvartu, kde je očekávalo prezidentské auto, které sem přijelo oklikou. Vsedli do vozu i s rotmistrem a zamířili do Mariánských Lázní. (Zdá se, že prezident respektoval zákaz jízdy auty po soukromé Schönburgově silnici Mariánské Lázně-Kladská. Zákaz jízdy auty kníže vyhlásil v minulosti s tím, že auta mohou z Mariánských Lázní na Kladskou jezdit jen oklikou přes město Sangerberg (Prameny).
      Auto sjíždělo kolem Lesního pramene a městského divadla. V té době bylo v městě málo lidí, protože za horka se hosté procházeli v lesích nebo byli v kavárnách. Masaryk se Švehlou projeli městem a vzhůru po Karlovarské silnici k hotelu Krakonoš. Pohádkový hotel přivítal pana prezidenta decentně. Aniž se stal středem pozornosti, prošel s premiérem Švehlou na zahradní terasu za hotel, kde se posadili u volného stolku a objednali si občerstvení. Kochali se pohledem na dole ležící lázně a na nádherné lesy. Po občerstvení se již do města nevraceli a vydali se na zpáteční cestu do Karlových Varů.
      Další oficiální návštěva T.G.Masaryka se měla uskutečnit v červenci 1929. Prezident byl pozván skupinou Masarykovy letecké ligy na velký letecký mítink ve Sklářích. Masaryk byl však na návštěvě v Plzni a musel zpět do Prahy a z návštěvy sešlo. Vztah města Mariánské Lázně k T.G.Masarykovi nebyl nikdy napjatý. Roku 1930 byl v Mariánských Lázních založen Masarykův jubilejní fond pro nemocné občany ve výši 100 000 Kč s úrokovou mírou 6 %. Prvních úroků ve výši 6 000 Kč bylo použito v roce 1931. Česká okresní péče o mládež v Mariánských Lázních nechala postavit roku 1932 Masarykovu dětskou léčebnu (stávala v místech dnešní Agrikoly). Staré německé vesnické kroniky na okrese Mariánské Lázně píší bez výjimky o Masarykovi vždy slovy chvály a veliké úcty. Německé Mariánské Lázně na počet prezidenta přejmenovaly ulici, běžící kolem Křížového pramene na Goethovo náměstí, na Masarykstrasse. Za druhé války byla překryta neutrálně názvem "Oberkreuzbrunnenstrasse" a dolní část v parku na "Parkstrasse". V roce 1945 se město vrátilo jen krátce k názvu Masarykova ulice. Po roce 1949 se objevuje na 40 let nový název ulice podle málo známého komunistického poslance a senátora Josefa Hakena. Po převratu, hned 7. prosince 1989, byl na občanském shromáždění v Casinu aklamací občanů znovu vrácen ulici původní název – Masarykova ulice.
      Druhý prezident ČSR doktor Edvard BENEŠ (1884-1948) se tu léčil již v době první republiky, avšak téměř inkognito. Díky zaměstnanci lázní panu Dolejšímu sen. je dnes tato návštěva zdokumentována.
      Beneš Edvard, * 28. 5. 1884, † 3. 9. 1948, český politik; prezident ČSR v letech 1935-1938, 1940-1948. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, 1912 docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1921 profesorem sociologie. Spolupracovník T. G. Masaryka, představitel České strany pokrokové (realistické). Za 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Od roku 1915 spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčí představitel zahraničního odboje. V letech 1916-1918 tajemník Národní rady československé v Paříži; zasloužil se o vznik samostatného státu. 1918-1935 ministr zahraničí. Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období, za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se orientoval na Francii a Malou dohodu, 1935 uzavřel československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, 1923-1935 člen národně sociální strany. 18. 12. 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval. V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci (převzal opět funkci prezidenta), 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s čsl. komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích vládu Národní fronty, v květnu 1945 se vrátil do Prahy. V říjnu 1945 potvrzen prezidentem (v červnu 1946 znovu zvolen). V letech 1945-1948 působil svou autoritou k obnově demokratického zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou. V únoru 1948 zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl komunistickému nátlaku a jmenoval Gottwaldovu vládu. V květnu 1948 odmítl podepsat novou Ústavu 9. května a v červnu 1948 abdikoval. Autor spisů Světová válka a naše revoluce, Úvahy o slovanství, Mnichovské dny, Demokracie dnes a zítra, Paměti.
      V roce 1922 (či 1923) bydlel v Tepelském domě a příčinou byla jeho žaludeční choroba. Dr. Beneš, tehdy ministr zahraničí, si nepřál, aby byl jeho zdejší léčebný pobyt zveřejněn. Říkal, že klid dobře léčí a chtěl tu při léčbě také v klidu pracovat. Pan Dolejš pracoval od dubna 1921 u Lázeňské nájemní společnosti, a když přices-toval doktor Beneš, vydělilo vedení Lázeňské společnosti pana Dolejše pro ministrovu potřebu. Pan Dolejš u něho nastoupil a hned v prvých dnech poznal Benešovu dobrou povahu i velkou pracovitost – byl to člověk velice skromný a pilný, neměl velkých požadavků a brzy se oba spřátelili. Není vyloučeno, že v dalších letech ještě přijel dr.Beneš do Mariánských Lázní, ale přesná data neznáme. Rozhodně tu byl v roce 1934, kdy tu jednal se sovětským komisařem-ministrem Litvinovem, který bydlel v Lesním mlýně. Další Benešova návštěva - již jako prezidenta ČSR – se uskutečnila 22.června 1937. Prezident s manželkou Hanou přijeli z Karlových Varů na NIMROD, kde poobědvali se svými průvodci. Po obědě vyrazili procházkou, pěšky do kavárny ALM (Polom) a SENNHOF (Bezkyd) a odtud na FORSTWARTE (zaniklý Kamzík), kde nastoupili do již čekajícího auta a kolem 5 hodiny odpolední odjeli na KRAKONOŠ.
      Zde již byli očekáváni starostou Josefem Turbou, převorem dr.Gilbertem Helmerem, vrchním lesním inspektorem Hohnhäuserem a ministerským radou Ing. Fantou ze správy lázní. Všude byli zdraveni hosty i místními, paní Haně byla předána kytice růží s fialkami a všichni pak usedli k odpolednímu pohoštění v budově. Hostitelé informovali prezidenta o mimořádné svízelné finanční situaci města, o devizových překážkách, které brání větší návštěvnosti lázní. Už před válkou, za Rakouska-Uherska, přijíždělo 35 % hostů z monarchie, kdežto 65 % z ciziny. Prezident Beneš požádal starostu, aby sepsal memorandum a předal mu ho k vyřízení. Prezident se opakovaně obracel na tepelského opata Helmera. V 6 hodin večer se odebral prezidentský pár na promenádu. U Křížového pramene informoval ing. Fanta prezidenta o novém jímání Křížového pramene, provedeném v zimě 1936-37, u Rudolfova pramene podal ing. Fanta vysvětlení o vyvedení pramene z Úšovic a využívání k určitým chorobám. Po té prezidentský pár odjel autem do Karlových Var.
      Poválečnou oficiální návštěvu vykonal prezidentský pár v květnu 1947, kdy bydleli téměř týden v Lilu, na kterém vlála po celou dobu prezidentská vlajka. Bylo vydáno album s fotografiemi, kde je prezident většinou se svou chotí Hanou, s ministrem zdravotnictví Procházkou a se starostou Kuželovským. Fotografie jsou z Lilu, z kolonády, z Kamzíku - z míst, která už před válkou Benešovi navštívili.
      Jen krátce navštívil Mariánské Lázně prezident KLEMENT GOTTWALD (1896-1953).
      Gottwald Klement, * 23. 11. 1896, † 14. 3. 1953, český politik; prezident ČSR v letech 1948-1953. V květnu 1921 se účastnil založení KSČ, 1921-1926 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen Ústředního výboru KSČ. 1926 -1929 vedl boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil V. sjezdem v roce 1929. Poté generální tajemník KSČ (nakonec předseda strany; tato funkce nebyla po jeho smrti obnovena), 1928-1943 člen exekutivy Komunistické internacionály. V letech 1934-1936 a 1938-1945 žil v Moskvě. 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946-1948 předseda vlády. Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunismu v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického puče a nastolení totalitního režimu. Po rezignaci dr.Beneše novým prezidentem ČSR. Má hlavní odpovědnost za nezákonnosti, zvůli a policejní i justiční teror 1949-1953.
      Bylo to v souvislosti s vojenskými manévry ve Slavkovském lese. Prezident Gottwald úřadoval na Kladské. Ve fořtovně býval památný modřínový stůl, na němž vyřizoval prezidentskou korespondenci. Říkalo se mu "Gottwaldův" a nakonec zmizel z Kladské na zámeček do Arnoltova, a odtud neznámo kam. Jistě se nalézá někde v soukromém majetku a majitel sotva ví, o jakou historickou zvláštnost jde.
      S výjimkou Gustava HUSÁKA navštívili Mariánské Lázně všichni komunističtí prezidenti, třebaže pouze prezident ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (ve funkci 1953-1957), měl k městu vřelý vztah.
      Zápotocký Antonín, * 19. 12. 1884, † 13. 11. 1957, český politik; syn Ladislava Zápotockého-Budečského. Pracoval v Rudých odborech a od roku 1928 i ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. V roce 1939 byl při pokusu o útěk z ČSR zatčen a vězněn v koncentračním táboře. Po druhé válce stál v čele odborového hnutí (ÚRO) . 1948–53 předseda vlády, 1953–57 prezident.
      Zápotocký navštívil město celkem jedenáctkrát. Někdy se zdržel krátce, jindy déle. Bydlíval ve zotavovně STACHANOV (dnes pension Eva na Bellevue), jen jednou snad v zotavovně ROH, pojmenované na jeho počest "Antonín Zápotocký" (dnes Bohemia). Při svém posledním pobytu v roce 1957 s chotí Marií Zápotockou napsal na Leningradu do pamětní knihy "Všem zaměstnancům ozdravovny ROH v Mariánských Lázních nejsrdečnější díky za jejich péči a pozornost v době pobytu ve dnech 25.–26. července 1957 a mnoho úspěchů v jejich práci." Rád chodil mezi lidi a rozprávěl s lázeňskými zaměstnanci. Svým strážcům působil trvale problémy, když ho nalezli u topiče v kotelně, jindy se jim ztratil na ulici a řada zdejších zkazek o něm jen potvrzuje, že se i zde cítil nejlépe mezi dělníky.
      ANTONÍN NOVOTNÝ, prezidentem 1957-1968, přijel do Mariánských Lázní roku 1955 ještě ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ za bulharským ministrem do zotavovny STACHANOV, která byla zařízena pro prominentní hosty a politiky. Za tohoto pobytu promluvil v léčebně Tajga na Mírovém náměstí (zbořeno) ke skupině francouzských hostů, mezi nimiž byl i jeho známý, spoluvězeň z koncentračního tábora.
      Novotný Antonín, * 10. 12. 1904, † 28. 1. 1975, český politik a státník. Od roku 1921 byl členem KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí. V letech 1937-1938 byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně. V letech 1941 – 45 byl vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození byl v nejvyšších stranických funkcích. V letech 1951-1953 byl tajemník, v letech 1953-1956 první tajemník ÚV KSČ, v letech 1957-1968 prezident. Podílel se na nezákonnostech v 50. letech, v 60. letech tvrdě brzdil revizi politických procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci. V roce 1968 byl ostře kritizován a na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.
      Generál LUDVÍK SVOBODA, prezidentem v letech 1969-1975, byl poprvé zapsán v pamětní knize Mariánských Lázní už 4. června 1947 jako ministr obrany ČSR.
      Svoboda Ludvík, * 25. 11. 1895, † 20. 9. 1979, československý politik, armádní generál. Za 1. světové války příslušník československých legií v Rusku; účastník bitev u Zborova a Bachmače. Od roku 1922 důstojník armády. Na jaře 1939 se podílel na budování odbojové organizace Obrana národa, poté emigroval do Polska a v září do SSSR. 1942-1943 a 1944-1945 velitel československých vojenských jednotek v SSSR, 1945-1950 ministrem národní obrany; podpořil únorový puč 1948 (tajný člen Komunistické strany Československa již od pobytu v SSSR). 1950-1951 náměstek předsedy vlády, 1952 krátce vězněn. 1954-1958 náčelník vojenské akademie. 1968-1975 prezidentem republiky. V srpnových dnech roku 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou prookupační “dělnicko-rolnickou vládu”. Po nástupu Husákova vedení v KSČ v dubnu 1969 však podpořil proces tzv. normalizace a stal se loutkou Husákova komunistického režimu bez významnějšího politického vlivu. Od dubna 1974 nevykonával pro špatný zdravotní stav svůj úřad, v květnu 1975 na základě nově vytvořeného zákona uvolněn z prezidentské funkce. Autor memoárových knih Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.
      Generál Svoboda tu prosazoval tu vyhlášení vojenského prostoru v Císařském lese. Starosta města Bohumil Kuželovský proti jeho plánu i osobně proti němu ostře vystupoval. Odsuzoval tento plán jako ohrožení Mariánských Lázní a jejich dosavadní pověsti klidných otevřených lázní. Generál Svoboda proto později vyžadoval, aby z jednání o vojenském prostoru pro manévry byl vyloučen starosta Kuželovský. V roce 1948 pak prosadil generál Svoboda svůj záměr vlivem vítězství komunistů. V 50. a 60. letech přijížděl pak na besedy s rekreanty a pacienty. Jeho přednášky byly vzpomínkami na válku na východní frontě. Přijížděl sem i soukromě a z Mariánských Lázní vyrážel na výlety do lesů. To už byl vojenský prostor zrušen. Generál Svoboda se vždy zastavil na jídlo ve Vojenském lázeňském ústavu. Jednou, již jako prezident, také přišel a usedl do kouta. Vrchní ho nepoznal, považoval ho za vysloužilého důstojníka a poslal mu zaměstnanecký guláš. Když pak uviděl prezidenta, velice se omlouval a honem chtěl připravit hostinu. Svoboda si však snědl svůj guláš a zaplatil – přes protesty vrchního – se slovy "To jsou poctivé prezidentské peníze!"
      Gustav HUSÁK, prezidentem 1975-1989, nikdy Mariánské Lázně nenavštívil, rozhodně je neměl rád a nikdy neprojevil k našemu městu žádný vztah. Vztahy města a Husáka byly vždy na bodu mrazu.
      Husák Gustáv, * 10. 1. 1913, † 18. 11. 1991, slovenský politik; účastník Slovenského povstání. Po roce 1945 připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. V roce 1948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1960 amnestován, 1963 rehabilitován, 1968 opět místopředseda vlády ČSSR. Po srpnovém přepadení vojsky Varšavské smlouvy 1968 nejrozhodnější odpůrce reformního komunismu a zahájil tzv.normalizaci. 1. tajemník ÚV KSČ od dubna 1969, 1971-1987 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie. Bránil jakýmkoli změnám i po nástupu Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 předal funkci generálního tajemníka KSČ Jakešovi, 10. 12. 1989 donucen k abdikaci z funkce prezidenta, avšak těsně předtím jmenoval novou vládu “národního porozumění”.
      Václav HAVEL přijel do Mariánských Lázní 3.března 1990 a byl tu bouřlivě vítán.
      Havel Václav, * 5. 10. 1936, český politik a dramatik. Vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na Divadelní fakultě AMU; v letech 1965-1969 působil v časopise Tvář; 1960-1968 dramaturg Divadla na Zábradlí. Roku 1967 v projevu na IV. sjezdu Svazu spisovatelů kritizoval diskriminaci kultury a občanských svobod. 1968 předseda Kruhu nezávislých spisovatelů. Po roce 1968 donucen opustit divadlo; pracoval jako dělník, přitom se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Přispíval do samizdatových edic, do Lidových novin a dalších periodik. Spoluzakladatel a mluvčí Charty 77. V 70. a 80. letech několikrát vězněn, naposled v roce 1989 za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu. V létě 1989 iniciátor petice Několik vět. V listopadu 1989 vedoucí opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu; spoluzakladatel Občanského fóra. V prosinci 1989 po abdikaci G. Husáka zvolen prezidentem ČSSR, opakovaně v červenci 1990 jako prezident ČSFR; rezignoval v červenci 1992 v souvislosti s rozpadem Československa. V únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky. Má velkou autoritu mezi spoluobčany i nesmírnou autoritu mezinárodní; nositel řady mezinárodních ocenění. Hlavní díla: Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace; eseje Slovo o slovu, Moc bezmocných, O lidskou identitu, Do různých stran, Letní přemítání; korespondence z vězení Dopisy Olze.
      Havel prošel 3.března 1990 městem a zastavil se s doprovodem na občerstvení ve vinárně v přízemí Parkhotelu. Jeho návštěva zůstává v živé paměti. Při další návštěvě 3. května 1996 si prohlédl lázně za doprovodu tehdejšího starosty Noska a lázeňského ředitele Novobilského. Bylo to v rámci dvoudenní prohlídky západních Čech. Po oba dny prezidenta Havla doprovázel přednosta ARO v Mariánských Lázních MUDr.Pavel Nápravník. Z Mariánských Lázní odjel prezident do Sklářů, odkud odletěl helikoptérou do Prahy.
      Václav Havel na vojně napsal povídku "Život před sebou" a vyhrával s ní útvarové soutěže a dostal se v roce 1958 až na ústřední přehlídku divadelních souborů Armádní soutěže do Mariánských Lázní. Strávil tu týden. Nejvyšším vojenským kruhům se však hra nelíbila pro pasáž, kde voják usnul na stráži. Uvedli, socialistický voják prý nikdy nemůže usnout na stráži.

Z pamětní knihy Mariánských Lázní

      Mariánské Lázně vlastnily kdysi velice cennou tzv. Zlatou knihu města, v níž byly podpisy anglického krále Eduarda VII., bulharského krále Ferdinanda, ale i prezidenta T.G.Masaryka. Tato kniha se ztratila a náhradou za ní byla založena v roce 1945 nová pamětní kniha.
      Hned druhý zápis v nové knize, z 13.listopadu 1946, patří delegaci Sovětu ministrů SSSR. 16.června 1946 jsou tu podepsáni dva velcí sovětští virtuosové – David Fjodorovič OISTRACH a Lev Nikolajevič OBORIN. Na další straně je zapsáno třicet studentů z New Yorku, kteří navštívili město. Další strana je opět v azbuce, sedmá zas v angličtině – obě jsou z léta 1946.
 

Mezi první podpisy do Pamětních knih Mariánských Lázní patří dirigent RAFAEL KUBELÍK – 12.června 1946

O tři dny později se konal koncert ruských virtuosů a najdeme podpisy houslisty Davida OISTRACHA, klavíristů A.MAKAROVA a Lva N. OBORINA

Od počátku roku 1946 přijížděly osobnosti:
2. března 1946 tu měl veřejný projev Dr.Jan STRÁNSKÝ, představitel národně socialistické strany, 10.března 1946 přijelo 33 ruských lékařů a důstojníků z Rybalkovy armády, osvoboditelky Prahy.
Vojta BENEŠ měl zde v té době projev k narozeninám T.G.M.
14.června 1946 přijel žurnalista Egon Ervin KISCH a hodlal tu trávit několik týdnů.
1. srpna začal První filmový festival v Mariánských Lázních. Trval 14 dnů a přijelo mnoho herců a filmových osobností.

      Legendární americký generál George S. PATTON, jehož vojska osvobodila Mariánské Lázně, když přijel do Mariánských Lázní, prohlásil:
"Mariánské Lázně jsou oasou rozbité Evropy."
Tato věta se pak stala sloganem lázeňské sezóny v roce 1946.
      EGYPT se velmi zajímal o zdejší pobyty. Egyptská lékařská komora počítala 1946, že přijede sto hostů z Egypta. Diplomat z Egypta řekl tehdy o Mariánských Lázních :
"Myslím, že bych v Evropě nenašel vhodnější místo k rekreaci."
      Britská poslankyně Lady ASHBY:
"Nádherné město šťastných lidí, kteří tu mohou žít!"
      Ale i prostý host z Prahy:
"Kam jsem dal rozum, když jsem věřil v Praze povídačkám, že tu běhají vervolfové?"
      Nato pak podepsal knihu Vítězslav NEZVAL, který znal Mariánské Lázně už z doby první republiky (Velikonoce 1925). Nezval napsal 5.srpna 1946 do pamětní knihy:
      "Vzpomínka na překrásné Mariánské Lázně, které jsou Riviérou naší vlasti. Vítězslav Nezval."
      27.srpna 1946 následuje francouzský zápis. Hostem byl Henry Membré. Ze 30. srpna 1946 je zápis vyslance Rakouského výboru vlády. V roce 1945 se uváděl jako host Rafael KUBELÍK a v roce 1946 ministr Zdeněk NEJEDLÝ. Ten se ovšem přijížděl v dalších letech častěji. Přichází rok 1947 a s ním do pamětní knihy přibylo několik desítek podpisů předních politiků tehdejší doby. Z 28.dubna 1947 je to ministr zahraničí ČSR Jan MASARYK (1886-1948) se zápisem:
      "S přáním mnoho zdaru českým Mariánským Lázním – Jan Masaryk."
      8. května 1947 tu byl Václav MAJER, ministr výživy, člen vedení sociálně-demokratické strany, 22.května 1947 prezident dr. Edvard BENEŠ. 4. června 1947 se podepisuje ministr obrany ČSR generál Svoboda, 21. července 1947 funkcionáři Davis Cupu, 2.srpna 1947 doktor Rudolf PROCHÁZKA, ministr zdravotnictví ČSR, dále Anežka HODINOVÁ-SPURNÁ jako místopředsedkyně Národního shromáždění a doktor Josef MADAR, generální tajemník Národního shromáždění.
      Do Mariánských Lázní jezdívali tradičně ministři zdravotnictví ČSR a s nimi jejich hosté – ministři zdravotnictví ze spřátelených, převážně socialistických zemí. Město bylo považováno tradičně za významné středisko zdravotnické péče a jejich návštěvy byly samozřejmé. V letech 1945-1947 tu byl vícekrát ministr zdravotnictví dr. Rudolf PROCHÁZKA se svou ženou – novinářkou Helenou KOŽELUHOVOU v domě Hvězda (tehdy Star). Později přijížděl do Mariánských Lázní dlouholetý ministr zdravotnictví v letech 1948-1968 a předseda kolaborantské strany lidové P. Josef PLOJHAR (*1902) se svými přáteli, hosty, cizími vyslanci, ministry a jezdívali na Kladskou. Páter Plojhar velice rád pil a přitom tu jezdil na Schönburgově vycpaném medvědu, kterého kníže zastřelil v Haliči.
      3. září 1947 se podpisuje Zdeněk FIERLINGER (1891-1976), předseda Národního shromáždění ČSR.
Fierlinger Zdeněk, * 11. 7. 1891, † 2. 5. 1976, český politik a diplomat, v 1. světové válce čsl.důstojník v Rusku a ve Francii, od roku 1919 diplomat, 1925-1928 vyslanec v USA, 1937-1945 v SSSR s přerušením 1939-1941, kdy bylo vyslanectví ČSR v Moskvě uzavřeno v důsledku sovětsko-německého paktu. Od roku 1924 člen sociálně demokratické strany. 1945-1946 předseda vlády, 1946 -1953 místopředseda vlády. 1945-1948 předseda sociálně demokratické strany, představitel levého křídla strany podporujícího politiku KSČ. Po únoru 1948 spolupracoval při sjednocení strany s KSČ. 1948-1966 člen ÚV KSČ, 1948-1966 člen předsednictva ÚV KSČ, 1953-1964 předseda Národního shromáždění.
4. září ministr zahraničního obchodu, politik a novinář Hubert RIPKA (1895-1958), 6. září 1947 státní tajemník a po smrti Jana Masaryka ministr zahraničí Vlado CLEMENTIS (1902-popraven 1952).
      Clementis Vladimír, * 20. 9. 1902, † 3. 12. 1952, politik a diplomat, 1931-1939 advokát v Bratislavě, od 1924 člen KSČ, 1935-1938 poslanec; 1939 vyloučen z KSČ pro nesouhlas se sovětsko-německým paktem, 1945 znovu přijat. Za 2. světové války ve Francii a v Londýně. 1941-1945 redaktor československé sekce BBC (pseudonym Pavel Hron). V letech 1945-1948 státní tajemník na ministerstvu zahraničí, po smrti Jana Masaryka ministr zahraničí, 1950 obviněn z buržoazního nacionalismu, 1951 zatčen a odsouzen při komunistických čistkách, 1952 popraven. V roce 1963 rehabilitován a vyznamenán in memoriam titulem Hrdina ČSSR.
      4. října 1947 přijelo a podepsalo se do knihy 28 lidických žen. Následují desítky zápisů v ruštině, v polštině, čínštině, albánštině, angličtině.
21. března 1949 je znovu podepsán v pamětní knize Zdeněk NEJEDLÝ, který sem v letech 1953-1962 přijížděl jako ministr vícekrát a již v roce 1946 tu otvíral bobovou dráhu, v roce 1952 slavnostně odhaloval pamětní desku Maxima Gorkého.
      Nejedlý Zdeněk, * 10. 2. 1878, † 9. 3. 1962, politik, hudební vědec a historik; profesor hudební vědy na Karlově univerzitě v Praze. Autor hudebních knih a studií (Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, Počátky husitského zpěvu). Zprvu silně ovlivněn T. G. Masarykem a jako historik J. Gollem. Po roce 1918 se přiklonil k levici a úzce spolupracoval s KSČ, člen strany od roku 1939 (nekriticky propagoval Sovětský svaz). V letech 1939-1945 byl profesorem čsl. dějin na univerzitě v Moskvě, od roku 1941 místopředseda Všeslovanského výboru. V letech 1945-1946 ministr školství a osvěty, 1946-1948 ministr práce a sociální péče, 1948-1953 opět ministr školství, věd a umění. Autor teorie kontinuity tzv. pokrokových tradic od husitství ke komunismu.
      Ale v letech 1950-1957 je pamětní kniha bez zápisů. Z té doby tedy chybějí hosté, uvádění v jiných seznamech: Marie Majerová (1951), Adolf Branald (1951), Jindřich Jindřich (1952), František Branislav (1952), Shewquet Musarej z Albánie (1953), Otakar Vondrovic (1955), Ivan Kawaciuk (1955), František Kahuda (1955), Václav Lacina (1957), Gusta Fučíková (1958).
      Až v roce 1958 je zapsán v knize jakýsi E. Solověj, člen strany bolševiků od roku 1905, který přijel na pozvání ze SSSR. Následují podpisy 13 indických žen z 12. června 1958. Velké množství podpisů pochází z Mezinárodního balneologického kongresu, který se tu tehdy konal. Mezi nimi je i podpis akademika Josefa CHARVÁTA.
      Na dalších stranách pamětní knihy se střídají různé konference a kongresy v druhé polovině šedesátých let – CHISA, UNICA s podpisy účastníků, Pugwashská konference (11. až 15.května 1967) s podpisem Edendo Amaldi aj., konference Člověk a společnost ve vědeckotechnické revoluci, zasedání RVHP pro dopravu (13. května 1969), urologická konference, třetí Pugwashská konference (20.května 1969).

Viktoris ŠVIHLÍKOVÁ tu vystupovala na začátku lázeňské sezóny 1947, ale i později (1960)

Letní československá politická škola probíhala v Mariánských Lázních od 25. srpna do 6. září 1947 za účasti našich vysokých politiků, jak uvedeno na předchozí straně:

Zdeněk FIERLINGER
druhý podpis "David"(?)
Hubert RIPKA
OUTRATA
Vlado CLEMENTIS
 

      Na různých sjezdech, sympoziích, kolokviích a konferencích se tu scházeli vědci mnoha vědních disciplin. V letech 1963-1966 sem jezdíval akademik Jan MUKAŘOVSKÝ (1891-1975), český teoretik literatury a estetik. V letech 1967 a 1969 vždy v květnu se konaly v Mariánských Lázních mírové Pugwashské konference, na které se sjížděli přední světoví i naši vědci. Z našich vedle několika akademiků i tehdejší předseda ČSAV František ŠORM (1913-1980), který jednání řídil. Málo je známé, že se konference účastnil i později velice známý americký diplomat Henry KISSINGER (*1923), profesor na Harvardské univerzitě (od 1962), politický poradce prezidenta Richarda Nixona, 1969-1975 ředitel Rady národní bezpečnosti, 1973-1977 ministr zahraničí USA, nositel Nobelovy cena míru (1973).
      Hned brzy po válce navštívil Mariánské Lázně známý evropský politik a ministerský předseda Belgie Paul Henry SPAAK.
      SPAAK Paul Henri ( 25. 11. 1899- 31. 7. 1972), belgický politik a diplomat. Od roku 1932 přední představitel belgické socialistické strany. 1936-1939 a 1940 ministr zahraničí, 1938-1939 současně předseda vlády. 1940-1944 ministr zahraničí exilové vlády, v téže funkci i 1944-1949, 1954-1957 a 1961-1966. V letech 1946-1949 předseda vlády. 1950 byl proti návratu krále Leopolda III. na belgický trůn. Byl propagátorem integračních západoevropských snah a 1948 inicioval vytvoření Beneluxu. V letech 1957-1961 generální tajemník NATO.
      Návštěvy dalších politiků jsou motivovány postavením Mariánských Lázní jako odborářského rekreačního centra. Několikráte byl v Mariánských Lázních předseda Světové odborové federace Giuseppe di VITTORIO (*1892) z Itálie, po němž byla přejmenováno Bellevue jako zotavovna Di VITTORIO, i tehdejší tajemník SOF Francouz Louis SALLIANTE, dále předseda Všesvazové ústřední rady odborů SSSR – Viktor Vasiljevič GRIŠIN (předsedou 1956-1967), ale i pozdější předseda ČALAJEV.
      Z domácích politiků tu vícekrát pobývali Evžen ERBAN, generální tajemník Ústřední rady odborů 1945-1950.
      ERBAN Evžen (1912-1994), český sociálně-demokratický politik, 1948 se však účastnil likvidace sociální demokracie, 1948-1951 člen předsednictva UV KSČ, 1969-1981 předseda České národní rady.
      Byli tu i další předsedové Ústřední rady odborů (ÚRO) – Gustav KLIMENT (1889-1953), Josef TESLA (1905-1963), Jan PILLER, František ZUPKA (1901-1976), předseda ÚRO v letech 1950-1965, který se tu velmi úspěšně léčil. Bývalý předseda vlády Josef LENÁRT přijel v roce 1967 do Mariánských Lázní právě za Františkem Zupkou. Další předseda ÚRO Karel HOFFMAN (*1924) navštívil také několikrát naše město.
      Výletem z Karlových Varů sem přijeli maršálové: proslulý Semjon Michajlovič BUĎONNYJ (1883-1973), dále velitel frontu, který osvobodil Prahu, Ivan Stěpanovič KONĚV (1897-1973) na Kladskou, Andrej Antonovič GREČKO (1903-1976), vrchní velitel Varšavské smlouvy v letech 1960-1967 a od roku 1967 ministr obrany SSSR. Několikráte navštívil Mariánské Lázně armádní generál BATOV, předseda sovětského výboru válečných veteránů v SSSR a osobní přítel generála Ludvíka Svobody.
      Četné odborářské i stranické delegace přijížděly z Bulharska, z Maďarska, z Polska, z Itálie, z Finska a Mongolska a s nimi i předsedové tamních odborářských svazů. Dále to byly delegace z Číny, z Koreje, z Vietnamu, z Albánie, Japonska, USA, Mexika, Kanady, Řecka, Kypru, Portugalska i předseda Ústředního odborářského svazu Německa Herbert WANKE.
      Zdeněk FIERLINGER přijížděl sem častěji s diplomaty, vyslanci a ministry. Straničtí a vládní představitelé cizích zemí vytvořili dlouhou řadu prominentních hostů za éru komunismu 1948-1989.

Hosté z okruhu význačných lékařů a vědců

      Po druhé válce přijížděli do Mariánských Lázní na delší dobu tradičně vynikající lékaři, aby školili a vedli lázeňské lékaře. Z nich je třeba jmenovat akademika Josefa PELNÁŘE (1872-1964), jehož jménem byla nazvána bývalá klinika Výzkumného ústavu balneologického v Ruské ulici. Dále tu byl akademik Josef CHARVÁT (1897-1982), univerzitní profesor Eduard CMUNT (1878-1967), slavný český balneolog a fyziatr, a dále stejně význačný fyziatr univerzitní profesor František LENOCH (*1898) a význačný český psychiatr Vladimír VONDRÁČEK (1897-1978), český internista Bohumil PRUSÍK (1886-1964), který u nás zavedl řadu nových diagnostik, například už v roce 1913 EKG, podle něhož poprvé u nás diagnostikoval akutní infarkt myokardu (dosud to bylo možné až po pitvě), internista Rudolf VANÝSEK z Brna (1876-1957), Bohumil VACEK rovněž z Brna (1871-1965) a třetí brněnský lékař, význačný farmaceut a historik lékařství, s mnoha tituly - Prof. MUDr, PhDr, RNDr, DrSc. Josef SAJNER (1909-1997), který patřil k velkým příznivcům bývalého vlastivědného kroužku HAMELIKA v Mariánských Lázních a psával tam příspěvky. Velice pomohl kroužku v radách i propagací v denním tisku.
      Dále je třeba jmenovat ještě význačného dermatologa Karla HÜBSCHMANNA (*1890) a ortopeda Otakara HNĚVKOVSKÉHO (*1901), internistu Karla BOBKA (*1909). Význačný český urolog profesor Václav PAČES (*1906) bydlel v Mariánských Lázních a také on přispíval do HAMELIK. Už před 50 lety propagoval publikačně Mariánské Lázně a přispěl k historickému bádání o Mariánských Lázních.
      Všichni lékařští odborníci a vědci, sem přijíždějící, přilnuli k Mariánským Lázním, vraceli se sem a přáli těmto lázním trvalou popularitu a sympatie hostů.
      Je třeba uvést také konání Mezinárodního balneologického kongresu v roce 1958 a nelze opomenout ani První (a poslední) balneologické sympozium socialistických zemí v roce 1970, které se konalo v Palace Hotelu PRAHA. Organizačně připravil symposium Výzkumný ústav balneologický v Mariánských Lázních. Na symposiu vystupovali přední balneologičtí šéfové (ne odborníci) socialistických zemí včetně Mongolska. Jednání se účastnil i poinvazový ministr zdravotnictví ČSSR, ale při neznalosti cizích jazyků byl faktickým středem veškerých jednání JUDr. Bořivoj V.Černý z VÚB, hovořící všemi světovými jazyky, a nadto sám větší odborník v ekonomice lázeňství než přítomný ministr zdravotnictví.

      Někteří z význačných hostů v Mariánských Lázních zemřeli. Bylo to většinou v souvislosti s jejich vážnou nemocí. Z internistů to byl Prof. MUDr. Rudolf VANÝSEK (1876-1957), přednosta brněnské interní kliniky, zemřel v 81 letech dne 28. 8. 1957. Prof.MUDr. Bohumil PRUSÍK (1886-1964), člen-korespondent ČSAV, tu zemřel v 78 letech dne 6. 9. 1964 ve Výzkumném ústavu balneologickém Dále to byl Doc.MUDr. Bohumil VACEK (1871-1965), bývalý ředitel Zdravotního ústavu v Praze. Zemřel tu ve věku 94 let. Akademik RNDr. Rudolf BRDIČKA (1906-1970), ředitel Ústavu fyzikální chemie ČSAV tu zemřel 25.6.1970. Z nelékařských profesí tu zemřel 14. 6. 1947 známý architekt František KRÁSNÝ (1865-1947) v 82 letech, dále operní pěvec Josef František MUNCLINGER (1888-1954) a v červnu 1987 zde náhle zemřel známý básník a spisovatel Eduard PETIŠKA (1924-1987), autor knih pro děti a pamětní knihy Johann Wolfgang Goethe.
      Ze slavných hostů-vědců z nelékařských oborů navštívili Mariánské Lázně, pouze příkladmo, v roce 1965 známý český architekt, malíř a teoretik Jiří KROHA (*1893), který měl titul národního umělce. Dále tu byl profesor Hugo ROKYTA (1912-1999), historik umění a památek, mj. zachránce rodného domu Adalberta Stiftera v Horní Plané, autor průvodce po zámku Kynžvart, od roku 1969 profesor Salzburské univerzity aj. Byl tu vícekrát. (V roce 1981 jsme se poznali a v sychravém předjarním odpoledni prolézali zdejší hřbitov, kde jsem se dověděl o mimořádných hodnotách zdejší hřbitovní architektury. Má osobní vzpomínka na něho se váže k mému očnímu neduhu. Když si toho všiml, bodře mi vynadal, zatelefonoval na pražskou oční kliniku a přes mé chabé protesty mně zajistil operaci šedého zákalu, což před 20 lety nebyl ještě tak běžný zákrok jako dnes. R.Š.)
      Též se uvádí jako host Mariánských Lázní nositel Nobelovy ceny za vybudování polarografie, profesor Jaroslav HEYROVSKÝ (1890-1966), ředitel Polarografického ústavu ČSAV, čestný doktor mnoha vysokých škol. Chybějí však bližší údaje.

Hosté z okruhu hudebníků

      V této branži je nekonečná řada hudebních skladatelů, interpretů, virtuozů, dirigentů, zpěváků. Již jsme jmenovali klavírního virtuosa L.N. OBORINA (1907-1974) a houslového virtuosa D.F. OISTRACHA (1908-1974), kteří se zapsali 26.června 1946 do pamětní knihy Mariánských Lázní po svém zdejším vystoupení. Oba se stali později národními umělci SSSR. Už předtím, na podzim 1945, zpíval v městském divadle americkým vojákům a českým hostům slavný černošský zpěvák Paul ROBESON (1898-1976). Poprvé zazněla v divadle i česká opera Prodaná nevěsta.
      Z hudebníků, o nichž víme, že navštívili Mariánské Lázně krátce nebo déle, to byl Otakar VONDROVIC (1908-1985), klavírista, lékař a pedagog, v roce 1955; Ivan KAWACIUK v roce 1955; Marie PODVALOVÁ (1909-1992), operní pěvkyně a v letech 1937-1978 členka Národního divadla v Praze, v roce 1959; dirigent František STUPKA (1879-1965), v letech 1919-1946 dirigent České filharmonie, v roce 1959; Josef SUK ml. (*1929, vnuk Josefa Suka), houslista, v roce 1959; Svjatoslav RICHTĚR v roce 1959; František MAXIÁN (1907-1971), klavírista a pedagog, v roce 1959; Alexandr PLOCEK (1914-1982), houslista a profesor AMU, v roce 1960; Viktorie ŠVIHLÍKOVÁ (1915), klavíristka, v roce 1960; Jan Zdeněk BARTOŠ (1908-1981), hudební skladatel a pedagog (opera Prokletý zámek), v roce 1960; Václav SNÍTIL (*1928), český houslista, profesor AMU, v roce 1960; Karel ANČERL (1908-1973), dirigent Symfonického orchestru Čsl.rozhlasu 1947-1950 a dirigent České filharmonie 1950-1968, v roce 1962; zasloužilý umělec Karel ŠEJNA (*1896), dirigent České filharmonie, v roce 1963; klavírista Bernard RINGEISEN z Francie (1963,1975 aj.), houslista Spytihněv ŠORM (*1914) z Národního divadla, v roce 1964; národní umělec pěvec-basista Eduard HAKEN (*1910), v roce 1964; Aram CHAČATURJAN (1903-1978), arménský skladatel, dirigent a pedagog; profesor na konzervatoři v Moskvě, proslul balety jako Gajane s populárním Šavlovým tancem, Spartakus, ale i rozsáhlou tvorbou koncertní, klavírních a komorních skladeb, scénické a filmové hudby, přesný rok není znám (kol 1965).
      Chopinovy festivaly se konají tradičně v srpnu od roku 1959 a dávaly a dávají široký prostor pro vystoupení předních světových hudebníků - klavíristů. S hudebním světem Mariánských Lázní jsou spojena jména národního umělce Františka RAUCHA (1910-1996), klavírního virtuosa a profesora AMU; dále českého pedagoga a hudebního publicisty, ředitele konzervatoře v Praze v letech 1946-1970 Václava HOLZKNECHTA (1904-1988), tajemníka Chopinovy společnosti Jaroslava SIMONIDESE (*1916) a dalších příznivců Mariánských Lázní, z nichž jmenujme lékaře profesora Václava PAČESE a karlovarského historika Karla NEJDLA.
      V roce 1978 tu vystupovaly klavíristky Cecílie QUISSETOVÁ a Brigitte ENGEREROVÁ z Francie, v roce 1982 skvělý vietnamský pianista a vítěz X. Chopinovy soutěže ve Varšavě v roce 1980 – DANG THAI SON a polská klavíristka Halina CZERNY-STEFAŇSKÁ, laureátka I.ceny první poválečné soutěže; z domácích umělců to byl klavírista Emil MORAVEC (*1930) a další.
      Z hudebních skladatelů populární hudby to byl národní umělec Karel VACEK (1902-1982), který přijížděl do Mariánských Lázní každoročně před válkou (kdy tu hrával) i po válce, kdy stanul vícekrát za dirigentským pultem lázeňského orchestru na kolonádě nebo v divadle, aby dirigoval směs svých vlastních skladeb. Počátkem třicátých let tu složil v kavárně MIRIAM (dnes Haná) světoznámé tango "Nikdy se nevrátí pohádka mládí". Z dalších hudebních skladatelů lidového žánru a hosta jmenujme Josefa PONCARA, Jaroslava ŠKABRADU, Josefa KINZLA a zasloužilého umělce a autora světoznámé polky "Škoda lásky" Jaromíra VEJVODU. Také hudební skladatel Vlasta KŘEN z Českých Budějovic přijížděl sem pravidelně za léčením.
      Slavná polská sopranistka Ada SÁRI (1889-1968) zajížděla ráda do Mariánských Lázní před válkou i po válce. Byla zapsána v pamětní knize v martinovském mlýně Rainmühle. Roku 1962 zde byla zasloužilá umělkyně, herečka a recitátorka Julie CHARVÁTOVÁ (*1912).
      Léčila se tu ve Výzkumném ústavu balneologickém také zpěvačka Naďa URBÁNKOVÁ. Zde také vystupovala s Karlem ČERNOCHEM a J. BRABCEM se skupinou COUNTRY BEAT. Z interpretů populární hudby tu ovšem vystupovali snad všichni známí zpěváci počínaje dlouholetým Zlatým slavíkem Karlem GOTTEM, populárním Waldemarem MATUŠKOU s Olgou BLECHOVOU a KTO, Hanou ZAGOROVOU, Juditou ČEŘOVSKOU, Evou PILAROVOU, Ivanem MLÁDKEM s Banjo Bandem, Jiřím ŠTĚDRONĚM, který přijížděl s Luďkem NEKUDOU, dále tu vystupovala Ljuba HERMANOVÁ (1976 ve škole Jih), Hana HEGEROVÁ, SCHOVANKY, PLAVCI, Hana a Petr ULRYCHOVI, Helena VONDRÁČKOVÁ, Jiří KORN a orchestr Gustava BROMA, Věra ŠPINAROVA s orchestrem Ivo Pavlíka., hudebník Ferdinand HAVLÍK se svým Swing Bandem, Felix SLOVÁČEK, Jitka ZELENKOVÁ, Petra JANŮ a skupina Akvarel, Michal PROKOP a skupina FRAMUS, Petr SPÁLENÝ a Miluška VOBORNÍKOVÁ, Michal TUČNÝ a Dana HACKEROVÁ, Karel HÁLA, Antonín GONDOLÁN, Josef ZÍMA, Petra ČERNOCKÁ, Jana KRATOCHVÍLOVÁ se skupinou Kroky, Josef LAUFER se skupinou GOLEM, Jiří SUCHÝ s Divadlem Semafor s Pavlem BOBKEM, Milošem ŠIMKEM, Luďkem SOBOTOU, Jitkou MOLAVCOVOU, Věrou KŘESADLOVOU, dále Petr NOVÁK, PLAVCI, Václav NECKÁŘ se skupinou Otakara Petřiny, Lenka FILIPOVÁ, Marie ROTTROVÁ a PLAMEŇÁCI, Milan DROBNÝ, František Ringo ČECH s Jiřím SCHELINGEREM (1976), Petr NĚMEC, duo PALEČEK+JANÍK, SPIRITUÁL KVINTET, NEZMAŘI, ŽALMAN, Věra MARTINOVÁ a skupina Gram, Pa-vel NOVÁK se skupinou PROTO, Ondřej HAVELKA s Pražským synkopickým orchestrem, Bob FRÍDL, Zorka KOHOUTOVÁ, Jan BURIAN, až po nejmladší současné hudebníky, herce a umělce. Přijížděly orchestry Budvarka, Moravanka, Buřinky, Chmelova staročeská dechovka, Kutilka, Plechová kapela, Velkopopovická Kozlovka, Vystupovaly obvykle v městském divadle nebo ve společenském sále CASINU, též v koncertní síni Chopin. Ročníky Kulturních přehledů od roku 1958 jsou za čtyřicet let dlouhou četbou interpretů, nejen zpěváků a orchestrů, ale i herců, recitátorů a dalších umělců. Z nich populární zpěvák Karel ZICH je trvale častým hostem Mariánských Lázní. Přijížděl sem se skupinou FLOP a Mariánské Lázně si tak oblíbil, že jim zůstal věren.

Hosté herci a herečky

      Ze slavných herců a hereček je třeba jmenovat hned od roku 1945 známou herečku Annu SEDLÁČKOVOU (1887-1969).
      Anna Sedláčková, česká herečka,. 1905–38 členka Národního divadla v Praze. 1939–44 majitelka vlastního Divadla A. Sedláčkové. Její půvabný zjev, temperament, konverzační pohotovost ji předurčily pro role v konverzačních hrách. Suverénně však zvládala i psychologicky složité postavy, např. Kateřina (Shakespeare Zkrocení zlé ženy), Líza (G.B.Shaw Pygmalión), Královna Kristina (A.Strindberg), Marie Stuartovna (F.Schiller). Hrála i ve filmech (Šaty dělají člověka, Experiment).
      Sedláčková měla vilkovou hájenku v lese při silnici z Kynžvartu do Mariánských Lázní. Dodnes se říká "Chata Sedláčkové". K ní zajížděl také Jan Masaryk a přátelé z divadel. Jejím zdejším přítelem byl MUDr.Karel Weiner. V kurlistech z 23.srpna 1946 se uváděl "filmový a divadelní herec s chotí" Theodor PIŠTĚK (1895-1960). Byl synem Jana Pištěka a otcem Theodora Pištěka mladšího. Hrál již v němém filmu, později v rolích starších žoviálních pánů ve veselohrách (Muži v ofsajdu, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Jedenácté přikázání, Škola základ života, Florenc 13.30). Hrál ve více než 200 filmech. V roce 1946 bydlel v hotelu KLINGER (Krym, 1977 zbouráno).
      V srpnu 1946 se v kurlistech nachází také herečka Antonie NEDOŠÍNSKÁ (1885-1950).
      Antonie Nedošínská, v letech 1926–40 herečka v Národním divadle v Praze. Proslula postavami rázovitých žen a matek. Vedle divadla ztvárnila více než sto postav ve filmech (Zlaté srdéčko, Paličova dcera, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tonka Šibenice, U snědeného krámu, Naši furianti, Cech panen kutnohorských, Čapkovy povídky atd.).
      V kurlistech 1946 byl dále dramaturg František ŠULC, spisovatel Jiří BRDEČKA a řada redaktorů z Prahy, všichni ubytováni na MONTY, pouze hudební skladatel a dirigent Jiří Julius FIALA (1892-1974) bydlel v hotelu JALTA, herec a režisér, Ladislav BOHÁČ (1907-1978), zapsán jako "člen Národního divadla" a ubytován v domě Brioni v Zeyerově ulici (býv.poliklinika). Kurlisty z 25.8.1946 uvádějí další hosty jako hudební skladatel a spisovatel Dalibor VAČKÁŘ (1906-1984) a filmovou umělkyni Marii NADEMLEJNSKOU, oba se ubytovali v domě AGLAJA v Ibsenově ulici, po nich přijíždí a v Jaltě se ubytovává hudební skladatel S.E.(Sláva Eman) NOVÁČEK, vlastním jménem Blahoslav Emanuel (1911-1979) hudební skladatel, klavírista a dirigent, hrál v orchestrech Osvobozeného divadla, divadla Vlasty Buriana, divadla Oldřicha Nového; autor hudebních komedií (Muži nestárnou, Jedenáctý v řadě), písní (Dívka v modrém) a hudby k filmům (Kristián, Dívka v modrém).
      16.srpna 1946 přijeli též dva velvyslanci v Československu – mexický Y de Negri Manuel, a turecký Hozar Faik s doprovody a ubytovali se ve Hvězdě.
      Do Mariánských Lázní přijížděli takoví známí herci jako Ladislav PEŠEK (1906-1986), Josef BEK (1918-1995), Vladimír MENŠÍK (1929-1988), Stella ZÁZVORKOVÁ, Lubomír LIPSKÝ, Otto LACKOVIČ, Miroslav HOMOLA, Blanka BOHDANOVÁ, Petr KOSTKA, Josef KEMR, Petr NÁROŽNÝ. V roce 1964 tu byl Vlastimil BRODSKÝ (*1920) a Jana BREJCHOVÁ (*1940). Mariánské Lázně si zamilovala a často sem přijížděla půvabná Gabriela VRÁNOVÁ (*1939). Mezi hosty patřil i režisér, herec a ředitel Otomar KREJČA(*1921).
      Otomar Krejča (*1921) - v letech 1946–51 člen Městských divadel pražských, 1951–56 člen činohry Národního divadla v Praze, 1956–61 šéf činohry Národního divadla, 1961–65 režisér Národního divadla. V roce 1965 založil Divadlo Za branou a jeho umělecký vedoucí, 1973–76 režisér Divadla S. K. Neumanna. Roku 1976 emigroval a působil v divadlech na Kubě, v Belgii, Rakousku, Německu, ve Švédsku a Francii. Roku 1990 v Praze znovu založil Divadlo Za branou II. Má specifické neobvyklé režijní postupy. Hledá nejrůznější podoby maloměšťáctví a kladné momenty čestného lidství a téma mládí. V divadle použil filmovou projekci a pohyblivé stavební dílce, které se staly prvkem jeho inscenací. Režie: Jejich den, Konec masopustu (J. Topol), Višňový sad, Racek, Ivanov (A.P.Čechov), Král Oidipus, Élektra (Sofoklés), Drahomíra a její synové, Strakonický dudák (J. K.Tyl), Provaz o jednom konci (J. N. Nestroy), Romeo a Julie (Shakespeare), Majitelé klíčů (M.Kundera).
      Přijížděli sem mnohokrát Zdeněk SVĚRÁK a Ladislav SMOLJAK s Divadlem Járy Cimrmana. Však tu mají Mariánské Lázně také kavárnu Café Cimrman na Hlavní třídě.
      Množství herců a hereček je ovšem takové, že je nelze za půlstoletí obsáhnout. Mimořádně si oblíbil Mariánské Lázně Miroslav HORNÍČEK (*1918), autor knihy o městě "Mariánské Lázně v červnu a červen Mariánských Lázních". Dlouhá léta přijížděl pravidelně v červnu a pobýval v léčebně SVOBODA, snad dvacetkráte. Patří mezi "štamgasty" Mariánských Lázní.

Hosté z okruhu spisovatelů

      Miloslav WAJZ z Karlových Varů sepsal návštěvy spisovatelů v západočeských lázních a 3.dubna 1975 přednesl v Kruhu přátel českého jazyka přednášku "Tradice Františkových a Mariánských Lázní v české literatuře". Z této přednášky čerpáme zčásti i nyní.
      Poválečná česká literatura navázala zde na českou tradici literární, založenou premonstráty J.V.SEDLÁČKEM a J.F. SMETANOU. Pokračování měla v Janu NERUDOVI a dalšími až po Jaro MIŠKOVSKÉHO (1932), málo známého českého novináře, který psal z Mariánských Lázní před válkou. Je nutno zmínit se krátce o návštěvě českého básníka Viktora DYKA (1877-1930), který se tu léčil v roce 1924 a v dopisech matce si chválil, jak tu pěkně ubývá na váze. K tomu posloužily i jeho četné vycházky, pěší pochody do Kynžvartu, na Kladskou a do Teplé. Básník DYK bydlel v hotelu Buen Retiro (později Hotel PRAHA) a chodil často mezi české hotelové hosty. Jako poslanec se zúčastnil v Mariánských Lázních v hotelu VIKTORIA (dnes oplatkárna) schůze poštovních zaměstnanců. Přestože mu léčba prospěla, jeho neklidný duch ho táhl Jaderskému moři, které se mu stalo osudným. Zde nalezl smrt v moři.
      Básník a prozaik Jaroslav BEDNÁŘ (1889-1976), autor básnických sbírek Hvězdná tuláctví, Rodný stůl, válečného románu Červená země a próz Probuzení ohně a Bílý smích byl hostem v Mariánských Lázních. Děj právě posledního díla "Bílý smích" zasadil do Mariánských Lázní. Jde o citový příběh českého klauna Čályho a snobské cizinky lady Johnsonové, kterou zaujaly jeho výkony v hostujícím cirkuse. Psychologický příběh je od samého začátku předznamenán jejich nevyhnutelným rozchodem, daným rozdílností povah i společenského postavení obou partnerů. Charakter Mariánských Lázní je tu vykreslen do možné úplnosti. Město tvoří plastickou kulisu dějového pásma a jedinečnost ovzduší lázní doplňují obrazy významných osobností minulých dob, jež zde zanechaly své hvězdné stopy. Lady Johnsonová, znalá kulturní minulosti Mariánských Lázní, se pokouší zpřístupnit Čálymu všechna ta známá jména, ale naráží na úzký duševní obzor klauna. Román vyšel roku 1940 a autor musel jistě čerpat ze svých předválečných pobytů v Mariánských Lázních. Bednářův Bílý smích je podivuhodným českým antedecentem francouzsko-italského filmu režiséra Alaine Resnaise "Loni v Marienbadu". Film vznikl o dvacet let později - v roce 1961 - a byl poctěn Hlavní cenou XXII. mezinárodního festivalu v Benátkách. Obě díla byla postavena na podobné psychologické základně a na Mariánských Lázních (film ovšem jen názvem).
      Půvab města okouzlil nedlouho po první válce básníka Vítězslava NEZVALA (1900-1958). Jeho báseň "Mariánské Lázně" zůstává básnickou lahůdkou, jakou se může pochlubit málokteré město.
      Národní umělec Ivan OLBRACHT (1882-1952) si oblíbil rázovitou hájenku Královský kámen v lesích vysoko nad městem. Ačkoliv bydlíval dole v městě, často na hájence trávil volné chvíle a na louce nedaleko pod hájenkou nechal postavit dřevěný baráček pro lesní dělníky s nápisem nad vchodem "Olbracht lesním dělníkům". Tento dřevěný barák byl později odvezen na Kladskou a postaven vzadu za zámečkem, kde sloužil jako skladiště. Ivan OLBRACHT bydlel v roce 1947 v Kavkaze, v roce 1948 v Sevastopoli, v roce 1949 v Tepelském domě, v letech 1950-1952 v Rudé Hvězdě. 10.července 1947 tu měl projev na tryzně za Stanislava Kostku Neumanna.
      Národní umělkyně spisovatelka Marie MAJEROVÁ (1882-1967) byle několikrát v Mariánských Lázních. Jiná národní umělkyně Marie PUJMANOVÁ (1893-1958) se vyznala z lásky k Mariánským Lázním črtou "Zapsáno tužkou" z roku 1951 (otištěna v knize k 150.výročí Mariánských Lázní, 1958). Spisovatel Jan DRDA (1915-1970) pobýval v Mariánských Lázních také. Stejně tak Josef TOMAN (*1899), který tu byl v roce 1965. František KOŽÍK (*1909) tu byl v roce 1962 a besedoval s hosty, Adolf BRANALD (*1910) sem přijížděl vícekrát po válce a stejně tak František BRANISLAV (1900-1968). Ludvík AŠKENÁZY patřil mezi zdejší hosty někdy v 60.letech, byl tu nejméně čtyřikrát 1960,1961,1962,1963. Satirický básník Václav LACINA (*1906) besedoval tu se svými čtenáři a rekreanty ve zotavovně Leningrad v roce 1957, Jindřich JINDŘICH (1876-1967), národní umělec a hudební skladatel navštívil město v roce 1952 a 1955. V roce 1962 byla zde Jarmila LOUKOTKOVÁ (*1923), spisovatelka románů z antiky a středověku (Spartakus), v roce 1965 byl v městě zasloužilý umělec Josef TOMAN (*1899), prozaik a dramatik, autor románu Don Juan; básník a novinář s pseudonymem Ilja BART, vl. jm. Julius Bartošek (1910-1973), autor publicistické a politické lyriky, byl v Mariánských Lázních v šedesátých letech.
      V roce 1963 navštívil město literární teoretik a estetik, profesor Univerzity Karlovy, ve třicátých a čtyřicátých letech zakladatel pražské strukturální školy Jan MUKAŘOVSKÝ (*1891), nositel Řádu republiky. Na besedy s hosty přijížděla do Mariánských Lázní Gusta FUČÍKOVÁ (*1903), od roku 1969 předsedkyně Čs.rady žen. V bývalém Československu existoval 1950-1968 Svaz čsl.žen (v letech 1952-1967 Výbor čsl.žen), po okupaci 1968 byla ustavena pronormalizační federální Československá rada žen v čele s Gustou Fučíkovou.
      Jan HOSTÁŇ se tu léčil v roce 1972 a ve své básni o Mariánských Lázních vzpomněl na slavné osobnosti mezi hosty delší básní, končící veršem
      "Sviť slunce na lázně a na pamětní desky, ta půda posvátná je, po poutnících žhavá, že pramen prohřeje a lidská srdce léčí – to pravda mocných knih nemocných bohatýrů!"
      Zvláštní místo v literární tvorbě o Mariánských Lázních má vzpomínková próza, jejímž autorem je spisovatel Norbert FRÝD (*1913) "Vzorek bez ceny a pan biskup". Podle rukopisných záznamů svého židovského předka z Drmoulu – děda z matčiny strany Morice Maiera, narozeného 1856 v Drmoulu, vykreslil FRÝD náboženský život orthodoxní židovské obce a dotkl se i obrazu Mariánských Lázní v té době.
      Miroslav SLACH napsal o Mariánských Lázních prózy "Dostavník do Výmaru"(1967), kde vykreslil atmosféru Mariánských Lázní na počátku lázní a dovedl příběh citového vztahu mezi Goethem a Ulrikou von Levetzow do podzimu 1824. K tématu se vrátil později prózou "Sbohem letní lásko" (1982). Také spisovatel A.C.NOR (*1903) psal o Mariánských Lázních.
      Spisovatel Kamil BEDNÁŘ (1912-1972) se soustředil ve své poemě "Goethe v Mariánských Lázních" (vyšlo v Plameni 1964) na poslední Goethovy týdny roku 1823 v Mariánských Lázních. Zobrazil dvě protichůdné síly, které se v Goethově duši svářely se střídavými vítězstvími od mládí – bouřlivý cit a chladný rozum. Často se objevivalo jeho dílo v kulturních pořadech v městě.
      Spisovatel, redaktor Národních listů a Lidových novin Karel SCHEINPFLUG zemřel tu v Mariánských Lázních za svého léčebného pobytu tragicky 5. května 1948. Byl poražen autem, ale nebyl zraněn – zemřel na srdeční infarkt. Karel Scheinpflug byl otcem Olgy Scheinpflugové, která byla manželkou Karla Čapka a přijela sem později na Čapkovskou konferenci na Esplanade.
      Spisovatel Václav ŘEZÁČ (1901-1956) pracoval v Mariánských Lázních na svých románech Nástup a Bitva. Ovzduší lázní Sangerberg v torzu jeho prózy "Píseň o věrnosti a zradě" vyvolává představu Mariánských Lázní v prvním čase po skončení druhé světové války.
      Lázeňská lékařka a spisovatelka Alena VRBOVÁ (*1919) žila dlouhá léta v Mariánských Lázních. Byla jediným potomkem básníka Tadeáše VRBY, vlastním jménem Mukenschnabel, což byl druh Karla Tomana. K doktorátu filosofie připojila i doktorát medicíny, roku 1958 připravila výtečný jubilejní sborník o Mariánských Lázních k 150.výročí jejich vzniku "Mariánské Lázně – prameny, dějiny, lidé". Literárně byla činná jednak v lyrice svými jemnými verši o našem kraji a městě (viz ARNIKA), jednak v próze, v níž nevynechala ani tento kraj s jeho osudy po válce a s osudy lázeňských lékařů.
      Do západočeského kraje přivedly na čas životní osudy neratovického rodáka básníka Josefa HANZLÍKA (*1938), který vystudoval v Mariánských Lázních v roce 1957. Hanzlíkova báseň "Dívčí socha v dešti" (Lampa 1961) byla inspirována sochou Sedící baletky od J.Hánny v Skalníkově parku poblíž Labutího jezírka. Báseň "Miramonte" ze sbírky Bludný kámen (1962) je reminiscencí na Mariánské Lázně.
      Do Mariánských Lázní přijížděli známí sovětští spisovatelé a vzpomínali návštěvy Maxima Gorkého z roku 1924 a dalších ruských literátů v 19.století. Několikráte tu pobýval básník Stěpan Patrovič ŠČIPAČOV (*1899) a spisovatelka Marietta Sergejevna ŠAGIŇANOVÁ (*1888), která zde sbírala látku ke knize "Zapomenutá historie" o českém muzikantovi Josefu Myslivečkovi. Roku 1977 navštívil Mariánské Lázně autor Příběhu opravdového člověka Boris Nikolajevič POLEVOJ (*1908).
      Poslední, koho si připomeňme, je slavný český básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1985 – Jaroslav SEIFERT (1901-1986). Pobýval v Mariánských Lázních na léčení celkem sedmkrát: v letech 1951,1958, 1963, 1967, 1971, 1972,1975, z toho šestkrát na klinice Výzkumného ústavu balneologického v Ruské ulici. Dále zde pobýval nejméně jednou – v roce 1961. K jeho básním o Mariánských Lázních patří "Elegie z Mariánských Lázní" ve sbírce Odlévání zvonů (1962) a báseň "Křížový pramen" z Vánoc 1982, která byla poprvé otištěna v naší HAMELICE s básníkovým souhlasem. V zápise do pamětní knihy Výzkumného ústavu balneologického napsal Jaroslav SEIFERT v říjnu 1974:
      "Po cestách a cestičkách těchto jedinečných lázní nechodil sice od těch dob větší básník než byl Goethe, ale troufám si tvrdit, že tu určitě chodila ještě hezčí děvčata než byla jeho Ulrika Levetzowová. Nuže tyto okolnosti a ještě ke všemu přemnoho jiných dodávají mi odvahu, abych prohlásil,že Mariánské Lázně jsou nejkrásnější ze všech u nás a jedny z nejpůvabnějších na světě. Pevně doufám.
      A přemýšlím, co bych mohl napsat, aby to bylo aspoň trochu duchaplné a hlavně jiné. Ale pak jsem odsunul podobné nápady a raději jsem si řekl: jako jeden ze statisíců hostí a pacientů pospíchám, abych ze srdce poděkoval všem, kteří se tu starali o mé tělo. – Tělo, ten "ošklivec", odtud odejde, ale má duše, krásná paní, bude dlouho a předlouho na vše vzpomínat a procházet se po kolonádě. Jaroslav Seifert, říjen 1974."
      HAMELIKA čís.1/1986 z 5.dubna 1986 vzpomenula malým nekrologem úmrtí básníka SEIFERTA dne 10. ledna 1986 – kdo ho znal osobně, nezapomene nikdy na jeho skromnost a nenapodobitelné kouzlo zcela mimořádné osobnosti.

Ze vzpomínek doktora Hory
 
      Jak vzpomínal doktor Ladislav Hora (+) , seděli se zasloužilým umělcem, spisovatelem Františkem KUBKOU (1894-1969) v Mariánských Lázních kdesi "při mizerné kávě" náhle začal Kubka ze sebe chrlit data a podrobnosti z historie Mariánských Lázní s neuvěřitelnými znalostmi, včetně goethovského téma. Na dotaz uvedl, že by chtěl někdy a napsat o Mariánských Lázních, ale asi to už nerealizoval. – Autor Fantastických románu Dr. Josef NESVATBA (*1926) prý připravoval sepsat pověst o jezeru na Kladské, odkud se prý vynořuje jakási rakev. I když dr.Hora nikdy nic takového neslyšel, čekal, zda o tom napíše. Nedočkal se.
      Grafik a ilustrátor Zdeněk SEYDL (*1916) býval v městě vícekrát a nacházel tu dosti inspirací ke své knize "Co jsem viděl a slyšel v trávě" (1964). Napsal dr.Horovi: "Knihu jsem začal psát a dokončil v Mariánkách. Psal jsem to šest let. Kniha je o tom, co by mělo být a není, ale zajisté jistě jednou bude." Seydl býval často s Aškenázym (byla to komická dvojice – robustní malíř a malý buclatý spisovatel), vyprávěli, vzpomínali při nočním procházkách kolonádou o Čapkovi, Werichovi, a zdejší prostředí charakterizovali "jako uklidňující i provokující". Nejraději sedávali na terase hotelu PRAHA. Seydl v Mariánských Lázních koncipoval svůj slavný dopis Janu Werichovi k narozeninám.
      Slavný herec Jan WERICH ( 1905-1980) byl v městě několikrát. Budil prý tehdy pohoršení, protože chodil v parcích v kostýmu vodníka Čochtana.
      Werich Jan, český herec, dramatik a prozaik. 1927 napsali s Voskovcem Vest pocket revue a dadaistickou poetikou. Pak hráli v Osvobozeném divadle a napsali řadu revuí (Smoking revue, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín, Balada z hadrů aj.), v nichž vytvářeli ústřední hereckou dvojici s originálním slovním humorem. Živelnou klaunskou komiku uplatnili ve filmech Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám. Po uzavření Osvobozeného divadla emigrovali i Jaroslavem Ježkem do USA. Po válce se pokusili obnovit Osvobozené divadlo, ale marně. Voskovec emigroval a Werich zůstal a v letech 1956–61 byl ředitelem Divadla ABC, hrál ve filmech Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour a v televizi (Uspořená libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). Werich napsal řadu esejů, povídek a pohádek (Fimfárum, Italské prázdniny, Potlach).
      Dr. HORA hovořil také s básníkem SEIFERTEM. Hovořilo se o lecčems a bylo to přesně v roce 1961, kdy dr.Hora odjížděl a bylo to na Červené Karkulce. SEIFERT velice kritizoval kvalitu papíru Kulturního přehledu. Napsal: "Tak starší paní, která sedí na kolonádě u té dlouhé řady dveří, vším právem se chlubí, že má k dispozici lepší papír než Vy." Když v roce 1951 vzpomínali studenti gymnázia v roce 1951 Seifertova výročí, básník jim tehdy napsal, že "dnes už mu neleží pochybné jubileum na srdci, ale fakt, že jste byli jediní, kteří si časopisecky vzpomněli, mě dojímá, i když si, docela upřímně, na podobných věcech nezakládám."
      Horova činnost v Kruhu vyžadovala spolupráci s umělci. Mezi ně patřil malíř a grafik Ota JANEČEK (*1919), který dodal Kruhu diapozitivy. Český satirik Jiří Robert PICK (*1925) tu uvedl první pásmo jeho satirických veršů a jednoduchý styl paravánů si převzal do Prahy. Básník a dramatik Miloš MACOUREK (*1926) vyučoval estetiku na Ústřední škole ROH, kam dojížděli kulturní referenti z Mariánských Lázní. Měl tu tedy hodně známých. Také jeho básně prošly Kruhem.
      Český spisovatel MUDr. Miroslav HOLUB (*1923) stál na piedestalu vedle Macourka a zažíval tu trému. Z jeho knih "Achilles a želva", "Anděl na kolečkách", "Anamnéza", "Ačkoliv". Zasloužilý umělec spisovatel Josef SEKERA (*1897) psal novely a romány z občanské války v Rusku ("Česká rapsodie"), o slovenské vesnici ("Červený dolomán"), z cikánského prostředí ("Děti z hliněné vesnice").
      Nadšeně vyprávěl o skvostné zeleni zdejších parků a o kráse mladých rekreantek v Mariánských Lázních. Přitom odmítal žertovné výpady kolegů Adolfa HOFFMEISTERA (*1902 – národní umělec, malíř a spisovatel, zakládající člen Devětsilu) a spisovatele Arnošta LUSTIGA, že prý v Mariánských Lázních také dostanou najednou výbornou náladu.
      Na Esplanade se konala v šedesátých letech Čapkovská konference a centrem pozornosti byla starší dáma Olga SCHEINPFLUGOVÁ (1902-1969), manželka Karla Čapka, divadelní herečka a spisovatelka, národní umělkyně. Napsala romány "Český román", "Bílé dveře". V rolích mj. Matka (K.Čapek). Čapkovskou konferenci vysoce ocenil sovětský bohemista NIKOLSKIJ, který velice prosazoval Karla Čapka a vlastně jeho zásluhou došlo k znovuuvedení Karla Čapka v kulturně krutých padesátých letech. Na závěr svého projevu na konferenci Olga Scheinpflugová řekla:
      "Přestože je dnes v Mariánských Lázních mlha, pro Karla Čapka zde vyšlo slunce. Proto na Mariánské Lázně nikdy nezapomenu!" – Snad se někde nacházejí zápisy z této významné konference i s podpisy tehdejších účastníků-osobností kulturního života.
      Známý malíř a grafik Pravoslav KOTÍK ( 1889-1970) byl zasloužilým umělcem za své sociální umění proletářských tendencí v první polovině 20.století. Tehdy byl členem Sociální skupiny, ale pak přešel na kubismus a nakonec na abstraktní malbu při poetickém ztvárnění skutečnosti. Malíř si Mariánské Lázně velice oblíbil a když tu mladí zorganizovali jeho výstavu a podařilo se jim oblomit přísná politická povolovací místa, byl nadšen a opěvoval město. V posledních letech života totiž – jak uvedeno - začal malovat novým stylem tvorby - čistě pod dojmem hudby.
      Životopisec Franze Kafky Karel WAGENBACH pátral po detailech Kafkova života a to ho přivedlo v šedesátých letech také do Mariánských Lázní. Zjišťoval dosažitelné informace, prohlížel Balmoral-Osborne zvenku i uvnitř a byl velice zklamán, že lidé vůbec nic neví, že tu Franz Kafka bydlel. Když se Ladislav Hora o tom zmínil Arnoštu Lustigovi, ten ho prosil, aby mlčel. A zvláště prý před Rogerem GARAUDYM(1913-). Kdyby to prý slyšel Garaudy, šel by po stopách Kafkových v Mariánských Lázních jako pes po stopě...
      Roger GARAUDY (*1913), známý francouzský filozof a politik , zpočátku marxistický, později se zabýval teorií poznání a problémům svobody a odcizení, studoval existencialismus, křesťanskou antropologii. Zdůrazňoval subjektivní zodpovědnost člověka, věnoval se problematice mezikulturní a mezináboženské komunikace. V roce 1970 ho vyloučili z francouzské komunistické strany Přestoupil k islámu, věnuje se kritice západního myšlení z pozic mimokřesťanských náboženství a kultur. Není známo, že by někdy byl v Mariánských Lázních.
      Počet známých herců v městském divadle by byl asi nekonečný. Zvláštní atmosféra byla v roce 1952, kdy bydleli na Polomu asi čtrnáct dnů herci Národního divadla a hráli tu v přírodním divadle. Ladislav Hora byl v té době na Polomu jako pomocný číšník a nemožný prý v této funkci. Toho si všimli i hosté. Moc krásně tu chválil Mariánské Lázně Miloš NEDBAL (*1906), herec a režisér, profesor na AMU v Praze. Byla tu Zdena BALDOVÁ, František SMOLÍK, Ladislav PEŠEK, Marie BUREŠOVÁ, Blanka WALESKÁ. Z nich národní umělec František SMOLÍK (1892-1972) sedával denně na terase a pěl ódy na zdejší lesy.
      Často tu pobýval i Eduard KOHOUT, Stanislav NEUMANN, Jiří DOHNAL, J.STEIMAROVÁ. Z hudebníků měl k Mariánským Lázním hlubší vztah Karel VELEBNÝ. V Kruhu pomáhala svými zkušenostmi, jak recitovat, slavná recitátorka Ludmila PELIKÁNOVÁ (*1915), zasloužilá umělkyně.
      Lázeňští hosté, pacienti i rekreanti se rádi otáčeli za tvářemi, které znali z divadel a filmů, a od úst k ústům běžela zpráva, kdo slavný tu pobývá. Ne každému umělci bylo toto příjemné.

Hora o místních umělcích

      Nakonec připomíná Ladislav HORA místní umělce a na první místo klade akademického sochaře Vítězslava EIBLA a jeho díla v Mariánských Lázních. Dále vzpomíná na Evu MATĚJKOVOU, členku Flauto dolce. Sestra Evy Matějkové jménem Ludmila MATĚJKOVÁ-SEIFERTOVÁ, dnes žije v Západním Berlíně, kam se provdala, vytvořila nemálo sochařských děl ve svém ateliéru. Význačnou zdejší spisovatelkou byla již uváděná ALENA VRBOVÁ. Později se odstěhovala z Mariánských Lázní.
      I mnozí další umělci již žijí mimo Mariánské Lázně. Byl to spisovatel Vladimír KLEVIS, šéfredaktor Pionýra (v roce 1986). Napsal román pro mládež "Dnes v tomto roce". Spisovatel Pavel FRANCOUZ učil na okolních venkovských školách a psal novely, povídky a usadil se v Praze. Přední grafik Vladimír SUCHÁNEK pochází z Mariánských Lázní, kde by se našly jistě jeho první práce – barevná litografie, suché jehly, kvaše atd. Dnes vystavuje v celém světě (1986).
      Svéráznou postavou zůstává Milan KNÍŽÁK, představitel tzv. hapeningu – "akčního umění". Almanach hapeningu vydaný v USA ho uvádí na čestném místě s poznámkou, že "jeho první akce byla realizována před Hotelovou školou v Mariánských Lázních (Československo). "
      Do Kruhu často chodíval grafik Jiří SLÍVA, ale bližší údaje Ladislav Hora neznal. Jiří Datel NOVOTNÝ zpíval a hrával v Kruhu, potom se stal kmenovým hercem divadla Semafor. Když ho přijímal Jiří SUCHÝ, přijel do Mariánských Lázní a na Malé scéně Kruhu si ho vyzkoušel. Jiří SUCHÝ napsal mj. "Závidím Vám Vaše malé divadlo" a ocenil kuriosní zákulisí a tehdy tu ve foyeru byla právě instalována výstava amatérského výtvarníka-účetního z JZD. Potud doktor Ladislav HORA v roce 1987. (Při této příležitosti vzpomínám na svůj hovor, který jsem tehdy měl s Jiřím Suchým. Jaký na mne udělal dojem ? Překvapil mne svou nevelkou výškou a přes své sebevědomí se nechoval namyšleně a bylo cítit, že zájem o zdejší dění je upřímný. R.Š.)
      Máme-li doplnit seznam, pak nutno uvést zpěváka-barytonisty René TUČKA, který pochází z Mariánských Lázní, je zasloužilým umělcem, členem Národního divadla v Praze, a po deseteiletí pořádá koncerty pro zdejší hosty a vystupuje ve svých Mariánských Lázních. Poslední část svého života trávil zde grafik Milan KOPŘIVA, který se s velkou energií zapojil do zdejší kultury a značně ovlivnil v porevolučním období založení místních novin, publikace, výstavy a další kulturní aktivity.
      Bylo by vhodné doplnit básnickou činnost mariánskolázeňského umělce Karla MAŠKA (1912-1984), jehož verše jsme v Hamelikách několikráte otiskli. Pocházejí z doby po roce 1946 kdy sem mladý Mašek přišel.

Hosté - kosmonauté

      První kosmonaut světa Jurij GAGARIN (1934-1968) byl tu návštěvou se svými rodiči v roce 1966. Kosmonautka TEREŠKOVOVÁ byla svého času očekávána v Mariánských Lázních. Zpoždění bylo několikahodinové a starosta Dlouhý Jedna z prvních cest z kosmu v květnu 1978 vedla československého kosmonauta Vladimíra REMKA (*1948) do Mariánských Lázní, i se svým náhradníkem Ivo Pelčákem.. Byl tu na zotavené se svým druhem z kosmu – sovětským kosmonautem GUBAREVEM ve Vojenském lázeňském ústavu.

Shirley Temple-Blacková v roce 1990 v Mariánských Lázních

      Dne 26.dubna 1990 přijela do Mariánských Lázní na oslavu osvobození města americkou armádou americká velvyslankyně v Československu SHIRLEY TEMPLE-BLACKOVÁ, kdysi nejpopulárnější americká herečka dětských rolí. Přenocovala v hotelu GOLF a druhý den převzala na radnici čestné občanství Mariánských Lázní a pronesla český projev u základního kamene pomníku česko-amerického přátelství ve Skalníkově parku. Byla to nejúžasnější oslava US-armády po dlouhých 42 letech. To nadšení bylo tak spontánní, že nemohlo být už v dalších letech překonáno. Shirley Temple-Black byla v Československu v srpnových dnech 1968 za okupace a to, co zde nyní zažívala, bylo neočekávané a nádherné.

Další význační pováleční hosté – sportovci

      Z význačných sportovců přijížděli do Mariánských Lázní na besedy olympijští vítězové Emil ZÁTOPEK a Dana ZÁTOPKOVÁ. Také vrcholoví sportovci často závodili na hřišti v Mariánských Lázních, například olympijský vítěz GAMMOUDI, mistr Evropy FROMM z NDR na memoriálu Hany Trejbalové v lehké atletice.
      Z atletů tu byli v osmdesátých letech Jarmila KRATOCHVÍLOVÁ, mistryně světa 1981 na 400 m, 800 m, Zdena ŠILHAVÁ, rekordmanka světa v hodu diskem 1985 (74,56 m), Imrich BUGÁR, mistr světa v hodu diskem 1983. Dále tu byli v roce 1985 A.MATOUŠKOVÁ, mistryně světa v sálové cyklistice, Igor SLÁMA, taktéž mistr světa v cyklistice, Radovan ŠIMŮNEK, mistr světa v cyklocrossu, dále zasloužilý mistr sportu plochodrážník Jiří ŠTANCL; v roce 1986 Egon MÜLLER, mistr světa na dlouhé ploché dráze.
      Z fotbalistů tu byl 1984 Ladislav VÍZEK a Jan FIALA (ČSSR 3. na mistrovství Evropy v Itálii 1980), v roce 1983 J.KVAŠŇÁK (na mistrovstí světa v Mexiku 1970), v roce 1986 fotbalista R.SIVA, dále Petr RADA a Petr KOSTELNÍK, oba v semifinále PVP 1985.
      Tenisové naděje se představovaly Mariánským Lázním na Galeově poháru – SANTANA, PANATTA, METREVELLI, NOAH, KRIŠMAN, KODEŠ, LENDL, HŘEBEC, MEČÍŘ atd. - V roce 1964 – a snad i později - tu pobývala Věra ČÁSLAVSKÁ (*1942), nejlepší sportovkyně světa v roce 1968 a sportovkyně ČSSR v letech 1964, 1966, 1967, 1968, sportovní gymnastka-olympijská vítězka s třemi zlatými medailemi z roku 1964, se čtyřmi zlatými z roku 1968, předsedkyně Čsl. olympijského výboru 1990-92, Českého olympijského výboru od roku 1992, poradkyně prezidenta republiky 1990-1992.
      Mezinárodních soutěží se účastnili na golfovém hřišti přední golfisté Evropy. Na dlouhé ploché dráze závodili přední závodníci-motocyklisté. - V Mariánských Lázních žili mistři ČSSR a Evropy v kulturistice Robert DANTLINGER a Alois PEK atd.

Hosté beze stop

      V různých seznamech význačných hostů po roce 1945 se uvádějí jména, po nichž nemáme žádné stopy nebo nevíme, kam je zařadit. V této skupině jsou jména František KAHUDA (1955), Zdeněk BRUDERHANS (1960), Milan FRIEDL (1960), Rudolf PETERSHAGEN (1961), Wilhelm GIRNUS (1961), generál MARTY-ROSJAN (předseda Společnosti Sovětsko-československého přátelství v SSSR), Miroslav FILIP (1962), William PEARSON ( 1962), Stanislav KNOR (1963), Klaus WAGENBACH (1964), Anna SEDLMAYEROVÁ, Vilemína ČERMÁKOVÁ.

Názvy ulic po slavných českých hostech

      Už v minulosti dostala řad ulic název podle slavných hostech či význačných budovatelích Mariánských Lázní. Poválečné totální přejmenování ulic města uvedlo i nová pojmenování po českých hostech: Benešova třída (Hlavní třída, po roce 1948 přejmenovaná na třídy Odborářů a Československé armády) - Třebízského ulice (do 1945 ulice U Lesního pramene) - Nerudova ulice (bývalá Nová ulice) – Šafaříkova ulice – Dvořákova ulice (bývalá Weberova ulice) – ulice Boženy Němcové (bývalá Morgenzeile) – Dykova ulice (bývalá Alexandřina ulice) – Dobrovského ulice – Mladějovského ulice (po českém balneologovi v Mariánských Lázních; bývalá Baschova ulice). Z doby předválečného německého Marienbadu zůstala jenom Masarykova ulice (zrušena byla i Skalníkova ulice, nyní znovu existuje, bývalá Fučíkova ulice v Úšovicích).
9. října 1990 byly přijaty v nové radě MěstNV nové názvy: Seifertova (dříve Zdeňka Nejedlého) – Skalníkova (dříve Julia Fučíka) – Škroupova (dříve kapitána Jaroše) – Hroznatova (dříve generála Svobody) – Janáčkova (sloučeno s ulicí kapitána Nálepky) – Kubelíkova (dříve Antonína Zápotockého) - Česká (dříve třída ČSSP) - Americká (dříve Budovatelů) – Tepelská (dříve Obránců míru) – Školní náměstí (dříve Náměstí Pionýrů).
      Kromě pojmenování po zdejších hostech byly tu názvy po politicích a literátech, kteří tu nikdy nebyli. Ty lze dělit na zaniklé a existující. ZANIKLÉ: Stalinovo náměstí (bývalé Schillerovo náměstí, dnes Mírové náměstí) - Gottwaldovo náměstí (dříve a dnes opět Goethovo náměstí) – třída Josefa Hakena (dříve a dnes opět Masarykova) – ulice Svatopluka Čecha (dříve a dnes opět Nehrova) - Bierutovy sady (dnes opět Skalníkův park) - Vrchlického ulice (bývalá Reitenbergerova ulice; Vrchlický nikdy v Mariánských Lázních nebyl). EXISTUJÍCÍ: Purkyňova ulice (bývalá ulice Profesora Otta) – Máchova ulice (bývalá Viktoria-Strasse) - Smetanovo náměstí (u divadla, název již zanikl) – Dusíkova ulice (podle hudebního skladatele J.L.Dusíka (1760-1812), který tu však nikdy nebyl) – Klíčova ulice (podle Karla Klíče (1841-1926), vynálezce světlotisku a hlubotisku) - Zeyerova ulice (nový název po roce 1945) – Husova třída (bývalá Nová nádražní ulice)– Tyršova ulice (bývalá Jahnova ulice) - Komenského ulice (bývalá Brucknerova ulice) – Jiráskova ulice (bývalá Sadová třída) – Křižíkova ulice (bývalá ulice Am Ansper) – Žižkova ulice (nový název) – Libušina ulice (nový název) – Janáčkova ulice (nový název) – Palackého třída (nový název) – Kollárova ulice (bývalý Luft) – Havlíčkova ulice (nový název) – Fibichova ulice (nový název) – Tomáškova ulice (nový název). Omluva: soupis není úplný.
Prameny:
Za rady a vzpomínky poděkování MUDr.Vladimíru KŘÍŽKOVI z bývalého Výzkumného ústavu balneologického, a Ladislavu KLIKORKOVI, bývalému vedoucí správy zotavoven ROH v Mariánských Lázních.
Literatura:
ŠVANDRLÍK Richard "Jan Hostáň v září v Mariánských Lázních" HAMELIKA č.18/1973, z 13.listopadu 1973
PAVELKA Ota "Ada Sari návštěvnice Mariánských Lázní v letech 1929-1965" HAMELIKA č.17/ 1974 ze 6. prosince 1974
ŠVANDRLÍK Richard "Osmdesátiny generála Ludvíka Svobody" HAMELIKA č. 14 / 1975 z 10.listopadu 1975
PAVELKA Oto "Významní návštěvníci Mariánských Lázní" PRAVDA Plzeň z 3. prosince 1977
INDRA Vladimír "Hlas René Tučka a Mariánské Lázně" HAMELIKA č. 4/1979 z 6. května 1979
ŠVANDRLÍK Richard "Čeští umělci v Mariánských Lázních" HAMELIKA č.1/1981 z 9. března 1981
ŠVANDRLÍK Richard "75 slavných hostů" HAMELIKA č.2/1981 z 18. května 1981
ŠVANDRLÍK Richard "Vzpomínky Vítězslava Nezvala na první setkání s Mariánskými Lázněmi" HAMELIKA č.5/1981 z 25. září 1981
ŠVANDRLÍK Richard "Jaroslav Seifert Elegie z Mariánských Lázní" HAMELIKA č.6/1981 z 21.října 1981
ŠVANDRLÍK Richard "Jaroslav Seifert – Křížový pramen" HAMELI-KA č.1/1983 z 24.ledna 1983
ŠVANDRLÍK Richard "Mariánskolázeňský host hudební skladatel Vlasta Křen" HAMELIKA č.6/1984 z 29. listopadu 1984
KŘÍŽEK Vladimír "Profesor Pačes osmdesátiletý" HAMELIKA č.1/1986 z 5.dubna 1986
ŠVANDRLÍK Richard "Sto let od narození význačného hosta – Jan Masaryk" HAMELIKA č.5/1986 z 14. září 1986 (článek též Anna Sedláčková, Henry Spaak, ubytování J. Masaryka)
ŠVANDRLÍK Richard "Před dvaceti lety (Gagarin" HAMELIKA č.4/1986 z 16.srpna 1986
ŠVANDRLÍK Richard "Ulice pojmenované po význačných návštěvnících města" HAMELIKA č.8/1986 z 19. listopadu 1986
ŠVANDRLÍK Richard "Nekončící proud slavných hostů Mariánských Lázní po roce 1945" HAMELIKA č.8/1986 z 19.listopadu 1986
KŘÍŽEK Vladimír "Jaroslav Seifert + 10.1.1986" HAMELIKA č.1/1986 z 5.dubna 1986
KŘÍŽEK Vladimír "Zápis v pamětní knize VÚB z října 1974 (Seifert)" HAMELIKA č.1/1986 z 5.dubna 1986
MUSIL Martin "Ze slavných sportovců v Mariánských Lázních 1981-1986" HAMELIKA č. 1/1987 z 22.února 1987
HORA Ladislav "Poznámky k článku o význačných hostech" HAMELIKA č. 4/1987 z 30.května 1987
KOHOUT Václav "Význační návštěvníci – recense" HAMELIKA č.5/1987 z 8. září 1987
KŘÍŽEK Vladimír "Zemřelí v Mariánských Lázních" HAMELIKA č.6/1987 z 11. října 1987
ŠVANDRLÍK Richard "Theodor Pištěk v roce 1946 na léčení" HAMELIKA č.2/1988 z 30. prosince 1988
ŠVANDRLÍK Richard "Shirley Temple-Black v Mariánských Lázních" Zpravodaj O.F. HAMELIKA č.60/1990 z 27.dubna 1990
ŠVANDRLÍK Richard "Zdařilé oslavy osvobození" Zpravodaj O.F. HAMELIKA č.64/1990 ze 7.května 1990.


Dvojí smutné vzpomenutí u sochy mineraloga J.W.Goetha na ašském náměstí
Johannes Watzal a Goethova socha v Aši

      Johannes WATZAL se narodil 22. února 1887 v Chebu (na rohu uliček Langgasse a Schlögelgasse). Jako pekařův syn byl předurčen k pekařině, a od malička nejraději hnětl a formoval. Ne však těsto, ale hlínu. Když mu byly tři roky, přestěhoval se s rodiči na Teplicko do Novosedlic (Weißkirchlitz), kde vychodil obecnou a měšťanskou školu. Učitel brzy poznal jeho nevšední nadání a přemlouval otce, aby ho dal na studium. Vystudoval na státní Odborné škole keramické v Teplicích. Po dokončení školy byl zaměstnán jako modelář v Ledvicích (Ladowitz) u Duchcova, ale večer, když se vracel domů do Novosedlic, pomáhal otci v pekárně. Továrník kamenického zboží a keramiky Goldschneider si také všiml jeho nadání a poslal ho na studium do Vídně. Zde navštěvoval školu uměleckých řemesel Rakouského muzea a speciální školu profesorů Breitnera a Barvíka. Získal tu první ceny a dostal stipendium nadace arcivévody Rainera na studijní cesty a rozhodující dojmy a poznatky získal v Belgii.
      Vojenskou službu konal jako jednoroční dobrovolník u střeleckého regimentu v Litoměřicích v letech 1901/11. Pak pracoval krátký čas jako suplent pro kreslení a modelování na státní reálné škole v Plané, potom krátce u Franze Metznera v Berlíně a 1912 byl povolán na Akademii výtvarných umění do Drážďan, kde se stal nejbližším spolupracovníkem profesora George Vrby a pracoval na plastikách pro Berlín, Hamburg, Drážďany. Tehdy vytvořil také nadživotní busty svého otce a své matky Elsy v bronzu.
      Za první světové války musel na východní frontu jako praporčík a zanedlouho, v srpnu 1914, byl těžce raněn u Komarova. V léčení pobyl 18 měsíců a až v roce 1916 mohl být zase nasazen u oddělení kopání zákopů vojenského komanda v Krakově a zde tvořil západohaličské hřbitovy válečných hrdinů. Když byl propuštěn, byl již nadporučíkem. Poválečná bída, epidemie a těžké poměry mu bránily při nástupu do Umělecké řemeslnické školy, kam byl 1914, těsně před vypuknutím války povolán. A tak 1918 začal jako pomocný učitel na státní Odborné keramické škole v Teplicích, 1919 byl jmenován profesorem a 1944 vrchním ředitelem této školy.
      Jeho umělecká díla tvoří: busta Generála Konráda von Hötzendorfa, bronzové reliéfy jeho dětí Magdy a Bruna, Umírající bojovník z bílého mramoru (jako vzpomínka na v roce 1918 ve válce padlého bratra Roberta), náhrobek Josefa Seligera na šanovském hřbitově, válečné pomníky v Radovesicích (6 km východně od Bíliny), ve vsi Kryry (4 km jižně Podbořan) a v Teplicích-Šanově. Poslední vznikl v letech 1927/28 a zobrazuje lva, probodeného kopím. Na soklu reliéfu jsou scény Loučení narukujících, Záchrana zraněných a Bolest žen. Roku 1923 vytvořil pomník Gustava Geipela, čestného starosty města Aše z pískovce. Z
      Z jedenácti významných osobností tohoto jména jde zřejmě o Gustava GEIPELA (1853-1914), ašského textilního velkotovárníka, kterého město Aš jmenovalo čestným starostou Aše. Patřil mezi velké dobrodince: podporoval školní chudinu, velké prostředky vydal na boj s tuberkulosou, ašské nemocnici daroval peníze na očkování a zakoupil jí nemocniční zařízení jako rentgen aj. Také na různé úpravy města Aše věnoval prostředky. Od roku 1897 byl také prezidentem Plzeňského akciového pivovaru. GEIPEL pocházel z rodiny textilních továrníků v Aši. Jeho bratr Christian (1863-1931) byl také textilním továrníkem, jejich otec byl továrník Christian Geipel (1825-1897), jejich děd textilní továrník Nikolaus Geipel (1799-1884), původně švec a tkadlec, v rodném Aši založil 1824 tkalcovské manufaktury.
      Dále připravil u příležitosti 100.výročí úmrtí básníka Johanna Wolfganga Goetha v roce 1932 bylo odhaleno jeho nejvýznamnější dílo – Goethe s minerálem v ruce na náměstí v Aši uprostřed kašny. Socha připomíná Goethovy návštěvy Aše v letech 1806-1823. Na podstavci jsou reliéfy "Utrpení mladého Werthera" –"Heřman a Dorota" z Fausta. čtvrtý motiv jsou letopočty pobytů či přenocování Goetha v Aši,. Velkolepým dílem byla také busta Beethovena z roku 1935.
      Město Aš se chlubí dvěma pomníky, jejichž význam přesahuje hranice Ašska a Chebska. Je to bronzová socha Martina Luthera z roku 1883, dílo J.Rössnera z Drážďan, a bronzová socha J.W.Goetha s kašnou z roku 1932, dílo J.Watzala. (Je smutné, že sochařovo jméno uvádí s chybou Emanuel Poché ve svých "Uměleckých památkách Čech" jako "Watzak" (Vacák).)
      Po skončení války, v době panující nenávisti, však přišel slavný sochař Watzal o život ve dnech mezi 23. a 25.květnem 1945 v českém policejním vězení v Teplicích. Když po letech firma Hutschenreuther v Selbu vyrobila několik Watzalových modelů, vznikla naděje, že jeden z nich by mohl být umístěn do Umělecké galerie v kulturním domě Chebska v Marktredwitz.
      Watzalův GOETHE v Aši je tedy jednak vzpomínkou na slavného německého básníka Goetha a jeho lásky k české zemi, jednak tragickým mementem poválečné nenávisti ke všemu německému, která stála život umělce.
Literatura: TRÄGER Gertrud "Johannes Watzal" Der Egerländer, Stammeszeitschrift Eghalanda Bundeszeitung, Nürnberg, No.7, 52. Jhg.


První ručně psané Mariánskolázeňské kurlisty 1815 - 1818

Ukázka tutilní strany z roku 1830      Co to byly "kurlisty" ? Byly to seznamy lázeňských hostů, přesněji "lázeňských partají" (K vysvětlení: Když přijel kníže či hrabě, zapisovalo se jen jeho jméno, maximálně jména jeho urozeného doprovodu jako například kněžna, děti, komtesy. Neuvádělo se jeho služebnictvo, kuchař, kočí aj. Až mnohem později se uváděl také počet osob doprovodu.)
      Každá příchozí "partaj" byla zapsána do kurlistů. Tyto kurlisty se tiskly po určité době (týden, později i po třech dnech) a na konci sezóny byly svázány a zasílaly se často lázeňských hostům. Např. J.W. Goethe si objednal kurlisty z roku 1820, aby si udělal obrázek o zdejší lázeňské společnosti v Mariánských Lázních, kam se chystal.
      Ačkoliv máme z pera opata Reitenbergera poznámku o tom, že o sezóně 1808 bylo v Mariánských Lázních 80 partají, úplné a pravidelné soupisy hostů začínají až rokem 1815.
      V letech 1815-1818 je sepisoval rychtář Seidl. Tyto ručně psané kurlisty jsou uloženy v Městském muzeu. Mají nadpis "Verzeichnis über die Kurgäste in Marienbad v.J. 1815, 1816, 1817, 1818" a jejich majitelem byl horlivý pisatel historie Med.Dr. Adalbert Danzer (1794-1860?) z čp. 4.
      První kurlisty psal ručně du-běnkovým inkoustem krejčí Franz Josef SEIDL. Byl prvním mariánskolázeňským rychtářem a byl jmenován do funkce opatem premonstrátského kláštera Pfrognerem po odloučení Mariánských Lázní od Hamrníků a vyhlášení samostatné obce Marienbad-Mariánské Lázně v roce 1812.
      Franz Josef Seidl, nar. 17.11.1781 Vlkovice, zemřel 17.10.1849 v 68 letech. Seidlovi žili v chaloupce u Fischerů. Jeho otec Josef Seidl sem přišel z Vlkovic a byl krejčím. Zde poznal mladý Franz Terezku Fischerovou ze sousedství, svou příští ženu. Jako zdejší rychtář (Richter) byl podřízen vrchnímu rychtáři (Oberrichter) v Úšovicích. Až do roku 1843 býval jmenován vrchností. Po roce 1818 se kurlisty tiskly. - Připomeňme, že Tereza roz. Fischerová, byla první dítě narozené zde v Mariánských Lázních. Bylo to v roce 1787 a křtěna byla ještě v Pístově, kam tehdy patřily Mariánské Lázně i Úšovice farností! Otec Terezy Fischerové byl ze dvou dřevorubců, kteří sem přišli z Raušenbachu (dn.Sítiny) roku 1786 a postavili tu první chaloupky. Jmenoval se Anton Fischer a jeho druh byl Wenzl Hammer. Matka Terezy byla Marie, rozená Hořejší z Tlučné u Křimic. Zápis o ní je v knize "Familienbuch Marienbads" (rodinná kniha Mariánských Lázní) v chebském archivu a je ukončen otazníkem. Tereza tedy pocházela z německočeské rodiny. Když se Tereza provdala za Franze Josefa Seidla, byl to první mariánskolázeňský manželský pár. Z roku 1808 byl Seidlův dům "Weisse Rose" (Bílá růže), ale ten stavěl Seidlův otec Josef.
      Rodina Seidlova se zapsala do historie obce neúnavnou výstavbou nových domů, z nichž většinu zase prodali. V Mariánských Lázních postavili tyto domy:
      čp.19 "Prager Haus" (Pražský dům) - 1812, dnes Sněžka
      čp.20 "Weisses Lam" (Bílý Beránek) - 1812, naposledy Dukla zbořeno 1998
      čp.34 "Stadt Regensburg" (Město Řezno) - 1819, naposledy Alexandria zbořeno 1977
      čp.52 "Weisser Löwe" (Bílý Lev) - 1820, od 1870 jako "Englischer Hof" (Anglický dvůr),
      čp.35 "Goldener Löwe" (Zlatý lev) - 1820, později část domu Klinger, zbořeno 1977
      čp. 76 "Stadt Warschau" (Město Varšava) – 1842, dnes Suvorov.
      V roce 1817 vystřídal Seidla ve funkci starosty Johannes LANG, mistr barvířský z Bochova, který zakoupil pozemek na místě pozdějšího Klingeru, ale brzy jej zase odprodal. Starostoval do roku 1819. V roce 1820 byl starostou ranhojič PAUSCH, v letech 1821-1824 kupec Wenzl LIPPERT, příbuzný opata Reitenbergera. Postavil tu dům čp.42 "Vergissmeinnicht" (Pomněnka) v roce 1838. V té době byl už starostou obce Václav SKALNÍK (1824-1843). Všichni "starostové" měli titul "Vorsteher" (představený) a byli jmenování opatem kláštera Teplá. Po prvních starostech pojmenovalo město v minulosti tři ulice: SEIDLGASSE (dnešní Dřevěná), LIPPERTSTRASSE ( dnešní Družstevní), SKALNIKGASSE (dnešní U pily) v Nádražní čtvrti.
      Od prvních kurlistů 1815-1818 se odvíjejí všechny statistiky návštěvnosti Mariánských Lázní a poněkud přehlížejí počáteční a pochopitelné nedostatky těchto ručně psaných kurlistů.
      Tak v roce 1815 je zapsán prvý host 5. května, poslední už 4. července 1815. Že by končila lázeňská sezóna tak brzy ? Vyloučeno to není, ale pokud by chyběly měsíce červenec, srpen a září, představovalo by to třetinu všech hostů, což by bylo asi sto hostů.
      V roce 1816 je zapsán prvý host 2. května, poslední 31.(?) září. Roku 1817 začínají kurlisty až 6. června. V té době bylo v předchozím roce už 40 hostů, následujícího roku dokonce 119 hostů. I když rok 1816 byl nejstudenějším rokem vůbec a rok 1817 byl rokem hladovým a sezóna co do návštěvnosti byla jistě slabá, přesto je zřejmé, že soupis opět není úplný. Poslední host v roce 1817 přijel 25. září.
      Rok 1818 začíná v soupisech 18.dubnem a končí 30. září - celkem 504 partají.
      Neúplnost zápisů je prvním z nedostatků nejstarších kurlistů. Druhým nedostatkem je návštěvnostní statistika. Kurlisty uvádějí pouze pořadí hostů a nikoliv jejich počty. Např. 18.5.1816 jsou pod číslem 7. uvedeny - Magdalena, Eva a Margaret Fried, Milsin - tedy tři "partaje" pod jedním číslem. Proto se liší počty hostů podle pořadí a podle osob.
      Třetím nedostatkem jsou chyby v číslování. Například v roce 1818 následuje po čísle 255. chybně číslo 266. Dne 10. července 1818 přijíždí jako host číslo 302. kníže Thurn von Prag, číslo 303. kníže Taxis von Prag, což je jedna a táž osoba (kníže Thurn-Taxis).

Jak byly psány kurlisty ?

      Byly psány německy, kurentem v pořadí: pořadové číslo, den příjezdu, jméno, příjmení, povolání, obec, odkud host (často jen směr odkud byl host, např. Cheb, Bečov).
      Prvých historických deset hostů v kurlistech z roku 1815:
      2.5.1815 Georg Klierr, Hopfenhändler Falkenau
      2.5.1815 Johann Treixler,Wirthsohn, Falkenau
      2.5.1815 Barbara Völkl, Bauerstochter, Sangerberg
      6.5. 1815 Franz Haiker, Tischler, Schlackenwald
      7.5.1815 Johanna Häring, Schmidin, Sangerberg
      8.5.1815 Dorothea Goberin, Brauersfrau,Wesschorz
      8.5.1815 Georg Halla, Häusler, Wessschorz
      8.8.1818 Joseph Frank, Fleischer, Neualbenreuth
      14.5.1815 Anna Hoffmann mit Schwester, Plan
      15.5.1815 Simon Dentk, Izraelit, Königswart

Příchody hostů podle ročních období

      Kdy přicházeli hosté v letech 1815-1818 (tedy před vyhlášením místa otevřenými lázněmi) ? Podle kurlistů, které jsme opravili o chyby druhého a třetího typu, přijížděli nebo přicházeli hosté podle měsíců takto:
 

 Rok/měsíc  

 1815  

 1816  

 1817  

 1818  

 Celkem  

 Duben

 

 

 

4

4

 Květen

41

27

 

70

138

 Červen

172

113

100

172

557

 Červenec

17

158

67

131

373

 Srpen

 

93

54

87

234

 Září

 

31

19

37

87

 CELKEM

230

422

240

501

1393

      Podle jednotlivých měsíců míval nejvíce hostů měsíc červen (s výjimkou roku 1816, kdy maximum měl červenec). Sezóna vrcholila v I.dekádě června. Další pokles hostů byl jen mírný, teprve ve III.dekádě srpna začal poměrně rychlý propad.

Odhady skutečného počtu hostů a počty mužů a žen

      Odhady počtu hostů v letech 1815-18 lze provést:
      A. podle pořadových čísel kurlistů ( hosté jsou číslováni jak přijížděli do lázní )
      B. podle počtu osob v kurlistech skutečně zapsaných (oprava chyb druhého typu) s opravou formálních a numerických omylů (oprava chyb třetího typu)
      C. odhad skutečného počtu hostů opravením neúplných záznamů (oprava chyb prvého typu)

Rok

Odhad A

Odhad B

Muži
(odhad B)

Ženy
(odhad B)

Odhad C

1815

213

230

146

84

330

1816

377

422

310

112

422

1817

236

240

183

57

290

1818

504

501

366

135

501

CELKEM

1330

1393

1005

388

1543

      U odhadu B (sečtené počty hostů v kurlistech) bylo možno provést rozdělení na muže a ženy. Názor, že v prvním období přijížděly do Mariánských Lázní převážně ženy, se ukázal jako nepravdivý. Pouhou čtvrtinu až třetinu hostů tvořily ženy. Z celkového počtu 1 393 hostů, uvedených v kurlistech 1815-18, bylo 1 005 mužů a 388 žen.

Z jakých sociálních vrstev byli hosté

      V roce 1815 mají téměř všichni hosté uvedeno povolání, pouze u některých žen chybí (40). Proto je možné dosti přesně roztřídit hosty podle povolání.
      Avšak již v roce 1816 bylo bez označení povolání (resp. nesrozumitelné zápisy) plných 222 hostů, z toho 68 žen. Mnozí hosté povolání neudali, a chybí označení "Izraelit", třebaže mnohé ženy byly nesporně Židovky.
      Povolání uvádějí každým rokem stále více vyšší vrstvy s predikáty. Tato situace pokračuje v letech 1817-18 a ubývá zápis povolání. Proto jsme provedli roztřídění jen u prvých dvou let. Do skupin povolání počítáme i manželky (např. žena krejčího, žena obchodníka aj.).
      V roce 1815 bylo ze 60 řemeslníků a jejich žen: koželuh 2, krejčí 5, pekař 4, sládek 3, řezník 5, hostinský 6, tesař 2, sklář 3, mydlář 1, tkadlec 1, truhlář 5, mlynář 7, barvíř 1, švec 3, policejní sluha 1, kupec 8, ranhojiči 2, malíř 1.
      Do "urozených" se zahrnují: baroni a baronesy, knížata a kněžny, hrabata a hraběnky, svobodný pán a paní "von" Ze 16 obchodníků bylo 10 obchodníků s chmelem.

Povolání

Řeme-
slníci

Sedláci

Židé

Urození
s "von"

Dok-
toři

Kněží

Vysocí
úředníci

Důstoj-
níci

Měšťané

Obchod-
níci

Učitelé,
úředníci

Bez oz-
načení

CELKEM

1815

60

19

30

9

3

10

0

4

29

16

10

40

230

1816

32

2

3

29

4

14

22

39

13

17

25

222

422

Celkem

92

21

33

38

7

24

22

43

42

33

35

262

652

Odkud přijížděli hosté

      Místa, odkud přijížděli hosté, jsme roztřídili takto:
      1. místa, která zásadně ovlivnila počet hostů
      2. jiná místa, odkud přišli více než tři hosté
      3. ostatní místa s méně než třemi hosty
      Dvě nejčetnější skupiny hostů:

1815

  1816   1817   1818
Falknov 14   Praha         64   Praha          36   Praha   86
Drmoul 12   Plzeň          23   Bor              12   Cheb    23
Cheb     12   Cheb          18   Cheb              9   Bor       22
Chodová Planá 11   Bečov        14   Plzeň              7   Berlín   22
Sangerberg         9   Aš              10   Vídeň              7   Plzeň     9
Horní Slavkov   8   Stříbro           9   Falknov           6   Sangerberg   8
Bečov                  8   K.Vary           8   K.Vary             5   Vídeň     6
Planá                   7   Bor                7   Aš                   4   Falknov   6
Kynžvart              7   Kynžvart        7   Sangerberg    4   Tejnice    5
Jindřichov            7   Falknov         7  

 

 

  Kynšperk    5

 

 

  Planá            7  

 

 

  Horš.Týn   5

 

 

 

 

 

 

 

 

  Schöbach   5
Bor          6   Sangerberg   5   Horní Slavkov   3   Úterý     4
Mnichov    6   Vídeň      5   Hrádek     3   Valeč     4
Neukirchen   5   Plauen    5   Toužim   3   Schönmissing   4

Plzeň   

  4   Klatovy   5   Stříbro   3   Rounberg    4
Teplá      4   Holýšov 2+6    Berlin     3   Chomutov   4
Chomutov   4   N.Sedliště   4   Neustadl   3   Mnichov     4
Plauen    4   Hirschenstein   4  

 

 

  Neukirchen    4
Praha     4   Milsin    3  

 

 

  Horní Slavkov   4
Kynšperk   4   Teplá   3                      

 

  Schüttenhofen   4
Horš. Týn    4   Kadaň    3  

 

 

  Chodová Planá   4
St.Sedliště   3   Stod     3  

 

 

  Prusko       4
Žírnice    3   Chodová Planá    3  

 

 

 

 

 

Stříbro    3   Tachov   3  

 

 

 

 

 

Hartenberg   3   Horní Slavkov   3  

 

 

 

 

 

Kotzbach    3   Amonsgrün   3  

 

 

 

 

 

 

 

  Kořen    3  

 

 

 

 

 

 

 

  Toužim   3  

 

 

 

 

 

      Od roku 1816 převládají hosté z Prahy. Zatímco v roce 1815 jsou rozhodující pro návštěvnost začínajících lázniček sousední obce Drmoul, Chodová Planá, Kynžvart (vesměs židovští hosté), po roce 1816 rychle stoupá význam hostů z velkých měst. V roce 1818 jsou na prvých pěti místech: Praha, Cheb, Berlin, Bor, Plzeň. Od roku 1816 je bez konukurence na prvním místě Praha (1818 již s 86 hosty, když na druhém Cheb měl pouze 23 hostů). Okolní obce byly zatlačovány do druhé, střední skupiny hostů.
      V roce 1818 měli po třech hostech ještě tato místa: Neustadl (Stráž), Tachov, Radnice, Rockendorf (Žitná), Staré Sedliště, Nové Sedliště, Písek, Klatovy, Kynžvart, Hostau (Hostouň), Bezvěrov, Bor, Sangerberg (Prameny), Stříbro, Varšava, Plavno, Lichtenstein (Lešťany u Stříbra ?) , Planá, Hof.
      U těchto míst šlo o hosty-jednotlivce. V roce 1815 bylo s jedním či dvěma hosty 60 míst, v roce 1816 dokonce 141 míst, v roce 1817 to bylo 108 míst a v roce 1818 opět 151 míst. Porovnejme nyní tři sledované skupiny míst podle počtu hostů:

ROK

1815

1816

1817

1818

Místa se sedmi a více hosty

10 míst

11 míst

 9 míst

 12 míst

95 hostů

176 hostů

88 hostů

190 hostů

Místa s třemi až šesti  hosty

15 míst

17 míst

6 míst

 31 míst

61 hostů

66 hostů

18 hostů

104 hostů

Místa se jedním či dvěma

60 míst

141 míst

 108 míst

 151 míst

77 hostů

180 hostů

134 hostů

207 hostů

CELKEM míst

85 míst

169 míst

123 míst

194 míst

CELKEM hostů

233 hostů

422 hostů

240 hostů

501 hostů

Frekvence na místo

2,7 hostů

2,5 hostů

2,0 hostů

2,6 hostů

      Pozn. Mnichov (1815,1818) není něm.München, ale místní obec Einsiedl (Mnichov u Mar.Lázní)
      Jde o přetištěný článek "První ručně psané kurlisty 1815-1818", který vyšel před 27 lety ve vlastivědném kroužku Klubu zdravotníků Čs.státních lázní v oběžníku HAMELIKA čís. 20/1973 z 20. prosince 1973 (rš).


Údolní přehrada Mariánské Lázně

      akumuluje vodu z přirozených přítoků a čerpáním vod z Podhorní nádrže (od 1955) a z Mnichovské nádrže, povodí 3,33 km2, roční srážky 772 mm. Průměrný průtok je 0,03 m3/sec. Nejvyšší místo v povodí je 852 m n.m., přehrada 729 m n.m. Šířka paty hráze 117 m. Obsah 0,05 milionu m3 na 1,88 ha, celkový zásobní prostor 4,14 ha se 0,26 milionu m3. Do úpravny vod přichází voda dvěma etážemi potrubím o 500 mm.
      Z historie: Přehradu na užitkovou vodu poprvé navrhl 1883 radní W.Lerchl. 1884 Prof.Harlacher navrhl přehradu se zděnou hrází 16,5 m výšky, 150 m délky. 1887 připravil jiný projekt menší přehrady arch.Friedrich Zickler s hrází 20 m o šíři 955 cm dole a 365 cm nahoře. 1890 realizace odložena po katastrofálních povodních na Teplé (Podhorní rybník) – převládly obavy z protržení zemní hráze. 1892 svízelný suchý rok a návrat k projektu Harlachera za 160 tisíc zlatých (tj. 320 000 korun). Prosazena zemní sypaná přehrada jako PRVNÍ TOHO DRUHU v Rakousko-Uhersku, projekt připravil Ing.Karel Kreß, dozor Ing. Emil Peters. Stavěno v obavách 1894-1896, dokončeno 1896, kapacita 92 tisíc m3, hráz výšky 9,95 m. Kapacita přehrady nedostačovala. 1901-1902 vyhloubena a zvýšena o 4 m na obsah 266 tisíc m3 a 1906-1912 dále rozšiřována.
 

Obsah ročníku Hameliky 2000

      je přílohou tohoto posledního čísla v roce 2000. Jednotný obsah ročníků HAMELIK 1997 až 1999 vyšel počátkem roku 2000. Je členěn v kapitolách: (1) Listujeme v Mariánsko-lázeňských novinách, (2) Drobné zprávy z Mariánských Lázní, (3) 150 let katolického kostela (1998), (4) Domy v Mariánských Lázních, (5) Divadlo, (6) Česká menšina před válkou, (7)Vycházky do okolí Mariánských Lázní, (8)Drobné zprávy z okolí, (9) Archeologie (Zdeněk Buchtele) a kamenokříže, (10) Statistika obyvatelstva kraje, (11) Názvosloví obcí, (12) Slavní hosté, 250 let od narození J.W.Goetha a tisíciletí sv.Vojtěcha, (13) Různé, (14) Kalendář 1997, (15) Bibliografie Mariánské Lázně. Články jsou řazeny v obsahu chronologicky, ne abecedně.
 

Historie naší státní vlajky

      Už přes 80 let má náš stát vlastní vlajku – zprvu československou, za protektorátu protektorátní, od roku 1.1.1993 českou. Vlajka je státní symbol. Tvoří ho tmavomodrý klín a dva pruhy, bílý a červený. Nezrodil se hned 28. října 1918 po vyhlášení našeho státu, ale byl schválen Národním shromážděním na jaře 1920.
      Proč jsou na vlajce právě tyto tři barvy ? Pro odpověď musíme do dávné historie Čech. Červená a bílá jako zemské barvy Čech se objevovaly už na praporcích českých vojsk ve 12. století (tedy i na praporci tepelského Hroznaty, který byl určitý čas ne bezdůvodně ctěn jako patron české země). Barvy byly převzaty z českého královského znaku – stříbrný (bílý) bezocasý lev na červeném poli. Červená i bílá barva svítila také na husitských korouhvích – byl to červený kalich na bílém pozadí.
      Když byly po Bílé Hoře starobylé červenobílé praporce zničeny a vlastenecké české projevy umlčovány, přežívala v lidu vzpomínka na slavný červenobílý prapor a v revolučním roce 1848 se na pražských barikádách náhle objevily červenobílé vlajky a staly se symbolem Čechů a jejich obrození. Užívaly se hojně v době panování císaře Františka Josefa I. při různých oslavách v Čechách. Červenobílá česká vlajka byla císařem uznávána či tolerována a mezi lidem pociťována jako národní symbol.
      Slováci byli kdysi ve větším útlaku než Češi a až v 19.století si zhotovili vlastní znak. Byl to červený štít s modrým návrším, na jehož vrcholu se tyčil stříbrný kříž. Návrší tvořily tři hory: Matra, Fatra a Tatra, stříbrný kříž měl připomínat Slovákům slavnou minulost a vazbu na křesťanství. Tři barvy slovenského národa – bílá, červená a modrá – byly odvozeny od tohoto znaku. Slovenská trikolora měla pořadí barev shodné s vlajkou carského Ruska, což podněcovalo sympatie Slováků k východním slovanským bratrům.
      Po vzniku Československé republiky bylo nutno urychleně zvolit státní vlajku. Měla symbolizovat jednotu Čechů a Slováků. Hned počátkem roku 1919 byla sestavena z předních českých umělců komise pro státní vlajku a nazvána "Památník odboje". Vypracovala několik verzí, z nichž čtyři uvádíme. Na návrzích převládaly tři barvy – modrá, červená a bílá. Na jednom návrhu byl také červený husitský kalich jako symbol husitské revolučnosti a neústupnosti národa při obhajobě svých práv. Kupodivu se objevovala na vlajce i černá barva. Byla převzata z černé svatováclavské orlice. Černý měl být především trojúhelník. Domluva byla nelehká, ale nakonec byla navržena parlamentu dnešní podoba vlajky bez černé barvy.
      Klíny na vlajce byly tehdy spolu s kubánskou vlajkou jedinými. Kubánská vlajka vznikla již roku 1845, ale má klín červený. Náš modrý klín měl symbolizovat spojení Slovenska s českými zeměmi. Slovenské modré návrší se takto spojilo se s českou bílou a červenou barvou. Později se objevují další státní vlajky se sympatickým klínem – Súdán (zelený klín), Rovníková Guinea (bledě modrý klín) aj.
      Vlajka má svá pravidla: Poměr délky vlajky k šířce je 3 : 2. Modrý trojúhelník. je rovnoramenný a vybíhá do poloviny bíločerveného pole. Bílý pruh je vždy nahoře od žerdi, červený dole.
      Za protektorátu (1939-1945) byla česká vlajka trojbarevnou s pruhy bílým, červeným a modrým. Také samostatné Slovensko (1939-1945) mělo vlajku se třemi pruhy, ale jiné pořadí: bílá, modrá, červená. Po rozdělení federace k 1.1.1993 zůstala státní vlajka pro ČR, kdežto Slovensko má vlajku s třemi pruhy (jako za války) a blíže žerdi menší znak s červeným pozadím, modrým trojnávrším a uprostřed vztyčen stříbrný kříž.

 


Prezidenti Československa od 1918

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. připravuje Ing. Richard Švandrlík, tel. 0165-626048, E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz. Číslo 12 XXIV. ročníku Hameliky (pořadové číslo 310. od roku 1973). Mariánské Lázně, vyšlo 31. prosince 2000.