Ročník XXV. (2001)
Pořadové číslo 318.

8.

Mariánské Lázně
30. září 2001
OBSAH 
 

Jan Dolejš Plzeň: Za kulturou do lázní

Před třemi lety bylo otevřeno hornické muzeum v Plané
Dík za aktivitu plánských nadšenců (rš)
Z historie hornictví v Zadním Chodově l Literatura

Zdeněk Buchtele Velká Hleďsebe:
Hrad Kynžvart – Objev plošiny s známkami osídlení a výrobní činnosti

Richard Švandrlík:
Zaniklá třída gen.Pierce
Úvod l K jednotlivým domům v bývalé ulici gen.Pierce l Dům radnice čp.155 l Dům čp.315 Villa GRADO l Dům SPLENDID čp.158 l Dům čp. 99 ČÍNA l Dům čp. 88 BOHEMIA l Dům čp. 72 TIRANA (Paradies, Polonia) l Dům čp. 73 PYRAMIDA jako původní název domu l Dům čp. 74 TERESIANUM (Maltézský kříž, Saský dvůr) l Dům čp. 75 BULGARIA (Schüsselburg, Dunkerque) l Dům čp. 76 SUVOROV (též Stadt Warschau, Wagner, Wellington) l Dům čp. 77 KOSSUTH (Annaberg, Habermann, Gloria) l Plánek okolí městské radnice l Dům čp. 78 ROMANIA (Frankfurt, Orlík) l Dům čp. 79 WHITEHAVEN l Domek u hřbitova l Literatura

Různé ohlasy z letošních HAMELIK
Z historie mlékárny v Mariánských Lázních l Seznam osobností Mariánských Lázní l HAMELIKA na internetu l Popis Boněnova a jeho historie l Ještě k mlékárně l Kuriosní se stala HAMELIKA číslo 7 l K existenci tvrze HRADČÍN l Co se týká počátků Michalových Hor l Mimořádný objev přichází l z Dolního Kramolína

Zdeněk Buchtele-Richard Švandrlík:
Skelné Hutě (Glashütten)
Kdy vznikla a odkud název ? l Z nejstarší historie Skelných Hutí l SKELNĚ HUTĚ jako samostatné panství l Konfiskace panství SKELNĚ HUTĚ 1623 a další majitelé l SKELNĚ HUTĚ podle berní ruly l Hornická činnost l Vpády vojsk v kraji l Popis obce v minulosti a počty obyvatell Rybníky l SKELNĚ HUTĚ ve 20. století l Rodačka Rose-Marie Feilová l Ze vzpomínek pana Laška z Velešic l Kyselky v okolí l Současný stav l Literatura

Mariánské Lázně před sto lety jako lázně otylých

Reklama Rudolf HABERMANN, majitel čp.77 a 79 – vinárna a jídelna

HOTEL KOSSUTH ještě jako hotel HABERMANN


Za kulturou do lázní

      Nechci se rozepisovat o našich západočeských světových lázních, ale chci upozornit, že existují i menší lázně, které nemají nouzi o zahraniční klient a stávají se též světovými.
      Stejně je tomu i s kulturou pro lázeňské hosty. I když velké lázně mají lepší podmínky pro kulturu, mohou i menší lázně nabídnout dobré kulturní vyžití lázeňských hostů. Jako příklad mohu uvést Jáchymov či Konstantinovy Lázně, u kterých bych se chtěl pozastavit a učinit porovnání s Mariánskými Lázněmi. V Konstantinových Lázních vystupují pravidelně přední umělci a hudební tělesa z kraje, což kladně hodnotí i zahraniční hosté. Vystupují zde členové divadla J.K.Tyla v Plzni, dechové kapely, ať je to místní Juvenka, Amátovka, Chodovarka či Lesanka,. Velmi oblíbená jsou vystupování harmonikového dua Renáty a Josefa Pospíšilových, kteří svým bohatým repertoárem splní každému jeho přání. V letních měsících se zde konají pravidelná nedělní promenádní koncerty, pokud tomu počasí dovolí. Amfiteátr je vždy do posledního místečka zaplněn.
      Nejsou opomenuty lékařské přednášky, vlastivědné přednášky a vycházky do blízkého okolí.
      Je mi často smutno, když navštívím své rodné Mariánské Lázně, kde se v poslední době těžko sejdu s nějakým kolonádním koncertem, kterých je zde poskrovnu. Na kolonádě bují nová móda - četné kavárny, které však na kolonádu nepatří. Ti, kteří zde tuto činnost povolují, snad ani neví, k čemu má kolonáda sloužit. Je určena pro lázeňské hosty, kteří mají v určitou dobu lékařem předepsanou pitnou kůru, při které se procházejí při poslechu hudby lázeňského orchestru. Jak vidno, součástí pitné kůry jsou vhodnější kavárny, které sem opravdu nepatří.
      Ty samozřejmě v minulosti existovaly, ovšem na vhodnějších místech, na hlavní třídě, v blízkém okolí, kam se dříve lázeňští hosté dostali odpolední procházkou upravenými lesními cestami. A tak se raději vracím zpět do Konstantinových Lázní si posedět v hezkém prostředí bohatého lesoparku a poslechnout si promenádní koncert.
Jan Dolejš, Plzeň
 

Před třemi lety bylo otevřeno hornické muzeum v Plané
Dík za aktivitu plánských nadšenců

      Po skončení těžby uranové rudy v Zadním Chodově uvažovali bývalí "uraňáci" o tom, jak připomenout natrvalo tuto epizodu v našem kraji. Viděli, že po nich zanedlouho nic nezbude, protože výsledky jejich tvrdé práce skrývá navěky podzemí a po rekultivaci hornických hald nezbude nic než blednoucí vzpomínky. Dne 4. října 1995 založilo 13 nadšenců-"uraňáků" Hornicko-historický spolek v Plané. Dnes má kolem stovky členů. Jeho cílem bylo vybudovat vlastní muzeum.
      Iniciátorem akce "Muzeum" byl Jan TEPLÍK. Spolu se svým přítelem a horníkem Jaroslavem RICHTERMOCEM se pustili do práce. Původně chtěli otevřít svou expozici v bývalém plánském muzeu, ale vypadalo to na dlouhodobá jednání. J.Richtermoc mimochodem největší sběratel hornických kahanů a lamp u nás, který probádal většinu okolních štol, navrhl otevřít muzeum ve staré štole uprostřed Plané. Majitel štoly, město Planá, souhlasil a pronajal spolku štolu na 50 let za symbolickou jednu korunu ročně. V první fázi prací na muzeu navíc věnoval 50 tisíc Kč. Začala náročná práce, které se účastnilo 25 nadšenců, kteří tu pracovali zdarma. K tomu patřilo i překonávání nejrůznějších administrativních i provozních problémů. (Například nečekaně vysoká vnitřní vzdušná vlhkost byla nebezpečím pro všechny exponáty. Ventilace nepostačovala a nakonec existovalo jediné řešení – štolu celoročně vytápět, což znamenalo nové neplánované náklady. )
      Na jaře 1997, kdy byla štola vyklizena, se začalo stavět provozní stavení a portál štoly. První a poslední jako vždy byla otázka peněz. Město Planá věnovalo ještě 150 tisíc Kč s tím, že pokud by spolek zanikl, bude muzeum převedeno na město.
      Muzeum bylo otevřeno 11. listopadu 1998. Mnoho exponátů jako čerpadla, rudné vozíky, vrátky, vrtací kladiva bylo přivezeno ze Zadního Chodova, jiné bylo nutno koupit. Ale např. Diamo Příbram věnovalo vrtací vůz a záchranářskou techniku muzeu zdarma. Nalezneme tu na 80 kahanů a lamp, sbírku minerálů a vzorků rud, řadu hornických medailí, uniforem, předkládá se tu stará historie hornictví v Plané a okolí. Celá expozice vzbuzuje sympatické pocity nad nápadem několika nadšenců. Jejich "Hornické muzeum – štola Ondřej Šlik" patří k turistické nabídce města Planá. Pro návštěvníky je k dispozici brožura "Hornické muzeum Planá".

Z historie hornictví v Zadním Chodově

      Už v minulosti poutalo rudné bohatství okolí Zadního Chodova – hlavně ve směru na nedaleké Šmelctály (Hutě) – pozornost těžařů. Ve zdejších rudách se nacházelo olovo, měď, kobalt, vizmut a uran.
      Vlastivěda politického okresu Planá (WEIDL 1896) uvádí, že v lese, výše nad Zadním Chodovem, v místech, kde se ještě dnes (1896) nachází hornický domek (Berghaus), bývalo kdysi hornické dílo. Nazývali se Cech Sv.Jana Křtitele (St.Johann Baptist-Zeche). (Podobně nedaleký hornický Cech svatého Víta u Drmoulu, který dal název později vzniklé osadě Cech svatého Víta.)
      Zde byly nezanedbatelné výtěžky olova, síry i něco stříbra (doprovodné rudy uranové, vizmutové se neuvádějí, protože se nepovažovaly za důležité).
      Hornická společnost, která tu pracovala, se však neskládala z obyvatel Zadního Chodova, ale byli to horníci ze Tří Seker a z Tachovské Huti. Na hřebenu kopce bývaly v minulosti tři šachty, jak je dosud v terénu dobře patrné (1896). Ze šachet se ovšem musela velmi namáhavě pomocí pump odstraňovat voda, vnikající z terénu do podzemí. Ve svahu vrchu byla později vykopána štola, která umožňovala odtok šachetních vod. Stalo se však, že jednoho dne přišli o život tři horníci při rubání na předku štoly, když se náhle roztrhla skála na předku, vyrazily mocné vodní masy a horníky odhodily a zatopily. Po tomto neštěstí byly zde další práce zastaveny.
      Po roce 1900 tu znovu probíhal geologický průzkum a při něm vyhloubeno 24 šurfů.
      Na základě těchto starších zpráv se od roku 1946 - pouhý rok po použití atomových pum v Japonsku - stalo místo neobyčejně významné pro nálezy uranových rud. Uran nabyl na důležitosti. Uvádí se, že Sovětský svaz měl po dobu 10 let po válce právo získávat uran v ČSR pro své strategické potřeby. Sověti měli velký zájem na zdejších ložiscích a vzhledem k omezené době deseti let museli spěchat.
      Rozběhla se práce hornického předvoje – tzv. kutaček. V srpnu 1952 bylo pak objeveno nadějné ložisko uranové rudy při autogama-průzkumu nad Zadním Chodovem. Kutačky pracovaly na Panském vrchu, kde se v dávné minulosti také těžilo, a postupovaly k Zadnímu Chodovu. Jejich výtěžky uranové rudy byly překvapivě vysoké. Někdy kolem roku 1953 začalo hloubení jámy 1A a když byla zavalena, začalo hloubení tří šachet poblíž Zadního Chodova.
      Mocnost žil (zrudění) byla velmi rozdílná – od 40 cm až do 15 metrů. Při takové variaci nebylo možno vždy použít mechanizace. Při zdejší těžbě se hornina dobývala sbíjecím kladivem nebo jen krumpáčem, a až později střelnou prací, kdy se navrtal předek díla vrtacími kladivy VK22. K odtěžení rudy či hlušiny se používalo kolečko, lopata s grackou a plechem, který se posunoval po podlaze, modernější byl škrabákový vrátek, hřablový transportér i tzv. šimeček (vrátek s ručně vedenou lopatkou). Na kolejištích na patrech se pohybovaly důlní vozíky, o které se starali "odbíhači". Na každém patře byli "dřeviči", kteří stavěli a opravovali chodby, a dále byl na patře údržbář, který tu měl vlastní dílnu. Jedno nebo více pater měl na starost tzv. "štajgr".
      Otevření děl v patrech šachet předcházely průzkumné vrty. Party "vrtáků" odvrtaly v Zadním Chodově celkem 181 760 metrů vrtů. Vzorky z jejich vrtů byly rozhodující pro určení směru další těžby. Provozní statistika ze Zadního Chodova uvádí, že za celé období zdejší těžby bylo vylomeno 31995 611 m3 horniny, z toho 1 618 421 m3 v tomto rozdělení:
      Šachta č. 1 …… 246 648 m³ dosažená hloubka jámy 401,6 metrů
      Šachta č. 2 …… 256 788 m³ dosažená hloubka jámy 775,6 metrů
      Šachta č. 1 …… 1 086 015 m³ dosažená hloubka jámy 1263,2 metry
      Hloubky jam č.12 – 780,4 m, č.13 – 1083,8 m. Poslední rozfárané 28. patro bylo 1208,2 metrů pod povrchem. - Vytěženo bylo 1 990 229 tun rudniny průměrného obsahu 0,204 % a 4066 tun kovu.
      Bylo zde zaměstnáváno 200 až 430 lidí. Šachta číslo 1 skončila těžbu k 1.ledna 1963, šachta číslo 2 se zavírala 1.ledna 1989 a šachta číslo 3 před devíti lety - 18.prosince 1992. Důl se začal zatápět dne 22. března 1993 a poslední těžní věž byla stržena 24. listopadu 1993. Po stržení těžních věží byly všechny jámy zasypány.

Literatura:
"Hornické muzeum Planá u Mariánských Lázní", Hornicko-historický spolek Planá, 2000
ŠVAGR Jan "Opuštěná štola slouží jako hornické muzeum" – Chebský deník 21.10.2000
WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S. 330-333



Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe

Hrad Kynžvart
 
Objev plošiny se známkami osídlení a výrobní činnosti

      Hrad KYNŽVART přináší v poslední době nejedno překvapivé zjištění. Poslední objev byl učiněn v průběhu dubna 2001 a ohledání a zmapování se protáhlo až do července.
      POLOHA MÍSTA NÁLEZU: Asi 50 metrů jihovýchodně od hradu, ve svahu nad Mýtním potokem, byla lokalizována zajímavá plošina nesoucí stopy po rozsáhlé činnosti. Celá léta o plošině vím a až donedávna jsem si myslel, že vznikla hornickou činností. Tento názor jsem opíral o skutečnost, že v údolí nedaleko odtud je stará štola a hornická činnost zde probíhala ještě počátkem 19.století.
Domnělá kovárna pod kynžvartským hradem - plánek terénní situace      POPIS MÍSTA: Plošina je obdélní-kového tvaru o rozměrech zhruba 35 x 20 metrů, situovaná delší stranou v ose sever-jih. Západní strana je zahloubena do prudkého svahu Zámeckého vrchu, který plošinu převyšuje v místě zahloubení asi o 8 metrů. Po celé délce východní strany je plošina obehnána výrazným valem o různé výšce. Uprostřed plošiny je téměř kruhová vyvýšenina o průměru kolem čtyř metrů s prohlubní uprostřed. Mezi ní a valem na východní straně je hluboký příkop.
      Jihozápadně od kruhové vyvýšeniny je náznak základu (?) stavení (?). Z jihozápadní strany přichází mírným stoupáním cesta chráněná zprava od potoka výrazným valem, zleva svahem zámeckého vrchu, do kterého se po pár metrech zařezává. Výškový rozdíl mezi jižní a severní částí plošiny je asi 3,5 metru. Plošina je porostlá smrkovým lesem asi 100-150letým. Severní strana zahloubené plošiny přechází v rovnou travnatou "louku", dlouhou asi 30 metrů, k severu se výrazně zužující.
      V té části, kde plošina přechází v louku, lze z obou stran Mýtního potoka vysledovat ve svazích místa, která byla kdysi propojena hrází. Délka hráze se pohybovala kolem 25 metrů, výška asi 6 metrů. Zadržená voda byla s největší pravděpodobností využívána k pohonu malého vodního kola. Po hrázi vedla jedna z několika přístupových cest ke hradu.
      NÁLEZY Z MÍSTA A OKOLÍ: Na plošině byly nalezeny dvě koňské a jedna volská podkova, dva kusy koňských udidel, dvě kramle a několik drobných železných předmětů neznámého užití. Na svahu Z8meckého vrchu, těsně u brány zahloubení plošiny jsem nalezl kovářské kleště a v potoce, přímo ve vodě, jsem objevil železný "ingot", hamrem zkujněný železný materiál. Je to placka o průměru cca 30 cm a tloušťce 4-4,5 cm, ze které středověký kovář začal oddělovat menší část na konkrétní další zpracování, ale oddělování již nedokončil. V potoce byla nalezena také část dřevěného hřídele o průměru 8,5 cm s dlaby pro loukoťové čepy. Na obou koncích hřídele je po obvodu železné kování. Předpokládám, že část nalezeného hřídele patřila malému vodnímu kolu.

Terénní průřezy plošiny se známkami odídlení a výrobní činnosti pod kynžvartským hradem
      VLASTNÍ HODNOCENÍ: Podle nalezených předmětů se dá usuzovat, že plošina byla zastavěna kovárnou nebo malým hamrem, a zmíněné vodní kolo mohlo sloužit třeba k pohonu dmychadla u výhně. Zároveň, vzhledem k dobré strategické poloze plošiny, mohlo místo sloužit jako předsnutá ochranná stráž, která byla ze západní a severozápadní strany chráněna vlastním hradem. Severovýchodní a východní strana byla opevněna vodou a solidním valem a z jižní strany přicházející cesta procházela při vstupu také výrazným valem, možná branou. Že se i v těchto místech používaly zbraně, dokazuje nález výstřelem roztržené litinové hlavně z hákovnice, kdysi vystřelující koule o průměru kolem 28 mm. Zda se v předpokládané kovárně tyto zbraně vyráběly pro hradní potřebu nebo zda se jedná o náhodně roztrženou zbraň při jedné z nesčetných šarvátek v blízkosti hradu už dodneška nezjistíme.
      Badatelský materiál č. 11/2001 zb 25.7.2001 – nalezl, zaměřil a nakreslil Zdeněk Buchtele, Velká Hleďsebe čp.142
 

Zaniklá třída gen.Pierce

      1. Původně nebyla Ruská ulice propojena od radnice až k bývalému Slovanskému domu. Prapůvodně nebyla vůbec. Vznikala v letech 1841-1845, kdy se stavěla řada domů při starší silnici ke Kynžvartské myslivně (nad pozdější radnicí). Podle kronikáře Felbingera: "6.března 1841 se začaly stavět v místech pod Kynžvartskou myslivnou (gegen Königswarther Jägerhaus) neboli nad novou poštou (Sanssouci) domy KAFFEBAUM Aloise Zicklera, PYRAMIDE Michaela Neubertha, PARADIES Franze Lercha." Dostaly čp.72 (Paradies),73 (Pyramida) a 79 (Kávovník). Tehdy si je Felbinger také zakreslil do kroniky. Všechny tři měly po 6 oknech v patře. Pouze pozdější čp. 79 mělo ještě vedlejší, křídelní přízemní budovu se 7 okny do silnice, která se tu točila směrem vzhůru.
      Úsměvné jsou počty hostů v sezóně 1842: Paradies měl 6 hostů, Pyramida 10 hostů, Kávnovík 7 hostů! Celá lokalita byla dosud prázdná a nejbližší dům v tomto koutě Mariánských Lázní byl až dům SANSOUCCI s poštou.
      Na jaře 1842 byly postaveny další domy - čp.74 (Maltézský kříž, dnes Terezianum), čp. 76 (Město Varšava, dnes Suvorov), čp. 77 (Annaberg, dnes Kossuth). O sezóně 1843 bydlelo v této ulici o sezóně již celkem 117 hostů.
      V květnu 1846 se budovala nová silnice ke Kynžvartské myslivně přímo vzhůru (dnešní Mladějovského ulice). V dubnu 1846 vyměřila vrchnost každému zdejšímu domu ve svahu před domem jednu zahrádku a za domem kus pole. V roce 1853 byl budován samostatně stojící dům čp. 88 BOHEMIA.
      2. Cestě se říkalo JÄGERSTRASSE, protože po ní se jezdilo či chodilo k nahoře stojící myslivně "Königswarther Jägerhaus". Ulice neměla český název ani po roce 1918, kdy se jí dostalo českého úředního názvu "JAEGROVA ULICE". Překlad to byl veskrze mylný, protože to nebyla ani ulice pana Jaegra ani Myslivcova. Název, jak již uvedeno, se týkal Kynžvartské myslivny (dnes hájenka Valy), kam silnice vedla.
      3. Po postavení školy Sever 1900-1902 architektem Josefem Schafferem dostala část dnešní Ruské ulice od Slovanského domu (tehdy Kontinental, dnes Helvetia) až ke škole samostatný název SCHULSTRASSE - ŠKOLNÍ ULICE, kdežto ulice kolem radnice nahoru se stále nazývala JÄGERSTRASSE-JAEGROVA ULICE. Obě ulice dělil zčásti bukový les se starými rozložitými buky než se staly vzájemně průjezdné.
      4. Po roce 1945 dostaly obě ulice nové názvy – Školní ulice byla přejmenována na RUSKOU TŔÍDU (podle ruského pravoslavného kostela) a Jaegrova ulice přejmenována na třídu generála PIERCE podle amerického generála – velitele americké divize, která osvobodila Mariánské Lázně.
      5. Někdy kol roku 1950 došlo ke zrušení názvu třídy gen.Pierce a k přenesení názvu Ruská třída na obě ulice.
      6. Na konci roku 1989 jsme předložili jménem Občanského fóra na radnici návrh na vrácení názvu části ulice podle amerického generála Pierce - též v souvislosti s přípravou založení pomníku americké armádě, ale k přejmenování nedošlo.

K jednotlivým domům v bývalé ulici gen.Pierce:

Dům radnice čp. 155

      V roce 1865 se staly Mariánské Lázně městem, když ještě před necelými dvaceti let byly poddanskou obcí premonstrátského kláštera Teplá. Po revolučním roce 1848 se obec zbavila poddanského vztahu ke klášteru a nastal její bouřlivý rozvoj. Měšťanstvo si probojovávalo svůj raison d´etre v ekonomice, ale v rukách bývalé vrchnosti, klášteraTeplá, zůstávaly pozemky, minerální prameny, hlavní lázeňská zařízení jako Staré a Nové lázně, kolonáda, pavilóny nad prameny i řada dalších budov.
      Vedení města toužilo po radnici. Vlastní radnice měla být přiměřena postavení Mariánských Lázní, jakého chtělo město dosáhnout po vyhlášení městem. Plány na výstavbu radnice byly zprvu utopií. V cestě stály problémy finanční, pozemkové i osobní. Obrovské úsilí při prosazování stavby radnice vynaložil mladý ambiciosní starosta MUDr. August HERZIG (od roku 1873 starostou). Oba radní města věnovali značné částky na novou radnici – Josef Gütter 25 000 zlatých, Wenzl Lerch 10 000 zlatých a bezplatný stavební dohled. Vyhlédnuté místo pro radnici mezi hlavní ulicí a novou ulicí Jägerstrasse (dn. Ruská) leželo na pozemcích, patřících knížeti Richardu Metternichovi (pozemky nad domem Sanssouci, který byl také metternichovským majetkem). Pozemek velikosti 33 arů se podařilo od Richarda Metternicha odkoupit Severozápadočeské bance za 50 000 zlatých. Od této banky získala v roce 1876 pozemek Městská spořitelna a od ní město. Na návrh Herzigův bylo odkoupeno v roce 1877 ještě 22 arů, aby mohl být volný příjezd k radnici. To stálo dalších 30 000 zlatých.
      13.dubna 1877 byl slavnostně položen základní kámen. Na stavbě se však pracovalo jen do 20. května 1877, neboť začala lázeňská sezóna. Smělo se pokračovat až od 1. září. Projekt stavby v novorenesančním monumentálním stylu připravil vídeňský architekt Streit a stavbu řídili místní stavitelé Johann König a Erwin Luke. Stavební tempo bylo nepředstavitelné. Stavělo se po celou zimu a vytápělo se uvnitř stavby. V květnu 1878 byla radnice dokončena.
      Taková rychlost stavění nebyla běžná ani tehdy, v době nadbytku zedníků a pomocných dělníků, a nízkých nároků na interiéry bez rozvodů vody, elektřiny, bez ústředního topení. V nové radnici měl svou kancelář starosta, oba radní, městský policejní úřad, dále tu byla hlavní pošta a c.k.telegrafní úřad a c.k.telefonní úřad ( až v roce 1911 byl odkoupen Hotel Rudolfshof a přeměněn v dnešní hlavní poštu), Městská spořitelna, pokladna spořitelny a záložny, velký sál, byt správce a další byty zřízenců úřadu. hostinec (v nájmu Hanse Zubera). Zde bydlící pan Erhardt si vícekráte stěžoval na hlučný provoz hostince. Po vzniku okresního soudu v Mariánských Lázních (od roku 1888) tu byl i tento úřad, dále c.k. celní úřad, od roku 1902 c.k. okresní hejtmanství Mariánské Lázně a c.k. berní úřad. V roce 1907 byl c.k. okresní hejtman Karl PELEZZEN, rytíř řádu Františka Josefa I. Byt měl přímo v radnici. Vrchni berní inspektor c.k.okresní-ho berního úřadu byl Franz WOLLAK, bytem rovněž na radnici. V čele c.k. okresního soudu byl 1907 Friedrich ADAM, c.k. zemský soudní rada, rytíř řádu Františka Josefa I, důstojník perského řádu Slunce a Lva. Šéfem notářství v Mariánských Lázních byl JUDr. Josef UHLÍŘ,velitelem c.k.Okresního četnického velitelství v domě LÜBECK byl František PRŮSA.
      C.k.vrchním poštovním správcem zdejší pošty byl Quido PETRIDES, bytem rovněž na radnici. Zde bydlel dlouhá léta i poštovní posluha Gustav Ruff a poštovní pomocník Hermann Wurtinger.
      Ve velkém sále koncertovali přední virtuosové jako byl v roce 1890 František ONDŔIČEK (1857-1922), v roce 1905 pražský houslový virtuos Alfréd PELLEGRINI aj., vystupovali tu pěvci, básníci, své premiéry tu mívalo místní ochotnické divadlo (tzv. Dilettantentheater), konaly se tu přednášky aj. Byla tu i čítárna lázeňského klubu s hernou.
      Starý plánek radnice zachycuje ve II. patře vpředu místnosti c.k.okresního hejtmanství , uprostřed západně obydlí p. Havlíka, sluhy hejtmana, v zadním křídle byty pracovníků hejtmanství a pošťáka Ruffa. V I.patře vpředu tak jako dnes úřad starosty, u něho pro schůze též malý sál, uprostřed velký sál, v zadním křídle v západní části byly místnosti c.k.okresního soudu a ve východní části byt finančního sekretáře. Přízemí vpředu východně používala Městská spořitelna, vpředu západně poštovní úřad, v zadním křídle byly policejní místnosti. V suterénu byl především městský arest (několik kobek vězení), vpředu pod spořitelnou restaurace, dále byt správce, pod velkým sálem sklady pozemkových knih. Poslední zpráva o arestu je z března 1948, kdy se odtud dostalo na svobodu okénkem několik politických vězňů a uprchlo na Západ.
      Na radnici u starosty bývala Zlatá kniha Mariánských Lázní s podpisy mocnářů, prezidentů, králů a slavných osobností. Po válce se ztratila. Byla založena nová kniha, kde jsou rovněž podpisy významných umělců, diplomatů, politiků, mezi nimi prezidentů doktora Eduarda Beneše, Antonína Zápotockého a gen. Ludvíka Svobody.
      V květnu 1945 začalo z radnice počešťování města. Bylo tu sídlo první Místní a Okresní správní komise, úřadů české správy, referátů a pak Městského národního výboru. V roce 1945 byly české bezpečnostní složky umístěny v domě METROPOL (dnes třídy obecné školy Sever a školní jídelna). Také úřad Okresního národního výboru býval mimo radnici, nejprve v roce 1945 v Ibsenově ulici, pak v Ruské třídě čp. 217 (později domov mládeže na rohu Příkré ulice pod hotelem MONTY).
      Zajímavé je, že radnice mívala původně tři popisná čísla – 155,156 a 157. Až v roce 1929 byla druhá dvě čísla přidělena novostavbám v Lužické ulici (prodejna Mototechny a Pelikán).
      V letech 1955-1956 probíhala na radnici rekonstrukce interiérů, při níž zmizely byty pro zřízence, komory, světlíky, po revizi 1956 zmizel nákladní výtah na 190 kg aj. Vznikla dnešní široká schodiště s velkými prostory uprostřed. Přestavbu prováděla firma IPRA, podnik Čs.strany lidové, arch. Kněžourek. V roce 1968 byla adaptací v suterénu vybudována závodní jídelna s kapacitou 250 strávníků.
      Nad vchodem do radnice je zavěšen původní městský erb z doby povýšení Mariánských Lázní na město, který byl rekonstruován v roce 1993. Není divu, že nejvíce městských znaků nalezneme na budově radnice. V nadokenních římsách na druhé patře jich je 53.
      Budova Městského národního výboru za komunistického režimu měla mnoho kanceláří, vznikla tu obřadní síň, bývala tu směnárna SBČS, advokátní poradna, kanceláře Okresního podniku služeb, podnikového ředitelství KARNA a další instituce.
      Dům čp. 155 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Karel Nový (1906), Růžena Nová (1911), Dumitru Hera, p.Herová.

Dům čp. 315 Villa GRADO
 
      Původně VILLA GÜTTER, po-stavená kol 1895 pro Annu Gütterovou, podle níž byla také na-zvána. V té době žil v městě pravděpodobně její otec Anton Gütter. Byl majitelem dvou domů v dnešní Úzké ulici: Rose (čp.109 – dnes Rostov) a Claire (čp.178 - Dalimil). Poměrně brzy (po 1900) se stala novou majitelkou Marie Modesová ( ještě ve 30.letech), posledním majitelem byl M. Friedrich. Roku 1939 se tu uvádělo 13 lůžek a 9 pokojů s tekoucí vodou. Roku 1945 změna názvu na GRADO.
      Dům čp. 315 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Stanislav Navrátil (1924), Ludmila Navrátilová (1932), Václav Nový (1907), Božena Nová (1910), Jiří Franěk (1928), Věra Fraňková (1930), Anežka Hegrtová (1907)
"Villa Grado, 1945 a paní Šafránková" vyjde samostatný článek v některé z příštích HAMELIK.

Dům SPLENDID čp. 158.

      Dům postaven po roce 1870 s původním názvem WILHELMSHÖHE, majitelkou byla Marie Müllerová, později doktor Abraham Laub, v roce 1928 se uvádí už jako Splendid-Palast společně s Johannou Wienerovou (až do 1945). Ani jeden z majitelů není však v seznamu trvale bydlících občanů města! Do dnešní podoby byl dům přestavěn někdy před první světovou válkou. Pan Miroslav Kuta vlastní zajímavou Splendidskou knihu hostů 1925-29 (vždy od 1.4.-30.9.), psanou majiteli hotelu. Roku 1939 se uváděl SPLENDID s 96 lůžky a se 66 pokoji s tekoucí vodou, s ústředním topením, telefonem, koupelnami, výtahem, společenským sálem.
      Dům čp. 158 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Emil Stojčkovič (1922), Marie Stojčkovičová (1929), Juraj Špírka (1934), Anna Špírková (1934), Karel Šustr (1930), Libuše Šustrová (1934), Marie Harajdová (1924), dirigent orchestru Jaroslav Soukup (1924), MUDr. Jarmila Soukupová (1924), Jaroslav Plšek (1933), Zdena Plšková (1935), Jarmila Čechová (1928), ml. Čech, Ladislav Škroch (1927), Ludmila Škrochová (1933), Jindřich Roháč (1926), Rozálie Roháčová (1926), Vladimír Ležatka (1923), Alice Ležatková (1929), Alice Ležatková jun., Karel Lang )1905), František Uhlík (1927) Jarmila Uhlíková (1931), Václav Flaška (1935), Mireoslav Dedek (1927), Alena Soukupová (1925), Libuše Kroužková (1929), Čeněk Růžička (1914), Božena Růžičková (1921), Čeněk Růžička jun. (1941), Oldřich Růžička (1946) - (dnes tu bydlí Drexlerovi), Jan Pochman (1931), Helena Pochmanová (1934), Naďa Třísková (1946), Kolanij a Kolanijová, Špička a Špičková, Kučerová, Láska a Lásková, Sedláková.

Dům ČÍNA čp. 99

      Dům čp. 99 se původně nazýval BRITANIA, naposledy DRESDEN. Majiteli domu byli postupněš K. Lanzendörfeer, Karl Habermann, kol 1928 Michael Forstetter a hraběnka Helena Beißelová (nebyli občany Mariánských Lázní), naposledy Anton a Margareta Baierovi (majitelé domu čp.74). Roku 1939 se uvádí v domě Dresden 84 lůžek, 34 pokojů s tekoucí vodou, ústřední topení, výtah, telefon, koupelny. Po roce 1945 opět BRITANIA a jako pension měl 84 lůžek. Naposledy to byla depandance
      Dům čp. 99 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech: Josef Zach (1926), Jaroslava Zachová (1932), Anna Žáčková, p. Mokrý.

Dům čp.88 - Bohemia

      Název domu se nezměnil od počátku (1853 až dodnes) ani když po roce 1991 byla přejmenována zotavovna ROH Antonín Zápotocký na HOTEL BOHEMIA. Vznikly tak dva domy stejného jména, třebaže, nutno přiznat, dům čp. 88 byl brzy vystěhován, prodán do soukromí a zůstává opuštěn. Po desetileté chátrání se jeví jako jediné řešení, jeho odstranění. Název Bohemia ovšem zůstává jako druhý v městě. (Podobně jako dva domy jménem SKALNÍK, dva domy jménem HELVETIA. Na dotaz u městského stavebního úřadu vysvětleno, že je to věc demokracie. V minulosti však nikdy neexistovaly (od počátku Mariánských Lázní) najednou dva domy stejného jména.)
      Dům postavil Johann SCHWIPPL, a v roce 1871 proběhla jeho pře-stavba. Pak ho vlastnil Johann KRO-HA, M.ERHART a nakonec MARKOVIČ. Dům sloužil vždy jako činžovní s mnoha nájemníky. Přesto tu bydleli i lázeňští hosté. Mezi slavné patřil v roce 1876 ruský spisovatel STAŇUKOVIĆ.
      Dům čp. 88 na Ruské ulici měl nájemce v 60. letech podle voličských seznamů: Zuzana Vydarená (1920), Dagmar Vydarená (1944), Marie Dvorníková-Benová (1942), Julius Švihla (1930), Marie Švihlová (1930), Gustav Doležal (1903), Františka Doležalová (1915), Jan Gregor (1933), Milena Gregorová (1925), Alois Horák (1916), Zdeňka Horáková (1933), Miroslav Kočí (1930), Václav Kočí (1898), Anna Kočová (1899), Františka Kočová (1928), Miroslava Chlumecká (1926), Anna Vagrová (1937), Ondrej Pipta a Piptová, Antonín Šanda, Zdeňka Povová (1911), Ladislav Techl (1941), Alena Techlová (1944), Stanislav Popelka (1934), Marie Popelková (1924).

Dům čp. 72 – TIRANA (Paradies, Polonia)

      Ruská č. 10 na rohu Ruské a Mladějovského ulice; dům postavil na jaře 1841 obecní policajt Franz LERCH (+1869) a nazval ho PARADIES (Ráj). Už v roce 1866 se stali majiteli domu jeho zeť Johann WALTER a Lerchova dcera Franziska Walterová (rozená Lerchová), a měli tu prodejnu lahůdkového zboží. Walterovi byli majiteli ještě ve 20.století. V roce 1898 se v domě J.A.WALTERA uvádí mezi obyvateli i Wilhelm Walter, dámský krejčí, dále fiakrista Anton Wanka, lékař Med.Dr. Stanislav Prager a Ignác Friedl jako obchodník s ovocem a zeleninou.
      V roce 1881 stavěl křídlo tohoto domu do ulice stavitel Johann König z Kynžvartu a v roce 1905 postavil stavitel Josef Forberich proti domu přes ulici rozkošnou kavárničku v podobě zahradního altánku – tzv. salettu. Dnešní třípatrový dům čp.72 je zřejmě také z roku 1905, kdy pro majitele Hanse Waltera prováděl přestavbu mariánskolá-zeňský stavitel Alois Kolb.
      Saletty byly dřevěné bohatě zdobené, někde i zčásti zasklenné altány, které sloužily v Mariánských Lázních jako místa, kde lázeňští hosté v horkých dnech usedali do stínu a popíjeli kávu , případně pojídali různé dobroty. Pro číšníky byla obsluha náročnější, protože museli vše nosit přes ulici. V Mariánských Lázních byly před Tepelským domem nad rybníčkem, před hotely v této ulici Jägerstraße (dnešní část Ruské ulice), před hostincem TANNE v Mladějovského ulici, u hájenky DIANA za Lesním pramenem, v Poštovní ulici (dnes Expresso), v Maxově údolí. Kromě salett mívaly hotely vedle restaurace ještě pivnice tzv. Altdeutsche, zařízené po venkovsku. Mívaly tři stupně: 1.Pivnice (Schwemme, nejprostší venkovský výčep, s pivem nejnižší ceny, sloužila domácím lidem a služebnictvu, které přijelo s lázeňskými hosty), 2. Staroněmecká (Altdeutsche, normální měšťanská hospoda vesnicky zařízená ) , 3. Restaurace.
      Majiteli v roce 1928 byli A. a W. WESCHTOVI. - Roku 1939 se uvádí PENSION PARADIES: 30 lůžek, ústřední topení, lázeňské koupelny, parčík, výtah.
Po válce v roce 1945 dostal tento třípatrový dům jméno POLONIA a roku 1949 jej převzalo vedení zotavoven ROH. Po adaptaci tu vzniklo rekreační středisko a objevuje se nový název domu TIRANA, když nový poválečný název Polonia dostal bývalý hotel New York, jehož název byl sice historicky významný, ale byl odstraněn z politických důvodů.
Název Tirana se vcelku neujal a domu se říkalo obvykle "Správa zotavoven ROH", protože tu sídlila centrální správa zotavoven ROH v Mariánských Lázních
Dům čp. 72 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Marie Marášková (1912), Václav Marášek (1941), Jaromír Kalčík (1934), Milena Kalčíková (1939), MUDr. Václav Pago (1913), Zdena Pagová (1933), Matěj Dušek (1903), Josef Konfršt (1935), Květuše Konfrštová (1937).

Dům čp. 73 – PYRAMIDA jako původní název domu

      Málokterý dům v Mariánských Lázních zůstal v rukou jedné rodiny. Takovou výjimkou je PYRAMIDA. Také název domu zůstal vzácně dodnes původní !!! Patřila Neubertům od postavení až do roku 1945. Dnes má adresu Ruská č. 12, patří Bytovu.
      Dům postavil na jaře 1841 krejčí Michael NEUBERT a nazval ho PYRAMIDE. Michael NEUBERT se narodil 1.7.1803 Großer Gropitzreith, oženil se s Franziskou GÜNTNEROVOU (* 25.7.1800 Mnichov u M.L.) a nejstarším synem byl ANTON (* 16.3.1833). Po smrti Michaela Neuberta (+1849), vedla dům vdova.
      Pak převzal dům syn Anton NEUBERT. Oženil se s Bertou Fechterovou (* 3.8.1840 M.L.). Měli 9 dětí (1. Louise – zůstala svobodná, 2. Adolf, ženat s Fanny Ingrischovou, zůstali bezdětní; 3. Anna, provdána za J.Skálu, měli syna Fritze; 4. Berta, provdána za Merze, měli syny Adolfa a Williho; 5. Wilhelm, ženat s Marií Ingrischovou, měli syny Wilhelma a Rudolfa; 6. Gustav, ženat s Marií Krautzbergerovou, měli děti Gustava, Ernu a Adolfa; 7. Marie provdána za Bayera, měli dceru Louisu; 8. Wilhemina, provdána za Langhammera, měli syny Wilhelma, Josefa a Waltera), 9. Rudolf, zůstal svobodný).
      Roku 1871 proběhla celková přestavba domu a roku 1874 byla provedena další oprava, tehdy vznikly dva balkóny a provedena přístavba ve dvoře. Další stavební adaptace proběhly roku 1894. Roku 1898 zde bydlely a pracovaly pra-dleny Marie Pichlová a Margareta Gamaníková, roku 1907 ještě soustružník Ignác Hammer.
      V roce 1903 proběhla přestavba domu do dnešní podoby třípatrového domu s bohatě zdobeným exteriérem (nápis na fasádě "PYRAMIDA–1903" ), vzniklo dalších šest balkónů.
Villa Gütter alias Grado po roce 1945      Přestavbu domu provedl zdejší stavitel Josef FORBERICH nastavením patra a nové mansardy na dům. V roce 1911 došlo k dalšímu rozšíření Pyramidy a pozemek, táhnoucí se k lesu až domu TANNE, včetně zbourání křídla byl připraven k nové stavbě. Křídelní budova měla nyní celoročně nájemní činžovní byty s vlastním schodištěm, 6 dvoupokojových bytů a 3 jednolůžkové pokoje pro lázeňské účely ubytování, 3 pokoje pro vlastní byt. Byl vybudován výtah v domě a další toalety pro pokoje lázeňských hostů. Celý zadní trakt k domu přistavoval stavitel Ignác König.
      Majitelem byl pátý syn Antonův - Wilhelm NEUBERT (*4.1.1870), mistr sklenářský a rytec do skla, též obchodník se sklem. Tento majitel se uvádí i v adresáři v roce 1907. Obchod se sklem měl však v domě Sanssouci na Hlavní třídě.
      Počátkem první světové války došlo ke snížení činží o 25%. Příjmy hluboko poklesly a stačily jen na přežití. Splácení dluhu nemohlo být plněno, hypoteční dluh stoupal do nemožné výše. Teprve v polovině 20. let se situace lepšila. Přitom však se stalo nezbytným zavedení teplé vody a ústředního topení v pokojích. Aby se zabránilo ztrátě stálých hostů v křídelní budově, muselo se v roce 1931 znovu investovat. Do pokojů byla instalována teplá a studená voda, umyvadla, v 1. a 2. patře ústřední topení. Dvě místnosti v přízemí byly přestavěny na krámky. Celkové nápady činily 200 000 Kč. V ulici zůstala PYRAMIDA jako jediný konkurenceschopný podnik.
      Roku 1928 bydleli v PYRAMIDÈ též příbuzní - pekař Rudolf Neubert, Marie Magdalena a Walburga Neubertovy, Marie Mühlbauerová, soukromnice, Anton Neubert, nádeník, nájemníci Fanny Krausová, krejčová, Franz Hahn, drogista, s Marií Hahnovou.
      Když už se zdálo, že dojde ke zlepšení hospodářských poměrů, roku 1938 se karta obrátila a s vypuknutím války 1939 byl osud PYRAMIDY zpečetěn.
      Roku 1939 se uvádí PYRAMIDE s 43 lůžky, s centrálním topením, s výtahem, koupelnami. Roku 1944 byl obsazen zdravotními sestrami berlínské nemoc- nice VIRCHOW-Krankenhaus.
      Po skončení války 1945 šel dům do konfiskace a do českých rukou.V březnu 1946 se stal dům internátem Státní odborné hotelové a pohostinské školy v Praze. Krámy v přízemí byly znovu přebudovány na pokoje. Později slouží především jako ubytovna Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních.
      Poslední majitel Wilhelm NEUBERT byl odsunut do Německa a usadil se s rodinou v hornobavor-ském Aindorfu a zemřel 30.ledna 1948 v Traunsteinu, kde je pochován. Jeho potomci při poválečné návštěvě Mariánských Lázní s velkým smutkem komentovali až do výše jednoho metru potlučenou fasádu v přízemí.
      Dům čp. 73 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Miroslav Stretz (1920), Zdena Stretzová (1931), Jiřina Černá (1940), Irena Tučková (1939), Františka Vančurová (1902), Dr. Jiří Vančura (1926), Božena Vančurová (1927), MUDr. Jiří Bradna (1917), Milada Bradnová (1927), Antonín Šolc (1920), Růžena Šolcová (1924), Dr. Vacíková (1924), Alois Svoboda (1921), Karel Svoboda, Jaroslava Svobodová, Karel Svoboda jun. Marie Kubálková (1943), Libuše Viktorínová (1943), Anežka Kratinová (1940), Václav Maršík (1940), Jaroslava Sládková (1941), Vlasta Fialová (1935), Věra Čermáková ( 1943), Eva Nitschová (1940), Dana Vraštilová (1942), Hynek Hron (1906), Antonie Hronová (1913), Blažena Zvárová (1908), Libuše Česalová (1944), Zdenka Hájková (1944), Anna Pašková (1944), Truda Hrdličková (1934), Václav Bouda (1939), Štěpán Dohnal (1933), Marie Fišerová (1943), Jana Fišerová (1944) Milena Chvalovská (1902), Jana Melounková (1943), Marie Melounková (1943), Jana Chvojová (1945), Věra Koštálková (1943), Josefa Kulišková (1926), Vlastimil Šulc (1936), Zdenka Šulcová ( 1938), Jana Sochorová (1947), Josef Wild (1927), Zdena Ryšavá (1944), Bradáčová Anna (1948), Vlasta Vyhlasová (1948), Josef Herzán (1923), Jana Mottlová (1946), Jiřina Klečková (1946), Naďa Krejčová (1948), Olga Christenová (1946), Vlasta Friebertová (1946), Zdeňka Luhanová, Anna Kapicová (1937), Brožová Marie (1906), Richard Rákosník (1931), Jana Rákosníková (1941), Lavica Palousková (1945), Petr Rákos (1945), Olga Jelínková (1946), Zdeněk Šnajdr (1940), Josef Zvědělík (1947), Libuše Strádalová (1919), Karel Radíkovský, Anna Horová, Vladislav Mňuk (1934), Alžběta Žufanová (1948), Jana Štandlerová (1941), Božena Králová (1945), Věra Marousková (1948), Urbanec (1935), Jaroslava Dubová (1943), Ladislav Kristek (1940), Tomáš Podluha (1943), Karel Blovský (1940).

Dům čp. 74 – TERESIANUM (Maltézský kříž, Saský dvůr)

      Ruská č. 14; dům postavil na jaře 1842 mistr pekařský Matthias WENZL a nazval ho MALTHESERKREUZ - MALTÉZSKÝ KŘÍŽ (snad na domě bylo i znamení). Na rozdíl od bohatě zdobené Forberichovy fasády sousední Pyramidy má dům střídmý exteriér. V roce 1883 provedl přestavbu domu stavitel Friedrich ZICKLER a dům dostal nový název SÄCHSISCHER HOF – SASKÝ DVŮR. Jako majitel v roce 1898 se uváděl Albert LAPPER. V domě byla dlouhá léta pohřební služba Eduarda Putze, po jeho smrti vedla podnik vdova Elise PUTZOVÁ se synem (v roce 1928 asi dcera Anna Putzová), klempířství tu měl Hans Putz, bydlel tu hlídač městských parků Johann Wenzl, cukrář Max Schneider (prodejnu měl však na tzv. Aleji).
      Roku 1907 bydlel v domě známý Med.Dr. A.Lucca, v roce 1913 tu byl instalován elektrický výtah, v roce 1928 tu bydlela masérka Walburga Hammerová. Majitelem čtyřpatrového domu se stali 1928 Anton BAIER a Margareta Baierová. Stavební adaptace domu prováděl 1928 stavitel Josef KORN. V roce 1930 došlo k přejmenování domu na TERESIANUM. Majitelkou domu se pak stala paní Bradáčová, po ní řádové sestry, Proto se v roce 1939 uvádělo Teresianum jako pension a jako komisní majetek: 65 lůžek, koupelny, výtah, společenské prostory.
      Název TERESIANUM zůstal domu po válce až dodnes. Od padesátých let sloužil tento dům s nebohatou fasádou jako domov mládeže SES.
      Dům čp. 74 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Anna Ambrosiová (1910), Gustav Klovrza (1913), Marta Klovrzová (1910), Verner Klovrza (1939), Jaroslava Klovrzová, Herbert Klovrza (1941), Síkorová, Čejková, Průcha.

Dům čp. 75 – BULGARIA (Schlüssleburg, Dunkerque)

      Ruská č.16; dům postavil na jaře 1842 zámečník Christoph STEINHÄUSER a pojmenoval ho - podle svého řemesla – SCHLÜSSELBURG. V roce 1859 se stal majitelem Franz PITROFF. Dům čp.75 dostal v roce 1876 ve dvoře zadní ubytovací trakt (stržen byl roku 1957) a parčík pro hosty za domem, podobně jako sousední dům čp.74. Roku 1906 nechala dělat přístavbu patra s rekonstrukcí domu majitelka Anna Krausová s výrobou krajek. V domě též míval populární cukrárnu Edmund Kraus. Roku 1928 se zde uvádí majitelem cukrář Franz GLEISINGER s manželkou Marií, dále dcera Marie. - Roku 1939 se uvádí SCHLÜSSELBURG: 32 lůžek, centrální topení, výtah, parčík, koupelny, společenské prostory.
      Název zůstal tomuto třípatrovému domu nepřetržitě do roku 1945, kdy byl dům přejmenován na DUNKERQUE podle města, kde za války statečně bojovali českoslovenští vojáci západní armády. Ani tento historický název však nepřežil nové politické změny a po roce 1950 je přejmenována zotavovna ROH na dnešní název BULGARIA. Poslední stavební rekonstrukce domu proběhla v letech 1970-1972. V domě byla jeden čas Moravská vinárna.

Dům čp.76 – SUVOROV (též Stadt Warschau, Wagner, Wellington)

      Ruská č. 18; dům byl postaven na jaře 1842 jako STADT WARSCHAU (Město Varšava), nepochybně podle prvních polských hostů v domě. Dům postavili společně Franz SEIDL, první rychtář Mariánských Lázní, a Johann BUBERL. Po smrti Franz SEIDLA (+1849) a po něm Michaela BUBERLEHO (+1855) byla majitelkou vdova Walburga BUBERLOVÁ (+1864). Po její smrti byli majiteli zeť Franz Josef GÜTTER a Anna, rozená Buberlová. Roku 1865 přistoupili k přestavbě domu.
      V roce 1887 přicházejí WAGNEROVI. Až později majitel Leopold WAGNER (kol 1905) přejmenoval hotel WARSCHAU na HOTEL WAGNER. Název se tedy netýkal zdejšího hosta hudebního skladatele Richard Wagnera . Dům čp. 76 má na mapce 1907 též zadní trakt domu.
      V letech 1895-1909 tu totiž proběhla řada stavebních úprav, vznikl třípatrový dům s mansardovým patrem. Jako stavitelé z té doby se uváděli Rudolf Langhammer, Alexandr Zickler, Adalbert Lang a Alois Kolb. Dům míval oblíbenou kuželkářskou dráhu. Roku 1928 se uvádějí v domě čp.76 též Julie a Josefine Wagnerovy, soukromnice; bydlí tu posluha Richard Mühlbauer. Roku 1939 měl hotel WAGNER 100 lůžek, garáže, telefony v pokojích, ústřední topení, výtah, parčík.
      Po druhé světové válce (1945) hotel dostal nové jméno WELLINGTON. Kol roku 1950 se stal zotavovnou ROH SUVOROV. V letech 1960-1962 proběhly rozsáhlé stavební adaptace v interiéru i exteriéru . Později byl Suvorov centrální zotavovnou ROH s 250 lůžky ( 1987). SUVOROV je třípatrový dům s ozdobným exteriérem. Přes ulici k němu patří malé parkoviště s halou původně na stolní tenis pro rekreanty ROH. Původně sloužilo stavení jako tzv. saletta – kavárna, obsluhovaná personálem z hotelu.
      Dům čp. 76 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Ladislav Linda (1920), Eliška Lindová (1926), MUDr. Vladimír Ptáček (1923), Jindřich Kavan (1931), Marie Kavanová (1941), Hana Klímová (1942), Jindřich Neubauer (1939), Antonín Čermák (1935), Jiřina Čermáková, Anna Obrtová (1947), Bohumil Švec (1919), Vlasta Krasňuková (1948), František Matouš (1939).

Dům čp. 77 – KOSSUTH (Annaberg, Habermann,Gloria)

      Ruská č.20; dům postaven na jaře 1842 soukeníkem Michaelem KIESSEWETTEREM (+1862) jako ANNABERG. Po smrti majitele vlastnila dům vdova Elisaberh KIESSEWETTEROVÁ. Od ní odkoupil dům Rudolf HABERMANN ze sousedního domu čp. 78. Hotel přestavěl a přejmenoval na HOTEL HABERMANN.
      Před rokem 1898 se uvádí jako majitelka hotelu Juliana HABERMANNOVÁ. V domě tehdy bydlel mistr cukrářský August Habermann (zřejmě její syn), který měl populární cukrářství v hotelu Egerländer. Dům prošel řadou přestaveb.
      Juliana prodala podle kupní smlouvy z 5.září 1903 prodala hotel za 80 000 korun rakouských svému synovi, hoteliéru a obchodníkovi Rudolfovi HABERMANNOVI (jun.?). Tento předtím provozoval vlastní obchod s vínem a s lahůdkami v domě Brusel čp. 104 na tehdejším náměstí Františka Josefa I. (dnes Mírové náměstí). Když se stal v roce 1903 majitelem hotelu HABERMANN, přistoupil k jeho nové komplexní přestavbě. Na domě je letopočet 1905 – rok přestavby hotelu do dnešní podoby s výraznou věží a s bohatě zdobenou fasádou. V domě tehdy bydleli – podle adresáře 1898-1907 – zahradník Friedrich Kahlberg s květinářstvím, pradlena Anna Neubauerová; v roce 1928 zde trvale bydlí kočí Franz Prockl, pokojská Marie Früchtelová. V roce 1928 se uvádějí stále majiteli hotelu Rudolf HABERMANN s ženou Margaretou, ředitelem hotelu Rudolf Habermann ml. s Elisou. Roku 1939 se uvádí hotel HABERMANN s 50 lůžky, garážemi, ústředním topením, parčíkem, výtahem.

Plánek okolí městské radnice


      Roku 1945 byl přejmenován hotel na HOTEL GLORIA, což byl název, který se tehdy rychle ujal. Dnes se nazývá tímto názvem přes ulici někdejší dřevěná saletta, která přežila. Jako zotavovna ROH v roce 1950 dostal hotel dnešní název KOSSUTH. V prosinci 1949 přebíralo ROH domy pro budoucí rekreaci a zotavovny a ta začala rokem 1950.
Gloria - zaniklý poválečný název hotelu se dnes objevuje u befetové prodejny v salettě      Na počátku odborářské rekreace v Mariánských Lázních byly domy Kossuth a Suvorov depandancemi ústřední zotavovny Antonín Zápotocký (dnes Bohemia). Později se osamostatnily. Před rokem 1990 byl KOSSUTH centrální zotavovnou ROH se 144 lůžky (1987).
      Od padesátých let se řadily k zotavovně i do-my Romania a Bulgaria. Název Kossuth se ujal a dodnes zůstal silně frekventovaný.Hotel KOS- SUTH je nejhezčím domem této části ulice. Má bohatě zdobený exteriér s výraznou dominantní věží.
      Dům čp. 77 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Josef Snížek (1927), Milada Snížková (1931), Anna Novotná (1927), Antonie Formanová (1938), Žofie Fischerová (1910), Anna Pochová (1944), Marie Šlosárová (1943), Julius Kovacs (1944), Ludmila Kovacsová (1939), Alexandr Osin (1935), Jiřina Osinová (1941), Ludmila Zálesáková (1909), Ludmila Ondříčková (1940), Marie Ivanegová (1940), Anna Brísová (1920), Miroslav Nedvídek (1933), Frant. Synčák (1901), Martin Sabadaj (1915), Jiří Mařík (1940), Marcela Maříková (1947), Arnošt Platzer (1942).

Dům čp. 78 – ROMANIA (Frankfurt, Orlík)

      Ruská č. 22 s vinárnou Romania; dům postavil roku 1845 pekař Antonín HALLASCH a dostal jméno STADT FRANKFURT, zřejmě také podle prvních hostů zde. Po smrti Hallasche (+1852) se stal majitelem řezník Josef HABERMANN z Kynžvartu. V rukou Habermannů zůstal do roku 1945.
Zprava domy Suvorov (76), Kossuth (77), Romania (78), Whitehaven (79)      Josef HABERMANN přišel do Mariánských Lázní kol 1847 a zprvu pracoval v Lesním mlýně. V roce 1852 zakoupil dům čp.78 a zde měl vlastní řeznictví, které prosperovalo. Byl dvakrát ženat a měl celkem 11 dětí. Jedna z dcer se provdala za hoteliéra Kašpara OTTA, budovatele kavárny Café Egerländer a hotelu Grandhotel OTT. Jiná dcera se provdala za ředitele kúru Ferdinanda Mannera, který bydlel v domě Zelený kříž čp.10. Jejich syn Otto Manner byl 1938-1945 starostou města. Z mnoha dětí dva synové byli opět hoteliéry - Rudolf (viz čp. 77!) a Josef.
      Josef HABERMANN jun. si pronajal u kláštera Teplá do nájmu hostinec a později odkoupil od Fleissnera hotel PRAGER HAUS čp. 19 nad kolonádou. Roku 1906 byla jedinou majitelkou čp. 19 paní Elise Habermannová
      V roce 1898 majitel hotelu FRANKFURT Franz HABERMANN stále provozuje rodinné řeznictví.Ještě r. 1928 se uvádí hotel v rukou řezníka Franze HABERMANNA a Marie Habermannové (později jejich dcery Louise).
Na mapce 1907 se uvádí samostatný zadní trakt domu.
      Až po druhé světové válce byl původní název domu změněn na HOTEL ORLÍK. V roce 1945 měl 55 lůžek. Jako zotavovna ROH po roce 1950 dostal dnešní název ROMANIA.
      Dům čp. 78 na Ruské ulici měl v 60.letech podle voličských seznamů: Terezie Zemková (1935).

Dům čp. 79 – WHITEHAVEN (Kávovník, Borussia)

      Ruská č. 24; dům postaven na jaře 1841 jako KAFFEBAUM čili KÁVOVNÍK truhlářem Aloisem ZICKLEREM. Roku 1860 je novým majitelem Michael INGRISCH a od 1861 Josef KAHLER, od roku 1870 Martin SCHNEIDER, který dal domu nový název BORUSSIA.
      V roce 1898 byla majitelkou Antonie SCHNEIDEROVÁ a roku 1907 Arthur a Irena SCHNEIDEROVI (1928 Arthur a Anna). V domě bydleli (1898) hudebník Anton Gareis, sklenář Anton Pichl, poštovní zřízenec Franz Lenz, dílnu tu měl Josef Stingl, známý místní švec; (1907) tu bydlel trvale soukromník Johann Winkler. Roku 1928 jsou v domě vedle ševce Stingla též krejčí Wilhelm Stingl, kuchař Rudolf Stingl, Regina Stinglová, soukromnice, Franz Lenz jako hudebník, Leopoldine Lenzová, důchodkyně, Anna Köhlerová, soukromnice, Leopold Korous, fotograf, a Barbora Korousová, krejčová.
      Za první republiky od Schneiderů odkoupil BORUSSII, poslední dům v ulici Rudolf HABERMANN z čp.77. Dal přistavět na dům tři patra a jeho hotel se stal jedním z nejkrásnějších a největších hotelů Mariánských Lázní. Po přestavbě domu stavitelem Adalbertem Langem do dnešní podoby se místo Borussie uvádí nový název HABERMANNSHAUS (na rozdíl od HOTELU HABERMANN čp. 77).
      Roku 1939 se pod čp. 79 uvádí hotel HABERMANN (JUNIOR): 105 lůžek, garáže, výtah, ústřední topení, společenské prostory, telefony v pokojích. Za druhé války se domu také říkalo "Restaurace a pension URBAN".
      Roku 1945 byl hotel přejmenován na dnešní WHITEHAVEN podle místa narození Bedřicha Engelse. Patřil původně jako ubytovna pod zotavovnu Suvorov, později pod KOSSUTH.
      Dům čp. 79 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Ladislav Klikorka )1924), Zuzana Klikorová (1925), František Malina (1922), Františka Malinová (1936), František Neubauer (1911), Matydla Busevová (1934), Michal Burda (1931).

Domek u hřbitova

      byl postaven v roce 1895 pod čp. 337. V roce 108 se uvádí jako "Friedhofgärtnerwohnung" a majitelem byl klášter Teplá, v roce 1928 již jako majetek města.
      Hřbitovní domek čp. 337 na Ruské ulici měl nájemce v 60.letech podle voličských seznamů: Stanislav Pitlík (1912), Marie Pitlíková (1911), Jiřina Pitlíková (1946).
 

Literatura:
"Adreß- und Geschäftshandlbuch der Curstadt Marienbad und der Städte Tepl und Königswart" Franz Gschihay´s Buchhandlung, Marienbad, Jahr fehlt – rok neuveden
DANZER Adalbert "Führer in Marienbad und in dessen Umgebungen oder Topographie von diesem Curorte für Badegäste" Kronberger Prag. Kobrtsch et Gtschihay und J.M.Schmid Marienbad, 1847
LUCCA S. - LANG M. "Zur Orientirung in Marienbad - Ein Rathgeber und Wegweiser für Kurgäste von weiland" Franz Gschihay, Marienbad 1896
RUŽANSKÝ Vladimír "Adresář Mariánských Lázní, Úšovic a Hamrníků – příručka pro úřední potřebu" Bayer Kolín 1947
SCHWARZ Johann: "Adreßbuch der Stadt Marienbad in Böhmen" Kühnels Verlag Leipzig Jahr fehlt – rok neuveden
SCHINDLER Hugo "Adreßbuch der Kurstadt Marienbad" Selbstverlag, Buchdruckerei Egerland, Marienbad 1929
SCHMIDINGER A "Wegweiser für Marienbads Kurgäste" Kronberger und Weber Prag 1838
STAAB Ludolf: "Geschichte Marienbads von der aeltesten Zeit bis zur Gegenwart" Selbstverlag Wien 1872
ŠVANDRLÍK Richard "Z historie budovy MěstNV" – Kulturní přehled Mariánské Lázně č. 5/1987, S. 36-38
ŠVANDRLÍK Richard: "Odborářské zotavovny v Ruské ulici" – Kulturní přehled Mariánské Lázně č. 12/1987, S. 27-31.



Různé ohlasy z letošních Hamelik


Z historie mlékárny v Mariánských Lázních

      Ozývá se jeden pamětník ve věci tragického konce ředitele mlékárny Zdeňka Ročáka. Byl ředitelem v letech 1972-1979. Zahynul tragicky ve věku 45 let dne 13. února 1979 skokem pod vlak v místě u bývalé stanice Skláře. Pohřeb se konal 25. února 1979. Příčina jeho činu zůstala prý - podle pamětníků - dodnes neobjasněna.

Seznam osobnosti Mariánských Lázní

      z čísla 1 měl doplnění v čísle 5, ale připomínají se nové a nové osobnosti a seznam vlastně nikdy nebude vyčerpávající. Ani Šenovská mozaika v II. části není dosud hotova, třebaže v čísle 2 vyšla I.část Blok ulice Boženy Němcové a očekávalo se brzké pokračování. Ale přijde na řadu.

HAMELIKA na internetu se zabíhá

      V září bylo přes 500 zájemců, kteří nahlédli do internetové stránky HAMELIKA. Jsme na samém počátku a přijdou na řadu články ze starších Hamelik. ANÁLY se doplňují doprovodnými články z historie města. Není sice využito obrázků, mapek, pohlednic, ale otevírání stránky je bez obrázků rychlé, vlastně okamžité, bez čekání. Také jiné paralelní stránky o historii města na internetu se lepší, např. zmizely některé skutečně "vytříbené" texty na marienbad.com, například tento o historii let 1938-1945:
      "Tentokrát nepřišla válka jako blesk z čistého nebe. Zatahovalo se dlouho a bylo jen otázkou, kdy uhodí poprvé. Stalo se tak v roce 1938 a události dostaly rychlý spád. Mnichovský diktát. Odtržení takzvaných Sudet od Československa. Vyhnání českého obyvatelstva z Němci obsazených oblastí. Zatýkání židů a komunistů, vypálení mariánskolázeňské synagógy, poboření židovských hřbitovů. Konec buržoazní Československé republiky a začátek nacistické okupace. Druhá světová válka. Všichni schopní muži z Mariánských Lázní na frontu. Na nejtěžších pracovištích zbídačení váleční zajatci. Město vyhlášeno lazaretním městem. Kolony vězňů z koncentračních táborů na útěku před frontou. Pochody smrti. Bylo to nejtragičtější období našich dějin i Mariánských Lázní. Ale zároveň už začíná svítat a na obzoru se každou chvíli vyhoupne slunce. Slunce osvobození."

Popis Boněnova a jeho historie

      v čísle 4 není samozřejmě zdaleka úplný, jak potvrzuje zpráva v Hamelice číslo 5. Zde je popsán následný objev druhého boněnovského hřbitova s několika náhrobními deskami ve svahu přímo v Boněnově. Když šel krajem v dubnu 1945 pochod smrti - žen z koncentračního tábora Zwodau -, zahynula nedaleko Boněnova jedna Jugoslávka. Byla to Milice Marmelová, zastřelená esesákem 26. dubna 1945 kdesi u serpentýn mezi Michalovými Horami a Boněnovem, pravděpodobně kousek od silnice na Hostíčkov. Zde prý byly zastřeleny dokonce dvě ženy z pochodu smrti a jejich těla jen mělce zahrabána. Jedna z nich, Jugoslávka, byla po válce exhumována a pochována na hřbitově v Boněnově (michalohorský kronikář Vojtěch Válek uváděl, že mohla být pochována v Boněnově nebo v Plané). V roce 1965 na místě tragédie po 20 letech postavili pánové Němejc, Rabič a Kutílek pamětní pomníček z betonu. Tento pomník hledáme v terénu a stále ještě nebyl nalezen.

Ještě k mlékárně

      V HAMELICE číslo 6 jsme připomenuli, že mlékárna oslaví v roce 2002 šedesát let a vyslovili naději, že se výročí dožije. Jak se vyvíjejí další události kolem mlékárny s novým ředitelem, provoz mlékárny se zastavuje a mlékárna už výročí neoslaví. Co bude s areálem dál bude jistě zajímat celé město.

Kuriosní se stala HAMELIKA číslo 7

      s kresbou World Trade Center na poslední stránce. Krátce před jeho tragickým zničením jsme uveřejnili v poslední zajímavosti soupis nejvyšších staveb v Mariánských Lázních a ve světě s přehledem mrakodrapů a nejvyšších staveb světa. Netušili jsme, že z této řady zmizí za jedenáct dnů druhá nejvyšší budova světa. Nejvyšší budovou je stále dvouvěž v Kuala Lumpur. Věž WFC v Šanghaji se má teprve stavět a stavba nejvyšší věže světa Milenium Tokio (840 metrů) byla už dříve z finančních důvodů odložena na neurčito.

K existenci tvrze HRADČÍN

      pod Boněnovem v HAMELICE číslo 4, kterou dokladoval Zdeněk Buchtele, se vracíme při čtení kroniky Michalových Hor, kterou vedl dlouhá léta Vojtěch Válek, ředitel školy v důchodu. V kronice několikrát Čechům důrazně připomíná, že vedle zaniklé vesnice POŘÍČÍ na Kosím potoce u Michalových Hor existovala také osada HRADČÍN (psáno Ratschin, Radschin, název zdejšího lesa Ratschiner). Vlevo nahoře bylo HRADIŠTĚ, kam se uchylovali obyvatelé s dobytkem v době nebezpečí. Připomíná zápis "Raczine" (= v Hradšíně) a bádání prof. Slavíka, který uvádí na panství Teplá jméno zaniklé osady Radšín či Radešín. Odtud měl pocházet ve 12.století rod Račínů z Račína (Raczlaw de Raczine). Jejich jména se ještě nějaký čas vyskytují a pak mizí.

Co se týká počátků Michalových Hor

      VÁLEK se odvolává na prof. A.Slavíka i co se týká počátků Michalových Hor. Cituje: "Naproti Radovani vadum (=Radovanův brod u Michalových Hor) byl na kopci "platz sogenannte Raznatschin" (což mohl být Roznětín, kde se rozněcovaly strážní a výstražné ohně). Zde na kopci stávala románská rotunda svatého Víta. Uvádí se jako "castell St.Veit" nebo též "Sct.Vitus", snad aby se tento křesťanský svatý (Sanktus Vitus) příliš nelišil od pohanského Svantovíta, jehož posvátný háj zde mohl být už před 11. stoletím! Po zboření románského kostelíka (snad za husitských válek) příchozí němečtí horníci postavili na stejném místě nový gotický kostelík a zasvětili ho ne Vítovi, ale archandělu Michaeli jako bojovníkovi proti pekelným obludám. Tak se objevuje nový název místa – Hory svatého Michaela, Michelsberg.

Mimořádný objev přichází z Dolního Kramolína

      V Tachovském archivu, v rodové knize Dolního Kramolína, se uvádí společně s Kramolínským dvorem také zdejší zámek (= Schloss)! A nejen to. Na zámku bydlel klášterní správce, který pečoval o zámek a jehož funkce byla zrušena někdy v polovině 18.století. Dolnokramolínský dvůr měl tedy podobně jako Hamrnický zámeček ve svém rohu zámeckou část. Její prostory ostatně už před 20 lety prohlížel badatel pan Ing. GARDAVSKÝ z Olomouce a připomínal vysoké stáří kleneb a celé této stavby.
 

Zdeněk Buchtele-Richard Švandrlík

Skelné Hutě (Glashütten)
      Dnes již zaniklá obec SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) se nachází uprostřed trojúhelníku Tři Sekery-Chodovská Huť-Horní Ves. Sídlo byla ve vlnovitém terénu, ale nikoliv v údolí či v muldě, jak bývá obvyklé. SKELNĚ HUTĚ (630 m n.m.) ležely 1500 m severozápadně od Horní Vsi, uprostřed polního terénu, kde je dnes z dálky patrný hájek - husté seskupení stromů a křovisek. Okolní vrchy převyšují SKELNÉ HUTĚ jen o málo. Je to nevýrazný Kraví vrch (650 m n.m.) na jihovýchodě a kóta 662 m n.m.(snad býv.Hohenberg) na západě. Severovýchodně je mělké Michelské údolí, za nímž se zvedá Panský vrch (659 m n.m.).

Kdy vznikly a odkud název ?

      1. Názory na dobu vzniku obce, hutě či rytířského sídla se značně liší. Existuje také domněnka o založení hutě již ve 14.století, ale není naprosto ničím podložena. Jedinou indicií by mohl být původ nejbližší sousední Horní Vsi, která se uvádí již roku 1379 v berním rejstříku Plzeňského kraje. Z toho však nelze dedukovat na založení výše položených SKELNÝCH HUTÍ.
      2. Podle německých regionálních pramenů (Heimatbuch Plan 1964) byla zde v provozu počátkem 16. století nejstarší známá sklárna na Plánsku. Huť prý hojně využívala dřeva z místních lesů.
      3. Existují archivní doklady o tom, že v letech 1536-1550 byl pánem na SKELNÉ HUTI Vít z Redwitz a po něm jeho syn Karel z Redwitz. Sídlo však patřilo tachovskému hradu a bylo manstvím. V roce 1554 se například uvádí, že poddaní na SKELNÉ HUTI musejí platit na tachovský hrad naturální daň ve formě dodávky dříví ("5 Oehl Holzhafer und 5 Oehl Holzhennen"). Za dovoz na hrad dostávali od tachovského úřadu 2 groše a 4 denáry (WEIDL 1896).
      4. Název "Skelné" Hutě a zmínku o zdejší "sklárně" nelze logicky vysvětlit. Není tu žádných stop po sklárně, žádné haldy po těžbě. Z.PROCHÁZKA připomíná, že Bohuslav BALBÍN (1675) píše, že huť na panství Planá stála v čele českého sklářství, neboť kvalitou a krásou svých výrobků předčila všechny ostatní. Pochybuje však o pravdivosti Balbínovy zprávy. Mlčení archivů i terénní situace jsou výrazně záporné, že považuje zprávu za nedůvěryhodnou. Ves neměla nadbytek vody, neprochází jí žádný tok. Při třech poválečných požárech se ukázalo, jak těžko se potýkala s nedostatkem vody. Není tu stop ani po huti. Nedaleké tři obce Šmelctály (Hutě) –- leží na potocích, ale to je dosti daleko odtud.
      5. Z.PROCHÁZKA připomíná vznik nedalekých tří Šmelctálů, kde v této lokalitě dochází k rozvoji těžby stříbra a mědi a uvádí: "Je velice pravděpodobné, že v lesích mezi Třemi Sekerami a Drmoulem pracovaly již ve středověku malé pateříkové sklárny. Vzpomínkou na ně zůstaly pouze názvy lesů a lokalit později založených." Jeho hypotézu podporuje zpráva z tereziánského katastru.
      6. V tereziánském katastru nacházíme u jiné obce panství Planá tuto zprávu: "Ves, nazývaná Plánský Šmelctál, vznikla podle zjištění vizitační komise z panského lesa zvaného SKELNÉ HUTĚ-Glashütten. Poddaní Plánského Šmelctálu platí z panských domků poplatky. Ve fasi je uveden jeden mlynář v Tichovském panském mlýně o jednom kole a nestálé vodě." Tato zpráva osvětluje, že obec dostala jméno podle názvu lesa Skelné hutě. Obec tedy vznikla v místě někdejšího rozsáhlého lesa Skelné hutě. Nedaleké hutě stačily spotřebovat velké plochy lesů, které se po staletích proměnily v dnešní pole. Procházkova hypotéza o zdejší středověké pateříkové sklárně, která dala jméno lesu a les obci, jsou dobrým vysvětlením. Jinak bychom přešlapovali nad tím, jaká krkolomnost vedla k pojmenování lesa a posléze vesnici SKELNÉ HUTĚ, dnes ležící zcela stranou. Stěhování pomístních názvů v terénu není tak vzácné. Objevujeme ho i v našem nejbližším okolí, u Mariánských Lázní.
      7. Jak v českých , tak v německých dokumentech kolísá název obce mezi singulárem a plurálem, jakoby toto kolísání potvrzovalo rozpaky nad jménem obce od samého počátku. I to přispívá k podezření, že v místě vesnice nikdy nebyla ani huť ani sklárna.


Z nejstarší historie Skelných Hutí

      Vyčerpávajícím způsobem připravil historii tvrzí mezi Drmoulem a Trstěnicemi Jiří ÚLOVEC v letech 1990-1994 (ÚLOVEC 1995). Mezi nimi jsou i SKELNÉ HUTĚ či SKELNÁ HUŤ.
      Podle něho musela ves vzniknout nejpozději v polovině 16.století a dokládá to argumenty: (a) je uváděna již roku 1568, (b) je zahrnuta mezi tachovská manství, a proto nemohla vzniknout po roce 1550, kdy už existence nového manství byla vyloučena. ÚLOVEC však odmítá i opačné zprávy o vzniku vsi či hutě již ve 14.století jako neprůkazné.
      Podle ÚLOVCE založili SKELNÉ HUTĚ rytíři z Redwitz. Později se psali Rabicarové z Rabic. V roce 1538 se uvádí nedaleké rytířské sídlo DRMOUL s pánem Vítem RABICAREM alias Veit von REDWITZ . Zdá se, že na Rabicarově panství Drmoul a Horní Ves se vydělily SKELNÉ HUTĚ, zprvu jako tvrz či dvůr, a považuje Víta Rabicara za jejich zakladatele.
      Po Vítovi, po roce 1555, převzali majetky jeho synové Jiřík a Karel RABICAROVÉ. O majetky se podělili tak, že staršímu Jiřímu zůstal Drmoul, Karlovi připadly SKELNÉ HUTĚ, neboť se uvádí s predikátem "na Skelné Huti" ve více listinách z let 1568-1579. Bratři drželi nejen Drmoul a SKELNÉ HUTĚ, ale snad i jiné statky v okolí - Jiřík Rabicar později vlastnil také Mokřinu (Krottensee) u Milíkova.
      Oba bratři byli podle zachovaných listin "pěkná kvítka a raubíři", když 1558 přepadli a zranili s kordy a oštěpy chodovoplánské lidi a byli za to pohnáni před soud. U soudu se pak objevuje roku 1577 Karel "z Rabicz a na Sklenne hutii" ve sporu s Mikulášem ze Schirndingu na Neudorfu (v Trstěnicích); roku 1579 jako dlužník, že neodvedl zemskou berni z poddaných ve výši dvě kopy českých grošů; roku 1582 kvůli dluhu 5 kop českých grošů u komorního soudu.
      Před rokem 1603 převzal majetek SKELNÉ HUTĚ Karlův syn Jan Sebastian RABIC. V soupisu poplatníků Království z roku 1603 se uvádí s predikátem "z Redwitz a na Sklenne Lhotě(!)". Měl podobné starosti jako předchozí Rabicové. Roku 1608 se omlouvá z účasti na zemské hotovosti. Na žádost o vysvětlení píše 2. června 1608, že tak činí "pro nedostatek zdrawi sweho" a jako náhradu vysílá jakéhosi Matese Rittera. List z 13. ledna 1609 od kynžvartského hejtmana Andrese Schneiderwinda městské radě v Chebu se týká dluhů Hanse Sebasti-ana z Redwitz "vff Glasshuetten vnd Oberdorff". Stejně tak se podepisuje Rabic na listě ze 7.února 1609 do Chebu a na dalších listinách. Na svatého Jiří 1611 (23.4.) zapsal své manželce Sidonii, roz. Weickhartové, 2290 zlatých rýnských na svém majetku jako její dědictví po zemřelém otci Hans Weickhartovi, a sestře Eufemi.

SKELNÉ HUTĚ jako samostatné panství

      Pro našeho Rabice byl velmi významný rok 1612, kdy mu král Matyáš dal zapsat do zemských desek jako jeho majetek - HORNÍ VES a SKELNÉ HUTĚ. Do této doby totiž byl rytíř Hans Sebastian RABIC pouze tachovským manem a jeho sídlo zůstávalo tachovským manstvím. Byl sice držitelem manských statků, ale stále vasalem u tachovského hradu. Nyní dostal právo zapsat si SKELNÉ HUTĚ a HORNÍ VES "slowe w gazyku niemeczkem Glasshüetten a Oberdorff s sydlem, lydmi osedlymi" a s dalším příslušenstvím do zemských desek. Tím padla jeho povinnost "s gednim koniem gezdeczkym, sam osobnie slauziti zawázán k hradu w Tachowe" (ÚLOVEC 1995).
      Místo toho musel ovšem platit - jako majitel vlastního panství - zemskou berni. V roce 1615 "Jan Šebestyan z Rabic na Sklenné Huti" se uvádí v soupisu poplatníků Království, dle něhož platí berni ze 26 osedlých. Dne 26. června 1615 prodává král Matyáš našemu Janu Sebastiánu Rabicovi "na Sklenne Hutii" ještě část lesa, patřícího dosud tachovskému zmku (hradu). V dávných dobách bylo "panství" něco jako dnešní samostatný stát s vlastními hranicemi. Toho "panstvíčka" (patřilo k nejmenším v Čechách - viz mapka berní ruly!) - si však nový pán dlouho neužil.

Konfiskace panství SKELNÉ HUTĚ 1623 a další majitelé

      Jan Sebestián RABICAR z Rabic se v letech 1618-1620 přiklonil k povstání proti králi a musel za to pykat. V roce 1623 byl konfiskační komisí odsouzen ke ztrátě všeho jmění, tj. ztratil "rytířské sídlo a ves Skelné Hutě včetně zdejšího panského dvora a jednoho selského dvora v Horní Vsi, mlýn, pivovar, rybníky, lesy a příslušenství." Nakonec mu prý byla milostivě ponechána třetina majetku.
      Konfiskované panství bylo nabídnuto k odkoupení a zájemců bylo více. Mezi nimi byli Jan Albrecht z Haimhausen a Fridrich z Talmberka. Podle listu ze 17.října 1623 Jan Albrecht nesouhlasil s požadovanou cenou 13 500 kop míšeňských. Fridrich nabízel 13 700 kop, ale ani jemu nebylo vyhověno. V roce 1624 bylo rozhodnuto provést nový odhad ceny panství SKELNÉ HUTĚ. 24.července 1624 je varován Jan Sebastián RABIC, aby si nedělal více nároky na konfiskovaný majetek a "komisařům žádné překážky nečinil" a téhož dne byl jmenován rokycanský starosta "konfiskačním" komisařem. Zinventoval majetek a převzal do další správy.
      29. srpna 1624 požádal císařský rytmistr Maximilián de Ense o koupi statku SKELNÉ HUTĚ a vesnice Sichdichfür. Tomu byly SKELNÉ HUTĚ s 26 osedlými nakonec prodány za 12 271 kop míšeňských a 30 grošů. Uvádí se, že jde "o twrz s dworem przi ni poplužnim s poplužim, též druhym dworem sedlskym w Obndorffu, s wesniczemi …., se mleynem a pilau, piwowarem, s swobodnym ssenkem piwa" a s veškerým příslušenstvím. Dne 17. května 1625 císař Ferdinand I. koupi potvrdil.
      Ani císařský rytmistr Maximilián de Ense si nového majetku dlouho neužil. Neměl potomků a majetek od-kázal (+1629) Gerhardovi, svobodnému pánu z Questenberga ( BÍLEK 1888). Avšak ze sumy 12 271 kop šilinků a 30 grošů, jíž byl majetek oceněn, stále nebyl zaplacen české komoře ani šilink! Ještě 4. července 1630 se uvádí jakési císařské ujištění (WEIDL 1896) pro Rabicarova syna Jana Karla, že dostane majetky svého otce (5542 šil.m.) a v roce 1631 také majetky jeho matky (1832 šil.m.).
      Co se však nestalo ? Mezitím 23. dubna 1630 prodal Gerhard z Questenberga panství SKELNÉ HUTĚ - "das Guett vnd Sitz Glaßhütten genandt, mit dem herren: vnd im Oberndorff einem Bauernhoff, mit dörfern, mit angeßesen" plánskému hraběti Jindřichu Šlikovi za 5000 říšských tolarů a ten je připojil k plánskému panství (kam patřila také nedaleká Plánská Huť). Tím skončilo krátké období samostatného panství SKELNÉ HUTĚ.
      Z urbáře plánského panství z roku 1641 je popis panského dvora ve SKELNÝCH HUTÍCH: "Glaßhütten. Obytný dům, vysoko zděný, stáj na 10 stání, dřevěná stodola, dvě zahrady s jabloněmi, hrušněmi, "vajxlemi" (višněmi) a amarelkami (druh třešní). U východu brány klenutý sklep, potom také malý rybníček, kam je vedena voda k napájení dobytka. Před panským dvorem se nachází malé dřevěné stavení, kde má obydlí střelec (der Schiz), U panského dvora na poli stojí dřevěný dům, ve kterém bydlí mistr ovčácký, a vedle kterého je ze dřeva postavený ovčín pro 700 kusů." Podle plánského urbáře musela ves platit celkem na sv.Jiří 1 fl. 55 kr. 3 denáry a totéž na sv. Havla. Ročně musela odevzdávat 13 kohoutů, 110 vajec, 11 hus, a dále 22 dnů robotovat při mletí, sušení sena a kosení.
      Toto panství Planá-Kočov prodali Šlikové v roce 1665 a odkoupil je hrabě Johann Jáchym von Sinzendorf za 160 000 fl. a 1000 říšských tolarů. V rukách Sinzendorfů zůstalo Plánsko 148 let. Roku 1823 přešlo do rukou Nostitzů-Rhienecků. Panský dvůr byl dlouhou dobu opuštěn a pak zrušen a až za Nosticů pozemky panského dvora v rozloze 30 hektarů rozparcelovány a pronajímány vždy na šest let poddaným.

Skelné Hutě podle berní ruly

      Berní rula 1654 uváděla v obci SKELNÉ HUTĚ (tzv.Glasshütten) 9 chalupníků a 2 "zahradníky", 70 stry-chů polí, z toho 16 strychů osíváno na zimu a 29 strychů na léto; obec měla dva panské ovčácké pacholky (tzv. "zahradníky" ?). V obci bylo 8 potahů, 20 krav, 9 jalovic, 20 sviní. Šlo o nejmenší ves na plánském panství.
      Sousední HORNÍ VES se dělila majetkově (1654) do dvou panství. Plánské panství (bývalá část panství Skelné Hutě) tu mělo 3 sedláky, 13 chalupníků, 164 strychů polí, 30 potahů, 321 krav, 45 jalovic, a 51 sviní. Chodovoplánské panství Haimhausenů mělo v Horní Vsi menší podíl - 1 sedláka, 2 chalupníky a 1 zahradníka, 46 strychů polí, 6 potahů, 4 krávy, 12 jalovic, 10 sviní.
      DRMOUL byla už tehdy poměrně velká obec. Roku 1654 přináležela dvěma pánům. Část Drmoulu, patřící Jiříku Kryštofu Danielovi Froschhammerovi měla 6 sedláků, 5 chalupníků a 5 zahradníků, 186 strychů polí, z toho na zimu se osévá 55 strychů, na léto 67 strychů, dále 17 potahů, 20 krav, 32 jalovic, 8 ovcí, 46 sviní, 1 ovčáckého pacholka, židovskou komunitu s 8 Židy (6 starých, 2 mladé) a s poznámkou, že "rolníci mají popluží chudé, chalupníci chudí jsou". Druhá část DRMOULU patřila k chodovoplánskému panství nového pána Johanna Albrechta Haimhausena a měla 2 sedláky, 7 chalupníků, 3 zahradníky, 164 strychů polí, z toho na zimu se osévá 41 strychů a na léto 57 strychů, 13 potahů, 13 krav a 24 jalovic, 39 sviní. Tři dvory se uvádějí pusté a dva 1653 nově osedlé.

Hornická činnost

      V minulosti patřily SKELNĚ HUTĚ do hornického okruhu Tří Seker. Plánské anály zde uvádějí koncem 17.století dva těžaře-nájemce – Adama Höllingera a Hanse Haubnera, kteří měli vlastní cech sv.Michaela v Michelském údolí (Michelthal) poblíž Skelných Hutí. Šlo o měďné a sirné rudné dílo. Otevřeno bylo roku 1684 a dávalo obstojné výtěžky rud. "Štajgr" Adam Höllinger dostával za své úsilí 3/4 výtěžku. Když se ukazoval za rok 1684 výtěžek 4000 fl., nechali plánští Šlikové 15.prosince 1685 postavit u bohatého měďného a sirného cechu Svatý Michael u mlýna Habermühle za Skelnými Hutěmi dvě nové šmelcovny (=tavírny). Za jejich používání jim museli těžaři platit týdenní hutní nájem 1 zlatý a 30 krejcarů za měďnou a 30 krejcarů za sirnou huť. Zdejším šichtmistrem byl Martin Grosskopf.
      Na schůzi společenstva 12. ledna 1686 bylo rozhodnuto postavit další šmelcovnu. Byla 17.srpna 1686 slavnostně vysvěcena chodovoplánským farářem Augustinem Müllerem. Týdenní nájem byl 1 zlatý. Plánský fořt byl pověřen dozorem nad zdejšími hornickými díly a zpravoval, že k 30.září je tu v zásobě 2800 fundů (á 1/2 kg) rubaniny (=vytěžené rudy) a během osmi dnů se očekává dalších 16 centýřů (á 50 kg). Měď se odvážela na trh do Norimberka. Například 22.srpna 1687 se uvádí, že fořt Johann Michael Puntigan předal formanovi Fuxstei-nerovi a hostinskému z Trstenic 12 centýřů (á 50 kg) a 45 fundů (á 1/2 kg) mědi pro odvoz do Norimberka.
      5. února 1689 Hans Haubner narazil novou chodbu mezi Skelnými Hutěmi a Horní Vsí s očekáváním stříbrné a měděné rudy. Ale to již těžba slábla, byla mizivá a nadějné dílo brzy zaniklo.
      Na katastru se nacházel také pískovec, který byl ve starší době dobýván, ale v novější době veškeré zprávy o nalezišti zmizely.

Vpády vojsk v kraji

      V 17. a 18. století trpěly zdejší obce průchody a kvartýrováním vojsk. 27. prosince 1685 se usadila kompanie dragounů přímo ve Skelných Hutích a v Horní Vsi, a zůstala tak dlouho, dokud nevyjedla obě vesnice. Ještě v roce 1686 tudy procházela vojska, která mířila z německých zemí na tureckou frontu.
      Podobně v roce 1742 zažila krajina válečné střety mezi francouzskými a císařskými vojsky. Francouzská vojska držela Svatý Kříž (dn. Chodský Újezd), zatímco u Horní Jadruže byli už maďarští husaři. Podobně tomu bylo 19. září 1742. Francouzi obsadili Tři Sekery a Hutě, a přes kopec v Trstěnicích tábořili císařští husaři. Ze Tří Seker a z okolí prchaly rodiny s dětmi do vnitrozemí, některé až do Lestkova a Černošína.
      V tereziánském katastru se uvádí ve vsi SKELNÉ HUTĚ celkem 14 hospodářů, z toho osm s rozlohou polí 5 až 15 strychů, šest s rozlohou polí 1-5 strychů. Celkem měla ves 78 strychů polí, 10,3 strychů luk, 4,3 strychů byla lada. Ve fasi se uvádí 1 mlynář na panském mlýně o jednom kolech na nestálé vodě a "poddaní zde usedlí nemají nikdy obilí na prodej". Co se týká mlýna, je stejná poznámka u Plánského Šmelctálu a nabízí se vysvětlení, že by mohlo jít o stejný mlýn. A dále - Plánský Šmelctál (Huť) leží nejblíže z Hutí ke vsi SKELNÉ HUTĚ.
      SKELNĚ HUTĚ dlouhý čas patřily dvěma majitelům. Obyvatelé dolní části byli poddanými tachovského panství, kam platili dávky, a již kol roku 1800 se stali majiteli svých pozemků. Horní část obce patřila pod panství Planá a dlouho tu zůstával panský dvůr a na jeho pozemcích hospodařila vrchnost, kde robotovali plánští poddaní. Sami pak hospodařili na pronajatých pozemcích, a to až do roku 1911.

Popisy obce v minulosti a počty obyvatel

      Roku 1788 (SCHALLER 1788) měly SKELNÉ HUTĚ 35 domů, později (SOMMER 1838) 37 domů a 219 obyvatel. Obec patřila k farností Trstěnice, uváděl se tu jeden emfyteutický panský dvůr (tj. s dědičným nájmem); jeho pozemky byly rozděleny mezi domkáře. Všichni obyvatelé byli římští katolíci.
      Až do roku 1882 patřila obec pod Plánskou Huť; tehdy se stala samostatnou obcí. Roku 1895 měly SKELNÉ HUTĚ 34 stavení, 189 obyvatel, z toho 100 žen a 89 mužů. Katastr obce byl pouhých 166 hektarů půdy. Distriktním lékařem pro 6. okrsek na okrese Planá byl doktor Franz HERNECK ze Tří Seker. Pod něho spadaly obce Drmoul, Horní Ves, Skelné Hutě, obě Tři Sekery (Tachovské i Kynžvartské), všechny Hutě, Malá Hleďsebe, Krásno, Lohhäuser. Cestovní paušál měl ročně 117 fl. a 50 krejcarů.

Vývoj počtu obyvatel ve Skelných Hutích
 
Rok 1788 1838 1870 1892 1900 1910 1920 1930 1938
Počet domů 35 37 37 35 34 37 37 38 38
Počet obyvatel odh.200 219 198 189 174 193 196 187 196

      Roku 1854 dostala obec úřední název "Glashütten", česky "Skleněné Hutě". Tak je uváděna i při sčítání obyvatel 1900, patřící pod farnost Trstěnice, poštou pod Tři Sekery, odkud jezdil denně poštovní vůz do Mariánských Lázní . Při sčítání obyvatel 1910 měly "Skleněné Hutě" (Glashütten) 37 domů a 193 obyvatel.

Rybníky

      Katastrální mapy z 2. poloviny 19. století a 1. poloviny 20. století uvádějí shodně na návsi pouze rybníček jeden. Je kruhový o průměru cca 20 metrů a vykazuje všechny znaky starého rybníku, včetně bahenního nánosu na dně. V severovýchodní části hráze je vytvořen přepad vody.
      Druhý rybník má průměr cca 27 metrů. V jeho severovýchodní části se hráz otevírá směrem ke kolem běžící cestě a umožňuje tak vjezd do kruhového prostoru rybníku. Ze současného terénního pozorování se dá soudit, že kruhový val je starého původu a předpokládáme, že byl součástí staré tvrze. Na katastrální mapě z 1. poloviny 20. století je místo vedeno jako pozemková parcela č.708/2 a je téměř jisté, že bylo dlouho používáno k zemědělským účelům. Soudíme tak podle docela kvalitní zeminy o mocnosti asi 20 cm, pod kterou je podložní vrstva šedého jílu se železitými příměsemi. Kruhový val byl kolem roku 1900 napuštěn vodou ze sousedního rybníčku a byly zde pokusy o chov kaprů. Po neúspěchu s chovem ryb byl rybník vypuštěn a sloužil dál jako políčko. Nasvědčuje tomu skutečnost, že dno neobsahuje žádné bahenní usazeniny.
      Zdá se že kruhový val hráze je tvrziště, později využité k založení rybníku. (Nebyl by to ostatně první pří-pad.) Důvod k této hypotéze dává drobný zjištěný detail. Severozápadní strana valu nemá stavební souvislost ani návaznost na původní rybníček, neboť stále udržuje kruhový půdorys. To potvrzuje starší původ jeho valu. Pokud by se stavěl tento rybník jako nový, pak by pro stavitele bylo výhodnější severní stranu pouze zahloubit do stávajícího terénu a nechat ji rovnou. To by zmírnilo pracnost stavby, ale hlavně by se tím zvětšila vodní plocha. A o to přece při stavbě rybníku a při nedostatku místa šlo především.
      Dva rybníčky na skice vesnice od Ferdinanda Paula jsou zakresleny nepřesně a nevyjadřují víc než vzpomín-ku na předválečná léta, kdy na návsi bývaly dvě nevelké vodní nádrže.



Skizze von Ferdinand Paul

Skelné Hutě ve 20 .století

      Za první světové války zemřelo na frontě sedm mužů. Na jejich oběť vzpomínal válečný pomník na návsi (byl ukraden zcela nedávno – v roce 2000). Zdejší škola byla umístěna zprvu v usedlostech. Do ní chodily děti i ze samot západně od vsi, tzv. DROHT-HÄUSER. Byla to původně dvě samostatná stavení. V roce 1908 dala obec postavit školu (čp.17) na okraji obce směrem k Drmoulu. Ve škole byl i byt pro učitele.
      V roce 1925 byla zavedena do vsi elektřina. Stála tu tzv. hasičárna pro sušení hadic a sklad nářadí. Dále tu byla obecní zvonička a obecní váha na dobytek. Většina majitelů měla vlastní studny s elektrickými pumpami. Dostatek vody dávala studna se silným pramenem pod obcí, a to i v suchých letech 1893 a 1921. Zde se chladilo v létě mléko. Tento pramen byl vlastně vývěrem potoka Grossener Bach, který teče do Zadního Chodova a pak se vlévá do Hamerského potoka. Studna tohoto pramene je dnes zasypána a pramen potoka jímán nově u silnice v uzavřené betonové jímce.
      V roce 1926 byl starostou obce Johann Paul z čp.26 a jeho zástupcem Andras Baier. Učitelem ve škole Josef Moser. Hasičský spolek vedl hejtman Josef Sieber z čp.7. Ten byl rovněž v čele Spolku pro pěstování dobytka. Hostinec v obci měl Josef Sieber v čp. 24, trafiku Kateřina Sieberová v čp.24. Truhlářství měl Ferdinand Bauer z čp.2 a výrobu dřevěných perel provozoval Josef Bauer ve stejném domě čp. 2. Kupectví bylo u Antona Christla v čp. 38 a Otto Haase v čp. 29. Domy čp. 11 a později i čp. 18 vyhořely a nebyly více obnoveny.
      Obyvatelé se živili většinou zemědělstvím, někteří též pracovali jako zedničtí řemeslníci, jako číšníci či domovníci v Mariánských Lázních. Do kostela se chodilo do Trstěnic, kde se křtilo, ženilo a na hřbitově se pohřbívalo. Za druhé světové války ztratily Skelné Hutě 11 mužů (padlí a nezvěstní).
      Ze starých pomístních názvů se používaly a zůstaly v paměti německých obyvatel: Waldackerflur, Egeten, Ochsenstauden, Hummelleiten, Großwiesen, Hohenberg (pravděpodobně kóta 662 m n.m.), Säuerlingwiesen, Auf der Peint.
      Při přechodu fronty v květnu 1945 dopadlo na vesnici několik granátů od Američanů, ale nezpůsobily žádné větší škody.

Majitelé domů ve Skelných Hutích v roce 1926 a 1945
 
Číslo
pop.
Majitel  v roce 1926 Majitel  v roce 1945 Číslo
pop.
Majitel  v roce 1926 Majitel  v roce 1945
1 Heimerl Josef Heimerl Adam /  Hammerl 20 Roth Elisabeth Roth Elisabeth / Mohla
2 Bauer Josef Bauer Max/ Krau-Schmied 21  Wilfling Johann Hüttner Richard / Schneider-Schousta
3 Heimerl Johann Heimerl Albert/ Hartl 22 Wurtinger Johann Wurtinger Wenzl /Voalta
4 Wilfling Georg Kaiser Johann/ Toaras 23 Paul Anton Paul Max / Schneider
5 Christl Wenzl Christl Wenzl/ Wewaadl 24, 39 Sieber Katharina Sieber Josef / Kreina
6 Dohle Barbara Sieber Josef/ Stopferhaus 25-26 Paul Johann Paul Johann / Reita
7 Sieber Josef Sieber Josef/ Friedl 27 Weis Wenzl Weis Anton /Schwaben
8, 40 Sieber Wenzl Sieber Josef / Hinterradl 28 Baier Josef Christl Wenzl /Toama
9 Maier Josef Maier Josef/ Rahla 29 Rosenberger Elisabeth Fischer Josef /Fischer
10 Seidl Elisabeth Heimerl Johann/ Schmied 30 Hufnagel Wenzl Hufnagl Wenzl / Stanas
12 Baier Anton Baier Max/ Mousn 31 Baier Andreas Baier Adolf / Wewa
13 Maier Josef Maier Josef/ Barth 32 Roth Stephan Rott Stephan / Gscheiten
14  Heimerl Anton Heimerl Anton/ Schletzer 33 Weis Andreas Weis Anton / Paeta
15 Paul Johann Paul Eduard/ Wenzla 34 Christl Johann Christl Johann /Hintermichl
16 Weis Georg Scharnagl Franz/ Bregitta 35 Völkl –Balthasar Völkl Ernst /Spautzen
17 ŠKOLA ŠKOLA 36 Heimerl Johann Heimerl Anton/ Schuster
18 Pompl Josefa vyhořelé 37 Christl Anton Meier Anna/ Heisler
19 Paul Ferdinand Paul Ferdinand/ Otten 38 xxx Christl Anton/ Tischler
 
Rodačka Rose-Marie Feilová

Rose-Marie Feilová      Ze Skelných Hutí pocházela sekretářka K.H. Franka Rose-Marie Feilová. Narodila se zde 18. srpna 1923, ale krátce po narození se její rodina přestěho-vala do Toužimi, kde žili v čp.278 až do odsunu 1946. Feilová vystudovala gymnázium v Karlových Varech, pak byla nějaký čas na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze. Počátkem války vstoupila do RAD (= Reichsarbeitsdienst, Říšská pracovní služba). Od 1.8.1942 pracovala jako úřednice technické odboru paravojenské organizace NSKK (= National-sozialistischer Kraftfahrkorps). Osobně se znala s šé-fem SS Himlerem, Konrádem Henleinem, s polním maršálem Schörnerem, s šéfem RAD Leyem, velitelem koncentračního tábora v Terezíně Jöckelem a dalšími. Na doporučení jednoho příbuzného se dostala "tajná" sekretářka k "všemocnému" Frankovi v roce 1943. Ten jí zařídil,jak aspoň uváděla, tajnou pracovnu v hotelu ALCRON a na pražském hradě, poskytl jí auto a několik osobních průkazů na různá jména. Měla úkol zapisovat přísně tajné Frankovy direktivy a jezdit s důvěrnými vzkazy za předními nacistickými pohlaváry protektorátu i Sudetské župy, též Henleina. Po jejím zatčení 10.12.1945 na policejní stanici v Toužimi se jí podařilo v noci uprchnout. Ráno přišla na všechna velitelství SNB žádost o pátrá-ní po ní: "Dne 11.12.1945 mezi 4–6 hodinou ranní uprchla ze stanice SNB v Toužimi osobní tajemnice K.H.Franka, Rose-Marie Feilová, narozená 18.8.1923 v Glashütten, okr. Planá, do Toužimi, okr. Teplá příslušná bytem, 160 cm vysoká, štíhlé postavy." Následujícího dne byla dopadena a vyslýchána. Po propuštění zmizela neznámo kam.

Ze vzpomínek pana Laška z Velešic

      Po druhé světové válce přicházeli do Skelných Hutí první čeští osídlenci, většinou z Velešic (u Pačejova), celkem 17 rodin. Manželé Laškovi vzpomínali na poválečné Skelné Hutě, kde žili v letech 1946-1950:
      Osídlení obce bylo z okresu Strakonice. Prvními příchozími Čechy ve vsi byli Ševčík, Havlín, Průcha, všichni z Velešic. Dále zde byli: Šilhavý ze Lhoty, Pátý ze Žďáru (Klatovy). Kincl, Hůlka, Koučal, Linka (pak odešel do Jadruže), Svášková, a z Velešic ještě rodiny Novák, Broný, Korous. Prvním předsedou Místní správní komise (později MNV) byl pan Ševčík z Velešic.
      Laškovi se přistěhovali vůbec až poslední - v dubnu 1946. Zatím co Laškovi se přistěhovali s vlastním dobytkem – býky, prasaty, husy, slepicemi, a přivezli si i malé stromky, někteří jiní přišli jen s kufříkem.
      V obci byla prodejna (čp. 29) a hostinec (čp.24). Přes poměrně vysokou polohu (600-630 m n.m.) tu byla půda úrodná, zvláště mák se rodil výborný. Zdejší němečtí obyvatelé pracovali ještě v létě a vypomohli výrazně se sklizní. Pak odešli do sběrného tábora v Chodové Plané a odtud byli odsunuti v září 1946 do Bavor, Hessenska, Dolního Saska a Westfallen, 10 německých rodin do východní zóny. Jejich dobytek se prodával na jatka. Vysoká byla i úroda ovoce. V obci bylo velmi mnoho jablek, hrušek a sladkých zelených švestek.
      V roce 1946 sklízeli Laškovi brambory sami. Sklidili a odevzdali 7 vagónů brambor z polí. V té době ještě přišlo z tábora do vsi znovu na výpomoc 12 Němců a za tři dny byly brambory vybrány a pak odevzdány. Nikdo to nechtěl vybírat (?).
      Vesnice byla postižena po válce třemi velkými požáry. Poprvé hořelo u Linky a Hůlky z jara 1946, což asi zapálily děti. Po druhé to bylo 12. srpna 1946, kdy jely děti na pouť do Velešic, a vyhořela celá severní část vesnice - 11 stodol a 4 usedlosti (požár postihl domy čp. 1 až 8, 34, 35, 36 a 37). Vyhořely Svášková, Lašek, Pátý, Šilhavý, Havlín, který tu už nevydržel a vrátil se zpátky do Velešic.
      Po třetí jedné noci v létě 1947 vznikl požár od blesku a vyhořela tři stavení. Malý rybníček v obci naprosto nestačil k hašení a voda ze studen nestačila k hašení. Zimy zde byly silné a sněhové.
      Největší budovou ve vsi byla škola. Byla velká, ale nebyla v provozu a české děti chodily do školy do Tří Seker. Po letech našel Lašek v obci už jen sklep této školy. Laškovi vzpomínali, že ve vsi byl obecní vodovod a dodával potrubím vodu do všech domů samospádem od Šmelctálu - z vodárny v lese nad obcí. Vodovod měl dva směry – jeden k Laškům a druhý ke Konšelovi. Kromě toho byly v obci také studně, vesměs dosti hluboké. Například obecní studna měla 18 metrů. Laškovi měli studnu 10-12 metrů hlubokou (čp. 31+32 ?).
      Nepříjemné tu bylo, že chyběla příjezdní silnice. Zdejší krám vedla Milka Lašková a pro zboží jezdila s koněm do Mariánských Lázní. Hospodu vedl pan Korous. Ve vsi byla obecní zvonička. Do kostela se chodilo do Trstěnic. Na Samotách ve směru na Tři Sekery bývala dvě stavení a bydleli tam asi tři Němci.
      Požáry a především špatné spojení se světem (pouze polní cesty) vedly k tomu, že se lidé odtud postupně stěhovali a v roce 1950 odstěhováním posledních usedlíků končí historie těchto Nových Velešic, jak se jim někdy říkalo.
      V roce 1950 se stěhovali také Laškovi - téměř poslední - do Drmoulu. Za nimi šli Korousovi a Ševčíkovi. Vyprázdněné SKELNÉ HUTĚ přešly pod vojenskou správu. Když byl později vojenský prostor zrušen, lokalita se dostala do působení Uranových dolů. Tzv. kutačky Uranových dolů začaly pracovat nejprve na Panském vrchu, pak v Cechu svatého Víta. Po kutačkách přišla řádná těžba. První šachta byla nejblíže v lese – byla to šachta číslo 1 Uranových dolů. Po ní byla založena šachta číslo 2., u ní postaveno ředitelství a vznikl samostatný podnik Uranové doly Zadní Chodov. Poslední vznikla šachta číslo 3. mezi oběma předchozími.
      Nedaleké SKELNĚ HUTĚ se dále rozpadaly a když sem byla konečně vybudována pohodlná asfaltová silnička z Horní Vsi, vesnice už neexistovala.

Kyselky v okolí

      Na katastru obce vyvěrá chutný minerální pramen poblíž staré cesty do Drmoulu pod hrází hořejšího rybníčka. Už v 19.století se potvrzovala velká znamenitost této kyselky, bohaté na Ca, Mg a uhličitany, jako účinného prostředku proti tvoření kyseliny močové a urátů, i k léčení žaludečních potíží.
      Tuto kyselku hojně popíjeli lidé ze širokého okolí. Poblíž se nacházelo železité slatiniště. V roce 1956 byla zkoumána Miroslavem DOVOLILEM, který ji popsal pod číslem 80 takto:
      "Pramen č.80 leží jihozápadně od obce Drmoul, mezi Cechem svatého Víta a Skelnými Hutěmi u kóty 607 m n.m. Vystupuje v holocenních náplavech Senného potoka pod hrází rybníka. Skalní podklad v okolí vývěru je zakryt uloženinami potoka a eluviálními hlínami a vystupuje na povrch na severovýchodě a jihovýchodě v protáhlém pásmu pokračování "křemenného valu", které sem zasahuje z oblasti vývěru kyselku u Malé Hleďsebe. Toto pásmo tvoří žilný křemen křemenného valu, grafitický kvarcit a grafitické ruly, které se dále stýkají s normálními biotitickými, dvojslídnými až svorovými pararulami. Pararuly vystupují také na západ od pramene č. 80.
      Pramen je zachycen na vojenském cvičišti asi 30 metrů od polní cesty v úžlabině na levém břehu potoka pod hrází dřevěnou jímkou o průměru 70 cm, hloubky 1 metr. Voda v jímce se perlí unikajícím CO2. Na stěnách jsou usazeniny sloučenin železa. Při prohlídce pramene 4. září 1956 byla zjištěna teplota vody 10°C, obsah volného CO2 bylo 1890 mg/kg a pH 7,5. Byl odebrán vzorek vody k chemické analýze. Voda z jímky volně odtéká do potoka při vydatnosti 3 litry/min. Od zachyceného pramene směrem po proudu potoka k polní cestě jsou v blízkosti potoka další nezachycené vývěry, projevující se usazeninami sloučenin železa." Potud DOVOLIL.
      Druhý, slabší minerální pramen – jak vzpomínali Laškovi – se nacházel pod Horní Vsí směrem k Zadnímu Chodovu. Na katastru Zadního Chodova vyvěral ještě jiný minerální pramen, uváděný v 19.století. Vývěr se nacházel nahoře u lesa a při rozvinutí intenzivní těžby uranové rudy zanikl.
      Během šesti let mého horničení ve zdejších šachtách jsem několikrát zažil, jak ve spodních patrech horníci na předku na díle navrtali vodní pramen. Šlo většinou o slabší prameny vody, a někdy se stalo, že začala tryskat chutná a silně prokysličená minerální voda. Z jednoho místa na šachtě č.2 dokonce delší dobu nabírali horníci kyselku do lahví a popíjeli. (Vlastní vzpomínky -rš-.)

Současný stav

      Po roce 1950 se staly vysídlené SKELNÉ HUTĚ součásti vojenského výcvikového prostoru, který sem zasahoval od Cechu sv.Víta. Stojící domy byly postupně rozebírány a zčásti posloužily vojsku jako terče. Některé sklepy byly strženy, na jiné použita výbušnina a ty, na které se zapomnělo, se dnes už také propadly. Ještě dnes v terénu vyčteme rozmístění a velikost jednotlivých stavení. Pouze jihovýchodní část zaniklé obce byla před lety doslova srovnána buldozerem a vzniklé místo využíváno krátce pro potřeby zemědělství jako složiště pytlovaných hnojiv. Stávala zde čp. 25 až 28. Po roce 1990 se místo používalo jako "černá" skládka a dnes je hustě zarostlé bolševníky. Ostatní plocha zaniklé vesnice je porostlá listnatými stromy ve skladbě jasan, javor, osika, bříza a zplanělé ovocné stromy – jabloň , švestka, hruška a jiné. Na bývalé vsi jsou už zmíněné hráze dvou rybníků. Jižně od většího rybníka stával válečný pomník padlým v první světové válce, dnes zmizel.
      V obci a v jejím těsném okolí bývalo osm pomníků, pomníčků a křížů. Snad nejstarší z nich zachycuje i katastrální mapa z roku 1838. V terénu se nenašel, ani jediný. Pouze u bývalého stavení čp. 29 jsme nalezli při průzkumu podstavec pomníčku, který zde ale nikdy nestál. Nalezený kamenný podstavec sem mohl být přivezen spolu s všudypřítomnou sutí odkudkoli.
      Přístupové cesty ve směru od Chodovské Hutě, Tří Seker a Drmoulu jsou pouze polní a použitelné jen omezeně v roce. Od Panského vrchu vede cesta vojenským prostorem-tankodromem a je celoročně v zoufalém stavu. Pouze cesta z Horní Vsi je pěkná asfaltová silnička, vedoucí až do bývalých SKELNÝCH HUTÍ, které křižuje téměř všemi směry, ale těsně za hranicí vsi pokračuje vždy jako polní cesta různých kvalit.
      SAMOTY SKELNÝCH HUTÍ (DROHTHÄUSER) jsou rovněž zaniklé. Samota na cestě z Chodovské Hutě do SKELNÝCH HUTÍ se skládala ze dvou stavení. Kdy zanikla se nepodařilo zjistit, dnes po ní najdeme jenom místo na okraji lesa, bez jakýchkoliv stopo po základech domů. Druhá samota ležela asi 250 metrů severně od předchozí a skládala se také ze dvou stavení, po kterých nacházíme základy i se zbytky zdí do výše 1 metru. I v tomto prostoru byla v 50. a 60. letech umístěna armáda a tak mimo základů zmíněných stavení jsou zde i okopy pro nákladní auta, tanky a drobné okopy pro střelce. Okolí bývalé samoty je zarostlé zplanělými ovocnými stromy. Převažuje třešeň a jabloň.
 

Literatura:
Adreßbuch – Heimatkunde – Führer – Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926
BERNÍ RULA 23 – kraj Plzeňský, díl první (připravila Marie Doskočilová), Státní pedagogické nakladatelství Praha 1952, 444 s.
BÍLEK T.V. "Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618 – Část I." Praha 1882, S. 447-448
BUCHTELE Zdeněk "Zaniklá vesnice Skelné Hutě (Glashütten)" první verse zprávy, Velká Hleďsebe 2001
DOVOLIL Miroslav "Hydrogeologie oblasti kyselek v Mariánských Lázních a v jejich širokém okolí" - Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze 1959, S. 111
HRUŠKA Emil "Akce Zeppelin" Plzeň 1999, S. 28-37
KALANDRA Otakar "Chodové Plánští" 1957, S. 35
Kolektiv "Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díl IV. Západní Čechy" Svoboda Praha 1985
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1900, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1907, 780 s.
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1910, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei, Prag, 1913, 884 s.
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947 (mylný pramen: PROFOUS Antonín . J.Svoboda "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny" – Díl IV. S-Ž S.719)
PROCHÁZKA Zdeněk "Sklářství v Českém Lese – místopis skláren, brusíren a leštíren" Nakladatelství Českého Lesa, Domažlice, 1999, 320 str., S.91
PROCHÁZKA Zdeněk, OULÍK Jan "Historické náhrobníky Tachovska" Nakladatelství Českého Lesa, Domažlice, 1995, (českoněmecky), 168 str.
SEDLÁČEK August "Hrady, zámky a tvrze Království českého – Díl XIII. Plzeňsko a Loketsko" Ptraha 1905
SOMMER Johann Gottfried "Das Königreich Böhmen – VI. Pilsner Kreis" Prag 1838 - S.224
SCHALLER Jaroslaus "Topographie des Königreichs Böhmens – IX.Pilsner Kreis", Prag und Wien 1790 – S.181
ŠVANDRLÍK Richard "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní–HORNÍ VES a SKELNÉ HUTĚ" Kulturní přehled č.5/1984,S.33-37
ŠVANDRLÍK Richard "Antonín Profous – jména obcí v nejzápadnější části Čech …" HAMELIKA č. 11-12/1997 z 30. prosince 1997, S. 21
Vlastivědný sborník plánského okresu "ÜBER GRENZEN HINWEG", I. et II.Band, Planer Heimatbuch, Der politische Bezirk Plan und seine Gemeinden, Geisenfeld 1964
ÚLOVEC Jiří "Hrady, zámky a tvrze na Chebsku", Chebské muzeum, Cheb 1998
ÚLOVEC Jiří "O bývalých tvrzích v Drmoulu, na Panském vrchu, v Trstěnicích, Horní Vsi a v Skelné Huti" – Sborník Chebského muzea 1995, S. 28-46
WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S. 309-312



Mariánské Lázně před sto lety



jako lázně otylých
 


 


Majitel domu čp.77 a 79


HAMELIKA, měsíčník vlastivědných materiálů z Mariánskolázeňska. Připravuje Ing. Richard Švandrlík, Mariánské Lázně, tel. 0165-626048, E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz, internet: www.webpark.cz/hamelika. Číslo osmé XXV. ročníku HAMELIKY z 30. září 2001 (pořadové číslo 318.).