Internetová

Vlastivědné čtení pro Mariánské Lázně a okolí v měsíční periodicitě

5.-6.

Monotématické číslo z 30.září 2002

Pověsti z Plánska

1. Pověsti o založení kostela sv.Anny a města Planá

     
Nejznámější pověst popisuje založení Plané a kostela Svaté Anny knížetem Bohušem. Tento český rytíř žil v dobách, kdy krajina kolem Plané byla ještě pokryta hustými lesy a kromě měst jako Cheb a Plzeň nebylo široko daleko žádného většího města. Na lovu ve zdejších lesích zabloudil kníže Bohuš a došel k vrchu, který se mu zdál vhodný k postavení tvrze. Když ho nalezla jeho družina, vrátil se zpátky do Plzně a zde vybral vhodné přátele, kteří by mu pomohli postavit hrad na západě Čech. Vydal se s nimi na místo, které si vyhlédl. Vrch dostal podle něho jméno "Bohušův vrch" (Bohuschaberg) a výletníci tu ještě v 19.století nacházeli zbytky zdiva. To však byly zbytky popraviště. Původně tu Bohuš postavil svůj hrádek a jeho družina se usadila pod hradem. Tam vzniklo staré podhradí sv. Petra a Paula, nazvané podle dřevěného kostelíka, zasvěceného těmto svatým .
      Bohuš z Plané patřil mezi 14 českých knížat, kteří se nechali v lednu 846 pokřtít v Řezně (Regensburg) od biskupa Bothurica (či Lotharica). Mezi knížaty se uváděl také Vlk (Wuluf) z Tachova, Klattub z Klatov,Hizzo z Plzně a další.Když se vrátil pokřtěný Bohuš zpátky domů, brzy zapomenul na křest. Také proto, že tu nebyl nikdo, kdo by ho ve víře svaté utvrzoval a posiloval.
     
Jednoho dne lovil kníže Bohuš v okolních lesích a na vršku, kde dnes stojí poutní kostel sv.Anny, nalezl s lovci starou dřevěnou loveckou chatu. Lovecká chuť vedla lovce stále hlouběji do lesů do hraničního lesa, aniž zpozorovali, že se nebe zatáhlo a ze západu že se blíží bouře. Teprve, když se zvedl prudký vítr, pomyslel Bohuš na návrat, ale se svou družinou se dostal jen ke staré lovecké chatě. Sotva vběhli dovnitř, udeřil do chaty blesk. Nedošlo sice k požáru, ale všichni muži byli omráčeni. Také Bohuš se nacházel v bezvědomí. Když se probudil, pomyslel na Matku Panny Marie - na svatou Annu, o jejichž skutcích vyprávěl řezenský biskup pokřtěným knížatům. Z vděčnosti, že zůstali po blesku živi, nechal na místě postavit kapli a zasvětil ji svaté Anně.
Kníže Bohuš pak požádal řezenského biskupa o jednoho misionáře, který by se tu usadil. To se stalo a byl sem poslán mnich, který založil poustevnu vedle kaple sv.Anny. Modlil se tu, učil lidi obdělávat půdu, obracel okolní pohanské osady na víru a křtil je. Misionář se také obrátil na své přátele z německého domova, aby přesídlili k němu na Plánsko.
     
Druhá pověst o Plané vypráví, že tam, kde je dnes plánské náměstí, bývala v nejstarších dobách oplocená rovinka, kde se scházeli rytíři z okolních hradů, aby zde prováděli klání - rytířské turnaje. Přitom se tu učili různým rytířským uměním. Po obou stranách cvičiště byly stáje pro koně, závory a nakonec i přístřešky pro rytíře a jejich družiny - jakési přestřešené hlediště při nepohodě. Program turnaje se uváděl německy jako"Turnierplan", proto prý vznikl německý název místa "Plan", česky Planá, pro nové sídlo na místě turnajů.
     
Podle třetí pověsti město Planou založili až němečtí horníci. Hrabě Kašpar Šternberg ve své knize "Dějiny českého hornictví" připouštěl, že jméno Planá by mohlo být hornického původu. V terénu bylo mnoho stop po dávném horničení. Přímo v Plané v domě čp.12 byl nade dveřmi zazděn mohutný olověnostříbrný stupeň, který označoval při nejmenším staré hornické těžařstvo. V roce 1837 byl na Dolní městské věži hornický zvon, který zvonil ráno ve tři, v poledne v 11 hodin a večer v 19 hodin, tedy čistě hornicky pro tři osmihodinové šichty. V městě však chybějí stopy po haldách a nenajdeme ani žádné velké propadliny.
     
Pokud vznikala v okolí hornická díla za účelem těžby síry a stříbra, musela být obvykle opuštěna, protože se narazilo na nedýchatelný plyn. V Plané na vrchu zvaném "Schlanzaberg" býval hornický cech sv.Petra a Pavla. Na poli zvaném "Gickelhornflur" se ještě ve 19.století říkávalo "Ve stříbrné jámě" podle zdejší dávné těžby stříbra.
Čtvrtá pověst je jen obměnou první. Sepsal ji Michael Urban. Zakladatelem hrádku byl prý český vladyka Blahouš, který sem přivedl svou družinu z Plzně. Hrádek měl sloužit k ochraně hranice a městečko pod Bohušovým hrádkem postavilo kostel sv.Petra a Pavla. Říkalo se mu Petropavlovské staré město. Válečník Blahouš se svou družinou nejen lovil ve zdejších nekonečných lesích, bohatých na zvěř, včetně medvědů, rysů a vlků, ale také přepadal kupce na říšské silnici z Chebu do Norimberka.Bylo proti němu sebráno vojsko a blížilo se k hrádku. Blahouš se svými kumpány uprchl do Plzně. Jeho hrádek byl zapálen a srovnán se zemí. Tato verze se příliš podobá skutečnému příběhu Jana Bavůrka z Křínova.
     
Jiná pověst uváděla, že loupeživým rytířem byl Blahouš z Kočova a plánský hrádek byl postaven právě na ochranu proti jeho nájezdům. Protože Planá a Svatá Anna byly nejblíže loupeživému rytíři, bylo nutno je chránit. Pozdější páni Žeberkové na Tachově Bohušův hrádek v Plané zapálili a rozvalili a postavili si zde nový hrádek v místě pozdějšího zámku. Na pláni mezi starým a novým hrádkem vznikl prostor pro kdysi tak oblíbené rytířské turnaje. Na nich zápasili mezi sebou rytíři na koních, s kopími, s meči, ale i bez koní, se sekyrami a noži. Zápas končil smrtí jednoho z bojovníků. To je dnešní místo náměstí v Plané.
     
Pověstí je mnoho, ale v roce 1219, kdy se v listině objevuje jméno "Planá" poprvé, není řeči ani o rytířských turnajích ani o hornictví. Přesto bude Planá jistě mnohem starší, než uvedený letopočet a další doklady o tom se objeví.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - HAMMER Ludwig : "4. Gründung von Plan " in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.196-200
Urban Michael: "1. Die Gründung der St.Annakirche bei Plan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.228-230
Urban Michael: "8. Die Veste auf dem Bohusschaberg" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910, S.240-242
Zirwick Hans: "11. Die Raubfeste auf dem Bohuschaberge"in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 30-31
"01. Die Gründung von Plan" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.737

2. Stříbrný hrabě na Bohušově vrchu

     
Planá i okolí už v dávnověku proslulo hornictvím. Plánské anály (Schmidt I.,131) uváděly, že již roku 1301 poblíž pěkného rybníka došlo k nálezům stříbrné rudy. V minulosti se vícekrát objevily důkazy o starém hornictví. Například v roce 1836, když se budovala silnice z Plané do Caltova přes Bohušovu horu, narazilo se na starou klenbu jakéhosi sklepa. V roce 1873, když tu chtěli lidé vyhloubit sklepy,objevily se tu zaniklé štoly, jejichž způsob stavění ukazoval na vysoké stáří těchto děl. Podobné stopy po hornictví se objevily v roce 1881 na stezce do Michalových Hor na poli Mrtvého muže, když se tu pokládal vodovod, narazilo se na tři velmi staré zavalené štoly.
     
Podle pověsti vystavěli němečtí horníci na Bohušově vrchu šmelcovnu. Když se doslechlo, že novým zdejším pánem bude hrabě Štefan ŠLIK, nastala velká radost mezi lidem. Vědělo se, že hrabě je velký příznivec hornictví a tak horníci rozhodli, že hraběte při jeho příjezdu do Plané přivítají neobvyklým darem. Měla to být stříbrná socha jeho osoby.
     
Mezi horníky byl jeden valchař, zrzavý, nemluvný mládenec, který přihlížel práci svých kamarádů nečinně a výsměšně. Němečtí horníci se s ním báli stýkat, protože se doslechli, že je synem jedné čarodějnice a že je ve spolku se zlými duchy. Několik dnů před příchodem nového pán a mládenec najednou zmizel.
     
V den příjezdu nového pána táhli horníci, slavnostně přioděni, k Horní bráně a utvořili po obou stranách vítající špalíry. Hrabě přijel a po slavnostním holdu starosty městyse obrátil na nejstaršího horníka. Byl pozdraven a horník mu sdělil, že pro něho připravili malé překvapení. Hrabě byl zvědav, o co jde a tak se vydali městem spolu s purkmistrem a s horníky a za nimi množství lidí k Bohušovu vrchu.Když se rozveselený dav ocitl na úpatí vrchu, otřásla se náhle země pod jejich nohama a z hloubi se ozvalo hrozivé praskání a v něm čertovský, posměšný chechtot. Několik srdnatých lidí se odvážilo vylézt na vrch, ale nespatřili ani šmelcovnu ani stříbrnou sochu. Obojí zmizelo a propadlo se do hory. Podle pověsti se tam dosud nacházejí. Vše se dávalo do souvislosti s oním mládencem, o němž nyní věděli, že to byl sám čert.
     
Nejen to. Všechny štoly a jámy na Bohušově vrchu se tehdy propadly, takže nebylo možné dál provozovat hornickou činnost. V té době se však ukazovala velmi nadějná hornická díla v Michalových Horách a tak výnosná těžbana plánském panství pokračovala, byť jinde.

Prameny
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "2. Der silberne Graf im Bohuschaberge"in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.196-197
Urban Michael: "2. Der silberne Graf" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910, S.230-232
"05. Der Silberne Graf im Bohuschaberg" - in "Über Grenzen hinweg", Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.739-740

3. Propadlý Tuřův hrádek na vrchu Tři kříže

      Jižně od Plané se zvedá nad údolím potoka Tuřa (Turscha) vršek, který býval ozdobený třemi vysokými kříži, k nimž vedla pohodlná cesta. Západní svah byl osázen hruškami a křovisky. Na tomto vršku stával pevný hrádek, jehož majitel byl nebezpečný loupeživý rytíř Tuřo, který z celé krajiny i pro město Planou vytvořil nejistý a obávaný kout. Jeho krutost neznala mezí. O půlnoci přepadal město Planou, zapaloval stavení, obyvatele odvlékl na svůj hrádek, kde pak nalezli v hladomorně smrt hladem. Svou zlobu si vyléval nejrůznějším způsobem. Přepadal domy, z postelí vytahoval děvčata, která odvlekl na zámek a předhodil je svým opilým nemravným kumpánům.Kdyby se dívka bránila, vhodil by ji nemilosrdně do hladomorny. Plánští měšťané se na noc opevňovali ve svých domech, protože věděli, jakmile odbije půlnoc, vpadne zlosyn Tuřo se svou rozdivočelou čeládkou do uliček Plané. Řádil tak, že se všeobecně věřilo, že je to sám ďábel. Proto se ve Petropavlovském kostele v Plané lidé modlili, aby je všemocný Bůh uchránil a osvobodil město od tohoto soužení.
     
Když jednou celá obec klečela na kolenou a prosila Boha o záchranu před ďáblem, začala se náhle třást země a ozvalo se temné burácení odněkud z dálky a pak následovalo podivné ticho. Všichni smrtelně zbledli a nikdo se neodvažoval vyjít z kostela. Za chvíli vběhl do kostela pastýřský jinoch a sděloval bázlivým radostnou zprávu, že se propadl do země hrádek loupeživého Tuřa a s ním i jeho čeládka. Všichni děkovali Bohu za osvobození. Po hrádku nezůstalo ani stopy.
     
Avšak Tříkřížová hora se prý v určitý čas otvírala a z díry vycházel tak strašlivý hlomoz, že každý odtud prchal. Kdo byl zvědavý, zahlédl v otevřené díře množství světélek, snad zrcadlící se zlato.Kdo by vlezl do díry. dostal by se do rukou zlosyna Tuřa, který prý pod zemí ve vrchu řádí tak jako kdysi na zemi.
     
Podle jiné pověsti o zlém Tuřovi jednoho dne vyšla tři děvčata nasbírat dřevo do blízkého lesa, byla přepadena Tuřem a jeho kumpány a odvlečena do zámku. Zde byly všechny tři nelidsky mučeny a když zemřely, krutý Tuřo vyřízl každé z nich srdce a poslal je radě města Planá s přáním dobrého oběda. Po této ukrutnosti se shromáždil rozezlený lid a vytáhl, posílen dalšími z Tachova a širokého okolí, před hrádek, který dobyl. Loupežníci byli pochytáni a na náměstí popraveni sekerou. Na paměť této události byly prý do Dolní brány zazděny dva kameny.
     
O hrádku existují ještě jiné pověsti. Na Tří křížovém vrchu prý stával kdysi klášter, který byl první zařízení toho druhu v kraji.Ale obyvatelé kláštera odvrhli katolickou víru a když mniši chtěli vést podle svého nového ritu obětní mši, propadl se klášter do země.
     
Jeden kominík kdysi procházel kolem vrchu a spatřil náhle nádherný kostel v listoví. Dveře byly otevřeny a tak vstoupil dovnitř a viděl lavice plny návštěvníků, kteří se modlili podle starobylých zvyků a vrhali zraky k oltáři. Kněz stál nad oltářem a četl vysokým hlasem modlitby. Také kominík klekl na kolena, když kněz zdvihl kalich, ale potom jen slyšelhrozivé praskání a ztratil vědomí.Když se probudil, ležel na svahu Tříkřížové hory. Byl to sen nebo skutečnost? Dlouhou domu ležel nemocen a teprve na smrtelné posteli vyprávěl, co se mu vlastně na Tříkřížovém vrchu přihodilo.
     
Jakási žebračka náhle zmizela. Protože byla naposledy spatřena na cestě ke Třem křížům, od úst k ústům běžela pověst, že zmizela uvnitř vrchu. Našli ji však na jaře zmrzlou, když tály ledy na Tuřovském potoku (Turschabach).
     
Michael URBAN připomíná, že údolí, táhnoucí se od zámeckého parku až k Brodu, se nazývalo Tuřovo údolí (Turschathal). Na kraji Plané byl Tříkřížový vrch (Dreikreuzberg).

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "3. Das Schlossam Dreikreuzberge" in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.198-199
Urban Michael: "14. Das versunkene Schloß" inSagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910, S.244-247
Zirwick Hans: "3. Das versunkene Schloß" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 19-20
"02. Im Dreikreuzberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.737-738

4. Dvě znamení v Plané

     
Ve zdech dvou domů, stojících proti sobě, kde stávala Dolní brána v Plané, jsou zasazeny ve výši mužské postavy kameny se zvláštními znameními. První, který je zazděn při východu k Peterskému předměstí vpravo, představuje vzhůru běžící bílý pás, na němž jsou tři jetelové lístky, avšak spíše srdcového tvaru. Má jít o fragment erbu pánů Žeberků, kteří podleplánských análů založili a vlastnili Planou ještě za Přemyslovců. Kolem roku 1300 nechali město opevnit rozsáhlými hradbami a hlubokým příkopem. Jejich erb má červené pole, na němž je šikmo nahoru doprava bílý pás a na něm tři zelené jetelové lístky. Stejný erb se nacházel na kulaté baště-věži, která kdysi kryla z pravého boku Dolní bránu. Původně zde byly dvě bašty. V roce 1805 byly strženy a fragment starého erbu vložen do zdi domu, který stál před kulatou věží. Urban uváděl, že později "nějaké osoby, jimž byla heraldika cizí, přebarvily listy na žeberském erbu ze zelené na červenou". Při odlomení kousku červené, se objevila vespod zelená. Dolní brána byla stržena roku 1852.
     
Na protější straně je zasazen fragment, kde je výrazná sekyra a pod ním písmeno "E". Vysvětluje se jako úlomek erbu pánů Dobrohostů, kteří vlastnili Planou v dávné minulosti. Erb Dobrohostů tvořil červený štít, na něm modrý, šikmo běžící příčný trám a v něm zaseknuta popravčí sekera a hrot kopí. Němečtí historici rádi zpochybňovali, že by čeští páni Dobrohosté byli nejstaršími majiteli města. Symbol sekery vysvětlovali jako znak hrdelního práva. V zemi pod branou bylo klenutí, a tak uvažovali, že to bývala mučírna a vchod označen sekerou. Jiní zase tvrdili, že sekera je označovala bydliště kata, další, že tu byla porážka dobytka. Domněnce. že Planou vlastnili již v 9.-10. století rytíři z "Bärenburgu" nikdo nevěřil a název asi souvisel s pozdějším medvědincem, který nechal postavit hrabě Šlik pod zámkem. Zcela nové vysvětlení znamení sekery ve zdi vnesl do Plané po válce doktor Otakar Kalandra hypotézou o Chodech, nazývaných "Chodové Plánští". Ti založili i nedalekou Chodovu Planou čili Kdyni. Sekera patřila mezi hlavní atributy Chodů jako strážců hranic Čech.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "5. Merkzeichen in Plan" in"Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.201
Urban Michael: "4. Merkzeichen der Stadt Plan"in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies1910, S.233-234
Zirwick Hans: "12. Merkzeichen der Stadt Plan"in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 31
"22. Merkzeichen in Plan" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.747

5. Pověst a pravda o hornickém městečku Michalovy Hory

     
Vojtěch Neustupný před třiceti lety sepsal zprávu o vzniku Michalových Hor:
     
"Kolik pověsti už kolovalo o založení různých míst! Skutečnost bývá obvykle úplně jiná. A co vypravuje stará pověst o založení městečka Michalovy Hory ?V dávnověku, prý kolem roku 1010,šel tudy saský kupec, procházel pustými lesy a když ho přepadla bouřka, liják před něj vyplavil velkou hroudu stříbra. Kupec vyndal z pod košile obrázek svatého Michaela, malovaný na jehněčí kůži, který sebou nosil, a připevnil ho na borovici. A hned se pustil za svými soukmenovci, prohlásil se majitelem stříbrných dolů a tak nastalo stěhování do krajiny, která se pak stala jejich novým domovem horníků z daleka. To je ovšem jen pověst.
     
Pravda je jiná. Stříbrné doly nezaložili Sasové. V údolí Buchtálu už kdysi bývala stará slovanská osada s názvem"Poříčí" a její prapůvodní obyvatelé byli zemědělci, pastevci, ale také rybáři. To bylo kolem 9.století. Tito obyvatelé se jmenovali "Hradčani" a patřili k hrádku, z něhož zbyl už jen pomístný název Hradčín ("Hratschin"). V té době nebylo o stříbrných dolech ještě ani vidu ani slechu. Zápis o husitských válkách v této krajině uvádí, že Jan Žižka z nějakých důvodů krutě potrestal i osadu Poříčí ("Porschitsch"), která ležela v místě dnešních Michalových Hor, na Kosím potoce.
     
Také jiné české pomístní názvy v okolí Michalových Hor se zachovaly až po dnešní čas a udržely se a přežily celé německé osídlení. Například nedaleko je kopec Prachomečka, což znamená "Praha-Menschka" neboli Menší Praha nedaleko Michalových Hor. Zde se autor Vojtěch Neustupný, mýlil, a s ním i vedoucí pražské akademie dr.Oliva. Všichni vykládali toto oronymum jako "Menší Praha" bez bližších důkazů. Původ názvu vrchu Prachomečka (něm. Prachometschka)je však prozaičtější a nemá nic společného s Prahou, ale s Prachomety na Tepelsku. Kdo zná vesničku Prachomety (Prochomuth), ví, že je charakteristická z dálky viditelným výrazným homolovitým vrchem, podobným zdejší Prachomečce. Nezapomeňme, že krajina u Michalových Hor původně patřila k panství Teplá. Není vyloučeno, že sem kdysi přesídlili některé tepelské rodiny z části Tepelska Prachomety a zdejšímu vrchu říkali podle Prachometského vrchu.
     
Jiné názvy, které přežily za německé kolonizace, jsou Tradlinka, jeden les se jmenuje Rovná, jiný Pastoucha a Suschka (Souška). V blízkém Hostíčkově byla louka "Matschina" (Matčina tj. matčin majetek). Na staré německé mapě se nacházejí mnohé takové poněmčené, a původně české názvy.Humorný je název lesa "Wo sind sie", který vykládali Němci tak, že za války třicetileté se ženy s dětmi skrývaly v lesích a muži volali: "Kde jsou?". Skutečný název tohoto lesa nebyl "Wosindsie", ale "Vosinky", které zvukově připomínaly otázku "Wo sind sie?".A jak to bylo se stříbrem ? První záznam o dolování je z roku 1510, ale jistě se zde dolovalo dříve. Páni Šlikové prý obdrželi kutací právo již v roce 1431 a současně i právo razit mince. Stříbrné doly v Michalových Horách jsou dokonce starší než jáchymovské, které tehdy ještě neexistovaly. Páni Šlikové mohli za své rodové bohatství děkovat zdejším vydatným zásobám tohoto vzácného kovu. Nejen stříbro, také olovo, antimon, kobalt, nikl a dokonce i zlato se tu dobývalo. Vznikl zde horní úřad, slévárna, hamry a později i papírna. Z hornického města se dodnes zachovala budova dnešního obecního úřadu a část domu s černou kuchyní a studánkou. Studánek je tu několik. Michalovy Hory jsou na ně bohaté, ale korunou všech vývěrů jsou minerální prameny, železité kyselky v Bukovém údolí (v Buchtále).
     
Ještě dnes najdeme v okolí Michalových Hor důlní jámy a chodby vesměs propadlé a zavalené. Koncem středověku jich tu bylo požehnaně. Kašpar Šternberk uváděl ve svých Dějinách českého hornictví 28 cechů (1505), tedy 28 různých jam a štol. A tvrdil, že tyto stříbrné doly tu ležely již za husitských válek nebo dokonce před nimi.
     
Když doly převzal 1625 Jindřich Šlik, vynášely ročně 1500 věder bohaté rudy. Však také směly Michalovy Hory pečetit listiny zeleným voskem, a to byla nějaká výsada! Michalovy Hory spravoval rychtář,čtyři přísežní a dva obecní starší. Pak se začal těžit cín, který byl ceněntehdy stejně jako stříbro, protože se hodně válčilo a z cínu a mědi se vyráběl bronz a z bronzu se dělaly kanóny.
     
Výdělky Šliků rostly. Na Lazurové hoře se lámal vápenec, otesával a hladil a také se pálil na vápno. Jedna pec pojala na 150 věder vápence. Také na Lazurové hoře stával hrádek, ale zbytky zdiva jsou už málo patrné. Z blízkého mohutného kamenolomu pod Výškovicemi je například monolit Františka Palackého pod Emauzy.
     
A pak je tu i slída. Všechny lesní pěšiny kolem Kosího potoka se blýskají slídou, která se tu dobývala do roku 1945. V Kříženci a prý i v Hostíčkově bývala slídárna. V blízkosti Křížence udělil kdysi opat benediktýnského kláštera Kladruby jakýmsi pěti občanům z Tachova právo kutat stříbro. Nerosty tu nejsou vyčerpány, ale jen zapomenuty." Potud Vojtěch Neustupný.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "16. Entstehung von Michelsberg" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.209-210
Urban Michael: "11. Der Teufelshändler"in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.243
Neustupný Vojtěch: "Staré pověsti z okolí Michalových Hor", Hamelika č. 13/1974 z 24.října 1974
Zirwick Hans: "20. Entstehung von Michelsberg" inAdressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 219

6. Ruka mrtvého dítěte na hrobě

      Před mnoha lety žila v Plané rodina, obdařená mimořádným štěstím, ale měla jen jednoho jediného syna. Vychovali ho, až ho rozmazlovali. Když dospěl, bylo na metličku pozdě, a nezdárný syn tropil rodičům mnoho starostí. Místo aby chodil do kostela nebo pomáhal rodičům v hospodářství, lenošil a toulal se po hospodách. Domů se vracel opilý a pokřikoval po uličkách. Rodiče ho snažně prosili, aby změnil způsob života. Rozčílil se na ně zlostně a matku udeřil pěstí. V tom okamžiku se zhroutil mrtev k zemi.
     
Když byl pohřben, následujícího dne přišel hrobník, že z hrobu jejich nezdárného syna se vynořila jeho pravá ruka. Oznámili to farářovi a městské radě a příštího dne se celé město vydalo na hřbitov, aby sledovalo podivný úkaz. Skutečně se ruka opět objevila na hrobě. Na radu faráře byla ruka metličkou vyšlehána a znovu zahrabána. Na místo byl navalen těžký tříboký kámen.
     
Tato událost se skutečně stala a popsal ji plánský děkan Schmidt(1678-1752) v análech Plané (díl I., str.141), kde je dokonce lokalizován hrob nezdárného syna na hřbitově: u cestičky za kostelem "proti hlavnímu oltáři" (původní hřbitov byl kolem farního kostela). Jeho hrob označuje tříboký kámen. "Na jeho příkaz" byla prý vyčnívající pravá ruka mrtvého, od rodičů zmrskána a zahrabána.
     
Stejná pověst se vyprávěla v městě Úterý. V roce 1718 byla pochována na hřbitově v Úterý osmiletá dcerka měšťana Anische. Když přišli rodiče druhý den k hrobečku, vyčnívala z něho dětská ruka. Hrob i rakev byly otevřeny a ruka byla znovu dána do rakve. Ani to však nepomohlo. Znovu se objevila vyčnívající ruka. Proto se hledala se příčina takové podivnosti. Zjistilo se, že za života dítěte se dítě často ohnalo po trestajících rodičích, a tak byla dána rada rodičům, aby ruku vyšlehali metličkou. Když toto udělali, ručka se už neobjevila. Po letech, když se otvíral hrob, byla nalezena v rakvi ruka mimořádně dobře zachovaná. Tento zázračný jev se nesl od úst k ústům a proto byla ruka vyndána z hrobu a dlouhou dobu po tom vystavována v márnici.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "6. Die Todtenhand" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan- Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202
URBAN Michael: "17. Die Todtenhand" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.249-250
ZIRWICK Hans: " Die Totenhand" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 288
"04. Die Totenhand" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.739

7. Poklad u Červeného mlýna

     
Před dávnými lety vlastnili Jiřík a Eva Himmelovi Červený mlýn, ležící na Zlatém potoce (Schladabach) na silnici z Plané do Tachova. Za jednoho slunného večera spatřili zářit poklad, a aby ho získali, vydali se nejprve za čarodějnicí, která žila v Plesberku. Ta jim dala metličku, vodu a lístek, na kterém byla napsána nesrozumitelná slova, a poradila jim, aby ráno a večer za zvonění Ave metličkou udělali kolem pokladu kruh, aby poklad nemohl nikdo odtáhnout. Potom měli místo pokropit onou vodou a přitom číst napsaná slova. Když to učinili, začala se země v místě propadat. Příští večer měli pak poklad vyzvednout. Když večer přišli k místu pokladu, spatřili na svítícím pokladu sedět černého psa s varovně blikajícíma očima. Tak strašně je poděsil, že oba zanedlouho potom zemřeli. - Podobná příhoda se přihodila měšťanovi v Plané, který nalezl ve svém sklepě kotel, naplněný penězi. Dostal stejnou radu od čarodějnice. Když vstoupil se svíčkou do sklepa, průvan zapálil lístek, na kterém byla napsána nesrozumitelná slova, která měl vyslovit. Poklad brzy nato zmizel.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "7. Der Schatz bei der Rothmühle" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.202-203
Urban Michael: "19. Der Schatz bei der Rothmühle" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.251-252
Zirwick Hans: "1. Der Schatz bei der Rothmühle" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 18

8. Čertův kámen u Tomšova mlýna

     
Na pravém břehu Kosího potoka u Tomšova mlýna na kraji lesa ční k nebesům mohutné žulové skalisko, které nějak nepatří ke zdejšímu geologickému složení. Podle staré pověsti, když se ještě čert toulal po zemi, zastavil se jednou v chladivém lesním údolí Kosího potoka, aby se tu vykoupal. Voda byla čistá a lákala k osvěžení. Čert přinesl odněkud mohutný žulový blok a položil ho k potoku, aby se na něj mohl posadit.
     
Když strčil kopyto do bublající vody potoka, uslyšet v tu chvíli zvonit kostelníka v nedalekém Otíně a jeho zvonění doprovázelo otínského faráře, který šel s posledním pomazáním do Tomšova mlýna. Zde ležel na smrt nemocný mlynář. Když došel kněz se svátostí při potoku k mlýnu, čert vyskočil rozčílen a vrhl veliký balvan, na kterém seděl, proti němu. Balvan proletěl velkým obloukem a dopadl před knězem na ono místo, kde dosud leží. Čert strašlivě zařval, vypařil se a již nikdy se v těchto místech neobjevil. Velkému skalisku se dodnes říká "Čertův kámen" (Teufelsstein).

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "14. Der Teufelsstein im Amselthale" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.208
Urban Michael: "37. Der Teufelsstein im Amselthale bei der Aamschelmül" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.270
Zirwick Hans: "16. Der Teufelsstein bei der Damschamühle" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216-217
"15. Der Teufelsstein im Amselthal" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.745

9. Pověst o pokladu na Špitálském poli u Stanu

     
Od Křínova přímo na sever stojí hájenka Špitálské pole v romantickém lesním koutě. Zde prý býval kdysi starý zámek, který se však rozpadl a v jeho podzemí, které však dosud nebylo nalezeno, se měl nacházet velký poklad. Podle jiné verze se nejednalo o zámecký poklad, ale v zemi je skryta švédská pokladna, kterou tu jedné tmavé noci Švédové v rychlosti zakopali, když je tu v srpnu 1647 přepadli Císařští. Zde prý byl zřízen vojenský polní špitál pro zraněné Švédy.
     
Také lidé, když se o půlnoci vraceli do Kořene nebo do Stanu, měli slýchávat z těchto míst jakýsi křik "haj-jimva-ji". A nakonec připomeňme, že býval v těchto místech, u Špitálského pole (Spitalfeld), vídán veliký černý pes bez hlavy...
     
Stejnou pověst popisuje Lerch v roce 1937 a místo (v rozporu s mapami) nazývá - "Spiegelfeld" jako označení celé lesní části nad Českým mlýnem. Uvádí tu rovněž starobylý zámek, který byl náhle opuštěn a brzy se rozpadl. V jeho sklepení zůstal veliký poklad. Šlo o těžkou vojenskou pokladnu, kterou tu zakopali Švédové v roce 1647. Lerch připomíná stejné volání z tohoto místa o půlnoci a bloudícího černého psa bez hlavy, který musí střežit toto nehostinné a hříšné místo i ukrytý poklad.

Prameny
Urban Michael: "Schatz auf dem Spittalfeld" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910
Lerch Franz: "Schatz auf dem Spiegelfeld" in Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes, Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936

10. Založení Otína

     
Na návsi poblíž kostela v Otíně stávala historická stará lípa o výšce 20,5 metru a obvodu 630 cm. Její stáří bylo odhadováno na 1000 let. Shořela asi před deseti lety a musela být rozřezána. Pověst o této lípě vyprávěla: "Za onoho času, kdy se české obyvatelstvo obracelo od pohanství ke křesťanské víře, zabloudil v tomto koutě jeden rytíř, který již přijal křest. Zde se tehdy nacházela neproniknutelná divočina. Rytíř byl již několik dnů bez potravy a zcela vysílen. K tomu se ještě stalo, že jeho kůň se zranil a nemohl dále. Již viděl, že se blíží jeho konec a tu si vzpomněl na slib, který dal při křtu. Začal snažně prosit o záchranu, za kterou dá postavit na tomto místě kapli. Sotva prosbu a příslib vyslovil, objevili se jeho druhové-lovci a zachránili mu život. Aby si zapamatoval místo, kde byl zachráněn, obložil jeden stromek lípy kameny kolem dokola. Sem se vrátil a podle svého znamení skutečně strom nalezl. Kapli, kterou dal postavit, zasvětil Panně Marii. Po čase byla kaple přestavěna a vznikl kostel. Usadili se tu poddaní rytíře, začali mýtit les a založili ves Otín (Ottenreut). To vše se odehrávalo pod lípou, z níž mezitím vyrostl mamutí strom. Jen škoda, že nepřežil do třetího tisíciletí.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "15. Gründung von Ottenreut" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.208 ZIRWICK Hans: "22. Die Gründung von Ottenreuth" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 219-220

11. Hrad Křínov a loupežník Jan Bavůrek ze Švamberka

     
Loupeživý rytíř Jan Bavůrek z Křínova přitahoval svými zločiny.Dostal se se svým příběhem do lidových pověstí; později byl i literárně zpracován. Fakta o Janu Bavůrkovi uveřejnil před druhou světovou válkou František Blöchl v plzeňské vlastivědě. Do němčiny materiál zpracoval Franz Lerch (1937). Básník J.opočenský sepsal již v roce 1853 dlouhatánskou báseň o Bavůrkovi, o jeho zločinech, zajetí na Křínově až po smrt na plzeňském lešení.
     
Plzeňský spisovatel Karel Fleissig napsal o Bavůrlovi román "Ryšavec s labutí" (vyšel v nakladatelství bratří Římsů v Blatně, 1947).

Divě veselo je dnes na Křínově,
tučný vepř a malvaz stojí pohotově.
Veselí se chrabrý Švamberk Jan.
A s ním veselí se věrná jeho chasa,
Řve a houká, že to hvězdami otřásá:
"Zdráv buď, Bavůrku, štědrý´s pán!"
Zdráva buď i kyprá perla tvá Helenka,
Pobočné to dítě, věrná ti milenka,
Děva spanilá, jak boží svět.
Jak luna krásná, pryč se od ní brala,
Za naše i ty své hříchy putovala -
Jako slunce vrátila se zpět.
Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně,
pije se a zpívá divoce při džbáně,
pán dnes jedno oko zahmouří.
Zahmouří snad obě, sám si vědro dává,
ač jindy opilce na hrdle trestává -
přes noc se mu všechno vykouří.
Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání,
když ho děva líbá, vroucně bez lekání,
neboť smyla poutí vinu svou.
A věru, ty oči dost se naplakaly,
návratem k milosti dobře udělaly,
Neboť hřejí srdce lahodou.
Přítulně se Janu kolem krku věší,
v tom se pohne, lekne - čeho se tak děsí ?
Splašená mu z klína vyskočí. "Co je ti Helenko ?"
"Neslyšíš ty hlasy ?"
"Ztiš se milená, to křiky jsou mé chasy,
ztiš se a mé rámě tebe obtočí."
Přítulně zas k srdci Janovu se vine,
z úst až najednou jí vykřiknutí plyne.
Vyděšeně k oknu přikročí.
"Viz, ty hrozné ohně zdáli zblízka svítí !"
"Bláhová, to mozky mé chasy se třpytí !"
Vroucně děvu k sobě přitočí.
Toužebně ji bere svoji do náruče,
jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče.
"Nebesa nám hrozí, Jene můj !"
"Rychle, chop se meče - slyš, ta rána,
Most se kácí, běda, praská brána!
Ó dovol mi sdílet osud tvůj !"
V tom se strhnou v hradu divné křiky
a do dveří vrazí a chytá se kliky
vrátný - šelma bystrá a zchytralá.
"Zle je, vůdče! Plzeňští jsou v hradě,
chtěl jsem prachovnici spustit na příhradě,
ale, mrcha, byla ožralá !"
Bavůrek tu stojí tichý, němý,
ale hluk se blíží, vrátný padá k zemi,
probodnutý cizím ocelem.
"Zpátky !" volá vůdce a dobývá meče,
do prudké se chystá nyní seče,
již se plní síň nepřítelem.
Jako makovice rube Plzeňáky,
Dávno už měl svrchu na zrádné měšťáky
A teď zrušili mu sladkou noc.
"Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne,
za chvíli ti Křínov nad kotrbou vzplane,
Pražané nám přišli na pomoc."
A tu vtrhne hejtman Pražských měst do síně:
"Darujeme život tvojí konkubíně,
ale ty, Bavůrku, radš se vzdej.
Chasu tvou už máme - zpitá, poděšená,
V nejbližším lesíku bude oběšená.
Protož, bratře, radši rozum měj !"
"Jene, zhyňme spolu !" prosí ho Helenka
"A kdo pomstí Jana ? Mrtvá snad milenka ?"
"Dobře milý, sbohem, budu žít !"
Hrozným oušklebkem se šklebí na měšťany,
tak, že pojme strach vždy věrné Plzeňany,
Žádný netroufá se přiblížit.
Políbí svou dívku, nato meč odpásá,
podá hejtmanovi, hlavou pak potřásá,
opouštěje navždy Křínov svůj.
Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoří,
rozléhá se hlas - po klenbách, co se boří:
"Pomstím tebe, pomstím, Jene můj !"
"Už ho vedou !" volá lůza před radnicí.
"Budou mu číst ortel !" křičí uličníci.
"Už tě máme, kmotře Bavůrku !"
"Chytili jsme tě, kumpáne Bavoráčku !"
Mládež plzeňská mu strouhá hamrkvičku,
tátové a starci okuorku.
Už vedou Bavůrka na rynk na lešení,
tam u stolu sedí v plenárním sezení,
Plzeň - velemoudrý magistrát.
Sedí v černých pláštích a hladí si brady,
a za nimi stráží stojí husté řady,
a nad nimi čouhá mistr kat.
Na to povstal písmák při mlčení hluchém,
Odpliv si, urovnal pero si za uchem,
a našeho reka takto oslovil:
"Jene ze Švamberka, rectis na Křínově,
vulgo Bavůrku !" - Náš kumpán po tom slově
také odpliv, ale nemluvil.
"Uváživši slavná velemoudrost naše,
že se jeho rytířská urozenost vaše,
dopustila těchto neřádů:
první neřád, že jste purkmistra našeho,
dostav do svých spárů,
jej velezrádně tahal za bradu.
Druhý neřád: že jste nám dobytek jímal,
item: že jste lotry pod ochranou třímal,
item: naše kupce napadal.
Item: hospodyni našeho pastýře,
že jste chtěl obrátit ku pohanské víře,
a jí přežalovaný výprask dal.
Sumou, že jste kumpán, lotřík, a tak dále,
odsouzen jste k smrti od samotného krále,
a jste tímto katu odevzdán."
Když ho vedli houfem zpět do žaláře,
pokynuly naň dvě bledé tváře,
dobrý konec byl mu zvěstován.
Mnoho lůzy stojí kolem popraviště.
Lůza panská, městská - vše to hledí na jeviště,
na němž stojí Švamberk Jan.
Bude stať vrah Plzně a lid proč nejásá ?
Bavůrek je vesel, divně hlavou potřásá
dolů s hlavou, ať zví, kdo je pán !
Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí,
"Zavažte mu oči !" volají pak mnozí,
Bavůrek vzdychne hledě do dáli.
Blesk mu v oku svitne - již má kryté oči,
již nad hlavou katův topor točí,
již ho tne a krev se vyvalí.
Hanba kate! Znovu ! Tni ho ještě jednou !
Co to ? Nu co váháš ? Proč ti tváře blednou ?
Kam to hledíš ? K městu ? Co to ? Kouř !
Slyše ten křik, ten divný křik, to bědování,
hoří město, hoří, k šturmu se vyzvání,
vztekle se teď v lidu strhne bouř.
Vyděšený kat sám skočí od lešení.
Na sta místech hoří. Spěšte k vyhašení !
Lid se tlačí. Kdo živ, spěchá dál.
A tu mezi křikem zoufalého davu.
Bavůrek si střásl hlavu,
Dříve se však v hloubi duše smál.

Poznámka:
Báseň je psána "staročeštinou" před 150 lety, k tomu nutno přihlédnout.

Prameny:
Opočenský J. "Jan Bavůrek ze Švamberka" časopis Lumír, ročník 1853, S.145--146.
Lerch Franz: Unsere Heimat - Eine Heimatkunde des Weseritzer Gerichtsbezirkes, Weseritzer Lehrereverein. Brüder Butter, Komotau 1936, Švandrlík Richard: "Křínov" Hamelika, vlastivědný občasník č. 5/1999

12. Vyhnání Židů z Plané

     
Tato pověst je potvrzena zápisy v plánských análech (I., str. 389). Ještě v roce 1680 bydleli Židé v městě Plané a v Řeznické uličce měli svou synagógu a školu. Vlastnili několik domů na Zámeckém předměstí proti Městskému rybníku. Když se oženil hrabě Franz von Collalto s ovdovělou šlechtičnou Sinzendorfkou, ptal se kdysi jejího podřízeného Žida, co má hraběnka za zábavu. Žid odpověděl: "Jeho Excelence prosím ať mě nikdy neprozradí, ale já chci přiznat pravdu. Ona je bohatá paní, chytrá paní, ale jízlivá, jedovatá jako had." Když si ji hrabě vzal a často měl příležitost ji pozorovat a slyšet, jak nakládá se svými poddanými, povzdechl si několikrát: "Plánský Žid měl přecejen pravdu!"
     
To slyšela hraběnka od hraběte a hryzla ji zvědavost. Se vší svou výřečností nutila hraběte, aby prozradil, co o ní který Žid řekl. Až po dlouhém zdráhání a slibování jí to hrabě prozradil, ale jméno Žida neprozradil, ať ho nutila jak nutila. A tak se rozhodla, že vyžene všechny Židy z panství Planá, a že jim nepomůže žádné prošení.
     
Když to nařídila, obrátili se Židé na císařský dvůr a přišel reskript, který císař podepsal, totiž, že tam, kde Židé bydlí, mají zůstat a nesmí jim být ublíženo. Když to bylo sděleno hraběnce, rozhodla se, že co se jí nepodařilo násilím, provede lstí. Regent (správce) Haniš von Greifenthal musel Židům na oko nápomocně poradit, aby odešli na pár dnů hraběnce z očí s tím, že ji tím uklidní. Tato rada se zdála Židům rozumná, zapečetili své domy a odtáhli do Chodové Plané, kde měli mnozí příbuzné.
     
Jakmile byli z Plané pryč, vzala hraběnka reskript z císařského dvora, který již tři dny ležel na radnici, a odpověděla, že dává na vědomí, že všichni plánští Židé byli v době zveřejnění císařského reskriptu v Chodové Plané, a tam, že tedy musejí i zůstat. A ve své závěti zakazuje "na věčné časy" vstup Židům do Plané.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "9. Die Teufelshändlers" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.203-204
Urban Michael: "16. Eine Judenvertreibung" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.248-249
Zirwick Hans: "2. Vertreibung der Juden aus Plan" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 18-19

13. Handlíř s čerty

     
Ještě v 18.století se tvořily na Plánsku spolky zaklínačů a zaříkávačů čertů. Prováděly podivné duchařské obřady a zaklínání. Říkalo se jim "spiritisté". Jeden takový spolek podvodníků a švindlířů, který vedl jeden spiritista z Falce, vybral spoustu peněz od vesničanů za ochranu před čerty. Jiný potulný podvodník poučoval sousedy, že má u sebe dva čerty-zloduchy. Jednoho tak zvaného "spiritusa" má prý ze Saska schovaného v krabici, druhý je ve velkém kurníku. Je úplně chundelatý, má špičatý rypák a blikající oči. Muž převrhl krabici v hospodě a předstíral, že vysypal na stůl malého mužíčka jen píď vysokého, který však nevydává řádné zvuky. Když nařídil "Gehe hinein!", mužíček prý vskočil zpět do krabice a znovu nabyl původní podoby a velikosti, tj. chlupatého vejce. Gauner vysvětloval, že si koupil tohoto "spiritusa" pro štěstí na svých vandrech. Nyní se však už usadil, je starý chalupník a takové "štěstíčko" už nepotřebuje. Proto se rozhodl, že "spiritusa" prodá za tři černé feniky a je mu jedno, jaké by měly feniky letopočty ražby.
     
Jiného "spiritusa" měl prý pekař v městečku Úterý. Jeho "spiritus" se může zvětšovat, jak mu poručí, až do velikosti muže, například jako myslivec. Koupil ho jednou od handlíře, který "spiritusa" vychvaloval, mluvil a mluvil, až ho pekař koupil, zvláště pro případ rvačky. Nyní je pekař starý a rád by se ho zbavil.
     
V Plané žil takový švindlíř jménem Wolf Otto, proslulý jako handlíř s čerty. Prodával různé druhy "spiritusů"-čertů: čerta-ochlastu, čerta-rváče a čerta-zloděje. Se svým obchodem putoval až do Bavor. Všechny své čerty už prodal, jenom jednoho stále nemůže prodat. Když ho odhodí a ponechá u cesty, druhý den ho má znovu ve svém batohu. Hledal už ochranu u městského kněze, ale ten se obával s čertem si zahrávat a vyhnal ho. Konečně mu ho "zatratil" až jeden jezuita z Bamberka, čímž ukončil Ottovo strašné trápení. Od té doby se však handlířovy údy scvrkávaly a celé tělo vysychalo. Když po letech umřel, jeho duše bloudila ještě dlouho mezi živými. Jen nevinná dívka z jeho příbuzenstva mohla jeho duši vykoupit. To se stalo, a tak nalezl handlíř s čerty konečně věčný klid.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "9. Die Teufelshändler" in "Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan", Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.204-205
Urban Michael: "11. Der Teufelshändler" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.243

14. Mariánský obraz v plánském kostele

     
Když Švédové na svatého Jiří přepadli město Planou, strašně tu řádili. Nic nebylo těmto barbarům svaté, děti a starci padali v krvi pod jejich meči, nelidsky mučili lidi, například je svázali a lili jim do krku močůvku až pomřeli. V domě čp.5 na náměstí býval obraz Matky Boží. Houf švédských žoldáků začal střílet do tohoto obrazu s postavami jako do terče. Ale nikomu se nepodařilo trefit postavy Josefa a Marie. Když Švédové opustili město, sňal majitel obraz, odnesl ho do kostela a pověsil v předsálí jako oltářní obraz vedle obrazu sv.Jana Nepomuckého. Takto ho byl spatřován i se třemi zřetelnými dírami po střílení. A tak na oltáři jsou zobrazeny závody Švédů ve střelbě.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "10. Das Marienbild in der Planer Stadtkirche" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.205-206
Urban Michael: "12. Das Marienbild in der Planer Stadtpfarrkirche" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.243-244
Zirwick Hans: "6. Das Marienbild in der Pfarrkirche" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 22-23
"03. Das Marienbild in der Pfarrkirche" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.739

15. Bílá paní na Svaté Anně

     
V nestejných hodinách za dne i v noci zvláště ale při zvonění Ave, byla v lipové aleji na Svaté Anně spatřována bíle oděná paní. Podle pověsti šlo o postavu jedné majitelky panství Planá, která byla sice pochována na Svaté Anně, ale nemohla nalézt v hrobě klidu. Za svého života prý nelidsky zacházela se svými poddanými, prý hůře než se zvířaty. Krvavým potem museli vylepšovat její panství a majetky, zatímco jejich děti neměly co do úst. Za takovou lakotu a svévoli ji odsoudil Stvořitel k tomu, že se nemilosrdná paní bude toulat tak dlouho po světě, až se její skvostný zámek zcela rozpadne a panské majetky se vrátí spravedlivě řádným vlastníkům.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "11. Die weisse Frau" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.206
Urban Michael: "18. Die weiße Fraur" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.250-251
Zirwick Hans: "Die weiße Frrau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 20
"06. Die Weiße Frau" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.740

16. Poustevník na Svaté Anně

     
V nejstarších dobách už stávala na vrchu na Svaté Anně na jihozápadním svahu poustevna. Poslední zdejší poustevník, jak se vyprávělo, byl čarodějník, tvůrce počasí a zaklínač povětří. Když ho jednoho dne nalezli na jeho místě mrtvého, dřepěla vedle jeho těla černá kočka s blýskavýma očima. To byl důkaz, že zemřelý byl ve spojení se zlými mocnostmi. Proto bylo rozhodnuto, že nemůže být pohřben na vysvěceném hřbitově, ale mimo něj. Tak se stalo, poustevna se rozpadla a v blízkosti Svaté Anny spatřovali kolemjdoucí jakéhosi černě oděného muže, který toužebně čeká na rozhřešení. Věřili, že je to onen poustevník od Svaté Anny.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "12. Der Einsliedler bei St.Anna" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.206-207
Urban Michael: "30. Der Einsiedler am Sct.Annaberge" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.265-266
Zirwick Hans: "8. Der Einsiedler der St.Annakirche" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 23-24
"07. Der Einsiedler bei St.Anna" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.740

17. Kvíčaly ho prozradily

     
Za onoho času, kdy se ještě mezi Planou a Chodovou Planou táhl hustý les a cesta nebyla tak bezpečná jako dnes, býval na cestě kříž, kolem něhož vedla cesta do Chodové Plané. Jednoho dne tudy šel starší Žid s těžkým rancem na zádech a byl již unaven.
     
Chtěl si odpočinout, ale sotva usedl, přijížděl povoz a protože se blížila noc, Žid poprosil kočího, aby ho svezl do blízkého městečka. Kočí ho vzal, ale s pacholkem na kozlíku se domluvili, že Žida zabijí a okradou. Zastavili, pacholek k Židovi přiskočil a zasadil mu ránu do hlavy. Rána ho sice omráčila, ale probral se a prosil úpěnlivě o život a varoval zlosyny, že kdyby ho zavraždili, že by se na to stejně přišlo, protože by je kolem létající ptáci prozradili. Avšak zločinci se nerozmýšleli a starého Žida zabili, vykopali jámu a tam ho vhodili a zasypali.
     
Podle podobné pověsti měl být vrahem jeden tovaryš barvířského řemesla. Sebral Židovi peníze a vykračoval si dál spokojeně do Chodové Plané. Blížila se noc a jen světýlka oken prozradila tovaryši místo hospody. Sedl na lavici ke stolu a poručil si dobrou večeři. Hospodyně mu upekla kvíčaly a přinesla na stůl. Když řízl tovaryš do první, nůž se mu zbarvil čerstvou krví. Tovaryš zavolal hospodyni a ukazoval jí, že mu dala neupečené kvíčaly. Žena kroutila hlavou, ale vzala večeři a znovu ji dala na oheň. Když se jí jevila večeře až hodně opečená, nakrojila a viděla, že je hotova. Přinesla večeři znovu na stůl.
     
V jizbě seděli ještě dva formani, kteří skoro dřímali, ale ve skutečnosti po očku sledovali tovaryše, co se u něho děje. Tovaryš rozkrojil kvíčaly a maso se opět zalilo čerstvou krví. Ztrnule se díval na večeři a procedil mezi zuby: "Že by ten mrtvý Žid měl pravdu, že bude jeho vražda prozrazena?" Když uslyšeli formani tato slova, přiskočili k tovaryšovi, chytili ho za ruce a ten se bez dlouhého váhání přiznal, že zabil Žida. Ráno ho odvedli do Plané a tam byl potrestán podle hrdelního práva.
     
Tato pověst je zaznamenána v II.díle starých plánských análů, kde se uvádí v roce 1731: "Před 80 lety jeden barvířský tovaryš zabil Žida; za to byl sťat a zakopán v Plané nedaleko kostela svatého Petra." Židé z Plané byli zpraveni, že byl zabit starý Izák. Jeho tělo bylo vykopáno a po obřadu znovu na místě vraždy pohřben. Plánští Židé tu položili na místě náhrobní kámen a když došlo k přestěhování do Chodové Plané, zanesli do staré kroniky, že se ta věc přihodila v 14.století.
     
Vyprávělo se, že na místě vraždy byl postaven smírčí kámen k urovnání hříchu. Stával tu jako hraniční kámen mezi Planou a Chodovou Planou. Na něm býval patrný kříž, který čtvrtil pole náhrobku na čtyři díly. Na každém dílu byly zřetelné erby. V nové době převážil názor, že nejde o smírčí kříž, ale o hraniční znamení dvou panství Plané a Chodové Plané. Je velkou tragédií, že tato historicky velmi cenná památka byla v roce 2000 ukradena neznámými vandaly. Chodová Planá je tak ochuzena o další památku z mála památek, které zbyly po strašném ohni městečka z roku 1733.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "13. Die blutenden Krametsvögel" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.207-208
Urban Michael: "23. Die blutenden Krammetsvögel" in Sagen, Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.257-259
"09. Die Krammetsvögel" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.741

18. Nález klíče u Brodu nad Tichou

     
V lese mezi Barevným mlýnem a Brodem nad Tichou sbíraly dvě děvečky roští a náhodou odhrábly vrstvu mechu. Pod mechem se objevil velikánský klíč, připevněný na řetězu. Děvečky tahaly všemi silami za klíč, až se jim nakonec podařilo utrhnout ho od rezatého železa. Když přišly domů, vyprávěly, co se jim přihodilo a ukazovaly klíč.
     
Doslechl se o tom jeden sedlák, kterému jeho bába vyprávěla, že kdesi v lese, kde se říkalo "Brodské dříví" (Brucker Holz), byla prý za dávných válek zakopána vojenská pokladna. Sedlák vzal obě děvečky a spěchal s nimi do lesa, aby mu ukázaly místo, kde klíč našly. Nesly háky a motyky a chystaly se vykopat poklad. Ale odtržený řetěz a ani místo, kde byly, ne a ne najít. Tak se vrátili nešťastní domů. I jiné lidé pak začali po místě pátrat. Časem se ztratil i onen velký klíč a tak vojenská pokladna, kterou tu ukrylo na útěku nepřátelské vojsko, dodnes leží kdesi v "Brodském dříví". A pověst dodává: Nic není ztraceno na věky. Ale jen ten, kdo se narodil v neděli, má naději, že poklad nalezne.

Prameny:
Urban Michael: "34. Der Schlüsselfund bei Bruck" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.268
Zirwick Hans: "18. Der Schlüsselfund bei Bruck" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 218

19. Kamenný rytíř v Chodové Plané

     
Kamenný rytíř stával v Chodové Plané vzadu za židovským hřbitovem v zámeckém parku pana Berchem-Haimhausena. Byla to socha, vytesaná z kamene - hlavu měl podepřenu o ruku, v níž měl dlouhý meč. Jméno "kamenný" snad souvisí s tím, že v dávných dobách se dostávali rytíři do sedla tak, že vystoupili na balvan a z něho nasedli na koně.
     
V těchto místech prý byl v čestném boji zabit německý rytíř, který platil za nepřemožitelného, a kterému jeho potomci dali postavit na tomto místě pamětní kámen. Německý nacionalista URBAN ovšem neopomíná dodat, že jeho smrt spíše zavinili lstiví synové české Libuše, kteří ho zavraždili ne v čestném boji, ale úkladně ve spánku.

Prameny:
Urban Michael: "36. Der steinerne Ritter" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.269-270
Zirwick Hans: "15. Der steinerne Ritter von Kuttenplan" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216

20. Francouzský dub u Broumova

     
Když poutníci putovali z Plané do bavorského Mähringu, procházeli Broumovem, a v lese za Broumovem narazili v blízkosti silničky na prastarý dub, který nazývali vesničané "Francouzský dub". Jeho větve byly zčásti uschlé. O tomto stromě se vyprávělo, že když francouzská vojska táhla zdejší krajinou, aby svrhla císařovnu Marii Terezii, pálila a ničila vesnice a vyvolala proti sobě nenávist. Když v boji prohrávali a chtěli se spasit útěkem před Císařskými, prchali tudy Francouzi do Bavor a mnoho z nich zdejší uhlíři a dřevorubci pochytali. Byli pak pověšeni na tomto stromě.

Prameny:
Weidl Georg - Urban Michael MUDr. - Hammer Ludwig : "17. Die Franzoseneiche bei Promenhof" in Heimatkunde des politischen Bezirkes Plan, Plan-Königswarter Bezirkslehrerverein, Plan, tisk Hermann Holub, Tachau, 1896, S.210
Zirwick Hans: "21. Die Franzosen-Eiche bei dem Hofe An den Brammen" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 219

21. Pověsti o vrchu a kostelu Svaté Anny

     
Stále lákavé je určení doby vzniku poutního kostela Svaté Anny. Husitské bouře zavinily, že dnes nevíme, kdy vlastně kostel vznikl. Listiny byly spáleny a zničeny, a to postihlo i kostel na Svaté Anně. A tak nezbývá, než se držet tradice, podle níž jde o místo posvátné, prastaré více než tisíc let. Ke stáří kaple Svaté Anny Michael Urban se váže několik pramenů. Například Kristián August Pfalz, kazatel z chrámu sv.Víta v Praze, uváděl ve své knize (1673), že kaple sv.Anny je již 700 let stará. Rok založení kaple posunoval před rok 1000. Před husitskými válkami míval prý kostel četné sochy stříbrné a pozlacené, jakož i kostelní náčiní, ale vše bylo husity vyloupeno a odvezeno. Pfalz uváděl řadu zázračných případů, které se udály na přímluvu u sv.Anny, jako důkaz, že Svatoanenský obraz měl divotvornou moc. Psalo se také o zázračném Svatoanenském prameni, jehož voda uzdravovala. Poutníci ji buď pili nebo jí potírali nemocné údy. Také kostelní knihy z Plané popisují v 17.století takové podobné případy na Svaté Anně.
P. Gilbert Passauer psal, že již kolem roku 845 v místě, nazývaném Pláň-Planá, žili křesťané, a pojmenovával 14 českých knížat, pokřtěných v Řezně. M.Urban soudí, že kostel sv.Anny musí být nejstarším kostelem severozápadních Čech.
     
Když přišla do zdejšího kraje luteránská víra (1571), sláva poutního místa minula a kostel byl uzavřen. Socha svaté Anny, dvě sochy Panny Marie s Ježíškem byly z kostela vyneseny a pohozeny na hromadu vyhozených věcí v kostela na déšť a nepohodu. Podle pověsti přišel jeden sedlák z Výškova na nápad odvézt si sochy domů do vsi. Přijel s povozem se čtyřmi silnými koni, naložil sochy na povoz, ale nemohl se hnout z místa, ani když koně šlehal bičem. Nakonec se povoz rozjel, a z posledních sil dorazil s nákladem do sedlákova dvora ve Výškově. Od té doby to šlo se sedlákem s kopce. Přišla neúroda, měl ztráty a když měl přijít o dům a dvůr, napadlo ho, vrátit sochy na staré místo. Na starý žebřiňák zapřáhl vyhublého šimla a vida - bez námahy a pobízení se sochami dojel na Svatou Annu. Tuto, mezi lidem velmi rozšířenou historku vymaloval slavný plánský malíř Wenzl Schmidt ve dvou obrazech na hlavní stěně uvnitř kostela na Svaté Anně (1730). Viz obrázek!
      Když za třicetileté války končila doba luteránství v kraji, nařídil papež Řehoř XV. (1622), aby byl svátek sv. Anny (26.července) znovu řádně slaven. V roce 1624 dal hrabě Heinrich Šlik zchátralý a nepoužívaný poutní kostel opravit, znovu vysvětit a obětoval velké peníze na obnovu. Povinnosti kostelníka převzal jeden poustevník a od roku 1644 fráter Michael Puntgos. Přicházeli nemocní a klečíce na schodech oltáře si vyprošovali uzdravení u svaté Anny. 8.září 1645 zaslal papež Innocenc X. na prosbu hraběte Šlika schvalovací bulu ke zřízení bratrstva Svaté Anny. Vzniklo bratrstvo a existovalo až do roku 1784, kdy císař Josef II. všechna bratrstva zrušil. V roce 1645 nechal zhotovit Heinrich Šlik stříbrnou a pozlacenou monstranci ze stříbra ze štoly Haus Österreich za vesnicí Výškov a předal do kostela sv.Anny. Až v roce 1810 musela být monstrance odevzdána do mincovny v Plané.
     
V roce 1680 chtěla založit klášter u Svaté Anny hraběnka Marie Maximiliana von Sinzendorfová a povolala sem bratry řádu servitů. Přišlo 12 řádových bratrů z kláštera Gratzen. Byl vyhotoven zakládací dokument kláštera servitů, ale nakonec k založení kláštera nedošlo.
     
Po třicetileté válce byla česká země vržena o mnoho let zpět. Vrací se doba pověr a víry v duchy, čerty, vodníky. Mizí renesanční vzdělanost a nastává úpadek kultury i hospodářství.
     
Na louce pod Svatou Annou se prý ukazovali tři ohniví mužíci, jindy zase se objevoval čarodějný cizinec, který se měnil v havrana. Také blesky a různé přírodní úkazy byly podobně vysvětlovány. Když přišla zatmění slunce 12.5.1706 a 1.6.1728 a brzy pak kometa viditelná od 6. do 8.října 1731, lidé byli zděšeni a očekávali to nejhorší.
     
Ale i náhlá uzdravení u Svaté Anny se přičítala podivným silám této svaté ženy. Medicína byla postavena na pověrách. Například v roce 1712 byl jeden horník zavalen v Michalových Horách a roztříštěná noha mu musela být odříznuta. Dali ji do komína, prý aby se pacient rychleji uzdravil. Ten však zemřel. V roce 1732 byl jeden plánský nádeník v sousední Falci léčen kněžími před více než tisícem lidí tak, že z něho vyháněli zlého ducha. Muž musel užívat vysvěcenou medicínu a nakonec se z toho pomátl a oběsil.
     
Planá mívala vlastního kata. Šibenice stávala u Svaté Anny, až později na Bohušově vrchu. Kat vypaloval zlodějům znamení na záda, bičoval provinilce i popravoval. Při menších proviněních posazoval odsouzeného až na půl hodiny na dřevěného osla. Po zrušení kata v Plané v 18.století přijížděl do Plané popravovat kat z Plzně nebo z Chebu. 28.ledna 1757 byla sťata jedna vražednice dítěte, nadto jí bylo srdce probodeno železným kopím a zahrabána přímo pod šibenicí. Za naostření kopí dostal kovář 24 krejcarů. Týž rok byla v Plané popravena žena, která otrávila svého otce jedem. To byly poslední popravy v Plané.
     
Vrch s kostelem sv.Anny býval často postihován blesky. 21.května 1721 uhodil blesk do věže kostela a zapálil ho. Kostel vyhořel a zachráněny byly jen obrazy a sochy. Hraběnka Josefa Tereza von Sinzendorfová nechala kostel znovu postavit. Sochy pak byly 23. července 1726 znovu přeneseny na Svatou Annu při slavnostním procesí z plánského kostela, kde byly uschovány. V roce 1730 byl založen na Svaté Anně postranní oltář sv. Jana Nepomuckého od Wolfganga Pelleta von Hundta, registrátora zemských desek v Praze. 30. prosince 1732 byly instalovány varhany. - 23.dubna 1738 udeřil do kostela opět blesk. Sjel po věži do středu hlavního oltáře, poškodil několik soch a přelétl k Svatojánskému oltáři, kde se ztratil v zemi. V roce 1761 znovu zasáhl blesk kostel a sice zákristii. Tentokrát nic nezapálil.
     
Když byl 19.března 1762 byl vystavován císařovnou Marií Terezií pruský válečný prapor, který ukořistilo císařské vojsko u Schweidnitz, a vzdáván dík Svaté Matce Anně, také ve zdejším kostele se konala slavnostní mše a shromáždilo se veliké množství lidu. Vnitřek kostela byl stále zkrášlován. V roce 1766 vyřezal plánský řezbář Martin Schmidt postranní oltář sv.Josefa a v roce 1769 byly hlavní oltář a kazatelna mramorovány a pozlaceny misterem Martinem Hennevogelem z Litoměřic. Na Svaté Anně bývalo kdysi dosti cenností, ale kam přišly, není známo. Přesto hrozilo kostelu nebezpečí a to při rušení kostelů. Tento osud čekal také Svatou Annu za josefínských reforem.
     
Bylo poukazováno na to, že už jeden kostel v Plané byl uzavřen, a sice dávnověký Peterský. A dále se poukazovalo na to, že ostatní kostely na Plánsku, na panství jsou příliš chudé a že mohou existovat jen díky podpoře výtěžků u Svaté Anny, a že kostel sv.Anny je vlastně zámecká kaple plánských pánů. Tak bylo nakonec od zrušení upuštěno. Dodnes se zde konají poutní bohoslužby a byly obnoveny slavné poutě.

Pramen:
"08. Die wundertätigen Statuen in der St.Annakirche" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.741

22. Černá paní

     
Mnozí lidé, kteří při zvonění Ave procházeli kolem Tříkřížového vrchu, viděli stoupat na vrch černě oděnou paní s rukama sepjatýma k modlitbě. Kdo se nebál vydat se za ní do kopce, spatřil ji před křížem klečet se skloněnou hlavou, plačící a sténající. Pokud by na ni někdo promluvil, nedostal by žádnou odpověď. Zvedla se krátce před ukončením Ave a kráčela dolů s vrchu a její postava se v mlhavém šeru rozplynula. Podle pověsti to byla paní-sebevražedkyně, která v návalu šílenství učinila sama konec svému životu a proto její tělo nesmělo být pohřbeno v posvěcené půdě hřbitova, ale jen na nějakém odlehlém neposvěceném místě. V takovém hrobě nemohla nalézt klidu.
     
V pamětní knize Plané nalezl M.URBAN skutečně noticku z dubna 1770, že jakási Elisabeth Gimplinová, svobodná dcera jednoho plánského měšťana, se oběsila na velikonoční sobotu 14.4.1770 v 7 hodin ráno v domě barvíře Martina Friče na Petrském předměstí. Nesměla být pohřbena s hudbou a pohřební ceremonií, ale byla zakopána až po dvanácti dnech, 26.4.1770 v noci v 11 hodin na neznámém místě na Tříkřížovém vrchu. K tomu byl povolán ras od Růžencového lesa (Rosenkränzer Wald) z Chodové Plané.

Prameny:
Zirwick Hans: "13. Die schwarze Frau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 32
Urban Michael: "3. Die schwarze Frau" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.223-233

23. Tanečnice Magda

     
Ve Zlivi u Plané žila kdysi děvečka, která nade všechno ráda tancovala. Kdykoliv byla ve Zlivi nebo v okolní obci nějaká zábava, nesměla tu chybět. Když byla zábava v Hutích (Hüttenhäuser), děvečka vyrážela již dopoledne a zanedbala bohoslužbu. Jindy bylo příčinou zmeškání návštěvy kostela nekonečné česání si vlasů. Její matku to trápilo a vyčítala jí to, ale bez účinku.
     
Jednou tancechtivá Magda vyrazila v neděli opět do Hutí na tancovačku, ale stalo se, že se nevrátila. Její matka byla znepokojena, rozzlobena a proklínala ji s přáním, aby se neposlušné dceři stalo něco na pamětnou. To se i přihodilo. Nalezla na cestě svou dceru, proměněnou v kámen a jako zkamenělou roztančenou tanečnici ji bylo možno spatřit poblíž staré silnice. Socha dostala lidové označení Stará Magda ("Alte Mogd"). Dlouho pak bylo možné ještě spatřit na kamenné soše podrobnosti jako byl stříbrný náhrdelník a mincemi ozdobený řetízek. Až čas mazal tyto stopy a kámen Stará Magda se postupně propadal do země. Sedlák, který zde měl pole, se rozhodl, že tento kámen odstraní, aby tu mohl lépe orat. Když ho po velké námaze odvalil, těžce onemocněl a v obavě před smrtí, jejíž příchod dával do souvislosti s tímto kamenem, nechal Zkamenělou tanečnici znovu vrátit do místa, kde stávala.

Prameny:
13. "Alte Moad" in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.744

24. Zazděný mládenec u Karlína

     
Hrabě Jan Nostic-Rhinek nechal v roce 1836 postavit vysokou pec v místech, zvaných "Wiegenbrück". Byla v provozu až do roku 1874, pak provoz zastaven, ale od roku 1883 se tu znovu začalo pracovat. Vysoká pec patřila k části Karlín a s Karlínem pod farnost Brod, zatímco Josefova Huť patřila pod farnost Vysoké Sedliště.
     
Když byla vysoká pec dostavěna, spatřovali lidé v blízkosti jakéhosi černě oděného muže, který vždy v místě vodní hráze s hlubokým povzdechem mizel. Byla známa i příčina tohoto jevu: Při stavbě hráze byla každé ráno nalezena včera postavená zeď zřícená. To se neustále opakovalo. A tak bylo rozhodnuto podle starého obyčeje zazdít nevinného mládence o půlnoci do hráze. Teprve pak zůstala hráz stát. Nevinný mládenec však každou půlnoc bloudí okolí vysoké pece a čeká na své vykoupení.

Prameny:
Urban Michael: "6. Der eingemauerte Jüngling" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.237
Zirwick Hans: "24. Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 221
"19. Der eingemauerte Jüngling" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.747

25. Z historek z Brodu nad Tichou

     
V letech 1759-1783 byl farářem v Brodu P.Franz Stiller. Přišel z Bochova a zemřel v 70 letech. Vedl svatý život a prý se mnohokráte utkal s ďáblem, který ho neustále sváděl. Starci, kteří jako mladí hoši ministrovali u faráře Stillera, vyprávěli, že často sledovali faráře u oltáře, jak na jednom místě u oltáře zahání cosi rukou se slovy "Odstup satane!"
Jednou farář měl sloužit mši při mariánských slavnostech v Otíně. V Brodu však byl pohřeb a tak mohl vyjít z Brodu až v 9 hodin ráno. V 10 hodin přišel do Lučního údolí mezi Týncem a Otínem. Zde mu zastoupil cestu čert a chtěl zabránit, aby v Otíně sloužit mši. Farář zápasil se satanem dlouhou dobu než ho přemohl. Do Otína se dostal až ve 12 hodin, zpocen a vyděšen, ale mši odsloužil. Na zpáteční cestě ukazoval pak sousednímu faráři z Vysokého Sedliště a dalším místo, kde vedl strašný zápas s čertem. Všude tu byly patrné stopy boje.
     
Jeho kuchařka byla lakomá a byla za to potrestána. Když byl jednou farář nepřítomen, přišel jakýsi žebravý mnich a kuchařka ho nevlídně odmítla. Pohrozil ji: "Počkej, ty holoto, já tu nechám něco, že se budeš hrůzou třást!" Jednoho večera, když se shromáždila čeleď u jídla, ozval se náhle hrozný lomoz a stropem vletěl do světnice čepec, boty a další věci, které patřily kuchařce. Všichni stanuli zděšeni. Když bylo ticho, byly věci posbírány a uloženy do truhly. Dalšího večera se lítání kuchařčiných věcí opakovalo. Některé věci létaly i oknem, které se rozbilo. Další večer se vše opakovalo za přítomnosti faráře, soudce,místopřísežných a mnoha lidí. Nebylo rozumného vysvětlení.
     
Aby zamezil dalšímu strašení, naházel farář Stiller všechny kuchařčiny věci do pece na faře a zde je nechal za modlení a žehnání shořet. Teprve pak nastal znovu klid na faře.
     
V polovině 17.století žila v Brodu selka, o které se říkalo, že je čarodějnice. Když se toto doneslo k vrchnost v Plané, vypověděla selku z panství Planá. Selka se však obrátila na hraběte a prosila o smilování, že je nevinná. Hraběti se zželelo selky a sirotků a dovolil jí vrátit se. Hrabě František Arnošt Šlik ji však povolal na úřad. Zde dostala ostrou důtku, že se jí sice dostalo milosti, ale že se musí ještě v kostele veřejně vyzpovídat a jít k svatému přijímání. V úřadě musela odpřísahat zvednutou rukou, že už nikdy nebude provozovat žádná kouzla a čáry pod pohrůžkou trestu doživotního vězení.

Pramen:
Urban Michael: "7. Einige Geschichten aus Bruck" in Sagen, Märchen, volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.237-239

26. Dva běloušové v Plané

     
V městě Plané v měšťanském domě číslo 8, který měl vysokou lomenici, žili kolem roku 1700 tři sourozenci - dvě sestry, které bydlely v patře, a bratr, který bydlel v přízemí. Zatímco sestry vedly téměř klášterní život a nevycházely z domu jen v černém oblečení a pozdě večer - proto jim lidé říkali "Noční sůvy" -, bratr žil veselým životem a lidé ho nazývali "Bratr-ochlasta". Chvályhodná zbožnost však bývá provázena lidskou slabostí, totiž lakotou. Obě tyto vlastnosti přežívaly společně v domě pod stejnou střechou a sestry mívaly s lehkomyslným bratrem - kvůli jeho životu - často rozmíšky a spory.
     
Jednoho dne nalezly ve staré truhle opis otcovské závěti, ve které otec odkázal svůj majetek pouze dcerám. To sestry nevěděly a proto daly zavolat bratra a ptaly se, zda ví něco bližšího o otcově závěti? Bratr zvedl ruku k přísaze a prohlásil, že o tom nic neví, jakože nemohou po půdě běhat dva bělouši. V ten okamžik zařehtali na půdě dva bělouši a lidé, kteří bydleli na druhé straně plánského náměstí, vyprávěli, že spatřili věc neuvěřitelnou, totiž dva bílé koně v oknech na půdě domu číslo 8. Podle pověsti se z tohoto domu později ozývalo o půlnoci koňské řehtání.

Pramen:
Urban Michael: "38. Die zwei Schimmeln" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.271

27. Byl klášter v Plané?

     
Podle staré pověsti stával v Plané v místech, kde dnes stojí základní škola a domy čp. 53, 54, 55, 147,148,149, františkánský klášter, z něho vedla podzemní chodba do domu čp.14. Při stavbě školy a domu čp.55 se narazilo na silné široké základní zdivo a na různé zákruty těchto zdí, podobné těm, které ještě dnes bývají v klášterech jako křížové cesty. Pravdivost pověsti by potvrzovala publikace J.PUBIŠKY, kde uvádí ve svých dějinách Čech (díl IV., sv. 2., str. 161) město Planou mezi místy, kde býval františkánský klášter. Naproti tomu P.Fried odmítá tuto zprávu ve své knize II. strana 29.

Pramen:
Urban Michael: "10. Das Kloster in Plan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.242

28. Čertův kámen u Zadního Chodova

     
Stará pověst vypráví, že na výšině, severně od Zadního Chodova, se nacházel kdysi v pohanských dobách obětní oltář. Jako obětní oltáře sloužily mocné kamenné balvany, které mívaly na povrchu nahoře vyhloubeniny. Jejich účel dobře znali křesťanští misionáři a proto obětní oltáře označovali jako místa ďáblova neboli Čertovy kameny.
     
Tyto kameny se nacházejí na různých místech v Čechách, a také v Zadním Chodově. Ukazovalo se tu čertovo sedlo jako místo, kde čert seděl, nebo otisk kopyta čerta, čertovo lože, kde odpočíval. Čertův kámen, který nesl obtisk čertova kopyta a lidské nohy, měl vedle těchto stop ještě mělkou vyhloubeninu. Zde prý chtěl čert jednou unést nevinnou dívku, se kterou odletěl, ale v těchto místech se mu děvče vysmeklo a spadlo dolů na místo, kde je tento mělký dolík.

Pramen:
Urban Michael: "39. Die Teufelssteine bei Hinterkotten" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.272

29. Strašidelný Chorvát

     
Stará Plzeňská silnice v Plané vedla z Peterského náměstí kolem staré kaple, zvané "Mäuslkapelle", nedaleko hraběcí Nosticovské cihelny. V těchto místech před mnoha lety tábořili chorvatští vojáci a v hádce dvou vojáků byl jeden zabit. Chorvati ho zde tajně zakopali. Dlouho po jejich odchodu se začal objevovat v různých hodinách voják v chorvatském kroji. Lidé přísahali, že ho zde viděli. Hledání v písemnostech potvrdilo pověst nálezem zprávy, že 20. března 1759 byl zde pohřben jeden Chorvát, jménem Braněc.

Pramen:
Urban Michael: "9. Der gespenstige Kroat" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.242

30. Vykopávač pokladů

     
Na louce zvané Schlanza, se objevoval černě oděný muž, jehož velikost se měnila. Z velké dálky byl spatřen jako velký černý havran, blíže se zjevil jako trpaslík, podruhé jako obr. Neustále kopal v blízkosti jedné zavalené štoly a pokud na něho někdo promluvil, nedostalo se mu odpovědi. Podle pověsti šlo o starého vykopávače pokladů, který používal virgule, zázračného proutku, který mu kdysi dal ďábel, a hledal jím poklady. Nebude mít klid dříve, dokud by mu nevinné dětské dítě, aniž by proneslo slůvko, odňalo virguli.
     
Před mnoha lety se s ním setkali dva řemeslničtí tovaryši a ptali se ho německy, a také česky, jak se dostanou do Chebu? Protože nedostali odpovědi, dali se cestou rovně za nosem, ale přišli naopak k Barevnému mlýnu. Proto se říkalo, že každý, kdo na vykopávače pokladů promluví, určitě zabloudí.

Prameny:
Urban Michael: "13. Der Schatzgräber" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.244
Zirwick Hans: "7. Der Schatzgräber-Rutenschläger" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 23

31. Ohnivé plameny nad Planou

     
Mnozí poutníci, kteří v noci z Chodové Plané přicházeli k Plané, viděli často nad městem zřetelné poletovat ohnivé plameny nad městem. Toto se prý objevovalo vždy, když měl přijít nějaký mor, válka nebo neúroda. Ale byla i jiná vysvětlení: Plánské anály v roce 1706 uvádějí, že byly spatřeny tři ohnivé plameny podobné postavám, mířící k rybníku. Mělo jít o tři osoby sinzendorfské linie - 12letou slečnu Marianu, staršího syna Jáchyme z linie Wenzla Sinzendorfa a jeho slečnu sestru. Ti zemřeli. Vedle těchto znamení se také stalo, že se zvony na Svaté Anně samy o sobě rozhoupaly a zvonily, aniž by někdo byl na zvonici.
     
V roce 1713 - jak také uvádějí anály - kostelník Hans Georg Prockl z kostela sv.Anny před městskými radními vykonal přísahu, že spatřil v noci nad Peterským kostelem v Plané velký plápolající oheň, který se rozpustil do dvou velkých světel a ta pomalu mizela. Vyprávěl městské radě toto: V 11 hodin v noci začal výt pes na Svaté Anně, načež v prázdném kostele nastal takový lomoz a rámus, že kostelník vzal zbraň a vystřelil, aby vylekal připadného lupiče. Když znovu ulehl, zdálo se mu, že se rozezněly varhany, a když se podíval z okna, celý kostel byl osvícen neznámými světly a ohněm. Později v posteli přemítal, zda se mu to všechno nezdálo. V tom se probudila jeho žena s otázkou, zda slyšel ten hrozný hluk z kostela. Proto kostelník znovu vstal a odebral se do města. A právě tehdy nad Peterským kostelem spatřil taková ohnivá znamení, že myslel, že celé město hoří. Krátce nato, jak uvádí ústní tradice, vypukl na Plánsku velký hladomor.
     
Symbolické číslo tří zemřelých se opakovalo také v roce 1726. Opět se objevily ohnivé plameny, tentokrát ve směru na Chodovou Planou. Krátce nato onemocněl a zemřel stavitel Georg Mahner, děvečka v Michalových Horách, a Magdalena, žena kloboučníka Antona Schießla, která sama viděla ohnivého muže nad kopcem, onemocněla a zemřela.
     
V různých hodinách v noci, především o půlnoci, byly u kostela sv.Anny spatřovány plápolající plameny jako postavy mužů, které přicházely k městskému rybníku a až na tzv. Křížový pahorek, odkud se pomalu vracely znovu ke Svaté Anně, kde se rozpustily v mlze. Říkalo se, že kolik hořících postav bude spočítáno, tolik potomků rodu na panství Planá v příští době zemře. Plánské anály se několikráte zmiňují o úsloví, že když se objeví ohnivé plameny, vždy zemře někdo z rodiny plánského zámeckého pána.

Prameny:
Urban Michael: "15. Die Feuerflammen über der Stadt Plan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.247-248
Zirwick Hans: " 5. Feurige Männer" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 22

32. Zapřísahání v Chodové Plané

     
Před mnoha lety žila v Chodové Plané jedna Židovka Ester, o které se říkalo, že je čarodějnice neboli bosorka ("böissora"). Dokázala lidem učarovat nebo je zkamenět, předpovědět minulost (prostřednictvím tzv. "Schlüsselaufen" nebo "Sieblaufen") a předpovědět oheň. Křesťany vážena, tajně navštěvována a vyhledávána, židovským spoluvěrcům se vyhýbala a žila stranou v chýši v židovské čtvrti. Jednou vypukl v kostele požár a rychle se šířil. Ačkoliv vynaložili všichni všechny síly, vše bylo nadarmo. Oheň se dále šířil. Protože byli bezradní, jeden ze Židů radil obecním starším, aby se obrátili na starou Židovku, na Ester, neboť se o ní říkalo, že umí poručit ohni i vodě. Starší poslali pro Ester. Přibelhala se, podívala se na oheň, a poručila přinést konev vody a konev řezavého uhlí. Potom se podívala upřeně do ohně a mumlala v hebrejštině slova ze čtvrté knihy Mojžíšovy: "Ježto lid křičí k Mojžíšovi, a Mojžíš prosí Boha, ježto by zmizel oheň." Při každé slabice Estere nalila něco vody na hořící uhlí do druhé konve. A když ukončila větu, zastavil se oheň v obci a Chodová Planá byla zachráněna. Jak se obec Židovce odvděčila, však pověst neuvádí, protože už v příštím roce byla jako čarodějnice upálena na hranici.

Prameny:
Urban Michael: "25. Die Feuerbeschwörung in Kuttenplan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.262-263

33. Kláštery v Křínově, v Brodě a jinde

     
V Křínově byl dvůr, kde se říkávalo"U Klaustrů" (v češtině "U klášterních" podle Kloster=klášter) a podle pověsti v těchto místech stával klášter, ale jeho kostel nestál zde, ale na skále proti dnešnímu mlýnu na Kosím potoce. Ukazuje se ještě, kde v tomto kostele stával oltář. Zástupy neúprosných husitů prý rozbily kostel i klášter. Dodnes je někdy slyšet tlumený halas a zvonění, jako kdyby vycházelo z hory. Jiné zase tvrdí, že je to zpěv mnichů na kůru.
     
Před vsí, když se přichází od Otína, na jednou místě pastviny, kde rostou nízké břízy, je příkop s valem. Kdysi tu býval veliký kámen a na něm mělká kruhová vyhloubenina miskovitého tvaru., jaké se nacházely u bran hradů a padacích mostků. Když se tu hrabalo a kopalo, nacházely se tu stopy jakési pevnosti, která byla zničena ve stejné době jako klášter a kostel - tedy husitskými zástupy.
     
V Brodě nad Tichou, když to bylo ještě pohledné městečko, obklopené hradbami, stával vedle hradu také klášter, který byl už v dávné době zasažen bleskem, vyhořel, zůstal v ruině a už nebyl znovu postaven. Také historici se domnívali, že kdysi v městě Brodě stával klášter. Existuje totiž listina z Lestkova, datovaná rokem 1257, kde se uvádí, že Ratmíř, purkrabí na Přimdě (Ratmir von Pfrimberch), je pověřen českým králem Přemyslem Otakarem II., aby zajišťoval ochranu a péči o klášter na "Ponte Bohemico", aby se chátrající řádový klášter znovu rozvíjel. Na listině je připevněna pečeť. Bruno Bischof uvádí tuto listinu ve své práci o původu pánů ze Švamberka, a co se týká místa, je prý nelehko ho lokalizovat: "Snad jde o Brod (Bruck) na Zlatém potoce (Schladabach), ležící jižně od Plané. V žádném případě se však nejedná o Most (Brüx), který se v listinách uváděl vždy jako Pons, Pontum, Brucka, Hněvín nebo Most, ale nikdy Pons Bohemico! Podle německého vlastivědníka Stocklöwa z Tachova by mohlo jít o Český Most (Böhmisch Bruck) ve Falci.
     
Spor mezi vlastivědníky před první světovou válkou vyvrcholil aktivitou plánského faráře v Plané P. Josefa Schmidta, který byl dříve v Brodě farářem. Tento se obrátil do Horní Falce na obec Böhmisch Bruck s dotazem na klášter a odpověď zněla, že zde byl v rané době založen benediktínský klášter jakýmsi Bernoldem von Dräswitz a v roce 1256 představuje Konrad von Dräswitz zdejší komendu bratří sv.Jana z Jeruzaléma pod ochranou kapituly v Řezně. V zákristii kostela se tam nachází náhrobek s erbem, kde je labuť - tedy tentýž erb, který měl purkrabí Ratmíř z Přimdy. Je jisté, že krajina, kterou spravoval, nebyla pouze v okolí Přimdy a Lestkova, ale sahala až do Horní Falce.
Brod nad Tichou se dělil na dvě části. Větší části se říkalo "Dorf" (Vesnice) od doby, kdy znovu vznikalo osídlení po zničení města Brodu křižáky za husitských válek, a menší část na kopci, kde je farní kostel, fara a od roku 1876 škola, se nazývala "Über Wasser" (Nad vodou). Zde stával kdysi starý hrad pánů von Broda (z Brodu).
     
Nedaleko odtud je Janov a v jeho blízkosti ruiny kostela sv.Jana, který měl patřit klášteru.
     
V Dolní Jadruži ve dvoře, nazývaném Zámecký dvůr (Schloßbauernhof), měl být kdysi klášter, který byl umístěn v jakémsi hrádku či zámečku, který postavil v pradávné době jeden zeman, ale když zámek vyhořel, zůstal opuštěn a sem přišli mniši.
     
Ve vsi Štokově je pole, které se nazývá "Klášterní pole" (Klosteräcker). Mělo patřit zdejšímu klášteru, který se nalézal v domě čp.33 a měl vlastní pole. Když se stavělo nové stavení při tomto dvoře, byl nalezen klíč od kláštera a uchováván majitelem dvora jako cenná památka.

Prameny:
Urban Michael: "5. Das Kloster in Bruck" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.235-236
Urban Michael: "26. Das Kloster in Gröna" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.263-264
"12. Sagenhafte Klöster" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.743-744

34. Mor v Plané roku 1549

     
Podle staré pověsti v místech, kde stával před válkou dům nazývaný Beuntwirthshaus (Peintswirtshaus), bývala ještě v 16.století chýše, ve které bydlel kat se svými čeledíny, dokud ještě bývalo popraviště se šibenicí na Svaté Anně (severovýchodně od Svaté Anny se ještě před válkou říkávalo Am Gericht - "Na spravedlnosti"). Ale v 16.století byla postavena nová šibenice na Bohušově vrchu a kat se přestěhoval blíže k nové šibenici a bydlel v malém stavení na úpatí Bohušova vrchu. Podle některých však bydlíval kat v komůrce městské Dolní brány.
     
Katovna, jeho původní chýše, byla krátkou dobu opuštěna a rozpadávala se. Každý se tomuto místu vyhýbal, protože se věřilo, že v chýši tropí své rejdy strašidelný duch. O to více nastalo podivení, když se náhle z komína valil kouř. V chýši se zabydlela a ve dveřích stála stará hrbatá žena s malým chlapečkem na ruce.
     
To nemohl být nikdo jiný než čarodějnice, když si zvolila katovnu za obydlí. A tato domněnka se brzy potvrdila. Když totiž jednou stará Kathl, jak se jí říkalo, šla po městě s chlapcem v náručí, chlapci se jí vysmívali. Cosi zamumlala a kluci začali sténat, padli k zemi a váleli se v bolestech po náměstí. Když pak nad nimi natáhla ruku, vyskočili a pelášili v hrůze domů. Rozneslo se, že stará Kathl umí vařit nápoj lásky i zbavovat lidi i zvířata bolestí. Přicházeli sem plánští měšťané i sedláci z okolí s prosbou o pomoc. - Tak plynula léta a chlapec Toni, vnuk staré čarodějnice Kathl, vyrostl v její péči v pohledného muže. Toni z chýše Peinthütte byl vyhledáván děvčaty. Říkaly mu "Peinttoni". Ale nejvíce se zalíbil dceři starosty Plané. Oba mladí v sobě našli zalíbení a lidé je viděli večer často spolu. Když se Anna svěřila rodičům se svou láskou, starosta se rozlítil a zakázal jí se stýkat s chlapcem. Řekl: "Raději zemřu morem, než bych vedl svou dceru k oltáři vnuka čarodějnice!"
     
Ráno byla hledána stará Kathl, ale zmizela i s Tonim z města. Plynuly měsíce a na oba by se bylo zapomnělo, kdyby nebylo mladičké Anny, která se nemohla smířit s tím, že by ztratila v srdci svého milého. Začala být nemocná a její nemoc se stále horšila až vznikla obava, že Anna zemře. Byl povolán doktor z Chebu, ale ten vysvětlil, že choroba má původ v duševním stavu a že dcerka může být uzdravena jen tehdy, když utiší nemocné toužící srdce. Rodiče viděli, že Anna stůně kvůli Tonimu a tak rozeslali dopisy na všechny směry, aby se pátralo po Tonim. Takový dopis dostal vnuk čarodějnice právě v den pohřbu jeho babičky Kathl, která zemřela na mor. Vydal se ihned na cestu do Plané, ač se sám necítil zdráv. Spěchal za svou Annou a nalezl ji nemocnou. Když ji objal, Annino opojení se změnilo v hrůzu, když se mu podívala do tváře. Byl zsinalý a třesoucí se po celém těle. Když se Anna vymanila z objetí, Toni padl k zemi a zemřel. Byl první obětí hrozného moru, který přinesl do Plané. Druhého dne zemřela na mor Anna, po ní rodiče a mor zachvátil celou Planou.

Prameny:
Urban Michael: "20. Die Ursache der Pest im Jahre 1549" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.252-255
Zirwick Hans: "9. Die Pest in Plan" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 24-25

35. Černý muž v Dolní Jadruži

     
V Dolní Jadruži stranou u dvora Geigerhof byl spatřován černě oděný muž, který byl obepjat širokým koženým páskem, na jehož přední straně jasně svítila kovová ozdoba. Říkalo se, že tu hledá poklad zakopaný v pradávných dobách. Podobná pověst se týkala zakopané švédské vojenské pokladny na lánu "Trai" v blízkosti Bílého mlýna. Na tzv. Bundštejnu se prý nacházel obrovský hrob Zde měl být pohřben pohanský vůdce zdejšího lidu i s pokladem. Také se říkalo, že tu jsou pochována tři knížata ve třech rakvích: v dřevěné, v měděné a v kamenné.
     
Také se vyprávělo, že na Neblažovské stezce (Glasauer Steig), která odbočuje ze silnice z Jadruže do Svatého kříže (Chodský Újezd), tam kde stojí u lesa jeden kříž, bývala kdysi větší kaple. Ta se prý propadla do země a jen vyvolenému bude dovoleno, aby sestoupil do země po 90 schodech, vedoucích do propadlé kaple a nalezl poklad.

Prameny:
Urban Michael: "33. Der schwarze Mann bei Untergodrisch" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.267-268
Zirwick Hans: "14. Der schwarze Mann bei Untergodrisch" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 216

36. Černý rytíř

     
Na severovýchodním příjezdu do obce Neblažov nedaleko školy stál železný kříž, k němuž se stahovala následující pověst. Lidé uváděli, že tu jsou pochováni Švédové nebo Francouzi, ale přežívala jiná pověst. Kdysi na zámečku v Neblažově žil rytíř Kurt. Zamiloval se do dcery pána ze Štokova Hermengildy. Dcera mu lásku opětovala, ale její rodiče jejich vztahu nepřáli, protože rytíř byl chudý. Nadto se o Hermengildu ucházel bohatý pán Albrecht z Plané. V den před zasnoubením s Albrechtem rytíř Kurt unesl svou lásku, ale byl pronásledován otcem Hermengildy i Albrechtem z Plané. Když se zdálo, že budou oba utíkající chyceni, rozhodla se Hermnegilda, že raději zemře, než by se milého vzdala. Požádala Kurta, aby ji zabil a když se přiblížili pronásledovatelé, postavil se proti Albrechtu. Nejprve zabil Hermengildu a potom mečem probodl sám sebe. Tak náhle ztichla honička a panoši, když viděli mrtvá těla, stáhli se ve svaté plachosti zpět.
     
Rytíř Harro ze Štokova spatřil svou dceru mrtvou a vrhl se k ní s pláčem a naříkáním. Ale potom v hrozném záchvatu slepém vzteku, že ztratil své jediné dítě, vzal svůj meč a ještě znovu propíchl Kurtovo srdce. Tělo dcery odvezli do Štokova a pohřbili, avšak Kurt byl pochován přímo na místě smrti. Jeho příbuzní a přátelé tu postavili kříž. Od těch dob byl vídáván při ranním zvonění muž v černém v blízkosti tohoto kříže se toulající.

Prameny:
Urban Michael: "21. Der schwarze Ritter" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.255-256
Zirwick Hans: "25. Der schwarze Mann-Ritter bei Glasau" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 221-222
"16. Der schwarze Ritter" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.745

37. Myslivec se špičatým kloboukem

     
V lese ve Vysokém Sedlišti, kudy vede pěšina z Brodu do Týnce, se objevoval podivný mužík se špičatým kloboukem na hlavě. Měl to být myslivec, který se upsal satanovi za to, že každá jeho kule trefí přesně cíl. Když se blížil termín splatnosti úpisu, na cestě, kde on naposledy vystřelil poslední kuli na chudou stařenu s klestím, byl čertem proklet. Od této chvíle tu bude bloudit tak dlouho, dokud ho zbožné děvče polibkem nevysvobodí.

Prameny:
Zirwick Hans: "26. Der schwarze Mann mit dem spitzigen Hütl" in Adressbuch - Heimatkunde, Führer, Sagenschatz für den politischen Bezirk Plan-Weseritz und Umgebung, Hans Zirwick, Deutscher Heimatverlag in Plan, 1926, S. 222

38. Pole Mrtvého muže

     
Mnohé pomístní názvy prozrazují různé události, které se na místě staly. Východně od Bohušova vrchu směrem na Otín byl lán "Pole krve" (Blutacker). Zde prý došlo k poslednímu střetu mezi Švédy a Císařskými v srpnu 1647 a prolito bylo mnoho krve. Na poli se nacházely v minulosti zbraně, koňské podkovy i mince.
     
Severozápadně Bohušova vrchu se říkalo "Na terčích" (bei Scheiben). To je název nový. Zde měl v 19.století městský střelecký spolek (Schützengesellschaft) vlastní střelnici a bývalo tu mnoho terčů.
     
Jiný lán měl podivný název "Čerstvá železa" (Frisch Eisen). Cesta, která vedla na tato pole vysoko položená, bývala kdysi tak srázná, že sem žádný, ani zcela prázdný povoz nevyjel, pokud tažná zvířata nebyla čerstvě okována podkovami z právě zhotoveného železa.
      "Pole Mrtvého muže" (Tauta Moan) se nazývá pole, kde jednou oral sedlák, a za ním se náhle propadl kus země. Když se sedlák vrátil k díře v zemi, spatřil v ní tělo rytíře, ležícího ještě v plné zbroji s brněním. Sebral se a spěchal do vsi, aby vyprávěl, co se mu přihodilo. Nikdo se neodvážil mrtvého z díry vytáhnout. Nakonec se všichni rozhodli, že díru zasypou. Tak udělali a za mnoha modliteb pak místo opustili. Když se lidé ptali, kde je rytíř zakopán, nikdo to nedovedl přesně určit. Časem se objevilo nové vysvětlení, že šlo o zasypaného horníka a nikoliv rytíře. Ale podivné jméno poli už zůstalo.
     
Ještě jiné vysvětlení uvádí pověst o vraždě. Na vrších na poli Mrtvého muže stála kamenná kaple. Říkalo se jí Smírčí kaple. Kdysi tu bývala hustá křoviska lískových oříšků a v jejich stínu si poddaní rádi odpočinuli. Jedno brzy ráno šli dva sedláci z Vyškova kosit. Zde se posadili, aby si nabrousili kosy do práce, ale dostali se do hádky a nakonec jeden zabil druhého klepátkem na kosu. Byl zadržen, odveden do Plané k soudu a soudcem odsouzen k trestu smrti. Mrtvého sedláka zakopal vrah na místě, kde ho zabil. Lidé tu pak spatřovali černého muže, bloudícího v těchto místech. Když se k němu blížili, zmizel. Byla tu postavena kaple a pole nazváno podle mrtvého muže, který tu leží.

Prameny:
Urban Michael: "32. Einige Flurnamen bei Plan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.266-267
Urban Michael: "35. Die Kapelle am Tautn Moan" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.269

39. Poklad na Zlaté Cestě

     
Název Zlatá cesta (Goldwag) se týká dnešního Řešanova nedaleko od Křínova. Tam, kde stával velký ovčín, nalézají se stále ještě zbytky švédských valů z třicetileté války. Kdysi tu byla tvrz a v údolí, v jakémsi čedičovém kotli, stávala vesnice, která později zpustla. Nazývala se "Oedendorf". Zde mělo dojít k bitvě. Levé křídlo švédské armády tu mělo svůj hlavní obranný bod, u něhož se střetla vojska Císařská a švédská. Ve zdejším zámku byly shromážděny veškeré poklady, mnoho zlata a stříbra, které nakradla švédská vojska v Čechách, když vypalovala vesnice a města. Právě v tomto směru měl být veden nečekaný útok Císařských na švédské ležení. Poklad byl proto narychlo zahrabán v blízkosti už neexistující tvrze a zůstal neodhalen, třebaže se mnohým zjevoval zářícím, blyštícím se světlem. Dodnes nebylo místo pokladu nikým objeveno.

Prameny:
Urban Michael: "27. Der Schatz bei Goldwag-Hütten" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.264
"18. Der Kriegssschatz bei Goldwag" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.746

40. Pohanský hrob u Horní Jadruže

     
Koncem 19.století se majitel dvora čp.20 v Horní Jadruži rozhodl, že se pustí do práce, aby srovnal vyvýšeninu na svém poli nedaleko svého dvora. Narazil však na široký plochý kámen. Vzpomenul si, že mu jeho babička vyprávěla, že v dávných dobách svítila na jejich zahradě jakási světla, jakoby tam ležel poklad. Když tam šli, nalezli jednu starou stříbrnou minci. Sedlák kopal proto dál a podařilo se mu odvalit onen velký kámen. Pod ním s překvapením spatřil hrob, jehož postranní stěny byly ohraničeny v kruhu kameny. Uprostřed hrobu stála na vyvýšeném místě urna z nepálené hlíny, ale v urně nenalezl nic jiného než popel. Střepy takových uren se také nacházely, když se zakládal kanál z toho pole k zahradě.
     
Podle toho se uvádělo, že Horní Jadruž patří k prvním osídlením v celém kraji. Nedalo se ovšem zjistit, zda šlo o Markomany, Bóje nebo Kelty, protože zde byly jen střepy uren. Jisté je, že šlo o pohanský hřbitov. Přesto se v dobře zachovaných hrobech nikdy nenašly zbraně, ozdoby nebo věci ze železa. Michael Urban hovořil v 19.století s majitelem tohoto pole, jménem Andreas Klug, který mu prozradil, že nalezl nové střepy a dovolil, aby se tyto nálezy zveřejnily.
     
Co se týká nálezů mincí u zdi zahrady, pocházely z mladší doby. Zřejmě se jednalo o pražské groše či míšenské groše a snad z doby husitské, protože zde měl mít v květnu 1427 ležení Otto, arcibiskup a kurfiřt Trevírský.

Pramen:
Urban Michael: "40. Ein heidnisches Flachgrab bei Obergodrisch" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.272-273

41. Hra na harfu na Lazurovém vrchu

     
Na Lazurovém vrchu stával hrad pánů Měsíčků z Výškova. Ruina hradu stojí na špici skály a v blízkém okolí se těžilo stříbro, kobalt, nikl a dole vápenec. Stará pověst vypráví o tom, že na skále stával nádherný hrádek s věží. Když se hrádek změnil v ruinu, na Květnou neděli a Velký pátek ve chvíli, kdy se v kostele četlo evangelium o trpícím Kristovi, se měla otvírat Lazurová hora. Objevilo se schodiště s klenutím a všude tu leželo velké množství stříbra na hromadách. Kdo by se sem odvážil a nebál se hlídajícího černého psa, mohl získat velké bohatství, ale musel vystihnout přesně určenou chvíli, kdy byla skála otevřena. On i jeho děti by zbohatli a tak se obyvatelé z Výškova sem vydávali.
     
Od rozvaleného hradu bylo slyšet za bouřlivých větrných nocí divoké burácení lovců, projíždějících těmito místy. Lidé ani nevycházeli ven. Muži, kteří pracovali ve vápence dole, o polední pauze, kdy se rozhostilo ticho, slyšeli prý překrásnou hru na harfu vycházející z nitra hory.
     
K tomuto jevu vznikla pověst o rytíři, kterému hrad patřil. Rytíř miloval jedinou dceru plánského bohatého feudála a ona jeho lásku opětovala. Došlo k zasnoubení a když se konala svatba, zemřela náhle nevěsta ve vysokých horečkách. Rytíř se již neoženil, na hradě zestárl a zešedivěl. Jedné noci zaklepal na bránu stará harfenista. Kastelán ho ohlásil a rytíř přikázal vpustit ho dovnitř. Starce pohostil a po jídle a pití ho poprosil, aby zahrál na harfu. Stařec začal hrát a zpíval o Kristovi, o jeho pronásledování v Palestině, o rytířích, kteří se vypravili bojovat proti Osmanům a osvobodit Kristův hrob, o nebeském štěstí, které čeká tyto bojovníky na nebesích. V tu chvíli rytíř sňal kříž ze stěny, položil na něj ruku a přísahal, že se vydá osvobodit Kristovu vlast od pohanů a ve službě Spasitele, že chce žít nebo zemřít.
     
Uložili se pak ke spánku a ráno nalezl rytíř harfenistu v posteli mrtvého. Pohřbil ho a jeho harfu uložil na rakev. Potom se vypravil na křížovou výpravu. Až po letech se doslechl kastelán od jednoho potulného pěvce, že jeho pán-rytíř zemřel v boji s Osmany. Kastelán zanedlouho také zemřel a hrad už zůstal liduprázdný. Měnil se v ruinu a jen stará harfa prozradila dávný příběh, který se tu udál.

Pramen:
"17. Das Harfenspiel im Lazurberg" - in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.746

42. Strašidlo v Mnišském lese

     
Mnišský les dostal jméno podle nového majitele kláštera Teplá v 13.století. Tak se stalo, že tímto lesem běžela hranice mezi novým majitelem a původními chodskými obcemi. Mezi Chodovou Planou a Kramolínem tekl potok, který dostal nový název Hraniční (Grenzbach), neboť tvořil hranici nového majitele se sousedy. Hranice byla zprvu nějaký čas předmětem sporů kláštera s tachovským hradem, který z rozhodnutí českého krále přišel o svou ves Kramolín a rozlehlým lesem na jeho katastru. Tachovský pán se soudil s klášterem o Mnišský les, ale spor prohrál. Král rozhodl, že les patří tepelskému klášteru. Lidé vyprávěli, že v lese spatřovali strašidlo v podobě modlícího se mnicha a vyhýbali se mu.

Pramen:
"25. Das Gespenst im Münchholtz" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.750

43. Hrádky na Plánsku opředené pověstmi

     
Mezi hrádky, opředené pověstmi, patří především, historicky doložený Křínovský hrádek loupeživého Jana Bavůrka, který vstoupil do krajových pověstí (viz pověst 86.). Uváděl se na cestě do Otína a z celého hradu zůstal prý jediný hradní příkop a kámen z vjezdu do hradu. Stopy hrádku jsou však v nedalekém lese nad Kosím potokem stejně jako vpravo silnice před Křínovem na zarostlé kruhové vyvýšenině.
      Obec Otín měla mít hrádek v blízkosti dnešního kostela. Kamenné zdivo v sousedství kostela toto potvrzuje.
     Hrad v Brodě nad Tichou stával na vyvýšenině vedle kostela a stopy jednoho hradního příkopu lze tu nalézt. Hrádek střežil přechod přes říčku Tichou (ve skutečnosti Hamerský potok), kde byl původně brod, až později most. Za křižácké výpravy v 15.století došlo k rozvalení hradu a k mimořádně krvavým násilnostem bojovných křižáků na místním českém obyvatelstvu. Byl zničen nejen hrad ale i městečko při hradu.
      Vodní hrádek v Drmoulu zcela upadl v zapomenutí a častěji se vyprávělo o hrádku na Panském vrchu. Majitelé vodního hrádku Trmaly se stali loupeživými rytíři a jejich sídlo, obklopené vodní ochranou, bylo zničeno tak, že tu nenacházíme již žádné stopy. Je přirovnáván k vodní tvrzi u Kočova, který měl střežit vodní cestu na Mži.
      V Klíčově v zahradě Johanna Meyera čp.8 měl stávat hrádek, naposledy obývaný dvěma ženami. Spíše prý šlo o předhradí ke kočovské tvrzi.
      V Zadním Chodově postavil prý podle pověsti tvrz německý feudál z Franků na poli později zvaném "Pece" (Backofen). Německý rytíř zemřel bezdětný a tvrz zdědil jeho oblíbený panoš. Z toho se soudilo na německý původ obce. Překrývání skutečných počátků chodských obcí německými pověstmi se objevuje často v kraji v 19.století. Z českých pomístních názvů je vrch Stacka (Statzka) nad vesnicí vůbec nejstarším názvem z dob chodských. "Stacka" ve staročeštině znamenala záštitu, obranu, ochranu. Na tomto vrchu Chodové pomocí ohňů varovali a signalizovali pohyb nepřátel do vnitrozemí. Půdorys vesnice dnes i po četných přestavbách prozrazuje původní okrouhlici se širokou návsí, jak je zakládali Chodové. Poslední chodský srub, původem z 15.století, který byl bohužel v roce 2000 novými nečeskými majiteli necitelně přestavěn, dokládal též stavebně původní chodské osídlení.
     
Název pole "Pece" (Backofen) pochází z nové doby, kdy tu tábořila francouzská vojska (1742) a v těchto místech se pekl chléb pro vojáky.
     
Již uvedené překrývání českého založení chodských obcí německými pověstmi se objevuje také u Chodského Újezda. Toto chodské centrum se dříve nazývalo Svatý Kříž. Německými autory je dodatečně vyhlašováno jako německé založení tohoto sídla. Do krajiny přicházeli mniši z kláštera Waldsassen, aby šířili křesťanství mezi zdejším pohanským obyvatelstvem. Vyhledávali primitivní chýše uhlířů a lovců a stavěli u jejich obydlí vysoké kříže. Takový mnich přišel také do místa dnešního Chodského Újezdu, postavil tu kříž, a vybudoval jednoduché obydlí. Sem přicházeli z okolí pohané a zvykli si scházet se u kříže, kde se konaly i první bohoslužby. Podle německé pověsti tu vznikla vesnice , které se říkalo "U kříže".
      Zaniklá obec Caltov nedaleko Michalových Hor měla kamenný hrádek, který potvrzují staré písemné prameny. V zarostlém terénu je stále možné nalézt zbytky kdysi známého hrádku nad Kosím potokem, vlevo silnice z Plané do Lestkova.
      Pevný hrádek v Boněnově v dávné době zanikl a pokus o jeho lokalizaci má dnes nejméně dva směry. Podle prvního stával hrádek Věnov na cestě do Domaslaviček, tam, kde měla kdysi existovat vesnice Věnov. (Názvy obcí Boněnov a Věnov rezonují a není vyloučeno, že starší název Věnov byl použit k názvu nové vsi Boněnov.)
     
Podle druhé verze měl starý Boněnov vlastní hrádek nad Kosím potokem: (Naproti němu na Lazurovém vrchu stojí ruina hradu pánů z Vyškova.) Tento boněnovský hrádek se nazýval Hradšín, ale v terénu zůstává sporné místo, kde stával.
     
Michalovy Hory samy hrad nikdy neměly a jejich založení se přičítá německým horníkům. Přesto v okolí bylo hrádků více - Caltov, Boněnov, Hradšín, a především hrad na Lazurové Hoře, sídlo pánů Měsíčků z Vyškova. O tento hrad se vedl poválečný spor. Podle jména "z Vyškova" byl hrad usazován do vesnice Vyškov. Ale ve Vyškově není ani stopy po hradu, ani terén tomu neodpovídá. A tak zůstává jen argumentem povrchních historiků, odvolávajících se na název Vyškov. Nezapomeňme však, že ruina na Lazurové hoře je dodnes na prastarém katastru obce Vyškov. Při tomto hradu stávalo několik vyškovských dvorů, jejichž popisná čísla zůstala dodnes nepoužita! Dnešní, nový Vyškov na silnici Chodová Planá-Michalovy Hory založili až němečtí horníci v 16.století a pojmenovali jako Waschagrün.
Další hrádky na Plánsku připomíná historie v obcích Štokov, Vížka, Týnec, Neblažov bez bližších podrobností.

Prameny:
"10. Entstehung von Heiligenkreuz" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.743
"11. "Sagenhafte Schlösser" - in Über Grenzen hinweg - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.743

44. Jak se přezdívali Plánští a lidé v okolí ?

     
V dávné době se mnohé obce přezdívaly z nejrůznějších důvodů. Když opat Kryštof Heřman von Trautmannsdorf na tepelském panství založil Heřmanov (Herrmannsgrün), okolní venkované neřekli vesnici jinak než Kocourkov (Katzengrün). Podobně tomu bylo s Klimentovem, který založil Klement Metternich. Domácí místo Klimentov používali staré pomístní jméno Šlokn (Schlacken), což je česky škvára, struska, halda - památka na zdejší hornictví.
     
Mnohé obce dostaly v nejstarších dobách oficiální název podle různých posměšných přezdívek, z čehož vidíme, že naši předkové rádi žertovali. Tak například vznikl název pro vesnici, kde lidé pojídali hojně kozy (Kozojedy), pro sousedy zametající prach (Prachomety), pro hádající se (Kramolíny), pro ohryzující dříví (Dřevohryzy) atd.
     
Ve starší historii nalézáme i příklady přezdívek pro obce, které už měly řádná oficiální jména. Do Plané dlouho nevedla řádná cesta, ale jen špatné polní úvozy. Taková špatná příjezdová cesta od Brodu vedla k Panskému mlýnu (později slavná Hanikova elektrárna poblíž nádraží). V zimě tato cesta bývala zaváta velkými masami sněhu. Taková byla i sněhem bohatá zima 1661-1662. Cesta do Plané byla nesjízdná. To rozčílilo zámeckého hejtmana Pelleta von Hundt a nařídil poddaným odstranit masy sněhu tím, že museli sníh vypalovat ohněm. Když se o tom povídalo v sousedních obcích, bylo mnoho veselí a od té doby se říkalo Plánským "Spalovači sněhu" (Schneesengen). Až ve 20.století tato přezdívka odumírala a plánským se dostalo nové přezdívky "Plánské veky" (Planer Wecken) podle pečiva z černé mouky, které rádi pekli a pojídali.
     
Michalohorské přezdívali jako "Zapichovače medvědů" (Bärenstecher). Kdysi na pastvě slyšeli cosi v houštině a domnívali se, že je to medvěd. Píchali do houštiny tyčemi a kopími. Po dlouhé potyčce se jim podařilo zvíře zapíchnout. Ale nebyl to medvěd, ale nemocná kráva, která se tu ukryla. Stejnou přezdívku měli Lestkovští. Z jiných známých přezdívek, jejichž vysvětlení si musí odvodit čtenář sám, to byli Broumovští, kterým se říkalo "Lesní berani" (Woldhamml). Na hochy ze Zadního Chodova pokřikovali "Psí rasové" (Hundsschinda). Chodovoplánští byli "Býčí kati" (Bummelhenka), protože jednou táhali na provazu býčka na výstupek věže, kde rostlo hodně plevele. Nevíme, proč se přezdívali Drmoulské jako "Beránčí supové" (Lämmergeier), Trstěnické "Lamači ryb" (Fischbröith). Bezdružickým se říkalo široko daleko "Brusiči pomníků" (Marterlschleifer), protože své kosy, srpy a nože prý brousili zásadně na kamenných soklech božích muk.

Prameny:
"19. Wie die Planer zu ihren Spitznamen kamen", "20. Spott- und Spitznamen von einigen unserer Heimatorte" in "Über Grenzen hinweg" - Geschichte, Land und Leute des Plan-Weseritzer Bezirkes, Heimatkreis Plan-Weseritz, Geisenfeld 1964, S.747

45. Kříže, kaple a boží muka v lesích a polích

     
Na cestách, na výšinách a na polích kdysi stávaly kříže, kapličky a sloupy s obrazy, tzv. marterly neboli boží muka, která měla vést poutníky ke křesťanskému zamyšlení na utrpením Krista. Ale kříže ze dřeva, kamene nebo železa měly připomenout potomkům různé příčiny vyhotovení kříže.
     
Před více než tisícem let byli zdejší obyvatelé ještě pohany a když přistoupili ke křesťanství, nešlo to tak rychle zbavit se uctívání starých bůžků. Nadále navštěvovali posvátné háje, místa pohanských obětišť, většinou na výšinách a v hloubi lesa položená místa, kam pokládali oběti. Aby byly tyto pohanské zvyky odstraněny, šiřitelé křesťanství stavěli na místech pohanských pohřebišť kříže s obrázky křesťanských mučedníků. Pokřtění pohané postupně opouštěli své bůžky jako byl Peron, Lada, Živa, Svatovít, Morena, Wel-Welcis, Vodan, Donar či Freja. Místo toho se začali modlit ke Kristu a uctívat křesťanské mučedníky.
     
Pohřbívání zemřelých, kdysi v posvátných hájích, bylo nyní v místech kolem kostelů, které stávaly uprostřed obce. To trvalo až do časů císaře Josefa II., který zakázal pohřbívání uprostřed obce, aby odstranil časté epidemie a mor. Nové hřbitovy ležely nyní mimo obec Ale i v minulosti bývaly tzv. morové hřbitovy mimo obce. Po zmizení moru se pak lidé vraceli k pohřbívání u kostela. Na místě morového hřbitova býval vysoký kříž na paměť nebohých zemřelých.
     
Nezřídka se nacházejí kříže, dřevěné i kamenokříže či jiné památky na místech, kde se stalo nějaké neštěstí. Stávalo se že lidé byli zasypáni při dobývání písku nebo hlíny, nebo že se splašili koně, vůz se převrhl a pod ním zahynuli lidé. V lese spadl strom na dřevorubce a on přišel o život. Blesk uhodil do stromu, pod kterým byl schován člověk. Na jiném místě zmrzl člověk za dlouhých mrazů. Dva sedláci se poprali a jeden zabil druhého. Někdy došlo k vraždě ze zištných důvodů. Kamenokříž s rytinou kříže na odbočce z lestkovské silnice do Křížence prozrazuje místo, kde se posekaly srpem dvě děvečky a jedna zemřela. Kamenokříž v městě Planá nad rybími sádkami má kresbu kupecké váhy, ale pověst uvádí, že francouzský kapitán zabil chlapce, který se mu nevyhnul. Zaniklý kamenokříž při silnici 80 m od Červeného mlýna připomínal smrt dvou děveček pod převráceným vozem s koudelem. Kamenokříž s kresbou kola s loukotěmi u silnice za Lestkovem ukazoval místo smrti formana pod rozjetým vozem. Mnoho kamenokřížů stojí bez pověstí jako v Boněnově, v Horních Kozolupech, v Hostíčkově a ještě více kamenokřížů zmizelo krádežemi.
     
Také na rozcestích bývaly kříže, které měly ukazovat správný směr. Většina křížů a kaplí byla opředena pověstmi, které si lidé předávali po generacích.

Prameny:
Urban Michael: "24. Die Bedeutung der Kreuze, Kapellen und Bildstöcke, sog. Marterl, in Wald und Flurr" in Sagen,Märchen,volkstümliche Gschichtln und Denkwürdigkeiten aus der westböhmischen Heimat, Mies 1910, S.260-262
Wieser Jaroslav a kol.: "Kamenné kříže Čech a Moravy" Argo Praha 1997, S.300 a další