Ročník XXV. (2001)
Pořadové číslo 313.

3.

Mariánské Lázně
15. dubna 2001
OBSAH 
 

Richard Švandrlík: Hostem v Mariánských Lázních
Léčivé vody a otevřenost údolí pro všechny l Goethe a nová přitažlivost Mariánských Lázní l Tradice velikého obdivu a lásky k těmto lázním – Genius loci l Poklona a obdiv Fridricha Nietzscheho l Maxim Gorkij v lesích u Lesního pramene l Franz Kafka a čínská filozofie l Literatura

Mariánské Lázně byly od roku 1933 vikariátem

Richard Švandrlík:
Rondokubismus v Mariánských Lázních
Železničářský dům čp. 462 l Celkový popis l Údaje z doby stavby (archiv Stavebního úřadu Mariánské Lázně l Závěr

Blížící se 56.výročí Plzně americkou armádou

Starý pán v hnědém haveloku a s futrálem pod paždí

Richard Švandrlík: Šťastná či nešťastná ARNIKA ?
Studie Pavla Gracy l Z brožůry J.D.Halbmayra – Klingerův jídelní sál l No.33 – Stadt Dresden – Nový Klinger l No. 34 – Stadt Regensburg – Winterling – Alexandria l Z reklamní brožůry J.D.Halbmayra – Spaziergänge und schöne Aussichtspunkte – Historische Notizenl über Stift Tepl und Marienbad l No.35 Goldene Löwe – Zlatý Lev l No.36 – Hotel KLINGER – KRYM l Dvůr hotelu Klinger – Plánek I. patra – Hotelsbeschreibung l No. 37 – Römer – Moskva l No. 38 – Goldene Falke – Zlatý Sokol – Oceán l No. 39 – Goldener Adler – Zlatý orel – Lucullus l Komplikovaná kočárová doprava spojovala Mariánské Lázně s Evropou (1869) l No. 40 Tepelský dům l No. 66 – Walhalla – Tajga l No. 65 Nordstern – Polárka – Niagara l No. 64 – Römer - Říman

Pět pamětních desek v demolovaném areálu ARNIKA

Krajina Frais – země nikoho
Doba Hroznatova l Další historie sporu o území l Urovvnání sporu o hranici v roce 1845 l Sporné obce l Krajina "Die Frais" na mapě z poloviny 19.století /Podle Hameliky č.4 z 27.2.1975, rš/

Múzy (Sochy umění na mariánskolázeňském společenském domě Casino)

Pamětní deska Nikolaje Vasiljeviče Gogola na zaniklém domě Krym v Mariánských Lázních

Nová česko-německá mapa krajiny FRAIS a okolí

Plánek býv. mariánskolázeňského bloku Tepelský dům-Krym


Hostem v Mariánských Lázních

      Když přijedete do Mariánských Lázní, ubytujete se a vyjdete ven. Postavte se doprostřed parku a zvolte jakýkoliv směr...
      Výsledek ? Vždycky dojdete k lesu a vždycky musíte stoupat vzhůru do kopce. Jedině na jihu najdeme východ z tohoto překrásného bludiště, z tohoto údolí, podobně jako ho našel Úšovický potok. Kotlina lázeňské čtvrti je obklopena ze všech stran vrchy a lesy...

Léčivé vody a otevřenost údolí pro všechny

      Zdejší lázně vznikaly před dvěma sty lety na minerálních pramenech, jejichž prospěšnost k léčení různých chorob – lehkých i skoro nevyléčitelných – prokazoval druhdy klášterní doktor NEHR. Spolu s léčivou Mariinou slatinou a tajuplně zapáchajícím přírodním plynem tvořily léčivé vody přírodní podivuhodné bohatství tohoto údolí.
      V roce 1818 bylo místo vyhlášeno veřejnými lázněmi. Jejich majitelem byl klášter premonstrátů v Teplé. Pojem "veřejné" lázně znamenal místo velice zvláštní a neobvyklé v době, kdy existoval a striktně platil vrchnostenský a poddanský vztah, kdy poddaní na panství měli povinnost robotovat za dozoru panských drábů.
Johann Wolfgang von Goethe 1749-1832      Najednou se tu objevuje místo otevřené, tedy přístupné každému nemocnému, kdo léčbu potřeboval a v ní věřil. Bylo to místo otevřené pro domácí nemocné i pro cizince – pro zahraniční hosty. Cestovat přes hranice sice nebylo jednoduché, ale to je jiná kapitola.
      Otevřenost lázní – to bylo něco, co se vymykalo poměrům feudální společnosti, v níž bylo teprve v listopadu 1781 císařem Josefem II. zrušeno nevolnictví jako vrchnostenské vlastnictví svých poddaných (Leibeigenschaft) a zůstalo jen poddanství s povinností roboty (Untertänigkeit).
      (Do té doby se nesměl nevolník bez povolení vrchnosti stěhovat (na panství i mimo panství), nesměl uzavřít sňatek, prodat nebo zadlužit svůj grunt, poslat děti studovat (teprve roku 1774 byla zavedena povinná školní docházka dětí od 6 do 12 let). Až roku 1765 vzniká nový trestní tereziánský zákoník, sice mnohem humánnější proti předchozímu, avšak mučení při výpovědích dovoleno. Zůstává i povinnost robotovat, třebaže 1775 byla robota omezena na tři dny v týdnu (nebylo dodržováno). Zrušena až roku 1848. Do těchto vztahů vstupují klášterní lázně jako volně přístupné každému, kdo hledá vyléčení.)
      Veřejné lázně vůbec nezapadaly do tehdejšího stavu uzavřenosti jednotlivých panství, oddělených hraničními příkopy a na příjezdních cestách spuštěnými závorami. Panství připomínala malé státy se stráženou hranicí. To platilo i pro panství tepelských premonstrátů.
      Prosazení takového nového prvku do feudálních ještě poměrů nebylo jednoduché a zakladatelé museli být odvážní, nebojácní a tvrdí. Skloňme se nad odvahou Karla Reitenbergera a jeho druhů, že se jim to podařilo. Tito duchové byli nesporně odchovanci josefínského osvícenství.

Goethe a nová přitažlivost Mariánských Lázní

      Léčivé vody, slatiny i plyn byly samozřejmě tím hlavním, co sem přivedlo nemocné hosty. Ale toto přírodní bohatství nezůstalo jednou provždy jediným magnetem pro návštěvníky. Poměrně brzy začali hosté chápat zdejší léčivou sílu a moc jako komplex, jako celek, kam patřila především celá okolní příroda – lesy, vrchy, údolí.
      Mezi prvními, kdo pochopili onu magii, onen genius loci, byl ten z hostů dodnes nejslavnějších – Johann Wolfgang Goethe, jehož 250. výročí narození jsme si nedávno připomněli. Okolní příroda je v té době ještě panenská, lesní vycházkové cesty budou teprve budovány – a tak to byly jen nejbližší svahy, kam mohl starý pán chodívat.
      Goethův obelisk pod Panoramou byl roku 1849 postaven na oblíbeném místo básníka Goetha, na tehdejším okraji lesa, odkud mohl přehlížet rychlý pokrok právě budovaných, stavících se lázní. Bylo mu to blízké – připomínalo mu to časy, kdy byl ve Výmaru ministrem dopravy a budoval síť cest.
      Ale básnickou duší Goetha oslovila především nádherná přírodní kulisa lázní. Oslovila a motivovala ho k veršům, jejichž konečnou podobou se stala jeho "Elegie", kterou psal v kočáře na cestě domů, do Výmaru v září 1823.

Tradice velikého obdivu a lásky k těmto lázním - genius loci

      Od samých počátků Mariánských Lázní přirostl tento kout země k srdci mnoha hostům. Vraceli se sem fyzicky a pokud jim to už jejich choroba nedovolovala, aspoň ve vzpomínkách. Tolikrát zněl povzdech: "Není krásnějšího místo na světě než Mariánské Lázně." Říkal to velebně anglický král Eduard VII., napsal do to zlaté knihy města americký vynálezce Tomáš Alva Edison. Kafkovsky krásnou symbolikou o čínské filosofii se poklonil kráse zdejší přírody Franz Kafka.
      Říkali to ale také prostými slovy, ale z hloubky svého upřímného citu, tisíce obyčejných hostů. Ti také věřili, že léčivé nejsou jen zdejší prameny, ale místo celé. Že tu dlí neuchopitelný, ale i nevyhnatelný genius loci. A že conditio sine qua non tohoto zázraku místa tvoří smrkové lesy s mechovými koberci, pouhých pár kroků od hotelu, stejně jako blízké a pomalým špacírem dosažitelné vršky kolem. Příroda to byla, která nezklamala.
      Mnou už vícekráte citovaný případ jednoho bohatého Američana, majitele chemické továrny, jménem Herrmann Kienzler, připomíná jeho lásku k Mariánským Lázním. Když se jednou se svěřil paní lázeňského domu, kde bydlel, paní Ruppertové, že v závěti si vyžádá, aby byl jeho popel rozmetán zde v lesích u Kladské, paní to považovala za žert a zdvořile se usmívala. Ale jaké překvapení, když se u ní jednou objevil advokát pana Kienzlera s urnou s popelem svého bývalého klienta a poprosil, aby s ním provedla rozptyl popele nebožtíka. Vyjeli nahoru ke Královskému kameni a pod vysokými smrky vyplnili poslední vůli obdivovatele Mariánských Lázní.

Poklona a obdiv Fridricha Nietzscheho

      5. července 1880 přijel do Mariánských Lázní 36letý filosof Nietzsche, trápen mučivými bolestmi hlavy, žaludku a očí, které u něho vedly až k záchvatům s částečným ochrnutím, zvracením a končily ztrátou vědomí. Ve svém věku byl tento profesor filologie v Basileji již pensionován. Z jeho závratné kariéry, kdy se stal v pouhých 25 letech univerzitním profesorem, nezbylo nic. Cítil blízkost smrti a zoufale bojoval o život. Zkoušel správnou životosprávu, klima, lokality, kde by jeho bolesti ustoupily a byl přesvědčen, že takové místo musí někde existovat.
Fridrich Nietze 1844-1900      Po trampotách cestování přijel do Mariánských Lázní a sám si naordinoval léčebnou kúru. Říkal ji "Spaziergehe-Existenz". Denně chodil 6 až 10 hodin pěšky, aby únavou překonal bolesti hlavy. Během cesty si zachycoval tužkou prolétající myšlenky do malých sešitků. Tak tomu bylo už i v Tyrolích, v Itálii a jinde a tak tomu bylo nyní v Mariánských Lázních.
      Už samo ubytování zvolil v lesích – na lesní samotě v domě EREMITAGE na svahu vrchu Hamelika. Psal příteli Gastovi: "Bydlím přímo v lese a jmenuje se to Eremitage, tedy poustevna. Leží osamocena v lese a v ní jsem skutečným poustevníkem". (Později byla na domě pamětní deska, připomínající kolemjdoucím, že zde bydlel filosof Fridrich Nietzsche. Roku 1929 dům vyhořel a nebyl už více postaven. Dnes je tu travnatá plošinka při rozcestí cesty na Panoramu a Miramonte. Pamětní deska nemohla být proto obnovena.)
      Je pravda, že první dojmy z deštivých a chladných Mariánských Lázní byly tristní: "Je tu déšť, déšť a špína – víc než čtyři neděle tu nevydržím... Ani za zlatku se tu nenajím, vše je třikrát až pětkrát dražší než v Benátkách ", psal 19.července 1880.
      Léto roku 1880 bylo skutečně mimořádně deštivé a Nietzsche se rozhodl mu říkat "rakouské počasí".
Denně se rozhoduje, že odjede, ale odjezd odkládá a nakonec zůstává a odjíždí až koncem srpna. Jeho zdravotní stav se rychle střídá od extrému k extrému. "Nejméně osm hodin denně jsem na nohou a na procházce – jen tak snesu svůj život."
      V srpnu náhle začíná být "stále v nevázané a povznesené náladě", jak se svěřuje v dopise Gastovi. Své denní výlety na "pěkných cestách v lesích" hodnotí "jako by se zřekl světa a pořád pobíhal po lesích". Popisuje také setkání s neznámým člověkem, který na něho pronikavě hleděl: "Pochopil jsem, že jsem měl jistě v obličeji zářivý výraz štěstí a že takto pobíhám už dvě hodiny." V této náladě vyslovuje v závěru pobytu hodnocení kúry:
      Píše totiž: "In summa summarum jsem s Benátkami i s Mariánskými Lázněmi spokojen...". Je to paradoxní, neboť klade vedle sebe Benátky-město a Mariánské Lázně-symbol lesů, když nedávno Benátkám, ale dlouho ani Mariánským Lázním nemohl přijít na jméno...
      Overbeckovi psal: "Ceterum autem senseo, hory a lesy jsou lepší než města..."
Třebaže zprvu Nietzschemu vadilo, že lesy nejsou dost hluboké, psal "zdejší lesy jsou velmi krásné" a on – jak si sám naordinoval - "užívá mariánskolázeňskou vodu a mariánskolázeňské lesy, na jejichž cestách chodí denně deset hodin."
      A sebevědomě dodává: "Ještě nikdy se tu - od Goethových dob - tolik nepřemýšlelo a snad ani Goethe neměl v hlavě tolik principiálních věcí...".
      Zdravotně byl rok 1880 u Nietzscheho obratem, protože tehdy jeho záchvaty vrcholily. Od jara 1881 přišel obrat k lepšímu a objevují se u něho chvíle povznesené nálady, které se ovšem střídají s depresemi.

Maxim Gorkij v lesích u Lesního pramene

      Také ruský spisovatel Maxim GORKIJ, který se tu léčil od prosince 1923 do dubna 1924, využíval svého zimního pobytu k pravidelným vycházkám do mariánskolázeňských lesů. Bydlel ve společnosti svých blízkých v hotelu MAXHOF (dnes MAXIM) v Nehrově ulici. Šlo o jediný hotel s celoročním provozem a přesto, že zima byla dosti tuhá a bylo mnoho sněhu, neodpustil si denně procházku v zasněžených lesích, neboť pociťoval jejich příznivý vliv na své zdraví.
      Šest let před příjezdem Gorkého pobýval v Mariánských Lázních ještě jeden ze slavných hostů, kterým zdejší lesy učarovaly. Byl to Franz Kafka

Franz Kafka a čínská filosofie

Franz Kafka (1883-1924) ve svých 38 letech      Kafkův pobyt v Mariánských Lázních souvisí s jeho vztahem k Felice Bauerové z Berlína. Tento vztah se vyvíjel od roku 1912 a kulminoval společnou dovolenou v Mariánských Lázních. Výkyvy v tomto vztahu však byly veliké.
      Před epizodou, kterou později Kafka nazval „Mariánské Lázně“, vládlo mezi oběma dlouhé mlčení. Od srpna do prosince 1915 neslyšela o něm Felice nic a pokud se ozval, pak jen, aby odmítal jakékoliv setkání. To pokračovalo i v roce 1916.
      V dubnu 1916 - v době nejhlubšího chladu jejich vztahu - se náhle vynořuje slovo „Mariánské Lázně“ na jednom poštovním lístku. Od té chvíle se objevuje pravidelně. Franz se chystal na dovolenou a rozhodoval se, zda ji strávit v klidu a pohodě v Mariánských Lázních.Co bylo příčinou změny u Kafky ?
      Uprostřed května 1916 jel Franz Kafka do Mariánských Lázní na služební cestu a odtamtud psal Felicii hned dvakrát. Byl to jeden delší dopis a jeden poštovní lístek, který zněl takto:
      "Milá Felice, dopis jsem psal těsně po příjezdu během toho nejdivočejšího deště, tento lístek píši krátce před odjezdem. Karlovy Vary jsou příjemné, ale Mariánské Lázně jsou nepopsatelně krásné. Měl jsem se již mnohem dříve držet svého instinktu, který mi říká, že nejtlustší jsou také nejchytřejší. Neboť odtučňovat může člověk všude i bez uctívání pramenů, ale v takových lesích je možné potloukat se jen tady.
      Ovšemže jejich krása je tu znásobena tichem a prázdnem a připraveností k přijetí všeho živoucího a neživoucího; této kráse bude sotva ublíženo pošmourným větrným počasím. Myslím si, kdybych byl Číňanem a měl jet hned domů (a v podstatě jsem vlastně Číňan a jedu právě domů), musel bych si zas brzy vynutit znovu sem přijet. Jak by se Ti tu líbilo! Nejsrdečněji Franz."
      Kafkův lístek prozrazuje mnoho o jeho vztahu k městu, ale i o Kafkovi samém. Všechny jeho významnější náklonnosti, sklony, jsou tu, na nejužším prostoru malého lístku, pohromadě - jeho láska k lesům, jeho záliba v tichu a v prázdnotě, vztah k hubenosti a téměř pověrčivý respekt před tlustými lidmi. jeho "ticho a prázdnota, pošmourné a větrné počasí, připravenost k přijetí všeho živoucího i neživoucího" - připomíná to taoismus a čínskou krajinu. A Kafka tu i prozrazuje své porozumění pro taoismus, když uvádí: „ …a v podstatě jsem vlastně Číňan“. Poznámka o „nejchytřejších tlustých“ se týká skutečnosti, že tehdy mariánskolázeňské minerální vody sloužily především k léčbě obezity.
      Závěrečná věta, jak by se tu Felicii líbilo, byla prvým pokusem o znovupřiblížení se obou. Začínají přípravy k společné dovolené a oživují jejich korespondenci udivujícím způsobem. Také Felice podniká vstřícné kroky a vzhledem ke Kafkovu zdravotnímu stavu navrhuje pobyt v sanatoriu. Kafkovi se však návrh nelíbí; sanatorium označuje jako „nový úřad ve službě tělu“.
      Dává přednost hotelu. Na lístku z Prahy ze 14. června 1916 potvrzuje, že dovolenou stráví oba společně v Mariánských Lázních a prozrazuje i to, že přitom bude muset vyřídit nějaký menší obchod v nedaleké Teplé.
      A tak se blíží čas společné dovolené. Dny od 3. do 13. července 1916 tráví Franz Kafka společně s Felicí Bauerovou. Potom musí Felice odjet do Berlína a Kafka se rozhodl, že tu zůstane a stráví tu ještě deset dnů. To prozrazuje jeho pocity velikého štěstí, které tu zažíval, a znovu si je chtěl vychutnat a zopakovat - prožít si sám to, co tu zažil s Felicí.
      Procházel po týchž cestách, kudy spolu chodili, v týchž mariánskolázeňských lesích, objednával si táž jídla, jaké měli s Felicí a po nichž toužil přibývat na váze. V týchž restauracích (například hájenka Café Diana), kde spolu jídávali. Když popisoval svůj kompletní jídelní lístek, udiveně četla Felice, že kromě jídel, která měl rád - mléka, másla, medu, třešní - se objevuje také maso, špenát a brambory.
Zde v Mariánských Lázních v roce 1917 v hotelu Balmoral - Osborne na balkóně v prvním pate píše Franz své milované...      Jeho pohlednice z Mariánských Lázní prozrazují mnoho i o městě samém. Bydleli ve dvou pokojích v hotelu Balmoral-Osborne a po odjezdu Felice se přestěhoval do jejího pokoje v prvním patře.
      Na jednom lístku do Berlína popisuje svůj večer:
      "Sedím na Tvém balkóně, na Tvé straně u stolu, jako by dvě strany stolu byly miskami vah a to by bylo porušilo na našich dobrých večerech existující rovnováhu; a já sám, na jedné straně misek vah, bych klesal a ponořil se, protože Ty nejsi … Je tu skoro ticho, které chci: noční světlo až sem září na balkónový stolek, všechny ostatní balkóny jsou prázdné kvůli chladnu, jen z Císařské hlavní třídy sem proudí stejnoměrný, mne nerušící zurčení."
      V těch chvílích měl ticho a klid po kterém toužil. Nebyla to lhostejnost, kterou prožíval. Naopak, to právě u něho slábl pocit strachu a lhostejnosti, dva pocity, které měl proti lidem. Psal:
      "Jeden musí střežit. To znamená jeden musí být."
      Nahlédnutím do dávné korespondence Franze Kafky s Felice Bauerovou byla poodhalena dlouhá desetiletí v mlze ležící epizoda Kafkova života s nápisem „Mariánské Lázně“.
      Zuřila první světová válka, ale fronty běžely daleko odtud. Třiatřicetiletý Kafka se zde rozhodoval o své soukromé budoucnosti. Bude to Felice?
      Zbývalo však už tak málo - necelých osm let života. V roce 1917 přišlo první chrlení krve s diagnózou neklamné tuberkulózy. Léčení mohlo sotva pooddálit tragédii. 3.června 1924 Kafka v Kierlingu umírá.
Literatura:
Dubský Ivan "Nietzsche v Marien-badu", Střední Evropa 26/1992, S.125-134
Wagenbach Klaus: "Franz Kafka in Selbstzeugnissen und Bilddokumenten" Rowohlt Taschenbucg Verlag GmbH 1981
Canetti Elias "Der andere Prozeß" Briefe an Felice und andere Korrespon-denz aus Kafkas Verlobungszeit, Phillip Reclam jun., Leipzig 1983


Mariánské Lázně byly od roku 1933 vikariátem

      Do roku 1933 patřily Mariánské Lázně pod vikariát PLANÁ (Ten vznikl 1922 a vikářem byl Josef Habla, kostel Vysoké Sedliště.) Historicky se uvádějí Mariánské Lázně poprvé v roce 1808 s provizorní kaplí, patřící pod obec Úšovice. Od 1. června 1843 jsou jako farnost a od 15.srpna 1908 jako děkanství. V době plánského vikariátu byl mariánskolázeňským děkanem Karel DOBRÝ. Roku 1928 měly Mariánské Lázně 6183 římsko-katolíků, 495 Židů, 197 evangelíků, 1 člena církve československé a 33 ostatních. Misie proběhla v roce 1920.
      Od roku 1933 je město sídlem vikariátu. Vikářem se stal František LENZ, z kostela z Dolního Žandova. Pod vikariát patřily farnosti Úšovice, Kynžvart, Mnichov, Ovesné Kladruby, Mariánské Lázně, Milíkov, Pístov, Rájov, Sangerberg, Šenficht (po válce jako Smrkovec), Tři Sekery a Dolní Žandov. Roku 1935 měly Mariánské Lázně 6479 římsko-katolíků, ostatních bylo 723 osob. Děkanem v Mariánských Lázních byl Adolf Pöller, kaplanem Raimund Klofat, katechetou Josef Träger. Byli tu ještě další kněží. Misie i generální vizitace proběhly roku 1933. Sousední vikariáty byly Cheb, Falknov, Teplá a Planá. Vikariát Mariánské Lázně byl ještě po roce 1948 a zanikl neznámo kdy (předpokládáme se zánikem okresu - 1960).
 

Rondokubismus v Mariánských Lázních

      Krátce před první světovou válkou se v architektuře prosadily nové stavební slohy - funkcionalismus, zdůrazňující účel, funkci, a konstruktivismus, který v opaku proti předchozím slohům nezakrývá konstrukci, ale naopak ji nabízí k vidění.
      Strohý konstruktivismus se zbavoval veškeré dekorace a vyvolával rozpaky. Kolem roku 1910 vznikl kubismus, komponující díla v geometrických tvarech (podle kubus=krychle). Ani tato střídmost nepřežívala dlouho a v českém prostředí se kolem roku 1919 objevují snahy nějak obohatit geometrické tvary kubismu.. Architekt Josef Gočár postavil v letech 1921-1923 v Praze Na Poříčí banku Československých legií ve slohu kubismu, ale vyzdobil ji půlobloučky a kruhy v celé fasádě. Podle Legiobanky se tomuto ryze českému slohu začalo říkat obloučkový sloh (rondokubismus) nebo sloh Legiobanky. A vznikaly podobné projekty architektů. Dnes ovšem přežívá jen málo příkladů rondokubismu. O to překvapivější je proto mariánskolázeňský dům čp.462, kde se objevují prvky tohoto stylu.

Železničářský dům s čp. 462

      Dům proti nádraží, s číslem popisným 462 (Příčná č.1), je uváděn v adresáři 1929 pod názvem "Bahnbeamtenwohnhaus" na stavebním pozemku Úšovice kat.č.146 jako majetek Státních drah ČSR, po druhé válce v adresáři 1947 jako "Železničářský dům".
      Dvoupatrový (čtyřpodlažní) dům čp.462 byl projektován na ředitelství Státních drah v Plzni – oddělení pro stavbu a udržování tratí. Projekt připravil Emanuel JÁNSKÝ, nakreslil Rudolf BUŠEK. Projekt je vyhotoven v květnu 1924. Dům byl stavěn jako nájemní dům pro železničáře na katastrálním pozemku č. 987 Mariánské Lázně.

Celkový popis

Okan tří podlaží v rizalitu. Vyvýšené přízemí: s podokenní římsou s půlobloučky, 1.patro: s klenáky, 2.patro: jednoduché orámování      Dům čp.462 je čtyřpodlažní, dvoupatrový s vyvýšeným přízemím a s poměrně vysokou a značně členitou střechou.
      Přední fasáda je orientována na jih, směrem k nádraží Mariánské Lázně. Je osmiosá a charakterizovaná výrazně vysunutým středním rizalitem (asi 2 m hlubokým), který končí vlastní střechou. Jde o rizalit čtyřosý, v 1. a 2. patře je vždy balkón s jedním oknem a dveřmi. Přední fasáda nemá žádný vchod.
      Na přední fasádě, mezi středním rizalitem a vlastní fasádou, jsou po obou stranách a přes tři podlaží otevřené balkóny se železným zábradlím. Jsou neseny symbolicky čtvrtobloučkovými konzolemi. Přes tři balkóny běží výrazný čtvercový pilíř ve vnějším rohu, budící dojem nepatrného vyklonění z vertikály.
      První podlaží je suterén, který je na této straně domu obytný. Pod suterénními okny nepřerušeně běží široký masivní pás plasticky vysunutého trojúhelníku. Také tento prvek zvyšuje dojem pevnosti stavby podobně jako jiné prvky. Suterén má 8 oken.
      Mezi suterénem a vyvýšeným přízemím běží plechem po celé délce krytá římsa s velikými, pro rondokubismus typickými masivními půlobloučky, krytými nahoře rovněž plechem. Fasáda vyvýšeného přízemí je zdobena v omítce pěti pásy, jen nepatrně symbolizujícími bosování, rohy pásů končí kosočtverci. Vyvýšené přízemí nemá balkon, ale čtyři okna v rizalitu, celkem 8 oken. Přízemí má dva balkóny - při každém rohu rizalitu. Konzoly nesoucí tyto balkóny jsou dlouhé, sdružené, vpředu zakončené půlobloučkem.
      Mezi přízemím a prvním patrem je výrazná silná nezdobená římsa, běžící kolem domu a vizuálně půlící budovu v její hmotě. První i druhé patro má po třech balkonech: v rizalitu jeden (s oknem a dveřmi) a po stranách rizalitu dva. Balkony mají dveře, železné zábradlí a jsou neseny jen symbolicky nevelkými, ale plnými a čtvrtobloukovými konzolami.
      Okna prvního patra působí monumentálně orámováním. Rám je korunován masivním sdruženým klenákem, a zdoben dvěma masivními klenáky po každé straně. Parapet je tvořen masivním, plasticky vpřed vybíhajícím rovnoramenným trojúhelníkem.
      Druhé patro má stejné funkční uspořádání jako první patro. Jiná je dekorace. Orámování oken je bez klenáků, parapet oken je však stejně masivní, plastický typu rovnoramenného trojúhelníka. Nadokenní výzdobu tvoří masivní tvar motýlkovitě se sbíhající do středu, na němž je půlkruhový oblouček. Kolem celého domu po fasádě běží nevýrazná římsová linka ve výši horních rámů oken, těsně pod mohutnou střešní římsou.
      Střecha má z obou stran polovalbu, zakončenou vertikální prkennou stěnou s trojicí kosočtverečných oken po obou bocích střechy. Vpředu na střeše se nachází na každé straně malý vikýř s lomeničkou a kosočtvercem (vždy nad meziosou krajních dvou oken jižní fasády) a na střeše vysoké úzké obdélníky komínů. – Z větší samostatné střechy rizalitu vybíhá kolmo delší lomenice s trojoknem uprostřed (střední okno je větší). Nad trojoknem je obloučková ozdoba, stejná jako na dolní římse. Lomenice má na každém kraji vyšší sloupek s dvěma půlobloučky, podobnými jako jsou zahradní sloupky dole.
      Západní strana domu má při severním rohu jen jednu osu oken se stejnou výzdobou jako na přední fasádě. Zbylá plocha je prázdná nezdobená. Východní strana domu je zcela bez oken a zdobení.
      Zadní (severní) fasáda je půdorysně zcela jinak uspořádaná než jižní fasáda. Je tu vchod do domu a před ním otevřený dvůr. Na této straně chybí plnohodnotný suterén; jsou tu jen sklepní okénka. Římsa s půlobloučky běží sice nad nimi, ale dům stojí na sever v mírném svahu a oplechovaná římsa s půlobloučky je proto níže.
      Zadní fasáda má dva výrazné rizality (asi 1,5 metru hluboké), každý s dvěma osami oken, mezi nimiž je hluboká střední část fasády do dvora. Okna jsou stejně zdobená jako na jižní fasádě, pouze parapety v 2. patře mají navíc uprostřed malý, ale masivní ozdobný půloblouček. Ten chybí u oken na přední fasádě.
      Střední část této strany domu má vchod do domu, snad i s původními dveřmi, v mezipatrech (mezi přízemím a 1.patrem, mezi 1. a 2. patrem) je vždy balkon s dveřmi z chodby domu a železné zábradlí; balkon je symbolicky nesen půlobloučkovými konzolami. Po stranách balkonu po každé straně jsou ještě další dvě malá okénka. Stejně tak v mezipatře mezi 1. a 2. patrem. Nad druhým balkonem je podlouhlé široké okno s masivním orámováním, které má nad oknem motýlkovitý tvar. Po obou stranách je po dvou okénkách. Interiér na této straně slouží jako schodiště s chodbou.
      Oba rizality i se střední "prolukou" domu jsou překryty jedinou širokou rizalitovou střechou, z níž vybíhá uprostřed široký vikýř se čtyřmi okny. Cihlové plošky jsou na obou krajích, a mezi prvním a druhým, a mezi třetím a čtvrtým oknem. Střed tvoří dvojokno. Očekávané vikýře, podobné těm na přední části domu, chybějí.
Pohled na zadní (severní) stranu budovy čp. 462      Zadní rizality nejsou tak široké (dvojosé), ani tak hluboké (o 1/2 metru mělčí) jako hlavní přední rizalit. A dále: zadní fasáda není symetrická. Má totiž na severovýchodním rohu jednu osu oken, kdežto severozápadní roh je překvapivě prázdný. Příčinou je interiérové uspořádání bytů.
      Zahrádka kolem budovy je ze západu a jihu obehnaná plotem a na sloupcích jsou na špicích masivní půlobloučky. Příjezd k domu je z Příčné ulice, kde jsou rovněž vjezdové sloupky s půlobloučky nahoře.
      Celkový stav je dnes neutěšený. Fasáda na více místech značně opadává, podobně zahradní sloupky jsou značně poškozené. Lze soudit, že může jít o původní, co do materiálu asi nepříliš kvalitní omítku z roku 1925-1926.

Údaje z doby stavby (archiv Stavebního úřadu Mariánské Lázně)

      Šanon domu čp.462 obsahuje dokumenty:
      1. Jednání o povolení stavby dne 9.října 1924 se zúčastnili: Andreas BAYERLE, stavební rada Ing. Karl RUPPERT, inspektor Wenzl PECHER a dále sousedé: Andreas MASCHEK, sochař z vily čp. 317 HERMES (původní majitel 1898 byl Josef LANDKAMMER a dům měl název VILLA LANDKAMMER, snad až po první světové válce odkoupil dům Andreas MASCHEK, sochař z Vídně, přestavěl a přejmenoval na HERMES), Josef BRUCKNER z domu čp. 289 GÖRLITZ (Nákladní č.7, vedle bývalé přízemní prodejny koloniálu, po válce nový úřední název Točník), Anton ORTMANN z vily čp. 445 ORTMANN (původně patřící k čp. 290 Ctirad, což býval dům Ortmann, 1898 uváděna jako majitelka Amálie Ortmannová; k domu patřilo pekařství a dvůr, používaný pro fiakry), Dr.Gustav MAYER, advokát, zástupce dědiců Anny Porgesové na parcele 987/1, Josef a Herta SCHMIDOVI, majitelé domu čp. 283 ROSENHEIM (Nádražní třída č. 4; 1898 majitelem domu Ignác Schmid – rukavičkářství, po válce nový název Blahoslav, dnes majitel Antonín Petříček). Zástupci obce požadovali, aby byli při stavbě zaměstnáni usedlí dělníci a živnostníci.
      Stavební protokol o povolení stavby z 9. října 1924 podepsal Ing. WIHAN, vrchní stavební rada, MUDr. Jaroslav MAŠEK, okresní lékař; za město městský radní Franz HAHN, za Stavební úřad Mariánské Lázně vedoucí úřadu Ing. Karl RUPPERT, vrchní stavební rada, Wenzl PECHER, stavební inspektor; za železniční dráhu Vladimír KŘÍŽ, vrchní rada státní drah, Alois ARAZIM, vrchní ředitel Čsl. státních drah, Ing. Jaroslav ZBUZEK, rada Státních drah. V protokolu se uvádí půdorys budovy 16,75 m x 31,15 m, výška k římse 13,65 m. Celkem má mít budova 21 bytů, v podkroví má být prádelna, dvě koupelny, záchod, v suterénu tři byty do ulice.
      2. Dne 12. prosince 1924 podáno oznámení o zahájení vyzdívání fundamentů (Ausmauern). Na oznámení jsou podpisy: Ing. Otakar Prokop, stavební inženýr a stavitel, Plzeň, Schwarzovo náměstí č.1; dále Ing. Eduard Chrudimský, stavební inženýr; a razítko "STAVBA domu Československých státních drah v Mariánských Lázních – Ing. Prokop a Ing. Chrudimský".
      3. Kolaudace domu proběhla 28. dubna 1926. Uvádí se, že vchod do domu není z přední strany, ale ze zadního dvorního prostoru. Příchod ke dveřím bude z nově vznikající uličky mezi Nádražní a Nákladní ulici. Zúčastnili se městský radní Dr. Karl PETERS, člen zastupitelstva města Mariánské Lázně Prof. MUDr. Karl Zörkendörfer, městský radní HANIKA, městský stavební inspektor Wenzl PECHER, sousedi Anton Ortmann a sochař Andreas Maschek ze sousední vily HERMES, dále starosta MUDr. Hans TURBA.
      4. Dne 28.ledna 1927 se potvrzuje trvalé osvobození od daně domovní pro celý dům, protože tu jsou trvale a výhradně naturální byty zaměstnanců železničních drah. Toto povoluje Zemské finanční ředitelství v Praze s odvoláním na platný zákon z 19.března 1876.
      5. Dne 24. ledna 1934 potvrzuje premonstrátský klášter Teplá, že dnem 9.4.1929 se uskutečnil prodej pozemku 40 arů a 97 m2 za částku 112 910 Kč Čs.správě státních železničních drah (Abschreibung der Wertanwachsabgabe).
      6. Dne 12. srpna 1937 se připomíná při sporu o platbách za používání obecních stok, že je dům osvobozen od daně.
      7. Další dokument je až z poválečného období: povolení z roku 1977 – povolení opětného užívání domu po vybudování hygienického zařízení, po opravách střešní krytiny a po přebudování zdravotnické a elektrické instalace.
      8. Dne 4. října 1989 bylo povoleno provizorní vybudování 16 dřevěných kůlen 3 x 2 m na dobu dočasnou, a to do 31.12.1991, pod domem čp. 289 na protější straně Úzké ulice. Čtyři jádra jsou nahoře na pozemku a 12 jader při Úzké ulici - uveden Janeček jako technický dozor 17.3.1989. (Přes dočasnost povolení dodnes zde stojí všech 16 stavebních jader.)

Závěr:

      Tzv. Železničářský dům, Mariánské Lázně čp.462, byl vyprojektován v květnu 1924 jako dvoupatrový nájemní dům s příkrou polovalbovou střechou s vyčnívající rizalitovou střešní částí ve slohu střídmého a úsporného českého kubismu Emanuelem JÁNSKÝM a Rudolfem BUŠKEM z oddělení pro stavby a udržování tratí na ředitelství Státních drah v Plzni. Ředitelství Státních drah v Plzni odkoupilo od kláštera Teplá stavební pozemek a postavilo proti nádraží dům s byty pro železničáře. Povolení k stavbě bylo vydáno 9. října 1924. Kolaudace stavby proběhla 28.dubna 1926. Dům v původním obloučkovém slohu je dnes již vzácný příklad specificky českého stavebního slohu v německém prostředí Mariánských Lázní. Je unikátní stavbou v západních Čechách.
      Navrhuje se po informaci u ředitele Památkového ústavu v Plzni Ing. Karla Drhovského vést aktivity k vyhlášení budovy jako nemovité kulturní památky moderní architektury v Mariánských Lázních.
Ing.Richard Švandrlík

 

Blížící se 56.výročí osvobození Plzně americkou armádou

      nás vrací nakrátko vzpomínkou na desetiletí, kdy měli Západočeši zapomenout, že tu vůbec někdy byla Pattonova americká vojska. V roce 1961 uvádí Turistický průvodce "Plzeňsko a Brdy" pod heslem PLZEŇ mnoho tehdy zajímavého a aktuálního, ale přitom mlčí nad koncem druhé války a osvobozením Plzně Američany. A tak jen pár citací, aby nám připomenuli, jak se za komunismu přebarvovala historie a co se neměla mládež dovídat:
      "Hned na počátku nacistické okupace vytvořila KSČ silné odbojové organizace ve Škodovce, v Elektrotechnických závodech v Doudlevci, v papírnách a v dílnách ČSR … Koncem roku 1944 a na jaře 1945 bylo město poškozeno bombardováním. Byly těžce poškozeny závody, bombardováním zničeno 70 % objektů. Někteří odborníci navrhovali opustit místo a vybudovat závod jinde. Obětavostí pracujících byly však trosky odstraněny, závod znovu vybudován a již koncem roku opustila brány závodu první lokomotiva. V roce 1951 přijal závod hrdé jméno Vladimíra Iljiče Lenina. Pracující Závodů V.I.Lenina byli šestkrát vyznamenáni Rudým praporem ÚRO a vlády.
      Fučíkova Plzeň. J.Fučík žil v Plzni v l.1914 až 1921. Bydlel se svými rodiči v Havlíčkově ulici 14. V Plzni vychodil obecnou školu a reálku. Byl zakládajícím členem a dopisovatelem plzeňské PRAVDY. Každým rokem v září se pořádá cyklus akcí k uctění památky tohoto národního hrdiny a komunistického novináře, nazvaný "Fučíkova Plzeň".
      Plzeňské pamětní desky: Redakce PRAVDY a ustavení KSČ, Koperníkova 26. Založení organizace KSČ v hostinci U Švábů, Bolevec, Plaská 21. Hugo Boettinger, Nejedlého sady. Julius Fučík, národní hrdina, Havlíčkova 14. K. Klostermann, Fügnerova 3. Jan Sladký Kozina, Pivovar. Bedřich Smetana, B.Smetany 6. J.K.Tyl, Prešovská 6.
      Plzeňské pomníky: Julius Fučík, Odborářů. První popravy za Heydrichiády 1942, Lobezská střelnice. Pomník padlých sovětských vojáků, Ústřední hřbitov. Fr. Křižík, Křižíkovy sady. J.K.Tyl, Lochotínský park. Stanko Vodička, vůdce rumburské vzpoury, Lobezský park." Potud průvodce.
      Protože se text jako čert kříže bál vyslovit slovo "Američané", mladému čtenáři nezbylo než usuzovat podle pomníku sovětských vojáků na hřbitově, že tito osvobodili Plzeň a mnozí tu položili život.
 

Starý pán v hnědém haveloku a s futrálem pod paždí

      zůstal ve vzpomínce rodáka a pamětníka pana Josefa Neubauera z domu "U zeleného kříže". Dům měl čp.10 a po válce dostal jméno SPLIT. Dnes stojí v sousedství muzea opuštěný a rychle chátrající.
      Nad muzeem, mezi domy Split a Ulrika, je dodnes prázdné místo, kde bývala vždy hromada písku. Pan Neubauer jako malý chlapec si tu hrával na písku za domem se svým kamarádem jménem Ferdl z Goet- hova domu. Psal o tom před padesáti lety: "Jako pětiletí chlapci jsme chodili na písek od rána a stavěli z písku vždycky ostrov Helgoland, aniž jsme věděli, kde ostrov leží. Brzy ráno tudy procházel vysoký pán v hnědém haveloku, na hlavě široký černý klobouk a dřevěný houslový černý futrál pod paždí. Pozoroval nás a ptal se, co stavíme. Helgoland! Helgoland! Pán si sedl na hromadu písku vedle nás a povídal si s námi. Byl to onen muž, na kterého si stěžovali majitelé i hosté z okolních tří domů – ze Zeleného kříže (Split čp.10), z Gödöllö (depandance Ulrika, čp.139) a z Goethova domu. Totiž, že stále "fidlá". A tak muž, jehož "fidlání" nechtěli sousedé slyšet, si s námi hrál a povídal. Jmenoval se Jan Kubelík.
      Jiný vzácný host, který byl k vidění v jiném desetiletí, byl skladatel známých operet "Světlušky", "Paní Luna" či "V říši Jindry". Tenhleten jiný, téměř osmdesátiletý pán zase bydlel v hotelu Maxhof (dnes Maxim, čp. 141) v Nehrově ulici a jmenoval se Paul Lincke (1866-1946). Byl to slavný hudební skladatel a přestěhoval se sem z Berlína, když byl vybombardován. Bydlel ve stejném domě, jako v roce 1924 Rus Maxim Gorkij (1868-1936), kterého si člověk dobře pamatoval pro jeho knír.
      Otec nesmrtelných postav, Sherlocka Holmese a doktora Watsona, Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) bývával k vidění nahoře na golfovém hřišti. To ještě nestál hotel Golf. Ten se stavěl až roku 1931 a v něm pak pobýval v roce 1935 zase jiný slavný anglický spisovatel - Rudyard Kipling (1865-1936). "
      Dům ZELENÝ KŘÍŽ, kde se Neubauer narodil, patřil od roku 1827 doktorovi jménem Fidelis Scheu, což byl přítel a osobní lékař Goethův v dobách jeho zdejších pobytů. Doktor Scheu zemřel velmi brzy a když se provdala Scheuova dcera Augusta za doktora Leopolda Herziga, přešel dům do rukou Herzigů a zůstal v jejich rukou až do druhé války.
      Kdo dnes ví, že v tomto rozpadajícím se stavení pobýval za pobytů anglického krále Eduarda VII. Sir John Fisher, lord of Kilverstone (1841-1920), velkoadmirál, velící největšímu loďstvu světa - loďstvu Velké Británie - za první světové války. Rovněž tehdejší britský ministr zahraničí, Sir Campbell-Bannerman, pobýval v tomto domě se služebnictvem. Za nimi sem přicházel jejich panovník - král Eduard VII. Tito hosté patřili k osobnostem, které měly svůj podíl na vítězství Dohody v první válce, čímž ovlivnily i takové – pro nás významné - změny v Evropě, jakou byl vznik Československa.
      Slavná epopej, slavný pocit založení vlastního československého státu, slavné postavy – a dnes ? Jen smutek při pohledu na rozpadávající se historicky významný dům s čp. 10. Ale ještě hůř: pokud je nám dnes lhostejné nadšení i oběti našich dědů či pradědů v legiích a za válek v boji za českou samostatnost, co tu dnes děláme ?
 

Jak zaplnit "věčné" staveniště ARNIKA (1977-2001) ? Jeden z velice zdvořilých návrhů na využití lokality z poloviny k stavbě z poloviny jako prodloužení parku: Studie návrhu posluchače architektury na pražském ČVUT Pavela Gracy

Šťastná či nešťastná Arnika?

      Ještě nebylo rozhodnuto o nové stavbě na místě největší lázeňské demolice v Mariánských Lázních a už v roce 1987 byla vyhlášena "veřejná soutěž na název nového sanatoria za odměnu 500 Kč." A tak dostal neexistující komplex, tehdy 720 lůžkový s jídelní kapacitou 1 330 míst jméno ARNIKA (a dnes neznámý navrhovatel 500 Kč). Sice krásné jméno Arnika, ale méně je krásná 25letá dočasnost neřešeného staveniště od roku 1977, kdy tehdejší vláda schválila výstavbu sanatoria.
      Proč tolik spěchu s novým jménem ? Proč vůbec došlo k demolici ? Citujeme-li HRANIČÁŘ z 1.12.1987, pak "…ani betonové injekce a další pokusy o záchranu už nebyly nic platné. Strop v kině Kolonáda naštěstí spadl v době mimo provoz a nikdo si netroufl riskovat další katastrofy. Havarijní stav budov byl neúnosný a demolice bezodkladná."
      Ale nepadla jiná otázka: Proč došlo k takovému hrubému zanedbání údržby bloku Tepelský dům-Krym ? Vždyť lázeňství a rekreace ROH v Mariánských Lázních vydělávaly milióny a milióny Kč. Ty však byly odčerpávány podle principu priority odvětví těžkého průmyslu z oblasti služeb do ztrátových oblastí. V novodobé historii Mariánských Lázní počal nový příběh či případ, na jehož zhodnocení si nechává historie větší časový odstup...
      V současné době se objevují nové návrhy na řešení z ČVUT. Student architektury Pavel GRACA předložil návrh řešení ARNIKY výstavbou "Kongresového a obchodního centra", který se právě objevil v sobotní Mladé Frontě Dnes ze 14.dubna 2001. "Jde o návrh multifunkčního komplexu, který by ponechal větší polovinu areálu pro park. Jde o spojení společenského sálu pro kongresové a kulturní využití s hotelem," uvádí autor. Majitelem ARNIKY jsou Léčebné lázně, ale ty prý plánují kongresové centrum v CASINU. Podle technického ředitele Léčebných lázní Josefa Müllera jde o návrh zajímavý: "Jakákoliv varianta je přínosem, rozhodující bude podnikatelský zájem majitelů společnosti." Dále přijíždějí studenti architektury z německého Kaiserlautenu se svým profesorem s cílem prohlédnout lokalitu a navrhnout ve svých diplomových pracích řešení.
      Připomeňme si dnes již vzdálenou historii zbouraných domů. Sláva tohoto bloku domů rychle stoupala po roce 18920 a kulminovala v polovině 19.století.

Roku 1869 vydal J.D.Halbmayr brožůrku o hotelu v pozlacené úpravě
     

Josef Dionys HALBMAYR sem přišel z Münchenu, pracoval u Klingera jako vrchní číšník a když se oženil s jeho dcerou Luisou Klingerovou, zdědil hotel po smrti Klingera.
HOTEL KLINGER byl zde dlouho zdaleka největším hotelem a sloužil prominentním hostům k přespávání. Hned po dostavění hotelu tu přespal v dubnu 1820 J. W. von GOETHE. Mezi četnými hosty z daleké Rusi nacházíme v hotelu 1839 spisovatele Nikolaje Vasiljeviče GOGOLA,1846 historika M. P. Pogodina. Roku 1847 přespali v KLINGERU tři rakouští arcivévodové, mezi nimi i příští císař František Josef I.

KLINGERŮV JÍDELNÍ SÁL byl největším v Mariánských Lázních. Dlouhatánská tabule běžela po třech stranách jídelního sálu. Sál měl 220 míst, uprostřed fontánu s pitnou vodou. Oběd podle jídelního lístku se podával od 12 h., oběd podle table d´hote od 13 h., v zábavném sále od 14 h. s možností servírování separátního oběda. Jídlo bylo možno dodávat i mimo hotel nebo objednat tzv. extra-diner. - Hotel měl 170 elegantních vytapetovaných pokojů se salóny a balkóny, 30 stání pro koně a remízy pro povozy.

No.33 – Stadt Dresden – Nový Klinger

      Pohledným byl dům čp.33 na rohu Masarykovy a býv.Vrchlického ulice, orient.č. 4, posledním majitelem byl Podnik bytového hospodářství.
      Tento dům byl postaven v roce 1818 bývalým představeným města Karlem LANGEM s názvem ZUR STADT DRESDEN. Zanedlouho byl však dům prodán a nový majitel byl jakýsi Filip ENDERS. Po jeho smrti zůstala majitelkou vdova Antonia Endersová (+1841). Ta se znovu provdala za Jana SLIVENSKÉHO z Prahy (+1857). V té době dům navštěvovalo dosti českých a ruských hostů v Mariánských Lázních. Bydlel tu basový pěvec Karel STRAKATÝ v letech 1840-1863 a hudební skladatel František ŠKROUP. Oba měli na domě později pamětní desky. Ve starých kurlistech kol roku 1840 čteme jména hostů v domě jako Martin Klingoš z Prahy, kupec Franz Anton Lechleitner se ženou z Prahy, Ignác Hüller z Olomouce, Benedikt Moloďanovský z Varšavy, Adreas Piotrowski z Varšavy, generál von Block ze Štětína, Fany Löhrová, dcera bankéře z Vídně, v roce 1839 důstojník Heinrich Anghellnorský, Nikolaj Lošečnikov, ruský poručík, který přijel s Fjodorem Inozemcevem a Fjodorem Blumerem z Petrohradu, Georg von Vendrych z Petrohradu, v roce 1840 Karl von Düring z Královce, důstojník Wolf Rosenblatt z Oděsy, Karel Blešinský z Oseku, paní Robertsová s rodinou z Londýna, atd. Kupodivu z četných zdejších hostů z Drážďan (Dresden), nikdo nebydlel v domě téhož jména!
      Jan a Antonie Slivenští byli majiteli do roku 1841, kdy paní Slivenská zemřela. Pak zůstal majitelem sám Jan Slivenský z Prahy (nar. 26.12.1802, + 28.9.1857 - je pochován na zdejším hřbitově – na hrobě jsou dva zcela nové náhrobky – rodina Aubrechtova a Jiří Černín). Dům převzala Marie Slivenská, roz. Trojánková (nar. 24.8.1837, + 8.11.1894 pochována na zdejším hřbitově). Na náhrobku jsou uváděni též Ing. Ferdinand Wessnitzer (nar. 19.3.1859, + 7.11.1917) a Emilie Wessnitzerová, roz.Sliwenská (28.9.1865?,+ 28.9.1928), dole Trojánek (1828-1899). Náhrobek je cenný už tím, že šlo o vzácnou rodinu českou Slivenský-Trojánek z 2.poloviny 19.století.
      Roku 1899 uvádí mariánskolázeňský adresář jako majitele domu Josefa A.HALBMAYRA, vlastníka celého sousedního hotelu Klinger (dvojčíslo 35-36). V té době zřejmě došlo k přestavbě domu čp.33 do poslední podoby v historickém slohu s titany na vchodu a vznikl nový název domu – NOVÝ KLINGER. Po smrti dvou bezdětných bratrů Halbmayrů se objevuje v roce 1906 jako nová majitelka Louisa METZNEROVÁ, která byla ještě v roce 1899 majitelkou domu Elbschloß (Masarykova čp.18 - Mánes). Po ní roku 1929 je majitelem Nového Klingeru doktor Felix METZNER a Kristýna Metznerová. Stará paní Louisa žije, ale bydlí na evangelické faře (čp.136). Louisa Metznerová byla asi potomek někdejšího budovatele domu čp.50 (New-York) v roce 1839 Gottfrieda Metznera. Roku 1899 a ještě 1906 žili v Mariánských Lázních Friedrich Metzner, městský radní a majitel domu čp.86 AUSTRIA (naposledy ALFA), Josef Metzner, muzikant, bydlící na radnici, Ludwig Metzner, správce evangelického kostela (čp. 90), bydlící v sousedním domě Friedrich Wilhelm Stiftung (čp.136). Roku 1929 se uvádějí Friedrich Metzner s manželkou Aloisií, ale jen bytem v Lékařském domě (čp.435), novou majitelkou domu čp.86 je Josefína Metznerová a dále v domě čp.86 bydlí kupec Johann Metzner, kupec Franz Schneider s Marií Sch.
      Když dostal roku 1945 dům nové jméno KALEDONIA, název se neujal, protože označení Nový Klinger neznělo německy. Posledním majitelem byl PBH.

No.34 – Stadt Regensburg – Winterling – Alexandria

      Dům čp. 34 byl postaven v roce 1819 na místě původního Konhäuserova mlýna z roku 1789. Mlýn musel být za opata Reitenbergera odstraněn jako nevyhovující a kazící vzhled. Byl přeložen na místo dnešního CRISTALU. Krátce na to, 1819, bývalý první rychtář obce, krejčí Franz SEIDL (+ 1849) s Terezou Seidlovou, roz. Fischerovou, dcerou prvního obyvatele Antona Fischera, stavějí na tomto místě nové stavení. Seidlovi postavili v lázních celou řadu domů, které obvykle později prodali. Zdejší čp.34 nazvali STADT REGENSBURG, podle prvních hostů.
      Dalším majitelem čp. 34 byl Karl Pausch von Lhotta, po něm Pankrác MAGER (+1826), ale již od roku 1825 se stal majitelem Friedrich ZICKLER (+1868). Po jeho smrti (+1868) převzal dům jako majitel Anton ZICKLER a přestavěl do nové podoby. Roku 1899 se uvádí majitelem Moritz HELLER a snad až po první válce se objevují noví majitelé Franz a Anna WINTERLINGOVI. Přestavili dům kol 1929 do nové podoby a podle sebe nazvali HAUS WINTERLING. Název byl frekventovaný i po roce 1945.
      Po roce 1945 byl dům nazván ALEXANDRIA, měl 92 lůžek. Stal se majetkem Čsl.státních lázní a sloužil jako ubytovna pacientů s nemocemi cest močových. Měl pak jen 75 lůžek v dvoulůžkových pokojích. Soustřeďovali se tu, v této moderní novostavbě stáří necelých 20 let, zahraniční pacienti–prominenti ze spřátelených socialistických zemí se všemi indikacemi, nikoliv jen s nemocemi močových cest. Pro ně se spojovaly často dva pokoje v jeden apartement. Tím vznikaly lázním komplikace, protože nemohl být plněn plán lůžek. V domě byly ordinace s vybavením diagnostickým, s prostornou jídelnou a s dvěma společenskými místnostmi s klavírem a gramoradiem. Jen kuchyň byla hodnocena jako nevyhovující, protože měla sklady o poschodí výše nad kuchyní a potraviny se musely vynášet a snášet po točitých schodech. Hygienická úroveň však byla dobrá. V Alexandrii byly 4 zdravotní sestry. Chyběla samostatná oddělená jídelna pro cizince. Ti totiž měli vyšší stravní jednotku, a to rozčilovalo domácí hosty a bylo stále kritizováno. Veřejná kavárna v Alexandrii byla oblíbená a navštěvovaná. Dům z roku 1929 byl v dobrém stavu a jeho demolice byla pouze doprovodná, daná lokalitou novostavby.



No.35 Goldene Löwe – Zlatý lev

      Dům čp. 35 postavil už roku 1820 Franz Seidl po dostavbě předchozího domu a na místě bývalého mlýna. Další majitelkou domu byla Anna WUTKY (+ 1853), po její smrti Antonia MIKULÁŠKOVÁ. 1839 tu bydlela Marie Štěpánková z Prahy. Vůbec domy celého areálu byly oblíbeny u ruských a polských i českých hostů. V roce 1856 koupil dům Josef Dionýs HALBMAYR a spojil při přestavbě 1860 s hotelem KLINGER v jeden velký areál. Od té doby platí dvojčíslo čp. 35-36.

No. 36 – Hotel KLINGER – KRYM

Pohled z patra hotelu Klinger na park a přes údolí k Přimdě      Hotel KLINGER postavil v roce 1820 Albert KLINGER (1779-1858 - pochován na zdejším hřbitově). Jeho dcera Louisa (1817-1895) se provdala za vrchního číšníka Josefa Dionýse HALBMAYRA (1813-1879), který převzal v roce 1842 řízení hotelu. Budova byla vícekrát přistavována, jak uváděno, byl připojen dům čp. 35, hotel o patro nadstaven a dlouhou dobu byl KLINGER největším hotelem Mariánských Lázní.
      Po smrti Josefa Dionýse Halbmayra se stal majitelem syn Josef Anton HALBMAYR (1846-1903). Po jeho smrti přechází hotel Klinger do rukou městského radního Johanna A. RUBRITIA, který byl později 1915-1919 starostou Mariánských Lázní. Po jeho smrti vzniká hotelová akciová společnost Hotel und Bäder-AG Klinger-GmbH, která řídí chod nejen hotelu Klinger, ale i dalších zařízení, jako např. čp. 41 - Berlínský dvůr, čp.389-390 Osborne –Balmoral.
Halbmayrova kavárna na místě dnes opuštěného Rozkvětu      Po válce v roce 1945 dostává dům čp.36 název KRYM, a dům čp. 35 KLEN, zřejmě omylem, protože dvojčíslo tvoří jediný areál.
      Roku 1945 se uváděl Krym jako hotel B se 28O lůžky, což byla zda-leka největší lůžková kapacita (na druhém místě byla Hvězda se 180 lůžky). KRYM tvořil celý blok budov s ubytovnou lázní, jídelním salonem, kinem KOLONÁDA, poštovním úřadem III., židovským starobincem. Na rohu budovy byla umístěna veliká pamětní deska N.V.Gogola, vzpomínající na pobyt tohoto ruského spisovatele v hotelu. Dále zde byl umístěn okresní starobinec. Demolice této rozsáhlé stavby 1976-1977 patřila mezi nejnáročnější. Vzpomínáme, že přitom pod zemí zůstalo mnoho ze sklepů.



No.37 – Römer – Moskva


Dr. Karl Josef Heidler      Dům čp.37 postavil v roce 1820 nový lázeňský lékař pramenů a Nehrův nástupce Med.Dr. Karl Josef Heidler. Prvním majitelem byl fakticky jeho otec Anton HEIDLER (+1829), po něm syn doktor K.J. HEIDLER (+1866). Za zásluhy o lázně byl povýšen do šlechtického stavu s titulem "von Heilbron". Po jeho smrti 1866 převzal dům syn Karl HEIDLER a až před rokem 1899 dostává dům název HEIDLER-HAUS - HEIDLERŮV DŮM, při čemž původní název domu "Říman" přechází na Heidlerův zahradní dům s čp.64 na dnešním Mírovém náměstí. Byl propojen zahradou s původním domem. Majitelé domů čp. 37, 38, 39 si totiž postavili za domy zahradní stavení a ta se později stala samostatnými domy i s odlišnými majiteli. Dům čp. 37 zůstal v majetku Heidlerů.
      Po válce 1945 přechází dům do majetku Čs.státních lázní s novým názvem MOSKVA. Bylo tu 50 celoročních lůžek a 25 sezónních, pokoje byly převážně dvoulůžkové, nábytek velice starý, chatrný. Zadní trakt a dvůr byly vlhké, koupelny nevětratelné, instalace vody i odpady špatné. Výtah tu byl, ale nejezdil, společenská místnost byla pro 10 lidí. Na dvoře byly po válce dřevěné kůlny plné starého nábytku. Kuchyň chyběla, pacienti chodili čtyřikrát denně na stravu do Casina. Dům vyžadoval hned po válce komplexní stavební rekonstrukce, ale nic se nedělo a tak byl vydán všanc chátrání.

No.38 – Goldene Falke – Zlatý Sokol - Oceán

      Dům čp. 38 postavil v roce 1820 Jakub BEICHL. Ten prodal dům Ignáci LÖSSELOVI (+1849), po jeho smrti byla majitelkou vdova Elise LÖSSELOVÁ. Dalším majitelem se stal 1851 Jakub FISCHL (+1863)., po jeho smrti převzala dům vdova Marie FISCHLOVÁ. V roce 1871 byl dům přestavěn. Dalším majitelem byl Ignác FISCHL, a zůstává jím ještě v roce 1906. Za první republiky se uvádějí Fürstovi jako majitelé: MUDr. René FÜRST, Dr. Konrad FÜRST a Dipl. Ing. Paul FÜRST. Ti jsou zároveň posledními majiteli do roku 1945. Po válce je dům přejmenován na OCEÁN. Podle prodejny Textilu Plzeň se domu říkalo "Galanterie na Jugoslávské" či "Bižutérie". V roce 1946 nebyl dům označen ani jako hotel ani jako penzión. Patřil Podniku bytového hospodářství. Jeho stavební stav byl rovněž kritický.

No.39 – Goldener Adler – Zlatý orel - Lucullus

Sloupová hala Křížového pramene v brožůře v roce 1869      Dům čp. 39 postavil v roce 1820 Hermann PUTZ (+1827), po jeho smrti byla majitelkou vdova PUTZOVÁ a po ní doktor Franz PUTZ (+1847), po jeho smrti vdova, a od roku 1853 společně Johann SCHLESINGER a manželka Marie SCHLESINGEROVÁ, ovdovělá Putzová a rozená "ze Šternfeldů". Pozdějšími majiteli byli MUDr. Hugo SCHLESINGER a jeho manželka Anna.
Když slavný hudební skladatel Karl Maria WEBER onemocněl krční tuberkulózou, přijel na léče-ní v roce 1824 do Mariánských Lázní a ubytoval se v tomto domě "Zlatý orel". Údajná Weberova pamětní deska na domě zmizela zřejmě již před válkou. Ve stejné době pobýval v Mariánských Láz-ních i Weberův žák, klavírní vir-tuos a hudební skladatel Ignác MOSCHELES z Prahy a příjezd obou hudebníků spolu jistě blíže souvisel.
Po roce 1945 dostal dům název SMETANA, ale brzy ho vytlačil název zdejší oblíbené restaurace a bufetu LUCULLUS.



No.40 – Tepelský dům - Tepler Haus

      Dům čp. 40 dal postavit v letech 1834-1836 tepelský opat Adolf Koppmann - až po velkém nátlaku lázeňských hostů a kritice na nedostatek ubytovacích prostor. Nazván byl TEPLER HAUS – TEPELSKÝ DŮM. Přistavován byl v roce 1871. Majitelem byl vždy klášter Teplá. Před domem byla přívětivá saletta nad průtokem dnešního Třebízského potoka, tehdy zvaného Schneidbach. Ze saletty zbylo balustrádové zábradlí, které bylo nedávno upraveno. Po první válce patřil dům pod nucenou správu lázní. V domě bydlel ve 20. letech na léčení tehdejší ministr zahraničí doktor Eduard Beneš.
      Název domu se nikdy neměnil. V roce 1946 se uváděl jako hotel B se 118 lůžky. Připadl pod Čs.státní lázně a později se uváděla kapacita 180 celoročních lůžek. Byla tu zaměstnanecká jídelna, dvě ordinace, biochemická laboratoř, rentgenový přístroj, ale nepoužitelný, 10 místností pro fyzikální terapii (elektroléčba, světloléčba, diatermie, ultrazvuk, různá cvičební zařízení, tělocvična, dva ruční stavy a jeden tkalcovský stav). Skladiště kuchyně mělo problémy větrání, neboť přímo před oknem na dvoře byly popelnice. Jídelna se 144 místy sloužila jen pro nemocné v domě. Pokoje byly převážně dvoulůžkové, ale bylo tu i 8 pětilůžkových pokojů a 19 třílůžkových. Koupelen bylo osm, výtah byl nový, ale nepostačující pro 180 nemocných málo mobilních. Nadto provoz výtahu musel být později z technických důvodů zastaven. Kol 50 pacientů bylo nepohyblivých. V domě byla malá expozice vyoperovaných ledvinových kamenů. Tepelský dům neměl verandu, zahradu, jednou stranou mířil rovnou na Hlavní třídu, na druhé straně byl jen dvůr. Šlo fakticky o nemocnici v lázních. Přestože staticky byl Tepelský dům v dobrém stavu, bylo rozhodnuto při naplánování velkorysé přestavby i zde provést demolici. Vzadu v traktu Tepelského domu bývalo kadeřnictví Sdružených služeb.

No.66 – Walhalla – Tajga

      Dům čp. 66 na Mírovém náměstí byl stavěn až roku 1852. Majitelem byl Karl PUTZ, od roku 1864 Ritter von Joannides, od roku 1870 Moric BECHER. Původně to býval jen zahradní domek Franze Putze, ktertý byl majitelem předního domu Goldener Adler (Zlatý Orel). Na konci 19.století se objevuje nový majitel, židovský hoteliér David LÖWENTHAL a dům dostává po přestavbě nový název HOTEL WALHALLA. Roku 1929 je majitelem Karl Löwenthal. Po válce byl dán domu název TITANIC a až značně později (přesně neznámo) přišel ruský název TAJGA. Hotel to byl rozlehlý a propojený s dalšími.

No.65 – Nordstern – Polárka - Niagara

      Dům čp.65 postavil v roce 1835 Ignác LÖSSEL jako zahradní stavení při domu Goldene Falke (Zlatý sokol). Majitel Lössel zemřel 1849 a majitelkou se stala vdova Elisabeth LÖSSELOVÁ, od roku 1853 Jakub FISCHL (+1863), od roku 1863 Marie FISCHLOVÁ, od roku 1870 Med.Dr. PORGES. Roku 1899 je již jako dům NORDSTERN (Polárka), majitelkou Anna PORGHESOVÁ, 1929 MUDr. Max PORGES. Po válce byl dům nazván NIAGARA a majitelem byl Podnik bytového hospodářství. V domě byl obchod Fotografia.

No.64 – Römer - Říman

      Dům čp. 64 postavil roku 1830 doktor Karl HEIDLER původně jako zahradní stavení. Po jeho smrti převzal dům jeho syn a teprve roku 1929 se uvádějí noví, cizí majitelé - Bernard a Marie-Luise TRATNEROVI. Po válce dostal sice dům název PATRIA, ale to se neujalo, říkalo se mu stále Říman, a později podle potravinářského obchodu pana Sudy – U SUDY. Dům patřil pod PBH. Sousední vchod do prostorů Klingeru zezadu byl označován jako "Židárna" podle židovského starobince, který tu po druhé světové válce býval.
 


Pět pamětních desek v demolovaném areálu ARNIKA

      Přesně na rohu domu bývalého KLINGERU (KRYJMU) byla první a největší pamětní deska pro ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče GOGOLA (1809-1852). Bydlel v domě v roce 1839 a zde napsal povídku "Plášť". V Mariánských Lázních sbíral látku k postavám do románu Mrtvé duše, který napsal v roce 1842. Nejznámější postavou, s kterou se tu setkal, byl známý petrohradský milionář Benardaki. Podle Pogodina byl prototypem postavy Konstanžoglu, spíše kladného hrdiny v Mrtvých duších.
      Bez pamětní desky zůstalo přenocování v dubnu 1820 výmarského básníka Johanna Wolfganga von GOETHEHO. Podobně to dopadlo s hudebním skladatelem a skvělým pianistou, který tu pobýval v roce 1822. Byl to pražský Václav TOMÁŠEK. V roce 1847 přenocovali v hotelu KLINGER tři mladí rakouští arcivévodové, mezi nimi i příští císař František Josef I.
      Na domě čp. 34 (ALEXANDRIA, původně STADT DRESDEN) bývala druhá malá pamětní deska, která vzpomínala na pobyty českého hudebního skladatele Františka ŠKROUPA (1801-1862), který byl autorem první české opery "Dráteník" (1826) a také české hymny "Kde domov můj". Škroup byl v Mariánských Lázních třikrát v letech 1845,1846, 1852 a vždy bydlel v tomto domě u českých majitelů Slivenských.
      Třetí pamětní deska bývala na stejném domě také pro českého proslulého basového zpěváka Karla STRAKATÉHO (1804-1868). Bydlel celkem sedmkrát v domě STADT DRESDEN v letech 1840-1863 a jednou z toho v hotelu KLINGER. Pamětní deska vzpomínala úspěšného jeho vystoupení ve zdejším kursále, kde v roce 1843 poprvé zazněla česká píseň "Kde domov můj" s úspěchem tak mimořádným, jaký Mariánské Lázně dosud nezažily.
      Bez pamětních desek zůstala řada slavných hostů v tomto domě. Byl to český spisovatel Pavel Josef ŠAFAŘÍK (1795-1861), který tu bydlel 1839 a 1842, ruský historik Michail Petrovič POGODIN (1800-1875) ve stejných letech, Kateřina PODHORSKÁ (1807-1889), známá operní pěvkyně z Prahy, bydlela zde vícekráte, ředitel Josef PROKEŠ, učitel slavného hudebního skladatele Bedřicha Smetany, dále významný ruský univerzitní profesor Fjodor Ivanovič INOZEMCEV (1802-1869) z Moskvy, zakladatel Společnosti ruských lékařů (1861) bydlel v domě roku 1839 atd.atd.
      V domě čp. 37 ŘÍMAN u doktora Heidlera bydlel – také bez pamětní desky – ruský politik a autor právního kodexu carského Ruska Michail Michailovič SPĚRANSKIJ (1772-1839) v letech 1830,1832 a 1833.
      V domě čp.38 – ZLATÝ SOKOL pobýval v roce 1834 – rovněž bez pamětní desky – ruský básník Fjodor Ivanovič TUTČEV (1803-1873), člen ruského vyslanectví na bavorském dvoře.
      V domě čp.39 – ZLATÝ OREL (GOLDENER ADLER) – byla čtvrtá pamětní deska a patřila významnému saskému kapelníkovi a známému hudebnímu skladateli jménem Karl Maria von WEBER (1786-1826). Tento autor německých oper Čarostřelec (1821) a Oberon (1826) založil romantickou školu německé opery. Přijel do Mariánských Lázní 11.července 1824 na léčení. V domě, kde bydlel, pobýval ve stejné době jeho žák a rovněž hudební skladatel Ignác MOSCHELES z Prahy. .
      Pátá pamětní deska bývala na domě čp. 65 POLÁRKA (NORDSTERN) a patřila německému spisovateli Bertholdu AUERBACHOVI (1812-1882). Za druhé světové války byla deska odstraněna vzhledem k židovskému původu spisovatele. Už nikdy více nebyla posazena na své místo. Auerbachovo jméno zmizelo za druhé války z německých encyklopedií a slovníků a po válce se v nich už neobjevuje. Že by přežíval komplex ?
 

Krajina Frais – země nikoho

      Kde ležela krajina Frais ? Rozkládala se kdysi na hranici tří zemí – Chebska, Bavorska a Čech. Byl to neustále se měnící nepravidelný trojúhelník země nikoho a všech zároveň. Ta krajina hustých lesů, tato Země nikoho, v blízkosti Dyleně byla jen řídce obydlená a hraniční prales se jen velmi pomalu mýtit. Až později si začali na Frais dělat nárok všichni sousedé.

Doba Hroznatova

      Spornost příslušnosti tohoto území trvala od počátku vzniku českého státu až do roku 1845. Vyvolávala různé spory. Už zakladatel tepelského kláštera vladyka HROZNATA (1160-1217) měl co činit s krajem FRAIS. Když byla sepsána zakládací listina premonstrátského kláštera v Teplé 1197, v níž Hroznata daroval svá panství i Tepelsko premonstrátům, připojil se v dobrém úmyslu k darování i český panovník kníže Jindřich a daroval klášteru "území, ležící mezi Žandovem a hranicí českého státu". Lokalizace byla na západní straně nejasná: kde vlastně ležela v 12. století hranice českého státu v hraničním pralese?
      Vladyka Hroznata zůstal i po předání svých území premonstrátům až do konce života vojenských strážcem a správcem klášterních majetků. Zůstal fakticky až do smrti fyzickým majitelem "svých" nebo "klášterních" statků. Také klášterní území, darovaná od panovníka, bylo nutno střežit a chránit. To byl velký problém. Krajina téměř neobydlená lákala jednak rytíře z Horního Falce, jednak rytíře z chebských tvrzí. Písemný nárok na toto území měl jednoznačně (z české strany) klášter. Hroznata jako správce měl vojenský úkol – bránit v těchto místech - podobně jako Chodové - hranici českého státu.
      Doboví autoři "Vitae Hroznatae" - curriculum vitae Hroznaty – ho líčí jako pokorného, trpitelského tvora. Tito autoři byli premonstráti z kláštera a vyzdvihovali jiné vlastnosti než Hroznaty jako tvrdého válečníka. Viděli ve svém zakladateli a v jeho mučednické smrti jednoznačný důvod k svatořečení. Proto rozváděli různé zázračné příběhy z jeho života jako příběhy svatého muže. Hroznata byl uváděn a uznáván jako svatý nejméně po tři až čtyři další století.
      Ale jaký byl Hroznata skutečně jako vládce nad územím západních Čech? Hroznata plánoval účast na křížové výpravě, a to samo předpokládalo i vyžadovalo výtečného válečníka. Ve skutečnosti byl drsným bojovníkem a úspěšným vládcem a ochráncem kraje. Jinak by sousední němečtí rytíři bez lítosti vpadli a zpustošili Hroznatovo území a mezi sebou si je rozdělili. K Hroznatovi patřila i ozbrojená družina válečníků, s nimiž projížděl po svých majetcích v Čechách a tvrdě trestal každý přečin. Hroznatu nebylo možno přepadnout v jeho tvrzi v Teplé. Jeho vojenská družina byla profesionální a byla nepřekonatelnou překážkou pro sousední rytíře. Nepřátelé proto museli připravit léčku.
      Zdá se, že tehdy šlo právě o spornou krajinu Frais. V životopise se uvádí sice, že Hroznata objížděl klášterní majetky na Hroznětínsku a zde byl polapen, ale rozhodující byl spor osobní – chebských rytířů a Hroznaty. Léčkou se podařilo chebským rytiřům Hroznatu zajmout a uvěznit ve věži ve hladomorně na Kinsperku (dnes Hroznatov), kde zemřel 14. srpna 1217.
      Spor o to, že byl Hroznata vězněn na hladomorně na Kynžvartě a zde zemřel, vyvolal naivním tvrzením historik Emanuel ŠIMEK, aniž by prokázal, že by v té době už stál mohutný hrad Kynžvart s hladomornou. Byl přesvědčen o omylu názvů Kins-perk a Kins-wart. Kol roku 1200 patřilo Hroznatovi a pak klášteru nejen tržiště Žandov, ale i hraniční lesy. V této konstelaci by domnělý hrad Kynžvart ležel uvnitř Hroznatových majetků. Jedině vzdálenější Kinsperk mohl být bezpečným místem k věznění vladyky před jeho osvobozením Hroznatovou družinou, třebaže tato družina v roce 1217 už jistě prořídla. Znovu a znovu se vynořuje hypotéza o Hroznatově umučení na Kynžvartě, bez historických důkazů.

Další historie sporu o území

      Hroznatovou smrti spor o území Frais neskončil. Kdysi měl český panovník v Horní Falci mnoho území, tvrzí i vasalů. V dobách nedostatku peněz dával český panovník tyto své majetky do zástavy a tím způsobil mnoho rozepří. Pozvolna se ve Falci tvořila šlechta s dědičnými právy a obracela se na českého panovníka, aby rozhodl v různých územních sporech. Naproti tomu český pán vyžadoval od německé šlechty různé vasalské výkony, především pomoc vojenskou. Šlechta se bránila, odvolávala se na práva falcká a tak se rozdmýchávalo nepřátelství mezi oběma panovnickými dvory. Když bylo roku 1322 za krále Jana Lucemburského přičleněno Chebsko k českému státu, trojspor o Frais se změnil ve dvojspor – mezi Čechy a Bavory.
      Nutno připomenout, že jde o území kláštera Waldsassen. Klášter patřil od založení k Chebu a po roce 1322 tedy také klášter Waldsassen patřil pod království České. Klášter měl řadu majetků v pohraničních Čechách a také je spravoval – také na Plánsku. Sporné území Frais bylo tedy sporné pouze v nárocích bavorských sousedů. Z hlediska klášterní příslušnosti patřilo cele ke koruně České.
      Když roku 1411 došlo k roztržce mezi Chebem a klášterem Waldsassen v otázce volby opata a na nátlak opata Konráda II. se uchýlil klášter pod ochranu falckého hraběte proti Chebu. Když se chtěl po čase z této poněkud despotické "ochrany" vymknout, zakročil falcký hrabě Fridrich proti Chebu v roce 1524 vojenskou silou. Falcká šlechta již v duchu viděla klášterní majetky Waldsassen jako své příští území a dosadila do kláštera hejtmana, který měl tento majetek vojensky chránit proti českým nárokům. Ze strany české bylo hledáno právní řešení, zvláště proto, že klášter Waldsassen měl stále mnoho nemalých majetků v Čechách. Z obou stran bylo ve sporech prolito mnoho krve, aniž se našlo řešení.
      Roku 1528 se chystal Fridrich Falcký vyřešit spor spojením císařské a české koruny. Nesváry vedly v letech 1534-1537 (a pak ještě 1540) k jednáním, ale ta skončila neúspěšně. Mezitím přišly války a věc zůstala ve stavu trvajícího sporu.
      V roce 1591 bylo konečně obnoveno jednání komise, kterou tvořili zástupci obou stran. Falcký hrabě Richard jistil vojensky průvod vyjednavatelů až na most, zvaný Fallbrücke, přímo v Chebu a jeden doprovázející ozbrojený muž byl postaven přímo u Steinhausu v Chebu. Tam byl totiž dvůr kláštera Waldsassen v Chebu. Tehdejší stav byl takový, že se podél hranice mísili poddaní chebští s Waldsassenskými. V prvních dnech jednání se zdálo, že se rychle rozpadne, protože představy obou stran o hranicích byly naprosto protichůdné. Česká strana žádala hranici k potoku u Pernersreuthu přes Hundsbach a Wondreb, k tzv. Oslím příkopům (Eselgraben) kolem Wernersreuthu k vysokému Brand-Mugl až k Riegelbrünnerl na Dyleni ke hranici kynžvartského panství. Horní Falc hájila stav hranice, jaký je v podstatě dodnes.
      Dále se jednalo o právo útrpné. Klášter Waldsassen měl potvrzeno útrpné právo od císaře Karla IV. pro své falcké obce. Cheb měl toto privilegium o 12 let dříve, ale Waldsassenští dokazovali, že oni mají starší privilegium, neboť již císař Ludvík roku 1318 jim je udělil. Tyto nesváry nebraly konce, ale přesto bylo roku 1591 ujednáno, že obě strany se budou střídat ve vrchním soudním právu pro čtyři promíšené obce, a to byly Starý a Nový Albenreuth, Gosel a Querenbach, a dále pro pět obcí waldsassenských nepromíšených, což byly Hardeck, Maiersreuth, Staré Mohelno, Schachten a Boden. Ve dvou waldsassenských obcích ležících mimo Frais, tj. pro Schönlind a Hatzenreuth, v nichž měl Cheb jen několik poddaných, měly být soudní věci řešeny podle toho, pod kterou vrchnost který poddaný spadá.
      Sedm dalších míst měl soudně spravovat výlučně klášter Waldsassen - Pechtnersreuth, Schloppach, Egersteich, Hatzenreuth, Mammersreuth, Poxdorf a Wernerreuth. Také klášterní dvůr v Chebu, zvaný Steinhaus, měl být dále spravován Waldsassenskými a rychtářem, který má rovněž čtyři vesnice – Oberlohma, Unterlosau, Trebensdorf a Oberkunreuth.
      Ottersgrün a Palič zůstávají v majetku kláštera Waldsassen. Z této smlouvy se pak vycházelo dalších 260 let, aniž by se řešila přesná hranice státní.

Urovnání sporu o hranici v roce 1845

      Staletý spor o hranici byl urovnán až 4. října 1845 tak, že náhradou za ztrátu soudního práva v Novém Albenreuthu a tamějších gruntů dostává Cheb soudní právo nad Starým Albenreuthem a Schönlindem.. V těchto dvou vsích má Cheb též honební právo a dále v obcích Boden, Gosel (Kozly), ale i na Dyleni a v lese, zvaném Hochwald (v Německu).
      Dnem 1. července 1846 připadly Rakousku z farnosti Neu-Albenreuth tyto vesnice: Alt-Albenreuth, Gosel (Kozly - ke Kinsperku-Starému Hroznatovu), Ulrichsgrün (Oldřichov - k Paliči), Schönlind k obci Wies (Mechová).
      Do Bavorska připadly obce: Neu-Albenreuth, Querensbach, Mammersreuth, Poxdorf, Wernersreuth, Motzersreuth, Schachten a Hardeck.
V krajině Frais žila kdysi proslulá věštkyně Sibylla Weisová. Z pověstí o ní je nejznámější její věštba slávy i pádu města na Ohři (Cheb) a na Dyleni (město, které se podle pověsti propadlo). Na Sibylino proroctví se později odvolávali henleinovci při vzniku tisícileté Německé říše. Ale ta se rozpadla po několika letech.
      Také krajina Frais už není půldruhého století onou "Zemí nikoho" a celá její historie zůstává lokální zajímavostí.
Hamelika č.4/1975 ze dne 27.2.1975 -rš-

Sporné obce:

      NOVÝ ALBENREUTH (Neualbenreuth) leží na bavorské straně na území Německa.
      STARÝ ALBENREUT (Alt-Albenreuth), se uvádí poprvé roku 1284; Antonín PROFOUS vysvětluje název jako Adalbertova mýtina (Alben-Reuth). GRADL uváděl, že Adalbert z Liebensteina býval kdysi majitelem této krajiny
      KOZLY (Gosel) ležely jihovýchodně od Hroznatova, poprvé se uváděly roku 1224 jako Gozel, pak 1245 atd.
      OLDŘICHOV (Ullrichsgrün) se uváděl poprvé 1293 jako Ulrichsgrun.
      KRÁSNÁ LÍPA (Schönlind) ležela na hranici poblíž Hájů a uváděla se poprvé 1355, zaniklá.
      Ves BODEN se uváděla poprvé 1320 jako Podem, pak 1395 "Podem bey Albernrewt". Ležela do 1946 ve výběžku Čech do Bavor.


 

Múzy

      Múzy byly dcery starořeckého boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Byly to krásné ženy, které se vyrovnaly krásou bohyním. Obveselovaly bohy tancem a zpěvem na hostinách bohů na Olympu, Vystupovaly v družině Apollónově, který byl jejich vůdcem. Narodily se v Piéru v Thessálii. Žily na Olympu, ale rády se zdržovaly na lesnatém Helikónu či na Parnassu. K lidem byly laskavé, zejména ke svým oblíbencům – básníkům, pěvcům, hercům. Za urážky se však mstily. Pěvci Thamyrovi odňaly hlas, protože se chlubil, že nad nimi zvítězil v umělecké soutěži. Měly své chrámy v antice jako ostatní bohyně.
      Teprve později jim byly připisovány určité obory věd a umění. Počet se postupně ustálil na devíti. Původně nebyl počet jednoznačný. Psalo se o sedmi Múzách, jindy jen o třech či čtyřech.Výjimečně se objevily ještě jiné Múzy jako Meleté (múza starostlivosti), Mnémé (múza paměti) či Aiódé (múza obecného zpěvu). Múzy jsou častým motivem ve výtvarném umění jako alegorie jednotlivých oborů věd a umění a jako symbol inspirace. Soubor soch "Apolló a Múzy" od B.Schnircha z roku 1873 zdobí průčelí Národního divadla v Praze. Nalezneme díla po celé Evropě – v Síni múz ve Vatikánu, v pařížském Louvru, v petrohradské Ermitáži, v Neapoli, v berlínských muzeích, v tuniském muzeu Bardo, v Britském muzeu v Londýně, Pajouův obraz Kalliopé v Národní galerii ve Washingtonu, socha Spící Múzy Brancusiho z roku 1909 v Muzeu moderního umění v Paříži atd.
 
Čís. Řecké jméno Múzy Patronka umění Atribut zobrazované Múzy
1 ERATÓ (Milostná) Múza milostné poezie Kytara
2 EUTERPÉ (Utěšitelka) Múza lyrické poezie
(doprovázená hrou na flétnu)
Dvojitá flétna
3 KALLIOPÉ Múza epické poezie a vědy Voskové tabulky s rydlem, svitek-kniha
4 KLEIÓ (Zvěstovatelka) Múza historie Svitek papíru, rydlo, pouzdro na knižní svitky
5 MELPOMENÉ (Pěvkyně) Múza tragédie (a zpěvu) Věnec z révového listí, tragická maska, kyj,
6 POLYMNIA,
lat. Polyhymnia (Zpěvná)
Múza hymnického a sborového
zpěvu (a obřadního tance)
Vždy vážný postoj, zahalená v rouchu
zamyšlená, někdy drží svitek
7 TERPSICHORÉ (Tanečnice) Múza tance (a hry na lyru) Vždy v taneční póze, lyra s tepátkem
8 THÁLEIA, lat. Thalie (Kvetoucí) Múza komedie (a pastýřského zpěvu) Břečťanový věnec, pastýřská hůl, komická maska
9 URANIA (Nebešťanka) Múza astronomie Globus

      Sochy umění na mariánskolázeňském společenském domě Casino dosáhly požehnaného lidského věku sto let (kursál dokončil architekt Schaffer 1901) a patří nepochybně do souboru Múz, třebaže jich není ustálených devět. Bohužel atributy soch neposkytují nám jednoznačnou identifikaci a někteří hosté mají za to, že jde o sochy antických bohyň.

ČÍSLO 1. letošní HAMELIKY bylo monotématické a týkalo se významných osobností Mariánských Lázní před rokem 1945. Během dvou měsíců stále přibývá a shromažďuje se mnoho doplňků, týkajících se upřesnění už uvedených osobností a dále nových, dosud neuvedených osobností. Takže v příštím čísle budou doplňky uvedeny.
 


Pamětní deska Nikolaje Vasiljeviče Gogola

Bývala umístěna na nároží domu Krym (Klinger).
Autorem pamětní desky byl sochař Vladimír DAVID z Prahy,
který byl také autorem pamětní desky Maxima Gorkého.
V českých literárních dějinách se připomíná Gogolovo
přátelství s Pavlem Šafaříkem a Václavem Hankou.
Jménem N.V.Gogola se označuje mariánskolázeňské divadlo.
 



 



 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z Mariánskolázeňska. Připravuje Ing. Richard Švandrlík, Mariánské Lázně, tel. 0165-626048. E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz. Číslo třetí XXV. ročníku Hameliky (pořadové číslo 313. od roku 1973) vyšlo 15. dubna 2001.