Ročník XXV. (2001)
Pořadové číslo 314.

4.

Mariánské Lázně
31. května 2001
OBSAH 
 

Richard Švandrlík: 200 let od narození Josefa Františka Smetany

Zdeněk Buchtele:
Hradčín (Nové terénní objevy u Michalových Hor)

Zdeněk Buchtele:
Zaniklý Boněnov a jeho hrad (Terénní pátrání u Boněnova)

Richard Švandrlík:
Z historie Boněnova
Berní rula 1654 l Tereziánský katastr 1713-1753 l Josefínské mapování 1782 l SCHALLER 1788 l SOMMER 1838 l Indikační skizza 1838 l Staré matriky l Orth-Sládek 1870 l Karlík z kláštera Teplá 1892 l Kotyška 1895 – 1907 - Chytil 1921 l Weidl-Urbanova plánská vlastivěda 1896 l Okolí Boněnova před první světovou válkou l Zirwick: Boněnov a Hradčín 1926 l Russ 1936 l Sedláček 1937 l Katalogy kleri l URBAN Michl: "PUNNAU" 1926 l HOSTÍČKOV l Poválečná sudetoněmecká vlastivěda 1964 l Poché 1977 l Bělohlávek 1985 l Procházka–Ulovec 1988 l Stav obyvatel 1992 a 2001 l Majitelé jednotlivých domů v Boněnově

Eduard VII, jak ho neznáme

Richard Švandrlík: Klima na Plánsku před sto lety (Klimatické tabulky1886-1892)

Nedávno zveřejněná pověst o založení Mariánských Lázních na internetu je zcestná

Zážitky bývalého německého ředitele Hoffmanna Golfu u poválečného ředitele Golfhotelu Vomáčky krátce po válce v letech 1945-1946

Báseň "Památce preláta Karla Reitenbergera" – J. F. Smetana 1857

Životní jubileum 200 let Josef František Smetana – Mikulášský hřbitov v Plzni – hrob J.F.Smetany

Josef František Smetana (1801-1891) lidumil a učitel národa – jeho pomník ve Smetanových sadech v Plzni


200 let od narození Josefa Františka Smetany

      200 let je neobvyklé kulaté výročí. A když jde O mimořádného českého vlastence jako byl Josef František SMETANA, je O to významnější. Drobně oslava v Kulturním přehledu Mariánských Lázní se bohužel nekonala, protože bylo vydávání přehledů bylo v roce 2001 zastaveno. Ale ani v Mariánských Lázních ani V Plzni jsem nenarazil na nějakou vzpomínku či připomenutí, o oslavě vůbec nemluvě. Kéž se mýlím, ale bohužel ani plzeňský hrob není v tomto jeho jubilejním roce přístupný a k nalezení.
      J.F.SMETANA, Člen premonstrátského kláštera Teplá, doktor filozofie, profesor plzeňského gymnázia, navštívil třináctkrát Mariánské Lázně v letech 1833-1860. Napsal i několik básní O lázních (mezi nimi nejznámější “Lesinka‘ - báseň nemocného básníka o Lesním prameni). Svůj vřelý vztah k zakladateli Mariánských Lázní, opatu Karlu Reitenbergerovi, oslavil básní “Památce preláta Karla REITENBERGERA“ (1857). Tuto ostře kritickou báseň psal ještě za života Reitenbergera, ale není pravděpodobné, že by ji opat Četl. Nesměla ve své době vyjít - v klášteře Teplá stále vládli nepřátelé Reitenbergerovi a ti by verše náležitě “osladili“ autorovi, v té době již vážně nemocnému. J.F.Smetana zemřel téměř přesně o rok později než Reitenberger - V březnu I 861 . Tedy právě před 140 lety.
      V roce I 905 byla vydána kniha “Básně — Josef František Smetana“ úsilím spolku přátel literatury a umění v Plzni v nakladatelství F.Šimáčka v Praze. V této knize je zajímavá a věcná poznámka vrstevníka a pamětníka útoků reakčních bratrů proti Reitenbergerovi. Citujeme Josefa Františka SMETANU v celé šíři:
      “Když jsem toto psal, z počátku roku I 857 jsa ještě v slepotě, byla stále ještě naděje, že se prelát (Reitenberger) navrátí, aby poslední léta ve vlasti strávil a kosti své mezi bratry složiti mohl. Zášť ale klášterská posud nepominula, a když se o tom jednalo, protivili se někteří bratři, a sice právě z mladých, kteří jej ani neznali, návratu jeho. Tak tedy zůstal v exilu svém, praemonstrátském klášteře Wilten u Innsbrucku po třiatřicet let, až ho Všemohoucí Pán Z něho vysvobodil, povolav jej do vlasti věčné - 21. března 1860.
      Karel Kašpar Reitenberger, narozen 29. prosince 1779 v městečku úterý (Neumarkt), panství TepeIského, vstoupil do řádu praemonstrátského v Teplé (1801), složil sliby řeholní (1803), na kněžství ordinován (1 804), stal se sekretářem opata Pfrognera a po smrti jeho za opata zvolen (28.dubna 1813), V třiatřicátém roce věku svého. Hlavní snaha jeho byla rozšíření a zvelebení Mariánských Lázní, jejímž zakladatelem on vlastně jest, an počátky za opata Pfrognera tam učiněné — jako vystavění prvních lázní (1 808) - toliko Reitenbergerovým usilováním a zápasení s nechutí opatovou staly se.
      Tak veliké podniknutí vyžadovalo také velikých výloh, pro klášter ovšem velmi těžkých, jehož důchody pouze na nevýnosnou ekonomii (tj. zemědělství) a lesy obmezeny byly, pročež když také příspěvky zámožnějších farářů požadoval, popudil proti sobě staré protivníky své, z nichž hlavní byli P.Maxmilián Max, tehdejší farář v Číhané, a P.Evermond Arterl, děkan v Teplé.
      Ti naň žalovali, že zboží klášterní promrhává, staví prý lázeňské místo pro své vyražení, kdežto se nepočestně baví, s nebezpečnými cizinci obcuje aj., hledíce všemožně nechuť bratří proti němu vzbuditi, kteráž se také u některých starších konvenuálů jevila, nevrlých na to, že mladý opat lesku vnějšího a novověké uhlazenosti milovný, rozličné novoty zaváděl, obvyklou špínu a staré škváry vymítal, společný stůl s konventem držel, odstraniv bývalé porce, poháry a nádoby cínové, uspořádav vše čistotněji a vkusněji. Strana odporníků opatových vzrůstala vždy více a více, držána mnohá vyšetřování, jak od arci biskupa první od Chlumčanského (1824) — tak Od gubemy, a jakkoliv se v nich ničehož proti opatu nedokázalo, ustanovena přece tzv. konzulta (1 826) z náčelníků strany protivné, bez níž opat ničehož činiti nesměl.
      Když se opat proti tornu vzpouzel. nechtě se podrobiti protivníkům svým, umínili si jej docela svrhnouti, a nemohouce ničehož podstatnějšího proti němu dokázati, udali ho, že proti císařovně Karolině Augustě nepočestně se vyjádřil. Byla to zajisté snad jediná vada opatova, že jsa velmi hovorný při stole, často nepatřičně a nepředloženě mluvil, nemysle však na nic urážlivého a mezi svými býti se domnívaje. Tak jedenkráte, když po delší nemoci císaře Františka císařovna Karlina S císařem rozličné výlety konala, vyjádřil se opat při stole o tom S přihrublým vtipem. Nenadál se, že vedle něho sedí Jídáš, který po každém neprozřetelném slovu jeho slídil a vše si pro budoucí potřebu zaznamenal, totiž převor sám, Od něho ustanovený, který se před ním nejvíce plazil - sám P.Klemens Eckl.
      Ten se s tím nyní, po letech vytasil pomocí P.Adolfa Koppmanna, tenkrát profesora bohosloví ve Vídni, potomního nástupce Reitenbergera, jenž měl známost s P.Jobem, zpovědníkem císařovny Karoliny. Doneslo se to k ní a pád Reitenbergerův byl rozhodnut. Pokynuto mu, aby rezignoval, a vykázán mu klášter Wilten u Innsbrucku za budoucí bydliště, kamž se 23.října 1827 odebral.
      Prelát Karel byl muž sličný, vzrůstu vysokého, outlého, tváře příjemné, hovorný, vlídný, přívětivý, takže každého při prvním seznámení pro sebe zaujímal. Tak i mne zaujal velice, když jsem roku 1823 co kandidát do Teplé přišel. Od něho jsem byl do řádu přijat a v jeho ruce jsem také profess složil (23.října 1823). Roku 1837 jsem jej s neb. kol Alfrédem Zuchtem ve Wiltenu navštívil, což mu velikou radost způsobilo.“ Potud J.F.Smetana.
 

Zdeněk Buchtele:

Hradčín
      Původní osada Hradčín (též zvaná Hračín, Račín, Hradčín, Hradčany aj.) se nacházela v místech zhruba 1 km severně od Michalových Hor. Bylo to kolem křižovatky cest, v mělkém údolí, kterým protéká bezejmenný potok, pramenící poblíž obce Výškovice. Tento potok nabírá z levé strany drobnější vodní tok, přitékající od východu, od dnešního Boněnova. Od soutoku pak pokračuje potok asi 250 metrů, protéká už zmíněnou křižovatkou cest, tedy Hradčínem, a po dalších 240 metrech se vlévá jako levostranný přítok do Kosího potoka.
      Z původního osídlení v údolí podél potoka se nedochovaly v terénu žádné viditelné stopy. Ty byly zahlazeny nejdříve hornickou činností, později rozsáhlou skládkou dřeva, používanou tu po mnoho desetiletí až podnes. Novější osídlení se soustředilo těsně kolem křižovatky a SSZ od ní, podél cesty, běžící souběžně s Kosím potokem. Osa osídlení je SSZ-JJV - pro zjednodušení popisu budu uvádět osu osídlení S-J. Popis objektů:
      Objekt číslo 1. Rozsáhlé pozůstatky mlýna zvaného Šartlův či Hanikův nebo Lazurový mlýn. Jedná se o obdélný objekt o rozměrech cca 42x8 metrů, uvnitř členěný na šest částí. Jižní část objektu byla obytná. Mlýn později sloužil jako elektrárna. Z této doby se dochovaly nutné úpravy vodního přivaděče pro pohon turbiny s generátorem. Vodní přivaděč je široký 4 metry a hluboký 1 až 3 metry. Východně od přivaděče (4 metry) je do svahu zahloubený sklep. Vnitřní rozměr vstupní místnosti je 3x6 metrů, zaklenutý valbovou klenbou o výšce 250 cm. Následuje prostup do druhé místnosti o rozměru 3x2 metry, která má čelní stěnu opatřenou jakousi vyhloubenou "kapsou" o rozměrech 150x150 cm, výšky 90 cm. Tato "kapsa" je vyhloubena asi jeden metr nad úrovní podlahy. Asi 40 metrů jižně od sklepa stojí Hanikův pomníček opatřený křížkem, nesoucí podrobné informace o Hanikově rodu a majetku. Výš ve strání, mezi sklepem a pomníčkem, je malá tarasní zídka, zpevňující svah a zároveň tvořící plošinu s pěkným výhledem, vhodným k odpočinku.
      Podél západní stěny mlýna asi 3 až 5 metrů od ní, vede novější asfaltová silnička 3 metry, která několikrát nerespektuje trasu původní cesty. Necelých sto metrů od mlýna se stáčí mlýnský náhon pod silnici, za níž cca po 10 metrech v něm vyvěrá minerální pramen ČIPERKA. Náhon pokračuje dále až do Kosího potoka.
      Objekt číslo 2. Od místa, kde silnička přetíná mlýnský náhon u ČIPERKY, pokračujeme asi 80 metrů jižně. Zde nacházíme zbytky kamenných základů domu, částečně zahloubeného do svahu. Samotný objekt měl rozměry 15x18 metrů a byl členěn nejméně na čtyři části. Mezi domem a svahem byla vyhloubena mezera cca 80 cm a svah byl opřen tarasní zdí. Severní strana objektu měla malý dvorek, vyzděný kamennou tarasní zdí, jejíž delší strana tvořila z dvorku kosodélník. Zdá se, že odtud byl do objektu vstup. Jihovýchodně od objektu najdeme opět sklep zahloubený do svahu. Vnitřní rozměry jsou 3x5 metru a jeho valbová klenba je z více jak poloviny propadlá. Od sklepa pokračuje kamenná tarasní zídka souvisle 27 metrů jižně a končí u objektu čís.3.
      Objekt číslo 3. Půdorys objektu byl čtvercový o stranách 8 m a na rozdíl od dříve popsaných objektů je v terénu méně patrný. Vnitřní členění je neznatelné (pokud vůbec nějaké bylo) a tloušťka stěn se pohybuje kol 50 cm. K severozápadní části navazuje část dalšího základu, patrného 8 metrů na východní straně a 3 metry na severní straně. Směrem k silnici se vše vytrácí a je možné, že část objekt je dnes pod silnicí. Čtvercový základ je od silnice jeden metr. Z druhé, východní strany, je základ vzdálený od tarasní zídky 5 metrů. ( Objekty čís. 2 a 3 měly čp. 51 a patřily Čechovi Josefu Touškovi (psáno Tauschek), který byl krejčí a prováděl zde své řemeslo. Jeho dcera se provdala za mladého souseda, snad jménem Heinzmanna ze sousedství (popisovaný objekt číslo 5.). Podle vzpomínky p.Altmanna z Michalových Hor uvádí R.Švandrlík.)
      Objekt číslo 4. Necelých 50 metrů jižně od předchozího objektu, na druhé straně silnice, nacházíme rozvaliny bývalé hájovny. Její pozůstatky dodnes svědčí o mohutnosti a solidnosti stavení. Půdorys je obdélníkový rozměru 12x20 metrů, tloušťka stěn 60-70 cm. Vnitřní členění je nejméně na sedm částí,. Výška ruiny se zachovala na západní a severní straně do výšky téměř 3 metry, na jižní a východní straně do jednoho metru. Po silnici asi 40 m zhruba jižně od hájovny se silnice zatáčí mírně vpravo. Právě v těchto místech přichází zleva ze svahu z lesa cesta. Pokud bychom po ní v jejím směru pokračovali za silnicí, navázali bychom na původní cestu do Michalových Hor. Nacházíme ji v houštinách zarostlou silnými stromy a divokými keři. Po celé své délce až ke Kosímu potoku je cesta po své severozápadní straně zpevněna tarasní zídkou. Zídka je v blízkosti křižovatky se současnou asfaltkou solidně vyzděna na maltu. Necelých 50 metrů jižně od hájovny, při tarasní zídce staré cesty nacházíme další objekt. Jde o hájenku plánského hraběte Nostice-Rienecka, kterou tu dal postavit až někdy počátkem 20.století. Neznáme však jména hajných v hájence.
      Objekt číslo 5. Půdorys tohoto objektu dnes už ztěží vypozorujeme v terénu. Bylo to stavení cca 8x8 metrů, ke kterému byl na západní straně přístavek rozměrů cca 5x7 metrů. Stavení bylo ohrazeno kamennou zdí, vzdálenou od něj na jižní straně asi 5 m. Základ ohradní zdi se na této straně zachoval v celé své délce, tedy asi 25 m. Na západní straně se základ zdi zachoval v jižní části v délce asi 15 m, a čím blíže k hájovně (objekt čís.4), tím více se v terénu ztrácí. Ale i tak lze zbytky ohradní zdi vysledovat v délce cca 45 m. ( Podle čísla domu mohlo jít pouze o čp. 53 (Tereza Roll) nebo o čp. 54 (Franz Hofner). Mladý Hofner (a tedy nikoliv Heinzmann) mohl být ženich mladé Touškové.)
      Poblíž objektu číslo 5 v jeho severovýchodní části vykazuje terén ještě několik nerovností. Zda se jedná o základy dalšího stavení nebo něco jiného, se můžeme zatím jen dohadovat. Dále na jih od objektu číslo 5 je prostor křižovatky původních cest, kterým protéká popsaný potok od Výškovic, přibírající přítok od Boněnova. Za silnicí se potok dostává na bývalou zaniklou cestu a využívá ji jako své náhradní koryto. Zhruba po 150 metrech cestu opouští a teče nejkratší trasou ke Kosímu potoku. Cesta – dál už bez potoka - pokračuje až ke Kosímu potoku, kde po mostě směřovala dál až do Michalových Hor. Z mostu zde zbyly pouze kamenné vyzdívky na obou březích a z vody uprostřed trčí zbytky tří dřevěných mostních podpěr. Úsek bývalé cesty mezi křižovatkou (zaniklým Hradčínem) a Kosím potokem má délku 240 metrů. V místech, kde tato původní cesta přichází ke Kosímu potoku, je rozvalený pomníček s letopočtem 1903!
      Objekt číslo 6. nachází se v prostoru křižovatky (Hradčín), asi 30 m jižně od můstku, pod kterým podtéká potok od Výškovic. Jeho půdorys je 5x7 metrů a dá se vysledovat pouze jako terénní nerovnost. Kolem jeho jižní stěny vedla cesta navazující po cca 25 metrech na bývalou cestu do Michalových Hor.

Příloha čís. 1 – Lokalizace šesti popsaných objektů v Buchtálu.


Zakreslil a popsal 08.05.2001 Zdeněk Buchtele, Bezručova 143, 354 71 Velká Hleďsebe.
 

Zaniklý Boněnov a jeho hrad

      Boněnovský hrad (Předpokládáme jeho název HRADČÍN – R.Švandrlík) stával na výrazné ostrožně 628,5 m n.m., zhruba 600 m západně od dnešního Boněnova. Ostrožna na své východní straně (tj. směrem k dnešnímu Boněnovu) pozvolna přechází v pastvinu a mírně stoupá až k obci. Na západní straně je ostrožna chráněna příkrým svahem. Severní strana ostrožny je členěna pěti mohutnými terasami, z nichž každá je široká přibližně 10 metrů a do terénu se zařezává do hloubky skoro tři metry. Nepochybně tyto terasy sloužily dříve jako pole zaniklého Starého Boněnova, který jsem lokalizoval nedaleko odtud. (Viz příloha čís. 2!) V místech, kde se terasy nejvíce přibližují k drobnému vodnímu toku, jsou patrné stavební plošiny, výrazná stavební jáma a několik málo znatelných míst po staveních, mezi kterými se různě objevují části zaniklých cest. Jedna z cest překonává severně od zaniklého Starého Boněnova, drobný vodní tok, za kterým se rozděluje, a jedna cesta pokračuje severozápadně do protějšího svahu, zatímco druhá cesta podél potůčku dolů do údolí. Trasa této cesty je zaniklá a nahrazuje ji novější cesta, založená o vrstevnici výš. Cesty jsou zpevňovány tarasními zídkami, složenými často z velkých balvanů. Terasy v místech zaniklého Boněnova jsou zarostlé listnatým náletovým porostem, složeným z různých osik, olší, bříz a bezu, ojediněle se tu vyskytuje několik přestárlých, zplaněných třešní. Podobně je zarostlé i údolí kolem potůčku.
      Ostrožna s bývalým hradem nebo tvrzí je velmi výrazné místo. Dělí se na vlastní hradiště a předhradí, které byly od sebe odděleny šíjovým příkopem. Předhradí mělo obdélníkový půdorys o rozměrech 40x50 metrů, na kterém se zachovala vyvýšená část rozměru 10x40 metrů, převyšující terén o téměř dva metry. Podél jižní stěny této vyvýšeniny dnes vede cesta, ale původní vstup do předhradí byl zřejmě na straně severní. Tato "severní" cesta je v místech předhradí jen málo patrná, ale čím blíže k vlastnímu hradu, tím je výraznější. Od bývalého příkopu mírně stoupá, vchází do vnitřní části hradiště a ve vzdálenosti asi 20 metrů od kóty 628,5 m n.m. se zatáčí k jihozápadu, kde opět v terénu zaniká. Centrální část hradiště s kótou 628,5 m n.m. je nad okolní terén převýšena asi šest metrů a je na ní velké množství kamenů. Ostrožna s hradem byla ve své době dobrým útočištěm nejen pro obyvatele zaniklého Starého Boněnova a Hradčína, ale poskytovala ochranu i bezpečnost na důležitých zemských stezkách v její blízkosti.
      Při terénním průzkumu v dubnu a květnu 2001 bylo náhodně nalezeno v blízkosti západní části předhradí několik hřebíků (šindeláků), jeden hřeb s kovanou hlavou, dvě volské podkovy, hrot šípu a několik železných kousků, které nelze určit. (Viz příloha čís. 3!)

Příloha čís.2 – Lokalizace zaniklého hradu a domněnka o místě zaniklého Starého Boněnova a osady Hradčína.



Příloha čís. 3 – Nálezy při lokalizaci hradu v květnu 2001


Popsal a nakreslil 26.05.2001 Zdeněk Buchtele, Bezručova 1432, 354 71 Velká Hleďsebe.
 

Ing. Richard Švandrlík

Z historie Boněnova
      Pátrání po zaniklém hradu HRADČÍN nás vedlo k prozkoumání historie staré obce BONĚNOVA. Historické prameny totiž souhlasně uváděly, že hrad ležel na katastru Boněnova a byl zničen za husitských válek.

Berní rula 1654

      Na panství Planá, fol. 446-447, se nacházející bývalé tepelské obce měly velikost:
 
Jméno
v berní rule
Dnešní
jméno
Sed-
láků
Cha-lup-níků Polí celkem strychů Na zimu osívá strychů Na jaro osívá strychů Potahů
ks
Krav
ks
Jalovic
ks
Ovcí
ks
Sviní
ks
Ponnau Boněnov 17 14 617 193 282 81 61 119 181 170
Thomaschlag Domaslavičky 9 2 256 30 116 11 10 35 3 39
Hetschegau Hostíčkov 18 7 456 109 197 54 33 55 176 106
C E L K E M 44 23 1329 332 595 146 104 209 360 315

      (Text při rule) Panství Planá mělo celkem 300 sedláků, 173 chalupníků a 183 zahradníků (drobných rolníků). Celkem bylo na panství 940 potahů, 978 krav, 1559 jalovic, 2612 ovcí, 2637 sviní, 9 ovčáků. "Mnoho poddaných prostřední živnosti mají, některé vesnice v horách ležící rolí neúrodných užívají, horní městečko poddací Michaelsberg schuzené a mizerné jest." Z dvorů nebyl žádný za třicetileté války zničen, vypálen či zpustlý. Je to celkem vzácné, neboť u většiny ostatních vesnic byly ztráty. Pouze jeden dvůr v Boněnově je uváděn z minulosti jako pustý (snad dokonce Hradčín ?). Tři uvedené obce neměly zahradníky (nejchudší rolníky).

Tereziánský katastr 1713-1753

      Obec Boněnov na panství Planá není vůbec uvedena, stejně ani obě sousední vsi Domaslavičky a Hostíčkov. Boněnov nalézáme až u panství kláštera Teplá při soupisu klášterních farností. Uvádí se:
      "OVESNÉ KLADRUBY s farním kostelem sv.Vavřince (1049 duší – Ovesné Kladruby a přifařené obce Vysočany, Vyškovice, Zádub, Závišín, Milhostov a Boněnov). BONĚNOV s kaplí Všech svatých."
      Nepochybně Domaslav i Hostíčkov jsou počítány k Boněnovu, kde byla centrální kaple Všech svatých.
      Německou Domaslav (Domaslavičky) nenacházíme ani u farnosti města Teplá, která hraničí s ovesnoklad-rubskou farností a zasahuje až na katastry obcí Bezvěrov, Beranovka, Mrázov, Pěkovice, které jsou sousedy Německé Domaslavi (Teutsch Tomaschlag). Ale tato obec se nikde neuvádí.
      Podobně je to s Hostíčkovem. Nebyl nikam zařazen. Na panství Planá je v jeho sousedství uváděna farnost Otín (s obcemi Otín, se sousedními obcemi Kříženec a Caltov, Křínov, Výškov), dále v sousedství Michalovy Hory s filiálním kostelem sv. archanděla Michaela (celkem 413 duší, ale slouží pouze pro Michalovy Hory), dále samostatná farnost Planá s farním kostelem Nanebevzetí P.Marie (ale jen s Neblažovem, Horní a Dolní Jadruží). Do žádné farnosti nepatřil Hostíčkov. Ani nedaleké panství Chodová Planá se vůbec Hostíčkova nedotýkalo a rozkládalo se západním směrem od Chodové Plané. Zkrátka Hostíčkov byl zapomenutou vesnicí a můžeme jen doufat, že z toho měl mnohé výhody.
      Jako poslední možnost pro Hostíčkov by byla příslušnost k sousední farnosti Lestkov s farním kostelem sv.Prokopa. Uvádí se, že do této lestkovské farnosti patřily obce Lestkov, Milkov, Vrbice u Bezdružic, Stan, Kořen, Dolní a Horní Víska a Vysoké Jamné a Hanov. Poslední dvě obce dokonce sousedily s Hostíčkovem. Ani do lestkovské farnosti však Hostíčkov nepatřil.

Josefínské mapování 1782

      Josefínská vojenská mapa z roku 1782, originál Vojenský archiv ve Vídni, textová příloha Sectio CXVIII - Pilsener Kreis, 1782, zakresluje uvedené tři obce s německými jmény (Viz mapová příloha!). Texty tří obcí bohužel nemáme, ale z nejbližších obcí máme popis vesnice Výškovice:
      "VÝŠKOVICE (WEISCHKOWITZ) dominují při okolo ležící krajině na výšině proti Vysočanům. Malé rybníky nacházející se ve vsi a vedle vesnice mají pevný "grunt" a dobrou vodu. Rybniční příkopy jsou kamenité a středně hluboké, po obou stranách schůdné, ale nesjízdné. Krajina je kamenitá. Ves je vzdálena 1 a 1/2 čtvrthodinu od Vysočan, 1/2 hodiny od Ovesných Kladrub (s menšími vozy), s těžkými povozy ale přes Bezvěrov 1 hodinu, 1 a 1/2 čtvrthodinku z Bezvěrova, 3/4 hodiny z Boněnova a z Pístova. Cesta do Vysočan běží jako hrbolatá přes malý lesík; je nevalná, avšak po celý čas použitelná. Cesty do Německé Domaslavi a Ovesných Kladrub jsou kamenité a vodami silně rozryté, s hrboly, a taková je také cesta do Boněnova, od vody silně vymletá, cesta do Bezvěrova je na jaře nepoužitelná. Cesta do Pístova jde přes hluboké hrboly dolů a spadá prudce do údolí nedaleko Hradního mlýna (BURG MÜHL) a potom zase vzhůru na výšinu a je odtud velmi obtížně sjízdná. Vůbec v této krajině se musí s těžkými povozy počítat jen s velkými obtížemi."
      "PÍSTOV (PISTA) leží na jedné výšině, která dominuje této krajině a která je nahoře a ve směru proti skalnímu Hradnímu gruntu (Burggrund – jde o údolí Buchtál!!!) je hustě zalesněna. Ves má kostel a hřbitovní zeď, která je však na všechny strany do vsi otevřena, a solidní farní dvůr. Ves sama je na výšině, na které dominuje.V Hradním gruntě (Burggrund – tedy v púdolí Buchtálu) leží, nejprve proti Martinovu mlýn DRAHEN MÜHL (Rainmühle) a proti vlastní vsi Hradní mlýn (BURG MÜHL), a pak směrem k Michalovým Horám mlýny - BRETT-, TOBAK-, a SCHARTEL MÜHL. Všechny tyto mlýny jsou postaveny špatně z kamene. Kolem běžící cesta je v údolí dosti dobrá, na výšině však obtížná. Dva malé rybníky za vsí a proti vsi mají pevný grunt a dobrou vodu. Ves je vzdálena 1/4 hodiny od Holubína, 1/2 hodiny od Martinova, Vysočan a Dolního Kramolína, malou 3/4 hodinu z Michalových Hor. Cesty jsou na pevné kamenité půdě a jsou použitelné pro těžké povozy, jen cesta do Vysočan je silně rozryta vodami a nepoužitelná, cesta do Výškovic je nevalná."
      Podle popisů z 18.století byla přístupnost do zdejších vesnic značně obtížná, což však chránilo vesnice před vojskem.


SCHALLER 1788

      uvádí ve svém popise krajiny jen minimum údajů:
      "PUNNAU (Boněnov) 36 domů, DEUTSCH-TOMASCHLAG/DOMASLAV (Domaslavičky) 21 domů, v tom dva svobodníci-sedláci Nr.5 a Nr.6, zapsaní do Bezdružic (jde tu o omyl s Českou Domaslaví!), HETSCHIKAU (Hostíčkov) 37 domů."
Pramen: SCHALLER Jaroslaus , Königreich Böhmen, IX.díl Pilsner Kreis 1788, S. 148-149,170-201


SOMMER 1838

      "BONĚNOV (Punau, Punnau, starší Buna, Bonau), ležící na panství fidei-kommis Planá, majitele c.k.komořího a rytmistra armády Johanna Nepomuka hraběte Nostice-Rhienecka. Ves 1 1/2 hod. severovýchodně Plané, na silnici z Plané do Teplé, 41 domů, 251 obyvatel, lokální kostel Všech svatých, dům lokalistův a 1 škola, vše pod patronátem náboženského fondu. Zcela nedaleko je veřejná kaple Nejsvětější Trojice. Tato ves patřila spolu s Hostíčkovem a Domaslavičkami (dnes zaniklá ves) v nejstarší době až do XVI.století pod premonstrátský klášter Teplou. V roce 1564 byl nucen klášter pronajmout tyto hrabatům Šlikům z Plané. 1576 a 1598 byly však za 2611 kop českých výslovně tomuto panství prodány.
      Kostel v Boněnově vznikl již 1492 jako farní kostel. Dnešní budova kostela je z roku 1547. Až do roku 1674 (číslovkový omyl 1647) byly v kostele usazeni protestantští pastoři. Po návratu obyvatel zpět k římskokatolické víře se stal kostel pouhou filiálkou farního kostela Ovesní Kladruby, až do roku 1785, kdy byl zrušen benediktýnský kostel Kladruby císařem Josefem II. a byla zde ustanovena lokalita. Sem byl vsazen vlastní lokalista z kláštera Teplá, který však mohl nastoupit, až když byla dostavěna budova pro lokalistu roku 1788 (stavení lokalistovo však nenazývali "lokálie" ale říkalo se mu "fara").
      Přifařeny byly vedle Boněnova vsi Hostíčkov a Německá Domaslav (dnes zaniklé Domaslavičky).
      V dobách, kdy Boněnov připadl klášteru Teplá, skládal se ze dvou obcí – Nového a Starého Boněnova a každý měl jiného majitele. Opat tepelský Eringus koupil nejprve jednu část 1360 od Stupka z Boněnova (Stuopko de Bonyenow), roku 1363 přikoupil druhou ves od Benedy z Volfštejna. Starý Boněnov včetně hradu (Schloss) byl však za husitských válek zcela zničena a nebyl už více postaven. Po hradu nezbylo žádných stop (keine Spur mehr vorhanden). Poblíž obce se nacházejí vápencové lomy.
      Sousední HOSTÍČKOV (Hetschikau) má 41 domů, 92 obyvatel, 1 soukromou školu se školním pomocníkem, přifařen k Boněnovu. DOMASLAVIČKY (Deutsch-Thomaschlag, Domaslaw, Domislaw) má 21 domů, 159 obyvatel, dva z domů patří k panství Bezdružice. Ves je přifařena k Boněnovu, má privátní školu jako v Hostíčkově a v blízkosti je ve slabém provozu antimonitový důl "Antimonial-Zeche".

Pramen: SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", VI.Band - Böhmen, Pilsner Kreis s rytinu klášterního kostela Kladruby, J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1838 – 388 stran .


Indikační skizza 1838

      zobrazuje BONĚNOV ještě jako typickou slovanskou okrouhlici s protáhlou údolní návsí, kudy protéká Boněnovský potok. Na návsi stojí kostel. Indikační skizza je ze stejné doby jako Sommerovy popisy.

Staré matriky

      Lokálie Boněnov má knihy narozených (Libri natorum/baptistorum/ - Taufmatriken), knihy sňatků (Libri copulatorum - Trauungsmatriken) a knihy zemřelých (Libri mortuorum – Sterbematriken) vedeny od roku 1789. Starší kostelní knihy jsou v Ovesných Kladrubech: knihy narozených od roku 1616, kniha sňatků od 1619 a knihy zemřelých od 1616 (dnes v okresním archivu Cheb).
Pramen: Enzmann Karl: "Die Anfangsjahre der Matriken in den deutschen und gemischtsprachigen Pfarrreien der Prager Erzdiözese" – aus Mitteilungen des Vereins der Geschichte der Deutschen in Böhmen - 54.Jahrgang (1916), S.383.

Orth-Sládek 1870

      popisují obce takto:
      BONĚNOV, Bobonov, něm.Punnau, farní obec, 45 domů, 279 obyvatel německých, okres, pošta Planá, katastrální i politická obec Boněnov, vikariát Plánský, patronát Náboženský fond, 685 osadníků, farní chrám Všech svatých ze 16.století (počítali od první zprávy o kostele). BONĚNOV náležel až do 16.století ke klášteru Tepelskému; roku 1564 jest hraběti Šlikovi pánu na Plané v zástavu dán, později od těchže pánů koupen a k panství Plánskému připojen.
      DOMASLAVIČKY, Deutsch-Thomaschlag, ves, 21 domů, 125 obyvatel německých, okres a bývalá doména Planá, katastrální i politická obec D., farnost Boněnov, škola, na blízku se doluje na antimon.
      HOSTÍČKOV, Hetschigau, ves, 44 domů, 308 obyvatel, okres Planá, katastrální i politická obec H., bývalá doména Tachov (???); škola. Racek ze Švamberka vyměnil Hostíčkov za jiné zboží roku 1382 od Ježka Kozíhlavy z Pnětluk.
Pramen: ORTH Jan- SLÁDEK František: "Topograficko-statistický slovník Čech", Praha 1870

Karlík z kláštera Teplá 1892

      V potvrzovací listině majetků kláštera Teplá papeže Řehoře X. z 23.května 1973 v Římě se nachází 84 obcí v majetku kláštera, mezi nimi je i Hostíčkov. Je uveden v této řadě: Bohuzlaue (Bohuslav) - Popouici (Popovice) - Hoztenuovo (Hostičkov) - Holubino (Holubín) - Cramolín (Dolní Kramolín) - Ebruinou (Ebrzvinov-Martinov)-Zauvissino (Závišín) atd. Chybějí ovšem nejen obce Německá Domaslav a Boněnov, ale i Ovesné Kladruby, když ves "Cladrub", uváděná mezi Dřevohryzy a Beranovem, se nepochybně týká vesničky Kladruby v těsné blízkosti kláštera. Nejbližší tepelské obce v sousedství Boněnova, uváděné v papežské listině jsou pak Riskouici (Výškovice), Wizochane (Vysočany), Bezzuerouo (Bezvěrov), Baranouo (Beranovka), Pekouici (Beranovka), Crepkouici (Křepkovice).
      Na straně 68 KARLÍK uvádí, že bdělostí, chytrostí a moudrou šetrností i čilou aktivitou tepelský opat ERVING (1358-1368) nejen splatil ty nejkřiklavější dluhy kláštera, ale dokonce zakoupil také polovinu obce Boněnov, která patřila Stupkovi z Boněnova, s pevností (munitio,Veste), s robotou, s mlýny a vším příslušenstvím sice ne za cenu "udávanou" (požadovanou), ale v peněžní hotovosti dne 24.listopadu 1360. Druhá polovina obce patřila Benedovi z Volfštejna, kterému opat postoupil soudní pravomoc také svého podílu se všemi právy. 24. listopadu 1360 konečně také tato polovina přešla na klášter, pravděpodobně již po celý rok 1360 (Heber: Burgen III.p.226). V následujícím roce, 5. července 1361, rozmnožil opat ERVING klášterní majetek ještě jedním dvorem (curia seu terra), který stál na cestě do Domaslavi v Milkově na panství Bezdružice (omylem se uvádí Deutsch-Thomaschlag), a který zakoupil ne sice za udávanou cenu, ale v hotovosti, od Freymunda z Milikova, nazývaného též Volduch.
      Z té doby je velice cenný seznam farností kláštera Teplá z 22.července 1382, které musely platit desátek králi Václavovi, aby mohl jet na korunovaci do Říma. Desátek prý sice zaplatily, ale král nakonec nikam nejel. Samozřejmě,že nic nevrátil. Tepelský děkanát zaplatil za farnosti Číhaná, Pístov, Mnichov, Otročín, Úterý, Teplá, Habrové Kladruby, Křivce, Chodovou Planou, Vidžín, Pernarec, v loketském děkanství za Žandov, Hroznětín, v rakovnickém děkanství za Senomaty a Herrndorf, v plzeňském děkanátě za chotěšovské panství celé a Sesslav.
      Zdá se, že mylně se pak uvádí listina z 23.dubna 1391, podle které připadla klášteru od řádového bratra Hanko a jeho příbuzných ves Domislav (jako "deutsch Domaschlag") s roční rentou 5 kop 46 pražských grošů za jednu mší pro dárce. Nezdá se, že by šlo o Domaslavičky!
      Další zprávy jsou až z doby opatování Jana Myšího krále (Myscinius Murregius 1559-1585). V roce 1564 se podařilo Ferdinandově následníku panovníku Maxmiliánovi vymoci od kláštera půjčku 2500 kop. Opatovi, který takto přišel o všechnu peněžní hotovost, nezbylo než se uchýlit k výpůjčce a zadlužení se u hraběnky Šlikové z Plané a dal jí jako "fant" (zástavu) vesnice Boněnov a Hostíčkov s doložkou, že může vpravit tyto vesnice do svých majetků v případě, že by dluh do dvou let nesplatil. Královský revers z roku 1565 sice opata ujistil, že půjčka, která byla na opatovi vynucena, bude k danému termínu řádně vrácena, ale upomínky opata ke králi a na královskou komoru bylo nutno stále opakovat: Opat jako dobrý hospodář myslel na splacení svých dluhů, a nyní se začal obávat, že z půjčky králi se stane nechtěný "dar". Opat, který neustále sledoval klesající příjmy kláštera, mohl jen těžko pokrývat základní výdaje chodu kláštera. Zkrátka nebyl s to, za krátkou dobu shromáždit sumu 2500 kop, aby vyplatil vesnice "v zástavě" plánské hraběnce. Tak se stalo, že hraběnka 14. března 1567 převzala oficiálně do majetku obě vesnice, které držela dosud jako zástavu za půjčku. Přesto opatovi slíbila přednostně zpětný odkup obou vesnic.
      Šetření opatovo se stále protahovalo a opat musel dokonce se všemi rentovními knihami odjet do Prahy. Zde sice revize knih ukázala oprávněnost opatova jednání, ale nepřinesla slevu ani aspoň zmírnění dalších požadavků na opata. Během této záležitosti bylo ještě vznášeno, aby opat oznámil, že v roce 1549 přepisované Heinrichu z Plavna klášterní obce Poutnov a Otročín považuje za jeho majetek. Opat se postavil vší silou proti tomuto podvodu a požadoval po smrti pána z Plavna, aby jmenované vesnice jako zástava za obce Ostrovec a Rozněvice mu byly vyplaceny.
      Králova omluva z 1.2.1571, že nevěděl, že obce jsou majetkem kláštera, jen potvrzovala, že královi je zakrýván trvale skutečný stav věcí, když se jedná o klášterní majetky. Když došla zpráva z Teplé o velkých škodách vlivem povětří, při němž spadla kostelní věž, král ani královská komora nepožadovali od opata vyžadovaný dar 500 kop. Ale šlo jen o odložení dalšího vydírání. V roce 1572 dostal klášter novou mimořádnou daň 2400 kop, kterou musel splácet šest let. Když po čtyřech letech sehnal alespoň 1600 kop, byli svoláni do Prahy všichni opati a vyslechli nový králův požadavek vyplatit 60 000 kop! Z toho na klášter Teplá připadlo 5 200 kop, což bylo nad síly ekonomiky kláštera, a opatovi nezbyl než prodej vsí, což král bez nesnází povolil.
      Tak se stalo, že byly prodány "Boněnov, Hostečkov a Domoslawice" hraběnce Barboře Šlikové z Plané za 4209 kop a 20 grošů, dále Nová Ves, Poutnov, Tisová, Hrozněvice, Buč (Wutsch). Za tyto těžké majetkové ztráty odškodnil král tepelský klášter tím, že mu daroval desátek ze stříbrných dolů v Kramolíně, které tehdy kolem 1565 prosperovaly, a to až do roku 1584. Proti těžbě stříbra se však postavili plánští Šlikové a opat musel vést těžký boj s těmito sousedy o svá práva.
Pramen: Fest-Schrift zum Siebenhundertjährigen Jubiläum der Gründung des Praemonstratenser-Stiftes Tepl, Selbstverlag Tepl 1892, Josef Gschihay, Marienbad

Kotyška 1895 – 1907 – Chytil 1921

      KOTYŠKA 1895 ve své statistice obcí Čech uvádí: "BONĚNOV, Boboňov, Punau, farní, katastrální a politická obec, 8,69 km2, 54 domů, 314 obyvatel, jednotřídní škola,, pošta Michalovy Hory, doly na antimonovou rudu. Samoty Hratschiner a mlýn Schartelmühle. Hejtmanství, zastupitelství, okres, bývalé panství Planá, arcidiecéze Pražská, kostel Všech svatých, patron náboženský fond. Přifařeno: Domaslavičky, Heinrichshain, Hostíčkov, 742 katolíků. DOMASLAVIČKY mají 24 domů, 157 německých obyvatel, jednotřídní školu, 4,14 km2, katastrální i politická samostatná obec.
      Sborník z roku 1907 uvádí BONĚNOV s 54 domy, 301 obyvateli, samotami mlýn Brettmühle, Heinrichs-hain, Hradschin, mlýn Schartelmühle. Soudní okres a okresní hejtmanství Planá. Farnost Boněnov, pošta Michalovy Hory. DOMASLAVIČKY mají 24 domů, 144 obyvatel, soudní okres a okresní hejtmanství Teplá!
      CHYTIL z roku 1921 uvádí BONĚNOV s 313 obyvateli, pošta, telegraf Michalovy Hory, soudní a politický okres Planá. NĚMECKÉ DOMASLAVIČKY, Deutsch-Thomaschlag, uvádějí se se 142 obyvateli, pošta, telegraf Michalovy Hory, soudní a politický okres Teplá.

Weidl-Urbanova plánská vlastivěda 1896

      Poměrně dost místa věnuje okresní vlastivěda Pláné vesnici BONĚNOV:
      "Ves BONĚNOV se rozprostírá na jižním svahu Tepelské vrchoviny. Severně od vsi se zvedá SILNIČNÍ VÝŠINA (Straßenhöhe, 729 m n.m.), odkud se dá přehlédnout skoro celá Plánská kotlina. Na cestě do Domaslaviček je KŘÍŽOVÝ VRCH (Hügel, 715 m n.m.), na němž stojí zdobený dřevěný kříž.
      Půdu tohoto místa tvoří především svor, ve směru na Výškovice se nacházejí vápencové lomy. Antimonitové důlní dílo JINDŘICHOV (Heinrichshain) bylo v provozu již v 15. století a dávalo významnější výtěžky.
      Co se týká vodstva, protékají tu Kosí potok (Amselbach) na hranici směrem k Michalovým Horám, a Hutní potok ( Hüttenbach), který tvoří hranici s Hostíčkovem.
      BONĚNOV (něm. Punau, 1382 Bobonov, 1685 Ponna, patřící k osobnímu jménu Boněn s kmenem Bon-) tvoří dvě řady domů a čítá 54 čísel popisných s 314 obyvateli (1788 jen 36 domů). Uprostřed Boněnova stojí kostel, farní dvůr a školní budova. Podle pověsti měl Boněnov kdysi ležet blíže směrem k Domaslavičkám a sice tam, kde se na cestě nachází pramen vody. Po jedné z válek, kdy byla vesnice rozbita nepřáteli, se obyvatelé, když se vrátili zpět po skrývání se v lesích a nalezli místo domovů jen spáleniště, rozhodli postavit Boněnov na novém - dnešním místě.
      Ještě za časů císaře Karla IV. zde existovaly dvě vesnice - Starý a Nový Boněnov. Každá vesnice patřila jinému majiteli V roce 1360 koupil Boněnov tepelský opat ERINGAR od Stupka z Boněnova (Stupto de Bonienow) a 1363 odkoupil i druhou vesnici od Benedy z Volfštejna. Nedlouho potom byl Starý Boněnov včetně hrádku zničen husity a už nikdy nebyl znovu postaven. Zůstal jen Nový Boněnov. Podle jiných, blíže nespecifikovaných údajů patřil Boněnov ještě v roce 1251 k panství Třebel a přešel roku 1382 na pana Račka ze Švamberka, který ho prodal Hynkovi ze Švamberka.
      V roce 1498 obdržel Jiřík z Kolovrat-Bezdružic, majitel Bezdružic, od krále Vladislava II. prodloužení lhůty na hornická privilegia na Boněnov a v roce 1510 korespondoval s městem Chebem v záležitosti svých boněnovských poddaných, kterým byli ukradeni koně.
      V tomto období klášter Teplá pronajal vesnici vdově po Kolowratovi. Opat Antonius (1525-1535) pronajal ves (pod jménem Wěnow) paní Alžbětě Kolowratové, vdově na Bezdružicích, za 668 kop grošů. Později, v roce 1564 pronajal opat Jan Myší král vesnice Boněnov, Hostíčkov a Německou Domaslav hraběnce Barboře Slikové z Plané za půjčku 2500 kop grošů, kterýžto peníz však musel povinně zapůjčit císaři Maxmiliánovi II. Když pak opat nemohl po uplynutí sjednané lhůty dvou let proplatit peníze zpět, připadly vesnice do majetku hraběnky Šlikové.
      Opatovi ovšem zůstalo přednostní právo na znovuproplacení svých vesnic a také byl připraven vesnice znovu proplatit, ale v roce 1576 nařídil Maxmilián zemskému převorovi Čech, aby byla vyplacena panu Johannu Chynskému solidárně suma 60 000 kop grošů. Nakonec se sice tato suma stáhla na 40 000 kop grošů, ale tepelský opat Myší král musel vyplatit obnos 5 250 kop grošů. Nešlo to jinak než rozprodat devět vesnice za 7 384 kop 20 grošů, mezi nimiž byly i uvedené tři vesnice za 4209 kop a 20 grošů, hraběnce Barboře Šlikové; Novou Ves bratrům Zdenkovi a Heinrichovi Švamberkovým za 1 150 kop grošů.
      V minulosti patřil Boněnov k farnosti Ovesné Kladruby. Pří zavedení evangelické víry dostal Boněnov vlastního predikanta a mohl pohřbívat své mrtvé v okolí kaple, která byla nově postavena v obci. Tuto postavili bohabojní obyvatelé z vlastních prostředků a pro duchovního obec dala 10 "ehlů" žita a ovsa. Když pak pastor nemohl dále pobývat v obci, rozhodli se Boněnovští prodat čtvrtdvůr a tento přenechat pastorovi k pobytu. Prvním (a posledním) evangelickým pastorem byl Gregor Wustmann (1600-1624), ale v roce 1624 se musel na rozkaz vrchnosti z vesnice vystěhovat a jeho čtvrtinový dvůr byl přidělen ke kostelíku. Tento byl za protireformace spravován ovesnokladrubským farářem a v roce 1674 dále rozšířen.
      Dlouholetý spor trval o výši tzv. štoly, o desátek a o pořádek v konání bohoslužeb mezi boněnovskou obcí a farářem. Až se nakonec obec uvolila ročně platit 11 strychů žita a 11 strychů ovsa, za což se kněz zavázal (1682 se stal administrátorem P.Engelbert Zimmerhackel) ročně devětkrát sloužit mši v kostele v Boněnově. Smlouva byla vyhotovena v Plané a je podepsána jednak farářem Zimmerhackelem, jednak vrchním hejtmanem panství Planá a zástupcem obce Boněnov. "A protože v obci není nikdo, kdo by uměl psát, tak nás oba celá obec žádá, abychom se podepsali vedle nás jako Girg Benedikt, soudní přísežný, Andreas Gerschick, zdejší sedlák."
      V roce 1787 bylo započato na náklady Náboženského fondu se stavbou lokálie a školy a koncem listopadu 1788 se tu konalo první vyučování. Prvním lokalistou v Boněnově se stal P. Aemilian Martin, benediktín ze zrušeného kláštera v Kladrubech, po němž přišel 1806 Jakub Guschal. Zemřel 1822 a po něm nastoupil a administroval do 2. září 1823 Josef Ortmann, potom farář Josef Pelleter, až do roku 1844 Johann Norbert Merz, do roku 1850 Šimon Silber, do 1867 Franz Noly, do 1874 Josef Zuleger (+1895 jako farář v Maiersgrünu-Vysoká), po něm Lorenc Sinik, plánský rodák.
      A protože kostel byl dosti zchátralý a také už příliš malý, bylo rozhodnuto o stavbě nového kostela z náboženského fondu a toto povoleno, s tím, že tři přifařené vsi ponesou třetinu nákladů na stavbu. Náklady činily 37 125 zlatých 50 krejcarů, z toho připadlo na tři vesnice 11 952 zlatých 45 krejcarů. Stavba byla skončena roku 1878.
      Zvláště HOSTÍČKOV připomínal z doby slovanského osídlení mnoho pomístních názvů jako Tradlina (624 m n.m.), Prachomečka (615 m.n.m.), Talaška, Pastucha. Roku 1896 měl 50 domů, 284 obyvatel, malou kapli, školu z roku 1856. Patřil mezi vesnice kláštera Teplá, jak se uvádělo v listině papeže Řehoře X. z 23.5.1273. Později se uváděl jako majitel Ješek Kozíhlava z Pnětluk na Třebeli, který si roku 1383 ves směnil s Račkem ze Švamberka a ten 1410 prodal ves Hynkovi ze Švamberka. Jiné prameny uvádějí majitele klášter Teplou od roku 1360 až do roku 1576. Jižně Hostíčkova byly v 16.století pokusy o hornickou těžbu, ale výtěžky byly vždy jen nepatrné.
Pramen: WEIDL Georg-URBAN Michl–HAMMER Ludwig "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan" Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan 1896, tisk Hermann Holub Tachau



Zirwick: BONĚNOV A Hradčín 1926

      Michalovy Hory měly předchůdce vesnici POŘÍČÍ (Porschitschi). Tato obec Poříčí byla vypleněna a zničena husity za husitských válek. Pravděpodobně již tehdy tu byly pokusy o horničení.
      Jinak nejstarší zpráva o horničení je z roku 1505, kdy ještě král Vladislav udělil na deset let hornické svobody, poté na 15 let, a konečně za krále Ludvíka na 15 let s tím, že horníci nejsou dlužni žádný desátek a své rudy mohou prodávat, kdo chtějí. Přichází doba protestantská a po jejím skončení nový náboženský útlak. Za Šliků rozkvétalo hornictví, ale když přišla protireformace, došlo k úpadku. Řada hornických rodin se odstěhovala. Zůstal jediný důl "Glück mit Freuden".
      Ještě roku 1641 Michalovy Hory jako svobodné horní město neplatily nájem, ale musely odebírat pivo z panského pivovaru. Michalovy Hory měly vlastní 1. horní úřad, 2. střižný dům (Anschnitthaus), 3. jednu šmelcovnu a jeden puchverk (propírací dílo).
      Roku 1641 bylo v Michalových Horách 341 cechů, z nichž významnější Barbora, Jakub, Svatá Anna, cech Brüxů, cech Langgruben (Cech dlouhé chodby), Erasmus, Silný Samson, Slavkovský cech (Schlaggenwalder Zeche), Svatý Kryštof, Svatý Jan Křtitel, Svatý Eliáš. "Rakouský cech" (Tiefe-Haus-Osterreich-Stollen), který začíná v Kramolíně na panství kláštera Teplá, pokračuje přes cech "Mladé Sasko" na "Glück mit Freuden" na pozemku Jeho Excelence hraběte Jindřicha Šlika (1624-1650).
      Uvádí se: BONĚNOV a sousední obce leží na plánském soudním okrese v nejvyšší poloze: Boněnov (něm.Punnau) 638 m n.m., Hostíčkov (něm.Hetschigau) 645 m n.m., Německá Domaslav (Deutsch-Thomaschlag) 719 m n.m., která byla teprve před několika lety přesunuta do okresu Teplá.
      Původně existovaly dva Boněnovy – Starý a Nový. Každý měl jiného majitele. Starý Boněnov včetně hradu byl zcela zničen za husitských válek (byl zcela rozvalen z náboženských příčin podobně jako michalohorský předchůdce česká ves Poříčí; Zwirpick mylně uvádí, že ležel prý blíže Německé Domaslavi).
      Starý Boněnov považoval Zwirpitz – podle tehdejší nacionalistické atmosféry – za původní německé osídlení (ani si nic jiného nemohl ve svém německém kruhu dovolit), při čemž vysvětluje, že Boněnov vypadá jako české jméno, ale nemá s českým "Boněn" nic společného, pokud by vůbec takové osobní jméno existovalo. Ale ani Hostíčkov není prý český. Je to typické německé osídlení. (K tomu nelze už nic dodat.) Vysvětluje však, že pro Čechy byli prý Němci "hosté" a vlastnili "novou" ves, tedy "Hosti-nouwo (asi Hosti noví).
      Rovněž Zwirpick uvádí, že Boněnov je poprvé jmenován v roce 1251 jako ves patřící pod zboží Třebel. Přechází také - jako celé zboží - na nového majitele Račka ze Švamberka, který je prodává 1410 Hynkovi ze Švamberka. Ale podle jiných dokumentrů Starý Boněnov patřil dlouho před husitskými válkami Stupkovi z Boněnova a druhý Boněnov Benedovi z Volfštejna. Stupkův Boněnov odkoupil 1360 tepelský opat Eringus (1358-1368) a Nový Boněnov v roce 1363 od Benedy z Volfštejna.
      Pak se náhle objeví, že roku 1498 Jiří z Kolovrat-Bezdružic dosáhl prodloužení lhůty hornického privilegia na Boněnově. Které to bylo hornické dílo, se neví, ale uvažovalo se, že šlo o Jindřichov (Heinrichshain), kde se těžil antimon.
      Podle staré hostíčkovské kroniky, kde jsou různé rozsudky od roku 1559, obce Hostíčkov, Boněnov a Domaslavičky, patřící klášteru Teplá, přešly od něho pod panství Planá. Stalo se to podle SENFTA v roce 1577 za hraběte Morice Šlika (+ 9.11.1575 a pochován v plánském děkanském kostele). Císař Maxmilián II. zůstával dlužen svému purkrabímu na Karlštejně Johannu Künsichovi 6000 kop a protože nemohl dluh splatit, obrátil se na kláštery a svolal všechny převory do Prahy před arcibiskupa Antonia dne 4.prosince 1576, aby mu dali peníze. Za velikého lamentování opaté sdělovali, že nemohou v žádném případě peníze půjčit. Nakonec opat Jan VI. Myší král se zlomil s tím, že bude musel některé vesnice oddělit od kláštera a tím sežene peníze. Tento souhlas byl akceptován a od kláštera bylo předáno světským pánům-sousedům devět obcí, mezi nimi uvedené tři. V té době měly tyto tři obce 37 "manšaftů" a platily na sv.Jiří 17 kop 22 grošů, na sv.Havla 3 kopy 36 grošů, za žence 5 kop 48 grošů, za koně 24 grošů, za dědické právo 12 kop 30 grošů, za lov 50 kop. Z celé sumy připadlo na Boněnov 2331 kop, na Hostíčkov 1598 kop, na Domaslav 240 kop.
      Ale již předtím, 1564 Barbora Šliková (druhá Šlikova manželka,vdova, +1597) si pronajala tyto tři obce za půjčku 2500 kop grošů, kterýžto peníz už tehdy klášter povinně půjčil císaři Maxmiliánu II. Opat vesnice brzy vyplatil, ale potom, 4. prosince 1576, musel vesnice prodat, a to za 5250 kop na panství Planá. Tak to už zůstalo. Vesnice sice patřily dál pod historickou farnost Ovesné Kladruby. Teprve v roce 1822 vznikla farnost Michalovy Hory, kam byl však přifařen jen starý Vyškov.
      Když se v roce 1641 sepisovaly robotní dávky z Boněnova, uvádělo se 31 sedláků na panství Planá, kteří museli platit dávky na sv.Jiří a na sv.Havla, a kromě dávek museli ještě 25 1/2 dne orat a 164 1/2 dne sekat. Pouze rychtář a dva sedláci z "michalohorského" Hradšína (Hradschin) byli osvobozeni od plateb. Museli však ročně stavět jednoho sekáče (žence) a při lovu na gruntech Boněnova stavět na nahánění zajíců.
Pramen: ZIRWICK Hans "Adreßbuch, Heimatkunde,Führer,Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung", Deutscher Heimatverlag Plan, 1926

Russ 1936

      Popisuje okres Teplou a zde pouze Německé Domaslavičky pod tímto českým jménem; něm. Deutsch-Thomaschlag, farnost Boněnov, pošta Michalovy Hory, nádraží Mrázov nebo Chodová Planá, celkem 26 domů, 127 obyvatel nmeckéo národnosti, katolíků. Výměra obce je 314 hektarů a je zde jednotřídní škola.

Sedláček 1937

      Pro SEDLÁČKA tento kout byl bezvýznamný a historicky nikde nezachycený. Na protějším svahu Buchtálu u Lazurové hory mylně připomínal, že o zdejším hradu není z pamětí nic známo. Podobně také o Boněnovu a Hradšíně uvádí, "že se psalo, že tu tvrz stávala, ale ani ve vsi ani v pamětech není o tom památky." Doufejme, že jako nedávno na Lazurové hoře potvrdily existenci dávného hradu nejen dosud patrné zbytky hradeb, výrazná sutinová hromada rozpadlé věže a v roce 2000 přímo v areálu malého hrádku nálezy středověkých šipek a malých podkov, stejně tak se snad podaří objevit tajuplný HRADŠÍN, jehož zánik spojujeme se zničením českých obcí Poříčí a Starého Boněnova při mimořádně rozsáhlém řádění husitů v tomto koutě Čech.
Pramen: SEDLÁČEK August, "Hrady, zámky a tvrze království českého – Plzeňsko a Loketsko", díl XIII., II. nezměněné vydání, Šolc a Šimánek, Praha 1937

Katalogy kleri

      Dobrými novodobými prameny jsou církevní katalogy. CATALOGUS CLERI z roku 1928 uvádí, že pod farní kostel sv.Michala archanděla v Michalových Horách patřilo 763 věřících z městečka, 215 věřících z Výškova a 28 věřících z Boněnova-části, ležící 0,5 km odtud, 5 věřících z Křížence-Kühnelhackelmühle. Kostel byl zřízen 1789 jako lokálie, 1855 se stal farní. Farář Joannes Kohl (nar. 1885). Misie zde byla v roce 1906.
Roku 1928 měla farnost farního kostela Všech svatých v Boněnově 721 věřících. Založena 1495, patřící pod Ovesné Kladruby, 1785 vznikla lokálie, 1857 farnost. Farářem byl Leonhardus Vláčil (nar. 1863). Do farnosti patřil Boněnov se školou a 284 věřícími, Hostíčkov, 2 km odsud se školou a 295 věřícími, Německé Domaslavičky (používán český název), Deutsch-Thomaschlag, 3 km odtud, se školou, 142 věřících.
      CATALOGUS CLERI z roku 1935 uváděl Boněnov s kostelem Všech svatých (Eccl. Omnium Sanctorum), farářem je Conradus Lang (nar. 1897 v Bohuslavi), patronát má Benef. Fundus Religionis, 240 věřících je z Boněnova, 280 věřících z Hostíčkova, 127 věřících z Německých Domaslaviček z děkanství Teplá-město, celkem 647 věřících. Spolky katolické: Unio vivi Rosarii a Actio catholica. Misie zde byla 1918, generální vizitace 1931.
      Válečný CATALOGUS CLERI z roku 1940 uváděl v Boněnově farní kostel Všech svatých, faráře Konráda Langa (*6.8.1897 obec Bohuslav, knězem 5.7.1925), celkem 647 katolíků obcí Punnau, Hetschigau a Deutsch-Thomaschlag, pošta Michelsberg, nádraží Kuttenplan. 1935 nová misie, 1931 generální vizitace.
      Poválečný CATALOGUS CLERI z roku 1948 uvádí BONĚNOV, patřící pod děkana Jaroslava JARMU z Plané, který měl množství farností v okolí. Boněnov (1947) měl školu, 146 věřících (rc) a 17 jiných (ac), Hostíčkov školu, 96 věřících a 14 jiných, Domaslavičky měly školu a 73 věřících (100 %). Celkem měla farnost 315 věřících a 31 jiných. Srovnání s rokem 1930: 647 katolíků a nikdo nevěřící! Mise se uvádí z roku 1918. Děkan Jaroslav JARMA (nar. 8.1.1908 v Kyjově na Mor., primic 29.6.1938) měl děkanství Planou, farnosti Brod, Damnov, Chodovou Planou, Michalovy Hory, Otín, Svatý Kříž, Trstěnice, Vysoké Sedliště a Zadní Chodov. V Plané i s Karlínem bylo 1530 věřících a 610 jiných!

URBAN Michl: "PUNNAU" 1926

      (vlastní článek v knize ZIRWICK Hans: "Adreßbuch, Heimatkunde,Führer,Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung", Deutscher Heimatverlag Plan, 1926, S.220-221) Německý vlastivědný badatel MUDr. Michl URBAN uvádí s mnoha chybami následující článek o Boněnovu (kurzivou naše námitky):
      "Ještě předtím, než vesnice přešla do rukou nového kláštera Teplá, dělila se podle pověsti na Starý Boněnov a Nový Boněnov, a každá patřila jinému majiteli. Oba Boněnovy ležely blíže Domaslavičkám (zcela nepravděpodobné pro obě vesnice) a sice tam, kde se nachází na cestě do Domaslaviček (dnes již zaniklých) pramen, původně vesnická studna.
      Když byla vesnice za husitských válek zcela zničena, postavili si nazpět se vrátivší utečenci svou vesnici poblíž významného hornického městečka Michalovy Hory (husitské bouře skončily bitvou u Lipan 1435, Michalovy Hory se objevují až v 16.století – čirá fantazie Urbana!).
      24.listopadu 1360 zakoupil tepelský opat ERINGUS (1358-1368) od Stupka z Boněnova polovinu Boněnova (správně Starý Boněnov, tedy jedna z obou vsí) "s pevností, robotou a příslušenstvím", druhá polovina (Nový Boněnov) patřila Benedovi z Volfštejna a soudní pravomocí byla převedena na tepelského opata se vším příslušenstvím; brzy nato se stal klášter Teplá majitelem obou Boněnovů.
      Náhle uvádí, že opat Antonius z Teplé (1526-1535) vykoupil klášterní Boněnov od jakési Alžběty, ovdovělé Kolowratové na Bezdružicích, za 668 kop grošů. Již předtím totiž, v roce 1498, Jiřímu z Kolowrat na Bezdružicích prodloužil král Vladislava II. Jagelonský lhůtu platnosti hornických privilegií na Boněnově. V roce 1510 korespondoval Jiří Švamberk s městem Chebem ve věci Boněnova (viz Arch.země české VI.,573).
      V roce 1564 byly pronajaty vesnice Boněnov, Hostíčkov a Domaslavičky opatem Janem VI. Myším králem (1559-1585) majitelce panství Planá a Kočov hraběnce Barboře Šlikové (druhá Šlikova manželka, již vdova, + 1597) za poskytnutí půjčky 2500 kop grošů. Takovouto peněžní sumu musel klášter Teplá "zapůjčit" na zvláštní žádost císaře Maxmiliána II. Opat by mohl tyto vesnice samozřejmě vyplatit, stalo se ovšem, že císař 22.února 1577 vyžadovat znova od kláštera další mnohem vyšší "půjčku". Opatovi nezbylo než prodat dalších devět vsí, mezi nimi i naši trojici Boněnov-Hostíčkov-Domaslavičky. Vesnice zakoupila uvedená Barbora Šliková na Plané. Od těch dob zůstaly majetkem na plánsko-kočovském panství Šliků a jako takové se objevily v urbáři Plané v roce 1641. Zkomolenost jmen potvrzovala nové německé majitele. Boněnov se tu uvádí jako "Bona".
      Ve vsi bylo 31 sedláků, kteří museli na sv.Jiří platit 21 zlatých 9 krejcarů 4 1/2 d., na Havla tutéž sumu a ještě zaplatit "činži" (Zins) 21 zlatých 9 krejcarů, 2 d. Kromě toho měli povinnost orat 25 1/2 dne a 164 1/2 dnů žnout. Rychtář obce byl osvobozen od dávek. Sedláci museli povinně mlít v mlýně zv. "Klötzlmühle" a účastnit se nahánění zajíců při lovu. Jen dva sedláci z místa "Michelsberger Hradschin" byli osvobozeni od dávek, ale každý musel postavit jednoho žence a také k honu na zajíce.
      Boněnov patřil původně pod farnost Ovesné Kladruby. Při zavedení evangelické víry dostali Boněnovští jednoho luteránského pastora, tzv. predikanta a pohřbívali své mrtvé kolem staré kaple, kde se také sloužily bohoslužby. Po odchodu evangelického pastora Wustmanna v roce 1624 připadl pastorův čtvrtdvůr, obývaný jedním obyvatelem kostelíku.
      Katolická farnost Boněnov byla dále v péči Ovesných Kladrub, respektive byla osazována jedním administrátorem. V roce 1787 se začalo na náklady náboženského fondu se stavbou lokálie a jedné školy. Ve škole začalo vyučování 18.listopadu 1788. Prvním zdejším lokalistou se stal benediktín P.Aemilian Marein ze zrušeného kláštera Kladruby. Protože časem kostel stavebně zchátral, a také pro příslušnou lokálii tří obcí byl malý, byl postaven nový kostel, který však byl předán svému účelu až roku 1878.



Poválečná sudetoněmecká vlastivěda 1964

      Boněnov (Punnau) s část i Radschin (správně má být Hradschin) a Heinrichstein (správně má být Heinrichs-hain), 630 m n.m., celková plocha 869 ha, škola kostel v obci, pošta a úřad Michalovy Hory, nádraží Chodová Planá.
      Boněnov jedna z vesnice nejvýše položených v západních Čechách, před rokem 1360 se skládala ze Svatého a Nového Boněnova a každá část měla vlastního majitele. Za husitských válek byl Starý Boněnov zcela zničeni se svým hradem (Burg). O nejstarší historii kolují dvě varianty.
Podle první se připomíná Boněnov v roce 1251, jako patřící k hradu Třebel. Zboží Třebel i Boněnov získal Ráček ze Śvamberka, Boněnov pak 1410 prodal Hynkovi ze Švamberka.
      Podle druhé verze byli majiteli "Stupno von Banyenow" a Beneda z Volfštejna – každý měl jednu část obce. Tepelský opat ERINGUS (1358-1368) koupil v letech 1360 a 1363 celou ves.
      O dalších osudech obce jsou zprávy: 1498 Jiří z Kolowrat-Bezdružic získává od krále Vladislava prodloužení hornických privilegií na Boněnově. Tím je pravděpodobně míněno antimonové dílo, později nazývané "Hainrichshain" (správně Heinrichshain).
      Dále se uvádí ve starší kronice obce Hostíčkov, která obsahuje také soudní rozhodnutí z roku 1559: "Solidní a pravdivá zpráva o vesnicích Punna (Boněnov), Thomaschlag, (Domaslav, ale podle vlastivědy prý "Siedlung eines Thomas") a Hetschigau (Hostíčkov) byly dovoleny přijít pryč od kláštera Teplá a to na panství Planá. Na vědomí se dává, že císař Rudolf II. (správně Maxmilián II.) 1576 svému purkrabímu na Karlštejně Johannua Künsichovi byl dlužen 6 000 kop a protože Jeho Císařský Majestát nebyl schopen dluh proplatit, obrátil se na kláštery a duchovní, aby všichni převorové do Prahy před arcibiskupem Antonio řádu Křížových pánů, 4. prosince 1576. Tam za velkého lamentování převoři uváděli, že nemohou žádný peníz zapůjčit. Opat Myší král aby zachoval konsens, rozhodl se několik vsí od kláštera odpojit a tím peníze sehnat. Tak se pak projednalo svolení (k prodeji) a obchod byl řádně sjednán a devět obcí od kláštera bylo odpojeno na světské vrchnosti. Mezi nimi byly i tři uvedené vesnice. Za onoho času měly 37 "manšaftů" – obyvatel, které platilo nájem na sv.Jiří 17 kop 22 grošů, na čtení Hromnic (?) 3 kopy 36 grošů, žnec 5 kop 48 grošů, koňský peníz 24 grošů, dědická práva 12 kop 30 grošů, honci na hony 50 kop. Za tento peníz byly vesnice prodány: Boněnov za 2331 kop 20 grošů, Hostíčkov 1598 kop a Domaslav 240 kop.
      1641 platilo nájem na panství Planá 31 sedláků z Boněnova: na sv.Jiří 21 zlatých 9 krejcarů a 4 1/2 denáru, na sv.Havla 21 zlatých 9 krejcarů a 4 1/2 denáru, na Hromnice 4 zlaté 21 krejcarů 2 denáry. Kromě toho museli orat 25 1/2 dne a kosit 164 1/2 dne. Osvobozen byl rychtář. Sedláci se zavazovali, že budou mlít pouze v mlýně Klötzlmühle a chodit na zajíce na hon. Osvobozeni byli dva sedláci z michalohorského Radschina, ale ročně musel každý z nich jednoho žence postavit a na hon na boněnovských gruntech postavit honce.
      Ve starých časech měl Boněnov vlastní kapli, která po zničení husitskými vojsky byla znovu postavena. Za REFORMACE PŘEŠLI Boněnovští k protestantské víře. Drželi si také vlastního kazatele, kterým byl Gregor Wustmann 1600-1624. Byl mu přenechán k užívání čtvrtdvůr. Když pak musel Wustmann na nařízení panstva pustit vesnici, byl čtvrtdvůr přidán ke kapli. V kapli se držela bohoslužba od 31. října 1695 devětkrát ročně. Za to dostával administrátor z Ovesných Kladrub od obce ročně 11 strachů a 2 napfy žita a stejně tolik ovsa.
      Boněnov trpěl za válek v 16. až 18.století všechny nespravedlnosti a bídu válek jako v celém panství. – kvartýrování vojsk, požáry, rekvírování byly na denním pořádku.
      Nejtěžší dobou byla třicetiletá válka, která těžce postihla obyvatelstvo. Ve zprávě z roku 1667 se píše: "Když švédská armáda všechno zpustošila a chudí lidé přišli do zkázy, nebylo více možné, rozbité dvory znovu dát do pořádku, zchudlí zůstali opuštěni a milostivé vrchnosti dali sbohem.(?)" První pomoc přišla z města Neustadt an der Waldnaab z Bavorska.
      Za sedmileté války ( v květnu 1758) musel Boněnov zaplatit pruskému husarskému oddílu 27 zlatých 30 krejcarů výpalného.
      V roce 1787 se začalo se stavbou školy, 18. listopadu 1788 se konalo první vyučování. Prvním učitelem se stal benediktýn P.Martin ze zrušeného kláštera Kladruby. V roce 1787-1788 byl na místě stavebně se hroutící kaple zřízen kostel. Náklady na kostel a školu činily 37 952 zlatých 45 krejcarů a dvě třetiny nesl náboženský fond, zbytek musely platit přifařené obce.
      19.července 1787 byl uzavřen kostel sv.Petra a Pavla v Plané. Varhany a inventář z tohoto kostela se dostaly do nového kostela v Boněnově. Prvním farářem, tzv. lokalistou, se stal náš známý jako učitel P.Aemilian Martin z kláštera Kladruby.
      Boněnov a okolní obce zásobovaly lázeňské kapely v Mariánských Lázních a Karlových Varech zdatnými muzikanty. Bylo štěstím, že mimo lázeňskou sezonu se v boněnovském kostele s mimořádně uměleckým požitkem v církevně hudebním prostoru mohlo počítat, a to zvláště o církevních svátcích, o svatbách atd.
      Hřbitov býval původně kolem staré kaple, později byl přeložen na svah a v nové době umístěn u kaple Nejsvětější Trojice mimo obec na silnici do Michalových Hor. Vesnici, která nemohl uživit své rodáky, opouštěli mnozí obyvatelé. Roku 1788 měla 36 dom, 1878 již 54 domů, z toho 32 selských dvorů, 314 obyvatel, roku 1926 54 domů a 315 obyvatel, 1946 jen 47 domů a 273 obyvatel.
      Obec, která měla 48 domovních čísel, měla mimo ves ještě některá stavení (čp.43 Karel Benedikt, čp. 44 Engelbert Pötzl na Heinrichshainu, čp. 45 rozpadlé, čp. 46 Franz Höfner, čp. 47 Franz Röhl a čp. 48 Gotschy (Kočí) na Hradčíně) Německá vlastivěda bývalého okresu Planá byla psána již za hranicemi Československa rodáky a pamětníky. Vyšla dvacet let po válce. Samozřejmě, že tato vzdálenost od rodiště a času způsobila mnoho nepřesností, například čísla domů, majitelé. Přesto je nutno německou vlastivědu v tak obtížných podmínkách práce hodnotit jako mimořádně cennou a historicky záslužnou.
Pramen: "Über Grenzen hinweg – Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes I. a II. Band" Selbstverlag Heimatkreis Plan-Weseritz e.V., Geisenfeld, 1964

Boněnov v roce 1838 podle indikační skizzy ještě se starým hřbitovem ve svahu na druhé straně vsi (podle PROCHÁZKA Zdeněk – ÚLOVEC Jiří: "Hrad, zámky a tvrze okresu Tachov – I.díl"(1988)

Poché 1977

      uvádí opravdu jen útržkovitě (bez hodnotných božích muk, stavení aj.:
      "V obci připomínán pastor v 16.století. Na návsi kostel Všech svatých, pseudorenesanční, vystavěný 1877-1878 patrně dle návrhu inž. J.Týla stavitelem J.KRAUSEM z Tachova. Jednoloďový, obdélníkový, s pravoúhle uzavřeným presbytářem a hranolovou věží po severní straně průčelí, sklenut křížovými klenbami. Zařízení současné se stavbou. – Při cestě k Michalovým Horám u hřbitova kaple Korunování P.Marie, vrcholně baroková z 20.-40.let 18.století podle návrhu J.SANTINIHO (?); na půdorysu trojlistu, zevně členěného pilíři a tříčtvrtisloupy, uvnitř výtečný současný obraz Korunování P.Marie malovaný na dřevě. (Jedná se ve skutečnosti o kapli Nejsvětější Trojice, kde mylně označení způsobil vnitřní oltářní soudobý obraz.)
Pramen: POCHÉ Emanuel a kol. "Umělecké památky Čech - svazek první A – J", ACADEMIA nakladatelství Československé akademie věd - Ústav teorie a dějin umění, Praha 1977

Bělohlávek 1985

      Encyklopedie hradů, zámků a tvrzí, IV.svazek, 1985, nemá žádnou zprávu o hrádku HRADŠÍN, ale popisuje se jakási mladší tvrz přímo v Boněnově:
      "Ves Boněnov se poprvé připomíná r.1354, kdy ji vladyka Stupek z Boněnova (správně Stupko de Bonienow) prodal premonstrátskému klášteru v Teplé. K Teplé patřila ves až do 16.století. Statek však klášter pronajímal drobným rytířům a je možné, že již tehdy zde vznikla tvrz SEDLÁCEK (odkaz na Sedláčka je bohužel ten nejméně vypovídající!). I když její existence je písemně doložena až roku 1564. Tehdy získal Boněnov do zástavy Mořic Šlik (z Plané a Kočova) a roku 1576 je (???) definitivně koupila jeho manželka Barbora, rozená z Landšperka. Od té doby patřilo zdejší zboží trvale k panství Planá a tvrz postupně zanikla. Tvrz stávala poblíž domu čp.26 na svahu za kostelem, kde je dosud patrné tvrziště, zastavěné částečně třípatrovým špejcharem státního statku." - Zpráva o tvrzi u čp.26 je jediná zpráva, která se objevuje v početné starší dokumentaci.
Pramen: BĚLOHLÁVEK MILOSLAV a kol. " Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - IV.díl – Západní Čechy", nakladatelství Svoboda Praha 1985, S. 36.

Procházka-Úlovec 1988

      Malý exkurz do historie obce a tvrze Boněnova provedli uvedení autoři roku 1988, při čemž zobrazili i půdorys obce (kamenné domy tmavě) z indikační skizzy z roku 1838 (kterou jsme přetiskli). Převzali od předchozího pramene zprávu o tvrzi ve vsi, ale bohužel zcela přecházejí Hradšín nad Kosím potokem jako možnou boněnovskou tvrz, tj. na katastru Boněnova:
      "2 km severovýchodně od Michalových Hor se na stráních nad údolíčkem bezejmenného potoka rozkládá ves BONĚNOV. Její původně pravidelný půdorys, soustředěný kolem protáhlé oválné návsi, je dnes po odstranění celé řady původních usedlostí značně prořídlý. Návsi vévodí kostel, pocházející však až z let 1877-1878. Ves existovala již ve 14.století, kdy v ní také bývala tvrz. Výslovně je připomínána k roku 1360, kdy Stupko z Boněnova prodal svůj majetek napůl mezi opata kláštera Teplá a Benedu z Volfštejna. Starší literatura klade tento prodej chybně do let 1354 a 1364, resp. 1363. Při trhu se současně s prodávaným majetkem vypočítávají všechny příležitosti a příslušenství, také "cum municione et area municionis…", tedy i s tvrzí a tvrzištěm, tedy plochou, na níž budova tvrze nebo budovy stávala. Je to však jediná zmínka, která o tvrzi přímo hovoří. Když pak roku 1498 dostal tehdejší majitel Jiří z Kolovrat a Bezdružic právo těžby v této oblasti, hovoří se pouze o vsi.
      Dosavadní literatura klade údajně pozůstatky tvrze buďto do blízké usedlosti čp.26 nebo za tvrz pokládá patrový špýchar této usedlosti (vystavěn byl však až po roce 1800). Hypoteticky by bylo možno původní místo tvrze hledat spíše v prostoru dříve nezastavěné návsi v blízkosti rybníčků, ale žádný důkaz pro to doposud získán nebyl. Lokalizace boněnovské tvrze je proto dosud stále nevyřešena.-
      Při této práci by však napomoci stará tradice, podle níž původní, tzv. Staré Boněnovice stávaly v místech při silnici k Domaslavičkám v místech, kde u silnice vyvěrá potok, a zanikly údajně podle neověřených zpráv i s hradem i tvrzí v období husitských válek Tvrz by potom zanikla i s celou středověkou vsí a lokalizace do prostoru dnešní obce by byla neopodstatněná."
Pramen: PROCHÁZKA Zdeněk – ÚLOVEC Jiří: "Hrad, zámky a tvrze okresu Tachov – I. díl A- A", Sborník Mládež a kultura, historická řada svazek 2, Okresní muzeum v Tachově, 1988

Stav 1992 a 2001

      Roku 1992 měla obec Chodová Planá osm částí (vesnic) a dvě zaniklé vsi. BONĚNOV měl 75 obyvatel, z toho 35 žen; 10 bylo důchodců, 42 ekonomicky činných, 28 vyjíždějících za prací, 24 činných v zemědělství a 7 v průmyslu. Celkem žilo 22 domácností ve 20 bytech, z nichž bylo 14 v rodinných domcích. Dále tu bylo 5 rekreačních chalup. Asi před deseti lety se začal hroutit vesnický kostel a v současné době je v ruině, bez naděje na záchranu. K tragickému zrušení kostela dochází za mylných uváděných argumentů, že nemá žádnou historii a že byl postaven až v 19.století, tedy není historicky cenný.
      HOSTÍČKOV měl 7 trvale bydlících obyvatel, z toho 5 žen. Z nich 4 obyvatelé byli ekonomicky činní a z nich 3 vyjížděli za prací. 2 byli v důchodu. Obydleny byly 4 rodinné domy a dále tu je 9 rekreačních chalup.
      Zaniklá byla obec DOMASLAVIČKY. Domy zbourány, zůstaly jen tu a tam zdi, celá ves zpustošena, takže mizí jako sídlo a stav se vrací do podoby původní přírody. Stejný osud postihl i sousední obec VÝŠKOVICE.
      V roce 1992 centrální CHODOVÁ PLANÁ měla 1463 obyvatel, MICHALOVY HORY 47 osob ve 22 domech a 21 rekreačních objektů. DOLNÍ KRAMOLÍN měl 52 obyvatel v 16 domech a 3 rekreační objekty. HOLUBÍN 9 obyvatel ve 3 domech a dva rekreační objekty. PÍSTOV měl 8 osob ve dvou domech a 4 rekreační objekty. VÝŠKOV měl 30 obyvatel v 11 domech a 5 rekreačních objektů, BONĚNOV 75 osob, HOSTÍČKOV 7.
      V současné době, tj. k 1.lednu 2001, změny ve struktuře počtu obyvatel pokračují: CHODOVÁ PLANÁ 1544 obyvatel, MICHALOVY HORY 62 obyvatel, naopak Dolní Kramolín jen 45, HOLUBÍN 1 obyvatel, PÍSTOV 6 obyvatel, VÝŠKOV 32 obyvatel, BONĚNOV jen 59 obyvatel, HOSTÍČKOV 7 obyvatel
Pramen: Statistický lexikon obcí ČR 1992 a obecní statistika k 31.12.2000

Plánerk obce Boněnov, který připravil Franz Egerer
 

Čp.

Majitel domu – 1926

Poznámka

Majitel domu - 1945

Poznámka

1.

Josef HEDERER,

místostarosta

Edmund HEDERER

 

2.

Engelbert OTT

 

Engelbert OTT

 

3.

Georg SCHMIDT

 

Georg SCHMIDT

 

4.

 Franz Josef HEIDL

starosta,předseda spořitelního spolku, Boněnov a okolí

 Wenzl FRIEDL

 

5.

Andreas SCHNABL

 

Franz SCHNABL

nezvěstný

6.

Franz EGERER

 

Franz EGERER

 

7.

Josef MAIER

 

Josef MAIER

s vedl.budovou

8.

Wenzl PÖTZL

 

Wenzl PÖTZL

 

9.

Albert WENISCH

hostinský

Otto SCHÖFFL

hostinský

10.

Ferdinand ZESCHIK

 

Ferdinand ZECHIK

 

11.

Engelbert WENISCH

kupec a trafikant

Engelbert WENISCH, kupec

 

12.

Franziska DENK

 

Stefan DENK

 

13.

Josef PÖTZL

 

Therese PÖTZL

 

14.

Alois BENEDIKT

 

Alois BENEDIKT

 

15.

Michl SCHMIDT

 

Wenzl BENEDIKT

 

16.

Edmund LANG

 

Edmund LANG

 

17.

Franz Josef GÜNTNER

 

Alois EGERER

nezvěstný

18.

Karl KORN

 

Karl KORN

 

19.

Adolf OTT

 

Adolf OTT

 

20.

Josef PÖTZL

 

Marie PÖTZL

 

21.

Michl SEIDLER

 

Stefan SCHMIDT

 

22.

Anton GÜNTNER

 

Josef BENEDIKT

 

23.

Anton EGERER

 

Josef EGERER

 

24.

Karl STOPFER

 

Karl STOPFER

 

25.

Andreas HERGET

pekař

Andreas HERGET

pekař

26.

Engelbert DENK

předseda družstva Lichtgenos-senschaft

Ernst DENK

 

27.

Obecní dům

kovárna Lenhart

Anton LENHART

kovář

28.

Anton BENEDIKT

 

Obecní dům

 

29.

volné

 

Josef BENEDIKT

 

30.

Josef LÖHRL

 

Josef LÖHRL

 

31.

Anton PÖTZL

 

Alois PÖTZL

hospodský

32.

Wendelin STEIDL

předseda Svazu Němců v Čechách

Franz MAIER

 

33.

Josef ZESCHIK

 

Franz ZESCHUIK

 

34.

Franz ZEIDLER

 

Albert ZEIDLER

 

35.

Michl SEIDLER

 

Otto SEIDLER

 

36.

Anna SEIDLER

 

Wendelin SEIDLER

cestář

37.

Ludwig LENHART

 

Albert SEIDLER

 

38.

Wenzl BENEDIKT

 

Marie BERK

 

39.

Josef SEIDLER

 

vyhořelo

 

40.

škola
(učitel Karl Wolf)

 

škola

 

41.

fara

 

fara

 

42.

Franz ZWERENZ

 

Franz ZWERENZ

neznámo kde

43.

Karl BENEDIKT

 

Karl BENEDIKT

mimo ves

44.

důl

 

Engelbert PÖTZL

důl Jindřichov

45.

neznámé

 

rozpadlé

 

46.

neznámé

 

Franz HÖFNER

 

47.

neznámé

 

Franz RÖHL

 

48.

Engelbert PÖTZL

 

GOTSCHY

na Radšíně

49.

Wenzl WEBER

mlynář

mlýn

 

50.

Josef GRUND

mlynář

mlýn

 

51.

Josef TAUSCHEK

krejčí

v sousedství myslivny

 

52.

myslivna Nostitz-Rhienek

myslivec

myslivna

 

53.

Theresia RÖLL

 

 

 

54.

Franz HÖFNER

 

v sousedství myslivny

 

      Ve vsi uváděl kolář Josef Beinrucker (1926)


Eduard VII. - jak ho neznáme

      Nová kniha německého spisovatele Franze Herre-ho "Než se začalo psát 1900 – v obavách ze zániku i s vírou v pokrok" (1998) popisuje přelom století v Evropě a též ve Velké Británii. 22. ledna 1901 umírá Viktorie I., královna Velké Británie a Irska, císařovna indická. Všichni tuší, že smrtí královny končí dlouhá epocha vývoje britské říše.
      Herre uvádí: "Nástupem Eduarda VII. na trůn se vrátila monarchie k mužskému principu, ale označit Eduarda za Otce vlasti se neodváží ani dvorní kronikáři. Poslední Viktoriino slovo bylo "Bertie", jak říkala rodina Eduardovi. Poslední starost královny. "Rád bych věděl, co bude král dělat," řekl mladý poslanec Winston Churchill. "Změní snad úplně svůj způsob života ? Prodá snad koně a zapudí své židy ?"
      Edurad VII. slibuje, že půjde ve šlépějích své matky. Jenže tento šedesátiletý muž s nalomeným zdravím nemá chuť ani sílu vzdát se svého sladkého života a nechat se zapřáhnout do nádeničiny každodenního vládnutí. Jeho nejnápadnější vlastností (dle Dictionary of National Biography 1912) byl naprostý nedostatek duchovních zájmů. Za svého devítiletého panování prý nesehrál významnou roli ani jako iniciátor nových myšlenek ani jako zahraničně politický činitel. Nicméně ukončil viktoriánskou epochu a změnou životního stylu i způsobu svého vládnutí se stal představitelem tzv. "eduardiánského" období.
      Nový král nepřijal Albertovo jméno, jak matka doufala, nýbrž na zasedání Státní rady v Svatojakubském paláci 23. ledna 1901 prohlásil: "Rozhodl jsem se pro jméno Eduard, které mělo šest mých předků." Nejenže se distancoval od svého německého otce, ale upustil i od přátelského postoje vůči Německu, který zaujímala Viktorie, třebaže jí to občas připadalo obtížné. Eduard VII. prosazoval novou zahraniční politiku Velké Británie, která vedla na základě dohody s Francií v roce 1904 a anglo-ruské smlouvy z roku 1907 (v níž hrály roli Mariánské Lázně) k "obklíčení Německa".
      Na rozdíl od matky, která se hojně vměšovala do vládních záležitostí svých ministrů, se její syn, ať už z osobní flegmatičnosti či na základě politického uvážení, že král se má v parlamentní demokracii uskromnit, spokojil s užíváním svého úřadu a reprezentací, která mu více vyhovovala než úřadování. Konzervativci nechtěli zbavit krále otěží vlády, ale museli ustoupit liberálům, podle nichž měl monarcha panovat jen symbolicky.
Lord Robert Arthur Talbot, markýz ze Salisbury, se hned vzdal úřadu premiéra a tím dále zvýraznil ukončení dějinné epochy Anglie. Eduard VII. považoval volnomyšlenkářství za liberalismus a věnoval přízeň liberální straně. V roce 1906 liberálové zvítězili ve volbách. Získali 380 míst v dolní sněmovně proti 157 toryům. Jak řekl ministr obchodu David Lloyd George: "Toryům dosud není jasno, že konečně přišel den pro člověka z chatrče." Davida Lloyda George, toto "dítě lidu", tohoto představitele levého křídla liberální strany, podporoval Winston Churchill. Podle něho je liberalismus "věcí miliónů těch, kteří jsou na okraji" a stát musí zasáhnout ve prospěch dělnictva jako "náhradní zaměstnavatel", zavést minimální mzdy, provést zestátnění, nejdříve železnic. Vítězství liberálů bylo i vítězstvím dělnického hnutí. Do Dolní sněmovny se dostalo 53 poslanců Labour Party, která se shodovala s liberální většinou a věnovala se sociálnímu a odborovému zákonodárství.
      Starý řád hodnot byl překonán a za Eduarda VII. bylo zřetelné, že bude i otřesen. Ačkoliv Eduard VII. se snažil zahladit všechny stopy po matčiných "přečinech", hlavně jejího vztahu se štolbou Johnem Brownem (+ 1883), který se dostal do řečí a pověstí. Brownův byt přeměnil král na kulečníkový sál, jeho sochu u zámku Balmoral, kterou mu dala Viktorie postavit, přemístil do křovin.
      Toto obrazoborectví ovšem působilo jako nepodařený vtip. Eduard VII. totiž nedbal matčiných napomenutí a jako král dával v sázku i dědictví její monarchie. Již jako princ hledal různá potěšení v Paříži i v Anglii. O jeho milostných historkách mluvil celý Londýn. Byl od roku 1863 manželem princezny Alexandry Dánské a měli šest dětí, ale jinak prováděl jeden zálet za druhým. Jeho vášeň k ženám – k dámám i midinetkám – mu poškodila zdraví. Hovořilo se o pohlavní chorobě. Hráčská vášeň ho připravila o velké peníze a byl dokonce zapleten do bakaretového skandálu, kdy byl spáchán podvod při karetní hře.
      Monarchisté doufali, že až se stane králem, že se změní. Ale byli zklamáni. Eduard VII. se spokojil s okázalou reprezentací monarchie, který dává přednost rolls-roycům před starými kočáry. Vystupuje jako módní tvůrce a své modely předvádí jako manekýn, zavádí klobouk Homburg, plstěný klobouk se zdviženým olemovaným okrajem, zavádí puky na kalhotách, u cestovního a nočního oblečení puky boční. Šedesátiletý král je podsaditý, obtloustlý, nosí proto vestu s posledním knoflíkem nezapnutým – všichni gentlemani ho napodobují.
      Zešedivělý a stále méně pohyblivý milovník žen musí dělat krátké kroky, nicméně si tento "král-prostopášník" dovolí ještě oficiální metresu – paní Alici Keppelovou s jihoevropským temperamentem a anglickou elegancí. Její manžel George Keppel by si asi cenil cti být manželem favoritky krále více, kdyby to nebylo spojeno s velkými finančními výdaji a kdyby nebyl nucen věnovat se takovým obchodním záležitostem, které se neslučovaly s jeho postavením, ale byly prostě výnosné. Paní Keppelová s chotěm nebo bez něho se ukazuje v róbách posetých diamanty v královském zámku Andrighamu, kde ji královna Alexandra trpí vedle sebe, či u vévody z Devonshiru na zámku Chatsworthu, kde podle vyprávění princezny Daisy z Plessu hraje sama s králem v odděleném pokoji bridge.
      Lord Salisbury si dovolí pozvat na své venkovské sídlo Hatfield krále a královnu, ale odmítá tuto metresu. Ale paní Keppelová se pohybuje v blízkém Knebworthu a celá Hatfieldská společnost si nenechá ujít příležitost zajet do Knebworthu jen proto, že je tam tato favoritka.
      To je důsledek měnících se názorů ve společnosti na rovnoprávnost pohlaví a nové hodnocení sexuálních vztahů. Dosud se manželky měly starat doma o muže a děti, neprovdané chudší ženy mohly být služkami, továrními dělnicemi nebo kancelářskými silami. Nastává boj o volební právo žen, o dostupnost ke vzdělání a o postavení v úřadech. Jiný boj probíhá v sociální sféře mezi společenskou smetánkou a chudou většinou. Po ulicích jezdí 11 000 drožek a 20 000 koní, jejichž exkrementy jsou všude a jejich pach je typickým průvodcem Londýna. V roce 1901 je umístěno 45 000 nuzáků v chudobincích. Mají stejnokroje, hodně práce a málo jídla. To je Eduardova Anglie a to je i pohled na našeho slavného mariánskolázeňského hosta anglického krále, jak ho určitě neznáme.
Pramen: HERRE Franz "Untergangsstimmung und Fortschrittsglauben", Deutsche Verlags-Anstalt Stuttgart 1998 – přeloženo do češtiny jako "Než se začalo psát 1900 – v obavách ze zániku i s vírou v pokrok" (1999) – Jiří Gojda


Klima na Plánsku před sto lety

      Politický okres Planá tvořily do roku 1900 dva soudní okresy – Planá a Kynžvart. Celek byl nazýván Plánsko a sem vbíhající část Tachovské brázdy byla geologicky značena jako Plánská kotlina.
      Reliéf terénu, nadmořská výška a směry táhnoucích se pohoří ovlivňují v každém případě klimatické podmínky i menší oblasti. Tyto faktory jsou schopny zvýraznit rozdíly různých míst, co se týká větších klimatických rozmanitostí. Nejníže položená pahorkatina na Plánsku má poměrně nej-mírnější klima. Studenější a drsnější jsou ty části okresu, kde se nacházejí obce Kynžvart, Stará Vo-da, Vysoká, Tři Sekery a všechny Šmelctály (Hutě). Tam se od jihu přicházející teplé větry nemohou dostat přes vyčnívající pohoří. Výšiny jim zatarasily přístup - jsou tu mnohem prudší a studenější západní a severní větry, protože tato část okresu nemá na severozápadě žádné je chránící pohoří.
      Nejdrsnější a pro rostlinný svět nejnepříznivější jsou povětrnostní poměry na výšinách Českého Lesa, kde je obec Žďár, a na Tepelské vrchovině, kde leží Boněnov a Hostíčkov, a nakonec v Císařském Lese, kde leží obce Žitná, Smrkovec, Lazy. Často sem náhle vpadající zima ztěžuje osev ozimů a sněhy pokryjí nečekaně a nezřídka sotva dozralý oves. V důsledku toho je v těchto vysoko položených obcích hospodaření obtížnější, protože na podzim se sejdou zemědělské práce setby ozimů, sklizeň obilovin a okopanin a orba do velmi krátkého období.
      V nižších polohách se vyvíjejí obiloviny lépe, ale také pěstování ovoce všeho druhu je tu možné, třebaže jakost ani zde není valná. Ve vyšších oblastech na jaře a na podzim nedovolí časté noční mrazíky a nižší úrodnost půdy širší pěstování ovoce.
Tabulka č.1.: Tlak vzduchu a teplota podle měření v chodovoplánském parku 1886
      Rozmanitost půdního reliéfu na Plánsku je velká, neboť na západě a severovýchodě okresu dosahuje nadmořská výška až 900 m n.m. a v nížinách 440 m n.m. To podmiňuje, že čtyři roční období začínají tu v nestejné době.
      Často již na počátku října jsou pokryty vyšší kopce a svahy poměrně stále se zvyšující sněhovou pokrývkou, a postupně se rozšiřuje zima po krajině dolů z pohoří do pahorkatiny. Na úbočích, obrácených na sever, se rychle hromadí obrovské sněhové masy, které nutí zvěř vyhledávat blízkost lidských obydlí. Tvrdošíjně se pak brání zima nastupujícímu jaru, které přichází v pahorkatině v březnu a v pohořích v dubnu. Podle záznamů obcí Háje, Tři Sekery a Hutí objeví se nečekaně silné mrazy, jako například v červenci 1856 stejně tak 1. až 4.června 1863, 3. července 1864 a 2. června 1869, a to tak, že žito, brambory i zelí zmrzlo. Také se tu vyskytují častěji povětří spojená s krupobitím.
      Jarní osev začíná v teplejších polohách uprostřed března a trvá do počátku května, ve vyšších polohách je od počátku dubna do poloviny května, na horách až v květnu.
      Sklizeň obilí začíná v teplejších polohách koncem července a trvá do konce srpna, v horách až do počátku října. Počátek přípravy polí s orbou k podzimnímu osevu počíná koncem června či počátkem července převracením úhorů a koncem července či počátkem srpna převracením jetelových polí. Podzimní osev začíná od počátku září a trvá do poloviny října.
      Dlouholetá pozorování teplotních poměrů, atmosférických srážek a jiných meteorologických jevů byla prováděna v Chodové Plané v zámeckém parku a na zámku v Kynžvartě ve výšce 585 m n.m. V Chodové Plané (1886) byly zaznamenány výsledky, které uvádí TABULKA čís. 1.
Tabulka č.2.: Vlhkost v %, srážky v mm, oblačnost a počty dnů jasných a oblačných 1886
      Časté srážky jsou příznivé při mnohých požárech rozlehlých lesů. Stejně tak příznivě usnadňuje geologické složení půdy hromadění vody; neboť z největší části jde o horniny, kterými voda nedokáže proniknout, takže vznikají bažiny, které jsou trvalými prameništi mnoha potoků. Povětří se mění rok od roku počtem i intenzitou a zdá se početně přibývat, ačkoliv navštěvuje více hornaté části než pahorkatiny okresu. Ombrometrická měření (1886) ukázala výsledky měření vlhkosti, množství srážek a oblačnosti – viz TABULKA čís.2.
      Měsíce leden, únor, srpen, říjen a listopad se vyznačují nejmenšími srážkami, červen a červenec naopak největšími. První sníh padá obvykle v listopadu, třebaže vzácněji se sněžení objeví již v říjnu a není žádnou zvláštností. Stejně tak to je se sněhem v květnu. Často se objevují i mráz a jinovatka až do konce května. - Proudy dešťů v červnu a červenci způsobují obyčejně na delší čas trvalejší snížení teplot a nestálé povětří.
      Výsledky meteorologických pozorování (zámek Kynžvart 1892) uvádí TABULKA čís.3. Průměrné množství srážek za měsíc činilo 48,95 mm, za den 1,63 mm. Počet deštivých dnů za měsíc je devět. Největší srážky v roce byly 30.dubna a sice 53,5 mm. Mrazivé měsíce s průměrnou teplotou pod 0°C jsou prosinec až březen, průměrná roční teplota činí 4,71°C. Největší vlhkost vzduchu mají měsíce září až únor, průměrná vlhkost vzduchu je 66,0%. Nejnižší dešťové srážky mají měsíce listopad až březen, nejvyšší měl květen a červen.
Tabulka č.3.: Průměrná teplota, tlak vzduchu, vlhkost, směr větrů, srážky 1892

Pramen: WEIDL Georg - URBAN Michl – HAMMER Ludwig "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan" - Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan 1896, tisk Hermann Holub Tachau

 

Nedávno zveřejněná pověst o založení
Mariánských Lázních na internetu je zcestná

      Na internetu zveřejňuje J.Růžička na heslu "EGERIA" pověsti. Jednou z nich je tato pověst o založení Mariánských Lázní:
      "Před asi 200 lety procházel lesy v oblasti dnešních Mariánských Lázní řemeslnický učeň z Chebu. Po dlouhé cestě temnými lesy přišel k bublajícímu prameni. Osvěžil se čirou studenou vodou a lehnul si k nedaleko stojícímu stromu, aby si odpočinul na další cestu. Brzy již tvrdě spal. Ve snu se mu zjevila Panenka Marie. Levou rukou ukazovala na pramen, pravou rukou mu žehnala. Po probuzení nemohl učeň na sen stále zapomenout. Vyndal z tašky svou modlitební knížku a jal se modlit ke svaté Marii. Když knížku otevřel, vypadl mu z ní obrázek Panenky Marie. Zbožný učeň pověsil obrázek na strom, pod kterým se mu zdál onen podivný sen. Krátce nato kdosi malý obrázek nahradil velkým obrazem na dřevěném podkladě. Lidé začali proto pramenu říkat „pramen Panenky Marie – Marienquelle“. V následujících letech byly objeveny léčebné účinky pramene. Zpráva o něm se šířila velmi rychle a zanedlouho byl pramen hojně navštěvován nemocnými. V okolí pramene brzy vyrostla osada, které se podle pramene začalo v lidovém nářečí říkat „Mariabod“ – později Mariánské Lázně."
      Pověst je napodobením premonstrátské pověsti o bl.Hroznatovi, který je zaměněn za řemeslnického učně. Nyní nejde o Hroznatu, ale o chebského učně, takže nakonec byly lázně přecejen založeny z okresu Cheb (od roku 1960). Mariánské Lázně nemají však žádné historické pověsti o založení z toho prostého důvodu, že mají písemné dokumenty o úplných počátcích lázní. Dokonce je i zpráva o vysloužilém vojákovi, který tu pověsil na strom mariánský obraz jako dík za uzdravení se. Učeň byl ovšem zdravý, a tak vypadnuvší obrázek z modlitební knížky je opravdu kuriosním vysvětlením označení místa Mariánské Lázně.
      Ale zakladatelem opravdu nebyl chebský učeň a myslím, že cesty po stopách skutečných počátků lázní jsou dokonce napínavější než Jana Růžičky nejnovější pověst z 21. století. Ale možná - jak pro koho.
-rš-
 

Zážitky bývalého německého ředitele
Hoffmanna Golfu u poválečného ředitele Golfhotelu
Vomáčky krátce po válce v letech 1945-1946

      V německém měsíčníku HEIMATBRIEF se před 50 lety vícekrát psalo o českém řediteli hotelu GOLF Vomáčkovi. Nejstarší vzpomínkou je vyprávění původního německého ředitele GOLFHOTELU Ernsta HOFFMANNA. Za války byl Hoffmann povolán do armády a když se vrátil do Mariánských Lázní, přišel zpět na Golf a stal se pomocníkem nového českého ředitele Vomáčky v zámeckém hotelu GOLFHOTEL. Ředitel Vomáčka byl jeho spolužák z hotelové školy. Hoffmann na to vzpomíná:
      "V únoru 1946 se konal v hotelu PUPP v Karlových Varech velký český reprezentační ples, k němuž byli pozváni všichni akreditovaní diplomaté v Praze. Pan Vomáčka, čerstvý správce Golfhotelu, byl tam pozván jako zástupce mariánskolázeňských hoteliérů. Ač je to podivné, byl jsem určen jako jeho doprovod; jednalo se totiž o mé znalosti anglického a francouzského jazyka. Nejdříve jsem to jednoznačně odmítl, ale nakonec přes velký odpor jsem musel s ním. Vomáčka mi obstaral smoking a příslušnou garderobu, protože jsem v té době už nic nevlastnil, a vyjeli jsme do Varů.
      Zprvu všechno dobře klapalo. V hotelu PUPP byl připraven velký studený bufet Vomáčka mi řekl, abych jedl a pil na jeho náklady, což jsem také hned učinil, protože takovéto požitky v poválečné době byly jinak pro Němce nemyslitelné. Večer probíhal dobře. Ale za několik dnů po plese byl předvolán Vomáčka na český úřad do Prahy. Už tam věděli, že se objevil v Karlových Varech s jedním "Nemcem". Tohle totiž někde vyprávěl - určitě bez zlého úmyslu - "správce" hotelu Esplanade Sonnenschein a Vomáčkovi se za to dostalo těžkého pokárání od českého ministerstva zahraničí. Celý tenhle čas jsem trpěl smrtelným strachem.
      Když se moje matka a sestra dostaly do skupiny k odsunu, k vysídlení, půjčil mi Vomáčka svoje auto, abych je odvezl na nádraží a rozloučil se s nimi. Vomáčka měl na svém autě velkou českou ceduli. Když jsem přijel na nádraží s manželkou a malou dcerkou, které jsem vzal s sebou, stála tam skupina českých důstojníků, kteří vzhledem k české ceduli ihned salutovali v domnění, že přijíždí někdo "oficiální", kdo se chce podívat na průběh odtransportovávání Němců. Ke vší své hlouposti jsem zastavil asi 100 metrů od této skupiny důstojníků a vystoupili jsme z auta. Když spatřili čeští důstojníci naše německé pásky na rukávech, přispěchali ke mně a hned mne zatkli. Ještě jsem stačil manželce říci, aby se rychle odebrala s dcerkou do garáží MIZERA. Já jsem uvažoval, že si nějak z téhle kaše pomohu. Odvedli mne do nádražní budovy, kde mi až po mnoha prosbách dovolili zatelefonovat Vomáčkovi. Tento mi hned vynadal, ale slíbil, že mi nějak pomůže. Asi po jedné hodině se objevil jeden Čech, který hlasitě gestikuloval a ptal se po tom "Nemci". A tak jsem byl předán tomuto muži, který si mne vyzvedl s tím, že je to český policejní šéf v Mariánských Lázních. Strkal mne před sebou a hlasitě nadával, jak se mohlo stát, jak jsem na to přišel, abych jel s českým vozem k odsunu Němců. Přivedl mě k zabavenému autu, strčil mne do něj a odjeli jsme pryč. Cestou mi vysvětloval, že byl poslán Vomáčkou k mé "záchraně". Zastavili jsme se v garážích MIZERA, vzali manželku a dcerku, a on mne pak řekl, abych už nikdy nejezdil s autem do města, protože pro Němce je to přísně zakázáno.
      Vomáčka mě nechtěl pustit do transportu k odsunu, a vícekrát mi vysvětloval, že bych mohl v Mariánských Lázních zůstat. Rozuměl jsem tomu, že nás vždycky nechává z vysídlovacích listů pro odsun škrtnout, zatímco český komunistický starosta ze Zádubu (kam patřil Golfhotel) mne sledoval. Vomáčka ho ujišťoval, že prý mám vycestovat až příštím transportem. Tak to šlo od transportu k transportu.
      Později byl Vomáčka jako český vlastenec po vítězství komunistů zatčen. Ještě v létě 1946 jsme byli v Mariánských Lázních. V srpnu 1946 onemocněl náhle Vomáčka na zápal plic a musel do nemocnice. Během jeho pobytu v nemocnici se mi podařilo všechno oběhnout a přihlásit nás do posledního transportu. Smůla byla v tom, že tento poslední transport směřoval bohužel do východní zóny do Berburgu nad Sálou. Odtamtud se nám však podařilo načerno uprchnout do britské zóny, když jsem tam byl předtím přidělen do Aue na práci do dolů. Tak jsme se dostali do dnešního domova.
      Dověděl jsem se, že byl Vomáčka později zatčen. Nějak se ale dostal do ciziny, snad se mu podařilo uprchnout, a po letech putování v Belgii, ve Francii a v Německu se dostal na francouzskou Riviéru, kde se usadil a provozuje velký kampingový tábor." Potud vzpomínky Ernsta Hoffmanna. Dnes Vomáčka údajně žije v Austrálii.
 

"Památce preláta Karla Reitenbergera" (1857)

(Báseň českého vlastence Josefa Františka Smetany, "strýce" skladatele Bedřicha Smetany)
 
1. Na Alpami Tyrolskými
září hněvu ruměnec,
že nevinný mezi nimi
zatknut vypovězenec.

3. Za to že čilostí ducha
ústav svůj byl zvelebil
a neznámé nevšímavé
jméno jeho oslavil.

5. Že otevřel světlu zdroje
divotvorně léčící,
k nimž putuje každoročně
člověčenstvo trpící.

7. Kamž chorobných tisícové
ze všech končin spěchají
u Najádek divotvorných
uzdravení hledají.

9. To, že proti hlupstva vzdoru
dovedl činností svou,
za to jeho doživotní
vyhnanství jest odměnou!

11. Na ovoci štěpů jeho
bratři sobě chutnají,
křivdu však mu učiněnou
napravit se zdráhají.

13. Zachoval jej, bychom skvrnu
nevděčnosti smazali
a o jeho navrácení
jednosvorně žádali.
2. Již třicátý rok tam tráví
zbožnou sílen důvěrou
s trpělivou myslí snáší
křivdu sobě činěnou.

4. Že zbavil jej nezdolnosti
ušpiněné stařeny,
že mu odkryl nejtajnější
blahobytu prameny.

6. Z bařinaté lesní pouště
že vykouzlil zahradu,
na ní založil kvetoucí
světoznámou osadu.

8. Odkud símě vzdělanosti
po bývalých pustinách
šíří se i zámožnosti
po okolních krajinách.

10. Množitelé díla jeho
prsa zdobí čestný řád
tvůrce ale díla toho
jímá alpský Křivoklát.

12. Všechny jeho protivníky
Bůh již k soudu povolal,
oběť jejich nenávisti
posud v zdraví zachoval.

14. Aby spatřil zralé plody
krásně vzrostlých sadů svých
večer dnů pokojně trávil
v kruhu bratří smířených.

      Zasvěcený pamětník Josef František SMETANA, slavný český pedagog, byl i nebojácným bojovníkem za českou otázku, proti nešvarům, panujícím v církvi, v zemi i proti panujícímu rodu Habsburků. V jeho době byla tato báseň nebezpečná, revoluční. Až po více než 20 letech se dostává jeho myšlenkám za pravdu.
Pramen: "Památce preláta Karla Reitenbergera", článek - Hamelika č.15/1979 z 30.12.1979/


Životní jubileum 200 let Josef František Smetana
Podobizna Josefa Franriška Smetany (Litografie Šírova)

Hrob Josefa Františka Smetany (vpravo) na hřbitově u sv. Mikuláše v Plzni. Foto Fiedler 1936.


Slavný mariánskolázeňský host a obránce Reitenbergera
Josef František Smetana (1801-1861)
lidumil a učitel národa

   

      Smetanova socha stojí v Plzni ve Smetanově parku pod divadlem před Vědeckou knihovnou. Tento pomník je dílem pražského sochaře Tomáše Seidana /1830-1890/.
      Slavný hudební skladatel Bedřich Smetana byl bratrancem Josefa Františka Smetany, u kterého bydlel a pro rozdílnost věku mu říkával "strýc". Na domě v ulici B.Smetany (spojuje náměstí se Smetanovými sady) je dnes pamětní deska, dílo Jana Štursy, s nápisem "Zde bydlel 1840-44 a studoval 1840-43 na gymnasiu Bedřich Smetana."
      Josef František Smetana se narodil před 200 lety 11.3.1801 ve Svinišťanech u České Skalice, zemřel 18.února 1861 na silný zápal plic v Plzni, kde je pohřben na Mikulášském hřbitově poblíž hrobu J.V. Sedláčka. Smetanův hrob býval označen (viz předchozí strana) železným křížem, ale nyní vše zmizelo (!) .
 

HAMELIKA, vlastivědné materiály z MAriánskolázeňska. připravuje Ing. Richard Švandrlík, Mariánské Lázně, tel. 0165-626048. E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz. Číslo čtvrté XXV. ročníku Hameliky (pořadové číslo 314. od roku 1973) vyšlo 31. května 2001.