V říjnu 2001 byla otevřena v kulturním domě v
Drmoulu velice sympatická "dvojvýstavka"
1. NEJSTARŠÍ
HISTORIE NAŠÍ OBCE DRMOUL
2. DOLOVÁNÍ V
OKOLÍ A HORNICKÉ STEZKY.
Vernisáž se konala v sobotu 13. října 2001 v
Kulturním domě v Drmoulu. Zahajovací oslovení měl starosta Drmoulu p. Zdeněk
Lazur, kulturní vystoupení s dětmi připravil učitel Ladislav Jirka ze ZUŠ
Drmoul a výstavu pak uvedla PhDr. Anna Mayová-Sedláčková, která dlouhou dobu
žila v Drmoulu, dnes pracuje ve své odbornosti na Kladně. S přihlédnutím k
účasti žactva připomenula účastníkům bohatou historii obce a potom uvedla
historii hornictví ve zdejším okolí.
Sama hornická výstavka zahrnovala několik
hornických okruhů:
1. dolování na Stříbrsku,
2. hornictví v šlikovské Plané a aktivity nového
Hornického muzea v Plané,
3. novověká historie těžby uranových rud v okolí
s centrem Zadní Chodov,
4. hornický okruh Jáchymova,
5. hornictví v nejbližším okolí – Drmoul- Cech
sv.Víta – Tři Sekery - troje Hutě.
Vedle písemných dokumentů byly nesmírně zajímavé
a atraktivní rozmanité hornické mapy, plánky, projekty. Objevily se tu i staré
hornické mapky z míst dnešních Mariánských Lázní, malá kresbička původního
zámečku Hammerhof, hornoslavkovské mapy, kde je i jméno hormistra Josefa
Pešky, o němž je známo, že ještě roku 1806 prováděl naposledy (neúspěšné)
pokusy o získání kuchyňské soli z dnešního Ferdinandova pramene.
Část týkající se historie Drmoulu přinášela
starší i novější, známé i zcela neznámé dokumenty z minulosti na výstavních
panelech.Při zahájení výstavy byly promítány videokazety o obci, historii,
dolování, o používaném nářadí v dolech do 19.století. Výstava se uskutečnila
za podpory Obecního úřadu Drmoul a Městského muzea v Mariánských Lázních,
hlavními iniciátorky, paní Růžena Knedlíková a doktorka Anna Mayová měly řadu
pomocníků při instalaci výstavy. V dalších říjnových dnech byla výstava
otevřena v odpoledních hodinách a větší návštěvě hostů i domácích z
Mariánských Lázní zabránila jen malá informace v městě o této akci. R.Švandrlík
Nová německá publikace o rakouských
lázních
S malým zpožděním doráží do Čech publikace o rakouských lázních
před první světovou válkou. Autor Gerhard HICKEL, název publikace "ZUR KUR IM
ALTEN ÖSTERREICH" (Do lázní ve starém Rakousku), vydalo nakladatelství Wilhelm
Heyne, München 1999. Mezi devíti lázněmi jsou uvedeny Mariánské Lázně jako
"Perle der böhmischen Kurorte" a text o nich na str. 37 až 51 doprovázen
mapkou, třemi černobílými, třemi barevnými fotografiemi a starou reklamou
hotelu Weimar a Waldmühle. Dalších osm "světových" lázní se uvádí takto:
Karlovy Vary jako "Sprudelstadt und Warmbad", Františkovy Lázně - "das erste
Moorbad der Welt", Baden - "Kleines Wien in Aquarell", Bad Ischl - "Sommerresidenz
und Kaiserstadt", Badgastein - "Vom Wildbad zum Weltbad", Veldes - "von
Provinz zur Kurmetropole", Abbazia (Opatija) - "Juwel an der Adria", Grado -"Strandbad
an der österreichen Riviera". Barevná publikace má přiměřené, vyrovnané
rozsahy u devíti vybraných lázní.
Také text o Mariánských Lázních je vcelku informativní, pokud pomineme
informaci o nejstarší době. Uvádí se chybně, že v roce 1298 král Václav II.
daroval premonstrátům v Teplé území mezi Teplou a Kosím potokem a tím i zdejší
minerální prameny. (Poznámka: V souvislosti s tímto nutno připomenout
například potvrzovací listinu papeže Řehoře X. už z roku 1273 o majetcích
kláštera Teplá, mezi nimiž jsou uvedeny i vesnice mezi Kosím potokem a Teplou.
Představují klášteru darované území od Hroznaty (1160-1217). Královská listina
z roku 1298 tyto majetky kláštera potvrzuje, nikoliv předává.
Již tradičně je citován doktor Nehr, ze slavných našich hostů se uvádějí T.A.Edison
(s tradičním citátem o Mariánských Lázních), Sigmund Freud, Franz Kafka (s
mylným datem pobytu v květnu místo v červenci 1916), J.W.Goethe (s tradičními
citáty jeho dopisů), královské návštěvy od císaře Ferdinanda I. až po
Františka Josefa I. a jeho bratrů Ferdinanda Maxmiliána a Karla Ludvíka, a
samozřejmě Eduarda VII. a jeho vztahu ke kloboučnici Mizzi Pistlové. V
poděkování autora za pomoc je uveden karlovarský Dr. Burachovič, v literatuře
o Mariánských Lázních Václav Kohout (neznámá publikace Mariánské Lázně o.O.o.J.),
pro aktuální informace o Mariánských Lázních odkazuje autor HICKEL na Dům
Chopina, Hlavní čp. 47.
-rš, bo-
Ještě z výstavy hornictví v Drmoulu
Průzkumem zjišťované zásoby uranové rudy u nás rychle
přibývaly. Do roku 1951 se na nich nejvíce podílel Jáchymov. V roce 1946
byly tam zjištěny zásoby 100 tun uranu, v roce 1950 už 800 tun. Geologický
průzkum zesílil v letech 1951-1955 a zjištěné zásoby se téměř
zdesateronásobily. Jejich váha se přesunovala do oblasti Horního Slavkova,
Příbrami a Zadního Chodova. V letech 1956-1961 se geologického průzkumu
významně zúčastnili i českoslovenští odborníci.
Rychlá výstavba uranového průmyslu vyžadovala vyšší investice než se původně
počítalo. V letech 1951-1952 byly překročeny investiční plány o 400 milionů
Kč. Šlo především o výstavbu nového chemického provozu na úpravu rudy v
Nejdku a rozšíření nových nalezišť v Potůčkách a v Zadním Chodově.
Publikace "Třicet let uranových dolů v západních Čechách" popisuje dolování
v naší oblasti:
"Hornická činnost v našem okolí – kolem Plané, Tří Seker a Michalových Hor –
má bohatou tradici. Již roku 1437 se uvádějí doly u Michalových Hor, kde se
dobývalo stříbro, olovo, měď a další rudy. U Neblažova, jižně od Zadního
Chodova, se těžilo už v předhusitské době. AGRIKOLA uváděl, že v okolí
Chodové Plané jsou staré doly na stříbro, olovo a měď. BALBÍN psal, že mezi
Planou a Kynžvartem je téměř na všech potocích zlato, podle jiných zpráv i
rubíny. U Vyškova byl v roce 1643 vylomen kus stříbra v ceně 40 hřiven.
Největší rozmach hornictví u Zadního Chodova - před zahájením těžby uranové
rudy - byl ve středověku. Broumovský důl Svatého Kříže byl podle úřední
zprávy z roku 1798 jedním z nejstarších a nejrentabilnějších podniků v
širokém okolí. Koncem 18.století byl přejmenován na důl sv. Jana Křtitele a
pod tímto názvem udržován až do dvacátých let 20.století. Rudné ložisko tu
navazuje směrem k severu na ložisko Tři Sekery. Podle dochovaných zpráv zde
bylo vytěženo nejméně 1200 tun ryzí mědi. Lze předpokládat, že těžba byla ve
skutečnosti ještě vyšší.
Práce po starcích byla zjištěna i v prostoru těženého ložiska Zadní Chodov.
Při těžbě uranu na šachtách 1. a 2. se narazilo na řadu zavalených a z části
i přístupných báňských prací různého stáří. V prostoru Cechu sv.Víta se v
menší míře těžily uranové rudy již dříve. Výskyty uranových minerálů v
širším okolí Zadního Chodova byly známy už počátkem 20. století. Podrobnější
průzkum přerušila druhá světová válka.
O zásobách radia se psalo v souvislostech s uzavíráním smlouvy s Rakouskem
po první světové válce v St.Germainin: "...v souvislosti s mírovou smlouvou
bylo provedeno ocenění jáchymovských dolů. Jako perspektiva byla udána roční
těžba 120 q uranové rudy na dole Rovnost, 150 q na dole Bratrství, 150 q na
dole Boží pomoc. Takováto množství měla být těžena na dole Rovnost 15 let, u
dalších dvou dolů 17 let. (URBAN Jan "Kolébka uranového věku",1965)
Jáchymovské doly, slavné za Rakouska-Uherska, ztratily světový monopol
výroby radia a v letech 1918-1937 vykázaly ztrátu 40 milionů Kč. K jejich
uzavření nedocházelo jenom proto, že byly státní a nacházely se v
národnostně velmi citlivé oblasti." František BĚHOUNEK psal: "Československá
republika zdvihla těžbu radia sama na 4 gramy ročně a krvavě na ni
doplácela. Udržovala ji z důvodů sociálních, aby zastavením dolů nepřišlo
jáchymovské obyvatelstvo o chléb." ( BĚHOUNEK František: "Atom děsí svět",
1947)
Ze statistiky 1922 se dovídáme, že cena uranové rudy představovaly 0,04 %
hornické těžby v ČSR a Jáchymovské doly zaměstnávaly 288 horníků a dozorců,
což bylo 0,21 % hornictva ve státě. ( Hornický věstník č.16/1923)
V roce 1937 pracovalo na uvedených třech dolech v Jáchymově 269 horníků. V
únoru 1945 se uvádí zde 245 horníků a z toho 115 sovětských zajatců. (KAPLAN
K. "Tajný prostor Jáchymov")
Revír |
Zahájení
těžby |
Ukončení
těžby |
Vytěženo
celkem |
Jáchymov |
1945 |
1964 |
7 189 |
Horní Slavkov |
1948 |
1962 |
2 553 |
Příbram |
1950 |
1990 |
41 527 |
Zadní Chodov |
1952 |
1991 |
9 936 |
Dolní Rožinka |
1953 |
. |
16 734 |
Hamr na Jezeře |
1967 |
. |
22 233 |
Geologický průzkum |
1948 |
1989 |
1 629 |
CELKEM |
101 801 |
Ing. Richard Švandrlík
Z krátké historie zajateckého tábora u Plané
Zaniklé město v sousedství Plané
Počátek první světové války
Tradiční anenská pouť na Svaté Anně u Plané v létě 1914 byla poznamenána
blížící se válkou. Jako obvykle se tu shromáždilo množství poutníků a mezi
nimi běžela zpráva, že probíhá mobilizace u 8. a 9. armádního tělesa. Dne 1.
srpna 1914 byla vyhlášena mobilizace všeobecná. Brzy ráno 3.srpna 1914 se
shromažďovali na nádraží v Plané rekruti za vyhrávání kapely, za přítomnosti
veteránského spolku města a obrovského množství lidí. Všichni se loučili s
příbuznými a známými, mnozí už navždy. Městské zastupitelstvo odsouhlasilo
bezplatné občerstvení pro všechny rekruty 73.regimentu, projíždějící přes
nádraží v Plané. 73. regiment vévody von Württemberga se sídlem v Chebu byl
zdejší vojenský útvar, u něhož muži konali povinnou vojenskou službu. Dále
narukovali někteří rekruti k 22. mysliveckému batalionu a k 6. střeleckému
regimentu; malá část k tzv. domobraně. Nadšená Planá hned vyhlásila sbírku
pro vojáky na frontě, především pro zraněné nebo pro pozůstalé po padlých.
Bylo vybráno přes 2000 korun a město přispělo zbytkem do celkové částky 3000
korun. Z této sbírky bylo určeno 2600 K pozůstalým po příštích padlých na
frontě a 400 K na Červený kříž. Později začaly sbírky zimního prádla pro
frontu, výměna zlatých snubních prstenů za železné, na nichž byl nápis "Gold
gab ich für Eisen" (Zlato jsem dal za železo.).
Netrvalo dlouho a přijížděly vlaky s prvními raněnými. 16. listopadu 1914
přijelo 75 raněných vojáků na nádraží v Plané. Byli naloženi na povozy a
dovezeni do nemocnice, kde se jich ujal primář Michl URBAN. Dvakrát týdně je
navštěvovaly ženy Červeného kříže a přinášely jim různé dary od obyvatel,
nejvíce o Vánocích. Zdejší okresní nemocnice, postavená v letech 1907-1909
na východním konci města, byla po stránce hygienické a co do moderností
vnitřního zařízení na prvním místě mezi nemocnicemi v Čechách. V roce 1915
se usneslo zastupitelstvo v Plané zaplatit za každého svého padlého měšťana
odehrání Requiem a památní svíčku v kostele.
Budování zajateckého tábora v Karlíně
Hned po vypuknutí světové války 1914 začaly být budovány zajatecké tábory v
Rakousku-Uhersku, v hlubokém vnitrozemí, daleko od fronty. Do našeho kraje
přijížděly proudy zajatců do dvou center – do tábora v Jindřichovicích na
Sokolovsku a v plánském Karlíně, což býval panský dvůr na okraji Plané.
Na tento bývalý zajatecký tábor u Plané vzpomínal český plánský rodák pan O.
Pospíšil z Úšovic. Vyprávěl, že ještě ve třicátých byly viditelné v polích
za Karlínem směry ulic i náměstí zajateckého tábora. Byl tam dříve i pěkně
upravený hřbitov zde zemřelých zajatců a vojáků, jednotlivé i hromadné hroby
byly dobře označeny. Zcelená pole až po druhé světové válce překryla stopy
onoho podivného zaniklého "města".
Tábor se začal budovat u Plané v březnu 1915. Byla vybrána panská pole mezi
dvorem Karlín, táhnoucí se až k potoku k bývalému Karlovu mlýnu (Karlsmühle
směrem k Tachovu). Vznikal neuvěřitelně rozsáhlý, mamutí lágr, oplocený
kolem dokola ostnatým drátem. Město se vším všudy. Postaveno bylo na 400
dřevěných baráků a 4 vysoké strážní věže, odkud byla střežena síť hlavních
ulic. Dále tu byl kostel pro konání bohoslužeb, vlastní vodárna, táborová
nemocnice s velkým počtem lékařů a personálem, hřbitov, zvláštní pavilon pro
důstojníky, bohatě vybavená kantýna, odvšivovací barák, lékárna,
velkopekárna, samostatný objekt pro polní kněžstvo. Tábor měl moderní parní
prádelnu. Jenom parní a sprchová zařízení s velkoprádelnou přišla na 250
tisíc K. Kromě hlavních ulic tu bylo mnoho postranních uliček a náměstíčka.
Stavba tábora stála 6,5 milionu rakouských korun.
Velitel tábora měl mít hodnost generálmajora nebo plukovníka. Prvním
velitelem města byl generálmajor František Otáhal von Ottenhorst, jeho
zástupcem plukovník Matěj Boltek. Když odešel generálmajor Otáhal natrvalo
do penze, na jeho místo nastoupil plukovník von Klose.
Barákové zajatecké městečko bylo vybudováno pro 16 000 zajatců, ale nikdy
nebylo zcela naplněno. Ke strážení zajatců bylo vyčleněno 2500 mužů z tzv.
Landsturmbatalionu čís.15 z Moravy, Slezska a Polska, a z maďarského
Etappenbatalionu čís.10/II. Tito vojáci narukovali postupně do Plané, zprvu
byli ubytováni v pan-ském pivovaru na zámku, ale koncem května 1915 byla
část těchto stráží přestěhována do dosud nehotových, jen zpola postavených
baráků. V květnu 1915 bylo v táboře prozatím něco přes 4 tisíce zajatců.
Velení tábora zakoupilo množství kulatiny z lesů k založení cest v
zajateckém táboře.
Do Plané se přistěhovali rakouští oficíři s rodinami, což – jak komentoval
historik URBAN – značně zhoršilo zásobování v městě. Pro Planou byl stanoven
na rok 1915 státní příděl 97 700 kg pšenice a 97 800 kg žitné mouky, ale
došlo jen 47 080 kg pšenice a 44 835 kg žitné mouky. Nastal chaos v důsledku
nedostatku potravin v zásobování, a URBAN píše, že se tehdy nesmírně
rozrostlo keťasení (= šmelina). Hodnotil ji jako "nejostudnější neřest
válečné doby". Zajatecký tábor poskytoval mnoho příležitostí šmelinářům, jak
se obohatit.
Utečenci a oficíři zaplňují Planou
Město Planá se velmi rychle přeplňovalo. Kromě oficírů s rodinami, patřících
k zajateckému táboru, přijeli totiž do Plané 20. listopadu 1914 první
uprchlíci z území, obsazených nepřítelem v Haliči. Lidé prchali před Rusy a
z Východu přijížděly vlaky plné uprchlíků. Od roku 1915 přijížděli také
uprchlíci před italským vojskem, z ohrožených krajů severní Itálie, kde se
bojovalo. 146 haličských utečenců bydlelo zprvu v obecné škole, postupně
přecházeli do rodin. Italští utečenci byli umístěni v novém, právě
postaveném chudobinci v Plané.
Plánská nemocnice byla sice postavena roku 1909, ale stále se čekalo na
otevření, vázané na rozhodnutí v Praze. Příslušný úřad stále odkládal
otevření nemocnice, až vypukla válka a 17.listopadu 1914 bylo nařízeno
otevřít nemocnici jako vojenský rezervní špitál chebského 73. regimentu. Sem
bylo převezeno 200 nemocných raněných vojáků z Chebu. Celkem se tu léčilo
během války 350 nemocných a 163 raněných vojáků. Do listopadu 1916 stál v
čele tohoto vojenského špitálu doktor Michael URBAN.
Rok 1916 v kraji
V roce 1916 po vpádu ruského vojska do Bukoviny a Rumunů do Sedmihradska
přišla do Plané nová vlna zajatců i uprchlíků. Zásobování obyvatelstva i
dosavadních polských a italských utečenců se prudce zhoršilo. Proti minulému
roku například stouply ceny másla, mléka a vajec třikrát. Kráva o živé váze
500 kg stála 2000 rakouských korun, pár šněrovacích bot 50 korun, pár
poloholinek 100 korun. Na podzim nebyla k sehnání žádná mouka, petrolej,
cukr, líh. Zboží bylo jen "pod rukou" za obrovské ceny. Přibývalo zpráv o
padlých na frontách. URBAN dodával: "Na počátku třetího roku války bylo
mnoho malomyslných a sklíčených srdcí."
Nouze o kovy vedla k rekvírování zvonů. 11. září 1916 byly sneseny zvony v
Plané a 12. září tři zvony na Svaté Anně. Svržení zvonů tu přežily dva
menší, kdežto velký Anenský se rozpadl na šest částí. Dále byly sneseny
zvony v Boněnově, Michalových Horách, Svatém Kříži a v Zadním Chodově. Také
měděné kotle musely být odevzdány. Nedostatek mužů v zemědělství způsobil,
že se na polích za pluhy objevují starci
V listopadu a prosinci 1916 přišlo do tábora množství ruských zajatců. V té
době se vraceli zpět do tábora zajatci, kteří pracovali přes léto u sedláků
na polích v okolních vsích a nyní byli vráceni do zajateckého tábora. Tábor
se rychle zaplňoval. V souvislosti s pochodem německé a rakouské armády do
Rumunska, přišlo do tábora mnoho rumunských zajatců. Do tábora byly
přemístěny početné ruské transporty z jiných zajateckých táborů, které byly
blíže frontě.
Poláci v táboře
V táboře žilo velké množství Poláků, kteří bydleli na území tehdejšího
carského Ruska Když v listopadu 1916 Německo a Rakousko-Uhersko vyhlásilo
Polsko jako samostatné království, mnozí Poláci se přihlásili, že chtějí
vykonat přísahu tomuto království. Byli z tábora odvezeni vlakem do Varšavy,
kde se formovaly polské legie. Vyhlášení polského království bylo v lágru
nadšeně slaveno.
Na konci roku 1916 stálo vejce 0,40 K, 1 kg másla 12 K a půllitr plzeňského
piva 0,60 K.
Obnova hornictví v roce 1916
Nedostatek surovin vedl k obnovování hornické činnosti. Také zde v okolí se
začalo znovu horničit. V červnu 1916 se otevřela těžba stříbra na vrchu mezi
Vyškovem a Chodovou Planou. Vyhloubeno bylo 100 metrů chodby a výtěžnost rud
dosahovala 1,2 % až 6,7%.
Už v roce 1911 byla – po stoletém klidu - znovu otevřena těžba rud na
Michalohorsku užitím německého kapitálu. V roce 1915 musely však úřady
nařídit zastavení těžby v důsledku mocných výronů zemních plynů v šachtě. Na
kopci u Výškova byl zaveden strojní provoz. Vedení podniku mělo sídlo v
Drážďanech.
Za války jakýsi Karl Anderwald z Vídně otevřel těžbu slídy u Křížence a
postavil tu několik vilových budov. Nedaleko odtud od Velikonoc 1911
pracoval na jižním svahu vrchu Klunka moderní stroj na drcení čediče.
Firma Škoda z Plzně zahájila v prastarém antimonitovém dolu na samotě
Heinrichshain (Jindřichov) u Boněnova vyčišťovací práce a připravovalo se tu
nové otevření těžby.
Rok 1917 v kraji
Zima 1916-1917 byla tuhá a ještě v dubnu ležely masy sněhu a řádily mrazy.
Nad krajinou létala obrovská hejna vran, jaká prý ani nejstarší lidé
nepamatovali. Gymnasium muselo být až do 15.dubna 1917 uzavřeno v důsledku
nedostatku uhlí., obecná a měšťanská škola až do 7. května 1917. Děkan
Schmidt 22. dubna 1917 z kazatelny oznamoval, že procesí v tomto roce
odpadají pro velká chladna a nedostatek obuvi.
Zemědělci museli odevzdat pod přísnými tresty své obilí a brambory. Chodily
kontroly z řad státních zaměstnanců a s vojenským doprovodem a prohledávaly
usedlosti. V dubnu musel okres Planá nadto odevzdat za nařízenou cenu 700
kusů dobytka na porážku.
V květnu 1917 přicházely do okresu zástupy žen a dětí z nedalekých
hornických okresů – z Loketska a Falknovska - a žebraly o brambory. Na
podzim 1917 se začalo nouzově s výrobou marmelád z ovoce a stát uvolnil k
tomuto účelu pro ovocnáře 50 centů cukru.
11. února 1917 přišel do tábora pěší transport rumunských oficírů, když
prošel městem pod vedením jednoho rakouského důstojníka a poddůstojníků.
Roku 1917 byl už lágr plně obsazen, ale stále přicházeli noví zajatci.
Zajatí vojáci rádi chodili na práci k sedlákům jako pacholci, neboť tu
dostali alespoň trochu najíst. Mnozí pracovali zcela volně bez strážního
doprovodu. Také plánští měšťané na jaře vzali zajatce jako pomocné dělníky.
Ovčák Lohr měl u sebe dva Rusy za pacholky. Dával jim za to něco jídla a
peněz. Také obec Planá si vzala 10. května 1917 z tábora na dřevorubecké
práce 8 ruských zajatců. 6.června při povětří udeřil blesk do kostelíka v
zajateckém táboře a kostel úplně vyhořel.
Tzv. "křečkové" a "keťasové" skupovali po vsích potraviny a ty ve městě
prodávali za přehnané ceny. Vrcholil černý obchod s potravinami do té míry,
že okres Planá vyhlásil zákaz vývozu potravin ze svého území. Na všech
cestách, vedoucích z okresu, stály ozbrojené patroly a úřední kontroly.
Zabavené potraviny prodávala policie na privát a pašeráci byli potrestáni
vysokými tresty. Místo prodeje a koupě se začal šířit výměnný obchod. Přežít
mohl ten, kdo mohl něco vyměnit.
11. července 1917 ve 21 hodin zachvátil požár řemeslnické dílny v zajateckém
táboře a jedno celé barákové oddělení lehlo popelem. Do 15. července 1917 se
uvádí, že na hřbitově tábora je pohřbeno 280 mrtvých.
Rok 1918 v kraji
Poslední rok války byl rokem, kdy se celé hospodářství hroutilo. Ještě
15.dubna 1918 byli odváženi naposledy rekruti na frontu. Po vyhlášení míru
na ruské frontě došlo v táboře ke změnám. Od 11.dubna 1918 odcházejí ruští
zajatci postupně po oddílech z tábora za dozoru rakouských důstojníků. Na
nádraží jim vyhrávala ruská zajatecká dechová kapela ruské národní písně a
dojatě se zpívalo. Na nádraží se shromáždili všichni rakouští důstojníci z
tábora, pokud neměli službu. Šlo o mimořádný zážitek.
Po Rusech opouštěli tábor rumunští důstojníci a do tábora přišli italští
oficíři. Ti obcházeli pod vedením rakouských poddůstojníků okolní vsi a v
nich pro tábor vykupovali za vysoké ceny potraviny, což ještě dále zvyšovalo
nouzi a drahotu na okrese. V květnu 1918 už stálo vejce 1 korunu, 1 kg
hovězího 12 korun, husa 40 korun, 1 kg másla 40 korun.
Dne 26. června sledovala Planá přelet jednoho letadla letecké náhradní
kompanie č.16 z Chebu. Letadlo shazovalo letáky, aby lidé přispěli na již
osmou válečnou půjčku. Týž den světil biskup Frind v tzv. letním domově (Sommerheim)
u Vysoké Pece na katastru Karlína novou kapli.
V táboře byl ještě zřízen nový vojenský rezervní lazaret a do něho 25.června
1918 umístěno 1000 zraněných a nemocných rakouských vojáků. Po bitvě na
Pijavě, která byla pro Rakousko tak nešťastná, dostaly špitály v Plané a v
táboře příliv čerstvých raněných. V září 1918 se objevila tzv. španělská
chřipka také v Plané. Nemoc obvykle končila strašlivou smrtí.
Ke konci roku stálo 1 kg mouky 15 korun, 1 litr vína 12 korun, 1 kg
vepřového 40 korun, l kg mýdla 65 korun, pár bot 300 korun, pár punčoch 50
korun, metr sukna 300 korun, 1 kg brambor 4 koruny.
Založení ČSR a zánik zajateckého tábora
Dne 29.října 1918 bylo také v Plané oznámeno vyhlášení samostatného státu
ČSR. Mnoho vojáků si strhalo rakouské kokardy a 1.listopadu 1918 odepřela
stráž službu. Tím se stali zajatci volnými a ve městě proskočila pověst, že
Rusové nyní půjdou na Planou a vypálí ji. Vojenské táborové komando muselo
vyhlásit nouzová zabezpečovací opatření. Rusové však mašírovali přímo na
nádraží, aby se prvním vlakem dostali do Ruska.
2. listopadu 1918 svolal plánský starosta vybubnováním před radnicí veterány
a hasiče k odvezení potravin a intendantu z tábora. Převládala velká nechuť
a dostavilo se jen několik mužů. Zato v noci na 2.listopad a na 4.listopad
vpadlo do tábora mnoho plánských a společně s vojáky stráže plundrovali
lágrové baráky. Dav byl ovládán dlouho trpěnou nouzí a bídou.
Aby se zabránilo úplnému rozkradení, obsadilo tábor 4.listopadu 1918 vojsko
z Chebu a ujalo se hlídání. V noci na 9.listopad 1918 projížděl Planou
vojenský vlak s 6. strážním regimentem. Tiše a beze zpěvu.
Ještě 15. listopadu 1918 se z lágru odnášelo prádlo, obvazy i chirurgické
nástroje pro plánskou nemocnici, třebaže již předtím byl i rezervní špitál v
táboře dvakrát zcela vyplundrován. Chebská vojenská posádka v táboře byla
zcela nespolehlivá a nedisciplinovaná. Vzhledem k tomu byli povoláni 14.
listopadu 1918 místní plánští muži od 18 do 50 let na noční hlídky v táboře.
URBAN to odsoudi v kronice města slovy: "Práce se štítící individua si
chtěla hrát na pány."
Jak zapsal poslední velitel tábora plukovník Franz Latzer, ruští zajatci při
odchodu vybrali mezi sebou 2500 K (odhad: 25 000 Kč za 1.rep.) na vybudování
pomníku pro své, zde na hřbitově pochované kamarády.
Příchod československého vojska
V noci na 14.prosince 1918 přijel do Plané ze Stříbra zvláštní vlak s 50
českými vojáky a s dvěma důstojníky a první věc, kterou provedli – obsadili
zajatecký tábor a zde odzbrojili německý Volkswehr. 14. prosince 1918 v 10
hodin přišel do města český hejtman Metzker se 40 českými vojáky a u radnice
sdělil zdejší městské radě:
"Ze zajateckého tábora v Plané přichází do Stříbra zpráva od jednoho
českého, zde působícího štábního lékaře, že byl tábor vykraden. Přicházíme,
abychom tábor a vše, co k němu náleží, zabavili pro český stát, ale také
všechno co již bylo z tábora odneseno. Kde jsou všechny tyto věci ? " - Na
to městský radní otevřel radnici, kde byly uloženy zbraně a bajonety.
Hejtman nařídil starostovi vrátit nakradené věci. V pivovaru a v okresní
nemocnici byly potraviny z tábora. Před budovy postavil hejtman vojáky se
zbraní ke strážení a zbylí vojáci odpochodovali zpět do tábora. 17.prosince
byl zahájen odvoz zabavených věcí z Plané.
Kronikář URBAN až podivně podrobně rozvádí celou věc, tedy že prý celý český
vojenský zásah byl zbytečný, protože vedení města se stejně chystalo, že
tyto věci rozprodá chudým a potřebným lidem. Byla prý i ustavena likvidační
komise. Že měl kronikář URBAN velký zájem o zakrytí této připravované
šmeliny před plánskými obyvateli , ukazuje to, že v kronice cituje doslovně
vyhlášku likvidační komise:
"Likvidace zajateckého tábora v Plané.
Od soboty 14. prosince 1918 budou denně rozprodávány předměty ze zajateckého
tábora jako prádlo, prádelníky, noční stolky, stoly pro mužstvo, lavice,
železné postele, velká a malá pokojská kamna, kuchyňské kotle, esšálky,
nádobí, příbory, staré vojenské boty, staré mundury atd. Zájemci se budou
hlásit na radnici od 1 do 3 hodin. Zde obdrží osvědčení na nákup věcí a s
tímto osvědčením odejdou do tábora, kde jim budou věci vydány. Nákup bude
placen v hotovosti. Zakoupené předměty si musejí okamžitě vzít a odvézt z
tábora. Bez povolení úřadu je vstup do tábora zakázán. Povolení musí být
předloženo správci tábora při vchodu do tábora a do ubikací. Po vyklízení
baráků budou dále rozprodávány i jednotlivé baráky a jejich části. Sdělení o
tomto prodeji bude včas oznámeno.
Dne 13. prosince 1918 – likvidační komise."
Zájemci o věci měli předložit osvědčení, podepsané JUDr. Fritzem Englem na
radnici, že si věci zakupují. Ale jak si mohli potřební nemajetní zakoupit
tyto věci, když neměli peníze ? Tento "divoký" prodej, na který si brousili
zuby zase jen keťasové a váleční zbohatlíci, a který nazývala radnice
ironicky "pomoc chudině", se příchodem českého vojska neuskutečnil. Tomu
české vojsko zabránilo.
Nezabránilo však přesto rozprodeji baráků těm, kteří si na ně za války
nakradli. Čtyři stovky dřevěných baráků byly po 1.světové válce rozprodány a
odvezeny. Bývalý tábor se rychle vyprázdňoval. V roce 1925 se uvádí, že
baráky na bývalém zajateckém táboře téměř všechny již zmizely. Na hřbitově
se prý nachází 287 zajatců zde zemřelých a jeden rakouský strážní voják,
celkem 190 Poláků, 59 Rusů, 23 Italů, 8 Lotyšů, 2 Rumuni, 1 Srb, jeden
strážní voják české národnosti a 4 zajatci neznámé národnosti. Tato zpráva o
hřbitově se uvádí v souvislosti s událostí z roku 1925, kdy byl na hřbitově
exhumován italský aspirant-důstojník jménem Alfonso Mangini, který zde
zemřel v roce 1918 ve věku 22 let. Místu se už tehdy říkalo v Plané obecně
"Ruský hřbitov" (Russischer Friedhof).
O.Pospíšil vzpomínal, že zatímco stopy ulic v táboře byly stále dobře
patrné, žádné baráky tu již ve třicátých letech nebyly. Avšak zajatecký
hřbitov byl vícekrát navštíven oficiálními osobnostmi a proto byl i
udržován. Například ke dni 1. listopadu 1934 byl hřbitov nově upraven,
protože toho dne se zde konalo uctění památky zde pohřbených zajatců z
války. Byl tu odhalen a vysvěcen hřbitovní kříž, který světil děkan Heimerl.
Ve své řeči vzpomenul nešťastných zajatců mnoha různých národností a
vyslovil jim hlubokou soustrast.
Vlastivědná pátrání v létě 1985
Před 16 lety se vypravili mariánskolázeňští vlastivědníci do míst bývalého
zajateckého tábora. Tábor býval za Planou za Červeným mlýnem, který je po
pravé straně, zatímco tábor byl na polích po levé straně. V roce 1915 tu
stál jen dvůr Karlín, kde později zajatci také pracovali.
V roce 1985 jsme nalezli na potoce zbytky vodárny tábora s nádrží cca 25x8
metrů se třemi oddíly. Hamerský potok byl tu uměle odkloněn pro vodárnu.
Jeho vody sotva stačily pro potřeby tábora. Pamětník, pan Pospíšil vzpomíná,
že tu bývalo velké množství čistého bílého písku pro vodárenské čistící
účely. Písek si odtud brávali plánští občané na hřbitov k výzdobě svých
rodinných hrobů.
Ale pátrání po levé straně silnice bylo neúspěšné. Všechny stopy v terénu
zmizely polními úpravami – půdorys tábora se sítí ulic a náměstí, místa, kde
stával kostel, nemocnice či pekárna. Lesík ve středu bývalého tábora byl
beze stop.
Poslední svědek – zaniklý hřbitov
Když jsme v roce 1985 nalezli v houštinách zaniklý hřbitov, již tehdy byl v
hrozném stavu. Keřový plot a stromky se rozrostly do téměř neproniknutelné
stěny a vegetace skryla všechny jednotlivé i hromadné hroby, které se jevily
jako sotva patrné hrbolky. Při pátrání byly nalezeny tři rezavé plechové
hvězdicové náhrobní tabulky s osmi hranami, které potvrdily místo hřbitova.
Boží muka uprostřed mezi javory, vzpomínající na jakousi Annu Häusleinovou,
neměly zřejmě souvislost s táborem, neboť byla starší než tábor. U staré
thuje jsme však vykopali náhrobní pomník s nápisem "Catrinescu Stephan, +
17.10.1917, 24 let, voják rumunské infanterie, regimentu 7.kompanie." Na
hřbitově stály včelí úly a podle vyježděných kolejí tu projížděly často
traktory státních statků, aniž by možná řidiči tušili, že přejíždějí přes
hroby. A kam asi přišla peněžní sbírka Rusů na pomník pro jejich zemřelé
druhy?
Na podzim 2001 je hřbitov už těžko k nalezení. Jedinou stopou tu zůstávají
rozpadlá boží muka, starší než hřbitov. Hranici hřbitova lze v houštinách
identifikovat pouze podle pravidelných řad stromků na jeho okrajích. U
hřbitova je mají lesníci posed. Úprava hřbitova by si vyžádala rozsáhlých
terénních prací. Hroby nejsou označeny. Nenalezli jsme ani jediné označení
hrobu. Tachovský archiv vlastní plánek hřbitova, který uvádíme. Označuje
jednotlivé hroby čísly a barevně národnosti zemřelých. Přílohou je přesný
soupis zde pochovaných mužů:
Zajatecký tábor Planá-Karlín - pohřbení zajatci v jednotlivých letech
1915-1918
Rok |
Počet |
Národnostní složení zde pochovaných |
1915 |
11 |
10 Poláků, 1 Rumun |
1916 |
52 |
23 Poláků, 28 Rusů, 1 Litevec |
1917 |
109 |
95 Poláků, 11 Rusů, 2 Litevci, 1 Rumun |
1918 |
118 |
62 Poláků, 20 Rusů, 5 Litevců, 1 Jugoslávec, 1 Čech, 25 Italů, 4 neznámí |
1915-1918 |
290 |
190 Poláků, 59 Rusů, 8 Litevců, 2 Rumuni, 1 Jug., 1 Čech, 25 It., 4 nezn. |
Na plánském zámku byl dobrý pamětník zajateckého tábora - zámecký farář
Johann Bílý (* 8.7.1859 Doubravice, knězem 10.6.1883). Býval farářem v Telči
na Moravě. Často docházel do zajateckého tábora sloužit v zajatecké kapli
bohoslužby a zároveň pochovával na hřbitově zde zemřelé. Farář Bílý bydlel v
zámku, kde se i stravoval. V roce 1925 se přestěhoval zpátky na Moravu.
Závěrem
Tempo života naší doby je nevídané a není divu, že upadla tak rychle v
zapomenutí i historie zajateckého tábora u Plané a stopy v terénu že vymazal
čas. Ale zde zajatí i zemřelí vojáci z různých národů původně bojovali proti
rakouské monarchii a svou chrabrostí přispěli i ke vzniku Československa v
roce 1918. Naše historie by na ně neměla zapomínat.
Literatura:
SENFT Eduard-URBAN Michael: "Geschichte der Herrschaft und Stadt Plan in
Böhmen" , A.Knab Planá 1937, II.vyd.
ŠVANDRLÍK Richard "Zaniklý zajatecký tábor u Plané (1915-1918)", Hamelika
čís.5/1985 z 26.8.1985
ŠVANDRLÍK Richard "Zmizelé město u Plané", Kulturní přehled Mariánské Lázně
čís. 5/1994
Plánek zajateckého hřbitova 1915-1918 s textem. Okresní archiv, Tachov
|
Neznámé z historie města a okolí za druhé světové války
Strážení oblohy
Za druhé světové války nebyly Mariánské Lázně žádným vojenským centrem.
Podobně jako za první světové války tu byly vojenské lazarety, v nichž si
léčili svá zranění vojáci z front. Nedaleké civilní letiště SKLÁŘE (Flaschenhütte)
bylo však přeměněno na vojenské letiště a zřízena tu letecká škola pro
vojenské piloty. Používalo se převážně cvičných letounů typu STORCH (Čáp).
Při letišti byly postaveny dřevěné baráky. Jižně od nádraží byly postaveny
na území Vory čili Hamrníků cihlové přízemní baráky, které sloužily německé
branné moci jako polní vojenské sklady. (Po druhé světové válce sloužily
tyto baráky jako kasárna HAMRNÍKY, v nichž byl umístěn v padesátých letech
dělostřelecký pluk. V roce 1958 se stěhoval do kasáren v Sokolově a místo
něho přišel jiný útvar. Po roce 1990 byly kasárna opuštěny, zprvu ještě
stráženy, ale nakonec zůstaly prázdné a volně přístupné. Zatímco posledních
deset let probíhala neplodná jednání ministerstva obrany s jinými
ministerstvy o předání kasáren městu, byly kasárna totálně rozkradeny až
rozebrány včetně střech.)
Už za první světové války 1914-1918 byly postaveny v Mariánských Lázních v
parku před nemocnicí vojenské baráky pro vojenské stráže. Každý den odtud
chodili rakouští vojáci s nahoru stočenými kníry a s nasazenými bajonety
strážit dva mosty nad karlovarskou železniční tratí (tj. na dnešní Úšovické
křižovatce a na Husově ulici). Služba rozhodně příjemnější než válečná vřava
na frontě. Co se týká strážení údolní přehrady, tu zajišťovali muži z
mariánskolázeňského spolku veteránů a studenti vyšších tříd. Po roce 1919
převzalo vojenské baráky u nemocnice české vojsko podobně jako 400 baráků
zajateckého tábora v Karlíně u Plané. Baráky byly později rozprodány,
rozebrány a odvezeny.
Za druhé světové války bylo v Mariánských Lázních zřízeno letecké strážení
oblohy. Vzdušný prostor musel být trvale sledován. Strážní útvar patřil k
systému hlídek se sídlem v Plzni. Stráže byly rozesety 60 až 70 km kolem
Plzně ve vzdálenostech 12 km. Hlášení se posílala do centrály FLUKO, kde se
vyhodnocovala. Centrála FLUKO měla sídlo ve ve sklepení řemeslnické školy v
Plzni.

V našem kraji byly letecké stráže na Přimdě, v Tachově, v Zadním Chodově, v
Louce u Mnichova, v Sedle u Toužimi a v Bochově. V Mariánských Lázních
bývala hlídka zprvu přímo na střeše vily ARIGI ve Sklářích a mužstvo bydlelo
na letišti. Byli tu muži leteckých stráží Friedenfels z Horního Falce.
Letecká stráž byla v Německu už dříve zaběhnutá a běžná a proto byli
převeleni sem. Štáby pro tyto hlídky byly na zámku v Boru, na Přimdě, v
Bečově v hospodě "Stará pošta" a v Mariánských Lázních v dnešní Anglické
třídě v domě UNION (čp. 117).
V červnu 1940 byli povoláni k strážení první muži z domácího obyvatelstva.
Na povolávacích lístcích měli napsáno "Psn 8" či "Psn9" nebo "Psn10".
Značení bylo tajné, ale dnes víme, že "Psn" znamenalo prostě Pilsen (Plzeň)
a číslice byla označením strážní hlídky.
Koncem roku 1940 převzali strážení zcela mariánskolázeňští muži. Byl to čas
prvních hlášení nepřátelských přeletů. Kdo byl ve strážích ? Byli to lidé
svobodných povolání - 24 hodin byli ve službě a 24 hodin měli volno, v němž
dále mohli konat svobodné povolání.
V dubnu 1941 byla přeložena strážní hlídka ze Sklářů na ZÁDUBSKOU VÝŠINU (Hohendörfer
Höhe) nad Krakonošem. Ještě žijí pamětníci slavné zdejší kavárny stejného
jména. Vedle kavárny byl postaven zelený dřevěný domek se skleněnou kopulí.
V domku byly čtyři místnosti. Výhled odtud byl úžasný - bylo možno
přehlédnout celý Český Les až k Javoru. Brzy dostal strážní domek
reflektory, které brázdily noční oblohu a při oblačnosti zčásti odrážely
světlo nad městem. Proto také několik občanů tehdy žádalo odstranění
reflektorů z obavy, že bude město osvíceno pro nepřátelská letadla.
Druhý reflektor byl umístěn přímo na hotelu Krakonoš a křižoval se s horním
reflektorem po obloze. Muži obsluhy bydleli v hotelu Krakonoš. Koncem roku
1942 přišly ženy z Luftwaffe a vystřídaly vojáky až na dva. Tyto vojenské
pomocnice už bydlely přímo v kavárně Zádubská výšina. Stravovat se chodily
do hospody PÖPPERL do Závišína.
V roce 1944 se blížila fronta a stráže bylo nutno vybavit modernějším
zařízením - radary. Významná radiolokační centrála I. řádu byla umístěna na
Tepelsku severně od Útviny u obce Přílezy. Krycí jméno měl Egerling. Moderní
radary se vyráběly firmou TELEFUNKEN na letišti ve Sklářích, kde se
sestavovaly součástky, vyráběné porůznu v provozech v Mariánských Lázních a
okolí.
Podle pramene Marienbader Heimatbrief N.159/1961 připravil R.Švandrlík.
Publikováno ŠVANDRLÍK R. "Neznámé z historie za války" - Kulturní přehled
Mariánské Lázně č. 11/1993, Agentura Goethe, Míla Kodýtek.
Slavný Egerling u obce Přílezy
S výstavbou radiolokační ústředny I.řádu nazvané EGERLING, bylo započato v
polovině roku 1944 podél cesty na planině mezi obcemi Přílezy a Chýlice v
bývalém okrese Toužim. Jednotlivá zařízení byla do provozu uváděna postupně.
Podle projektu se jednalo:

1. o jedno zařízení pro panoramatické zobrazení letecké situace typu
JAGDSSCHLOSS;
2. o tři radiolokační stanice typu FREYA ( jeden typ s dipóly přizpůsobenými
pro rychlou změnu délky vlny; jeden typ fB - pro měření systémem Flamme;
jeden typ LZ);
3. o dva typy soupravy WÜRZ-BURG-RIESE (souprava s přídavným zařízením Freya
byla dokončena a uvedena do provozu; pro druhou se stačily pouze vybudovat
základy).
V nových samostatných budovách byly umístěny:
1. ústředna vysílačů ( 2x FuG X, 1x FuG III.), ke které patřily i tři
desetimetrové stožáry;
2. vyhodnocovací sál (při silnici na severním výjezdu z obce Přílezy);
3. několik menších budov pro trafostanici a nouzové zdroje.
Barákový tábor na jihovýchodním konci obce Přílezy sloužil pro ubytování
obsluhy, kterou zajišťovala 21.rota leteckého spojovacího pluku 237. Její
velitel nadporučík Burchard byl současně velitelem ústředny.
Na tuto centrálu byla napojena koncem války i strážní hlídka na Zádubské
výšině. Poslední hlášení této hlídky odtud se týkalo příjezdu amerických
tanků do Mariánských Lázní. Tím skončila i role těchto hlídek.
K výrobě radarů v Mariánských Lázních
V článcích o Mariánských Lázních z druhé světové války ve starých HAMELIKÁCH
jsme mnoho-kráte narazily na zprávy o výrobě radarů firmou TELEFUNKEN v
městě a v okolí, především ve váleč-né kronice prof.Lerchla. Například
31.8.1944 bylo uzavřeno městské divadlo v důsledku totálního nasazení
lázeňského orchestru, baletu divadla a herců do válečné výroby do továrny
ISOFLEX (Tele-funken) v bývalé kavárně VIKTORIA. 17.1.1945 bylo povoláno
mnoho děvčat z obchodů, kanceláří a podniků, které už pracovaly v továrně
ISOFLEX, k protiletadlovému dělostřelectvu jako pomocnice.
Zatímco v mnoha provozech (hostince, sály aj.) se vyráběly součástky, na
letišti ve Sklářích firma TELEFUNKEN prováděla závěrečnou montáž radarů
značky MANHEIM a jejich přezkušování. Šlo o malé radary s rozkládací
parabolou z děrovaného plechu. MANHEIM, obdobně jako zařízení FuMG 62 "Würzburg",
byl zkonstruován již v roce 1942. V květnu 1945 se uvádí v Mariánských
Lázních údajně 50 - 80 zařízení MANHEIM, což by neodpovídalo odhadům krim.insp.Jana
Šperla, který uváděl několik set radarů. Počítal však zřejmě také
rozpracované kusy. V Mariánských Lázních byly nalezeny také části systému "Ansbach",
navazujícího na typ FuMG 65 "Würzburg Riese". Části "Ansbachu" montovala z
jednotlivých dílů ve svých dílnách na mariánskolázeňském letišti tachovská
pobočka firmy MESSERSCHMITT. Podle jiné zprávy na letišti SKLÁŘE působila
pobočka tachovské firmy APPARATENBAU, která vyráběla součástky k
protiletadlovým odposlechovým přístrojům. Šlo o tutéž firmu ?
Firma TELEFUNKEN měla podle seznamu, vedeného do 21.února 1945, na území
Čech a Moravy tyto provozy:
1. FRIESEWERK (č.112/213) v Bílé Vodě na Moravě
2. NUSSSTEINWERK (č.115) v Hejnici (Hainsdorf) u Libverdy, nadto 1945 sem
přemístěn závod z východu z Lysé v Polsku (č.111)
3. WERNES-SCHULZE Wechsungen v Jirkově (Mostecká a Eisenbergova ulice)
4. Mariánské Lázně (č.202)
5. GERMANIA (č.206) ve Vrkoslavicích (Seidenschwanz) u Jablonce nad Nisou a
sem přemístěn závod z Friedrichsteinu u Stehlen (č.116)
6. INDUSTRIEWERK v Moravské Třebové
7. PAESOLD a Co. v Plesné (něm.Fleissen)
Není jasné, zda šlo o výrobny ve všech případech či pouze o zkušebny.
Důvěrná poválečná zpráva čj. 734 z doby krátce po válce - z léta 1945 od
velitele letiště Mariánské Lázně (depot 16 UAD) mjr. I.MEREBIHa a komise ve
složení pplk. letectva K.Müller, škpt. V.Fišera, kpt.J. Hora a por Ing.M.
Bajer uvádí, že komise prohlédla materiál ve skladech koupaliště "Riviera",
ve vesnici Nadějov a na letišti Mariánské Lázně a uvádí:
"Na letišti se nachází 80 kusů kompletních ( včetně proudových zdrojů a
příslušenství) radiolokačních stanic typu MANHEIM, které byly připraveny k
předání německé branné moci. Vlivem povětrnosti a drancováním utrpěly
natolik, že s uvedením do provozu nelze počítat. Přesto však přístroje
obsahují součástky i celé stavební jednotky velmi důležité a po odborné
demontáži použitelné."
Jiná zpráva ze dvora Kieselhof u Mariánských Lázní. Podle hlášení čj. 936/46
z 19. června 1946 je ochotno Ministerstvo národní obrany uvolnit pro
n.p.Škoda Praha kostry, součástky a příslušné přístroje radiových zaměřovačů
MANHEIM pro potřeby jugoslávské armády. Tyto věci je možno odebrat ve skladu
ve dvoře KIESELHOF u Mariánských Lázní, event. na letišti Skláře. Ve skladu
se nachází 50 koster zaměřovačů (kabina, podvozek, paraboloid a dipól) a 20
- 25 kusů elektrických částí (vysilače, přijímače a pod.). Doporučení by se
týkalo uvolnění 10 až 20 kompletů (kostra + přístroje).
Literatura: K.Foud, Vl.Krátký, J.Vladař : Poslední akce, NAVA Plzeň, 1997,
S.132
Šperlova zpráva o skladištích radarů a elektropřístrojů po skončení války v
květnu 1945
"V dobách první republiky bylo letiště ve Sklářích využíváno od 1. května do
30. září. Na letišti byl jen civilní provoz, až po zabrání pohraničí
Německem, po Mnichovu, v říjnu 1938 začalo být letiště používáno německou
armádou pro vojenské účely. Tento stav trval až do vypuknutí druhé světové
války - do přepadení Polska dne 1. září 1939.
Ještě v roce 1940 sloužily Mariánské Lázně široce jako léčebné lázeňské
místo, třebaže pacienti jezdili jen z Německa a jím okupovaných zemí.
Objevili se i první váleční pacienti - z fronty přijížděli zranění němečtí
vojáci.
Obrat ve využívání letiště nastal počátkem roku 1941 po vstupu
protihitlerovské koalice do války a především po 21. červnu 1941 - po
přepadení Sovětského svazu. Tehdy Německo už zažívalo první letecké útoky na
svém území. Bylo jasné, že tato válka bude trvat až do doby, kdy jedna z
válčících stran bude totálně zničena. Tzv. "bleskový úder" podle předpokladu
nacistické moci se povedl vlastně jen před vypuknutím světové války v
Rakousku a Československu, a po vypuknutí války v Polsku.
Když Německo zažilo první letecké útoky v roce 1940, které zvolna zasahovaly
stále větší území, začala být budována na územích, domněle vzdálených dosahu
letectva Spojenců, důležitá zařízení pro obranu a pro další vedení války.
Letecko se na druhé světové válce účastnilo od samého počátku z obou stran.
Letecká válka Německo-Velká Británie trvala od 2.9.1939 až do konce války.
Přes úpornou britskou obranu německá převaha ve vzduchu byla až do května
1941. Hned druhý den po vyhlášení války sice shazovala anglická letadla nad
Hamburkem, Brémami a Poruřím letáky a 4. září 1939 podniklo 29 anglických
letadel nálet na německé válečné loďstvo ve Wilhelmshavenu, ale větší akce
nebyly možné. Naopak německé letectvo bylo použito proti Polsku. 24.září
1939 zahájilo hromadné nálety na Varšavu, 26.září nálet 450 německých
letadel na pevnost Modlin a týž den nálet na britskou loď Home Fleet v
Severním moři. 27.9. druhý nálet 550 letadel na Modlin a 29.9. Modlin
kapituloval.
Při vystupňování námořní války byl 18.prosince 1939 podniknut britský nálet
na Helgoland a Wilhelmshaven. 19. 3.1940 podniklo 50 britských letadel nálet
na německou základnu hydroplánů na ostrově Sylt. Po německém obsazení
Dánska, Norska, Holandska, Belgie v květnu 1940 rozhodla britská vláda
11.května 1940 o trvalém leteckém bombardování Německa. Ale iniciativu
drželi Němci: 14.5.1940 byl rozbombardován Rotterdam, 3.6. proveden nálet na
Paříž, 11.6.1940 italský nálet na Maltu. - Z větších britských náletů
18.6.1940 bombardován Hamburk a Brémy. V srpnu 1940 začíná příprava německé
branné moci na přepadení Anglie a 13. srpna 1940 odstartována operace "Adlerangriff"
- letecká bitva o Anglii. Trvala od srpna 1940 do 10. května 1941. Hitler
vyhlásil totální blokádu Anglie. Do letecké války se zapojila ve
Středozemním moři Itálie a 16.8.1940 bombardovalo britské letectvo odplatou
Milán a Turin. 25., 28. a 30. 8. a 6.9.1940 podniknuty Brity čtyři odvážné
nálety na Berlín. Němci naopak bombardovali Londýn 5. a 7.9. Tyto nálety na
Londýn pak trvaly celkem 65 dní. Zoufalý boj o vzdušný prostor vyvrcholil
15. září 1940, kdy britští stihači sestřelili 56 německých letadel. Byl
označen jako "Den bitvy o Británii". Nato 17.září 1940 podniklo 568
německých letadel těžký nálet na Londýn a 25.9.1940 znovu, při čemž ve
stejný den britské letectvo bombardovalo Berlín. 15.10. 1940 při náletu na
Londýn bylo 400 mrtvých a 1000 těžce raněných, 16.10. britské nálety na
Hamburk, Brémy, Kiel, 24.10. první italský nálet na Británii, 1.11. britský
nálet na Berlín a 7.11. na Essen. 8.listopadu britský nálet přerušil
Hitlerovu řeč v Mnichově, 15.11 odplatou 358 německých letadel bombardovalo
Londýn, 16.11 naopak 127 britských letadel Hamburk. 19. a 23.11.1940 těžké
německé nálety na Birmingham (357 letadel) a 23. a 30.11. na Southampton,
28.11. na Liverpool (324 letadel), 29.11. na Londýn (335 letadel). 7.a
8.12.1940 britské letectvo odplácí náletem na Düsseldorf, 8.12. Němci se 413
letadly bombardují Londýn, 12.12. shodili množství min do Temže a provedli,
nálet na Sheffield. Britské letectvo odplácí 15.12. náletem 45 letadel na
Berlín a na Mannheim 16. až 22.12. (134 letadel). 20.12. je bombardován
Berlín (23 letadel), naopak obrovské německé nálety 21.12. na Liverpool (504
letadel), 22.12. na Manchester (331 letadel) a 23.12. znovu (171 letadel).
27. a 29. prosince 1940 bombardován Londýn (244 letadel), 2. ledna 1941
nálet na Cardiff (111 letadel), 9.1. na Manchester (143 letadel), na Londýn
(67 letadel), 10.1. na Portsmouth (153 letadel), 11.1. na Londýn (278
letadel), 16., 18. a 19.ledna na Maltu atd.atd. Letecká válka pokračovala s
nemalou intenzitou a ještě 12. 3. Němci bombardují Liverpool (316 letadel),
14.3. Sheffield (117 letadel),18.3. Hull ( 378 letadel), 19.3. Londýn (479
letadel), 20.3. Plymouth (293 letadel), 7.4 Glasgow (179 letadel), 9.4.
Birmingham (206 letadel), Newcastle (116 letadel), 11.4. Bristol (116
letadel) a ještě 19.4.1941 na Londýn (719 letadel). Britské letectvo
bombardování oplácí jen s mimořádnou odvahu.
Až 8. května 1941 Britové podnikají dvou největší leteckou akci války sérií
náletů na Hamburk, Brémy aj. (359 letadel). Síly se vyrovnávají. Němci
podnikli ještě 10. května 1941 poslední velký noční nálet na Londýn (507
letadel) před otevřením války se SSSR. Četné další nálety na britská města
ještě probíhaly (30.5.1941 na irský Dublin!), ale britské letectvo stále
úspěšněji oplácelo bombardování. V dalším období do jara 1942 se naklání
převaha k britskému letectvu, které podniká noční nálety a v druhém období
od jara 1942 společně s americkým letectvem tzv. kobercové bombardování.
Noční nálet na Kolín n.R. s více než 1000 letadel 30. května 1942 měl název
"operace Millenium". Němci ještě obnovili nálety na Británii v dubnu až
srpnu 1942, ale když v lednu 1943 v Casablance padlo rozhodnutí o
systematickém rozbombardování Německa s cílem přípravy invaze a rozvrácení
německého hospodářství, obnova nadvlády německého letectva už byla utopií.
A tak se jednoho dne objevily i v Mariánských Lázních civilní auta, osobní i
nákladní, které nesly označení firmy TELEFUNKEN BERLIN, třebaže ne všechna
vozidla měla toto označení. Na letišti SKLÁŘE nastala čilá stavební činnost.
Kromě budovaných hangárů byly přistavovány další hangáry a přeměňovány ve
výrobní haly. Současně byly postaveny při letišti přízemní obytné baráky,
převážně dřevěné. Do nich se stěhovali ti, kteří na letišti pracovali.
Viděl jsem na vlastní oči tuto činnost v roce 1941, když jsem se dostal
služebně, v rámci vyšetřování jednoho kriminálního případu společně s orgány
německé kriminální služby do Mariánských Lázní a Karlových Varů. V dalších
letech jsem už takovou možnost neměl až do konce války, tj. jak pokračovala
přeměna letiště ve filiálku továrny TELEFUNKEN z Berlína a co se tu vlastně
vyrábělo. To vše bylo tajné. Až později jsem se dověděl, že to byly radary.
Poprvé po válce jsem uviděl letiště ve Sklářích 19. července 1945 dopoledne,
když jsem přijel s malou skupinkou pověřených pracovníků z vnitrozemí
převzít určitou funkci v osvobozených Mariánských Lázních. Letiště, kde jsme
se zastavili cestou, bylo v té době zcela nepřístupno - bylo uzavřeno a
obsazeno americkou armádou jako většina objektů, které sloužily za války
německé branné moci. První zprávy o tom, co se na letišti děje, sdělovali
civilové a lidé, kteří byli tehdejší činností americké armády nějak
poškozeni.
Na letišti byly shromažďovány veškeré automobily a jiná motorová vozidla,
která museli němečtí majitelé z Mariánských Lázní po obsazení města povinně
odevzdat Američanům. Tyto vozy, ať starší nebo nové, ať pojízdné či
nepojízdné, byly shromažďovány na jednom úseku letiště a těžkými speciálními
buldozery americké armády ničeny. Bylo to bez ohledu na to, že nová
československá civilní správa zoufale potřebovala auta pro civilní správu na
osvobozeném území. Jen velmi opožděně - po předání civilní správy od
Američanů československým orgánům - byla některá vozidla nakonec uvolněna
pro státní správu. Převážná část vozů, zabavených Němcům, byla však
Američany zničena.
V prvních květnových dnech roku 1945 se dostavil do budovy místní správní
komise (MSK) říšskoněmecký příslušník Ernst WOYTH, bytem hotel ROYAL, jako
zaměstnanec americké armády, a sdělil členu MSK panu MENŠIKOVI, že je
pracovníkem berlínské firmy TELEFUNKEN a že dosud zůstává ve funkci správce
všech skladišť materiálu a zařízení této firmy v Mariánských Lázních a v
okolí. Připomenul, že ve skladištích je uložen velice cenný elektromateriál
a měřící přístroje pro elektrovýrobu. Velmi podrobně informoval, že firma
TELEFUNKEN zřídila na zdejším letišti významnou pobočku své berlínské
továrny na výrobu nejmodernějších naslouchacích a signalizačních přístrojů
pro německou armádu (radarů). Prohlásil, že v těchto skladištích je uložen
montážní materiál milionových hodnot a jako dosavadní správce, pověřený
americkou armádou jejich správou a péčí, má od skladišť klíče, které by rád
předal do rukou československé státní správy. Hodlá totiž v nejkratší době
odjet s americ-kou armádou zpátky do Berlína, kde žije jeho rodina.
Protože v květnových dnech 1945 nebyla dosud ustavena řádná civilní správa,
resp. lidé, kteří vykonávali určité funkce, neměli k dispozici další
pracovníky pro výkon a zajištění civilní správy, nebylo možno v těch dnech v
této záležitosti nic podniknout.
Až teprve 19.května 1945 mohl jako jediný organizovaný a orgány dostatečně
vybavený Úřad národní bezpečnosti (ÚNB) vyřizovat nejnaléhavější záležitosti
civilní správy a bylo možno něco i v této věci podniknout. To však mělo za
následek, že jakékoliv záležitosti veřejného života byly pak požadovány na
Úřadu veřejné bezpečnosti, a to bez ohledu na to, zda byl tento Úřad k tomu
příslušný či ne.
A tak se objevil Němec WOYTH u mne jako vedoucího kriminální služby na
okrese a chtěl předat klíče a tím ukončit svou zdejší funkci u americké
armády. Žadateli nebylo možno vyhovět:
1. sklady materiálu byly válečnou kořistí Američanů a bylo nutno nejprve
provést příslušné řízení a rozhodnout, zda a kdy budou sklady předány
československé branné moci. S tím však Američané nijak nepospíchali.
2. i kdybychom chtěli skladiště převzít v rámci správního řízení, nebylo tu
oprávněných lidí, kteří by toto provedli a zajistili střežení majetku a jeho
spravování až do likvidace zásob.
3. ani tvořící se československá armáda (tehdy tu byla jedna jediná rota)
nemohla být použita pro střežení tolika objektů - skladišť s materiálem a
přístroji, neboť měla mnoho jiných naléhavých úkolů.
A tak byl pověřen WOTH, aby nadále jako zaměstnanec americké armády podle
svých možností a rozsahu funkčních pravomocí spravoval všechna skladiště, a
dojde-li se strany americké armády k předávání tohoto cenného materiálu, aby
se přímo zúčastnil jeho předávání. Klíče od skladišť mu byly prozatím
ponechány. Přestože jsme neměli oprávnění ke kontrole stavu skladišť,
provedli jsme prohlídky a zjistili, že sklady radiopřijímačů, součástek
vysílačů a dalšího materiálu se nacházejí:
1. na letišti ve Sklářích v bezprostřední blízkosti montážních hal, kam jsme
mohli nahlédnout jen díky benevolenci strážního oddílu americké armády
2a. v Lesním mlýně v Mariánských Lázních, který byl obsazen americkými
vojáky
2b. v objektu MIRAMONTE, kde byl bývalý sklad R.A.D. (Říšské pracovní
služby) a kde byl ale ještě jiný materiál, používaný členy R.A.D. (hromady
důtek aj.), a objekt byl rovněž obsazený americkými vojáky
3. ve Velké Hleďsebi v objektech koupaliště RIVIERA a v hostinci a na
koupališti areálu KIESELMÜHLE (přes silnici proti prádelně) a dále v
hostinci ENGEL
4. v Klimentově v hostinci STARK
5. v Drmoulu v hostinci WOTKE
6. v Hamrníkách v hostincích EGERER a SPRINGER
7. větší počet hotových i polosmontovaných pojízdných radarových aparátů
stál jednak na koupališti RIVIERA, jednak v lesích kolem mariánskolázeňského
katolického hřbitova a pod bývalou kavárnou JÄGERHAUS (Valská hájenka), a
dále až u Balbínova pramene. Tyto aparáty se nacházely také v lesích poblíž
rybníka REGENT a v parku chodovoplánského zámku. Celkem asi 30 kusů aparátů
bylo zde koncem války takto ukryto před zraky spojeneckých letců.
8. v lázeňském plicním sanatoriu v Sangerbergu (roku 2000 zbořeno), kde byla
nalezena jedna zesilovací elektronická stanice neznámého typu a různé
fabrikace
9. na dalších místech byla menší skladiště montážního materiálu, jakož i
elektromotorů nejrůznějšího typu.
Teprve po odchodu americké armády 30.listopadu 1945 byla tato skladiště
přebírána československou armádou, orgány ministerstva vnitra. Různé
speciální přístroje a měřící elektroaparáty přebírali zástupci Vysokého
učení technického z Prahy. Celá tíha předchozího úředního jednání o těchto
skladištích spočívala na počátku na orgánech tehdejšího Úřadu národní
bezpečnosti a později na pracovnících Místní správní komise Mariánské Lázně.
Americká armáda neprojevovala během svého
pobytu zde v této záležitosti žádnou iniciativu. Říšský Němec WOYTH odevzdal 29. listopadu 1945 všechny
klíče od skladišť, která spravoval, do rukou pracovníků Místní správní
komise. Přebírání radarů a nejrůznějších materiálů, ve skladištích
nalezených, se protahovalo až do roku 1947. Zanechané radary byly
vyhledávanými místy pro hry chlapců a skautských oddílů té doby.
Letiště po odchodu Američanů nebylo ještě dlouhou dobu používáno, protože
letištní baráky sloužily v roce 1945-1946 k soustředění německého
obyvatelstva k odsunu."
Sepsal Jan ŠPERL, býv. kriminální inspektor, vedoucí kriminální služby
okresu Mariánské Lázně v poválečné době.
Prameny: ŠPERL Jan "Mariánskolázeňské letiště za okupace a po roce 1945" -
HAMELIKA č. 1/ /1983 z 24. ledna 1983 str. 5-7. |
Zaniklé letište pro větroně u Branišova
Na vrchu TŘEBOUŇ, jižně od silnice Plzeň-Karlovy Vary, existovalo kdysi
svahové plachtařské letiště TŘEBOUŇ (Tschebon). Letiště vybudovali za války
Němci. Když jsme před lety s vlastivědníky vrch navštívili, nalezli jsme tu
ještě dva dřevěné sruby a startoviště pro větroně. Vzhledem k nadmoř-ské
výšce tu často panovaly špatné povětrnostní podmínky. O tom svědčí i
povzdech neznámého německého plachtaře zapsaný na stěně jednoho ze srubů "Třebouň
nikdy více" nalezený po válce.
Podle zprávy z 20. září 1945, odeslané na MNO-velitelství letectva, vykonal
poručík Rudolf Kůrka prohlídku plachtařského terénu TŔEBOUŇ s těmito závěry:
"Třebouň, kóta 822, 4 km jižně od Toužimi. Terén nachází se západně silnice
Plzeň - Karlovy Vary, 45 km od Plzně, 20 km od Karlových Varů. Má tvar
obráceného L. Za okupace byl zařizován pro školu plachtařskou. Na Třebouni
je postavena budova ubikací, kuchyně, jídelna (asi pro 80 osob), menší dílna
pro opravy kluzáků bez vnitřního zařízení, budova koupelen a záchodů; dále
srub o třech místnostech, jako kantýna se sklepem.
Západní terén má hřeben 3 km dlouhý, táhnoucí se od severu k jihu. Jeho
západní svah má velmi mírné klesání s dlouhým předpolím s převýšením 115 m.
Středem svahu jde silnice k budovám školy. Jsou tu vybudována tři stanoviště
pro start gumovým lanem. Východní svah je příkřejší s převýšením 170 m,
délka 2 000 m. Na něm je vymýceno několik míst pro starty. Jejich bližší
ohledání nebylo provedeno, neboť trvale pršelo a terén byl příliš rozmoklý,
takže nebylo bezpečné se tam dostat.
Východní terén má pro start k severu hřeben 2 100 m dlouhý, při převýšení
177 m, s mírným klesáním, pro start k jihu hřeben 1 500 m dlouhý, s
převýšením 212 m a prudším spádem. Jsou tu postavena startoviště a zřízen
výtah větroňů. Přistávací plocha společná s východním svahem západního
terénu je louka tak velká, že by se dala použít i pro přistávání motorových
letadel.
Celý svah je zalesněn a jsou tam vymýceny plochy pro start a dopravu větroňů
a kluzáků. V okolí terénu jsou louky a pole, asi z 80 % majetek Němců, kteří
jsou postupně vystěhováváni. Do ubikací jest zaveden elektrický proud z obce
Třebouň, vnitřní instalace je vytrhána. Ze školy odvezla československá
vojenská posádka talíře, příbory, nádobí a zařízení kuchyně do Toužimi. Byly
toho, podle sdělení vládního komisaře pana Stanislava ŠPECIÁNA z Třebouně,
tři nákladní vozy.
Školu může uvésti ČNA Plzeň ihned do provozu. Potřebné kluzáky a větroně má
ve svém hangáru u Plzně v úschově. Jest zapotřebí postaviti prozatímní stan,
tak, jako to měli Němci a v nejbližší době postaviti hangár. Podle
zjištěných záznamů tam byly prováděny lety, jak terén sám dovoluje,
několikahodinové. Škola dávala velmi dobré výsledky. Potřebné pozemky se
dají pro školu zajistiti."
Ze 16.září 1945 pochází žádost o přidělení 8 kluzáků:
"Odvoláváme se na Váš dopis čj. 14 037/let 1945, jakož i na návštěvu Vašeho
odborníka poručíka letectva KŮRKY Rudolfa, který si prohlédl námi
projektovanou krajskou školu pro plachtaře na vrchu TŘEBOUŇ poblíž města
Toužimi při silnici Plzeň-Karlovy Vary. Podle názoru poručíka letectva Kůrky
je tento terén velmi dobře k navrhovanému účelu způsobilý. Bylo nám tímto
pánem doporučeno, abychom neprodleně započali se školením a opravou této
školy. Z tohoto důvodu obracíme se na Vás se zdvořilou žádostí, aby nám byly
přiděleny tyto školní kluzáky :
1. ŠK38(SG 38) v.č. 061 231, 061 695, 061 699-výrobce Flugzeugwerke KÄRNTNER
v roce 1943
2. ŠK 38 v.č. 1 704, výrobce H. PAUDER & z., N.v. Den Haag , v roce 1943
3. ŠK 38 v.č. 060947, výrobce H. PAUDER & z., N.v. Den Haag , v roce 1942
4. ŠK 38 v.č. 4. 032, výrobce Dr.Ing.RATHJENS , v roce 1942
5. Grünau Baby II. v.č. 004 110, 113 a 115, výrobce Edmund SCHNEIDER, Grünau,
rok výroby neznám.
Jakmile nám letouny laskavě přidělíte, požádáme ihned Ministerstvo dopravy a
techniky o vystavení legitimací k držení letounů a provedení imatrikulace."
PRAMEN: Oldřich KOVAŘÍK, Jiří LAUERMANN, Jaroslav NOVÁK : Vzpomínky na
západočeský aeroklub, S. 104-115; Dušan SCHNEIDER : Osudy letců, 2.díl
DOPLNĚK Brno 1998 |
Chebské letiště - minulost a současnost
Asi 3 km jihozápadně od Chebu se rozkládají prostory chebského letiště. Kdo
by se domníval, že jde jen o rovnou travnatou plochu, jako je tomu u jiných
i větších měst, je na velkém omylu. Chebské letiště se může pochlubit 1,5 km
dlouhou vybetonovanou ranvejí s širokým okolním zázemím a bohatou historií.
Počátky budování letiště spadají do roku 1915, zastáncem stavby byl tehdejší
starosta města Chebu. Ze začátku šlo jen o několik hangárů, dílny a sklady a
travnatou přistávací a pojezdovou plochu. Na letišti bylo tehdy umístěno
něco přes deset letadel různých typů, zpočátku to byly cvičné a kurýrní
stroje. Po vzniku ČSR zdejší sudetští Němci vyhlásili samosprávnou provincii
(tzv. Deutschbohmen) a tak bylo letiště vlastně na nepřátelském území. České
vojsko mělo o chebské letiště velký zájem, takže velitel Leteckého sboru
Jindřich Kostrba rozhodl o jeho vojenském obsazení. 9. listopadu roku 1918
sem byla s tímto úkolem vyslána skupina 11 letců s technickým personálem.
Jejich ochranu zajišťoval oddíl čítající 130 mužů. Obsazení letiště českým
vojskem proběhlo bez velkého odporu. Hned po dopoledním obsazení 10.
listopadu 1918 byl na chebském letišti připraven první opravený,
provozuschopný letoun. Nad Chebem byl hned proveden jeho zkušební zálet,
avšak stroj havaroval a pilot, bývalý letecký instruktor, v troskách
zahynul. I přes tuto nepříjemnou nehodu zálety pokračovaly dále. Ještě týž
den odletělo do vnitrozemí pět ukořistěných letounů. V té době byl ještě
význam chebského letiště pro armádu nepatrný, období hlavního rozvoje
letiště začalo rokem 1920. V té době se chebské letiště stalo centrem
výcviku vojenského letectva. Prováděl se zde základní i rozšiřovací výcvik
samotných letců, ale i technického personálu a leteckých mechaniků.
Dosluhující zastaralé stroje byly nahrazeny v roce 1924 letadly
československé výroby. Začal se však projevovat základní problém, kterým
bylo příliš blízké umístění letiště k Německu. Začínající piloti mnohdy
havarovali či nouzově přistávali v německém pohraničí, a proto byl výcvik
přesunut na nově vybudované letiště v Prostějově. Jako poslední opustila
Cheb stíhací letecká škola.
Další historickou etapou chebského letiště bylo založení tzv. Četnických
leteckých hlídek (ČLH), určených k ochraně hranic proti leteckým silám
Německa - Luftwaffe. Hlídkové letouny několikrát denně přelétávaly nad
hranicemi s Německem. Pro potřeby ČLH byly na chebském letišti dva letouny
Avie B-534. Činnost ČLH byla omezena tehdejší legislativou a zastaralostí
technického parku. Více se osvědčil tento útvar ČLH při potlačování
diverzních akcí v pohraničí, např. při nepokojích v Mariánských Lázních
zabránil letoun ČLH ordnerům v jejich útoku na tamní civilní letiště. Za
mobilizace 938 předaly ČLH své letouny vojenskému letectvu a přesunuly se do
Karlových Varů, kde však bylo četnictvo po říjnu 1938 rozpuštěno.
30. září 1938 bylo pohraničí obsazeno německou armádou. To se týkalo i
chebského letiště. Německá armáda sem přesunula stroje Messerschmitt Bf-109.
3. října 1938 přijel do Chebu sám říšský kancléř Adolf Hitler spolu s
maršálem Luftwaffe. Následovala výstavba nového letiště na Švédském vrchu s
vybetonovanou ranvejí, která by umožňovala provoz modernějších strojů. Na
stavbě byli nasazeni zajatci z pracovních táborů a totálně nasazení
Francouzi, Belgičané a specialisté přímo z Německa. Tím vznikla v Chebu
jedna z nejmodernějších leteckých základen v Čechách. Již od počátku stavby
letiště se počítalo s jeho využitím jako leteckých dílen. Tomu odpovídalo i
rozšiřující vybavení letiště - železniční trať vedená z nádraží až k
výrobnímu závodu, zástřelné plochy pro testování palubních zbraní, sklady na
náhradní díly.
Od roku 1944 se stala chebská letecká továrna pobočkou německé firmy
Heinkel. Spolu s touto změnou se v letecké továrně začaly kompletovat
bombardovací letadla He-111 a He-177. Objem výroby dosahoval až 5 kusů
letadel za jeden týden. Spojenecký průzkum 26 prosince 1944 potvrdil montáž
strojů Me-262 v letecké továrně v Chebu. Zajímavé je, že přesto že
Egerflugzeugwerke patřily pod koncern Heinkel, byly přinuceny montovat
konkurenční stroj Messerschmitt. S blížícím se pádem Třetí říše musela tedy
firma Heinkel přijmout výrobní program Messerschmittu, a tak se prováděly
montáže letounů Bf-109 a proudových Me-262 s kódovým označením Schwalbe.
Snad hlavně díky tomuto letounu se stalo chebské letiště jedním z
nejvýznamnějších cílů pro spojenecké bombardéry. Koncem války se rozběhla
kompletní výroba noční stíhačky He-219 Uhu.
První spojenecký bombardovací nálet byl i přes neustálou leteckou výrobu
uskutečněn až 14. února 1945 a poškozeny některé tovární objekty a ranvej.
Stop po kráterech na přistávacích a pojezdových plochách vidíme ještě dnes.
Od tohoto náletu docházelo k častým útokům spojeneckých stíhaček na letiště.
Konečná bitva o chebské letiště se odehrála při obsazování letiště a
americkou armádou koncem dubna 1945. Na letišti se s velkým odporem bránilo
několik ustupujících jednotek německé armády, které posléze kapitulovaly.
Po válce bylo chebské letiště využito americkou armádou pro zásobovací účely
a pro přesun jednotek při odchodu z našeho území. V té době již bylo staré
československé letiště opomenuto a využívalo se jen nové, vystavěné Němci.
Po válce se však o letiště nikdo aktivně nestaral, a tak tovární objekty
chátraly a zbytky letadel skončily ve šrotu. Až od roku 1947 bylo letiště
využito pro leteckou hlídku SNB, která měla za úkol hlídat západní hranice.
Letečtí nadšenci využili zbylých letadel a založili zde aeroklub, který však
po roce 1948 musel být rozpuštěn. Letiště obsadila armáda a byly zprovozněny
dva stroje He-219, které patřily na konci druhé světové války mezi absolutní
špičku. Od roku 1951 působila na chebském letišti letka 11. stíhacího pluku
ze Žatce, vybavená tehdy stroji Jak-23. Po jejím přezbrojení na MiG-15 byla
činnost letky na chebském letišti ukončena.
První další letecká činnost se v Chebu objevila až v osmdesátých letech, kdy
zde byl umožněn provoz zemědělským strojům Slovairu. Dnes existují na jeho
využití různé plány, skladištěm a parkovištěm pro kamióny počínaje, moderním
středním letištěm konče. Asi nejvhodnější by bylo obnovit zašlou slávu
letiště a využít jej jak pro sportovní a lehká soukromá letadla, tak pro
střední nákladní stroje. Jistě by to znamenalo ekonomický a turistický
přínos pro město, když nebereme v úvahu jisté negativní prvky, jako je např.
zvýšený hluk a zplodiny. -jr- Internet 2000
Pilotní vojenská škola v Chebu za války
Německá pilotní škola (Deutsche Flugzeugführerschule ve zkratce FFS) - FFS
des FAR 63 Cheb byla zřízena 1.prosince 1938 s označením "Flea.63 Eger". Na
jaře 1940 byla přeložena do Mariánských Lázní a v říjnu 1940 došlo k
převzetí tamní skupiny A/B 8. Dne 1. října 1941 byla pojmenována zkratkou
"FFS A/B 63" (předtím Sch./FAR 63). K rozpuštění personálu a předání
zařízení jiným školám se uskutečnilo asi v červnu 1942. Sídlem pilotní
letecké školy zůstaly až do konce války Mariánské Lázně, odloučenými
pracovišti byly Karlovy Vary a Vilseck u Grafenwöhr.
Prameny: Karl RIES: Deutsche Flugzeugführerschulen und ihre Maschinen 1919 -
1945 (Motorbuch Verlag Stuttgart) - Sch./FAR 63. |
Vybraná úmrtí z knihy zemřelých Mariánské Lázně
V závěru světové války zahynuli v Mariánských Lázních na válečné následky
mimo jiné:
MIZERA Josef, 31 let, bydliště Mariánské Lázně Garage Mizera čp.267, při
nepřátelském leteckém útoku 25. září 1944 ( na nádraží) zemřel po zasažení
hlavy střepinami.
SCHWEGER Karl, 23 let, z Fürstenfeldbrucku u Münchenu, při nehodě bitevní
letky luftwaffe, ale píše se "padl po vzdušném souboji s nepřítelem leteckou
smrtí (Fliegertod)", konec roku 1944
PREINESS Michael, zemřel při náletu hloubkového letce po těžkém průstřelu
pánve.
KERBLER Olly-Olga, pomocnice zpravodajské služby vzduchu (O-Helferin in F.
fl.H. Kdl.5/VIII) 22 let, z Wimsbachu, okres Wels, nehoda - průstřel
hrudníku s okamžitou smrtí 16.dubna 1945
FISCHER Richard, 32 let, z Dolního Žandova, posunovač v Mariánských Lázních,
bytem Železničářský dům, zemřel při zásahu letecké bomby na nádraží 15.
dubna 1945
ADAM Werner, 27 let, z Belm, okres Steglitz, štábní svobodník nočního
bitevního komanda (Stabsgefreiter Nachtschlachtkommando 8) - okamžitá smrt
při zřícení letadla, příčina totální tělesné roztržení - duben 1945
WANNER Erich Otto, 24 let, z Pfarzheimu, okres Karlsruhe, rotmistr nočního
bitevního komanda (Feldwebel Nachtschlachtkommando 8) - smrt při zřícení
letadla, způsobená odtržením lebky a roztržením obličeje, rozdrcení holeně -
duben 1945
SATTLER Alfred, 17 let, RAD, původem z Haselbachu u Falknova, průstřel
břicha, rozdrcení kolena
Prameny: Mariánské Lázně - kniha zemřelých 1939-1945
Nálety na Cheb a Mariánské Lázně
16.10.1940 - zasažena kasárna na letišti v Chebu
23.10.1944 - zasaženo město Cheb , mimo jiné i továrna na letadla (Apollo
?), ale letiště nezasaženo. Podle mariánskolázeňské válečné kroniky "byl
podniknut letecký útok na Cheb, zničeno staré gymnázium, železniční most a
továrny. Bylo slyšet hučení, když přelétala letadla Mariánské Lázně."
20.1.1945 - při náletu došlo k leteckému souboji nad Třemi Sekerami a
německý pilot se zřítil a zahynul. Dopoledne 26. ledna 1945 se konal pohřeb
německého letce, který padl jako sedmý zde padlý. Na hřbitově nastoupila SA.
(Válečná kronika Mariánských Lázní)
25.3.1945 - úplně zničeno letiště v Chebu , včetně letecké továrny
8.4.1945 - letecký útok na nádraží v Chebu, zničen hotel WELZL, akciový
pivovar aj. Z Mariánských Lázní přijelo pomáhat hasičstvo a technická pomoc.
15.4.1945 - odpoledne v 16 hodin první hloubkový útok na Mariánské Lázně.
Letiště bylo ostřelo-váno a jeden hangár zcela rozbořen. Bylo několik
mrtvých.
Prameny: NĚMEC V.: Stopy bojovníků; BARTOŠEK- PICHLÍK : Američané v
západních Čechách, Hlas revoluce, ročník 1977, číslo 42; K.FOUD, V.KRÁTKÝ,
J.VLADAŘ : Poslední akce, NAVA s.r.o.Plzeň, 1997, S. 17-18,
Mariánskolázeňská válečná kronika 1941-1945. Mariánskolázeňská kniha
zemřelých 1945. |
Spojenecká letadla na Chebsku:
Dne 3.února 1945 v 17.00 hodin přistálo na chebském letišti americké
letadlo, vezoucí bomby. Posádka 11 letců z nichž jeden byl zraněn, byla
zajata.
PRAMEN: Josef ŘEHKA : Chebsko za války, kronika obce Nebanice (výpis z
rukopisu - SBS - 3409):
Dne 18.března 1944 (?) letěl autor s Liberátorem, který přistál v
letuschopném stavu v Chebu. Jednalo se o verzi typu H nebo J, obě byly
vybaveny otáčivou kulometnou věží v přídi trupu.
PRAMEN: Hans-Werner LERCHE : Na cizích křídlech, MUSTANG, Plzeň 1996, S. 72.
Bombardování Mostu a Chomutova v roce 1944 a
zřícená letadla
Ve 3 hodiny ráno 16.prosince 1944 byl bombardéry RAF napaden Chomutov, mezi
12 a 12.30 h. byl napaden Most. Nálet uskutečnila 15. letecká armáda USA ze
základen v Itálii jako jeden z největších náletů na chemické závody v Záluží
u Mostu. Akce se zúčastnilo téměř půl tisíce letadel. Vedlejším cílem se
stalo nádraží v Mostě a Škodovka v Plzni. Nad moravsko-rakouském pomezí pak
proběhla letecká bitva mezi vracejícími se bombardéry a německými stíhači. V
okrese Jihlava byl sestřelen bombardér B-24 Liberator. Na několika místech
protektorátu havarovaly německé stíhačky. Patrně pro odlehčení odhodil jeden
bombardér při přeletu Toužimi tři bomby. Za války bezvýznamná událost stála
za zaznamenání českému kronikáři do městské kroniky. Bomby neškodně dopadly
a explodovaly v mokřině u silnice Plzeň - Karlovy Vary, severně Toužimi.
Krátery v bažině byly až do roku 1947. V tomto roce havaroval u obce Krásné
Údolí americký vojenský dopravní letoun C-47 známý jako Dakota. Trup
posloužil místním jako trafika, nepotřebná křídla byla zahrnula do kráterů
po bombách. V roce 1991 byly z mokřiny stále čnějící trosky vykopány
sběratelem letecké techniky z Plzně. Dakota byl a je celokovový letoun a jak
známo, letecký konstrukční materiál - dural, sloučenina Al, Cu, Mg skutečně
má světle šedivou až bílou barvu, ovlivněnou přísadami a povrchovou úpravou.
Jan Vladař
Generál Vlasov a jeho letectvo
Iniciátorem výstavby leteckých sil Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála
Vlasova byl bývalý německý letecký atašé v Moskvě generál letectva
ASCHENBRENNER. Jako velitele letecké jednotky prosazoval bývalého sovětského
letce Viktora Ivanoviče MALCEVA. V jednotce viděl vítanou posilu pro
řídnoucí personál Luftwaffe (zejména na východní frontě). Argumentoval
příkladem armádní skupiny "Střed", která již v roce 1942 vytvořila ze
skupiny bývalých sovětských letců (například mjr.Filatov, kpt.Ripušinskij a
por.Pljuščev) jednotku pilotů, navigátorů, radistů a mechaniků. K letadlům
je sice dlouho nepustili, ale zato prošli důkladným školením.
V roce 1943 přeletělo na německou stranu 66 sovětských letounů a v první
polovině roku 1944 ještě dvacet. V říjnu 1943 byli všichni, kteří se
přihlásili, soustředěni v Suvalkách. Po prověrkách byli odveleni ke skupině,
které velel pplk.G.Holters z generálního štábu, do Moritzfeldu u Istenburgu.
Piloti létali na trofejních sovětských strojích a přeškolovali se na
německé. Po výcviku byli zapojeni do bojové činnosti jako doplňovací skupina
pod názvem "OSTLAND" v rámci Luftflotte 1.
Absolvovali v průměru až 500 bojových letů. Všichni se osvědčili. Byli mezi
nimi zkušení letci jako plk. Vaňušin (bývalý NŠ letectva Orelského okruhu,
který se vyznamenal jako velitel letectva 20. armády), nositelé titulu
Hrdina SSSR kpt. Arťomov, npor. Antilevskij a dokonce i žena majorka
Serafina Zacharovna Sitniková, bývalá náčelnice průzkumu 205.stíhací divize.
V průběhu roku 1944 se v západních Čechách pod velením generálmajora
letectva Viktora Ivanoviče MALCEVA postupně organizovala smíšená ruská
letecká divize. Velitelství a štáb měla mít nejprve u Mariánských Lázní a
později v Nýrsku. Podle Karla Richtera (viz literatura) bylo sídlo ruské
letecké základny jednoznačně v Chebu.
Dne 19.prosince 1944 podepsal Göring rozkaz k výstavbě letectva Ruské
osvobozenecké armády včetně parašutistických jednotek a jednotek leteckého
průzkumu. V Chebu byla ustavena 1.stíhací eskadra "Oberst Kazakov". Jejím
prvním velitelem byl starý ruský emigrant plk.BAJDAK. V lednu 1945 byla
1.eskadra vyzbrojená FW 190 odvelena do Havlíčkova Brodu. Přitom došlo ke
změně velení a velitelem byl jmenován kpt. S.T.BYČKOV, nositel titulu Hrdina
Sovětského Svazu. V Chebu pak vznikla 2.stíhací eskadra, které velel
kpt.ANTILEVSKIJ. Po ukončení výcviku byla převelena rovněž do Havlíčkova
Brodu. Do konce války se ustanovila ještě 3.eskadra s 30 letadly.
Složení letectva ROA tedy bylo:
a) 1.stíhací eskadra - 15 Me 109 G10 (Oberst Kazakov), umístěna v Havlíčkově
Brodu
b) 2.stíhací eskadra (bitevní letka) - 12 Ju 87, umístěna také v Havlíčkově
Brodu
c) bombardovací letka - 5 He 111,
d) kurýrní letka - 5 Fi 156, 2 U(Po),
e) doplňovací letka - 2 He 111, 2 Hs 129, 7 Me 109 G10,
f) cvičné letky 2 Me 108 a 3 U(Po)2,
f) pilotní škola v Chebu,
g) štábní a průzkumná letecká jednotka,
h) pluk protiletadlového dělostřelectva, který měl 7 těžkých (88 mm) a 1
lehký (37 mm) oddílů - 4 baterie (6x88 mm), 1 baterie (37 mm) a 2 baterie
(po 16 x 20 mm), velitel plk. Rostislav Rostislavovič VASILJEV
i) parašutistický prapor, celkem 400 mužů, velitel pplk. KOCAR
j) letecká průzkumná rota.
Pro letecké útvary v rámci ROA se používalo označení VVS-ROA (Vojenno
Vozdušnyje Sily ROA). Početní stav byl 4 500 důstojníků, poddůstojníků a
vojínů. Styčným důstojníkem byl bývalý německý atašé v Moskvě generál
letectva H.Aschenbrenner. Organizátorem leteckého výcviku byl poručík
letectva Gerhard BUSCHMANN.
Útvary na bojovém letišti byly používány pro lety na podporu německých
útvarů, bojujících tehdy na hranicích Slovenska a na Moravě a s omezenými
možnostmi v době, kdy spojenecké letectvo již mělo naprostou vzdušnou
převahu.
V dubnu 1945, kdy došlo k otevřeným rozporům mezi vedením ROA a velením
armádní skupiny "Střed", byla na letišti v Havlíčkově Brodě zničena veškerá
zásoba benzínu. Z letiště uletělo pouze jedno letadlo. Ostatní personál padl
v prvních květnových dnech do sovětského zajetí. Na letišti v Chebu byla
opuštěna letadla a ruští letci prchali pěšky na Západ do amerického zajetí.
Jen jediné letadlo přeletělo k Američanům. Celkem tu ruský letecký útvar
čítal 300 pilotů a 70 letadel. Stav letectva ROA byl zprvu plánován na 6000
až 7000 mužů, ale dosáhl uvedeného stavu 4 500 vojáků.
V knize R.F.Toliver, T.J.Constable : Sundejte Hartmanna ( Mustang, Plzeň
1994, S.116 - 119) se uvádí, že spolu s JG 52 ustupovala z Havlíčkova Brodu
i JG 210, v jejíž sestavě operovala 1.stíhací eskadra (Jagdstaffel) 5. Ruské
osvobozenecké armády "Oberst Kazakov"- kapitánem eskadry byl (již)
major.S.T.Byčkov. Peruť byla vyzbrojena 16 stíhačkami Me-109 G10, které byly
označeny modrým svatoondřejským křížem na bílém podkladu.
Generál Vlasov v Mariánských Lázních
Jediným, ale zato seriosním pramenem o přítomnosti generála Vlasova v
Mariánských Lázních je Lerchlova válečná kronika města. Zde se vícekrát
zmiňuje o ruském generálovi:
"28.ledna 1945 - Generál VLASOV bydlí v devítipokojovém bytě ve vile
WALDSCHLÖSSCHEN (v dn.Třebízského ulici). Je to vůdce Rusů a národů Ruska,
které se chtějí osvobodit od bolševismu. Jeho štáb bydlí v domě LUCKER
(dn.Jalta). Na dveřích je tam napsáno rusky a německy "Čistit boty."
"14.února 1945 - Villa MADRID byla jednoduše zabavena ruskými Vlasovovými
vojáky. Starosta schválil obsazení vily dodatečně."
"31.března 1945 - Jde pověst, že Mariánské Lázně mají být vyhlášeny
nemocničním a lazaretním městem. Podmínkou je, aby firma ISOFLEX a Vlasovci
v domě LUCKER a WALDSCHLÖSSCHEN (event.Madrid) opustili město. Udánlivě se
Vlasovci zdráhají opustit město."
Z dalších zpráv o Vlasovcích se objevuje zpráva z 13.května 1945, která
vyvolala velký rozruch. Na Srnčím hřbetě bylo nalezeno pět mrtvol vojáků v
německých uniformách, přikrytých slabou vrstvou hlíny a chvojím. Byli to
Vlasovci, zastřelení tu německým vojákem na konci dubna 1945. Mrtvoly neměly
u sebe zbraně a byly převezeny na hleďsebský hřbitov a zde pohřbeny. Od roku
1946 se pak objevují pravidelná hlášení z Velké Hleďsebi o zde pohřbených
vojácích - zprvu se píše o Vlasovcích, pak o ruských vojácích a nakonec
omylem o "sovětských" vojácích. Jejich hrob se nám dnes nepodařilo najít.
Tato příhoda potvrzuje, že se na konci války Vlasovovi vojáci v německých
uniformách pohybovali mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi.
Prameny: Karel RICHTER:Případ generála Vlasova, PANORAMA Praha 1991,
S.270-271,307-309; Stanislav AUSKÝ : Vojska generála Vlasova v Čechách,
Vyšehrad, Praha 1992, 2.vydání, S.83- 86. Prof.LERCHL "Válečná kronika
Mariánských Lázní" Marienbader Heimatbrief 1972-1974. |
Zajatecká komanda za války
Nalezený seznam zajateckých komand stalagu XIIIB Weiden z roku 1941 dává
nahlédnout do rozmístění zajatců do vsí v našem okolí. Podle tohoto seznamu
již v roce 1941 pracovali v zajateckých komandech vedle Belgičanů, Holanďanů
a Srbů zdaleka nejvíce Francouzi a v té době již i ruští zajatci. Ačkoliv v
seznamu chybějí Mariánské Lázně, víme o nich z článku J.FIALY. (FIALA
Jaroslav "Váleční zajatci na Karlovarsku 1943-1945" Minulostí Západočeského
kraje V./1967)
Uvádí, že 20.září 1943 uprchlo z Centrálních lázní z Mariánských Lázní deset
sovětských zajatců-důstojníků. Německá kriminální policie tehdy vyhlásila v
celém kraji polach "BETA" a například jen okresní četnické velitelství v Aši
nasadilo do akce 14 četníků, 335 mužů vesnické stráže a hasičské sbory
celkem 421 mužů. Důstojníci pracovali v Centrálních lázních "A".
Nasazení zajatců probíhalo v Sudetech v několika vlnách podle toho, jak
postupovala německá vojska. v roce 1939 po porážce Polska byli nasazeni Poláci - hlavně do zemědělství a lesnictví, později i do dolů, na stavby
silnic a do průmyslu. Po pádu Francie přišli F r a n c o u z i, po přepadení
SSSR ruští zajatci.
Německo bylo tehdy rozděleno do několika vojenských okruhů, v nichž byly
kmenové centrální zajatecké tábory. Vojenský okruh se sídlem v Norimberku
měl číslo XIII. a zasahoval až do západních Čech, zčásti i do jižních Čech.
Kmenové centrální zajatecké tábory měly pobočky, tzv. komanda. Jejich počet
šel do stovek. Střežení zajatců prováděly zvláštní strážní oddíly, například
všechny dále uvedené skupiny střežili vojáci strážního oddílu číslo 1./804 v
Plané u Mar.Lázní.
Nejvyšší velitel tábora stanovil velitele jednotlivých ubikací,tj. skupin, z
řad zajatců s nejvyšší hodností. Tito velitelé z řad zajatců byli plně
odpovědni za pořádek, za plnění vojenské discipliny svých zajatců, neboť
Němci považovali zajatce stále za vojáky. Byla jmenována i táborová policie
z řad zajatců. Každé povstání zajatců mělo být potlačeno tvrdě a
nekompromisně "bezohledným použitím zbraní" - tedy likvidací vzbouřenců.
Kolik bylo na našem území zajatců ? Známe jen neúplná čísla z dokladů, které
nebyly zničeny. Podle nich například 1. dubna 1944 bylo nasazeno na obvodu
Karlovy Vary 14 760 válečných zajatců, z čehož bylo 6 500 Rusů, přes 4 800
Francouzů. Objevený seznam z Weidenu ukazuje tehdejší převahu francouzských
zajatců v našem kraji. Pracovní komanda byla:
O b e c |
Komando |
Z a j a t c i |
Einsiedel – MNICHOV |
1629 (1.) |
21 Francouzů |
Pobitz – BABICE |
3124 (2.) |
7 Francouzů |
Tepl – Město TEPLÁ |
3126 (3.) |
27 Francouzů |
Stift Tepl – Klášter TEPLÁ |
7098 (25.) |
16 Rusů (SU) |
Rauschenbach – SÍTINY |
3741 (16.) |
15 Francouzů |
Hurschk – HOŠTEC |
3130 (5.) |
10 Francouzů |
Wutsch – BUČ |
3159 (9.) |
14 Francouzů |
Stift Tepl – Klášter TEPLÁ |
3158 (8.) |
17 Francouzů |
Girsch –KŘIVCE |
3156 (7.) |
13 Francouzů |
Pauten – POUTNOV |
3140 (6.) |
5 Francouzů |
Zeberhisch –DŘEVOHRYZY |
3129 (4.) |
12 Francouzů |
Lusading –SLUŽETÍN |
3180 (12.) |
5 Francouzů |
Honau – HANOV |
3266 (13.) |
11 Francouzů |
Hötschigau
– HOSTÍČKOV |
3152 (53.) |
7 Francouzů |
Waschagrün
–VYŠKOV |
3151a(52.) |
16 Francouzů |
Michelsaberg-MICHALOVY HORY |
3151 (51.) |
7 Francouzů |
Punnau – BONĚNOV |
3153 (54.) |
16 Francouzů |
D.Domschlag – DOMASLAVIČKY |
3599 (14.) |
9 Francouzů |
Mariafels – SLAVICE |
3632 (15.) |
15 Francouzů |
Schrikowitz – KŘEPKOVICE |
5133 (21.) |
10 Srbů |
Polinken – POLÍKNO |
3904 (17.) |
7 Francouzů |
Fürwitz
– VRBICE |
3956 (18.) |
7 Francouzů |
Hurz – ZHOŘEC |
5045 (19.) |
17 Srbů |
Landek – OTROČÍN |
1624 (29.) |
21 Francouzů |
Theussing – TOUŽIM |
1498 (28.) |
16 Francouzů |
Polinken – POLÍKNO |
3147 (33.) |
10 Francouzů |
Auschowitz- ÚŠOVICE |
3379 (63.) |
22 Francouzů |
Auschowitz- ÚŠOVICE |
7125 (71.) |
46 Rusů SRO |
Grosssichdichfür-V:
HLEDSEBE |
5136 (65.) |
12 Francouzů |
Haselhof – LÍSKOVEC |
7102 (69.) |
11 Sovětů SU |
Bad Königswart
– KYNŽVART |
7093 (68.) |
26 Sovětů SU |
Tannaweg –JEDLOVÁ |
5131 (64.) |
10 Francouzů |
Altwasser – STARÁ VODA |
3163 (56.) |
21 Francouzů |
Tach. Schmelztal – TACH. HUT |
3161 (55.) |
10 Francouzů |
Maiersgrün
– VYSOKÁ |
3581 (61.) |
15 Francouzů |
Altwasser – STARÁ VODA |
10474(71.) |
46 Sovětů SR |
Dreihacken –TŘI SEKERY |
3515 (60.) |
21 Francouzů |
Dreihacken –TŘI SEKERY |
933 (49.) |
12 Francouzů |
Neudorf – TRSTĚNICE |
3268 (57.) |
17 Francouzů |
Promenhof – BROUMOV |
3273 (58.) |
19 Francouzů |
Promenhof –BROUMOV |
7117 (70.) |
20 Sovětů SU |
Kuttenplan –CHOD.PLANÁ |
5214 (67.) |
20 Francouzů |
Kuttenplan –CHOD.PLANÁ |
3846 (62.) |
9 Francouzů |
Kuttenplan –CHOD.PLANÁ |
3150 (50.) |
15 Francouzů |
Hinterkotten –ZADNÍ CHODOV |
3281 (59.) |
18 Francouzů |
Oberdorf – HORNÍ VES |
5139 (66.) |
13 Francouzů |
Plan- PLANÁ |
3839 (77.) |
19 Francouzů |
Plan – PLANÁ |
5138 (78.) |
13 Srbů |
St.Johann – SVATÝ JAN |
3280 (75.) |
15 Francouzů |
Heiligenkreuz –SVATÝ KŘÍŽ |
3279 (74.) |
21 Francouzů |
Naketendöfglas-
NAHÝ ÚJEZDEC |
1165 (73.) |
11 Belgičanů |
Untergorisch-DOLNÍ JADRUŽ |
3331 (76.) |
14 Francouzů |
Plan – PLANÁ |
7055 (84.) |
22 Sovětů |
Theussing – TOUŽIM |
10488 (48.) |
51 Sovětů |
Theussing – TOUŽIM |
7128 (45.) |
27 Sovětů |
Leskau – LESTKOV |
3160 (10.) |
21 Francouzů |
Scheibenradisch- OKR.HRADIŠTĚ |
3164 (11.) |
13 Francouzů |
Wolfersdorf – OLBRAMOV |
5079 (20.) |
15 Srbů |
Strahof – STRAHOV |
5201 (22.) |
8 Srbů |
Lohm – LOM |
5288 (23.) |
9 Srbů |
Schwanberg –ŠVAMBERK |
7089 (24.) |
19 Sovětů SU |
Radischerberg – HRAD.VRCH |
10403 (26.) |
57 Sovětů SU |
Weseritz – BEZDRUŽICE |
10413 (27.) |
51 Sovětů SU |
Sattl – SEDLO |
3752 (36.) |
3 Francouzi |
Besigau – BEZDĚKOV |
3857 (37.) |
10 Francouzů |
Kutsch – CHUDEČ |
3903 (38.) |
14 Francouzů |
Unterjamny – DOLNÍ JAMNÉ |
3905 (39.) |
10 Francouzů |
Schönthal
– KRÁSNÉ |
3637 (35.) |
10 Francouzů |
Töppeles
– TEPLIČKA |
10409(46.) |
59 Sovětů SU |
Schönwehr
– KRÁSNÝ JEZ |
10468 (47.) |
71 Sovětů SU |
Petschau - BEČOV |
5204 (40.) |
7 Srbů |
Hohenzetlisch – V.SEDLIŠTĚ |
7099 (85.) |
10 Sovětů SU |
Stockau – ŠTOKOV |
5298 (79.) |
9 Srbů |
Čísla komand mají časovou posloupnost, tj. nejdříve přicházeli belgičtí
zajatci (933, 1165), po nich Francouzi s čísly 3100 až 3900, v třetí vlně
Srbové s čísly kol 5000 a druhý sled Francouzů (5131,5139). Čísla kolem 7000
mají sovětští zajatci se značením S.U.(Sowiet Union) M., kdežto čísla nad 10
000 měli poslední příchozí zajatci ze SSSR (10474,10409) značeni SU.O.
Dokument neuvádí nikde polské zajatce. Zřejmě zde nebyli nasazeni. Řada
chybných německých názvů obcí ukazuje na to, že seznam byl psán ve Weidenu a
ne přímo na místě.
Zajatecký tábor v Úšovicích byl umístěn na jihozápadním okraji prostranství
Ploché dráhy - čp.500, kde měl později prostory Automotoklub Mariánské
Lázně. Byli tu převážně ruští zajatci, ale i Francouzi, Jihoslované a
Italové. Tábor byl zřízen kol 1. srpna 1940, kde je zaznamenán příchod
prvních zajaTCŮ - 80 Francouzů do tohoto tábora. Pracovali nejprve společně
pod jednou stráží, ale později byli rozděleni okolním rolníkům na zemědělské
práce a do tábora přišli "čerství" zajatci z Ruska. Bylo jich tu 180.
Někteří z nich zde zemřeli. ¨zaznamenáno je úmrtí 8 Francouzů a 16
Rusů. Ruští zajatci byli pohřbeni do dvou společných hrobů po osmi mužích
na mariánskolázeňském hřbitově. Jména těchto mrtvých však nebyla zanesena do
farní knihy zemřelých a ani vyznačena na hrobech. Francouzští zajatci byli
pohřbeni v samostatných hrobech, označených jmény zemřelých a o jejich úmrtí
je zápis ve farní knize zemřelých. V březnu 1945 tu bylo asi 100 ruských
válečných zajatců, zařazených z tohoto tábora do pochodu smrti. Dne 6.
května 1945 po příjezdu do Mariánských Lázní americká armáda okamžitě
osvobodila a rozpustila zajatecký tábor. Francouzští váleční zajatci v počtu
asi 72 mužů byli odvezeni nákladními auty domů do Francie a ruští váleční
zajatci v počtu 64 mužů byli volně propuštěni na svobodu.
Když v květnu 1940 byla obsazena Německem Belgie a Holandsko byl zřízen v
Mariánských Lázních samostatný zajatecký tábor pro holandské partyzány. Asi
40 zajatých holandských partyzánů bylo vězněno od 15.ledna 1943 v Úšovicích
v hostinci Wiementhal. Rovněž tito holandští zajatci byli 6. května 1945
osvobozeni a převezeni nákladními auty domů do Holandska.
Podle hlášení okresního velitelství Mariánské Lázně po válce zemřelo v
zajateckém táboře na Ploché dráze 23 Rusů. Kromě toho měla existovat
ošetřovna pro procházející pochody smrti v Úšovicích. Zde v této ošetřovně
zemřelí byli pohřbíváni na hřbitově v Úšovicích - mělo tu zemřít 34 Rusů a 3
Slováci.
Ze zajateckého tábora v Mariánských Lázních, kam později přicházeli
převážně zajatci z východní fronty, došlo k několika pokusům o útěk. Při
jednom úspěšném útěku směřovali prchající směrem na Roudnici a stopy
několika zdejších zajatců zachytily zprávy až na Kladensku a na Moravě
(LARIN V.-NAZAROV I.: Nikdy nezapomeneme. Praha 1963, S.40). Časté útěky
registrovaly také strážní jednotky na stavbě železniční trati Brambach-Cheb.
(FIALA Jaroslav "Pracovní nasazení válečných zajatců v Sudetech se zvláštním
ohledem na Karlovarsko" - : Minulostí západočeského kraje 1966, ročník IV.,
S.55.)
Například jeden z uprchlíků, Alexandr ŠURAKOV, byl 18.prosince 1941 zadržen
až v lomu u obce Skalka na Ašsku (SOkA Kadaň LA Aš, poř.č.678, sign.W 1/I/i
z 18.12.1941).
V srpnu 1943 uprchli tři sovětští zajatci z pily v Lázních Kynžvart.
Jednoho, poručíka. Alexeje Vešorta, zastřelil německý strážný u dvora
Haselhof (Lískovec), druhý Rus byl těžce raněn a zemřel v nemocnici ve
Falknově. Třetímu se podařilo uniknout (HR 1984, č.2, S.4).
Ruští zajatci na opravách karlovarské železniční trati. Na východním okraji
obce TEPLIČKA stávala továrna na porcelán. Tato továrna sloužila za války
jako zajatecký tábor. Nejprve sem přišlo 75 francouzských zajatců a od
listopadu 1942 až do konce války tu bylo 200 ruských zajatců. Tito muži
pracovali na opravách železniční trati Karlovy Vary - Mariánské Lázně a
trati Krásný Jez - Horní Slavkov. Jeden ruský zajatec tu zemřel a byl
pohřben u lesa na poli v Tepličce. Pamětník té doby pan Kolbaský vzpomínal,
jak jako chlapec za války pozoroval zde pracující ruské zajatce na trati u
Vlkovic. Byli stráženi německými vojáky. Když byl zajatec zesláblý, po
průjmech a při hladu, strážce ho skopl do příkopu a tam ho nechal. Podle
toho lze soudit, že tito nešťastníci byli také dalšími obětmi z tohoto
tábora. Jeho mrtvoly byly sváženy a někde pochovávány.
Francouzští zajatci v obci VYSOKÁ (Maiersgrün) byli na severovýchodním
okraji obce. Zde bylo nasazeno 18 francouzských zajatců. Bydlení měli v
tanečním sále hostince čp. 8. Každý tu měl vlastní lůžko. Přes pracovali u
jednotlivých rolníků, kteří si je rozebrali a dávali jim i stravu. Dne 12.
května 1945 odjelo všech 18 Francouzů na povozech do Chebu a odtud vlakem
domů do Francie.
Zajatecký tábor v městě Teplá zřídilo velitelství zajateckého tábora ve
Weidenu jako svou pobočku na louce vedle železniční trati vpravo ve směru
jízdy směrem na Mariánské Lázně. Bylo to někdy v roce 1940 či 1942. Postupně
sem přicházeli francouzští zajatci, pak Srbové a Rusové, ale také civilní
dělníci z Ukrajiny. V táboře se tu střídaly skupiny 25 až 30 osob téže
národnosti. Přímo v táboře nikdo nezemřel, ale nemocní odtud byli odváženi
do nemocnice v Plané nebo v Mariánských Lázních a tam mohli někteří zemřít.
Zajatci zůstali v Teplé ještě několik týdnů po válce, kdy zde již byla
americká armáda. Někdy v červenci či srpnu odjeli odtud s americkými vojáky
a přitom tábor zapálili. Kromě této skupiny zajatců ve zdejším táboře
pracovalo 30 francouzských zajatců v klášteře Teplá a dalších 30 Francouzů v
městě Teplá. Pracovali na polních pracích a po válce se vraceli domů.
Francouzský zajatecký tábor v Nezdicích býval od roku 1940 až do dubna 1945.
NEZDICE je malá vesnička poblíž Teplé, kde zůstalo několik chalup. Malý
zajatecký tábor zde sloužil pro 25 francouzských zajatců. Tito pracovali pro
úřad Reichsamt für Bodenforschung. Zpráva okresního velitelství v Teplé z
poválečné doby uváděla, že zde byl tábor založen v dubnu 1943, ale není
ověřena. Zajatci z Francie sem totiž přicházeli v roce 1940. Ve své knize
"Tábory utrpení a smrti" uvádí paní Bubeníčková málo srozumitelnou zprávu o
dolech v Nezdicích, kterou uzavírá: "V posledních dnech války zničili
němečtí strážní a vedoucí dolu veškeré důlní zařízení a uprchli do Německa.
Zajatce odvezla po osvobození americká armáda do střediska, odkud byli
repatriováni do Francie." Zajatci tu bydleli poblíž dolu v dřevěném baráku,
stejném jako býval k vidění u stáčírny minerálky (dn.MAGNESIA) v Louce. O
zdejší těžbě není zpráv. Že by byla založena za druhé světové války ?
Zajatecké tábory v okolí Plané. V Plané pracovalo několik skupin zajatců,
jak uvádí seznam z Weidenu. V Zadním Chodově pracovalo 28 francouzských
zajatců (1943), na zámečku v Broumově bylo již roku 1940 nasazeno 25
francouzských zajatců. Ve Lhotě pracovalo od dubna 1942 komando 22 ruských
zajatců, kteří byli odvedeni počátkem roku 1945 do zajateckého tábora v
Tachově. V Josefově Huti v údolí Mže u Pavlovic byl zajatecký tábor v letech
1940-1944, kde bylo celkem 200 ruských zajatců. Mrtví byli pochováváni ve
Vysokém Sedlišti (Obersettlitz). V roce 1944 byli odvedeni neznámo kam. V
Chodovské Huti pracovala dvě zajatecká komanda s vlastními tábory v lese. Od
března 1941 tu bylo 20-25- francouzských zajatců, kteří byli v roce 1943
převeleni do Broumova. Místo nich přišli sem ruští zajatci, rovněž 25-30
mužů od května 1943 do dubna 1945. Zde byli i osvobozeni.
Na vrchu HRADIŠTĚ u Konstantinových Lázní pracovalo v čedičovém lomu 65
zajatců. Z nich zemřeli jen dva Rusové. Ve vzdálenějších Bezdružicích byl
tábor v čp. 49 od června do října 1942 pro 42 francouzských zajatců.
Ubytováni byli ve špýcharu hospodářství, pracovali na polích a na silnicích.
V Bezdružicích v čp.69 bylo 62 zajatých ruských důstojníků od roku 1942 do
dubna 1945. Jeden z nich tu zemřel a je pochován na hřbitově. Ubytováni byli
v dřevěném stavení na pile stavitele Pitroffa. Pracovali na železniční
trati. V dubnu 1945 byli staženi do zajateckého tábora ve Stříbře.
Sovětští zajatci v zajateckých komandech. Po přepadení Sovětského svazu
přicházeli sovětští zajatci do německého hospodářství. Zprvu se německé
úřady bránily jejich nasazení do německého vnitrozemí, ale nové pracovní
síly nemohlo Německo nikde jinde sehnat. Jejich tábory však byly přísně
odděleny od ostatních, jednak z obav před komunistickou propagandou, jednak
z toho důvodu, že dostávali mnohem nižší příděly potravin. 14. listopadu
1941 bylo rozhodnuto vrchním velitelstvím říšské branné moci, že ruští
zajatci budou rovněž v zajateckých táborech. Zacházelo se však s nimi jako s
vězni, bili je a stříleli bez soudu a proto i údaje z hlášení o počtu
mrtvých ruských zajatců nejsou tak přesné jako u ostatních národností. Vedle
ruského úšovického (26), kynžvartského (37). broumovského komanda (20),
komanda ve Staré Vodě (46), v Plané (22 - všechny údaje o počtech z roku
1941), nacházela se ruská komanda (tábory) také v Bečově (30), v Krásném
Jezu, v Toužimi, v Kraslicích a všude na Chebsku a stále jich přibývalo.
V Bečově pracovalo od 30. září 1942 do osvobození v hájence Vitriolka sedm
ruských zajatců při kácení v lese. V Krásném Jezu bydlelo v nádražní budově
75 ruských zajatců. kteří tu pracovali na opravách trati. V Toužimi bylo v
táboře "Nádraží" 35-40 ruských vojáků a důstojníků, rovněž pracujících na
opravách železniční trati. Zastřeleni tu byli tři Rusové při pokusu o útěk.
Pohřbeni jsou na neznámém místě v lese zvaném Šínka. Ještě před příchodem
amerických vojáků odzbrojovali ruští zajatci hitlerovské vojáky a v počtu 47
mužů odešli k Rudé armádě. V září 1942 stál v Toužimi u silnice Karlovy
Vary-Plzeň tábor pro 20 ruských důstojníků, kteří pracovali na pile Hausner.
Rovněž tito Rusové zde odzbrojili hitlerovské vojáky a odešli k Rudé armádě.
V lomech u Křížence u Plané byl zajatecký tábor pro podnik Sudetendeutsche
Glimmerbergbau. Také zde pracovali ruští zajatci. Zajatecký tábor byl údajně
také v Zahrádce u Teplé, ale bohužel nejsou známa žádná bližší data.
Jugoslávští zajatci v Plesné. Po přepadení Jugoslávie byli přivlečeni do
Německa také jugoslávští zajatci. Byli přiděleni do Plesné, kde ve dvou
obytných domech ve středu města v čp. 57 a 58 byli drženi od července 1942.
Bylo tu 25 Srbů, kteří pracovali jednak na polních pracích u zemědělců
jednak v továrně. Dne 2. května 1945 uprchli jejich němečtí strážci do
Německa. Toho využili zajatci a opustili tábor. Podobná zpráva pochází z
okolí: "2.5.1945 z táborů francouzských zajatců v okolí Chebu uprchly
německé stráže do Německa."
Zpráva z 21.srpna 1942: Vedení Leteckých závodů (Flugzeugwerke) v Chebu dává
stížnost k úřadu vládního prezidenta v Karlových Varech, že při současné
stravě nejsou váleční zajatci s to plnit pracovní povinnosti.
Pramen: ŠVANDRLÍK R. "Zajatecká komanda v našem kraji za druhé světové
války" - HAMELIKA č. 9/1975 z 12.května 1975, III.roč., S. 116-121 |
Soustředění skladů válečného materiálu
Štábní kapitán František Buršík z Plzně předal
zajímavé hlášení o soustředění válečného materiálu dne 17.července 1946:
"Letecké oblasti CHEB, MARIÁNSKÉ LÁZNĚ a AŠ byly
zajištěny leteckou skupinou od MNO II./4.oddělení v květnu a červnu 1945.
Bez její pomoci by byly sklady úplně zničeny a rozebrány. Jelikož se jednalo
o 37 - 40 skladů, nemohly býti z důvodů nedostatku strážního mužstva a
roztříštěnosti po celé západní části republiky střeženy. Byly zajištěny
výstražnými nápisy, uzavřeny a zatlučeny hřeby. Materiálu bylo však stále
zapotřebí pro nově zřizované jednotky a tudíž byl ze skladů postupně
odebírán, ale vždy za dozoru technické správy. Odběr byl vždy řádně
potvrzen. Pouze letecká škola mechaniků v Liberci samovolně vnikla do
skladišť, materiál odebrali a až dodatečně zaslali potvrzenky. Záznamy o
uložených předmětech jsem předal osobně, ale upozornil, že tyto se nebudou
shodovati se skutečným stavem a podal jsem vysvětlení, že veškeré stvrzenky
na odebraný materiál se nacházejí u MNO-OBZ.
Veškeré sklady na Chebsku, Mariánskolázeňsku a
Ašsku byly předány skupině poručíka Horáčka, kterému jsem osobně předal
klíče. Jest proto pouze Vaší starostí, jak s těmito naložiti, jelikož od
doby, kdy Vaše odbočka počala fungovati, nebylo ze skladů nic odvezeno.
Navrhuji svezení materiálu do ústředních skladů,
a znovu provést inventuru. Porovnání seznamů a skutečnosti nemůže souhlasit,
neboť sklady byly déle než 3/4 roku nestřeženy a zajištěny tak, jak shora
uvedeno, tedy krádeže nejsou vyloučeny, např. krádeže hedvábí v obci
ŽÍROVNICE, kde občané samovolně přenesli celý sklad na jiná místa kvůli
tanci (jednalo se asi o hospodu nebo sokolovnu), nebo vniknutí do skladů
školou leteckých mechaniků v Liberci, předání klíčů bez patřičných inventur
atd."
Letadla ve druhé světové válce a českoslovenští letci

CURTIS HAWK 75 patřily spolu DEWOITINE D-520 k nejúspěšnějším stihačům v
bitvě o Francii a spolu i čelily náporu Luftwaffe. Na nich létali čs.letci
jako kpt.Alois Vašátko, rytíř čestné legie. Zahynul 23.června 1942 nad
Francií na Spitfiru jako příslušník RAF. Trikoloru měl přímo na směrovce.
Rozpětí 11,4 m - Délka 8,74 m - Váha 2050 kg - Dolet 970 km- Motor Weight
Cyklone, výkon 1200 k - Max. rychlost 518 km/hod. v 4 600 metrech - Dostup
10 km.
MESSERSCHMITT Bf-109 G patřil ke standardním stíhačům Luftwaffe a vyráběl se
v různých versích po celou válku. Verse G byla jednou z posledních. Byl to
dobrý stroj a letci mu dávali přednost i před modernějším Focke Wulfem 190.
Měl nepravidelné plochy dvou odstínů zeleně, spodek světlý až modrý. Tyto
stíhačky dostal i Slovenský štát a tak přišel i do výzbroje povstalců na
Slovensku v roce 1944.
Rozpětí 909 m - Délka 8,6 m - Váha 2680 kg - Dolet 720 km - Motor Daimler
Benz DB-605A, výkon 1475 k - Max. rychlost 620 km/hod. - Dostup 11,7 km.
SUPERMARINE SPITFIRE L.F.IXE byla jedna z posledních verzí tohoto stroje.
Měla nový motor, čtyřlistou stavitelnou vrtuli a jiný tvar s "useknutím"
konců křídel. Brzy však se konstrukce vrátila do eliptických tvarů.
Černobílé pruhy na bocích a na spodku měly upozorňovat při invazi, že jde o
spojenecké letadlo.
Rozpětí 9,93 m - Délka 9,54 m - Váha 2630 kg - Dolet 690 km- Motor Rols
Royce Merlin 66, výkon 1580 k - Max. rychlost 646 km/hod. v 6 400 metrech -
Dostup 12,9 km.
LETOV Š-328. Byly to naše letouny, které se dostaly po okupaci ČSR do rukou
Luftwaffe a používány jako bojové a průzkumné stroje. Později jejich bojová
hodnota klesla a byly předány Slovenskému štátu a Bulharsku.
Rozpětí 13,7 m - Délka 10,36 m - Váha 1680 kg - Dolet 700 km. Motor Walter
Pegas II-M2, výkon 580 k - Max.rychlost 280 km/hod. v 4 600 metrech - Dostup
7,2 km.

MORANE-SAULNIER MS-406. Po Mnichově přešli do
zahraničí především čs.letci. V boji o Francii bojovali na těchto
stíhačkách. Ve své době byly dobré, třebaže zaostávaly za stíhačkami
Luftwaffe Bf 109E. Byly však dobře ovladatelné a obratné. Francie měla asi
300 těchto letounů. Většinou byly zničeny na letištích a zbylé bojovaly jen
jako obranné.
Rozpětí 10,84 m - Délka 8,15 m - Váha 1900 kg -
Dolet 970 km - Motor Hispano Suiza 12Y-31 860 k - Max.rychlost 485 km/hod. v
5000 metrech - Dostup 9,5 km
MARCEL BLOCH M.B.152. Měl zastavit německé
letectvo v bitvě o Francii. Byl to moderní letoun, ale jeho parametry nebyly
světové. Byl ovladatelný i obratný, ale jen v malých výškách. Ani dolet
nebyl velký. Proto potřebovaly dobré piloty. To byli čs.letci. Poručík FAJTL,
který později bojoval v RAF a později přistál na Slovensku při povstání,
patřil k letcům, bojujícím nad Francií.
Rozpětí 10,54 m - Délka 9,1 m - Váha 2158 kg -
Dolet 540 km - Motor Gnöme-Rhone 14N49 1000 k - Max. rychlost 520 km/hod. v
4500 metrech - Dostup 8 km
DEWOITINE D-520. Byl nejlepší francouzskou
stíhačkou s výbornou obratností, jemnou pilotáží, ale výroba začala až
pozdě, v době bojů o Francií tu bylo sedm eskader stíhaček. Měly na kontě
asi 150 sestřelů německých letadel. Po prohře létaly tyto typy ve službách
Luftwaffe a kolaborantského francouzského režimu. Doprovázely nálety na
Gibraltar
Rozpětí 10,2 m - Délka 8,7 m - Váha 2075 kg -
Dolet 990 km - Motor HS-12Y-45 910 k - Max.rychlost 526 km/hod. v 6000
metrech - Dostup 11 km
HAWKER HURRICANE MkI. Po porážce Francie museli čsl.letci do Anglie. Zde
měli čsl. velký podíl na odražení německého letectva. Když se v roce 1940
rozhořela bitva o Británii naplno, nesly největší tíhu bojů tyto HURRICANY.
Jejich počet totiž ve výzbroji RAF značně převyšovaly modernější SPITFIRY.
Nevyrovnaly se sice rychlostí Messerschmittům ani Spitfirům, ale piloti si
je oblíbili pro svoji obratnost a stabilitu při střelbě. Tyto vlastnosti
neztrácely ani při značném bojovém poškození. Horní část byla barvy khaki,
spodní černá a barva kachních vajec.
Rozpětí 12,2 m - Délka 9,84 m - Váha 2120 kg - Dolet 680 km - Motor Rolls
Royce Merlin II 1030 k - Max.rychlost 518 km/hod. v 5000 metrech - Dostup 11
km
HAWKER HURRICANE II.C Po neúspěchu Němců nad Británii byly Hurricany
nahrazovány Spitfiry. Jejich význam se však nezmenšil, letoun dostal nová
křídla, čtyři kanony a mohl vézt dvě pumy.Létaly dál nad Německo a osvědčily
se i jako noční stíhači. Spodek letounu měly celý černý.
Rozpětí 12,2 m - Délka 9,84 m - Váha 2630 kg - Dolet 735 km - Motor Rolls
Royce Merlin III 1030 k - Max. rychlost 534 km/hod. v 6000 metrech - Dostup
10,8 km
SUPERMARINE SPITFIRE Mk.V. V tomto typu do-stali letci letoun, který nebyl
dlouho překonán a stal se obávanou zbraní. Také čs.letci přešli později na
Spitfiry, které díky své kon-cepci měly možnosti modifikací. Motor byl
výkonnější s dvou-stupňovým kompresorem. Měly dva kanony Hispano, 4 kulomety
Browning. Naši letci měli čs. výsostný znak pod kabinou.
Rozpětí 11,23 m - Délka 9,12 m - Váha 2310 kg - Dolet 750 km- Motor Rolls
Royce Merlin 45 1415 k - Max. rychlost 600 km/hod. v 6100 metrech - Dostup
11,2 km.
Zdeněk Buchtele - Richard Švandrlík
Z a n i k l á v e s n i c e
CECH SVATÉHO VÍTA u Drmoulu
Poloha a příslušnost obce
Cech Svatého Víta ležel zhruba uprostřed trojúhelníku, tvořeného obcemi
DRMOUL, Panským vrchem a HORNÍ VSÍ. Sídlo bylo v mírném svahu, takže horní
část byla v nadmořské výšce 580-590 metrů, kdežto nová dolní část měla 565
metrů n.m. Sídlo vzniklo poměrně pozdě a patřilo vždy pod obec DRMOUL jako
jeho osada (Viz Orts-Repertorium 1900 a 1910!)
a nikdy se nestala samostatnou vesnicí. Výměra polí, domácí zvířectvo, počty
obyvatel Cechu atd. se obvykle zahrnovaly pod Drmoul a většinou chybí
konkrétní údaje o Cechu. Cech Svatého Víta zanikl počátkem padesátých let
20. století.
Hornictví v okolí v dávnější minulosti
Oblast kolem Drmoulu, Tří Seker a tzv. Šmelctálů (Tachovská Huť, Plánská
Huť, Chodovoplánská Huť, Skelné Hutě) byla už v 16.století místem významné
těžby a zpracování kvalitních měděných rud. Nedaleko Skelných Hutí, v
Michelském údolí, byla v provozu už počátkem 17.století měděné a sirné rudné
dílo. Bylo zasvěceno sv.Michaelovi. Východně od tohoto díla směrem k Drmoulu,
bylo v téže době další významné horní dílo, nazvané podle českého patrona
farnosti v Trstěnicích – svatého Víta. Vzájemná blízkost obou rudných cechů
dala vzniknout společného pojmenování ("Veit- und Michaelzeche"). Zatímco
koncem 17.století byla těžba v Michelském cechu utlumena a téměř končila,
Cech sv.Víta byl již několik desítek let střediskem těžby měděné rudy. Ruda
byla odvážena do nedalekých Šmelctálů, kde se tavila a zpracovávala.
U hornických děl vznikala drobná zástavba a díky dobrým rudným výnosům
následně i trvalejší osídlení.
Nejstarší zprávy o sídle Cech svatého Víta
V roce 1756, v době katastrofy na dole, měl Cech Svatého Víta pouhá tři
stavení. Byl to tzv. Zámeček (Schlössl), v němž se nacházela hornická
správa, dále obvyklá hospoda DALLENHÖFER, která byla u malého dvora. Budova
přežila staletí až do roku 1945, třebaže došlo k několika přestavbám.
Třetímu stavení se říkalo KNAPPENBURG. Byl to poměrně prostorný dům,
postavený ze dřeva ve starém lidovém stylu, velice starý. V něm se původně
vyráběla tzv. cementová měď. Až později tu bydleli horníci. Bohužel v roce
1926 vyhořel a na jeho místě postavil Johann Thummerer dům č. 8.
Jaroslaus SCHALLER (1788), který popisoval u allodiálního panství Chodová
Planá také vesnice DRMOUL (70 domů), PANSKÝ VRCH s jedním panským dvorem,
uvádí CECH SVATÉHO VÍTA s 5 staveními. K Cechu SCHALLER poznamenal:
"Před časem zde bývalo měďné hornické dílo, které bylo zničeno často
vnikajícími povrchovými vodami. Dnes se zde promýváním a vařením získává ze
starých kyznatých hald kamenec a vitriol (rytíř von Born) ". ( Nejasné je
uváděné jméno v závorce (snad podnikatel ?).
Na str. 182 uváděl "Před lety se v Cechu sv. Víta produkovala z vitriolových
příkopových vod cementová měď (Cementkupfer)." K tomu uváděl pamětník Franz
Hüttl, že jeho zemřelý otec Adolf Hüttl měl prastaré záznamy o výrobě této
cementové mědi na tzv. Knappenburgu. Zde byl umístěn starý železný kotel,
který se naplnil vodou. Pod kotlem se roztopilo až se voda dostala do varu.
Neuvádí však, jak dlouho se vařila a zda cementová měď se vyráběla
odpařováním vod ze šachty nebo mícháním měděné rudy a vitriolu.
Johann Gottfried SOMMER (1838) popisoval již mnohem podrobněji než Schaller
vesnice panství Chodová Planá jako byl DRMOUL (95 domů, 690 obyvatel),
PANSKÝ VRCH (patřící pod Drmoul – s panským dvorem a 8 dominikálními
staveními) a CECH SVATÉHO VÍTA (něm. Skt.Veit-Zeche). Zde uvádí již 7
stavení s čísly popisnými a 39 obyvatel a text:
"Zde bývalo kdysi bohaté měděné hornické dílo, které bylo v provozu od
počátku 17.století a dodávalo ještě za hraběte Zikmunda von Haimhausena
(1724-1793) silné výtěžky. Vytěžené rudy byly odváženy a taveny v nedaleké
huti SCHMELZTHAL (Pouze pod názvem SCHMELZTHAL uvádí SOMMER nezávisle na
sobě tři Šmelctály, patřící k panství Planá, Chodová Planá a Tachov. Dosud
tedy Šmelctály neměly konkrétní označení podle panství. K tomu došlo až
později. V Sommerově době (1838), měl (Tachovský) Šmelctál 86 domů a 723
obyvatel, (Plánský) Šmelctál 40 roztroušených domků a 354 obyvatel, (Chodovoplánský)
Šmelctál 82 roztroušených domků a 680 obyvatel. Tachovské Tři Sekery s
farním kostelem, farou a školou měly 84 domů a 677 obyvatel. Skelné Hutě s
panským dvorem měly 37 domů a 219 obyvatel a patřily pod panství Planá.)
V roce 1756 došlo k zanedbání obsluhy vodního stroje (Wassermaschine)
tehdejším provozním mistrem a celé hornické dílo bylo zničeno. Vody nemohly
být více zvládnuty. V dalším období byly použity četné zdejší velké haldy k
proplachování a k vyváření kamence a skalice ve varně (Alaun- und
Vitriolsiederei), ale po třiceti letech byl i tento provoz uzavřen. Vody z
rozpadlých štol nyní volně vytékaly ven a po celé trase potoka ničily
vegetaci, takže farní louky, které do té doby dávaly 8 fůr (Fudr =povozů)
sena, nedaly ani stébélko trávy." Vody Svatovítského potoka, ničící
vegetaci, působily škody také na panství kláštera Teplá, v místech dnešního
Chotěnova, kam přitéká Svatovítský potok a vlévá se do Kosího potoka.
Klášter podával stížnosti na horníky.
K havárii dolu v roce 1756
Co se týká obecně známé havárie provozu v roce 1756, uváděl starý pan Adolf
Hüttl ve svých záznamech: "Horníci vozili do hlavní štoly všechno na pramici
(?), když vodu k tomu poskytovalo šest velkých rybníků. Jednoho dne však,
bylo to právě o svátku, zapomenul šichtmistr zavřít hráz a voda protrhla
všechny rybníkové náspy a všichni horníci se utopili." Zpráva o používání
vody rybníků k dopravě do štoly je pozoruhodná, ale jediná - proto vyvolává
rozpaky.
Nověji se soudí, že výtěžky těžby rud byly tehdy už malé a vedly k zastavení
horické těžby. Místo toho se promývaly vytěžené haldy k výrobě kamence a
vitriolu.

Další vývoj Cechu Svatého Víta
Ačkoliv se popisoval CECH SVATÉHO VÍTA vždy samostatně, nebyl nikdy
samostatnou obcí s vlastním rychtářem,ale patříval jako osada vždy k obci
Drmoul, podobně jako nedaleký Panský vrch a v minulosti též drmoulský Ovčín.
Roku 1896 uváděl WEIDL farní příslušnost CECHU SVATÉHO VÍTA pod farnost
Trstěnice; školou, poštou i řízením pod Drmoul, třebaže měl Cech samostatné
číslování domů. WEIDL připomíná, že se užívá obecně zkrácené jméno "Cech" (Zeche).
Roku 1890 měl 11 domů a 53 obyvatel. Dále uvádí WEIDL téměř doslova opsanou
informaci o hornické minulosti od SOMMERA. Liší se jen odhadem doby
fungování vaření kamence (alaunu) a skalice (vitriolu) – provoz prý běžel
padesát let. - Svého času bývala v Cechu také hrnčírna, využívající
pestrobarevné hlíny,ale roku 1896 již nebyla v provozu.
První polovina 18.století se vyznačovala mimořádnou aktivitou v Cechu.
Těžila se tu měděná ruda, zpracovávala se v Šmelctálu a s koňským spřežením
se vyprodukovaná měď vozila až do Norimberka. Mezi Cechem a Skelnými Hutěmi
bývalo pět rybníčků, které dodávaly potřebnou vodu. Voda se však stala
osudnou celému provozu, když doly zatopila roku 1756. Od té doby už k
obnovení těžby nedošlo. Až po první světové válce ano, ale to se netýkalo
mědi, ale uranu. Je otázkou, zda náhlý rozvoj Cechu v letech 1926-1938, kdy
se zdvojnásobil počet domů, nesouvisel s očekávanou těžbou uranové rudy.
Hornická podivuhodnost Čech - Cech svatého Víta
V roce 1924 zveřejnil Jaroslav JAHN (JAHN Jaroslav J.: "Nová naleziště radia
v Čechách", týdeník TECHNICKÁ TRIBUNA č. 12/1924 z 20. března 1924, redakce
Miloš Blocha J.A.Holman, ročník IV.) zprávu o nalezištích radia v západních
Čechách, která se týkala převážně Cechu svatého Víta. Ten velmi přitahoval
geology i podnikatele. Přestože jde o odborný geologicko-hornický článek, je
tak zajímavý, že ho uveřejňujeme – s malými textovými úpravami – celý:
"Mezi sopečným pohořím Doupovské vrchy a Český Les prostírá se CÍSAŘSKÝ LES,
vybudovaný ze žul a krystalických břidlic. Na jihozápadě je toto pohoří
ohraničeno zlomem oproti propadlině Chebsko-Žandovsko-Plánsko. V této
propadlině leží západně od Chodové Plané lakkolith hrubozrnné pohorské žuly,
který je vrouben pláštěm krystalických břidlic.
Těmito břidlicemi běží tři křemenné žíly: prostřední jde od jihu k severu,
od vesnice SCHANZ počínaje, pak se stáčí na severozápad. Silně erodované
zbytky této prostřední křemenné žíly tvoří místy malebné skalní skupiny
(např. u Žandova).
V kontaktu žulového lakkolithu s krystalickými břidlicemi jihozápadně od
Mariánských Lázní (VJV Drmoulu) leží starý výskyt měděných rud u Cechu
sv.Víta. Zde bývalo od počátku 17.století hornické dílo "Cech svatého
Michaela a sv.Víta" (Veit- und Michaelizeche). Podle těchto dolů bylo
pojmenováno malé sídlo CECH SVATÉHO VÍTA, ležící v místě bývalých dolů. Roku
1756 byly zdejší doly opuštěny. Připomínaná prostřední křemenná žíla probíhá
východně, a jiná těsně západně od Cechu Svatého Víta. Nedaleko Cechu Svatého
Víta leží čedičové vrchy Sacherlberg západně od Tří Seker, a Bauern Trott
severozápadně od Zadního Chodova.
V letech 1916-1923 tu hledal naleziště měděné rudy velkoprůmyslník baron
KOHORN ze saské Kamenice (Chemnitz).
Když hloubili kutací příkop, narazili blízko povrchu na ložisko uranových
rud, které místy vycházely až na povrch. V žilném křemeni, který je tu
zbarven hnědavě vlivem pronikavých radiových paprsků, vyskytly se čočky
typického SMOLINCE. Na puklinách, v téže hornině, i jako obal smolincových
čoček, byly ke spatření hojné zplodiny přeměny smolince: zemité,
žlutozelené až sírožluté povlaky měďnato-uranového okru a krásné drúzy
trávově až smaragdově zelených tenkých plátků uranové slídy chalkolitu (= měďnatého uranitu).
Křemen, obsahující uranové rudy, tvoří matečnou horninu žil měděných rud.
Než také měděné rudy samy obsahují rudy uranové. Tyto se nalézají vždy na
styku s žulou. Je zajímavé, že druhdy když dobývali měděné rudy, nechávali
nepovšimnuty čočky s uranovými rudami.
Jednu takovou čočku sledovali noví kutéři až k hladině spodní vody, tedy do
hloubky 6 metrů. Čočka měla mocnost 1 až 1,5 metru, vzdálenost 10 metrů
podélně osy čočky. Pokračovala do hloubky. Množství rudy jen v této jediné
čočce až k hladině spodní vody obnášelo 73 m³ čili 110 tun !!!!!! To ukazuje
bohatost rudy u Drmoulu.
Nejlepší znalec evropský tajný rada Prof. Dr. P.KRUSCH, president pruského
Zemského geologického ústavu v Berlíně, vyslovil se, že dosud nikdy
nepozoroval takovou souvislou koncentraci uranových a radiových rud jako zde
v Cechu Svatého Víta. Byly provedeny rozbory drmoulských rud s těmito
výsledky:
Statní huť Freiberg v Sasku ....................... |
3,70% U = 4,40% U3O8 |
Tajný rada Krusch Berlín ............................ |
7,61% U = 8,96% U3O8 dva vzorky
(druhý – 3,08%) |
Elektro-Osmose Wien ................................ |
8,31% U = 9,80% U3O8 |
Prof. Dr.Štěrba Praha ................................ |
7,34% U = 8,66% U3O8 tři vzorky
(2,97%U a 2,22%U) |
Úřední rozbory při propůjčce důlních měr.. |
první 14,20%U, druhý 2,50%U, třetí 2,04%U. |
Průměrně ze všech vzorků bylo v jedné tuně horniny zjištěno 5,433 % uranu,
což je 0,0147 gramu radia. Podle těchto rozborů byla uranová ruda Cechu
Svatého Víta mnohonásobně bohatší než uranové rudy jáchymovské.
Množství rudy na tomto jediném místě a jen do hloubky 6 metrů obsahuje podle
tohoto výpočtu 1,62 gramu radia !!!!! Nedostatek olova ve smolinci
drmoulském svědčí podle rady KRUSCHE o menším stáří zdejších rud uranových a
radiových.To je podstatný rozdíl proti Jáchymovu.
Majitelé kutisek KOHORNA-PERLE požádali v létě 1923 tajného báňského radu
dr. KRUSCHE o důkladnější prostudování uranových rud u Drmoulu. Dostali
velice příznivý posudek.
Také báňský rada Dr. O.BARSCH z pruského Zemského geologického ústavu v
Berlíně ohledával pak v srpnu 1923 pomoci Schmidtova elektroskopu podzemní
čočky uranových rud u Cechu Svatého Víta. Radioaktivní ruda se prozradí v
hloubce v elektroskopu výbojem, který se odhaduje číselně. Výboje tamějších
čoček v čáře od ZJZ na VSV udávaly čísla: 0 - 366 - 1000 - 418 - 0. Podle
elektroskopu byl pak zjištěn i průběh rudní čočky v hloubce a takto nalezeno
na drmoulském nalezišti pět čoček s uranovými rudami. K tomu ovšem nutno
uvést varovnou zprávu rektora vysoké školy montanistické v Lubnu Prof.Dr. W.PETRASCHEKA,
že na severoamerických ložiskách carnotilových selhaly pokusy ohraničit
ložiska měřením vyzařování nebo radioaktivitou půdního vzduchu. Muselo se
přistoupit k tradičním vrtbám.
Popsaná měření opravdu nemohou nahradit kutací práce. Mohou je nanejvýše
podpořit. Zjištění rudního bohatství bylo nutno provést i zde vrtbami a
kutacími jamami. Diamantové vrtby byly vedeny až do hloubky 120 metrů a
odtud tažena krásná horninová jádra. Náklady byly ovšem velké: pouhý metr
vrtby v žule stojí 3000 Kč ztráty na diamantech. Vrtby bylo nutno u Drmoulu
provést, aby byla zjištěna hloubka a hranice starých dolů na měděnou rudu.
Vytažena byla i jádra se starým důlním dřevem! Z výsledků vrteb vyplynulo,
že u Cechu Svatého Víta se druhdy dolovalo na pěti rovnoběžných žilách
měděných rud.
Zprávy, že staré tamější doly byly opuštěny následkem průvalu podzemních
vod, nebyly vrtbami potvrzeny. Naopak. Ukázalo se, že dolování se dostalo až
do hloubky 110 metrů, jelikož až do této hloubky byla provrtána otevřená
stará díla. Tehdejší dolování nemohlo tedy zápasit s většími průvaly vod,
uvážíme-li, jak primitivními prostředky se tehdy čelilo důlním zátopám.
V létě 1923 se odbývalo v Drmoule úřední ohledání a majitelům kutisek
propůjčeno 12 důlních měr na rudy radiové a uranové. Utvořila se společnost
s akciovým kapitálem 8 000 000 Kč s názvem "Česká montánní akciová
společnost v Drmoulech u Mariánských Lázní". Jejími účastníky byli majitelé
kutisek, dále Pražská úvěrní banka, Vídeňská depositní banka, Bankovní dům
B.Fuchs a spol.v Praze, dva soukromníci vídeňští. Některé noviny uváděly i
koncern Stinnesův, avšak ten nebyl nikdy účastníkem. Vytvořená akciová
společnost převzala kutací a důlní majetek firmy KOHORN. Ministr R.SLÁDEČEK,
bývalý ředitel bosensko-hercegovských dolů, zhodnotil výskyt uranových rud u
Drmoulu jako příznivý pro Pražskou úvěrní banku a podpořil jej.
Vzácný poklad uranový leží v blízkosti vývěrů minerálních pramenů v zevním
ochranném okrsku léčebných pramenů Mariánských Lázní. Bylo nutno posoudit
eventuální ohrožení mariánskolázeňských pramenů dolováním na Cechu Svatého
Víta.
Ložiska uranových rud ležela v blízkosti hlavního zlomu Císařského Lesa,
který je provázen rozdrceným pásmem, z něhož vyvěrají nejen kyselky u
Chodové Plané, ale i Dolního Kramolína, Holubína, Stanoviště, Úšovic. Tyto
kyselky jsou exhalacemi z téhož krbu postvulkanické kyseliny uhličité. Ze
stejného krbu pochází také kyselina uhličitá (oxid uhličitý) v léčebných
pramenech Mariánských Lázní.
Bylo známo, že ve staré jámě u Výškova, kde se těžil druhdy stříbronosný
leštěnec olověný, provalilo se roku 1910 tolik kyseliny uhličité, že se
horníci udusili a jáma musela být opuštěna. To jen dokazuje, že důlní práce
mohou narazit na rozsedliny, v nichž koluje kyselina uhličitá. Výškov ovšem
leží přímo na hlavním zlomu, kdežto Cech Svatého Víta je vzdálen od zlomu i
od nejdolejších pramenů Mariánských Lázní 5,5 kilometrů.
S ohledem na nebezpečí průvalu plynného oxidu uhličitého nebo kyselky bylo
rozhodnuto každý výron plynu oxidu uhličitého nebo kyselky, přesahující
vydatnost 10 litrů za minutu ohlásit, stejně jako průval vod o vydatnosti
1000 litrů za minutu. Oznámení nutno učinit neprodleně báňskému revírnímu
úřadu. Kromě toho je nezbytné, aby báňský revírní úřad v Plzni prohlížel
každého čtvrt roku doly v zevním ochranném pásmu Mariánských Lázní (tj.
Michalovy Hory, Dolní Kramolín, Výškov a zajisté do budoucna i Cech Svatého
Víta).
Jelikož je Cech Svatého Víta dosti vzdálen od světových Mariánských Lázní,
nemusí být ani výrony kyselek ani průvaly vod nebezpečné pro léčebné prameny
Mariánských Lázní. Tím spíše, že staré až 110 metrů hluboké doly Cechu
Svatého Víta v minulosti tyto léčebné prameny nijak nepoškodily. Přesto bude
nezbytné, aby majitelé dolů dostáli svědomitě své povinnosti a ohlašovali
včas každý výron plynu nebo kyselky v dolech Cechu Svatého Víta.
Česká montánní společnost a.s. hodlá znovu otevřít také opuštěný důl "Glück
mit Freude" (Štěstí s radostmi) v Michalových Horách. Kdysi se tu těžily
rudy stříbrné. Hlavní rudou byl argentit bez příměsi olova a zinku. V dole
se vyskytovalo také stephanit, proustit, tetraedrit, ryzí stříbro. O tomto
dole se příznivě vyslovil vynikjaící znalec Dr. BECK ze saského Freibergu a
také tajný rada Dr.KRUSCH už navštívil tento důl, aby připravil posudek o
vyhlídkách těžby v této jámě. Otevření dolů v kraji by bylo požehnáním pro
zdejší chudé obyvatelstvo.
Také nedaleko odtud u obce SCHÖNFICHT (Smrkovec) leží staré uranové doly.
Dole pak u MARKUSGRÜNU (Podlesí) vyvěrá z "pohorské" žuly výtečná
radioaktivní kyselka RADIOVKA. Severovýchodně dotud uprostřed Císařského
Lesa leží staré uranové a cínové doly hornoslavkovské. Staré zprávy uvádějí,
že smolinec byl nalezen také u Bečova.
Z toho se posilňuje domněnka, že vedle Cechu Svatého Víta budou nalazena v
tomto kraji ještě jiná těžitelná ložiska rud uranových a radiových. Podobně
byla odkryta náhodou drmoulská ložiska, když se hloubil kutací příkop pro
těžbu rud měděných.
Státní doly na radiovou rudu v Jáchymově exportují podle smlouvy vytěžené
radium do Anglie. Na nové doly drmoulské se bohudík tato smlouva nevztahuje
a bude možno radium zde vytěžené použít doma i pro vývoz. Jeden gram radia
stojí 2 450 000 Kč čili 70 000 dolarů. Tak se stává Drmoul národohospodářsky
mimořádně zajímavý.Jediná zdejčí čočka uranové rudy v Cechu Svatého Víta dá
1,621 gramu radia, tedy asi 4 miliony Kč, tedy 113 400 dolarů.
Bohužel český kapitál je účasten na novém podniku pouze 29% (2,3 milionu
Kč), kdežto cizí kapitál 71 % (5,7 milionu Kč). Nejde o nedostatek domácího
kapitálu, ale o nedostatek porozumění pro podniky ekonomicky výhodné, což je
právě hornické podnikání. Také ministerstvo veřejného zdravotnictví
(vzhledem k využívání radioaktivity v léčbě!) a ministerstvo zemědělství
(viz pokusy Stoklasovy!) by se měla zajímat o české radiové doly u
Mariánských Lázní. Bylo by jen žádoucno, aby podnikání České montánní
společnosti a.s.mělo kýžený úspěch !" Potud profesor JAHN v roce 1924.
Společná historie Cechu a Drmoulu
Hornické práce začaly v roce 1924 a s velkým nadšením. Montánní unie, která
získala právo těžby, uváděla důlní dílo znovu do provozu. Šachta byla
otevřena a začala být čištěna, ale přes výkonný systém pump nebylo v moci
překonat vody v hlubokých závalech, vodami zaplněných. Práce musely být
nakonec zastaveny. Jen na západním výjezdu z Cechu Svatého Víta se těžila v
malé hloubce radioaktivní ruda. Ale očekávané rentability nebylo dosaženo.
Montánní společnost začala budovat také příjezdovou silnici z Drmoulu do
Cechu Svatého Víta, ale když se ukázaly překážky v těžbě, zastavila práce a
odešla od nedodělaného silničního spoje. Neočekávané vodní masy v šachtách
provozovatele překvapily a ti ztratili odvahu pokračovat v práci. Domácí
obyvatelstvo zůstalo nadále u malorolnictví.
Hornickou minulost v okolí prozrazuje také příkop pro vodu od Panského vrchu
směrem k Drmoulu. V terénu je možno ještě nalézt podél severní strany uvnitř
lesa zbytky tohoto příkopu. Jím se vedly odtokové vody. Po staletích
hornických pokusů zůstala příkopu, nazývaném "Pulvergraben" dnešní tvářnost.
Drmoul i s Cechem patřily pod panství Chodová Planá. Po zrušení poddanských
vztahů v roce 1850 vzniklo c.k.okresní hejtmanství PLANÁ (1850) a Drmoul i s
Cechem připadly pod toto hejtmanství. Roku 1900 měl Drmoul celkem 137 domů a
1038 obyvatel, z toho samotná obec Drmoul 126 domů a 991 obyvatel, osada
Cech Svatého Víta 11 domů a 49 obyvatel; další části Drmoulu byly samoty
Panský vrch (Herrnberg), Ovčín (Schafhütte) a Gottlův mlýn (Gottlmühle). V
roce 1910 měl Drmoul již 154 domů a 1240 obyvatel, z toho vzrostla obec
Drmoul na 143 domů a 1192 obyvatel, kdežto Cech Svatého Víta měl stále 11
domů a 48 obyvatel.
V roce 1928 se uvádí v seznamech Catalogi cleri v Cechu Svatého Víta 60
obyvatel, z toho byli všichni Němci a římsko-katolíci (Drmoul měl 1018
katolíků a 48 Židů). V roce 1935 měl Cech Svatého Víta již 75 obyvatel (Drmoul
měl 1232 katolíků a 42 Židů; Skelné Hutě 183 katolíků, Horní Ves 221
katolíků). Za první republiky patřil Drmoul stále pod okres Planá.
Po připojení k Německu došlo k převedení Drmoulu s Cechem pod politický
okres Mariánské Lázně s tím, že vazba Drmoulu k Mariánským Lázním, co se
týká obchodu, docházení či dojíždění do zaměstnání, byla silnější. Farním
kostelem však zůstával kostel sv.Víta v Trstěnicích.
Majitelé domů v Cechu Svatého Víta v roce 1926 a 1945
Zatímco v roce 1926 měl Cech jen 11 domů, o deset let později již to bylo 24
domů. V roce 1939 měl CECH SVATÉHO VÍTA celkem 22 domů a dva domy (čp. 35 a
41), patřící do katastru Horní Vsi. Cech se rozlišoval ve třicátých letech
začal rozlišovat na Horní (původní, s domy čp. 1-13, 23) a Dolní (s domy čp.
14 až 22, 24). V Cechu byli tito majitelé domů:
Č.p. |
Majitel v roce 1926 |
Název dvora |
Majitel v roce 1945 |
1 |
ARNOLD Franz |
Nonas |
ARNOLD Franz |
2 |
SELIGová Marie |
Maschen |
SELIG Anton |
3 |
SEIDLER Wenzl |
Seidler - švec |
SEIDLER Wenzl |
4 |
MÜLLER Anton |
Reckel |
MÜLLER Anton |
5 |
DALLENDÖRFER Adam |
Wirt – původní stará hospoda |
DALLENDÖRFER Karl |
6 |
HÄUPL Josef, švec |
Kraus |
KRAUS Johann |
7 |
PUTZ Leopold |
Roppert |
HOCHMUTH Anton |
8 |
THUMMERER Johann |
Nazes, bývalý KNAPPENBURG |
THUMMERER Johann |
9 |
DALLENDÖRFER Andreas |
Ertl |
DALLENDÖRFER Karl |
10 |
DALLENDÖRFER Karl |
Röschenthaler |
RÖSCHENTHALER Josef |
11 |
FEHR Anton |
Schimmla |
FEHR Franz |
12 |
- |
Häupl |
HÄUPL Josef |
13 |
- |
Wurtinger |
WURTINGER Josef |
14 |
po roce 1927 |
Schmid |
SCHMID Alois |
17 |
po roce 1927 |
Anton Wolf |
WOLF Anton |
18 |
po roce 1927 |
Seidler |
SEIDLER Josef |
19 |
po roce 1927 |
Frau Stich |
STICH Margarete |
20 |
po roce 1927 |
Lorenz |
LORENZ Franz |
21 |
po roce 1927 |
Weiss |
WEISS Wenzl |
22 |
po roce 1927 |
Georg Wolf |
WOLF Georg |
23 |
oddělen od čp.9 |
Richard |
DALLENDÖRFER Richard |
24 |
po roce 1927 |
Johann |
DALLENDÖRFER Johann |
35 |
Horní Ves |
Josef – Hornoveský |
DALLENDÖRFER Josef |
41 |
Horní Ves |
Ziegler – Hornoveský |
ZIEGLER Anton |
Druhá světová válka přinesla Cechu mimořádné lidské ztráty – na frontách
zahynulo 12 mužů (Dallendörfer Josef, nar. 23.6.1906, zůstdal od února 1945
v Rusku nezvěstný; Dallendörfer Josef, nar. 8.1.1916, padl 22.2.1942 na
Východě; Dallendörfer Robert, nar. 1907, padl na frontě; Thummerer Johann,
nar. 11.12.1898, nezvěstný; Thummerer Franz, nar. 12.9.1901, nezvěstný; Wolf
Karl, nezvěstný; Schmid Ernst, padl na frontě; Arnold Wilhelm , nar.
17.6.1919, + 13.5.1945 v Rusku na následky zranění; Dallendörfer Josef, padl
na frontě; Röschenthaler Franz, nar.19.1.1919, nezvěstný; Wurtinger Josef,
nar. 13.10.1910, nezvěstný, Müller Johann, padl). Za první světové války
zahynulo celkem na frontách z Drmoulu 52 mužů, ale není známo, kolik z nich
bylo z Cechu.
Otazník nad obydlením Cechu po druhé světové válce
Chybějí zprávy o dosídlení Cechu Svatého Víta po roce 1945. Kolik rodin
přišlo, nevíme. Jisté je, že byl Cech dosídlován. K 31.12. 1946 měl Drmoul
440 Čechů, včetně obyvatel Cechu. V roce 1947 uvádí seznam Catalogi cleri v
Cechu Svatého Víta celkem 20 obyvatel, z toho 16 římsko-katolíků a 4 osoby
jiného vyznání(!); obec Drmoul měla 467 osob, z toho 406 katolíků a 61 osob
jiného vyznání; Skelné Hutě měly 101 nových dosídlenců, z toho 93 katolíků a
3 osoby jiného vyznání; Horní Ves měla 117 obyvatel, z toho 90 katolíků a 27
osob jiného vyznání.
Už v roce 1947se navrhovalo zchátralé domy v Drmoulu rozbourat. Z toho lze
soudit, že v Drmoulu byla ještě stavení k dosídlení, byť nekvalitní. Naproti
tomu v Cechu byly domy snad o něco kvalitnější, ale nevedla sem jiná cesta
než polní cesta z Drmoulu. Noví osídlenci v Cechu z tohoto důvodu uvažovali
o přestěhování se do Drmoulu. Po roce 1949 se Cech vyprazdňoval. V kronice
Drmoulu ještě z léta 1950 pochází zpráva, že se opravovala nedělními
brigádami špatná polní cesta do Cechu Svatého Víta. To by znamenalo, že Cech
nebyl ještě zcela opuštěn.
V roce 1951 uvádí drmoulská kronika, že byl založen samostatný matriční úřad
v Drmoulu a prvním matrikářem se stal Josef Čížek. V seznamu míst, která pod
matriční úřad patřila, již chybí Cech Svatého Víta.
Cech Svatého Víta zanikl prakticky ze stejných důvodů jako sousední Skelné
Hutě, kdy se stal v roce 1950 součástí vojenského prostoru. Jako další důvod
zániku se uvádí, že některým domům ve vsi praskalo zdivo a celkově byla
narušena jejich statika. Prý jim hrozilo propadnutí do poddolovaných prostor
pod vsí.
Po druhé válce v roce 1945 přešla obec Drmoul administrativně znovu pod
okres Planou, když za války (1938-1945) byla již částí okresu Mariánské
Lázně. Až v roce 1949 byla přičleněna pod rozlehlý okres Mariánské Lázně,
neboť okres Planá byl zrušen. Dnem 1. července 1960 byl zrušen a
rozparcelován i politický okres Mariánské Lázně a Drmoul, Horní Ves i
Trstěnice připadly pod okres Cheb.
Ale to už Cech Svatého Víta dlouho
neexistoval...
Z roku 1964 je zpráva, že pan Němec nalezl v zaniklém Cechu oběšenou dívku.
Byla to 15letá Božena Křivánková, která se již předtím dvakrát pokusila o
sebevraždu. Objev způsobil mnoho pozdvižení.
Terénní průzkum místa
Posledního terénního průzkumu v říjnu 2001 se zúčastnil pan Karel Losleben z
Drmoulu, znalec bývalé osady a rozmístění starých šachet. Cech Svatého Víta
se dělil na část dolní – blíže k Drmoulu, a část horní – směrem k Skelným
Hutím. V dolní části stávalo osm domů postavených po roce 1926. V terénu
nacházíme po nich stále základy a sklepy. Ve východní části obce byl malý
rybník, který je dnes značně rozšířen tak, že jeho vody zasahují do bývalé
vesnice a zaplavují několik sklepů.
Starší horní část Cechu měla 15 domů a z nich u čísel popisných 7 a 35 se
nacházely šachty Téměř po všech domech se zde nacházejí více či méně výrazné
základy a sklepy. Na bývalé návsi jsme nalezli násilně rozvalený
monumentální pomník s letopočtem 1853. Jeho základní deska má dvě části,
každá o rozměru 50 x 100 cm a tloušťce 20 cm. Na ní byl umístěn podstavec o´pomínku
65 x65 x30 cm s vytesaným letopočtem. Na podstavci kdysi stál vlastní pomník
o výšce 160 cm s tělesem rozměrů 50 x 50 x 110 cm, zakončený litinovým
křížem. Pomník dnes leží poražen a bez litinového kříže. Pomník stál původně
mezi dvěma kaštany, které tu dodnes stojí. Jejich obvody jsou: levý 165 cm,
pravý 206 cm. Pocházejí zřejmě ze stejné doby jako pomník (1853).
Plocha bývalého Cechu je dnes porostlá náletovými dřevinami ve složení
převážně bříza, osika, javor a smrk. Smrk zde byl zčásti vysazen úmyslně a
místy vytváří divoké houštiny. Je to zvláštní pohled na bývalou náves,
porostlou trochu listnatým, trochu jehličnatým lesem, kde vedle rozbitého
pomníku stojí krmelec o zvěř – klasické "jesličky".
V západní části horního Cechu je zakryta stará kruhová šachta (čp.35).
Koncem 60. nebo počátkem 70. let 20.století se propadla do šachty pasoucí se
kráva. Zachytila se na vzpříčených kmenech, naházených a napadaných stromů.
K její záchraně bylo nutno použít jeřáb. Krátce na to byla šachta zakryta
betonovou deskou cca 4x 5 m, do které bylo teprve nedávno vyvrtáno několik
větracích otvorů. Proti šachtě, blíže ke vsi (čp. 7) je mírná kruhová
prohlubeň, označující místo odvětrání šachty, která zde dosahuje údajně
hloubky 200 metrů. Okolí vsi a šachet nese četné stopy po důlní činnosti i
povrchové těžbě. A protože je oblast Cechu Svatého Víta a Michelského údolí
součástí vojenského výcvikového prostoru, nacházíme tu množství různých
okopů, zákopů, krytů, bunkrů, nových cest a mohutných terénních úprav, ze
kterých už jen těžko poznáváme, co souviselo s důlní činností v Cechu a co
je jiného původu.
Terénní průzkum pokračoval i v Michelském údolí, kde pan Losleben
lokalizoval místa dvou šachet, které původně patřily blízkým Skelným Hutím.
Literatura:
Adreßbuch – Heimatkunde – Führer – Sagenschatz für den politischen Bezirk
Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan,
1926
BUCHTELE Zdeněk "Cech Svatého Víta - zaniklá vesnice u Drmoulu" první verse
zprávy, materiál č. 14/2001, Velká Hleďsebe 2001
CAtALOGI CLERI okresů Planá a Mariánské Lázně 1928, 1936, 1947
DOVOLIL Miroslav "Hydrogeologie oblasti kyselek v Mariánských Lázních a v
jejich širokém okolí" - Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze
1959, S. 111
Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, II.Band, Heimatverband der Marienbader
Stadt und Land, Staudt Druck Geisenfeld, 1977, S.192-199
HÜTTL Franz "Einiges über die St.Veit-Zeche" – Marienbad-Tepler Heimatbrief
Nr.412, Januar 1983, S.807
JAHN Jaroslav J.: "Nová naleziště radia v Čechách", týdeník TECHNICKÁ
TRIBUNA č. 12/1924 z 20. března 1924, redakce Miloš Bloch a J.A.Holman,
ročník IV.
KNEDLÍKOVÁ Růžena: "Drmoul u Mariánských Lázní" - brožura o historii obce
Drmoul, 1999
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1900, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei,
Prag, 1907, 780 s.
Orts-Repertorium für das Königreich Böhmen 1910, K.k. Statthalterei-Buchdruckerei,
Prag, 1913, 884 s.
PROFOUS Antonín: "Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a
změny - I.díl A až H",ČSAV Praha, 1947 (mylný pramen: PROFOUS Antonín . J.Svoboda
"Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny" – Díl IV. S-Ž
S.719)
RANK Josef "Nový slovník kapesní jazyka českého i německého dle Šumavského,
Jungmanna, Weniga a mnoha jiných" Nakladatelství Bohumil Haas, Praha 1864
SOMMER Johann Gottfried "Das Königreich Böhmen – VI. Pilsner Kreis" Prag
1838 - S.231
SCHALLER Jaroslaus "Topographie des Königreichs Böhmens – IX.Teil - Pilsner
Kreis", Prag und Wien 1790 – S.181
ŠVANDRLÍK Richard "Schallerův popis krajiny Tepelska před 200 lety",
HAMELIKA č.3/1984 z 27.července 1984, str. 42-44.
ŠVANDRLÍK Richard "Z historie obcí v okolí Mariánských Lázní–DRMOUL"
Kulturní přehled č.3-4/1984,S.33-37
ŠVANDRLÍK Richard "Antonín Profous – jména obcí v nejzápadnější části Čech
…" HAMELIKA č. 11-12/1997 z 30. prosince 1997, S. 21
"ÜBER GRENZEN HINWEG" - vlastivědný sborník okresu Planá, I. et II.Band,
Planer Heimatbuch, Der politische Bezirk Plan und seine Gemeinden,
Geisenfeld 1964, str. 377 - připravil Karl Dallendörfer.
WEIDL Georg – URBAN Michl MUDr. – HAMMER Ludwig Heimatkunde des politischen
Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirksleh-rerverein, Plan, tisk Hermann
Holub, Tachau, 1896, S. 303-304 |
Jak to bylo roku 1945 s uranem mezi ČSR a SSSR
Dne 23.listopadu 1945 byla uzavřena mezinárodní dohoda mezi Československem
a SSSR o rozšíření těžby rud obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky a
o jejich dodávkách do Sovětského svazu.
Byla to dohoda rámcová. Podle ní byly postupně uzavírány dohody a protokoly
o dalším. Československo se v ní zavázalo rozšířit těžbu radioaktivních rud
a dodávat je výhradně do Sovětského svazu. SSSR se zavazovalo k uhrazení
nákladů a k všestranné pomoci v těchto činnostech a k vrácení 50 % radia z
dodaných rud. Byla ustanovena mezivládní komise, která dostala pověření
rozhodovat o zásadních záležitostech. Dohoda z 23.listopadu 1945 byla
uzavřena v době presidenta dr.Eduarda Beneše a za vlády, ve které bylo z 22
členů sedm komunistů. Ministrem zahraničního obchodu byl národní socialista
Dr. Hubert Ripka.
Základní údaje o dohodách se SSSR a protokolech o těžbě radioaktivních rud:
1. průzkum v Československu financuje SSSR až do roku 1960 ze 100 %, do roku
1980 z 50 %. Za peníze ze sovětské strany nebo za vysoký jejich podíl byla
nalezena a prozkoumána téměř všechna naše uranová ložiska po roce 1945
2. do roku 1959 hradil SSSR veškeré náklady na těžbu československého uranu
včetně investiční výstavby. Platil i náklady na byty, na občanskou
vybavenost, na závodní stravování a další nevýrobní náklady. (Viz nesmírný
růst města Ostrova nad Ohří v tabulce na obalu HAMELIKY!)
3. Po roce 1959 poskytoval SSSR k financování provozu uranového průmyslu
bezúročný úvěr na dobu 15 let, který jsme splatili dodávkami uranu.
4. Od roku 1965 je dotován uranový průmysl z československých zdrojů.
Dosavadní dotace byly používány na průzkum, na investiční výstavbu i na
těžbu. (STANÉK Vl. "Náš uran, fámy a pravdy" – přednáška Seminář NTM Praha a
symposium Hornická Příbram ve vědě a technice.
Co se týká výstavby uranového průmyslu v Jáchymově, konec války zastihl v
provozu tři malé šachty na těžbu uranové rudy: důl WERNER ( přejmenován na
ROVNOST), štolu SASKÝCH ŠLECHTICŮ (přejmenováno na BRATRSTVÍ) a důl
SVOIRNOST. V dolech pracovalo několik set německých zaměstnanců, ale i
zajatci.
Atomové bomby shozené na Hirošimu a Nagasaki posunuly jáchymovský uran na
přední místo zájmu, a to nejen zájmů sovětských. Předpokládané zásoby
uranové rudy byly 1 000 tun, takže výstavbě nových dolů předcházel rozsáhlý
geologický průzkum. Jak uvedeno, geologický průzkum prováděl Sovětský svaz
na vlastní náklady od roku 1946.
Padesátičlenná skupina sovětských geologů získávala přehled o všech možných
nalezištích uranové rudy. Jeden z pamětníků roku 1945 uváděl, že již v roce
1945 přijel do Drmoulu a Cechu Svatého Víta džíp, ve kterém byl jeden ruský
odborník, jeden Čech a jeden Němec, pravděpodobně znalec místa a ložisek.
V roce 1947 došlo k prvním nálezům uranové rudy v Horním Slavkově, v
Příbrami a v trutnovské oblasti.
Během čtyř let vznikla rozsáhlá síť pracovišť geologického průzkumu. Celkem
pracovalo šest středisek: bylo to středisko JÁCHYMOV se 6 pracovišti,
středisko HORNÍ SLAVKOV s 10 pracovišti, středisko ROTAVA a KRASLICE se 4
pracovišti, středisko PŘÍBRAM se 6 pracovišti, středisko VRCHLABÍ s 5
pracovišti a TRUTNOV s jedním pracovištěm.
Stará josefínská mapa 1782
Z doslovného textu ke staré josefínské vojenské mapě (1782), zaměřené na
údaje, které sloužily pro vojsko:

"No 6. ZECH bestehet aus zwey soliden Wirtshäußer, zwey Vitriol Hütten und
aus einem soliden Herrnhof, wird von dem Herrberg dominiert. Von Kleinen
Sichdichfür ist ein tiefen Graben durchs feld ausser geleitet, welcher ohne
den Weg nach Dreyhausen nach Dirrmaul nicht zu traverhirt ist. Entfernt 1/4
Stunde von Obersdorf, 1/2 Stunde von Klein Sichdichfür, 1 und 1/2 Viertel
Stunde vom Dirrmaul. Mit schweren Fuhrwerk kann man hier auch im Sommer
nicht anders als sehr beschwerlich fortkommen."
(CECH se skládá ze dvou solidních hospodářských domů, ze dvou vitriolových
hutí a z jednoho solidního panského dvora, který dominuje od Panského vrchu.
Od Malé Hleďsebe je veden tudy hluboký příkop mimo přes pole, který bez
cesty do Tří Seker a do Drmoulu není sjízdný (překročitelný). CECH je
vzdálen 1/4 hodiny od Horní Vsi, 1/2 hodiny od Malé Hleďsebi, 1 a 1/2
čtvrthodiny od Drmoulu. S těžkými povozy se nedá ani v létě projet jenom
velice těžko.)
Zdá se, že solidním panským dvorem se tu asi rozumí dvůr Herrberk - Panský
vrch, neboť v textu se už neuvádí. Je tu pouze uváděna No. 5 Malá Hleďsebe,
No 7 Drmoul.
Ještě jiná stará zpráva o Cechu Svatého Víta se nachází ve vlastivědě "Länder-
und Völkerkunde" IX. díl, str. 478 (Praha, 1827): "Ve vesničce Cech Svatého
Víta (St.Viti-Zech) bývalo před časy významné měděné hornické dílo, později
těžba kamence a skalice (Alaun und Vitriol), avšak v důsledku nedostatku
rud, způsobeném zatopením štolních chodeb v letech 1750 a 1789, bylo vše
uzavřeno." Připomíná se ve vesničce pouhých 5 stavení a známá Schallerova
zpráva.
Ještě z Boněnova
V Boněnově se uváděly tři základní církevní památky – kostel Všech svatých,
barokní rotundová (později jako hřbitovní) kaple a malá vesnická kaplička, v
níž byl lidový pískovcový reliéf. Dále tu byl starý a nový hřbitov.
V polovině XIX. století tu byla jedna církevní zvláštnost. Bydlely zde, resp.
přistěhovaly se sem dvě židovské rodiny. V čp. 1 bydlel podomní obchodník
SIMON AUERBACH s manželkou Terezií, roz. Steinerovou. Pocházeli z Ošelína,
ale přišli se sem už z Bečova. Jejich syn Konrád se narodil 7.6.1865. Ve
stavení čp. 12 bydlela židovská rodina – MARKUS REICHL s manželkou
Vilemínou, roz.Blochovou. Pocházeli z Amonsgrünu (Úbočí) a měli pět dětí.
Tři chlapci však zemřeli (na psotník, na souchotiny) . Kolem roku 1914 zde
už tyto rodiny nebydlely.
V červenci 1919 se vraceli domů ze zajetí rakouští vojáci – z Itálie, z
Ruska a z Anglie. Když pak Engelbert Denk začal pálit znovu vápno v
pobořené, léta již neužívané vápenné peci u Tabákového mlýna (1922), začali
tu někteří navrátilci také pracovat. Ale podnik byl prodělečný a Denk toho
záhy zanechal. - Podle kroniky Michalovy Hory.
Města Karlovarského kraje (+ Tachov)
k 1. lednu 2001 (porovnání s rokem 1900)
Pořadí |
Obec |
Okres |
Obyvatel |
Obyvatel |
2001 |
1900 |
1. |
Karlovy Vary (Rybář,St.Role) |
KVA |
53 956 |
2. |
28 929 |
2. |
Cheb |
CH |
33 091 |
1. |
23 517 |
3. |
Sokolov |
SOK |
25 283 |
6. |
7 376 |
4. |
Ostrov nad Ohří |
KVA |
17 593 |
29. |
2 460 |
5. |
Mariánské Lázně (Úšovice) |
CH |
14 878 |
12. |
4 617
(5 844) |
6. |
Chodov u K.Varů |
KVA |
14 797 |
9. |
5 383 |
7. |
Tachov |
TCA |
12 761 |
8. |
5 482 |
8. |
Aš |
CH |
12 703 |
3. |
18 065 |
9. |
Nejdek |
KVA |
8 667 |
11. |
4 740 |
10. |
Stříbro |
TCA |
7 883 |
19. |
3 905 |
11. |
Kraslice |
SOK |
7 324 |
4. |
11 802 |
12. |
Horní Slavkov |
SOK |
6 038 |
17. |
4 072 |
13. |
Habartov |
SOK |
5 443 |
40. |
2 073 |
14. |
Planá |
TCA |
5 432 |
20. |
3 558 |
15. |
Františkovy Lázně |
CH |
5 308 |
49. |
1 828 |
16. |
Kynšperk nad Ohří |
SOK |
5 203 |
13. |
4 537 |
17. |
Nová Role |
KVA |
4 060 |
nová |
788 |
18. |
Toužim |
KVA |
3 805 |
38. |
2 130 |
19. |
Rotava |
SOK |
3 506 |
30. |
2 433 |
20. |
Loket |
SOK |
3 271 |
15. |
4 438 |
21. |
Bor |
TCA |
3 999 |
48. |
1 837 |
22. |
Teplá |
KVA |
3 153 |
26. |
2 789 |
23. |
Žlutice |
KVA |
2 890 |
47. |
1 847 |
24. |
Jáchymov |
KVA |
2 861 |
7. |
5 953 |
25. |
Březová |
SOK |
2 781 |
54. |
1 639 |
26. |
Nové Sedlo |
SOK |
2 654 |
14. |
4 486 |
27. |
Luby |
CH |
2 509 |
16. |
4 486 |
28. |
Hranice |
CH |
2 281 |
18. |
4 039 |
29. |
Velká Hleďsebe |
CH |
2 138 |
91. |
1 068 |
30. |
Bochov |
KVA |
1 960 |
33. |
2 216 |
31. |
Oloví |
SOK |
1 902 |
65. |
1 350 |
32. |
Bukovany |
SOK |
1 864 |
nové |
1 077 |
33. |
Dalovice |
KVA |
1 811 |
41. |
2 066 |
34. |
Chodová Planá |
TCA |
1 780 |
76. |
1 194 |
35. |
Skalná |
CH |
1 677 |
36. |
2 157 |
36. |
Kynžvart |
CH |
1 642 |
42. |
2 039 |
37. |
Hroznětín |
KVA |
1 608 |
34. |
2 217 |
38. |
Svatava |
SOK |
1 581 |
23. |
3 154 |
Poznámka: V roce 2001 nejsou uvedena četná města, která v roce 1900 na
předních místech. Jsou to Rybáře (8234 obyvatel) na 5. místě, dnes část
Karlových Varů, Stará Role (5358 obyvatel) na 10. místě, dále chybí Stříbrná
u Kraslic (3561 obyvatel) na 19. místě, Bublava u Kraslic (3447 obyvatel) na
21. místě, Drahovice (3363 obyvatel) na 22. místě, dnes část Karlových Varů,
Pernink (2860 obyvatel) na 25. místě, okresní město Blatná u Jáchymova (2771
obyvatel) na 27. místě, Dolní Rychnov u Sokolova (2465 obyvatel) na 28.
místě atd.
Letadla a českoslovenští
piloti za druhé světové války

VICKERS
WELLINGTON IC. Zatímco stíhači zajišťovali obranu, na bombardérech čs. letci
byli prvními zahraničními, kteří na Německo útočili. Dvoumotorový letoun vznikl
1932, ale první prototyp byl zalétáván 1937. Posádkou byli dva piloti,
navigátor, bombometčík, telegrafista a střelci. Na počátku války měla Británie
šest letek a úkolem bylo nepřítelem obávané noční bombardování.
Rozpětí 26,2 m – Délka 18,6 m – Váha 12 000 kg –
Dolet 2900 km- Dva motory Bristol Pegasus XVIII 1500 k – Max. rychlost 375
km/hod. – Dostup 8 km.
BRISTOL BEAUFUGHTER MkIF. Od roku 941 sloužili
čs.letci v RAF a nalétali 4095 hodin, podnikli 1905 bojových letů a sestřelili
30 německých letadel a dvě V-1. Tento typ měl eliminován nebezpečné
Metterschmitty a Junkery. Byl těžkým stíhacím letounem se 4 kanóny a 6 kulomety
7,7 mm, i palubní radar pro noční boje.
Rozpětí 16,65 m – Délka 12,6 m – Váha 6 400 kg –
Dolet 2400 km- Dva motory Herlkules XI 1500 k – Max. rychlost 516 km/hod. ve
výšce 4575 m. – Dostup 8,8 km.
CONSOLIDATED B-24 LIBERATOR. V roce 1942 byli
čs.letci převeleni k hlídkování nad Atlantikem. Boj proti německým ponorkám
nebyl lehký úkol. a počet ztrát byl velký. Čtyřmotorový bombardér se podílel na
denním bombardování Německa.Říkali mu "Létající pevnost". Operoval ve velkých
výškách a byl oříškem pro německé stíhače pro dělostřelectvo.
Rozpětí 33,5 m – Délka 20,5 m – Váha 17 200 kg –
Dolet 2730 km- Čtyři motory Pratt Whitney 1200 k – Max. rychlost 480 km/hod. v
9150 m. – Dostup 8 540 m s plným nákladem .
ILJUŠIN IL-2 ŠTURMOVIK byl bojový letoun, který
ničil německé tanky, pevnůstky, vozidla i pěchotu. Na frontu přišel 1941. Pomohl
významně ničit Paulusovy armádu u Stalingradu. Celokovový dolnoplošník s pilotem
a střelcem. Také zde čs.letci bojovali na těchto letadlech, která měla sovětské
označení.
Rozpětí 14,6 m – Délka 11,6 m – Váha 4360 kg –
Dolet 765 km. Motor AM-38, výkon 1680 k – Max. rychlost 404 km/hod. u země. –
Dostup 3,5 km.
LAVOČKIN La-5FN. Byl ve své době špičkovým
stíhacím letounem s vysokou rychlostí, zvláště ve výškách do 6 km, a rovnocenným
protivníkem Messerschmittů 109 G-2. Objevuje se roku 1942 a od roku 1943 byl
standardní stíhačkou SSSR a bojoval prakticky až do konce války. Horní plochy
byly zelené a hnědé, spodní modré. Také čs.letci na nich létali a pomáhali
povstání na Slovensku v roce 1944.
Rozpětí 9,8 m – Délka 8,6 m – Váha 2800 kg –
Dolet 700 km. Motor AŠ-82 FN, výkon 1850 k – Max. rychlost 648 km/hod. v 6400 m.
– Dostup 9,5 km.
AVIA B-534. Šlo o slavné předválečné stíhačky,
které se za okupace dostali do rukou Němců a po celou válku sloužily Slovenskému
štátu. Časem zastaraly a zůstaly v rukou čs.letců pouze tři. Přes zastaralost
strojů mohly být použity za povstání na Slovensku.
Rozpětí 9,4 m – Délka 8,2 m – Váha 1460 kg – Dolet 600 km. Motor Avia HS-12 Ydrs,
výkon 850 k – Max. rychlost 405 km/hod. – Dostup 10,6 km.
HAMELIKA, měsíčník vlastivědných
materiálů z Mariánskolázeňska. Připravil Ing. Richard Švandrlík, Mariánské
Lázně, tel. 0165-626048, E-mail: hamelika.svandrlik@worldonline.cz,
internet: www.webpark.cz/hamelika či pod heslem Hamelika (Seznam, Atlas,
Centrum, Google atd.). Číslo deváté XXV. ročníku Hameliky z 31. října 2001
(pořadové číslo 319. od roku 1973). |