Ročník XXV. (2001)
Pořadové číslo 312.

2.

Mariánské Lázně
15. března 2001
OBSAH 
 

Pátrání zprvu beznadějné, pak plné záhad a stále pokračující – tedy nedokončené
Richard Švandrlík:
Kdo byl Josef Forberich
Postavení Mariánských Lázní začátkem dvacátého století l Zapomenutí stavitelští tvůrci l Dosavadní výsledky pátrání po Forberichovi l Vdávání Forberichových dcer l Kde je pohřben Josef Forberich ?

-rš-
Marienbader Zeitung, noviny malého města, ale neúnavných nadšenců
První číslo novin Marienbader Zeitung l Z historie novin – v dobách, kdy nebylo radio ani televize l Zachráněné ročníky novin v muzeu l Rozsah vydávaných novin v Mariánských Lázních v roce 1932 (MUDr.Vladimír Křížek)

Richard Švandrlík:
Šenovská mozaika (I.část: Blok ulice Boženy Němcové)
Úvod l Čtvrť Šenov žila vždy vlastním životem a kdysi chtěla být městem l O jednotlivých domech od knihovny k domu Máj l A kam teď ? Vejdeme do uličky Morgenzeile neboli do Jitřní uličky l Domy Radovan (čp.277), Barcelona (čp.375), Elyseé (čp.376), Eremitage (čp.373), Helios (čp.372), Manchester (čp.387), Marta (čp.386), Jeseň (čp.367), Vlasta (čp.366), Velehrad (čp.499), Tvrz (čp.500), Junák (čp.446), Mon Plaiser (čp.471), Nežárka (čp. 453), Anna (čp. 452), Oplatkárna alias Viktoria (čp.272), Bořivoj (čp. 273), Břetislav (čp. 274)

Jak hovořili a psali Staročeši – naši dávné předkové

Pověst o založení Klimentova (Podle Heimatbuch II.)

Noviny Marienbader Zeitung z doby návštěvy císaře 14.8.1904

Tři z téměř stoletých vilek v ulici Boženy Němcové

Plánek ulice Boženy Němcové a bloku domů v Mariánských Lázních


Pátrání zprvu beznadějné, pak plné záhad a stále pokračující - tedy nedokončené
Kdo byl Josef Forberich
125 let od narození stavitele, co do hodnocení jeho díla v minulosti tak rozporuplného


Postavení Mariánských Lázní počátkem dvacátého století

HOTEL CARLTON byl dostavěn před sezónou na jaře 1907. Jak se uvádí, podle projektu architekta Josefa Forbericha postavil hotel stavitel Ignác König. V roce 1911 proběhla přístavba (do strany), a další přístavby v roce 1913 (provedl architekt Karl Gut) a v roce 1922 /Stavební úřad M.L./.      Stavitel Josef FORBERICH nám zanechal více než průměrný architekt malého města. Ostatně Mariánské Lázně označovat jako "malé" město lze jen s neupřímným despektem.
      Kol roku 1900 měly Mariánské Lázně sice jen 4 617 obyvatel, tedy srovnatelně tolik jako obce v okolí - Kynšperk, Nejdek, Loket, Nové Sedlo. Nebylo to však tiché "městečko". V době letních sezón se proměnily Mariánské Lázně v exkluzivní společenské centrum, které nebylo "okresním" (okresem se staly 1902) ani "krajským" centrem – v dávné minulosti se sem dokonce přemísťoval krajský hejtman z Plzně. S malou nadsázkou byly českým "zemským" centrem, kam se sjížděli nejen obyvatelé z velkoměst – z Prahy, z Vídně, z Mni-chova, z Berlína, z dalekého Petrohradu, ale i panovníci z ciziny. A s nimi i doprovod vysoké šlechty z panovnického dvora. Přijížděla také střední šlechta, považující se za představitele národů či skupin, přijížděla vyšší buržoasie jako němečtí továrníci, obchodníci, američtí a evropští bankéři. Nakonec přijížděli z řad měšťanstva a menších obchodníků mnozí, usilující o vyšší společenský post, než na jakém stáli. To potvrzují i zprávy o placení kurtaxy, kde se tito měšťané rádi hlásili nejméně o jednu majetkovou třídu výše, než do jaké patřili. Připláceli si tak snobsky na své imago v lázních.
      Zvláštní skupinou byli hudební skladatelé, literáti, malíři a umělci. Byly to vesměs slavné osobnosti, které zpestřovaly kolorit hostů na promenádě. Jinou zvláštní skupinou bylo duchovenstvo všech možných náboženství ve svých kněžských oděvech, skromní či na odiv se vystavující exotičtí hosté z Afriky, Asie, Ameriky. Až do takové výše se vyšplhala tradice Mariánských Lázní jako "otevřených" lázní, kterou prosadil opat Karel Reitenberger už v roce 1818. Není divu, že se za takových poměrů psalo o Mariánských Lázních jako o "evropském" společenském centru – a to bez úvozovek.

Zapomenutí stavitelští tvůrci

     
Architektura města patřila už v té době k hlavním prvkům výjimečnosti Mariánských Lázní. Nevídané, nádherné fasády i interiéry zdejších paláců, hotelů, vil, hostům otevřené pavilóny pramenů, kostely pěti vyznání, monumentální lázeňská zařízení – to byly pozoruhodnosti, jimž se obdivovali hosté a na které byli hrdi domácí. Kupodivu - skuteční architekti, projektanti a stavitelé se netěšili nikdy mimořádnému zájmu pozornosti obce ani historiků, a často ani majitelů všech těch nádherností. Vezměme například palác Miramonte, hotel Carlton (Svoboda), dům Teutonia (Rusalka) na Hlavní, Svatý Martin či Jägerovu vilu Norbert v Ruské, secesní stavbu Zelený strom (Wolker) na rohu Purkyňovy ulice, některé domy v Anglické ulici, pokud nevybíráme příklady nejznámějších a nejpopulárnějších staveb.
Majiteli hotelu CARLTON byli v letech 1907-1945  Wilhelm a Anna Zörken-dörferovi. Na frontách ztratili všechny tři syny – Wolfgang (*1910, padl 23.1. 1942 u Medinu v Rusku), Wilhelm (*1913, padl již 29.7.1941) Volker (*1916, padl 18.1.1945 v Itálii). Rodiče zdrceni osudem spáchali i se služebnou a chůvou synů v létě 1945 sebevraždu.      Až v posledních deseti letech roste zájem o architekty-tvůrce. Trochu to souvisí s obnovou zašlých fasád domů, trochu se změnou náhledu na eklektismus, dříve zatracovaný a vydávaný za příklad marnivosti buržoasie. Sami současní teoretici, odsuzující za socialismu historizující styly, předvádějí náhle veřejnosti jejich krásu.
      A tak zkrátka přichází doba hledání autorů těchto nádherností. Interiéry byly veskrze zničeny, zmodernizovány a zbývají fasády. Kdo stavěl díla, která se jinde v takovém rozsahu nezachovala ? Mariánské Lázně a jejich architektura, které šťastně přežila obě světové války bez bombardování a válečné vřavy, je stále přitažlivá. Zvědavost nás vrací zpět k minulosti.
      Mezi zdejší architekty v době největší slávy města patřil zdejší rodák Josef Schaffer, vídeňský architekt-kouzelník Arnold Heyman, tři generace zahradních architektů Skalníků, ale i vídeňský parkový architekt Swen Swenson, domácí stavitelé Königové, Anton Jäger, Friedrich a Alexandr Zickler, otec a syn, Karl Gut, a jedním z nich byl i tvůrce půvabných pohádkových vilek - Josef Forberich.

Dosavadní oátrání po Forberichovi
 
      O Forberichovi však nebylo zpráv. V české ani v německé vlastivědě se jeho jméno téměř neobjevuje. A tak při pátrání po Forberichovi se objevují nová a nová jeho díla z doby prvých patnácti let 20. století – hotel Carlton (dn. Svoboda - postavil podle projektu Forbericha stavitel Ignác König, byl dostavěn na jaře 1907), kaplička Lásky (1909), přebohatě zdobené vily Svatý Martin, Šípková Růženka, Sněhurka v Ruské ulici, vily Hubertusberg (dn.Regent) a Bismark (dn.Morava) na Bellevue, vily v uličce Morgenzeile (dnes ulice Boženy Němcové), například 1904-1905 Annenheim (čp.375 dn.Barcelona), St.Elisabeth (čp.376 dn. Elyseé) aj., úšovická radnice, hleďsebský novorománský kostel sv. Anny (1911).
      Ale o autorovi žádné zprávy. Nevědělo se, odkud přišel, kde bydlel, jaká byla jeho rodina, kdy zemřel. Mlčení nad Forberichem trvá kupodivu - už přes 50 let - u sudetoněmeckých historiků, kteří se vždy hrdě hlásí k osobnostem, které budovaly Mariánské Lázně. V seznamu význačných osobností Mariánských Lázní v I.dílu německé vlastivědy Marienbad Stadt und Land chybí nejen Josef Forberich, ale kromě rodáka Josefa Schaffera všichni zdejší architekti. Forbericha neuvádí ani podrobný Weinmannův podrobný, dvoudílný biografický seznam Egerländer Biografisches Lexikon (1987).
      A tak až pátrání v mariánskolázeňských matrikách pozvolna odhaluje chybějící zprávy. Dovídáme se, že se Josef FORBERICH narodil právě před 125 lety, dne 24. srpna 1876. Narodil se v obci Svatava (Zwodau) na Sokolovsku, v domě čp. 70 v rodině hostinského Wenzla F.Forbericha a jeho paní Elisabeth, rozené Sattlerové z čp.26 ze stejné obce. Tím je však vyčerpána první čtvrtina jeho života. Kam se vydal z rodné obce ? Kde studoval ?
      Další zpráva se týká až svatby. Oženil se v 26 letech, dne 18.června 1902 v Rosicích u Brna. Nevěstou byla 18tiletá Terezka STRNADOVÁ (*6.4.1884 Pohořelice, okres Hustopeče). Otcem Terezy byl stavitel František STRNAD z Pohořelic (uvádí se jako "Baumeister in Segen Gottes" - po smrti), matkou Tereza Vogtová, dcery kupce též z Pohořelic. Jak se dostal Forberich na Moravu a kde a jak poznal svou budoucí paní ? Nevíme. Její otec byl stavitelem a tak se nabízí souvislost s budoucí stavitelskou kariérou Forbericha.
      A další otázka: jak, proč a kdy se dostali Forberichovi do Mariánských Lázní ? V srpnu 1902 je nalézáme ještě v Brně, ale už 1. září 1904 se jim narodila v Mariánských Lázních v čp.127 dcera Elisabeth Hedwig Forberichová.
      Podle matriky se druhá dcera Marie FORBERICHOVÁ narodila 22.srpna 1905 v čp. 117 ve vile BISMARK (dn.Morava) na katastru Úšovic - ve vznikající vilové čtvrti Bellevue. Byla pokřtěna 27.8. jako "Marie Beata Margareta Josefa" děkanem Heřmanem Dobrým v děkanském kostele Nanebevzetí P.Marie. Kmotrou byla Marie Pehrlová, manželka železničního úředníka z Nového Sedla u Lokte. Z tohoto kraje byl také Josef Forberich, snad to byla jeho příbuzná.
Forberichův podpis na žádosti o otevření kamenolomu nad Úšovicemi k práci pro nezaměstnané z 3.4.1919

Vdávání Forberichových dcer

      A opět dlouhé mlčení a až po 22 letech se objeví zprávy o vdávání Forberichových dcer. První z nich byla právě Marie FORBERICHOVÁ. Svatba byla 5.ledna 1928 v děkanském kostele v Mariánských Lázních, oddávajícím byl opět děkan Heřmann Dobrý. Ženichem byl Friedrich Wilhelm NADLER (*26.6.1901 v Mariánských Lázních), 24letý syn slavného, ale politicky neúspěšného starosty Mariánských Lázní dr. Franze NADLERA. Uvádí se však, že ženich pochází z Trpist, okres Stříbro. Svědky na svatbě byli student JUC. Ernst Nadler, a Herbert Forberich. Svatba se konala v domě čp.117 BISMARK (dn.Morava), kde se nevěsta narodila.
      Druhá svatba se konala 4.února 1932 v domě čp.119 Bergmeier (původně dům ZUKUNFT, po 1945 dům CITY v Anglické ulici). Uvádí se Elisabeth FORBERICHOVÁ z domu Rütli (čp.265 Úšovice, dn.Orava) jako dcera již zemřelého Josefa Forbericha a Terezy, rozené Strnadové. Vdávala se ve 27 letech. Ženichem byl rovněž 27letý Erich Georg BERGMEIER (* 1.5.1904 ve Francii v Thionville u Metzu), kupec a hoteliér z čp. 119. Byl to syn Adolfa Bergmeiera, inženýra z čp.119, a Emmy Augusty rozené Stuckertové, pocházející z Finstingen z Lotrinska. Svatba byla v mnichovském dómu Metropolitan. Dodatečný zápis v matrice uvádí dcery Christu (*31.1.1939) a Ingeborg (*20.10.1940).
      Třetí svatba se konala 27. května 1933. Vdávala se 22letá Tereza FORBERICHOVÁ (*25. 3.1911 v čp.117 Bismark v Mariánských Lázních) a ženichem byl již slavný stavitel Ing. Engelbert GIBITZ (*4.4.1887 v Ovesných Kladrubech čp. 41). Byl již 46letý a bydlel též v čp.265, kde byla i svatba. Jeho otec byl Josefa Gibitz, truhlář z Ovesných Kladrub čp. 41, a matka Anna Hammová z Německého Beranova čp.21 (dnes Beranovka). Na svatbě byl jako svědek bratr Otto Forberich, "kandidatus Ing.Arch." z domu čp.265 Rütli, a kupec Karel Gatscha z Teplé čp. 268.
      Čtvrtá svatba se konala 28. prosince 1936. 24letá Margarette Hedwig FORBERICHOVÁ (*16.7.1912), si brala jiného budoucího slavného mariánskolázeňského muže. Ženichem byl Wolfgang ZÖRKENDÖRFER (*26.6.1901 v Mariánských Lázních). Bylo mu 35 let a byl druhým synem profesora Karla Zörkendörfera, přednosty zdejšího Balneologického ústavu. Mladý Wolfgang byl povoláním chemik, žil v domě Zörkendörfer (čp.422), jeho otec Karl a jeho matka Ulrika Franziska, rozená Härtlová z Mariánských Lázní. Svatebními svědky byl opět Herbert Forberich, "úředník Vysoké školy v Brně", a švagr nevěsty Ing. Engelberg Gibitz z domu Rütli.
      Wolfgang Zörkendörfer prováděl výzkumy minerálních vod v Číhané a přípravy na vyvedení číhanských vod potrubím do Mariánských Lázní, vedl od roku 1935 balneologický ústav po otci, ale angažoval se v politice jako sudetoněmecký aktivista. V roce 1941 nastoupil jako voják do Vratislavi do Slezska, později těžce raněn na východní frontě. Jako chemik působil nějaký čas v Helmstadtu. Zemřel brzy po válce. Zůstal bezdětný. O jeho ženě nemáme zpráv
      Soudíme, že Josef Forberich měl nejméně šest dětí: Alžbětu (1904), Marii (1905), syna Otto (1907), Terezu (1911), Margaretu (1912) a Herberta. Dipl.Ing. Otto Forberich (*8.2.1907) byl v druhé světové válce na frontě, celou válku přežil, ale zmizel 28.2.1946 kdesi v Pomoří a vyhlášen nezvěstným.

Kde je pohřben Josef Forberich ?

      Forberichovi bydleli v domě Bismark čp.117 a až po smrti otce Josefa Forbericha bv roce 1930, nechala postavit vdova pod Panoramou nový dům RÜTTLI (dn.Orava čp.265, katastr Úšovice) a zde bydlela spolu s dcerou a stavitelem Ing.Gibitzem. Otec Josef Forberich zřejmě nezemřel v Mariánských Lázních a je pochován jinde, mimo Mariánské Lázně.
 

Marienbader Zeitung, noviny malého města, ale neúnavných nadšenců

      Rozvoj Mariánských Lázní se dostal do obrátek v přímé souvislosti s otevřením železniční trati císaře Františka Josefa I. z Vídně do Chebu. V roce 1872 byly Mariánské Lázně spojeny se světem železnicí. Avšak jen málo mariánskolázeňských občanů si uvědomilo, že začíná nová epocha v historii města. Vždyť nádraží bylo dva kilometry od lázní. Boháči přijížděli kočárem a pro chudšího hosta nebyla vidina pěšky šlapat se zavazadlem přes pole a louky do kopečka vábná. Roku 1872 měly lázně 6 300 hostů. Zdá se, že objevení nového minerálního pramene pod Mariánskolázeňským mlýnem bylo v tu chvíli nadějnější i zajímavější. Pramen hned dostal jméno Alexandřin po slavné návštěvnici, roku 1873 byl jímán a stavěn pavilónek.
      Nedlouho po železničním spojení se objevuje jiný "fenomén". Mariánské Lázně začaly tisknout vlastní noviny. První vyšly 31.prosince 1873. Vytištěny byly v nové městské tiskárně. Tiskárna – to byl předpoklad dalšího pokroku v městě. V ní se mohly tisknout a prodávat v sezóně velice důležité a potřebné kurlisty, seznamy lázeňských hostů. A přichází i nabídka tisku týdeníku jakožto "politischen Wochenblatt für alle Fragen und Interessen."

První číslo novin Marienbader Zeitung

      Zkušební číslo sice vyšlo mimo sezónu, ale tím chtělo zdůraznit, že reaguje na potřebu občanů města po všeobecných informacích a zároveň zkouší, s jak velkou obcí čtenářů a abonentů může filiálka Chebské tiskárny Kobrtsch & Gschihay v Mariánských Lázních počítat. Iniciátorem zkušebního čísla Marienbader Zeitung byl Josef GSCHIHAY, vyučený knihtiskař, který získal koncesi k tisku knih a kamenotisku v Mariánských Lázních.
      Zároveň převzal vedení knihkupectví v lázních, které později vedl jeho syn Franz GSCHIHAY. Toto knihkupectví se nacházelo přímo na kolonádě, později se přestěhovalo do domu Nový Klinger naproti kolonádě a nakonec do Tepelského domu. Bohužel ani první ani druhý dům už nestojí. Postupně vznikaly drobné prodejní krámky a kolem roku 1900 jich mělo město už dvanáct. (Až později se jim začalo říkat trafiky (z italštiny a arabštiny), přesněji "tabákové trafiky" (Tabaktrafik) , v nichž se prodávaly tabákové výrobky a noviny. Trafiky byly specialitou Rakousko-Uherska. Byly to státní krámky a prodavači se říkalo "trafikant". /Podle Brockhaus 1938/ Státní trafiky převzalo vzniklé Československo a trafikanty vybíral a jmenoval stát. Trafiku dostávali za zásluhy např. legionáři aj. Není divu, že dodnes stará generace říká prodejnám novin a cigaret "trafik y".
      K prodeji zdejších novin byly velice významné.
      Litografické zařízení, kamenotisk a knihtiskárna byly zprvu v provizorním Gschihayově dřevěném pavilónku na místě později postaveného domu GUTENBERG (čp. 129). Stroje a zařízení byly v suterénu zprvu se tisk-lo výlučně ručně. V letech 1895 a 1896 došlo k rozšíření tiskárny a sazárny a byly otevřeny obchodní místnosti a kancelář. V té době postupně se přechází od pohonu benzinového motoru k elektrickému a kupují se moderní tiskařské stroje. Josef GSCHIHAY zemřel roku 1895 a jeho syn Franz GSCHIHAY, který vedl knihkupectví, převzal nyní také tiskárnu. Ale pouhých sedm let po otcově smrti také umírá (+1902). Byl velmi agilním městským radním, horlivým přívržencem starosty Augusta Herziga a dokonce i místostarostou. Po jeho smrti vedla podnik s tiskem knih, plakátů, novin a kurlistů - pod názvem "Josef Gschihay" - úspěšně vdova Betty GSCHIHAYOVÁ až do května 1945.
      Gschihayovo knihkupectví v Tepelském domě s prodejem knih, hudebnin a půjčovnou knih provozoval v roce 1907 pod firmou "Franz Gschihay" Gustav Härtl, který měl další filiálky na kolonádě a v domě čp. 225.
      Ještě před první světovou válkou začaly být prostory tiskárny v GUTENBERGU nepostačující. V letech 1909-1910 staví místní stavitel Ignác KÖNIG novou budovu tiskárny GSCHIHAY čp. 427 v lese proti hotelu CASINO (zaniklý Výzkumný ústav balneologický) v dnešní Ruské ulici. Roku 1910 získala tiskárna nejnovější technické zařízení - velkoplošný tiskařský stroj, moderní sazečský linotypový stroj a další zařízení, která dávalo předpoklady k tisku deníku bez obav zpoždění vydání.
      Gschihayova tiskárna byla v plném provozu až do konce druhé války, po válce podnik převzal tiskárnu Emil PAVLÍČEK a provozoval ji ještě několik let. Dům čp.427 (GSCHIHAY) byl přejmenován na BLANÍK.

Z historie novin - v dobách, kdy nebylo radio ani televize

      Zdejší noviny MARIENBADER ZEITUNG vycházely jako týdeník v letech 1874 až 1909 jednou týdně, v letech 1910 - 1919 dvakrát týdně. Roku 1919, přestože šlo o rok nejtěžší nouze, se staly deníkem. Stalo se tak proto, že se v té době značně opožďovaly dodávky berlínských a vídeňských novin do Mariánských Lázní a hosté byli netrpěliví, protože neměli čerstvé informace.
      Ze stejných důvodů se už dříve, poprvé 31. května 1892, objevuje o letních sezónách deník MARIENBADER TAGBLATT, vycházející od 1. června do 31.srpna. Vycházel denně v 18.30 hodin mimo neděli.
      Redaktorem novin byl ALOIS KOHN (*1860, +1916), zprvu prokurista, později redaktor, a to až do první světové války. Měl oporu v Ernstu FINKOVI a v jeho synovi Josefu FINKOVI, který se stal společníkem firmy.
      Průměrně měly noviny osm stran a čtenář se tu dočetl nejdůležitější zprávy ze světa, zprávy z burz v Berlíně a ve Vídni a především všechno možné ze života v lázních. Byl tu denní program čtyř koncertů lázeňské kapely, program městského divadla, nabídky programů v hostincích. V úterý a sobotu byla v KURSÁLE tombola a reunion (zábava) s tancem. Na BELLEVUE vyhrávala každý pátek večer vojenská kapela a každou neděli odpoledne tu probíhaly Wagnerovy koncerty, ostatní dny tu hrály odpolední koncerty domácí kapely. Na PANORAMĚ hrávala každé pondělí a pátek odpoledne vojenská kapela svůj koncert, ostatní dny hrály koncerty jiné kapely. V LESNÍ MLÝNĚ býval denně večerní koncert s "Veselým večerem"; program se měnil každý týden. Na KRAKONOŠI vyhrávala denně ráno a odpoledne kapela, v hotelu NEW-YORK (Polonia) bývaly koncerty pětkrát týdně, na starém MIRAMONTE hrála kapela denně ranní, odpolední a večerní koncerty. Inzerovaly v novinách mnohé výletní kavárny. Inzeráty bývaly až na čtyřech stranách denně. Nabízely hostům všechno možné. Pro jednoho knížete a majorátního pána z rakouského dědičného rodu byla hledána měšťanská paní s hotovostí nejméně dva milióny korun – bez ohledu na to, jakého je náboženství a stáří!
      Noviny se statečně držely za první světové války, vycházely oboje noviny, třebaže jen na dvou stranách. Sezónní deník vycházel někdy jen jako leták nebo zvláštní vydání, kde byly kratičké zprávy z bojišť, různá hlášení či lokální zprávy, osobní a obchodní oznámení.
      Když se staly roku 1919 deníkem, zanikl sezónní deník Marienbader Tagblatt. V roce 1919 už nevyšel. Pouze v titulu místních novin vzpomínal na staré časy 27leté existence tohoto listu nápis v záhlaví: "Marienbader Zeitung – Marienbader Tagblatt". Poprvé vyšly nové noviny dne 4. března 1919.
      Odpovědným redaktorem byl Johann ULBRICHT, který v srpnu 1919 odešel do redakce žateckých novin SAAZER ANZEIGER. Následoval redaktor Alois GRIMM (1919-1923), pak Wilhelm FECHTER ( 1923-1927), dočasně nakrátko Heinrich PÖSCHL, pak Heinrich BÄUML (1927- + 1931). Posledním redaktorem byl PhDr. Josef RAUSCHER, který sem přišel po roční praxi v pražské BOHEMII a byl vybrán ze 92 uchazečů !!!
      Dne 15.dubna 1933 dosáhl rozměr novin 22 stran !! Po zavraždění filozofa Theodora Lessinga bylo zastaveno vydávání zdejších novin na čtvrt roku, což vyvolalo značnou nevoli celých Mariánských Lázní. Argumentovalo se tím, že noviny neměly s vraždou nic společného. Tento zásah byl jenom pokračováním několikerých cenzurní konfikací zdejších novin v minulosti za protistátní nacionální články. Protičeské nálady tím v městě znovu ožily a kritizováno jako neoprávněné zasahování ze strany českých úředníků. V takové napjaté situaci odjížděli mnozí hosté z lázní.
Místní noviny za války vycházely "pro okres Mariánské Lázně a Tepelskou vrchovinu" jako list úřadů. Tištěny byly švabachem – pondělní číslo z 20.ledna 1941      Německý poslanec Ernst ECKERT v pražském parlamentě se nabídl, že v zájmu zabránění obchodním ztrátám v městě je připraven vydávat náhradní noviny "ERSATZBLATT" s tím, že převezme redaktorské místo. K tomu nedošlo. V té době v městě česká policie prohledávala redakci a vyslýchala. (Ernst Eckert po odsunu z ČSR hodlal navázat na tradici místních novin a v roce 1948 se ujal redaktorství v založeném měsíčníku HEIMATBRIEF, který řídil až do smrti v září 1952.)
      Nakonec noviny i tiskárna přežily čtvrtletní zákaz, přestože vyrukovala konkurence a snažila se vytlačit noviny i tiskárnu z jejich tradičních obchodních pozic, ale neúspěšně.
      Ještě v roce 1941 noviny vycházely. V prosinci 1941 byl povolán redaktor RAUSCHER na vojenskou službu. Během několika měsíců byly noviny zastaveny. Tak dosáhl životnost zdejších novin Marienbader Zeitung (1874-1941) lidské délky 67 let. Ačkoliv jsou v městské kronice mlhavé odkazy na noviny, podle nichž se dalo soudit, že by se během války mariánskolázeňské noviny ještě několikráte objevily, pamětníci to nepotvrzují.
      Víme však, že na konci války vyšla tři válečná čísla Marienbader Kriegszeitung, jak uvádí článek o květnu 1945, jehož autorem byl Max Höhne (HAMELIKA čís. 11/2000, str. 1-2).

Zachráněné ročníky novin v muzeu

      V městském muzeu jsou svázané ročníky novin Marienbader Zeitung let 1874 až 1894, (chybí 1895), ročníky 1896 až 1913, (chybí ročníky 1914-1924, které si někdo po válce - v padesátých či šedesátých letech - zapůjčil a omylem vrátil do archivu v Chebu, který si je přivlastnil), ročníky 1925 až 1931, (chybí 1932-1933), ročníky 1934 až 1941.
      Sezónní noviny Marienbader Tagblatt jsou tu v ročnících 1892 až 1912 (chybí poslední ročníky 1913-1918 a není vyloučeno, že budou také v Chebském archivu).

Rozsah vydávaných novin v Mariánských Lázních v roce 1932

      Průvodce Mariánských Lázní z roku 1932 uváděl nabídku novin v Mariánských Lázních v sezóně:
      1. Marienbader Zeitung a Kurliste (tiskárna Gschihay)
      2. Mariánsko-Lázeňské listy (tiskárna v Karlových Varech)
      3. Marienbader Kuranzeiger (redakce v hotelu KLINGER)
      4. Marienbader Neueste Nachrichten (redakce v domě Edmundshöhe, dnes dům Košice čp.513, Husova č.4, první dům v řadě za karlovarskou tratí)
      5. Marienbader Bezirkblatt / Mariánskolázeňský okresní list (tisk v domě Egerland na Chebské třídě)
      6. Marienbader Sonntags-Zeitung (vydával G.Adler v Chebu)
      7. Tchechoslowakische Bäderzeitung (redakce v městě)
      8. Die Bäderwoche (ilustrovaný týdeník pro západočeské lázně, redakce ve vile Runkenstein, čp. 515, po 1945 RÉVA, dnes zubní zdravotnické středisko, Komenského ulice)
Pramen: Křížek Vladimír: "Místní noviny 1932", HAMELIKA č. 6 z 29.listopadu 1984, S. 114


Šenovská mozaika
I. ČÁST
BLOK ULICE BOŽENY NĚMCOVÉ

      Před desítkami let zavzpomínal zdejší rodák Hans Kuttner na život ve starém Šenově před první světovou válkou. Své vyprávění publikoval na pokračování v měsíčníku německých vysídlenců Marienbad-Tepler HEIMATBRIEF pod názvem "Schönauer Mosaik". Vzpomínky uváděl poeticky:
Hans KUTTNER(*1903), fotograf a malíř, pracoval jako grafik, po válce umělecky činný v Německu a podílel se na vlastivědné práci o Mariánských Lázních.      "Nemají-li stromy chřadnout, nutno sklízet ovoce, když dozraje. Tak je tomu i se vzpomínkami. Dokud tu jsou, je třeba je zachytit. Proto bych rád - snad z vděčnosti k této mariánskolázeňské lokalitě, kde jsem žil po čtyřicet let - zprostředkoval čtenářům obraz minulosti městské čtvrti ŠENOVA za onoho času, tedy před více než sto lety. Samozřejmě, že mé vzpomínky nejsou bez mezer, ale úplnost ani není cílem. Vzpomínky napadají člověka, když se loudá uličkami a plácky, dům od domu, a na každém místě vyskočí nějaké podrobnosti. Ne nadarmo se říká: Vzpomínky jsou prožitý život! Ve skutečnosti jsou nadto vždycky o něco hezčí, učesanější, provoněnější, protože krásnější překrývá to špatné a bídné, které - díky bohu - časem bledne a mizí.
      Staré zlaté časy! Do hloubi duše svítí jakýsi příjemný a teplý jas, zpětně zpříjemňuje to, co bylo prožito a pozlacuje poslední dny života. V té chvíli člověk cítí, že půlstoletí neznamená v historii nic, ani délka lidského života není nic. Co se zdálo v mládí nesmírně rozsáhlé a neobejmutelné, jeví se tu jakoby v kostce, zkráceno na stručný obsah. Podrobnosti jsou vymazány, zapomenuty. Jen jako drobné střípky se tu a tam zalesknou ve vzpomínkách polozapomenuté detaily jako drobné kousíčky mozaiky a svítí po celý zbytek života.
      Změny osídlení během padesáti či sto let jsou zjevné, pozorovatelné, ať chátrání nebo naopak vylepšující přestavba. Objeví se nové ulice, parčíky či plácky, mizí přestárlé stromy. Mění se obchody, jedny mizí, nové se otvírají, něco málo přetrvává, něco má zase jepičí život. Kupodivu tyto změny nepozorují místní, domácí lidé, postiženi povinnou lokální slepotou, neboť oni sami se mění spolu s těmito změnami, adaptují se na ně, berou je na vědomí jako součást svého života, aniž by je definovali a popisovali. To spíše lázeňský host, který přijede jednou za čas, se diví a snaží se vybavit si zaniklý již pořádek obchodů, ulic a zákoutí."

Čtvrť Šenov žila vždy vlastním životem a kdysi chtěla být městem

      Je známo, že se čtvrť Šenov, patřící původně pod Úšovice, chtěla od nich odtrhnout a stát se samostatným městem, ale nakonec připadla k Mariánským Lázním. Vznikla ze samoty ŠENOV (Schönau), postavené v roce 1838 na křižovatce u lesa. V okolí této zájezdní hospody Schönau (dnešní restaurace Šumavy), vznikaly v okolí desítky domů a hospodářských stavení bohatých majitelů mariánskolázeňských domů. Od roku 1886 se pokoušelo toto rychle rostoucí sídlo se osamostatnit a odtrhnout se od Úšovic. To se mu sice podařilo, ale jinak než si Šenovští představovali – Šenov se nestal městem, ale Šenov byl pohlcen Mariánskými Lázněmi.
      K bouřlivé kapitole dávné historie města se ještě vrátíme. Dnes popíšeme domovní blok mezi ulicemi Boženy Němcové, Máchovou a Hlavní třídou a využijeme hojně Kuttnerových vzpomínek.
      Ale nejprve k Šenovu obecně. Zatímco v horní části města ležely léčivé prameny, jejich proslulé pavilóny, kolonáda s promenádou, lázeňská zařízení jako Staré a Nové lázně, kursál, radnice, kostely, lázeňské domy, palácové hotely a pensiony, pošta, divadlo, v dolní části bylo nádraží a v jeho blízkosti elektrárna s remízami tramvají, pila či různá skladiště. Mezi tím ležela čtvrť ŠENOV (německy Schönau). Středem této čtvrti byla Chebská křižovatka s restaurací, která dala název celé čtvrti.
      Čím byl ŠENOV charakteristický ? Nebyl to jen průchod z nádraží do lázní nebo průjezd od Hleďsebe do lázeňské čtvrti. Vše bylo mnohem rozmanitější. Kolem někdejší samoty Šenov si stavěli hoteliéři z lázní hospodářské budovy, stodoly či skladovací stavení. A měli tu i hnojiště. Zkrátka vše, co se nevešlo nebo nehodilo do lázní. Vzadu za hospodou Šenov byl také prostor pro různé lidové akce. Český název pro něj nemáme, ale říkalo se mu "folksfestplac". Bylo to prázdné místo - volný prostor pro cirkusy, pro kolotoče, pro houpačky, střelnice a pouťové krámky, pro kočovné Oeserovo divadlo, což byl první kinematograf. Vždyť také na Šenově bylo postaveno první stálé zděné kino – opravdová senzace lázeňského města před první světovou válkou.
      Na onom druhdy prázdném "folksfestplacu" byla postavena v letech 1912-1913 moderní tělocvična, prý ve své době nejkrásnější v západních Čechách. To už sláva "folksfestplacu" pohasínala a stavěly se na něm obytné domy.
      Také staré hřiště u domku Arco (už zanikl, dnes malé parkoviště u Oděvy) sloužilo sportu a v roce 1922 byl otevřen, nedaleko odtud u potoka u Ferdinandova pramene, fotbalový stadion s atletickou dráhou a s trávníkem. Přímo uprostřed Šenova byla postavena jízdárna na koních, ze které později vznikla další atrakce - stadión pro jízdu na kolečkových bruslích. A kousek za Úšovickým potokem, již mimo Šenov, vyrostly tenisové dvorce, které řadíme ke čtvrti Bellevue.
      Na Šenově vznikaly také první velké garáže pro automobily. Na Šenově byly největší sály Mariánských Lázní - sál hostince Viktoria (dnes oplatkárna), sál kavárny Egerländer, sál hotelu CONTINENTAL (Slovanský dům, dnes Helvetia). Ale Šenov měl i poštu, četnickou stanici, mateřskou školu, jatka, bylo tu městské zahradnictví a první parní pila kláštera Teplá. A kino.
      Na Šenově byl postaven lázeňský dům pro válečné veterány (v budově lázeňského domu byla před lety ekonomická škola, dnešní obchodní akademie v Dyleňské ulici). Na Šenově začala stavba grandiózního městského lázeňského sanatoria pro choroby ledvin. Měla to být konkurence města vůči klášterním lázeňským zařízení nahoře. Nedaleko byl báječný léčivý Rudolfův pramen, který mohl sloužit k léčbě ledvin (teprve roku 1912 ho nechal klášter vést nahoru do lázní). Stavba byla později dokončena jako škola - dnešní hotelová škola.
      Kousek za potokem byla solivárna, která patřila k Úšovicím stejně jako původní Šenov. Také vývěry Ferdinandova a Rudolfova pramene měli na očích Šenovští, třebaže se už nepočítaly k Šenovu. Nu vot ! Při troše dobré vůle – kdo chce - může si dovolit počítat je sem také.
      Šenov neměl školu a děti musely chodit do úšovické školy. Když rodiče posílaly děti do Mariánských Lázní, tamější učitelé zuřili a šenovské děti vyváděli ze školy ven držíce je za uši. Nastala válka o školu. Šenovské děti nikdo nechtěl. To rozlítilo rodiče a viděli jediné řešení: Samostatné město Šenov! Jak to bylo u dětí se neví. Ze šenovských dětí tíhli k Úšovicům jen děti z Anšperu, hlavně ovšem kluci. Bylo to kvůli pouti sv. Antonína v Úšovicích. Tam bylo na sv.Antonína volno ve škole. Proto nešly ani druhé děti do školy, že prý mají "svátek". "Anšper" – to byla nová vilková část Šenova mezi bývalým ČSAD a nemocnicí.
      Kluci ze Šenova vyráželi rádi až k Hackerovu (Balbínovu) rašeliništi nebo na druhou stranu za potok k Miramonte a do tzv. Washingtonského lesa, jak nazývali les podle kavárny Washington (později Červená Karkulka). Zde byly domény dětských her.
      Šenov byl ovšem průjezdní točnou města. Tudy muselo projet a projít všechno, co chtělo do lázní, a naopak vše, co šlo z lázní ven. Přes Šenov mířili nejen hosté, ale i různé novinky od nádraží nebo opačným směrem, z lázní, a nezapomeňme také na silnici z Hleďsebi, která tu končila.
      Od Šenova dolů běžely dvě Nádražní třídy. Dnešní Hlavní třída byla původní a nazývala se Stará nádražní. Dnešní Husova třída vznikla značně později a říkalo se jí Nová nádražní třída. Nádherná kaštanová alej, která vedla ze Šenova kdysi až k Hamrnickému zámečku, začínala později u domu Emma (dnes lékařské centrum). Lidově prý měl dům jiné jméno – podle plachého tažného ptáka. Snad čápa ? Z mohutné kaštanové aleje zbylo dnes už jen několik stromů mezi hostincem Klas a kolejištěm nádraží, a zbytek aleje zůstává před Hamrnickým zámečkem. Napadení kaštanů nebezpečným škůdcem vyvolává obavy, že zde ztratíme i tuto poslední památku na Václava Skalníka, který alej sázel.
      Děti ze Šenova to neměly daleko do polí s obilím, které se tu vlnilo ve větru, a stejně blízko byla pole se zelím a řípou. Až před prvním válkou byla postavena na Šenově krásná vila, kterou pak odkoupil podnik Kaffee Hag AG z Brém (dnes mateřská škoka). Odtud se táhla řada ovocných stromů na jih - bylo to mezi cestičkou dolů a kolejemi tramvaje z roku 1902. Směrem na sever byl kdysi velký prostor mezi domy a kolejemi. Zde bývaly zahrádky domů, dnes je tu široký chodník. Pár javorů a jasanů při kolejích se řadilo až k zahradě hospodářské budovy hoteliéra Barucha.
      V letech 1906 až 1912 se stavěla řada domů jako Villa Pöpperl (čp.426 - Poprad, s dvojím obytným traktem), Elektra (čp. 425), Burg Friedstein (čp.410 - přejmenován na Ural, ale že název zanikl, soudíme z toho, že je užíván pro mrakodrapový dům v Úšovicích; byl to dům, kde bývala nakrátko tak oblíbená Trstenická prodejna), dům Hampel (snad dům čp. 305 – kdysi Salvator, pak Hansa, po roce 1945 Hamlet), dodnes živý název domu MENTONE (1898 Villa Buberl, po první válce Mentone, za druhé války to byl Hindenburg).
      Za garážemi u domu Mentone byl kus prapůvodního lesa. Říkalo se mu Körberlholz, lesík, který se táhl k vilkové části Anšperu po mírně klesající louce. Lesík je na starých plánkách Mariánských Lázní. Lesík měl podle odhadu pana dr.Maye kolem 100 stromů. Louka u něho sloužila jako místo, kde se bělilo a sušilo prádlo, při louce se táhl asi 3 metry vysoký plot z hloží. Trávníky tu samozřejmě sloužily dětem k hrám, bohužel k neradosti pradlen. V této zelené oáze stálo pár starších domů. Byly to čp.264 (Hablův dům, 1945 Alena), čp.266 (Villa Roth, 1945 Chrudoš), čp.265 (Marientkal, 1945 Petruška). Schallerovo zahradnictví dosud neexistovalo, ale zprvu ani vilová čtvrť Ansper (ulice Křižíkova, Jiráskova), a nebyly ani zahrádky nad stadionem. Na jaře se tu střechy domků leskly mezi množstvím ovocných stromů, a vůně zahrad se mísila s pochoutkami mistra pekaře Habla. Cukrář tu měl svůj domicil a zde vyráběl a odtud dodával do lázní rozmanité dobroty.
      Vzadu probleskoval vysoký plot zeleně natřeného domu, zvaného Immenheim, starého pána Bergschmieda. O včelíny, jejichž pilní obyvatelé snášeli pyl a plnili úly, se jejich majitel, pan Bergschmied, řádně staral s nepostradatelnou fajfkou v puse. Často byl spatřen ve včelařské kápi, jak vniká se žebříčkem dovnitř, přijímán včelím národem nevraživě.
      Zdejší silnice přes tzv.Ansper byla tehdy ještě špatnou polní cestou s výmoly, rýhami a loužemi, u nemocnice cestu lemováno křoví šípkových keřů a cesty se vůbec používalo jen málo.
      Od Rothovy vily se šlo loukou až k potoku. Výška stromů nahoře stejně jako dole u potoka byla mimořádná. Už z dálky bylo vidět nádherné obrovské až neuvěřitelně vysoké topoly, které propůjčovaly místu vzhled podloubí. Staré stromy s mohutnými větvemi a s jejich bizarními rozměry ve vzduchu stály tu hustě při potoce a odtud vedla silnice na Bellevue, které tehdy bylo ještě malé. Potok tu měl hlubší vodu a běžel asi 200 metrů těsně vedle promenádní cesty. A byly tu i duby, které se mohly poměřovat co do stáří s vysokými topoly.
      Nedaleko silnice stála továrna na výrobu léčivé soli. Tudy se procházelo k Ferdinandovu prameni, kolem kterého bylo plno stromoví, upravených záhonů s květinami. To bylo dílo zahradníků. Odtud se šlo zpět po cestě zvané Ansperweg a výše položené až k budově do dálky svítící. Byla to hnědě žlutě natřená dřevěná budova s tmavou obloukovou střechu - jízdárna. Její okna byla umístěna velmi vysoko. Několik roků před válkou se z jízdárny stalo kluziště pro kolečkové brusle. Východní stěna byla stržena a na jejím místě postaveno hlediště a místo k občerstvení. Vše bylo vyzdobeno girlandami z papírových květin, položena dřevěná podlaha a po večerech se tu bruslilo sólo nebo ve dvojicích, což přilákalo nejenom sportovce, ale i zvědavé publikum. Nad vchodem byl nápis "SKATING RINK". Tudy se dalo projít po dřevěných schodech. Děti lezly odvážně na římsy oken a zvědavě hleděly dovnitř.
      Ale sportovci se dlouho netěšili. Přišla světová válka a přespříští sezónu bylo místo prázdné a tiché. Z haly se stala ubytovna pro zajaté ruské vojáky. Pamětník Kuttner vzpomínal na jednoho obrovitého chlapíka s šedou čepicí z beránčí kůže, který nosíval chléb pro své spoluzajatce z krámu v domě Mirabell. Zanedlouho se hala rozpadala, střecha byla proděravělá, parket se prohýbal. Rusové pak odešli do velikého zajateckého tábora, který byl otevřen v Karlíně-Plané. Jen jediný Rus, malý blondýn, který vypomáhal v zahradnictví Lucha, tu zůstal.
      Vedle ELEKTRY (čp.425) a domu BURG FRIEDSTEIN (čp.410), kde byl poštovní dvůr, křížila Dyleňská ulice hlavní třídu, které se nahoře v lázních říkalo Císařská třída. (Dyleňská ulice je dnešní Lužická ulice. Její původní název souvisel s tím, že z ulice byl hezký výhled na horu Dyleň.)
Na Šenově byla kaple v nemocnici jedinou církevní stavbou. Přesto zvonil na Šenově třikrát denně malý zvon. To byla na zvoničce v zahradním altánu pana Luchy, který stál v místě dnešní tržnice Vietnamců. Jiným zvukovým zařízením byla parní píšťala Arnoldovy továrny Vulkán (dům na rohu Nerudovy a Chebské ulice), která pískala ráno, v poledne a večer. Ve dvoře nárožního domu STRASSBURG (čp.269, dnes železářství MAT) měla v jednom přístavku mandl paní Tischlerová. Zvuk tohoto velkého, těžkými kameny naloženého stroje drkotá celý život ve vzpomínkách pamětníků. V tomto domě v prostorném krámu Willibalda Schneidera býval vzadu prodej lahví s Krondorfskou kyselkou. Vysokými vraty se dalo vyjít ze dvora (do dnešní Máchovy ulice) přímo proti domu pana Hably (čp. 274). Rostlo tu několik ořechů, pár kaštanů, které stínily okna šenovské mateřské školky ctihodných sester Notre Dame.

O jednotlivých domech od knihovny k domu Máj

      Proti dnešnímu hotelu HELVETIA (dříve Continental, potom padesát let Slovanský dům) stojí MĚSTSKÁ KNIHOVNA (čp.37O) s nádherně členěnou lázeňskou architekturou v historizujícím slohu a výraznou věží. To byla původně VILLA TURBA, postavená roku 1903 městským lékařem MUDr. Hans Turbou, pozdějším starostou města. Původně měla pestře barevný exteriér s červenými, zelenými a modrými věžičkami, arkýři a stříškami, s příjemnou zahradou, rozloženou do parku až dolů k potoku. Po roce 1945 dostala vila jméno OSVĚTOVÁ BESEDA a zde byla umístěna nejen knihovna, ale i depozita mariánskolázeňského muzea, neboť se uvažovalo o tom, že dům bude sloužit i jako muzeum. Dnes je tu Městská knihovna a vypůjčování je modernizováno a řízeno přes počítač. Knihovna má výpůjční prostory, studovnu, čítárnu, depozita a je zde též cestovní kancelář.
      Sousední dům v dnešním nádherném architektonickém slohu je LINCOLN (čp.280). Původní villu SILESIA (před rokem 1899) postavil Siegfried FISCHL. Zanedlouho byla přejmenována na CARMEN. Manželé Fischlovi tu v létě v pohodlném sedacím koši na zahradě sedávali na slunci a blaženě odpočívali. Četli si, nebo pan Fischl kouřil a paní štrykovala. Pan Fischl byl malý mužík, vždy se světle žlutou sportovní čepicí. Jejich dům později odkoupil a přestavěl do dnešní podoby stavitel Ing.arch. Karl Gut a již v roce 1929 je uváděn jako VILLA GUT. Novými majiteli byli Karel a Marie GUTOVI. Po roce 1945 byl dům přejmenován na Lincoln.
      Malá nízká zídka s železnými mřížemi oddělovala od něho dům CARMEN, dnes známý jako ODĚVA (čp.279), protože dům býval majetkem družstva Oděvy. Ještě v roce 1898 se nazýval původním jménem VERSAILLES a majitelem byl Adolf HOLUB. Když ho roku 1906 odkoupil řezník Herrmann SCHNEIDER, podle něho dostal dům nové jméno HERRMANNSTADT. Dalším majitelem domu byl syn Josef Schneider, také řezník. Maso se ovšem prodávalo vedle domu, naproti v malém dřevěném pavilónku, kde měli Schneiderovi malou porážku. Zde byla řada malých místnůstek pro personál a dlouhá přestřešena chodba. Pod ní byly kůlničky, které používal pan domácí. Přímo v domě Herrmannstadt byla restaurace, která se pronajímala. Nájemcem byl jakýsi Wetzersch (Večeřa), později rodina Mahnerova odněkud z Měcholup, po první válce tu vznikla populární kavárna Café Stich. Za první republiky se uvádějí majitelé Hanni, Erna, Josef a Anton Schneiderovi. Dům měl široký vjezd do dvora, kde stály vozy a čekaly na opravy, které prováděl sedlář a tapetář Kugler a opravář Kuttner. Při deštích musely být vozy zatlačeny do vysoké kůlny za předzahradou. Skleník s barevnými skly sloužil jako remíza pro pana Krause a kočího Kohlhöfera. V době honů se tu scházeli lovci z lesního spolku, jako hoteliéři Hanisch a Wagner, stavitel König, Erben a další. Za štěkotu honících psů odtud vyjížděly vozy na vysokých kolech. Na východní straně domu měl dílničku Hans Kuttner. Malá pěšinka se odtud sešlo k potoku. Asi 2 metry vysoký plot se táhl od zahrady až ke kavárně Viktoria (oplatkárna).
      Po válce byla v domě velká prodejna "Elektra", podle které se domu říkalo. Po přestavbě domu a po zrušení prodejny převládl název "Oděva". Také zeleninovým stánkům, které bývaly na prázdném prostranství před domkem ARCO, se říkalo "U Elektry" nebo "U Oděvy" (dnes je tu placené parkoviště).
      ARCO (čp. 278), též DOMEČEK, zaniklý kol 1983 zbořený dům na Hlavní třídě, třabaže od ní značně posunutý až k svahu k Úšovickému potoku. "Domeček" byl naposledy sídlem Domovní správy v Mariánských Lázních zbořen, aby ustoupil příští stavbě pro příští stavbu,ale k tomu nedošlo a místo bylo upraveno na parkoviště. Původní domek ARCO patřil Emilu Krausovi; název domu se po roce 1945 nezměnil. Vícekrát se tu uvažovalo o obchodním domě potravin, naposledy po roce 1990, kdy chtěl postavit takový dům místostarosta Václav alias Vendy Bartůšek, ovšem jako soukromý obchodní dům.
      Jak to tu vypadalo kdysi ? Původně tu byla velká zahrada od domu Arco až ke kolejím tramvaje. Na východní stranu byl pak strmý svah dolů k potoku. Asi se tu ve středověku také těžilo. V místě dnešního parkoviště dominoval starý rozložitý ořech s větvemi, dále tu byly ovocné stromy, růžové keře a mocný dub zastiňoval skleněnou verandu.
      Dnešní rohový dům RADOVAN (čp. 277), dříve dům PBH, má dnes v přízemí rohovou prodejnu QUATTRO; předtím tu bylo květinářství, předtím jiná prodejna. Původně se však dům jmenoval VILLA KÖCKERT, později VILLA WEIS, nakonec Villa FRANZ. U tohoto domu končila široká cesta, která běžela z dnešní ulice Boženy Němcové. Zde narazila na Bílou zahradu, která se rozkládala v místě dnešního parkoviště, ale sahala až těsně k tramvajové dráze. V ní zrála stará třešeň a kolem stavení Arco vedla jen úzká ulička, která až do doby proražení dolní části (ulice Boženy Němcové) kolem roku 1910 tvořila jediný příjezd do slepé ulice Morgenzeile. Směrem k silnici bývala z domu čp.277 dvířka a tři kamenné schody tu vyrovnávaly výškový rozdíl. Majitelkou domu byla Fanny Köckertová, potom pan Weis (podle majitelů se tu měnil název domu), a za první republiky byli majiteli Julie, Paul a Franz Schwarzovi.
      Tento dům a další čtyři domy měly před okny do hlavní silnice široké předzahrádky, dotýkající se plotem téměř tramvajové trati. Dnešní nezvykle široké chodníky běží po těchto dávných zahrádkách, které museli jejich majitelé oželet a strpět živý chodník pod svými okny.
      V rohové vile KÖCKERT alias WEIS alias FRANZ bydlívali lázeňští hosté a hlavně Židé z Haliče. Přicházeli každé léto jako vlašťovky a poznali se podle zvláštního oblečení, podle velkých tmavých filcových klobouků a podle dlouhých černých kaftanů. Při rituální modlitbě to byla zajímavá podívaná. Protože se modlili při otevřených oknech, které byly ve dvoře velmi nízko, bylo možno sledovat zvenku tyto mumlající tváře v černobílých šátcích. Právě z uličky se to dalo všechno pozorovat, až se někdy musela okna před diváky zavřít. Anebo pan Weis rozehnal rezolutně zvědavce od domu.
      Dům Radovan čp.277 na Hlavní ulici měl nájemce v 60. letech podle voličských seznamů: Josef Valenta (1911), Marta Valentová (1914), Karel Valenta (1946), Josef Rubický (1932), Marie Rubická (1933), Marie Raušová (1906), Heda Ingrischová (1916), Johanna Stránská (1916), František Pithard (1906), Marie Pašková (1909), Josef Pašek (1940), Jan Pašek (1947), Václav Pašek (1946), Emilie Pašková (1941), Miloslav Stránský (1940), Anděla Stránská (1938), František Hofbauer (1930), Milena Hofbauerová (1932), Anděla Ropudeziová, Meszárošová, Kašpařík.
      Dům TANNHÄUSER (čp.276) na Hlavní třídě, patřil PBH a byl známý po desítky let po válce jako MULAVKOVA RYBÁRNA, podle vedoucího v rybárně Mulavky. Na dvoře se každoročně prodávali vánoční kapři. Oficiálně dostal jméno po roce 1945 PETR, ale to se neujalo. Původní dům postavil Emil Lucker, majitel drogerie v lázeňském domě Jalta; za první republiky byli majiteli Karl a Marie Böhmovi. Po válce 1945 bývala v přístavku domu prodejna ryb. Tato tradiční prodejna bohužel asi před 8 lety zanikla.
      Dům čp. 276 na Hlavní ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Alois Neuman (1923), Jiřina Neumanová (1906), František Kokrment (1910), Helena Kokrmentová (1911), Petr Kokrment (1946), Antonín Ryšavý (1879).
      Vedle stojící třípatrový dům POŠTOVNÍ DVŮR alias LETNÁ (POSTHOF, čp.275) na Hlavní ulici, patřil PBH, ale původně před rokem 1900 patřil Chebskému pivovaru, pro něhož pracoval rozvozce piva špeditér Matthias Riedl. Ten později zakoupil dům čp.275 a měl tu obchod s uhlím, s povoznictvím a s prostorným dvorem. Podle názvu dům sloužil dříve jako dopravní pošta. Velké železné skříně s dvojitým orlem visely vedle skleněných dveří a chodníkové dláždění tu bylo tak hrubé, že často někdo zakopl o vyčnívající kostku. Do dvora vjížděl žlutě natřený kočár, a odtud mířil k vlaku na nádraží. Pro prvňáčky tu byla tajuplná poštovní schránka, ale příliš vysoko.
      Skrze dvůr byl zprvu průchod do zadní uličky Morgenzeile. Později Riedlovi průchod zastavěli. Roku 1929 se uváděli imajitelé čp.275 Eduard a Juliane Riedlovi. Na velké váze stávaly vozy s uhlím a dřevem a k nim zapřažení silní, bohatě zdobení koně. Uhlíři neměli lehký chlebíček. Na zádech roznášeli dřevěné korby s briketami pro zákazníky, a to až do nejvyšších pater. Přejmenování (1945) na LETNÁ se neujalo. Říkalo se tu KLEMPÍŘSTVÍ podle sem umístěné ve dvoře provozovny klempířů a pokrývačů Městského stavebního podniku.
      Dům čp. 275 na Hlavní ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Karel Dvořák (1919), Emilie Dvořáková (1920), Jaroslav Vosička (1919), Eliška Vosičková (1923), Ladislav Pešek (1927), Marie Pešková (1933), Kurt Cuchal (1908), Irma Cuchalová (1929), Anežka Beránková (1902), Marie Molnárová (1916), Miroslav Pochman (1933), Marie Pochmanová (1935), Petr Mendl (1946), Jan Chmelař (1942), Marie Chmelařová (1946), Anna Dzurová (1926), Ladislav Dzur (1944), Věra Mendlová
      Další dům na Hlavní ulici byl TRISTAN (čp. 346) a po roce 1945 se název nezměnil. Ale vždy se tu říkalo SKLENÁŘSTVÍ. Ve dvoře totiž byla po desítiletí provozovna Sdružených služeb města Mariánské Lázně - sklenářství, dodnes v chodu v majetku Josefa Baláka. Za sklenářstvím je nová dvojřada garáží až k domům v ulici Boženy Němcové. Dům s původním názvem Tristan měl majitele knihkupce Hans Pichla, po něm patřil Antonu Pichlovi, který tu měl obchod se sklem a nabízel i zlaté řetízky, zrcadla, obrazy, broušené sklo. Při domě býval prodej ovoce a zeleniny pana Kardinála z Chotěnova. Tapetář Blechschmied tu pracoval také. V prvním patře byla za první republiky vážená či obávaná četnická stanice, kde se to blyštilo zbraněmi a policejními helmami.
Dům Máj (May) s čp. 359      Na nároží Chebské křižovatky stojí dům MÁJ (čp.359), patřící naposledy PBH, německy May. V domě na výrazném místě na Chebské křižovatce bývala mateřská školka ctihodných školských sester Notre Dame a v prostorné zahradě, která kdysi sahala až k silnici, si hrávaly děti, ale jen za sluníčka. Dům postavil po roce 1900 městský zvěrolékař Josef May. Jeho syn Josef May (1900-1998) byl rovněž zvěrolékařem a známým historikem města Mariánské Lázně. Oba ošetřovali domácí zvířata (psíky kočky, opice) nejbohatších lázeňských hostů.V suterénu do- mu May bušilo bez přestání kladívko ševce Windirsche. Na nároží pod arkýřem domu vedla řada schodů vzhůru do mléčné prodejny, odkud nosily šenovské ženy mléko, pokud ovšem neměly vlastní mlékaře, kteří rozváželi mléko až do domácností. V témž domě řádil holič Köstler se svou břitvou než ho vystřídaly údery razítek - štemplování dopisů a pohlednic v poštovní pobočce, která tu vznikla jako mariánskolázeňská pošta číslo III.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Marie Laumová (1913), MUDr. Karel Rieger (1902), Emilie Riegerová (1914), Jaroslav Šach(1934), Emilie Šachová (1937), Josef Příhoda (1918), František Matějka (1903), Cecilie Matějková (1903), František Matějka (1942),Jaroslav Šácha (1918), Vlasta Šáchová (1922), Josef Baumgartner (1928), Helena Baumgartnerová (1932), Marie Houdková (1925), Zuzana Neumanová (1924), František Ďuriš (1928), Marie Ďurišová (1934), Václav Bolehovský (1920), Anna Bolehovská (1899), Marie Houdková (1945), Jiřina Grabensteinová (1923) , Pavel Štěpánek (1922), Josef Krüger, Emilie Krügerová, Nataša Jandová, Josef Voženílek, Eva Matějková.

A kam teď ? Vejdeme do uličky Morgenzeile neboli do Jitřní uličky

      Jde o dnešní uličku Boženy Němcové. Nebylo náhodné, když otcové města Mariánské Lázně rozhodli, že zde vzniklá slepá ulička na Šenově, téměř souběžná s hlavní třídou, se bude jmenovat Morgenzeile - Jitřní ulička. Sotva se ráno vyšvihlo slunce nad Miramontský les, ozářilo domy v této uličce, stojící svými fasádami vesměs směrem k východu. Přicházel nový den. Otevírala se do široka okna a na okenních rámech se objevovaly peřiny a polštáře, řádně naklepané ženskou domácí rukou. Většina dvou- či třípatrových domů, postavených nedlouho po roce 1900, stála tu otevřená k východu, bez protějších domů v ulici. Ze všech oken (s výjimkou suterénů) byl výhled do údolí Úšovického potoka, lemovaného stromy, a louky dole jakoby lákaly k procházce při potoce. Na horizontě byl tmavý smrkový les a v něm jen pár světlých bodů - vilek.
Villa Annenheim čp. 375, orient.č. 6, střední část s bohatě zdobeným půlobloukovým arkýřem nad vchodem a výraznou lomenicí      Brzy bylo možno spatřit první špacírující postavy, často rodiny, a pak další a další, jak míří do přírody. MORGENZEILE byla hustě obydlená ulička, proslulá velkým množstvím dětí. Hned ze dveří mohly děti vybíhat ven do louky, třebaže to nebylo zrovna po vůli majitelů. Někteří nervózní si dokonce oplotili svůj díl vysokým plotem, ale i tak se děti mohly rozběhnout přes louku naproti do lesa. Do r. 1910 tato slepá ulička byla zcela bez provozu a tak se mohlo po ní běhat, hrát si na ni tu a volně se pohybovat. V každém případě to byl ráj dětí.
      Také uzavřená zahrada u domu Arco sem zasahovala. Děravý drátěný plot nabízel dětem tam vniknout a šplhat do korun stromů, kterých tu bylo mnoho. Zvláště lákavý byl Affenbaum - Opičí strom. Ve skutečnosti to byla mohutná jabloň, jejíž spletené větve visely přes plot.
      Každý dům měl své postavy a zvláštnosti. Slepá ulička začínala domem ANNENHEIM (čp. 375) a končila vilou HERBST (čp. 366) s báječnou až filigránsky a titěrně vypracovanou fasádou. Číslování domů nešlo v pořádku za sebou, což potvrzuje, že domy vznikaly v různých letech kol 1900, kdy už bylo dokončeno přečíslování domů, dříve patřících pod obec Úšovice.
      Obecně se tomuto koutu říkalo "Nový Perlsberg", ale proč ? Snad sem z Perlsberku (Lazy) přišli první zdejší obyvatelé. Vysoká zeď u vily Herbst ulici uzavírala a za ní bylo volné prostranství, kde až později byl postaven dům s čp.500. Ležely tam velké kameny, balvany, na kterých si dětí sedávaly a rády hrávaly. Mnohdy tam stály i stěhovací vozy. Byly určeny k opravě panem kovářem Berkou.
      Z obyvatel této miniaturní uliční společnosti to byl především berní úředník Kratochvíl s vy-sokou čepicí, který ráno kráčíval s úzkou knihou pod paždí do úřadu. Po něm se objevil učitel Hohler s velkým vousem a zrcadlícími se brýlemi, s nezbytnou hůlkou v ruce. Večer sedal na balkóně domu ANNENHEIM, kde bydlel. Četl noviny, při čemž rád spílal bujaré mládeži pod okny. Stejný respekt budil policejní komisař Schwarz z domu FREIBURG (čp.373), malý podsaditý muž, vždy řádně oblečený v uniformě. Pochodovým krokem a s přísným pohledem mířil do výjezdní uličky u domu ARCO.
Villa Svatá Alžvěta čp. 376, orient.č. 8, patrová s mansardou, podobná předchozí, ale nelze si je splést v arkýři ani v lomenici      Solicitátor pan David byl dalším, dále tu byla rodina Kreinhöferova s kupou dětí, prodavač uzeniny buřtů a jeho malinká paní. S císařským vousem a nesoucí kotlík s vídeňskými párky. Protože bydleli v přízemí, chodívali do bytu oknem, přes starý kufr pod oknem. "My chodíme do Říma vždycky přes Řím, když chceme vidět papeže", řekl jednou lázeňskému hostu ze sousedství, který se divil tomuto způsobu lezení. Měli v nájmu ovocnou alej u potoka a přísně střežili své bohatství. Kdyby se někomu zachtělo kousnout do kyselého jablka, došlo by k roztržce. Pokud byl dopaden někdo v čepici, tato mu byla sebrána. a rodiče si museli pro ni dojít. Tak pilně hlídali kdysi nájemci své aleje.
      Ale bylo třeba se mít na pozoru i před parkovým hlídačem, a rychle přelézt plot. Tudy se většinou už pronásledovatel nepustil dále. Byl to plot dva metry vysoký a táhl se od domku ARCO až k mostku za hospodou VIKTORIA. Za domem FREIBURG (čp. 373) byla halda stavebního dřeva a uhlí na louce, kde byl plácek rovný. Zde si hrávaly děti na cirkus. Z prken a pytlů udělaly stan a děvčata tu chodila s panenkami do cirkusu.
      Louka směrem k Viktorii se svažovala a vytvářela jakousi muldu, kde se večer děti scházely a vyprávěly se tu zkazky a pohádky. To byl romantický čas. Večer vycházel na druhé straně nad solivárnou úplněk, osvětloval údolí Úšovického potoka, jehož uklidňující monotónní zurčení doléhalo až sem. Rodiče tu věděli o svých dětech, a když se stmívalo, přicházeli a brali s sebou nejmenší domů.
      Když se jaro převalilo, ve vzduchu lítala spousta májových brouků-chroustů. Za letních svatojánských nocí svítily světlušky a vonělo tu senem.
      V zimě o odpolednách se stavěly venku sněhové hrady a dětí bylo tolik, že každý dům měl svůj vlastní sněhový hrad. Venku bylo volněji než v suterénních bytech a tak děti bývaly celý den až do tmy venku. Když se vrátilo jaro, vynášel se nábytek na dvůr, aby proschl. Do doby, než byla proražena ulice mezi domy WEIS a ARCO, tu žil uzavřený svět. Slepá ulice byla příčinou toho, že povozy musely objíždět blok, pokud se sem něco přiváželo.
      Dříve než pan Erben postavil vlastní vilu, měl dům Helios. V něm bydleli Valentovi. Erbenovou rekvizitou byla charakteristická dýmka, která ještě viděla lesk jeho rodiny. Pan Erben stával před domem pyšně u svého taxíku.
      Listonoš Jakob byl malý silný mužík. Pobíhal se svou poštovní taškou dům od domu, stejně jako astmatický Steiner, advokát, vždy a s aktovkou pod paždí. Pozdější zakladatel časopisu Heimatbrief v roce 1948, pan Eckert, fotograf a radní, tu bydlel kdysi také a psal tu divadelní hry z Chebska. Pan Fischer, zvaný Pferdefischer, protože prý kdysi prodával koně, měl tři syny. Elsterovi tu bydleli také a jejich syn Emil měl pěkného koníčka - fotografování. Od něho pochází mnoho fotografií města a okolí z doby mezi válkami. Ve druhé světové válce padl na frontě.
      Přitažlivá byla lidová hospoda VIKTORIA. Sem se chodilo pro pivo a pan restauratér Richter dbal na to, aby se mu tam kluci neproháněli u kulečníkové dráhy či se nehonili mezi stoly kavárny.
      Když se prorážela ulička Morgenzeile, bylo tu mimořádně živo. To se kácely stromy, odstraňovaly se ploty a vyrovnával se terén, kde bylo mnoho velkých nerovností. Na zmenšené zahradě před domem ARCO visela reklamní cedule pana Eckerta, kinematografa, zvoucí hosty i domácí do svého biografu, na který byl tolik pyšný.
      Stará boží muka stávala desítky let uprostřed prostranství před domem ARCO. Pak zmizela, ale ještě dlouho potom byla opřena u domu Asgard vedle kina, kam je dal odvést pan Kuttner, otec našeho pamětníka Hanse Kuttnera. Tato muka popisoval ve své kronice Johann Nepomuk Felbinger. Boží muka zřídil majitel domu SLUNCE Josef Löhrl 8. června 1843. Na kříži byl nápis. "Zur Ehre Gottes hat dieses Andenken errichten lassen Joseph Löhrl in Marienbad Anno 1843." Vázalo se k nim několik vysvětlení. Na tomto místě prý skončila sebevraždou služka z hospody Šenov. Ale Josef Lehrl byl majitelem domu Slunce, nelze tedy vyloučit, že šlo o služku z domu Slunce.

K jednotlivým domům v ulici Boženy Němcové

      Dům RADOVAN (čp.277), Hlavní tř. č.11, patřil PBH. Postaven byl někdy v 80.letech 19.století Zde bývalo ještě v sedmdesátých letech květinářství, dnes je tu prodejna QUATTRO MARKET se směnárnou. Původně VILA KÖCKERT majitelky Fanny Köckertové, pak VILA WEISS, za druhé války dům FRANZ, po válce RADOVAN. Dům čp.277/11 je dvoupatrový, třetí patro má mansardové. V druhém patře jsou zřejmě ještě původní balkónová zábradlí. V první patře však nikoliv. Dům je pěkně zdobený, se sotva patrným risalitem. Balkon má široký a na něm po dvou dveřích v prvním i druhém patře, a vysoký pilastr s iónskou hlavicí. Mezi l. a 2. patrem jsou dvě samostatné ozdoby. Je to rohový dům, jehož třetí patro tvoří mansarda se širokou, krásnou římsou. Na straně k dnešnímu parkovišti byly kdysi dveře, dnes zazděné a umístěno čtyřtabulkové okno. Nad vchodem byla lomenice a po obou stranách výrazné pilastry bez hlavic. Místo hlavice je tu zdobení perlovcem.
      Protější dům přes parkoviště se jmenoval původně VERSAILLES a býval ozdobou tohoto místa. Dnes je zcela znetvořen rekonstrukcí z doby socialismu. Mezi obdivuhodnou architekturou různých dob minulosti tu vyčnívá rádoby moderní, ale spíše umělecky bezcenný dům s rovnými okny, bez ozdob, kde smyslem rekonstrukce byla jen funkční ekonomická potřeba.
      DOMY čp. 531 a 532 jsou s orientačními čísly 2 a 4, a patří k ulici Boženy Němcové, která se při nich pravoúhle stáčí z východu na jih. Tyto nové domy čp. 531, Boženy Němcové č. 2, a čp.532, Boženy Němcové č.4, byly stavěny zdá se až počátkem druhé světové války ve stejné stavební akci jako tzv. Červené baráky s čp. 528 a 529 v Husově ulici. Byly to první domy, které už nedostaly domovní názvy. Jejich architektura prozrazuje válečnou šetrnost ve stavbě s převládající funkčností stavby. Ale porovnejme je s bezcennou Oděvou !
      Jedná se o stavby nájemních bytových domů, kde se dekorace prosazuje jen úsporně a v interiérech se úspory promítly v nízkých stropech bytů, ve skromnosti chodeb a společných prostor. Dům čp. 531/2 je třípatrový s poměrně nízkými okny, bez ozdob. Schodiště nad vchodem je zajímavé, okna jsou po dvou, uprostřed s vysokým oknem sahajícím přes tři patra pro schodiště. Mansarda je plnohodnotná jako čtvrté patro.
      Dům čp. 532/4 se zaobleným rohem je třípatrový a liší se jen výraznější zajímavou mansardou jako třetím patrem . Příčinou větší architektonické rozmanitosti tohoto rohového domu bylo, že stavba navazovala na řadu o padesát let starších dvoupatrových vilek s fasádami historických slohů.
      Dům čp. 532 v ulici Boženy Němcové – novostavba: obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Zdeněk Svoboda (1926), Jarmila Svobodová (1932), Jarmila Pátková (1911), Vojtěch Vohradský (1914), Anna Vohradská (1915), Anna Vohradská (1940), Stanislav Franc (1928), Helena Francová (1930), Miloslav Bísek (1928), Milada Bísková (1928), Josef Ira (1929), Dr. Oldřich Vacek (1934), Stanislava Vacková (1942), Blanka Stranská (1935), František Červenka ( 1895), Anna Tittelbachová (1898), Zichová, Perntová.
      Dům čp. 531 v ulici Boženy Němcové – novostavba: Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Jan Lozuda (1943), Božena Loudová (1930), Miroslav Praisler (1927), Marie Prajzlerová (1927), Vladimír Karas (1922), Olga Karasová (1934), Václav Vlach (1936), Anna Vlachová (1938), Rudolf Žahour (1922), Anežka Žahourová (1929), Josef Pružina (1927), Vlasta Pružinová (1925), Ing. Jan Pelnář (1921), Erika Pelnářová (1924), Jiří Hruška (1924), Alena Jašíčková (1935), Vladimír Šollar (1933), Božena Šollarová (1924), Petr Hůrka (1917), Dagmar Hůrková (1926), Anna Vacková (1909), Oldřich Vacek (1934), Stanislava Vacková (1942), Růžena Šmídová (1926), Helmuth Pszota (1943), Irena Pszotová (1935).
      Dům BARCELONA (čp. 375), Boženy Němcové č.6, dům patřil PBH, postaven v roce 1905 jako ANNENHEIM (Anenský domov), jistě proto, že majitelkou byla Anny Mayerová. To byl onen proslulý dům, kterým ulička kdysi začínala a kde bydlel pan Kratochvíl z berního úřadu. Roku 1945 byl přejmenován na dnešní název.
      Dům navrhl architekt Josef FORBERICH v nádherném historizujícím slohu. Pohádkovou fasádu zachycuje v únoru 1904 projekt dvou budoucích domů – čísel popisných 375 a 376. Parcela se vzadu dotýkala parcel Emila Luchy. Dne 26. září 1904 bylo zažádáno o povolení stavby na parcele č.127. Zda dům původně vlastnil stavitel For-berich a obratem ho prodal Mayerovům, jak to u stavitelů bývalo, nebo zda byli od počátku vlastníky Mayerovi, nevíme. Stavba zářila novotou ještě přes celou první světovou válku. I dnes se fasáda shoduje se zachovaných Forberichovým projektem z roku 1904 – bude jí brzy sto let.
      Dne 27. 8.1920 udělil Městský úřad Mariánské Lázně majitelce pokutu 300 korun (ještě rakouských !!!) za používání lešení na domě bez městského povolení. Adresa je na firmu Rudolf JENTSCHKE & Josef KORN. Tehdy se také dokončilo propojení slepé Jitřní uličky jako "průjezdné" či "jízdní" ulice. Lešení zřejmě bylo užito k obnovení malby fasády. Když se paní Anna Mayerová později (19.4.1934) pustila do nové opravy fasády, už věděla, že musí nejprve žádat Městský úřad o povolení k postavení lešení.
      Dům 375/6 je dodnes nádherný patrový dům s mansardovým bydlením s třemi okny, střední část má v prvním patře bohatě zdobený půlobloukovitý arkýř s třemi úzkými dlouhými okny. Arkýř je nahoře zastřešen čtyřhrannou půlobloukovitou stříškou, pod níž je zdobená suprafenestra, mezi okny jsou ozdobné sloupky, parapet pod okénky má obloučkové vlysy s třapci, pod nimi tenká římsička a zužující se arkýř do konzoly, sloužící zároveň jako klenák nad vchodem. Přízemí má uprostřed půlkruhově zakončený vchod s původními dveřmi a po stranách dvojokna, nahoře zakončená nepatrným obloučkem, nad nimi společná zdobená lomenice, rovněž pod římsovým parapetem je ozdoba. První patro má na každé straně balkón s původním zábradlím a rovným oknem a dveřmi, nad nimiž je společná, ale krátká zdobená nadokenní římsa.
Z prvního patra přes mansardu běží neomítnutá hnědě žlutá fasáda, po stranách klenáky. Uprostřed mansardy vévodí vysoká trojúhelná čtyřstupňová lomenice a v ní okno, zakončené půlkruhem s klenákem, nad ním kruhová ozdoba. Lomenice končí malým půlkruhovým obloučkem s římsičkou.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů byli: Růžena Špačková (1919), Anna Kuglerová (1906), Anna Badidová (1933), Walter Zeidler (1940), Helena Zeidlerová (1945), Jan Gadelev (1928).
      Dům ELYSEÉ (čp. 376), Boženy Němcové č. 8, dům patřil PBH, postaven v roce 1905 jako SANTA ELISABETH (Svatá Alžběta), ale sochu Alžběty jsme na domě už nenašli. Také projektantem druhého domu byl Josef FORBERICH. Oba domy čp. 375 a 376 se stavěly zřejmě současně. Dům dal postavit majitel kancelista Josef KREINHÖFER, za první republiky Konrád a Anna URBANOVI. V roce 1945 došlo k změně názvu na Elyseé. Dnešní fasáda a potvrzuje skvělou invenci architekta Josefa Forbericha.
      Dům 376/8 je strukturou podobný předchozímu Annenheimu, ale při srovnání je fasáda odlišná, například v přízemí jsou okna rovná, nahoře zakončená stlačeným obloukem. Také střední část se liší. Půlkruhový arkýř je mocnější, váže se přímo na vchod dveří, jinak má rovněž tři úzká dlouhá okénka a stříšku v prvním patře. Vchod se zdá poněkud masivnější, okna v přízemí mají bohatě zdobené suprafenestry. První patro má opět balkóny s oknem a dveřmi, nad okny je společná mohutnější lomenice. Balkóny jsou neseny masivními zdobenými konzolami Druhé patro tvoří obytná mansarda a střední lomenice je zcela odlišně zdobena. Římsa nad oknem je s malou lomeničkou, nad nimi zakončení nahoře římsou a trojúhelnou malou lomenicí a pod ní je kruh. Mansardové suprafenestry postranních oken jsou zdobeny půlkruhy a rámy oken jsou též pestře zdobeny.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Břetislav Tichý (1921), Jarmila Tichá (1920), Valerie Žasliová (1922), Josef Vája (1907), Justýna Vájová (1912), Jaroslava Hlávková (1925), Jindřich Mikeš (1930), Jaroslava Mikešová (1938), Marta Konečná.
Dům čp. 373 - Eremitage alias Posthof alias Freiburg i San Francisko      Dům EREMITAGE (čp.373), Boženy Němcové č.10, dům patřil PBH, postaven v roce 1904-1905 jako dvojvilka, souměrná s domem čp.372. Protože měla horní vilka původní název POST-HOF a majitelem byl Mathias Riedl, soudíme, že šlo původně o zadní trakt Poštovního dvora (POSTHOF), resp. že v těchto místech byl průjezd ze dvora do Jitřní uličky. Neboť přední dům s čp. 275 vlastnil též Mathias Riedl. Tento Riedl byl také majitelem šenovské jízdárny! Nová vilka byla původně asi zadním traktem na tomto dvoře, ale fasáda mířila do Jitřní uličky. K majetkovému oddělení od domu čp. 275 došlo až za první republiky. V roce 1928 vlastnila tuto vilku čp. 373 Josefina Heidlerová a roku 1937 se uvádí vila pod názvem FREIBURG. Roku 1945 byla vilka přejmenována na SAN FRANCISKO.
      Dnešní název EREMITAGE vznikl později, neznámo proč a neznámo kdy. Historicky koliduje se stejným názvem proslulé, už zaniklé kavárny Café Eremitage, která stávala v zatáčce pod Panoramou a kde bydlel svého času filozof Friedrich Nietzsche. Zde míval pamětní desku až do roku 1929, kdy kavárna shořela a už nebyla znovu postavena. Dům čp.373 tedy nijak nesouvisí s historickým Eremitage pod Panoramou.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů byli: Marie Hronková (1930), Vladimír Skrbek (1910), Helena Skrbková (1925), Jaroslav Černý (1909), Růžena Černá (1920), Pavel Černý (1945), Ladislav Černý (1947), Alois Dudík (1897), Ladislav Konečný (1939), Pšajdl a Pšajdlová, Josef Nykles a Helena Nyklesová.
Dům čekající na novou fasádu - čp. 372 Helios      HELIOS (čp.372), Boženy Němcové č.12, dům patřil PBH, postaven jako dvojdům s čp. 373, v roce 1905 již jako HELIOS. Majitelem byl asi pan Erben, pak košíkář Edmund Valenta, výrobce i prodavač košíků. Padl prý za první světové války a jeho syn Edmund junior měl vlastní košíkářský krám na Hlavní třídě v domě čp. 132 (Švédský dvůr, majitel dr.Moritz; dnes Komerční banka) a o sezóně měl i krámek na kolonádě. Roku 1945 se název nezměnil.
      Domy čp. 372/12 a 373/10 tvoří jemně sladěnou stavební dvojici. Jedná se dva symetricky stojící jednopatrové domy s výraznou druhopatrovou mansardou Po stranách mají zrcadlově rizalit, který má dvě osy oken (u domu čp.372 okno a dveře; u domu čp.373 dvě okna), zbývající části domů mají po třech osách. Oba domy mají po čtyřech oknech v přízemí i v prvním patře. Fasádová výzdoba jak rizalitů tak zbytku domů je stejná. Přízemí dvojdomu mají šest os oken (dům čp. 373 má uprostřed dveře), která mají nad oknem jemný klenák (i okna v prvním patře) a nad ním masivní stlačenou segmentovou římsu s plechovou stříškou, s miniaturním tympanonem a na oblouku zdobený podstavec s koulí. Tatáž nadokenní výzdoba je na oknech rizalitů, ale v prvním patře. Pod okny je obdélníkový parapet a pod ním souvislá římsa metr nad zemí. Okna přízemí jsou spojena z dvou postranních klenáků vybíhajícími plastickými pásy po celé šíři domu. V prvním patře jsou nad okny rovné římsičky. Mansardu odděluje nejvýraznější bohatá římsa, k níž by se hodila výzdoba se zubořezem, ale zřejmě tu hrála roli finanční otázka.
      Rizality mají v prvním patře balkón s oknem a dveřmi a nad oběma obloukovou stejnou nadokenní výzdobu. Zdobená železná balkónová zábradlí mohou být původní. Oba rizality mají plnohodnotné druhé patro se dvěma okny, ale bez suprafenestry. Pod římsou věžovité střechy rizalitů je výzdoba, není to však zubořez, ale střídání šesti obdélníčků s kruhy, na obdélníkové tupé střeše věže je malý vikýř. Mansardová okna domu čp.373/2 jsou na rozdíl od svého dvojčete výrazně vyzdobena nadokenními stříškami. Okna mansardy domu čp. 372 jsou jen rovně zastřešena. Dveře obou domů se zdají původní – vchod čp. 372 je uprostřed domu, čp. 373 pod balkonem krajního rizalitu. Dům čp. 373 má nově malovanou světlounce žlutou fasádu s bílými rámy oken, dům čp. 372 je oprýskaný s původní tmavě oranžovou barvou. Čeká na opravy fasády.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů byli: Emilie Dolejšová (1900), Jan Dolejší (1936), Hedvika Dolejšová (1934), Jarolím Rašl (1891), Ivan Zavázal (1925), Jaroslava Zavázalová (1926), Zdeňka Sovová (1894), Josef Šollar (1923), Anna Šollarová (1921).
Dům Manchester alias Steiner kol roku 1906      MANCHESTER (čp. 387), Boženy Němcové č.14, dům patřil PBH, postaven nedlouho po předchozích, asi 1906 jako Villa STEINER, majiteli doktor Josef a Kamilla Steinerovi, od roku 1945 dnešní název.
      Dům čp.387/14 je jednopatrový s mansardou, s bohatě zdobeným vchodem, zakončeným půlobloukem s naznačenými klenáky, po obou stranách půlkruhové sloupy s entazí. Nad obloukem vchodem je štuková ornamentalizace s naznačeným arkýřem ve středu stavby. V přízemí jsou po obou stranách vchodu dvojice oken, mezi nimiž je úzký zdobený pás s naznačením dvojkříže. Nad oběma okny jediná tabule s dvěma květinovými festony. První patro má po obou stranách rizalitu po balkónu, vždy s oknem a dveřmi, s moderním novým zábradlím. Nad dvojosou patra je výrazná ornamentika s festony, s tváří ženy a mezi oknem a dveřmi v úzkém pásu rovněž výzdoba třemi páry třapců. Dům je přísně symetrický ke středu. Balkónové patro středu je mírně obloukové, s velkým oknem a po stranách s úzkými dlouhými okny. Parapet je zdoben a má rovněž nadokenní prostor s prázdnou tabulí. Mansardová římsa má výrazný hrubý zubořez, střed domu je oddělen náznakem bosovaného pilastru , zakončeného pod římsou výzdobou. Při pilastru běží po obou stranách okapy. Mansarda má po stranách dvě okna s bohatě zdobenou suprafenestrou, střední lomenice je s dvěma úzkými okny a naznačeným bosovaným obloukem nad okenní dvojicí, nad níž je hlava šaška s čapkou, kterého chrání stlačený oblouček stříšky.
      Zdobená lomenice na zelené střeše končí římsičkou s obloučkem. Fasáda domu je pojata v jiném stylu než předchozí dvojdům. Podle číslování domu jde o časový rozdíl stavby sotva roční. Podle stylu předpokládáme architekta Josefa Forbericha.
Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Rozálie Müllerová (1876), Jaroslav Míka (1904), Marie Míková (1907), Jaroslav Landergott (1921), Ludmila Landergottová (1929), Bořivoj Häussler (1935), Zdenka Häusslerová (1937), Marie Jokelová.
Dům čp. 386 Marta s konzolí balkónu ve tvaru psa majitele      MARTA (čp.386), Boženy Němcové č.16, dům patřil PBH, postaven v roce 1907 jako VILLA MARTHA, majitelkou byla za první republiky Anna Fiedlerová; po roce 1945 název nezměněn.
      Dům čp. 386/16 je patrový dům s mansardou, ve fasádě obdobně bohatě ornamentizován jako předchozí domy a se stejným členěním fasády na střední část a stejná křídla s dvěma osami. Přízemí je oddělené od spodku domu plnou parapetní římsou, má po obou stranách středu po dvou oknech a jejich nadokenní římsy s rámem do 2/3 okna zdobeným vlysem se stanovou stříškou. Mezi okny v přízemí a v patře je obdélník, patřící jako parapet k patrovým dvojoknům. Má náznak grotesky, je bohatě zdoben, uprostřed má kruh a v něm čtyřlistý květ podoby kříže. Zbylý prostor obdélníků je zdoben bohatě květinově. V prvním patře jsou dvě dvojokna s trojlistovým gotickým tvarem suprafenestry, zdobené jakýmisi plastickými květy. Také v patře mají okna parapetovou římsu. Středový rizalit s přebohatě zdobeným portálem s původními dveřmi není v prvním patře souměrný. Tam je výrazně vystupující arkýř jako uzavřený balkón na masivních konzolech. Až v mansardové části je lomenice s dominantním balkónem, na jedné straně nesený nejen arkýřem se zubořezem, a na druhé straně konzoli ve tvaru psa s opřenými nohami a s otevřenou tlamou – snad vzpomínka majitelky na svého psa. Mansarda je souměrná, po stranách jsou okna s nadokenním obloučkem, se sloupkovou ozdobou po každé straně a vysokou trojúhelnou stříškou. Střed tvoří balkon s dveřmi a dvěma úzkými podlouhlými okny po stranách. Železné zábradlí balkónu může být původní. Nad dveřmi balkónu je půlobloukové okno, nad ním klenák a zdobení. Lomenice je výrazná a končí tupým závěrem. Po stranách lomenice jsou náznaky pilířků. Mansardová římsa je zvýrazněna silným krásným zubořezem, který se ve středu vsunuje pod balkón.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Pavla Hamatová (1923), Zdeněk Hamata (1947), Markéta Zeithamlová (1898), Jiří Tamát (1922), Marie Tamátová (1927), Josefa Háhnová (1901), Jiří Čechura (1942), Elen Čechurová (1947).
Dům čp. 367 Jeseň s kovanou výzdobou u balkónu      JESEŇ (čp.367), Boženy Němcové č.18, dům patřil PBH, v roce 1905 jako Villa FISCHER podle majitele Leo Fischera, za první republiky majiteli potomci doktor Josef a Alice Fischerovi; za války změněn na GERHARDT a tento roku 1945 na JESEŇ.
      Stavba byla řešena stejně jako předchozí a z toho soudíme i na architekta Josefa Forbericha. Patrový dům s mansardovým druhým patrem, má výrazný střední rizalit, tentokráte na stranách v prvním patře bosovaný a zvýrazněný po obou stranách okapem. Přízemí má okna nahoře s půlobloukem s klenákem, společný parapet, pod ním balustrádičky, po stranách oken členěné sloupky. Dole je spodní nepřerušovaná římsa. Dům má i obvyklé dva balkóny v prvním patře, železné zábradlí balkónů se zdá původní. V prvním patře je u balkónů vždy okno a dveře a nad nimi ozdobná římsa. Na pravém balkónu je výrazná železná výzdoba. Protože Leo Fischer byl uváděn 1906 zaměstnáním "agent", tvůrcem této kované ozdoby nebyl asi nikdo jiný než jeho soused z domu HERBST, zámečník a kovář Johann Herbst. Mohlo to být sousedské gesto Herbsta anebo splátka nějakého dluhu. u pana Fischera. Původně byla tato výzdoba i na druhém balkónu, kde je patrná stopa po ní.
      Střední část má v přízemí jemné bosování. Nade dveřmi s půlobloukovým horním ukončením je klenák a nad ním výzdoba ve tvaru hlubokého obdélníkového otvoru a nad ním je lomenička uvnitř zdobená. V patře středu je dominantní okno v bílém rámu v neomítnuté okrově cihlové fasádě rizalitu; nad oknem ozdobná římsa. Okno v lomenice má půlbloukové horní zakončení. Lomenice je korunována výrazným obdélníkem, na němž je kříž a nad ním obloučková stříška.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Radovan Míka (1925), Libuše Míková (1935), Leo Klíma (1917), Marie Klímová (1918), Marta Vovsová (1914), Petr Voves (1942), Pavel Voves (1944), Vladislav Matoušek (1924), Marie Matoušková (1927), Karel Pasz (1888), Vlasta Nová, Holub.
 Bílý dům čp. 366 Vlasta zámečníka Herbsta     VLASTA (čp. 366), Boženy Němcové č. 20, dům patřil PBH, postaven v roce 1904 jako VILLA HERBST, majitelem zámečník a kovář Johann Herbst, po jeho smrti Marie Herbstová. Roku 1945 změna na dnešní název. Tímto domem končila ulička Morgenzeile vysokým neprůjezdným náspem.
      Dům čp.366/20 patří ke stejnému typu jako sousední domy v ulici. Byl stavěn jako první z nich v roce 1904. Na samotě však nezůstal a celá ulička vznikla v několika letech. Soudíme, že všechny domy jsou stavitelským dílem Josefa Forbericha. Zdá se, že i bohatá architektura prozrazuje, že šlo o první dům v budoucí uličce Morgenzeile. Je to opět jednopatrový dům s mansardou jako druhým patrem, se středovým arkýřem v prvním patře, s bohatě zdobeným vchodem a s dvěma okenními výklenky nade dveřmi. Přízemní dvojokna mají suprafenestru ve tvaru širokého trojúhelníka se zdobením a na okrajích této lomeničky jsou podstavce a na nich koule. Značně vysunutý arkýř má dvě okna s parapetovou římsou a po stranách uzoučká dlouhá okna, nad okny je výřez balkónu nad nimi. Balkón, patřící k arkýři, se tu objevuje až v mansardovém druhém patře a je formován zajímavě obráceným půlobloukem tak, že železné zábradlí tvoří jen nepatrnou část, což bylo u majitele-mistra zámečníka divné. Okna prvého patra jsou zcela běžná se společnou nadokenní římsou. Lomenice jen mělce vystupuje z mansardy a má okrově režnou cihlovou plochu, na okrajích ovšem bílou a kolem balkónových dveří zdobenou. Přízemní římsa odděluje spodní bosovanou plochu od bílé fasády domu.plochu
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Marie Geletiová (1911), Marie Váňová (1890), Emilie Smutková (1881), Emilie Smutková (1920), Josef Hradecký (1912), Zdeňka Zímová (1912), František Hamerský (1937), Kristina Hamerská (1941).
      VELEHRAD (čp.499), Boženy Němcové č.22, dům patřil PBH, se poprvé uvádí roku 1937 jako STOLZENFELS. Týž název prosvítá nad vchodem při severním kraji domu a vystihuje nejlépe tento pyšný, moderní masivně stavěný dům. Majiteli obou domů čp.499 a čp.500 byli sourozenci Karel Berk jun. a Anna Berková. Spolu s domem čp. 500 představuje dům moderní architekturu z doby první republiky, tj. funkcionalismus s monumentálními fasádami čtyřpatrových domů.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: František Živnůstka (1911), Marie Knotková (1914), Jiří Knotek (1942), Václav Knotek (1944), Božena Novotná (1918), Hanuš Schulz (1913), Jaroslava Schulzová (1931), Vondrák.
      TVRZ (čp.500), Máchova č.5, dům patřil PBH, poprvé se uváděl roku 1937 jako BERGSCHLOSS. Tento nápis býval rovněž nad vchodem do domu ze západní strany. Moderní rohový činžovní dům byl 1945 přejmenován na Tvrz, ale názvy obou domů, které i v české verzi respektovaly masivní monumentální exteriéry, zanikly.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Oldřich Marek (1922), Irena Marková (1930), František Pác (1916), Anna Pácová (1919), Milan Pác (1945), Václav Janda (1901), Božena Jandová (1904), Anna Pištová (1891), Eliška Šteklová (1906), Bedřich Tomiška (1913), Hana Tomišková (1921), Bedřiška Tomišková (1944), Františka Mulavková (1917), Josef Mulavka (1915), Jiří Mulavka (1938), František Zdeněk (1907), Anna Zdeňková (1911), Anna Zdeňková (1939), Jana Zdeňková (1946), Božena Mitysková (1912), Rudolf Šrůt (1913), Otýlie Šrůtová (1922), Rudolf Šrůt (1944), Miluše Konvalinová (1923), Václav Žbánek (1912), Marie Kaňová (1903), Oldřich Marek (1912).
      V uličce Morgenzeile se stavěly vilky až později na protější straně ve svahu nad údolím Úšovického potoka.:
      Villa JUNÁK (čp.446), Boženy Němcové č. 1, dům patřil PBH, má rozlehlou zahrádku, dnes majitelem Ing. Zbyněk Martinek, bývalý starosta města v letech 1990-92, v domě je bar-restaurant HARMONIE. Dům postavil Rudolf Weis a pojmenoval ho Villa WEIS. Není vyloučeno, že jeho otec byl Josef Weis, pekař, který měl pekařství v Nádražní čtvrti (1897). Bývalo v domě "Město Brno" (čp. 297), který stojí vedle bývalého Městského stavebního podniku CENTRAL (čp.299) proti nádraží. Rudolf Weis měl údajně pekařství v domě čp.445 (na místě dnešního Tuzexu), jehož majitelem byl však Anton Ortmann. Proto se tu říkalo "pekařství Rudolfa Weise v Ortmannově domě". Na vile je dosud patrný nápis Villa WEIS. Dům ve svahu byl postaven v moderním slohu, připomínajícím secesi. V patře je mimořádně velký zubořez, který jde po celé přední římse až na vedlejší stěnu. První patro má široký jednoduchý balkon s dveřmi, nad nimiž je stejná vegetativní výzdoba jako vlevo i vpravo nad oknem, zřejmě rovněž secesní. Nad římsou je široká lomenice a na střeše drobné komíny. Dům má krásné ploché lizény, místo bosovaných rohů mělké kvádry. Směrem do zahrady vyčnívá z komplexu domu uzavřená terasa, kterou donedávna sloužila jako restaurace.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Batěk Jiří (1930), Anna Baťková (1934), Jiří Břicháč (1928), Jaroslava Břicháčová (1931), Jiří Břicháč ml. (1949), Ing. Zbyněk Martinek (1927), Marie Martinková (1933).
      Villa MON PLAISER (čp.471), Boženy Němcové č. 3, dům patřil PBH, má původní název, byl postaven ve dvacátých letech 20.století. Prvními majiteli byli Adolf a Balbína Pinkusfeldovi. U této vily je v ploše 2 x 2 metry zastřešený příchod, dveře i okna bohužel nové, dům má výrazný 1,5 m hluboký rizalit, zdoben rostlinnými motivy, s arkýři, a nad ním běžící zubořez. Přízemní dvojokno, dole slepé balustrády pod oběma okny, nad vchodem je lomenice, pod ní výrazný klenák a široká okenní tabule. První patro má režné zdivo, po stranách bosování, zakončené sloupovou hlavicí.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Karel Hofman (1914), Valerie Hofmanová )1929), Hlena Daniluková (1894), Václav Rubáš (1924), Erika Rubášová (1930), Jiřina Rubášová (1950), Miroslav Jelínek (1940), Hannelore Jelínková (1948).
      NEŽÁRKA (čp.453), Boženy Němcové č.5, je dům, kde se dnes nachází farní úřad církve husitské. V domě je dnes také Pohřební služba Františka Hrubého. Dům postaven před rokem 1928 jako Villa BUBERL, majitelkou byla Klementýna Buberlová. Roku 1937 se však uváděl jako dům CITY, ve válce jako GERSTHEIM, a po druhé válce byl přejmenován na NEŽÁRKU. Patrový dům s mansardou má široký čtvercový rizalit, režné zdivo, slepé balustrády.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Jan Henzl (1912), Antonie Henzlová (1915), Čeněk Halbhubert (1923), Karla Halbhubertová (1926), Marie Kubanová (1895), Stanislav Slabák (1918), Anna Slabáková (1914)
      Villa ANNA (čp.452), Boženy Němcové č.7, byla postavena ve dvacátých letech jako Villa ANNA, majitelem byl Dikran Sahagian, uváděn též jako Johann S., snad manžel oné "Anny". Poslední tři vily podle pamětníků měly snad patřit židovským majitelům. Proto např. došlo za války u čp. 453 k změně názvu na Gerstheim. Dnes jsou v domě ordinace dětského lékaře MUDr. Miloše Friedmanna, zubního lékaře MUDr. Petra Streblova aj.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Emilie Bečková (1922), František Novák (1911), Anna Nováková (1913), František Novák (1945).
      OPLATKÁRNA neboli bývalá VIKTORIA (čp. 272), Máchova č.7, majitel podnik Průmysl trvanlivého pečiva. Objekt byl postaven roku 1875 jako výletní restaurace na vycházkové cestě k Ferdinandovu prameni. Měl velký sál a název CAFÉ VIKTORIA. Proslul jako populární taneční lidový parket v minulosti. Ještě roku 1898 byl majitelem Wenzl Seiss, ale již roku 1905 od něho koupil hostinec Viktorii premonstrátský klášter Teplá. A zůstal v rukou kláštera i za druhé světové války jako HOTEL VICTORIA. Zde bývaly schůze nejrůznějších spolků a stran, kdysi tu i hrávalo ochotnické divadlo (v němčině Dilletanten-Theater). Na zahradě stával až donedávna hudební pavilónek, v němž před sto lety vyhrávala dechová hudba. Na fasádě přežívá dnes již vzácná střešní balustráda. V blízkosti malého, dnes již zaniklého lesíka (Körberholzl) měla původní kavárna příjemné okolí.
      Koncem druhé světové války byl hostinec přebudován na dílny elektrotechnické továrny ISOFLEX. 31.srpna 1944 se konalo v městském divadle poslední představení – opereta "Vetter aus Dingsda" a po něm přešel celý balet při totálním nasazení do VIKTORIE, tedy do ISOFLEXU na práce na výrobě rozmanitých elektrosoučástek pro válečné účely, údajně pro radary. Počátkem září 1944 přestal hrát také lázeňský orchestr a jeho členové byli rovněž totálně nasazeni do dílen továrny ISOFLEX v sále bývalé Viktorie. V roce 1945 změněn název na TROCADERO. (Název TROCADERO se neujal a zanikl dříve než mezi lidmi oblíbená a silně frekventovaná "Viktoria". Když se o několik desítek let později přejmenovalo nedaleké Bellevue (alias Odra) na "di Vittorio", ujalo se poměrně rychle u starousedlíků, zvyklých na nedalekou "Viktorii" ….)
      V bloku domů ulice Boženy Němcové se nacházejí ještě dva domy v Máchově ulici, které na rozdíl od předchozí uličky s desítkou domů nalepených na sebe v řadě, jsou samostatně stojící:
      Dům BOŘIVOJ (čp. 273), Máchova č.3, přízemní dům patřil PBH; uváděl se už roku 1898 jako NEUHOF, majitel Karl Berk byl kovářem a podkovářem a ve dvoře původně provozoval své řemeslo. Podle Berka byl i později název domu HAUS BERK. Za první republiky byli majiteli Karl jun. a Eva Berkovi. Roku 1945 dostal dům dnešní název.
      Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Juraj Kič (1916), Marie Kičová (1929), Fedor Bobela (1914), Julie Bobelová (1916), Anastázie Danielová (1913), Josef Grapský (1917), Marie Grapská (1921).
Vila Junák alias Weis (čp.446)      Dům BŘETISLAV (čp. 274), Máchova č. 1. jednopatrový samostatný dům patřil PBH; roku 1898 se uváděl trochu nadsazeně jako "Villa HABL" podle majitele Antona Habla, který tu měl malé povoznictví. Původně tu byl kol roku 1890 postaven prostý domek na cestě od Šenova k Ferdinandovu prameni. To bylo v době, co se Marián-ské Lázně a Úšovice svářely o čtvrť Šenov. Když čtvrť připadla pod Mariánské Lázně, dostal domek nové čp. 274 a byl přestavěn na dnešní patrový obytný dům se šesti okny do ulice a se třemi okny do stran. Anton HABL, zprvu povozník-forman a kočí, pak fiakrista, tu měl stáj a remízu ve dvoře. Za první republiky byli majiteli Ing. Josef Habl a August Hablovi, potomci Antona Habla. Josef Habl byl inženýr, jeho manželka Kamila soukromnice, bratr August byl úředníkem. V tomto domě bydlel jako nájemce obchodník a kupec Norbert Hohler s manželkou Olgou Hohlerovou. V té době již Hablovi neprovozovali povoznictví.
      Hablovi byli příbuzní rozvětveného rodu Hablů z nedalekého čp.264, který stojí poblíž směrem k nemocnici. Zde měl Norbert Habl s manželkou Louisou vlastní cukrárnu, když vlastnili dům čp.501 Villa Louise. Majitelem domu čp.264 byl Anton Habl. Jméno "Habl" bývalo na Tepelsku a brzy i v Mariánských Lázních velmi frekventované. Roku 1945 změna na dnešní název.
      Dům Břetislav, čp.274, stojí v těsné blízkosti velmi rušné Chebské křižovatky a nemá směrem do ulice žádné prázdné místo. Tím se jeho výhodné postavení uprostřed města značně komplikuje, jeho využití je omezené a možné jen do výšky.
Obyvatelé v domě v 60.letech podle voličských seznamů: Michal Dzoba (1898), Anna Dzobová (1902), Václav Čapek (1919). Hana Čapková (1925), Vasil Voloch (1895), Helena Cinéková (1923),), Michal Kouka (1937), M.Kouková (1939), Josef Hájíček 1937), Marie Hájíčková (1934).
      Původní název Máchovy ulice byl Brunnenstrasse, podle toho, že mířila z hlavní ulice k pramenům Ferdinandovu a Rudolfovu. Když kulminovala sláva největší mariánskolázeňské hospody VIKTORIA (oplatkárna) dole v parku, dostala ulice podle ní nový název Viktoriastrasse. Za druhé světové války, kdy se bez konce opakovalo v Německu přání – Vítězství = Viktoria a kdy se velké "V" psalo po zdech, roletách krámů a po ulicích, bylo jasné, že vítězství je hotovou věcí. Válečný Marienbad byl hrdý na to, že už má i ulici s tímto názvem. Ale ne dlouho.
      Po porážce v roce 1945 dostala ulice jméno Máchova, v souvislosti s tím, že rohový dům May byl přejmenován na Máj. Ulice tak dvakráte připomínala básníka Karla Hynka Máchu.
 

Jak hovořili a psali Staročeši - naši dávní předkové ?

      Dnešní český jazyk je zcela jiný než byl kdysi. Trvalo mnoho staletí než se ustálil a zvláště dnešní moderní doba češtinu rychle obohacuje novými výrazy z věd, obvykle jde o slova mezinárodní, kde se zdá být čeština značně pružnější než sousední němčina. - V dávnověku hovořili předkové staročeštinou a psali různě (jednotně začali psát až počínaje Janem HUSEM, který sestrojil pravopis, nynější češtině už podobný). Od dob Husových říkáme našemu jazyku nová čeština.
      Podle původu je náš jazyk indoevropský, který byl kdysi jednotný, a rozštěpil se na Sanskrtský (brahmanský), řecký, latinský, německý a litevsko-slovanský. I slovanský jazyk byl prvotně jednotný a rozčlenil se podle území na severovýchodní (ruština), jižní (jazyky srbský, bulharský, chorvatský a slovinský) a západní (jazyky polský, lužicko-srbský, český a slovenský). Čím více se vracíme do minulosti, tím je podoba slovanských jazyků větší. V IX.věku psali bratři Cyril a Metoděj pozoruhodným jazykem staroslovenským či starobulharským.
      Spisovné češtině předcházelo mnoho dialektů, kterými se mluvilo v našich zemích. Když vznikala spisovná čeština, prosadilo se jen jedno z nářečí, tj. kterým se mluvilo v Praze a okolí. Česky se původně hovořilo v Čechách a na Moravě, ale i v celém Slezsku a na Slovensku. Při psaní se používalo 25 písmen latinské abecedy, ač českých hlásek bylo přes padesát. Hus rozlišoval délku a měkkost hlásek speciálními tečkami a čárkami, tzv. diakritikou. Až tzv. Bratrský pravopis po roce 1500 začal užívat místo Husovy tečky háček. Podle bible Kralické ho nazýváme pravopisem Kralickým.
      Vezměme pár příkladů z minulosti jazyka: Z příčestí přítomného trpného (participium praesens passivi) zbyly už jen tvary jsem si vědom, vidom, je mi znám, ale někdo byl i lakom (od slovesa lakati = hladověti) či pitom (od píce = pitja či pit´a = pokrm). Pitomá – to byla původně krotká domácí zvířata (nenažraná). Pejcha g pajcha g pýcha. Staročeština měla dokonce tři "l" – tvrdé l (po polsku), měkké (lj) a střední. Někde se "l" do slov bůhvíproč přisunulo: pravda g spravedno (pravdivé) g spravedlnost (podobně vrah - wražedlnyk). Zemříti se řeklo mrieti g mrel g mrlý (umrlý) g mrtie (úmrtí). – Báti bylo stsl. bojati g boju sě, bogyu sě g minulý čas bách (bál se). Zváti bylo zovu, zoveš, minulý čas "zvách" (zval jsem). - Haněti se řeklo "psovati"g já psuju g minulý čas "psách" (bál jsem se). Jméno Lobko g z rodu Lobkova pak byl Lobkovic, podobně jako Netol g Netolic, Němec g Němčic. Názvy vsí měly prvotně koncovku – ic g Vlkovic, pak –ici g Vlkovici a nakonec –ice g Vlkovice. Prvotně černý g črný podobně žernov g žrnov. Podivné slovo inhed se krátilo v stč. g nhed g hned g ihned (dnešní). Složitá přeměna: starý Čech říkal "To čuješ" (=To víš) g "Točúš" a "Točíš" g totiž !!!(dnes). "Dobroje", "moja" se zkrátilo v "dobré", "má". – "Všeckerna, všeckerno" g veškeren. Názvy vsí Buščěhrad (= Buškův hrada), Nelahozeves (= Ves Nelahodova), ale i Boleslav hrad (byl to hrad Boleslův.). Atd. Škoda, došlo místo.
 

Pověst o založení Klimentova

      Staří němečtí klimentovští rodáci se budou bránit tomu, aby tato historka byla označována za báj nebo pověst. Neboť ona se prý skutečně odehrála. Nikde však není psáno, že by pověst nemohla mít pravdivé jádro.
      Kolem roku 1783 si vyjel na koni tehdy desetiletý princ Klement Lothar Metternich, budoucí slavný rakouský kancléř, se svým vychovatelem do okolních lesů. Cesta byla příjemná a když oba jezdci dojeli k zájezdnímu hostinci na Pozorce (Gibacht), zastavili, aby si tu odpočinuli a občerstvili se studeným nápojem. Vychovatel po chvíli požádal o další sklenici, a mladý Klement Metternich poprosil, aby směl podniknout sám krátkou vyjížďku do okolí. Vyjel klusem se svým koněm, zmizel v lese a zanedlouho se ocitl na okraji lesa poblíž Velké Hleďsebe. Tu uslyšel nějaký křik a ze zvědavosti se vydal po hlasech. Dojel s koněm k rybníku Schmelzteich, sestoupil tu s koně a dál šel pěšky, aby zjistil, co se tu vlastně děje.
      Na hrázi rybníka spatřil sedláka a jednoho čeledína. Jejich rozčílený hovor byl tak hlasitý, že všechno dobře slyšel. Sedlák čeledínovi vyčítal, že ho tu nalezl se svou dcerou. Hádka se stále zostřovala. Sedlák křičel na čeledína a vysmíval se mu, aby si přišel požádat o ruku jeho dcery, až si postaví vlastní stavení mezi Hleďsebí a Šancemi (Valy). Do té doby ho tu nechce vidět. Výměna názorů byla stále vzrušenější, a protože slova nestačila, připravovalo se ke rvačce. A tak mladý šlechtic skočil odhodlaně mezi ně, aby je urovnal.
      Sedlákův hněv v té chvíli dosáhl vrcholu a když spatřil neznámého chlapce, který se mu chce míchat do sporu, rozlítil se velice. Chystal se totiž právě "vyplatit" ručně čeledína. Sedlák se nerozpakoval, chytil chlapce, který stál před ním, a vrazil mu tak silný políček, že hoch uklouzl po hrázi a spadl do rybníka. Duchapřítomný čeledín skočil za ním a díky své pohotovosti chlapce zachránil a z vody vytáhl. Nevěděl ovšem, koho má před sebou, ani když se chlapec k němu obrátil se slovy: "Jak jsem z Vaší hádky poznal, chceš za ženu toto děvče, ale můžeš je dostat, jen když postavíš mezi Hleďsebí a Šancí stavení. Já ti slibuji, že ti pomohu, abys to dokázal."
      Pak se obrátil na sedláka s tím, že ho bere za slovo, a až bude mít čeledín vlastní stavení a přijde ho požádat o ruku dcery, že mu ji bez výmluv musí dát. Že se pak oba do stavení nastěhují, o to se prý hoch sám postará. Teprve nyní se dal poznat a šel ke svému koni, který čekal na okraji lesa. Sedlák zbledl, poklekl a chtěl se princi omlouvat, ale chlapec mezitím naskočil na koně a odjel.
      Mladý Metternich splnil svůj slib a pomohl čeledínovi postavit tu stavení. U svého otce, hraběte Metternicha, vyprávěl, co viděl a vyprosil pomoc. Hrabě byl tak velkorysý, že povolil postavit nejen jedno stavení, ale uvolnil 15 bezplatných stavebních parcel přímo na místě, kde se odehrála tato příhoda. To nebylo všechno. Hrabě Metternich dovolil vymýtit kus lesa a zde pokácené dřevo použít ke stavbám. Ovšemže 14 zájemců o parcely muselo dřevo zaplatit, pouze čeledín ho měl zdarma.
      Pro 15 parcel se našlo zanedlouho dost zájemců. Žadatelé byli z Velké i Malé Hleďsebi, ze Tří Seker, z Krásna i Šancí, a mezi nimi také několik horníků, kteří pocházeli z Bavorska. Tito horníci kutali poblíž rudy a měli tu jen velmi nuzné ubytování.
      Stavení byla stejná. Každé stavení mělo světnici k bydlení, stáj a stodolu. Stavělo se současně. Ze světnice se dalo jít rovnou do stáje, aniž by se muselo přecházet přes dvůr. Jen dřevěný záchodek byl umístěn stranou v koutě parcely. Domy stály u cesty z Hleďsebi do Šancí a dostaly čísla 1 až 15. Jsou známa většinou jména původních osadníků: Berg, Böhm, Huber, Kraus, Konhäuser, Paoli, Pfreimer, Schwarz. Na jedné rovinaté mýtině mohli osadníci připravit půdu a orat. Za nepatrný nájem byla pak obdělávána pole i louky. Každých dvanáct roků byla půda nově pronajímána. Zachovala se nájemní smlouva hospodského-rolníka Antona Böhma z roku 1891, v níž byl nájem znovu prodloužen. Až po první světové válce, při pozemkové reformě, mohla být pole rozprodána nájemcům.
      Původně měla osada 15 stavení, ale trvale se rozrůstala a roku 1896 tu bylo již 35 čísel popisných. Osada byla nazvána podle svého zakladatele Klementa Metternicha. Při odsunu v roce 1946, žily v Klimentově z původních rodů ještě rodiny Pfreimerů (čp.15), Schwarzů (čp.43, 72 a 75), Böhmů (čp. 71 a 81) a Konhäuserů (čp. 61). Jiné z původních rodin žily roku 1946 v okolních obcích.
Pramen: Heimatbuch, II., 1977, S.463



 


   
První a nejstarší z domů v ulici Boženy Němcové čp.366/20 s mimořádně bohatou ornamentalizaci
Portál s otvory nad vstupem do Herbstova domu či lomenice s krásnou dívkou v tympanonu nad okny ?

   
Anebo druhý nejstarší dům čp. 367/18 s podobným portálem a kovářským výtvorem u balkónu ?
A dům čp.386/16 s masivním arkýřem a se psem, poslušně přidržujícím mansardový balkón ?


HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravuje Ing. Richard Švandrlík, tel. 0165-626048. E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz. Číslo 2. XXV. ročníku Hameliky (pořadové číslo 312 od roku 1973). Mariánské Lázně vyšlo 15. března 2001