Vlastivědné čtení pro Mariánské Lázně a okolí v měsíční
periodicitě
5.-6.
Monotématické číslo z 30.září 2002
Pověsti z Plánska
1. Pověsti o založení kostela sv.Anny a města Planá
Nejznámější pověst popisuje založení Plané a kostela Svaté Anny knížetem
Bohušem. Tento český rytíř žil v dobách, kdy krajina kolem Plané byla ještě
pokryta hustými lesy a kromě měst jako Cheb a Plzeň nebylo široko daleko
žádného většího města. Na lovu ve zdejších lesích zabloudil kníže Bohuš a
došel k vrchu, který se mu zdál vhodný k postavení tvrze. Když ho nalezla jeho
družina, vrátil se zpátky do Plzně a zde vybral vhodné přátele, kteří by mu
pomohli postavit hrad na západě Čech. Vydal se s nimi na místo, které si
vyhlédl. Vrch dostal podle něho jméno "Bohušův vrch" (Bohuschaberg) a
výletníci tu ještě v 19.století nacházeli zbytky zdiva. To však byly zbytky
popraviště. Původně tu Bohuš postavil svůj hrádek a jeho družina se usadila
pod hradem. Tam vzniklo staré podhradí sv. Petra a Paula, nazvané podle
dřevěného kostelíka, zasvěceného těmto svatým .
Bohuš z Plané patřil mezi 14 českých knížat, kteří se nechali v lednu 846
pokřtít v Řezně (Regensburg) od biskupa Bothurica (či Lotharica). Mezi knížaty
se uváděl také Vlk (Wuluf) z Tachova, Klattub z Klatov,Hizzo z Plzně a
další.Když se vrátil pokřtěný Bohuš zpátky domů, brzy zapomenul na křest.
Také proto, že tu nebyl nikdo, kdo by ho ve víře svaté utvrzoval a posiloval.
Jednoho dne lovil kníže Bohuš v okolních lesích a na vršku, kde dnes
stojí poutní kostel sv.Anny, nalezl s lovci starou dřevěnou loveckou chatu.
Lovecká chuť vedla lovce stále hlouběji do lesů do hraničního lesa, aniž
zpozorovali, že se nebe zatáhlo a ze západu že se blíží bouře. Teprve, když se
zvedl prudký vítr, pomyslel Bohuš na návrat, ale se svou družinou se dostal
jen ke staré lovecké chatě. Sotva vběhli dovnitř, udeřil do chaty blesk.
Nedošlo sice k požáru, ale všichni muži byli omráčeni. Také Bohuš se nacházel
v bezvědomí. Když se probudil, pomyslel na Matku Panny Marie - na svatou Annu,
o jejichž skutcích vyprávěl řezenský biskup pokřtěným knížatům. Z vděčnosti,
že zůstali po blesku živi, nechal na místě postavit kapli a zasvětil ji svaté
Anně.
Kníže Bohuš pak požádal řezenského biskupa o jednoho misionáře, který by se
tu usadil. To se stalo a byl sem poslán mnich, který založil poustevnu vedle
kaple sv.Anny. Modlil se tu, učil lidi obdělávat půdu, obracel okolní pohanské
osady na víru a křtil je. Misionář se také obrátil na své přátele z německého
domova, aby přesídlili k němu na Plánsko.
Druhá pověst o Plané vypráví, že tam, kde je dnes plánské náměstí, bývala
v nejstarších dobách oplocená rovinka, kde se scházeli rytíři z okolních
hradů, aby zde prováděli klání - rytířské turnaje. Přitom se tu učili různým
rytířským uměním. Po obou stranách cvičiště byly stáje pro koně, závory a
nakonec i přístřešky pro rytíře a jejich družiny - jakési přestřešené hlediště
při nepohodě. Program turnaje se uváděl německy jako"Turnierplan", proto prý
vznikl německý název místa "Plan", česky Planá, pro nové sídlo na místě
turnajů.
Podle třetí pověsti město Planou založili až němečtí horníci. Hrabě Kašpar
Šternberg ve své knize "Dějiny českého hornictví" připouštěl, že jméno Planá
by mohlo být hornického původu. V terénu bylo mnoho stop po dávném horničení.
Přímo v Plané v domě čp.12 byl nade dveřmi zazděn mohutný olověnostříbrný
stupeň, který označoval při nejmenším staré hornické těžařstvo. V roce 1837
byl na Dolní městské věži hornický zvon, který zvonil ráno ve tři, v poledne v
11 hodin a večer v 19 hodin, tedy čistě hornicky pro tři osmihodinové šichty.
V městě však chybějí stopy po haldách a nenajdeme ani žádné velké propadliny.
Pokud vznikala v okolí hornická díla za účelem těžby síry a stříbra,
musela být obvykle opuštěna, protože se narazilo na nedýchatelný plyn. V Plané
na vrchu zvaném "Schlanzaberg" býval hornický cech sv.Petra a Pavla. Na poli
zvaném "Gickelhornflur" se ještě ve 19.století říkávalo "Ve stříbrné jámě"
podle zdejší dávné těžby stříbra.
Čtvrtá pověst je jen obměnou první. Sepsal ji Michael Urban. Zakladatelem
hrádku byl prý český vladyka Blahouš, který sem přivedl svou družinu z Plzně.
Hrádek měl sloužit k ochraně hranice a městečko pod Bohušovým hrádkem
postavilo kostel sv.Petra a Pavla. Říkalo se mu Petropavlovské staré město.
Válečník Blahouš se svou družinou nejen lovil ve zdejších nekonečných lesích,
bohatých na zvěř, včetně medvědů, rysů a vlků, ale také přepadal kupce na
říšské silnici z Chebu do Norimberka.Bylo proti němu sebráno vojsko a
blížilo se k hrádku. Blahouš se svými kumpány uprchl do Plzně. Jeho hrádek
byl zapálen a srovnán se zemí. Tato verze se příliš podobá skutečnému příběhu
Jana Bavůrka z Křínova.
Jiná pověst uváděla, že loupeživým rytířem byl Blahouš z Kočova a plánský
hrádek byl postaven právě na ochranu proti jeho nájezdům. Protože Planá a
Svatá Anna byly nejblíže loupeživému rytíři, bylo nutno je chránit. Pozdější
páni Žeberkové na Tachově Bohušův hrádek v Plané zapálili a rozvalili a
postavili si zde nový hrádek v místě pozdějšího zámku. Na pláni mezi starým a
novým hrádkem vznikl prostor pro kdysi tak oblíbené rytířské turnaje. Na nich
zápasili mezi sebou rytíři na koních, s kopími, s meči, ale i bez koní, se
sekyrami a noži. Zápas končil smrtí jednoho z bojovníků. To je dnešní místo
náměstí v Plané.
Pověstí je mnoho, ale v roce 1219, kdy se v listině objevuje jméno "Planá"
poprvé, není řeči ani o rytířských turnajích ani o hornictví. Přesto bude
Planá jistě mnohem starší, než uvedený letopočet a další doklady o tom se
objeví.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - HAMMER Ludwig : "4. Gründung von Plan " in
Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.196-200
Urban Michael: "1. Die Gründung der St.Annakirche bei Plan" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.228-230
Urban Michael: "8. Die Veste auf dem Bohusschaberg" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies1910, S.240-242
Zirwick Hans: "11. Die Raubfeste auf dem Bohuschaberge"in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 30-31
"01. Die Gründung von Plan" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.737
2. Stříbrný hrabě na Bohušově vrchu
Planá i okolí už v dávnověku proslulo hornictvím. Plánské anály (Schmidt
I.,131) uváděly, že již roku 1301 poblíž pěkného rybníka došlo k nálezům
stříbrné rudy. V minulosti se vícekrát objevily důkazy o starém hornictví.
Například v roce 1836, když se budovala silnice z Plané do Caltova přes
Bohušovu horu, narazilo se na starou klenbu jakéhosi sklepa. V roce 1873, když
tu chtěli lidé vyhloubit sklepy,objevily se tu zaniklé štoly, jejichž způsob
stavění ukazoval na vysoké stáří těchto děl. Podobné stopy po hornictví se
objevily v roce 1881 na stezce do Michalových Hor na poli Mrtvého muže, když
se tu pokládal vodovod, narazilo se na tři velmi staré zavalené štoly.
Podle pověsti vystavěli němečtí horníci na Bohušově vrchu šmelcovnu. Když
se doslechlo, že novým zdejším pánem bude hrabě Štefan ŠLIK, nastala velká
radost mezi lidem. Vědělo se, že hrabě je velký příznivec hornictví a tak
horníci rozhodli, že hraběte při jeho příjezdu do Plané přivítají neobvyklým
darem. Měla to být stříbrná socha jeho osoby.
Mezi horníky byl jeden valchař, zrzavý, nemluvný mládenec, který přihlížel
práci svých kamarádů nečinně a výsměšně. Němečtí horníci se s ním báli stýkat,
protože se doslechli, že je synem jedné čarodějnice a že je ve spolku se zlými
duchy. Několik dnů před příchodem nového pán a mládenec najednou zmizel.
V den příjezdu nového pána táhli horníci, slavnostně přioděni, k Horní
bráně a utvořili po obou stranách vítající špalíry. Hrabě přijel a po
slavnostním holdu starosty městyse obrátil na nejstaršího horníka. Byl
pozdraven a horník mu sdělil, že pro něho připravili malé překvapení. Hrabě
byl zvědav, o co jde a tak se vydali městem spolu s purkmistrem a s horníky a
za nimi množství lidí k Bohušovu vrchu.Když se rozveselený dav ocitl na
úpatí vrchu, otřásla se náhle země pod jejich nohama a z hloubi se ozvalo
hrozivé praskání a v něm čertovský, posměšný chechtot. Několik srdnatých lidí
se odvážilo vylézt na vrch, ale nespatřili ani šmelcovnu ani stříbrnou sochu.
Obojí zmizelo a propadlo se do hory. Podle pověsti se tam dosud nacházejí. Vše
se dávalo do souvislosti s oním mládencem, o němž nyní věděli, že to byl sám
čert.
Nejen to. Všechny štoly a jámy na Bohušově vrchu se tehdy propadly, takže
nebylo možné dál provozovat hornickou činnost. V té době se však ukazovala
velmi nadějná hornická díla v Michalových Horách a tak výnosná těžbana
plánském panství pokračovala, byť jinde.
Prameny
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "2. Der silberne Graf im
Bohuschaberge"in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan",
Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896,
S.196-197
Urban Michael: "2. Der silberne Graf" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910,
S.230-232
"05. Der Silberne Graf im Bohuschaberg" - in "Über Grenzen hinweg",
Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis
Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.739-740
3. Propadlý Tuřův hrádek na vrchu Tři kříže
Jižně od Plané se zvedá nad údolím potoka Tuřa (Turscha) vršek, který
býval ozdobený třemi vysokými kříži, k nimž vedla pohodlná cesta. Západní svah
byl osázen hruškami a křovisky. Na tomto vršku stával pevný hrádek, jehož
majitel byl nebezpečný loupeživý rytíř Tuřo, který z celé krajiny i pro město
Planou vytvořil nejistý a obávaný kout. Jeho krutost neznala mezí. O půlnoci
přepadal město Planou, zapaloval stavení, obyvatele odvlékl na svůj hrádek,
kde pak nalezli v hladomorně smrt hladem. Svou zlobu si vyléval nejrůznějším
způsobem. Přepadal domy, z postelí vytahoval děvčata, která odvlekl na zámek a
předhodil je svým opilým nemravným kumpánům.Kdyby se dívka bránila, vhodil
by ji nemilosrdně do hladomorny. Plánští měšťané se na noc opevňovali ve svých
domech, protože věděli, jakmile odbije půlnoc, vpadne zlosyn Tuřo se svou
rozdivočelou čeládkou do uliček Plané. Řádil tak, že se všeobecně věřilo, že
je to sám ďábel. Proto se ve Petropavlovském kostele v Plané lidé modlili, aby
je všemocný Bůh uchránil a osvobodil město od tohoto soužení.
Když jednou celá obec klečela na kolenou a prosila Boha o záchranu před
ďáblem, začala se náhle třást země a ozvalo se temné burácení odněkud z dálky
a pak následovalo podivné ticho. Všichni smrtelně zbledli a nikdo se
neodvažoval vyjít z kostela. Za chvíli vběhl do kostela pastýřský jinoch a
sděloval bázlivým radostnou zprávu, že se propadl do země hrádek loupeživého
Tuřa a s ním i jeho čeládka. Všichni děkovali Bohu za osvobození. Po hrádku
nezůstalo ani stopy.
Avšak Tříkřížová hora se prý v určitý čas otvírala a z díry vycházel tak
strašlivý hlomoz, že každý odtud prchal. Kdo byl zvědavý, zahlédl v otevřené
díře množství světélek, snad zrcadlící se zlato.Kdo by vlezl do díry. dostal
by se do rukou zlosyna Tuřa, který prý pod zemí ve vrchu řádí tak jako kdysi
na zemi.
Podle jiné pověsti o zlém Tuřovi jednoho dne vyšla tři děvčata nasbírat
dřevo do blízkého lesa, byla přepadena Tuřem a jeho kumpány a odvlečena do
zámku. Zde byly všechny tři nelidsky mučeny a když zemřely, krutý Tuřo vyřízl
každé z nich srdce a poslal je radě města Planá s přáním dobrého oběda. Po
této ukrutnosti se shromáždil rozezlený lid a vytáhl, posílen dalšími z
Tachova a širokého okolí, před hrádek, který dobyl. Loupežníci byli pochytáni
a na náměstí popraveni sekerou. Na paměť této události byly prý do Dolní
brány zazděny dva kameny.
O hrádku existují ještě jiné pověsti. Na Tří křížovém vrchu prý stával
kdysi klášter, který byl první zařízení toho druhu v kraji.Ale obyvatelé
kláštera odvrhli katolickou víru a když mniši chtěli vést podle svého nového
ritu obětní mši, propadl se klášter do země.
Jeden kominík kdysi procházel kolem vrchu a spatřil náhle nádherný kostel
v listoví. Dveře byly otevřeny a tak vstoupil dovnitř a viděl lavice plny
návštěvníků, kteří se modlili podle starobylých zvyků a vrhali zraky k oltáři.
Kněz stál nad oltářem a četl vysokým hlasem modlitby. Také kominík klekl na
kolena, když kněz zdvihl kalich, ale potom jen slyšelhrozivé praskání a
ztratil vědomí.Když se probudil, ležel na svahu Tříkřížové hory. Byl to sen
nebo skutečnost? Dlouhou domu ležel nemocen a teprve na smrtelné posteli
vyprávěl, co se mu vlastně na Tříkřížovém vrchu přihodilo.
Jakási žebračka náhle zmizela. Protože byla naposledy spatřena na cestě ke
Třem křížům, od úst k ústům běžela pověst, že zmizela uvnitř vrchu. Našli ji
však na jaře zmrzlou, když tály ledy na Tuřovském potoku (Turschabach).
Michael URBAN připomíná, že údolí, táhnoucí se od zámeckého parku až k
Brodu, se nazývalo Tuřovo údolí (Turschathal). Na kraji Plané byl Tříkřížový
vrch (Dreikreuzberg).
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "3. Das Schlossam
Dreikreuzberge" in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan",
Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896,
S.198-199
Urban Michael: "14. Das versunkene Schloß" inSagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910,
S.244-247
Zirwick Hans: "3. Das versunkene Schloß" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 19-20
"02. Im Dreikreuzberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute
des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964,
S.737-738
4. Dvě znamení v Plané
Ve zdech dvou domů, stojících proti sobě, kde stávala Dolní brána v Plané,
jsou zasazeny ve výši mužské postavy kameny se zvláštními znameními. První,
který je zazděn při východu k Peterskému předměstí vpravo, představuje vzhůru
běžící bílý pás, na němž jsou tři jetelové lístky, avšak spíše srdcového
tvaru. Má jít o fragment erbu pánů Žeberků, kteří podleplánských análů
založili a vlastnili Planou ještě za Přemyslovců. Kolem roku 1300 nechali
město opevnit rozsáhlými hradbami a hlubokým příkopem. Jejich erb má červené
pole, na němž je šikmo nahoru doprava bílý pás a na něm tři zelené jetelové
lístky. Stejný erb se nacházel na kulaté baště-věži, která kdysi kryla z
pravého boku Dolní bránu. Původně zde byly dvě bašty. V roce 1805 byly strženy
a fragment starého erbu vložen do zdi domu, který stál před kulatou věží.
Urban uváděl, že později "nějaké osoby, jimž byla heraldika cizí, přebarvily
listy na žeberském erbu ze zelené na červenou". Při odlomení kousku červené,
se objevila vespod zelená. Dolní brána byla stržena roku 1852.
Na protější straně je zasazen fragment, kde je výrazná sekyra a pod ním
písmeno "E". Vysvětluje se jako úlomek erbu pánů Dobrohostů, kteří vlastnili
Planou v dávné minulosti. Erb Dobrohostů tvořil červený štít, na něm modrý,
šikmo běžící příčný trám a v něm zaseknuta popravčí sekera a hrot kopí.
Němečtí historici rádi zpochybňovali, že by čeští páni Dobrohosté byli
nejstaršími majiteli města. Symbol sekery vysvětlovali jako znak hrdelního
práva. V zemi pod branou bylo klenutí, a tak uvažovali, že to bývala mučírna a
vchod označen sekerou. Jiní zase tvrdili, že sekera je označovala bydliště
kata, další, že tu byla porážka dobytka. Domněnce. že Planou vlastnili již v
9.-10. století rytíři z "Bärenburgu" nikdo nevěřil a název asi souvisel s
pozdějším medvědincem, který nechal postavit hrabě Šlik pod zámkem. Zcela nové
vysvětlení znamení sekery ve zdi vnesl do Plané po válce doktor Otakar
Kalandra hypotézou o Chodech, nazývaných "Chodové Plánští". Ti založili i
nedalekou Chodovu Planou čili Kdyni. Sekera patřila mezi hlavní atributy Chodů
jako strážců hranic Čech.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "5. Merkzeichen in Plan"
in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.201
Urban Michael: "4. Merkzeichen der Stadt Plan"in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies1910, S.233-234
Zirwick Hans: "12. Merkzeichen der Stadt Plan"in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 31
"22. Merkzeichen in Plan" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.747
5. Pověst a pravda o hornickém městečku Michalovy Hory
Vojtěch Neustupný před třiceti lety sepsal zprávu o vzniku Michalových
Hor:
"Kolik pověsti už kolovalo o založení různých míst! Skutečnost bývá
obvykle úplně jiná. A co vypravuje stará pověst o založení městečka Michalovy
Hory ?V dávnověku, prý kolem roku 1010,šel tudy saský kupec, procházel
pustými lesy a když ho přepadla bouřka, liják před něj vyplavil velkou hroudu
stříbra. Kupec vyndal z pod košile obrázek svatého Michaela, malovaný na
jehněčí kůži, který sebou nosil, a připevnil ho na borovici. A hned se pustil
za svými soukmenovci, prohlásil se majitelem stříbrných dolů a tak nastalo
stěhování do krajiny, která se pak stala jejich novým domovem horníků z
daleka. To je ovšem jen pověst.
Pravda je jiná. Stříbrné doly nezaložili Sasové. V údolí Buchtálu už kdysi
bývala stará slovanská osada s názvem"Poříčí" a její prapůvodní obyvatelé
byli zemědělci, pastevci, ale také rybáři. To bylo kolem 9.století. Tito
obyvatelé se jmenovali "Hradčani" a patřili k hrádku, z něhož zbyl už jen
pomístný název Hradčín ("Hratschin"). V té době nebylo o stříbrných dolech
ještě ani vidu ani slechu. Zápis o husitských válkách v této krajině uvádí, že
Jan Žižka z nějakých důvodů krutě potrestal i osadu Poříčí ("Porschitsch"),
která ležela v místě dnešních Michalových Hor, na Kosím potoce.
Také jiné české pomístní názvy v okolí Michalových Hor se zachovaly až po
dnešní čas a udržely se a přežily celé německé osídlení. Například nedaleko je
kopec Prachomečka, což znamená "Praha-Menschka" neboli Menší Praha nedaleko
Michalových Hor. Zde se autor Vojtěch Neustupný, mýlil, a s ním i vedoucí
pražské akademie dr.Oliva. Všichni vykládali toto oronymum jako "Menší Praha"
bez bližších důkazů. Původ názvu vrchu Prachomečka (něm. Prachometschka)je
však prozaičtější a nemá nic společného s Prahou, ale s Prachomety na
Tepelsku. Kdo zná vesničku Prachomety (Prochomuth), ví, že je charakteristická
z dálky viditelným výrazným homolovitým vrchem, podobným zdejší Prachomečce.
Nezapomeňme, že krajina u Michalových Hor původně patřila k panství Teplá.
Není vyloučeno, že sem kdysi přesídlili některé tepelské rodiny z části
Tepelska Prachomety a zdejšímu vrchu říkali podle Prachometského vrchu.
Jiné názvy, které přežily za německé kolonizace, jsou Tradlinka, jeden les
se jmenuje Rovná, jiný Pastoucha a Suschka (Souška). V blízkém Hostíčkově byla
louka "Matschina" (Matčina tj. matčin majetek). Na staré německé mapě se
nacházejí mnohé takové poněmčené, a původně české názvy.Humorný je název
lesa "Wo sind sie", který vykládali Němci tak, že za války třicetileté se ženy
s dětmi skrývaly v lesích a muži volali: "Kde jsou?". Skutečný název tohoto
lesa nebyl "Wosindsie", ale "Vosinky", které zvukově připomínaly otázku "Wo
sind sie?".A jak to bylo se stříbrem ? První záznam o dolování je z roku 1510,
ale jistě se zde dolovalo dříve. Páni Šlikové prý obdrželi kutací právo již v
roce 1431 a současně i právo razit mince. Stříbrné doly v Michalových Horách
jsou dokonce starší než jáchymovské, které tehdy ještě neexistovaly. Páni
Šlikové mohli za své rodové bohatství děkovat zdejším vydatným zásobám tohoto
vzácného kovu. Nejen stříbro, také olovo, antimon, kobalt, nikl a dokonce i
zlato se tu dobývalo. Vznikl zde horní úřad, slévárna, hamry a později i
papírna. Z hornického města se dodnes zachovala budova dnešního obecního úřadu
a část domu s černou kuchyní a studánkou. Studánek je tu několik. Michalovy
Hory jsou na ně bohaté, ale korunou všech vývěrů jsou minerální prameny,
železité kyselky v Bukovém údolí (v Buchtále).
Ještě dnes najdeme v okolí Michalových Hor důlní jámy a chodby vesměs
propadlé a zavalené. Koncem středověku jich tu bylo požehnaně. Kašpar
Šternberk uváděl ve svých Dějinách českého hornictví 28 cechů (1505), tedy 28
různých jam a štol. A tvrdil, že tyto stříbrné doly tu ležely již za
husitských válek nebo dokonce před nimi.
Když doly převzal 1625 Jindřich Šlik, vynášely ročně 1500 věder bohaté
rudy. Však také směly Michalovy Hory pečetit listiny zeleným voskem, a to byla
nějaká výsada! Michalovy Hory spravoval rychtář,čtyři přísežní a dva obecní
starší. Pak se začal těžit cín, který byl ceněntehdy stejně jako stříbro,
protože se hodně válčilo a z cínu a mědi se vyráběl bronz a z bronzu se dělaly
kanóny.
Výdělky Šliků rostly. Na Lazurové hoře se lámal vápenec, otesával a hladil
a také se pálil na vápno. Jedna pec pojala na 150 věder vápence. Také na
Lazurové hoře stával hrádek, ale zbytky zdiva jsou už málo patrné. Z blízkého
mohutného kamenolomu pod Výškovicemi je například monolit Františka Palackého
pod Emauzy.
A pak je tu i slída. Všechny lesní pěšiny kolem Kosího potoka se blýskají
slídou, která se tu dobývala do roku 1945. V Kříženci a prý i v Hostíčkově
bývala slídárna. V blízkosti Křížence udělil kdysi opat benediktýnského
kláštera Kladruby jakýmsi pěti občanům z Tachova právo kutat stříbro. Nerosty
tu nejsou vyčerpány, ale jen zapomenuty." Potud Vojtěch Neustupný.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "16. Entstehung von
Michelsberg" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.209-210
Urban Michael: "11. Der Teufelshändler"in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.243
Neustupný Vojtěch: "Staré pověsti z okolí Michalových Hor", Hamelika č. 13/1974 z 24.října 1974
Zirwick Hans: "20. Entstehung von Michelsberg" inAdressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 219
6. Ruka mrtvého dítěte na hrobě
Před mnoha lety žila v Plané rodina, obdařená mimořádným štěstím, ale měla
jen jednoho jediného syna. Vychovali ho, až ho rozmazlovali. Když dospěl, bylo
na metličku pozdě, a nezdárný syn tropil rodičům mnoho starostí. Místo aby
chodil do kostela nebo pomáhal rodičům v hospodářství, lenošil a toulal se po
hospodách. Domů se vracel opilý a pokřikoval po uličkách. Rodiče ho snažně
prosili, aby změnil způsob života. Rozčílil se na ně zlostně a matku udeřil
pěstí. V tom okamžiku se zhroutil mrtev k zemi.
Když byl pohřben, následujícího dne přišel hrobník, že z hrobu jejich
nezdárného syna se vynořila jeho pravá ruka. Oznámili to farářovi a městské
radě a příštího dne se celé město vydalo na hřbitov, aby sledovalo podivný
úkaz. Skutečně se ruka opět objevila na hrobě. Na radu faráře byla ruka
metličkou vyšlehána a znovu zahrabána. Na místo byl navalen těžký tříboký
kámen.
Tato událost se skutečně stala a popsal ji plánský děkan
Schmidt(1678-1752) v análech Plané (díl I., str.141), kde je dokonce
lokalizován hrob nezdárného syna na hřbitově: u cestičky za kostelem "proti
hlavnímu oltáři" (původní hřbitov byl kolem farního kostela). Jeho hrob
označuje tříboký kámen. "Na jeho příkaz" byla prý vyčnívající pravá ruka
mrtvého, od rodičů zmrskána a zahrabána.
Stejná pověst se vyprávěla v městě Úterý. V roce 1718 byla pochována na
hřbitově v Úterý osmiletá dcerka měšťana Anische. Když přišli rodiče druhý den
k hrobečku, vyčnívala z něho dětská ruka. Hrob i rakev byly otevřeny a ruka
byla znovu dána do rakve. Ani to však nepomohlo. Znovu se objevila vyčnívající
ruka. Proto se hledala se příčina takové podivnosti. Zjistilo se, že za
života dítěte se dítě často ohnalo po trestajících rodičích, a tak byla dána
rada rodičům, aby ruku vyšlehali metličkou. Když toto udělali, ručka se už
neobjevila. Po letech, když se otvíral hrob, byla nalezena v rakvi ruka
mimořádně dobře zachovaná. Tento zázračný jev se nesl od úst k ústům a proto
byla ruka vyndána z hrobu a dlouhou dobu po tom vystavována v márnici.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "6. Die Todtenhand" in
Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan- Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202
URBAN Michael: "17. Die Todtenhand" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.249-250
ZIRWICK Hans: " Die Totenhand" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 288
"04. Die Totenhand" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute
des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964,
S.739
7. Poklad u Červeného mlýna
Před dávnými lety vlastnili Jiřík a Eva Himmelovi Červený mlýn, ležící na
Zlatém potoce (Schladabach) na silnici z Plané do Tachova. Za jednoho slunného
večera spatřili zářit poklad, a aby ho získali, vydali se nejprve za
čarodějnicí, která žila v Plesberku. Ta jim dala metličku, vodu a lístek, na
kterém byla napsána nesrozumitelná slova, a poradila jim, aby ráno a večer za
zvonění Ave metličkou udělali kolem pokladu kruh, aby poklad nemohl nikdo
odtáhnout. Potom měli místo pokropit onou vodou a přitom číst napsaná slova.
Když to učinili, začala se země v místě propadat. Příští večer měli pak
poklad vyzvednout. Když večer přišli k místu pokladu, spatřili na svítícím
pokladu sedět černého psa s varovně blikajícíma očima. Tak strašně je poděsil,
že oba zanedlouho potom zemřeli. - Podobná příhoda se přihodila měšťanovi v
Plané, který nalezl ve svém sklepě kotel, naplněný penězi. Dostal stejnou radu
od čarodějnice. Když vstoupil se svíčkou do sklepa, průvan zapálil lístek, na
kterém byla napsána nesrozumitelná slova, která měl vyslovit. Poklad brzy nato
zmizel.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "7. Der Schatz bei der
Rothmühle" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202-203
Urban Michael: "19. Der Schatz bei der Rothmühle" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.251-252
Zirwick Hans: "1. Der Schatz bei der Rothmühle" in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 18
8. Čertův kámen u Tomšova mlýna
Na pravém břehu Kosího potoka u Tomšova mlýna na kraji lesa ční k nebesům
mohutné žulové skalisko, které nějak nepatří ke zdejšímu geologickému složení.
Podle staré pověsti, když se ještě čert toulal po zemi, zastavil se jednou v
chladivém lesním údolí Kosího potoka, aby se tu vykoupal. Voda byla čistá a
lákala k osvěžení. Čert přinesl odněkud mohutný žulový blok a položil ho k
potoku, aby se na něj mohl posadit.
Když strčil kopyto do bublající vody potoka, uslyšet v tu chvíli zvonit
kostelníka v nedalekém Otíně a jeho zvonění doprovázelo otínského faráře,
který šel s posledním pomazáním do Tomšova mlýna. Zde ležel na smrt nemocný
mlynář. Když došel kněz se svátostí při potoku k mlýnu, čert vyskočil rozčílen
a vrhl veliký balvan, na kterém seděl, proti němu. Balvan proletěl velkým
obloukem a dopadl před knězem na ono místo, kde dosud leží. Čert strašlivě
zařval, vypařil se a již nikdy se v těchto místech neobjevil. Velkému skalisku
se dodnes říká "Čertův kámen" (Teufelsstein).
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "14. Der Teufelsstein im
Amselthale" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.208
Urban Michael: "37. Der Teufelsstein im Amselthale bei der Aamschelmül" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.270
Zirwick Hans: "16. Der Teufelsstein bei der Damschamühle" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216-217
"15. Der Teufelsstein im Amselthal" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte,
Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz,
Geisenfeld 1964, S.745
9. Pověst o pokladu na Špitálském poli u Stanu
Od Křínova přímo na sever stojí hájenka Špitálské pole v romantickém
lesním koutě. Zde prý býval kdysi starý zámek, který se však rozpadl a v jeho
podzemí, které však dosud nebylo nalezeno, se měl nacházet velký poklad.
Podle jiné verze se nejednalo o zámecký poklad, ale v zemi je skryta švédská
pokladna, kterou tu jedné tmavé noci Švédové v rychlosti zakopali, když je tu
v srpnu 1647 přepadli Císařští. Zde prý byl zřízen vojenský polní špitál pro
zraněné Švédy.
Také lidé, když se o půlnoci vraceli do Kořene nebo do Stanu, měli
slýchávat z těchto míst jakýsi křik "haj-jimva-ji". A nakonec připomeňme, že
býval v těchto místech, u Špitálského pole (Spitalfeld), vídán veliký černý
pes bez hlavy...
Stejnou pověst popisuje
Lerch v roce 1937 a místo (v rozporu s mapami)
nazývá - "Spiegelfeld" jako označení celé lesní části nad Českým mlýnem. Uvádí
tu rovněž starobylý zámek, který byl náhle opuštěn a brzy se rozpadl. V jeho
sklepení zůstal veliký poklad. Šlo o těžkou vojenskou pokladnu, kterou tu
zakopali Švédové v roce 1647. Lerch připomíná stejné volání z tohoto místa o
půlnoci a bloudícího černého psa bez hlavy, který musí střežit toto
nehostinné a hříšné místo i ukrytý poklad.
Prameny
Urban Michael: "Schatz auf dem Spittalfeld" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910
Lerch Franz: "Schatz auf dem Spiegelfeld" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde
des Weseritzer Gerichtsbezirkes, Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter,
Komotau 1936
10. Založení Otína
Na návsi poblíž kostela v Otíně stávala historická stará lípa o výšce 20,5
metru a obvodu 630 cm. Její stáří bylo odhadováno na 1000 let. Shořela asi
před deseti lety a musela být rozřezána. Pověst o této lípě vyprávěla: "Za
onoho času, kdy se české obyvatelstvo obracelo od pohanství ke křesťanské
víře, zabloudil v tomto koutě jeden rytíř, který již přijal křest. Zde se
tehdy nacházela neproniknutelná divočina. Rytíř byl již několik dnů bez
potravy a zcela vysílen. K tomu se ještě stalo, že jeho kůň se zranil a nemohl
dále. Již viděl, že se blíží jeho konec a tu si vzpomněl na slib, který dal
při křtu. Začal snažně prosit o záchranu, za kterou dá postavit na tomto místě
kapli. Sotva prosbu a příslib vyslovil, objevili se jeho druhové-lovci a
zachránili mu život. Aby si zapamatoval místo, kde byl zachráněn, obložil
jeden stromek lípy kameny kolem dokola. Sem se vrátil a podle svého znamení
skutečně strom nalezl. Kapli, kterou dal postavit, zasvětil Panně Marii. Po
čase byla kaple přestavěna a vznikl kostel. Usadili se tu poddaní rytíře,
začali mýtit les a založili ves Otín (Ottenreut). To vše se odehrávalo pod
lípou, z níž mezitím vyrostl mamutí strom. Jen škoda, že nepřežil do třetího
tisíciletí.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "15. Gründung von
Ottenreut" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.208
ZIRWICK Hans: "22. Die Gründung von Ottenreuth" in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 219-220
11. Hrad Křínov a loupežník Jan Bavůrek ze Švamberka
Loupeživý rytíř Jan Bavůrek z Křínova přitahoval svými zločiny.Dostal se
se svým příběhem do lidových pověstí; později byl i literárně zpracován. Fakta
o Janu Bavůrkovi uveřejnil před druhou světovou válkou František Blöchl v
plzeňské vlastivědě. Do němčiny materiál zpracoval Franz Lerch (1937). Básník
J.opočenský sepsal již v roce 1853 dlouhatánskou báseň o Bavůrkovi, o jeho
zločinech, zajetí na Křínově až po smrt na plzeňském lešení.
Plzeňský spisovatel
Karel Fleissig napsal o Bavůrlovi román "Ryšavec s
labutí" (vyšel v nakladatelství bratří Římsů v Blatně, 1947).
Divě veselo je dnes na Křínově,
tučný vepř a malvaz stojí pohotově.
Veselí se chrabrý Švamberk Jan.
A s ním veselí se věrná jeho chasa,
Řve a houká, že to hvězdami otřásá:
"Zdráv buď, Bavůrku, štědrý´s pán!"
Zdráva buď i kyprá perla tvá Helenka,
Pobočné to dítě, věrná ti milenka,
Děva spanilá, jak boží svět.
Jak luna krásná, pryč se od ní brala,
Za naše i ty své hříchy putovala -
Jako slunce vrátila se zpět.
Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při džbáně,
pán dnes jedno oko zahmouří.
Zahmouří snad obě, sám si vědro dává,
ač jindy opilce na hrdle trestává -
přes noc se mu všechno vykouří.
Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání,
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla poutí vinu svou.
A věru, ty oči dost se naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
Neboť hřejí srdce lahodou.
Přítulně se Janu kolem krku věší,
v tom se pohne, lekne - čeho se tak děsí ?
Splašená mu z klína vyskočí. "Co je ti Helenko ?"
"Neslyšíš ty hlasy ?"
"Ztiš se milená, to křiky jsou mé chasy,
ztiš se a mé rámě tebe obtočí."
Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou jí vykřiknutí plyne.
Vyděšeně k oknu přikročí.
"Viz, ty hrozné ohně zdáli zblízka svítí !"
"Bláhová, to mozky mé chasy se třpytí !"
Vroucně děvu k sobě přitočí.
Toužebně ji bere svoji do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče.
"Nebesa nám hrozí, Jene můj !"
"Rychle, chop se meče - slyš, ta rána,
Most se kácí, běda, praská brána!
Ó dovol mi sdílet osud tvůj !"
V tom se strhnou v hradu divné křiky
a do dveří vrazí a chytá se kliky
vrátný - šelma bystrá a zchytralá.
"Zle je, vůdče! Plzeňští jsou v hradě,
chtěl jsem prachovnici spustit na příhradě,
ale, mrcha, byla ožralá !"
Bavůrek tu stojí tichý, němý,
ale hluk se blíží, vrátný padá k zemi,
probodnutý cizím ocelem.
"Zpátky !" volá vůdce a dobývá meče,
do prudké se chystá nyní seče,
již se plní síň nepřítelem.
Jako makovice rube Plzeňáky,
Dávno už měl svrchu na zrádné měšťáky
A teď zrušili mu sladkou noc.
"Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Křínov nad kotrbou vzplane,
Pražané nám přišli na pomoc."
A tu vtrhne hejtman Pražských měst do síně:
"Darujeme život tvojí konkubíně,
ale ty, Bavůrku, radš se vzdej.
Chasu tvou už máme - zpitá, poděšená,
V nejbližším lesíku bude oběšená.
Protož, bratře, radši rozum měj !"
"Jene, zhyňme spolu !" prosí ho Helenka
"A kdo pomstí Jana ? Mrtvá snad milenka ?"
"Dobře milý, sbohem, budu žít !"
Hrozným oušklebkem se šklebí na měšťany,
tak, že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
Žádný netroufá se přiblížit.
Políbí svou dívku, nato meč odpásá,
podá hejtmanovi, hlavou pak potřásá,
opouštěje navždy Křínov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří,
rozléhá se hlas - po klenbách, co se boří:
"Pomstím tebe, pomstím, Jene můj !"
"Už ho vedou !" volá lůza před radnicí.
"Budou mu číst ortel !" křičí uličníci.
"Už tě máme, kmotře Bavůrku !"
"Chytili jsme tě, kumpáne Bavoráčku !"
Mládež plzeňská mu strouhá hamrkvičku,
tátové a starci okuorku.
Už vedou Bavůrka na rynk na lešení,
tam u stolu sedí v plenárním sezení,
Plzeň - velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady,
a za nimi stráží stojí husté řady,
a nad nimi čouhá mistr kat.
Na to povstal písmák při mlčení hluchém,
Odpliv si, urovnal pero si za uchem,
a našeho reka takto oslovil:
"Jene ze Švamberka, rectis na Křínově,
vulgo Bavůrku !" - Náš kumpán po tom slově
také odpliv, ale nemluvil.
"Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jeho rytířská urozenost vaše,
dopustila těchto neřádů:
první neřád, že jste purkmistra našeho,
dostav do svých spárů,
jej velezrádně tahal za bradu.
Druhý neřád: že jste nám dobytek jímal,
item: že jste lotry pod ochranou třímal,
item: naše kupce napadal.
Item: hospodyni našeho pastýře,
že jste chtěl obrátit ku pohanské víře,
a jí přežalovaný výprask dal.
Sumou, že jste kumpán, lotřík, a tak dále,
odsouzen jste k smrti od samotného krále,
a jste tímto katu odevzdán."
Když ho vedli houfem zpět do žaláře,
pokynuly naň dvě bledé tváře,
dobrý konec byl mu zvěstován.
Mnoho lůzy stojí kolem popraviště.
Lůza panská, městská - vše to hledí na jeviště,
na němž stojí Švamberk Jan.
Bude stať vrah Plzně a lid proč nejásá ?
Bavůrek je vesel, divně hlavou potřásá
dolů s hlavou, ať zví, kdo je pán !
Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí,
"Zavažte mu oči !" volají pak mnozí,
Bavůrek vzdychne hledě do dáli.
Blesk mu v oku svitne - již má kryté oči,
již nad hlavou katův topor točí,
již ho tne a krev se vyvalí.
Hanba kate! Znovu ! Tni ho ještě jednou !
Co to ? Nu co váháš ? Proč ti tváře blednou ?
Kam to hledíš ? K městu ? Co to ? Kouř !
Slyše ten křik, ten divný křik, to bědování,
hoří město, hoří, k šturmu se vyzvání,
vztekle se teď v lidu strhne bouř.
Vyděšený kat sám skočí od lešení.
Na sta místech hoří. Spěšte k vyhašení !
Lid se tlačí. Kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu.
Bavůrek si střásl hlavu,
Dříve se však v hloubi duše smál.
Poznámka:
Báseň je psána "staročeštinou" před 150 lety, k tomu nutno
přihlédnout.
Prameny:
Opočenský J. "Jan Bavůrek ze Švamberka" časopis Lumír, ročník 1853,
S.145--146.
Lerch Franz: Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes,
Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936,
Švandrlík Richard: "Křínov" Hamelika, vlastivědný občasník č. 5/1999
12. Vyhnání Židů z Plané
Tato pověst je potvrzena zápisy v plánských análech (I., str. 389). Ještě
v roce 1680 bydleli Židé v městě Plané a v Řeznické uličce měli svou synagógu
a školu. Vlastnili několik domů na Zámeckém předměstí proti Městskému
rybníku. Když se oženil hrabě Franz von Collalto s ovdovělou šlechtičnou
Sinzendorfkou, ptal se kdysi jejího podřízeného Žida, co má hraběnka za
zábavu. Žid odpověděl: "Jeho Excelence prosím ať mě nikdy neprozradí, ale já
chci přiznat pravdu. Ona je bohatá paní, chytrá paní, ale jízlivá, jedovatá
jako had." Když si ji hrabě vzal a často měl příležitost ji pozorovat a
slyšet, jak nakládá se svými poddanými, povzdechl si několikrát: "Plánský Žid
měl přecejen pravdu!"
To slyšela hraběnka od hraběte a hryzla ji zvědavost. Se vší svou
výřečností nutila hraběte, aby prozradil, co o ní který Žid řekl. Až po
dlouhém zdráhání a slibování jí to hrabě prozradil, ale jméno Žida
neprozradil, ať ho nutila jak nutila. A tak se rozhodla, že vyžene všechny
Židy z panství Planá, a že jim nepomůže žádné prošení.
Když to nařídila, obrátili se Židé na císařský dvůr a přišel reskript,
který císař podepsal, totiž, že tam, kde Židé bydlí, mají zůstat a nesmí jim
být ublíženo. Když to bylo sděleno hraběnce, rozhodla se, že co se jí
nepodařilo násilím, provede lstí. Regent (správce) Haniš von Greifenthal
musel Židům na oko nápomocně poradit, aby odešli na pár dnů hraběnce z očí s
tím, že ji tím uklidní. Tato rada se zdála Židům rozumná, zapečetili své domy
a odtáhli do Chodové Plané, kde měli mnozí příbuzné.
Jakmile byli z Plané pryč, vzala hraběnka reskript z císařského dvora,
který již tři dny ležel na radnici, a odpověděla, že dává na vědomí, že
všichni plánští Židé byli v době zveřejnění císařského reskriptu v Chodové
Plané, a tam, že tedy musejí i zůstat. A ve své závěti zakazuje "na věčné
časy" vstup Židům do Plané.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "9. Die Teufelshändlers"
in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.203-204
Urban Michael: "16. Eine Judenvertreibung" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.248-249
Zirwick Hans: "2. Vertreibung der Juden aus Plan" in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 18-19
13. Handlíř s čerty
Ještě v 18.století se tvořily na Plánsku spolky zaklínačů a zaříkávačů
čertů. Prováděly podivné duchařské obřady a zaklínání. Říkalo se jim
"spiritisté". Jeden takový spolek podvodníků a švindlířů, který vedl jeden
spiritista z Falce, vybral spoustu peněz od vesničanů za ochranu před čerty.
Jiný potulný podvodník poučoval sousedy, že má u sebe dva čerty-zloduchy.
Jednoho tak zvaného "spiritusa" má prý ze Saska schovaného v krabici, druhý je
ve velkém kurníku. Je úplně chundelatý, má špičatý rypák a blikající oči. Muž
převrhl krabici v hospodě a předstíral, že vysypal na stůl malého mužíčka jen
píď vysokého, který však nevydává řádné zvuky. Když nařídil "Gehe hinein!",
mužíček prý vskočil zpět do krabice a znovu nabyl původní podoby a velikosti,
tj. chlupatého vejce. Gauner vysvětloval, že si koupil tohoto "spiritusa" pro
štěstí na svých vandrech. Nyní se však už usadil, je starý chalupník a takové
"štěstíčko" už nepotřebuje. Proto se rozhodl, že "spiritusa" prodá za tři
černé feniky a je mu jedno, jaké by měly feniky letopočty ražby.
Jiného "spiritusa" měl prý pekař v městečku Úterý. Jeho "spiritus" se může
zvětšovat, jak mu poručí, až do velikosti muže, například jako myslivec.
Koupil ho jednou od handlíře, který "spiritusa" vychvaloval, mluvil a mluvil,
až ho pekař koupil, zvláště pro případ rvačky. Nyní je pekař starý a rád by se
ho zbavil.
V Plané žil takový švindlíř jménem Wolf Otto, proslulý jako handlíř s
čerty. Prodával různé druhy "spiritusů"-čertů: čerta-ochlastu, čerta-rváče a
čerta-zloděje. Se svým obchodem putoval až do Bavor. Všechny své čerty už
prodal, jenom jednoho stále nemůže prodat. Když ho odhodí a ponechá u cesty,
druhý den ho má znovu ve svém batohu. Hledal už ochranu u městského kněze, ale
ten se obával s čertem si zahrávat a vyhnal ho. Konečně mu ho "zatratil" až
jeden jezuita z Bamberka, čímž ukončil Ottovo strašné trápení. Od té doby se
však handlířovy údy scvrkávaly a celé tělo vysychalo. Když po letech umřel,
jeho duše bloudila ještě dlouho mezi živými. Jen nevinná dívka z jeho
příbuzenstva mohla jeho duši vykoupit. To se stalo, a tak nalezl handlíř s
čerty konečně věčný klid.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "9. Die Teufelshändler" in
"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.204-205
Urban Michael: "11. Der Teufelshändler" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.243
14. Mariánský obraz v plánském kostele
Když Švédové na svatého Jiří přepadli město Planou, strašně tu řádili. Nic
nebylo těmto barbarům svaté, děti a starci padali v krvi pod jejich meči,
nelidsky mučili lidi, například je svázali a lili jim do krku močůvku až
pomřeli. V domě čp.5 na náměstí býval obraz Matky Boží. Houf švédských žoldáků
začal střílet do tohoto obrazu s postavami jako do terče. Ale nikomu se
nepodařilo trefit postavy Josefa a Marie. Když Švédové opustili město, sňal
majitel obraz, odnesl ho do kostela a pověsil v předsálí jako oltářní obraz
vedle obrazu sv.Jana Nepomuckého. Takto ho byl spatřován i se třemi zřetelnými
dírami po střílení. A tak na oltáři jsou zobrazeny závody Švédů ve střelbě.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "10. Das Marienbild in der
Planer Stadtkirche" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan,
Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896,
S.205-206
Urban Michael: "12. Das Marienbild in der Planer Stadtpfarrkirche" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.243-244
Zirwick Hans: "6. Das Marienbild in der Pfarrkirche" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 22-23
"03. Das Marienbild in der Pfarrkirche" - in "Über Grenzen hinweg" -
Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis
Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.739
15. Bílá paní na Svaté Anně
V nestejných hodinách za dne i v noci zvláště ale při zvonění Ave, byla
v lipové aleji na Svaté Anně spatřována bíle oděná paní. Podle pověsti šlo o
postavu jedné majitelky panství Planá, která byla sice pochována na Svaté
Anně, ale nemohla nalézt v hrobě klidu. Za svého života prý nelidsky zacházela
se svými poddanými, prý hůře než se zvířaty. Krvavým potem museli vylepšovat
její panství a majetky, zatímco jejich děti neměly co do úst. Za takovou
lakotu a svévoli ji odsoudil Stvořitel k tomu, že se nemilosrdná paní bude
toulat tak dlouho po světě, až se její skvostný zámek zcela rozpadne a panské
majetky se vrátí spravedlivě řádným vlastníkům.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "11. Die weisse Frau" in
Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.206
Urban Michael: "18. Die weiße Fraur" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.250-251
Zirwick Hans: "Die weiße Frrau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 20
"06. Die Weiße Frau" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute
des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964,
S.740
16. Poustevník na Svaté Anně
V nejstarších dobách už stávala na vrchu na Svaté Anně na jihozápadním
svahu poustevna. Poslední zdejší poustevník, jak se vyprávělo, byl čarodějník,
tvůrce počasí a zaklínač povětří. Když ho jednoho dne nalezli na jeho místě
mrtvého, dřepěla vedle jeho těla černá kočka s blýskavýma očima. To byl
důkaz, že zemřelý byl ve spojení se zlými mocnostmi. Proto bylo rozhodnuto,
že nemůže být pohřben na vysvěceném hřbitově, ale mimo něj. Tak se stalo,
poustevna se rozpadla a v blízkosti Svaté Anny spatřovali kolemjdoucí jakéhosi
černě oděného muže, který toužebně čeká na rozhřešení. Věřili, že je to onen
poustevník od Svaté Anny.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "12. Der Einsliedler bei
St.Anna" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter
Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.206-207
Urban Michael: "30. Der Einsiedler am Sct.Annaberge" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.265-266
Zirwick Hans: "8. Der Einsiedler der St.Annakirche" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 23-24
"07. Der Einsiedler bei St.Anna" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land
und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.740
17. Kvíčaly ho prozradily
Za onoho času, kdy se ještě mezi Planou a Chodovou Planou táhl hustý les a
cesta nebyla tak bezpečná jako dnes, býval na cestě kříž, kolem něhož vedla
cesta do Chodové Plané. Jednoho dne tudy šel starší Žid s těžkým rancem na
zádech a byl již unaven.
Chtěl si odpočinout, ale sotva usedl, přijížděl povoz a protože se blížila
noc, Žid poprosil kočího, aby ho svezl do blízkého městečka. Kočí ho vzal, ale
s pacholkem na kozlíku se domluvili, že Žida zabijí a okradou. Zastavili,
pacholek k Židovi přiskočil a zasadil mu ránu do hlavy. Rána ho sice omráčila,
ale probral se a prosil úpěnlivě o život a varoval zlosyny, že kdyby ho
zavraždili, že by se na to stejně přišlo, protože by je kolem létající ptáci
prozradili. Avšak zločinci se nerozmýšleli a starého Žida zabili, vykopali
jámu a tam ho vhodili a zasypali.
Podle podobné pověsti měl být vrahem jeden tovaryš barvířského řemesla.
Sebral Židovi peníze a vykračoval si dál spokojeně do Chodové Plané. Blížila
se noc a jen světýlka oken prozradila tovaryši místo hospody. Sedl na lavici
ke stolu a poručil si dobrou večeři. Hospodyně mu upekla kvíčaly a přinesla
na stůl. Když řízl tovaryš do první, nůž se mu zbarvil čerstvou krví. Tovaryš
zavolal hospodyni a ukazoval jí, že mu dala neupečené kvíčaly. Žena kroutila
hlavou, ale vzala večeři a znovu ji dala na oheň. Když se jí jevila večeře až
hodně opečená, nakrojila a viděla, že je hotova. Přinesla večeři znovu na
stůl.
V jizbě seděli ještě dva formani, kteří skoro dřímali, ale ve skutečnosti
po očku sledovali tovaryše, co se u něho děje. Tovaryš rozkrojil kvíčaly a
maso se opět zalilo čerstvou krví. Ztrnule se díval na večeři a procedil mezi
zuby: "Že by ten mrtvý Žid měl pravdu, že bude jeho vražda prozrazena?" Když
uslyšeli formani tato slova, přiskočili k tovaryšovi, chytili ho za ruce a ten
se bez dlouhého váhání přiznal, že zabil Žida. Ráno ho odvedli do Plané a tam
byl potrestán podle hrdelního práva.
Tato pověst je zaznamenána v II.díle starých plánských análů, kde se uvádí
v roce 1731: "Před 80 lety jeden barvířský tovaryš zabil Žida; za to byl sťat
a zakopán v Plané nedaleko kostela svatého Petra." Židé z Plané byli
zpraveni, že byl zabit starý Izák. Jeho tělo bylo vykopáno a po obřadu znovu
na místě vraždy pohřben. Plánští Židé tu položili na místě náhrobní kámen a
když došlo k přestěhování do Chodové Plané, zanesli do staré kroniky, že se
ta věc přihodila v 14.století.
Vyprávělo se, že na místě vraždy byl postaven smírčí kámen k urovnání
hříchu. Stával tu jako hraniční kámen mezi Planou a Chodovou Planou. Na něm
býval patrný kříž, který čtvrtil pole náhrobku na čtyři díly. Na každém dílu
byly zřetelné erby. V nové době převážil názor, že nejde o smírčí kříž, ale o
hraniční znamení dvou panství Plané a Chodové Plané. Je velkou tragédií, že
tato historicky velmi cenná památka byla v roce 2000 ukradena neznámými
vandaly. Chodová Planá je tak ochuzena o další památku z mála památek, které
zbyly po strašném ohni městečka z roku 1733.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "13. Die blutenden
Krametsvögel" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan,
Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896,
S.207-208
Urban Michael: "23. Die blutenden Krammetsvögel" in Sagen,
Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen
Heimat, Mies 1910, S.257-259
"09. Die Krammetsvögel" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute
des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964,
S.741
18. Nález klíče u Brodu nad Tichou
V lese mezi Barevným mlýnem a Brodem nad Tichou sbíraly dvě děvečky roští
a náhodou odhrábly vrstvu mechu. Pod mechem se objevil velikánský klíč,
připevněný na řetězu. Děvečky tahaly všemi silami za klíč, až se jim nakonec
podařilo utrhnout ho od rezatého železa. Když přišly domů, vyprávěly, co se
jim přihodilo a ukazovaly klíč.
Doslechl se o tom jeden sedlák, kterému jeho bába vyprávěla, že kdesi v
lese, kde se říkalo "Brodské dříví" (Brucker Holz), byla prý za dávných válek
zakopána vojenská pokladna. Sedlák vzal obě děvečky a spěchal s nimi do lesa,
aby mu ukázaly místo, kde klíč našly. Nesly háky a motyky a chystaly se
vykopat poklad. Ale odtržený řetěz a ani místo, kde byly, ne a ne najít.
Tak se vrátili nešťastní domů. I jiné lidé pak začali po místě pátrat. Časem
se ztratil i onen velký klíč a tak vojenská pokladna, kterou tu ukrylo na
útěku nepřátelské vojsko, dodnes leží kdesi v "Brodském dříví". A pověst
dodává: Nic není ztraceno na věky. Ale jen ten, kdo se narodil v neděli, má
naději, že poklad nalezne.
Prameny:
Urban Michael: "34. Der Schlüsselfund bei Bruck" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.268
Zirwick Hans: "18. Der Schlüsselfund bei Bruck" in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 218
19. Kamenný rytíř v Chodové Plané
Kamenný rytíř stával v Chodové Plané vzadu za židovským hřbitovem v
zámeckém parku pana Berchem-Haimhausena. Byla to socha, vytesaná z kamene -
hlavu měl podepřenu o ruku, v níž měl dlouhý meč. Jméno "kamenný" snad
souvisí s tím, že v dávných dobách se dostávali rytíři do sedla tak, že
vystoupili na balvan a z něho nasedli na koně.
V těchto místech prý byl v čestném boji zabit německý rytíř, který platil
za nepřemožitelného, a kterému jeho potomci dali postavit na tomto místě
pamětní kámen. Německý nacionalista URBAN ovšem neopomíná dodat, že jeho
smrt spíše zavinili lstiví synové české Libuše, kteří ho zavraždili ne v
čestném boji, ale úkladně ve spánku.
Prameny:
Urban Michael: "36. Der steinerne Ritter" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.269-270
Zirwick Hans: "15. Der steinerne Ritter von Kuttenplan" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216
20. Francouzský dub u Broumova
Když poutníci putovali z Plané do bavorského Mähringu, procházeli
Broumovem, a v lese za Broumovem narazili v blízkosti silničky na prastarý
dub, který nazývali vesničané "Francouzský dub". Jeho větve byly zčásti
uschlé. O tomto stromě se vyprávělo, že když francouzská vojska táhla zdejší
krajinou, aby svrhla císařovnu Marii Terezii, pálila a ničila vesnice a
vyvolala proti sobě nenávist. Když v boji prohrávali a chtěli se spasit útěkem
před Císařskými, prchali tudy Francouzi do Bavor a mnoho z nich zdejší uhlíři
a dřevorubci pochytali. Byli pak pověšeni na tomto stromě.
Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "17. Die Franzoseneiche
bei Promenhof" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan,
Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896,
S.210
Zirwick Hans: "21. Die Franzosen-Eiche bei dem Hofe An den Brammen" in
Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk
Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan,
1926, S. 219
21. Pověsti o vrchu a kostelu Svaté Anny
Stále lákavé je
určení doby vzniku poutního kostela Svaté Anny. Husitské
bouře zavinily, že dnes nevíme, kdy vlastně kostel vznikl. Listiny byly
spáleny a zničeny, a to postihlo i kostel na Svaté Anně. A tak nezbývá, než
se držet tradice, podle níž jde o místo posvátné, prastaré více než tisíc let.
Ke stáří kaple Svaté Anny Michael Urban se váže několik pramenů. Například
Kristián August Pfalz, kazatel z chrámu sv.Víta v Praze, uváděl ve své knize
(1673), že kaple sv.Anny je již 700 let stará. Rok založení kaple posunoval
před rok 1000. Před husitskými válkami míval prý kostel četné sochy stříbrné a
pozlacené, jakož i kostelní náčiní, ale vše bylo husity vyloupeno a odvezeno.
Pfalz uváděl řadu zázračných případů, které se udály na přímluvu u sv.Anny,
jako důkaz, že Svatoanenský obraz měl divotvornou moc. Psalo se také o
zázračném Svatoanenském prameni, jehož voda uzdravovala. Poutníci ji buď pili
nebo jí potírali nemocné údy. Také kostelní knihy z Plané popisují v
17.století takové podobné případy na Svaté Anně.
P. Gilbert Passauer psal, že již kolem roku 845 v místě, nazývaném
Pláň-Planá, žili křesťané, a pojmenovával 14 českých knížat, pokřtěných v
Řezně. M.Urban soudí, že kostel sv.Anny musí být nejstarším kostelem
severozápadních Čech.
Když přišla do zdejšího kraje luteránská víra (1571), sláva poutního místa
minula a kostel byl uzavřen. Socha svaté Anny, dvě sochy Panny Marie s
Ježíškem byly z kostela vyneseny a pohozeny na hromadu vyhozených věcí v
kostela na déšť a nepohodu. Podle pověsti přišel jeden sedlák z Výškova na
nápad odvézt si sochy domů do vsi. Přijel s povozem se čtyřmi silnými koni,
naložil sochy na povoz, ale nemohl se hnout z místa, ani když koně šlehal
bičem. Nakonec se povoz rozjel, a z posledních sil dorazil s nákladem do
sedlákova dvora ve Výškově. Od té doby to šlo se sedlákem s kopce. Přišla
neúroda, měl ztráty a když měl přijít o dům a dvůr, napadlo ho, vrátit sochy
na staré místo. Na starý žebřiňák zapřáhl vyhublého šimla a vida - bez námahy
a pobízení se sochami dojel na Svatou Annu. Tuto, mezi lidem velmi rozšířenou
historku vymaloval slavný plánský malíř Wenzl Schmidt ve dvou obrazech na
hlavní stěně uvnitř kostela na Svaté Anně (1730). Viz obrázek!
Když za třicetileté války končila doba luteránství v kraji, nařídil papež
Řehoř XV. (1622), aby byl svátek sv. Anny (26.července) znovu řádně slaven. V
roce 1624 dal hrabě Heinrich Šlik zchátralý a nepoužívaný poutní kostel
opravit, znovu vysvětit a obětoval velké peníze na obnovu. Povinnosti
kostelníka převzal jeden poustevník a od roku 1644 fráter Michael Puntgos.
Přicházeli nemocní a klečíce na schodech oltáře si vyprošovali uzdravení u
svaté Anny. 8.září 1645 zaslal papež Innocenc X. na prosbu hraběte Šlika
schvalovací bulu ke zřízení bratrstva Svaté Anny. Vzniklo bratrstvo a
existovalo až do roku 1784, kdy císař Josef II. všechna bratrstva zrušil. V
roce 1645 nechal zhotovit Heinrich Šlik stříbrnou a pozlacenou monstranci ze
stříbra ze štoly Haus Österreich za vesnicí Výškov a předal do kostela
sv.Anny. Až v roce 1810 musela být monstrance odevzdána do mincovny v Plané.
V roce 1680 chtěla založit klášter u Svaté Anny hraběnka Marie Maximiliana
von Sinzendorfová a povolala sem bratry řádu servitů. Přišlo 12 řádových
bratrů z kláštera Gratzen. Byl vyhotoven zakládací dokument kláštera servitů,
ale nakonec k založení kláštera nedošlo.
Po třicetileté válce byla česká země vržena o mnoho let zpět. Vrací se
doba pověr a víry v duchy, čerty, vodníky. Mizí renesanční vzdělanost a
nastává úpadek kultury i hospodářství.
Na louce pod Svatou Annou se prý ukazovali tři ohniví mužíci, jindy zase
se objevoval čarodějný cizinec, který se měnil v havrana. Také blesky a různé
přírodní úkazy byly podobně vysvětlovány. Když přišla zatmění slunce 12.5.1706
a 1.6.1728 a brzy pak kometa viditelná od 6. do 8.října 1731, lidé byli
zděšeni a očekávali to nejhorší.
Ale i náhlá uzdravení u Svaté Anny se přičítala podivným silám této svaté
ženy. Medicína byla postavena na pověrách. Například v roce 1712 byl jeden
horník zavalen v Michalových Horách a roztříštěná noha mu musela být
odříznuta. Dali ji do komína, prý aby se pacient rychleji uzdravil. Ten však
zemřel. V roce 1732 byl jeden plánský nádeník v sousední Falci léčen kněžími
před více než tisícem lidí tak, že z něho vyháněli zlého ducha. Muž musel
užívat vysvěcenou medicínu a nakonec se z toho pomátl a oběsil.
Planá mívala vlastního kata. Šibenice stávala u Svaté Anny, až později na
Bohušově vrchu. Kat vypaloval zlodějům znamení na záda, bičoval provinilce i
popravoval. Při menších proviněních posazoval odsouzeného až na půl hodiny na
dřevěného osla. Po zrušení kata v Plané v 18.století přijížděl do Plané
popravovat kat z Plzně nebo z Chebu. 28.ledna 1757 byla sťata jedna vražednice
dítěte, nadto jí bylo srdce probodeno železným kopím a zahrabána přímo pod
šibenicí. Za naostření kopí dostal kovář 24 krejcarů. Týž rok byla v Plané
popravena žena, která otrávila svého otce jedem. To byly poslední popravy v
Plané.
Vrch s kostelem sv.Anny býval
často postihován blesky. 21.května 1721
uhodil blesk do věže kostela a zapálil ho. Kostel vyhořel a zachráněny byly
jen obrazy a sochy. Hraběnka Josefa Tereza von Sinzendorfová nechala kostel
znovu postavit. Sochy pak byly 23. července 1726 znovu přeneseny na Svatou
Annu při slavnostním procesí z plánského kostela, kde byly uschovány. V roce
1730 byl založen na Svaté Anně postranní oltář sv. Jana Nepomuckého od
Wolfganga Pelleta von Hundta, registrátora zemských desek v Praze. 30.
prosince 1732 byly instalovány varhany. - 23.dubna 1738 udeřil do kostela opět
blesk. Sjel po věži do středu hlavního oltáře, poškodil několik soch a
přelétl k Svatojánskému oltáři, kde se ztratil v zemi. V roce 1761 znovu
zasáhl blesk kostel a sice zákristii. Tentokrát nic nezapálil.
Když byl 19.března 1762 byl vystavován císařovnou Marií Terezií pruský
válečný prapor, který ukořistilo císařské vojsko u Schweidnitz, a vzdáván dík
Svaté Matce Anně, také ve zdejším kostele se konala slavnostní mše a
shromáždilo se veliké množství lidu. Vnitřek kostela byl stále zkrášlován. V
roce 1766 vyřezal plánský řezbář Martin Schmidt postranní oltář sv.Josefa a v
roce 1769 byly hlavní oltář a kazatelna mramorovány a pozlaceny misterem
Martinem Hennevogelem z Litoměřic. Na Svaté Anně bývalo kdysi dosti cenností,
ale kam přišly, není známo. Přesto hrozilo kostelu nebezpečí a to při rušení
kostelů. Tento osud čekal také Svatou Annu za josefínských reforem.
Bylo poukazováno na to, že už jeden kostel v Plané byl uzavřen, a sice
dávnověký Peterský. A dále se poukazovalo na to, že ostatní kostely na
Plánsku, na panství jsou příliš chudé a že mohou existovat jen díky podpoře
výtěžků u Svaté Anny, a že kostel sv.Anny je vlastně zámecká kaple plánských
pánů. Tak bylo nakonec od zrušení upuštěno. Dodnes se zde konají poutní
bohoslužby a byly obnoveny slavné poutě.
Pramen:
"08. Die wundertätigen Statuen in der St.Annakirche" - in Über Grenzen hinweg
- Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis
Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.741
22. Černá paní
Mnozí lidé, kteří při zvonění Ave procházeli kolem Tříkřížového vrchu,
viděli stoupat na vrch černě oděnou paní s rukama sepjatýma k modlitbě. Kdo se
nebál vydat se za ní do kopce, spatřil ji před křížem klečet se skloněnou
hlavou, plačící a sténající. Pokud by na ni někdo promluvil, nedostal by
žádnou odpověď. Zvedla se krátce před ukončením Ave a kráčela dolů s vrchu a
její postava se v mlhavém šeru rozplynula. Podle pověsti to byla
paní-sebevražedkyně, která v návalu šílenství učinila sama konec svému životu
a proto její tělo nesmělo být pohřbeno v posvěcené půdě hřbitova, ale jen na
nějakém odlehlém neposvěceném místě. V takovém hrobě nemohla nalézt klidu.
V pamětní knize Plané nalezl M.URBAN skutečně noticku z dubna 1770, že
jakási Elisabeth Gimplinová, svobodná dcera jednoho plánského měšťana, se
oběsila na velikonoční sobotu 14.4.1770 v 7 hodin ráno v domě barvíře Martina
Friče na Petrském předměstí. Nesměla být pohřbena s hudbou a pohřební
ceremonií, ale byla zakopána až po dvanácti dnech, 26.4.1770 v noci v 11 hodin
na neznámém místě na Tříkřížovém vrchu. K tomu byl povolán ras od Růžencového
lesa (Rosenkränzer Wald) z Chodové Plané.
Prameny:
Zirwick Hans: "13. Die schwarze Frau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 32
Urban Michael: "3. Die schwarze Frau" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.223-233
23. Tanečnice Magda
Ve Zlivi u Plané žila kdysi děvečka, která nade všechno ráda tancovala.
Kdykoliv byla ve Zlivi nebo v okolní obci nějaká zábava, nesměla tu chybět.
Když byla zábava v Hutích (Hüttenhäuser), děvečka vyrážela již dopoledne a
zanedbala bohoslužbu. Jindy bylo příčinou zmeškání návštěvy kostela nekonečné
česání si vlasů. Její matku to trápilo a vyčítala jí to, ale bez účinku.
Jednou tancechtivá Magda vyrazila v neděli opět do Hutí na tancovačku, ale
stalo se, že se nevrátila. Její matka byla znepokojena, rozzlobena a
proklínala ji s přáním, aby se neposlušné dceři stalo něco na pamětnou. To se
i přihodilo. Nalezla na cestě svou dceru, proměněnou v kámen a jako zkamenělou
roztančenou tanečnici ji bylo možno spatřit poblíž staré silnice. Socha
dostala lidové označení Stará Magda ("Alte Mogd"). Dlouho pak bylo možné
ještě spatřit na kamenné soše podrobnosti jako byl stříbrný náhrdelník a
mincemi ozdobený řetízek. Až čas mazal tyto stopy a kámen Stará Magda se
postupně propadal do země. Sedlák, který zde měl pole, se rozhodl, že tento
kámen odstraní, aby tu mohl lépe orat. Když ho po velké námaze odvalil, těžce
onemocněl a v obavě před smrtí, jejíž příchod dával do souvislosti s tímto
kamenem, nechal Zkamenělou tanečnici znovu vrátit do místa, kde stávala.
Prameny:
13. "Alte Moad" in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des
Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.744
24. Zazděný mládenec u Karlína
Hrabě Jan Nostic-Rhinek nechal v roce 1836 postavit vysokou pec v
místech, zvaných "Wiegenbrück". Byla v provozu až do roku 1874, pak provoz
zastaven, ale od roku 1883 se tu znovu začalo pracovat. Vysoká pec patřila k
části Karlín a s Karlínem pod farnost Brod, zatímco Josefova Huť patřila pod
farnost Vysoké Sedliště.
Když byla vysoká pec dostavěna, spatřovali lidé v blízkosti jakéhosi
černě oděného muže, který vždy v místě vodní hráze s hlubokým povzdechem
mizel. Byla známa i příčina tohoto jevu: Při stavbě hráze byla každé ráno
nalezena včera postavená zeď zřícená. To se neustále opakovalo. A tak bylo
rozhodnuto podle starého obyčeje zazdít nevinného mládence o půlnoci do hráze.
Teprve pak zůstala hráz stát. Nevinný mládenec však každou půlnoc bloudí
okolí vysoké pece a čeká na své vykoupení.
Prameny:
Urban Michael: "6. Der eingemauerte Jüngling" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.237
Zirwick Hans: "24. Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den
politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher
Heimatverlag in Plan, 1926, S. 221
"19. Der eingemauerte Jüngling" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land
und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.747
25. Z historek z Brodu nad Tichou
V letech 1759-1783 byl farářem v Brodu P.Franz Stiller. Přišel z Bochova a
zemřel v 70 letech. Vedl svatý život a prý se mnohokráte utkal s ďáblem, který
ho neustále sváděl. Starci, kteří jako mladí hoši ministrovali u faráře
Stillera, vyprávěli, že často sledovali faráře u oltáře, jak na jednom místě u
oltáře zahání cosi rukou se slovy "Odstup satane!"
Jednou farář měl sloužit mši při mariánských slavnostech v Otíně. V Brodu
však byl pohřeb a tak mohl vyjít z Brodu až v 9 hodin ráno. V 10 hodin přišel
do Lučního údolí mezi Týncem a Otínem. Zde mu zastoupil cestu čert a chtěl
zabránit, aby v Otíně sloužit mši. Farář zápasil se satanem dlouhou dobu než
ho přemohl. Do Otína se dostal až ve 12 hodin, zpocen a vyděšen, ale mši
odsloužil. Na zpáteční cestě ukazoval pak sousednímu faráři z Vysokého
Sedliště a dalším místo, kde vedl strašný zápas s čertem. Všude tu byly patrné
stopy boje.
Jeho kuchařka byla lakomá a byla za to potrestána. Když byl jednou farář
nepřítomen, přišel jakýsi žebravý mnich a kuchařka ho nevlídně odmítla.
Pohrozil ji: "Počkej, ty holoto, já tu nechám něco, že se budeš hrůzou třást!"
Jednoho večera, když se shromáždila čeleď u jídla, ozval se náhle hrozný lomoz
a stropem vletěl do světnice čepec, boty a další věci, které patřily kuchařce.
Všichni stanuli zděšeni. Když bylo ticho, byly věci posbírány a uloženy do
truhly. Dalšího večera se lítání kuchařčiných věcí opakovalo. Některé věci
létaly i oknem, které se rozbilo. Další večer se vše opakovalo za přítomnosti
faráře, soudce,místopřísežných a mnoha lidí. Nebylo rozumného vysvětlení.
Aby zamezil dalšímu strašení, naházel farář Stiller všechny kuchařčiny
věci do pece na faře a zde je nechal za modlení a žehnání shořet. Teprve pak
nastal znovu klid na faře.
V polovině 17.století žila v Brodu selka, o které se říkalo, že je
čarodějnice. Když se toto doneslo k vrchnost v Plané, vypověděla selku z
panství Planá. Selka se však obrátila na hraběte a prosila o smilování, že je
nevinná. Hraběti se zželelo selky a sirotků a dovolil jí vrátit se. Hrabě
František Arnošt Šlik ji však povolal na úřad. Zde dostala ostrou důtku, že
se jí sice dostalo milosti, ale že se musí ještě v kostele veřejně vyzpovídat
a jít k svatému přijímání. V úřadě musela odpřísahat zvednutou rukou, že už
nikdy nebude provozovat žádná kouzla a čáry pod pohrůžkou trestu doživotního
vězení.
Pramen:
Urban Michael: "7. Einige Geschichten aus Bruck" in Sagen, Märchen,
volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat,
Mies 1910, S.237-239
26. Dva běloušové v Plané
V městě Plané v měšťanském domě číslo 8, který měl vysokou lomenici, žili
kolem roku 1700 tři sourozenci - dvě sestry, které bydlely v patře, a bratr,
který bydlel v přízemí. Zatímco sestry vedly téměř klášterní život a
nevycházely z domu jen v černém oblečení a pozdě večer - proto jim lidé říkali
"Noční sůvy" -, bratr žil veselým životem a lidé ho nazývali
"Bratr-ochlasta". Chvályhodná zbožnost však bývá provázena lidskou slabostí,
totiž lakotou. Obě tyto vlastnosti přežívaly společně v domě pod stejnou
střechou a sestry mívaly s lehkomyslným bratrem - kvůli jeho životu - často
rozmíšky a spory.
Jednoho dne nalezly ve staré truhle opis otcovské závěti, ve které otec
odkázal svůj majetek pouze dcerám. To sestry nevěděly a proto daly zavolat
bratra a ptaly se, zda ví něco bližšího o otcově závěti? Bratr zvedl ruku k
přísaze a prohlásil, že o tom nic neví, jakože nemohou po půdě běhat dva
bělouši. V ten okamžik zařehtali na půdě dva bělouši a lidé, kteří bydleli na
druhé straně plánského náměstí, vyprávěli, že spatřili věc neuvěřitelnou,
totiž dva bílé koně v oknech na půdě domu číslo 8. Podle pověsti se z tohoto
domu později ozývalo o půlnoci koňské řehtání.
Pramen:
Urban Michael: "38. Die zwei Schimmeln" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.271
27. Byl klášter v Plané?
Podle staré pověsti stával v Plané v místech, kde dnes stojí základní
škola a domy čp. 53, 54, 55, 147,148,149, františkánský klášter, z něho vedla
podzemní chodba do domu čp.14. Při stavbě školy a domu čp.55 se narazilo na
silné široké základní zdivo a na různé zákruty těchto zdí, podobné těm, které
ještě dnes bývají v klášterech jako křížové cesty. Pravdivost pověsti by
potvrzovala publikace J.PUBIŠKY, kde uvádí ve svých dějinách Čech (díl IV.,
sv. 2., str. 161) město Planou mezi místy, kde býval františkánský klášter.
Naproti tomu P.Fried odmítá tuto zprávu ve své knize II. strana 29.
Pramen:
Urban Michael: "10. Das Kloster in Plan" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.242
28. Čertův kámen u Zadního Chodova
Stará pověst vypráví, že na výšině, severně od Zadního Chodova, se
nacházel kdysi v pohanských dobách obětní oltář. Jako obětní oltáře sloužily
mocné kamenné balvany, které mívaly na povrchu nahoře vyhloubeniny. Jejich
účel dobře znali křesťanští misionáři a proto obětní oltáře označovali jako
místa ďáblova neboli Čertovy kameny.
Tyto kameny se nacházejí na různých místech v Čechách, a také v Zadním
Chodově. Ukazovalo se tu čertovo sedlo jako místo, kde čert seděl, nebo otisk
kopyta čerta, čertovo lože, kde odpočíval. Čertův kámen, který nesl obtisk
čertova kopyta a lidské nohy, měl vedle těchto stop ještě mělkou vyhloubeninu.
Zde prý chtěl čert jednou unést nevinnou dívku, se kterou odletěl, ale v
těchto místech se mu děvče vysmeklo a spadlo dolů na místo, kde je tento mělký
dolík.
Pramen:
Urban Michael: "39. Die Teufelssteine bei Hinterkotten" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.272
29. Strašidelný Chorvát
Stará Plzeňská silnice v Plané vedla z Peterského náměstí kolem staré
kaple, zvané "Mäuslkapelle", nedaleko hraběcí Nosticovské cihelny. V těchto
místech před mnoha lety tábořili chorvatští vojáci a v hádce dvou vojáků byl
jeden zabit. Chorvati ho zde tajně zakopali. Dlouho po jejich odchodu se
začal objevovat v různých hodinách voják v chorvatském kroji. Lidé přísahali,
že ho zde viděli. Hledání v písemnostech potvrdilo pověst nálezem zprávy, že
20. března 1759 byl zde pohřben jeden Chorvát, jménem Braněc.
Pramen:
Urban Michael: "9. Der gespenstige Kroat" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.242
30. Vykopávač pokladů
Na louce zvané Schlanza, se objevoval černě oděný muž, jehož velikost se
měnila. Z velké dálky byl spatřen jako velký černý havran, blíže se zjevil
jako trpaslík, podruhé jako obr. Neustále kopal v blízkosti jedné zavalené
štoly a pokud na něho někdo promluvil, nedostalo se mu odpovědi. Podle pověsti
šlo o starého vykopávače pokladů, který používal virgule, zázračného proutku,
který mu kdysi dal ďábel, a hledal jím poklady. Nebude mít klid dříve, dokud
by mu nevinné dětské dítě, aniž by proneslo slůvko, odňalo virguli.
Před mnoha lety se s ním setkali dva řemeslničtí tovaryši a ptali se ho
německy, a také česky, jak se dostanou do Chebu? Protože nedostali odpovědi,
dali se cestou rovně za nosem, ale přišli naopak k Barevnému mlýnu. Proto se
říkalo, že každý, kdo na vykopávače pokladů promluví, určitě zabloudí.
Prameny:
Urban Michael: "13. Der Schatzgräber" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.244
Zirwick Hans: "7. Der Schatzgräber-Rutenschläger" in Adressbuch - Heimatkunde,
Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung,
Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 23
31. Ohnivé plameny nad Planou
Mnozí poutníci, kteří v noci z Chodové Plané přicházeli k Plané, viděli
často nad městem zřetelné poletovat ohnivé plameny nad městem. Toto se prý
objevovalo vždy, když měl přijít nějaký mor, válka nebo neúroda. Ale byla i
jiná vysvětlení: Plánské anály v roce 1706 uvádějí, že byly spatřeny tři
ohnivé plameny podobné postavám, mířící k rybníku. Mělo jít o tři osoby
sinzendorfské linie - 12letou slečnu Marianu, staršího syna Jáchyme z linie
Wenzla Sinzendorfa a jeho slečnu sestru. Ti zemřeli. Vedle těchto znamení se
také stalo, že se zvony na Svaté Anně samy o sobě rozhoupaly a zvonily, aniž
by někdo byl na zvonici.
V roce 1713 - jak také uvádějí anály - kostelník Hans Georg Prockl z
kostela sv.Anny před městskými radními vykonal přísahu, že spatřil v noci nad
Peterským kostelem v Plané velký plápolající oheň, který se rozpustil do dvou
velkých světel a ta pomalu mizela. Vyprávěl městské radě toto: V 11 hodin v
noci začal výt pes na Svaté Anně, načež v prázdném kostele nastal takový
lomoz a rámus, že kostelník vzal zbraň a vystřelil, aby vylekal připadného
lupiče. Když znovu ulehl, zdálo se mu, že se rozezněly varhany, a když se
podíval z okna, celý kostel byl osvícen neznámými světly a ohněm. Později v
posteli přemítal, zda se mu to všechno nezdálo. V tom se probudila jeho žena s
otázkou, zda slyšel ten hrozný hluk z kostela. Proto kostelník znovu vstal a
odebral se do města. A právě tehdy nad Peterským kostelem spatřil taková
ohnivá znamení, že myslel, že celé město hoří. Krátce nato, jak uvádí ústní
tradice, vypukl na Plánsku velký hladomor.
Symbolické číslo tří zemřelých se opakovalo také v roce 1726. Opět se
objevily ohnivé plameny, tentokrát ve směru na Chodovou Planou. Krátce nato
onemocněl a zemřel stavitel Georg Mahner, děvečka v Michalových Horách, a
Magdalena, žena kloboučníka Antona Schießla, která sama viděla ohnivého muže
nad kopcem, onemocněla a zemřela.
V různých hodinách v noci, především o půlnoci, byly u kostela sv.Anny
spatřovány plápolající plameny jako postavy mužů, které přicházely k městskému
rybníku a až na tzv. Křížový pahorek, odkud se pomalu vracely znovu ke Svaté
Anně, kde se rozpustily v mlze. Říkalo se, že kolik hořících postav bude
spočítáno, tolik potomků rodu na panství Planá v příští době zemře. Plánské
anály se několikráte zmiňují o úsloví, že když se objeví ohnivé plameny, vždy
zemře někdo z rodiny plánského zámeckého pána.
Prameny:
Urban Michael: "15. Die Feuerflammen über der Stadt Plan" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.247-248
Zirwick Hans: " 5. Feurige Männer" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 22
32. Zapřísahání v Chodové Plané
Před mnoha lety žila v Chodové Plané jedna Židovka Ester, o které se
říkalo, že je čarodějnice neboli bosorka ("böissora"). Dokázala lidem učarovat
nebo je zkamenět, předpovědět minulost (prostřednictvím tzv. "Schlüsselaufen"
nebo "Sieblaufen") a předpovědět oheň. Křesťany vážena, tajně navštěvována a
vyhledávána, židovským spoluvěrcům se vyhýbala a žila stranou v chýši v
židovské čtvrti. Jednou vypukl v kostele požár a rychle se šířil. Ačkoliv
vynaložili všichni všechny síly, vše bylo nadarmo. Oheň se dále šířil.
Protože byli bezradní, jeden ze Židů radil obecním starším, aby se obrátili
na starou Židovku, na Ester, neboť se o ní říkalo, že umí poručit ohni i vodě.
Starší poslali pro Ester. Přibelhala se, podívala se na oheň, a poručila
přinést konev vody a konev řezavého uhlí. Potom se podívala upřeně do ohně a
mumlala v hebrejštině slova ze čtvrté knihy Mojžíšovy: "Ježto lid křičí k
Mojžíšovi, a Mojžíš prosí Boha, ježto by zmizel oheň." Při každé slabice
Estere nalila něco vody na hořící uhlí do druhé konve. A když ukončila větu,
zastavil se oheň v obci a Chodová Planá byla zachráněna. Jak se obec Židovce
odvděčila, však pověst neuvádí, protože už v příštím roce byla jako
čarodějnice upálena na hranici.
Prameny:
Urban Michael: "25. Die Feuerbeschwörung in Kuttenplan" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.262-263
33. Kláštery v Křínově, v Brodě a jinde
V Křínově byl dvůr, kde se říkávalo"U Klaustrů" (v češtině "U klášterních"
podle Kloster=klášter) a podle pověsti v těchto místech stával klášter, ale
jeho kostel nestál zde, ale na skále proti dnešnímu mlýnu na Kosím potoce.
Ukazuje se ještě, kde v tomto kostele stával oltář. Zástupy neúprosných husitů
prý rozbily kostel i klášter. Dodnes je někdy slyšet tlumený halas a zvonění,
jako kdyby vycházelo z hory. Jiné zase tvrdí, že je to zpěv mnichů na kůru.
Před vsí, když se přichází od Otína, na jednou místě pastviny, kde rostou
nízké břízy, je příkop s valem. Kdysi tu býval veliký kámen a na něm mělká
kruhová vyhloubenina miskovitého tvaru., jaké se nacházely u bran hradů a
padacích mostků. Když se tu hrabalo a kopalo, nacházely se tu stopy jakési
pevnosti, která byla zničena ve stejné době jako klášter a kostel - tedy
husitskými zástupy.
V Brodě nad Tichou, když to bylo ještě pohledné městečko, obklopené
hradbami, stával vedle hradu také klášter, který byl už v dávné době zasažen
bleskem, vyhořel, zůstal v ruině a už nebyl znovu postaven. Také historici se
domnívali, že kdysi v městě Brodě stával klášter. Existuje totiž listina z
Lestkova, datovaná rokem 1257, kde se uvádí, že Ratmíř, purkrabí na Přimdě
(Ratmir von Pfrimberch), je pověřen českým králem Přemyslem Otakarem II., aby
zajišťoval ochranu a péči o klášter na "Ponte Bohemico", aby se chátrající
řádový klášter znovu rozvíjel. Na listině je připevněna pečeť. Bruno Bischof
uvádí tuto listinu ve své práci o původu pánů ze Švamberka, a co se týká
místa, je prý nelehko ho lokalizovat: "Snad jde o Brod (Bruck) na Zlatém
potoce (Schladabach), ležící jižně od Plané. V žádném případě se však nejedná
o Most (Brüx), který se v listinách uváděl vždy jako Pons, Pontum, Brucka,
Hněvín nebo Most, ale nikdy Pons Bohemico! Podle německého vlastivědníka
Stocklöwa z Tachova by mohlo jít o Český Most (Böhmisch Bruck) ve Falci.
Spor mezi vlastivědníky před první světovou válkou vyvrcholil aktivitou
plánského faráře v Plané P. Josefa Schmidta, který byl dříve v Brodě farářem.
Tento se obrátil do Horní Falce na obec Böhmisch Bruck s dotazem na klášter a
odpověď zněla, že zde byl v rané době založen benediktínský klášter jakýmsi
Bernoldem von Dräswitz a v roce 1256 představuje Konrad von Dräswitz zdejší
komendu bratří sv.Jana z Jeruzaléma pod ochranou kapituly v Řezně. V zákristii
kostela se tam nachází náhrobek s erbem, kde je labuť - tedy tentýž erb, který
měl purkrabí Ratmíř z Přimdy. Je jisté, že krajina, kterou spravoval, nebyla
pouze v okolí Přimdy a Lestkova, ale sahala až do Horní Falce.
Brod nad Tichou se dělil na dvě části. Větší části se říkalo "Dorf"
(Vesnice) od doby, kdy znovu vznikalo osídlení po zničení města Brodu křižáky
za husitských válek, a menší část na kopci, kde je farní kostel, fara a od
roku 1876 škola, se nazývala "Über Wasser" (Nad vodou). Zde stával kdysi starý
hrad pánů von Broda (z Brodu).
Nedaleko odtud je Janov a v jeho blízkosti ruiny kostela sv.Jana, který
měl patřit klášteru.
V Dolní Jadruži ve dvoře, nazývaném Zámecký dvůr (Schloßbauernhof), měl
být kdysi klášter, který byl umístěn v jakémsi hrádku či zámečku, který
postavil v pradávné době jeden zeman, ale když zámek vyhořel, zůstal opuštěn a
sem přišli mniši.
Ve vsi Štokově je pole, které se nazývá "Klášterní pole" (Klosteräcker).
Mělo patřit zdejšímu klášteru, který se nalézal v domě čp.33 a měl vlastní
pole. Když se stavělo nové stavení při tomto dvoře, byl nalezen klíč od
kláštera a uchováván majitelem dvora jako cenná památka.
Prameny:
Urban Michael: "5. Das Kloster in Bruck" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.235-236
Urban Michael: "26. Das Kloster in Gröna" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.263-264
"12. Sagenhafte Klöster" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.743-744
34. Mor v Plané roku 1549
Podle staré pověsti v místech, kde stával před válkou dům nazývaný
Beuntwirthshaus (Peintswirtshaus), bývala ještě v 16.století chýše, ve které
bydlel kat se svými čeledíny, dokud ještě bývalo popraviště se šibenicí na
Svaté Anně (severovýchodně od Svaté Anny se ještě před válkou říkávalo Am
Gericht - "Na spravedlnosti"). Ale v 16.století byla postavena nová šibenice
na Bohušově vrchu a kat se přestěhoval blíže k nové šibenici a bydlel v malém
stavení na úpatí Bohušova vrchu. Podle některých však bydlíval kat v komůrce
městské Dolní brány.
Katovna, jeho původní chýše, byla krátkou dobu opuštěna a rozpadávala se.
Každý se tomuto místu vyhýbal, protože se věřilo, že v chýši tropí své rejdy
strašidelný duch. O to více nastalo podivení, když se náhle z komína valil
kouř. V chýši se zabydlela a ve dveřích stála stará hrbatá žena s malým
chlapečkem na ruce.
To nemohl být nikdo jiný než čarodějnice, když si zvolila katovnu za
obydlí. A tato domněnka se brzy potvrdila. Když totiž jednou stará Kathl, jak
se jí říkalo, šla po městě s chlapcem v náručí, chlapci se jí vysmívali. Cosi
zamumlala a kluci začali sténat, padli k zemi a váleli se v bolestech po
náměstí. Když pak nad nimi natáhla ruku, vyskočili a pelášili v hrůze domů.
Rozneslo se, že stará Kathl umí vařit nápoj lásky i zbavovat lidi i zvířata
bolestí. Přicházeli sem plánští měšťané i sedláci z okolí s prosbou o pomoc.
- Tak plynula léta a chlapec Toni, vnuk staré čarodějnice Kathl, vyrostl v
její péči v pohledného muže. Toni z chýše Peinthütte byl vyhledáván děvčaty.
Říkaly mu "Peinttoni". Ale nejvíce se zalíbil dceři starosty Plané. Oba mladí
v sobě našli zalíbení a lidé je viděli večer často spolu. Když se Anna svěřila
rodičům se svou láskou, starosta se rozlítil a zakázal jí se stýkat s
chlapcem. Řekl: "Raději zemřu morem, než bych vedl svou dceru k oltáři vnuka
čarodějnice!"
Ráno byla hledána stará Kathl, ale zmizela i s Tonim z města. Plynuly
měsíce a na oba by se bylo zapomnělo, kdyby nebylo mladičké Anny, která se
nemohla smířit s tím, že by ztratila v srdci svého milého. Začala být nemocná
a její nemoc se stále horšila až vznikla obava, že Anna zemře. Byl povolán
doktor z Chebu, ale ten vysvětlil, že choroba má původ v duševním stavu a že
dcerka může být uzdravena jen tehdy, když utiší nemocné toužící srdce. Rodiče
viděli, že Anna stůně kvůli Tonimu a tak rozeslali dopisy na všechny směry,
aby se pátralo po Tonim. Takový dopis dostal vnuk čarodějnice právě v den
pohřbu jeho babičky Kathl, která zemřela na mor. Vydal se ihned na cestu do
Plané, ač se sám necítil zdráv. Spěchal za svou Annou a nalezl ji nemocnou.
Když ji objal, Annino opojení se změnilo v hrůzu, když se mu podívala do
tváře. Byl zsinalý a třesoucí se po celém těle. Když se Anna vymanila z
objetí, Toni padl k zemi a zemřel. Byl první obětí hrozného moru, který
přinesl do Plané. Druhého dne zemřela na mor Anna, po ní rodiče a mor
zachvátil celou Planou.
Prameny:
Urban Michael: "20. Die Ursache der Pest im Jahre 1549" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.252-255
Zirwick Hans: "9. Die Pest in Plan" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer,
Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans
Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 24-25
35. Černý muž v Dolní Jadruži
V Dolní Jadruži stranou u dvora Geigerhof byl spatřován černě oděný muž,
který byl obepjat širokým koženým páskem, na jehož přední straně jasně
svítila kovová ozdoba. Říkalo se, že tu hledá poklad zakopaný v pradávných
dobách. Podobná pověst se týkala zakopané švédské vojenské pokladny na lánu
"Trai" v blízkosti Bílého mlýna. Na tzv. Bundštejnu se prý nacházel obrovský
hrob Zde měl být pohřben pohanský vůdce zdejšího lidu i s pokladem. Také se
říkalo, že tu jsou pochována tři knížata ve třech rakvích: v dřevěné, v měděné
a v kamenné.
Také se vyprávělo, že na Neblažovské stezce (Glasauer Steig), která
odbočuje ze silnice z Jadruže do Svatého kříže (Chodský Újezd), tam kde stojí
u lesa jeden kříž, bývala kdysi větší kaple. Ta se prý propadla do země a jen
vyvolenému bude dovoleno, aby sestoupil do země po 90 schodech, vedoucích do
propadlé kaple a nalezl poklad.
Prameny:
Urban Michael: "33. Der schwarze Mann bei Untergodrisch" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.267-268
Zirwick Hans: "14. Der schwarze Mann bei Untergodrisch" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216
36. Černý rytíř
Na severovýchodním příjezdu do obce Neblažov nedaleko školy stál železný
kříž, k němuž se stahovala následující pověst. Lidé uváděli, že tu jsou
pochováni Švédové nebo Francouzi, ale přežívala jiná pověst. Kdysi na zámečku
v Neblažově žil rytíř Kurt. Zamiloval se do dcery pána ze Štokova Hermengildy.
Dcera mu lásku opětovala, ale její rodiče jejich vztahu nepřáli, protože rytíř
byl chudý. Nadto se o Hermengildu ucházel bohatý pán Albrecht z Plané. V den
před zasnoubením s Albrechtem rytíř Kurt unesl svou lásku, ale byl
pronásledován otcem Hermengildy i Albrechtem z Plané. Když se zdálo, že budou
oba utíkající chyceni, rozhodla se Hermnegilda, že raději zemře, než by se
milého vzdala. Požádala Kurta, aby ji zabil a když se přiblížili
pronásledovatelé, postavil se proti Albrechtu. Nejprve zabil Hermengildu a
potom mečem probodl sám sebe. Tak náhle ztichla honička a panoši, když viděli
mrtvá těla, stáhli se ve svaté plachosti zpět.
Rytíř Harro ze Štokova spatřil svou dceru mrtvou a vrhl se k ní s pláčem a
naříkáním. Ale potom v hrozném záchvatu slepém vzteku, že ztratil své jediné
dítě, vzal svůj meč a ještě znovu propíchl Kurtovo srdce. Tělo dcery odvezli
do Štokova a pohřbili, avšak Kurt byl pochován přímo na místě smrti. Jeho
příbuzní a přátelé tu postavili kříž. Od těch dob byl vídáván při ranním
zvonění muž v černém v blízkosti tohoto kříže se toulající.
Prameny:
Urban Michael: "21. Der schwarze Ritter" in Sagen,Märchen,volkstümliche
Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910,
S.255-256
Zirwick Hans: "25. Der schwarze Mann-Ritter bei Glasau" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 221-222
"16. Der schwarze Ritter" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.745
37. Myslivec se špičatým kloboukem
V lese ve Vysokém Sedlišti, kudy vede pěšina z Brodu do Týnce, se
objevoval podivný mužík se špičatým kloboukem na hlavě. Měl to být myslivec,
který se upsal satanovi za to, že každá jeho kule trefí přesně cíl. Když se
blížil termín splatnosti úpisu, na cestě, kde on naposledy vystřelil poslední
kuli na chudou stařenu s klestím, byl čertem proklet. Od této chvíle tu bude
bloudit tak dlouho, dokud ho zbožné děvče polibkem nevysvobodí.
Prameny:
Zirwick Hans: "26. Der schwarze Mann mit dem spitzigen Hütl" in Adressbuch -
Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und
Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 222
38. Pole Mrtvého muže
Mnohé pomístní názvy prozrazují různé události, které se na místě staly.
Východně od Bohušova vrchu směrem na Otín byl lán "Pole krve" (Blutacker). Zde
prý došlo k poslednímu střetu mezi Švédy a Císařskými v srpnu 1647 a prolito
bylo mnoho krve. Na poli se nacházely v minulosti zbraně, koňské podkovy i
mince.
Severozápadně Bohušova vrchu se říkalo
"Na terčích" (bei Scheiben). To je
název nový. Zde měl v 19.století městský střelecký spolek
(Schützengesellschaft) vlastní střelnici a bývalo tu mnoho terčů.
Jiný lán měl podivný název
"Čerstvá železa" (Frisch Eisen). Cesta, která
vedla na tato pole vysoko položená, bývala kdysi tak srázná, že sem žádný, ani
zcela prázdný povoz nevyjel, pokud tažná zvířata nebyla čerstvě okována
podkovami z právě zhotoveného železa.
"Pole Mrtvého muže" (Tauta Moan) se nazývá pole, kde jednou oral sedlák, a
za ním se náhle propadl kus země. Když se sedlák vrátil k díře v zemi,
spatřil v ní tělo rytíře, ležícího ještě v plné zbroji s brněním. Sebral se a
spěchal do vsi, aby vyprávěl, co se mu přihodilo. Nikdo se neodvážil mrtvého z
díry vytáhnout. Nakonec se všichni rozhodli, že díru zasypou. Tak udělali a za
mnoha modliteb pak místo opustili. Když se lidé ptali, kde je rytíř zakopán,
nikdo to nedovedl přesně určit. Časem se objevilo nové vysvětlení, že šlo o
zasypaného horníka a nikoliv rytíře. Ale podivné jméno poli už zůstalo.
Ještě jiné vysvětlení uvádí pověst o vraždě. Na vrších na poli Mrtvého
muže stála kamenná kaple. Říkalo se jí Smírčí kaple. Kdysi tu bývala hustá
křoviska lískových oříšků a v jejich stínu si poddaní rádi odpočinuli. Jedno
brzy ráno šli dva sedláci z Vyškova kosit. Zde se posadili, aby si nabrousili
kosy do práce, ale dostali se do hádky a nakonec jeden zabil druhého klepátkem
na kosu. Byl zadržen, odveden do Plané k soudu a soudcem odsouzen k trestu
smrti. Mrtvého sedláka zakopal vrah na místě, kde ho zabil. Lidé tu pak
spatřovali černého muže, bloudícího v těchto místech. Když se k němu blížili,
zmizel. Byla tu postavena kaple a pole nazváno podle mrtvého muže, který tu
leží.
Prameny:
Urban Michael: "32. Einige Flurnamen bei Plan" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.266-267
Urban Michael: "35. Die Kapelle am Tautn Moan" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.269
39. Poklad na Zlaté Cestě
Název Zlatá cesta (Goldwag) se týká dnešního Řešanova nedaleko od Křínova.
Tam, kde stával velký ovčín, nalézají se stále ještě zbytky švédských valů z
třicetileté války. Kdysi tu byla tvrz a v údolí, v jakémsi čedičovém kotli,
stávala vesnice, která později zpustla. Nazývala se "Oedendorf". Zde mělo
dojít k bitvě. Levé křídlo švédské armády tu mělo svůj hlavní obranný bod, u
něhož se střetla vojska Císařská a švédská. Ve zdejším zámku byly shromážděny
veškeré poklady, mnoho zlata a stříbra, které nakradla švédská vojska v
Čechách, když vypalovala vesnice a města. Právě v tomto směru měl být veden
nečekaný útok Císařských na švédské ležení. Poklad byl proto narychlo zahrabán
v blízkosti už neexistující tvrze a zůstal neodhalen, třebaže se mnohým
zjevoval zářícím, blyštícím se světlem. Dodnes nebylo místo pokladu nikým
objeveno.
Prameny:
Urban Michael: "27. Der Schatz bei Goldwag-Hütten" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.264
"18. Der Kriegssschatz bei Goldwag" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte,
Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz,
Geisenfeld 1964, S.746
40. Pohanský hrob u Horní Jadruže
Koncem 19.století se majitel dvora čp.20 v Horní Jadruži rozhodl, že se
pustí do práce, aby srovnal vyvýšeninu na svém poli nedaleko svého dvora.
Narazil však na široký plochý kámen. Vzpomenul si, že mu jeho babička
vyprávěla, že v dávných dobách svítila na jejich zahradě jakási světla, jakoby
tam ležel poklad. Když tam šli, nalezli jednu starou stříbrnou minci. Sedlák
kopal proto dál a podařilo se mu odvalit onen velký kámen. Pod ním s
překvapením spatřil hrob, jehož postranní stěny byly ohraničeny v kruhu
kameny. Uprostřed hrobu stála na vyvýšeném místě urna z nepálené hlíny, ale v
urně nenalezl nic jiného než popel. Střepy takových uren se také nacházely,
když se zakládal kanál z toho pole k zahradě.
Podle toho se uvádělo, že Horní Jadruž patří k prvním osídlením v celém
kraji. Nedalo se ovšem zjistit, zda šlo o Markomany, Bóje nebo Kelty, protože
zde byly jen střepy uren. Jisté je, že šlo o pohanský hřbitov. Přesto se v
dobře zachovaných hrobech nikdy nenašly zbraně, ozdoby nebo věci ze železa.
Michael Urban hovořil v 19.století s majitelem tohoto pole, jménem Andreas
Klug, který mu prozradil, že nalezl nové střepy a dovolil, aby se tyto nálezy
zveřejnily.
Co se týká nálezů mincí u zdi zahrady, pocházely z mladší doby. Zřejmě se
jednalo o pražské groše či míšenské groše a snad z doby husitské, protože zde
měl mít v květnu 1427 ležení Otto, arcibiskup a kurfiřt Trevírský.
Pramen:
Urban Michael: "40. Ein heidnisches Flachgrab bei Obergodrisch" in
Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der
westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.272-273
41. Hra na harfu na Lazurovém vrchu
Na Lazurovém vrchu stával hrad pánů Měsíčků z Výškova. Ruina hradu stojí
na špici skály a v blízkém okolí se těžilo stříbro, kobalt, nikl a dole
vápenec. Stará pověst vypráví o tom, že na skále stával nádherný hrádek s
věží. Když se hrádek změnil v ruinu, na Květnou neděli a Velký pátek ve
chvíli, kdy se v kostele četlo evangelium o trpícím Kristovi, se měla otvírat
Lazurová hora. Objevilo se schodiště s klenutím a všude tu leželo velké
množství stříbra na hromadách. Kdo by se sem odvážil a nebál se hlídajícího
černého psa, mohl získat velké bohatství, ale musel vystihnout přesně určenou
chvíli, kdy byla skála otevřena. On i jeho děti by zbohatli a tak se
obyvatelé z Výškova sem vydávali.
Od rozvaleného hradu bylo slyšet za bouřlivých větrných nocí divoké
burácení lovců, projíždějících těmito místy. Lidé ani nevycházeli ven. Muži,
kteří pracovali ve vápence dole, o polední pauze, kdy se rozhostilo ticho,
slyšeli prý překrásnou hru na harfu vycházející z nitra hory.
K tomuto jevu vznikla pověst o rytíři, kterému hrad patřil. Rytíř miloval
jedinou dceru plánského bohatého feudála a ona jeho lásku opětovala. Došlo k
zasnoubení a když se konala svatba, zemřela náhle nevěsta ve vysokých
horečkách. Rytíř se již neoženil, na hradě zestárl a zešedivěl. Jedné noci
zaklepal na bránu stará harfenista. Kastelán ho ohlásil a rytíř přikázal
vpustit ho dovnitř. Starce pohostil a po jídle a pití ho poprosil, aby zahrál
na harfu. Stařec začal hrát a zpíval o Kristovi, o jeho pronásledování v
Palestině, o rytířích, kteří se vypravili bojovat proti Osmanům a osvobodit
Kristův hrob, o nebeském štěstí, které čeká tyto bojovníky na nebesích. V tu
chvíli rytíř sňal kříž ze stěny, položil na něj ruku a přísahal, že se vydá
osvobodit Kristovu vlast od pohanů a ve službě Spasitele, že chce žít nebo
zemřít.
Uložili se pak ke spánku a ráno nalezl rytíř harfenistu v posteli mrtvého.
Pohřbil ho a jeho harfu uložil na rakev. Potom se vypravil na křížovou
výpravu. Až po letech se doslechl kastelán od jednoho potulného pěvce, že
jeho pán-rytíř zemřel v boji s Osmany. Kastelán zanedlouho také zemřel a hrad
už zůstal liduprázdný. Měnil se v ruinu a jen stará harfa prozradila dávný
příběh, který se tu udál.
Pramen:
"17. Das Harfenspiel im Lazurberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte,
Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz,
Geisenfeld 1964, S.746
42. Strašidlo v Mnišském lese
Mnišský les dostal jméno podle nového majitele kláštera Teplá v
13.století. Tak se stalo, že tímto lesem běžela hranice mezi novým majitelem a
původními chodskými obcemi. Mezi Chodovou Planou a Kramolínem tekl potok,
který dostal nový název Hraniční (Grenzbach), neboť tvořil hranici nového
majitele se sousedy. Hranice byla zprvu nějaký čas předmětem sporů kláštera s
tachovským hradem, který z rozhodnutí českého krále přišel o svou ves Kramolín
a rozlehlým lesem na jeho katastru. Tachovský pán se soudil s klášterem o
Mnišský les, ale spor prohrál. Král rozhodl, že les patří tepelskému klášteru.
Lidé vyprávěli, že v lese spatřovali strašidlo v podobě modlícího se mnicha a
vyhýbali se mu.
Pramen:
"25. Das Gespenst im Münchholtz" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land
und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.750
43. Hrádky na Plánsku opředené pověstmi
Mezi hrádky, opředené pověstmi, patří především, historicky doložený
Křínovský hrádek loupeživého Jana Bavůrka, který vstoupil do krajových
pověstí (viz pověst 86.). Uváděl se na cestě do Otína a z celého hradu zůstal
prý jediný hradní příkop a kámen z vjezdu do hradu. Stopy hrádku jsou však v
nedalekém lese nad Kosím potokem stejně jako vpravo silnice před Křínovem na
zarostlé kruhové vyvýšenině.
Obec Otín měla mít hrádek v blízkosti dnešního kostela. Kamenné zdivo v
sousedství kostela toto potvrzuje.
Hrad v Brodě nad Tichou stával na vyvýšenině vedle kostela a stopy jednoho
hradního příkopu lze tu nalézt. Hrádek střežil přechod přes říčku Tichou (ve
skutečnosti Hamerský potok), kde byl původně brod, až později most. Za
křižácké výpravy v 15.století došlo k rozvalení hradu a k mimořádně krvavým
násilnostem bojovných křižáků na místním českém obyvatelstvu. Byl zničen nejen
hrad ale i městečko při hradu.
Vodní hrádek v Drmoulu zcela upadl v zapomenutí a častěji se vyprávělo o
hrádku na Panském vrchu. Majitelé vodního hrádku Trmaly se stali loupeživými
rytíři a jejich sídlo, obklopené vodní ochranou, bylo zničeno tak, že tu
nenacházíme již žádné stopy. Je přirovnáván k vodní tvrzi u Kočova, který měl
střežit vodní cestu na Mži.
V Klíčově v zahradě Johanna Meyera čp.8 měl stávat hrádek, naposledy
obývaný dvěma ženami. Spíše prý šlo o předhradí ke kočovské tvrzi.
V Zadním Chodově postavil prý podle pověsti tvrz německý feudál z Franků
na poli později zvaném "Pece" (Backofen). Německý rytíř zemřel bezdětný a tvrz
zdědil jeho oblíbený panoš. Z toho se soudilo na německý původ obce.
Překrývání skutečných počátků chodských obcí německými pověstmi se objevuje
často v kraji v 19.století. Z českých pomístních názvů je vrch Stacka
(Statzka) nad vesnicí vůbec nejstarším názvem z dob chodských. "Stacka" ve
staročeštině znamenala záštitu, obranu, ochranu. Na tomto vrchu Chodové pomocí
ohňů varovali a signalizovali pohyb nepřátel do vnitrozemí. Půdorys vesnice
dnes i po četných přestavbách prozrazuje původní okrouhlici se širokou návsí,
jak je zakládali Chodové. Poslední chodský srub, původem z 15.století, který
byl bohužel v roce 2000 novými nečeskými majiteli necitelně přestavěn,
dokládal též stavebně původní chodské osídlení.
Název pole "Pece" (Backofen) pochází z nové doby, kdy tu tábořila
francouzská vojska (1742) a v těchto místech se pekl chléb pro vojáky.
Již uvedené překrývání českého založení chodských obcí německými pověstmi
se objevuje také u Chodského Újezda. Toto chodské centrum se dříve nazývalo
Svatý Kříž. Německými autory je dodatečně vyhlašováno jako německé založení
tohoto sídla. Do krajiny přicházeli mniši z kláštera Waldsassen, aby šířili
křesťanství mezi zdejším pohanským obyvatelstvem. Vyhledávali primitivní chýše
uhlířů a lovců a stavěli u jejich obydlí vysoké kříže. Takový mnich přišel
také do místa dnešního Chodského Újezdu, postavil tu kříž, a vybudoval
jednoduché obydlí. Sem přicházeli z okolí pohané a zvykli si scházet se u
kříže, kde se konaly i první bohoslužby. Podle německé pověsti tu vznikla
vesnice , které se říkalo "U kříže".
Zaniklá obec Caltov nedaleko Michalových Hor měla kamenný hrádek, který
potvrzují staré písemné prameny. V zarostlém terénu je stále možné nalézt
zbytky kdysi známého hrádku nad Kosím potokem, vlevo silnice z Plané do
Lestkova.
Pevný hrádek v Boněnově v dávné době zanikl a pokus o jeho lokalizaci má
dnes nejméně dva směry. Podle prvního stával hrádek Věnov na cestě do
Domaslaviček, tam, kde měla kdysi existovat vesnice Věnov. (Názvy obcí
Boněnov a Věnov rezonují a není vyloučeno, že starší název Věnov byl použit k
názvu nové vsi Boněnov.)
Podle druhé verze měl starý Boněnov vlastní hrádek nad Kosím potokem:
(Naproti němu na Lazurovém vrchu stojí ruina hradu pánů z Vyškova.) Tento
boněnovský hrádek se nazýval Hradšín, ale v terénu zůstává sporné místo, kde
stával.
Michalovy Hory samy hrad nikdy neměly a jejich založení se přičítá
německým horníkům. Přesto v okolí bylo hrádků více - Caltov, Boněnov, Hradšín,
a především hrad na Lazurové Hoře, sídlo pánů Měsíčků z Vyškova. O tento hrad
se vedl poválečný spor. Podle jména "z Vyškova" byl hrad usazován do
vesnice Vyškov. Ale ve Vyškově není ani stopy po hradu, ani terén tomu
neodpovídá. A tak zůstává jen argumentem povrchních historiků, odvolávajících
se na název Vyškov. Nezapomeňme však, že ruina na Lazurové hoře je dodnes na
prastarém katastru obce Vyškov. Při tomto hradu stávalo několik vyškovských
dvorů, jejichž popisná čísla zůstala dodnes nepoužita! Dnešní, nový Vyškov na
silnici Chodová Planá-Michalovy Hory založili až němečtí horníci v 16.století
a pojmenovali jako Waschagrün.
Další hrádky na Plánsku připomíná historie v obcích Štokov, Vížka, Týnec,
Neblažov bez bližších podrobností.
Prameny:
"10. Entstehung von Heiligenkreuz" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land
und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.743
"11. "Sagenhafte Schlösser" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.743
44. Jak se přezdívali Plánští a lidé v okolí ?
V dávné době se mnohé obce přezdívaly z nejrůznějších důvodů. Když opat
Kryštof Heřman von Trautmannsdorf na tepelském panství založil Heřmanov
(Herrmannsgrün), okolní venkované neřekli vesnici jinak než Kocourkov
(Katzengrün). Podobně tomu bylo s Klimentovem, který založil Klement
Metternich. Domácí místo Klimentov používali staré pomístní jméno Šlokn
(Schlacken), což je česky škvára, struska, halda - památka na zdejší
hornictví.
Mnohé obce dostaly v nejstarších dobách oficiální název podle různých
posměšných přezdívek, z čehož vidíme, že naši předkové rádi žertovali. Tak
například vznikl název pro vesnici, kde lidé pojídali hojně kozy (Kozojedy),
pro sousedy zametající prach (Prachomety), pro hádající se (Kramolíny), pro
ohryzující dříví (Dřevohryzy) atd.
Ve starší historii nalézáme i příklady přezdívek pro obce, které už měly
řádná oficiální jména. Do Plané dlouho nevedla řádná cesta, ale jen špatné
polní úvozy. Taková špatná příjezdová cesta od Brodu vedla k Panskému mlýnu
(později slavná Hanikova elektrárna poblíž nádraží). V zimě tato cesta bývala
zaváta velkými masami sněhu. Taková byla i sněhem bohatá zima 1661-1662. Cesta
do Plané byla nesjízdná. To rozčílilo zámeckého hejtmana Pelleta von Hundt a
nařídil poddaným odstranit masy sněhu tím, že museli sníh vypalovat ohněm.
Když se o tom povídalo v sousedních obcích, bylo mnoho veselí a od té doby se
říkalo Plánským "Spalovači sněhu" (Schneesengen). Až ve 20.století tato
přezdívka odumírala a plánským se dostalo nové přezdívky "Plánské veky"
(Planer Wecken) podle pečiva z černé mouky, které rádi pekli a pojídali.
Michalohorské přezdívali jako
"Zapichovače medvědů" (Bärenstecher). Kdysi
na pastvě slyšeli cosi v houštině a domnívali se, že je to medvěd. Píchali do
houštiny tyčemi a kopími. Po dlouhé potyčce se jim podařilo zvíře zapíchnout.
Ale nebyl to medvěd, ale nemocná kráva, která se tu ukryla. Stejnou přezdívku
měli Lestkovští. Z jiných známých přezdívek, jejichž vysvětlení si musí
odvodit čtenář sám, to byli Broumovští, kterým se říkalo "Lesní berani"
(Woldhamml). Na hochy ze Zadního Chodova pokřikovali "Psí rasové"
(Hundsschinda). Chodovoplánští byli "Býčí kati" (Bummelhenka), protože jednou
táhali na provazu býčka na výstupek věže, kde rostlo hodně plevele. Nevíme,
proč se přezdívali Drmoulské jako "Beránčí supové" (Lämmergeier), Trstěnické
"Lamači ryb" (Fischbröith). Bezdružickým se říkalo široko daleko "Brusiči
pomníků" (Marterlschleifer), protože své kosy, srpy a nože prý brousili
zásadně na kamenných soklech božích muk.
Prameny:
"19. Wie die Planer zu ihren Spitznamen kamen", "20. Spott- und Spitznamen von
einigen unserer Heimatorte" in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und
Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld
1964, S.747
45. Kříže, kaple a boží muka v lesích a polích
Na cestách, na výšinách a na polích kdysi stávaly kříže, kapličky a sloupy
s obrazy, tzv. marterly neboli boží muka, která měla vést poutníky ke
křesťanskému zamyšlení na utrpením Krista. Ale kříže ze dřeva, kamene nebo
železa měly připomenout potomkům různé příčiny vyhotovení kříže.
Před více než tisícem let byli zdejší obyvatelé ještě pohany a když
přistoupili ke křesťanství, nešlo to tak rychle zbavit se uctívání starých
bůžků. Nadále navštěvovali posvátné háje, místa pohanských obětišť, většinou
na výšinách a v hloubi lesa položená místa, kam pokládali oběti. Aby byly tyto
pohanské zvyky odstraněny, šiřitelé křesťanství stavěli na místech pohanských
pohřebišť kříže s obrázky křesťanských mučedníků. Pokřtění pohané postupně
opouštěli své bůžky jako byl Peron, Lada, Živa, Svatovít, Morena, Wel-Welcis,
Vodan, Donar či Freja. Místo toho se začali modlit ke Kristu a uctívat
křesťanské mučedníky.
Pohřbívání zemřelých, kdysi v posvátných hájích, bylo nyní v místech kolem
kostelů, které stávaly uprostřed obce. To trvalo až do časů císaře Josefa II.,
který zakázal pohřbívání uprostřed obce, aby odstranil časté epidemie a mor.
Nové hřbitovy ležely nyní mimo obec Ale i v minulosti bývaly tzv. morové
hřbitovy mimo obce. Po zmizení moru se pak lidé vraceli k pohřbívání u
kostela. Na místě morového hřbitova býval vysoký kříž na paměť nebohých
zemřelých.
Nezřídka se nacházejí kříže, dřevěné i kamenokříže či jiné památky
na
místech, kde se stalo nějaké neštěstí. Stávalo se že lidé byli zasypáni při
dobývání písku nebo hlíny, nebo že se splašili koně, vůz se převrhl a pod ním
zahynuli lidé. V lese spadl strom na dřevorubce a on přišel o život. Blesk
uhodil do stromu, pod kterým byl schován člověk. Na jiném místě zmrzl člověk
za dlouhých mrazů. Dva sedláci se poprali a jeden zabil druhého. Někdy došlo k
vraždě ze zištných důvodů. Kamenokříž s rytinou kříže na odbočce z lestkovské
silnice do Křížence prozrazuje místo, kde se posekaly srpem dvě děvečky a
jedna zemřela. Kamenokříž v městě Planá nad rybími sádkami má kresbu kupecké
váhy, ale pověst uvádí, že francouzský kapitán zabil chlapce, který se mu
nevyhnul. Zaniklý kamenokříž při silnici 80 m od Červeného mlýna připomínal
smrt dvou děveček pod převráceným vozem s koudelem. Kamenokříž s kresbou kola
s loukotěmi u silnice za Lestkovem ukazoval místo smrti formana pod rozjetým
vozem. Mnoho kamenokřížů stojí bez pověstí jako v Boněnově, v Horních
Kozolupech, v Hostíčkově a ještě více kamenokřížů zmizelo krádežemi.
Také na rozcestích bývaly kříže, které měly ukazovat správný směr. Většina
křížů a kaplí byla opředena pověstmi, které si lidé předávali po generacích.
Prameny:
Urban Michael: "24. Die Bedeutung der Kreuze, Kapellen und Bildstöcke, sog.
Marterl, in Wald und Flurr" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und
Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.260-262
Wieser Jaroslav a kol.: "Kamenné kříže Čech a Moravy" Argo Praha 1997, S.300 a
další