Ročník XXV. (2001)
Pořadové číslo 320.

10.

Mariánské Lázně
30. listopadu 2001
OBSAH 
 

-rš- Malé Švýcarsko

-rš- Z historie budovy Základní umělecké školy

-rš- Kdo byl Josef Homolka

Zdeněk Buchtele: Páteříkové hutě

-rš- Odběratelé HAMELIK před 15 lety - vlastivědný kroužek KaSS v Mariánských Lázních v letech 1984-1986

František Kouberk: Ze vzpomínek pamětníka na těžbu na Kladské

-rš- Řízení města a městské instituce v roce 1932

Ing. Richard Švandrlík: III.světový kongres židovstva v Mariánských Lázních
Přípravy kongresu v roce 1937 l Jednání a závěry kongresu l Mandátní výbor Společnosti národů proti okamžitému rozdělení Palestiny l Závěry světového kongresu židovstva - rozhodnutí Velké rabínské rady a rezoluce politické komise o Palestině l Dovětek l Literatura l Resumé

-rš- Židé v 19. století na cestě k rovnoprávnosti

-rš- Židovské hřbitovy
Židovské hřbitovy existující či zaniklé l Literatura

Krejčová-Svobodová-Hyndráková: Omezení Židů v protektorátu Čechy a Morava (1942)

Zdeněk Buchtele: Plánek míst nálezů středověkých předmětů v okolí hradu Kynžvart

Zdeněk Buchtele: Soupis nálezů z Mýtní louky - hrad Kynžvart

Zdeněk Buchtele: Nálezy železných předmětů na STARÝCH ŠANCÍCH

Zdeněk Buchtele: Soupis nálezů z Mýtní louky - hrad Kynžvart - kolekce čís.2

-rš- Osudy generála Vlasova
Vlasovci na pomoc Pražskému květnovému povstání 1945 l Jak skončili Vlasovci v Čechách l Příchod komunismu l Jaké byly motivy dobrovolců a Vlasova ?

-rš- Tanec a Mariánské Lázně za první republiky

Památník FRIDRICHŠTEJN (1834-2001) a vyhlídka HIRTENRUHE (1845-1897)

Benno Winter - V kterých domech se prý nejraději ubytovávali kteří návštěvníci

Židovské hřbitovy v západních Čechách


Malé Švýcarsko

      V sobotu 24. listopadu 2001 v 14.00 hod. proběhlo slavnostní odhalení obnovené pamětní desky saského krále Fridricha Augusta II. na "starém dobrém" Fridrichštejnu, tolik navštěvovaném od počátků lázní po celé 19.století. Malá oslava zapadla do prvních listopadových dnů, kdy napadla velké množství sněhu, a tak se neočekávala vysoká návštěva. Jaké překvapení, když se sem nahoru po sobotním obědě dobrodilo sněhem ve svahu téměř 200 osob, vesměs mariánskolázeňských občanů. Také téměř již dokončená přestavba ESPLANADE v sousedství byla pro mnohé Mariánskolázeňské překvapením. Stejně tak jako krásně upravená vyhlídka Fridrichštejn a nahoře zábradlím opatřená Pastýřská vyhlídka na plošince bývalé rozhledny - další počin aktivit radního Ing. Jindřicha Horáčka. Novotou svítily i dvě nové informační tabule, několikajazykové, neb se očekává i zájem cizinců o toto místo. Novou pamětní desku odhalil tradičně spisovatel Ing. Vladimír Páral, krátké oslovení měli starostka Ellen Volavková a Ing. Jindřich Horáček. Zahrál dechový kvintet – přes mrazivé počasí a nahoře na Pastýřské vyhlídce se pak podávalo - v chladném sněhovém počasí - občerstvení, které přišlo tolik vhod.
      Na levé straně Karlovarské silnice, v místech dnešního Esplanade býval kdysi veliký kamenolom. Celou zdejší kamenitou stráň nazvali první lázeňští hosté Malé Švýcarsko (Kleine Schweiz). Obdivovali nádhernou scenérii zdejší přírody s četnými mocnými granitovými balvany. Ve svahu dodnes nalézáme pěkné ukázky hrubozrnné žuly s většími krystaly ortoklasu. V počátcích lázní to bylo nejoblíbenější vycházkové místo.
      Uprostřed Malého Švýcarska stojí vyhlídka Fridrichštejn (Friedrichstein) – shluk velkých skupina balvanů s průchodem vzadu (který byl však složen uměle, lidskou silou). Do předního balvanu byla vsazena pamětní deska, vzpomínající dvou lázeňských pobytů saského krále Fridricha Augusta II. v letech 1834-1835. Král, nadšen zdejšími lázněmi, tu horlivě sbíral místní květenu a vytvořil zdejší herbář s 521 exempláři místní flory. Byl to jeden z prvních zdejších herbářů. Jeho zálibu připomínal i latinský nápis na pamětní desce ve formě chronografu. Původní deska byla už před lety vandaly poškozena, když ji marně pokoušeli vylomit a ukrást. Opravit tuto desku se bohužel nepodařilo, neboť se při vynětí rozlomila. Proto bylo přikročeno k zhotovení nové desky se stejným textem:
NaIaDes saLVtare, restItVere
fLora opVLenta obLeCtaVIt SaXonIae regeM
      Chronograf prozrazuje součtem římských číslic rok 1834. V českém překladu: "Léčivé Najády uzdravily a bohatá flóra potěšila saského krále." Botanická vášeň se stala králi osudnou. V Tyrolích, na výpravě za novými exempláři, vypadl z kočáru a zabil se.
      Nad Fridrichštejnem pokračují další shluky balvanů a nad nimi se třpytí dnes nově upravená plošinka Pastýřova vyhlídka. V těchto místech ještě před založením lázní stávala velká "Švýcarská bouda", které se řikalo SCHÄFERLUST. Ale už ve 20.letech 19.století se švýcarská, rozpadající se chatrč uvádí jako HIRTENRUHE. Na jejím místě, na čtvercové plošince na okraji svahu, byla v roce 1845 či 1846 postavena zajímavá dřevěná patrová vyhlídka, neboť výhled ze zdejších laviček již zastínily přerůstající stromy ve svahu. V roce 1879 se objevuje postesk, že i tato patrová vyhlídka začíná být přerostlá.
      A tak když byla postavena v letech 1896-1897 pěkná výletní kavárna FORSTWARTE (Závišín čp.37), její majitelka paní Sofie Stöhrová nechala přerostlou a zchátralou vyhlídku strhnout a postavila vedle kavárny vyhlídkovou věž, 25 m vysokou s výhledem na Dyleň a pohraniční vrchy Českého Lesa. To byla více než bohatá náhrada staré Hirtenruhe. U hostů bývala věž oblíbená, vstupné na ni se vybíralo, ale nebylo vysoké. (Paní Sofie Stöhrová byla známou majitelkou domu ZELENÝ STROM (čp. 23 dnes Wolker) a vedoucí hostince u premonstrátů v Tepelském domě (čp.40). Její syn Eduard Stöhr převzal FORSTWARTE v roce 1905 a vlastnil ho sám do roku 1921, kdy zakoupil pension SALZBURG (čp. 136 v dnešní Ruské ulici). Podle kupní smlouvy z 1.2.1921 zůstal pak spolumajitelem FORSTWARTE spolu s hostinským Egererem z městské kavárny Maxtal (Lunapark). )
      Po roce 1945 byla kavárna přejmenována na KAMZÍK podle ozdobné sochy kamzíka, což bylo dílo našeho mariánskolázeňského sochaře Vítězslava Eibla. Brzy po válce byla uvedena do provozuschopného stavu. (Koncem války se tu cvičili ukrajinští příslušníci skupiny ZEPPELIN jako budoucí diverzanti v Sovětském svazu i u nás.)
      Kavárna Kamzík zažila slavnější časy než dnes. V květnu 1947 navštívil kavárnu při návštěvě Mariánských Lázní prezident dr.Eduard Beneš s chotí. (Viz dobové Album z návštěvy prezidenta Eduarda Beneše (1884-1948) a jeho choti Hany v květnu 1947.)
      Výletní KAMZÍK pak sloužil desítky let; byl zde bar, kavárna, hrávala tu hudba při odpoledních čajích. Až později byl přeměněn KAMZÍK ve školící a rekreační středisko KNV Plzeň. V té době byl rekonstruován, vybudovány další pokoje v křídle a široká asfaltová silnice od Kamzického rybníka.
      Majetkové poměry areálu se po roce 1990 změnily a Kamzík byl využíván řadu let jako hotel jednoho plzeňského majitele. Když byl hotel po roce 1996 uzavřen, stal se rychle cílem nenechavců i vandalů. Co se dalo odšroubovat, bylo ukradeno, co se nedalo, bylo rozbito a zničeno. Výstup na vyhlídkovou věž se stal nebezpečný. A tak v neuvěřitelně krátké době byl bývalý prosperující hotel téměř srovnán se zemí. Jakoby majitele vůbec nezajímalo, jak se hotel mění v ruinu. Anebo už žil v té době na Havaji ? Celý areál přežila jen socha kamzíka, už dříve přemístěná k budově kavárny.
-rš-
 

Z historie budovy Základní umelecké školy

      V roce 1853 nechal postavit tepelský opat Marian Heinl novou školu (dnešní Základní umělecká škola) v sousedství původní školy staré. Stávala na místě dnešního děkanství. Celý svah vrchu Špičák byl v těchto místech pokryt přerostlým bukovým lesem s houštinami.
Původní školu, jako prozatímní, dočasnou, nechal postavit opat Karel Reitenberger v roce 1820 jako jednoduchou přízemní stavbu. Levá polovina stavby sloužila jako jednotřídní škola, pravá polovina sloužila pro koňské stáje. Provizorium se však protáhlo - takto se učilo až do roku 1853.
Z Felbingerovy kroniky: První škola z roku 1820 stávala u lesa na místě budovy bývalého děkanství
      V roce 1844 se stala škola farní, ale zůstávala v přízemní budově. Až v roce 1853 byla postavená vedle této první školy nová školní budova. Byla jednopatrová a byly v ní tři třídy. Novou budovu ještě zakreslil do své kroniky 85letý kronikář Felbinger. Na kresbě je patrná křížová výzdoba pod okny (ležící Ondřejský kříž). Po 150 letech má dům pod okny v přízemí a v 1.patře stále tuto původní výzdobu!
      Dům má čp. 87 a později byl pojmenován po zakladateli Mariánských Lázní "Reitenberger". Školu řídil klášter Teplá až do roku 1863, kdy ji předal - podle nových zákonů - městu Mariánské Lázně. Tehdejší starosta J.D. Halbmayr provedl sbírku peněz na věcné potřeby školy a na plat pro učitele. Peněz pro školu bývalo vždy málo a každý dar od občanstva byl vítaný.
      Když byly Mariánské Lázně roku 1872 spojeny se světem železnicí, jejich další rozvoj se nesmírně zrychlil. Přibývalo domů, obyvatel, a s nimi i dětí a žáků. Zpočátku tři třídy bohatě stačily. Ale už v roce 1873 - za nového starosty dr.Augusta Herziga, právě zvoleného, byla provedena nadstavba druhého patra na budovu školy.
      V roce 1876 přibyly čtvrté třídy obecné, dívčí a chlapecká. Zatímco v roce 1828 chodilo do školy 58 žáků, po padesáti letech (1878/79) bylo už 330 dětí, z toho
1. třída .............. 67 dětí
2. třída .............. 89 dětí
3. třída .............. 78 dětí
4. chlapecká .... 45 chlapců
4. dívčí .............. 51 dívek
      Jednotlivé třídy nebyly děleny do paralelních tříd a tak například v dnešním sále hudební výuky se natlačilo 89 dětí druhé třídy. V roce 1891 bylo nutno rozšířit školu o dvě páté třídy, dívčí a chlapeckou, takže ve škole se tísnilo celkem sedm tříd.
      Do této neúnosné situace se ještě přidal spor - kam budou chodit děti ze čtvrti Šenova (kolem dnešního hostince Šumava) a od nádraží. Katastrálně patřilo území od dnešní městské knihovny směrem dolů pod obec Úšovice, a tím i šenovské děti patřily do školy v Úšovicích. Tam bylo místa ještě méně než v mariánskolázeňské škole. Přitom na Šenově nejrychleji přibývalo domů, obyvatel i dětí. Bylo tu 150 dítek školou povinných. Docházely zprvu do mariánskolázeňské školy, odkud je násilím učitelé vyháněli a děti byly s pláčem odváděny do úšovické školy.
      Spor mezi oběma obcemi - Mariánské Lázně a Úšovice – trval do roku 1895, kdy bylo rozhodnuto o přičlenění Šenova a tzv. Nádražní čtvrti k Mariánským Lázním. Nejvyšší školská místa pak rozhodla, že šenovské děti musí chodit do školy v Mariánských Lázních. Dozvukem byly nechutné výstupy některých učitelů, kteří stále "vykazovali děti ze Šenova a od nádraží z přeplněné školní budovy".
      Nadto v roce 1897 z iniciativy starosty doktora Herziga byla ve zdejší budově otevřena chlapecká a dívčí měšťanská škola, ale ukázalo se, že se do budovy již nevejde a bylo nutno nouzově převést třídy této měšťanské školy na radnici. Zároveň starosta prosadil projekt nové mariánskolázeňské školy v místě u anglikánského kostela. Konaly se urychlené přípravy stavby. Třebaže se již doktor Herzig otevření školy Sever nedožil, jeho zásluha na její výstavbě zůstane nepopiratelná.
      Škola Sever se stavěla v letech 1900-02 podle projektů zdejšího architekta Josefa Schaffera, který předtím právě dokončil přestavbu Nových lázní a společenského domu (dn. Casina). Schaffer chodíval kdysi do staré školy (dn. ZUŠ). Konečně v roce 1903 byla otevřena škola Sever a sem převedeny všechny třídy ze staré školy i měšťanská škola z radnice.
Felbingerem v roce 1853 zakreslená obecná škola - už původně jako patrová (vedle stará škola se stájemi).
      "Stará" škola byla tedy vyklizena a do budovy byl umístěn Městský hygienický a lázeňský ústav, založený roku 1902. Po první světové válce byly ve staré škole laboratoře Spolku pro léčení ledvin a močových cest. Ve druhé světové válce sloužila stará škola pro lazarety. Bydlely tu zdravotnické sestry, ale koncem války sem přešla Dívčí škola měšťanská.
      Po válce tu byly nějaký čas sklady posbíraných hudebních nástrojů z města (citery, housle aj.), než se tu začalo vyučovat hudbě.
      Stará česká hudební škola byla založena 1. září 1926 a bývala v české škole (škola Jih), měla zprvu 55 žáků (českých i německých) a ředitelem byl Vladimír Hájek. Zanikla roku 1938.
      1. září 1945 začalo znovu vyučování hudbě ve školní budově Sever s názvem "Městský hudební ústav", ale 1. ledna 1946 přešla hudební škola do dnešní budovy (ZUŠ). Měla 90 žáků a prvním poválečným ředitelem byl Josef Kysela. Dne 1. dubna 1948 se stal ředitelem Otakar Hořčica, vídeňský reemigrant. Od roku 1952 se ústav nazýval "Hudební škola". 1.září 1954 byla otevřena v sousední Plané, která patřila v letech 1949-1960 pod okres Mariánské Lázně, pobočka této školy.
      V září 1958 se vzdal funkce ředitele Otakar Hořčica a novým ředitelem se stal Emil Vlk (ředitelem v letech 1958-1983).
      Roku 1961 dostaly hudební školy jednotný název LŠU - Lidové školy umění (říkalo se jim "Lidušky") - a LŠU Mariánské Lázně založila pobočky v Kynžvartu a v Dolním Žandově. V roce 1963 překročil počet žáků hranici 500. V roce 1975 měla už LŠU 675 žáků.
      Roku 1978 dostala škola čestný název "Fryderyka Chopina" a bronzovou plastiku Fryderyka Chopina na budově tehdy odhaloval Ing. Václav Císař z ministerstva školství.
      V roce 1983 nastoupil jako nový ředitel Alexandr Smutný, od roku 1990 je ředitelem Základní umělecké školy Josef Hurtík. Mariánskolázeňská hudební škola s novým oficiálním označením "Základní umělecká škola" měla kromě hlavní hudební výuky i obor výtvarný, taneční a literárně-dramatický. Počet žáků v 90.letech 20.století překračoval hranici tisíc. Ve školním roce 2001/2002 má téměř 950 žáků.
      Ze slavných osob, kteří se učili ve staré škole v této budově (1853-1902) nutno jmenovat největšího starostu Mariánských Lázní dr.Augusta HERZIGA (1839-1901). Za něho vybudovalo město vodovod s první sypanou přehradou v zemi, kanalizaci, tržnici, městskou nemocnici, elektrárnu, pouliční osvětlení a četné další účelové budovy. Jeho prozíravost ocenili až potomci, když mu po jeho smrti postavili v roce 1913 bronzovou sochu v nadživotní velikosti nedaleko dnešního hotelu Bohemia. Dále je nutno jmenovat bývalého žáka slavného mariánskolázeňského architekta Josefa SCHAFFERA (1862-1938), který později vystudoval architekturu ve Vídni, vrátil se domů a v městě vyprojektoval architektonicky nejcennější budovy před první světovou válkou. Přestavěl Centrální lázně, Nové lázně, společenský dům Casino, postavil budovu děkanství, školu Sever a v sousedství staré školy, kam jako žák chodíval, postavil vlastní palác - PALLADIO, dnes sloužící jako lázeňská ubytovna. Svou architekturou vtiskl Mariánským Lázním charakteristický ráz, který je dodnes středem obdivu hostů. Jeho hrobka je na zdejším hřbitově.
      Mnozí ze zdejších školáků let 1853-1902 se stali proslulými lázeňskými lékaři, hoteliéry, známými sportovci či vynikajícími řemeslníky.
      V roce 2003 oslavila budova "staré" školy sto padesát let od postavení.
-rš-
Hudební škola v padesátých letech - vpravo dosud zbytek aleje vlevo u zahrady lavičky s "lázeňáky".


Kdo byl Josef Homolka

      Desítky let jsme se setkávali v Mariánských Lázních s výrobcem oplatek panem Homolkou. Stál u zrodu poválečné výroby českých oplatek, které se staly tolik populárními, že každý pacient či rekreant si odvážel domů tento malý suvenýr. 28.října 1987 oslavil - jako vdovec - 95 let a všichni jsme mu přáli "stovku". Bohužel, zemřel 13. února 1988 v zdejší nemocnici na selhání ledvin.
      Pan Homolka, původně soukromník, pracoval až do roku 1960 ve výrobě oplatek bez ohledu na to, jak se měnily firemní názvy oplatkárny. Díky zachovanému životopisu, který musel u národního podniku sepsat, víme o jeho životě mnohé informace, především z mladší doby - do 70 let. Pak ale chybějí zprávy a budeme čtenářům vděčni za každé další podrobnosti z jeho života. Naše pátrání po panu Homolkovi po roce 1960 pokračují. Josef Homolka ve svém životopisu psal:
      "Narodil jsem se 28. října 1892 v Hostomicích, okres Hořovice. Otce jsem neznal, matka Anna (nar. 1855, +1915) pracovala jako dělnice na velkostatku. Vychovala mne babička až do školy. Absolvoval jsem pět obecných tříd a tři měšťanské. Pak jsem šel do učení a vyučil jsem se ve Vídni cukrářem. Pak jsem jako cukrářský dělník pracoval u zaměstnavatelů v dotazníku uvedených. Pracoval jsem pilně, mnoho hodin přesčas a šetřil koruny na své osamostatnění, na které jsem stále pomýšlel, aby se mi jednou vedlo lépe než to bylo u nás doma.
Českoněmecká pracovní knížka pana Josefa Homolky z Vídně, "platící co legitimace k cestování v mocnářství rakousko-uherském"
      Po osmileté práci a praxi jsem zkusil svoje štěstí a ohlásil jsem živnost. Počátky byly velmi těžké a namáhavé, neboť jsem začínal od píky a skoro s ničím. Až do roku 1919 jsem měl těžkou pozici, v roce 1920 vedle cukrařiny jsem začal vyrábět ručně obyčejné sladké oplatky a stále přitom jsem studoval jejich zlepšení a specializaci. Po třech letech mnoha zkoušek se mi podařilo vyrobit čokoládové oplatky. Dal jsem si je v šesti státech patentovat. Obchod šel velmi dobře. Počal jsem se věnovat více naší české menšinové práci ve Vídni, v "Českém srdci" náboru dětí českých rodičů do českých škol, podpůrným akcím i sportu menšinovému. Žil jsem ve Vídni.
      Po druhé světové válce, když naše ČSR byla osvobozena od nacismu, dělala československá vláda nábor na reemigraci Čechoslováků, žijících ve Vídni, - vrátit se do vlasti a osídlit pohraničí - poslechl jsem výzvy a se svou rodinou a s celou výrobou čokoládových oplatek jsem se přestěhoval do Mariánských Lázní. Od 17. května 1947 do konce roku 1949 jsem vyráběl čokoládové oplatky jako soukromník. Počátkem roku 1950 byla určena likvidace a já 14.dubna 1950 odevzdal svůj živnosten-ský list. Výroba se zavřela.
      V červnu 1950 jsem se zapojil v "Karlovarských oplatkárnách", kde jsme tvořili nový závod v Mariánských Lázních, zvaný "Karlovarské spékané oplatky". Byl jsem pověřen vedením této výroby, kterou jsme stále rozšiřovali. V květnu 1951 jsme zaměstnávali již 100 pracovních sil. V květnu 1951 jsem byl nucen se dát operovat na močový měchýř, což trvalo do úplného uzdravení sedm měsíců. Koncem roku 1951 jsem rozvázal pracovní poměr s Karlovarskými oplatkárnami a 2. ledna 1952 jsem se zapojil po dohodě s Oblastním komunálním podnikem Mariánské Lázně do práce.
      Moji bývalou oplatkárnu převzal "Oblastní komunální podnik Mariánské Lázně" pod svoji správu. Zase jsem tu vyráběl čokoládové oplatky. V roce 1953 byla oplatkárna delimitací přidělena "Okresnímu průmyslovému kombinátu Mariánské Lázně" (zde absolvována od 22.2.1956 do 1.6.1956 závodní škola práce) a v lednu 1957 předelimitována na krajský podnik KARNA v Mariánských Lázních. Byl jsem nepřetržitě zaměstnán jako vedoucí oplatkárny u všech výše jmenovaných podniků.
      6. září 1958 byl ustanoven nový vedoucí na mé místo (s.Josef Patera). Zaučoval jsem ho výrobu čokoládových oplatků podle svého způsobu a patentu a také ostatní zaměstnance, každého na svém úseku, do konce roku 1958. V lednu 1959 jsem dostal dva měsíce neplacenou dovolenou a počátkem dubna 1959 KARNA se mnou rozvázala pracovní poměr. Byl jsem krátce v invalidním důchodu a v únoru 1960 byl můj důchod převeden na starobní a toho času nepracuji. Josef Homolka."
Homolka se v sezóně 1915 učil u Johanna Wilfeerta, výrobce oplatek v Mariánských Lázních "k plné spokojenosti".
      Pan Homolka bydlel ve Vídni VIII. až do roku 1946. Pracoval tu jako cukrář a zde se i oženil s vídeňskou Češkou Marií Komárkovou, nar. 2.srpna 1900 ve Vídni. Její rodiče byli Češi (Josef Komárek zemřel 1915, Jana Komárková v roce1934). paní Homolková byla krejčová. Jejich dcera Vlasta, nar. 9.3.1929 Vídeň, se stala po otci cukrářkou. Za reemigrace se s rodiči stěhovala jako 16letá do Mariánských Lázní. Vlasta Homolková se provdala do Prahy-Smíchova, kde pracovala jako skladnice a expedientka. Bližší údaje nemáme. Homolkovi získali do majetku stavení čp.525 v Lesní ulici.
      Kde vlastně bydleli v Mariánských Lázních Homolkovi ? Kde byl jejich domek ? Všeobecně byla známa jeho oplatkárna v bývalém Švýcarském dvoře v Zeyerově ulici, kde se neřeklo jinak než "U Homolky", ale jeho bydliště nám unikalo. Dlouho jsme pátrali podle zachované adresy v Lesní ulici po orientačním čísle 2, resp. čp.525. Ale první dům ODĚSA (dříve GÖDÖLLÖ s čp. 139) měl už orientační (modré) číslo 4. Nakonec se zjistilo, že Homolkův byt s čís. 2 bylo spojovací stavení mezi domy Oděsa a Split, stranou od ulice ve svahu. Stavení se řikalo, oficiálně či neoficiálně,Vila Homolka.
      Podle dotazníku u životopisu vychodil pan Homolka 5 tříd obecných a 3 měšťanské české, pak 3 třídy německé pokračovací školy ve Vídni a 1 ročník obchodní školy tamtéž. Co se týká zaměstnání, pracoval než se osamostatnil u řady firem: cukrářská firma Huft, Vídeň, firma Knapp (cukrářství a oplatky Vídeň), firma Pfneissel (cukrářství a zmrzlina Vídeň), firma Weber (diabetika Mnichov), firma Rosenberg (cukrářství a trvanlivé pečivo Vídeň). Je zajímavé, že mezi firmami neuváděl mariánskolázeňskou firmu Wilfert (1915). Z cizích řečí uvádí, že hovoří německy a anglicky, ze zálib hru v šachy. Z osob, které potvrzují jeho kvalifikaci, jmenuje dva: František Albert, ředitel Hotelů a restaurací v Chebu, František Malík, ředitel podniku KARNA Mariánské Lázně. V rubrice "účast v odboji" uvádí protifašistický český odboj ve Vídni v buňce s Kobzarem a Hrdličkou. Po válce, v roce 1953 a 1955 obdržel čestní uznání s knižním darem "za splnění plánu, akumulaci a kvalitu při dodržování materiálových a mzdových norem".
      Pan HOMOLKA zemřel 13. února 1988 ve zdejší nemocnici na selhání ledvin. Kremace se konala 19.února 1988 v Karlových Varech. Po smrti manželky Marie žil vdovec pan Homolka s jednou paní, která se o něho starala a s ním žila v bytě v Lesní ulici. Tolik zpráva z matriky městského úřadu.

Jak to bylo s počátky pečení oplatek v Mariánských Lázních

      Výroba oplatek v Mariánských Lázních zahájil v roce 1856 cukrář Karel Reitenberger, což byl synovec opata Reitenbergera. Cukrárna byla v hotelu TŘI BAŽANTI (Původní název Drei Fasanen, později Buen Retiro, – dnes Palace Hotel Praha). Oplatky si brzy získaly oblibu mezi publikem a ročně se vyrábělo 200 – 500 tisíc oplatek. Více než 80 % oplatek se rozesílalo. Oplatky se prodávaly v kulatých plechových krabicích po 6 nebo 12 kusech. Hosté si zvykli brát si oplatky domů jako dárek z lázní. - Pamětníci nejstarší generace vzpomínali na vůni oplatkových odřezků, kterým se říkalo "ošnitle" a které prodávaly se před první světovou válkou – pořádný kornout za 3 krejcary. Mistr cukrářský Johann WILFERT, u kterého se pan Homolka roku 1915 v Mariánských Lázních učil, vyráběl a prodával oplatky v domě HEILBRONN (Hlavní třída čp. 122, po roce 1945 nový název domu RUBRITIUS, ale říkalo se tu podle přežívající prodejny oplatek "U pekárny oplatek" anebo podle vídenského obchodu "Meinl", dnes Jan Linhart).
      Pan WILFERT vlastnil dům GRAZ (dům BĚLEHRAD čp.228 na rohu proti Slovanskému domu) a zde na rohu měl mít druhou prodejnu oplatek. Že by zde pan Homolka našel "oplatkový" motiv ?
 

Zdeněk Buchtele:

Páteříkové hutě
      Název obce SKELNÉ HUTĚ(Glashütten) je odvozen od několika desítek drobných skelných hutí, tzv. páteříkových. Ty byly provozovány v Čechách podle hojných archeologických materiálů už počátkem 14.století a je jisté, že i mnohem dříve., hlavně na česko-bavorském pomezí. V páteříkových hutích se vyráběly především skleněné korále, knoflíky a prsteny, jejichž výroba, jak se zdá. zde bývala už od dob Velkomoravské říše.
      Výroba skleněných korálů dostala nový impuls počátkem 14.století vlivem dominikánského řádu, který zavedl užívání růženců a jejich výroba se stala později výsadou svobodných sedláků (svobodníků), střežících českou zemskou hranici. Výroba páteříkových korálů je doložena v Praze kolem roku 1400, ale také na české a bavorské straně hranice po roce 1400. Kolem roku 1430 se tyto korále z Čech vyvážely a čilý vývoz mířil do Norimberku a odtud po Evropě až k španělských hranicím!
      Zprávy o sklářství v Čechách jsou od 14. století. Tehdy bylo v Čechách už nejméně 10 sklářských hutí, na Moravě 3. Sklářská výroba je však staršího data, např. zmínka o opatu Reginardovi ze sázavského kláštera z roku 1162! Nejblíže naší krajině byly hutě na jihu Šumavy: Pasečná (1379), Skláře (u Hořic na Šumavě 1373), Prachatice (1380), Sklenářova Lhota (před 1359); v severní části Krušných Hor: Přísečnice (1490), Moldava (1399), Habartice (po 1450). České sklářství přežilo husitské války a začalo se vyvážet do německých měst: 1438 a 1450 se uvádí v Mohuči. Ze šumavských a zřejmě i ze zdejších hutí přicházely páteříky a skleněné prstýnky do Norimberka a norimberští kupci je prodávali po Evropě. A v 16.století nacházíme tyto české výrobky dokonce v zámořském obchodu.
      Zpráva o páteříkových hutích vysvětluje názor dr.Otakara KALANDRY (Chodové Plánští 1957) o vzniku a pravděpodobném osídlení SKELNÝCH HUTÍ už ve 14.století.
      Po ukončení činnosti těchto drobných hutí v oblasti SKELNÝCH HUTÍ se jejich výrobní program přesunul do nedalekého Viktorova údolí v sousedství vesnice GRAFENGRÜN (dn.Háje), později přímo do obce GRAFENGRÜN v čp.5 a do obce LOHHÄUSER čp.18, kde i nadále probíhala výroba téhož sortimentu – knoflíků, prstenů a hlavně korálků. V těchto "modernějších" hutích měl chod sklářské výroby jistější zázemí, spolehlivější provoz a šanci na získání kvalitnějších výrobků.
Literatura: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, Akademia Praha 1974, str. 253-260
 

Odběratelé HAMELIK před 15 lety - vlastivědný kroužek
KaSS v Mariánských Lázních v letech 1984-1986

      Zažloutlé, pomačkané, téměř se drobící listy dnes již historického rozpisu odběratelů HAMELIKY a členů vlastivědného kroužku KaSS před 16 lety mají stovku jmen a na okraji několik externích jmen přispívatelů.
      1. Ing. Jan Schlossar, 2. Jindřich Horáček, 3. Václav Procházka, 4. Jan Harvánek, 5. Věra Vydrová, 6. Václav Bártl, 7. arch. Zdeněk Franta, 8. Václav Grössl, 9. Jarmila Hůrková, 10. Ladislav Klikorka (+), 11. pí Vožechová, 12. pí Kvíčerová, 13. Václav Kohout, 14. MUDr. Matuška, 15. MUDr. Nápravník, 16. Karel Cvrk, 17. JUDr. Miklušák, 18. Václav Maršík, 19. MUDr.Antonín Somol, 20. Eva Kohoutová, 21. Vladimír Indra, 22. krim.insp. Jan Šperl (+), 23. Josef Šejbl, 24. František Koubek, 25. Vladimír Šindelář (+), 26. Jiří Rončík, 27. Vladimír Ressl,, 28. Jiří Karásek, 29. pí Vlasáková, 30. MUDr. Jaromír Kohlíček, 31. pí Kubešová, 32. pí Mertlová, 33. pí Schultzová, 34. MUDr. Vladimír Křížek, 35. RNDr.Ludvík Sadílek, 36. RNDr. Jaroslav Dvořák, 37. Zdeněk Huml, 38. Jan Mimra, 39. Ing. Jiří Dohnal (+), 40. Ing. Jan Příhoda (+), 41.Ing. Miroslav Haspra, 42. pí Harmanová, 43. pí Sýkorová, 44. Marie Milfaitová, 45. pí Jurčíková, 46. Ing. Rudolf Kopek, 47. Vlastimil Kubík, 48. Miloslav Hampejz (+), 49. MUDr.Babováková, 50. pí Kůstová, 51. Ing. Alena Suchánková, 52. Jan Ekstein, 53. Josef Zábranský, 54. Zdeněk Chábera, 55. Věra Marvalová, 56. Sylva Angelovová, 57. Jiří Zídek, 58. Dr. Markéta Novotná, 59. David Kurz, 60. Ing. Josef Královec, 61. akad. soch. Vítězslav Eibl, 62. Jiří Machačka (+), 63. Josef Pinkr, 64. Václav Větrovský, 65. JUDr. Bořivoj Černý (+), 66. Anna Kaslová, 67. Ota Pospíšil, 68. Václav Černý, 69. Dr. Vladimír Mašát, 70. Martin Musil, 71. Helena Šrůtová, 72. pí Markovičová, 73. Alžběta Horová (+), 74. Karel Tesař (+), 75. Vladimír Dokulil, 76. Josef Kůst (+), 77.Ing. Pavel Janeček, 78. Ervín Johanides (+), 79.pí Poplštejnová, 80. MUDr. František Svačina (+), 81. Iva Militká, 82. Josef Kufner, 83. Petr Blahout, 84. pí Kertvelesyová, 85. Zdeněk Buchtele, 86. Jaroslav Fischer, 87. pí Kudláčková, 88. Jan Pacas (+), 89. Petr Nevečeřal (+), 90. PhDr. Jan Volavka, 91. Ing. Švecová, 92. RNDr.Karel Nykles, 93. Zdeněk Šebesta, 94. MUDr. Valdemar Hollay, 95. RNDr.Ladislav Nevoral. Z přespolních čtenářů: 96. Josef Kabát, Plzen, 97. Dr. Jan Svačina, Praha, 98. Doc.Josef Sajner (+), Brno, 99. Jindřich Rathan, K.V. 100. Ing. Richard Švandrlík. Jeden výtisk odebíral ZV ROH Teplárna, Energetické závody Mariánské Lázně.
      Až příliš krutě dopadne sčítání "křížků" – za šestnáct let mezi námi není už nejméně šestnáct vlastivědníků či příznivců a čtenářů HAMELIKY. Vzpomínáme na každého z nich a na jeho zájem a nadšení.
      S kolportací HAMELIK měly nemalou práci paní Kohlíčková a Angelovová, u redaktora byl roznos povinnost. Problém býval s HAMELIKOU pro cizího přispívatele, když napsal článek, protože povolený počet byl přesně 100 kusů podle vedení KaSS pro členy. Tj. každý odběratel musel být veden jako člen kroužku KaSS.
-rš-
 

František Koubek:

Ze vzpomínky pamětníka na těžbu na Kladské
      Pan Ladislav STAUNER byl mechanikem důlních strojů, když původně byl jejich montérem v plzeňské Škodovce. Na Mariánskolázeňsko se dostal poprvé brzy po válce jako voják. Nastoupil v hamrnických kasárnách a jeho dojmy patřily především výcvikovému prostoru kolem Pramenů (Sangerberg), kam vojáci jezdili na výcvik. Nejvíce mu utkvěly ve vzpomínce kvanta prázdných lahví, které byly uskladněny pod přístřešky v lázních Sangerberg pro tamní stáčírnu. Vojáci do nich s oblibou stříleli z automatů.
      Pan STAUNER pamatoval i kostel v Litrbaších, který byl až po věž nepěchován senem. Domníval se, že to bylo dílo lesáků, ale mohlo jít také o zásoby sena pro vojenské slamníky. Jeho celkový úsudek o tomto prostoru vyzněl, že to musel být bohatý kraj! Proč tak soudil ? Na řadě míst dosud stály honosné dvory a statky.
      Po druhé sem zavítal pan STAUNER, když ho vyslala Škodovka na žádost Jáchymovských dolů do Zadního Chodova, aby tu pomohl při výstavbě důlního zařízení. Záhy se stal zaměstnancem zdejších Uranových dolů a příčinou bylo dobré finanční hodnocení.
      Tehdy bylo celé vedení dolů pod správou Rusů, domácí byli snad jen horníci. Zatímco by domácímu dělníkovi za nějaký malér hrozil kriminál, u Rusů procházelo chybné rozhodnutí bez povšimnutí. Arogance Rusů a jejich odborná neschopnost byla mimořádná. Když později Rusové postupně odcházeli, tak asi rovnou "na Sibiř". Proč ?
      To bylo tak. Pan STAUNER se rozhodl navštívit jednoho svého bývalého spolupracovníka, když jel na zájezd do Leningradu. Domníval se, že to nebude žádný problém. Zatímco Rusové bydleli v Mariánských Lázních v nejlepších domech, s prvotřídním komfortem, v Leningradě našel hledaného spolupracovníka v jakémsi hromadném bytovém "kutlochu". Jeho známý napřed předstíral, že se neznají, dělal, že neví o koho jde, ale nakonec mu naznačil, že nemá zájem o setkání s ním. Ani zde v bytě ani v hotelu, kde byl pan STAUNER ubytován a kam ruského spolupracovníka pozval.
      Celý případ návštěvy z Československa neunikl ovšem sousedům. A tak – aby to nevypadalo blbě – byla nakonec schůzka přece jen realizována, ale v jiném hotelu. Oběma bylo jasné, že jim přidělený pokoj je odposloucháván a tak spolu "mluvili" jen rukama.
      Uranová šachta na Kladské končila někdy v roce 1960. Pan STAUNER tam byl odpovědný za likvidaci těžních věží, čerpadel atd. Šachta měla dvě jámy a byla tam instalováno lehké těžní zařízení. Měla jen dvě patra. Je zajímavé, že bylo předem rozhodnuto, že se tu hlouběji kutat nebude. A to bez ohledu na mocnost a kvalitu zdejšího ložiska rudy !!!
      Toto pan STAUNER věděl z porad, jelikož byl odpovědný za objednávky a přípravu zařízení v případě rozšiřování těžby. Vzpomíná si i na aféru s Křížovým pramenem, který v té době přestal vyvěrat. Naprosto odmítá souvislost těžby a vývěru Křížového pramene, protože šachta byla na druhé straně rozvodí a nemohla ovlivňovat vývěr. Je však možné, že důvodem limitace těžby byla skutečně obava, aby se další těžbou ve větších hloubkách neohrozily mariánskolázeňské prameny. Roli hrál i strach před devastací plynných vývěrů.
Šachta na Lazech byla víceméně průzkumnou jamou (kutačky).
      Nejvíce šachet v tomto kraji bylo kolem Horního Slavkova. Dle názoru pana STAUNERA byl Zadní Chodov téměř světovou raritou, co se týká bohatství ložiska uranové rudy. Jinak to prý s uranem nebyla žádná sláva. Jak rychle šachty vznikaly, tak rychle končily. Jako klamné se ukázalo i otvírání dolů na podkladě silné radioaktivity vytékajících vod...
 

Řízení města a městské instituce v roce 1932

      Před 70 lety stál v čele řízení Mariánských Lázní starosta (MUDr. Hans Turba, Deutsche National Partei) a dva místostarostové. Prvním místostarostou byl Josef Turba (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei), druhým místostarostou Franz Hahn (Deutsche Gewerbepartei). Městská rada měla 12 členů – uvedení tři a devět radních. Zastupitelstvo mělo 36 členů a zvoleno bylo na 4 roky (1932-1936). - Úřada starosty měl 5 pracovníků. Městský lázeňský úřad (ved.Fritz Schwappacher) měl 4 pracovníky. Městský rentovní úřad (ved. Anton Achterling) 11 pracovníků. Městský stavební úřad (ved. Ing.Karl Ruppert) měl 9 osob a k němu byla přičleněna Městská vodárna s 9 pracovníky. Městské instituce (dnes bychom řekli "příspěvkové organizace") byly tyto:
      1. Městský balneologický institut (Prof.Zörkendörfer), 2. Městská zahrada (Hans Wimmer), 3.Hospodářský dvůr (Josef Muschik), 4. Městská elektrárna (Ing.Fritz Decker), 5. Městská nemocnice (MUDr. Hans Zickler), 6. Městská letecká kancelář, 7. Městské divadlo (Max Linnbrunner jen v sezóně).
-rš-
 

Ing. Richard Švandrlík
III. světový židovský kongres v Mariánských Lázních

      V srpnu 1937 se konal v Mariánských Lázních III. světový kongres Židovstva. Mezi hlavní témata patřilo založení samostatného židovského státu. Kongres svolala židovská organizace AGUDAS ISROEL, která měla sídlo v Londýně a pobočky v evropských státech. Tato vlivná skupina zavrhovala náboženský nacionalismus jako historicky odporující židovským tradicím, ale stejně tak odmítala bezbožný a bezbřehý liberalismus a marxistický socialismus, který zlákal mnoho Židů. Jako ortodoxní organizace prosazovala věrnost thoře a posílení jednoty židovstva. Kongres, zvaný KENESSIO GEDAULO, byl velkolepým setkáním představitelů nejrůznějších židovských hnutí a po letech znovu obrátil pozornost světa na Mariánské Lázně.

Přípravy kongresu

      Před kongresem se sešli v Mariánských Lázních velkorabíni Jonathan HOROWITZ z Jerusalema a Meier SCHENKOLEWSKI z New Yorku, aby posoudili stav příprav světového kongresu, které probíhaly pod vedením Kurta Leitnera z rodiny židovského hoteliéra Davida Leitnera, majitele hotelu National v Poštovní ulici (dnešní internát Boženy Němcové). Pořadatelé očekávali přes tisíc hostů z Evropy, Ameriky, Asie i Afriky. Příznivý ohlas měly ohlášené nemalé slevy na viza, na jízdné na železnici, při placení lázeňské taxy, při poskytování koupelí v lázních, které poskytly státní a městské úřady a lázeňská správa v Mariánských Lázních. Po vyhlášení slev pro účastníky kongresu rychleji přibývalo účastnických přihlášek. Mezi známé osobnosti, očekávané v Mariánských Lázních, byla řada významných a všeobecně známých velkorabínů. Zázračný rabín von ALEXANDROW, rabín von SOCHAČOV, rabín von ŠPINK a známý velkorabín SCHREIBER z Prešpurku (Bratislava) byli již před zahájením kongresu v Mariánských Lázních, aby tu brali lázeňskou kúru. Každého doprovázela rodina a štáb služebníků. Noviny, plné optimismu, uváděly, že v příštích týdnech je očekáváno ještě 70 zázračných rabínů a knížat thóry, kteří se chystají po osmi letech k novému jednání o problémech židovstva. (Marienbader Zeitung z 22. července 1937)
      Na tiskové konferenci světové židovské organizace AGUDAS ISROEL počátkem srpna 1937 se konstatuje, že tato organizace se sídlem v Londýně a s mnoha pobočkami ve všech státech Evropy, v Palestině a v Americe vyrostla ve významného reprezentanta ortodoxního židovstva, který zastupuje a prosazuje náboženské ideály Židů. Během 25 let činnosti byla tato organizace velmi úspěšná a protože se domnívá, že dnes jsou masy židovského národa politicky zralé, předstupuje před kulturní svět prostřednictvím světového kongresu.
      III. světový židovský kongres KENESSIO GEDAULO se má stát tribunou, ze které bude hlásána vnitřně i vnějšně ideologie AGUDAS ISROEL. Očekává se, že v Mariánských Lázních budou přijaty praktické závěry pro různé politické, kulturní i společenské problémy, které se vznášejí nad židovstvem. Kongresu předchází schůze "Velké rabínské rady", kterou tvoří významní duchovní vůdcové židovstva, v čele se světoznámým rabínem CHAJIM OSER GRODZENSKIM z Vilna (Litva), ale také se západoevropskými rabínskými velikány. Jednání se bude mimo jiné zabývat otázkou plánovaného židovského státu v Palestině a jeho náboženskou problematikou, jakož i palčivými otázkami náboženského života židovské společnosti uvnitř i vně Palestiny. Na kongresu je očekáván ostrý tendenční referát palestinského vůdce Agudas Dr. Izáka BREUERA. Co se týká dělení Palestiny, chystá se kongres podpořit ortodoxní postoj, ale konečného rozhodnutí kongresu budou předcházet jednání s jinými židovskými skupinami a různá sondování o možných změnách v plánu. Na pořad jednání přijdou nejrůznější hospodářské, kulturní a organizační úkoly organizace AGUDAS ve Svaté zemi, vývoj dělnického hnutí, sítě škol v Palestině a existence malých židovských sídel zde.
      Jeden den kongresu je rezervován pro otázky židovské výchovy v evropských zemích, přičemž se čeká na vystoupení vůdců východoevropského židovstva jako byl známý učitel talmudské vysoké školy v Telsiai (Litva) anebo slovenský velkorabín. Pro tématiku výchovy jsou již vybíráni mluvčí různých institutů, centrály Keren Hathora a Beth Jacob (pro vzdělávání dívek), dále rabínský Jacobson z Kodaně. Bude předložena zpráva o vývoji školství Agudas v posledních letech.
      Hlavními body jednání kongresu jsou ovšem založení židovského státu a palčivá problematika zámořského masového stěhování Židů . Na tomto poli AGUDAS ISROEL usiluje již po řadu let o koncentraci na tuto skutečnost a především usiluje o sjednocení početných, vedle sebe nezávisle pracujících židovských organizací v zámoří pod jedno vystěhovalecké centrum. Na toto téma promluví známý odborník Dr. Max LANDAU z Berlína a od kongresu se očekává výzva k židovské veřejnosti, učinit v poslední chvíli konec zde dosud panující anarchie a nastolit v této otázce, když ne židovskou celistvost, pak alespoň atmosféru, schopnou vyjednávání.
      V rámci jednání kongresu proběhnou také jednání ženských organizací Aguda stejně jako centrály židovské mládeže. Průběh jednání kongresu bude zveřejňován v denním bulletinu v němčině a v jiddiš a také vysílán pražským rozhlasem. (Marienbader Zeitung z 5.srpna 1937)
Bylo projednáno, že ve středu 25.srpna 1937 promluví do pražského rozhlasu tři vedoucí představitelé AGUDAS ISROEL o výsledcích kongresu česky, německy a jiddiš. (Marienbader Zeitung z 13.srpna 1937)

Jednání a závěry kongresu

      III. židovský kongres KENESSIO GEDAULO probíhal ve dnech 18. až 23. srpna 1937 v Mariánských Lázních. Bylo to po osmi letech od předchozího kongresu (1929). Po dobu kongresu bylo město symbolicky obehnáno kolem dokola v lesích provazem a v sobotu byla uzavřena Poštovní ulice, kde probíhala dílčí jednání (a kde většina domů patřila Židům a proto se jí také říkalo "Židovská"), a celý areál obehnán černou látkou. Město bylo vyzdobeno uvítacími transparenty, plakáty, girlandami, na hotelích, lázeňských domech a na veřejných budovách vlály vlajky. Autobusy, taxíky a tramvaje měly zvláštní označení a zlevněné jízdné. Kongresová informační kancelář byla v kavárně "Stadtpark" (v sousedství hlavní pošty), kde se ohlašovali účastníci kongresu, mezi nimiž převažovali ortodoxní Židé v dlouhých pláštích a s širokými černými plstěnými klobouky. Na nádraží byla zřízena přijímací kancelář, která se starala o delegáty a hosty po příjezdu vlakem.
      Většina domů v sídelním bloku mezi Poštovní a Klíčovou ulicí patřila židovské rodině Leitnerů. V hotelích National (Poštovní čp. 55) a Zlatý zámek (Klíčová čp. 423), kde se již v minulosti tradičně podávaly židovské koupele a byly košérské restaurace, bydleli význační židovští představitelé. Pro židovskou mládež byly připraveny velké noclehárny s 500 lůžky
      Mariánskolázeňská pošta zajistila v době konání kongresu slavnostní poštovní razítka v české řeči a v jiddiš a na hlavní poště a v kongresovém sále zřídila zvláštní přepážky. (Marienbader Zeitung z 13.srpna 1937)
      Zahájení kongresu bylo stanoveno na 10.Elul ( úterý 17.srpna ) na 13 hod., kdy proběhla slavnostní bohoslužba v synagoze za úspěch kongresu.
      Dějištěm světového kongresu byl kursál (Casino), kde se sešlo 750 delegátů a celkem 1700 oficiálních účastníků. 600 delegátů byli zástupci židovských organizací z mnoha států a 150 delegátek zastupovalo ženské organizace. Na tribuně usedli členové Velké rabínské rady a představitelé ortodoxního židovstva. Většina z nich měla dlouhý vlnící se vous, tradiční velké černé klobouky nebo malé jarmulky. Mezi nimi se vyjímaly dva cylindry.
      V uvítací řeči přečetl prezident kongresu Jakob ROSENHEIM z Londýna zdravici T.G.Masaryka a nového prezidenta ČSR dr. Eduarda Beneše, a uvítal přítomné hosty zástupce států, úřadů a města. Připomenul účastníkům I. světový kongres židovstva, který se konal před 28 lety v Katovicích (1909), který se tehdy stal znovuzrozením rozpadajícího se, po celém světě roztroušeného židovského národa. Hovořil o světové válce, která byla zlomem v ekonomickém a politickém nazírání na svět, a zavinila stále ještě trvající světovou hospodářskou krizi. Společnost národů se sídlem v Ženevě, založená 1919, nedokázala přetvořit přírodní individuální a národní egoismy v nadnárodní světové zřízení. Židovský národ byl vržen do všeobecné krize, ale spoléhá na prorockou předpověď, že bude povolán logický do Společnosti národů - pro své vzácné humanitní ideály a předlouhé tradice. Je to nezvratná historická tendence, že židovský národ bude jednou "fermentem" národů. Neboť liberalisticko-individualistický řád rozbil základní humanitní principy a sionisticko-nacionalistický řád oloupil židovský národ o jeho duši. Před kongresem stojí dva úkoly. První se týká budoucnosti pro "národ Izrael" – Palestiny, a druhý - zastavení současné vystěhovalecké vlny židovských mas. Minulost má jeden vyzkoušený prostředek národní existence – židovské učení, a proto se kongres soustředí i na výchovu a výuku v židovském národě. Dalšími tématy jsou ohrožení dodržování sabatu a čistoty rodiny. Žádal pevně se držet proroctví a bible a řeč zakončil výrokem: "Židovství není popravdě ani marxismus ani komunismus, ani kapitalismus ani šovinismus, ale také ne nacionalismus ani non-nacionalismus. Tyto dějinné "vadnoucí listy" nereprezentují historický židovský národ."
      Další řečník velkorabín LEWIN z Varšavy hovořil v jazyce jiddiš a uctil památku v Palestině padlých Židů přečtením jejich jmen, při němž přítomní povstali ze židlí. Dva další rabíni však hovořili tak tiše, že nebylo rozumět. Velkorabín SCHREIBER z Bratislavy poděkoval velikánům ČSR - presidentům Masarykovi a Benešovi - za jejich přátelský vztah k židovstvu a vyjádřil jim vděčnost a podporu židovstva. Mr. GOODMAN z Londýna přednesl pozdrav československého vyslance v Anglii Jana Masaryka. Zástupci Židů z Německa mohli pouze písemně pozdravit kongres, protože jim nebylo dovoleno překročit hranice. Rovněž tak zástupci z Rakouska. Dále vystoupil velkorabín DUSCHINSKY z Jeruzaléma a po něm rabín SILVER z USA jako představitel tamnějších ortodoxních Židů.
      Za město pozdravil kongres místostarosta, židovský obchodník a politik Fritz BUXBAUM, který zdůraznil, že v městské radě nebylo jediného hlasu proti konání kongresu, a že - ač se v tomto sále konalo od roku 1900 bezpočet konferencí a kongresů - dosud zde nikdy nebyl světový kongres tohoto typu. Řeč ukončil hebrejsky proneseným příslovím "Kde thora, tam moudrost!"
      Také za lázeňskou správu pozdravil kongres Ing. DOBERAUER s nadějí, že momentálně špatné deštivé počasí neovlivní dobrý dojem z Mariánských Lázní.
      Zaplněny byly všechny sály společenského domu (Casino). Ženy a další delegáti seděli při jednání ve vedlejších sálech, kam byla přenášena řeč ampliony. Jednání kongresu bylo zahájeno ve 20:30 hod. a končilo očekávaným vystoupením dr. Izáka BREUERA z Palestiny, které trvalo 70 minut a bylo odměněno velkým potleskem ve 2:00 hod. ráno. ( Marienbader Zeitung z 18.srpna 1937.)
      V dalších dnech proběhla nejprve plenární schůze s volbou předsednictva a pracovních komisí, potom se pustily do práce komise a konalo se zasedání ženských židovských organizací a zasedání židovské mládeže. Na různých místech pak probíhaly oficiální i neoficiální diskuse.
      Tyto diskuse byly neobyčejně pestré a živé. Byly tu totiž zastoupeny všechny směry židovských hnutí od nejortodoxnějších skupin až po moderní okruhy. Diskutovalo se o nošení pokrývky hlavy, o dodržování sabatu aj. Mariánskolázeňské noviny a další tisk přinášel denně podrobné zprávy z kongresu. Ale nebyl to jen československý tisk, Mariánské Lázně se v oněch dnech ocitly v centru pozornosti tisku celého světa.
      S největším zájmem ovšem sledovala jednání britská vláda, neboť se tu jednalo o budoucnost britského protektorátu - o Palestinu. V té věci byl britský názor jednoznačně protichůdný - žádný židovský stát v Palestině.

Mandátní výbor Společnosti národů proti okamžitému rozdělení Palestiny

      Londýnské listy v článku "Učňovská doba pod anglickým mandátem jako přechodné řešení" píší v té době podrobně o jednání ženevského mandátního výboru pro Společnost národů o Palestině a o jeho závěrech. Výbor jednal ve stejné době o možnosti vhodného uspořádání Palestiny formou jejího rozdělení na samostatné státy. Výbor (s proanglickou většinou) byl proti tomu a varoval: "Politika smíření mezi Židy a Araby by ztroskotala." Závěr zprávy komise zní: "Mandátní komise považuje zachování anglického mandátu za přirozené a oprávněné."
      Jinou otázkou je prý vytvoření dvou nezávislých států. To by bylo možné, ale mandátní výbor je proti okamžitému rozdělení Palestiny, protože soudí, že Židé stejně jako Arabové si musí přežít v Palestině "učňovská léta" až "dozrají" k získání politických svobod.
      Také kantonování (rozdělení kantonu na menší okrsky s čistě židovským nebo arabským obyvatelstvem) není vhodné a mandátní výbor v něm vidí až úplně poslední konečné řešení, které však nyní nemůže být realizováno. A i kdyby. Mandátní výbor by toto nevylučoval jako předběžné řešení v Palestině v některých krajích se smíšeným obyvatelstvem, ale vždyť obě národnosti mohou přece užívat plnou rovnoprávnost i pod britským mandátem.
      Závěrem uvažuje mandátní výbor, zda by bylo prospěšné lokální rozdělení obyvatelstva na dvě lokality. Nějaká výměna obyvatelstva by ovšem musela být provedena, ale s největší opatrností. To vše není nutné, neboť mandát (protektorát) Anglie nad Svatými místy by měl být dostatečnou zárukou míru.
      Bylo jasné, že mandátní výbor byl plně pod anglickým vlivem a Velká Británie že se lehce nevzdá svého panství nad Palestinou. A bude věc oddalovat dokud to bude jen možné.
      Londýnské listy přetiskují zprávy mandátového výboru bez komentářů, jakoby nestranně, a nevyslovují se ani proti židovské touze po vlastním státu. Je však cítit tichý souhlas novin s mandátním výborem. Na otázku rozdělení Palestiny zareagoval redakčně jediný list TIMES. Redaktor píše: "Ženevský výbor zkouší lehkou kritiku na britskou politiku protektorátní správy tohoto území. V Ženevě sice pokládají rozčlenění Palestiny za teoreticky možné, ale v zásadě s takovým řešením nikdo nesouhlasí. A když nevydá rada Společnosti národů žádnou novou námitku, může být příštím krokem ustanoven jeden výbor, který by začal vypracovávat podrobnosti rozdělení Palestiny. Ale nejdříve by muselo dojít k jednáním mezi britskou vládou se Židy a s Araby. To by byla těžká a dlouhodobá, i obtížná práce. Všechna námaha by byla zbytečná, kdyby se ztratilo z očí to hlavní, totiž smíření obou stran." Tolik Londýn 24. srpna 1937.
      Metoda zakládání nových výborů a komisí, jednání bez konce, až do slepé uličky, poukazování na nutnost nejprve smíření - to byla britská taktika neztratit moc a držet ji nadále vojensky. Londýnské zprávy o názorech mandátního výboru Společnosti národů byly určeny pro Mariánské Lázně, neboť právě zde se jednalo o samostatný židovský stát Palestinu, o hranicích takového státu a kongres vyslovoval naději, že soužití Arabů a Židů ve Svaté zemi bude možné. Přecházela se ovšem skutečnost, že dosud trvá správní protektorát Velké Británie a její ochota vzdát se statu quo a vlivu v Palestině bude minimální.

Závěry světového kongresu židovstva

      24.srpna 1937 skončil III. světový židovský kongres plenární schůzí a jednomyslně byla přijata rozhodnutí Velké rabínské rady a rezoluce politické komise o Palestině v otázkách samostatného státu Židů – Palestiny.
      Velká rabínská rada ve svém "Rozhodnutí" prohlašuje: "Naše svatá země nám byla Pánem světa darována ve věčné přísaze a ve smlouvě přísežné. Židovský národ je s touto svou zemí spojen všemi nitkami svého srdce a duše na věčnost, nerozlučně a nerozborně." Ale existence a trvání židovského státu jsou možné, jen když bude tento stát uznávat zákon thory jako základní státní zákon a státní vládu jen jako vládu thory. Takový židovský stát, který by neposkytl uznání thoře, by znamenal popření židovských dějin, negaci skutečného bytí židovského národa a podvracel by jeho existenci. Takové souručenství by si nezasluhovalo jména "Židovský stát".
      Velká rabínská rada dále prohlásila, že hranice Svaté země jsou pevně stanoveny Bohem v jeho svaté thoře pro všechny časy a je proto naprosto nemožné, že by se židovský národ zřekl nějakým způsobem těchto hranic. Prohlašuje: "Každé takové zřeknutí se by bylo nulové a neplatné." Rabínská rada žádá, aby na jednání o osudu Palestiny byl vždy zván zplnomocněný zástupce thory, věrný židovskému lidu, a obrací se s prosbou o pomoc na všechny Židy světa "s plamennou výzvou v této historické hodině těžkého rozhodnutí".
      Rezoluce politické komise o Palestině měla čtyři základní body:
      1. KENESSIO GEDAULO nemůže – přes uznávání snah tzv. Peel-komise - souhlasit s jí navrhovaným židovským státem.
      2. Považuje energické provedení mandátu, spojené s cílevědomou politikou smíření mezi Židy a Araby, za možné.
      3. Vzhledem k nesmírné tísni velkého množství židovského lidu usiluje KENESSIO GEDAULO o odstranění všech omezení v zemi při získávání půdy.
      4. KENESSIO GEDAULO zplnomocňuje politickou exekutivu zahájit jednání s anglickou vládou a se Společností národů, aby bylo prosazeno řešení, odpovídající náboženským i materiálním potřebám židovského národa a na thoře postavených historických nároků Židů na Svatou Zemi." ( Marienbader Zeitung z 24.srpna 1937.)

Dovětek

      Vracíme se k historii Židů v Mariánských Lázních, kterou jsme stručně popsali v HAMELICE čís. 2/2000. Také podrobněji popisujeme III. židovský kongres v Mariánských Lázních s otázkou, zde šlo o naivitu židovského společenství. Z dnešních pohledů zpět je jasné, k čemu směřovalo vyzbrojování hitlerovského Německa a jak rasová byla ideologie nové totality, jaký osud Hitler Židům chystá.
      Vše, co bylo popsáno, probíhalo v Mariánských Lázních pouhé dva roky před vypuknutím světové války. Už v roce 1937 rychle rostlo politické napětí v Československu i v Evropě. Židovští předáci museli mít informace o plánech Hitlera vůči Československu i vůči Židům. Před čtyřmi lety - v roce 1933 – byl v Mariánských Lázních zavražděn význačný židovský filosof Theodor Lessing. Lze říci, že z těchto důvodů byly samotné německé Mariánské Lázně v ČSR horkou půdou pro takovou akci.
      Přesto, anebo snad právě proto byly vybrány právě Mariánské Lázně pro světový kongres židovstva ? Měla to snad být snaha Židů či poslední pokus podpořit Československo jako tehdy jediný demokratický stát ve střední Evropě v jeho politické demokratické linii ? Tato linie byla na kongresu byla tolikrát připomínaná a vyslovovaná. Anebo šlo o poslední pokus zastavit Hitlera v jeho plánech, anebo jen oddálit válečnou katastrofu ?
      Za 15 měsíců od kongresu byla vypálena zdejší synagóga na Hlavní třídě a popleněn zdejší židovský hřbitov. Kam že se poděla vyhlašovaná tradiční nestranná mariánskolázeňská pohostinnost, kterou město osvědčilo ještě v srpnu 1937 za židovského kongresu ? To již byly Mariánské Lázně obsazeny říšskoněmeckým vojskem a patřily k "Velko-německé Říši". O Křišťálové noci z 9. na 10.listopad 1938 bylo vypáleno v Německu 267 synagóg a Židé odvlékáni do vězení a do koncentračních táborů. Nastal soumrak Židovstva. Ale teprve po skončení druhé světové války se dověděl svět o jakou hrůzu v rasových čistkách šlo, a poznal slovo "holocaust", při němž zahynulo na 6 milionů Židů.
      Když se pak v roce 1947 sešla Světová konference židovstva znovu v Mariánských Lázních, jak asi hodnotila kongres roku 1937 a následné desetiletí ? - Židovský stát IZRAEL vznikl oficiálně až roku 1948.
 
Literatura:
1.MARIENBADER ZEITUNG – Mariánské Lázně, červenec a srpen 1937
2. FIEDLER Jiří: "Židovské památky v Čechách a na Moravě", Nakladatelství SEFER, Praha 1992
3. MIŠKOVSKÝ Jaro "Odjezd zázračného rabína" Mariánskolázeňské obrázky, nakladatelství Jan Kobeš, Praha-Plzeň, 1932
4. ŠVANDRLÍK Richard: "Z historie Židů v Mariánských Lázních", Kulturní přehled Mariánské Lázně č. 3/1995 z března 1995.
5. ŠVANDRLÍK Richard: "Světový židovský kongres v Mariánských Lázních (k 60.výročí)", HAMELIKA č.1/1997
6. ŠVANDRLÍK Richard: "Z historie Židů v Mariánských Lázních", HAMELIKA č. 2/2000, Mariánské Lázně. S.14-20

Resumé

      III. světový židovský kongres KENESSIO GEDAULO ortodoxních Židů se konal ve dnech 18. až 24.srpna 1937 v Mariánských Lázních. Šlo o významnou politickou událost. Pozornost světového tisku se obrátila na tento kongres a s ním po letech také na Mariánské Lázně. Nejdůležitějšími projednávanými tématy byla vystěhovalectví Židů do zámoří a založení samostatného židovského státu v Palestině. Toto území však měla jako mandátní území Velká Británie a ta se ho nehodlala za žádnou cenu vzdát. Střet britských a židovských zájmů v Palestině překryla druhá světová válka a až v roce 1948 se realizoval mariánskolázeňský projekt židovského státu.

Resümee

      Der dritte Juden-Weltkongress KENESSIO GEDAULO der orthodoxen Juden ist zwischen 18. und 24. August 1937 in Marienbad abgehalten. Es ging um das bedeutende politische Ereignis. Die Aufmerksamheit der Weltpresse richtete sich auf diesen Kongress und damit nach Jahren wieder auf den tschechoslowakischen Kurort Marienbad. Die wichtigste Verhandlungsthemen waren die Auswanderungen der Juden ins Übersee und die Gründung des selbstständigen jüdischen Staats in Palästina. Dieses Gebiet gehörte aber als Mandatsterritorium zum Grossbritannien, das beabsichtigte auf keinen Fall auf das Protektorat verzichten. Den Streit zwischen britischen und jüdischen Interessen in Palästina hat der zweite Weltkrieg überdeckt und erst im Jahre 1948 wurde der Marienbader Projekt des jüdischen Staats realisiert.


Židé v 19.století na cestě k rovnoprávnosti

      Ačkoliv císař Josef II. značně zlepšil nerovné postavení Židů ve státě, zůstávalo ještě mnoho nerovností. --- Císař zrušil například povinnost Židů nosit dlouhý vous a potupné žluté kolečko na oděvu, jak nařídila císařovna Marie Terezie, dovolil oslovování Židů slůvkem "Pane!" místo "Žide!" a zrušil uzavírání se Židů ve svých domech o křesťanských svátcích atd. Dovolil židovským dětem navštěvovat veřejné školy a studovat na vysokých školách. Naopak. Povinnou se stala školní docházka do německé školy a jen Žid, který vychodil školu směl uzavřít manželství. Rabínem se mohl stát jen ten, kdo vystudoval na univerzitě filosofii, právo a etiku. - Josefínské reformy se však nedotýkaly stavu "numerus clausus", tj. povoleného počtu Židů v místech ani zákazu stěhování se. A ani mimořádně velkých židovských daní. Josefínské reformy shrnul tzv. Židovský systemální patent z 3.srpna 1797. Nejhorší, co Židy dále omezovalo, byl omezený pobyt, možný pouze v místech, kde Židi žili v roce 1725.
      Za císaře Josefa II. (1787) si musel každý Žid také zvolit německé příjmení podle seznamu povolených jmen. Šlo o 109 mužských a 35 ženských jmen, například podle zvířat, květin (Lilienthal, Diamant, Rosenthal), podle povahy (Kluger, Fröhlich). Nejčastěji byla zvolena jména Weiss, Schwarz, Gross, Klein. Ale v seznamu byla i potupná jména (Eselkopf, Borgenicht) a taková jména úředník někdy přidělil Židu bez odvolání.
      Zákaz stěhování trval a ještě v revolučním roce 1848 se Židé v Mariánských Lázních nenacházeli. Prvním židovským majitelem domu se stal Jakub Fischl, když odkoupil dům čp.70 (dnes Opera) od křesťana Müssnera.
      Teprve po roce 1849 se směli Židé volně usazovat v kterémkoliv místě a svobodně uzavírat sňatky. Oficiálně až od roku 1852 si směli kupovat volně domy a až od roku 1859 směli vlastnit i zemědělskou půdu. Až ústava z roku 1867 vyhlásila plnou politickou a občanskou rovnoprávnost Židů v Rakousku-Uhersku. S ní začala doba velkého pohybu Židů v zemi. Vylidňují se nejmenší obce a ghetta a zdejší židovské osídlení se rozptyluje do okolí a převážně do větších měst - jako Cheb, Tachov, Karlovy Vary, a odtud zase odcházejí místní Židé do Prahy, Plzně, Vídně. Přibývá židovských komunit v městech i na vsích. V roce 1872 bylo evidováno 327 židovských náboženských obcí a 47 židovských modlitebních spolků.
      Po roce 1867, v souladu s obecným vývojem židovského obyvatelstva, přibývalo i v Mariánských Lázních židovských majitelů domů. Převažují Židé řeznického řemesla. První se sem stěhují z nejbližších obcí Drmoulu, Kynžvartu, Chodové Plané a Poutnova, ležících při klášterní hranici. Historik Franz KLEMENT v roce 1878 uváděl následující počty Židů v tehdejším hejtmanství Teplá. Na hejtmanství žilo 742 Židů. Z toho soudní okres Teplá měl 337 Židů: Zádub 5, Úšovice 50, Mnichov 8, Jankovice 2, Ovesné Kladruby 9, Otročín 6, Mariánské Lázně (ovšem bez Úšovic a Šenova, jen lázeňská čtvrť) 159, Poutnov 15, Martinov 2, Rájov 5, Teplá 62, Vidžín 14. Soudní okres Bezdružice (pod hejtmanstvím Teplá) měl 405 Židů: Kejšovice 16, Horní Kozolupy 7, Dolní Jamné 32, Křelovice 12, Kořen 34, Lestkov 53, Slavice (Mariafels) 4, Úterý 4, Okrouhlé Hradiště 20, Skupeč 53, Bezdružice 133, Olbramov 11, Cebiv 26.
      Přitom ještě před třiceti lety na Tepelsku Židé nebydleli. Za 30 let nastal prudký příliv Židů především do měst – do Mariánských Lázní, Teplé, Bezdružic (výjimkou byla městečka Mnichov a Úterý). Ale židovské rodiny se stěhují i do některých tepelských vesnic, kde Židy neznaly (Otročín 6, Rájov 5, Vidžín 14).
      Další období charakterizuje odliv Židů do velkoměst. Například před sto lety (1900) žilo v Drmoule kolem 100 Židů a při sčítání lidu v roce 1930 už jen 40 Židů. V Mariánských Lázních (1930) bylo 405 Židů, v Úšovicích 25, v Mnichově 3, v Malé Šitboři 6, v Milíkově 6, v Žandově 18, v Kynžvartě 12, ve Velké Hledsebi 9. V roce 1932 uvádí židovská náboženská obec na okrese Mariánské Lázně 700 duší. K židovské kultovní obci Mariánské Lázně byla tehdy přiřazena také Teplá s okolím (Jankovice, Otročín, Poutnov).
      Rychleji než mezi obyvatelstvem rostl v Mariánských Lázních počet židovských hostů. S nimi vzniká potřeba speciálních košérských kuchyní, židovské modlitebny, lázně a špitálu. S.J.Bunzel, host z Prahy, založil tu židovský výbor, prováděl sbírky a získal stavební povolení k postavení židovské modlitebny a špitálu pro chudé Izraelity. 4.července 1860 byl položen základní kámen. Rok nato, 9.července 1861, byl slavnostně vysvěcen židovský špitál a modlitebna (dnešní dům Sion čp. 102 v Lesní ulici). Špitál měl 21 postelí, košérskou jídelnu a majitelem domu byl uváděný židovský výbor v čele s S.J. Bunzelem.
      Do té doby se scházeli Židé o "sabatu" a význačných židovských svátcích v pronajatých místnostech v domě "Oko Boží" (čp.69 vedle Opery) a v domě "Steinberg" (čp.50 Polonia). Dům Oko Boží c čp.69 byl postaven 1834 a patřil Ruppertům. Dům Steinberg s čp.50 byl postaven 1839 sedlářem Fridrichem Märzem (podle STAABA Gottfriedem Metznerem) a v roce 1869 prodán Gottliebu Baruchovi, židovskému obchodníku z Kynžvartu, který dům přestavěl a přejmenoval na NEW YORK ( dn.Polonia). Baruch tu založil oblíbenou košérskou restauraci
      Stará židovská modlitebna v Lesní ulici (čp.102) sloužila náboženské obci i po roce 1884, kdy byla postavena synagóga a až v roce 1930 byla zrušena a lavice z této modlitebny převezeny do synagógy. V roce 1945 měl dům se starou modlitebnou v Lesní ulici název z války SCHULDES a byl Čechy přejmenován na SION. V roce 1945 tu byly nájemní byty a v přízemí byla jedna místnost 5x6 metrů, nazývaná "modlitebna". Byla stavebně přehrazena a vznikl byt a kotelna. V domě bylo 6 špitálních pokojů. Ve sklepě bývala hromada uhlí, která se nikdy nedobrala do konce a zase se zavezla na podzim uhlím. A tak se stalo, že až po více než 30 letech po válce se pod uhlím našlo šest velkých dělostřeleckých granátů. Ve válce tu byl nějaký zubař, protože se našla na půdě šlapací vrtačka, dále staré kurlisty a starý korán za trámem, který dala zde bydlící paní Slezáková do muzea. Po válce zde bydlel doktor Novotný a protože měl v městě extra kanceláře, musel se odtud po roce 1948 vystěhovat (bylo to kvalifikováno jako dva byty).
 

Židovské hřbitovy

      Zde zemřelí židovští lázeňští hosté byli zprvu pohřbíváni na židovských hřbitovech v Kynžvartu nebo v Drmoulu. Proto se uvažovalo o vlastním hřbitově. Mariánskolázeňský židovský hřbitov byl otevřen v roce 1872 v lese směrem k Velké Hleďsebi. Vzápětí však dostal neklidného souseda - železniční trať do Chebu. Později zde byla postavena i obřadní síň.
      Údajně již 1824 tu vzniká malá židovská obec, snad jen z hostů složená, 1861 první modlitebna, 1884 synagoga, 1938 spálena. Roku 1949 žilo v Mariánských Lázních 196 Židů. Měli zprvu obec, pak synagogální sbor. Většinou šlo o židovské důchodce z domova důchodců v Krymu (zrušeno 1972). Enoch Heinrich KISCH (1841-1918) působil 40 let jako lázeňský lékař, iniciátor založení výzkumného ústavu balneologického, pochován na zdejším hřbitově. Siegfried Samuel BASCH (1837-1905), objevitel měření krevního tlaku nekrvavou cestou, Baschův pomník z roku 1930 zničen, 1987 postaven nový. Na hřbitově je pochován profesor Theodor LESSING (1872-1933), zavražděný nacisty 1933. Zdejší hřbitov byl rozšířen roku 1930. Zde je pohřben Lessing, Kisch, a také Salomon KALISCHER (1874-1925), předseda Svazu německých židovských obcí. Dva náhrobky přivezeny z Kynžvartu a několik desítek náhrobků z Tachova. Zopakujme: III.světový kongres ortodoxního židovstva 1937, světová konference tohoto hnutí Agudas Isroel 1947.
      Hřbitov je hebrejsky "bet kvarot" (dům hrobů) či "bet hachajim" (dům života) nebo "bet olam" (dům věčnosti). Každá židovská náboženská obec měla vlastní hřbitov. Hluboká úcta k mrtvým žádá neporušitelnost hrobů na věčné časy. Proti křesťanským hrobům Židé neznají exhumaci. Když byl hřbitov zaplněn, navezli na staré hroby vrstvu zeminy a do ní pohřbívali další zemřelé. Náhrobky byly zasazeny znovu a výše (hřbitov v Rabštejně). Proto je i židovských hřbitovů více, protože ty nelze (na rozdíl od křesťanských rušit.) Za takovou výsadu museli Židé platit vysoké částky, i když šlo o méněcennou kamenitou půdu - často ve strmé stráni, na vrcholu kopce, či na těžko přístupném místě, často i hodně vzdáleném. Před znesvěcením bývaly hřbitovy chráněny vysokou kamennou zdí.
Mariánskolázeňská syngóga před rokem 1938      Židovské hřbitovy se zakládaly ve středověku v blízkosti hradů. Takový byl židovský hřbitov v Kynžvartě či v Úbočí (Amonsgrün). Jinde se židovské hřbitovy zakládaly daleko od obce (Poutnov), někde i na území sousední obce (Bezdružice). Někde byly židovské hřbitovy na neoblíbeném místě jako popraviště či mrchoviště (Kožlany).
      Pohřby u Židů nijak nesouvisejí se synagógou na rozdíl od křesťanských pohřbů, které začínají v kostele a kde se dříve pohřbívalo se kolem kostelů. U Židů mrtvý nesměl zůstat v domě přes noc a Židé ho přenášeli do márnice, kde ho strážili členové židovského pohřebního bratrstva, zvaného "chevra kadiša". Bratrstvo mělo povinnost postarat se o Židy bez rozdílu majetku, o nemocné i umírající. Členy bratrstva byli bezúhonní, ženatí starší muži. Dbali na to, aby se u umírajícího shromáždil "minjan" (=shromáždění 10 mužů nezbytných k bohoslužbě, který umírajícímu předříkává modlitby).
      Pohřeb se konal co nejdříve, třeba i v den úmrtí s výjimkou sabatu. Tělo mrtvého bylo přeneseno do "bet tahara" (= dům očisty) , za čtení modliteb omýváno teplou vodu, k čemuž bylo potřeba stolu a kamen k ohřátí vody. Dům býval na hřbitově nebo v blízkosti. Mrtvý byl oblečen do rubáše z čistého plátna a uložen do dřevěné rakve bez ozdob. Bývalo zvykem dát pod hlavu mrtvého prášek s palestinskou půdou nebo poprášit tvář. K pohřbu patřilo sedm zastavení pohřebního průvodu.
      Byla to symbolika sedmi tvaru hebrejského slova "hevel" (=smrt), sedmi dnům stvoření světa a sedmi stádiím života. Při odchodu ze hřbitova se házela za sebe tráva nebo hlína směrem k hrobu, jako znamení pomíjejícnosti a symbolicky se omývaly ruce u pumpy nebo v nádržce "kijor". - U nových hřbitovů byl i byt hrobníkův.
      Podle tradice nesměli vstoupit na hřbitov zaživa členové biblického rodu Kohenů, potomků starožidovských duchovních (jejich hroby poznáme podle zobrazených žehnajících rukou). Později se pro ně zřizovala ve zdi hřbitova malá, tzv. kohenská branka, odkud směli navštívit hroby příbuzných, aby nemuseli chodit přes hřbitov.
      Při rozšiřování židovské obce se stávala, že hřbitov nepostačoval ani ho nebylo možno rozšířit. Proto se zakládaly hřbitovy nové (Chodová Planá).
      Židovské náhrobky (hebrejsky "maceva") byly původně jen stély, kolmo zapuštěné do země a až později byly různě zdobeny (cimbuří, akrotery). Složitějším náhrobkem byla tumba z několika kamenných desek, ale i zděná. Patřila významnější osobě. Později se náhrobky přizpůsobovaly křesťanským a dnes se už nijak neodlišují. Nápisy na náhrobcích byly až do 19.století psány hebrejským kvadrátním písmem, po roce 1850 dvojjazyčné (jidiš a německy), nověji jen německé či české. Text popisoval zásluhy a život zemřelého a bývá zakončen tradičně pěti hebrejskými písmeny. Židovský letopočet je o 3 760 let starší než křesťanský a je zapsán tzv. chronostichem, součtem číselných hodnot zvlášť označených písmen nebo slov uvnitř epitafu.
      Symbolika na náhrobcích bývá plastická – žehnající ruce na hrobech kohenů (v textu "Kohen cedek = kněz spravdlnosti), konvice s mísou nebo hudební nástroje na hrobech Levitů (v textu "segan Levijim"= kníže Levitů), dále vinný hrozen (symbol moudrosti a plodnosti), "magen David" - Davidova šesticípá hvězda, symboly zaměstnání zemřelého – lékařské nůžky, krejčovské nůžky, husí brk u písařů, kniha, nebo symboly zvířecí podle jména – pták, lev, ryba, jelen. Na náhrobcích rabínů se objevuje svitek tóry nebo polička s knihami. Jen výjimečně lze nalézt oddělené řady hrobů pro koheny a pro levity (Stráž u Boru). Zvláštností byly hroby, kde byla pohřbena poškozená nebo opotřebovaná thora. Ty však nebyly označeny náhrobkem.
      Od 16.století se užívalo u Židů příjmení - vedle jména osoby buď jméno města (Hořovský) nebo původu země (Polák, Moravec, Sachs). Původní čestný titul "rabi" se později změnil ve zdvořilostní oslovení. Rabín se pak označoval MHRR. Vzácné byly tituly "gaon" (kdysi rektor talmudských akademií), "aluf" nebo "kacin" - kníže jako význačný představitel obce, "gabaj" nebo "roš" představený obce, "parnas" - pečující o blaho obce, "šamaš" - školník čili správce synagogy, "kadoš" - svatý, původně mučedník, potom každý, kdo zemřel nepřirozenou smrtí. U žen se užíval titul "marat" - paní, nebo "rabanit" - rabínka nebo dcera rabína.

Židovské hřbitovy v okolí - existující či zaniklé

      Z židovských památek nezbylo nic než trosky starých židovských hřbitovů. A přece tu byly desítky obcí, v nichž byly židovské komunity s ghetty, synagogami, modlitebnami. Viz mapa židovských hřbitovů!
CHEB - zaniklo vše: ghetto, tři hřbitovy, nejméně 3 synagogy
KYNŠPERK nad Ohří - vznikla po 1350, zrušena 1930, zaniklé ghetto, dvě zaniklé synagogy (1938 zničena nacisty), dva hřbitovy
OLŠOVÁ VRATA - internační tábor 1938-1939
KRASLICE - zaniklá modlitebna
NEJDEK - dvě modlitebny a na hřbitově je židovské oddělení z r. 1914
ARNOLTOV - již před 1660, zrušena obec 1878, zaniklá synagoga, opuštěný malý hřbitov
KYNŽVART - zaniklé ghetto, zaniklá synagoga, rozvalený a rozkradený hřbitov s několika náhrobky, z 15.století
MILÍKOV - zaniklá dřevěná synagoga
MALÁ ŠITBOŘ - zaniklá synagoga z roku 1808 vyhořela roku 1914, dosud existující, ale rozvalený hřbitov
ÚBOČÍ - ghetto, synagoga zbořená 1960, dosud existující hřbitov
KRÁSNÁ LÍPA - ghetto a synagoga dnes na dně přehrady, rozsáhlejší hřbitov ve svahu
KOSTELNÍ BŘÍZA - zaniklá modlitebna
KAMENICE - zaniklá modlitebna
FALKNOV-Sokolov - 2 zaniklé synagogy (z roku 1897 zničena 1938), hřbitov ( z r. 1878 poškozen nacisty) , rodiště fotografa Ericha Auerbacha (1911-1977)
LOKET - hřbitov s náhrobky ze 17.století
KARLOVY VARY - v 15.století, 1869 v městě 100 židovských rodin, konal se zde XII. (1921) a XIII. světový sionistický kongres (1923), evropská sionistická konference (1947), dvě zaniklé synagogy (první zbořena před 1886, druhá 1938), tři modlitebny, hřbitov v Krušnohorské ulici. Z Karlových Varů pocházel historik Bruno Adler (1889-1968), dadaista Walter Serner (1889-1942), režisér Heinrich Fischer, léčil se tu Karel Marx (1818-1883), působili tu spisovatel Ernst Sommer (1888-1955), spisovatel Louis Fürnberg (1909-1957), sochař Arnold Zadikow (1884-1943), lázeňský lékař Josef Seegen (1822-1904), rodina Moserů tu vybudovala proslulou sklárnu.
HROZNĚTÍN - zaniklá synagoga (zbořena 1956), hřbitov poškozen nacisty
KYSIBL - zaniklá modlitebna
BOCHOV - zaniklá modlitebna
KOZLOV - zaniklé ghetto, synagoga
ÚDRČ - zaniklá modlitebna
ÚTVINA - zbytek hřbitova
TOUŽIM - zaniklá modlitebna
BEČOV nad Teplou - ghetto, zaniklá synagoga z 1688, hřbitov zlikvidován nacisty, rodiště konstruktéra raket USA Erwina Loewyho (1897-1959)
POUTNOV - zaniklá synagoga ze 17.století, zbořena 1915, malý hřbitůvek mimo obec
DRMOUL - koncem 16.století, obec zrušena 1938, zaniklá synagoga nebo modlitebna, velký zachovalý hřbitov (500 náhrobků, opraven německým spolkem r.2000). Dětství prožil v Drmoulu rabín Izák Mayer Weis-Wise (* 1819 Lomnička, +1900 Cincinnati), zakladatel amerického reformního judiasmu. Spisovatel Norbert FRÝD (1913-1976) v knize "Vzorek bez ceny a pan biskup" vzpomíná na Drmoul, jehož dědeček odtud pocházel. V synagoze bohoslužby až do 1938, pak k bydlení, zbořena i se židovským domem 1981.
CHODOVÁ PLANÁ - židovská ulice, 2 zaniklé synagogy (zbořena 1970), dva hřbitovy - starý a nový
KOŘEN - zaniklá synagoga, adaptovaná na obytný dům, hřbitov
PLANÁ - zaniklá synagoga, zaniklá modlitebna, zaniklý lokalitou již neznámý hřbitov
TACHOV - údajně již v 13.století, obec zrušena 1938, ghetto, 2 zaniklé synagogy (1938 nacisty) , tři hřbitovy (nejstarší ze 13.stol., druhý po roce 1615, třetí hřbitov založen 1933).
DLOUHÝ ÚJEZD - po roce 1600, obec zrušena před rokem 1900, zbytek ghetta, cenný hřbitov
STUDÁNKA - zaniklá modlitebna, Židé zde od 1670, pochováváni na hřbitově v Dlouhém Újezdu
NOVÉ SEDLIŠTĚ - po roce 1600, obec zrušena 1914, synagoga z let 1786-1788 zbořena po 1918, cenný hřbitov na západním okraji vsi, 500 m od zámku, dnes zbylo asi 30 náhrobků
LABUŤ - 9 židovských domů uprostřed modlitebna, pohřby na hřbitov v Nové Sedlišti
BOR - modlitebna zanikla v roce 1938
CEBIV - synagoga přestavěna na obytný dům
SVOJŠÍN - po 1600, ghetto, obec zrušena před 1900, tři zaniklé synagogy (jedna zbořena 1950, druhá přestavěna na obytný dům) a hřbitov v nedalekém Řebří, sem pohřby ze Stříbra do roku 1900 a z Ošelína též.
OŠELÍN - zaniklá modlitebna
BEZDRUŽICE - zaniklé ghetto, zaniklá synagoga, využívaná jako skladiště, hřbitov pro Bezdružice v Rešíně
LESTKOV - zbytek židovské čtvrtě kol 1750
TELICE - od počátku 18.století, dřevěná synagoga shořela 1878, modlitebna zbořena po 1945, obec zrušena před rokem 1900, hřbitov
BERNARTICE - zbytek židovské čtvrti "Judenstadt", zaniklá modlitebna
STŘÍBRO - synagoga z r. 1879 přestavěna na kanceláře státního statku , hřbitov s hrobem obětí pochodu smrti
BUTOV - zaniklá modlitebna kol 1700
PROSTIBOŘ - zaniklá synagoga
POŘEJOV - celá ves zbořena po roce 1970 - odpadní skládka, židovské domy byly rozptýleně, hřbitov, synagoga zasažena americkými děly a po válce stržena
LESNÁ - zaniklá židovská škola, zaniklá synagoga (1927 ji odkoupil křesťan a přestavěl na byt)
STRÁŽ - před 1331, židovská ulice, synagoga (1876 vyhořela), synagoga z r.1883 vypálena 1938 nacisty a 1950 zničeny zdi, po válce se vrátili 3 Židé, hřbitov z roku 1330, nejstarší náhrobek z r.1579, oddělení kohanitů a levitů
ČÁSTKOV - zaniklá modlitebna, později v domě čp.34 (zbořen 1981)
TISOVÁ. - zaniklá modlitebna a židovská škola, pohřby z obce se konaly na hřbitov v Řebří
Literatura:
BAUMANN Arnulf "Co by měl každý vědět o židovství" překlad Lydie Cejpová, nakladatelství Kalich, Praha, 2000
EHL Petr, PAŘÍK Arno, FIEDLER Jiří: "Židovské hřbitovy Čech a Moravy" Paseka, Praha 1991
FIEDLER Jiří: "Židovské památky v Čechách a na Moravě", nakladatelství SEFER, Praha 1992
FIEDLER Jiří "Židovské památky Tachovska" , nakladatelství České Lesa, Domažlice, 1998
ŠVANDRLÍK Richard: "Z historie Židů v Mariánských Lázních ", Kulturní a informační přehled čís.3/1995, Agentura Goethe, Mariánské Lázně 1995, S.19-22


Omezení Židů v protektorátu Čechy a Morava

      l Podle nařízení tajné státní policie v září 1939 Židé po 20.00 h. nesmějí opouštět své byty. l 23. a 24. září 1939 byly Židům odebrány rozhlasové přijímače. l Výnosem říšského ministra národní kultury z 15.11.1939 byli Židé vyloučeni z návštěvy německých vysokých škol. l Výnosem ministerstva školství a národní kultury z 12.7.1939 byli Židé vyloučeni z navštěvování německých středních škol i německých obecných škol. Na českých školách bylo přijato z celkového počtu žáků 4% Židů. Nařízením ministerstva školství a národní kultury ze 7.8.1940 je přijímání židovských žáků od školního roku 1940/1941 zakázáno v českých školách (jak veřejných, tak soukromých). l 1.3.1940 byli Židé vyzváni, aby dali své legitimace opatřit "J". l Podle vyhlášky policejního ředitelství v Praze z 25.10.1940 se Židům zakazuje měnit trvalé bydliště, i dočasné vzdálení se z území Velké Prahy, pokud zde Židé bydlí. Neuposlechnutí se trestá odnětím svobody od 12 hodin do 14 dnů. l V případě úředního povolení cestování Židů, nesmějí použít autobusy, je-li do místa vlakové spojení. Použití taxíků je co nejpřísněji zakázáno. Při předvolání Židů k německým nebo českým úřadům, platí předvolání jako cestovní povolení. Děti školou povinné musejí mít povolení k návštěvě školy nejblíže bydliště, pokud v místě trvalého bydliště není žádná škola pro židovské děti. Odjezd na pohřeb se povoluje pouze příbuzným I. a II. stupně (děti, rodiče, sourozenci, manželé). Povolení na pracovní nasazení se vydává na 4 týdny, nemocným k lékaři na 3 dny, povolení na školní docházku 1 měsíc. l Na základě nařízení Elektrických podniků města Prahy jsou Židé od soboty v 15:00 hodin do pondělí v 1 hodinu ráno vyloučeni z tramvajové přepravy. Ve zbývajících dnech je přeprava povolena jen Židům, nasazeným do práce, kteří se mohou vykázat průkazem. Nemocní Židé a Židé starší 60 let mohou jet, jen s lékařským potvrzením nebo průkazem o svém věku. Pro užívání tramvaje židovskými školáky byly vydány směrnice, jejichž přísné dodržování je povinností personálu dopravních prostředků.
      l Nařízením zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě v říjnu 1941 byly uzavřeny všechny synagogy a modlitebny Židům v Čechách i na Moravě. l Nařízením zemského prezidenta v Praze z 10.9.1941 je zakázáno veřejné provádění a reprodukování hudebních děl, při kterých Židé spolupůsobili jako komponisté, zpracovatelé, interpreti nebo spolupracovníci. l Vládní nařízení ze 7.3.1942, zveřejněné 13.3.1942, uvádí pro území Protektorátu Čechy a Morava souhrnnou definici, koho je třeba ve smyslu toho nařízení považovat za Žida. Podle toho je za Žida považován: 1. kdo pochází nejméně ze tří plně židovských prarodičů; 2. také ten, kdo je po dvou plně židovských prarodičích protektorátním příslušníkem, židovským míšencem, ad a) ten, kdo 16.9.1935 příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo poté do něj byl přijat, ad b) ten, kdo 16.9.1935 byl ženat s Židem nebo se později s takovým oženil; ad c) ten, kdo pochází z manželství s Židem ve smyslu odst.1, které bylo uzavřeno po 17.9.1935, ad d) ten, kdo pochází z nemanželského styku s Židem, ve smyslu odst.1, a po 31.7.1936 se narodil jako nemanželský. Židovským míšencem je ten, kdo měl jednoho nebo dva židovské prarodiče, pokud nebyl podle odst.2 uznán jako Žid.
      l Nařízením říšského protektora o chování holubů z 3.6.1940 Židům zakázáno držení holubů a to i přechodné držení. l Mezi další nařízení patří nařízení o řešení válečných škod Židů z 20.7.194, které stanoví, že Židé neobdrží žádné odškodnění válečných škod (nežidovské osoby poškozeny spolu s Židy mají být odškodněny). l Nošení řádů, čestných uznání, odznaků je na základě policejního nařízení z 1.9.1941 je Židům přísně zakázáno. l Oběžníkem ministerstva vnitra z 20.11.1940 je Židům zakázáno používání říšské, národní i protektorátní vlajky. l Podle výnosu ministerstva financí z 8.4.1941 jsou Židé vyloučeni z hraní třídní loterie. l Rozhodnutím ministerstva hospodářství a práce je k 23.1.1942 zakázán prodej čepic Židům. A výnosem téhož z 3.4.1942 zakázán pro Židy prodej zboží, které je vyrobeno z kůže, textilu a jiných materiálů, jako kufry, batohy, aktovky, brašny, peněženky, cestovní potřeby, řemeny, nákupní tašky. l Od 12.1.1942 je Židům zakázán prodej českých časopisů, od 1.5.1942 také prodej všech německých časopisů. Od 7.5.1942 byly pro židovské míšence a jejich podnájemníky zakázány periodické časopisy všech druhů. l Židé jsou v určitém zásobovacím období vyloučeni z odběru jablek, cukru, luštěnin, z odběru pomerančů, mandarinek, tabákových výrobků, marmelády, džemů, nákupu kaprů, vína všech druhů, alkoholu, cibule, česneku, vepřového masa, sladkostí, cukroví, sušených plodů, kávy pro Vánoce 1941 atd. l Podle oběžníku cenové a zásobovací sekce hlavního města Prahy z 15.10.1941 Židé nemají nárok na holicí mýdlo. Nárok na přídavkové mýdlo pro děti pod 2 léta zaniká u židovských dětí po dosažení 1 roku. l Podle vyhlášky ministerstva zemědělství z 23.10.1941 o zákazu přenechávání určitého zboží Židům se uvádí: Každé za úhradu nebo bezplatné přenechání ovoce všeho druhu, čerstvého, sušeného, včetně sušených plodů a ořechů, marmelády, džemů, sýra, sladkostí, ryb a rybích výrobků všech druhů, i drůbeže a zvěřiny všeho druhu Židům se zakazuje. To platí pro rolníky, výrobce, zpracovatele, obchodníky i spotřebitele a vztahuje se na Židy, kteří mají nosit židovskou hvězdu. l Podle vyhlášky zemského prezidenta v Čechách z 8.2.1941 jsou Židé vyloučeni z provozování rybolovu. l Z pověření Ústředny pro židovské vystěhování v Praze nesmí Žid vlastnit žádné fotoaparáty, měřicí přístroje, psací a počítací stroje, jízdní kola, přenosné hudební nástroje, kožichy, lyžařskou výstroj. l Potravinové přídavky (pro nemocné). Podle výnosu ministerstva zemědělství a lesnictví z 2.3.1942 nesmí árijští lékaři podávat žádosti o potravinové přídavky pro nemocné Židy. Tyto smějí podávat jen židovští lékaři a na prvé straně červeným inkoustem šikmo napsat "Žid". Nemocní Židé nesmějí dostat máslo, vepřové sádlo, vejce, maso, krupice a rýže. Žádosti musí být předkládány německým úředním lékařům k přezkoušení. l Vyhláškou z 21.2.1942 bylo od Židů zakázáno přijímat oděvy a jiné předměty k barvení a chemickému čištění.

Literatura:
Helena Krejčová-Jana Svobodová-Anna Hyndráková: Židé v Protektorátu. Hlášení Židovské náboženské akce, 1942.



Zdeněk Buchtele:

Plánek míst nálezů středověkých
předmětů v okolí hradu Kynžvart
      Pro lokalizaci nálezů středověkých předmětů jsem připravil dva situační nákresy hradu KYNŽVART s STARÝCH ŠANCÍ. Situační nákres je rozvržen do 22 základních čtverců. Každý základní čtverec ve skutečnosti zahrnuje plochu 100 x 100 metrů a jeho rozdělením v dalším situačním nákresu na devět čtverců, označených písmeny abecedy, získáváme lepší možnost přesnější lokalizace jednotlivých předmětů v terénu.
      K plánku patří materiál čís. 03/2001 ze 4.února 2001, který je dále uveden v HAMELICE a obsahuje seznam a nákresy 56 nalezených železných předmětů z Mýtní louky. Dále sem patří materiál čís. 04/2001 z 1. března 2001, který je rovněž uveden v této HAMELICE.
      Třetím materiálem, který k soupisu patří je materiál čís. 07/2001 z 15. dubna 2001. Jde o kolekci čís.2 – soupis nálezů z Mýtní louky se seznamem a vyobrazením 29 nalezených předmětů. Bude uveřejněna v některém z příštích čísel HAMELIKY.



 

Zdeněk Buchtele:

Soupis nálezů z Mýtní louky – hrad Kynžvart
Tento soupis nálezů z Mýtní louky obsahuje kolekci výhradně železných předmětů nalezených v letech 1998 – leden 2001. Předměty jsem nacházel průběžně v uvedeném časovém rozmezí a v lednu 2001 za pomoci J.HRUBANTA z Velké Hledsebe, kdy bylo nálezů nejvíce. Kolekce nalezených předmětů dokládá význam a strategickou důležitost MÝTNÍ LOUKY v souvislosti s existencí kynžvartského hradu. K osmi tabulkám jsem nakreslil všech 56 nalezených předmětů. V tabulkách jsou uvedena pořadová čísla, lokalita čtverců, název předmětu, váha v gramech a rok nalezení.
 
Čís. Lok. Nalezený předmět Váha Rok

Tabulka číslo 1.

01 9c šipka s tulejkou 29 2001
02 9c šipka s tulejkou 35 2001
03 9c šipka s tulejkou 30 2001
04 9c šipka s tulejkou 30 2001
05 9c šipka s tulejkou 40 2001
06 9c šipka s tulejkou 35 2001
07 9c šipka s tulejkou 29 2001
08 9c šipka s tulejkou 36 2001

Tabulka číslo 2.

9 6i hřeb 29 1999
10 6i hřeb 20 1998
11 6i hřeb 32 2000
12 6i hřeb - hlava 20 2001
13 6i hřeb - hlava 15 2000
14 6f článek řetězu 44 2001
15 6f článek řetězu 59 1988
16 6f článek řetězu 75 2001
17 6i,7g hřeb 29 2001
18 6i,7g hřeb 10 2001
19 1g hřeb 8 1999
20 1g hřeb 35 2000
21 1g hřeb 20 2001

Tabulka číslo 3.

22 49 kování (z hákovnice ?) 25 2001
23 50 klínek 46 2000
24 51 hák ze spodní str. hákovnice 35 2001
25 52 "hruška" meče 162 1999
26 53 okuj (?) 31 2001
27 7g hřebík 5 2001
28 6f ramenní opěrky z muškety 31 2001
29 6e hák dřevního pantu 114 1998
30 7g špička tesáku 5 2001
31 10a hřebík 4 2001

Tabulka číslo 4.

32 4d rozporka s kováním 775 2001
33 6h kování náboje loukot. kola 205 2001

Tabulka číslo 5.

34 7d podkova s hřebem 55 1999
35 7d podkova s hřebem 30 2001
36 7g hrot oštěpu 8 2001
37 7d podkova 69 2001
38 7g podkova 40 2001
39 7g podkova 30 2001
40 9c hrubá téměř krychlová střela 44 2001
Tabulka číslo 6.
41 9f část nože (?) 26 2001
42 10a podkova 84 2000
43 1e zarážka z děla (pozn.A.) 355 1999
44 5g volská podkova 155 2001
45 7d podkova se dvěma hřeby 75 2001
46 7d hřebík 4 2001
47 7d hřebík 2 2001

Tabulka číslo 7.

48 7b podkova s hřebíkem 101 2001
49 7b dva hřebíky (pozn.B.) 4 2001
50 7b podkova se dvěma hřebíky 80 2001
51 7a podkova s třemi hřeby 55 2001
52   hřebík 1 2001
53 7g podkova 30 2000

Tabulka číslo 8.

54 9c "čepec" sekery 460 2001
55 9b volská podkova s hřebíkem 117 2001
56 6e střela do vrhacího zařízení 556 1998

Pozn. A. - Zarážka proti zpětnému rázu ze spodní části hlavně děla.
Pozn. B. - Dva hřebíky vypadlé při čištění podkovy, uvedené pod čís. 48.

Materiál čís. 03/2001 ze 4. února 2001
Připravil: Zdeněk Buchtele
354 71 Velká Hleďsebe, Bezručova čp.143
 



Zdeněk Buchtele:

Nálezy železných předmětů na STARÝCH ŠANCÍCH
      Dne 20. června 2001 jsem prováděl jedno ze závěrečných měření a ověřování si situace vztahu mezi hradem Kynžvartem a Starými šancemi. V prostoru Starých šancí jsem nalezl čtyři železné předměty, z nichž tři přímo souvisí s bývalým umístěním vojenské posádky. Nalezené předměty jsem očistil a provedl základní zakonzervování. Místa jejich nalezení jsou orientačně zakreslena v plánku.
Lokalizace 1 - nůž, váha 65 g
Lokalizace 2 - hrot oštěpu, váha 111 g
Lokalizace 3 - páka muškety, váha 30 g
Lokalizace 4 - předmět neznámého užití (na ploché rozšířené straně jsou znát stopy po kovářském svařování)
Materiál čís. 04/2001 ze 1. března 2001
Připravil: Zdeněk Buchtele
35471 Velká Hledsebe, Bezručova čp.143
 

Zdeněk Buchtele:
Soupis nálezů z Mýtní louky – hrad Kynžvart- kolekce č.2

      To, že dělová "šance", vzdálená cca 350 metrů severovýchodně od hradu Kynžvart vznikla počátkem 16.století, a jaké důvodu k stavbě vedly, jsem již popisoval v materiálu čís. 02/2001 z 13.1.2001.
      Při hledání dalších důkazů, které by podpořily mou myšlenku o vzniku "šancí" jako součásti obranného systému hradu, široké okolí hradu i Starých Šancí. Zjištěné skutečnosti dokazují, že hrad byl několikrát dobyt, a to vždy ze stejného místa - z Mýtní louky. To popisuji v materiálu čís. 2/2001.
      Velké soustředění vojska dokazují nálezy z místa, které popisuji v materiálu čís.03/2001 ze 4.2.2001. V tomto soupisu uvádím 56 ks železných předmětů a 116 ks keramických střepů.
      Další ověřování situace v březnu a dubnu 2001 na Mýtní louce a její průzkum ve vzdálenějších místech od hradu, přinesl množství dalších důkazů, týkajících se obléhání a dobývání hradu. Vznikla kolekce 34 kusů železných předmětů, 2 spečené strusky, 2 kusy bronzových (mosazných ?) předmětů a 5 kusů keramických zlomků-střepů. Většina předmětů (asi 80 %) ležela téměř na povrchu, ostatní v hloubce do 10 cm. Kopí (č.21) a část zbroje (č.23 a 24) ležely přímo na povrchu. Kovový pásek č.24 byl součástí č.23, ale při čištění se uvolnil a odpadl. V místě spoje je zbytek železného nýtku.
 
Čís. Nalezený předmět Váha

Tabulka číslo 1.

01 článek řetězu 74
02 článek řetězu 50
03 hák 40
04 dveřní protikus 25
05 hřeb 11
06 hřeb 20
07 hřeb 20
08 rozpěrka 9
09 zbytek dveřního klíče 5
10 hřebík 10
11 hřebík 4
Tabulka číslo 2
12 šipka s tulejkou 19
13 šipka s tulejkou 11
14 šipka s tulejkou 30
15 šipka s tulejkou 15
16 šipka s tulejkou 10
17 šipka s trnem 11
18 šipka s trnem 11
19 šipka s tulejkou 26
20 klínek (?) 16
Tabulka číslo 3.
21 kopí 308
22 kování - oko 150
Tabulka číslo 4.
23 část zbroje - snad spodní část přilbice 75
24 železný pásek, patřící k č.23 při náletu byl přinýtován 11
Tabulka číslo 5.
25 podkova 76
26 podkova 60
27 podkůvka z vojenské boty 26
28 podkova 44
29 hřebík 2
Předměty nevyobrazené
30 železný zlomek klínového tvaru 56
31 hřebík 5
32 bronzová okuje 20
33 hlava hřebu 25
34 hlava hřebu 35
35 výměnný nástavec do kovadl. 140
36 mosazný knoflík s očkem 4
37 struska se zbytky železa 220
38 struska se zbytky železa 208

Ke kolekci čís. 2 je přiloženo 5 kusů keramických zlomků.
Poslední je plánek nálezů na Mýtní louce s přibližným označením místa číslicemi.

Materiál čís. 07/2001 ze 15. dubna 2001
Připravil: Zdeněk Buchtele
35471 Velká Hledsebe, Bezručova čp.143


 


Osudy generála Vlasova

      Ať chceme či ne, ať se nám to líbí nebo ne, generál Vlasov patří k návštěvníkům Mariánských Lázní stejně jako maršál Mackensen či císař František Josef I. - jako politická osobnost. Pobýval tu koncem druhé světové války a už v předchozí Hamelice jsme ho připomenuli a nyní se k němu vracíme malým exkurzem.
      Sovětský generál Andrej VLASOV byl zajat Němci a až v zajetí se přidal k německé armádě, založil tzv. "Výbor Smolensko" a zorganizoval "Ruskou osvobozeneckou armádu" (ROA), která měla bojovat proti Sovětské armádě po boku wehrmachtu. To je skutečnost, ať už byly jeho záměry jakékoliv.

Vlasovci na pomoc Pražskému květnovému povstání 1945

      Do české historie se dostali Vlasovci svou účastí v Pražském povstání 5. až 9. května 1945. Pražský rozhlas byl obsazen v sobotu 5. května českými lidmi a vysílal optimistické zprávy o postupu Spojenců ze západních Čech na Prahu. To však nikdo netušil, že podle neznámé dohody Američané do Prahy nesmí. Rudá armáda zahájila ze severu postup na Prahu.
      V Praze se objevili Vlasovci jako vojáci Ruské osvobozenecké armády. Byli to většinou sovětští zajatci, kteří se pod velením generála Vlasova rozhodli už dříve bojovat proti komunismu v Sovětském Svazu. Vydali se na cestu boje proti jedné totalitě a při tom vstoupili do svazku s totalitou druhou. Německé velení čím dál tím více dávalo této ruské armádě úkoly, které by se daly charakterizovat jako sebevražedné. Po jednom takovém německém rozkazu ke konci války odmítl generál Vlasov poslušnost a Vlasovci začali ustupovat na Západ k Američanům. Začátkem května 1945 ležela 1. divize Vlasovovy "Ruské osvobozenecké armády" mezi Berounem a Hořovicemi a když vypuklo povstání v Praze, rozhodl se její velitel generál Sergej Bunjačenko, že pomůže Čechům v Praze. A tak v neděli 6. května odpoledne vyrazila celá divize třemi proudy směrem na Prahu. - Vlasovci byli vojáci v německých uniformách s červenomodrobílými nášivkami a kokardami na čepicích. Obsadili mosty, ruzyňské letiště a zastavili útok SS-skupiny Wallenstein. Čeští lidé vítali tyto vojáky jako osvoboditele, neboť svým zásahem mnoha Čechům skutečně zachránili život.
      Avšak komunisté v České národní radě, která stála v čele pražského povstání, měli své instrukce a s jejich pomocí nesouhlasili. Josef SMRKOVSKÝ několikrát prohlásil, že se jedná pouze o "vlastní záležitost těchto jednotek." Stranická disciplína i strach ze Stalinovy pomsty byl všudypřítomný. Na rozdíl od našich demokratických politiků věděl SMRKOVSKÝ, o čem je řeč.
      V noci na pondělí 7. května 1945 ve 3:45 h., přišla zpráva, že Německo kapituluje. Ve francouzské Remeši podepsali zástupci všech bojujících stran bezpodmínečnou a všeobecnou kapitulaci Německa. Boje měly definitivně skončit v úterý 8. května 1945 ve 24 hodin. V pondělí 7. května ráno, když začali Němci stupňovat tlak na Prahu, zjistili, že proti nim stojí odhodlaní a vycvičení Vlasovci spolu s českými povstalci. Oba noví spojenci – pražští povstalci a Vlasovci - společně čistili město a přitom odráželi německé útoky.
      Velitelství "Bartoš" bylo ve spojení s Brity i s Američany a jedny žádalo: "Přijďte na pomoc" a druhé prosilo: "Pošlete zbraně". – "Nemůžeme, nesmíme" - ozývala se odpověď Spojenců. "Sovětská strana si nepřeje ve "svém" operačním prostoru žádná "cizí" vojska, žádná "cizí" letadla." Ano. Spojenci nechtěli žádné mezinárodní komplikace. Jedině generál Patton protestoval: "Takový velký národ jako Amerika by se měl bát nějakých komplikací?!"
      Povstání dosáhlo takových rozměrů, že vlasovský generál Bunjačenko vyzval pražského šéfa K. H. Franka ke kapitulaci německé posádky v Praze a vyslal s tímto poselstvím svého zástupce, kapitána Rostislava Antonova. Ten se nemohl dostat do Černínského paláce a tak předal výzvu pražskému rozhlasu k odvysílání.
      Ve stejné době se snažili komunisté z ČNR, aby rozhlas odvysílal jejich prohlášení, že "Boje Vlasovců jsou jen vlastní záležitostí těchto jednotek." Ale český rozhlas komunisty nechápal a odmítl prohlášení odvysílat. Naopak dále informoval o hrdinných obráncích Prahy - o ruských Vlasovcích. V pondělí 7. května večer vyvrcholilo jednání mezi ČNR a Vlasovci ostrou hádkou mezi Smrkovským a velitelem Antonovem. "Jste pro nás stejní nepřátelé jako Němci," vykřikoval Smrkovský. Ale při projednávání pomoci Vlasovců celá Česká Národní Rada komunisty přehlasovala a vydala prohlášení: "Česká Národní Rada děkuje generálu Vlasovovi a jeho vojskům, že na výzvu rozhlasu přišli na pomoc bojujícímu pražskému lidu."
      Večer navštívili velitelství "Bartoš" vyjednavači americké armády. Chtěli slyšet, zda jsou Vlasovci schopni zastavit Němce. Kapitán Archipov odpověděl, že ano, že jsou schopni, ale vzhledem k rychle postupující Rudé armádě tu nemohou déle zůstat, musí pryč. Zvláště když američtí vyjednavači potvrdili rozhodnutí spojeneckého velení nepřekročit stanovenou demarkační čáru. Kdyby Vlasovci nedokázali zastavit německé útoky, pak by se snad dalo uvažovat o pomoci dočasným vojenským zásahem. Kdyby. Snad! Možná!
      V pondělí 7.května pozdě večer telefonoval z Plzně velitel kombinovaného českého oddílu podplukovník Sítek: Jeho oddíl chtěl vyrazit na pomoc Praze, ale nesmí! Snad. Možná. Jen kdyby Němci neplnili podmínky kapitulace.
      Pražské povstání v Praze překazilo novému vrchnímu veliteli německých vojsk, admirálu Dönitzovi, původní úmysly bránit pevnost Čechy a ten nařídil maršálu Schörnerovi ustoupit na Západ.
      V pondělí 7. května 1945 ve 23:00 h. generál Bunjačenko vydal rozkaz opustit Prahu. Vlasovci zamířili na Západ. Pomohli Praze vyčistit velkou část města, odrazili SS-oddíly útočící na Prahu z jihu a ze západu. Některé Vlasovovy jednotky bojovaly v Praze ještě v úterý ráno.
Při rozbřesku na úterý 8. května 1945 přijela na velitelství "Bartoš" americká mise US Army Roberta Pratta. Směřovala za maršálem Schörnerem a v Praze se zastavila u německého velitele Toussainta. Apelovala na něho, aby ihned ukončil boje, neboť Německo už kapitulovalo. Je až úsměvné, jak volně a bez překážek Američané procházeli bojující Prahou mezi povstalci a Němci.
      V úterý 8. května 1945 ráno Moskevský rozhlas hlásí, že Rudá armáda prolomila obranu u Drážďan a postupuje ze severu do Čech. Praha, už vyklizená Vlasovci, se však nyní otevřela Němcům a ti toho využili a zaútočili na povstalce mohutnými útokem. Tanky, děly, letadly. Hořely domy, esesáci vraždili bezbranné obyvatelstvo, povstalcům došly náboje a začali ustupovat z barikád. Letadlům generála Janouška bylo zakázáno letět na pomoc Praze. Česká Národní Rada zoufale a znovu a znovu prosila Spojence o pomoc, alespoň o hloubkové letce proti postupujícím tankům. Sovětské velení odmítlo.
      Ve chvíli pro povstalce naprosto beznadějné - v úterý 8. května 1945 odpoledne - přichází německý velitel, generál Toussaint do překvapené České Národní Rady vyjednávat o příměří a volném odchodu vojsk na Západ. Generál Schörner mu prý sice nařídil utopit Pražské povstání v krvi, ale on už toho má dost. Bez problémů byla v 16 hodin podepsána dohoda o příměří. Povstalci propustili internované a Němci odcházeli z Prahy. Samozřejmě spěchali do amerického zajetí. Těžké zbraně ponechávají na okraji města. V Praze zůstaly jen skupiny německých fanatiků a oddíly esesáků. Nad nimi neměl generál Toussaint žádnou moc.
      Nikdo nevěděl, kde je vlastně Rudá armáda. Sovětské velení neinformovalo o postupu ani Spojence ani pražské komunisty. Američané v Plzni se proto začali připravovat na pomoc Praze. Pokud budou německá vojska dále bojovat po půlnoci z 8. na 9. května 1945, má západní armáda plnou volnost postoupit vpřed až do setkání východní a západní fronty.
      V úterý 8. května 1945 večer se kapitán Nechanský znovu pokouší přesvědčit Američany, aby vojensky rychle pomohli Praze. Vyrazil do Plzně, ale tam se dozvěděl, že existuje půlnoční termín. Sdělili mu však, že mají zprávu, že ruské tanky jsou už u Mělníka. Nechanský se vrátil do Prahy a když brzy ráno 9. května vystupoval v Bartolomějské ulici z jeepu, byly sovětské tanky vzdáleny jen pár hodin jízdy. Kolem čtvrté hodiny ráno dorazily první sovětské tanky k barikádám u střešovické vozovny. První jejich otázka byla po Američanech.
      Během dopoledne obsadila sovětská vojska Prahu, zlikvidovala poslední ohniska odporu a zanechala tu své mrtvé. Ještě večer 9. května musela zasahovat na Zlíchově proti oddílům SS Wallenstein.

Jak skončili Vlasovci v Čechách

      V pražských nemocnicích leželo přes sto těžce raněných Vlasovců, obklopených vděčností českých lidí. Kolem nich květiny a nápisy se slovy "Zde leží hrdinní obránci Prahy" se však staly ukazatelem pro příslušníky sovětské NKVD a vojenskou kontrašpionáž "Směrš". Raněné bez soudu rovnou pozabíjeli a naházeli do neoznačené jámy na Olšanských hřbitovech.
      Ostatní Vlasovci se pokoušeli dostat do zajetí k Američanům. Ti se však postavili proti Vlasovcům a divizi Ruské Osvoboze-necké Armády bylo zakázáno překročit demarkační čáru. Musela zůstat na území, které bude obsazeno Rudou armádou. .
      Sovětští důstojníci-propagandisté navštívili prostory divize a slibovali Vlasovcům, že všechny čeká matka-vlast, mluvili o odpuštění. Jiní důstojníci slíbili amnestii samotnému generálu Bunjačenkovi. Ale generál znal pomstychtivého Stalina a doporučil všem svým podřízeným, aby si strhali výložky a pokusili se dostat se na Západ na vlastní pěst. A v příštích dnech už pořádali hony na Vlasovce komunističtí partyzáni, a pokud je nezastřelili na místě, udělali to jejich sovětští druzi. Lesy kolem Rožmitálu byly plné mrtvých Vlasovců. Málokteří z těch, kdo se dobrovolně vzdali, měli štěstí. Jen v úvozovkách. Byli odváženi do sibiřských táborů, a to společně s osvobozenými sovětskými zajatci. Pro Stalina byli všichni zrádci.
      Generál Andrej Vlasov byl sice v americkém zajetí, ale proč by si měl „strýček Sam“ pohněvat „strýčka Váňu“, když bude potřebovat jeho pomoc na Dalekém Východě. A tak se Vlasov náhle ocitá na sovětské straně a po krutých mučeních byly už jenom jeho "tělesné trosky" veřejně popraveny na Rudém náměstí v Moskvě.
      Zbylé jednotky Vlasovců byly postříleny kulomety v jižních Čechách. Zuřivost vítězů pokračovala. Po Vlasovcích přišli na řadu emigranti z dob říjnové revoluce. Jednalo se sice o řádné československé občany, ale byli odváženi pryč, na Východ. Formálně protestující československá vláda se dozvěděla jen to, že se prý provinili proti sovětským zákonům. Tak skončil i bývalý náčelník hlavního štábu československé armády a ruský legionář Sergej Vojcechovsky.

Příchod komunismu

      Československo začíná „rudnout“ a komunisté nevěří nikomu. Československá západní obrněná brigáda směla přijet na přehlídku do Prahy "bez jediného ostrého náboje“ a musela absolvovat potupnou osobní prohlídku na demarkační čáře u Rokycan. Po přehlídce se musela okamžitě vrátit "ke svým". Na podzim byla brigáda rozpuštěna a její příslušníci rozstrkáni k různým útvarům. Další pomsta je však ještě čekala.
      Již koncem května 1945 požadují Sověti potrestání všech osob, které podepsali za Pražského povstání separátní mír s Němci a umožnili jim odejít do západního zajetí, tj. "k západnímu nepříteli." Československá vláda sice nevyhověla, ale po Únoru 1948 se stejně všichni účastníci sešli ve vězení Leopoldově. Německý velitel Toussaint. Legionář Kutlvašr. Komunista Smrkovský. Komunistický režim nezapomínal.

Jaké byly motivy dobrovolců a Vlasova ?

      Přes padesát let jsou kladeny otázky: Dobrovolectví ? Kolaborace ? Zrada ? Tématika neněmeckých dobrovoleckých útvarů na německé straně za války je široce publikována ve světě - mimo české území - v takovém rozsahu, že představuje samostatnou knihovnu. Původní dokumentace je uložená ve světových archívech a týká se dobrovolné vojenské služby v německých ozbrojených složkách ze všech národů v Evropě, nejen Rusů. Jsou to archivy National Archives a Library of Congress, Washington D.C., Columbia University, New York, Bundesarchiv-Militärarchiv, Freiburg i/B., Hoover Institution on War, Revolution and Peace, Stanford, California. Také v Rusku se jistě nacházejí cenné kořistní depozitáře, avšak ty dosud nejsou přístupné.
      Dobrovolecké útvary byly nejpočetnější právě z národů Sovětského svazu a sehrály jako spojenec "Velkoněmecké Říše" nejdůležitější úlohu. Dějiny jednoho takového útvaru jsou úzce spjaty s naším územím. Dne 14. listopadu 1944 byl totiž v Praze ustanoven Osvobozeneckým hnutím národů Ruska - "Komitét osvobození národů Ruska", tzv. KONR. Byla to první ruská emigrační vláda a v Karlových Varech měla své sídlo. Z branných sil KONR zasáhla do Pražského povstání v květnu 1945 1. pěší divize ROA, známá jako "Vlasovci". Na území Čech se dočkala i svého tragického konce.
      Požadavky národů Sovětského svazu na demokracii a sebeurčení národů byly už tehdy stejné jako dnes. Odlišnost byla jen v tom, že vše probíhalo v době válečného konfliktu. Tato dávná historie nepřestává být aktuální a nepřipouští ani unáhlené závěry, ani povrchní odsuzování nebo dokonce záměrné zamlčování událostí před 55 léty.
      "Dobrovolci" v německých stejnokrojích pochodovali v pařížských ulicích, také národy Balkánu měly dobrovolce různých politických směrů a na tomto jevu se podílely překvapivě velkou měrou i skandinávské národy. O Italech, Španělích, Bulharech, Rumunech nemluvě. Výjimkou byli Angličané, z nichž se Němcům podařilo sestavit rádoby "legii" pouze s 35 členy. U amerických zajatců se o to ani nepokusili.
      Z národů Sovětského svazu byla postavena armáda asi jednoho miliónu dobrovolníků ve stejnokroji a zbrani. Nebyl to jenom německý stejnokroj. Například dobrovolníci-kozáci, nastoupili ve svém tradičním stejnokroji. Přesné číslo dobrovolníků ze Sovětského svazu není známé. Organizace většiny z nich probíhala po 1. lednu 1943, kdy již začal ústup německé armády ze severního Kavkazu. Spolu s ozbrojenými dobrovolníky ustupovalo s Němci často místní obyvatelstvo. V obleženém Stalingradu nechali Němci na pospas 19 000 dobrovolců - donských kozáků.
      V aktivní službě na německé straně bylo 84 generálů z národů Ruska, carských i sovětských. Dalších 40 bylo mimo činnou službu pro stáří nebo nemoc. 21 zajatých sovětských generálů nabízenou spolupráci odmítlo, někteří však jen proto, že německé vedení nesplnilo jejich podmínky.
      V čelo dobrovolnického hnutí byl postaven sovětský generál-poručík Andrej Andrejevič Vlasov s největší přirozenou autoritou. Stal se válečným zajatcem na Volchovské frontě, jižně od Leningradu. Nebyl přeběhlíkem, jak lže sovětská historie, ale byl prozrazen místním obyvatelstvem po likvidaci "kotle". Za velitele byl vybrán z iniciativy armády a nikoliv německým vedením.
      Protinacistická opozice v Německu, ještě dříve než se pokusila o atentát na Hitlera 20. 7. 1944, snažila se prosadit novou politiku v konfliktu se Sovětským svazem. Sem patřilo i vytvoření armády ze sovětských zajatců. Po odstranění osob, zúčastněných na atentátu, získala výkonnou moc v Německu SS. Měla pod kontrolou říšskou zpravodajskou službu, která byla nejlépe informována o skutečném průběhu války na Východě. Rozhodla se, že využije nesmírného potenciálu ruské opozice proti Stalinovi. Byla to bílá emigrace, byly to utlačované národy v Sovětském svazu, ale i statisíce "Ostarbeiterů" – osob, nasazených na práci do Německa, a válečných zajatců. Na území Říše byly milióny těchto lidí. Otázkou zůstávalo, jak je získat a jak jich využít.
      SS-Reichsführer Himmler se sešel s generálem Vlasovem v polovině září 1944. Do té doby ho podle své ideologie považoval za "podčlověka". Po porážkách na Východě se však stal z Vlasova spojenec. Došlo k dohodě, v každém směru neobvyklé, o organizování samostatné ruské armády z útvarů již existujících, o výběr vojáků ze zajateckých táborů, o politickém zastoupení a o samostatném financování hnutí. Generál Vlasov byl 28. ledna 1945 jmenován "vrchním velitelem ozbrojených sil KONR". Přes všechny tyto dohody zůstával generál Vlasov pro německé vedení nežádoucím a měl být vyměněn. Vhodnější osoba se však nenašla a autoritu Vlasova v samotném hnutí zpochybnili pouze někteří staří bílí emigranti ze šlechty z carského Ruska. Do opozice proti Vlasovovi se postavili i někteří zástupci neruských národů Sovětského svazu. Pro ně byl Vlasov příliš velkým ruským patriotem.
      Jaké byly vlastně cíle generála Vlasova ? Pokud jde o program "boje proti Stalinovi", kterým Vlasov přesvědčoval Němce, aby mu povolili vytvořit ruskou "osvobozeneckou armádu", to byl sotva jeho skutečný záměr. Jako generál musel mít velmi reálnou představu o malých šancích Hitlera na zvrácení nepříznivého vývoje ve válce. Bylo mu jasné, že válku vyhraje Stalin a Spojenci. Snad chtěl nějak dostat ruské vojáky z německých zajateckých táborů. Na sovětské zajatce se nevztahovala konvence o válečných zajatcích.
      Program Osvobozeneckého hnutí, vyjádřený pražským Manifestem, byl demokratický. Bylo vůbec podivné, že ho Německo schválilo jako takový. Důvodem byla zřejmě skutečnost, že generál Vlasov se svou miliónovou armádou představoval takovou vojenskou sílu, se kterou bylo nutné počítat. Měl pozici spojence, který se podílí na společném boji, ale nepřijímá rozkazy. Říšské kruhy si toho byly dobře vědomy.
      Generál Vlasov byl přijímán jako spojenec především u německého vojenského velení, které naléhavě potřebovalo na frontě nové divize. Je nutno připomenout, že "Velkoněmecká Říše" jako ultratotalitní stát pod tlakem porážek na frontách začala měnit svůj postoj. Berlínský institut pro mezinárodní politiku uspořádal v polovině ledna 1945 ve Výmaru Kongres představitelů národů Evropy, jehož se zúčastnili zástupci dvaceti národů. Hlavním řečníkem byl ruský generálmajor V. F. Malyškin, člen prezidia KONR. To byla německá odezva na založení světové organizace národů v San Francisku. Tato snaha však přicházela příliš pozdě. Bylo vyloučeno nějak zastavit setrvačnost německé totalitní mašinérie. To by vyžadovalo změnit "grunty", na kterých byla tato totalita založena.
      A také opačně. I na druhé straně u Spojenců, válčících proti německé totalitě, běžela tato válečná setrvačnost. Vždyť Spojenci zapomněli ve válce na své demokratické principy a poslání - sebeurčení národů. Žádný ze států, osvobozených z Východu, se nedočkal demokracie.
      A tak se na demarkační čáře mezi osvobozením ze Západu a z Východu ocitli dobrovolníci v cizích stejnokrojích a s nimi nekonečné zástupy uprchlíků. Málokdo z nich se dožil svobody. V rámci spojenectví byli předáváni Američany do rukou svých nepřátel a každému bylo jasné, jak skončí. Ať to byli vojáci nebo civilové, válečníci nebo ženy s dětmi. K nejhorším krutostem docházelo kupodivu v jižním Rakousku. Bezohlednost zdejší britské okupační armády byla hrůzná a nepochopitelná. Bitím a střílením násilně deportovali zpátky k Rudé armádě nejenom kozáky, ale i jejich rodiny a ohromné množství lidí, prchajících před stalinskou totalitou. Je známo, že mnozí polští a ruští vězňové prosili, aby směli zůstat a dál žít v německých koncentračních táborech. Z toho mohli Angličané soudit, co asi čeká tyto nešťastníky za demarkační čárou. Prostě nad nimi vynesli rozsudky smrti. Do dnešních dnů zbyly na rakouských vesnických hřbitovech bezejmenné kříže a vzpomínky starých venkovanů na matky, vrhající se i s dětmi do vln rozvodněné Drávy.
      Pokud šlo o ty, co oblékli cizí stejnokroj, nebyl to pouze krutý hlad a utrpení, které donutilo ruské zajatce stejnokroj změnit, jak se to většinou zjednodušuje. Zradila je totiž sama "sovětská" vlast, zřekla se jich, přestali pro ni existovat, a to v takovém množství, jaké dosud nemá obdoby.
Literatura:
Jiří Jírovec "Osud Vlasovovy armády po jejím odchodu z Prahy" - Militaria, Elka Press , Stanislav Auský, internetové zprávy.


Tanec a Mariánské Lázne za první republiky

      Mariánské Lázně a tanec. Aneb o čem jsme psali v HAMELICE před 28 lety. Za první republiky byl tanec ordinovaným prostředkem ke zhubnutí korpulentních pacientů. A zároveň se stával problémem Mariánských Lázní. V sezónním časopisu "MARIENBADER KUR- UND FREMDEANZEIGER" býval tanec častým námětem úvah a článků. Když v roce 1926 psal do časopisu o tomto aktuálním tématu pan MELBOURN z Vídně a interviewoval starostu doktora TURBU:
      "Ve všech malých i velkých zdejších hotelích, restauracích, kavárnách a v jiných četných lokálech se tancuje. Jeden bar se lepí na druhý. Tančí se už od deseti dopoledne, přes poledne, odpoledne, večer, v noci. Na parketě je vidět nejrozmanitější věkové ročníky, jak se snaží být mistry v exotických tancích. Děti, dospělí, staří páni i dámy. Nevidíme tu jenom ty, kterým je tento pohyb ordinován - totiž k o r p u l e n t y."
      "Tito hosté," míní doktor TURBA, "dávají přednost pohybu na zdravém vzduchu v lese a vedení města zajímá především to, co jejich zdraví prospívá. Ovšem koncese pro bary a taneční lokály uděluje československá státní policie a nikoliv město. My propagujeme divadlo, hostuje tu celá řada předních herců a pořádáme v kursálu (Casino) zábavy všeho druhu. O své zdraví musí dbát především lázeňský host - pacient. V minulých dnech bývalo před Křížovým pramenem v 7 hodin ráno množství pacientů, ale dnes pijí své pohárky až o 9 hodině a víčka jim přitom padají..."
Pramen:
HAMELIKA,pracovní materiály vlastivědného kroužku při Klubu zdravotníků Mariánské Lázně č. 1/1974 z 15.1.1974


Památník Fridrichštejn (1834-2001)


Vyhlídka Hirtenruhe (1845-1897)

 


Benno Winter

      Mezi slavnými osobnostmi města vysoko vyniká postava odborníka, který zachránil, rekonstruoval jímání a objevil řadu nových minerálních pramenů mezi dvěma světovými válkami. HAMELIKA č.1/2001 neodpustitelně odbyla Winter pouhými čtyřmi řádky.
      Dr. Ing. Benno Mathias WINTER se narodil 24. února 1888 na Ústecku ve Střekově u Ústí nad Labem, vystudoval gymnázium v Litoměřicích a odešel do Prahy studovat Technickou vysokou školu, kde se zaměřil na chemii, geologii a podzemní stavby s představou, že bude technikem pramenů. V roce 1911 převzal diplom a titul inženýra a odešel pracovat ke známému Prof. GINTLOVI, kde byl až do roku 1914, kdy ho oslovil tepelský opat dr.HELMER s nabídkou práce v Mariánských Lázních. Jmenoval ho přednostou Úřadu pramenů a ředitelem zdejší solivárny. Kromě toho zůstal Winter šéfem státního úřadu pro nauku o vodách (Landesstelle für Gewässerkunde). Ale zanedlouho po nástupu byl povolán na frontu a jako důstojník 92. pěšího regimentu zůstával na frontě v Dolomitech až do konce války (1918).
      Po válce se s velkým elánem a systematicky ponořil do geologického průzkumu pramenné oblasti. Celkem objevil na dvacet nových pramenů, mezi nimi pramen Hameliku a dva prameny Centrálních lázní. Všechny prameny kontroloval průběžně, pravidelně a zanedlouho mohl přijít s návrhem asanačních opatření pro všechny prameny, jejichž historii prostudoval. Začal s rekonstrukcemi jímání se znalostí věci a s největší svědomitostí. A často proti vůli přestrašených váhavců.
      Byly to zásahy, které nečekaně zvýšily celkovou vydatnost pramenů, u některých dokonce několikanásobně, při čemž ztráty přírodního oxidu uhličitého byly minimální a koncentrace vod se zvýšila. V letech 1921 až 1936 byly s výjimkou Lesního pramene všechny prameny asanovány a město si mohlo definitivně oddechnout od starostí s akutním nedostatkem minerální vody ke koupelím.
      Od roku 1919 měl Benno Winter své sídlo v solivárně. Zde intenzivně pracoval a jeho spis "Die Heilquellen Marienbads, ihr Aufbau und ihre technische Gestaltung" z roku 1932 potvrzuje že byl hoden hodnosti doktora-inženýra. Vedle rekonstrukcí pramenů s využitím moderní vrtné techniky vyvinul též moderní výrobu extraktu ze smrkového jehličí v solivárně a získal patent na jeho výrobu.
      Koncem roku 1938 byl povolán starostou dr.Mannerem do městské rady a stal se vedoucím Stavebního úřadu a tvorby nových lázeňských zařízení. Současně byl pověřen funkcí komisionálního vedoucího lázní a převodu do majetku německého státu. Zcela přepracován umírá 24. září 1940 ve věku 52 let.
 

V kterých domech se prý nejraději ubytovávali kteří návštěvníci

      Z lázeňských šprýmů kol 1850: Prý kde kdo bydlíval: ve STARÝCH LÁZNÍCH (čp.1 Centrální lázně) neumytí, ve HVĚZDĚ (čp.7) astronomové, u KRÁLE BAVORSKÉHO (čp.4 Skalník) nezřízení pijáci piva, v domě WEIMAR (čp.9 Kavkaz) básníci, u ZELENÉHO KŘÍŽE (čp.11 Split) kajícní hříšníci, v domě u ZLATÉHO HROZNU (čp.11 Goethův dům) pijáci vína, v SASKÉM DOMĚ(čp.14 Charkov) krásná děvčata, v PAŘÍŽI (čp.15) republikáni, u ZLATÉ LODI (čp. 17) námořníci všech loďstev, v RUSKÉM DOMĚ (čp.18) přísné urozené panstvo, v PRAŽSKÉM DOMĚ (čp.19) čtenáři Swornosti, u BÍLÉHO BERÁNKA (čp.20) neviňátka, u ZLATÉHO ANDĚLA (čp.21) těžce zkoušení a poslední pomoc hledající, v ULLMANNOVĚ HOSTINCI (čp.24) hladovějící, v domě KYTICE (čp.25 Merkur) botanici a květinám se obdivující, u PRINCE (čp.28) dvorní panstvo, u SLUNCE (čp.30) prochladlí i chladnokrevní, u ZLATÉHO LVA (čp.35) velkomyslní a odvážní, u ZLATÉHO SOKOLA (čp.38) krátkozrací, v domě NEPTUN (čp. 43) vodnatelní, v domě KOTVA (čp.44 Javorina) zoufalci, v KYNŽVARTSKÉM DOMĚ (čp.45 Sansoucci) diplomaté, u BÍLÉHO LVA (čp.52 Anglický dvůr) bojácní a nesmělí, u ČERNÉHO KONĚ (čp.55) koňští handlíři, v domě FÍKOVNÍK (čp.56) mlsouni, u TŘÍ BAŽANTŮ (čp.67 býv.Praha) fajnšmekři, v domě u MALTÉZSKÉHO KŘÍŽE (čp.74 Teresianum) svobodní a staří mládenci (Hagestolze), u TŘÍ MOUŘENÍNŮ (čp.57) půvabné grácie, atd.atd.
 

HAMELIKA, měsíčník vlastivědných materiálů z Mariánskolázeňska. Připravuje Ing. Richard Švandrlík, Mariánské Lázně, tel. 0165-626048, E-mail: hamelika.svandrlik@tiscali.cz, internet: www.hamelika.cz. Číslo desáté XXV. ročníku Hameliky z 30. listopadu 2001 (pořadové číslo 320.).