Strážení oblohy

      Za druhé světové války nebyly Mariánské Lázně žádným vojenským centrem. Podobně jako za první světové války tu byly vojenské lazarety, v nichž si léčili svá zranění vojáci z front. Nedaleké civilní letiště SKLÁŘE (Flaschenhütte) bylo však přeměněno na vojenské letiště a zřízena tu letecká škola pro vojenské piloty. Používalo se převážně cvičných letounů typu STORCH (Čáp). Při letišti byly postaveny dřevěné baráky. Jižně od nádraží byly postaveny na území Vory čili Hamrníků cihlové přízemní baráky, které sloužily německé branné moci jako polní vojenské sklady. (Po druhé světové válce sloužily tyto baráky jako kasárna HAMRNÍKY, v nichž byl umístěn v padesátých letech dělostřelecký pluk. V roce 1958 se stěhoval do kasáren v Sokolově a místo něho přišel jiný útvar. Po roce 1990 byly kasárna opuštěny, zprvu ještě stráženy, ale nakonec zůstaly prázdné a volně přístupné. Zatímco posledních deset let probíhala neplodná jednání ministerstva obrany s jinými ministerstvy o předání kasáren městu, byly kasárna totálně rozkradeny až rozebrány včetně střech.)
      Už za první světové války 1914-1918 byly postaveny v Mariánských Lázních v parku před nemocnicí vojenské baráky pro vojenské stráže. Každý den odtud chodili rakouští vojáci s nahoru stočenými kníry a s nasazenými bajonety strážit dva mosty nad karlovarskou železniční tratí (tj. na dnešní Úšovické křižovatce a na Husově ulici). Služba rozhodně příjemnější než válečná vřava na frontě. Co se týká strážení údolní přehrady, tu zajišťovali muži z mariánskolázeňského spolku veteránů a studenti vyšších tříd. Po roce 1919 převzalo vojenské baráky u nemocnice české vojsko podobně jako 400 baráků zajateckého tábora v Karlíně u Plané. Baráky byly později rozprodány, rozebrány a odvezeny.
      Za druhé světové války bylo v Mariánských Lázních zřízeno letecké strážení oblohy. Vzdušný prostor musel být trvale sledován. Strážní útvar patřil k systému hlídek se sídlem v Plzni. Stráže byly rozesety 60 až 70 km kolem Plzně ve vzdálenostech 12 km. Hlášení se posílala do centrály FLUKO, kde se vyhodnocovala. Centrála FLUKO měla sídlo ve ve sklepení řemeslnické školy v Plzni.
      V našem kraji byly letecké stráže na Přimdě, v Tachově, v Zadním Chodově, v Louce u Mnichova, v Sedle u Toužimi a v Bochově. V Mariánských Lázních bývala hlídka zprvu přímo na střeše vily ARIGI ve Sklářích a mužstvo bydlelo na letišti. Byli tu muži leteckých stráží Friedenfels z Horního Falce. Letecká stráž byla v Německu už dříve zaběhnutá a běžná a proto byli převeleni sem. Štáby pro tyto hlídky byly na zámku v Boru, na Přimdě, v Bečově v hospodě "Stará pošta" a v Mariánských Lázních v dnešní Anglické třídě v domě UNION (čp. 117).
      V červnu 1940 byli povoláni k strážení první muži z domácího obyvatelstva. Na povolávacích lístcích měli napsáno "Psn 8" či "Psn9" nebo "Psn10". Značení bylo tajné, ale dnes víme, že "Psn" znamenalo prostě Pilsen (Plzeň) a číslice byla označením strážní hlídky.
      Koncem roku 1940 převzali strážení zcela mariánskolázeňští muži. Byl to čas prvních hlášení nepřátelských přeletů. Kdo byl ve strážích ? Byli to lidé svobodných povolání - 24 hodin byli ve službě a 24 hodin měli volno, v němž dále mohli konat svobodné povolání.
      V dubnu 1941 byla přeložena strážní hlídka ze Sklářů na ZÁDUBSKOU VÝŠINU (Hohendörfer Höhe) nad Krakonošem. Ještě žijí pamětníci slavné zdejší kavárny stejného jména. Vedle kavárny byl postaven zelený dřevěný domek se skleněnou kopulí. V domku byly čtyři místnosti. Výhled odtud byl úžasný - bylo možno přehlédnout celý Český Les až k Javoru. Brzy dostal strážní domek reflektory, které brázdily noční oblohu a při oblačnosti zčásti odrážely světlo nad městem. Proto také několik občanů tehdy žádalo odstranění reflektorů z obavy, že bude město osvíceno pro nepřátelská letadla.
      Druhý reflektor byl umístěn přímo na hotelu Krakonoš a křižoval se s horním reflektorem po obloze. Muži obsluhy bydleli v hotelu Krakonoš. Koncem roku 1942 přišly ženy z Luftwaffe a vystřídaly vojáky až na dva. Tyto vojenské pomocnice už bydlely přímo v kavárně Zádubská výšina. Stravovat se chodily do hospody PÖPPERL do Závišína.
      V roce 1944 se blížila fronta a stráže bylo nutno vybavit modernějším zařízením - radary. Významná radiolokační centrála I. řádu byla umístěna na Tepelsku severně od Útviny u obce Přílezy. Krycí jméno měl Egerling. Moderní radary se vyráběly firmou TELEFUNKEN na letišti ve Sklářích, kde se sestavovaly součástky, vyráběné porůznu v provozech v Mariánských Lázních a okolí.
      Podle pramene Marienbader Heimatbrief N.159/1961 připravil R.Švandrlík. Publikováno ŠVANDRLÍK R. "Neznámé z historie za války" - Kulturní přehled Mariánské Lázně č. 11/1993, Agentura Goethe, Míla Kodýtek.

Slavný Egerling u obce Přílezy

      S výstavbou radiolokační ústředny I.řádu nazvané EGERLING, bylo započato v polovině roku 1944 podél cesty na planině mezi obcemi Přílezy a Chýlice v bývalém okrese Toužim. Jednotlivá zařízení byla do provozu uváděna postupně. Podle projektu se jednalo:
      1. o jedno zařízení pro panoramatické zobrazení letecké situace typu JAGDSSCHLOSS;
      2. o tři radiolokační stanice typu FREYA ( jeden typ s dipóly přizpůsobenými pro rychlou změnu délky vlny; jeden typ fB - pro měření systémem Flamme; jeden typ LZ);
      3. o dva typy soupravy WÜRZ-BURG-RIESE (souprava s přídavným zařízením Freya byla dokončena a uvedena do provozu; pro druhou se stačily pouze vybudovat základy).
      V nových samostatných budovách byly umístěny:
      1. ústředna vysílačů ( 2x FuG X, 1x FuG III.), ke které patřily i tři desetimetrové stožáry;
      2. vyhodnocovací sál (při silnici na severním výjezdu z obce Přílezy);
      3. několik menších budov pro trafostanici a nouzové zdroje.
      Barákový tábor na jihovýchodním konci obce Přílezy sloužil pro ubytování obsluhy, kterou zajišťovala 21.rota leteckého spojovacího pluku 237. Její velitel nadporučík Burchard byl současně velitelem ústředny.
      Na tuto centrálu byla napojena koncem války i strážní hlídka na Zádubské výšině. Poslední hlášení této hlídky odtud se týkalo příjezdu amerických tanků do Mariánských Lázní. Tím skončila i role těchto hlídek.

K výrobě radarů v Mariánských Lázních

      V článcích o Mariánských Lázních z druhé světové války ve starých HAMELIKÁCH jsme mnoho-kráte narazily na zprávy o výrobě radarů firmou TELEFUNKEN v městě a v okolí, především ve váleč-né kronice prof.Lerchla. Například 31.8.1944 bylo uzavřeno městské divadlo v důsledku totálního nasazení lázeňského orchestru, baletu divadla a herců do válečné výroby do továrny ISOFLEX (Tele-funken) v bývalé kavárně VIKTORIA. 17.1.1945 bylo povoláno mnoho děvčat z obchodů, kanceláří a podniků, které už pracovaly v továrně ISOFLEX, k protiletadlovému dělostřelectvu jako pomocnice.
      Zatímco v mnoha provozech (hostince, sály aj.) se vyráběly součástky, na letišti ve Sklářích firma TELEFUNKEN prováděla závěrečnou montáž radarů značky MANHEIM a jejich přezkušování. Šlo o malé radary s rozkládací parabolou z děrovaného plechu. MANHEIM, obdobně jako zařízení FuMG 62 "Würzburg", byl zkonstruován již v roce 1942. V květnu 1945 se uvádí v Mariánských Lázních údajně 50 - 80 zařízení MANHEIM, což by neodpovídalo odhadům krim.insp.Jana Šperla, který uváděl několik set radarů. Počítal však zřejmě také rozpracované kusy. V Mariánských Lázních byly nalezeny také části systému "Ansbach", navazujícího na typ FuMG 65 "Würzburg Riese". Části "Ansbachu" montovala z jednotlivých dílů ve svých dílnách na mariánskolázeňském letišti tachovská pobočka firmy MESSERSCHMITT. Podle jiné zprávy na letišti SKLÁŘE působila pobočka tachovské firmy APPARATENBAU, která vyráběla součástky k protiletadlovým odposlechovým přístrojům. Šlo o tutéž firmu ?
      Firma TELEFUNKEN měla podle seznamu, vedeného do 21.února 1945, na území Čech a Moravy tyto provozy:
      1. FRIESEWERK (č.112/213) v Bílé Vodě na Moravě
      2. NUSSSTEINWERK (č.115) v Hejnici (Hainsdorf) u Libverdy, nadto 1945 sem přemístěn závod z východu z Lysé v Polsku (č.111)
      3. WERNES-SCHULZE Wechsungen v Jirkově (Mostecká a Eisenbergova ulice)
      4. Mariánské Lázně (č.202)
      5. GERMANIA (č.206) ve Vrkoslavicích (Seidenschwanz) u Jablonce nad Nisou a sem přemístěn závod z Friedrichsteinu u Stehlen (č.116)
      6. INDUSTRIEWERK v Moravské Třebové
      7. PAESOLD a Co. v Plesné (něm.Fleissen)
      Není jasné, zda šlo o výrobny ve všech případech či pouze o zkušebny.
      Důvěrná poválečná zpráva čj. 734 z doby krátce po válce - z léta 1945 od velitele letiště Mariánské Lázně (depot 16 UAD) mjr. I.MEREBIHa a komise ve složení pplk. letectva K.Müller, škpt. V.Fišera, kpt.J. Hora a por Ing.M. Bajer uvádí, že komise prohlédla materiál ve skladech koupaliště "Riviera", ve vesnici Nadějov a na letišti Mariánské Lázně a uvádí:
"Na letišti se nachází 80 kusů kompletních ( včetně proudových zdrojů a příslušenství) radiolokačních stanic typu MANHEIM, které byly připraveny k předání německé branné moci. Vlivem povětrnosti a drancováním utrpěly natolik, že s uvedením do provozu nelze počítat. Přesto však přístroje obsahují součástky i celé stavební jednotky velmi důležité a po odborné demontáži použitelné."
      Jiná zpráva ze dvora Kieselhof u Mariánských Lázní. Podle hlášení čj. 936/46 z 19. června 1946 je ochotno Ministerstvo národní obrany uvolnit pro n.p.Škoda Praha kostry, součástky a příslušné přístroje radiových zaměřovačů MANHEIM pro potřeby jugoslávské armády. Tyto věci je možno odebrat ve skladu ve dvoře KIESELHOF u Mariánských Lázní, event. na letišti Skláře. Ve skladu se nachází 50 koster zaměřovačů (kabina, podvozek, paraboloid a dipól) a 20 - 25 kusů elektrických částí (vysilače, přijímače a pod.). Doporučení by se týkalo uvolnění 10 až 20 kompletů (kostra + přístroje).
Literatura: K.Foud, Vl.Krátký, J.Vladař : Poslední akce, NAVA Plzeň, 1997, S.132

Šperlova zpráva o skladištích radarů a elektropřístrojů po skončení války v květnu 1945

      "V dobách první republiky bylo letiště ve Sklářích využíváno od 1. května do 30. září. Na letišti byl jen civilní provoz, až po zabrání pohraničí Německem, po Mnichovu, v říjnu 1938 začalo být letiště používáno německou armádou pro vojenské účely. Tento stav trval až do vypuknutí druhé světové války - do přepadení Polska dne 1. září 1939.
      Ještě v roce 1940 sloužily Mariánské Lázně široce jako léčebné lázeňské místo, třebaže pacienti jezdili jen z Německa a jím okupovaných zemí. Objevili se i první váleční pacienti - z fronty přijížděli zranění němečtí vojáci.
      Obrat ve využívání letiště nastal počátkem roku 1941 po vstupu protihitlerovské koalice do války a především po 21. červnu 1941 - po přepadení Sovětského svazu. Tehdy Německo už zažívalo první letecké útoky na svém území. Bylo jasné, že tato válka bude trvat až do doby, kdy jedna z válčících stran bude totálně zničena. Tzv. "bleskový úder" podle předpokladu nacistické moci se povedl vlastně jen před vypuknutím světové války v Rakousku a Československu, a po vypuknutí války v Polsku.
      Když Německo zažilo první letecké útoky v roce 1940, které zvolna zasahovaly stále větší území, začala být budována na územích, domněle vzdálených dosahu letectva Spojenců, důležitá zařízení pro obranu a pro další vedení války. Letecko se na druhé světové válce účastnilo od samého počátku z obou stran. Letecká válka Německo-Velká Británie trvala od 2.9.1939 až do konce války. Přes úpornou britskou obranu německá převaha ve vzduchu byla až do května 1941. Hned druhý den po vyhlášení války sice shazovala anglická letadla nad Hamburkem, Brémami a Poruřím letáky a 4. září 1939 podniklo 29 anglických letadel nálet na německé válečné loďstvo ve Wilhelmshavenu, ale větší akce nebyly možné. Naopak německé letectvo bylo použito proti Polsku. 24.září 1939 zahájilo hromadné nálety na Varšavu, 26.září nálet 450 německých letadel na pevnost Modlin a týž den nálet na britskou loď Home Fleet v Severním moři. 27.9. druhý nálet 550 letadel na Modlin a 29.9. Modlin kapituloval.
      Při vystupňování námořní války byl 18.prosince 1939 podniknut britský nálet na Helgoland a Wilhelmshaven. 19. 3.1940 podniklo 50 britských letadel nálet na německou základnu hydroplánů na ostrově Sylt. Po německém obsazení Dánska, Norska, Holandska, Belgie v květnu 1940 rozhodla britská vláda 11.května 1940 o trvalém leteckém bombardování Německa. Ale iniciativu drželi Němci: 14.5.1940 byl rozbombardován Rotterdam, 3.6. proveden nálet na Paříž, 11.6.1940 italský nálet na Maltu. - Z větších britských náletů 18.6.1940 bombardován Hamburk a Brémy. V srpnu 1940 začíná příprava německé branné moci na přepadení Anglie a 13. srpna 1940 odstartována operace "Adlerangriff" - letecká bitva o Anglii. Trvala od srpna 1940 do 10. května 1941. Hitler vyhlásil totální blokádu Anglie. Do letecké války se zapojila ve Středozemním moři Itálie a 16.8.1940 bombardovalo britské letectvo odplatou Milán a Turin. 25., 28. a 30. 8. a 6.9.1940 podniknuty Brity čtyři odvážné nálety na Berlín. Němci naopak bombardovali Londýn 5. a 7.9. Tyto nálety na Londýn pak trvaly celkem 65 dní. Zoufalý boj o vzdušný prostor vyvrcholil 15. září 1940, kdy britští stihači sestřelili 56 německých letadel. Byl označen jako "Den bitvy o Británii". Nato 17.září 1940 podniklo 568 německých letadel těžký nálet na Londýn a 25.9.1940 znovu, při čemž ve stejný den britské letectvo bombardovalo Berlín. 15.10. 1940 při náletu na Londýn bylo 400 mrtvých a 1000 těžce raněných, 16.10. britské nálety na Hamburk, Brémy, Kiel, 24.10. první italský nálet na Británii, 1.11. britský nálet na Berlín a 7.11. na Essen. 8.listopadu britský nálet přerušil Hitlerovu řeč v Mnichově, 15.11 odplatou 358 německých letadel bombardovalo Londýn, 16.11 naopak 127 britských letadel Hamburk. 19. a 23.11.1940 těžké německé nálety na Birmingham (357 letadel) a 23. a 30.11. na Southampton, 28.11. na Liverpool (324 letadel), 29.11. na Londýn (335 letadel). 7.a 8.12.1940 britské letectvo odplácí náletem na Düsseldorf, 8.12. Němci se 413 letadly bombardují Londýn, 12.12. shodili množství min do Temže a provedli, nálet na Sheffield. Britské letectvo odplácí 15.12. náletem 45 letadel na Berlín a na Mannheim 16. až 22.12. (134 letadel). 20.12. je bombardován Berlín (23 letadel), naopak obrovské německé nálety 21.12. na Liverpool (504 letadel), 22.12. na Manchester (331 letadel) a 23.12. znovu (171 letadel). 27. a 29. prosince 1940 bombardován Londýn (244 letadel), 2. ledna 1941 nálet na Cardiff (111 letadel), 9.1. na Manchester (143 letadel), na Londýn (67 letadel), 10.1. na Portsmouth (153 letadel), 11.1. na Londýn (278 letadel), 16., 18. a 19.ledna na Maltu atd.atd. Letecká válka pokračovala s nemalou intenzitou a ještě 12. 3. Němci bombardují Liverpool (316 letadel), 14.3. Sheffield (117 letadel),18.3. Hull ( 378 letadel), 19.3. Londýn (479 letadel), 20.3. Plymouth (293 letadel), 7.4 Glasgow (179 letadel), 9.4. Birmingham (206 letadel), Newcastle (116 letadel), 11.4. Bristol (116 letadel) a ještě 19.4.1941 na Londýn (719 letadel). Britské letectvo bombardování oplácí jen s mimořádnou odvahu.
      Až 8. května 1941 Britové podnikají dvou největší leteckou akci války sérií náletů na Hamburk, Brémy aj. (359 letadel). Síly se vyrovnávají. Němci podnikli ještě 10. května 1941 poslední velký noční nálet na Londýn (507 letadel) před otevřením války se SSSR. Četné další nálety na britská města ještě probíhaly (30.5.1941 na irský Dublin!), ale britské letectvo stále úspěšněji oplácelo bombardování. V dalším období do jara 1942 se naklání převaha k britskému letectvu, které podniká noční nálety a v druhém období od jara 1942 společně s americkým letectvem tzv. kobercové bombardování. Noční nálet na Kolín n.R. s více než 1000 letadel 30. května 1942 měl název "operace Millenium". Němci ještě obnovili nálety na Británii v dubnu až srpnu 1942, ale když v lednu 1943 v Casablance padlo rozhodnutí o systematickém rozbombardování Německa s cílem přípravy invaze a rozvrácení německého hospodářství, obnova nadvlády německého letectva už byla utopií.
      A tak se jednoho dne objevily i v Mariánských Lázních civilní auta, osobní i nákladní, které nesly označení firmy TELEFUNKEN BERLIN, třebaže ne všechna vozidla měla toto označení. Na letišti SKLÁŘE nastala čilá stavební činnost. Kromě budovaných hangárů byly přistavovány další hangáry a přeměňovány ve výrobní haly. Současně byly postaveny při letišti přízemní obytné baráky, převážně dřevěné. Do nich se stěhovali ti, kteří na letišti pracovali.
      Viděl jsem na vlastní oči tuto činnost v roce 1941, když jsem se dostal služebně, v rámci vyšetřování jednoho kriminálního případu společně s orgány německé kriminální služby do Mariánských Lázní a Karlových Varů. V dalších letech jsem už takovou možnost neměl až do konce války, tj. jak pokračovala přeměna letiště ve filiálku továrny TELEFUNKEN z Berlína a co se tu vlastně vyrábělo. To vše bylo tajné. Až později jsem se dověděl, že to byly radary.
      Poprvé po válce jsem uviděl letiště ve Sklářích 19. července 1945 dopoledne, když jsem přijel s malou skupinkou pověřených pracovníků z vnitrozemí převzít určitou funkci v osvobozených Mariánských Lázních. Letiště, kde jsme se zastavili cestou, bylo v té době zcela nepřístupno - bylo uzavřeno a obsazeno americkou armádou jako většina objektů, které sloužily za války německé branné moci. První zprávy o tom, co se na letišti děje, sdělovali civilové a lidé, kteří byli tehdejší činností americké armády nějak poškozeni.
      Na letišti byly shromažďovány veškeré automobily a jiná motorová vozidla, která museli němečtí majitelé z Mariánských Lázní po obsazení města povinně odevzdat Američanům. Tyto vozy, ať starší nebo nové, ať pojízdné či nepojízdné, byly shromažďovány na jednom úseku letiště a těžkými speciálními buldozery americké armády ničeny. Bylo to bez ohledu na to, že nová československá civilní správa zoufale potřebovala auta pro civilní správu na osvobozeném území. Jen velmi opožděně - po předání civilní správy od Američanů československým orgánům - byla některá vozidla nakonec uvolněna pro státní správu. Převážná část vozů, zabavených Němcům, byla však Američany zničena.
      V prvních květnových dnech roku 1945 se dostavil do budovy místní správní komise (MSK) říšskoněmecký příslušník Ernst WOYTH, bytem hotel ROYAL, jako zaměstnanec americké armády, a sdělil členu MSK panu MENŠIKOVI, že je pracovníkem berlínské firmy TELEFUNKEN a že dosud zůstává ve funkci správce všech skladišť materiálu a zařízení této firmy v Mariánských Lázních a v okolí. Připomenul, že ve skladištích je uložen velice cenný elektromateriál a měřící přístroje pro elektrovýrobu. Velmi podrobně informoval, že firma TELEFUNKEN zřídila na zdejším letišti významnou pobočku své berlínské továrny na výrobu nejmodernějších naslouchacích a signalizačních přístrojů pro německou armádu (radarů). Prohlásil, že v těchto skladištích je uložen montážní materiál milionových hodnot a jako dosavadní správce, pověřený americkou armádou jejich správou a péčí, má od skladišť klíče, které by rád předal do rukou československé státní správy. Hodlá totiž v nejkratší době odjet s americ-kou armádou zpátky do Berlína, kde žije jeho rodina.
      Protože v květnových dnech 1945 nebyla dosud ustavena řádná civilní správa, resp. lidé, kteří vykonávali určité funkce, neměli k dispozici další pracovníky pro výkon a zajištění civilní správy, nebylo možno v těch dnech v této záležitosti nic podniknout.
      Až teprve 19.května 1945 mohl jako jediný organizovaný a orgány dostatečně vybavený Úřad národní bezpečnosti (ÚNB) vyřizovat nejnaléhavější záležitosti civilní správy a bylo možno něco i v této věci podniknout. To však mělo za následek, že jakékoliv záležitosti veřejného života byly pak požadovány na Úřadu veřejné bezpečnosti, a to bez ohledu na to, zda byl tento Úřad k tomu příslušný či ne.
      A tak se objevil Němec WOYTH u mne jako vedoucího kriminální služby na okrese a chtěl předat klíče a tím ukončit svou zdejší funkci u americké armády. Žadateli nebylo možno vyhovět:
      1. sklady materiálu byly válečnou kořistí Američanů a bylo nutno nejprve provést příslušné řízení a rozhodnout, zda a kdy budou sklady předány československé branné moci. S tím však Američané nijak nepospíchali.
      2. i kdybychom chtěli skladiště převzít v rámci správního řízení, nebylo tu oprávněných lidí, kteří by toto provedli a zajistili střežení majetku a jeho spravování až do likvidace zásob.
      3. ani tvořící se československá armáda (tehdy tu byla jedna jediná rota) nemohla být použita pro střežení tolika objektů - skladišť s materiálem a přístroji, neboť měla mnoho jiných naléhavých úkolů.
      A tak byl pověřen WOTH, aby nadále jako zaměstnanec americké armády podle svých možností a rozsahu funkčních pravomocí spravoval všechna skladiště, a dojde-li se strany americké armády k předávání tohoto cenného materiálu, aby se přímo zúčastnil jeho předávání. Klíče od skladišť mu byly prozatím ponechány. Přestože jsme neměli oprávnění ke kontrole stavu skladišť, provedli jsme prohlídky a zjistili, že sklady radiopřijímačů, součástek vysílačů a dalšího materiálu se nacházejí:
      1. na letišti ve Sklářích v bezprostřední blízkosti montážních hal, kam jsme mohli nahlédnout jen díky benevolenci strážního oddílu americké armády
      2a. v Lesním mlýně v Mariánských Lázních, který byl obsazen americkými vojáky
      2b. v objektu MIRAMONTE, kde byl bývalý sklad R.A.D. (Říšské pracovní služby) a kde byl ale ještě jiný materiál, používaný členy R.A.D. (hromady důtek aj.), a objekt byl rovněž obsazený americkými vojáky
      3. ve Velké Hleďsebi v objektech koupaliště RIVIERA a v hostinci a na koupališti areálu KIESELMÜHLE (přes silnici proti prádelně) a dále v hostinci ENGEL
      4. v Klimentově v hostinci STARK
      5. v Drmoulu v hostinci WOTKE
      6. v Hamrníkách v hostincích EGERER a SPRINGER
      7. větší počet hotových i polosmontovaných pojízdných radarových aparátů stál jednak na koupališti RIVIERA, jednak v lesích kolem mariánskolázeňského katolického hřbitova a pod bývalou kavárnou JÄGERHAUS (Valská hájenka), a dále až u Balbínova pramene. Tyto aparáty se nacházely také v lesích poblíž rybníka REGENT a v parku chodovoplánského zámku. Celkem asi 30 kusů aparátů bylo zde koncem války takto ukryto před zraky spojeneckých letců.
      8. v lázeňském plicním sanatoriu v Sangerbergu (roku 2000 zbořeno), kde byla nalezena jedna zesilovací elektronická stanice neznámého typu a různé fabrikace
      9. na dalších místech byla menší skladiště montážního materiálu, jakož i elektromotorů nejrůznějšího typu.
      Teprve po odchodu americké armády 30.listopadu 1945 byla tato skladiště přebírána československou armádou, orgány ministerstva vnitra. Různé speciální přístroje a měřící elektroaparáty přebírali zástupci Vysokého učení technického z Prahy. Celá tíha předchozího úředního jednání o těchto skladištích spočívala na počátku na orgánech tehdejšího Úřadu národní bezpečnosti a později na pracovnících Místní správní komise Mariánské Lázně.
      Americká armáda neprojevovala během svého pobytu zde v této záležitosti žádnou iniciativu. Říšský Němec WOYTH odevzdal 29. listopadu 1945 všechny klíče od skladišť, která spravoval, do rukou pracovníků Místní správní komise. Přebírání radarů a nejrůznějších materiálů, ve skladištích nalezených, se protahovalo až do roku 1947. Zanechané radary byly vyhledávanými místy pro hry chlapců a skautských oddílů té doby.
      Letiště po odchodu Američanů nebylo ještě dlouhou dobu používáno, protože letištní baráky sloužily v roce 1945-1946 k soustředění německého obyvatelstva k odsunu."
      Sepsal Jan ŠPERL, býv. kriminální inspektor, vedoucí kriminální služby okresu Mariánské Lázně v poválečné době.

Prameny: ŠPERL Jan "Mariánskolázeňské letiště za okupace a po roce 1945" - HAMELIKA č. 1/ /1983 z 24. ledna 1983 str. 5-7.

Zaniklé letište pro větroně u Branišova

      Na vrchu TŘEBOUŇ, jižně od silnice Plzeň-Karlovy Vary, existovalo kdysi svahové plachtařské letiště TŘEBOUŇ (Tschebon). Letiště vybudovali za války Němci. Když jsme před lety s vlastivědníky vrch navštívili, nalezli jsme tu ještě dva dřevěné sruby a startoviště pro větroně. Vzhledem k nadmoř-ské výšce tu často panovaly špatné povětrnostní podmínky. O tom svědčí i povzdech neznámého německého plachtaře zapsaný na stěně jednoho ze srubů "Třebouň nikdy více" nalezený po válce.
      Podle zprávy z 20. září 1945, odeslané na MNO-velitelství letectva, vykonal poručík Rudolf Kůrka prohlídku plachtařského terénu TŔEBOUŇ s těmito závěry:
      "Třebouň, kóta 822, 4 km jižně od Toužimi. Terén nachází se západně silnice Plzeň - Karlovy Vary, 45 km od Plzně, 20 km od Karlových Varů. Má tvar obráceného L. Za okupace byl zařizován pro školu plachtařskou. Na Třebouni je postavena budova ubikací, kuchyně, jídelna (asi pro 80 osob), menší dílna pro opravy kluzáků bez vnitřního zařízení, budova koupelen a záchodů; dále srub o třech místnostech, jako kantýna se sklepem.
      Západní terén má hřeben 3 km dlouhý, táhnoucí se od severu k jihu. Jeho západní svah má velmi mírné klesání s dlouhým předpolím s převýšením 115 m. Středem svahu jde silnice k budovám školy. Jsou tu vybudována tři stanoviště pro start gumovým lanem. Východní svah je příkřejší s převýšením 170 m, délka 2 000 m. Na něm je vymýceno několik míst pro starty. Jejich bližší ohledání nebylo provedeno, neboť trvale pršelo a terén byl příliš rozmoklý, takže nebylo bezpečné se tam dostat.
      Východní terén má pro start k severu hřeben 2 100 m dlouhý, při převýšení 177 m, s mírným klesáním, pro start k jihu hřeben 1 500 m dlouhý, s převýšením 212 m a prudším spádem. Jsou tu postavena startoviště a zřízen výtah větroňů. Přistávací plocha společná s východním svahem západního terénu je louka tak velká, že by se dala použít i pro přistávání motorových letadel.
      Celý svah je zalesněn a jsou tam vymýceny plochy pro start a dopravu větroňů a kluzáků. V okolí terénu jsou louky a pole, asi z 80 % majetek Němců, kteří jsou postupně vystěhováváni. Do ubikací jest zaveden elektrický proud z obce Třebouň, vnitřní instalace je vytrhána. Ze školy odvezla československá vojenská posádka talíře, příbory, nádobí a zařízení kuchyně do Toužimi. Byly toho, podle sdělení vládního komisaře pana Stanislava ŠPECIÁNA z Třebouně, tři nákladní vozy.
      Školu může uvésti ČNA Plzeň ihned do provozu. Potřebné kluzáky a větroně má ve svém hangáru u Plzně v úschově. Jest zapotřebí postaviti prozatímní stan, tak, jako to měli Němci a v nejbližší době postaviti hangár. Podle zjištěných záznamů tam byly prováděny lety, jak terén sám dovoluje, několikahodinové. Škola dávala velmi dobré výsledky. Potřebné pozemky se dají pro školu zajistiti."
      Ze 16.září 1945 pochází žádost o přidělení 8 kluzáků:
      "Odvoláváme se na Váš dopis čj. 14 037/let 1945, jakož i na návštěvu Vašeho odborníka poručíka letectva KŮRKY Rudolfa, který si prohlédl námi projektovanou krajskou školu pro plachtaře na vrchu TŘEBOUŇ poblíž města Toužimi při silnici Plzeň-Karlovy Vary. Podle názoru poručíka letectva Kůrky je tento terén velmi dobře k navrhovanému účelu způsobilý. Bylo nám tímto pánem doporučeno, abychom neprodleně započali se školením a opravou této školy. Z tohoto důvodu obracíme se na Vás se zdvořilou žádostí, aby nám byly přiděleny tyto školní kluzáky :
      1. ŠK38(SG 38) v.č. 061 231, 061 695, 061 699-výrobce Flugzeugwerke KÄRNTNER v roce 1943
      2. ŠK 38 v.č. 1 704, výrobce H. PAUDER & z., N.v. Den Haag , v roce 1943
      3. ŠK 38 v.č. 060947, výrobce H. PAUDER & z., N.v. Den Haag , v roce 1942
      4. ŠK 38 v.č. 4. 032, výrobce Dr.Ing.RATHJENS , v roce 1942
      5. Grünau Baby II. v.č. 004 110, 113 a 115, výrobce Edmund SCHNEIDER, Grünau, rok výroby neznám.
      Jakmile nám letouny laskavě přidělíte, požádáme ihned Ministerstvo dopravy a techniky o vystavení legitimací k držení letounů a provedení imatrikulace."

PRAMEN: Oldřich KOVAŘÍK, Jiří LAUERMANN, Jaroslav NOVÁK : Vzpomínky na západočeský aeroklub, S. 104-115; Dušan SCHNEIDER : Osudy letců, 2.díl DOPLNĚK Brno 1998

Chebské letiště - minulost a současnost

      Asi 3 km jihozápadně od Chebu se rozkládají prostory chebského letiště. Kdo by se domníval, že jde jen o rovnou travnatou plochu, jako je tomu u jiných i větších měst, je na velkém omylu. Chebské letiště se může pochlubit 1,5 km dlouhou vybetonovanou ranvejí s širokým okolním zázemím a bohatou historií.
      Počátky budování letiště spadají do roku 1915, zastáncem stavby byl tehdejší starosta města Chebu. Ze začátku šlo jen o několik hangárů, dílny a sklady a travnatou přistávací a pojezdovou plochu. Na letišti bylo tehdy umístěno něco přes deset letadel různých typů, zpočátku to byly cvičné a kurýrní stroje. Po vzniku ČSR zdejší sudetští Němci vyhlásili samosprávnou provincii (tzv. Deutschbohmen) a tak bylo letiště vlastně na nepřátelském území. České vojsko mělo o chebské letiště velký zájem, takže velitel Leteckého sboru Jindřich Kostrba rozhodl o jeho vojenském obsazení. 9. listopadu roku 1918 sem byla s tímto úkolem vyslána skupina 11 letců s technickým personálem. Jejich ochranu zajišťoval oddíl čítající 130 mužů. Obsazení letiště českým vojskem proběhlo bez velkého odporu. Hned po dopoledním obsazení 10. listopadu 1918 byl na chebském letišti připraven první opravený, provozuschopný letoun. Nad Chebem byl hned proveden jeho zkušební zálet, avšak stroj havaroval a pilot, bývalý letecký instruktor, v troskách zahynul. I přes tuto nepříjemnou nehodu zálety pokračovaly dále. Ještě týž den odletělo do vnitrozemí pět ukořistěných letounů. V té době byl ještě význam chebského letiště pro armádu nepatrný, období hlavního rozvoje letiště začalo rokem 1920. V té době se chebské letiště stalo centrem výcviku vojenského letectva. Prováděl se zde základní i rozšiřovací výcvik samotných letců, ale i technického personálu a leteckých mechaniků.
      Dosluhující zastaralé stroje byly nahrazeny v roce 1924 letadly československé výroby. Začal se však projevovat základní problém, kterým bylo příliš blízké umístění letiště k Německu. Začínající piloti mnohdy havarovali či nouzově přistávali v německém pohraničí, a proto byl výcvik přesunut na nově vybudované letiště v Prostějově. Jako poslední opustila Cheb stíhací letecká škola.
      Další historickou etapou chebského letiště bylo založení tzv. Četnických leteckých hlídek (ČLH), určených k ochraně hranic proti leteckým silám Německa - Luftwaffe. Hlídkové letouny několikrát denně přelétávaly nad hranicemi s Německem. Pro potřeby ČLH byly na chebském letišti dva letouny Avie B-534. Činnost ČLH byla omezena tehdejší legislativou a zastaralostí technického parku. Více se osvědčil tento útvar ČLH při potlačování diverzních akcí v pohraničí, např. při nepokojích v Mariánských Lázních zabránil letoun ČLH ordnerům v jejich útoku na tamní civilní letiště. Za mobilizace 938 předaly ČLH své letouny vojenskému letectvu a přesunuly se do Karlových Varů, kde však bylo četnictvo po říjnu 1938 rozpuštěno.
      30. září 1938 bylo pohraničí obsazeno německou armádou. To se týkalo i chebského letiště. Německá armáda sem přesunula stroje Messerschmitt Bf-109. 3. října 1938 přijel do Chebu sám říšský kancléř Adolf Hitler spolu s maršálem Luftwaffe. Následovala výstavba nového letiště na Švédském vrchu s vybetonovanou ranvejí, která by umožňovala provoz modernějších strojů. Na stavbě byli nasazeni zajatci z pracovních táborů a totálně nasazení Francouzi, Belgičané a specialisté přímo z Německa. Tím vznikla v Chebu jedna z nejmodernějších leteckých základen v Čechách. Již od počátku stavby letiště se počítalo s jeho využitím jako leteckých dílen. Tomu odpovídalo i rozšiřující vybavení letiště - železniční trať vedená z nádraží až k výrobnímu závodu, zástřelné plochy pro testování palubních zbraní, sklady na náhradní díly.
      Od roku 1944 se stala chebská letecká továrna pobočkou německé firmy Heinkel. Spolu s touto změnou se v letecké továrně začaly kompletovat bombardovací letadla He-111 a He-177. Objem výroby dosahoval až 5 kusů letadel za jeden týden. Spojenecký průzkum 26 prosince 1944 potvrdil montáž strojů Me-262 v letecké továrně v Chebu. Zajímavé je, že přesto že Egerflugzeugwerke patřily pod koncern Heinkel, byly přinuceny montovat konkurenční stroj Messerschmitt. S blížícím se pádem Třetí říše musela tedy firma Heinkel přijmout výrobní program Messerschmittu, a tak se prováděly montáže letounů Bf-109 a proudových Me-262 s kódovým označením Schwalbe. Snad hlavně díky tomuto letounu se stalo chebské letiště jedním z nejvýznamnějších cílů pro spojenecké bombardéry. Koncem války se rozběhla kompletní výroba noční stíhačky He-219 Uhu.
      První spojenecký bombardovací nálet byl i přes neustálou leteckou výrobu uskutečněn až 14. února 1945 a poškozeny některé tovární objekty a ranvej. Stop po kráterech na přistávacích a pojezdových plochách vidíme ještě dnes. Od tohoto náletu docházelo k častým útokům spojeneckých stíhaček na letiště. Konečná bitva o chebské letiště se odehrála při obsazování letiště a americkou armádou koncem dubna 1945. Na letišti se s velkým odporem bránilo několik ustupujících jednotek německé armády, které posléze kapitulovaly.
      Po válce bylo chebské letiště využito americkou armádou pro zásobovací účely a pro přesun jednotek při odchodu z našeho území. V té době již bylo staré československé letiště opomenuto a využívalo se jen nové, vystavěné Němci. Po válce se však o letiště nikdo aktivně nestaral, a tak tovární objekty chátraly a zbytky letadel skončily ve šrotu. Až od roku 1947 bylo letiště využito pro leteckou hlídku SNB, která měla za úkol hlídat západní hranice. Letečtí nadšenci využili zbylých letadel a založili zde aeroklub, který však po roce 1948 musel být rozpuštěn. Letiště obsadila armáda a byly zprovozněny dva stroje He-219, které patřily na konci druhé světové války mezi absolutní špičku. Od roku 1951 působila na chebském letišti letka 11. stíhacího pluku ze Žatce, vybavená tehdy stroji Jak-23. Po jejím přezbrojení na MiG-15 byla činnost letky na chebském letišti ukončena.
      První další letecká činnost se v Chebu objevila až v osmdesátých letech, kdy zde byl umožněn provoz zemědělským strojům Slovairu. Dnes existují na jeho využití různé plány, skladištěm a parkovištěm pro kamióny počínaje, moderním středním letištěm konče. Asi nejvhodnější by bylo obnovit zašlou slávu letiště a využít jej jak pro sportovní a lehká soukromá letadla, tak pro střední nákladní stroje. Jistě by to znamenalo ekonomický a turistický přínos pro město, když nebereme v úvahu jisté negativní prvky, jako je např. zvýšený hluk a zplodiny. -jr- Internet 2000

Pilotní vojenská škola v Chebu za války

      Německá pilotní škola (Deutsche Flugzeugführerschule ve zkratce FFS) - FFS des FAR 63 Cheb byla zřízena 1.prosince 1938 s označením "Flea.63 Eger". Na jaře 1940 byla přeložena do Mariánských Lázní a v říjnu 1940 došlo k převzetí tamní skupiny A/B 8. Dne 1. října 1941 byla pojmenována zkratkou "FFS A/B 63" (předtím Sch./FAR 63). K rozpuštění personálu a předání zařízení jiným školám se uskutečnilo asi v červnu 1942. Sídlem pilotní letecké školy zůstaly až do konce války Mariánské Lázně, odloučenými pracovišti byly Karlovy Vary a Vilseck u Grafenwöhr.

Prameny: Karl RIES: Deutsche Flugzeugführerschulen und ihre Maschinen 1919 - 1945 (Motorbuch Verlag Stuttgart) - Sch./FAR 63.

Vybraná úmrtí z knihy zemřelých Mariánské Lázně

      V závěru světové války zahynuli v Mariánských Lázních na válečné následky mimo jiné:
MIZERA Josef, 31 let, bydliště Mariánské Lázně Garage Mizera čp.267, při nepřátelském leteckém útoku 25. září 1944 ( na nádraží) zemřel po zasažení hlavy střepinami.
      SCHWEGER Karl, 23 let, z Fürstenfeldbrucku u Münchenu, při nehodě bitevní letky luftwaffe, ale píše se "padl po vzdušném souboji s nepřítelem leteckou smrtí (Fliegertod)", konec roku 1944
      PREINESS Michael, zemřel při náletu hloubkového letce po těžkém průstřelu pánve.
      KERBLER Olly-Olga, pomocnice zpravodajské služby vzduchu (O-Helferin in F. fl.H. Kdl.5/VIII) 22 let, z Wimsbachu, okres Wels, nehoda - průstřel hrudníku s okamžitou smrtí 16.dubna 1945
      FISCHER Richard, 32 let, z Dolního Žandova, posunovač v Mariánských Lázních, bytem Železničářský dům, zemřel při zásahu letecké bomby na nádraží 15. dubna 1945
      ADAM Werner, 27 let, z Belm, okres Steglitz, štábní svobodník nočního bitevního komanda (Stabsgefreiter Nachtschlachtkommando 8) - okamžitá smrt při zřícení letadla, příčina totální tělesné roztržení - duben 1945
      WANNER Erich Otto, 24 let, z Pfarzheimu, okres Karlsruhe, rotmistr nočního bitevního komanda (Feldwebel Nachtschlachtkommando 8) - smrt při zřícení letadla, způsobená odtržením lebky a roztržením obličeje, rozdrcení holeně - duben 1945
      SATTLER Alfred, 17 let, RAD, původem z Haselbachu u Falknova, průstřel břicha, rozdrcení kolena
Prameny: Mariánské Lázně - kniha zemřelých 1939-1945

Nálety na Cheb a Mariánské Lázně

      16.10.1940 - zasažena kasárna na letišti v Chebu
      23.10.1944 - zasaženo město Cheb , mimo jiné i továrna na letadla (Apollo ?), ale letiště nezasaženo. Podle mariánskolázeňské válečné kroniky "byl podniknut letecký útok na Cheb, zničeno staré gymnázium, železniční most a továrny. Bylo slyšet hučení, když přelétala letadla Mariánské Lázně."
      20.1.1945 - při náletu došlo k leteckému souboji nad Třemi Sekerami a německý pilot se zřítil a zahynul. Dopoledne 26. ledna 1945 se konal pohřeb německého letce, který padl jako sedmý zde padlý. Na hřbitově nastoupila SA. (Válečná kronika Mariánských Lázní)
      25.3.1945 - úplně zničeno letiště v Chebu , včetně letecké továrny
      8.4.1945 - letecký útok na nádraží v Chebu, zničen hotel WELZL, akciový pivovar aj. Z Mariánských Lázní přijelo pomáhat hasičstvo a technická pomoc.
      15.4.1945 - odpoledne v 16 hodin první hloubkový útok na Mariánské Lázně. Letiště bylo ostřelo-váno a jeden hangár zcela rozbořen. Bylo několik mrtvých.

Prameny: NĚMEC V.: Stopy bojovníků; BARTOŠEK- PICHLÍK : Američané v západních Čechách, Hlas revoluce, ročník 1977, číslo 42; K.FOUD, V.KRÁTKÝ, J.VLADAŘ : Poslední akce, NAVA s.r.o.Plzeň, 1997, S. 17-18, Mariánskolázeňská válečná kronika 1941-1945. Mariánskolázeňská kniha zemřelých 1945.

Spojenecká letadla na Chebsku:
      Dne 3.února 1945 v 17.00 hodin přistálo na chebském letišti americké letadlo, vezoucí bomby. Posádka 11 letců z nichž jeden byl zraněn, byla zajata.
      PRAMEN: Josef ŘEHKA : Chebsko za války, kronika obce Nebanice (výpis z rukopisu - SBS - 3409):
      Dne 18.března 1944 (?) letěl autor s Liberátorem, který přistál v letuschopném stavu v Chebu. Jednalo se o verzi typu H nebo J, obě byly vybaveny otáčivou kulometnou věží v přídi trupu.
      PRAMEN: Hans-Werner LERCHE : Na cizích křídlech, MUSTANG, Plzeň 1996, S. 72.

Bombardování Mostu a Chomutova v roce 1944 a zřícená letadla

      Ve 3 hodiny ráno 16.prosince 1944 byl bombardéry RAF napaden Chomutov, mezi 12 a 12.30 h. byl napaden Most. Nálet uskutečnila 15. letecká armáda USA ze základen v Itálii jako jeden z největších náletů na chemické závody v Záluží u Mostu. Akce se zúčastnilo téměř půl tisíce letadel. Vedlejším cílem se stalo nádraží v Mostě a Škodovka v Plzni. Nad moravsko-rakouském pomezí pak proběhla letecká bitva mezi vracejícími se bombardéry a německými stíhači. V okrese Jihlava byl sestřelen bombardér B-24 Liberator. Na několika místech protektorátu havarovaly německé stíhačky. Patrně pro odlehčení odhodil jeden bombardér při přeletu Toužimi tři bomby. Za války bezvýznamná událost stála za zaznamenání českému kronikáři do městské kroniky. Bomby neškodně dopadly a explodovaly v mokřině u silnice Plzeň - Karlovy Vary, severně Toužimi. Krátery v bažině byly až do roku 1947. V tomto roce havaroval u obce Krásné Údolí americký vojenský dopravní letoun C-47 známý jako Dakota. Trup posloužil místním jako trafika, nepotřebná křídla byla zahrnula do kráterů po bombách. V roce 1991 byly z mokřiny stále čnějící trosky vykopány sběratelem letecké techniky z Plzně. Dakota byl a je celokovový letoun a jak známo, letecký konstrukční materiál - dural, sloučenina Al, Cu, Mg skutečně má světle šedivou až bílou barvu, ovlivněnou přísadami a povrchovou úpravou.